Poseidon / Poseidon (2006/98/USA/Katastrofický, Drama, Dobrodružný) 52%
07.01.2022 10:19
Ocenění:
Academy Awards
2007 - Vizuální efekty (ocenění)
Razzies
2006 - Nejhorší Remake nebo Rip-off (ocenění)
DABING
V českém znění: Martin Stránský - Josh Lucas (Dylan Johns), Jiří Štěpnička - Kurt Russell (Robert Ramsey), Miroslava Pleštilová - Jacinda Barrett (Maggie Jamesová), Kryštof Hádek - Mike Vogel (Christian), Lucie Benešová - Mía Maestro (Elena Moralesová), Jan Rimbala - Jimmy Bennett (Conor James), Lucie Pernetová - Emmy Rossum (Jennifer Ramseyová), Jaromír Meduna - Andre Braugher (kapitán Bradford), Bohuslav Kalva - Richard Dreyfuss (Richard Nelson), Tomáš Racek - Kevin Dillon (Šťastný Larry), Michal Michálek - Freddy Rodríguez (Marco Valentin), Monika Schullerová, Martina Hudečková, Svatopluk Schuller, Jaroslav Horák, Jaroslav Vlach, Roman Hájek (titulky) a další
Překlad: Tereza Chvojková
Zvuk: Jan Neskusil
Vedoucí výroby: Jaroslav Richtr
Produkce: Stanislav Wszolek
Odborná spolupráce: Petra Chalupová
Úprava a režie českého znění: Jan Pecha
Vyrobilo: AW Studio Praha pro Warner Home Video 2006
Premiéra ČR: 13.7.2006
Premiéra USA: 12.5.2006 Warner Bros. US
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 13.11.2006 (DVD) Magic Box
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 12.4.2010 Magic Box
Poprvé na DVD: 13.11.2006 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 12.4.2010 Magic Box
OBSAH
Stillwater sleduje amerického drsňáka z Oklahomy, který cestuje do Marseille navštívit svou dceru ve vězení za vraždu, o které tvrdí, že ji nespáchala. Konfrontován jazykovou bariérou, kulturními odlišnostmi a komplikovaným právním systémem si Bill Baker ve Francii buduje nový život s jediným cílem – osvobodit svou dceru. (Magic Box)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Já vím, já vím, většina z vás si u toho asi dobře zdřímla, počítala prsty na rukou, případně pozorovala lezoucí šváby pod televizí. Ale já si tohle Mattovo kvazi detektivní ´Ztraceno v překladu´ užil dost. I v pomalu vyprávěných filmech si lze najít hodně zajímavého, a tady navzdory úctyhodné stopáži je řečeno jenom to podstatné. Ten rodinný vztahový balast okolo by bylo škoda vystříhat, protože tomuto civilně působícímu vyprávění by to jenom uškodilo. Ten příběh má hodně realistický esprit, s morálním dilematem na konci, jak ve skutečném životě, nic není jenom černé a bílé. A tlumené herectví Matta Damona se mi líbilo moc, přesně takhle by vypadal zabejčený modlící se republikán. (Lima) 4*
Jakmile Maya ve sklepě objevila lístky na fotbalové utkání svého milovaného Olympique Marseille, muselo být všem jasné, koho na zápase Matt Damon spatří. Právě Matt se spojil s režisérem novinářského dramatu Spotlight Toma McCarthyho, aby předložili další hutné komorní drama, kterak zoufalý otec jezdí už pět let za dcerou do francouzského vězení kvůli vraždě, o které tvrdí, že ji nespáchala. A záhy se ocitne na morální křižovatce. Původně jsem si myslel, že to bude rozkročené mezi dvěma styly (protože ropný dělník se zdá být horkou hlavou, která nepůjde pro ránu daleko), ale nakonec je to plíživý příběh o hledání odpovědí, o překonávání jazykové bariéry, o Bohu, nové rodině a obavách z vlastních chyb. Pomalé tempo vyprávění mi nevadilo, McCarthy znovu zvolil trochu nevstřícný přístup a mnozí by určitě ocenili, kdyby si víc pohrál s emocemi. Francouzské duo Lilou Siauvaud a Camille Cottin skvělé. Matt samozřejmě také. (castor) 4*
Upozornění na začátek. Přestože je zde Matt Damon a opět nosí batoh na jednom rameni, nečekejte ani náznak Bournea. Stillwater ve výsledku není thrillerem, protože se zde prakticky nevyskytuje napětí a přestože to ze začátku vypadá, na pátrání po vrahovi, aby se očistilo jméno neprávem uvězněné dcery, je film komorním a velice, velice pomalým dramatem o nápravě minulosti a cestě k tomu být správným rodičem. Matt Damon je fajn a možná hlavně díky němu se film dá bez větších výhrad shlédnout a přežít, ale opravdu opatrně. Trailer klame tělem a první třetina filmu také. Není zde akce a napětí se mírně objevuje v poslední třetině filmu. (Chrustyn) 3*
VELKÁ RECENZE
Matt Damon vyráží do cizí země, aby pomohl osvobodit svoji dceru, která se zde ocitla ve vězení za vraždu.
Režisér a scenárista oscarového Spotlightu Tom McCarthy umí vyprávět strhující, vybroušené a skutečné příběhy obyčejných lidí. Pokud ale čekáte, že jeho novinka Stillwater s Mattem Damonem v hlavní roli nabídne třeba jen částečně takové emoce nebo společenský přesah, jako mělo jeho novinářské drama z roku 2015, pak vás bohužel musím zklamat. Stillwater je totiž jen bezzubou přehlídkou papírově silných předpokladů, které spolu v celovečerní podobě dohromady vůbec nefungují.
Příběh se točí okolo postaršího otce z Oklahomy Billa Bakera. Hned v úvodu se s ním pak vydáváme do Francie, konkrétně do Marseille, kde si jeho odcizená dcera Allison (Abigail Breslin) už pár let odpykává ve vězení trest za vraždu, kterou ale jak sama tvrdí nespáchala. Po nějaké době na povrch vyplavou nové potenciální důkazy, které by však mohly její případ zvrátit. Jelikož se ale úřady, ani dceřina obhájkyně nehodlají novým stopám věnovat, musí vzít vyšetřování do vlastních rukou právě Bill.
Pokud vás tenhle nástřel děje zaujal, tak jen proto, že jsem z něj záměrně vynechal pár věcí, které vaši zvědavost zase rychle zchladí. Tak zaprvé, Stillwater není procedurální drama, krimi, ani detektivka. Je to spíš sociální sonda, respektive pokus o ni. Matt Damon pak nehraje typického klaďase, jenž vezme věci do vlastních rukou a začne sjednávat spravedlnost. V tomhle příběhu je to samotářský redneck, co většinu života strávil s flaškou v ruce. Připravil se tak o rodinu i budoucnost, za což nyní hledá pomyslné vykoupení. V Marseille se pak Bill ještě seznamuje se svobodnou matkou Virginií a její dcerou Mayou.
Právě vztah Billa, Virginie a Mayi pak táhne většinu děje kupředu, zatímco se Bill zoufale snaží najít mladíka, který by mohl být skutečným vrahem v případu jeho dcery. Zároveň je čas od času vystavován cizí kultuře a názorům, se kterými by jako Američan z Oklahomy nemusel vždy souznět. Tady ale přichází asi největší osobní zklamání. Snímek se totiž celou dobu tváří, že dříve nebo později bude politickým komentářem na téma Trump a republikáni, jakmile však dojde na otázku, koho Bill volil, McCarthy nepochopitelně uhne a celou tuto rovinu pošle nadobro do outu. Ihned se tak nabízí otázka, co je tedy vlastně klíčovým tématem Stillwater? Politika to zjevně není. Jsou to tedy vztahy? Ať už rodinné, nebo romantické? Jenže ani tady vlastně film neví, co chce říct.
Co se vztahu Billa a jeho dcery Allison týče, je to ještě relativně (ne)funkční. McCarthy těží ze starých traumat, i z toho, co není nikdy jasně řečeno. Zde zkrátka sledujeme otce, který je odhodlaný udělat pro svoji dceru cokoliv, i když ví, že za to nebude nijak odvděčen. Pozitivní je na tom pak hlavně to, že se film drží celou dobu nohama na zemi, takže vlastně Damona k ničemu přehnanému nepustí. Romantický oblouk mezi Billem a Virginií je už ale o dost komplikovanější, zejména proto, že tenhle vztah postrádá jakoukoli jiskru.
Nutno říct, že Damon toho chladného, nezaujatého a odměřeného prosťáka z Oklahomy lépe snad ani zahrát nemohl, o to spíš mě překvapuje snaha jej zde stavět do role lamače dívčích srdcí. Protiklady se sice přitahují, a chápu, že na papíře musel ten střet dvou světů působit zajímavě, jenže ve výsledku z toho nebylo vytěženo vůbec nic. Dialogově, obrazově, ani emocionálně.
Nakonec se tak přikláním k názoru, že hlavní myšlenkou byla jedna z replik Billovi dcery. Tedy že život je brutální. Ano, to bezpochyby je. Že by to však McCarthy ve Stillwater podložil i něčím jiným než jen příběhem volně inspirovaným Američankou Amandou Knox, to se říct nedá. Film za nekonečně dlouhých 139 minut nezvládne předat jedinou vlastní myšlenku, nezvládne rozvést a poté uspokojivě završit jediné téma, a pak prostě skončí. Po řemeslné stránce tomu nemám co vytknout, stejně tak míří pochvala i k hercům, jenže způsob, jakým je tohle drama podáno, ten už zkrátka ocenit nedokážu. Ignorace na Oscarech zcela zasloužená a vy to s klidem přeskočte taky.
Ocenění:
DABING
1.DABING (DVD/VOD)
V českém znění: Michal Jagelka - Matt Damon (Bill), Gabriela Filippi - Camille Cottin (Virginie), Terezie Taberyová - Abigail Breslin (Allison), Zdeněk Mahdal - Jean-Marc Michelangeli (kapitán), Linda Křišťálová - Lilou Siauvaud (Maya), Irena Máchová - Naidra Ayadi (Nedjma), Jana Postlerová - Deanna Dunagan (Sharon), Filip Švarc - William Nadylam (Patrick), Filip Tomsa - Bastien d'Asnières (Renaud), Radek Hoppe - Grégory Di Meglio (Stéphane), Renata Volfová - Anne Le Ny (Leparqová), Zbyšek Horák - Moussa Maaskri (Dirosa), Veronika Veselá, Nina Horáková, Pavel Tesař, Anna Brousková, Lucie Svobodová, Jiří Krejčí
Překlad: Zuzana Pelíšková
Zvuk: Michal Vašica
Produkce: Miroslav Vitvar
Vedoucí výrobního štábu: Zdeněk Mahdal
Dialogy a režie: Veronika Veselá
Pro MagicBox vyrobila Tvůrčí skupina Josefa Petráska ve studiu Pro-Time - 2021
Premiéra ČR: -
Premiéra USA: 30.7.2021 Focus Features
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 24.11.2021 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 24.11.2021 Magic Box
JEDNOU VĚTOU
„Každý okamžik, každá šance a každý nádech mohou být jejich posledním...“
OBSAH
Novoroční oslava na lodi Poseidon. Spokojení cestující pozvedají sklenky k přípitku na budoucnost. Ta přichází ve zlomku vteřiny v podobě obří vlny, která loď převrátí...a zoufalý zápas o přežití začíná.Režisér Wolfgang Petersen (Dokonalá bouře, Ponorka) se vrací na moře ve vzrušující, napínavé adaptaci románu Paula Gallica Dobrodružství Poseidonu. Josh Lucas, Kurt Russell, Richard Dreyfuss a Emmy Rossum zpodobňují pasažéry, kteří se musí stoprocentně spolehnout jeden na druhého, chtějí-li nalézt cestu do bezpečí přes vodu, plameny a trosky světa obráceného vzhůru nohama. Ještě jedna role stojí za pozornost: 13 palub, výška dvacetipatrového domu – to je explozemi zmítaný Poseidon. Všichni filmoví fanoušci na palubu!(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Bůh asi zavřel oči a šel spát, protože jinak by nedovolil vytvořit remake filmu jakým je původní Dobrodružství Poseidonu. Film je to dobrý, rád se na něj podívám, ale není ničím výjimečný a podle mého soudu jeho komerční síla je nulová. Ale co stalo se stalo a člověk jen může plakat. Jak někdo může sedět v čele obrovské společnosti a odklepnout filmu jako je Poseidon 160milionu dollarů? Je ten člověk normální? Osobně bych ho ukamenoval nebo ho nechal potopit v tomhle člunu za pár milionů. Wolfgang Petersen si jednou chtěl zahrát na Jamese Camerona a ukázat světu svou vizi jedné (tentokrát vymyšlené) katastrofy. Asi má vlivné přátele a dostal 160 milionů pomocníků, aby dosáhl svého cíle, nového Titanicu. Jak je, ale známo Poseidon se potopí na začátku a Titanic na konci filmu. Tak se i stalo a Poseidon to do hlubin dějin vzal hodně rychle a dokonce i bez vlny nebo ledovce. Proč se tak stalo? Obsadit židličku s nápisem Directer osobou, která je ve svém oboru čistě průměrná, bez fantazie a nápadů, byl asi nejhorší tah. Tento muž dokázal potopit i Tróju obsazenou nehoráznou hromadou hvězd a vytvořit pro mě asi nejhorší film o době, kdy světu ještě vládli Bohové a ne filmové společnosti. Zpět k filmu. Další velký problém je v rozpočtu. Moc rád bych viděl někdy v životě tento film ještě jednou zremakovaný nějakým režisérem, který ví co chce a má fantazii. Věřím, že s 50miliony šlo film natočit LÉPE a více věrný žánru. Hodně peněz v lidech občas vyvolá pocit, že se stali Bohy a podle toho se chovají. Nechají s udělat krásný parník, nechají ho brouzdat moře při západu slunce(jako to uměl skvěle Titanic), dokonce ho zkusí i převrhnout(nejdříve na bok a on se pak už sám převrátí dnem nahoru, proč to se mě neptejte), možná tomu neuvěříte, ale v takovém parníku vám budou sami od sebe vybuchovat apartmány pod vodou(proč? protože to hezky vypadá?) a možná se najde i nějakých pár dolarů na malou hvězdičku, která by proběhla celou loď jako by nic, aby na konci filmu obětovala svůj život kvůli ostatním. Bohužel někdy se stává, že na hvězdu nezbude moc peněz a na plakátech je pak vidět hlavní a nejdražší hvězda filmu a to Poseidon. Že hledáte na plakátu i jméno nějakého herce? Nenechte se vysmát! Když nás loďka stojí 100milionů, kde vzít herce? Seženeme nějaký začínající teenagery a jednoho veterána, ono se to nějak prodá. Tak tentokrát to nevyšlo a film se neprodal a já jen doufám, že to bude velké ponaučení a někdo se konečně zamyslí nad vývojem a strategii filmových společností. Kdo se chce dívat na Supermana za 250milionů? Nebo na Poseidon za 160? Poseidon ještě trpí jednou nemocí a tou je scénář. Nechápu kdo vymyslel některé stupidity jako malý vodopád z benzínu, který začne hořet, ale ejhle... on se ten oheň nedostane do nádrží, ale bude hořet jen to co vyteče? Super to by hnedka neexistovali výbuchy aut po haváriích, ale co. Náraz vlny o loď to byl také požitek. Někdo by scénáristům a režisérovi měl ukázat na aspoň malém modelu co se stane s lodí, když do ní narazí vlna. Přes všechny chyby a mínusy filmu je největší plus jeho délka. Je to smutné, ale bohužel pravdivé. Dreyfuss a Russell odvedli svojí práci, ale ostatní neherci jsou opravdu průměrní a neznámí sběr odpadků. Malé cameo zpěvačky Fergii z BEP potěší, ale role Mii Maestro (znalcům a fanouškům seriálu Alias dobře známá sestřička hlavní postavy) je nehorázně tragická a celým filmem se prokřičí dokud ji někdo neumlčí. (Djkoma) 2*
Předem musím říct, že jsem neviděl předchůdce tohoto filmu Dobrodružství Poseidonu a tak nemohu porovnávat tento film s originálem. I přesto podle mě je tento film vcelku slušný a stojí za shlédnutí. Efekty jsou na výsost dobré, až přehnaně reálné a to se mi na filmu líbí. I přesto je film hodně komerční jelikož se na palubě objeví zpěvačka z kapely Black Eyed Pyes. Příběh mi přijde jako už ohraná písnička, takže je jasný jak to skončí. Zase je pravda, že za ty peníze co do toho Warner Bros. dal toho moc nevzniklo i když ty kulisy museli být drahé. Škoda, že ten film Warnery potopil. (Malarkey) 3*
Určitě Poseidon jen tak nezavrhnu, čekal jsem přesně to, co se na plátně odehrávalo, režisér (v posledních letech značně průměrný) ani herci nedávali nějaké razantní šance na pořádnou podívanou. Petersen jde směle na věc. Nikterak nečeká. Naráz vlny, tupý scénář. Typické nástrahy ztísněných prostor, postupné zužování členů skupiny, která nechce jen tupě zírat (proto tupě jedná) a čekat, až tlak vody zatopí vše živé. Digitální technologie je na dokonalé úrovni, ale každá sekvence jen tak vyšumí do prázdna. Hned se totiž skáče do další scény, do dalšího nebezpečí. Postavy sotva poznáme, předem víme, kdo všechno přežije, i když mně osobně to bylo jedno!! Tím pádem mi sedla i délka filmu. Sterilní, ale koukatelné, technicky brilantní, ale logicky neproveditelné, odosobněné, ale svižné vyprávění. 50% (castor) 3*
VELKÁ RECENZE
Zpoza oceánu zní od uplynulého víkendu tristní zpráva, která možná bude mít značně nepříjemné následky na filmový průmysl - Poseidon jde ke dnu. Na vině tomu však není zákeřná vlna (rogue wave, jak zní odborný terminus technicus), ale diváci, kteří příběh přeživších v superluxusní lodi naprosto ignorovali a studio Warner Bros. bude rádo, když prostřednictvím mezinárodních tržeb, DVD a merchandizingu nastřádá alespoň třetinu nákladů. Když si k tomu přičteme propady Firewallu, Nového světa, Syriany a dalších, musí nám být jasné, že Darrenu Aronofskému a Zacku Snyderovi, kteří dokončují své snímky Fontána, respektive 300, teď musí být pěkné úzko. Nechme však otázky růst nákladů a zhoršujících se bilancí jednotlivých snímků letošní sezóny na samostatné články a pojďme přímo k Poseidonu.
Původem evropský tvůrce Wolfgang Petersen je režisér, od něhož neočekáváme žádné módní výstřelky a vytváření trendů. Pro takové se v novinářsko-diváckém úzu vžily lehce hanlivé termíny jako rutinér nebo řemeslník, naznačující, že od těchto tvůrců se do budoucna neočekává žádná autorská, originální a ucelující vize (pro porovnání viz Fincher a Shyamalan). Buďme však rádi i za rutinéry. Nebýt jich, přišlo by do kin ročně podstatně méně snímků, než je tomu dnes, kdy distribuční plány praskají ve švech. Ne že by Petersenovy filmy přímo nebavily (např. S nasazením života a Ponorka mají stále grády), ale nahlíženo z širší perspektivy, jdou tak nějak krotké, uhlazené, možná až těžkopádné, bez něčeho, co by vám v hlavě udělalo pořádnou paseku a vy byli ještě tři dny po projekci jako v transu. Petersen také jakoby cíleně nevyužíval veškeré současné možnosti audiovizuálního média a snaží se diváka nijak nedezorientovat tím, zda je viděné subjektivním nebo objektivním děním a také nepoužívá arzenál technik z reklam a videoklipů. Pro porovnání je tu jeho věkový souputník Tony Scott, který dělá dvojznačnou a značně dynamickou záležitost i z plechovky olejovek.
Čert ví, koho napadlo, aby se přetočila stále obstojná klasika katastrofických filmů z roku 1973, Dobrodružství Poseidonu od Ronalda Neamea a Irwina Allena. Možná za tím stojí trend převyprávět prostřednictvím nových postupů a výrazových prostředků polozapomenuté žánrové klasiky, s tím, že do sálu mimo teenagery zabrousí i ten, kdo na těchto filmech vyrůstal. Budiž. V tom případě Petersen už na startovní čáře naprosto nevhodným kandidátem, protože k látce přistupuje příliš klasicky a pak není důvod cokoliv přetáčet. Stále se také pozapomíná na to, že nový vizuální kabátek je nanic, když aktualizace nejde ruku v ruce s důkladnou prací na scénáři. Dějiny filmu se totiž bohužel nezastavily a jestli současný divák něco očekává, je to přece jen poněkud sofistikovanější podání. A pokud už tvůrci přece jen zvolí oldschoolové balení, je na místě občas přiznat hru a staré postupy trochu ironizovat. Tým, který má na svědomí Poseidon, vzal přes podobnost názvů pouze výchozí filmovou situaci gigantické lodě ohrožené vodou a na ní vystavěl nový příběh, zalidněný bývalými hvězdami (Kurt Russell, Richard Dreyfuss) a nebo hvězdičkami na vzestupu (Josh Lucas, Emmy Rossum). Jak to dopadlo?
Pokud mělo jít o absolutní poctu, pak Poseidon uspěl. Jestliže kromě obrazů destrukce očekáváte i něco navíc, zřejmě vás napadne, že do českých kin míří cosi velkého, ale vzhledem enormním rozměrům i velmi zranitelného. Poseidon totiž při bližším ohledání vypadá jako mnohatunový dinosaurus s mozečkem velikosti citrónu. Petersen na to jde bez kudrlinek - film začne technicky brilantním dvouminutovým záběrem, představujícím současné možnosti 3D animace (jediným živáčkem byl Josh Lucas snímaný v běhu před modrým plátnem, pamatujte na to). Pak každé z hlavních postav věnoval kraťoučké intro, aby se v desáté minutě přiřítila vlna a po krátkém běsnění začala cesta několika zoufalců útrobami převrácené lodi směrem ke kýlu. A na ní jich v různých vodních a ohnivých pastech pomalu ubývá. Tím máme divácky nejvděčnější část (jíž už finále či kterákoliv jiná část nepřekoná ani náhodou) za sebou a začíná hra na deset malých černoušků.
Petersen naštěstí občas zamíchá kartami tak, že nedokážeme přesně odhadnout, kdo kteroukonkrétní past přežije. Ale vzhledem k tomu, že jsme se s postavami v úvodu seznámili jen velmi zběžně, je to vlastně celkem jedno. Dopředu je totiž jasné, že tvůrci nejsou zase až tak cyničtí, aby odpravili úplně všechny. I když někteří – jako například ten klučina, co prudil už ve Firewallu – by si to zasloužil. Pokud jste však nějaký už katastrofický film viděli, bude vám od samého začátku jasné, že tvůrci opět nevynalézavě použili pravidla „přežije ten, kdo přežít musí.“ Což lze vcelku jednoduše poznat z expozice.
Na otázku, zda Poseidon působí jako samostatná postava, jíž milujete i nenávidíte, je bohužel třeba říci, že ne. James Cameron i po deseti letech slízává veškerou smetanu. Titanic je exponován mnohem déle (pro mnohé až zbytečně), během filmu si projdeme všemi podlažími od můstku až po strojovnu, a přesto se z tohoto „známého plavidla“ na závěr stává chaotická rakev, u níž fascinovaně sledujeme její sestup do vodního hrobu. Síla viděného zde spočívá v tom, že v Titanicu jde nejen o přežití Jacka a Rose, ale i o zachování "převyšujícího" ušlechtilého citu. Funkčnost tohoto dramatu mimo jiné posiluje kontext - Titanic je plný lidí, u nichž jaksi vidíme i cítíme jejich touhu přežít. Takřka vylidněný Poseidon se naopak stává pastí příliš brzy (divákova neznalost rozvržení lodi asi byla tvůrčím záměrem, který se však trochu zvrhl), rozpadne se na jednotlivé překážky, u jejichž sledu si jen vzdáleně uvědomujeme celek. Paradoxní je, že nás snížení počtu aktérů k postavám jako takovým nepřiblíží, stále o nich víme jen velmi málo a formát survivalu nedostačuje. I když se tvůrci na webových stránkách holedbají tím, že si dali mnohem větší práci s animací vodního živlu než v Dokonalé bouři a dokonce pro Poseidon vytvořili nový software, nějak se ne a ne dostavit kýžený pocit ohrožení. Petersen byl v Dokonalé bouři mnohem vynalézavější a dokázal vzduté vody, které zuří jen pár metrů od aktérů, ukázat jako životu krajně nebezpečný živel.
Uvnitř Poseidonu je vše pečlivě nasvíceno, postavy utrží jen neškodná zranění, aby si film udržel zamýšlený rating a celkově se nějak nelze zbavit pocitu, že se z jedné zatopené místnosti do druhé dostávají spíše kvůli gradaci děje a scenáristickému záměru, než krajně nepředvídatelnou metodou pokus-omyl. Poseidon má bezesporu velmi slušné momenty (shodu okolností se oba odehrávají ve vertikální šachtě), vznosnou hudbu Klause Badelta, dialogy se dají nejen přežít, ale i poslouchat, každopádně je nutno říci, že se v úhrnu jedná o příliš velký a odosobněný kolos, kterému chybí minimálně půlhodina děje a trošku atraktivnější podání. Bohužel, chlad a odosobněnost bylo zřejmě to poslední, v co Warneři toto neslavné jaro doufali. Možná je nejvyšší čas prozřít, vzdát se zbytnělého megalomanství a nechat subžánr survivalů nějaký čas u ledu. A Wolfganga Petersena, který Poseidon natočil možná až příliš klasicky a staromilsky, nechat nějaký čas bez práce…
„Každý okamžik, každá šance a každý nádech mohou být jejich posledním...“
OBSAH
Novoroční oslava na lodi Poseidon. Spokojení cestující pozvedají sklenky k přípitku na budoucnost. Ta přichází ve zlomku vteřiny v podobě obří vlny, která loď převrátí...a zoufalý zápas o přežití začíná.Režisér Wolfgang Petersen (Dokonalá bouře, Ponorka) se vrací na moře ve vzrušující, napínavé adaptaci románu Paula Gallica Dobrodružství Poseidonu. Josh Lucas, Kurt Russell, Richard Dreyfuss a Emmy Rossum zpodobňují pasažéry, kteří se musí stoprocentně spolehnout jeden na druhého, chtějí-li nalézt cestu do bezpečí přes vodu, plameny a trosky světa obráceného vzhůru nohama. Ještě jedna role stojí za pozornost: 13 palub, výška dvacetipatrového domu – to je explozemi zmítaný Poseidon. Všichni filmoví fanoušci na palubu!(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Bůh asi zavřel oči a šel spát, protože jinak by nedovolil vytvořit remake filmu jakým je původní Dobrodružství Poseidonu. Film je to dobrý, rád se na něj podívám, ale není ničím výjimečný a podle mého soudu jeho komerční síla je nulová. Ale co stalo se stalo a člověk jen může plakat. Jak někdo může sedět v čele obrovské společnosti a odklepnout filmu jako je Poseidon 160milionu dollarů? Je ten člověk normální? Osobně bych ho ukamenoval nebo ho nechal potopit v tomhle člunu za pár milionů. Wolfgang Petersen si jednou chtěl zahrát na Jamese Camerona a ukázat světu svou vizi jedné (tentokrát vymyšlené) katastrofy. Asi má vlivné přátele a dostal 160 milionů pomocníků, aby dosáhl svého cíle, nového Titanicu. Jak je, ale známo Poseidon se potopí na začátku a Titanic na konci filmu. Tak se i stalo a Poseidon to do hlubin dějin vzal hodně rychle a dokonce i bez vlny nebo ledovce. Proč se tak stalo? Obsadit židličku s nápisem Directer osobou, která je ve svém oboru čistě průměrná, bez fantazie a nápadů, byl asi nejhorší tah. Tento muž dokázal potopit i Tróju obsazenou nehoráznou hromadou hvězd a vytvořit pro mě asi nejhorší film o době, kdy světu ještě vládli Bohové a ne filmové společnosti. Zpět k filmu. Další velký problém je v rozpočtu. Moc rád bych viděl někdy v životě tento film ještě jednou zremakovaný nějakým režisérem, který ví co chce a má fantazii. Věřím, že s 50miliony šlo film natočit LÉPE a více věrný žánru. Hodně peněz v lidech občas vyvolá pocit, že se stali Bohy a podle toho se chovají. Nechají s udělat krásný parník, nechají ho brouzdat moře při západu slunce(jako to uměl skvěle Titanic), dokonce ho zkusí i převrhnout(nejdříve na bok a on se pak už sám převrátí dnem nahoru, proč to se mě neptejte), možná tomu neuvěříte, ale v takovém parníku vám budou sami od sebe vybuchovat apartmány pod vodou(proč? protože to hezky vypadá?) a možná se najde i nějakých pár dolarů na malou hvězdičku, která by proběhla celou loď jako by nic, aby na konci filmu obětovala svůj život kvůli ostatním. Bohužel někdy se stává, že na hvězdu nezbude moc peněz a na plakátech je pak vidět hlavní a nejdražší hvězda filmu a to Poseidon. Že hledáte na plakátu i jméno nějakého herce? Nenechte se vysmát! Když nás loďka stojí 100milionů, kde vzít herce? Seženeme nějaký začínající teenagery a jednoho veterána, ono se to nějak prodá. Tak tentokrát to nevyšlo a film se neprodal a já jen doufám, že to bude velké ponaučení a někdo se konečně zamyslí nad vývojem a strategii filmových společností. Kdo se chce dívat na Supermana za 250milionů? Nebo na Poseidon za 160? Poseidon ještě trpí jednou nemocí a tou je scénář. Nechápu kdo vymyslel některé stupidity jako malý vodopád z benzínu, který začne hořet, ale ejhle... on se ten oheň nedostane do nádrží, ale bude hořet jen to co vyteče? Super to by hnedka neexistovali výbuchy aut po haváriích, ale co. Náraz vlny o loď to byl také požitek. Někdo by scénáristům a režisérovi měl ukázat na aspoň malém modelu co se stane s lodí, když do ní narazí vlna. Přes všechny chyby a mínusy filmu je největší plus jeho délka. Je to smutné, ale bohužel pravdivé. Dreyfuss a Russell odvedli svojí práci, ale ostatní neherci jsou opravdu průměrní a neznámí sběr odpadků. Malé cameo zpěvačky Fergii z BEP potěší, ale role Mii Maestro (znalcům a fanouškům seriálu Alias dobře známá sestřička hlavní postavy) je nehorázně tragická a celým filmem se prokřičí dokud ji někdo neumlčí. (Djkoma) 2*
Předem musím říct, že jsem neviděl předchůdce tohoto filmu Dobrodružství Poseidonu a tak nemohu porovnávat tento film s originálem. I přesto podle mě je tento film vcelku slušný a stojí za shlédnutí. Efekty jsou na výsost dobré, až přehnaně reálné a to se mi na filmu líbí. I přesto je film hodně komerční jelikož se na palubě objeví zpěvačka z kapely Black Eyed Pyes. Příběh mi přijde jako už ohraná písnička, takže je jasný jak to skončí. Zase je pravda, že za ty peníze co do toho Warner Bros. dal toho moc nevzniklo i když ty kulisy museli být drahé. Škoda, že ten film Warnery potopil. (Malarkey) 3*
Určitě Poseidon jen tak nezavrhnu, čekal jsem přesně to, co se na plátně odehrávalo, režisér (v posledních letech značně průměrný) ani herci nedávali nějaké razantní šance na pořádnou podívanou. Petersen jde směle na věc. Nikterak nečeká. Naráz vlny, tupý scénář. Typické nástrahy ztísněných prostor, postupné zužování členů skupiny, která nechce jen tupě zírat (proto tupě jedná) a čekat, až tlak vody zatopí vše živé. Digitální technologie je na dokonalé úrovni, ale každá sekvence jen tak vyšumí do prázdna. Hned se totiž skáče do další scény, do dalšího nebezpečí. Postavy sotva poznáme, předem víme, kdo všechno přežije, i když mně osobně to bylo jedno!! Tím pádem mi sedla i délka filmu. Sterilní, ale koukatelné, technicky brilantní, ale logicky neproveditelné, odosobněné, ale svižné vyprávění. 50% (castor) 3*
VELKÁ RECENZE
Zpoza oceánu zní od uplynulého víkendu tristní zpráva, která možná bude mít značně nepříjemné následky na filmový průmysl - Poseidon jde ke dnu. Na vině tomu však není zákeřná vlna (rogue wave, jak zní odborný terminus technicus), ale diváci, kteří příběh přeživších v superluxusní lodi naprosto ignorovali a studio Warner Bros. bude rádo, když prostřednictvím mezinárodních tržeb, DVD a merchandizingu nastřádá alespoň třetinu nákladů. Když si k tomu přičteme propady Firewallu, Nového světa, Syriany a dalších, musí nám být jasné, že Darrenu Aronofskému a Zacku Snyderovi, kteří dokončují své snímky Fontána, respektive 300, teď musí být pěkné úzko. Nechme však otázky růst nákladů a zhoršujících se bilancí jednotlivých snímků letošní sezóny na samostatné články a pojďme přímo k Poseidonu.
Původem evropský tvůrce Wolfgang Petersen je režisér, od něhož neočekáváme žádné módní výstřelky a vytváření trendů. Pro takové se v novinářsko-diváckém úzu vžily lehce hanlivé termíny jako rutinér nebo řemeslník, naznačující, že od těchto tvůrců se do budoucna neočekává žádná autorská, originální a ucelující vize (pro porovnání viz Fincher a Shyamalan). Buďme však rádi i za rutinéry. Nebýt jich, přišlo by do kin ročně podstatně méně snímků, než je tomu dnes, kdy distribuční plány praskají ve švech. Ne že by Petersenovy filmy přímo nebavily (např. S nasazením života a Ponorka mají stále grády), ale nahlíženo z širší perspektivy, jdou tak nějak krotké, uhlazené, možná až těžkopádné, bez něčeho, co by vám v hlavě udělalo pořádnou paseku a vy byli ještě tři dny po projekci jako v transu. Petersen také jakoby cíleně nevyužíval veškeré současné možnosti audiovizuálního média a snaží se diváka nijak nedezorientovat tím, zda je viděné subjektivním nebo objektivním děním a také nepoužívá arzenál technik z reklam a videoklipů. Pro porovnání je tu jeho věkový souputník Tony Scott, který dělá dvojznačnou a značně dynamickou záležitost i z plechovky olejovek.
Čert ví, koho napadlo, aby se přetočila stále obstojná klasika katastrofických filmů z roku 1973, Dobrodružství Poseidonu od Ronalda Neamea a Irwina Allena. Možná za tím stojí trend převyprávět prostřednictvím nových postupů a výrazových prostředků polozapomenuté žánrové klasiky, s tím, že do sálu mimo teenagery zabrousí i ten, kdo na těchto filmech vyrůstal. Budiž. V tom případě Petersen už na startovní čáře naprosto nevhodným kandidátem, protože k látce přistupuje příliš klasicky a pak není důvod cokoliv přetáčet. Stále se také pozapomíná na to, že nový vizuální kabátek je nanic, když aktualizace nejde ruku v ruce s důkladnou prací na scénáři. Dějiny filmu se totiž bohužel nezastavily a jestli současný divák něco očekává, je to přece jen poněkud sofistikovanější podání. A pokud už tvůrci přece jen zvolí oldschoolové balení, je na místě občas přiznat hru a staré postupy trochu ironizovat. Tým, který má na svědomí Poseidon, vzal přes podobnost názvů pouze výchozí filmovou situaci gigantické lodě ohrožené vodou a na ní vystavěl nový příběh, zalidněný bývalými hvězdami (Kurt Russell, Richard Dreyfuss) a nebo hvězdičkami na vzestupu (Josh Lucas, Emmy Rossum). Jak to dopadlo?
Pokud mělo jít o absolutní poctu, pak Poseidon uspěl. Jestliže kromě obrazů destrukce očekáváte i něco navíc, zřejmě vás napadne, že do českých kin míří cosi velkého, ale vzhledem enormním rozměrům i velmi zranitelného. Poseidon totiž při bližším ohledání vypadá jako mnohatunový dinosaurus s mozečkem velikosti citrónu. Petersen na to jde bez kudrlinek - film začne technicky brilantním dvouminutovým záběrem, představujícím současné možnosti 3D animace (jediným živáčkem byl Josh Lucas snímaný v běhu před modrým plátnem, pamatujte na to). Pak každé z hlavních postav věnoval kraťoučké intro, aby se v desáté minutě přiřítila vlna a po krátkém běsnění začala cesta několika zoufalců útrobami převrácené lodi směrem ke kýlu. A na ní jich v různých vodních a ohnivých pastech pomalu ubývá. Tím máme divácky nejvděčnější část (jíž už finále či kterákoliv jiná část nepřekoná ani náhodou) za sebou a začíná hra na deset malých černoušků.
Petersen naštěstí občas zamíchá kartami tak, že nedokážeme přesně odhadnout, kdo kteroukonkrétní past přežije. Ale vzhledem k tomu, že jsme se s postavami v úvodu seznámili jen velmi zběžně, je to vlastně celkem jedno. Dopředu je totiž jasné, že tvůrci nejsou zase až tak cyničtí, aby odpravili úplně všechny. I když někteří – jako například ten klučina, co prudil už ve Firewallu – by si to zasloužil. Pokud jste však nějaký už katastrofický film viděli, bude vám od samého začátku jasné, že tvůrci opět nevynalézavě použili pravidla „přežije ten, kdo přežít musí.“ Což lze vcelku jednoduše poznat z expozice.
Na otázku, zda Poseidon působí jako samostatná postava, jíž milujete i nenávidíte, je bohužel třeba říci, že ne. James Cameron i po deseti letech slízává veškerou smetanu. Titanic je exponován mnohem déle (pro mnohé až zbytečně), během filmu si projdeme všemi podlažími od můstku až po strojovnu, a přesto se z tohoto „známého plavidla“ na závěr stává chaotická rakev, u níž fascinovaně sledujeme její sestup do vodního hrobu. Síla viděného zde spočívá v tom, že v Titanicu jde nejen o přežití Jacka a Rose, ale i o zachování "převyšujícího" ušlechtilého citu. Funkčnost tohoto dramatu mimo jiné posiluje kontext - Titanic je plný lidí, u nichž jaksi vidíme i cítíme jejich touhu přežít. Takřka vylidněný Poseidon se naopak stává pastí příliš brzy (divákova neznalost rozvržení lodi asi byla tvůrčím záměrem, který se však trochu zvrhl), rozpadne se na jednotlivé překážky, u jejichž sledu si jen vzdáleně uvědomujeme celek. Paradoxní je, že nás snížení počtu aktérů k postavám jako takovým nepřiblíží, stále o nich víme jen velmi málo a formát survivalu nedostačuje. I když se tvůrci na webových stránkách holedbají tím, že si dali mnohem větší práci s animací vodního živlu než v Dokonalé bouři a dokonce pro Poseidon vytvořili nový software, nějak se ne a ne dostavit kýžený pocit ohrožení. Petersen byl v Dokonalé bouři mnohem vynalézavější a dokázal vzduté vody, které zuří jen pár metrů od aktérů, ukázat jako životu krajně nebezpečný živel.
Uvnitř Poseidonu je vše pečlivě nasvíceno, postavy utrží jen neškodná zranění, aby si film udržel zamýšlený rating a celkově se nějak nelze zbavit pocitu, že se z jedné zatopené místnosti do druhé dostávají spíše kvůli gradaci děje a scenáristickému záměru, než krajně nepředvídatelnou metodou pokus-omyl. Poseidon má bezesporu velmi slušné momenty (shodu okolností se oba odehrávají ve vertikální šachtě), vznosnou hudbu Klause Badelta, dialogy se dají nejen přežít, ale i poslouchat, každopádně je nutno říci, že se v úhrnu jedná o příliš velký a odosobněný kolos, kterému chybí minimálně půlhodina děje a trošku atraktivnější podání. Bohužel, chlad a odosobněnost bylo zřejmě to poslední, v co Warneři toto neslavné jaro doufali. Možná je nejvyšší čas prozřít, vzdát se zbytnělého megalomanství a nechat subžánr survivalů nějaký čas u ledu. A Wolfganga Petersena, který Poseidon natočil možná až příliš klasicky a staromilsky, nechat nějaký čas bez práce…
PODROBNÝ POPIS FILMU
V předvečer oslavy Nového roku se na luxusním zaoceánském parníku Poseidon plující kdesi v severním Atlantiku rozjíždí zábava v plném proudu. Je jedinečný, Poseidon je vyšší než dvacetipatrový dům, honosí se 800 kajutami a 13 palubami. Dnešní noc se většina pasažérů sešla v hlavním tanečním sále aby se bavila a přivítala Nový rok ve velkém stylu. Pozvedli své číše se šampaňským a kapitán Michael Bradford pronesl přípitek, kapela (vedena FERGIE z The Black Eyed Peas) rozjíždí svou verzi písně Auld Lang Syne. Mezitím na horním můstku první důstojník cítí, že se blíží cosi hrozivého. Při ohledávání horizontu si toho všimne - zbloudilá vlna - monstrózní masa vody vysoká přes 30 metrů se valí jako obrovská zeď děsivou rychlostí směrem na parník.
V poslední chvíli se pokusí nasměrovat parník pryč z nejsilnější části vlny aby se vyhnul největšímu nárazu ale je už bohužel pozdě.. Vlna naráží s mohutnou silou, loď se krátce zakymácí a v mžiku se obrací vzhůru nohama. Pasažéři společně s obsluhujícím personálem lodi jsou vrženi proti zdem, rozbité trosky a zničené vybavení se začíná pohupovat na mořské vodě, která se dostává dovnitř skrze rozbitá okna. Následně kolabují další zařízení, rozbíjí se plynové vedení a vypuká požár, selhává osvětlení, loď je uvržena do temnoty a narůstajícího chaosu. I přes nepříznivé důsledky katastrofy se stovka přeživších tiše choulí v prostorách velkého tanečního sálu, pod zklidňující se vodní hladinou. Kapitán udává všem pokyny, aby zůstali na místě a vyčkali na záchranu.
Jeden z mužů, profesionální hráč Dylan Johns, se raději spoléhá na vlastní schopnosti. Ignoruje proto kapitánovy rozkazy a připravuje se najít vlastní cestu z velkého sálu do bezpečí, ale je zachycen osmiletým Conorem, který ho žádá o pomoc pro něj a jeho matkou Maggie. Rychle je následuje Robert Ramsey, který úzkostlivé pátrá po své dceři Jennifer a jejím snoubenci Christianovi. Ještě před hodinou mladý pár hledal odvahu mu sdělit, že jsou již oddáni a nyní musí čelit mnohem vážnější výzvě. Dylan vede ostražitě malou skupinu přeživších vnitřkem zničené lodi. Mezi ty, kteří se rozhodli se raději k této skupině přidat než tam dole čekat, patří plachá černá pasažérka, muž se sebevražednými sklony, který nachází novou vůli k životu a mladý číšník se znalostí plánů lodi. Odhodlaní bojovat za jejich cestu na povrch za záchranou, musí podstoupit trnitou cestu trupem rozpadající se a potápějící se lodi. Během cesty nahoru vznikají mezi nimi velmi silná pouta ale všudypřítomná smrt je stejně tak rychle dovede uvolnit. Jejich osudy jsou již zpečetěny.
O FILMU
Film Poseidon klade režisérovi Wolgangu Petersenovi zásadní osobní otázku: „Co bys dělal, kdyby se celý tvůj svět obrátil vzhůru nohama? Byl bys odvážný vůdce a nebo bys šel s davem? Propadl bys panice? Vzdal bys to a nebo šel dál?“ Slavný režisér snímků Troja, Dokonalá bouře a Air Force One získal v roce 1981 mezinárodní uznání tíživým dramatem z doby 2. světové války Ponorka, které mu vyneslo nominaci na Oscara jak za režii, tak za scénář. Tento vypravěč, který se naléhavě zajímá o lidskou přirozenost, se filmem Poseidon vrací na moře, a to nejen z toho důvodu, že by se chtěl soustředit na sílu vodní stěny, která narazí do luxusní lodi, plující poklidně po moři. V centru jeho uvažování je niterné drama malé skupiny těch, kteří přežili náraz. „Když dojde k nějaké katastrofě, vidíte, jací jsou lidé tehdy, když odpadnou společenské konvence a návyky,“ říká. „Člověk musí během několika vteřin dělat rozhodnutí na pomezí života a smrti. Když se podíváte na to, jak se lidé chovají v extrémních situacích, víte, z jakého jsou těsta.“ „Pasažéři jsou na Poseidonu kvůli oslavám,“ zasazuje Petersen příběh. Lidé nejsou na Poseidonu ani tak kvůli tomu, aby cestovali odněkud někam, ale spíše kvůli luxusu a pohodě jako takové.
„Je silvestrovský večer, oni jsou v krásném oblečení a chtějí si to pořádně užít. Každý z nich má do budoucna nějaké plány.“ Vždyť v okamžiku, kdy hodiny odbijí půlnoc, si i posádka lodi na chvíli oddechne a na chodbách a v kuchyních Poseidonu, daleko od ruchu tanečního sálu, kde se hosté scházejí slavit Nový rok, se oddá improvizované oslavě. „Z ničeho nic do nich narazí obrovská vlna a vše je rázem vzhůru nohama. To, co bylo na zemi, je na stropě, ze stěn se loupe a odpadává vybavení, do toho uniká nafta a plyn, všude stoupá pára, pro kouř není vidět na metr dopředu a místy začínají hořet první ohně. Představte si, že se během krátkého okamžiku změní celý váš život a vy musíte čelit tomu, co vám do té doby ani nevstoupilo na mysl. Nic není na svém místě a vy ztrácíte orientaci. Je to jako apokalypsa.“ Panika roste a člověk se cítí jako ve vězení. „Z takové situace prostě neutečete. Jsou uvězněni v prostředí, odkud není úniku, na dosah není žádná pomoc, času je málo a oni to musí vyřešit sami.“ To, co se zpočátku zdá jako obrovský prostor, se pojednou stává prostorem malým a stísněným, rozdrobeným do nespojitých vzduchových kapes a zablokovaných chodeb. „V úvodu je na lodi několik tisíc lidí, pak jen pár stovek a nakonec sledujeme osudy hrstky přeživších.“ „Příběh se dotýká našich prvotních strachů z ohně, utonutí, pádu, uvěznění či situace, kdy vám nikdo nemůže pomoci,“ říká producent Poseidonu Akiva Goldsman.
Goldsman byl producentem filmu Pan a paní Smithovi, sám pak napsal Oscarem a Zlatým Globem oceněný snímek Čistá duše, dále pak Těžká váha, který v roce 2005 získal nominaci BAFTA. „I když se rozhodnete, že v životě na loď nestrčíte ani špičku nohy, podobné katastrofy si vás mohou najít kdekoliv.“ Tomu přitakává i producent Mike Fleiss (Texaský masakr motorovou pilou, Hostel): „V zásadě jde o monstr-film, ovšem v tomto případě je oním monstrem voda, která je jim v patách až do posledního okamžiku. Wolfgangovým záměrem bylo, aby ve hře byla spousta děsivých prvků.“ „Co může být děsivější než katastrofa obrovského rozsahu, která udeří uprostřed moře, a kde je nejbližší pomoc, pokud by vůbec přišla, několik hodin vzdálená?“ „Takové vlny existují,“ prohlašuje Petersen, který už dlouho považuje vodu za „nejnebezpečnější, nejdramatičtější a nejnepředvídatelnější živel.“ Režisér o daném přírodním fenoménu věděl dávno před tím, než se pustil do Poseidonu. Výzkum těchto vodních zdí, které byly dříve častým námětem námořnických legend, započal díky satelitním technologiím ESA (European Space Agency) teprve nedávno. O těchto vlnách, jež způsobily četné katastrofy, se dlouho mluvilo, ale oficiálně nebyly potvrzeny až do počátku 90. let, kdy započal seriózní výzkum. Od té doby se tyto vlny staly oficiálně zodpovědné za havárie mnohých výletních lodí a ropných plošin.
Záznamy z radarů nasměrovaných do ropných polí Severního moře uvádějí za posledních 12 let až 500 náhlých úderů vln, ESA se dokonce domnívá, že mohou být příčinou potopení 200 tankerů a nákladních lodí za posledních 20 let, což bylo dosud připisováno špatnému počasí. Příkladem budiž nákladní loď München o výtlaku 43 000 tun, která se v roce 1978 v Atlantickém oceánu převrátila - a nikdo z posádky nepřežil. Výletní loď Queen Mary 2 byla v roce 1995 trochu šťastnější, neboť během hurikánu o vlas ustála srážku s 30 metrů vysokou vlnou. Vědci se domnívají, že nejpravděpodobnější příčinou nárazových vln je náhlé zvýšení tlaku mořských proudů, jsou však i případy, kdy se vlna vzedme i bez vysokého tlaku, takřka z nulových příčin. Producent Duncan Henderson, který byl v roce 2004 nominován na Oscara za film Master and Commander: Odvrácená strana světa, spojuje s Petersenem své síly již potřetí. Před tím se podílel na produkci jeho filmů Smrtící epidemie a Dokonalá bouře. Henderson poznamenává, že na rozdíl od Petersenových předchozích námořních dramat, si katastrofa tentokrát vybírá oběti bez předběžného varování. „Posádka Ponorky byli vojáci a u Dokonalé bouře šlo o rybáře, tedy profesionály se zkušeností na moři, kteří možná nebyli připraveni na všechny možné okolnosti, ale tak jako tak jim museli čelit. Určitý risk mohli očekávat. Ale Poseidon je výletní loď. Jsou to turisté jako vy a já. Rozsah této tragédie je tedy mnohem větší a dotýká se lidí, kteří jsou těmi posledními, kdo by katastrofu očekávali a nebo by s ní chtěli mít něco společného.“ Scenárista Mark Protosevich (Cela) v přípravné fázi práce na Poseidonu přeplul na Queen Mary 2 Atlantický oceán.
Tam zjistil, že jak posádka tak pasažéři jsou sice rozrůznění věkově, národnostmi i vzděláním, a naplno se ujistil v tom, že Petersenův předpoklad „katastrofa je vyrovnávač rozdílů“ je správný. „Nezáleží na tom, zda jste mladí nebo staří, jestli vám patří půlka světa nebo pracujete v kuchyni. Jste v tom všichni až po uši.“ „Tento typ katastrof ukazuje, jací jsme ve své podstatě, to nejlepší i nejhorší z nás,“ říká Protosevich. „Všechny vztahy projdou zkouškou a emoční vazby jsou buď posíleny a nebo prasknou. Pokud se někdo, koho milujete, zachová jako zbabělec, už nikdy mu to neodpustíte. Stejně tak nezapomenete, když někdo nasadí svůj život za jiné. V každém z nás spočívá potenciál pro hrdinství, avšak skutečnost, zda se rozhodneme jednat tak či onak definuje, kdo jsme.“ Výzvy, jimž musí čelit přeživší na Poseidonu, a rozhodnutí, jež dělají, jsou pro Petersena podobenstvím života. „Když vám někdo visí za ruku, můžete jej buď zachránit a nebo vás stáhne dolů. V jakém okamžiku se rozhodnete uvolnit sevření? Ať už to bude jakkoli, jde to moment, po kterém už nic nebude jako dříve.“ Tvůrci Poseidonu do tohoto projektu vnesli zalíbení a respekt k původnímu filmu Dobrodružství Poseidonu z roku 1972, který vznikl v produkci Irwina Allena a pod režijním vedením Ronalda Neamea. Původní film se stal klasikou ve svém žánru, Petersenův Poseidon přebírá původní koncept a využívá jej jako katalyzátor nového příběhu. „Vypůjčili jsme si myšlenku luxusní lodi, do které na Silvestra náhle narazí vlna,“ osvětluje režisér,“pak jsme přišli se zbrusu novým scénářem a současnými postavami. Náš příběh je o postavách, o tom, co je v nich, co prožívají jako jednotlivci i ve skupině, a taky o tom, jak jejich pouť končí.“
“Tenhle příběh je o vás,” zdůrazňoval od začátku Petersen hercům. „Poseidon není o výbuších a nebo o velkých nádržích s vodou, je o tom, jak se vyrovnáte se svou situací a jak se v ní zachováte. Chci vidět vás pot, váš strach a všechny tyhle věci.” Herci filmu Poseidon tedy museli být nejen nadaní, ale i houževnatí. Mimo práce na pružných lanech ukotvených v různých úrovních, a skutečnosti, že je neustále zkrápěly přívaly vody, se herci v posledních týdnech natáčení odebrali pod vodu - každý z herců se zúčastnil týdenního přípravného kurzu pod vedením záchranářského potápěčského týmu. Herec Josh Lucas, který představuje samolibého gamblera Dylana Johnse se potápěním nadchl do té míry, že podvodní kousky nacvičoval i ve volných chvílích doma, což zpětně hodnotí jako velmi komické počínání. „Řekl jsem si, že to zvládnu. Po natáčení, které jsem trávil z větší části ve vodě, jsem přišel domů a v bazéně jsem nacvičoval, jak dlouho dokážu zadržet dech,“ vzpomíná Lucas. Lucas připisuje své nadšení pro věc Petersenově energii. „Wolfgang je neobyčejně charismatický, cítím, že jím cloumá vášeň pro filmařinu a vyprávění příběhů. Všichni jsme tomu propadli. Bylo takřka nemožné se tím nenakazit.“
Během natáčení tento herec často přemýšlel o lidech, kteří se museli vyrovnat s nebezpečnou situací - toto vědomí sdílel s mnohými ze svých kolegů, protože v červnu 2005, kdy začalo natáčení, byly vzpomínky na pohromu v Indonésii ze zimy 2004 ještě příliš čerstvé. „Myslím, že jsme všichni tak trochu cítili potřebu uctít oběti této katastrofy a ukázat, co znamená strach, bolest a klaustrofobie. Jednou nastal okamžik, kdy jsem se vynořil z vody a nad hladinou bylo sotva 10cm volného prostoru. Úplně jsem zpanikařil. Ani si nedovedete představit, jak jsem byl šťastný, že se nacházím ve filmových kulisách.“ Další ze scén, které Lucas označil za obtížné, se neodehrávaly jen ve vodě, ale v dosahu ohně. „V okamžiku, kdy skupina prochází halou, jíž hořící jezero nafty rozpůlilo vedví, se parta nechtěně rozdělí. Má postava musí skočit do vody, plavat s požární hadicí pod hořící naftou a spojit dvě oddělená místa. Mohl jsem se vynořit jen na dopředu označeném místě. Bylo tam pěkné vedro a celé to bylo hodně děsivé,“ připouští herec. „Ve filmu je pár opravdu divokých sekvencí.“ Lucas, který okouzlil publikum jako milenec Reese Witherspoon ve filmu Holka na roztrhání a v roce 2001 získal nominaci na cenu SAG za svůj výkon v Čisté mysli, popisuje Dylana jako “hazardéra, který možná nemá na to, aby hrál v Las Vegas, který je však dost dobrý na to, aby z lidí, co si na lodi dali pár drinků, vytahal slušné peníze. Není vyloženě zápornou postavou, ale není ani hrdinou. Chce jít svou vlastní cestou, starat se jen o sebe a nedělat si starosti o druhé.“
Okamžik, kdy se Dylan svěří mladému Conorovi s tím, že chce utéct z převrácené lodi, zatímco jiné čekají na záchranu, je pro jeho postavu klíčový. Jimmy to řekne své matce Maggie a jejich následná debata dolehne až k uším bývalého hasiče a starosty New York City Roberta Ramseye, který chce opustit taneční sál, aby našel svou dceru. Kvůli lepší orientaci v neznámých prostorách lodi využijí pomoci číšníka Valentina. Dylan a Ramsey snad ani nemohou být víc rozdílní. Tam, kde Dylan šetří zodpovědností za ostatní, protože by jej to zpomalilo, ztělesňuje Ramsey vůdcovský prvek - v tom dobrém i špatném. Ti dva se před tím krátce potkali na palubě při partičce pokeru a jejich další odysea je tím silně determinována. Lucas říká: „Dylanovo sobectví Ramseyho uráží. Dylan se zase staví na zadní kvůli Ramseyho snaze udílet rozkazy a velet.“ Kurt Russell, který hraje Roberta Ramseyho, poznamenává, že jednou z věcí, která se mu na filmu líbila, bylo to, jak „vám mezi řádky umožní se něco o postavách dozvědět, aniž by vám někdo přímo řekl, s kým máte tu čest. Ramsey byl kdysi hasič a vypracoval se až na starostu velkého města. Nedávno se rozvedl a v úřadu už také není. Trochu ironicky se vydá na plavbu kvůli tomu, že se dlouho pohyboval ve stresujícím prostředí. Na stresu má svůj podíl i láskyplný avšak komplikovaný vztah s jeho tvrdohlavou devatenáctiletou dcerou Jennifer, která se svým přítelem Christianem doprovází Ramseyho na cestě. Záchrana Jennifer se pro něj po nárazu vlny stává jediným cílem. Ať už byla jeho selhání v roli otce, manžela, voleného politika jakékoliv, jediné na čem teď záleží je zajistit její bezpečí, což znamená dostat se do prostor nad tanečním sálem, kde se mladý pár tajně zasnoubil na diskotéce.
Z tohoto prostoru je nyní začouzená ruina, ze které dělá voda a elektrika dokonalou past. Jennifer chce navíc zachránit zraněného Christiana, který se dostal pod hromadu šrotu. Kurt Russell nahlíží situaci z Ramseyho pragmatického pohledu: „Když se loď převrhne takovým způsobem, máte jen dvě možnosti: můžete zůstat v dané místnosti, kde máte stále nějaký vzduch, a čekat, že vás před tím, než se loď nadobro potopí, zachrání. A nebo začnete věřit tomu neodbytnému pocitu, který vám říká, abyste události vzali do vlastních rukou a pokusili se zachránit život sami.“ Russell většinu kaskadérské práce na Poseidonu zvládl sám, což je standard, který si udržuje po celou závratnou kariéru, která započala v jeho deseti letech. V herecké branži dosáhl mnohé slávy - jako například za životopisné drama Elvis z roku 1979 z produkce televize ABC a nebo Zlatý Globus za drama Silkwoodová. Russell uvažuje o náhodných přátelstvích, která nám mohou zachránit život: „Je zvláštní, že ty nejzásadnější okamžiky života strávíte s lidmi jež sotva znáte. Možná si ani nevybavíte jejich jména.“ V roli Jennifer se objevuje Emmy Rossumová, nominovaná na Zlatý Globus, jejího přítele Christiana hraje Mike Vogel.
Na začátku cesty se Jennifer s Christianem tajně zasnoubí. O téhle zásadní novince by však před svým přehnaně starostlivým otcem nejraději pomlčela. Nebojí se ani tak jeho nesouhlasu nebo odmítnutí, protože Jennifer je nadaná dívka, která stojí na vlastních nohou. „Spíše se bojí, že otce zraní, protože jej vynechala ze seznamu hostů,“ říká Rossumová. „Má otce ráda. Vždycky, když něco potřebovala, jí pomohl. Jenže teď se ve svém životě dostala do bodu, kdy se zamilovala a chce svou oddanost otci přenést na Christiana. Každopádně nechce, aby byla vnitřně rozpolcená mezi dvěma muži.“ „Pro každého dospívajícího člověka je důležité, aby mohl vyjádřit svou nezávislost a definovat, kým se cítí. Nehoda na palubě lodi tento proces pouze urychlí,“ pokračuje Rossumová, poukazujíc, že „v takových situacích se člověk vybarví. Z Jennifer se stane chytrá odvážná a milující žena.“ Tvůrci zpočátku zkoušeli odvahu a výdrž Rossumové daleko za hranicí, jíž očekávala. „Už ze čtení scénáře mi bylo jasné, že to bude hodně fyzicky i emocionálně náročné,“ říká. „Plný rozsah jsem však pochopila až na místě. Všichni ostatní na tom byli stejně. Najednou jsme plavali v šestimetrové hloubce v úzké chodbě a nebo jsme se spouštěli o tři patra níže, aniž na nás čekala záchranná síť. Stálo mě to hodně odvahy, ale až na místě jsem pochopila, že 85% strachu je psychická záležitost. Jakmile jej překonáte, vše je snadnější.“ Podobně je na tom i Mike Vogel v roli tajného snoubence Christiana. Mike Vogel úspěšně překonal svou závrať - pomoc mu přišla z nečekaného zdroje.
Tím je vášeň Wolfganga Petersena pro vážnou hudbu. Byl to ten nejzvláštnější moment celého natáčení,“ vzpomíná Vogel. „Stáli jsme na takovém balkonu asi 15 metrů nad zbytky haly, která byla vzhůru nohama. Všude kolem nás byla pára, jiskry a voda. Všichni jsme se trochu báli. A pak nás Wolfgang překvapil tím, že nám pustil klasickou symfonii. Jakmile jsme zjistili, co se děje, propukli jsme v hlasitý smích - a to nás uvolnilo. Bylo to opravdu hodně divoké. Kamera a všechno ostatní vybavení se pohybovalo do rytmu a Wolfgang tomu dirigoval. Christian chce od samého začátku ukázat, jak se to má s jeho vztahem k Jennifer. Ví totiž, že čím více budou s otálet, tím nižší kredit si u Ramseyho vyslouží. „Během celého příběhu se Christian snaží osvědčit v očích svého budoucího tchána,“ říká Vogel. „Ví, že pro Ramseyho jsou stále dětmi. Po zásahu lodi vlnou se všichni snaží najít cestu do bezpečí, ale Christianovi jde spíše o to, aby Ramseymu ukázal, že je pro jeho dceru tím správným partnerem.“ Vědom si Ramseyho úspěchů a společenského statusu, Vogel osvětluje,“ Christian ví, že se od něj mnoho očekává. A proto chce Ramseymu dokázat, že je pro Jennifer tím pravým mužem a že jí dokáže ochránit. A právě cesta lodí nahoru směrem ke kýlu mu k tomu dává příležitost.“ Jennifer a Christian jsou šťastně zamilovaní a rozhodnutí žít společně. Zároveň jsou si vědomi toho, že následující hodiny jsou možná těmi posledními, jež budou mít. Proto sdílejí své osudy s ostatními. Na opačné straně spektra je postava Richarda Nelsona, kterou Richard Dreyfuss popisuje jako „osamělého muže středního věku se zlomeným srdcem, jehož celoživotní láska, s níž si chtěl užít plavbu, jej opustila kvůli někomu jinému.“
O silvestrovském večeru stojí Nelson na zábradlí lodi, rozhodnutý skočit přes palubu. Pohled na blížící se vlnu však způsobí, že si sebevraždu rozmyslí a přiměje jej uchýlit se do tanečního sálu, aby se stihl připravit na zmatek, který bude následovat poté, co se loď obrátí o 360 stupňů. „Nakonec se ukáže, že je pro ostatní přeživší vítaným zdrojem povzbuzení a dokonce humoru,“ říká Dreyfuss, který dodává, že i Nelsonova nová touha žít si při cestě vzhůru projde nejednou zkouškou. „Na cestě se zraní, ale nikdy to nevzdává.“ Dreyfuss, jehož kariéra zahrnuje působivý rozsah hereckých příležitostí a cen jako například Oscar, cenu BAFTA a Zlatý Globus za film Děvče pro zábavu, byl hercům i štábu velmi zábavným společníkem. Před novináři vtipkoval o tom, že se zúčastnil natáčení Poseidonu jen kvůli tomu, že mohl „padat, klouzat, topit se a křičet,“ a zároveň si utahoval ze své slávy založené na filmu Čelisti. Konstatoval totiž, že Petersen jako jediný ocenil jeho „podvodní herectví.“ „Filmy jsou tak dokonalé, že se v nich můžete vypravit na cesty, jež sahají až za vaše sny,“ říká Dreyfuss, jehož cesta na Queen Mary 2 před začátkem natáčení mu dala pocítit ohromnou velikost vnitřního prostoru a měřítko lodi. <>Obrázek nenalezen<> „Tento film okupoval pět ateliérů, každý z nich ukazoval interiér v jiném stádiu rozkladu. Do každého z ateliérů by se vešlo zmenšené fotbalové hřiště. Teprve nyní můžete takový typ příběhu vyprávět tak, jakoby byl realitou. Filmová technologie se dostala do bodu, že záleží čistě na dovednostech režiséra, jak jeho svět udělat reálným.“ Dreyfuss připouští přitažlivost příběhů o přežití a dodává: „Je to jako deset malých černoušků…těch pak bylo devět, osm a tak dále. Všichni chceme vědět, kdo a proč to přežije a kdo ne. To je lidská přirozenost a zároveň skvělá filmová tradice.“ Ovdovělou matku Maggie James hraje australská herečka Jacinda Barrettová, která si zahrála v amerických filmech Lidská skvrna a Okrsek 49. Jejího předčasně vyzrálého syna Conora hraje desetiletý herec na vzestupu Jimmy Bennett (v době natáčení teprve devítiletý), který už má za sebou role typu „unesený syn Harrisona Forda“ ve snímku Firewall. „Maggie dělá pro zdárný vývoj svého syna maximum a chce mu do života vnést jistotu a řád. Jeho otec totiž zemřel, když byl ještě malý,“ říká Barrettová o své postavě svobodné matky, která pracuje přesčas a tuhle cestu chtěla dát svému chlapci jako dárek. Ačkoliv je pyšná na jeho samostatnost a vyspělost, tuší, že prošel příliš rychlým vývojem.
„Když na ně udeří katastrofa, Conor se snaží o matku postarat, jakoby ani nebyl jejím malým synem, který potřebuje útěchu,“ říká Barrettová. „Postupně však dochází ke změně a já myslím, že Maggie nabývá na síle. A i Conor je schopen potlačit své dosavadní dospělácké jednání. Na konci je obyčejným klukem, který potřebuje mámu.“ Pro Barrettovou byl Poseidon její první příležitostí s prací na pružném laně a podle jejích slov to bylo „velmi rozveselující.“ Na adresu multikamerového systému říká: „Ještě nikdy jsem nenatáčela s pěti kamerami naráz. Neustále se musíte snažit o dokonalou rovnováhu vašeho výkonu, aby z každé kamery vyšel skvělý záběr. Jako herce vás to drží ve stavu permanentní pohotovosti, protože nevíte, která kamera vás zrovna zabírá.“ Mladý Bennett, který za svou oblíbenou scénu považuje skok z piana zaklíněném na podlaze (nyní vlastně stropu) zdemolovaného Tanečního sálu, říká: „Conor je velmi odvážný. Ví to a užívá si toho. Když prolézají lodí, je vždy připraven na každou výzvu a stále se ptá své mámy - „Mami, je všechno v pořádku?“, protože nechce, aby si o něj dělala starosti.“ Bennett si chtěl spoustu ze svých kaskadérských kousků natočit sám bez výpomoci profesionálů, jenže „pokaždé když bylo na placu hodně trosek, o které bych se mohl zranit, dostal jsem záskok.“ I tak má na svém kontě spoustu plavání. „Dokážu udržet dech docela dlouho,“ říká. „Dokážu se potopit dvakrát za sebou bez nadechnutí.“
Maggie se na svého syna soustředí do té míry, že naprosto potlačí svůj soukromý život. „Když na silvestrovské party potká Dylana, velmi jí to zasáhne. Cítí přirozenou přitažlivost a tu už hodně dlouho nepoznala. Nejvíce se jí líbí, s jakou přirozeností Dylan vychází s Conorem.“ Tahle přitažlivost je jedním z důvodů, proč se se synem rozhodne Dylana následovat z tanečního sálu. Maggie je však zároveň hodně opatrná a každého muže si pořádně vyzkouší, než se mu plně oddá. Argentinská herečka Mia Maestrová je divákům nejvíce známá jako Nadia Santos z populární série Alias. V Poseidonu hraje vnějšně nesmělou avšak vnitřně odvážnou černou pasažérku Elenu, ženu s hlubokou vírou. Elena směřuje do New Yorku, aby tam v nemocnici navštívila svého bratra, ale nemá na jízdné. Proto velmi uvítá, když jí její známý, číšník Valentin v podání Freddyho Rodrigueze nabídne jízdu načerno. Když se loď obrátí dnem vzhůru, stává se jednou z mála přeživších na diskotéce a snaží se pomoci zoufalé Jennifer s vyprošťováním Christiana z objemných a těžkých trosek. Když Ramsey a spol. přijdou k diskotéce, Elena se k nim přidá. Osamělá Elena si brzy vytvoří vztah k Nelsonovi, který jí v nejtěžších momentech jejich pouti - temná a úzká potrubí, která zvyšují její klaustrofobii a návaly strachu, jež jí nutí, aby to vzdala - pomáhá.
„Je to velmi citlivý příběh,“ říká Maestrová,“ protože máte možnost pozorovat, co se stane jedincům v situaci na pokraji života a smrti. V takových chvílích jsou lidé schopni udělat věci, jež by za jiných okolností neudělali. Jsou na hranici svých fyzických a psychických sil. Je to prostě velmi zajímavé místo.“ Před natáčením Poseidonu už Maestrová měla zkušenost s natáčením pod vodou, a také s potápěním. Větším problémem pro ni byla práce na lanech. „Poprvé je to nejtěžší,“ připouští. „I když racionálně víte, že nezemřete, a ještě k tomu je kolem vás spousta skvělých kaskadérů, občas vás při pohledu dolů přepadne závrať. Musíte se tomu poddat.“ Stejně jako Mike Vogel, i ona vidí Petersenův klasický přístup k natáčení jako uvolňující a inspirující. Jednoho z přeživších, kapitána Bradforda, hraje divadelní a filmový herec Andre Braugher, který se v současné době objevuje v hlavní roli sci-fi série Thief. Braugher získal cenu Emmy za portrét hlavního detektiva Pembletona v sérii Zločin v ulicích a nominace za Gideon’s Crossing a televizní snímek z produkce HBO Letci z Tuskegee.
Ačkoliv jsou kapitánovy povinnosti dány jasnými pravidly, Braugher své postavě rozumí jako muži, který na místě zůstává jako poslední, aby zraněným poskytl pomoc a útěchu, ač má mnoho příležitostí uprchnout. Braugher vzpomíná, že na něj nejvíce zapůsobila „oběť, kterou Bradford podstoupil, soucit s pasažéry a stejně tak oddanost lodi jako takové.“ Během všeobecné paniky v tanečním sále je tím, kdo se chová jako hrdina a všechny ostatní uklidňuje. Je to dobrák. Bez ohledu na hrozné okolnosti stojí pevně.“ Při přípravě na roli prošel Braugher náročnou přípravou technického rázu, naučil se základy chodu lodí a navigace a také postupy v nebezpečných situacích. Braugher překvapeně přiznává, že „při konstrukci lodí nikdo nepředpokládá, že by se mohla otočit dnem vzhůru. Pro podobné situace nejsou žádné závazné pokyny, jen utěsnit přepážky a zavřít koridory, aby se loď potápěla co nejpomaleji.“ Film Poseidon pro Braughera vzbuzuje otázku, jak by se každý z nás v podobné situaci zachoval. „Nevíte to, dokud to nezažijete. Jsem zraněn a nebo ne? Je se mnou rodina? Nikdy bych svou rodinu neopustil, takže kdyby byli někteří z nich zranění, asi bychom to nepřežili. Pokud bychom měli být pohřbeni, byli bychom pohřbeni spolu.“ Herci Freddy Rodriguezovi vynesla práce na seriálu z produkce HBO Odpočívej v pokoji dvě ceny SAG plus tři nominace na Emmy.
V Rodriguezově filmové postavě vynalézavého číšníka Valentina se mísí pragmatismus se soucitem. Jeho znalost lodních plánů vede Ramseyho k tomu, aby k Valentinovi přišel s návrhem. „Ramsey mu nabídne peníze, konkrétně dvojnásobek jeho ročního příjmu, jestli mu pomůže,“ říká Rodriguez, který přiznává, že peníze nejsou jedinou Valentinovou motivací. „Rád by jim pomohl tak jako tak, sám od sebe. Není třeba zmiňovat, že by si sám rád zachránil kůži. Je to chytrý chlapík, který by přežil za všech okolností.“ Tato role Rodrigueze přinutila, aby ze sebe dostal fyzický výkon, který bude přesahovat vše, co kdy před kamerou předvedl. Jedním z nich byl i kaskadérský kousek, kdy visí za nohu Dreyfussovy postavy Nelsona, to celé 4,5 metru nad šachtou výtahu. O této situaci tvrdí, že nejtěžší na celé scéně bylo „vybalancovat pohodlí a bezpečnost, což je v dané situaci stejně nesmyslné jako mluvit o hranatém kruhu.“ O strachu z nehod na moři Rodriguez říká: „Nikdy jsem se na lodi neplavil. Ale vždycky jsem chtěl. Je to jako v Čelistech. Přestali jste po zhlédnutí Čelistí chodit na pláž? Žít se musí. I když jsem si prošel natáčením filmu o katastrofě, na námořní plavbu bych se vydal třeba hned zítra.“ Všestranný herec Kevin Dillon, který si získal renomé díky snímkům Olivera Stonea Četa a The Doors a který v současné době vyvolává salvy smíchu v seriálu HBO Entourage, představuje ve filmu Poseidon nehezkého pasažéra Lucky Larryho, jenž rovněž přežije první atak vlny.
„Larry je divoký křikloun a je trochu oplzlý. Je to prostě chlapík, který vypil více drinků než by bylo zdrávo, ale i tak v tom pokračuje,“ říká Dillon, který připouští, že nebylo vůbec jednoduché propůjčit Larrymu i přitažlivý rozměr. „Ve své podstatě to není špatný člověk - jen je trochu ubitý okolnostmi. Na začátku filmu ho vidíme jak hraje s partou chlápků poker, ale s tím jak se rozehřívá, má potřebu své okolí urážet. Poté, co se loď převrátí, se z ochlasty stane celkem sympatický chlapík. Tuhle postavu jsem si užil.“ Postavy zpěvačky Glorie se zhostila Stacy Ferguson, která je fanouškům hudby známá jako Fergie ze skupiny BLACK EYED PEAS. Tato talentovaná zpěvačka a skladatelka započala svou kariéru již v raném věku, kdy začala hrát, předvádět oblečení a také dabovat. Za show z produkce Disney Channel, Kids Incorporated, byla dvakrát nominována na Young Actors Award. Tuto cenu získala v roce 1987 a poté se objevila v několika hraných filmech jako například hororu Monster in the Closet a v roce 2005 v komedii Buď v klidu. Mimo tradiční silvestrovskou píseň “Auld Lang Syne” zpívá Ferguson dvě další. První je “Won’t Let You Fall” na níž se podílela s Keithem Harrisem, Byronem McWilliamsem a Ronem Fairem. “Jde o překrásnou píseň, která se dotýká jednoho z klíčových témat filmu,” osvětluje. “Je o lásce bez podmínek. Myslím, že hodně z přeživších pasažérů něco podobného zažilo.“ Ferguson se spolu s umělcem vystupujícím pod akronymem will.i.am a Printz Board podílela na tanečním songu ve stylu latino “Bailamos,” což španělsky znamená “zatancujme si.” Tuto píseň zpívá na začátku silvestrovské party, aby ji trochu rozproudila a „dostala lidi na taneční parket.“
“Natáčení na lodi bylo mnohem těžší, než by člověk řekl,” říká producent Duncan Henderson. Tvůrci hned zpočátku zhodnotili své možnosti a z nich bylo čím dál jasnější, že žádná stávající loď se nevyrovná představám „Wolfgangovy vize nejnovější, nejlepší, nejgrandióznější a nejluxusnější lodě.” Tak ji ostatně popisují rané návrhy vedoucího výroby Williama Sandella, jež se do režisérova konceptu hodily více než kterékoliv jiné. “Wolfgang se rozhodl, že se v žádném ohledu nebude držet zpátky.” Tvůrci najali spousty počítačových grafiků, kteří vytvořili oceán a všechny exteriéry lodi. Co do rozměrů nebylo třeba dělat žádných kompromisů - pojednou mohli bez omezení vytvořit 50 metrů vysokou vodní stěnu, loď o výšce dvacetipatrového domu, která je přes 330 metrů dlouhá, nesoucí 4000 pasažérů a členů posádky. Jeden z odborníků ILM, který před tím přispěl svými skvělými vodními triky do Dokonalé bouře, zvedl laťku novým způsobem renderování, jež dělají loď a vlnu velmi realistické. V ateliérech Warner Bros. Studios byly mezitím postaveny velké kulisy, v nichž se postaru natáčely klasické efekty.
Mnohé z kulis byly vyhotoveny ve dvou verzích - normální a stranově převrácené, což mělo podtrhnout úvodní grandiózní stránku lodi a následnou situaci po destrukci. Kombinací kulis a počítačových efektů Petersen docílil rozměrů, jež nikde ve světě nenajdeme: loď je nejen moderní, ale v každém směru nadčasově elegantní, počínaje uhlazeným exteriérem a konče každou jednotlivinou dekorací. Jako například stylizovaného písmene „P“ na knoflících uniforem posádky. Loď sama o sobě se stává další postavou filmu - při tom, jak se prolamují přepážky, se neustále pohybuje, kymácí, vydává kovový lomoz a přibývající váha vody ji neustále táhne dolů. „Všichni jsme cítili fyzickou sílu umírající lodi, přesně tak, jak to Wolfgang chtěl,“ vzpomíná Josh Lucas. „Jako bychom byli uvnitř nějaké velké příšery, která je smrtelně zraněná. Nejprve jí vypoví srdce a pak vyhasínají i ostatní životně důležité orgány. Po celou dobu, co se snažíme dostat ven, se všechno propadá, hoří a potápí.“ Petersen k projektu přitáhl mnoho skvělých odborníků, se kterými pracoval již před tím.
Mezi jinými to byli renomovaný kameraman John Seale, který získal Oscara a cenu BAFTA za Anglického pacienta a byl poctěn třemi dalšími nominacemi Akademie. Dále střihač Peter Honess, jehož práce na L. A. Přísně tajné mu vynesla cenu BAFTA a nominaci na Oscara. Návrhářka kostýmů Erica Edell Phillips, která svými kostýmy přispěla k vizuální stránce filmu Total Recall (za což získala Saturn Award), supervizor zvláštních efektů John Frazier, který v roce 2005 získal Oscara za Spiderman 2 a pět dalších nominací na Oscara (mimo jiné za Dokonalou bouři, ta mu vynesla cenu BAFTA), vedoucí výroby William Sandell, který získal cenu ADG za Dokonalou bouři a cenu BAFTA a oscarové nominace za hit roku 2004 Master and Commander: Odvrácená strana světa. Supervizor vizuálních efektů Boyd Shermis (který získal nominaci na BAFTA za Nebezpečnou rychlost) dohlížel na výrobu 600 digitálních triků. „Po stránce triků jde o jeden z nejnáročnějších filmů, které kdy vznikly,“ říká Shermis a svá slova o úrovni tvůrců dokládá na průkopnickém úvodním záběru. „Tento záběr začíná pod vodou, pak se virtuální kamera dostane nad hladinu, aby ukázala loď v celku, poté rotuje kolem osy, pustí se podél boku lodi a na konec se zaměří na postavu, která běží po palubě,“ podtrhuje Shermis.
„Kamera tuto postavu zabírá v polocelku až detailu a krouží kolem ní v úhlu 180 stupňů, nalétneme na ni když běží po schodech, pak se kamera stáhne, aby ukázala nádheru celé lodě, horních palub a lidí, kteří dovádějí u bazénu. Záběr končí jízdou ke komínům a pohledem na oceán se zapadajícím sluncem.“ „Celý záběr trvá dvě a půl minuty,“ říká Petersen o této neobyčejné sekvenci. „Jediným skutečným prvkem v celé sekvenci je onen běžec v podání Joshe Lucase“ - toho tvůrci natočili před zeleným pozadím v Sepulveda Dam v americkém San Fernando Valley, na jedné ze dvou lokací mimo hlavní místo natáčení, a pak jej zasadili do virtuálního prostoru. „Je to ten nejodvážnější a nejšílenější záběr v historii počítačových triků. A přesto to vypadá naprosto realisticky. Nepředpokládám, že si lidé budou myslet „to je ale krásný trik,“ spíše je napadne „to je ale krásná loď, kde ji asi sehnali?“ Petersen kvituje rozvoj počítačových technologií v posledních letech: „Dnes toho můžeme oproti situaci před pěti lety udělat mnohem víc. Například v tom ohledu, že můžeme ukázat tíži a proudění vody,“ což jsou prvky, které se fotorealisticky duplikují jen ztěžka.
Vedoucí zvláštních efektů společnosti ILM, Kim Libreri, započal se stohlavým týmem počítačových grafiků, techniků a umělců rok před začátkem natáčení Poseidonu práci na vhodném softwaru. Ti vyvinuli novou technologii CFD (computational fluid dynamics), která simuluje to, jak voda reaguje na objekty. Tento systém je natolik náročný, že vyžadoval paralelní rozvoj hardwaru. „Současné počítače nebyly dost rychlé. Uvidíte, jak vlna reaguje na loď. A to takovým způsobem, jaký jste ve světě počítačové grafiky asi ještě neviděli,“ říká Libreri. „Nejde jen o renderování 50 metrů vysoké vlny s patřičným obloukem, jde o celkovou interakci vody, která narazí na loď, převalí se přes palubu, zničí větší i menší části lodi a pak se rozpadne na drobnou tříšť. To je vůbec poprvé, co můžeme simulovat tříšť a drobné částečky vody - a všechno si to zároveň ponechává Wolfgangovu typickou estetiku. On a Boyd Shermis chtěli, aby záběry vypadaly komplikovaně a zároveň přirozeně. Nešlo o to narušovat platná pravidla fyziky.“ Další inovace spočívala v odraženém světle. Libreri k tomu říká: „Počítač musí zvládnout to, jak to vypadá, když zdroj světla zasáhne určitý objekt a část světla se odrazí do dalších objektů.“
Film Poseidon vzbudil otázku, jak simulovat sluneční a měsíční svit na vodní hladině, stejně tak jako odraz interiéru lodi na moři. Plus tisíce detailů v kombinaci s tím - jako například „jak se na hladině odráží světlo umístěné pod hladinou či jak se formují bubliny.“ Tým od počítačových efektů pracoval ruku v ruce s týmem od fyzických efektů. Takže Shermis se opět pracovně setkal se supervizorem zvláštních efektů Johnem Frazierem, se kterým se v roce 1994 podělil o nominaci BAFTA za film Nebezpečná rychlost. Frazier uvažoval o výrobě triků pro Poseidon v rovině prvků do virtuálního setu přidával živou akci natočenou před zeleným plátnem. V jedné z klíčových scén, kdy je jeden z přeživších, který utíká přes nouzový můstek, smeten utrženým strojem, spolupracoval Frazierův tým s hereckým představitelem. „My jsme vytvořili strukturu zábradlí a tým vizuálních efektů vytvořil utržené klimatizační zařízení, která na to spadne.“ Producent filmu k tomu dodává: „Na celé práci bylo skvělé, že jsme triky použili v kombinaci s živou akcí, kulisami a kaskadéry kdykoliv to jen bylo možné. Chtěli jsme, aby diváci cítili, že se jedná o skutečné místnosti, skutečné stěny a v neposlední řadě i o skutečnou vodu. Cokoliv jsme mohli natočit fyzicky, to jsme i natočili.“
S výjimkou úvodního záběru, který se natáčel v Sepulveda Dam, se všechny scény filmu natáčely v pěti ateliérech. Mezi jinými i ve slavném ateliéru č. 16, v němž Petersen před pěti lety natáčel příběh jiné lodi. Místo, v němž se natáčely klasiky typu Stařec a moře a P.T. 109, bylo pro film Dokonalá bouře zvětšeno. Z bazénu o hloubce 2,5 metru udělal Petersen sedmimetrový. Tento vodní rezervoár měl tedy nakonec rozměry 27 x 30 x 7 metrů, což je i v současné době největší nádrž pro natáčení filmů na světě. Objemově se do něj vejde na 6 miliónu litrů vody. V ateliéru č. 16 se nyní nacházel ten nejambicióznější ze všech setů filmu Poseidon, kam byl umístěn taneční sál ve stavu po ataku vlny - tedy podlahou dolů. Natáčení této scény vyžadovalo uvést do pohybu 450 000 litrů vody. V ateliéru č. 19 se nacházela přesná kopie tanečního sálu, ovšem umístěná stranově správně. V ní se natáčely scény před úderem vody. Ostatní ateliéry prošly renovací a dřevěné podlahy nahradil beton, do nějž bylo zalita spousta potrubí, umožňující pohyb vody všemi směry. Postavit set, který je umístěný vzhůru nohama a nebo ten, jenže se měl dramaticky převrátit, bylo co do použití ocelových výztuží mnohem náročnější, než se u lodí běžně používá. Příkladem budiž převrácená hala o pěti poschodích, která měla 30 metrů na výšku a uvnitř ní se nacházela zřícená výtahová šachta, která se rozprostírala od třetího poschodí až na podlahu celého setu. Celá tato kulisa vyžadovala pevný podpůrný systém.
Celková délka konstrukce byla pět měsíců a čítala bezmála 100 aktivních konstruktérů, kteří za danou dobu použili 325 tun výztuží a 10 tisíc kusů překližky. Všechny kovové části, které byly po delší dobu namočeny ve vodě, byly potřeny korozivzdornou látkou. „Při práci v těchto kulisách se člověk cítil jako v hračkářství,“ říkal Petersen, kterému se nejvíce líbily protiklady obou hlavních setů tanečního sálu. „Nejprve se všechno blyštělo krásou a lidé byli oblečeni na velkou slávu… a když si to porovnáte s verzí ve vedlejším ateliéru, kde je celý prostor vzhůru nohama a ty samé věci jsou rozmlácené, nevěříte vlastním očím. Řekněme, že to všechno přesně sedlo do lehce anarchistické nálady a chlapecké legrace, kterou si každý rád užijeme. Něco rozbít je občas velká zábava.“ Konstrukce kulis byla nepřetržitá, dělalo se na nich 24 hodin denně po sedm dní v týdnu. Jednotlivé sety byly stavěny a postupně demolovány v závislosti na potřebách natáčení, které zabralo 100 dní. V zásadě šlo o synchronní natáčení, neboť nejprve se natočily scény před úderem ničivé vlny a teprve pak ty, které ukázaly následky. Při natáčení fungovaly dva štáby a Petersen, který má velmi přísnou pracovní morálku, stíhal mezi sety přebíhat. „Jednou z nejlepších věcí na spolupráci s Wolfgangem je to, že věří tomu, co natáčí,“ říká Henderson. „Když řekne ´Hotovo´, tak už není třeba, abychom si to ještě jednou prošli. Jen co skončíme, Wolfgang se přesune na jiný set a na tom původním se začínají stavět jiné kulisy. A tak to jde stále dokola. Stojí to hodně úsilí a iniciativy.“
Sandell dodává s trochou nostalgie: „Takové sety a kulisy se v Hollywoodu už dlouho nestavěly, řekněme od 30. a 40. let 20. století. Tohle je staromódní filmařina ve velkém stylu.“ Kameraman John Seale (Anglický pacient) napomohl zkoordinovat tento časově náročný systém se sérií kamer. Obyčejně se používaly čtyři, občas však bylo třeba dodat víc, jestliže to scéna vyžadovala. Natáčení u vody a nebo pod vodou znamenalo i specifické kreativní, logistické a bezpečnostní výzvy. Kamery byly uzamčeny v nepropustných průhledných pouzdrech a zajištěny proti proudům. Korekční porty pak napomohly vyrovnat deformaci obrazu, neboť světlo se ve vodě láme jinak. Kameraman Seale si vyžádal “svícení odpovídající realitě a nikoliv efektnosti” a umístil světelné zdroje tak, aby vypadaly jako součást lodi. Poté, co se Poseidon převrátí, vychází většina světla z podlahy, což spolu se světly umně skrytými v troskách dodávalo scéně děsivý nádech. Na většinu scén se používaly odolné fluorescentní zářivky typu Hydroflex. Aby podtrhl myšlenku, že loď umírá, umístil Seale světelné zdroje Poseidonu tak, že loď zpočátku vypadala jako „velký, ultramoderní plovoucí hotel, kde je všechno vřelé a přátelské. Poté, co vlna narazí do lodi, propukne hotové peklo a i světlo vytvoří přesně opačnou atmosféru. Naši hrdinové postupují k vrcholu, loď umírá a světla matní, takže ze scén postupně mizí všechna barva. Čím déle procházejí útrobami lodi, tím více se mění i atmosféra ze vřelé na chladnou a industriální.“ Při natáčení byli vždy na blízku profesionální potápěči-záchranáři. Neustále byla také sledována potenciálně smrtící kombinace vody a elektriky - nakonec se ukázalo, že zrovna tohle je ten nejmenší problém.
Práce v převráceném světě Poseidonu představovala pro mnohé disciplíny velkou výzvu - vedoucí výroby, kaskadéry, oddělení efektů, konstruktéry, kameramany, osvětlovače i kulisáky. Všechny sety byly vyrobeny ve dvou verzích - správné a stranově převrácené - aby byla udržena kontinuita. Sandell říká: “Nic by nemohlo existovat v normální verzi, kdybychom zároveň nemohli udělat stranově převrácenou verzi.“ Tvůrci si kladli mnohé otázky: co by bylo ukotveno (těžké vybavení, klavír, mrazící boxy) a jak dlouho by to při obratu vydrželo ukotvené? Co se naopak pohybuje? Zvážením situace prošel každý kousek dekorace, počínaje kartami pokeru a konče příborníky. V určitých ohledech museli tvůrci přemýšlet jako přeživší z Poseidonu. Henderson vzpomíná na proces: „Musíte si představit, jak se věci chovají a pak si všechno v hlavě převrátit. Pak vám dojde, že některé úvahy byly mylné, protože schody teď směřují opačným směrem, první schod je mnohem výš a nebo to, že dveře nepůjdou z téhle strany otevřít. Takže si řeknete „jak to vyřešit?“ a hledáte alternativu.“ Úvodní brainstorming, náčrtky a storybodardy si nakonec vyžádaly fyzické modely. „Ačkoliv je Wolfgang jedním z mála režisérů, kteří se dokážou orientovat i podle náčrtku,“ říká Sandell, „nakonec to musíte uvidět i ve 3D modelu.“ Později, když se testovaly správné funkce setů, bylo třeba zapracovat detaily jako třeba úhly snímání a jemné proudy vody. Aby se set mechanicky převrátil z jedné strany na druhou, bylo třeba na strop umístit dvojí výkyvné uložení, které by umožnilo požadovaný náklon setu
Frazier o tom říká: „Můžete s ním pohybovat dopředu i dozadu, na obě strany a nebo simulovat pozvolný pohyb jaký dělá loď na otevřeném moři.“ V okamžiku, kdy je set vybaven, je plný vody a lidí, začíná být problémem jeho váha. Jeden z kloubů sám o sobě váží 1500kg a jeho rameno je přes 45 metrů dlouhé. „Na poslední chvíli samozřejmě nechcete zjistit, že celý set váží o 25 tun více, než jste očekávali,“ říká Frazier. Těžká technika vyžadovala srovnatelně masivní podpůrný systém, konkrétně 6 metrů široké a 4 metry hluboké betonové ukotvení. Set, který představoval můstek lodi byl tak velký, že jej nešlo převrátit o 180 stupňů v jednom kuse bez toho, aby se nemusel rozevřít i strop studia. Můstek byl tedy postaven i nafilmován ve dvou oddělených sekcích, jež měly svůj vlastní systém kloubů a ramen. Frazier také našel způsob, jak v setech pustit obrovské množství vody na jediný povel a využil k tomu několik nákladních kontejnerů, z nichž každý pojal 75 tisíc litrů vody. Natáčení filmu Poseidon také vyžadovalo obrovské množství drobných dekorací (nehybných, pokud je loď na hladině tak jak má být), které vlna uvede do pohybu vzduchem. V detailních scénách byl nábytek, stolní vybavení, mobilní telefony a jiné skutečně funkční vybavení a zařízení. Pro záběry z větší vzdálenosti bylo použito kopií z gumy, balzy a plastového skla. Všichni herci i tvůrci začali mít časem problém s orientací a prací v netradičně posazeném prostoru. Sandell to přirovnal k pobytu v Escherových kresbách, na které si musíte dlouho zvykat. Pro některé lidi to může být velmi skličující.“
Jednou z největších scén filmu Poseidon je imploze v tanečním sále. Prostor tanečního sálu je po úderu vlny pod hladinou vody, ale ještě stále je v něm dost vzduchu, proto se do něj přirozeně stahují všichni, kteří čekají spolu s kapitánem na pomoc. Odtud Dylan a jeho skupina vyráží na svou strastiplnou cestu. Tlak vody však postupně narůstá a voda proudí do sálu proraženými okénky, aby jej během několika vteřin zaplnila. Tuto scénu nikdo nechtěl natáčet podruhé. Pro Fraziera nebyl obsah kontejnerů naplněných vodou dostačující. „Použili jsme 10 vývěv o průměru 2,5 metru, něco podobného vídáte kolem dálnic. Postavili jsme je, zhotovili jsme propusti s bloky zabraňujícími zpětnému chodu a nasadili je těsně za okénka Tanečního sálu. Okénka byla vyrobena z tvrzeného skla. Aby byla akce zachycena do nejmenších detailů, umístil kameraman druhého štábu Mark Vargo kamery podle příkladu Johna Sealea - „na každou osu pět kamer, některé nastavené na široký záběr, jiné na úzký, což pak ve vás vyvolá iluzi toho, že se obě strany lodi bortí a vzájemně přibližují.“ Po několika experimentech s rychlostí kamery na dvouvteřinových sekvencích se nakonec rozhodli pro rychlost 40 políček za vteřinu u hlavních kamer a u dalších kamer nastavili rychlost mezi 60 až 90 políčky, v některých případech dokonce 120, což jim pak ve střižně daleko širokou škálu možností. Navzdory mnohému plánování, chyběly jakékoliv záruky.
„Nikdo nevěděl, jak taková masa vody bude vypadat a jak se bude projevovat,“ prohlašuje Vargo. „Všechny kamery jsme měli připravené. Mí spolupracovníci postavili klec, která by vydržela i přímý náraz auta. Měli jsme jeden záběr shora, dvě nastavené přímo na proud vody a jeden byl za skleněným boxem, který se při plné síle potopí.“ Kameramani a jejich asistenti pracovali v neoprénových oblecích s ploutvemi na nohou a brýlemi. Navíc bylo připraveno několik záchranářů, kteří by je při jakémkoliv problému vytáhli z vody. „Nedaleko byla přistavena ambulance. Člověk se tam cítil jako na základně NASA. Mezitím se jinde v útrobách lodi odehrává jiné drama, protože skupinu přeživších čeká takřka vertikální šplhání skrze úzkou větrací šachtu, která je jejich jediným pojítkem s dalším patrem. „Tato osmiminutová sekvence je ukázkou čisté klaustrofobie,“ říká Wolfgang Petersen. „Je těžké někoho navigovat a nebo se jen pohnout. A to ještě neví, co je čeká na druhém konci.“ V této situaci se projeví, že Elena, kterou představuje Mia Maestrová, má silnou klaustrofobii, což je pro ni natolik intenzivní strach, že by se takřka obrátila na cestu zpět, kdyby ji neústupní kolegové Nelson a Dylan nepřiměli k tomu, aby vydržela.
A na potvrzení slov s ní zůstali na konci a pokoušejí se s ní o problému mluvit, posouvají se centimetr po centimetru vzhůru, nevědouce, že nad nimi je zaděláno a další problém: výstup z šachty je blokován mříží. Jejich jedinou šancí na přežití je, aby malý Jimmy prostrčil prsty skrze mřížoví, aby uvolnil čtyři šrouby. Voda totiž pomalu ale jistě stoupá výš a výš… Kurt Russell říká: „Lidé nahoře mají v rukou úděl těch dole, kteří ani neví, co je za problém a jak je to vážné. Všechno najednou závisí na malém devítiletém chlapci, aby použil všechen svůj um a pokusil se otevřít bránu. Nikdo se ani nehne. jde o nesnesitelnou scénu.“ Russell připouští, že se mu zkušenost „dvou a půl týdnů v krabici“ docela líbila. Skutečné rozměry šachty byly 0,9 m x 0,9 m. “V některých částech jsme se škrábali nahoru po úhlem 45 stupňů. Většina šachet však byla kolmá. Bylo to velmi omezující.“ Dostat světla a kamery do tohoto úzkého prostoru znamenal další problém. Seale říká: „Nakonec to dopadlo tak, že jsme se snažili umístit kameru kam a jak to jen šlo. Jedna z nich, kamera Panavision se dostala do malého pravoúhlého šnorchlu. Většina světla byla naštěstí dostupná.“ Seale však také spoléhal na ruční svítilny, protože „jsme zjistili, že mezi kovovými stěnami se světlo svítilny odráží všemi směry. A přesně to jsme potřebovali.“
“Tím, co nás omezovalo, nebyla ani tak voda, jako spíše oheň,” říká Frazier na adresu postupu přeživších. “Oheň je zablokuje, nutí je k návratu a nalezení jiné cesty.” V okamžiku, kdy příběh vyžadoval, aby explodovala nádrž s palivem a podél útěkové cesty se spustil ohnivý vodopád, použil Frazierův tým směs vody a benzínu značky Coleman, “neboť tato směs vytváří krásný kaskádový efekt.“ Poté Boyd Shermis trochu změnil barvu směsi vody a dal jí správný odstín, takže směs vypadala jako čistá nafta,“ osvětluje. Pro scény ohně na hladině vody tvůrci použili obal elektrického vedení o průměru 2 cm, který naplnili stlačeným kapalným propanem, strčili jej do vody a poté zapálili. Ze všeho nejnáročnější však byla scéna, kdy musí Josh Lucas plavat olejnatou vodou, která hoří, a při tom hledat místo k vynoření. Frazierův tým přišel s originálním nápadem, jak udělat to, aby voda nad Lucasovou hlavu zdánlivě hořela. Tvůrci nasekali tenké kousky kovu do tvaru ledvinek, polili je propanem a zavěsili je 5 cm nad vodní hladinu. „Když byl tento systém odpálen, oheň šlehal jen směrem k vodní hladině. Když jste byli ve vodě, měli jste dojem, že na hladině hoří velká mastná skvrna.“ Experti na výbušniny také chtěli, aby set vypadal „živě“ a proto se na jeho povrch čas od času sneslo pár náhodných jisker nebo malé hořící těleso a na pozadí vystupoval dým. Tým také snímal páru nad suchým ledem, aby vytvořil intenzivní kouř.
Kostýmy a make-up pro hlavní herecké představitele, kaskadéry a 400 komparsistů. Násobeno šesti…nebo dvanácti…a nebo ještě větším číslem
Renomovaná Petersenova spolupracovnice, návrhářka kostýmů Erica Edell Phillipsová (Dokonalá bouře, Smrtící epidemie, Air Force One a S nasazením života), je hrdá na to, že “ve filmu Poseidon bylo dosaženo realističnosti a že v každém záběru jsou v pohybu miliony prvků.” Pillipsová spolu s Bobem Morganem (Riddick: Kronika temna) vedli 45-členný tým (dosud největší v historii filmu), aby vytvořili oblečení pro všechny pasažéry i členy posádky. A to nejen na silvestrovskou party. V každém ohledu však měli dodržovat Petersenův požadavek nadčasové elegance, který se promítl i do designu lodi a jeho vybavení. S tím, jak pokračovalo natáčení akčních scén, musel být kostým každé z postav nahrazen poškozeným duplikátem. U hlavních postav rostl počet kostýmů každým dnem. „Přeživší si procházejí peklem, aby unikli z lodi,“ osvětluje Pillipsová. „Šplhají, plavou a během cesty se stávají čím dál otrhanější a špinavější. Potřebujeme desítky kostýmů, abychom naplnili potřeby obou štábů, které paralelně natáčejí. To znamená, že veškeré oblečení muselo být dodáno dvakrát, ve stejném stádiu rozpadu. Ve skladišti jsme však měli ještě spoustu náhradních kostýmů, kdyby bylo třeba natočit nějaký záběr, který se na časové ose odehrává dříve.“ Když se taneční sál obrátí podlahou vzhůru, vše začne létat. Nejde jen o pasažéry, ale o všechno, co není připevněno k podložce - nábytek, stolní náčiní i jídlo. To znamená, že oblečení má po úderu vodní vlny díry, ale také vykazuje skvrny od kávy, červeného vína a čokolády.
„Nebyli jsme si úplně jistí, jak budou skvrny od jídla vypadat na látkách,“ vzpomíná Morgan. „Proto jsme vzali pár konvic s kávou, pár desítek litrů vína a vůbec všeho, co je k mání na menu lodní restaurace, a vylili či vysypali jsme to na oblečení, abychom simulovali, co se stane, když vezmete spousty večeřících lidí a najednou se stane něco neočekávaného. Byla to legrace. Když jsme zjistili, jak to vypadá, mnohé ze skvrn jsme vytvořili uměle akrylovou barvou, aby se ve vodě neodmočily.“ Tým Phillipsové každý den fotil a zakládal do archivu stav látek v různých stádiích rozpadu. Parkoviště studia Warner Bros. se na čas stalo velkým šatníkem, které pokrývalo několik stanů o rozměrech 18 x 12 metrů. Vzhledem k synchronnímu natáčení do stanů neustále proudilo oblečení, které bylo tam i zpět kontrolováno, čištěno či vyřazováno. Supervizor masek a make-upu, na Oscara dvojnásobně nominovaný Edouard Henriques (Cela, Master and Commander: Odvrácená strana světa), čelil stejnému tvůrčímu problému s návazností scén. Poté co stovky komparsistů a kaskadérů vypadalo jakoby do nich někdo bušil, pálil je a topil, musel si Henriquesův tým zaznamenat každé škrábnutí, modřinu či šmouha, které hrdinové na své cestě utržili. Když projdou vodou, co se smyje? Co vybledne, co se sepere, co se ještě víc rozteče a nebo změní barvu?
Mimo hereckou sestavu, kaskadéry a stovky komparsistů na palubě, najala produkce firmu Itronics, která prostřednictvím scanování vytvořila 150 klonů, kteří měli zaskakovat za živé herce v klíčových momentech, kde mohou selhat i ty nejpečlivější bezpečnostní opatření. Třeba jako v případě imploze v tanečním sále. Dalšími pasažéry Poseidonu je 65 dokonalých figurín od firmy KNB Efx Group, které se nedávno vrátily z natáčení filmu Letopisy Narnie. Tyto figuríny jsou vyrobeny z pružných a dokonale vypadajících skelných vláken a mohly být použity v podvodních scénách či se s jistou zátěží pohybovat těsně pod hladinou. Ty ostatní, které nejsou zdaleka tak dobře propracovány, mohou být i mírně poškozeny. Systém drátů a táhel pak umožňoval, aby jejich údy simulovaly realisticky zlomené kosti. Experti z oddělení protetiky pak použili umělé paže a nohy, aby doplnily hrůzný obraz lidí, kteří jsou ve vraku uvěznění pod troskami a nebo při smrtícím pádu padli jeden na druhého. Petersen sám si však uložil pravidlo, že svými záběry mrtvých a nebo zraněných nechce šokovat, ale plně je využije ve prospěch příběhu. Figuríny raněných a mrtvých jsou k nerozeznání od reálných lidí, umělí herci z produkce KNB si brzy získali respekt živých lidí. „Je legrační, jak často jsme se pohybovali vedle figurín,“ vzpomíná Kurt Russell se smíchem. „Snažili jsme se nešlapat jim na končetiny, jakoby to byli opravdoví lidé - člověk jim někdy záviděl, protože si nebyl úplně jistý, zda být na straně živých je nějaká zvláštní výhra.“ Mike Vogel závěrem dodává: „Jednou jsem zahlédl něco, co jsem považoval za figurínu, která leží na placu. O pár minut později jsem si však všimnul, že „to“ dýchá. Smích mě pak donutil opustit záběr.“
V předvečer oslavy Nového roku se na luxusním zaoceánském parníku Poseidon plující kdesi v severním Atlantiku rozjíždí zábava v plném proudu. Je jedinečný, Poseidon je vyšší než dvacetipatrový dům, honosí se 800 kajutami a 13 palubami. Dnešní noc se většina pasažérů sešla v hlavním tanečním sále aby se bavila a přivítala Nový rok ve velkém stylu. Pozvedli své číše se šampaňským a kapitán Michael Bradford pronesl přípitek, kapela (vedena FERGIE z The Black Eyed Peas) rozjíždí svou verzi písně Auld Lang Syne. Mezitím na horním můstku první důstojník cítí, že se blíží cosi hrozivého. Při ohledávání horizontu si toho všimne - zbloudilá vlna - monstrózní masa vody vysoká přes 30 metrů se valí jako obrovská zeď děsivou rychlostí směrem na parník.
V poslední chvíli se pokusí nasměrovat parník pryč z nejsilnější části vlny aby se vyhnul největšímu nárazu ale je už bohužel pozdě.. Vlna naráží s mohutnou silou, loď se krátce zakymácí a v mžiku se obrací vzhůru nohama. Pasažéři společně s obsluhujícím personálem lodi jsou vrženi proti zdem, rozbité trosky a zničené vybavení se začíná pohupovat na mořské vodě, která se dostává dovnitř skrze rozbitá okna. Následně kolabují další zařízení, rozbíjí se plynové vedení a vypuká požár, selhává osvětlení, loď je uvržena do temnoty a narůstajícího chaosu. I přes nepříznivé důsledky katastrofy se stovka přeživších tiše choulí v prostorách velkého tanečního sálu, pod zklidňující se vodní hladinou. Kapitán udává všem pokyny, aby zůstali na místě a vyčkali na záchranu.
Jeden z mužů, profesionální hráč Dylan Johns, se raději spoléhá na vlastní schopnosti. Ignoruje proto kapitánovy rozkazy a připravuje se najít vlastní cestu z velkého sálu do bezpečí, ale je zachycen osmiletým Conorem, který ho žádá o pomoc pro něj a jeho matkou Maggie. Rychle je následuje Robert Ramsey, který úzkostlivé pátrá po své dceři Jennifer a jejím snoubenci Christianovi. Ještě před hodinou mladý pár hledal odvahu mu sdělit, že jsou již oddáni a nyní musí čelit mnohem vážnější výzvě. Dylan vede ostražitě malou skupinu přeživších vnitřkem zničené lodi. Mezi ty, kteří se rozhodli se raději k této skupině přidat než tam dole čekat, patří plachá černá pasažérka, muž se sebevražednými sklony, který nachází novou vůli k životu a mladý číšník se znalostí plánů lodi. Odhodlaní bojovat za jejich cestu na povrch za záchranou, musí podstoupit trnitou cestu trupem rozpadající se a potápějící se lodi. Během cesty nahoru vznikají mezi nimi velmi silná pouta ale všudypřítomná smrt je stejně tak rychle dovede uvolnit. Jejich osudy jsou již zpečetěny.
O FILMU
Film Poseidon klade režisérovi Wolgangu Petersenovi zásadní osobní otázku: „Co bys dělal, kdyby se celý tvůj svět obrátil vzhůru nohama? Byl bys odvážný vůdce a nebo bys šel s davem? Propadl bys panice? Vzdal bys to a nebo šel dál?“ Slavný režisér snímků Troja, Dokonalá bouře a Air Force One získal v roce 1981 mezinárodní uznání tíživým dramatem z doby 2. světové války Ponorka, které mu vyneslo nominaci na Oscara jak za režii, tak za scénář. Tento vypravěč, který se naléhavě zajímá o lidskou přirozenost, se filmem Poseidon vrací na moře, a to nejen z toho důvodu, že by se chtěl soustředit na sílu vodní stěny, která narazí do luxusní lodi, plující poklidně po moři. V centru jeho uvažování je niterné drama malé skupiny těch, kteří přežili náraz. „Když dojde k nějaké katastrofě, vidíte, jací jsou lidé tehdy, když odpadnou společenské konvence a návyky,“ říká. „Člověk musí během několika vteřin dělat rozhodnutí na pomezí života a smrti. Když se podíváte na to, jak se lidé chovají v extrémních situacích, víte, z jakého jsou těsta.“ „Pasažéři jsou na Poseidonu kvůli oslavám,“ zasazuje Petersen příběh. Lidé nejsou na Poseidonu ani tak kvůli tomu, aby cestovali odněkud někam, ale spíše kvůli luxusu a pohodě jako takové.
„Je silvestrovský večer, oni jsou v krásném oblečení a chtějí si to pořádně užít. Každý z nich má do budoucna nějaké plány.“ Vždyť v okamžiku, kdy hodiny odbijí půlnoc, si i posádka lodi na chvíli oddechne a na chodbách a v kuchyních Poseidonu, daleko od ruchu tanečního sálu, kde se hosté scházejí slavit Nový rok, se oddá improvizované oslavě. „Z ničeho nic do nich narazí obrovská vlna a vše je rázem vzhůru nohama. To, co bylo na zemi, je na stropě, ze stěn se loupe a odpadává vybavení, do toho uniká nafta a plyn, všude stoupá pára, pro kouř není vidět na metr dopředu a místy začínají hořet první ohně. Představte si, že se během krátkého okamžiku změní celý váš život a vy musíte čelit tomu, co vám do té doby ani nevstoupilo na mysl. Nic není na svém místě a vy ztrácíte orientaci. Je to jako apokalypsa.“ Panika roste a člověk se cítí jako ve vězení. „Z takové situace prostě neutečete. Jsou uvězněni v prostředí, odkud není úniku, na dosah není žádná pomoc, času je málo a oni to musí vyřešit sami.“ To, co se zpočátku zdá jako obrovský prostor, se pojednou stává prostorem malým a stísněným, rozdrobeným do nespojitých vzduchových kapes a zablokovaných chodeb. „V úvodu je na lodi několik tisíc lidí, pak jen pár stovek a nakonec sledujeme osudy hrstky přeživších.“ „Příběh se dotýká našich prvotních strachů z ohně, utonutí, pádu, uvěznění či situace, kdy vám nikdo nemůže pomoci,“ říká producent Poseidonu Akiva Goldsman.
Goldsman byl producentem filmu Pan a paní Smithovi, sám pak napsal Oscarem a Zlatým Globem oceněný snímek Čistá duše, dále pak Těžká váha, který v roce 2005 získal nominaci BAFTA. „I když se rozhodnete, že v životě na loď nestrčíte ani špičku nohy, podobné katastrofy si vás mohou najít kdekoliv.“ Tomu přitakává i producent Mike Fleiss (Texaský masakr motorovou pilou, Hostel): „V zásadě jde o monstr-film, ovšem v tomto případě je oním monstrem voda, která je jim v patách až do posledního okamžiku. Wolfgangovým záměrem bylo, aby ve hře byla spousta děsivých prvků.“ „Co může být děsivější než katastrofa obrovského rozsahu, která udeří uprostřed moře, a kde je nejbližší pomoc, pokud by vůbec přišla, několik hodin vzdálená?“ „Takové vlny existují,“ prohlašuje Petersen, který už dlouho považuje vodu za „nejnebezpečnější, nejdramatičtější a nejnepředvídatelnější živel.“ Režisér o daném přírodním fenoménu věděl dávno před tím, než se pustil do Poseidonu. Výzkum těchto vodních zdí, které byly dříve častým námětem námořnických legend, započal díky satelitním technologiím ESA (European Space Agency) teprve nedávno. O těchto vlnách, jež způsobily četné katastrofy, se dlouho mluvilo, ale oficiálně nebyly potvrzeny až do počátku 90. let, kdy započal seriózní výzkum. Od té doby se tyto vlny staly oficiálně zodpovědné za havárie mnohých výletních lodí a ropných plošin.
Záznamy z radarů nasměrovaných do ropných polí Severního moře uvádějí za posledních 12 let až 500 náhlých úderů vln, ESA se dokonce domnívá, že mohou být příčinou potopení 200 tankerů a nákladních lodí za posledních 20 let, což bylo dosud připisováno špatnému počasí. Příkladem budiž nákladní loď München o výtlaku 43 000 tun, která se v roce 1978 v Atlantickém oceánu převrátila - a nikdo z posádky nepřežil. Výletní loď Queen Mary 2 byla v roce 1995 trochu šťastnější, neboť během hurikánu o vlas ustála srážku s 30 metrů vysokou vlnou. Vědci se domnívají, že nejpravděpodobnější příčinou nárazových vln je náhlé zvýšení tlaku mořských proudů, jsou však i případy, kdy se vlna vzedme i bez vysokého tlaku, takřka z nulových příčin. Producent Duncan Henderson, který byl v roce 2004 nominován na Oscara za film Master and Commander: Odvrácená strana světa, spojuje s Petersenem své síly již potřetí. Před tím se podílel na produkci jeho filmů Smrtící epidemie a Dokonalá bouře. Henderson poznamenává, že na rozdíl od Petersenových předchozích námořních dramat, si katastrofa tentokrát vybírá oběti bez předběžného varování. „Posádka Ponorky byli vojáci a u Dokonalé bouře šlo o rybáře, tedy profesionály se zkušeností na moři, kteří možná nebyli připraveni na všechny možné okolnosti, ale tak jako tak jim museli čelit. Určitý risk mohli očekávat. Ale Poseidon je výletní loď. Jsou to turisté jako vy a já. Rozsah této tragédie je tedy mnohem větší a dotýká se lidí, kteří jsou těmi posledními, kdo by katastrofu očekávali a nebo by s ní chtěli mít něco společného.“ Scenárista Mark Protosevich (Cela) v přípravné fázi práce na Poseidonu přeplul na Queen Mary 2 Atlantický oceán.
Tam zjistil, že jak posádka tak pasažéři jsou sice rozrůznění věkově, národnostmi i vzděláním, a naplno se ujistil v tom, že Petersenův předpoklad „katastrofa je vyrovnávač rozdílů“ je správný. „Nezáleží na tom, zda jste mladí nebo staří, jestli vám patří půlka světa nebo pracujete v kuchyni. Jste v tom všichni až po uši.“ „Tento typ katastrof ukazuje, jací jsme ve své podstatě, to nejlepší i nejhorší z nás,“ říká Protosevich. „Všechny vztahy projdou zkouškou a emoční vazby jsou buď posíleny a nebo prasknou. Pokud se někdo, koho milujete, zachová jako zbabělec, už nikdy mu to neodpustíte. Stejně tak nezapomenete, když někdo nasadí svůj život za jiné. V každém z nás spočívá potenciál pro hrdinství, avšak skutečnost, zda se rozhodneme jednat tak či onak definuje, kdo jsme.“ Výzvy, jimž musí čelit přeživší na Poseidonu, a rozhodnutí, jež dělají, jsou pro Petersena podobenstvím života. „Když vám někdo visí za ruku, můžete jej buď zachránit a nebo vás stáhne dolů. V jakém okamžiku se rozhodnete uvolnit sevření? Ať už to bude jakkoli, jde to moment, po kterém už nic nebude jako dříve.“ Tvůrci Poseidonu do tohoto projektu vnesli zalíbení a respekt k původnímu filmu Dobrodružství Poseidonu z roku 1972, který vznikl v produkci Irwina Allena a pod režijním vedením Ronalda Neamea. Původní film se stal klasikou ve svém žánru, Petersenův Poseidon přebírá původní koncept a využívá jej jako katalyzátor nového příběhu. „Vypůjčili jsme si myšlenku luxusní lodi, do které na Silvestra náhle narazí vlna,“ osvětluje režisér,“pak jsme přišli se zbrusu novým scénářem a současnými postavami. Náš příběh je o postavách, o tom, co je v nich, co prožívají jako jednotlivci i ve skupině, a taky o tom, jak jejich pouť končí.“
“Tenhle příběh je o vás,” zdůrazňoval od začátku Petersen hercům. „Poseidon není o výbuších a nebo o velkých nádržích s vodou, je o tom, jak se vyrovnáte se svou situací a jak se v ní zachováte. Chci vidět vás pot, váš strach a všechny tyhle věci.” Herci filmu Poseidon tedy museli být nejen nadaní, ale i houževnatí. Mimo práce na pružných lanech ukotvených v různých úrovních, a skutečnosti, že je neustále zkrápěly přívaly vody, se herci v posledních týdnech natáčení odebrali pod vodu - každý z herců se zúčastnil týdenního přípravného kurzu pod vedením záchranářského potápěčského týmu. Herec Josh Lucas, který představuje samolibého gamblera Dylana Johnse se potápěním nadchl do té míry, že podvodní kousky nacvičoval i ve volných chvílích doma, což zpětně hodnotí jako velmi komické počínání. „Řekl jsem si, že to zvládnu. Po natáčení, které jsem trávil z větší části ve vodě, jsem přišel domů a v bazéně jsem nacvičoval, jak dlouho dokážu zadržet dech,“ vzpomíná Lucas. Lucas připisuje své nadšení pro věc Petersenově energii. „Wolfgang je neobyčejně charismatický, cítím, že jím cloumá vášeň pro filmařinu a vyprávění příběhů. Všichni jsme tomu propadli. Bylo takřka nemožné se tím nenakazit.“
Během natáčení tento herec často přemýšlel o lidech, kteří se museli vyrovnat s nebezpečnou situací - toto vědomí sdílel s mnohými ze svých kolegů, protože v červnu 2005, kdy začalo natáčení, byly vzpomínky na pohromu v Indonésii ze zimy 2004 ještě příliš čerstvé. „Myslím, že jsme všichni tak trochu cítili potřebu uctít oběti této katastrofy a ukázat, co znamená strach, bolest a klaustrofobie. Jednou nastal okamžik, kdy jsem se vynořil z vody a nad hladinou bylo sotva 10cm volného prostoru. Úplně jsem zpanikařil. Ani si nedovedete představit, jak jsem byl šťastný, že se nacházím ve filmových kulisách.“ Další ze scén, které Lucas označil za obtížné, se neodehrávaly jen ve vodě, ale v dosahu ohně. „V okamžiku, kdy skupina prochází halou, jíž hořící jezero nafty rozpůlilo vedví, se parta nechtěně rozdělí. Má postava musí skočit do vody, plavat s požární hadicí pod hořící naftou a spojit dvě oddělená místa. Mohl jsem se vynořit jen na dopředu označeném místě. Bylo tam pěkné vedro a celé to bylo hodně děsivé,“ připouští herec. „Ve filmu je pár opravdu divokých sekvencí.“ Lucas, který okouzlil publikum jako milenec Reese Witherspoon ve filmu Holka na roztrhání a v roce 2001 získal nominaci na cenu SAG za svůj výkon v Čisté mysli, popisuje Dylana jako “hazardéra, který možná nemá na to, aby hrál v Las Vegas, který je však dost dobrý na to, aby z lidí, co si na lodi dali pár drinků, vytahal slušné peníze. Není vyloženě zápornou postavou, ale není ani hrdinou. Chce jít svou vlastní cestou, starat se jen o sebe a nedělat si starosti o druhé.“
Okamžik, kdy se Dylan svěří mladému Conorovi s tím, že chce utéct z převrácené lodi, zatímco jiné čekají na záchranu, je pro jeho postavu klíčový. Jimmy to řekne své matce Maggie a jejich následná debata dolehne až k uším bývalého hasiče a starosty New York City Roberta Ramseye, který chce opustit taneční sál, aby našel svou dceru. Kvůli lepší orientaci v neznámých prostorách lodi využijí pomoci číšníka Valentina. Dylan a Ramsey snad ani nemohou být víc rozdílní. Tam, kde Dylan šetří zodpovědností za ostatní, protože by jej to zpomalilo, ztělesňuje Ramsey vůdcovský prvek - v tom dobrém i špatném. Ti dva se před tím krátce potkali na palubě při partičce pokeru a jejich další odysea je tím silně determinována. Lucas říká: „Dylanovo sobectví Ramseyho uráží. Dylan se zase staví na zadní kvůli Ramseyho snaze udílet rozkazy a velet.“ Kurt Russell, který hraje Roberta Ramseyho, poznamenává, že jednou z věcí, která se mu na filmu líbila, bylo to, jak „vám mezi řádky umožní se něco o postavách dozvědět, aniž by vám někdo přímo řekl, s kým máte tu čest. Ramsey byl kdysi hasič a vypracoval se až na starostu velkého města. Nedávno se rozvedl a v úřadu už také není. Trochu ironicky se vydá na plavbu kvůli tomu, že se dlouho pohyboval ve stresujícím prostředí. Na stresu má svůj podíl i láskyplný avšak komplikovaný vztah s jeho tvrdohlavou devatenáctiletou dcerou Jennifer, která se svým přítelem Christianem doprovází Ramseyho na cestě. Záchrana Jennifer se pro něj po nárazu vlny stává jediným cílem. Ať už byla jeho selhání v roli otce, manžela, voleného politika jakékoliv, jediné na čem teď záleží je zajistit její bezpečí, což znamená dostat se do prostor nad tanečním sálem, kde se mladý pár tajně zasnoubil na diskotéce.
Z tohoto prostoru je nyní začouzená ruina, ze které dělá voda a elektrika dokonalou past. Jennifer chce navíc zachránit zraněného Christiana, který se dostal pod hromadu šrotu. Kurt Russell nahlíží situaci z Ramseyho pragmatického pohledu: „Když se loď převrhne takovým způsobem, máte jen dvě možnosti: můžete zůstat v dané místnosti, kde máte stále nějaký vzduch, a čekat, že vás před tím, než se loď nadobro potopí, zachrání. A nebo začnete věřit tomu neodbytnému pocitu, který vám říká, abyste události vzali do vlastních rukou a pokusili se zachránit život sami.“ Russell většinu kaskadérské práce na Poseidonu zvládl sám, což je standard, který si udržuje po celou závratnou kariéru, která započala v jeho deseti letech. V herecké branži dosáhl mnohé slávy - jako například za životopisné drama Elvis z roku 1979 z produkce televize ABC a nebo Zlatý Globus za drama Silkwoodová. Russell uvažuje o náhodných přátelstvích, která nám mohou zachránit život: „Je zvláštní, že ty nejzásadnější okamžiky života strávíte s lidmi jež sotva znáte. Možná si ani nevybavíte jejich jména.“ V roli Jennifer se objevuje Emmy Rossumová, nominovaná na Zlatý Globus, jejího přítele Christiana hraje Mike Vogel.
Na začátku cesty se Jennifer s Christianem tajně zasnoubí. O téhle zásadní novince by však před svým přehnaně starostlivým otcem nejraději pomlčela. Nebojí se ani tak jeho nesouhlasu nebo odmítnutí, protože Jennifer je nadaná dívka, která stojí na vlastních nohou. „Spíše se bojí, že otce zraní, protože jej vynechala ze seznamu hostů,“ říká Rossumová. „Má otce ráda. Vždycky, když něco potřebovala, jí pomohl. Jenže teď se ve svém životě dostala do bodu, kdy se zamilovala a chce svou oddanost otci přenést na Christiana. Každopádně nechce, aby byla vnitřně rozpolcená mezi dvěma muži.“ „Pro každého dospívajícího člověka je důležité, aby mohl vyjádřit svou nezávislost a definovat, kým se cítí. Nehoda na palubě lodi tento proces pouze urychlí,“ pokračuje Rossumová, poukazujíc, že „v takových situacích se člověk vybarví. Z Jennifer se stane chytrá odvážná a milující žena.“ Tvůrci zpočátku zkoušeli odvahu a výdrž Rossumové daleko za hranicí, jíž očekávala. „Už ze čtení scénáře mi bylo jasné, že to bude hodně fyzicky i emocionálně náročné,“ říká. „Plný rozsah jsem však pochopila až na místě. Všichni ostatní na tom byli stejně. Najednou jsme plavali v šestimetrové hloubce v úzké chodbě a nebo jsme se spouštěli o tři patra níže, aniž na nás čekala záchranná síť. Stálo mě to hodně odvahy, ale až na místě jsem pochopila, že 85% strachu je psychická záležitost. Jakmile jej překonáte, vše je snadnější.“ Podobně je na tom i Mike Vogel v roli tajného snoubence Christiana. Mike Vogel úspěšně překonal svou závrať - pomoc mu přišla z nečekaného zdroje.
Tím je vášeň Wolfganga Petersena pro vážnou hudbu. Byl to ten nejzvláštnější moment celého natáčení,“ vzpomíná Vogel. „Stáli jsme na takovém balkonu asi 15 metrů nad zbytky haly, která byla vzhůru nohama. Všude kolem nás byla pára, jiskry a voda. Všichni jsme se trochu báli. A pak nás Wolfgang překvapil tím, že nám pustil klasickou symfonii. Jakmile jsme zjistili, co se děje, propukli jsme v hlasitý smích - a to nás uvolnilo. Bylo to opravdu hodně divoké. Kamera a všechno ostatní vybavení se pohybovalo do rytmu a Wolfgang tomu dirigoval. Christian chce od samého začátku ukázat, jak se to má s jeho vztahem k Jennifer. Ví totiž, že čím více budou s otálet, tím nižší kredit si u Ramseyho vyslouží. „Během celého příběhu se Christian snaží osvědčit v očích svého budoucího tchána,“ říká Vogel. „Ví, že pro Ramseyho jsou stále dětmi. Po zásahu lodi vlnou se všichni snaží najít cestu do bezpečí, ale Christianovi jde spíše o to, aby Ramseymu ukázal, že je pro jeho dceru tím správným partnerem.“ Vědom si Ramseyho úspěchů a společenského statusu, Vogel osvětluje,“ Christian ví, že se od něj mnoho očekává. A proto chce Ramseymu dokázat, že je pro Jennifer tím pravým mužem a že jí dokáže ochránit. A právě cesta lodí nahoru směrem ke kýlu mu k tomu dává příležitost.“ Jennifer a Christian jsou šťastně zamilovaní a rozhodnutí žít společně. Zároveň jsou si vědomi toho, že následující hodiny jsou možná těmi posledními, jež budou mít. Proto sdílejí své osudy s ostatními. Na opačné straně spektra je postava Richarda Nelsona, kterou Richard Dreyfuss popisuje jako „osamělého muže středního věku se zlomeným srdcem, jehož celoživotní láska, s níž si chtěl užít plavbu, jej opustila kvůli někomu jinému.“
O silvestrovském večeru stojí Nelson na zábradlí lodi, rozhodnutý skočit přes palubu. Pohled na blížící se vlnu však způsobí, že si sebevraždu rozmyslí a přiměje jej uchýlit se do tanečního sálu, aby se stihl připravit na zmatek, který bude následovat poté, co se loď obrátí o 360 stupňů. „Nakonec se ukáže, že je pro ostatní přeživší vítaným zdrojem povzbuzení a dokonce humoru,“ říká Dreyfuss, který dodává, že i Nelsonova nová touha žít si při cestě vzhůru projde nejednou zkouškou. „Na cestě se zraní, ale nikdy to nevzdává.“ Dreyfuss, jehož kariéra zahrnuje působivý rozsah hereckých příležitostí a cen jako například Oscar, cenu BAFTA a Zlatý Globus za film Děvče pro zábavu, byl hercům i štábu velmi zábavným společníkem. Před novináři vtipkoval o tom, že se zúčastnil natáčení Poseidonu jen kvůli tomu, že mohl „padat, klouzat, topit se a křičet,“ a zároveň si utahoval ze své slávy založené na filmu Čelisti. Konstatoval totiž, že Petersen jako jediný ocenil jeho „podvodní herectví.“ „Filmy jsou tak dokonalé, že se v nich můžete vypravit na cesty, jež sahají až za vaše sny,“ říká Dreyfuss, jehož cesta na Queen Mary 2 před začátkem natáčení mu dala pocítit ohromnou velikost vnitřního prostoru a měřítko lodi. <>Obrázek nenalezen<> „Tento film okupoval pět ateliérů, každý z nich ukazoval interiér v jiném stádiu rozkladu. Do každého z ateliérů by se vešlo zmenšené fotbalové hřiště. Teprve nyní můžete takový typ příběhu vyprávět tak, jakoby byl realitou. Filmová technologie se dostala do bodu, že záleží čistě na dovednostech režiséra, jak jeho svět udělat reálným.“ Dreyfuss připouští přitažlivost příběhů o přežití a dodává: „Je to jako deset malých černoušků…těch pak bylo devět, osm a tak dále. Všichni chceme vědět, kdo a proč to přežije a kdo ne. To je lidská přirozenost a zároveň skvělá filmová tradice.“ Ovdovělou matku Maggie James hraje australská herečka Jacinda Barrettová, která si zahrála v amerických filmech Lidská skvrna a Okrsek 49. Jejího předčasně vyzrálého syna Conora hraje desetiletý herec na vzestupu Jimmy Bennett (v době natáčení teprve devítiletý), který už má za sebou role typu „unesený syn Harrisona Forda“ ve snímku Firewall. „Maggie dělá pro zdárný vývoj svého syna maximum a chce mu do života vnést jistotu a řád. Jeho otec totiž zemřel, když byl ještě malý,“ říká Barrettová o své postavě svobodné matky, která pracuje přesčas a tuhle cestu chtěla dát svému chlapci jako dárek. Ačkoliv je pyšná na jeho samostatnost a vyspělost, tuší, že prošel příliš rychlým vývojem.
„Když na ně udeří katastrofa, Conor se snaží o matku postarat, jakoby ani nebyl jejím malým synem, který potřebuje útěchu,“ říká Barrettová. „Postupně však dochází ke změně a já myslím, že Maggie nabývá na síle. A i Conor je schopen potlačit své dosavadní dospělácké jednání. Na konci je obyčejným klukem, který potřebuje mámu.“ Pro Barrettovou byl Poseidon její první příležitostí s prací na pružném laně a podle jejích slov to bylo „velmi rozveselující.“ Na adresu multikamerového systému říká: „Ještě nikdy jsem nenatáčela s pěti kamerami naráz. Neustále se musíte snažit o dokonalou rovnováhu vašeho výkonu, aby z každé kamery vyšel skvělý záběr. Jako herce vás to drží ve stavu permanentní pohotovosti, protože nevíte, která kamera vás zrovna zabírá.“ Mladý Bennett, který za svou oblíbenou scénu považuje skok z piana zaklíněném na podlaze (nyní vlastně stropu) zdemolovaného Tanečního sálu, říká: „Conor je velmi odvážný. Ví to a užívá si toho. Když prolézají lodí, je vždy připraven na každou výzvu a stále se ptá své mámy - „Mami, je všechno v pořádku?“, protože nechce, aby si o něj dělala starosti.“ Bennett si chtěl spoustu ze svých kaskadérských kousků natočit sám bez výpomoci profesionálů, jenže „pokaždé když bylo na placu hodně trosek, o které bych se mohl zranit, dostal jsem záskok.“ I tak má na svém kontě spoustu plavání. „Dokážu udržet dech docela dlouho,“ říká. „Dokážu se potopit dvakrát za sebou bez nadechnutí.“
Maggie se na svého syna soustředí do té míry, že naprosto potlačí svůj soukromý život. „Když na silvestrovské party potká Dylana, velmi jí to zasáhne. Cítí přirozenou přitažlivost a tu už hodně dlouho nepoznala. Nejvíce se jí líbí, s jakou přirozeností Dylan vychází s Conorem.“ Tahle přitažlivost je jedním z důvodů, proč se se synem rozhodne Dylana následovat z tanečního sálu. Maggie je však zároveň hodně opatrná a každého muže si pořádně vyzkouší, než se mu plně oddá. Argentinská herečka Mia Maestrová je divákům nejvíce známá jako Nadia Santos z populární série Alias. V Poseidonu hraje vnějšně nesmělou avšak vnitřně odvážnou černou pasažérku Elenu, ženu s hlubokou vírou. Elena směřuje do New Yorku, aby tam v nemocnici navštívila svého bratra, ale nemá na jízdné. Proto velmi uvítá, když jí její známý, číšník Valentin v podání Freddyho Rodrigueze nabídne jízdu načerno. Když se loď obrátí dnem vzhůru, stává se jednou z mála přeživších na diskotéce a snaží se pomoci zoufalé Jennifer s vyprošťováním Christiana z objemných a těžkých trosek. Když Ramsey a spol. přijdou k diskotéce, Elena se k nim přidá. Osamělá Elena si brzy vytvoří vztah k Nelsonovi, který jí v nejtěžších momentech jejich pouti - temná a úzká potrubí, která zvyšují její klaustrofobii a návaly strachu, jež jí nutí, aby to vzdala - pomáhá.
„Je to velmi citlivý příběh,“ říká Maestrová,“ protože máte možnost pozorovat, co se stane jedincům v situaci na pokraji života a smrti. V takových chvílích jsou lidé schopni udělat věci, jež by za jiných okolností neudělali. Jsou na hranici svých fyzických a psychických sil. Je to prostě velmi zajímavé místo.“ Před natáčením Poseidonu už Maestrová měla zkušenost s natáčením pod vodou, a také s potápěním. Větším problémem pro ni byla práce na lanech. „Poprvé je to nejtěžší,“ připouští. „I když racionálně víte, že nezemřete, a ještě k tomu je kolem vás spousta skvělých kaskadérů, občas vás při pohledu dolů přepadne závrať. Musíte se tomu poddat.“ Stejně jako Mike Vogel, i ona vidí Petersenův klasický přístup k natáčení jako uvolňující a inspirující. Jednoho z přeživších, kapitána Bradforda, hraje divadelní a filmový herec Andre Braugher, který se v současné době objevuje v hlavní roli sci-fi série Thief. Braugher získal cenu Emmy za portrét hlavního detektiva Pembletona v sérii Zločin v ulicích a nominace za Gideon’s Crossing a televizní snímek z produkce HBO Letci z Tuskegee.
Ačkoliv jsou kapitánovy povinnosti dány jasnými pravidly, Braugher své postavě rozumí jako muži, který na místě zůstává jako poslední, aby zraněným poskytl pomoc a útěchu, ač má mnoho příležitostí uprchnout. Braugher vzpomíná, že na něj nejvíce zapůsobila „oběť, kterou Bradford podstoupil, soucit s pasažéry a stejně tak oddanost lodi jako takové.“ Během všeobecné paniky v tanečním sále je tím, kdo se chová jako hrdina a všechny ostatní uklidňuje. Je to dobrák. Bez ohledu na hrozné okolnosti stojí pevně.“ Při přípravě na roli prošel Braugher náročnou přípravou technického rázu, naučil se základy chodu lodí a navigace a také postupy v nebezpečných situacích. Braugher překvapeně přiznává, že „při konstrukci lodí nikdo nepředpokládá, že by se mohla otočit dnem vzhůru. Pro podobné situace nejsou žádné závazné pokyny, jen utěsnit přepážky a zavřít koridory, aby se loď potápěla co nejpomaleji.“ Film Poseidon pro Braughera vzbuzuje otázku, jak by se každý z nás v podobné situaci zachoval. „Nevíte to, dokud to nezažijete. Jsem zraněn a nebo ne? Je se mnou rodina? Nikdy bych svou rodinu neopustil, takže kdyby byli někteří z nich zranění, asi bychom to nepřežili. Pokud bychom měli být pohřbeni, byli bychom pohřbeni spolu.“ Herci Freddy Rodriguezovi vynesla práce na seriálu z produkce HBO Odpočívej v pokoji dvě ceny SAG plus tři nominace na Emmy.
V Rodriguezově filmové postavě vynalézavého číšníka Valentina se mísí pragmatismus se soucitem. Jeho znalost lodních plánů vede Ramseyho k tomu, aby k Valentinovi přišel s návrhem. „Ramsey mu nabídne peníze, konkrétně dvojnásobek jeho ročního příjmu, jestli mu pomůže,“ říká Rodriguez, který přiznává, že peníze nejsou jedinou Valentinovou motivací. „Rád by jim pomohl tak jako tak, sám od sebe. Není třeba zmiňovat, že by si sám rád zachránil kůži. Je to chytrý chlapík, který by přežil za všech okolností.“ Tato role Rodrigueze přinutila, aby ze sebe dostal fyzický výkon, který bude přesahovat vše, co kdy před kamerou předvedl. Jedním z nich byl i kaskadérský kousek, kdy visí za nohu Dreyfussovy postavy Nelsona, to celé 4,5 metru nad šachtou výtahu. O této situaci tvrdí, že nejtěžší na celé scéně bylo „vybalancovat pohodlí a bezpečnost, což je v dané situaci stejně nesmyslné jako mluvit o hranatém kruhu.“ O strachu z nehod na moři Rodriguez říká: „Nikdy jsem se na lodi neplavil. Ale vždycky jsem chtěl. Je to jako v Čelistech. Přestali jste po zhlédnutí Čelistí chodit na pláž? Žít se musí. I když jsem si prošel natáčením filmu o katastrofě, na námořní plavbu bych se vydal třeba hned zítra.“ Všestranný herec Kevin Dillon, který si získal renomé díky snímkům Olivera Stonea Četa a The Doors a který v současné době vyvolává salvy smíchu v seriálu HBO Entourage, představuje ve filmu Poseidon nehezkého pasažéra Lucky Larryho, jenž rovněž přežije první atak vlny.
„Larry je divoký křikloun a je trochu oplzlý. Je to prostě chlapík, který vypil více drinků než by bylo zdrávo, ale i tak v tom pokračuje,“ říká Dillon, který připouští, že nebylo vůbec jednoduché propůjčit Larrymu i přitažlivý rozměr. „Ve své podstatě to není špatný člověk - jen je trochu ubitý okolnostmi. Na začátku filmu ho vidíme jak hraje s partou chlápků poker, ale s tím jak se rozehřívá, má potřebu své okolí urážet. Poté, co se loď převrátí, se z ochlasty stane celkem sympatický chlapík. Tuhle postavu jsem si užil.“ Postavy zpěvačky Glorie se zhostila Stacy Ferguson, která je fanouškům hudby známá jako Fergie ze skupiny BLACK EYED PEAS. Tato talentovaná zpěvačka a skladatelka započala svou kariéru již v raném věku, kdy začala hrát, předvádět oblečení a také dabovat. Za show z produkce Disney Channel, Kids Incorporated, byla dvakrát nominována na Young Actors Award. Tuto cenu získala v roce 1987 a poté se objevila v několika hraných filmech jako například hororu Monster in the Closet a v roce 2005 v komedii Buď v klidu. Mimo tradiční silvestrovskou píseň “Auld Lang Syne” zpívá Ferguson dvě další. První je “Won’t Let You Fall” na níž se podílela s Keithem Harrisem, Byronem McWilliamsem a Ronem Fairem. “Jde o překrásnou píseň, která se dotýká jednoho z klíčových témat filmu,” osvětluje. “Je o lásce bez podmínek. Myslím, že hodně z přeživších pasažérů něco podobného zažilo.“ Ferguson se spolu s umělcem vystupujícím pod akronymem will.i.am a Printz Board podílela na tanečním songu ve stylu latino “Bailamos,” což španělsky znamená “zatancujme si.” Tuto píseň zpívá na začátku silvestrovské party, aby ji trochu rozproudila a „dostala lidi na taneční parket.“
“Natáčení na lodi bylo mnohem těžší, než by člověk řekl,” říká producent Duncan Henderson. Tvůrci hned zpočátku zhodnotili své možnosti a z nich bylo čím dál jasnější, že žádná stávající loď se nevyrovná představám „Wolfgangovy vize nejnovější, nejlepší, nejgrandióznější a nejluxusnější lodě.” Tak ji ostatně popisují rané návrhy vedoucího výroby Williama Sandella, jež se do režisérova konceptu hodily více než kterékoliv jiné. “Wolfgang se rozhodl, že se v žádném ohledu nebude držet zpátky.” Tvůrci najali spousty počítačových grafiků, kteří vytvořili oceán a všechny exteriéry lodi. Co do rozměrů nebylo třeba dělat žádných kompromisů - pojednou mohli bez omezení vytvořit 50 metrů vysokou vodní stěnu, loď o výšce dvacetipatrového domu, která je přes 330 metrů dlouhá, nesoucí 4000 pasažérů a členů posádky. Jeden z odborníků ILM, který před tím přispěl svými skvělými vodními triky do Dokonalé bouře, zvedl laťku novým způsobem renderování, jež dělají loď a vlnu velmi realistické. V ateliérech Warner Bros. Studios byly mezitím postaveny velké kulisy, v nichž se postaru natáčely klasické efekty.
Mnohé z kulis byly vyhotoveny ve dvou verzích - normální a stranově převrácené, což mělo podtrhnout úvodní grandiózní stránku lodi a následnou situaci po destrukci. Kombinací kulis a počítačových efektů Petersen docílil rozměrů, jež nikde ve světě nenajdeme: loď je nejen moderní, ale v každém směru nadčasově elegantní, počínaje uhlazeným exteriérem a konče každou jednotlivinou dekorací. Jako například stylizovaného písmene „P“ na knoflících uniforem posádky. Loď sama o sobě se stává další postavou filmu - při tom, jak se prolamují přepážky, se neustále pohybuje, kymácí, vydává kovový lomoz a přibývající váha vody ji neustále táhne dolů. „Všichni jsme cítili fyzickou sílu umírající lodi, přesně tak, jak to Wolfgang chtěl,“ vzpomíná Josh Lucas. „Jako bychom byli uvnitř nějaké velké příšery, která je smrtelně zraněná. Nejprve jí vypoví srdce a pak vyhasínají i ostatní životně důležité orgány. Po celou dobu, co se snažíme dostat ven, se všechno propadá, hoří a potápí.“ Petersen k projektu přitáhl mnoho skvělých odborníků, se kterými pracoval již před tím.
Mezi jinými to byli renomovaný kameraman John Seale, který získal Oscara a cenu BAFTA za Anglického pacienta a byl poctěn třemi dalšími nominacemi Akademie. Dále střihač Peter Honess, jehož práce na L. A. Přísně tajné mu vynesla cenu BAFTA a nominaci na Oscara. Návrhářka kostýmů Erica Edell Phillips, která svými kostýmy přispěla k vizuální stránce filmu Total Recall (za což získala Saturn Award), supervizor zvláštních efektů John Frazier, který v roce 2005 získal Oscara za Spiderman 2 a pět dalších nominací na Oscara (mimo jiné za Dokonalou bouři, ta mu vynesla cenu BAFTA), vedoucí výroby William Sandell, který získal cenu ADG za Dokonalou bouři a cenu BAFTA a oscarové nominace za hit roku 2004 Master and Commander: Odvrácená strana světa. Supervizor vizuálních efektů Boyd Shermis (který získal nominaci na BAFTA za Nebezpečnou rychlost) dohlížel na výrobu 600 digitálních triků. „Po stránce triků jde o jeden z nejnáročnějších filmů, které kdy vznikly,“ říká Shermis a svá slova o úrovni tvůrců dokládá na průkopnickém úvodním záběru. „Tento záběr začíná pod vodou, pak se virtuální kamera dostane nad hladinu, aby ukázala loď v celku, poté rotuje kolem osy, pustí se podél boku lodi a na konec se zaměří na postavu, která běží po palubě,“ podtrhuje Shermis.
„Kamera tuto postavu zabírá v polocelku až detailu a krouží kolem ní v úhlu 180 stupňů, nalétneme na ni když běží po schodech, pak se kamera stáhne, aby ukázala nádheru celé lodě, horních palub a lidí, kteří dovádějí u bazénu. Záběr končí jízdou ke komínům a pohledem na oceán se zapadajícím sluncem.“ „Celý záběr trvá dvě a půl minuty,“ říká Petersen o této neobyčejné sekvenci. „Jediným skutečným prvkem v celé sekvenci je onen běžec v podání Joshe Lucase“ - toho tvůrci natočili před zeleným pozadím v Sepulveda Dam v americkém San Fernando Valley, na jedné ze dvou lokací mimo hlavní místo natáčení, a pak jej zasadili do virtuálního prostoru. „Je to ten nejodvážnější a nejšílenější záběr v historii počítačových triků. A přesto to vypadá naprosto realisticky. Nepředpokládám, že si lidé budou myslet „to je ale krásný trik,“ spíše je napadne „to je ale krásná loď, kde ji asi sehnali?“ Petersen kvituje rozvoj počítačových technologií v posledních letech: „Dnes toho můžeme oproti situaci před pěti lety udělat mnohem víc. Například v tom ohledu, že můžeme ukázat tíži a proudění vody,“ což jsou prvky, které se fotorealisticky duplikují jen ztěžka.
Vedoucí zvláštních efektů společnosti ILM, Kim Libreri, započal se stohlavým týmem počítačových grafiků, techniků a umělců rok před začátkem natáčení Poseidonu práci na vhodném softwaru. Ti vyvinuli novou technologii CFD (computational fluid dynamics), která simuluje to, jak voda reaguje na objekty. Tento systém je natolik náročný, že vyžadoval paralelní rozvoj hardwaru. „Současné počítače nebyly dost rychlé. Uvidíte, jak vlna reaguje na loď. A to takovým způsobem, jaký jste ve světě počítačové grafiky asi ještě neviděli,“ říká Libreri. „Nejde jen o renderování 50 metrů vysoké vlny s patřičným obloukem, jde o celkovou interakci vody, která narazí na loď, převalí se přes palubu, zničí větší i menší části lodi a pak se rozpadne na drobnou tříšť. To je vůbec poprvé, co můžeme simulovat tříšť a drobné částečky vody - a všechno si to zároveň ponechává Wolfgangovu typickou estetiku. On a Boyd Shermis chtěli, aby záběry vypadaly komplikovaně a zároveň přirozeně. Nešlo o to narušovat platná pravidla fyziky.“ Další inovace spočívala v odraženém světle. Libreri k tomu říká: „Počítač musí zvládnout to, jak to vypadá, když zdroj světla zasáhne určitý objekt a část světla se odrazí do dalších objektů.“
Film Poseidon vzbudil otázku, jak simulovat sluneční a měsíční svit na vodní hladině, stejně tak jako odraz interiéru lodi na moři. Plus tisíce detailů v kombinaci s tím - jako například „jak se na hladině odráží světlo umístěné pod hladinou či jak se formují bubliny.“ Tým od počítačových efektů pracoval ruku v ruce s týmem od fyzických efektů. Takže Shermis se opět pracovně setkal se supervizorem zvláštních efektů Johnem Frazierem, se kterým se v roce 1994 podělil o nominaci BAFTA za film Nebezpečná rychlost. Frazier uvažoval o výrobě triků pro Poseidon v rovině prvků do virtuálního setu přidával živou akci natočenou před zeleným plátnem. V jedné z klíčových scén, kdy je jeden z přeživších, který utíká přes nouzový můstek, smeten utrženým strojem, spolupracoval Frazierův tým s hereckým představitelem. „My jsme vytvořili strukturu zábradlí a tým vizuálních efektů vytvořil utržené klimatizační zařízení, která na to spadne.“ Producent filmu k tomu dodává: „Na celé práci bylo skvělé, že jsme triky použili v kombinaci s živou akcí, kulisami a kaskadéry kdykoliv to jen bylo možné. Chtěli jsme, aby diváci cítili, že se jedná o skutečné místnosti, skutečné stěny a v neposlední řadě i o skutečnou vodu. Cokoliv jsme mohli natočit fyzicky, to jsme i natočili.“
S výjimkou úvodního záběru, který se natáčel v Sepulveda Dam, se všechny scény filmu natáčely v pěti ateliérech. Mezi jinými i ve slavném ateliéru č. 16, v němž Petersen před pěti lety natáčel příběh jiné lodi. Místo, v němž se natáčely klasiky typu Stařec a moře a P.T. 109, bylo pro film Dokonalá bouře zvětšeno. Z bazénu o hloubce 2,5 metru udělal Petersen sedmimetrový. Tento vodní rezervoár měl tedy nakonec rozměry 27 x 30 x 7 metrů, což je i v současné době největší nádrž pro natáčení filmů na světě. Objemově se do něj vejde na 6 miliónu litrů vody. V ateliéru č. 16 se nyní nacházel ten nejambicióznější ze všech setů filmu Poseidon, kam byl umístěn taneční sál ve stavu po ataku vlny - tedy podlahou dolů. Natáčení této scény vyžadovalo uvést do pohybu 450 000 litrů vody. V ateliéru č. 19 se nacházela přesná kopie tanečního sálu, ovšem umístěná stranově správně. V ní se natáčely scény před úderem vody. Ostatní ateliéry prošly renovací a dřevěné podlahy nahradil beton, do nějž bylo zalita spousta potrubí, umožňující pohyb vody všemi směry. Postavit set, který je umístěný vzhůru nohama a nebo ten, jenže se měl dramaticky převrátit, bylo co do použití ocelových výztuží mnohem náročnější, než se u lodí běžně používá. Příkladem budiž převrácená hala o pěti poschodích, která měla 30 metrů na výšku a uvnitř ní se nacházela zřícená výtahová šachta, která se rozprostírala od třetího poschodí až na podlahu celého setu. Celá tato kulisa vyžadovala pevný podpůrný systém.
Celková délka konstrukce byla pět měsíců a čítala bezmála 100 aktivních konstruktérů, kteří za danou dobu použili 325 tun výztuží a 10 tisíc kusů překližky. Všechny kovové části, které byly po delší dobu namočeny ve vodě, byly potřeny korozivzdornou látkou. „Při práci v těchto kulisách se člověk cítil jako v hračkářství,“ říkal Petersen, kterému se nejvíce líbily protiklady obou hlavních setů tanečního sálu. „Nejprve se všechno blyštělo krásou a lidé byli oblečeni na velkou slávu… a když si to porovnáte s verzí ve vedlejším ateliéru, kde je celý prostor vzhůru nohama a ty samé věci jsou rozmlácené, nevěříte vlastním očím. Řekněme, že to všechno přesně sedlo do lehce anarchistické nálady a chlapecké legrace, kterou si každý rád užijeme. Něco rozbít je občas velká zábava.“ Konstrukce kulis byla nepřetržitá, dělalo se na nich 24 hodin denně po sedm dní v týdnu. Jednotlivé sety byly stavěny a postupně demolovány v závislosti na potřebách natáčení, které zabralo 100 dní. V zásadě šlo o synchronní natáčení, neboť nejprve se natočily scény před úderem ničivé vlny a teprve pak ty, které ukázaly následky. Při natáčení fungovaly dva štáby a Petersen, který má velmi přísnou pracovní morálku, stíhal mezi sety přebíhat. „Jednou z nejlepších věcí na spolupráci s Wolfgangem je to, že věří tomu, co natáčí,“ říká Henderson. „Když řekne ´Hotovo´, tak už není třeba, abychom si to ještě jednou prošli. Jen co skončíme, Wolfgang se přesune na jiný set a na tom původním se začínají stavět jiné kulisy. A tak to jde stále dokola. Stojí to hodně úsilí a iniciativy.“
Sandell dodává s trochou nostalgie: „Takové sety a kulisy se v Hollywoodu už dlouho nestavěly, řekněme od 30. a 40. let 20. století. Tohle je staromódní filmařina ve velkém stylu.“ Kameraman John Seale (Anglický pacient) napomohl zkoordinovat tento časově náročný systém se sérií kamer. Obyčejně se používaly čtyři, občas však bylo třeba dodat víc, jestliže to scéna vyžadovala. Natáčení u vody a nebo pod vodou znamenalo i specifické kreativní, logistické a bezpečnostní výzvy. Kamery byly uzamčeny v nepropustných průhledných pouzdrech a zajištěny proti proudům. Korekční porty pak napomohly vyrovnat deformaci obrazu, neboť světlo se ve vodě láme jinak. Kameraman Seale si vyžádal “svícení odpovídající realitě a nikoliv efektnosti” a umístil světelné zdroje tak, aby vypadaly jako součást lodi. Poté, co se Poseidon převrátí, vychází většina světla z podlahy, což spolu se světly umně skrytými v troskách dodávalo scéně děsivý nádech. Na většinu scén se používaly odolné fluorescentní zářivky typu Hydroflex. Aby podtrhl myšlenku, že loď umírá, umístil Seale světelné zdroje Poseidonu tak, že loď zpočátku vypadala jako „velký, ultramoderní plovoucí hotel, kde je všechno vřelé a přátelské. Poté, co vlna narazí do lodi, propukne hotové peklo a i světlo vytvoří přesně opačnou atmosféru. Naši hrdinové postupují k vrcholu, loď umírá a světla matní, takže ze scén postupně mizí všechna barva. Čím déle procházejí útrobami lodi, tím více se mění i atmosféra ze vřelé na chladnou a industriální.“ Při natáčení byli vždy na blízku profesionální potápěči-záchranáři. Neustále byla také sledována potenciálně smrtící kombinace vody a elektriky - nakonec se ukázalo, že zrovna tohle je ten nejmenší problém.
Práce v převráceném světě Poseidonu představovala pro mnohé disciplíny velkou výzvu - vedoucí výroby, kaskadéry, oddělení efektů, konstruktéry, kameramany, osvětlovače i kulisáky. Všechny sety byly vyrobeny ve dvou verzích - správné a stranově převrácené - aby byla udržena kontinuita. Sandell říká: “Nic by nemohlo existovat v normální verzi, kdybychom zároveň nemohli udělat stranově převrácenou verzi.“ Tvůrci si kladli mnohé otázky: co by bylo ukotveno (těžké vybavení, klavír, mrazící boxy) a jak dlouho by to při obratu vydrželo ukotvené? Co se naopak pohybuje? Zvážením situace prošel každý kousek dekorace, počínaje kartami pokeru a konče příborníky. V určitých ohledech museli tvůrci přemýšlet jako přeživší z Poseidonu. Henderson vzpomíná na proces: „Musíte si představit, jak se věci chovají a pak si všechno v hlavě převrátit. Pak vám dojde, že některé úvahy byly mylné, protože schody teď směřují opačným směrem, první schod je mnohem výš a nebo to, že dveře nepůjdou z téhle strany otevřít. Takže si řeknete „jak to vyřešit?“ a hledáte alternativu.“ Úvodní brainstorming, náčrtky a storybodardy si nakonec vyžádaly fyzické modely. „Ačkoliv je Wolfgang jedním z mála režisérů, kteří se dokážou orientovat i podle náčrtku,“ říká Sandell, „nakonec to musíte uvidět i ve 3D modelu.“ Později, když se testovaly správné funkce setů, bylo třeba zapracovat detaily jako třeba úhly snímání a jemné proudy vody. Aby se set mechanicky převrátil z jedné strany na druhou, bylo třeba na strop umístit dvojí výkyvné uložení, které by umožnilo požadovaný náklon setu
Frazier o tom říká: „Můžete s ním pohybovat dopředu i dozadu, na obě strany a nebo simulovat pozvolný pohyb jaký dělá loď na otevřeném moři.“ V okamžiku, kdy je set vybaven, je plný vody a lidí, začíná být problémem jeho váha. Jeden z kloubů sám o sobě váží 1500kg a jeho rameno je přes 45 metrů dlouhé. „Na poslední chvíli samozřejmě nechcete zjistit, že celý set váží o 25 tun více, než jste očekávali,“ říká Frazier. Těžká technika vyžadovala srovnatelně masivní podpůrný systém, konkrétně 6 metrů široké a 4 metry hluboké betonové ukotvení. Set, který představoval můstek lodi byl tak velký, že jej nešlo převrátit o 180 stupňů v jednom kuse bez toho, aby se nemusel rozevřít i strop studia. Můstek byl tedy postaven i nafilmován ve dvou oddělených sekcích, jež měly svůj vlastní systém kloubů a ramen. Frazier také našel způsob, jak v setech pustit obrovské množství vody na jediný povel a využil k tomu několik nákladních kontejnerů, z nichž každý pojal 75 tisíc litrů vody. Natáčení filmu Poseidon také vyžadovalo obrovské množství drobných dekorací (nehybných, pokud je loď na hladině tak jak má být), které vlna uvede do pohybu vzduchem. V detailních scénách byl nábytek, stolní vybavení, mobilní telefony a jiné skutečně funkční vybavení a zařízení. Pro záběry z větší vzdálenosti bylo použito kopií z gumy, balzy a plastového skla. Všichni herci i tvůrci začali mít časem problém s orientací a prací v netradičně posazeném prostoru. Sandell to přirovnal k pobytu v Escherových kresbách, na které si musíte dlouho zvykat. Pro některé lidi to může být velmi skličující.“
Jednou z největších scén filmu Poseidon je imploze v tanečním sále. Prostor tanečního sálu je po úderu vlny pod hladinou vody, ale ještě stále je v něm dost vzduchu, proto se do něj přirozeně stahují všichni, kteří čekají spolu s kapitánem na pomoc. Odtud Dylan a jeho skupina vyráží na svou strastiplnou cestu. Tlak vody však postupně narůstá a voda proudí do sálu proraženými okénky, aby jej během několika vteřin zaplnila. Tuto scénu nikdo nechtěl natáčet podruhé. Pro Fraziera nebyl obsah kontejnerů naplněných vodou dostačující. „Použili jsme 10 vývěv o průměru 2,5 metru, něco podobného vídáte kolem dálnic. Postavili jsme je, zhotovili jsme propusti s bloky zabraňujícími zpětnému chodu a nasadili je těsně za okénka Tanečního sálu. Okénka byla vyrobena z tvrzeného skla. Aby byla akce zachycena do nejmenších detailů, umístil kameraman druhého štábu Mark Vargo kamery podle příkladu Johna Sealea - „na každou osu pět kamer, některé nastavené na široký záběr, jiné na úzký, což pak ve vás vyvolá iluzi toho, že se obě strany lodi bortí a vzájemně přibližují.“ Po několika experimentech s rychlostí kamery na dvouvteřinových sekvencích se nakonec rozhodli pro rychlost 40 políček za vteřinu u hlavních kamer a u dalších kamer nastavili rychlost mezi 60 až 90 políčky, v některých případech dokonce 120, což jim pak ve střižně daleko širokou škálu možností. Navzdory mnohému plánování, chyběly jakékoliv záruky.
„Nikdo nevěděl, jak taková masa vody bude vypadat a jak se bude projevovat,“ prohlašuje Vargo. „Všechny kamery jsme měli připravené. Mí spolupracovníci postavili klec, která by vydržela i přímý náraz auta. Měli jsme jeden záběr shora, dvě nastavené přímo na proud vody a jeden byl za skleněným boxem, který se při plné síle potopí.“ Kameramani a jejich asistenti pracovali v neoprénových oblecích s ploutvemi na nohou a brýlemi. Navíc bylo připraveno několik záchranářů, kteří by je při jakémkoliv problému vytáhli z vody. „Nedaleko byla přistavena ambulance. Člověk se tam cítil jako na základně NASA. Mezitím se jinde v útrobách lodi odehrává jiné drama, protože skupinu přeživších čeká takřka vertikální šplhání skrze úzkou větrací šachtu, která je jejich jediným pojítkem s dalším patrem. „Tato osmiminutová sekvence je ukázkou čisté klaustrofobie,“ říká Wolfgang Petersen. „Je těžké někoho navigovat a nebo se jen pohnout. A to ještě neví, co je čeká na druhém konci.“ V této situaci se projeví, že Elena, kterou představuje Mia Maestrová, má silnou klaustrofobii, což je pro ni natolik intenzivní strach, že by se takřka obrátila na cestu zpět, kdyby ji neústupní kolegové Nelson a Dylan nepřiměli k tomu, aby vydržela.
A na potvrzení slov s ní zůstali na konci a pokoušejí se s ní o problému mluvit, posouvají se centimetr po centimetru vzhůru, nevědouce, že nad nimi je zaděláno a další problém: výstup z šachty je blokován mříží. Jejich jedinou šancí na přežití je, aby malý Jimmy prostrčil prsty skrze mřížoví, aby uvolnil čtyři šrouby. Voda totiž pomalu ale jistě stoupá výš a výš… Kurt Russell říká: „Lidé nahoře mají v rukou úděl těch dole, kteří ani neví, co je za problém a jak je to vážné. Všechno najednou závisí na malém devítiletém chlapci, aby použil všechen svůj um a pokusil se otevřít bránu. Nikdo se ani nehne. jde o nesnesitelnou scénu.“ Russell připouští, že se mu zkušenost „dvou a půl týdnů v krabici“ docela líbila. Skutečné rozměry šachty byly 0,9 m x 0,9 m. “V některých částech jsme se škrábali nahoru po úhlem 45 stupňů. Většina šachet však byla kolmá. Bylo to velmi omezující.“ Dostat světla a kamery do tohoto úzkého prostoru znamenal další problém. Seale říká: „Nakonec to dopadlo tak, že jsme se snažili umístit kameru kam a jak to jen šlo. Jedna z nich, kamera Panavision se dostala do malého pravoúhlého šnorchlu. Většina světla byla naštěstí dostupná.“ Seale však také spoléhal na ruční svítilny, protože „jsme zjistili, že mezi kovovými stěnami se světlo svítilny odráží všemi směry. A přesně to jsme potřebovali.“
“Tím, co nás omezovalo, nebyla ani tak voda, jako spíše oheň,” říká Frazier na adresu postupu přeživších. “Oheň je zablokuje, nutí je k návratu a nalezení jiné cesty.” V okamžiku, kdy příběh vyžadoval, aby explodovala nádrž s palivem a podél útěkové cesty se spustil ohnivý vodopád, použil Frazierův tým směs vody a benzínu značky Coleman, “neboť tato směs vytváří krásný kaskádový efekt.“ Poté Boyd Shermis trochu změnil barvu směsi vody a dal jí správný odstín, takže směs vypadala jako čistá nafta,“ osvětluje. Pro scény ohně na hladině vody tvůrci použili obal elektrického vedení o průměru 2 cm, který naplnili stlačeným kapalným propanem, strčili jej do vody a poté zapálili. Ze všeho nejnáročnější však byla scéna, kdy musí Josh Lucas plavat olejnatou vodou, která hoří, a při tom hledat místo k vynoření. Frazierův tým přišel s originálním nápadem, jak udělat to, aby voda nad Lucasovou hlavu zdánlivě hořela. Tvůrci nasekali tenké kousky kovu do tvaru ledvinek, polili je propanem a zavěsili je 5 cm nad vodní hladinu. „Když byl tento systém odpálen, oheň šlehal jen směrem k vodní hladině. Když jste byli ve vodě, měli jste dojem, že na hladině hoří velká mastná skvrna.“ Experti na výbušniny také chtěli, aby set vypadal „živě“ a proto se na jeho povrch čas od času sneslo pár náhodných jisker nebo malé hořící těleso a na pozadí vystupoval dým. Tým také snímal páru nad suchým ledem, aby vytvořil intenzivní kouř.
Kostýmy a make-up pro hlavní herecké představitele, kaskadéry a 400 komparsistů. Násobeno šesti…nebo dvanácti…a nebo ještě větším číslem
Renomovaná Petersenova spolupracovnice, návrhářka kostýmů Erica Edell Phillipsová (Dokonalá bouře, Smrtící epidemie, Air Force One a S nasazením života), je hrdá na to, že “ve filmu Poseidon bylo dosaženo realističnosti a že v každém záběru jsou v pohybu miliony prvků.” Pillipsová spolu s Bobem Morganem (Riddick: Kronika temna) vedli 45-členný tým (dosud největší v historii filmu), aby vytvořili oblečení pro všechny pasažéry i členy posádky. A to nejen na silvestrovskou party. V každém ohledu však měli dodržovat Petersenův požadavek nadčasové elegance, který se promítl i do designu lodi a jeho vybavení. S tím, jak pokračovalo natáčení akčních scén, musel být kostým každé z postav nahrazen poškozeným duplikátem. U hlavních postav rostl počet kostýmů každým dnem. „Přeživší si procházejí peklem, aby unikli z lodi,“ osvětluje Pillipsová. „Šplhají, plavou a během cesty se stávají čím dál otrhanější a špinavější. Potřebujeme desítky kostýmů, abychom naplnili potřeby obou štábů, které paralelně natáčejí. To znamená, že veškeré oblečení muselo být dodáno dvakrát, ve stejném stádiu rozpadu. Ve skladišti jsme však měli ještě spoustu náhradních kostýmů, kdyby bylo třeba natočit nějaký záběr, který se na časové ose odehrává dříve.“ Když se taneční sál obrátí podlahou vzhůru, vše začne létat. Nejde jen o pasažéry, ale o všechno, co není připevněno k podložce - nábytek, stolní náčiní i jídlo. To znamená, že oblečení má po úderu vodní vlny díry, ale také vykazuje skvrny od kávy, červeného vína a čokolády.
„Nebyli jsme si úplně jistí, jak budou skvrny od jídla vypadat na látkách,“ vzpomíná Morgan. „Proto jsme vzali pár konvic s kávou, pár desítek litrů vína a vůbec všeho, co je k mání na menu lodní restaurace, a vylili či vysypali jsme to na oblečení, abychom simulovali, co se stane, když vezmete spousty večeřících lidí a najednou se stane něco neočekávaného. Byla to legrace. Když jsme zjistili, jak to vypadá, mnohé ze skvrn jsme vytvořili uměle akrylovou barvou, aby se ve vodě neodmočily.“ Tým Phillipsové každý den fotil a zakládal do archivu stav látek v různých stádiích rozpadu. Parkoviště studia Warner Bros. se na čas stalo velkým šatníkem, které pokrývalo několik stanů o rozměrech 18 x 12 metrů. Vzhledem k synchronnímu natáčení do stanů neustále proudilo oblečení, které bylo tam i zpět kontrolováno, čištěno či vyřazováno. Supervizor masek a make-upu, na Oscara dvojnásobně nominovaný Edouard Henriques (Cela, Master and Commander: Odvrácená strana světa), čelil stejnému tvůrčímu problému s návazností scén. Poté co stovky komparsistů a kaskadérů vypadalo jakoby do nich někdo bušil, pálil je a topil, musel si Henriquesův tým zaznamenat každé škrábnutí, modřinu či šmouha, které hrdinové na své cestě utržili. Když projdou vodou, co se smyje? Co vybledne, co se sepere, co se ještě víc rozteče a nebo změní barvu?
Mimo hereckou sestavu, kaskadéry a stovky komparsistů na palubě, najala produkce firmu Itronics, která prostřednictvím scanování vytvořila 150 klonů, kteří měli zaskakovat za živé herce v klíčových momentech, kde mohou selhat i ty nejpečlivější bezpečnostní opatření. Třeba jako v případě imploze v tanečním sále. Dalšími pasažéry Poseidonu je 65 dokonalých figurín od firmy KNB Efx Group, které se nedávno vrátily z natáčení filmu Letopisy Narnie. Tyto figuríny jsou vyrobeny z pružných a dokonale vypadajících skelných vláken a mohly být použity v podvodních scénách či se s jistou zátěží pohybovat těsně pod hladinou. Ty ostatní, které nejsou zdaleka tak dobře propracovány, mohou být i mírně poškozeny. Systém drátů a táhel pak umožňoval, aby jejich údy simulovaly realisticky zlomené kosti. Experti z oddělení protetiky pak použili umělé paže a nohy, aby doplnily hrůzný obraz lidí, kteří jsou ve vraku uvěznění pod troskami a nebo při smrtícím pádu padli jeden na druhého. Petersen sám si však uložil pravidlo, že svými záběry mrtvých a nebo zraněných nechce šokovat, ale plně je využije ve prospěch příběhu. Figuríny raněných a mrtvých jsou k nerozeznání od reálných lidí, umělí herci z produkce KNB si brzy získali respekt živých lidí. „Je legrační, jak často jsme se pohybovali vedle figurín,“ vzpomíná Kurt Russell se smíchem. „Snažili jsme se nešlapat jim na končetiny, jakoby to byli opravdoví lidé - člověk jim někdy záviděl, protože si nebyl úplně jistý, zda být na straně živých je nějaká zvláštní výhra.“ Mike Vogel závěrem dodává: „Jednou jsem zahlédl něco, co jsem považoval za figurínu, která leží na placu. O pár minut později jsem si však všimnul, že „to“ dýchá. Smích mě pak donutil opustit záběr.“
Ocenění:
Academy Awards
2007 - Vizuální efekty (ocenění)
Razzies
2006 - Nejhorší Remake nebo Rip-off (ocenění)
DABING
V českém znění: Martin Stránský - Josh Lucas (Dylan Johns), Jiří Štěpnička - Kurt Russell (Robert Ramsey), Miroslava Pleštilová - Jacinda Barrett (Maggie Jamesová), Kryštof Hádek - Mike Vogel (Christian), Lucie Benešová - Mía Maestro (Elena Moralesová), Jan Rimbala - Jimmy Bennett (Conor James), Lucie Pernetová - Emmy Rossum (Jennifer Ramseyová), Jaromír Meduna - Andre Braugher (kapitán Bradford), Bohuslav Kalva - Richard Dreyfuss (Richard Nelson), Tomáš Racek - Kevin Dillon (Šťastný Larry), Michal Michálek - Freddy Rodríguez (Marco Valentin), Monika Schullerová, Martina Hudečková, Svatopluk Schuller, Jaroslav Horák, Jaroslav Vlach, Roman Hájek (titulky) a další
Překlad: Tereza Chvojková
Zvuk: Jan Neskusil
Vedoucí výroby: Jaroslav Richtr
Produkce: Stanislav Wszolek
Odborná spolupráce: Petra Chalupová
Úprava a režie českého znění: Jan Pecha
Vyrobilo: AW Studio Praha pro Warner Home Video 2006
Premiéra ČR: 13.7.2006
Premiéra USA: 12.5.2006 Warner Bros. US
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 13.11.2006 (DVD) Magic Box
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 12.4.2010 Magic Box
Poprvé na DVD: 13.11.2006 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 12.4.2010 Magic Box
Tržby v ČR - Kč 3 500 830
Tržby celkem - $ 181 674 817
Návštěvnost v ČR - 32 314
Tržby celkem - $ 181 674 817
Návštěvnost v ČR - 32 314
FILMY NA SPOLEČNÉM DVD
Dobrodružství Poseidonu gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-087/
Katastrofický / Thriller, USA, 1972
Režie: Ronald Neame, Irwin Allen, Hrají: Gene Hackman, Ernest Borgnine
Poseidon gastonrolinc.preview.webnode.cz/news/poseidon-poseidon-2006-98-usa-katastroficky-drama-dobrodruzny-52/
Katastrofický / Drama, USA, 2006
Režie: Wolfgang Petersen, Hrají: Josh Lucas, Kurt Russell
Dobrodružství Poseidonu gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-087/
Katastrofický / Thriller, USA, 1972
Režie: Ronald Neame, Irwin Allen, Hrají: Gene Hackman, Ernest Borgnine
Poseidon gastonrolinc.preview.webnode.cz/news/poseidon-poseidon-2006-98-usa-katastroficky-drama-dobrodruzny-52/
Katastrofický / Drama, USA, 2006
Režie: Wolfgang Petersen, Hrají: Josh Lucas, Kurt Russell
Tvůrci a herci
Wolfgang Petersen (Režie), Mike Fleiss (Produkce), Akiva Goldsman (Produkce), Duncan Henderson (Produkce), Lorne Orleans (Produkce), Wolfgang Petersen (Produkce), Klaus Badelt (Hudba), John Seale (Kamera), Peter Honess (Střih), Janet Hirshenson (Casting), Jane Jenkins (Casting), Michelle Lewitt (Casting), William Sandell (Scénografie), Erica Edell Phillips (Kostýmy), David Kelson (Zvuk), Wylie Stateman (Zvuk), Edouard F. Henriques (Masky), Yolanda Toussieng (Masky), Greg Nelson (Masky), Matthew W. Mungle (Masky), Howard Berger (Masky), Greg Nicotero (Masky), Mark Protosevich (Scénář), Josh Lucas (Herec), Kurt Russell (Herec), Jacinda Barrett (Herec), Richard Dreyfuss (Herec), Emmy Rossum (Herec), Mía Maestro (Herec), Mike Vogel (Herec), Kevin Dillon (Herec), Freddy Rodríguez (Herec), Jimmy Bennett (Herec), Fergie (Herec), Andre Braugher (Herec), Valerie Azlynn (Herec), Kate Clarke (Herec), Caroline Lagerfelt (Herec), Aliane Baquerot (Herec), Kirk B.R. Woller (Herec), Jenae Altschwager (Herec), Gordon Thomson (Herec), Brannon Bates (Herec)
2006/98/USA/Katastrofický, Drama, Dobrodružný
Zajímavost k filmu- Víno, které si Richard Nelson (Richard Dreyfuss) ve filmu objednává, je francúzske "Romanée-Conti". Stejné víno, dává Jim Duncan (William Holden) senátoru Parkerovi (Robert Vaughn) ve filmu Skleněné peklo (1974).
- Natáčení se zúčastnila i slavná zpěvačka Fergie ze skupiny Black Eyed Peas.
- Režisér Wolfgang Petersen si nechal postavit dokonalou repliku lodě převrácené dnem vzhůru, kterou mohl znovu a znovu zatápět vodou pod obrovským tlakem. Tato "hračka" je jedním z hlavních důvodů proč film stál 160 milionů dolarů.
- Převrátit, zatopit a nakonec poslat ke dnu zaoceánský parník by vyšlo filmaře hodně draho. Proto si jej museli postavit digitálně. Nebylo to vůbec jednoduché - třeba úvodní dvouapůlminutový záběr bez jediného střihu se vyráběl dlouhých 11 měsíců.
- Propracované studiové interiéry, inspirované skutečnou luxusní lodí Queen Mary 2 a postavené "dnem" nahoru, mohli tvůrci postupně zaplavovat pomocí obrovských umělých bazénů - a v některých případech jimi dokonce i kompletně rotovat.
- 160-milionový remake vydělal během prvních třech dnů (12. – 14. 5. 2006) promítání v kinech USA na svou váhovou kategorii jen podprůměrných 22,1 milionu. Celkové tržby dosáhly úrovně 60 mil. dolarů.
- Interiéry se natáčely ve dvou rozličných studiích. V jednom bylo všechno vytvořené normálně a v druhém hlavou dolů.
- Někteří členové štábu si z dlouhotrvajícího natáčení ve špinavé vodě odnesli různé infekce.
- Snímek je remake klasického filmu Dobrodružství Poseidonu (1972). Jako druhý v sérii vystupuje Za dobrodružstvím Poseidonu (1979), ve kterém se k potápějící lodi snaží kvůli šperkům dostat lupiči.
- Reverenda Franka Cotta, kterého v originálním filmu ztvárnil Gene Hackman, měl původně hrát Clive Owen. Tato postava se nakonec do filmu nedostala.
- Natáčení se zúčastnila i slavná zpěvačka Fergie ze skupiny Black Eyed Peas.
- Režisér Wolfgang Petersen si nechal postavit dokonalou repliku lodě převrácené dnem vzhůru, kterou mohl znovu a znovu zatápět vodou pod obrovským tlakem. Tato "hračka" je jedním z hlavních důvodů proč film stál 160 milionů dolarů.
- Převrátit, zatopit a nakonec poslat ke dnu zaoceánský parník by vyšlo filmaře hodně draho. Proto si jej museli postavit digitálně. Nebylo to vůbec jednoduché - třeba úvodní dvouapůlminutový záběr bez jediného střihu se vyráběl dlouhých 11 měsíců.
- Propracované studiové interiéry, inspirované skutečnou luxusní lodí Queen Mary 2 a postavené "dnem" nahoru, mohli tvůrci postupně zaplavovat pomocí obrovských umělých bazénů - a v některých případech jimi dokonce i kompletně rotovat.
- 160-milionový remake vydělal během prvních třech dnů (12. – 14. 5. 2006) promítání v kinech USA na svou váhovou kategorii jen podprůměrných 22,1 milionu. Celkové tržby dosáhly úrovně 60 mil. dolarů.
- Interiéry se natáčely ve dvou rozličných studiích. V jednom bylo všechno vytvořené normálně a v druhém hlavou dolů.
- Někteří členové štábu si z dlouhotrvajícího natáčení ve špinavé vodě odnesli různé infekce.
- Snímek je remake klasického filmu Dobrodružství Poseidonu (1972). Jako druhý v sérii vystupuje Za dobrodružstvím Poseidonu (1979), ve kterém se k potápějící lodi snaží kvůli šperkům dostat lupiči.
- Reverenda Franka Cotta, kterého v originálním filmu ztvárnil Gene Hackman, měl původně hrát Clive Owen. Tato postava se nakonec do filmu nedostala.
Odkazy
Hrají:
Josh Lucas, Kurt Russell, Jacinda Barrett, Richard Dreyfuss, Emmy Rossum, Mía Maestro, Mike Vogel, Kevin Dillon, Freddy Rodríguez, Jimmy Bennett, Fergie, Andre Braugher, Valerie Azlynn, Kate Clarke, Caroline Lagerfelt, Aliane Baquerot, Kirk B.R. Woller, Jenae Altschwager, Gordon Thomson, Brannon Bates, Spencer Hawken, Vincent De Paul, Gabriel Jarret, Christopher Dempsey, Erik Aude, Jan Munroe, Ed Aristone, David Reivers