Let číslo 93 / United 93 (2006/111/Velká Británie, USA, Francie/Historický, Drama, Krimi, Thriller) 85%
21.11.2023 04:31
JEDNOU VĚTOU
„11. září 2001. Teroristé unesli čtyři letadla. Tři zasáhla svůj cíl. Tohle je příběh čtvrtého z nich.“
OBSAH
Let číslo 93 aerolinek United Airlines startoval kvůli čekání na ranveji o něco později. Když letadlo dosáhlo letové výšky, už byly dostupné zprávy o unesených letadlech. Piloti dostali textovou zprávu: "Pozor na vpád do kokpitu, dvě letadla narazila do Světového obchodního centra." O chvilku později do kokpitu vtrhli únosci, z rádia se ozvalo dvakrát Mayday, pak se řízení zmocnil únosce. Pravděpodobným cílem letadla měl být důležitý objekt ve Washingtonu, spekuluje se o sídle Kongresu nebo Bílém domě. Pasažéři uneseného boeingu se telefonicky spojili s policií, linkou United Airlines i svými blízkými na zemi. Dozvěděli se o únosech letadel a jejich nárazech do budovy Světového obchodního centra. Podle rekonstrukce událostí se pak pasažéři odhodlali k odporu. (TV Nova)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Fantasticky živé zpracování jednoho velkého tabu. Při zapnutí mě míjel takový zvláštní nepříjemný pocit, který věstil, že toto nebude zas tak obyčejný film. Paul Greengrass, režisér který když už se do nějakého díla pustí, diváka zlomí na kolena jeho syrovostí, nefalšovanou odvahou a pocitem zármutku. Nikdy mě nedokázal film vtáhnout do děje jako tento. I přesto, že jsem věděl jak toto vše dopadne nemohl jsem od obrazovky odtrhnout oči a pouze sledoval sled událostí, které se na palubě letadla United 93 děli v posledních minutách, vteřinách, setinách. Čas jakoby neubíhal, to jen zem nad kterou tak blízko letí letadlo s určeným cílem ubíhala tak neokázale rychle, že by se nad tím vším zastavil samotný filosof s otázkou...je toto všechno vůbec pravda? Bohužel ano, ale režisér nám ji ukázal v tak reálné a přesvědčivé podobě, že pocta padlým 11. září 2001 je to opravdu nádherná, že jen málokdo si takové zaslouží. (Malarkey) 5*
Abych mohl napsat tento komentář musel jsem si dát odstup, zklidnit rozbušené srdce a vysprchovat se od potu. Věděl jsem jen, že jdu na film inspirovaný skutečnou tragickou událostí z nedávné minulosti ,ale nebyl jsem připraven na to, že během 90minut prožiji zcela naplno snad všechny možné emoce, lítost, vztek, dojetí, nenávist, bezmoc,strach, obavu. Své srdce jsem slyšel už několikrát,ale ještě nikdy ne během filmu!!!Film je pojat dokumentárním způsobem, nehodnotí,neopěvuje,nezatracuje, prostě " jen" je. Toto je skutečná filmová pocta všem pasežerům tohoto letu. Panu Paulu Greengrassovi se podařilo to, že ve vyprodaném multikně po skončení filmu bylo takové ticho,že" ten pověstný" špendlík by skutečně byl slyšet. A já se kouknul svým emocím na dno . Můj tep v závěru filmu byl jistě rychlejší než jízda porsche.Pro mě nejsilnější žitvotní filmový zážitek v životě. (Enšpígl) 5*
Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea (Isherwood) 5*
VELKÁ RECENZE
Předpokládám, že už jste si najeli na hvězdičkové hodnocení a teď netrpělivě vyčkáváte až udeří uragán superlativů, jenž se na MovieZone strhne jednou, maximálně dvakrát do roka. Jenže já začnu zeširoka. Tuším totiž, že Let číslo 93 bude vzhledem ke svému tématu vyvolávat velice kontroverzní, ba i nemístně hysterické reakce, v nichž slova jako „propaganda“, „manipulace“ nebo „proti muslimům“ prosviští éterem častěji než třebas jméno Jasona Bournea ( i když možná – a doufám v to – se mýlím). Na každý pád bych předem rád upozornil, že jsem měl vůči Greengrassovu počinu velké předsudky: Bál jsem se uslzeného patetismu a dost dobře si nedokázal představit, jak si může režisér uchovat glanc i u tak vypjaté látky. Ovšem Paul Greengrass dokázal všechny mé obavy rozdrtit, a přitom skutečně hnát slzy dojetí (nebo spíš bezmoci) až na pověstný krajíček. Jenže zcela netušeným způsobem...
Britského výtečníka Paula Greengrasse můžete nařknout z geniality. Ale rozhodně ne z podjatosti, která by měla Američanům z principu oprašovat rány a zvedat jejich sebevědomí ve společnosti „muslimských agresorů“. Studie letu, jenž 11. září 2001 jako jediný nezasáhl zvolený cíl, je svou podstatou naprosto apolitická. Teroristické útoky na Spojené státy plní úlohu jakési kulisy, v níž se neodehrává střet ideologií, ale mnohem osobnější (a v tomto kontextu tedy neideologický) konflikt jedné hrstky lidí proti hrstce druhé. Greengrass nekříží různá náboženství, různé víry, různé pohledy na svět – nechává do sebe pouze narážet protikladné postoje v tomto konkrétním okamžiku, aniž by primárně formuloval vůči kterékoliv straně své postoje.
To neznamená, že by schvaloval muslimský útok nebo že by chtěl nechat hodnotové soudy pouze a jen na divácích. Greengrass uvažuje v jiné rovině: V pozici tvůrce, jenž může zaznamenávat, rekonstruovat a za pomocí herců zdokumentovat hrůzu, která by neměla být zapomenuta. Skutečné osoby pro něj představují opravdový živý materiál, jehož názorové ukotvení se bezprostředně projevuje v jednání, kterému sami můžeme velice snadno porozumět. Teroristi jsou oddáni své věci, jsou jí ochotni obětovat svůj život, aniž by přitom chtěli primárně trýznit cestující na palubě. Greengrass není hlupák s černobílým vnímáním světa, aby fanatismus slučoval s vizáží Silase ze Šifry mistra Leonarda nebo bičováním sebe sama – podává jej jako stav mysli, jenž charakterizuje zejména obrovské, nezřídka krvavé a brutální odhodlání. Tentokrát však kolidující s odhodláním ještě silnějším...
Greenrassovi se díky přístupu, v němž se nerozděluje na zlé a hodné, nýbrž se přihlíží konání lidí rozhodných, zoufalých, zdrcených a o to silněji oddaných své věci, daří neskutečným způsobem přenášet emocionální náboj z letadla do promítačky. Bojuje se o všechno. Bez příkras, bez čekání, v obrovské rychlosti. A nevyhnutelně. Režisér se pohybuje s kamerou uprostřed dění a přímo nás skrze oko kamery do něj i přenáší. Ocitáme se v centru událostí, ať už jím je středisko pro kontrolu letového provozu, vojenské velení nebo letadlo United 93.
Neustále se přitom projevuje, jak dokonale má Greengrass zmáknutou formu hrané rekonstrukce – specifická ruční kamera zajišťuje neustálým pohybem pocit bezmála akčního dění. V podstatě ani nezáleží na tom, jaké povely udělují jednotliví šéfové, podružný je i zmatek v řídících věžích nebo celkový pocit nepřipravenosti a zranitelnosti systému. Rozhodujícím prvkem je pouze autentičnost a Greengrassova schopnost pohltit, dokonce vtáhnout svými vyjadřovacími prostředky rovnou do nitra zobrazovaných událostí. Greengrass by takto mohl zpracovat prakticky jakoukoliv tragickou událost a pokaždé by z toho pravděpodobně vznikl bezchybný film. Tak mistrovsky svůj styl ovládá (dejte si i Krvavou nedělí).
Ohromným dílem přispívá kompozice Johna Powella. Znovu zcela typicky přidává na dynamice, tentokrát však pomocí táhlých hudebních ploch ještě častěji podtrhuje emocionalitu filmu. Ta je doslova nesnesitelná. Minimálně čtyřikrát se o mě pokoušely slzy (ač jsem u filmu nikdy v životě neuronil byť jednu jedinou), i přesto však v sobě Let číslo 93 neobsahuje ani náznak patosu! Pocitový tajfun zkrátka vyplývá z neskutečně vyhrocené situace, kterou Greengrass oživil. Tím, že odmítá pokorně sklopit kameru, povolit, vydechnout, anebo naopak vypětí „podpořit“ zpomaleným záběrem na plačící cestující nebo ústa šeptající „Miluju tě“, graduje napětí do nepopsatelných výšin (při pohledu na WTC Olivera Stona je to trochu paradoxní). Greengrass dokumentuje absolutní zlom v lidském životě neústupně, se samozřejmostí, která se nedá snést bez zrychleného tepu a zoufalého vydechnutí v posledních sekundách. Vaše tělo ho nebude mít rádo, protože fyziologické funkce se budou muset chvíli vracet do normálu, vaše mysl jej však za toliko intenzivní zážitek bude zbožňovat.
Nepočítám-li dánské Bratry je pro mě Let číslo 93 prvním dokonalým filmem bez kazů, jenž se zjevil v domácí kinodistribuci od dob Bournova mýtu. Pěkná symbolika. Stone dostal soupeře, kterého prakticky nemůže překonat, ač na jeho uslzenou interpretaci pravděpodobně uslyší mnohem víc lidí z pléna i oscarové Akademie, než kolik jich ocenilo Greengrassův film. Jeho nekompromisní a režijně mistrovsky zvládnuté dílo zvládá důstojně uctít památku padlých bez trapných přepjatých fanfár, na druhou stranu si zvládá uchovat výjimečnost i nezávisle na události samotné. Na rozdíl od dramat o genocidě, která by bez hromady mrtvol těžko sbírala tolik vavřínů, by Let číslo 93 obstál i s happy-endem. Konkrétní „co“ je totiž druhotné až za dokonalým „jak“ (byť jej doplňuje). Od Greengrasse by zkrátka fungoval i film o únosu tramvaje. Jakkoliv by nepůsobil tak brilantně jako Let číslo 93.
P.S.: Už u DVD Bournova mýtu jsem tvrdil, že Greengrass je muž pro kino. Že jeho „rozklepaná“ kamera na obrazovce nepůsobí tak dokonale. Trvám na tom i dnes. Tímto děkuji Tetsuovi, že jsem si na narozeninové party Cinemy mohl užít tenhle majstrštyk v plné velikosti. Mimochodem, "podobné" filmy berte tentokrát opravdu s rezervou.
GOLDIES FILMU
Při pohledu na dnešní datum se asi všem vybaví jedna, dnes už historická, událost. 11. září se lidem navždy vrylo do paměti. Jelikož se zároveň jedná o téma pro filmaře nesmírně atraktivní, bylo jen otázkou času, kdy se jej někdo z režisérů chopí. Pět let po tragédii vznikly hned dva snímky reflektující tutéž katastrofu, přesto se jedná o filmy až diametrálně odlišné. Oliver Stone natočil World Trade Center, které následuje tradice katastrofického žánru a naplňuje všechna myslitelná klišé. Greengrassův Let číslo 93 na to šel jinak. Snad i proto si právě tento dokumentárně laděný film vysloužil chválu po celém světě. 11. září 2001 nelze ignorovat. Jak jinak si potom na filmovém webu připomenout desetileté výročí než vzdáním holdu kvalitnímu snímku Let číslo 93?
Paul Greengrass měl pro natočení vynikajícího filmu na téma 11. září ty nejlepší předpoklady. V prvé řadě to chtělo kritický odstup, což režisér, který je původem Angličan a navíc má zkušenosti s dokumentárním žánrem, dokonale splňoval. Kde Oliver Stone, režisér „konkurenčního“ World Trade Center, využil patosu, tam se mu Greengrass umně vyhnul. Kde Stone zaměřil pozornost na dva přeživší policisty, kteří byli uvězněni pod sutinami WTC, tam Greengrass zacílil na kolektivního hrdinu, skupinu odvážných cestujících osudného letu číslo 93. Kde Stone tragédii podbarvil tklivými tóny, jež měly za cíl diváka dojmout k slzám a zesílit drama, tam Greengrass nechal zaznít spíše ruchy, což bylo minimalistické, ale stejně, možná i více, působivé. Ve výčtu rozdílností bych mohla pokračovat donekonečna, to však není mým dnešním cílem. Myslím, že většina diváků si tento skromný duel dvou filmů pro sebe rozhodla stejně, a to ve prospěch Letu číslo 93. Je na čase si podrobněji rozebrat, proč je ten film tak působivý a proč bez zaškobrtnutí funguje jak má.
Greengrass dokázal i v tématu 11. září nalézt skulinku a přinést divákovi zase něco nového. Samotný útok na obě věže WTC, letadla narážející do vrchních pater budov, výbuch, následné zhroucení věží, to všechno bylo sice působivé, ale v roce vzniku snímku provařené. Myslím, že rekonstruovat událost, kterou jsme díky televizním reportážím měli možnost vidět nejméně tisíckrát, by už moc smyslu nemělo. Atraktivní téma bylo vyčpělé. Události okolo letu číslo 93 v centru dění nikdy nestály, zdánlivě se tady totiž nic nestalo. V kontextu tisíců mrtvých z New Yorku působil pád letadla kdesi na planinu v Pensylvánii zapomenutelně. Přese všechno se však režisér Greengrass zaměřil právě na tuto neméně tragickou skutečnost a rozhodl se 11. září 2001 ukázat z jiného úhlu pohledu.
Let číslo 93 byl vnitrostátní. Jeho trasa vedla mezi New Jersey a San Franciscem a nic nenasvědčovalo tomu, že nebude rutinní a klidný. Na začátku filmu sledujeme za zvuků modliteb potemnělý New York a islámské teroristy. Takto je ale může nazvat jen poučený divák, který ví, co následovalo ve skutečnosti. Samotné záběry nic nenaznačují a naopak nám relativně mladé muže zobrazují při běžných činnostech – modlí se v hotelu, myjí se v koupelně. Pak se pozornost přesune na letiště. Ospalé ráno, spousta cestujících čekajících na odbavení. Personál se baví o svých rodinách, vidíme dění v letištních věžích. Poté pasažéři pomalu nastupují, všechno vypadá naprosto ideálně. Trochu nuda, dalo by se říct. Ale právě v těchto chvílích všechno bobtná pod povrchem a divák tuší přicházející drama. Navíc se v dalších okamžicích pozornost opět přesune na letištní věže, kde se začínají dít podezřelé věci. Něco nesedí...
Když zhruba po půl hodině filmu dojde k nárazu letadel do budov World Trade Center, Greengrass nám neukáže provařené záběry, ale zaměří svou pozornost na všudypřítomný zmatek na dispečinku, kdy zatím nikdo přesně neví, co se stalo. Pozitivní je také to, že žádný prostor nedostanou scény plné klišé, a to patetické proslovy amerického prezidenta, americké vlajky vlající na stožárech a jiné. Záběry z pozemních pracovišť se střídají se záběry na náš osudový let číslo 93, kde není cítit ani náznak nadcházející katastrofy. O to větší drama ale zažívá divák, který ví, co nastane, a který nemůže udělat nic pro to, aby události změnil. Může se jen dívat na přicházející zkázu. Když z radaru zmizí letadlo, je to scéna napínavá stejně jako by letadlo zrovna v přímém přenosu naráželo do budovy WTC.
Účelné bylo u Letu číslo 93 rozdělení filmu na dvě poloviny. V první půlce jako by všechno zlověstně doutnalo a režisér si chystal půdu pro pravé drama, které přijde později. Je to ideální příklad stupňování napětí a gradace ve filmu. Ony dvě poloviny jsou diametrálně odlišné – záběry z řídících věží postupně definitivně vystřídá lidské drama jednoho malého letadla. Pevné režijní vedení má za následek, že nikde nic nepřebývá ani nechybí. Taktika neukazovat nejdůležitější věci ihned „na živo“, ale naopak je nechat působit v pozadí, vychází. Kromě jiného si Greengrass samozřejmě vypomáhá filmovými prostředky, které dávají tušit, že tohle není dokument, ale že se pořád nacházíme na poli filmové fikce, byť fikce těžící z dokumentárního žánru. Těmi prvky, které však pocit čisté rekonstrukce skutečných událostí navozují, jsou například ruční kamera, jež se později stala velmi oblíbenou, nebo selektivní střih, pomocí něhož režisér vybírá to nejzajímavější z různých míst. V neposlední řadě je třeba zmínit, že vyznění celého filmu napomáhá herecké obsazení bez jakýchkoliv hollywoodských hvězd a již zmíněný zvuk.
Greengrass vycházel ze skutečných záznamů hovorů cestujících a z dění na leteckém dispečinku. Cestující filmového letu číslo 93 se opravdu podobají cestujícím letu skutečného. Ani Greengrass se sice nevyhnul pár klišé – například na palubě letadla je mezi cestujícími pilot – ale ta zde vycházejí ze skutečnosti, tudíž je nemůžeme režisérovi vytýkat. Stejně tak mu nemůžeme vytýkat závěrečné telefonáty cestujících svým blízkým, kteří v jednom kuse opakují „miluji tě“. Slovní spojení, jež se v amerických filmech objevuje tak často a na které už je český divák asi alergický, tady sice opět ruší, ale na druhou stranu je to prostě americká povaha. Zrovna v tomto případě to tak prostě musíme vnímat. Snímek, v němž se odhodlaní pasažéři letadla rozhodli jednat na vlastní pěst a pokusili se situaci zvrátit ve svůj prospěch, však ve výsledku nedisponuje lacinými emocemi a patosem, což je jen dobře. Důraz je kladen na cestující, kteří se rázem stávají netypickým kolektivním hrdinou a tvoří malé dějiny, jež mají vliv na velké dějinné události. Momentálně nás vůbec nezajímá 11. září komplexně, nikdo neřeší politickou situaci.
I když víme, jak film nakonec dopadne, svým malým-velkým hrdinům v tu chvíli držíme pěsti. Díky filmařině na nejvyšším možném levelu si připadáme, jako bychom sami seděli s pasažéry v letadle. A pokud ne, alespoň se o nás pokouší infarkt z toho, jak události gradují. Napínavá podívaná vrcholí v jedné z nejikoničtějších scén kinematografie, modlitby křesťanů i muslimů se nesou vzduchem, na palubě letadla se strhává bitva o všechno. A letadlo stále rychleji klesá k zemi...
O FILMU
Paul Greengrass věnoval podstatnou část své kariéry tvorbě filmů, které se zabývaly závažnými společenskými tématy a nejpalčivějšími problémy současné doby. Kromě snímků jako Krvavá neděle či Omagh, které se zabývaly hraničními okamžiky, kdy se politika mění v násilí a víra ve fanatismus, má na kontě také mezinárodní hit, thriller Bournův mýtus z roku 2004.
Greengrass byl tedy velmi vhodným kandidátem na pozici režiséra filmu, který by dokumentoval tragické události z 11. září 2001 - dokázal zužitkovat jak svou schopnost přistupovat k podobným tématům citlivě, tak znalost filmového řemesla, která je u snímku, v němž se paralelně odvíjí několik dějových linií a neustále se mění úhel pohledu, zcela nezbytná. Nutkání natočit film o okolnostech této katastrofy v něm dřímalo už od onoho zářijového dne. Kladl si však otázku: „Ve kterém okamžiku bude vhodné přenést natolik bolestné okamžiky na filmové plátno?“ Po rozhovorech s více než stovkou příbuzných a přátel 40 zahynulých pasažérů a členů posádky letu číslo 93 usoudil, že takový okamžik nastane ve chvíli, kdy budou s dramatizací souhlasit samotné rodiny zesnulých. <>Obrázek nenalezen<> „Vznikají různé filmy. Některé nás mají rozptýlit, pobavit a rozesmát - odnést nás do vysněných světů a prožít s jejich hlavními hrdiny lásku. Je zde ale i prostor pro snímky, které se zabývají skutečností. A Hollywood má v tomto směru úctyhodnou minulost,“ říká Paul Greengrass.
Příběh tohoto filmu nám dle jeho názoru umožňuje vidět na malém prostoru a během necelé půlhodiny obdobu problému, se kterým se nyní svět potýká v globálním měřítku. „Čtyřicet obyčejných lidí mělo 30 minut na to, aby si uvědomilo, v jakém světě doopravdy žijeme, dohodlo se na nejvhodnějším postupu a začalo jednat. Byli to první lidé, kteří na vlastní kůži poznali život ve‚světě po jedenáctém září‘ - v době, kdy jsme my ostatní zkoprněle sledovali televizní zpravodajství a snažili se pochopit, co se to děje. To už ti lidé na palubě letadla věděli velmi přesně - všechno se odehrávalo přímo před jejich očima - a byli postaveni před okamžitou děsivou volbu. Měli zůstat sedět se založenýma rukama a doufat, že to dobře dopadne? Nebo se s tím měli snažit něco udělat? A pokud ano, tak co?“ pokračuje režisér. „Myslím, že tohle jsou dvě volby, před kterými stojíme i dnes - stojíme před nimi už od toho osudného dne. Můžete si všimnout, že v tom letadle proběhla diskuse, velmi mučivá diskuse v těch nejhorších podmínkách. Ti lidé zvážili všechny možnosti, učinili rozhodnutí a pokusili se podle něj zachovat. A myslím si, že když se na to podíváme zpětně, najdeme v tom příběh o obrovské odvaze a statečnosti - ti lidé byli opravdu velmi odvážní.“ <>Obrázek nenalezen<> Vznik filmu
Scénárista a režisér Greengrass pečlivě sledoval zpravodajství o tragických událostech z 11. září i předtím, než jej kontakt s rodinami zesnulých pasažérů přiměl natočit o tomto dni celovečerní film. Poté, co dokončil snímek Bournův mýtus a odpadl mu jeden z nadcházejících studiových projektů, k myšlence natočit tento film se vrátil. Nebyl si však jistý, zda už ke zpracování této tématiky nadešel vhodný okamžik.
Svou vizi se pokusil představit producentu Lloydu Levinovi: chtěl použít let č. 93 jako čočku, skrze kterou by bylo možné na události z tohoto dne nahlížet a poskytnout tak publiku „neobvyklý pohled na 11. září“. Poté s využitím své předchozí práce a výzkumů sepsal resumé, které shrnovalo všechny jeho nápady a pocity související s tímto projektem. 21stránkový dokument obsahoval nejen souhrn jeho důvodů, proč by chtěl film natočit, ale také děj, který popisoval události očima letových dispečerů a lidí na palubě letadla, rozepsaný do jednotlivých scén opatřených údajem o čase. Pomocí tohoto materiálu pak v létě 2005 uzavřel všechny produkční a distribuční dohody. Greengrassovým záměrem bylo pohybovat se v průběhu celého filmu pouze mezi letovými dispečery, pasažéry a posádkou. „Nejedná se o film s jasně strukturovanými postavami. Je to příběh o 44 lidech, které začíná sledovat v okamžiku, kdy se shromažďují na letišti, následuje je na palubu letadla a pak v reálném čase dokumentuje jejich 90minutovou cestu. Jediným místem, kam se chvílemi přesouvá, jsou centra letového dispečinku, na jejichž monitorech se odehrával útok z 11. září v celé své hrůze.“
V srpnu 2005 Greengrass pověřil spolupracovnici Kate Solomon úkolem shromáždit co nejvíce informací o cestujících na palubě osudového letu a zprostředkovat kontakt s jejich rodinami. Ta jako první rozeslala rodinám všech cestujících a celé posádky letu dopis, v němž byly popsány Greengrassovy cíle a uvedena jeho prosba o spolupráci při sestavování profilů všech lidí na palubě. Na projektu se nakonec podílela téměř každá z oslovených rodin. V září a říjnu pak následovalo sedm týdnů osobních rozhovorů s rodinami a přáteli, kterých filmaři udělali více než 100.
„Chtěli se toho účastnit, aby mohli vzdát hold svým milovaným a vzpomenout si na ně. Je to stále bolestivé téma, ale mnozí to brali tak, že nám jejich spolupráce mohla pomoci přiblížit se co nejvíce realitě,“ říká Solomon.
Příbuzní obětí se na filmu podíleli v průběhu celé produkce. Po skončení castingu dostali seznam a fotografie herců, kteří měli ztvárnit jejich nejbližší - někteří z herců se s rodinami přímo sešli, jiní je kontaktovali po telefonu. Solomon také každých 14 dní rozesílala bulletin, v němž rodiny informovala o tom, jak natáčení pokračuje, a seznamovala je s různými detaily celého procesu - s Greengrassovými metodami filmování, budováním scén, nahráváním zvuku a podobně. Mezi filmaři a rodinami existoval živý komunikační kanál, který nejen oběma stranám připomínal, jakých cílů se snaží dosáhnout, ale také umožňoval neustálou výměnu informací.
Aby navázal podobnou spolupráci také s lidmi z operačních center a letových dispečinků, kteří se taktéž stali svědky celé katastrofy, využil Greengrass schopností scénáristy a bývalého producenta pořadu 60 Minutes II Michaela Bronnera. Ten rovněž udělal sérii rozhovorů, tentokrát však s civilním a vojenským personálem. Jakmile se na základě výpovědí začaly skládat dohromady jednotlivé střípky celé mozaiky, začal Greengrass vytipovávat klíčová místa, kde se bude film odehrávat: kontrolní věž na mezinárodním letišti Newark (odkud odstartoval let UA 93 a odkud je z ptačí perspektivy vidět na Manhattan), kontrolní centra v Bostonu (odkud startovala další unesená letadla AA 11 a 175) a New Yorku, operační centrum Federálního úřadu pro letectví v Herndonu ve Virginii (pod velením vedoucího národních letových operací Bena Slineyho, který na tuto pozici nastoupil přesně v den zářijového útoku) a řídící centrum vojenských operací v Severovýchodním sektoru protivzdušné obrany (NEADS) na severu New Yorku. Bronnerovy poznatky o okolnostech událostí osudného zářijového rána hrály při formování Greengrassova scénáře zásadní roli.
„Podařilo se nám shromáždit početnou skupinu lidí, z nichž měl každý zájem na tom, aby se film co nejvíce přiblížil skutečnosti - personál z letů United Airlines; piloty; rodiny lidí na palubě, s nimiž jsme na základě popisu jejich povahy odhadovali, jak se asi v dané situaci zachovali; letoví dispečeři a lidé z armády; a komise pro vyšetřování událostí z 11. září. Měli jsme po ruce celou řadu odborníků a zainteresovaných lidí, kteří nám nakonec umožnili udělat si poměrně konkrétní obrázek o tom, jak se všechny události odehrály,“ říká Greengrass.
Greengrassův film měl být z velké části produktem improvizace, ukotvené v realitě zjištěnými a ověřenými fakty. Filmaři cítili, že aby herci dokázali na plátně vykreslit postavy a události podle vlastních představ, potřebovali se vzdálit od kultury, v níž je dopad 11. září stále bolestivě cítit - odloučit se od médií a bezprostředních vlivů vnějšího světa. Natáčení proto proběhlo v britském Pinewoodu a většina herců během intenzivních příprav i samotného filmování bydlela v hotelu poblíž studia (domů se v průběhu natáčení vracelo jen několik britských herců).
Každý herec dostal podrobný dokument o člověku, kterého měl ve filmu ztvárnit. Ten kromě fotografií obsahoval informace od rodiny (Jakým byl typem člověka?) a různá praktická fakta (Jak se dostal na letiště? Co měl na sobě?). Někteří z herců se snažili své poznatky prohloubit osobní komunikací s rodinami, zatímco jiní se spokojili se základními fakty.
Výzkum Solomon a Bronnera byl užitečný také pro autory kostýmů, jimž pomohli zjistit, jaké oblečení nosili členové posádky letů United Airlines v roce 2001. U pasažérů se volba oblečení odvíjela od jejich povahových rysů.
Jakmile se všichni herci shromáždili v Pinewoodu, započaly intenzivní dvoutýdenní přípravy, během nichž se měli stát postavami, které dosud podrobně studovali. Zkoušení připomínalo divadelní hru bez předem připravených dialogů: všichni herci nastoupili do filmového Boeingu 757 a posadili se na svá místa. Pak se dveře zabouchly a všichni na palubě v reálném čase přehráli celé 91minutové drama - od startu až po zřícení v Pensylvánii. Improvizace byla ohraničena pouze známými fakty, jakými jsou například různé časové údaje (ve které chvíli došlo k přepadení, kdy probíhaly komunikace s pozemními základnami atd.) nebo povaha jednotlivých postav (např. zda byl ten který člověk vůdčí typ či nikoliv). Herci měli během těchto scén možnost údaje o čase sledovat, aby mohli svůj projev náležitě přizpůsobit. Během dvou týdnů filmaři tuto sekvenci natáčeli několikrát a vraceli se k některým jejím částem.
„Improvizovali jsme na základě známých skutečností. A neustále jsme diskutovali o tom, jestli je to uvěřitelné či nikoliv. Jak by v této situaci reagovala skupina mladíků? Jak by reagovali starší lidé? A co letušky? Tyto otázky jsme neustále řešili a snažili se pomocí improvizace dojít k uspokojivému řešení,“ říká Greengrass.
„Práce s improvizací byla v případě tohoto projektu a tohoto tématu velmi příhodná. Nemáme možnost nijak zjistit, co přesně se v letadle stalo. Napsat scénář, který by působil realisticky, bylo zkrátka nemožné. Je to velmi citlivé téma - a myslím si, že pokud by ten výsledný film neměl být pravdivý nebo měl působit nerealisticky, vůbec by nemělo smysl jej točit,“ říká Olivia Thirlby, která ztvárnila Nicole Carol Miller.
Greengrass se snažil, aby na herce působila autenticky i samotná příprava. Vzhledem k tomu, že konflikt na palubě letadla byl soubojem na život a na smrt mezi „nimi a námi“, držel Greengrass čtyři britské představitele mladých únosců letadla oddělené od zbytku hereckého obsazení tak dlouho, jak to jen bylo možné. Tito herci rovněž dostali k dispozici různá fakta o svých filmových postavách včetně písemného zadání mise od vůdce celého útoku Mohameda Atty. Kromě toho podstoupili intenzivní trénink od expertů na bojová umění.
Během celých příprav a preprodukce Greengrass sepisoval „natáčecí scénář“, v němž byl seznam všech scén a akcí a také ověřené dialogy letových dispečerů s piloty letadla. Po vyvrcholení příprav už byly popisy dění v letadle velmi podrobné, avšak dialogy se omezovaly pouze na několik klíčových konverzací - zbytek byl dílem improvizace.
O OBSAZENÍ
Casting probíhal převážně v New Yorku, přičemž filmaři upřednostňovali nejen adepty, kteří byli některému z lidí na palubě letu fyzicky podobní, ale také ty, kteří měli nějakou zkušenost s letovým provozem. Na herce, kteří obstáli v prvním kole konkursu a měli možnost předvést své herecké schopnosti, čekaly Greengrassovy nestandardní metody - nedostali k dispozici žádný scénář a do místnosti byli vpouštěni po skupinkách, nikoliv po jednotlivcích. Teprve uvnitř se dozvěděli, že se jedná o film Let číslo 93. Židle v místnosti byly postaveny do řad jako v letadle a celá skupina dostala pokyn, aby improvizovala v různých situacích (nástup na palubu, reakce na únosce).
Režisér, který se snažil vytvořit věrohodný obraz událostí, považoval za nezbytně nutné obsadit členy z filmové posádky lidmi, kteří mají v tomto oboru opravdové zkušenosti. Pilotovi jedné z komerčních linek United Airlines J.J. Johnsonovi řekl o filmu jiný pilot, který jej nakonec pro tuto roli doporučil. Krátce poté Johnsonovi zavolal castingový agent, který potřeboval vědět, jak rychle se může dostat do New Yorku na pohovor - ve své kapitánské uniformě. Zanedlouho poté byl obsazen do role kapitána letu 93 Jasona Dahla.
Role prvního důstojníka LeRoye Homera připadla Garymu Commockovi, který pracuje jako pilot na komerčních letových linkách už přes deset let. Dvě z pěti letušek na palubě letu 93 (Sandru Bradshaw a Lorraine G. Bay) ztvárnily herečky Trish Gates a Nancy McDoniel, které před začátkem filmové kariéry pracovaly jako letušky United Airlines. Jejich zkušenosti se ukázaly být neocenitelnými pro ostatní herce a zejména pro trojici představitelek zbývajících letušek, které k nim často chodily pro rady.
O NATÁČENÍ
Samotné natáčení filmu začalo uprostřed listopadu v prostředí, které už herci stihli důkladně poznat. V prvních scénách bylo natáčeno celé letadlo. Poté, stejně jako během příprav, všichni herci zaujali svá místa a dveře letadla se zavřela. Pak byly natáčeny různě dlouhé záběry - některé měly pouhých pár minut, jiné i 40. Samotné natáčení měli na starost dva operátoři kamery, kteří se spolu se zvukaři a pomocným režisérem pohybovali po celém letadle pod vedením Greengrasse, který s nimi komunikoval z venku pomocí mikrofonu a naslouchadel. (Finálního úkolu sestříhat z těchto segmentů film se zhostil Greengrass a jeho tým tří střihačů.)
Natáčení probíhalo nejprve v economy class a poté v první třídě. Poslední minuty, během nichž se rozpoutá boj o vládu nad letadlem, byly natočeny odděleně, přičemž kokpit byl připevněn na počítačem ovládanou hydraulickou konstrukci, pomocí níž filmaři simulovali chování letadla, které se vymklo kontrole a zahajuje sestup k zemi. Na podobnou konstrukci byla později připevněna také první třída, která se během konečného, střemhlavému sestupu otáčela o 180 stupňů. Aby filmaři snížili riziko zranění, byly kostry, opěradla a opěrky na ruce z tvrdého plastu a kovu nahrazeny jejich imitací z měkké pěny. V těchto scénách měli hrát původně kaskadéři, ale herci si přáli účinkovat v nich osobně. Se speciálními vycpávkami v kostýmech se jim to nakonec bez větších obtíží podařilo.
Stejnou pozornost filmaři věnovali natáčení v kontrolních centrech, které bylo taktéž improvizací, usměrňovanou známými skutečnostmi. Ať už byly Greengrassovy kamery zaměřeny na jedinou obrazovku, jediného člověka nebo celé zařízení, žádný z herců ve svém úsilí nepolevoval a nevypadával z role ani ve chvílích, kdy byl zcela bez pochyb mimo záběr.
Ocenění:
American Cinema Editors Awards
2006 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih(film–drama) (nominace)
Americký filmový institut
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006
Austin Film Critics Association Awards
2007 - Nejlepších deset filmů roku 2006
2007 - Nejlepší film
Boston Society of Film Critics Awards
2006 - Nejlepší obsazení
2006 - Nejlepší film (nominace)
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
2006 - Nejlepší obsazení
Filmová cena Britské akademie
2007 - Paul Greengrass Nejlepší režie
2007 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih)
2007 - Nejlepší britský film (nominace)
2007 - Barry Ackroyd (Nejlepší kamera) (nominace)
2007 - Nejlepší původní scénář (nominace)
British Film Institute Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006
Central Ohio Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006 (nominace)
Chicago Film Critics Association Awards nejlepší film
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
2006 - Nejlepší původní scénář (nominace)
Critics' Choice Awards
2007 - Nejlepší film (nominace)
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
Dallas–Fort Worth Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006
2006 - Nejlepší film
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
Empire Awards
2006 - Nejlepší britský film
2006 - Nejlepší film (nominace)
Evening Standard British Film Awards
2006 - Nejlepší film
Irish Film & Television Awards
2006 - Nejlepší mezinárodní film (nominace)
Kansas City Film Critics Circle Awards
2007 - Nejlepší film
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
Las Vegas Film Critics Society Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006 (nominace)
London Film Critics' Circle Awards
2007 - Nejlepší film
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
2007 - Tim Bevan, Eric Fellner a Paul Greengrass (Nejlepší britský producent)
Los Angeles Film Critics Association Awards
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
Motion Picture Sound Editors Golden Reel Awards
2006 - Harry Barnes, Martin Cantwell, Simon Chase, Paul Conway, Tony Currie, Richard Fordham, Alex Joseph, Eddy Joseph, Stuart Morton, Oliver Tarney a Jack Whittaker (Nejlepší střih zvuku) (zvukové efekty) (nominace)
National Society of Film Critics Awards
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
New York Film Critics Circle Awards
2007 - Nejlepší film
Oklahoma Film Critics Circle Awards
2006 - Nejlepší film
Online Film Critics Society Awards
2007 - Nejlepší film
2007 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih)
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
2007 - Paul Greengrass Nejlepší původní scénář (nominace)
Academy Awards
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
2007 - Nejlepší střih
Phoenix Film Critics Society Awards
2006 - Nejlepší film
St. Louis Gateway Film Critics Association Awards
2007 - Top 10 Films
2007 - Nejoriginálnější film
2007 - Nejlepší film (nominace)
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
San Diego Film Critics Society Awards
2006 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih)
Southeastern Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepších deset filmů (nominace)
Toronto Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepší film (nominace)
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
Utah Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepší film
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
2006 - Nejlepší scénář (nominace)
Washington D.C. Area Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepší film
Writers Guild of America Awards
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší původní scénář) (nominace)
DABING
V českém znění: Pavel Šrom, Antonín Navrátil, Regina Řandová, Marek Libert, René Slováčková, Jiří Hromada, Libor Hruška, Pavel Vondra, Irena Hrubá, Lucie Svobodová, Jiří Balcárek, Zdeněk Mahdal, Miroslava Součková, Michal Michálek, Filip Jančík, Martin Kolár, Ladislav Cigánek, Filip Švarc, Ivo Novák, Radovan Vaculík, Petr Burian, Jitka Moučková, Veronika Veselá, Ludvík Král, Zuzana Schulzová, Daniel Dítě, Helena Dytrtová, Zbyšek Horák, Roman Novotný a další
Překlad: Markéta Záleská, David Záleský
Dialogy: Veronika Kernová
Zvuk: Dušan Matuška, studio Pro-Time, Jiří Peřina
Produkce: Jan Fišer
Režie: Bohdan Tůma
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska pro Bontonfilm v roce 2006
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 24.8.2006
Premiéra USA: 28.4.2006 Universal Pictures US
Premiéra Francie: 26.5.2006 (Cannes Film Festival)
Premiéra Velká Británie: 2.6.2006 United International Pictures UK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 1.2.2007 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 6 885 359
Tržby celkem - $ 76 700 659
Návštěvnost v ČR 66 807
Náklady (Rozpočet) - $ 15 000 000
FILMY V SÉRII
World Trade Center gastonrolinc.webnode.cz/news/world-trade-center-world-trade-center/
USA, Drama / Životopisný / Historický, 2006
Režie: Oliver Stone, Hrají: Nicolas Cage, Maria Bello
Let číslo 93 gastonrolinc.webnode.cz/news/aaa193/
Velká Británie / USA / Francie, Historický / Drama / Krimi, 2006
Režie: Paul Greengrass, Hrají: Cheyenne Jackson, Khalid Abdalla
„11. září 2001. Teroristé unesli čtyři letadla. Tři zasáhla svůj cíl. Tohle je příběh čtvrtého z nich.“
OBSAH
Let číslo 93 aerolinek United Airlines startoval kvůli čekání na ranveji o něco později. Když letadlo dosáhlo letové výšky, už byly dostupné zprávy o unesených letadlech. Piloti dostali textovou zprávu: "Pozor na vpád do kokpitu, dvě letadla narazila do Světového obchodního centra." O chvilku později do kokpitu vtrhli únosci, z rádia se ozvalo dvakrát Mayday, pak se řízení zmocnil únosce. Pravděpodobným cílem letadla měl být důležitý objekt ve Washingtonu, spekuluje se o sídle Kongresu nebo Bílém domě. Pasažéři uneseného boeingu se telefonicky spojili s policií, linkou United Airlines i svými blízkými na zemi. Dozvěděli se o únosech letadel a jejich nárazech do budovy Světového obchodního centra. Podle rekonstrukce událostí se pak pasažéři odhodlali k odporu. (TV Nova)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Fantasticky živé zpracování jednoho velkého tabu. Při zapnutí mě míjel takový zvláštní nepříjemný pocit, který věstil, že toto nebude zas tak obyčejný film. Paul Greengrass, režisér který když už se do nějakého díla pustí, diváka zlomí na kolena jeho syrovostí, nefalšovanou odvahou a pocitem zármutku. Nikdy mě nedokázal film vtáhnout do děje jako tento. I přesto, že jsem věděl jak toto vše dopadne nemohl jsem od obrazovky odtrhnout oči a pouze sledoval sled událostí, které se na palubě letadla United 93 děli v posledních minutách, vteřinách, setinách. Čas jakoby neubíhal, to jen zem nad kterou tak blízko letí letadlo s určeným cílem ubíhala tak neokázale rychle, že by se nad tím vším zastavil samotný filosof s otázkou...je toto všechno vůbec pravda? Bohužel ano, ale režisér nám ji ukázal v tak reálné a přesvědčivé podobě, že pocta padlým 11. září 2001 je to opravdu nádherná, že jen málokdo si takové zaslouží. (Malarkey) 5*
Abych mohl napsat tento komentář musel jsem si dát odstup, zklidnit rozbušené srdce a vysprchovat se od potu. Věděl jsem jen, že jdu na film inspirovaný skutečnou tragickou událostí z nedávné minulosti ,ale nebyl jsem připraven na to, že během 90minut prožiji zcela naplno snad všechny možné emoce, lítost, vztek, dojetí, nenávist, bezmoc,strach, obavu. Své srdce jsem slyšel už několikrát,ale ještě nikdy ne během filmu!!!Film je pojat dokumentárním způsobem, nehodnotí,neopěvuje,nezatracuje, prostě " jen" je. Toto je skutečná filmová pocta všem pasežerům tohoto letu. Panu Paulu Greengrassovi se podařilo to, že ve vyprodaném multikně po skončení filmu bylo takové ticho,že" ten pověstný" špendlík by skutečně byl slyšet. A já se kouknul svým emocím na dno . Můj tep v závěru filmu byl jistě rychlejší než jízda porsche.Pro mě nejsilnější žitvotní filmový zážitek v životě. (Enšpígl) 5*
Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea (Isherwood) 5*
VELKÁ RECENZE
Předpokládám, že už jste si najeli na hvězdičkové hodnocení a teď netrpělivě vyčkáváte až udeří uragán superlativů, jenž se na MovieZone strhne jednou, maximálně dvakrát do roka. Jenže já začnu zeširoka. Tuším totiž, že Let číslo 93 bude vzhledem ke svému tématu vyvolávat velice kontroverzní, ba i nemístně hysterické reakce, v nichž slova jako „propaganda“, „manipulace“ nebo „proti muslimům“ prosviští éterem častěji než třebas jméno Jasona Bournea ( i když možná – a doufám v to – se mýlím). Na každý pád bych předem rád upozornil, že jsem měl vůči Greengrassovu počinu velké předsudky: Bál jsem se uslzeného patetismu a dost dobře si nedokázal představit, jak si může režisér uchovat glanc i u tak vypjaté látky. Ovšem Paul Greengrass dokázal všechny mé obavy rozdrtit, a přitom skutečně hnát slzy dojetí (nebo spíš bezmoci) až na pověstný krajíček. Jenže zcela netušeným způsobem...
Britského výtečníka Paula Greengrasse můžete nařknout z geniality. Ale rozhodně ne z podjatosti, která by měla Američanům z principu oprašovat rány a zvedat jejich sebevědomí ve společnosti „muslimských agresorů“. Studie letu, jenž 11. září 2001 jako jediný nezasáhl zvolený cíl, je svou podstatou naprosto apolitická. Teroristické útoky na Spojené státy plní úlohu jakési kulisy, v níž se neodehrává střet ideologií, ale mnohem osobnější (a v tomto kontextu tedy neideologický) konflikt jedné hrstky lidí proti hrstce druhé. Greengrass nekříží různá náboženství, různé víry, různé pohledy na svět – nechává do sebe pouze narážet protikladné postoje v tomto konkrétním okamžiku, aniž by primárně formuloval vůči kterékoliv straně své postoje.
To neznamená, že by schvaloval muslimský útok nebo že by chtěl nechat hodnotové soudy pouze a jen na divácích. Greengrass uvažuje v jiné rovině: V pozici tvůrce, jenž může zaznamenávat, rekonstruovat a za pomocí herců zdokumentovat hrůzu, která by neměla být zapomenuta. Skutečné osoby pro něj představují opravdový živý materiál, jehož názorové ukotvení se bezprostředně projevuje v jednání, kterému sami můžeme velice snadno porozumět. Teroristi jsou oddáni své věci, jsou jí ochotni obětovat svůj život, aniž by přitom chtěli primárně trýznit cestující na palubě. Greengrass není hlupák s černobílým vnímáním světa, aby fanatismus slučoval s vizáží Silase ze Šifry mistra Leonarda nebo bičováním sebe sama – podává jej jako stav mysli, jenž charakterizuje zejména obrovské, nezřídka krvavé a brutální odhodlání. Tentokrát však kolidující s odhodláním ještě silnějším...
Greenrassovi se díky přístupu, v němž se nerozděluje na zlé a hodné, nýbrž se přihlíží konání lidí rozhodných, zoufalých, zdrcených a o to silněji oddaných své věci, daří neskutečným způsobem přenášet emocionální náboj z letadla do promítačky. Bojuje se o všechno. Bez příkras, bez čekání, v obrovské rychlosti. A nevyhnutelně. Režisér se pohybuje s kamerou uprostřed dění a přímo nás skrze oko kamery do něj i přenáší. Ocitáme se v centru událostí, ať už jím je středisko pro kontrolu letového provozu, vojenské velení nebo letadlo United 93.
Neustále se přitom projevuje, jak dokonale má Greengrass zmáknutou formu hrané rekonstrukce – specifická ruční kamera zajišťuje neustálým pohybem pocit bezmála akčního dění. V podstatě ani nezáleží na tom, jaké povely udělují jednotliví šéfové, podružný je i zmatek v řídících věžích nebo celkový pocit nepřipravenosti a zranitelnosti systému. Rozhodujícím prvkem je pouze autentičnost a Greengrassova schopnost pohltit, dokonce vtáhnout svými vyjadřovacími prostředky rovnou do nitra zobrazovaných událostí. Greengrass by takto mohl zpracovat prakticky jakoukoliv tragickou událost a pokaždé by z toho pravděpodobně vznikl bezchybný film. Tak mistrovsky svůj styl ovládá (dejte si i Krvavou nedělí).
Ohromným dílem přispívá kompozice Johna Powella. Znovu zcela typicky přidává na dynamice, tentokrát však pomocí táhlých hudebních ploch ještě častěji podtrhuje emocionalitu filmu. Ta je doslova nesnesitelná. Minimálně čtyřikrát se o mě pokoušely slzy (ač jsem u filmu nikdy v životě neuronil byť jednu jedinou), i přesto však v sobě Let číslo 93 neobsahuje ani náznak patosu! Pocitový tajfun zkrátka vyplývá z neskutečně vyhrocené situace, kterou Greengrass oživil. Tím, že odmítá pokorně sklopit kameru, povolit, vydechnout, anebo naopak vypětí „podpořit“ zpomaleným záběrem na plačící cestující nebo ústa šeptající „Miluju tě“, graduje napětí do nepopsatelných výšin (při pohledu na WTC Olivera Stona je to trochu paradoxní). Greengrass dokumentuje absolutní zlom v lidském životě neústupně, se samozřejmostí, která se nedá snést bez zrychleného tepu a zoufalého vydechnutí v posledních sekundách. Vaše tělo ho nebude mít rádo, protože fyziologické funkce se budou muset chvíli vracet do normálu, vaše mysl jej však za toliko intenzivní zážitek bude zbožňovat.
Nepočítám-li dánské Bratry je pro mě Let číslo 93 prvním dokonalým filmem bez kazů, jenž se zjevil v domácí kinodistribuci od dob Bournova mýtu. Pěkná symbolika. Stone dostal soupeře, kterého prakticky nemůže překonat, ač na jeho uslzenou interpretaci pravděpodobně uslyší mnohem víc lidí z pléna i oscarové Akademie, než kolik jich ocenilo Greengrassův film. Jeho nekompromisní a režijně mistrovsky zvládnuté dílo zvládá důstojně uctít památku padlých bez trapných přepjatých fanfár, na druhou stranu si zvládá uchovat výjimečnost i nezávisle na události samotné. Na rozdíl od dramat o genocidě, která by bez hromady mrtvol těžko sbírala tolik vavřínů, by Let číslo 93 obstál i s happy-endem. Konkrétní „co“ je totiž druhotné až za dokonalým „jak“ (byť jej doplňuje). Od Greengrasse by zkrátka fungoval i film o únosu tramvaje. Jakkoliv by nepůsobil tak brilantně jako Let číslo 93.
P.S.: Už u DVD Bournova mýtu jsem tvrdil, že Greengrass je muž pro kino. Že jeho „rozklepaná“ kamera na obrazovce nepůsobí tak dokonale. Trvám na tom i dnes. Tímto děkuji Tetsuovi, že jsem si na narozeninové party Cinemy mohl užít tenhle majstrštyk v plné velikosti. Mimochodem, "podobné" filmy berte tentokrát opravdu s rezervou.
GOLDIES FILMU
Při pohledu na dnešní datum se asi všem vybaví jedna, dnes už historická, událost. 11. září se lidem navždy vrylo do paměti. Jelikož se zároveň jedná o téma pro filmaře nesmírně atraktivní, bylo jen otázkou času, kdy se jej někdo z režisérů chopí. Pět let po tragédii vznikly hned dva snímky reflektující tutéž katastrofu, přesto se jedná o filmy až diametrálně odlišné. Oliver Stone natočil World Trade Center, které následuje tradice katastrofického žánru a naplňuje všechna myslitelná klišé. Greengrassův Let číslo 93 na to šel jinak. Snad i proto si právě tento dokumentárně laděný film vysloužil chválu po celém světě. 11. září 2001 nelze ignorovat. Jak jinak si potom na filmovém webu připomenout desetileté výročí než vzdáním holdu kvalitnímu snímku Let číslo 93?
Paul Greengrass měl pro natočení vynikajícího filmu na téma 11. září ty nejlepší předpoklady. V prvé řadě to chtělo kritický odstup, což režisér, který je původem Angličan a navíc má zkušenosti s dokumentárním žánrem, dokonale splňoval. Kde Oliver Stone, režisér „konkurenčního“ World Trade Center, využil patosu, tam se mu Greengrass umně vyhnul. Kde Stone zaměřil pozornost na dva přeživší policisty, kteří byli uvězněni pod sutinami WTC, tam Greengrass zacílil na kolektivního hrdinu, skupinu odvážných cestujících osudného letu číslo 93. Kde Stone tragédii podbarvil tklivými tóny, jež měly za cíl diváka dojmout k slzám a zesílit drama, tam Greengrass nechal zaznít spíše ruchy, což bylo minimalistické, ale stejně, možná i více, působivé. Ve výčtu rozdílností bych mohla pokračovat donekonečna, to však není mým dnešním cílem. Myslím, že většina diváků si tento skromný duel dvou filmů pro sebe rozhodla stejně, a to ve prospěch Letu číslo 93. Je na čase si podrobněji rozebrat, proč je ten film tak působivý a proč bez zaškobrtnutí funguje jak má.
Greengrass dokázal i v tématu 11. září nalézt skulinku a přinést divákovi zase něco nového. Samotný útok na obě věže WTC, letadla narážející do vrchních pater budov, výbuch, následné zhroucení věží, to všechno bylo sice působivé, ale v roce vzniku snímku provařené. Myslím, že rekonstruovat událost, kterou jsme díky televizním reportážím měli možnost vidět nejméně tisíckrát, by už moc smyslu nemělo. Atraktivní téma bylo vyčpělé. Události okolo letu číslo 93 v centru dění nikdy nestály, zdánlivě se tady totiž nic nestalo. V kontextu tisíců mrtvých z New Yorku působil pád letadla kdesi na planinu v Pensylvánii zapomenutelně. Přese všechno se však režisér Greengrass zaměřil právě na tuto neméně tragickou skutečnost a rozhodl se 11. září 2001 ukázat z jiného úhlu pohledu.
Let číslo 93 byl vnitrostátní. Jeho trasa vedla mezi New Jersey a San Franciscem a nic nenasvědčovalo tomu, že nebude rutinní a klidný. Na začátku filmu sledujeme za zvuků modliteb potemnělý New York a islámské teroristy. Takto je ale může nazvat jen poučený divák, který ví, co následovalo ve skutečnosti. Samotné záběry nic nenaznačují a naopak nám relativně mladé muže zobrazují při běžných činnostech – modlí se v hotelu, myjí se v koupelně. Pak se pozornost přesune na letiště. Ospalé ráno, spousta cestujících čekajících na odbavení. Personál se baví o svých rodinách, vidíme dění v letištních věžích. Poté pasažéři pomalu nastupují, všechno vypadá naprosto ideálně. Trochu nuda, dalo by se říct. Ale právě v těchto chvílích všechno bobtná pod povrchem a divák tuší přicházející drama. Navíc se v dalších okamžicích pozornost opět přesune na letištní věže, kde se začínají dít podezřelé věci. Něco nesedí...
Když zhruba po půl hodině filmu dojde k nárazu letadel do budov World Trade Center, Greengrass nám neukáže provařené záběry, ale zaměří svou pozornost na všudypřítomný zmatek na dispečinku, kdy zatím nikdo přesně neví, co se stalo. Pozitivní je také to, že žádný prostor nedostanou scény plné klišé, a to patetické proslovy amerického prezidenta, americké vlajky vlající na stožárech a jiné. Záběry z pozemních pracovišť se střídají se záběry na náš osudový let číslo 93, kde není cítit ani náznak nadcházející katastrofy. O to větší drama ale zažívá divák, který ví, co nastane, a který nemůže udělat nic pro to, aby události změnil. Může se jen dívat na přicházející zkázu. Když z radaru zmizí letadlo, je to scéna napínavá stejně jako by letadlo zrovna v přímém přenosu naráželo do budovy WTC.
Účelné bylo u Letu číslo 93 rozdělení filmu na dvě poloviny. V první půlce jako by všechno zlověstně doutnalo a režisér si chystal půdu pro pravé drama, které přijde později. Je to ideální příklad stupňování napětí a gradace ve filmu. Ony dvě poloviny jsou diametrálně odlišné – záběry z řídících věží postupně definitivně vystřídá lidské drama jednoho malého letadla. Pevné režijní vedení má za následek, že nikde nic nepřebývá ani nechybí. Taktika neukazovat nejdůležitější věci ihned „na živo“, ale naopak je nechat působit v pozadí, vychází. Kromě jiného si Greengrass samozřejmě vypomáhá filmovými prostředky, které dávají tušit, že tohle není dokument, ale že se pořád nacházíme na poli filmové fikce, byť fikce těžící z dokumentárního žánru. Těmi prvky, které však pocit čisté rekonstrukce skutečných událostí navozují, jsou například ruční kamera, jež se později stala velmi oblíbenou, nebo selektivní střih, pomocí něhož režisér vybírá to nejzajímavější z různých míst. V neposlední řadě je třeba zmínit, že vyznění celého filmu napomáhá herecké obsazení bez jakýchkoliv hollywoodských hvězd a již zmíněný zvuk.
Greengrass vycházel ze skutečných záznamů hovorů cestujících a z dění na leteckém dispečinku. Cestující filmového letu číslo 93 se opravdu podobají cestujícím letu skutečného. Ani Greengrass se sice nevyhnul pár klišé – například na palubě letadla je mezi cestujícími pilot – ale ta zde vycházejí ze skutečnosti, tudíž je nemůžeme režisérovi vytýkat. Stejně tak mu nemůžeme vytýkat závěrečné telefonáty cestujících svým blízkým, kteří v jednom kuse opakují „miluji tě“. Slovní spojení, jež se v amerických filmech objevuje tak často a na které už je český divák asi alergický, tady sice opět ruší, ale na druhou stranu je to prostě americká povaha. Zrovna v tomto případě to tak prostě musíme vnímat. Snímek, v němž se odhodlaní pasažéři letadla rozhodli jednat na vlastní pěst a pokusili se situaci zvrátit ve svůj prospěch, však ve výsledku nedisponuje lacinými emocemi a patosem, což je jen dobře. Důraz je kladen na cestující, kteří se rázem stávají netypickým kolektivním hrdinou a tvoří malé dějiny, jež mají vliv na velké dějinné události. Momentálně nás vůbec nezajímá 11. září komplexně, nikdo neřeší politickou situaci.
I když víme, jak film nakonec dopadne, svým malým-velkým hrdinům v tu chvíli držíme pěsti. Díky filmařině na nejvyšším možném levelu si připadáme, jako bychom sami seděli s pasažéry v letadle. A pokud ne, alespoň se o nás pokouší infarkt z toho, jak události gradují. Napínavá podívaná vrcholí v jedné z nejikoničtějších scén kinematografie, modlitby křesťanů i muslimů se nesou vzduchem, na palubě letadla se strhává bitva o všechno. A letadlo stále rychleji klesá k zemi...
O FILMU
Paul Greengrass věnoval podstatnou část své kariéry tvorbě filmů, které se zabývaly závažnými společenskými tématy a nejpalčivějšími problémy současné doby. Kromě snímků jako Krvavá neděle či Omagh, které se zabývaly hraničními okamžiky, kdy se politika mění v násilí a víra ve fanatismus, má na kontě také mezinárodní hit, thriller Bournův mýtus z roku 2004.
Greengrass byl tedy velmi vhodným kandidátem na pozici režiséra filmu, který by dokumentoval tragické události z 11. září 2001 - dokázal zužitkovat jak svou schopnost přistupovat k podobným tématům citlivě, tak znalost filmového řemesla, která je u snímku, v němž se paralelně odvíjí několik dějových linií a neustále se mění úhel pohledu, zcela nezbytná. Nutkání natočit film o okolnostech této katastrofy v něm dřímalo už od onoho zářijového dne. Kladl si však otázku: „Ve kterém okamžiku bude vhodné přenést natolik bolestné okamžiky na filmové plátno?“ Po rozhovorech s více než stovkou příbuzných a přátel 40 zahynulých pasažérů a členů posádky letu číslo 93 usoudil, že takový okamžik nastane ve chvíli, kdy budou s dramatizací souhlasit samotné rodiny zesnulých. <>Obrázek nenalezen<> „Vznikají různé filmy. Některé nás mají rozptýlit, pobavit a rozesmát - odnést nás do vysněných světů a prožít s jejich hlavními hrdiny lásku. Je zde ale i prostor pro snímky, které se zabývají skutečností. A Hollywood má v tomto směru úctyhodnou minulost,“ říká Paul Greengrass.
Příběh tohoto filmu nám dle jeho názoru umožňuje vidět na malém prostoru a během necelé půlhodiny obdobu problému, se kterým se nyní svět potýká v globálním měřítku. „Čtyřicet obyčejných lidí mělo 30 minut na to, aby si uvědomilo, v jakém světě doopravdy žijeme, dohodlo se na nejvhodnějším postupu a začalo jednat. Byli to první lidé, kteří na vlastní kůži poznali život ve‚světě po jedenáctém září‘ - v době, kdy jsme my ostatní zkoprněle sledovali televizní zpravodajství a snažili se pochopit, co se to děje. To už ti lidé na palubě letadla věděli velmi přesně - všechno se odehrávalo přímo před jejich očima - a byli postaveni před okamžitou děsivou volbu. Měli zůstat sedět se založenýma rukama a doufat, že to dobře dopadne? Nebo se s tím měli snažit něco udělat? A pokud ano, tak co?“ pokračuje režisér. „Myslím, že tohle jsou dvě volby, před kterými stojíme i dnes - stojíme před nimi už od toho osudného dne. Můžete si všimnout, že v tom letadle proběhla diskuse, velmi mučivá diskuse v těch nejhorších podmínkách. Ti lidé zvážili všechny možnosti, učinili rozhodnutí a pokusili se podle něj zachovat. A myslím si, že když se na to podíváme zpětně, najdeme v tom příběh o obrovské odvaze a statečnosti - ti lidé byli opravdu velmi odvážní.“ <>Obrázek nenalezen<> Vznik filmu
Scénárista a režisér Greengrass pečlivě sledoval zpravodajství o tragických událostech z 11. září i předtím, než jej kontakt s rodinami zesnulých pasažérů přiměl natočit o tomto dni celovečerní film. Poté, co dokončil snímek Bournův mýtus a odpadl mu jeden z nadcházejících studiových projektů, k myšlence natočit tento film se vrátil. Nebyl si však jistý, zda už ke zpracování této tématiky nadešel vhodný okamžik.
Svou vizi se pokusil představit producentu Lloydu Levinovi: chtěl použít let č. 93 jako čočku, skrze kterou by bylo možné na události z tohoto dne nahlížet a poskytnout tak publiku „neobvyklý pohled na 11. září“. Poté s využitím své předchozí práce a výzkumů sepsal resumé, které shrnovalo všechny jeho nápady a pocity související s tímto projektem. 21stránkový dokument obsahoval nejen souhrn jeho důvodů, proč by chtěl film natočit, ale také děj, který popisoval události očima letových dispečerů a lidí na palubě letadla, rozepsaný do jednotlivých scén opatřených údajem o čase. Pomocí tohoto materiálu pak v létě 2005 uzavřel všechny produkční a distribuční dohody. Greengrassovým záměrem bylo pohybovat se v průběhu celého filmu pouze mezi letovými dispečery, pasažéry a posádkou. „Nejedná se o film s jasně strukturovanými postavami. Je to příběh o 44 lidech, které začíná sledovat v okamžiku, kdy se shromažďují na letišti, následuje je na palubu letadla a pak v reálném čase dokumentuje jejich 90minutovou cestu. Jediným místem, kam se chvílemi přesouvá, jsou centra letového dispečinku, na jejichž monitorech se odehrával útok z 11. září v celé své hrůze.“
V srpnu 2005 Greengrass pověřil spolupracovnici Kate Solomon úkolem shromáždit co nejvíce informací o cestujících na palubě osudového letu a zprostředkovat kontakt s jejich rodinami. Ta jako první rozeslala rodinám všech cestujících a celé posádky letu dopis, v němž byly popsány Greengrassovy cíle a uvedena jeho prosba o spolupráci při sestavování profilů všech lidí na palubě. Na projektu se nakonec podílela téměř každá z oslovených rodin. V září a říjnu pak následovalo sedm týdnů osobních rozhovorů s rodinami a přáteli, kterých filmaři udělali více než 100.
„Chtěli se toho účastnit, aby mohli vzdát hold svým milovaným a vzpomenout si na ně. Je to stále bolestivé téma, ale mnozí to brali tak, že nám jejich spolupráce mohla pomoci přiblížit se co nejvíce realitě,“ říká Solomon.
Příbuzní obětí se na filmu podíleli v průběhu celé produkce. Po skončení castingu dostali seznam a fotografie herců, kteří měli ztvárnit jejich nejbližší - někteří z herců se s rodinami přímo sešli, jiní je kontaktovali po telefonu. Solomon také každých 14 dní rozesílala bulletin, v němž rodiny informovala o tom, jak natáčení pokračuje, a seznamovala je s různými detaily celého procesu - s Greengrassovými metodami filmování, budováním scén, nahráváním zvuku a podobně. Mezi filmaři a rodinami existoval živý komunikační kanál, který nejen oběma stranám připomínal, jakých cílů se snaží dosáhnout, ale také umožňoval neustálou výměnu informací.
Aby navázal podobnou spolupráci také s lidmi z operačních center a letových dispečinků, kteří se taktéž stali svědky celé katastrofy, využil Greengrass schopností scénáristy a bývalého producenta pořadu 60 Minutes II Michaela Bronnera. Ten rovněž udělal sérii rozhovorů, tentokrát však s civilním a vojenským personálem. Jakmile se na základě výpovědí začaly skládat dohromady jednotlivé střípky celé mozaiky, začal Greengrass vytipovávat klíčová místa, kde se bude film odehrávat: kontrolní věž na mezinárodním letišti Newark (odkud odstartoval let UA 93 a odkud je z ptačí perspektivy vidět na Manhattan), kontrolní centra v Bostonu (odkud startovala další unesená letadla AA 11 a 175) a New Yorku, operační centrum Federálního úřadu pro letectví v Herndonu ve Virginii (pod velením vedoucího národních letových operací Bena Slineyho, který na tuto pozici nastoupil přesně v den zářijového útoku) a řídící centrum vojenských operací v Severovýchodním sektoru protivzdušné obrany (NEADS) na severu New Yorku. Bronnerovy poznatky o okolnostech událostí osudného zářijového rána hrály při formování Greengrassova scénáře zásadní roli.
„Podařilo se nám shromáždit početnou skupinu lidí, z nichž měl každý zájem na tom, aby se film co nejvíce přiblížil skutečnosti - personál z letů United Airlines; piloty; rodiny lidí na palubě, s nimiž jsme na základě popisu jejich povahy odhadovali, jak se asi v dané situaci zachovali; letoví dispečeři a lidé z armády; a komise pro vyšetřování událostí z 11. září. Měli jsme po ruce celou řadu odborníků a zainteresovaných lidí, kteří nám nakonec umožnili udělat si poměrně konkrétní obrázek o tom, jak se všechny události odehrály,“ říká Greengrass.
Greengrassův film měl být z velké části produktem improvizace, ukotvené v realitě zjištěnými a ověřenými fakty. Filmaři cítili, že aby herci dokázali na plátně vykreslit postavy a události podle vlastních představ, potřebovali se vzdálit od kultury, v níž je dopad 11. září stále bolestivě cítit - odloučit se od médií a bezprostředních vlivů vnějšího světa. Natáčení proto proběhlo v britském Pinewoodu a většina herců během intenzivních příprav i samotného filmování bydlela v hotelu poblíž studia (domů se v průběhu natáčení vracelo jen několik britských herců).
Každý herec dostal podrobný dokument o člověku, kterého měl ve filmu ztvárnit. Ten kromě fotografií obsahoval informace od rodiny (Jakým byl typem člověka?) a různá praktická fakta (Jak se dostal na letiště? Co měl na sobě?). Někteří z herců se snažili své poznatky prohloubit osobní komunikací s rodinami, zatímco jiní se spokojili se základními fakty.
Výzkum Solomon a Bronnera byl užitečný také pro autory kostýmů, jimž pomohli zjistit, jaké oblečení nosili členové posádky letů United Airlines v roce 2001. U pasažérů se volba oblečení odvíjela od jejich povahových rysů.
Jakmile se všichni herci shromáždili v Pinewoodu, započaly intenzivní dvoutýdenní přípravy, během nichž se měli stát postavami, které dosud podrobně studovali. Zkoušení připomínalo divadelní hru bez předem připravených dialogů: všichni herci nastoupili do filmového Boeingu 757 a posadili se na svá místa. Pak se dveře zabouchly a všichni na palubě v reálném čase přehráli celé 91minutové drama - od startu až po zřícení v Pensylvánii. Improvizace byla ohraničena pouze známými fakty, jakými jsou například různé časové údaje (ve které chvíli došlo k přepadení, kdy probíhaly komunikace s pozemními základnami atd.) nebo povaha jednotlivých postav (např. zda byl ten který člověk vůdčí typ či nikoliv). Herci měli během těchto scén možnost údaje o čase sledovat, aby mohli svůj projev náležitě přizpůsobit. Během dvou týdnů filmaři tuto sekvenci natáčeli několikrát a vraceli se k některým jejím částem.
„Improvizovali jsme na základě známých skutečností. A neustále jsme diskutovali o tom, jestli je to uvěřitelné či nikoliv. Jak by v této situaci reagovala skupina mladíků? Jak by reagovali starší lidé? A co letušky? Tyto otázky jsme neustále řešili a snažili se pomocí improvizace dojít k uspokojivému řešení,“ říká Greengrass.
„Práce s improvizací byla v případě tohoto projektu a tohoto tématu velmi příhodná. Nemáme možnost nijak zjistit, co přesně se v letadle stalo. Napsat scénář, který by působil realisticky, bylo zkrátka nemožné. Je to velmi citlivé téma - a myslím si, že pokud by ten výsledný film neměl být pravdivý nebo měl působit nerealisticky, vůbec by nemělo smysl jej točit,“ říká Olivia Thirlby, která ztvárnila Nicole Carol Miller.
Greengrass se snažil, aby na herce působila autenticky i samotná příprava. Vzhledem k tomu, že konflikt na palubě letadla byl soubojem na život a na smrt mezi „nimi a námi“, držel Greengrass čtyři britské představitele mladých únosců letadla oddělené od zbytku hereckého obsazení tak dlouho, jak to jen bylo možné. Tito herci rovněž dostali k dispozici různá fakta o svých filmových postavách včetně písemného zadání mise od vůdce celého útoku Mohameda Atty. Kromě toho podstoupili intenzivní trénink od expertů na bojová umění.
Během celých příprav a preprodukce Greengrass sepisoval „natáčecí scénář“, v němž byl seznam všech scén a akcí a také ověřené dialogy letových dispečerů s piloty letadla. Po vyvrcholení příprav už byly popisy dění v letadle velmi podrobné, avšak dialogy se omezovaly pouze na několik klíčových konverzací - zbytek byl dílem improvizace.
O OBSAZENÍ
Casting probíhal převážně v New Yorku, přičemž filmaři upřednostňovali nejen adepty, kteří byli některému z lidí na palubě letu fyzicky podobní, ale také ty, kteří měli nějakou zkušenost s letovým provozem. Na herce, kteří obstáli v prvním kole konkursu a měli možnost předvést své herecké schopnosti, čekaly Greengrassovy nestandardní metody - nedostali k dispozici žádný scénář a do místnosti byli vpouštěni po skupinkách, nikoliv po jednotlivcích. Teprve uvnitř se dozvěděli, že se jedná o film Let číslo 93. Židle v místnosti byly postaveny do řad jako v letadle a celá skupina dostala pokyn, aby improvizovala v různých situacích (nástup na palubu, reakce na únosce).
Režisér, který se snažil vytvořit věrohodný obraz událostí, považoval za nezbytně nutné obsadit členy z filmové posádky lidmi, kteří mají v tomto oboru opravdové zkušenosti. Pilotovi jedné z komerčních linek United Airlines J.J. Johnsonovi řekl o filmu jiný pilot, který jej nakonec pro tuto roli doporučil. Krátce poté Johnsonovi zavolal castingový agent, který potřeboval vědět, jak rychle se může dostat do New Yorku na pohovor - ve své kapitánské uniformě. Zanedlouho poté byl obsazen do role kapitána letu 93 Jasona Dahla.
Role prvního důstojníka LeRoye Homera připadla Garymu Commockovi, který pracuje jako pilot na komerčních letových linkách už přes deset let. Dvě z pěti letušek na palubě letu 93 (Sandru Bradshaw a Lorraine G. Bay) ztvárnily herečky Trish Gates a Nancy McDoniel, které před začátkem filmové kariéry pracovaly jako letušky United Airlines. Jejich zkušenosti se ukázaly být neocenitelnými pro ostatní herce a zejména pro trojici představitelek zbývajících letušek, které k nim často chodily pro rady.
O NATÁČENÍ
Samotné natáčení filmu začalo uprostřed listopadu v prostředí, které už herci stihli důkladně poznat. V prvních scénách bylo natáčeno celé letadlo. Poté, stejně jako během příprav, všichni herci zaujali svá místa a dveře letadla se zavřela. Pak byly natáčeny různě dlouhé záběry - některé měly pouhých pár minut, jiné i 40. Samotné natáčení měli na starost dva operátoři kamery, kteří se spolu se zvukaři a pomocným režisérem pohybovali po celém letadle pod vedením Greengrasse, který s nimi komunikoval z venku pomocí mikrofonu a naslouchadel. (Finálního úkolu sestříhat z těchto segmentů film se zhostil Greengrass a jeho tým tří střihačů.)
Natáčení probíhalo nejprve v economy class a poté v první třídě. Poslední minuty, během nichž se rozpoutá boj o vládu nad letadlem, byly natočeny odděleně, přičemž kokpit byl připevněn na počítačem ovládanou hydraulickou konstrukci, pomocí níž filmaři simulovali chování letadla, které se vymklo kontrole a zahajuje sestup k zemi. Na podobnou konstrukci byla později připevněna také první třída, která se během konečného, střemhlavému sestupu otáčela o 180 stupňů. Aby filmaři snížili riziko zranění, byly kostry, opěradla a opěrky na ruce z tvrdého plastu a kovu nahrazeny jejich imitací z měkké pěny. V těchto scénách měli hrát původně kaskadéři, ale herci si přáli účinkovat v nich osobně. Se speciálními vycpávkami v kostýmech se jim to nakonec bez větších obtíží podařilo.
Stejnou pozornost filmaři věnovali natáčení v kontrolních centrech, které bylo taktéž improvizací, usměrňovanou známými skutečnostmi. Ať už byly Greengrassovy kamery zaměřeny na jedinou obrazovku, jediného člověka nebo celé zařízení, žádný z herců ve svém úsilí nepolevoval a nevypadával z role ani ve chvílích, kdy byl zcela bez pochyb mimo záběr.
Ocenění:
American Cinema Editors Awards
2006 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih(film–drama) (nominace)
Americký filmový institut
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006
Austin Film Critics Association Awards
2007 - Nejlepších deset filmů roku 2006
2007 - Nejlepší film
Boston Society of Film Critics Awards
2006 - Nejlepší obsazení
2006 - Nejlepší film (nominace)
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
2006 - Nejlepší obsazení
Filmová cena Britské akademie
2007 - Paul Greengrass Nejlepší režie
2007 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih)
2007 - Nejlepší britský film (nominace)
2007 - Barry Ackroyd (Nejlepší kamera) (nominace)
2007 - Nejlepší původní scénář (nominace)
British Film Institute Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006
Central Ohio Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006 (nominace)
Chicago Film Critics Association Awards nejlepší film
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
2006 - Nejlepší původní scénář (nominace)
Critics' Choice Awards
2007 - Nejlepší film (nominace)
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
Dallas–Fort Worth Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006
2006 - Nejlepší film
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
Empire Awards
2006 - Nejlepší britský film
2006 - Nejlepší film (nominace)
Evening Standard British Film Awards
2006 - Nejlepší film
Irish Film & Television Awards
2006 - Nejlepší mezinárodní film (nominace)
Kansas City Film Critics Circle Awards
2007 - Nejlepší film
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
Las Vegas Film Critics Society Awards
2006 - Nejlepších deset filmů roku 2006 (nominace)
London Film Critics' Circle Awards
2007 - Nejlepší film
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
2007 - Tim Bevan, Eric Fellner a Paul Greengrass (Nejlepší britský producent)
Los Angeles Film Critics Association Awards
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
Motion Picture Sound Editors Golden Reel Awards
2006 - Harry Barnes, Martin Cantwell, Simon Chase, Paul Conway, Tony Currie, Richard Fordham, Alex Joseph, Eddy Joseph, Stuart Morton, Oliver Tarney a Jack Whittaker (Nejlepší střih zvuku) (zvukové efekty) (nominace)
National Society of Film Critics Awards
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
New York Film Critics Circle Awards
2007 - Nejlepší film
Oklahoma Film Critics Circle Awards
2006 - Nejlepší film
Online Film Critics Society Awards
2007 - Nejlepší film
2007 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih)
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
2007 - Paul Greengrass Nejlepší původní scénář (nominace)
Academy Awards
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie)
2007 - Nejlepší střih
Phoenix Film Critics Society Awards
2006 - Nejlepší film
St. Louis Gateway Film Critics Association Awards
2007 - Top 10 Films
2007 - Nejoriginálnější film
2007 - Nejlepší film (nominace)
2007 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
San Diego Film Critics Society Awards
2006 - Claire Douglas, Richard Pearson a Christopher Rouse (Nejlepší střih)
Southeastern Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepších deset filmů (nominace)
Toronto Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepší film (nominace)
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
Utah Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepší film
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší režie) (nominace)
2006 - Nejlepší scénář (nominace)
Washington D.C. Area Film Critics Association Awards
2006 - Nejlepší film
Writers Guild of America Awards
2006 - Paul Greengrass (Nejlepší původní scénář) (nominace)
DABING
V českém znění: Pavel Šrom, Antonín Navrátil, Regina Řandová, Marek Libert, René Slováčková, Jiří Hromada, Libor Hruška, Pavel Vondra, Irena Hrubá, Lucie Svobodová, Jiří Balcárek, Zdeněk Mahdal, Miroslava Součková, Michal Michálek, Filip Jančík, Martin Kolár, Ladislav Cigánek, Filip Švarc, Ivo Novák, Radovan Vaculík, Petr Burian, Jitka Moučková, Veronika Veselá, Ludvík Král, Zuzana Schulzová, Daniel Dítě, Helena Dytrtová, Zbyšek Horák, Roman Novotný a další
Překlad: Markéta Záleská, David Záleský
Dialogy: Veronika Kernová
Zvuk: Dušan Matuška, studio Pro-Time, Jiří Peřina
Produkce: Jan Fišer
Režie: Bohdan Tůma
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska pro Bontonfilm v roce 2006
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 24.8.2006
Premiéra USA: 28.4.2006 Universal Pictures US
Premiéra Francie: 26.5.2006 (Cannes Film Festival)
Premiéra Velká Británie: 2.6.2006 United International Pictures UK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 1.2.2007 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 6 885 359
Tržby celkem - $ 76 700 659
Návštěvnost v ČR 66 807
Náklady (Rozpočet) - $ 15 000 000
FILMY V SÉRII
World Trade Center gastonrolinc.webnode.cz/news/world-trade-center-world-trade-center/
USA, Drama / Životopisný / Historický, 2006
Režie: Oliver Stone, Hrají: Nicolas Cage, Maria Bello
Let číslo 93 gastonrolinc.webnode.cz/news/aaa193/
Velká Británie / USA / Francie, Historický / Drama / Krimi, 2006
Režie: Paul Greengrass, Hrají: Cheyenne Jackson, Khalid Abdalla
Tvůrci a herci
Paul Greengrass (Režie), Tim Bevan (Produkce), Eric Fellner (Produkce), Lloyd Levin (Produkce), Paul Greengrass (Produkce), John Powell (Hudba), Barry Ackroyd (Kamera), Clare Douglas (Střih), Christopher Rouse (Střih), Richard Pearson (Střih), Sig De Miguel (Casting), Cathy Sandrich Gelfond (Casting), Daniel Hubbard (Casting), John Hubbard (Casting), Amanda Mackey (Casting), Dominic Watkins (Scénografie), Michael Standish (Scénografie), Dinah Collin (Kostýmy), Eddy Joseph (Zvuk), Michael Prestwood Smith (Zvuk), Oliver Tarney (Zvuk), Doug Cooper (Zvuk), Harry Barnes (Zvuk), Chris Munro (Zvuk), Kirstin Chalmers (Masky), Donald McInnes (Masky), Laura Schiavo (Masky), Paul Greengrass (Scénář), Cheyenne Jackson (Zvuk), Khalid Abdalla (Zvuk), Lewis Alsamari (Zvuk), Trish Gates (Zvuk), Omar Berdouni (Zvuk), Jamie Harding (Zvuk), Gregg Henry (Zvuk), Ben Sliney (Zvuk), John Rothman (Zvuk), Corey Johnson (Zvuk), Olivia Thirlby (Zvuk), Trieste Kelly Dunn (Zvuk), Kate Jennings Grant (Zvuk), Peter Hermann (Zvuk), Marceline Hugot (Zvuk), Richard Bekins (Zvuk), Christian Clemenson (Zvuk), Michael Bofshever (Zvuk), David Alan Basche (Zvuk), Chip Zien (Zvuk), Patrick St. Esprit (Zvuk), Amanda Boxer (Zvuk), Tom O'Rourke (Zvuk), Denny Dillon (Zvuk), Susan Blommaert (Zvuk), Simon Poland (Zvuk), Peter Marinker (Zvuk), Libby Morris Morris (Zvuk), Liza Colón-Zayas (Zvuk), Leigh Zimmerman (Zvuk), Chloe Sirene (Zvuk), Tara Hugo (Zvuk), Opal Alladin (Zvuk), Erich Redman (Zvuk), Alice Dinnean (Zvuk)
2006/111/Velká Británie, USA, Francie/Historický, Drama, Krimi, Thriller
Zajímavost k filmu
- Film je věnován památce všech, kdo přišli 11. září 2001 o život.
- Jeden z letových operačních manažerů Ben Sliney (Federální letecký úřad USA) ztvárnil svoji postavu i v tomto filmu. Nemusel si tak pamatovat scénář.
- Poslední věta na konci závěrečných titulků uvádí, že film nebyl nijak sponzorován ani natočen za pomoci letecké společnosti United Airlines.
- Olivia Thirlby, která si ve filmu odbyla svůj filmový debut, se setkala z rodiči dívky, kterou ve snímku ztvárnila.
- Jedná se o první hollywoodský film na téma 11. září.
- V letadle je mnoho záběrů pořízených z podhledu. Kamera byla zavěšená na kladce a lišta na stropě, po které se pohybovala, byla ze záběrů odstraněna až v postprodukci.
- Všechny členy posádky letadla ve filmu představují skuteční piloti a letušky. Někteří z nich pracují pro United Airlines. Ve filmu se objevují i skuteční dispečeři, kteří měli v osudný den 11. září službu.
- Terorismus trápí režiséra Paula Greengrasse již dlouho. Začalo to útokem IRA na hotel, kde bydlela Margaret Thatcherová. Podle něj hlavní problém terorismu je vzbuzování v lidech reakci, která věci ještě zhorší.
- Nic nenasvědčuje tomu, že se německý pasažér Christian Adams ve skutečnosti zachoval tak, jak je popisováno ve filmu. Příběh Evropana, který se snaží zabránit ostatním v napadení teroristů, je fiktivní a není založen na žádných nahrávkách či telefonních rozhovorech z letadla.
- Režisér Paul Greengrass oddělil herce ztvárňující cestující a únosce už na začátku natáčení. Pobývali v jiných hotelech, stravovali se v jiných restauracích, aby se navzájem nepoznali a konflikt mezi nimi vypadal reálněji.
- Irácký herec Lewis Alsamari, který ztvárnil vůdce únosců, nedostal vízum na premiéru filmu, přestože má od devadesátých let minulého století azyl v Anglii. V USA ho však stále vedou jako člena irácké armády, i když jako dezertéra.
- Na snímku spolupracovaly také rodiny obětí. Produkci přinesly oblečení obětí, oblíbenou hudbu, knihy a oblíbené pamlsky, které pravděpodobně měli se sebou na palubě.
- Každý z herců dostal studii o životě postavy, kterou ztvárňoval. Režisér Paul Greengrass po takovéto přípravě s herci občas při natáčení improvizoval.
- Pro zachování autentičnosti většinu postav ztvárnili prakticky neznámí herci.
- Film se natáčel v reálných prostředích, armádních a civilních letištních centrech.
- Producenti věnovali procenta z úvodního výdělku na památník obětem letu United 93 v Pensylvánii. Suma se vyšplhala na 1,15 milionu amerických dolarů.
- Snímek za 15 milionů amerických dolarů utržil během prvního víkendu (28.–30. 4.) v americké distribuci 11,4 milionu a celkový výdělek skončil na sumě 31,4 milionu dolarů.
- Časti scenára odohrávajúce sa priamo v lietadle sa podarilo zostaviť pomocou nahrávok telefonických hovorov pasažierov s ich milovanými na zemi.
- Jeden z letových operačních manažerů Ben Sliney (Federální letecký úřad USA) ztvárnil svoji postavu i v tomto filmu. Nemusel si tak pamatovat scénář.
- Poslední věta na konci závěrečných titulků uvádí, že film nebyl nijak sponzorován ani natočen za pomoci letecké společnosti United Airlines.
- Olivia Thirlby, která si ve filmu odbyla svůj filmový debut, se setkala z rodiči dívky, kterou ve snímku ztvárnila.
- Jedná se o první hollywoodský film na téma 11. září.
- V letadle je mnoho záběrů pořízených z podhledu. Kamera byla zavěšená na kladce a lišta na stropě, po které se pohybovala, byla ze záběrů odstraněna až v postprodukci.
- Všechny členy posádky letadla ve filmu představují skuteční piloti a letušky. Někteří z nich pracují pro United Airlines. Ve filmu se objevují i skuteční dispečeři, kteří měli v osudný den 11. září službu.
- Terorismus trápí režiséra Paula Greengrasse již dlouho. Začalo to útokem IRA na hotel, kde bydlela Margaret Thatcherová. Podle něj hlavní problém terorismu je vzbuzování v lidech reakci, která věci ještě zhorší.
- Nic nenasvědčuje tomu, že se německý pasažér Christian Adams ve skutečnosti zachoval tak, jak je popisováno ve filmu. Příběh Evropana, který se snaží zabránit ostatním v napadení teroristů, je fiktivní a není založen na žádných nahrávkách či telefonních rozhovorech z letadla.
- Režisér Paul Greengrass oddělil herce ztvárňující cestující a únosce už na začátku natáčení. Pobývali v jiných hotelech, stravovali se v jiných restauracích, aby se navzájem nepoznali a konflikt mezi nimi vypadal reálněji.
- Irácký herec Lewis Alsamari, který ztvárnil vůdce únosců, nedostal vízum na premiéru filmu, přestože má od devadesátých let minulého století azyl v Anglii. V USA ho však stále vedou jako člena irácké armády, i když jako dezertéra.
- Na snímku spolupracovaly také rodiny obětí. Produkci přinesly oblečení obětí, oblíbenou hudbu, knihy a oblíbené pamlsky, které pravděpodobně měli se sebou na palubě.
- Každý z herců dostal studii o životě postavy, kterou ztvárňoval. Režisér Paul Greengrass po takovéto přípravě s herci občas při natáčení improvizoval.
- Pro zachování autentičnosti většinu postav ztvárnili prakticky neznámí herci.
- Film se natáčel v reálných prostředích, armádních a civilních letištních centrech.
- Producenti věnovali procenta z úvodního výdělku na památník obětem letu United 93 v Pensylvánii. Suma se vyšplhala na 1,15 milionu amerických dolarů.
- Snímek za 15 milionů amerických dolarů utržil během prvního víkendu (28.–30. 4.) v americké distribuci 11,4 milionu a celkový výdělek skončil na sumě 31,4 milionu dolarů.
- Časti scenára odohrávajúce sa priamo v lietadle sa podarilo zostaviť pomocou nahrávok telefonických hovorov pasažierov s ich milovanými na zemi.
Odkazy
Hrají:
Cheyenne Jackson, Khalid Abdalla, Lewis Alsamari, Trish Gates, Omar Berdouni, Jamie Harding, Gregg Henry, Ben Sliney, John Rothman, Corey Johnson, Olivia Thirlby, Trieste Kelly Dunn, Kate Jennings Grant, Peter Hermann, Marceline Hugot, Richard Bekins, Christian Clemenson, Michael Bofshever, David Alan Basche, Chip Zien, Patrick St. Esprit, Amanda Boxer, Tom O'Rourke, Denny Dillon, Susan Blommaert, Simon Poland, Peter Marinker, Libby Morris Morris, Liza Colón-Zayas, Leigh Zimmerman, Chloe Sirene, Tara Hugo, Opal Alladin, Erich Redman, Alice Dinnean