Žena v černém / The Woman in Black (2012/92/Velká Británie, Kanada, Švédsko/Horor, Drama, Thriller, Mysteriózní) 71%

JEDNOU VĚTOU
„Právník cestuje do daleké vesnice, kde odhalí pomstychtivého ducha...“

OBSAH
Snímek na motivy klasického duchařského příběhu vypráví příběh Arthura Kippse (Daniel Radcliffe), právníka, který je nucen opustit svého malého syna a odcestovat do odlehlé vesnice, aby zde vyřídil právní záležitosti související s nedávno zesnulým majitelem rezidence Eel Marsh House. Kipps, který o samotě pracuje v tomto starém sídle, začíná odhalovat místní krutá a znepokojivá tajemství a jeho obavy se dále stupňují poté, co zjistí, že místní děti za záhadných okolností umírají. Když pomstychtivá žena v černém začne ohrožovat i jeho nejbližší, je Kipps nucen hledat způsob, jakým vražedný kruh přerušit.(oficiální text distributora)


FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Žena v černém je skvělý atmosferický horor, který se odehrává v naprosto perfektní lokaci, s výbornými herci a parádní režií, která obstarala právě tu děsuplnou atmosféru, ze které jsem měl mrazení ještě pár hodin po shlédnutí. Daniel Radcliffe mi okamžitě odezněl jako Harry Potter. Tady jsem ho viděl jako výborného herce, který dokáže zahrát mnoho emocí, včetně strachu. Je teda pravda, že bejt jím, už asi po 20ti minutách by mi v tom strašidelném domě houklo, ale on se pro film přemohl a zvládl to naprosto perfektně. Stejně tak i scénář je skvělej. Tyhle duchařský horory většinou ztrestají závěry, ale tady je to všecko takový děsně zajímavý. Klobouk dolů. Film tak přinesl čtyřhvězdový zážitek a vzpomínky, které jen tak nevymámím z hlavy. Kéž by takových filmů v takové kvalitě bylo víc. (Malarkey) 4*

Mám rád ženy v černém, hlavně teda v ložnici, ale jelikož v tomhle bijáku hraje Daniel Potter Radclife, tak je jasný že zdejší žena bude mít na sobě mnohem více černého oblečení než preferuji já a že děj se bude odehrávat všude možně, jen ne v mé ložnici. A taky že jo děj filmu se odehrává na ještě strašidelěnjších místech než je moje ložnice, což je jeho absolutně největší plus, protože výběr exteriérku a interiérku dokázal navodit bohovskou atmosféru. Leč dál už jsou spíše výtky, jako lekačky dobrý, ale nesmí jich bejt dvěstě v městě, protože to pak začíná trošku nudit a Danovu herectví, tedy spíše neherectví alá jeden výraz na jeden film taky moc nepomáhá, to umim taky, existiovat ve filmu a tvářit se, jako kdybych měl v prdeli znojemský okurky. (Enšpígl) 2*

Jizva na čele zhojená, brýle rozšlapány, hůlka za nelevný peníz vydražena v aukci a ejhle - máme tu obstojně hrajícího Jakea Gyllenhaala z Albionu, co brzy přijde na to, že proti pomstychtivé dámě v černém je Lord Voldemort docela hodný strejda.. Už po Eden Lake jsem si říkal, že ve Watkinsovi něco je a on teď přišel s touto čistokrevnou anglosaskou duchařinou z dob, kdy ještě tužkové baterie do dětských chůviček nebyly k sehnání a Bellův vynález tolik nefrčel. Mlha, blata, svíce, pavučiny, hořící děti, Ciarán Hinds a pár opravdu audiovizuálně hutných lekacích scén (vrána z krbu, odraz v okenní tabuli, mamka si jde pro synka), při kterých mé jinak za každých okolností poslušné svěrače div nevypověděly službu! Akorát mě příliš nepřesvědčil samotný závěr, mimochodem dosti odlišný od adaptované novely Susan Hill. Otec, který po takovém prodělaném zážitku nedrží své dítě pevně za ruku (obzvláště na tak rizikovém místě) si totiž o něco podobného hlasitě koleduje. Nu co, asi už chtěli vidět maminku, nedočkavci.. (Gilmour93) 4*

VELKÁ RECENZE
Daniel Radcliffe opouští Londýn. Parní vláček jej veze na zamlžený anglický venkov, k viktoriánskému zámečku na odlehlé výšině. Budou lekce kouzlení? Kdepak. Sirotek zpod schodiště se proměnil v mladého právníka, který má sepsat dědictví po nedávno zemřelé majitelce sídla. V blízké vesnici se mu všichni snaží návštěvu domu vymluvit. Důvod bezelstně prozrazuje už název filmu. Navíc příliv způsobuje, že se hladina okolních bažin každý den na několik hodin zvedne a odřízne jedinou přístupovou cestu k sídlu. Kdokoli se tam chce věnovat třídění dokumentů nebo neplánovanému pátrání po souvislostech s rodinnými tragediemi v okolí, musí počítat s tím, že v jisté situaci nebude moci uniknout.
Nezní to nijak originálně. A opravdu, Žena v černém je naprosto tradiční duchařská historka, která nepřekvapí náhlými zvraty ani dech vyrážející pointou. Než hodíte šutrem do scenáristky Jane Goldman (Hvězdný prach, Kick-Ass, X-Men: První třída), pak vězte, že legendární britské studio Hammer si pro svůj comeback vybralo předlohu Susan Hill z roku 1983. Ta byla adaptována do mimořádně úspěšné divadelní hry a v roce 1989 do filmu, který ač televizní, je žánrovými fajnšmekry považovaný za vynikající záležitost.
Žena v černém je tudíž „jen“ novou adaptací uznávané žánrové klasiky a jako taková si nemůže dovolit nic převratného. Stejně jako předchozí verze zlehka mění finále a tentokrát i výchozí situaci, čímž dává příběhu lepší rámec a jasnější směřování odněkud někam... a zpátky domů. Tím ale originální přístup tvůrců končí. Vadí to? Nevidím důvod, proč by mělo. Jde o gotický horor, který evokuje doby Cormanových „poeovek“ ze začátku 60. let, připomene i Wiseovo Strašení či další klasiky. Neinovuje jako třeba de Bontův Zámek hrůzy. A možná právě proto funguje.
Atmosféra je vydatná. Venkov, blata, mlha, břečťanem zarostlé popraskané zdi, bledé obličeje za okny zamčených a zdánlivě prázdných místností. Je až s podivem, že se James Watkins, tvůrce ryze moderního survivalu Jezero smrti, dokázal s takovou pokorou vrátit ke staré hororové škole. A jde mu to hezky od ruky. Z filmu čiší solidní deprese, a jakmile Danny boy začne bloudit po baráku a za zády se mu poprvé zavlní stíny, vaše střeva se vydají na pochod k nejbližší latríně. Přestože si Watkins nedovoluje porušování pravidel jako Wan v Insidious a nabízí jen to, co jsme už viděli jinde, napětí se v některých scénách doslova valí z plátna. O lekačky či silně znepokojivé výjevy rovněž není nouze.
Režie však zaujme především precizní prací s prostorem. Jak (napůl digitálními) přelety nad zlověstnými mokřinami, tak především pohybem po samotném domě. Není to žádné nepřehledné bludiště. Watkins však dokáže s těmi třemi místnostmi, jedním schodištěm, halou a několika temnými kouty kouzlit celý film. Všechno je přehledné a divák se dokonale orientuje v prostoru, čímž se stírá obvyklá „snovost“ podobných filmů. Děsivý tu není dům, pouze jeho obyvatelé. Samotná budova jako by tentokrát byla hrdinovým spojencem. Když se Danny po prvním setkání s nadpřirozenem a splašeném útěku rozhodne ještě jednou do sídla vrátit a dokončit svou práci (a pátrání), nezní to nijak nelogicky.
Radcliffe rozhodně nepodává oslňující výkon, který by stíral rozpaky z dlouholetého, a přece až do konce nepříliš přesvědčivého šermování kouzelnou hůlkou. Na druhé straně ale ani nevypadává z role a nekazí show. Je zkrátka adekvátní a s výtečným Ciaránem Hindsem v roli místního boháče, který „na ty hloupé pověry moc nevěří“, tvoří zajímavé duo. Ve finální třetině filmu jim rozhodně budete držet palce.
Žena v černém se povedla. Jako taková pomůže Radcliffeovi odstartovat samostatnou kariéru a Hammerům natočit pár dalších nízkorozpočtových hororů. Především jde ale o film, na který si koncem roku určitě vzpomenete, když se vás někdo zeptá, jestli jste se letos v kině opravdu báli.

O PRODUKCI
Když v roce 1982 Susan Hill vydala román Žena v černém, vůbec netušila, že bude tak úspěšný i v dalších médiích. „Tak to zkrátka chodí,“ prohlašuje. „Nepíšete něco za účelem adaptace. Prostě napíšete knihu a potom se jí ujmou jiní.“
Na to, že jsou její díla adaptována, je ale zvyklá, zejména v případě tohoto příběhu, který se už objevil v podobě televizního filmu, rozhlasového seriálu, divadelní hry a nyní míří na plátna kin. „Pointa je ta, že v sobě nezapřou původní předlohu,“ říká. „To je umění adaptace - což jsem já nikdy neuměla. Ať už se podíváme na divadelní hru či na tento nový film, pokaždé autor adaptace mou knihu vzal a zachoval její podstatu, přestože si vše současně upravil tak, aby to vyhovovalo novému formátu.“
Jedná se o první adaptaci tohoto románu - nyní již takřka třicet let starého - uváděnou na filmových plátnech. Poprvé o tomto projektu začal uvažovat producent Richard Jackson už v roce 1997. Po velkém úspěchu filmu Rob Roy oslovil agent Susan Hill Jacksona, aby zjistil, jaká by byla šance pro vznik adaptace Ženy v černém. „Ukázalo se, že je to velice náročný materiál, co se možností adaptace týče,“ svěřuje se Jackson. „V průběhu let jsme učinili několik různých pokusů s různými scenáristy, ale nikdy jsem s výsledkem nebyl dostatečně spokojený.“
Prvotním počinem, který tento projekt dal do pohybu, bylo setkání s producentem a prezidentem společnosti Hammer, Simona Oakese, který se tehdy pokoušel znovu vzkřísit zašlou slávu značky Hammer. „Myslím, že se dá říct, že jsem byl velice obezřetný, co se této společnosti týče,“ přiznává se Jackson. „V minulosti se ji už pokoušeli obnovit různými způsoby. Ale Simon dal jasně najevo, že to berou velice vážně a že chtějí natočit film, který bude současně velice na úrovni a bude ctít ducha Susanina vyprávění, ale zároveň osloví současného diváka.“
Pro Simona Oakese byl snímek Žena v černém jedním z prvních projektů nově oživené klasické filmové společnosti, zaměřující se na horory. „Jednou z věcí, o kterých jsme při jednáních o budoucnosti společnosti hovořili, bylo to, že horor tvoří celá řada rozličných žánrů a podžánrů, ale v současné době se všichni zaměřují především na horory s co největším počtem mrtvých,“ vysvětluje. „Chtěli jsme se zabývat různými hororovými styly a ačkoliv podle Ženy v černém vznikl televizní film a divadelní hra, viděli jsme zde velkou příležitost zpracovat tento duchařský příběh v moderním stylu.“
Tvůrčí tým se pustil do hledání scenáristy, který by dokázal překonat nástrahy, v nichž uvízla většina těch předchozích. „Jane Goldman byla někým, s kým jsme rozhodně chtěli spolupracovat,“ říká Jackson. „A od samého počátku byla z našeho projektu velice nadšená. Dokázala si poradit s klíčovými problémy týkajícími se stylu vyprávění celého příběhu.“
Susan Hill prohlašuje, že ji výsledek nadchnul. „Když mi Jane poslala scénář, čekalo se, že se na něj podívám a řeknu 'No, docela dobré, ale...',“ vysvětluje. „Mně ale přišel ohromný. Jane si podle mého názoru myslela, že by se mne mohly některé její změny v příběhu dotknout, ale to mi starosti nedělalo. Mnohem více by mi vadilo, kdyby se ho například pokusila pojmout komediálně, ale to neudělala. Má ohromný talent. Dokázala si ten příběh přisvojit a současně ho ponechat i mně.“
Goldman si nebyla jistá, zda se jí při psaní podaří dosáhnout správné rovnováhy. „Je to těžká kniha k adaptování,“ míní. „Jde o skvělý román a vznikla podle něj úžasná divadelní hra. Od začátku jsem byla přesvědčena, že s ohledem na střídmost vyprávění bude třeba původní příběh nezanedbatelně rozšířit.“
Shodou okolností si v té době režisér snímku Jezero smrti James Watkins přečetl v novinách zmínku o tom, že Jane Goldman píše scénář Ženy v černém a požádal svého agenta, aby se o celý projekt zajímal intenzivněji. „Pracoval jsem tehdy sám na duchařském příběhu, ale příliš se mi nedařilo,“ vysvětluje Watkins. „Když jsem si přečetl scénář, který Jane napsala, obsahoval vše, oč jsem se pokoušel v tom svém příběhu. Byl strašidelný, ale současně měl silnou citovou složku. Opravdu na mě udělal dojem a jakmile jsem ho dočetl, věděl jsem, že o něj mám zájem.“
Watkins podle herečky Liz White, která ztvárnila děsivou ženu v černém, kolem sebe při natáčení šíří uvolněnou náladu. „U konkurzu jsem byla asi dva měsíce před začátkem natáčení a už při tom prvním setkání byl James úžasný,“ říká. „A stejně úžasný byl i během celého natáčení. V tvůrčí rodině Ženy v černém jsem se nikdy necítila opomíjená.“
Ve spolupráci s Watkinsem zahájila Jane Goldman proces dolaďování scénáře, který podle jejího názoru filmu pomohl lépe si zachovat ducha původní předlohy. „V prvotních verzích scénáře se objevovala celá řada scén z minulosti, které se ženy v černém týkaly,“ prozrazuje, „ale v průběhu těchto úprav jsme je postupně odstraňovali. Myslím, že díky tomu je celý film mnohem působivější - nemáme tu žádný 'americký' příběh o tom, jak se žena v černém stala ženou v černém. Ona není Freddy Krueger! Jde tu o hrozivá tajemství, která Arthur odhaluje, a to vše sledujeme jeho očima.“
Velmi důležité pro producenta Richarda Jacksona bylo, aby byl film Žena v černém přístupný divákům, kteří by jinak neměli příliš velký zájem o hororové filmy. „Snažíme se zajistit, aby se diváci, kteří zvažují návštěvu kina, rozhodli pro Ženu v černém proto, že jde o film natočený dostatečně poutavě na to, aby je zaujal,“ říká. „Bez ohledu na to, zda by je za normálních okolností horor zajímal či ne. A v tom spočívá kouzlo Daniela Radcliffea v hlavní roli - dokáže oslovit mnohem širší publikum.“
Při obsazování hlavní role Arthura Kippse hledal režisér James Watkins mladého herce, který je dostatečně talentovaný na to, aby divákovi zprostředkoval ve správném poměru kombinaci smutku a zranitelnosti, jež je pro hlavního hrdinu filmu klíčová.
Z Watkinsova pohledu byl Daniel Radcliffe, známý především svou rolí v sérii Harry Potter, naprosto samozřejmou volbou. „Setkal jsem se s Danem a dlouho jsme spolu hovořili a oba jsme tu postavu vnímali naprosto shodně,“ vysvětluje. „Arthur Kipps je pro Dana velice lákavá a pestrá postava, a současně se jedná o mnohem temnější roli, než jaké si měl zatím možnost vyzkoušet.“
„Hvězdy nám byly nakloněny,“ míní producent Richard Jackson. „Scénář se k Danielovi dostal, ten si ho hned vzápětí během letu do Spojených států přečetl a když vystoupil z letadla, zavolal svým agentům a řekl jim, že má zájem.“
Radcliffe si uvědomoval nutnost představit se divákům v radikálně odlišné roli než jakou byla role mladého kouzelníka, která ho proslavila. „Jsem na Pottera velice hrdý,“ říká Radcliffe. „Ale teď lidem musím dokázat, že to s herectvím myslím vážně a domnívám se, že je na čase začít si vybírat co nejzajímavější role.“
Scénář Jane Goldman stačil Radcliffeovi k tomu, aby pochopil, že Arthur Kipps je pro něj tou pravou výzvou. „Arthur je ohromně komplexní postava, ale současně je velice klidný,“ míní Radcliffe. „Byla to pro mě velice zajímavá volba postavy.“
Lákala ho ale také možnost zahrát si ve viktoriánském duchařském příběhu. „Když jsem se s Jamesem setkal poprvé, zmínil Kubrickův citát o tom, že všechny filmy s nadpřirozenými jevy jsou ve své podstatě pozitivní, protože předpokládají existenci posmrtného života,“ vysvětluje. „Najednou tu máme člověka, který ztratil manželku, navštíví jistý dům a začne v něm vídat ducha mrtvé ženy. Důvodem, proč tam zůstane a dokonce se toho ducha víceméně pokouší najít, je ten, že má ve svém nitru jakousi skrytou touhu či instinkt, které ho nutí ujistit se, že má jeho manželka na onom světě klid.“
Z pohledu režiséra Jamese Watkinse vnáší Daniel Radcliffe do role Arthura Kippse jistou dospělost, po které toužil. „Je své práci velice oddaný,“ vysvětluje Watkins. „Hodně mi důvěřoval a dovolil mi, abych ho po herecké stránce zavedl do nejrůznějších poloh a myslím, že mu to v mnoha ohledech pomohlo najít a rozšířit své herecké obzory.“
Watkins se domnívá, že diváci budou Radcliffeovou proměnou v této roli překvapeni. „Je to zcela nový Dan, dospělý herec,“ říká. „Myslím, že divákům tenhle nový Dan vyrazí dech.“ „Nedomnívám se, že bych někdy viděla někoho, kdo do své práce investoval tolik úsilí,“ popisuje Jane Goldman Radcliffeovo pracovní nasazení. „Několikrát jsme se v raných fázích příprav sešli, abychom si o jeho postavě promluvili, a on do ní s nadšením vkládal naprosto vše, co měl k dispozici.“
Když se Susan Hill dozvěděla, že byl do této role obsazen Radcliffe, byla nadšená. „Nikdy jsem sérii Harry Potter nečetla, ani jsem neviděla filmy,“ svěřuje se. „Ale věděla jsem, kdo Daniel je - to asi nešlo nevědět - a jakmile jsem se s ním setkala, věděla jsem, že je to ten pravý.“ „Daniel v jednom z rozhovorů prohlásil, že se nejedná o pouhý strašidelný horor,“ dodává. „Že tu jde o smutek a ztráty a o lidské osudy. A má pravdu - ten příběh má velice závažné složky a jemu se je podařilo vystihnout. Pochopil ho.“
Pro Radcliffea bylo specificky náročné poradit si s Arthurovým překvapivým klidem. „V jistých okamžicích si nemáte být jisti tím, na co asi zrovna myslí,“ popisuje. „Víte, že to asi není nic veselého, ale nevíte přesně proč nebo co v danou chvíli prožívá. To dává divákům o trochu větší prostor k tomu, aby se do té postavy vcítili, protože si do ní mohou sami vložit emoce, které by podle nich měl v daný okamžik vnímat. Nejednoznačnost postavy je v tomto případě kladem, řekl bych.“
Watkins si je velice dobře vědom toho, že opěvování představitele hlavní role patří k základní výbavě každého režiséra, ale přísahá, že v Radcliffeově případě myslí každé slovo naprosto vážně. „Spolupráce s ním byla naprosto ohromná,“ prozrazuje. „Vím, že to říkají všichni a často tím zakrývají nejrůznější problémy, ale v tomto případě to je pravda!“
Kromě Radcliffea se ve filmu objevuje řada dalších herců, mimo jiné Ciarán Hinds, Janet McTeer a Shaun Dooley v rolích obyvatel strašidelné vesnice Crythin Gifford. „Společně s Karen Lindsay-Stewart, castingovou vedoucí, jsme usoudili, že chceme, aby naši vesničané působili přesvědčivě,“ prozrazuje James Watkins. „Nechtěli jsme, aby to byli burani. Chtěl jsem, aby divák cítil bolest těch lidí, jejich ztráty a strach, který definuje jejich chování.“
Bylo současně důležité, aby každá postava měla svou jasně vymezenou cestu, po které se ubírá. „Během obsazování rolí jsme spolupracovali s Jane, snažili jsme se ty role poněkud rozšířit. Chtěl jsem, aby každá z postav měla svůj drobný soukromý příběh.“
Watkins je nadšený z toho, jaký herecký tým se mu podařilo dát dohromady. „Z pohledu režiséra je to někdy skvělé, protože se zamyslíte nad tím, kdo z herců je vám sympatický a vaší roli by mohl něco přinést. Mám rád Ciarána Hindse, už dlouhou dobu, a podle mého názoru byl dokonalý.“
Jednou z klíčových změn oproti románu je dřívější představení Kippsova syna v podání Mishy Handleyho, Radcliffeova skutečného kmotřence. V knize se narodí až poté, co se Kipps z Crythin Gifford vrací do Londýna. Goldman ho ve scénáři divákům představuje už v úvodní scéně a Kippsovo oddělení od syna se stává pilotním prvkem v celém příběhu a dodává mu další vrstvu děsivosti poté, co se mladý právník dozvídá podrobnosti o tajemstvích podivné vesnice.
Ačkoliv román Susan Hill a ve své podstatě i adaptace Jane Goldman vypráví příběh Ženy v černém v klasickém stylu viktoriánských duchařských příběhů, k tomu, aby mohla Goldman filmu dát tu správnou podobu, bylo třeba studia i poměrně neobvyklých filmových zdrojů.
„Příběh je současně velice strašidelný i plný skutečné, citové hloubky,“ popisuje. „A při jeho adaptaci jsem se opakovaně vracela k těm lepším příkladům j-hororu z poslední doby.“
Žánr japonského hororu, označovaný také jako j-horor a zpopularizovaný filmy jako Kruh a Nenávist, má podle Goldman s viktoriánskými horory spoustu společného. „Velice často jsou zcela zničující po citové stránce, ale současně jsou patřičně strašidelné. Tyhle dvě věci se nemusí navzájem vylučovat. V Japonsku se lidé o viktoriánskou kulturu beztak velice zajímají.“
Pro Jamese Watkinse byla tvorba moderního historického filmu zajímavým protikladem. „Spojení historie s japonským hororem bylo velice zajímavé a svěží,“ vysvětluje. „O podobě celého filmu jsem velice zásadně hovořil s kameramanem Timem Maurice-Jonesem. Nechtěl jsem, aby náš film vypadal jako historický snímek. Chtěl jsem ho natočit velice moderním stylem, co se týče pohybů kamery, uvedení scén a celkového vyznění filmu.“
Společně s výtvarnicí Kave Quinn se navzdory obvyklým zvyklostem snažil využívat pestré barevné palety, takže výsledek je mnohem barevnější, než se od podobného snímku očekává. „Film působí velice živě,“ pokračuje Watkins. „Používáme v něm barvy, které připomínají podlitiny. Barvy rozkladu a smrti: fialovou a černou a sytou, tmavou rudou. Velice mi záleželo na tom, aby byla jasně patrná krása toho domu. Současně se ale jedná o dům, ve kterém straší, takže musí obsahovat tmavé kouty a pukliny a škvíry a temná místa. Více než na čemkoliv jiném tu záleží na osvětlení.“
Quinn vysvětluje, že celý proces tvorby domu začal volbou lokace pro exteriéry. „Na začátku filmu jsme měli skvělého spolupracovníka, který hledal ten pravý dům,“ popisuje. „Když se na dům, který nám našel, podíváte, má takřka vlastní tvář. Je to jakobínská stavba a jeho čelní štít mu dává neuvěřitelně zlý výraz.“
Jakmile byl vyřešen exteriér, Quinn společně s Watkinsem doladila své návrhy interiérů, které vycházely z hrubých plánů exteriéru. „Shromáždila jsem obrovské množství podkladů o schodištích či stěnách a věděla jsem, jakým směrem se mám v plánu s barvami vydat.“
Hledání skutečné lokace, která by mohla zastoupit podivnou vesnici Crythin Gifford, bylo ještě náročnější. „V 21. století jsme pochopitelně všude naráželi na místa, která byla plná aut a dopravních značek a novějších budov, jež bylo třeba zakrýt,“ líčí Quinn. „Snažili jsme se najít místo, které by bylo časem takřka nedotčené, a vesnice Halton Gil, kterou jsme objevili, se nacházela přímo uprostřed Yorkshire Dales, takže to nebylo místo, kudy byste normálně jezdili. Nebyla příliš rekonstruována, takže všechny tamní domy jsou původní, 400 let staré.“
„Kave dokázala jako výtvarnice zázraky a je to úžasná žena,“ prohlašuje Watkins. „Skutečně pochopila, o co mi jde. Navrhli jsme dlouhé chodby a scény s velkou hloubkou, takže jsem s ní mohl v kameře pracovat v Polanskiho stylu, kdy kamera nahlíží mezi dveře a okrajově cosi vnímá.“
„Duchařský příběh staví na tom, co tak docela nevidíte,“ shrnuje, „co se nachází v koutku záběru a na jeho okrajích. My jsme s tím počítali už během fáze výtvarných návrhů.“ „Celý film je natáčený ve formátu 2.35:1, nikoliv 1.85:1,“ říká Jackson a má tím na mysli výrazně širokoúhlý formát, který se obvykle používá pro hollywoodské velkofilmy. „Je to zdánlivě nelogická volba, protože v případě 2.35:1 se vám vybaví například nákladný western, zatímco nenápadný, klaustrofobický film si obvykle lépe rozumí s formátem 1.85:1. Ale ukázalo se, že to byl velice zajímavý nápad.“
Watkins se také rozhodl pohrávat si během natáčení se základními konvencemi natáčení filmů, aby mu dodal na nejistotě a děsivosti. „Používali jsme, co se jen dalo, abychom vše nepatrně 'rozhodili',“ prozrazuje. „Natáčeli jsme různými snímkovými rychlostmi a s různě rychlou závěrkou, používali jsme nečekané střihy. Nesmíte na diváka chystat léčky - to naprosto nesnáším - ale cokoliv, co příběhu nějak poslouží, a to je moje zásada, je dovoleno. Nemusíte se nutně držet žádných pravidel a svoboda, kterou tím získáte, je zajímavá.“
„Snažili jsme se také docílit něčeho, co by připomínalo periferní vidění,“ pokračuje. „Ačkoliv na duchy nevěřím, kdykoliv navštívím nějaký starý dům, mám dojem, že se předměty na okraji mého zorného pole občas pohybují. Hodně detailně jsme rozebírali, jak něčeho takového dosáhnout ve filmu, protože se můžete snažit upoutat divákovu pozornost na jisté místo, ale on se stejně může koukat, kam se mu zachce.“
Herečka Liz White považuje samotnou ženu v černém za pozitivní postavu. „Když si přečtete předlohu, pochopíte, jaké to pro ni muselo být, když přišla o svého syna,“ říká. „Ztratila důvěru ve svou sestru, ve svého otce, ve svého švagra, a když pak viděla, jak ji její sestra připravila o dítě, zlomilo jí to srdce.“
White prohlašuje, že kostým a make-up jí pomohly vnořit se do postavy. „Okamžitě se cítíte silně odloučeni od ostatních,“ míní. „Nemůžete se na ně přímo podívat a oni se zase nemohou dívat na vás. Najednou máte dojem, jako byste vstoupili do jejího světa. Ohromně mě to bavilo, protože máte možnost využít představivosti a přemýšlet o svém nitru. A to je pro herce radost.“
Kostymér Keith Madden strávil dlouhou dobu studiem viktoriánských smutečních šatů, aby pro Ženu v černém nalezl nejvhodnější kostým. „Na nás něco takového působí velice nezvykle. Pokud ve viktoriánské době přišla žena o manžela, chodila právě v tomhle. Chtěl jsem, aby žena v černém byla ztělesněním tohoto smutku. Má spoustu závojů. Zpočátku jsem používal krep, ale ten ve filmu nevypadá dobře, takže jsme zariskovali a používali látku odvážnější. Dodala jí zajímavou siluetu.“
„Jedním z klíčových bodů bylo, že jsme z ní nechtěli vidět ani kousek kůže. Takže jsme museli schovat všechna zranitelná místa jako zápěstí mezi rukavicemi a rukávem, zadní část krku, nic z toho jsme nechtěli vidět. Chtěli jsme zdůraznit její tvář, abyste se na ni co nejrychleji soustředili.“
Kadeřníka a maskéra Jeremyho Woodheada práce na tak komplexní, temné a děsivé postavě jako žena v černém velice bavila. „Jde tu o skutečné vyjádření povahy postavy, nikoliv o luxusní rozmary. Tvoříte něco, co se podílí na definování postavy samotné.“
„Pochopitelně je to duch, ale nechtěli jsme, aby splňovala klasická klišé podobných bytostí,“ pokračuje. „Je vyschlá a má vysušenou kůži a jak plyne čas, zvolna se její stav zhoršuje. Dodává jí to na tragičnosti. Bylo pro nás důležité, abychom z ní neudělali zrůdu, je to někdo, kdo zažil velkou křivdu a je nevýslovně smutný, ale kdysi dávno byla krásná.“
Zpočátku filmu se žena v černém objevuje mimo jiné ve velmi krátkých záběrech, které není těžké přehlédnout, například za oknem či dveřmi. Watkins v těchto situacích natočil několik různých verzí téhož záběru, aby měl při vytváření sestřihu dostatek prostoru k experimentování.
„Chtěl jsem natočit vytříbený, decentní duchařský příběh, který v divákovi vyvolává strach a pocit ohrožení,“ vysvětluje. „Nechtěl jsem nikoho lacině lekat. Díváte se na okno a říkáte si: není tam náhodou něco? Všimnete si toho jen letmo. Podle mého názoru je něco takového mnohem strašidelnější.“

DABING
V českém znění: Petr Lněnička - Daniel Radcliffe (Arthur Kipps), Jaromír Meduna - Ciarán Hinds (Daily), Zuzana Skalická - Janet McTeer (Dailyová), Petr Svoboda - Roger Allam (Bentley), Zbyšek Horák - Shaun Dooley (Fisher), Bohdan Tůma - Victor McGuire (Hardy), Zdeněk Mahdal - Tim McMullan (Jerome), Pavel Šrom - Daniel Cerqueira (Keckwick), Jaroslav Horák - David Burke (konstábl), Hana Ševčíková - Cathy Sara (Jeromeová), Tereza Bebarová - Jessica Raine, Mary Stockley (chůva, Fisherová), Eliška Nezvalová - Liz White (Jennet Humfryeová), Ivana Korolová - Aoife Doherty (Lucy Jeromeová), Jakub Nemčok - Misha Handley (Joseph Kipps), Miroslava Součková, Zdeněk Podhůrský, Anna Nemčoková, Jiří Kvasnička.
Překlad: Eva Kalábová
Zvuk: David Pavlíček
Produkce: Leoš Lanči
Dialogy a režie: Jiří Kvasnička
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska ve studiu Pro-Time 2012.

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 23.2.2012 EEAP Film Distr.
Premiéra USA: 3.2.2012
Premiéra Švédsko: 27.4.2012 Svensk Filmindustri
Premiéra Velká Británie: 10.2.2012 Momentum Pictures
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 1.8.2012 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 1.8.2012 Magic Box

Tržby v ČR - Kč 2 396 493
Tržby celkem - $ 127 730 736
Návštěvnost v ČR 20 846
Náklady (Rozpočet) - $ 17 000 000

REMAKE / POKRAČOVÁNÍ FILMU
Žena v černém gastonrolinc.preview.webnode.cz/news/a1274/
Horor / Drama, Velká Británie / Kanada, 2012
Režie: James Watkins, Hrají: Daniel Radcliffe, Ciarán Hinds

Žena v černém 2: Anděl smrti gastonrolinc.webnode.cz/news/a1275/
Drama / Horor, Velká Británie / USA, 2014
Režie: Tom Harper, Hrají: Phoebe Fox, Jeremy Irvine

 

Tvůrci a herci

James Watkins (Režie), Simon Oakes (Produkce), Richard Jackson (Produkce), Brian Oliver (Produkce), Marco Beltrami (Hudba), Tim Maurice-Jones (Kamera), Jon Harris (Střih), Kave Quinn (Casting), Kate Grimble (Scénografie), Paul Ghirardani (Scénografie), Keith Madden (Kostýmy), Ben Barker (Zvuk), Ivor Talbot (Zvuk), Nicola Matthews (Masky), Jane Goldman (Scénář), Susan Hill (kniha) (Předloha), Daniel Radcliffe (Herec), Ciarán Hinds (Herec), Janet McTeer (Herec), Liz White (Herec), Roger Allam (Herec), Sophie Stuckey (Herec), Shaun Dooley (Herec), David Burke (Herec), Jessica Raine (Herec), Mary Stockley (Herec), Alisa Chazanova (Herec)

 

2012/92/Velká Británie, Kanada, Švédsko/Horor, Drama, Thriller, Mysteriózní

 

Hrají:

Daniel Radcliffe, Ciarán Hinds, Janet McTeer, Liz White, Roger Allam, Sophie Stuckey, Shaun Dooley, David Burke, Jessica Raine, Mary Stockley, Alisa Chazanova, John R. Walker, Lu Corfield, Patricia Winker, Victor McGuire, Alfie Field, Tim McMullan, Daniel Cerqueira, Misha Handley