Pořád jsem to já / Still Alice (2014/100/USA/Drama) 79%

JEDNOU VĚTOU
„Můj život bez včerejška."

OBSAH
Alice Howlandová, šťastně vdaná matka tří dospělých dětí, je uznávanou profesorkou lingvistiky, která začíná zapomínat slova. Když je jí diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby, zjišťuje Alice společně se svou rodinou, že jejich vzájemné vztahy projdou tou nejnáročnější myslitelnou zkouškou. Její úsilí zůstat stále tím, kým kdysi byla, je děsivé, dojemné i inspirující.(Falcon)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Nečekal jsem to, ale po shlédnutí můžu říct, že jsem se dočkal nesmírně silného dramatu a stejně tak dalšího naprosto dokonalého výkonu Julianne Moore. Líbí se mi, jak tvůrci představili Alzheimerovu chorobu. Zároveň mi bylo smutno, co ta choroba dělala s hereckou postavou Julianne Moore. Každopádně můžu říct jen to, že ačkoliv jsem na závěr koukal jak na pátý kolo u vozu, ve výsledku jsem za něj byl rád. Sice to nebylo podle očekávání, ale na druhou stranu to nepůsobilo tak ponuře a smutně. Nevím, co více dodat. Snad jen doufám, že si v důchodu na tenhle film vzpomenu. Bude mi totiž hodně dlouho ležet v žaludku. Stejně tak i výborná Julianne, která je skvělá snad kdekoliv ji vidím. (Malarkey) 4*

Oscarová sezona je tady, myslím, že letos to bude nadmíru zajímavé. Možná někomu bude chybět větší dramatizace, jiní ovšem ocení, že notebookem (a pečlivým návodem z minulosti) to neskončilo. A drama zůstalo v tom, že sice Still Alice, ale už sakra jiná Alice. Rozklad lidské osobnosti po americku, který jsem však z hlavy dostal až překvapivě brzy. Julianne Moore („Kéž bych měla rakovinu.“) je samozřejmě výborná (ač bych to viděl maximálně na oscarovou nominaci), rozpuštěné rusé vlasy, zelené oči, bledá pleť (přesně jak jí známe a máme jí rádi) a znovu důkaz, že Moore je herečkou bez limitů, která dokáže překvapovat. Hereckou jistotou je i Kristen Stewart. Nejprve pokles myšlení, paměti, úsudku. Nakonec demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci druhých. Pryč jsou vzpomínky, pryč jsou znalosti, pryč je osobnost jako taková. Civilní, melancholické, reálné, s identifikací postav už to však bylo horší. Nicméně klobouk dolů před režisérem a scénáristou Richardem Glatzerem, který trpí neléčitelnou Amyotrofickou laterální sklerózou (ano, fenomén 2014, obtížná neurologická kapitola a polévání se ledovou vodou) a který věděl, kdy přispěchat se závěrečnými titulky a nedělat z téhle látky srdceryvnou show. 75% (castor) 4*

V hlavní roli Alzheimer, nuda a přesvědčení tvůrců, že tahle (dědičná) nemoc vám připraví nezapomenutelné chvíle v kruhu rodinném. Bylo to ve své podstatě tak idealisticky hloupě napasované před diváka, že jsem nad tím pičoidním scénářem žasnul. Profesorka lingvistiky Alice Howland, kterou hraje taková ta ryšavá herečka...no ta, co hrála...v tom filmu s tím....no s tím, jak hrál v tom filmu s tou... která tady taky hraje...no ta, jak hrála tu upírku...no přece...do kurvy zelené... no ta... Do piči, já si nevzpomenu, tak třeba později se mně vrátí pamět. No a hlavní hrdince se už s jistotou nevrátí. Alice měla pozoruhodnou kariéru, spokojené manželství a tři dospělé a hlavně zdravé děti. Přišla však krutá rána osudu. Po neodeznívajících potížích s výpadky paměti, jí bylo diagnostikováno předčasné stádium zákeřné Alzheimerovy choroby. Její zdravotní stav se rapidně zhoršoval a paradoxně to její rodinu stále víc tmelilo. Její muž ji neupravenou, zmatenou a pomočenou zřejmě shledával stále více sexy, protože jinak si neumím dost dobře vysvětlit, proč Alec Baldwin, který ho ztvárnil, neutekl k nějaké krásce. Zkrátka v tom filmu nevznikl jediný rodinný konflikt, jediná vyhrocená situace nebo hádka, prostě nic, co by film udělalo životným a hlavně věrohodným. A to mně nepovídejte, že by se za celou dobu nenašel rodinný příslušník, kterého by ta nemoc, respektive situace spojená s ní, nějakým způsobem neiritovala. Tomu prostě nevěřím. Film je zcela prostý nějakého vrcholu. Jede v jedné přímce, po polovině to začalo parádně nudit. Kdyby se film zaměřil na okamžiky, kdy je pacientka vystavena nedůstojnému vyznění své postavy, a musí třeba čelit nepochopení, nebo posměchu, ale nic z toho, i když by to film jistě ozvláštnilo a vytáhlo z fádnosti navzdory neotřelému námětu. Film se tedy v nevzrušivém, utahaném tempu dokodrcal do nezdárného konce. Nebyl jsem ušetřen ani nelogických až hloupých scén, které byly hodně mimo mísu. Postižená si dokonce vzpomene, že v době, kdy jí ještě neodumřely všechny neurony, tak si sobě nahrála video vzkaz, na který si k mému překvapení bezpečně vzpomněla, že ho má uložený v compu, a dokonce trefila i tu správnou složku(!). Páni scenáristé, neměla ta žena náhodou trpět Alzheimerem?! No byly to mučivé chvilky s tímto nedramatickým, nudným a dementním filmem, to vám povím. Dorazily to maximálně stupidní a v ničem nezajímavé dialogy. Casting snesl velmi přísné měřítko. Kristen Stewart ukázala stránku svého zajímavého herectví. Přitaživou Kate Bosworth bych vymrdal i do těch jejích odstátých uší, jak mě rajcovala. A hlavně ta ženština v hlavní roli by si zasloužila takovou tu cenu, co je plešatá..no toho přece...už vím ...Pulitzera! A vida, vzpomněl jsem si i na jméno té herečky v hlavní roli.Takže, Megan Fox, moc ti ten rezavý přeliv nesedl, ale hrála jsi báječně. Film líčil hlavní hrdinku asi tak, jako když se natočí příběh o alkoholikovi, a ani jednou ho neuvidíte opilého. Zbytečné, rozvleklé nic. 20% (kingik) 1*

VELKÁ RECENZE
Nebudu tvrdit, že jsem se na Pořád jsem to já těšil, spíš naopak. Vedle sto padesát minut dlouhých biografií jsou pro mě největším utrpením filmy o tom, jak je někdo těžce nemocný nebo umírá. Protože většinou skončí tím, jak někdo umře, jen se na to musí dvě hodiny čekat. O to příjemnějším překvapením pro mě bylo, že tahle oscarovka vlastně není vůbec špatná.
Není to však tím, že by do žánru rodinných dramat o těžké nemoci přinášel něco nového, to absolutně ne. Co se děje a zvratů týče, nemá na skladě nic, co bychom neviděli před tím. Jen je to celé v rámci možností svižně natočené a precizně zahrané od všech zúčastněných. Režisérská dvojice Wash Westmoreland a Richard Glatzer totiž nepatří mezi fandy ubulených příběhů a i když i tady na emoce dojde, jejich Pořád jsem to já se snaží k boji se zákeřnou Alzheimerovou chorobou přistupovat poměrně realisticky. Uchcané rádoby dojemné scény, ve kterých se hrdinka vrací na místa, kde se seznámila s manželem a on ji připomíná, jak se do ní na první pohled zamiloval, tu nenajdete. Všichni zúčastnění tady víceméně od začátku vědí, že je to celé v hajzlu a lepší to nebude, a tak se snaží udržet normální stav, co to jde.
Stejně jako rodina Alice ani vy většinu času nebudete tušit, co se jí odehrává v hlavě a jestli zrovna má chvilku, kdy jí mozek funguje tak, jak by profesorce lingvistiky fungovat měl, nebo svým milým úsměvem zakrývá fakt, že netuší, jestli zrovna mluví s cizím člověkem, nebo mladší dcerou. Tvůrci navíc celkem zajímavě pracují s časem a je dost těžké sledovat, během jak dlouhého období se film odehrává a někdy člověk netuší, jestli mezi dvěma scénami uběhl den nebo měsíc. Zkrátka tu vzniká bordel, jaký má v hlavě i sama hrdinka. Spolu se zajímavě znepokojivou hudbou a několika poměrně drsnými scénami, které sází spíš na to, že Alice ztrácí důstojnost než že by z ní dělaly klepající se uzlíček nervů, jak bych u role, jejímž úkolem je herečce přinést Oscara, očekával. Jednoduše to celé dosahuje takového efektu, jakého by mělo, aniž by si režisérská dvojice musela pomáhat neférově přehnanými scénami sázejícími okatě na efekt a hrajícími na emoce.
No a pak tu jsou samozřejmě ty herecké výkony. Julianne Moore mi nikdy k srdci extra nepřirostla, toho plešouna si ale podle mě zasloužila, protože její Alice je extrémně inteligentní žena a fakt, že sama na sobě může pozorovat, jak se mění v člověka, jenž si bez cizí pomoci nedojde ani na záchod, je stejně dojemný, jako mrazivý. Dobré výkony ovšem předvedli i umírněně hrající Alec Baldwin nebo Kristen Stewart.Oba tu mají momenty, kdy dostanou prostor vyniknout vedle Moore, která si tak nekrade film za každou cenu pro sebe a potvrzuje, že žadonit o Oscara se dá i s citem.
Zkrátka jde o vydařené drama, na němž je vidět pevná režijní ruka a v němž všichni před kamerou jedou absolutně na maximum. Nic nového v něm neuvidíte, pokud vám však stačí parádně odvedené řemeslo, tak vás Pořád jsem to já rozhodně nezklame.

O FILMU
V prosinci 2011 nám s Richardem zavolala britsko-australská produkční dvojice Lex Lutzus a James Brown s prosbou, abychom se podívali na jistý román, vhodný k adaptování. Jednalo se o jednu z těch nečekaných šancí, po kterých režiséři touží, ale když jsme se dozvěděli, o čem ona kniha je, poněkud jsme znejistěli. Nástin děje, který nám předložili - úspěšné ženě na vrcholu kariéry je diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby - naznačoval, že půjde o film o nemocích, smutku a ztrátách. Bylo to pro nás příliš citlivé téma.
Počátkem téhož roku Richard navštívil v Los Angeles ordinaci neurologa, protože si začal mírně šlapat na jazyk. Doktor mu letmo nahlédl do úst na jeho podivně se cukající jazyk a prohlásil, že se domnívá, že jde o roztroušenou sklerózu. V následujících měsících jsme strávili velké úsilí tím, že jsme se s touto diagnózou snažili vypořádat po stránce lékařské i citové. Po přečtení několika prvních kapitol knihy nám některé věci tyto zážitky velice připomínaly: neurolog, kterého Alice poprvé navštíví, jí pokládá naprosto stejné otázky, jaké slyšel při svých prvních vyšetřeních Richard, když měli lékaři ještě podezření na mrtvici. A narůstající strach z blížící se diagnózy či pocity sražení na kolena v nejlepším období svého života nám byly až nepříjemně povědomé. Opravdu bychom se takovým filmem měli zabývat právě teď?
Alzheimerova choroba a roztroušená skleróza jsou pochopitelně velmi odlišné nemoci. Elizabeth Gelfand Stearns, produkční partnerka Marie Shriver, to později, když jsme se s ní setkali, vyjádřila velice trefně: „Jsou vlastně téměř svými opaky - Alzheimer útočí na vnímání a tělo alespoň zpočátku ponechává bez úhony, zatímco v případě roztroušené sklerózy zůstává mozek neporušený, a tělo zatím...“ Odmlčela se ve snaze celou situaci nezhoršovat. Obě nemoci si jsou ale také i podobné: obě jsou smrtelné, nevyléčitelné, a jejich následkem dochází k izolaci pacienta od světa. A především - obě tyto choroby nahlodávají osobnost a staví do popředí zájmu pacientů touhu zůstat sebou samými.
Kniha nás začala pohlcovat. Je to pozoruhodný příběh, který je po citové stránce přístupný díky upřímnému a bezprostřednímu literárnímu stylu Lisy Genova. Jak jsme pokračovali ve čtení, uvědomovali jsme si, že by film, který na základě této knihy možná vznikne, měl mít stejně bezprostřední a přímý styl. Román se detailně zabývá vlivem ztráty paměti na Alicinu kariéru, na její každodenní život, společenské vztahy...a pak také na fungování rodiny...
„Viděla jste Tokijský příběh?“ naťukal Richard do své iPadové aplikace na převod textu na hlas při našem prvním setkání s Kristen Stewart. „Ne, neviděla,“ prohlásila, „ale podívám se na to.“ Ozuovo mistrovské dílo z roku 1953 je s Richardem naším dlouholetým oblíbeným filmem. Poprvé jsem ho spatřil, když jsem studoval v Japonsku na univerzitě ve Fukuoce, a Richard na něj velmi významným způsobem odkázal ve svém prvním celovečerním snímku Grief z roku 1993. Jde o film, který odolává sentimentu a svou obrovskou citovou sílu buduje prostřednictvím umírněnosti. Nabízí nám svým „learovským“ příběhem rodiny se třemi dětmi dokonalý náhled na to, jak se rodiny chovají tváří v tvář nemoci či stáří, který se v Lisině knize krásným způsobem zrcadlí.
Ústřední postava knihy si nás začínala získávat. Alice v sobě měla něco nepopiratelně inspirujícího - vycházelo to z její neúnavnosti, odhodlanosti, z rozhodnutí nenechat se ničím srazit na kolena. Ať už jí nemoc způsobila cokoliv, byla rozhodnuta postavit se tomu tím nejpraktičtějším možným způsobem. Nevím přesně, ve které kapitole k tomu došlo, ale knižní Alice, kterou jsme si na základě jejího popisu v knize představovali, začala pomalu přicházet o své kudrnaté tmavé vlasy, které byly zvolna nahrazovány vlasy bojovně rezavými. „Kdo by na to podle tebe měl?“ zeptal jsem se Richarda. „Julianne Moore,“ napsal.
Čím více jsme o tom uvažovali, tím dokonalejší nám její obsazení připadalo. Julianne byla nejen schopna zprostředkovat výjimečnou inteligenci a komplexnost postavy profesorky lingvistiky, ale také zranitelnost a prostotu pozdějších fází choroby. Byla by schopna mistrovsky zvládnout proces zhoršování stavu této postavy. Je zkrátka jednou z nejlepších hereček na světě. Setkali jsme se s ní o pár let dříve při práci na jiném projektu, a knihu měla přečtenou ještě předtím, než dostala scénář. Asi o den později jsme spolu hovořili přes Skype. „Jdu do toho,“ opáčila během několika sekund.
Když jsme dočítali závěrečné kapitoly knihy, začínali jsme uvažovat o vizuální podobě celého filmu. Našim klíčovým konceptem byla subjektivnost Aliciných zážitků - diváci by měli chápat její úhel pohledu a měli mít možnost nahlédnout do jejího nitra takovým způsobem, jaký nebyl pro ostatní postavy v něm reálný. Znamenalo by to uplatnění velice osobního stylu záběrů a střihu - reagovaly by na její nálady a vjemy. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme na tomto snímku mohli spolupracovat se dvěma Francouzi - se světově uznávaným kameramanem Denisem Lenoirem, a s Nicolasem Chaudeurgem, stříhačem jednoho z našich nejoblíbenějších filmů Fish Tank. Oba sdíleli naši vizi toho, jak by měl film vypadat a působit, a dokázali Juliannin výkon ve všech ohledech podtrhnout. Podobně tomu bylo také s výtvarnou stránkou snímku, s kostýmy, účesy a maskami - to vše muselo být pevně spjato s konkrétním stavem, ve kterém se právě Alice v průběhu svého boje s nemocí nacházela.
Pod dohledem společnosti Killer Films, nezastavitelné Pamely Koffler a Christiny Vachon a s finanční podporou Marie Savare de Laitre z BSM se film zvolna začínal rodit - přičemž jeho přípravné fáze probíhaly v průběhu té nejhorší zimy, jakou New York za posledních 20 let zažil. Vydal jsem se na východní pobřeží, abych zde na tuto fázi prací na filmu dohlížel, zatímco Richard zůstal ve slunném Los Angeles. Když jsem odjížděl, byl se teprve velmi neochotně nucen vzdát možnosti řídit auto, ale když za mnou týden před zahájením natáčení dorazil, takřka nebyl schopen používat ruce ani nohy. Nebyl už se schopen najíst či obléknout a psát na klávesnici dokázal jen v určitých úhlech a jediným prstem.
Navzdory těmto úskalím a ohromné fyzické náročnosti jakýchkoliv úkonů byl natáčení přítomen každý den. Jeho přítomnost dodala celému natáčení na smysluplnosti. Přesně o tomhle koneckonců celý film měl být. Všichni vnímali, že se děje cosi výjimečného, a dlouhým pracovním dnům čelili s odhodláním.
Konec románu je právě tak působivý, jako je nečekaný. Richarda velmi zaskočil. Ohromil ho - a po citové stránce ho velmi intenzivně zasáhl. Byl jsem o pár kapitol pozadu, ale stačilo, abych se mu podíval do očí, a bylo jasné, co na mě na konci knihy čeká. „Takže ten film zřejmě budeme muset natočit,“ řekl jsem.

Ocenění:
Academy Awards
2015 - Julianne Moore (Hlavní herečka)

Golden Globes
2015 - Julianne Moore (Nejlepší herečka - drama)

BAFTA
2015 - Julianne Moore (Nejlepší herečka v hlavní roli)

Florida Film Critics Circle Awards
2014 - Julianne Moore (Nejlepší herečka) (nominace)

Los Angeles Film Critics Association
2014 - Julianne Moore (Nejlepší herečka) (nominace)

AACTA International Awards
2015 - Julianne Moore (Nejlepší herečka)

DABING
V českém znění: Ivana Milbachová - Julianne Moore (Alice Howlandová), Pavel Soukup - Alec Baldwin (John Howland), Terezie Taberyová - Kristen Stewart (Lydia Howlandová), Kristina Jelínková - Kate Bosworth (Anna Howland-Jonesová), Marek Libert - Shane McRae (Charlie Howland-Jones + titulky), Jiří Ployhar - Stephen Kunken (Dr. Benjamin), Filip Švarc - Seth Gilliam (Frederic Johnson), Viktor Dvořák - Hunter Parrish (Tom Howland), Daniela Bartáková, Adéla Kubačáková, Kateřina Peřinová, Bohuslav Kalva
Překlad: Eva Kalábová
Zvuk: Martin Václavík
Produkce: Petr Skarke
Dialogy: Jana Dotlačilová
Režie: Alice Hurychová
Vyrobila: Společnost SDI Media v roce 2015

Premiéra ČR: 16.4.2015 Falcon
Premiéra USA: 16.1.2015 Sony Pictures Classics
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 19.8.2015 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)

Tržby v ČR - Kč 1 496 886
Tržby celkem - $ 43 884 652
Návštěvnost v ČR - 13 666

FILMY NA SPOLEČNÉM DVD
Teď a tady gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-0143/
Drama / Romantický, Velká Británie, 2012
Režie: Ol Parker, Hrají: Dakota Fanning, Jeremy Irvine

Pořád jsem to já gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-0149/
Drama, USA, 2014
Režie: Richard Glatzer, Wash Westmoreland, Hrají: Julianne Moore, Kristen Stewart

 

Tvůrci a herci

Richard Glatzer (Režie), Wash Westmoreland (Režie), James Brown (Produkce), Pamela Koffler (Produkce), Lex Lutzus (Produkce), Ilan Eshkeri (Hudba), Denis Lenoir (Kamera), Nicolas Chaudeurge (Střih), Kerry Barden (Casting), Allison Estrin (Casting), Hunter Lydon (Casting), Paul Schnee (Casting), Tommaso Ortino (Scénografie), Stacey Battat (Kostýmy), Leslie Shatz (Zvuk), Javier Bennassar (Zvuk), Kimberly Braisin (Masky), Susan Reilly LeHane (Masky), Richard Glatzer (Scénář), Wash Westmoreland (Scénář), Julianne Moore (Herec), Kristen Stewart (Herec), Alec Baldwin (Herec), Kate Bosworth (Herec), Shane McRae (Herec), Hunter Parrish (Herec), Seth Gilliam (Herec), Stephen Kunken (Herec), Erin Darke (Herec), Orlagh Cassidy (Herec), Victoria Cartagena (Herec)

 

2014/100/USA/Drama