Parfém: Příběh vraha / Perfume: The Story of a Murderer (2006/141/USA, Německo, Španělsko, Francie/Drama, Thriller, Krimi, Fantasy) 78% -Originál DVD-
06.03.2018 19:07
JEDNOU VĚTOU
„Film podle známého bestselleru Patrika Süskinda. Od dob Edgara Allana Poea nikdo nenapsal tak dokonalý thriller.“
OBSAH
Jean-Baptiste Grenouille má vlastnost génia – svým nosem dokáže zachytit, detailně popsat a charakterizovat všechny vůně, které se kolem něj mihnou. Okamžitě rozpozná jejich složení, míru použitých komponentů, čehož využívá pro výrobu těch nejúžasnějších parfémů na světě. Zoufale však touží po vytvoření dokonalé vůně. Naprosto zbavený citu se rozhodne vytvořit démonickou vůni, jejíž základní esencí bude vůně mladé dívky, nevinné a čisté. A učiní pro to vše...(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Nečekal bych, že Tykwer někdy natočí jednak historickou pohádku, a jednak film, který ve mně nezanechá žádné pocity. Přes všechnu tu luxusní výpravu a výborné herecké výkony mi tohle hopsání mezi Fantomem Paříže a Oliverem Twistem bylo s ubíhajícím časem pořád víc a víc volnější u krku, a to až do té míry, že si rozmyslím, jestli se podívám ještě jednou. Jen dobovým naturalismem mě totiž režisér Tykwerova formátu opravdu nedostane, a na něco hlubšího o mysli velmi specifického génia Parfém i přes velkorysou stopáž prostě nemá. Škoda. 70% Tak tohle jsem napsal nějaký čas po prvním a dlouho dlouho před druhým zhlédnutím a následným přečtením předlohy. Dnes vidím, že jsem při původním hodnocení opomenul zdůraznit formální kvality filmu a - a to především - Tykwerovu dokonalou znalost filmového média. Kaiser současného německého filmu (Entschuldigung, Herr Haneke, ale Vaše filmy jsou pro mě až příliš umělecky onanistické) přesně vystihl, co z knihy může přenést na plátno, a co je na něj třeba přidat, aby divák měl alespoň podobný zážitek jako čtenář. Film má výrazný a snadno zapamatovatelný obrazový symbol v pouzdru se třinácti flakóny, kniha má spoustu stránek věnovaných prchavému světu pachů a vůní a jejich životu v mysli zcela asociálního génia, který je zlý a plný nenávisti. Film nevyhnutelně Grenouilleho přikrášlil, aby s ním diváci ty dvě a půl hodiny vydrželi, a udělal z něj de facto chudáka stíhaného jeho vlastní výjimečností. A takto se dá pokračovat i dál. Jen tak mimochodem řečeno, kdyby se režisér pověnoval historické satiře tak jako to udělal autor, vydalo by to na čtyři hodiny. Tom Tykwer si zkrátka dokonale vyhrál s tím, čemu nejlépe rozumí, a tento jeho počin je nutno ocenit. Bohužel bych se tím zachoval neférově k ostatním zpracováním knižních předloh a zpronevěřil se svému "systému" hodnocení, protože můj zážitek z Parfému nejvýrazněji umocnilo právě až přečtení Süskindova románu. Pravda je ovšem taková, že teď, kdy jsem si při druhém pokusu vychutnal všechny ty řemeslné detaily a umělecké finesy a následně jako u vytržení konfrontoval obraz s psaným slovem a za ním schovanými duševními obrazy, bych bez rozmýšlení vyťal tomuto skutečně velkému evropskému filmu 90%. Osmdesátka proto bude dostatečně solidním kompromisem. (Gemini) 4*
Navození voňavosti byla věc, u které mě nejvíc zajímalo, jak si s ní režisér poradí. Knižní předlohu jsem nečetla, takže tohle a dobré ohlasy byly to jediné, co mě na film mohlo nalákat. A musím říct, že ta vůně se moc povedla... Instinktivně jsem se několikrát snažila spolu s hrdiny cítit to, co, zdálo se, cítí oni, chtěla jsem si přičichnout k té květinové zahradě, kterou evokoval Jeanův "dobrý" parfém. Vizuální krása zde dostává oproti jiným filmů naprosto nový rozměr, který sice nemůže slézt z plátna (chtělo by to vymyslet nové, pachové, kino, když může existovat IMAX... ;-)), ale intuitivně divákovi vleze pod kůži a někde v podvědomí je cítit. Tenhle film není dokonalý, stejně, jako nebyl dokonalý ten finální parfém (resp. byl, alejen z omezeného úhlul pohledu), ale stejně jako on může být pro někoho výborný. Příběh sám o sobě vlastně není vůbec zvláštní, jenže o ten tady vůbec nejde, to, co ho dělá výjimečným je výše zmíněné zpracování a herecké výkony. Některé scény byly dovedeny téměř k dokonalosti (jeden příklad za všechny - Baldini, jeho první setkání s Jeanem a míchání parfému Amour), ale jako celku k dokonalosti kus chybí. Přesto je to dílo, které stojí za shlédnutí, alespoň pro ty vizuální orgie (teď nemyslím skutečné orgie na konci) a pro to, že něco tak "velkého" se v Evropě moc často netočí. (Galadriel) 4*
Tento tajuplný a důmyslný příběh vraha je podle knihy, která se stala světovým bestsellerem a vynesla německému spisovateli bezmeznou slávu. Prostor filmu samotný se zaobírá chlapcem, později mužem, který měl nadměrný čich oproti jiným lidem a jak nebyl pochopen okolím ani on nedokázal pochopit okolí a žil jen pro jedno, vytvořit nejdokonalejší vůni na světě. Je pravda, že po celé dvě a půl hodiny se stále něco děje a herecký arsenál je nabytý až k prasknutí, ale samotný děj se plácá stále na jednom a tom samém místě a nedává samotné atmosféře té doby prostor. Podle mě se příliš upíná jen na samotnou postavu, a i když je to chvílemi příliš abstraktní a fantastické dokáže zaujmout a vtáhnout do děje fantastickým způsobem. O to víc bude šokovat závěr, který je všechno jen ne čekaný a zdá se, že sází na labužnické oko diváka. Přesto jsem nebyl natolik potěšen nakolik jsem čekal. Je to znát hlavně na tom, že mě film samotný nedokázal donutit opatřit si patřičný bestseller, který se za tak krátkou dobu dokázal stát tak oblíbeným. --- Mám nejlepší nos v Paříži. Zná všechny pachy světa. (Malarkey) 4*
VELKÁ RECENZE
Na CSFD jsem uvedl, že čím je Tarkovského Stalker pro vnímání času, tím je Parfém pro vůně. Vím, jak malé vážnosti tento ruský tvůrce mezi čtenáři MZ pojímá (předpokládám, že VIM s kterýmkoliv z jeho filmů by četl maximálně jeho autor) a proto svou tezi měním na: čím je Elvis Presley pro rock´n´roll, tím je... a zbytek už znáte. Patřím k těm, kteří slavnou předlohu nečetli (i když paperback, který nedávno vyšel za 99Kč mě k tomu asi donutí) a proto nejsem kompetentní říct, zda je slavná Sűskindova kniha zfilmovatelná nebo ne, případně dobře či špatně zadaptovaná. A po pravdě řečeno, jsem tomu docela rád. Hovory na téma "ale v knize je to jinak" mě totiž poslední dobou už docela unavují.
Pro úplnost dodám, že na Parfému si prý vylámaly zuby esa typu Miloš Forman, Stanley Kubrick a Martin Scorsese, až musel přijít tvůrce o generaci mladší a podle všeho natočit mnohem svižnější záležitost, než by to zvládl kdokoliv z výše jmenovaných. Nic proti slavným pánům, každý z nich by jistě přišel se svou originální troškou do mlýna - u Formana by Parfém dopadl asi jako Valmont, Amadeus nebo Goyovi duchové, u Kubricka jako Barry Lyndon a u Scorseseho by se stylově lehce otřel o Gangy New Yorku - a nemusela by to ani být nuda. Jsem však rád, že se adaptace nakonec ujal pro mě nečekaný Tom Tykwer, kterého si spojujeme s běžící Lolou a nikoliv se snímky z nichž čpí smrad pařížských stok, přebíjených vůní pudru a krásných dívek louhovaných za tepla.
Prozatím netuším, jak pachový vjem zprostředkovává Sűskindův text, ale Tykwer do samého středu svého filmu umístil vůni, respektive lidský smysl - čich, a pudovost. V Tykwerově uchopení se touha hlavního hrdiny, obdařeného geniálními čichovými schopnostmi a pátrajícího po dokonalé esenci, stává dobrodružstvím hodným Indiana Jonese. A Tykwer dělá všechno pro to, abychom svůj čichový orgán nenechali zahálet a začali si vybavovat, jak voní to a ono. Už v první scéně na tržišti nám ukazuje značně aromatické věci a jako stařičký učitel s dlouhým ukazovátkem přikládá špičku na velkou nástěnnou tabuli a ptá se nás: jak voní tohle? a jak tamto? Několik lidí se mi po projekci nezávisle na sobě svěřilo, že už v sále si začali uvědomovat vůně ve svém okolí. Podobně i já: můj kolega vpravo byl zřejmě náruživý kuřák, paní vlevo asi před projekcí navštívila vývařovnu kolonela z Kentucky. Když se Jean-Baptiste Grenouilleovi podaří získat esenci růže a její první kapka padá v makrodetailu a zpomaleném záběru do kádinky, doslova cítíte, jak se vůně rozstříkne po celém kinosále. Řekl bych, že lepšími kinematografickými prostředky už snad ani vůně vyjádřit nejdou. A co se týče čistoty filmové řeči, jde o něco, po čem zjevně toužili i američtí kinaři 50. let, kteří u vybraných filmů trošku švindlovali a vstřikovali do sálu vonné látky, ať se diváci pomějí. Vyjádřit to samé obrazem však pro ně byla ještě hudba daleké budoucnosti...
Úvodní směs brutality, přidušeného erotična, špetky pudovosti a jemného humoru - vivat Dustin Hoffman! - patří bez přehánění k jedněm z nejpovedenějších vyjádření ducha doby, jaký jsem kdy na plátně viděl. Je to o to zajímavější, že podprahově stále cítíte, že Tykwer tam se svou dynamickou kamerou neustále protlačuje cosi cizorodého, co z vážně pojatých historických filmů běžně neznáme – asi jako hudba v traileru k Marie Antoinette – a zároveň se nám něčeho nedostává: vhledu do hlavní postavy. Chcete-li psychologie. Vrah mladých dívek, toužící po dokonalé vůni, Jean-Baptiste Grenouille je duševně plošší než žehlící prkno a pod kůži se mu nedostaneme ani o milimetr. Prakticky nikde se o něm nevyjeví nic, co by nám jej zlidštilo. Zlatý Hannibal Lecter.
Kupodivu to vůbec nevadí, protože jeho citová plochost je naopak naprosto na místě. Je totiž hrdinou, kterému nejde o úspěch, moc, bohatství, ani ženy, což jsou běžné roznětky jednání a hnojivo skomírající motivace, s nimiž si ctitelé herecké metody Stanislavského vždycky velmi rádi vyhrají. Jean-Baptiste touží jen po dokonalé vůni. Zní to zvláštně, ale právě od takto podivného hrdiny, který nemá touhy jako každý druhý, se můžeme dočkat toho největšího a nejsofistikovanějšího zla, jaké si dokážete představit. Zla, které pro své konání nemá žádný vznešený, ani zavrženíhodný motiv, jen slast z chvilkového nasycení jednoho smyslu. Ben Whishaw jako Jean-Baptiste Grenouille je ukázkou toho, že k působivému hereckému výkonu stačí vhodně (ne)disponovaný herec a ještě k tomu nemusí ani moc mluvit. Jean-Baptiste za celý film nepronese víc než dvacet vět, ale pokud už začínáte tušit, s kým máte tu čest, pokaždé vás u toho mrazí. Tím víc, že si uvědomujete zvláštní rozpor mezi jeho zavrženíhodností a zároveň jakousi těžko definovatelnou čistotou. Ano, nějak takhle jsem si představoval Iluzionistu.
Osobně lituji, že přibližně ve třetině se Jean-Baptiste vydá mimo dramaticky a prostorově sevřený Paříž na venkov a z filmu cosi zmizí. Jakoby se prověsila dosud napnutá struna a uslyšíte první falešné tóny. Děj se lehce prosvětlí, přibude postav, motivů, ale také nedokonalostí. Během pařížských scén jsme měl dojem, že sleduji film, který výrazně nabourá mé letošní TOP5, ale od druhé třetiny mě to rychle přešlo. Atmosféra začíná slábnout, makabrózní činy hlavního hrdiny nepůsobí tak vyšinutě, jak by měly, dokonce se objevují logické chyby a ani Jean-Baptiste už ke škodě věci není v zaměřovači tak často jako dosud. Těžko uvěřit, že by sériový vrah typu Grenouille unikal zodpovědným úřadům tak dlouho. A ještě na tak malém městě! Bohužel, slavný Alan Rickman opět ukazuje, že hraje sice obstojně, ale stále dokola „shakespearovsky“ stejně. A vidět to samé u Lásky nebeské, Harryho Pottera a půl tuctu dalších věcí už docela nudí. V této části se mé hodnocení ustálilo těsně pod 6/10.
Ovšem poslední pětina vše napraví a já nemůžu než tleskat. Bohužel vám tu nemůžu prozradit čemu konkrétně. Film má sice dva konce, ale oba jsou hooodně zvláštní a vyskočí vám u nich pěkných pár otazníků. Přiznám se, že když se začalo dít na prvním náměstí to, co se dělo, dost mě to vykolejilo, ale čím dál víc mi začalo připadat, že v některých momentech nemá Parfém daleko k dokonalosti, pro kterou je číslovka 100% zcela nevystihující. Domnívám se, že z „prvního konce“ by měl radost i Sigmund Freud, protože tak úzké sepětí náboženského vytržení a sexuality se jen tak nevídá. Ale víc už ani slovo. Druhý konec na mě zapůsobil nejen kvůli tomu, co vidíme, ale i kvůli tomu, že nám hlas vypravěče krátce před tím poskytne jeden z mála vhledů do Grenouilleovy postavy, která se ve svém nízkém věku a s v podstatě jedinou dovedností dotkla věčnosti.
Po pravdě řečeno, nevím, co za „message“ se v těchto dvou scénách ukrývá, ale již několik dní na to nedokážu nemyslet. A budu rád, když pod článek napíšte, co znamenaly pro vás. Žádný z předešlých Tykwerových filmů mě ani z poloviny tak nezasáhl (dokonce ani Nebe ne), ale jsem rád, že jsem konečně prohlédl a ucítil...parfém;)
P.S. Triky od českého UPP jsou tentokrát skvělé. Silný kuřák vedle mě své partnerce několikrát tvrdil, že „k těm barákům na mostě se musíme jet podívat.“ Existuje pro CGI most lepší vizitka?
PODROBNÝ POPIS FILMU
V Paříži 18. století to rozhodně nevonělo a na rybím trhu vládl zápach až nesnesitelný. A právě zde se roku 1738 jedné prodavačce, která už dříve porodila čtyři mrtvé děti, narodí přímo při práci chlapec. V domnění, že i tohle dítě je mrtvé, chystá se je žena po práci vyhodit s ostatními splašky. Chlapec ale po chvíli začne hlasitě plakat. Matka utíká, je chycena a oběšena. Malý Jean-Baptiste se dostává do sirotčince... Je to zvláštní dítě, a všichni si to uvědomují. Majitelka sirotčince, Madame Gaillardová, dokonce jednou na poslední chvíli dětem zabrání, když ho chtějí udusit. Chlapec vyrůstá a má jedinou vášeň: pachy a vůně, které dokonale rozeznává. Má téměř zázračně vyvinutý čich. Ve třinácti letech už pro něj není v sirotčinci místo a Madame Gaillardová ho prodává majiteli koželužny Grimalovi... Jean-Baptiste, přestože ho často bijí a odmalička musí těžce dřít, je mimořádně životaschopný a ze všech ran se vždy vylíže. Nadále pátrá po vůních a stačí mu zavřít oči, aby je kdekoli identifikoval a rozeznal. Jednoho dne tak sleduje krásnou rusovlásku, která prodává mirabelky. Dívka se ho ale bojí a uteče před ním. Jean-Baptiste ji dostihne, a když se ozvou kroky a dívka chce křičet, přitiskne jí ruku na ústa a nechtěně ji uškrtí. Bloudí rukama po mrtvole, která pomalu vychládá, a z těla uniká i jeho jedinečná vůně. Od té chvíle bude mít Jean-Baptiste jedinou touhu: zachytit vůně a proměnit je v parfém...
Když mu jde odevzdat objednané kůže, seznámí se se slavným výrobcem parfémů Giuseppem Baldinim, jehož obchod v poslední době upadá. Předstihl ho totiž jeho konkurent Pélissier se svým posledním parfémem "Amor a Psyché". Jean-Baptiste nejen bezchybně určí složení parfému, což se Baldinimu nepodařilo, ale ještě ho v mžiku oka vylepší. Začne u Baldiniho pracovat a obchod znovu jen kvete. Baldini mu často vypráví o jihofrancouzském městečku Grasse, kde by mohl zdokonalit své parfumérské dovednosti. A Jean-Baptiste se tam bez váhání vypraví. Jeho touhou je vyrobit nejlepší parfém na světě...
Baldinimu nechá ještě stovku návrhů nových parfémů, ten ale bezprostředně po jeho odjezdu umírá pod troskami svého chatrného domu. Jean-Baptiste zatím přichází do Grasse, kde začne pracovat u parfuméra Druota a jeho ženy. Je posedlý myšlenkou zachytit vůni panenského dívčího těla. Jednoho dne se náhodně setká s mladou venkovankou, která se velmi podobá jeho první pařížské oběti. Zabije ji silným úderem do hlavy a její tělo louhuje a zpracovává, aby z něj dostal cennou esenci. To vše v Druotově dílně a samozřejmě tajně. Stejným způsobem zabije zanedlouho i prostitutku, která mu nechce dovolit, aby na ní praktikoval své pokusy se zachycováním vůní. Během oslavy narozenin Laurya Richisové, žijící na zámku s otcem Antoinem, se ztratí dvojčata Albine a Françoise, která též padnou za oběť hledačské vášni Jeana-Baptisty. Když jsou pak nalezena jejich nahá těla s ostříhanými hlavami, městečkem obchází hrůza: na popud Antoina Richise je vyhlášen zákaz vycházení a policie i obyvatelstvo začnou usilovně pátrat po zvrhlém vrahovi.
O FILMU
Producent Bernd Eichinger četl Parfém již v roce jeho vydání, tj. 1985. Okamžitě se vydal za autorem, Patrickem Süskindem, aby získal práva na film. „Byl to velmi unikátní a silný příběh. Cítil jsem, že by to z toho mohl být výjimečný film.“ Ale Süskind nechtěl práva prodat. Tato kniha zůstávala na listu přání mnoha filmařů dlouhé roky, zatímco Süskind všechny žádosti odmítal. Jeho neochota prodat práva se stala legendární.
„Myslel jsem si, že to bude snazší, protože jsme byli přátelé,“ vzpomíná Eichinger, „ale Süskind je stále nechtěl prodat.“ 1986, rok po svém vydání, se kniha stala celosvětovým bestsellerem a druhou nejúspěšnější německou knihou všech dob. Nejen Eichinger, ale i jeho prominentní kolegové posílali své pravidelné žádosti na prodej práv. „Myslím, že si Süskind jednoduše nedokázal představit kdo by dokázal zadaptovat tento komplexní materiál,“ dodává režisér Tom Tykwer.
Ale trpělivost přináší růže, zvláště v rychlém běhu filmového průmyslu, a když se Eichinger v roce 2000 opět zeptal, Süskind konečně svolil a prodal práva na filmové zpracování Parfému. „Když jsem zjistil, že již neříká „Ne, Ne“ ale „Možná“, oslovil jsem vydavatelství znovu. Vysvětlili mi, že Patrick nechce být v potenciálním filmovém projektu vůbec zapojen. Byl to podobný případ jako u Jména růže, kde Eco nechtěl aktivně spolupracovat na filmové adaptaci. Ale abych to zkrátil: konečně jsme dosáhli dohody a já získal ona práva,“ shrnuje Eichinger.
„Tvrdým oříškem filmu byl fakt, že se hlavní postava nevyjadřuje slovy. Spisovatel může jako kompenzaci použít vyprávění, to však není možné ve filmu. Diváci mohou získat z postavy určité pocity, pokud mluví. Naším největším problémem bylo tedy vyprávění,“ říká Eichinger, když vysvětluje obtíže spojené s tvorbou scénáře. „Setkal jsem se s mnoha mezinárodními režiséry a scénáristy - původně jsem neuvažoval o nikom z Německa. Ale nedokázal jsem s nimi dosáhnout jakéhokoliv konsenzu v otázce toho, jaký film by to vlastně měl být. U mých předchozích projektů to bylo mnohem snazší a dohody jsme dosáhli rychle, jako např. s Jean-Jacquesem Annaudem u Jména růže nebo Billem Augustem u Domu duchů. S Parfémem to bylo mnohem těžší, protože jsme se museli dostat až na samé základy vyprávění. Přestože mnoho režisérů mělo o film veliký zájem, nikdo z nich mi nedokázal říci, jak by měl tento film vlastně vypadat. Vše zůstávalo takové nejasné.“
Eichinger pokračuje: „Pak přišel Andrew Birkin. Začali jsme spolu načrtávat scénář. Nastala velká otázka, kdo bude film režírovat. S materiálem, jako je tento, je pro režiséra důležité, aby byl zapojen do tvorby scénáře. Ve většině příběhů projde hlavní hrdina „očistou“ a nakonec vyjde jako jiný člověk. Když si vezmete Mlčení jehňátek, kde se Clarice Starling a Hannibal Lecter staví proti sobě navzájem, v Parfému máme pouze Lectera.“ Ačkoliv Hannibal Lecter zabíjí z jistého druhu vášně, Grenouille páchá své vraždy z prosté nutnosti, aby dokončil své „umělecké dílo“.
Pak vstoupil do projektu Tom Tykwer - pro Eichingera ten nejlepší režisér tohoto nádherného opusu. „Hned od začátku bylo jasné, že Tom a já chceme společně natočit moderní film. Tom je neskutečně inovativním režisérem, který se nebojí experimentů, ale stále rád tvoří film podle klasických zásad. Pod jeho režisérskou taktovkou vypadá film přesně tak, jak jsem si vždy představoval.“
V průběhu následujících dvou let toto trio ladilo a zdokonalovalo scénář. Pro Tykwera znamenala tato adaptace „ohromnou výzvu, neboť tento román je neskutečně komplexní a výpravný. Největším lákadlem pro mne bylo podkladové téma knihy, které je podobné mým předchozím filmům. Je zde také ústřední postava, která bojuje za uznání a lásku a snaží se na sebe upoutat pozornost, touží po lidské náklonnosti. Touha po spojení je téma všech mých filmů.“ Spoluscénárista/režisér měl také jiný podnět: „Většina dobových filmů je pro mne nudných, takže mým cílem bylo natočit takový film, který by byl v oblasti filmového jazyka moderní, ale stále by byl věrný své historické předloze, stejně jako se moderní vyprávění knihy nikdy neobětuje své historické přesnosti.“
„Občas to bylo dosti šílené, když jsme stáli po kolena ponořeni v rybích vnitřnostech, dávali instrukce ve čtyřech jazycích a měli téměř 100 komparsistů kolem sebe,“ směje se Tykwer. „Člověk musí uznat, že vše závisí na velmi dobré organizaci,“ dodává.
„Organizace“ se stala během tohoto natáčení téměř magickým slovem. Natáčelo se v Mnichově (Bavaria Studios) a Španělsku (Barcelona, Girona a Figueres). Vše odstartovalo na konci června třídenním výletem do Provence, kde se natočilo několik záběrů krajiny (např. pole s levandulí, která je důležitá pro výrobu parfému). Tykwer řídil štáb cca 350 lidí a více než 5 200 komparsistů. Ale tento projekt byl pro herce i štáb skutečným road movie, neboť hlavní hrdina, Grenouille, je stále v pohybu a cestuje od města slávy, Paříže, jižně do Grasse, blízko Côte d’Azur.
„Rozhodně neuvidíte klasický kostýmní film,“ uvádí producent Bernd Eichinger. „Tento film vypadá draze. Diváci uvidí záběry, které takovýmto způsobem ještě nikdy nebyly zachyceny. Ale tím největším nebezpečím je upadnout do konvenčního kostýmního filmu. Ačkoliv je to moderní film, musí herci nosit své kostýmy, jako by je nosili každý den. Autenticita je jedna věc, ale potřebujete k tomu i moderní přístup. Trochu jako Jméno růže, které je také zasazeno do středověku, ale není to vůbec kostýmní film. Ten snímek musí působit jako nezávislé umělecké dílo a aby se toho dosáhlo, musí autor najít nový přístup. Kmotr se nestal filmovou klasikou proto, že zůstal naprosto věrný knize, ale stal se jí díky tomu, že to byl inovativní kousek filmařství.“
Příprava scénáře trvala dva roky, samotné natáčení odstartovalo 12. července 2005 a skončilo 16. října 2005, poté následovala post-produkce. Jistě není bez zajímavosti, že pro pro kompletní zpracování vizuálních efektů Parfému bylo vybráno pražské studio.
„Od začátku jsme příběh zasadili do napjaté reality, která okamžitě překoná propast mezi současností a „neznámým“ prostředím 18. století. Chtěli jsme natočit film, který by měl maximum možných pohonů; diváci se musí soustředit na příběh hned od začátku bez toho, aniž by je rušilo pozadí, jakkoliv působivé,“ udáví Tykwer.
Dva lidé odpovědni za toto nádherné, „nenápadné“ pozadí byli vedoucí výroby Uli Hanisch a kostýmní výtvarník Pierre-Yves Gayraud. „Na začátku jsme trávili všechen čas studiem kreseb, literatury a vědeckých prací týkajících se Francie 18. století za vlády Ludvíka XV.,“ říká Hanisch. „Záměrem bylo se natolik sžít s tímto konkrétním obdobím rokoka, abychom ho byli schopni použít bez problémů jako podklad pro linii příběhu. Z hlediska historie je nám 18. století méně známé než 19., průmyslový věk, kdy začaly pomalu životu dominovat elektřina a velké stroje.“ Kromě toho se filmaři museli blízce seznámit s tajnými metodami tvorby parfémů, které se používaly v pre-industriální době, před tím, než vznikly moderní, dokonale vybavené laboratoře, nebo s koželužným řemeslem, které téměř zničilo Grenouille jako v knize, tak i ve filmu.
Příběh je zasazen do Paříže a jižné Francie 30. - 60. let 18. století. Filmaři potřebovali o této éře zjistit, co znamenal „Louis-quinze“ (umělecký styl Francie 18. století, pojmenováno po Ludvíku XV.), co řídilo sociální mechanismy, jak se lidé chovali a v co věřili. „Na knize bylo nejzajímavější to, že autor nepopisuje tehdejší život z pohledu vyšší společnosti. Je tam samozřejmě bohatý a noblesní život obchodníka Richise, s nádhernými oděvy a velkými společenskými akcemi, ale tento svět, většinou popisovaný z pohledu Grenouille, tvoří asi jen 5 % filmu. Kniha i film se mnohem více zaměřují na historickou realitu „spodiny“, tj. nižší a střední třídy poloviny 18. století,“ rekapituluje Tykwer.
Během průzkumu se v hlavách Hanische, Tykwera a kameramana Franka Griebea přeměnilo toto pre-industriální období 18. století spíše na temný Středověk. Na jedné straně je to z důvodu, že v té době neexistoval adekvátní zdroj světla, a na straně druhé kvůli samotné dějové linii. „Náš film má temnou estetiku a vypráví příběh temné postavy. Zaměřili jsme se na malíře, kteří se specializovali na stín, s jen pár zdroji světla, jako byli Caravaggio, Joseph Wright a Rembrandt. Tito lidé měli po ruce jen svíčku, aby osvětlila jejich svět. Mimo tento zdroj světla byla všude naprostá tma,“ říká Tykwer.
Pro dobové kostýmy zvláště nižší třídy by také bylo nemyslitelné, aby byly světlé a zářivé. „Kladli jsme veliký důraz na to, aby se Parfém nestal sterilním filmem. Chtěli jsme, aby nadaný krejčí ušil kostýmy s ohromnou precizností, které by herci oblékli během pěti minut před začátkem natáčením,“ říká Tykwer.
„Asi tak rok před tím, než začalo natáčení, jsem strávil 15 týdnů průzkumem,“ uvádí kostýmní výtvarní Pierre-Yves Gayraud. „Prolistoval jsem ohromné množství knih, esejí a ilustrací z té doby. Připravil jsem kostýmní storyboardy pro všechny záběry. Pokud jsme chtěli ukázat Grenouille jako stín, chameleóna, nesměli jsme použít vůbec bílou, a střih jeho oblečení musel být zachován po celý film. To mu také usnadnilo zůstat „neviditelným“ na ponuré periferii jeho světa.“ Rachel Hurd-Woodovou, která hraje Lauru, obchodníkovu dceru, se Gyaraud rozhodl neodít do barevných regionálních šatů, které v té době byly tradiční, ale spíše do méně nápadných tónů pařížských slečen, které více podtrhly její společenské postavení stejně jako její nádherné rudé vlasy.
Pak připadl Gayraudovi nezáviděníhodný úkol - získat správné látky a najít místo pro ušití kostýmů. Výroba se realizovala v Rumunsku, kde byla také většina nezbytného materiálu nakoupena. Během tří měsíců bylo připraveno přes 1400 kostýmů (spolu s botami, klobouky a dalšími doplňky) v dílnách v a kolem Bukurešti a zaslány na místa natáčení. Ale žádný z těchto kousků oblečení nevypadal jako nový: „Naše oděvy musely vypadat usmoleně a upoceně, protože postavy, které je nosily, také páchly. Jakmile byly kostýmy hotové, museli jsme z nich udělat obnošené a špinavé šaty. Tento „destruktivní proces“ byl bezpochyby tou nejtěžší částí v tvorbě kostýmů,“ usmívá se Tykwer. Navíc si je herci museli obléknout a více či méně v nich žít ještě před začátkem natáčením. Tykwer dodává: „Takto se herci mohli dokonale seznámit s každým stehem svého kostýmu.“
„Demolování“ kostýmů mělo také pomoci vytvořit odér 18. století (základní komponent původního románu) „viditelný“ pro filmové médium. „Literatura musí samozřejmě vždy pracovat s převedením smyslů, neboť kniha běžně nevoní.“ Ale pro Tykwera má film stejně platný „jazyk jako literatura. Z tohoto důvodu musí být náš filmový „svět“ zřetelný a hmatatelný. To znamená, že diváci musí prožít vše, co prožívá Grenouille, od okamžiku jeho narození ve špíně pařížského rybího trhu,“ říká Tykwer.
Jak znázornit Grenouilleův geniální čich? Na tento nejčastější dotaz odpovídá producent Eichinger: „Ve filmu nemůžete učinit vůni viditelnou. A kniha také nevoní. Süskindův dar spočívá v jeho schopnosti umožnit svým čtenářům prožít Grenouilleův svět, který je objevován pouze skrz jeho čich. My jsme to učinili, avšak jiným jazykem, který se skládal ze zvuků, hudby, dialogů a samozřejmě obrazů. Vezměte si např. louku v ranním jarním slunci. Když ji natočíte a správně vše sestříháte, máte nejen atmosféru a prožitek, ale také ji „cítíte“. Jiným příkladem jsou každodenní reklamy na kávu. Zde se také téměř nepoužívají speciální efekty - jedná se většinou o horký šálek kávy. Ale v určitém bodě divákovo podvědomí navodí dojem, že ta káva skutečně voní. Takže jsme se pustili do tohoto ohromného kšeftu, abychom podpořili naši ideu. Když točíte louku ve slunečním světle nebo jednotlivé květiny, vyžaduje to obrovskou optickou přesnost, abyste správně zachytili jejich vůni do obrazu.“
Dalším krokem pro Tykwera a Eichingera bylo rozhodnutí, kde vybudovat více než 100 kulis potřebných k oživení celkové zápletky. Rozsah těchto požadavků se táhl od těch nejšpinavějších míst (pařížský trh roku 1750) až po ta nejkouzelnější místa na světě (Grasse, prosluněné, provoněné město na jihu Francie).
Nejprve se uvažovalo o Chorvatsku, pro jeho krajinou scenérii a starodávná města. Tvůrci samozřejmě také diskutovali o variantě točit film na jeho původních místech, ale moderní Paříž a Grasse jsou příliš vzdálené minulosti, aby umožňovaly tvůrcům rychlé změny lokací. Zato ve Španělsku našli doslova El Dorado. Spousta ulic a náměstí Barcelony, Girony a Figueras nebyla sice zcela autentická, mohla však být celkem dobře přeměněna na „Louis-quinze“.
U scény, ve které se Grenouille objeví před davem, který se přišel podívat na jeho popravu, strávil štáb i herci celý víkend. Pueblo Espanol, populární muzeum ve volné přírodě, představovalo perfektní lokaci pro tuto neobyčejnou scénu, ve které 750 komparsistům asistovalo 40 vizážistů a 35 kostymérů.
Je to okázalé finále filmu: tisíce lidí plni nenávisti čekají na Grenouilleovu popravu, ale když konečně Grenouille vystoupí z vozu a objeví se před nimi, jejich pocity se díky Grenouilleovu parfému změní nejprve v překvapené sympatie, pak v lásku, poté obdiv a nakonec v nevázanou oddanost. Tato scéna končí v extatické milostné bouři, ve které se všichni lidé na náměstí milují, trhají ze sebe oblečení a splynou v jedno gigantické erotické objetí.
„Tento úkol se zdál být nemožným. Vývoj pocitů, které zde měly být ukázány a které měly být přesvědčivé, závisel na stovce nezkušených komparsistů. Ti by museli tuto neuvěřitelnou přeměnu hodnověrně ztvárnit ve svých tvářích i tělech. Takže otázkou pro mne bylo: ‚Jak to uděláme?‘“ říká Tom Tykwer. „Vždy jsem si tuto scénu představoval jako určitý druh choreografie, něco jako emocionální taneční vystoupení - ale zároveň velmi přirozené.“ Pak Tykwera napadl jeden z nejznámějších evropských tanečních divadelních souborů, La Fura dels Baus, který sídlí v Barceloně. Již dlouhá léta je jejich obdivovatelem, a tak jim na místě zavolal - a okamžitě byl přijat s nadšením. Projektový manager La Fura, Jürgen Müller, a jeho asistent Lluis Fuster dali dohromady ze svého ansámblu cca 50 „klíčových hráčů“, doplněných téměř stovkou talentů - mladých herců a zkušených komparsistů - a byli schopni sestavit jádro tohoto masivního davu. Zbývajících 600 komparsistů bylo nakonec naaranžováno okolo tohoto středu a společně tak vytvořili scénu, ve které projevovali nejen silné emoce, ale také si navzájem svlékali šaty a jeden druhého objímali. Nemusíme ani zmiňovat, jaká to byla výzva zúčastnit se toho, co následovalo…
Na konci léta 2005 se historické centrum Barcelony, Barri Gotic, přeměnilo na to „nejšpinavější místo v nejšpinavější metropoli Evropy 18. století“ - pařížský rybí trh v Paříži. 350 členů štábu strávilo v Barceloně 29 dní „tvorbou“ ulic a cestiček Paříže, včetně Pelissierovy parfumérie, kde se Grenouille poprvé setkává s vůní uzavřenou do lahve. Toto město také dublovalo Grasse, včetně Richisovy vily, katedrály a ohromného náměstí, kde měl být Grenouille popraven.
Stavbou těchto scén bylo pověřeno na 100 lidí. Cokoliv moderního na barcelonském gotickém náměstí bylo zahaleno masivními latexovými konstrukcemi nataženými přes domy, aby zakryly nevhodné prvky jako např. elektrické kabely nebo moderní rámy oken. Tento latex vypadal velmi staře a ošuntěle (stejně jako prostředí 18. stol.), avšak byl přizpůsoben stávajícím starým budovám Barcelony.
Ale všechny tyto mamutí snahy z hlediska lidské síly a vybavení nebyly ničím v porovnání s tím, čeho chtěl Tom Tykwer dosáhnout. Založil skutečnou „špinavou jednotku“ složenou z 60 mladých pomocníků, kteří s kbelíky a hadicemi rozmisťovali různé druhy odpadků po celém městě - a kteří na konci dne museli vše opět uklidit, aniž by po nich zůstala sebemenší stopa.
Když se ohlédneme zpět, Tykwer neměl nic jiného než sympatie k jeho „špinavé práci“: „Ty bláznivé dny, kdy jsme přeměnili krásné náměstí Barcelony na špinavý, páchnoucí pařížský rybí trh, byly nádherné.“ Aby se mohlo začít točit, musely být po náměstí rozmístěny 2,5 tuny ryb a 1 tuna masa, zanechávající zápach, který byl cítit na míle daleko. Produkce tak zamořila celé ulice, ale mohla natáčet jen od 8 hod. ráno do poledne. Komparsisté se museli pro své role hlásit u maskérů a kostymérů (paruky, zkažené zuby ad.) v jednu hodinu ráno, neboť tento proces zabral více než šest hodin.
Kromě 29 dnů v Barceloně strávil štáb také 8 dní blízko Girony a 15 dní v Dalího městě Figueras. Obě lokace se nachází v severozápadním cípu Španělska, nedaleko pyrenejské hranice s Francií. Několik scén z hor a lesů se natáčelo v okolí Girony, která mimo jiné poskytla prostor pro domov a studio Mme. Arnufi, ve kterém se Grenouille učí složitému umění „enfleurage“, získávání vzácného esenciálního oleje z květů. Malebný Castell de San Ferran ve Figueras poskytl scény např. pro Grimalovu neblahou koželužnu a pařížské městské brány. Jeho žalář posloužil svému původnímu účelu pro scény zadrženého Grenouille. Dokonce i jeskyně ve French Massif Central, ve které Grenouille zjistí, že nemá žádný osobní pach, byla vytvořena ve Figueras.
Hned od začátku Tykwer s Eichingerem věděli, že natáčet celý film ve studiu není řešením. „Vytvořit ve studiu na 100 scén by nám trvalo desetkrát tolik co nyní. Měli jsme jich hodně: 65 exteriérů a bezpočet pokojů. To vše by bylo příliš nákladné. Také jsem chtěl pro exteriéry využít živé lokace, abych zachytil realitu, kterou jsme hledali,“ shrnuje Tykwer.
Dustin Hoffman a Ben Whishaw prodělali před natáčením nárazový kurz v umění tvorby parfémů. Jejich scény byly natáčeny v chronologickém sledu, a tak umožňovaly hercům následovat přirozený vývoj vztahu jejich postav. Obchod úctyhodného parfumérského mistra Baldiniho byl zbudován ve studiích v Mnichově a natáčení zde začalo v červenci 2005.
Tykwerovi okamžitě vytanul na mysli jiný, historicky podložený, duet, když prvně četl tento román. „Dynamika Baldiniho krámku má mnoho společného se soutěžením mezi Salierim a Mozartem. Mladý Mozart, s jeho temperamentními a povznášejícími uměleckými dovednostmi, přivodil starému mistru Salierimu záchvat mrtvice. V Parfému také mistr očerňuje svého mladého studenta avšak brzy zjistí, že je naprosto geniální. To ho odrovná. Ten velký, desetiminutový „míchací duel“ mezi starým mistrem a nadějným učněm je stejný,“ pokračuje Tykwer. „Dustin, který knihu před tím nikdy nečetl, byl schopen přivést tento psychologický předěl, ve kterém se žák stane učitelem, k dokonalosti. Samozřejmě měl Baldini nad svým žákem značnou převahu, ale postupem natáčení se síla Bena/Grenouille pomalu, ale jistě protlačila do popředí.“
Sesuv domu, vizualizace omamných vůní a náměstí přeplněné davem lidí… To není práce filmového štábu ani stovek komparsistů. Těmito a mnoha dalšími vizuálními efekty přispělo k celkovému kouzlu Parfému studio UPP, sídlící v Praze.
„Spolupráce na projektu Parfém byla skvělou zkušeností, které si moc vážíme; vždyť jde o největší německý projekt. Důvěra, kterou jsme dostali od režiséra Toma Tykwera a celého týmu pro nás zároveň znamenala obrovskou zodpovědnost. Upřímně řečeno, teprve po premiéře jsem si opravdu oddechl. Bylo moc příjemné slyšet, že jsou všichni spokojeni,“ uvádí Vít Komrzý, ředitel studia UPP.
Specialisté UPP se účastnili příprav natáčení i celého procesu realizace Parfému. Po dvou měsících strávených na place tak přišly čtyři měsíce strávené ve studiu v rámci post-produkce. Zde bylo vyrobeno přes 300 trikových záběrů.
Parfém se odehrává v historickém prostředí Paříže a dalších oblastech Francie. Bylo tedy potřeba scény, natočené v jiných lokacích, upravit. Mat Painting department (dokreslování) tak připravovalo velmi náročné kompozice záběrů na historickou Paříž, brány města, nábřeží, ale také mořský břeh, interiér historické lékárny či vznešeného sídla.
Jedním z nejzásadnějších zásahů studia byla příprava scény, při které spadne jeden z domů, postavených na mostě Pont au Change. Základem této velmi náročné scény byla práce s modelem. Tým modelářů připravil detailní model mostu a domů, na něm postavených, včetně modelu padajícího domu. Jednalo se o modely v poměru 1:5 a 1:10. Proces bourání byl pečlivě připraven a po té natočen speciální rychloběžnou kamerou.
Scéna, ve které Grenouille ucítí specifický pach, začíná záběrem, jak leží u potoka, poté se kamera postupně přesouvá břeh potoka, pod vodní hladinu a následně k žábě, která vypouští do vody shluk žabích vajec. Tato scéna je kompozicí reálného záběru a 3D animace. Oddělení 3D připravilo žábu a vajíčka v podvodním prostředí, kompozici provedli specialisté z 2D oddělení. Charakteristické atmosféry bylo dosaženo i dobarvením záběrů.
Ať už se jedná o průvod ulicí, či scény na náměstí do posledního místečka zaplněného lidmi, bylo by nesmírně náročné zajišťovat takové množství komparsu, oblečení apod. Proto byly tyto scény natočeny z různých úhlů pohledu s omezeným počtem lidí, kteří se potom počítačově „naklonovali“.
Důkazem, že počítače mohou pomáhat i v kaskadérské práci, jsou např. záběry, ve kterých Laura rychle ujíždí prašnou cestou na koni. Tato scéna byla natočena dublérkou a při finalizaci záběru specialisté z UPP vyměnili její tvář za obraz skutečné představitelky role.
O POSTAVÁCH
Zatímco byla volba herců pro role chytrého obchodníka Richise a Grenouilleova mistra Baldiniho snadná, najít vhodného herce pro roli Grenouillea bylo velmi obtížné. „Tuto knihu četlo mnoho lidí, takže jsme museli najít herce, který by vyhovoval nejen nám, ale který by splnil očekávání všech těchto čtenářů a potenciálních diváků,“ vysvětluje Tykwer. „Ačkoliv se nám hlásilo mnoho ochotných herců, bylo za potřebí vybrat někoho, kdo by byl naprosto neznámý. Dalo by se říci, že to musel být „nikdo“, kdo se stal „někým“ - protože o tom ten příběh je. Pak jsem na něčí doporučení viděl Bena Whishawa jako Hamleta ve hře Trevora Nunna v Londýně v Old Vic, a okamžitě jsem věděl: Mám ho! Pak následovala zkouška, která okamžitě přesvědčila Bernda o Benově potenciálu.“
Mladý anglický herec říká o svém režisérovi: „Práce s Tomem je brilantní. Jak jsem si všiml, on filmem dýchá a žije. Zatím jsem nepotkal režiséra, který by tolik naslouchal svým hercům a ne jen předstíral zájem. Skutečně ho zajímá, co říkáte. Zároveň je neuvěřitelně ochotný pomoci a vždy otevřený nápadům druhých lidí.“ A o producentu Berndu Eichingerovi dodává: „Občas jsem byl z Bernda nervózní, protože jsem věděl, že Parfém byl jedním z jeho životních cílů a že za něj 20 let bojoval. Cítil jsem se mu naprosto zavázaný a věděl jsem, že ho nesmím zklamat za žádných okolností. Naštěstí byla moje nervozita naprosto zbytečná. On chce jen dělat svůj projekt jak nejlépe to jde. A já to respektuji.“
Whishaw nemohl však Eichingera vůbec zklamat, neboť naprosto přesně rozuměl psychologii své postavy stejně jako jeho producent. „Grenouilleova fanatická posedlost výrobou třpytivého parfému je založena na dvou základních principech: na jedné straně je to nevědomá touha být milován a na straně druhé strach být neviditelným členem společnosti; ten základní lidský strach být na tomto světě naprosto opuštěný. A přesně tento strach pohání Grenouille kupředu.“ Aby se Whishaw fyzicky přiblížil své postavě, studoval psychologii zvířat, aby našel Grenouilleovy „zvířecí hodnoty“. „Tom a já jsme pozorovali různé druhy zvířat, včetně predátorů jako jsou tygři a leopardi. Ale našli jsme jedno staré zvíře, lori, které patří do skupiny lemurů. Ačkoliv se pohybuje neskutečně pomalu, má démonickou, loveckou povahu.“
Jako kontrast bylo až neuvěřitelně jednoduché obsadit několikanásobného držitele Oscara Dustina Hoffmana do role Baldiniho. „Vždy jsem ho chtěl pro tu roli získat. Navíc jsme dobrými přáteli. Když jsem vstoupil do tohoto projektu, věděl jsem okamžitě, že pro roli Baldiniho neexistuje lepší herec než Hoffman. Jednoduše to muselo fungovat, protože jsem odmítal akceptovat kohokoli jiného pro tuto roli,“ říká Tykwer se smíchem.
„Dustin je plný pozitivní energie a rád pracuje formou hry, jako děti. To je skvělá přednost, která vytváří skutečnou svobodu. Štáb ho miloval, brzy se poznal se všemi lidmi. To vše vytvářelo ohromnou vřelost a náklonnost. Dal nám jasně najevo, že máme být šťastni, že pracujeme na něčem, kde hrstka lidí může mít takové umělecké zkušenosti, že natáčení filmu je svým způsobem maniakální skupinová zkušenost spiklenecké společnosti. Dustin dal své filmové postavě vše: humor spojený se zranitelností a narcisismem a také spoustu vřelosti a srdečnosti,“ dodává Tykwer.
Třetího protagonistu ve skupině hraje zkušený jevištní i filmový herec Alan Rickman. Zde také bylo jednoduché rozhodování: „Alan byl první volbou pro Richise - tu roli jsme nenabídli nikomu jinému,“ říká Tykwer.
Rickman nikdy nečetl knihu Parfém. Byla pro něj neznámou ikonou. Tuto roli si zvolil spíše z důvodu, že je pro něj tak důležité pracovat se „skutečně dobrým“ režisérem. „Jsem velkým obdivovatelem Tomovy práce. Ačkoliv je Tom neuvěřitelně oddán své práci, je také tím nejpříjemnějším, nejotevřenějším a nejobětavějším člověkem, jakého znám. Atmosféra na place byla od začátku do konce jen příjemná,“ říká Rickman. O Eichingerovi dodává: „Velmi zřídka potkáte producenta, který je tak vzdělaný a zároveň dělá svoji práci s takovou vášní, ochotou a excentričností.“
Režisér Parfému, Tom Tykwer, věděl o spletitostech svého ‚Richise‘: „Potřebovali jsme naprostý protipól Grenouille: to znamená, že měl být nejen milujícím otcem, ale také naprosto vážným rivalem brilantního zabijáka. I když získáte pocit, že je Grenouille stále více neporazitelný, ve druhé části filmu se objeví Richis a vy si říkáte: ‚Možná Grenouille skutečně dostane ‘.“
O HUDBĚ
Tom Tykwer je jedním z mála mezinárodně uznávaných režisérů, kteří jsou zároveň odpovědní za hudební nahrávky svého projektu. Stejně jako ve všech svých filmových hitech složil Tykwer, společně s Johnny Klimekem a Reinholdem Heilem, hudbu i pro Parfém. Toto trio přátel spolu pracuje již téměř 10 let a říká si Pale 3. Kromě skládání soundtracků plánují také brzy vydat své vlastní album. Tom Tykwer chtěl, aby hudbu k Parfému, jeho dosud nejdražšímu a nejambicióznějšímu projektu, nahráli jen ti nejlepší. „Když jsem tu hudbu skládal, ptal jsem se sám sebe, jak by měla ve skutečnosti znít, a brzy jsem našel odpověď. Jako Berlínská Filharmonie!“ Tykwer nepředpokládal, že by spolupráce s jeho prvním zvoleným kandidátem mohla vyjít.
Sir Simon Rattle, dirigent Berlínské Filharmonie, byl však z této nabídky nadšený. Práci Toma Tykwera již dobře znal z jeho předchozích projektů. Když byla tato britská dirigentská hvězda v roce 1999 zvolena uměleckým ředitelem a hlavní dirigentem Berlínské Filharmonie, poradili mu přátelé, že Tykwerův film Lola běží o život je dobrý způsob, jak se sblížit s novým domovem, Berlínem. „Vždy jsem Toma obdivoval a říkal jsem si: ‚Oba bydlíme v Berlíně, měli bychom se potkat!‘“ říká Rattle. I když to trvalo několik let, byla adaptace Parfému tou ideální příležitostí k setkání.
Ocenění:
European Film Awards
2007 - Frank Griebe (Nejlepší kamera - Cena Carlo di Palma)
2007 - Uli Hanisch (Cena znamenitosti)
2007 - Ben Whishaw (Nejlepší herec) (nominace)
2007 - Johnny Klimek, Reinhold Heil, Tom Tykwer (Nejlepší hudba) (nominace)
2007 - Tom Tykwer (Cena diváků) (nominace)
DABING
V českém znění: Zdeněk Hruška - Ben Whishaw (Jean-Baptiste Grenouille), Jaromír Meduna - John Hurt (vypravěč), Jiří Prager - Dustin Hoffman (Guiseppe Baldini), Zdeněk Maryška - Alan Rickman (Antoine Richis), Kristýna Skalová - Rachel Hurd-Wood (Laure Richis), Pavel Šrom - ? (Dominique Druot), Bohdan Tůma - Sam Douglas (koželuh Grimal), Marek Libert - Jaume Montané (Pélissier), Jolana Smyčková - Karoline Herfurth (dívka s mirabelkami), Mirka Součková - ? (občanka z Grasse), Ladislav Cigánek - ? (voják), Filip Švarc - ? (voják), Radana Herrmannová - Sian Thomas, Corinna Harfouch, Dora Romano (paní Gallardová, madam Arnulfiová, Baldiniho manželka), Václav Mareš - Timothy Davies (Chenier), Václav Rašilov - Ramon Pujol (Lucien), Zuzana Schulzová, Zuzana Hykyšová - Sara Forestier, Jessica Schwarz (Jeanne, Natalie), Michal Michálek, Tomáš Juřička, Zdeněk Mahdal ml., Oldřich Hajlich, Jaroslav Kaňkovský, Jiří Plachý (titulky)
Zvuk: Dušan Matuška
Produkce: Leoš Lanči
Překlad, dialogy a režie: Veronika Veselá
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska 2006
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 30.11.2006 SPI Film
Premiéra USA: 27.12.2006 DreamWorks
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 14.05.2007 H.C.E.
Poprvé na DVD: 1.5.2007 H.C.E.
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 5 896 439
Tržby celkem - $ 132 180 323
Návštěvnost v ČR 70 042
Náklady (Rozpočet) - $ 50 000 000
„Film podle známého bestselleru Patrika Süskinda. Od dob Edgara Allana Poea nikdo nenapsal tak dokonalý thriller.“
OBSAH
Jean-Baptiste Grenouille má vlastnost génia – svým nosem dokáže zachytit, detailně popsat a charakterizovat všechny vůně, které se kolem něj mihnou. Okamžitě rozpozná jejich složení, míru použitých komponentů, čehož využívá pro výrobu těch nejúžasnějších parfémů na světě. Zoufale však touží po vytvoření dokonalé vůně. Naprosto zbavený citu se rozhodne vytvořit démonickou vůni, jejíž základní esencí bude vůně mladé dívky, nevinné a čisté. A učiní pro to vše...(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Nečekal bych, že Tykwer někdy natočí jednak historickou pohádku, a jednak film, který ve mně nezanechá žádné pocity. Přes všechnu tu luxusní výpravu a výborné herecké výkony mi tohle hopsání mezi Fantomem Paříže a Oliverem Twistem bylo s ubíhajícím časem pořád víc a víc volnější u krku, a to až do té míry, že si rozmyslím, jestli se podívám ještě jednou. Jen dobovým naturalismem mě totiž režisér Tykwerova formátu opravdu nedostane, a na něco hlubšího o mysli velmi specifického génia Parfém i přes velkorysou stopáž prostě nemá. Škoda. 70% Tak tohle jsem napsal nějaký čas po prvním a dlouho dlouho před druhým zhlédnutím a následným přečtením předlohy. Dnes vidím, že jsem při původním hodnocení opomenul zdůraznit formální kvality filmu a - a to především - Tykwerovu dokonalou znalost filmového média. Kaiser současného německého filmu (Entschuldigung, Herr Haneke, ale Vaše filmy jsou pro mě až příliš umělecky onanistické) přesně vystihl, co z knihy může přenést na plátno, a co je na něj třeba přidat, aby divák měl alespoň podobný zážitek jako čtenář. Film má výrazný a snadno zapamatovatelný obrazový symbol v pouzdru se třinácti flakóny, kniha má spoustu stránek věnovaných prchavému světu pachů a vůní a jejich životu v mysli zcela asociálního génia, který je zlý a plný nenávisti. Film nevyhnutelně Grenouilleho přikrášlil, aby s ním diváci ty dvě a půl hodiny vydrželi, a udělal z něj de facto chudáka stíhaného jeho vlastní výjimečností. A takto se dá pokračovat i dál. Jen tak mimochodem řečeno, kdyby se režisér pověnoval historické satiře tak jako to udělal autor, vydalo by to na čtyři hodiny. Tom Tykwer si zkrátka dokonale vyhrál s tím, čemu nejlépe rozumí, a tento jeho počin je nutno ocenit. Bohužel bych se tím zachoval neférově k ostatním zpracováním knižních předloh a zpronevěřil se svému "systému" hodnocení, protože můj zážitek z Parfému nejvýrazněji umocnilo právě až přečtení Süskindova románu. Pravda je ovšem taková, že teď, kdy jsem si při druhém pokusu vychutnal všechny ty řemeslné detaily a umělecké finesy a následně jako u vytržení konfrontoval obraz s psaným slovem a za ním schovanými duševními obrazy, bych bez rozmýšlení vyťal tomuto skutečně velkému evropskému filmu 90%. Osmdesátka proto bude dostatečně solidním kompromisem. (Gemini) 4*
Navození voňavosti byla věc, u které mě nejvíc zajímalo, jak si s ní režisér poradí. Knižní předlohu jsem nečetla, takže tohle a dobré ohlasy byly to jediné, co mě na film mohlo nalákat. A musím říct, že ta vůně se moc povedla... Instinktivně jsem se několikrát snažila spolu s hrdiny cítit to, co, zdálo se, cítí oni, chtěla jsem si přičichnout k té květinové zahradě, kterou evokoval Jeanův "dobrý" parfém. Vizuální krása zde dostává oproti jiným filmů naprosto nový rozměr, který sice nemůže slézt z plátna (chtělo by to vymyslet nové, pachové, kino, když může existovat IMAX... ;-)), ale intuitivně divákovi vleze pod kůži a někde v podvědomí je cítit. Tenhle film není dokonalý, stejně, jako nebyl dokonalý ten finální parfém (resp. byl, alejen z omezeného úhlul pohledu), ale stejně jako on může být pro někoho výborný. Příběh sám o sobě vlastně není vůbec zvláštní, jenže o ten tady vůbec nejde, to, co ho dělá výjimečným je výše zmíněné zpracování a herecké výkony. Některé scény byly dovedeny téměř k dokonalosti (jeden příklad za všechny - Baldini, jeho první setkání s Jeanem a míchání parfému Amour), ale jako celku k dokonalosti kus chybí. Přesto je to dílo, které stojí za shlédnutí, alespoň pro ty vizuální orgie (teď nemyslím skutečné orgie na konci) a pro to, že něco tak "velkého" se v Evropě moc často netočí. (Galadriel) 4*
Tento tajuplný a důmyslný příběh vraha je podle knihy, která se stala světovým bestsellerem a vynesla německému spisovateli bezmeznou slávu. Prostor filmu samotný se zaobírá chlapcem, později mužem, který měl nadměrný čich oproti jiným lidem a jak nebyl pochopen okolím ani on nedokázal pochopit okolí a žil jen pro jedno, vytvořit nejdokonalejší vůni na světě. Je pravda, že po celé dvě a půl hodiny se stále něco děje a herecký arsenál je nabytý až k prasknutí, ale samotný děj se plácá stále na jednom a tom samém místě a nedává samotné atmosféře té doby prostor. Podle mě se příliš upíná jen na samotnou postavu, a i když je to chvílemi příliš abstraktní a fantastické dokáže zaujmout a vtáhnout do děje fantastickým způsobem. O to víc bude šokovat závěr, který je všechno jen ne čekaný a zdá se, že sází na labužnické oko diváka. Přesto jsem nebyl natolik potěšen nakolik jsem čekal. Je to znát hlavně na tom, že mě film samotný nedokázal donutit opatřit si patřičný bestseller, který se za tak krátkou dobu dokázal stát tak oblíbeným. --- Mám nejlepší nos v Paříži. Zná všechny pachy světa. (Malarkey) 4*
VELKÁ RECENZE
Na CSFD jsem uvedl, že čím je Tarkovského Stalker pro vnímání času, tím je Parfém pro vůně. Vím, jak malé vážnosti tento ruský tvůrce mezi čtenáři MZ pojímá (předpokládám, že VIM s kterýmkoliv z jeho filmů by četl maximálně jeho autor) a proto svou tezi měním na: čím je Elvis Presley pro rock´n´roll, tím je... a zbytek už znáte. Patřím k těm, kteří slavnou předlohu nečetli (i když paperback, který nedávno vyšel za 99Kč mě k tomu asi donutí) a proto nejsem kompetentní říct, zda je slavná Sűskindova kniha zfilmovatelná nebo ne, případně dobře či špatně zadaptovaná. A po pravdě řečeno, jsem tomu docela rád. Hovory na téma "ale v knize je to jinak" mě totiž poslední dobou už docela unavují.
Pro úplnost dodám, že na Parfému si prý vylámaly zuby esa typu Miloš Forman, Stanley Kubrick a Martin Scorsese, až musel přijít tvůrce o generaci mladší a podle všeho natočit mnohem svižnější záležitost, než by to zvládl kdokoliv z výše jmenovaných. Nic proti slavným pánům, každý z nich by jistě přišel se svou originální troškou do mlýna - u Formana by Parfém dopadl asi jako Valmont, Amadeus nebo Goyovi duchové, u Kubricka jako Barry Lyndon a u Scorseseho by se stylově lehce otřel o Gangy New Yorku - a nemusela by to ani být nuda. Jsem však rád, že se adaptace nakonec ujal pro mě nečekaný Tom Tykwer, kterého si spojujeme s běžící Lolou a nikoliv se snímky z nichž čpí smrad pařížských stok, přebíjených vůní pudru a krásných dívek louhovaných za tepla.
Prozatím netuším, jak pachový vjem zprostředkovává Sűskindův text, ale Tykwer do samého středu svého filmu umístil vůni, respektive lidský smysl - čich, a pudovost. V Tykwerově uchopení se touha hlavního hrdiny, obdařeného geniálními čichovými schopnostmi a pátrajícího po dokonalé esenci, stává dobrodružstvím hodným Indiana Jonese. A Tykwer dělá všechno pro to, abychom svůj čichový orgán nenechali zahálet a začali si vybavovat, jak voní to a ono. Už v první scéně na tržišti nám ukazuje značně aromatické věci a jako stařičký učitel s dlouhým ukazovátkem přikládá špičku na velkou nástěnnou tabuli a ptá se nás: jak voní tohle? a jak tamto? Několik lidí se mi po projekci nezávisle na sobě svěřilo, že už v sále si začali uvědomovat vůně ve svém okolí. Podobně i já: můj kolega vpravo byl zřejmě náruživý kuřák, paní vlevo asi před projekcí navštívila vývařovnu kolonela z Kentucky. Když se Jean-Baptiste Grenouilleovi podaří získat esenci růže a její první kapka padá v makrodetailu a zpomaleném záběru do kádinky, doslova cítíte, jak se vůně rozstříkne po celém kinosále. Řekl bych, že lepšími kinematografickými prostředky už snad ani vůně vyjádřit nejdou. A co se týče čistoty filmové řeči, jde o něco, po čem zjevně toužili i američtí kinaři 50. let, kteří u vybraných filmů trošku švindlovali a vstřikovali do sálu vonné látky, ať se diváci pomějí. Vyjádřit to samé obrazem však pro ně byla ještě hudba daleké budoucnosti...
Úvodní směs brutality, přidušeného erotična, špetky pudovosti a jemného humoru - vivat Dustin Hoffman! - patří bez přehánění k jedněm z nejpovedenějších vyjádření ducha doby, jaký jsem kdy na plátně viděl. Je to o to zajímavější, že podprahově stále cítíte, že Tykwer tam se svou dynamickou kamerou neustále protlačuje cosi cizorodého, co z vážně pojatých historických filmů běžně neznáme – asi jako hudba v traileru k Marie Antoinette – a zároveň se nám něčeho nedostává: vhledu do hlavní postavy. Chcete-li psychologie. Vrah mladých dívek, toužící po dokonalé vůni, Jean-Baptiste Grenouille je duševně plošší než žehlící prkno a pod kůži se mu nedostaneme ani o milimetr. Prakticky nikde se o něm nevyjeví nic, co by nám jej zlidštilo. Zlatý Hannibal Lecter.
Kupodivu to vůbec nevadí, protože jeho citová plochost je naopak naprosto na místě. Je totiž hrdinou, kterému nejde o úspěch, moc, bohatství, ani ženy, což jsou běžné roznětky jednání a hnojivo skomírající motivace, s nimiž si ctitelé herecké metody Stanislavského vždycky velmi rádi vyhrají. Jean-Baptiste touží jen po dokonalé vůni. Zní to zvláštně, ale právě od takto podivného hrdiny, který nemá touhy jako každý druhý, se můžeme dočkat toho největšího a nejsofistikovanějšího zla, jaké si dokážete představit. Zla, které pro své konání nemá žádný vznešený, ani zavrženíhodný motiv, jen slast z chvilkového nasycení jednoho smyslu. Ben Whishaw jako Jean-Baptiste Grenouille je ukázkou toho, že k působivému hereckému výkonu stačí vhodně (ne)disponovaný herec a ještě k tomu nemusí ani moc mluvit. Jean-Baptiste za celý film nepronese víc než dvacet vět, ale pokud už začínáte tušit, s kým máte tu čest, pokaždé vás u toho mrazí. Tím víc, že si uvědomujete zvláštní rozpor mezi jeho zavrženíhodností a zároveň jakousi těžko definovatelnou čistotou. Ano, nějak takhle jsem si představoval Iluzionistu.
Osobně lituji, že přibližně ve třetině se Jean-Baptiste vydá mimo dramaticky a prostorově sevřený Paříž na venkov a z filmu cosi zmizí. Jakoby se prověsila dosud napnutá struna a uslyšíte první falešné tóny. Děj se lehce prosvětlí, přibude postav, motivů, ale také nedokonalostí. Během pařížských scén jsme měl dojem, že sleduji film, který výrazně nabourá mé letošní TOP5, ale od druhé třetiny mě to rychle přešlo. Atmosféra začíná slábnout, makabrózní činy hlavního hrdiny nepůsobí tak vyšinutě, jak by měly, dokonce se objevují logické chyby a ani Jean-Baptiste už ke škodě věci není v zaměřovači tak často jako dosud. Těžko uvěřit, že by sériový vrah typu Grenouille unikal zodpovědným úřadům tak dlouho. A ještě na tak malém městě! Bohužel, slavný Alan Rickman opět ukazuje, že hraje sice obstojně, ale stále dokola „shakespearovsky“ stejně. A vidět to samé u Lásky nebeské, Harryho Pottera a půl tuctu dalších věcí už docela nudí. V této části se mé hodnocení ustálilo těsně pod 6/10.
Ovšem poslední pětina vše napraví a já nemůžu než tleskat. Bohužel vám tu nemůžu prozradit čemu konkrétně. Film má sice dva konce, ale oba jsou hooodně zvláštní a vyskočí vám u nich pěkných pár otazníků. Přiznám se, že když se začalo dít na prvním náměstí to, co se dělo, dost mě to vykolejilo, ale čím dál víc mi začalo připadat, že v některých momentech nemá Parfém daleko k dokonalosti, pro kterou je číslovka 100% zcela nevystihující. Domnívám se, že z „prvního konce“ by měl radost i Sigmund Freud, protože tak úzké sepětí náboženského vytržení a sexuality se jen tak nevídá. Ale víc už ani slovo. Druhý konec na mě zapůsobil nejen kvůli tomu, co vidíme, ale i kvůli tomu, že nám hlas vypravěče krátce před tím poskytne jeden z mála vhledů do Grenouilleovy postavy, která se ve svém nízkém věku a s v podstatě jedinou dovedností dotkla věčnosti.
Po pravdě řečeno, nevím, co za „message“ se v těchto dvou scénách ukrývá, ale již několik dní na to nedokážu nemyslet. A budu rád, když pod článek napíšte, co znamenaly pro vás. Žádný z předešlých Tykwerových filmů mě ani z poloviny tak nezasáhl (dokonce ani Nebe ne), ale jsem rád, že jsem konečně prohlédl a ucítil...parfém;)
P.S. Triky od českého UPP jsou tentokrát skvělé. Silný kuřák vedle mě své partnerce několikrát tvrdil, že „k těm barákům na mostě se musíme jet podívat.“ Existuje pro CGI most lepší vizitka?
PODROBNÝ POPIS FILMU
V Paříži 18. století to rozhodně nevonělo a na rybím trhu vládl zápach až nesnesitelný. A právě zde se roku 1738 jedné prodavačce, která už dříve porodila čtyři mrtvé děti, narodí přímo při práci chlapec. V domnění, že i tohle dítě je mrtvé, chystá se je žena po práci vyhodit s ostatními splašky. Chlapec ale po chvíli začne hlasitě plakat. Matka utíká, je chycena a oběšena. Malý Jean-Baptiste se dostává do sirotčince... Je to zvláštní dítě, a všichni si to uvědomují. Majitelka sirotčince, Madame Gaillardová, dokonce jednou na poslední chvíli dětem zabrání, když ho chtějí udusit. Chlapec vyrůstá a má jedinou vášeň: pachy a vůně, které dokonale rozeznává. Má téměř zázračně vyvinutý čich. Ve třinácti letech už pro něj není v sirotčinci místo a Madame Gaillardová ho prodává majiteli koželužny Grimalovi... Jean-Baptiste, přestože ho často bijí a odmalička musí těžce dřít, je mimořádně životaschopný a ze všech ran se vždy vylíže. Nadále pátrá po vůních a stačí mu zavřít oči, aby je kdekoli identifikoval a rozeznal. Jednoho dne tak sleduje krásnou rusovlásku, která prodává mirabelky. Dívka se ho ale bojí a uteče před ním. Jean-Baptiste ji dostihne, a když se ozvou kroky a dívka chce křičet, přitiskne jí ruku na ústa a nechtěně ji uškrtí. Bloudí rukama po mrtvole, která pomalu vychládá, a z těla uniká i jeho jedinečná vůně. Od té chvíle bude mít Jean-Baptiste jedinou touhu: zachytit vůně a proměnit je v parfém...
Když mu jde odevzdat objednané kůže, seznámí se se slavným výrobcem parfémů Giuseppem Baldinim, jehož obchod v poslední době upadá. Předstihl ho totiž jeho konkurent Pélissier se svým posledním parfémem "Amor a Psyché". Jean-Baptiste nejen bezchybně určí složení parfému, což se Baldinimu nepodařilo, ale ještě ho v mžiku oka vylepší. Začne u Baldiniho pracovat a obchod znovu jen kvete. Baldini mu často vypráví o jihofrancouzském městečku Grasse, kde by mohl zdokonalit své parfumérské dovednosti. A Jean-Baptiste se tam bez váhání vypraví. Jeho touhou je vyrobit nejlepší parfém na světě...
Baldinimu nechá ještě stovku návrhů nových parfémů, ten ale bezprostředně po jeho odjezdu umírá pod troskami svého chatrného domu. Jean-Baptiste zatím přichází do Grasse, kde začne pracovat u parfuméra Druota a jeho ženy. Je posedlý myšlenkou zachytit vůni panenského dívčího těla. Jednoho dne se náhodně setká s mladou venkovankou, která se velmi podobá jeho první pařížské oběti. Zabije ji silným úderem do hlavy a její tělo louhuje a zpracovává, aby z něj dostal cennou esenci. To vše v Druotově dílně a samozřejmě tajně. Stejným způsobem zabije zanedlouho i prostitutku, která mu nechce dovolit, aby na ní praktikoval své pokusy se zachycováním vůní. Během oslavy narozenin Laurya Richisové, žijící na zámku s otcem Antoinem, se ztratí dvojčata Albine a Françoise, která též padnou za oběť hledačské vášni Jeana-Baptisty. Když jsou pak nalezena jejich nahá těla s ostříhanými hlavami, městečkem obchází hrůza: na popud Antoina Richise je vyhlášen zákaz vycházení a policie i obyvatelstvo začnou usilovně pátrat po zvrhlém vrahovi.
O FILMU
Producent Bernd Eichinger četl Parfém již v roce jeho vydání, tj. 1985. Okamžitě se vydal za autorem, Patrickem Süskindem, aby získal práva na film. „Byl to velmi unikátní a silný příběh. Cítil jsem, že by to z toho mohl být výjimečný film.“ Ale Süskind nechtěl práva prodat. Tato kniha zůstávala na listu přání mnoha filmařů dlouhé roky, zatímco Süskind všechny žádosti odmítal. Jeho neochota prodat práva se stala legendární.
„Myslel jsem si, že to bude snazší, protože jsme byli přátelé,“ vzpomíná Eichinger, „ale Süskind je stále nechtěl prodat.“ 1986, rok po svém vydání, se kniha stala celosvětovým bestsellerem a druhou nejúspěšnější německou knihou všech dob. Nejen Eichinger, ale i jeho prominentní kolegové posílali své pravidelné žádosti na prodej práv. „Myslím, že si Süskind jednoduše nedokázal představit kdo by dokázal zadaptovat tento komplexní materiál,“ dodává režisér Tom Tykwer.
Ale trpělivost přináší růže, zvláště v rychlém běhu filmového průmyslu, a když se Eichinger v roce 2000 opět zeptal, Süskind konečně svolil a prodal práva na filmové zpracování Parfému. „Když jsem zjistil, že již neříká „Ne, Ne“ ale „Možná“, oslovil jsem vydavatelství znovu. Vysvětlili mi, že Patrick nechce být v potenciálním filmovém projektu vůbec zapojen. Byl to podobný případ jako u Jména růže, kde Eco nechtěl aktivně spolupracovat na filmové adaptaci. Ale abych to zkrátil: konečně jsme dosáhli dohody a já získal ona práva,“ shrnuje Eichinger.
„Tvrdým oříškem filmu byl fakt, že se hlavní postava nevyjadřuje slovy. Spisovatel může jako kompenzaci použít vyprávění, to však není možné ve filmu. Diváci mohou získat z postavy určité pocity, pokud mluví. Naším největším problémem bylo tedy vyprávění,“ říká Eichinger, když vysvětluje obtíže spojené s tvorbou scénáře. „Setkal jsem se s mnoha mezinárodními režiséry a scénáristy - původně jsem neuvažoval o nikom z Německa. Ale nedokázal jsem s nimi dosáhnout jakéhokoliv konsenzu v otázce toho, jaký film by to vlastně měl být. U mých předchozích projektů to bylo mnohem snazší a dohody jsme dosáhli rychle, jako např. s Jean-Jacquesem Annaudem u Jména růže nebo Billem Augustem u Domu duchů. S Parfémem to bylo mnohem těžší, protože jsme se museli dostat až na samé základy vyprávění. Přestože mnoho režisérů mělo o film veliký zájem, nikdo z nich mi nedokázal říci, jak by měl tento film vlastně vypadat. Vše zůstávalo takové nejasné.“
Eichinger pokračuje: „Pak přišel Andrew Birkin. Začali jsme spolu načrtávat scénář. Nastala velká otázka, kdo bude film režírovat. S materiálem, jako je tento, je pro režiséra důležité, aby byl zapojen do tvorby scénáře. Ve většině příběhů projde hlavní hrdina „očistou“ a nakonec vyjde jako jiný člověk. Když si vezmete Mlčení jehňátek, kde se Clarice Starling a Hannibal Lecter staví proti sobě navzájem, v Parfému máme pouze Lectera.“ Ačkoliv Hannibal Lecter zabíjí z jistého druhu vášně, Grenouille páchá své vraždy z prosté nutnosti, aby dokončil své „umělecké dílo“.
Pak vstoupil do projektu Tom Tykwer - pro Eichingera ten nejlepší režisér tohoto nádherného opusu. „Hned od začátku bylo jasné, že Tom a já chceme společně natočit moderní film. Tom je neskutečně inovativním režisérem, který se nebojí experimentů, ale stále rád tvoří film podle klasických zásad. Pod jeho režisérskou taktovkou vypadá film přesně tak, jak jsem si vždy představoval.“
V průběhu následujících dvou let toto trio ladilo a zdokonalovalo scénář. Pro Tykwera znamenala tato adaptace „ohromnou výzvu, neboť tento román je neskutečně komplexní a výpravný. Největším lákadlem pro mne bylo podkladové téma knihy, které je podobné mým předchozím filmům. Je zde také ústřední postava, která bojuje za uznání a lásku a snaží se na sebe upoutat pozornost, touží po lidské náklonnosti. Touha po spojení je téma všech mých filmů.“ Spoluscénárista/režisér měl také jiný podnět: „Většina dobových filmů je pro mne nudných, takže mým cílem bylo natočit takový film, který by byl v oblasti filmového jazyka moderní, ale stále by byl věrný své historické předloze, stejně jako se moderní vyprávění knihy nikdy neobětuje své historické přesnosti.“
„Občas to bylo dosti šílené, když jsme stáli po kolena ponořeni v rybích vnitřnostech, dávali instrukce ve čtyřech jazycích a měli téměř 100 komparsistů kolem sebe,“ směje se Tykwer. „Člověk musí uznat, že vše závisí na velmi dobré organizaci,“ dodává.
„Organizace“ se stala během tohoto natáčení téměř magickým slovem. Natáčelo se v Mnichově (Bavaria Studios) a Španělsku (Barcelona, Girona a Figueres). Vše odstartovalo na konci června třídenním výletem do Provence, kde se natočilo několik záběrů krajiny (např. pole s levandulí, která je důležitá pro výrobu parfému). Tykwer řídil štáb cca 350 lidí a více než 5 200 komparsistů. Ale tento projekt byl pro herce i štáb skutečným road movie, neboť hlavní hrdina, Grenouille, je stále v pohybu a cestuje od města slávy, Paříže, jižně do Grasse, blízko Côte d’Azur.
„Rozhodně neuvidíte klasický kostýmní film,“ uvádí producent Bernd Eichinger. „Tento film vypadá draze. Diváci uvidí záběry, které takovýmto způsobem ještě nikdy nebyly zachyceny. Ale tím největším nebezpečím je upadnout do konvenčního kostýmního filmu. Ačkoliv je to moderní film, musí herci nosit své kostýmy, jako by je nosili každý den. Autenticita je jedna věc, ale potřebujete k tomu i moderní přístup. Trochu jako Jméno růže, které je také zasazeno do středověku, ale není to vůbec kostýmní film. Ten snímek musí působit jako nezávislé umělecké dílo a aby se toho dosáhlo, musí autor najít nový přístup. Kmotr se nestal filmovou klasikou proto, že zůstal naprosto věrný knize, ale stal se jí díky tomu, že to byl inovativní kousek filmařství.“
Příprava scénáře trvala dva roky, samotné natáčení odstartovalo 12. července 2005 a skončilo 16. října 2005, poté následovala post-produkce. Jistě není bez zajímavosti, že pro pro kompletní zpracování vizuálních efektů Parfému bylo vybráno pražské studio.
„Od začátku jsme příběh zasadili do napjaté reality, která okamžitě překoná propast mezi současností a „neznámým“ prostředím 18. století. Chtěli jsme natočit film, který by měl maximum možných pohonů; diváci se musí soustředit na příběh hned od začátku bez toho, aniž by je rušilo pozadí, jakkoliv působivé,“ udáví Tykwer.
Dva lidé odpovědni za toto nádherné, „nenápadné“ pozadí byli vedoucí výroby Uli Hanisch a kostýmní výtvarník Pierre-Yves Gayraud. „Na začátku jsme trávili všechen čas studiem kreseb, literatury a vědeckých prací týkajících se Francie 18. století za vlády Ludvíka XV.,“ říká Hanisch. „Záměrem bylo se natolik sžít s tímto konkrétním obdobím rokoka, abychom ho byli schopni použít bez problémů jako podklad pro linii příběhu. Z hlediska historie je nám 18. století méně známé než 19., průmyslový věk, kdy začaly pomalu životu dominovat elektřina a velké stroje.“ Kromě toho se filmaři museli blízce seznámit s tajnými metodami tvorby parfémů, které se používaly v pre-industriální době, před tím, než vznikly moderní, dokonale vybavené laboratoře, nebo s koželužným řemeslem, které téměř zničilo Grenouille jako v knize, tak i ve filmu.
Příběh je zasazen do Paříže a jižné Francie 30. - 60. let 18. století. Filmaři potřebovali o této éře zjistit, co znamenal „Louis-quinze“ (umělecký styl Francie 18. století, pojmenováno po Ludvíku XV.), co řídilo sociální mechanismy, jak se lidé chovali a v co věřili. „Na knize bylo nejzajímavější to, že autor nepopisuje tehdejší život z pohledu vyšší společnosti. Je tam samozřejmě bohatý a noblesní život obchodníka Richise, s nádhernými oděvy a velkými společenskými akcemi, ale tento svět, většinou popisovaný z pohledu Grenouille, tvoří asi jen 5 % filmu. Kniha i film se mnohem více zaměřují na historickou realitu „spodiny“, tj. nižší a střední třídy poloviny 18. století,“ rekapituluje Tykwer.
Během průzkumu se v hlavách Hanische, Tykwera a kameramana Franka Griebea přeměnilo toto pre-industriální období 18. století spíše na temný Středověk. Na jedné straně je to z důvodu, že v té době neexistoval adekvátní zdroj světla, a na straně druhé kvůli samotné dějové linii. „Náš film má temnou estetiku a vypráví příběh temné postavy. Zaměřili jsme se na malíře, kteří se specializovali na stín, s jen pár zdroji světla, jako byli Caravaggio, Joseph Wright a Rembrandt. Tito lidé měli po ruce jen svíčku, aby osvětlila jejich svět. Mimo tento zdroj světla byla všude naprostá tma,“ říká Tykwer.
Pro dobové kostýmy zvláště nižší třídy by také bylo nemyslitelné, aby byly světlé a zářivé. „Kladli jsme veliký důraz na to, aby se Parfém nestal sterilním filmem. Chtěli jsme, aby nadaný krejčí ušil kostýmy s ohromnou precizností, které by herci oblékli během pěti minut před začátkem natáčením,“ říká Tykwer.
„Asi tak rok před tím, než začalo natáčení, jsem strávil 15 týdnů průzkumem,“ uvádí kostýmní výtvarní Pierre-Yves Gayraud. „Prolistoval jsem ohromné množství knih, esejí a ilustrací z té doby. Připravil jsem kostýmní storyboardy pro všechny záběry. Pokud jsme chtěli ukázat Grenouille jako stín, chameleóna, nesměli jsme použít vůbec bílou, a střih jeho oblečení musel být zachován po celý film. To mu také usnadnilo zůstat „neviditelným“ na ponuré periferii jeho světa.“ Rachel Hurd-Woodovou, která hraje Lauru, obchodníkovu dceru, se Gyaraud rozhodl neodít do barevných regionálních šatů, které v té době byly tradiční, ale spíše do méně nápadných tónů pařížských slečen, které více podtrhly její společenské postavení stejně jako její nádherné rudé vlasy.
Pak připadl Gayraudovi nezáviděníhodný úkol - získat správné látky a najít místo pro ušití kostýmů. Výroba se realizovala v Rumunsku, kde byla také většina nezbytného materiálu nakoupena. Během tří měsíců bylo připraveno přes 1400 kostýmů (spolu s botami, klobouky a dalšími doplňky) v dílnách v a kolem Bukurešti a zaslány na místa natáčení. Ale žádný z těchto kousků oblečení nevypadal jako nový: „Naše oděvy musely vypadat usmoleně a upoceně, protože postavy, které je nosily, také páchly. Jakmile byly kostýmy hotové, museli jsme z nich udělat obnošené a špinavé šaty. Tento „destruktivní proces“ byl bezpochyby tou nejtěžší částí v tvorbě kostýmů,“ usmívá se Tykwer. Navíc si je herci museli obléknout a více či méně v nich žít ještě před začátkem natáčením. Tykwer dodává: „Takto se herci mohli dokonale seznámit s každým stehem svého kostýmu.“
„Demolování“ kostýmů mělo také pomoci vytvořit odér 18. století (základní komponent původního románu) „viditelný“ pro filmové médium. „Literatura musí samozřejmě vždy pracovat s převedením smyslů, neboť kniha běžně nevoní.“ Ale pro Tykwera má film stejně platný „jazyk jako literatura. Z tohoto důvodu musí být náš filmový „svět“ zřetelný a hmatatelný. To znamená, že diváci musí prožít vše, co prožívá Grenouille, od okamžiku jeho narození ve špíně pařížského rybího trhu,“ říká Tykwer.
Jak znázornit Grenouilleův geniální čich? Na tento nejčastější dotaz odpovídá producent Eichinger: „Ve filmu nemůžete učinit vůni viditelnou. A kniha také nevoní. Süskindův dar spočívá v jeho schopnosti umožnit svým čtenářům prožít Grenouilleův svět, který je objevován pouze skrz jeho čich. My jsme to učinili, avšak jiným jazykem, který se skládal ze zvuků, hudby, dialogů a samozřejmě obrazů. Vezměte si např. louku v ranním jarním slunci. Když ji natočíte a správně vše sestříháte, máte nejen atmosféru a prožitek, ale také ji „cítíte“. Jiným příkladem jsou každodenní reklamy na kávu. Zde se také téměř nepoužívají speciální efekty - jedná se většinou o horký šálek kávy. Ale v určitém bodě divákovo podvědomí navodí dojem, že ta káva skutečně voní. Takže jsme se pustili do tohoto ohromného kšeftu, abychom podpořili naši ideu. Když točíte louku ve slunečním světle nebo jednotlivé květiny, vyžaduje to obrovskou optickou přesnost, abyste správně zachytili jejich vůni do obrazu.“
Dalším krokem pro Tykwera a Eichingera bylo rozhodnutí, kde vybudovat více než 100 kulis potřebných k oživení celkové zápletky. Rozsah těchto požadavků se táhl od těch nejšpinavějších míst (pařížský trh roku 1750) až po ta nejkouzelnější místa na světě (Grasse, prosluněné, provoněné město na jihu Francie).
Nejprve se uvažovalo o Chorvatsku, pro jeho krajinou scenérii a starodávná města. Tvůrci samozřejmě také diskutovali o variantě točit film na jeho původních místech, ale moderní Paříž a Grasse jsou příliš vzdálené minulosti, aby umožňovaly tvůrcům rychlé změny lokací. Zato ve Španělsku našli doslova El Dorado. Spousta ulic a náměstí Barcelony, Girony a Figueras nebyla sice zcela autentická, mohla však být celkem dobře přeměněna na „Louis-quinze“.
U scény, ve které se Grenouille objeví před davem, který se přišel podívat na jeho popravu, strávil štáb i herci celý víkend. Pueblo Espanol, populární muzeum ve volné přírodě, představovalo perfektní lokaci pro tuto neobyčejnou scénu, ve které 750 komparsistům asistovalo 40 vizážistů a 35 kostymérů.
Je to okázalé finále filmu: tisíce lidí plni nenávisti čekají na Grenouilleovu popravu, ale když konečně Grenouille vystoupí z vozu a objeví se před nimi, jejich pocity se díky Grenouilleovu parfému změní nejprve v překvapené sympatie, pak v lásku, poté obdiv a nakonec v nevázanou oddanost. Tato scéna končí v extatické milostné bouři, ve které se všichni lidé na náměstí milují, trhají ze sebe oblečení a splynou v jedno gigantické erotické objetí.
„Tento úkol se zdál být nemožným. Vývoj pocitů, které zde měly být ukázány a které měly být přesvědčivé, závisel na stovce nezkušených komparsistů. Ti by museli tuto neuvěřitelnou přeměnu hodnověrně ztvárnit ve svých tvářích i tělech. Takže otázkou pro mne bylo: ‚Jak to uděláme?‘“ říká Tom Tykwer. „Vždy jsem si tuto scénu představoval jako určitý druh choreografie, něco jako emocionální taneční vystoupení - ale zároveň velmi přirozené.“ Pak Tykwera napadl jeden z nejznámějších evropských tanečních divadelních souborů, La Fura dels Baus, který sídlí v Barceloně. Již dlouhá léta je jejich obdivovatelem, a tak jim na místě zavolal - a okamžitě byl přijat s nadšením. Projektový manager La Fura, Jürgen Müller, a jeho asistent Lluis Fuster dali dohromady ze svého ansámblu cca 50 „klíčových hráčů“, doplněných téměř stovkou talentů - mladých herců a zkušených komparsistů - a byli schopni sestavit jádro tohoto masivního davu. Zbývajících 600 komparsistů bylo nakonec naaranžováno okolo tohoto středu a společně tak vytvořili scénu, ve které projevovali nejen silné emoce, ale také si navzájem svlékali šaty a jeden druhého objímali. Nemusíme ani zmiňovat, jaká to byla výzva zúčastnit se toho, co následovalo…
Na konci léta 2005 se historické centrum Barcelony, Barri Gotic, přeměnilo na to „nejšpinavější místo v nejšpinavější metropoli Evropy 18. století“ - pařížský rybí trh v Paříži. 350 členů štábu strávilo v Barceloně 29 dní „tvorbou“ ulic a cestiček Paříže, včetně Pelissierovy parfumérie, kde se Grenouille poprvé setkává s vůní uzavřenou do lahve. Toto město také dublovalo Grasse, včetně Richisovy vily, katedrály a ohromného náměstí, kde měl být Grenouille popraven.
Stavbou těchto scén bylo pověřeno na 100 lidí. Cokoliv moderního na barcelonském gotickém náměstí bylo zahaleno masivními latexovými konstrukcemi nataženými přes domy, aby zakryly nevhodné prvky jako např. elektrické kabely nebo moderní rámy oken. Tento latex vypadal velmi staře a ošuntěle (stejně jako prostředí 18. stol.), avšak byl přizpůsoben stávajícím starým budovám Barcelony.
Ale všechny tyto mamutí snahy z hlediska lidské síly a vybavení nebyly ničím v porovnání s tím, čeho chtěl Tom Tykwer dosáhnout. Založil skutečnou „špinavou jednotku“ složenou z 60 mladých pomocníků, kteří s kbelíky a hadicemi rozmisťovali různé druhy odpadků po celém městě - a kteří na konci dne museli vše opět uklidit, aniž by po nich zůstala sebemenší stopa.
Když se ohlédneme zpět, Tykwer neměl nic jiného než sympatie k jeho „špinavé práci“: „Ty bláznivé dny, kdy jsme přeměnili krásné náměstí Barcelony na špinavý, páchnoucí pařížský rybí trh, byly nádherné.“ Aby se mohlo začít točit, musely být po náměstí rozmístěny 2,5 tuny ryb a 1 tuna masa, zanechávající zápach, který byl cítit na míle daleko. Produkce tak zamořila celé ulice, ale mohla natáčet jen od 8 hod. ráno do poledne. Komparsisté se museli pro své role hlásit u maskérů a kostymérů (paruky, zkažené zuby ad.) v jednu hodinu ráno, neboť tento proces zabral více než šest hodin.
Kromě 29 dnů v Barceloně strávil štáb také 8 dní blízko Girony a 15 dní v Dalího městě Figueras. Obě lokace se nachází v severozápadním cípu Španělska, nedaleko pyrenejské hranice s Francií. Několik scén z hor a lesů se natáčelo v okolí Girony, která mimo jiné poskytla prostor pro domov a studio Mme. Arnufi, ve kterém se Grenouille učí složitému umění „enfleurage“, získávání vzácného esenciálního oleje z květů. Malebný Castell de San Ferran ve Figueras poskytl scény např. pro Grimalovu neblahou koželužnu a pařížské městské brány. Jeho žalář posloužil svému původnímu účelu pro scény zadrženého Grenouille. Dokonce i jeskyně ve French Massif Central, ve které Grenouille zjistí, že nemá žádný osobní pach, byla vytvořena ve Figueras.
Hned od začátku Tykwer s Eichingerem věděli, že natáčet celý film ve studiu není řešením. „Vytvořit ve studiu na 100 scén by nám trvalo desetkrát tolik co nyní. Měli jsme jich hodně: 65 exteriérů a bezpočet pokojů. To vše by bylo příliš nákladné. Také jsem chtěl pro exteriéry využít živé lokace, abych zachytil realitu, kterou jsme hledali,“ shrnuje Tykwer.
Dustin Hoffman a Ben Whishaw prodělali před natáčením nárazový kurz v umění tvorby parfémů. Jejich scény byly natáčeny v chronologickém sledu, a tak umožňovaly hercům následovat přirozený vývoj vztahu jejich postav. Obchod úctyhodného parfumérského mistra Baldiniho byl zbudován ve studiích v Mnichově a natáčení zde začalo v červenci 2005.
Tykwerovi okamžitě vytanul na mysli jiný, historicky podložený, duet, když prvně četl tento román. „Dynamika Baldiniho krámku má mnoho společného se soutěžením mezi Salierim a Mozartem. Mladý Mozart, s jeho temperamentními a povznášejícími uměleckými dovednostmi, přivodil starému mistru Salierimu záchvat mrtvice. V Parfému také mistr očerňuje svého mladého studenta avšak brzy zjistí, že je naprosto geniální. To ho odrovná. Ten velký, desetiminutový „míchací duel“ mezi starým mistrem a nadějným učněm je stejný,“ pokračuje Tykwer. „Dustin, který knihu před tím nikdy nečetl, byl schopen přivést tento psychologický předěl, ve kterém se žák stane učitelem, k dokonalosti. Samozřejmě měl Baldini nad svým žákem značnou převahu, ale postupem natáčení se síla Bena/Grenouille pomalu, ale jistě protlačila do popředí.“
Sesuv domu, vizualizace omamných vůní a náměstí přeplněné davem lidí… To není práce filmového štábu ani stovek komparsistů. Těmito a mnoha dalšími vizuálními efekty přispělo k celkovému kouzlu Parfému studio UPP, sídlící v Praze.
„Spolupráce na projektu Parfém byla skvělou zkušeností, které si moc vážíme; vždyť jde o největší německý projekt. Důvěra, kterou jsme dostali od režiséra Toma Tykwera a celého týmu pro nás zároveň znamenala obrovskou zodpovědnost. Upřímně řečeno, teprve po premiéře jsem si opravdu oddechl. Bylo moc příjemné slyšet, že jsou všichni spokojeni,“ uvádí Vít Komrzý, ředitel studia UPP.
Specialisté UPP se účastnili příprav natáčení i celého procesu realizace Parfému. Po dvou měsících strávených na place tak přišly čtyři měsíce strávené ve studiu v rámci post-produkce. Zde bylo vyrobeno přes 300 trikových záběrů.
Parfém se odehrává v historickém prostředí Paříže a dalších oblastech Francie. Bylo tedy potřeba scény, natočené v jiných lokacích, upravit. Mat Painting department (dokreslování) tak připravovalo velmi náročné kompozice záběrů na historickou Paříž, brány města, nábřeží, ale také mořský břeh, interiér historické lékárny či vznešeného sídla.
Jedním z nejzásadnějších zásahů studia byla příprava scény, při které spadne jeden z domů, postavených na mostě Pont au Change. Základem této velmi náročné scény byla práce s modelem. Tým modelářů připravil detailní model mostu a domů, na něm postavených, včetně modelu padajícího domu. Jednalo se o modely v poměru 1:5 a 1:10. Proces bourání byl pečlivě připraven a po té natočen speciální rychloběžnou kamerou.
Scéna, ve které Grenouille ucítí specifický pach, začíná záběrem, jak leží u potoka, poté se kamera postupně přesouvá břeh potoka, pod vodní hladinu a následně k žábě, která vypouští do vody shluk žabích vajec. Tato scéna je kompozicí reálného záběru a 3D animace. Oddělení 3D připravilo žábu a vajíčka v podvodním prostředí, kompozici provedli specialisté z 2D oddělení. Charakteristické atmosféry bylo dosaženo i dobarvením záběrů.
Ať už se jedná o průvod ulicí, či scény na náměstí do posledního místečka zaplněného lidmi, bylo by nesmírně náročné zajišťovat takové množství komparsu, oblečení apod. Proto byly tyto scény natočeny z různých úhlů pohledu s omezeným počtem lidí, kteří se potom počítačově „naklonovali“.
Důkazem, že počítače mohou pomáhat i v kaskadérské práci, jsou např. záběry, ve kterých Laura rychle ujíždí prašnou cestou na koni. Tato scéna byla natočena dublérkou a při finalizaci záběru specialisté z UPP vyměnili její tvář za obraz skutečné představitelky role.
O POSTAVÁCH
Zatímco byla volba herců pro role chytrého obchodníka Richise a Grenouilleova mistra Baldiniho snadná, najít vhodného herce pro roli Grenouillea bylo velmi obtížné. „Tuto knihu četlo mnoho lidí, takže jsme museli najít herce, který by vyhovoval nejen nám, ale který by splnil očekávání všech těchto čtenářů a potenciálních diváků,“ vysvětluje Tykwer. „Ačkoliv se nám hlásilo mnoho ochotných herců, bylo za potřebí vybrat někoho, kdo by byl naprosto neznámý. Dalo by se říci, že to musel být „nikdo“, kdo se stal „někým“ - protože o tom ten příběh je. Pak jsem na něčí doporučení viděl Bena Whishawa jako Hamleta ve hře Trevora Nunna v Londýně v Old Vic, a okamžitě jsem věděl: Mám ho! Pak následovala zkouška, která okamžitě přesvědčila Bernda o Benově potenciálu.“
Mladý anglický herec říká o svém režisérovi: „Práce s Tomem je brilantní. Jak jsem si všiml, on filmem dýchá a žije. Zatím jsem nepotkal režiséra, který by tolik naslouchal svým hercům a ne jen předstíral zájem. Skutečně ho zajímá, co říkáte. Zároveň je neuvěřitelně ochotný pomoci a vždy otevřený nápadům druhých lidí.“ A o producentu Berndu Eichingerovi dodává: „Občas jsem byl z Bernda nervózní, protože jsem věděl, že Parfém byl jedním z jeho životních cílů a že za něj 20 let bojoval. Cítil jsem se mu naprosto zavázaný a věděl jsem, že ho nesmím zklamat za žádných okolností. Naštěstí byla moje nervozita naprosto zbytečná. On chce jen dělat svůj projekt jak nejlépe to jde. A já to respektuji.“
Whishaw nemohl však Eichingera vůbec zklamat, neboť naprosto přesně rozuměl psychologii své postavy stejně jako jeho producent. „Grenouilleova fanatická posedlost výrobou třpytivého parfému je založena na dvou základních principech: na jedné straně je to nevědomá touha být milován a na straně druhé strach být neviditelným členem společnosti; ten základní lidský strach být na tomto světě naprosto opuštěný. A přesně tento strach pohání Grenouille kupředu.“ Aby se Whishaw fyzicky přiblížil své postavě, studoval psychologii zvířat, aby našel Grenouilleovy „zvířecí hodnoty“. „Tom a já jsme pozorovali různé druhy zvířat, včetně predátorů jako jsou tygři a leopardi. Ale našli jsme jedno staré zvíře, lori, které patří do skupiny lemurů. Ačkoliv se pohybuje neskutečně pomalu, má démonickou, loveckou povahu.“
Jako kontrast bylo až neuvěřitelně jednoduché obsadit několikanásobného držitele Oscara Dustina Hoffmana do role Baldiniho. „Vždy jsem ho chtěl pro tu roli získat. Navíc jsme dobrými přáteli. Když jsem vstoupil do tohoto projektu, věděl jsem okamžitě, že pro roli Baldiniho neexistuje lepší herec než Hoffman. Jednoduše to muselo fungovat, protože jsem odmítal akceptovat kohokoli jiného pro tuto roli,“ říká Tykwer se smíchem.
„Dustin je plný pozitivní energie a rád pracuje formou hry, jako děti. To je skvělá přednost, která vytváří skutečnou svobodu. Štáb ho miloval, brzy se poznal se všemi lidmi. To vše vytvářelo ohromnou vřelost a náklonnost. Dal nám jasně najevo, že máme být šťastni, že pracujeme na něčem, kde hrstka lidí může mít takové umělecké zkušenosti, že natáčení filmu je svým způsobem maniakální skupinová zkušenost spiklenecké společnosti. Dustin dal své filmové postavě vše: humor spojený se zranitelností a narcisismem a také spoustu vřelosti a srdečnosti,“ dodává Tykwer.
Třetího protagonistu ve skupině hraje zkušený jevištní i filmový herec Alan Rickman. Zde také bylo jednoduché rozhodování: „Alan byl první volbou pro Richise - tu roli jsme nenabídli nikomu jinému,“ říká Tykwer.
Rickman nikdy nečetl knihu Parfém. Byla pro něj neznámou ikonou. Tuto roli si zvolil spíše z důvodu, že je pro něj tak důležité pracovat se „skutečně dobrým“ režisérem. „Jsem velkým obdivovatelem Tomovy práce. Ačkoliv je Tom neuvěřitelně oddán své práci, je také tím nejpříjemnějším, nejotevřenějším a nejobětavějším člověkem, jakého znám. Atmosféra na place byla od začátku do konce jen příjemná,“ říká Rickman. O Eichingerovi dodává: „Velmi zřídka potkáte producenta, který je tak vzdělaný a zároveň dělá svoji práci s takovou vášní, ochotou a excentričností.“
Režisér Parfému, Tom Tykwer, věděl o spletitostech svého ‚Richise‘: „Potřebovali jsme naprostý protipól Grenouille: to znamená, že měl být nejen milujícím otcem, ale také naprosto vážným rivalem brilantního zabijáka. I když získáte pocit, že je Grenouille stále více neporazitelný, ve druhé části filmu se objeví Richis a vy si říkáte: ‚Možná Grenouille skutečně dostane ‘.“
O HUDBĚ
Tom Tykwer je jedním z mála mezinárodně uznávaných režisérů, kteří jsou zároveň odpovědní za hudební nahrávky svého projektu. Stejně jako ve všech svých filmových hitech složil Tykwer, společně s Johnny Klimekem a Reinholdem Heilem, hudbu i pro Parfém. Toto trio přátel spolu pracuje již téměř 10 let a říká si Pale 3. Kromě skládání soundtracků plánují také brzy vydat své vlastní album. Tom Tykwer chtěl, aby hudbu k Parfému, jeho dosud nejdražšímu a nejambicióznějšímu projektu, nahráli jen ti nejlepší. „Když jsem tu hudbu skládal, ptal jsem se sám sebe, jak by měla ve skutečnosti znít, a brzy jsem našel odpověď. Jako Berlínská Filharmonie!“ Tykwer nepředpokládal, že by spolupráce s jeho prvním zvoleným kandidátem mohla vyjít.
Sir Simon Rattle, dirigent Berlínské Filharmonie, byl však z této nabídky nadšený. Práci Toma Tykwera již dobře znal z jeho předchozích projektů. Když byla tato britská dirigentská hvězda v roce 1999 zvolena uměleckým ředitelem a hlavní dirigentem Berlínské Filharmonie, poradili mu přátelé, že Tykwerův film Lola běží o život je dobrý způsob, jak se sblížit s novým domovem, Berlínem. „Vždy jsem Toma obdivoval a říkal jsem si: ‚Oba bydlíme v Berlíně, měli bychom se potkat!‘“ říká Rattle. I když to trvalo několik let, byla adaptace Parfému tou ideální příležitostí k setkání.
Ocenění:
European Film Awards
2007 - Frank Griebe (Nejlepší kamera - Cena Carlo di Palma)
2007 - Uli Hanisch (Cena znamenitosti)
2007 - Ben Whishaw (Nejlepší herec) (nominace)
2007 - Johnny Klimek, Reinhold Heil, Tom Tykwer (Nejlepší hudba) (nominace)
2007 - Tom Tykwer (Cena diváků) (nominace)
DABING
V českém znění: Zdeněk Hruška - Ben Whishaw (Jean-Baptiste Grenouille), Jaromír Meduna - John Hurt (vypravěč), Jiří Prager - Dustin Hoffman (Guiseppe Baldini), Zdeněk Maryška - Alan Rickman (Antoine Richis), Kristýna Skalová - Rachel Hurd-Wood (Laure Richis), Pavel Šrom - ? (Dominique Druot), Bohdan Tůma - Sam Douglas (koželuh Grimal), Marek Libert - Jaume Montané (Pélissier), Jolana Smyčková - Karoline Herfurth (dívka s mirabelkami), Mirka Součková - ? (občanka z Grasse), Ladislav Cigánek - ? (voják), Filip Švarc - ? (voják), Radana Herrmannová - Sian Thomas, Corinna Harfouch, Dora Romano (paní Gallardová, madam Arnulfiová, Baldiniho manželka), Václav Mareš - Timothy Davies (Chenier), Václav Rašilov - Ramon Pujol (Lucien), Zuzana Schulzová, Zuzana Hykyšová - Sara Forestier, Jessica Schwarz (Jeanne, Natalie), Michal Michálek, Tomáš Juřička, Zdeněk Mahdal ml., Oldřich Hajlich, Jaroslav Kaňkovský, Jiří Plachý (titulky)
Zvuk: Dušan Matuška
Produkce: Leoš Lanči
Překlad, dialogy a režie: Veronika Veselá
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska 2006
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 30.11.2006 SPI Film
Premiéra USA: 27.12.2006 DreamWorks
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 14.05.2007 H.C.E.
Poprvé na DVD: 1.5.2007 H.C.E.
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 5 896 439
Tržby celkem - $ 132 180 323
Návštěvnost v ČR 70 042
Náklady (Rozpočet) - $ 50 000 000
Tvůrci a herci
Tom Tykwer (Režie), Bernd Eichinger (Produkce), Reinhold Heil (Hudba), Johnny Klimek (Hudba), Tom Tykwer (Hudba), Frank Griebe (Kamera), Alexander Berner (Střih), Grace Browning (Casting), Grace Browning (Casting), Uli Hanisch (Scénografie), Pierre-Yves Gayraud (Kostýmy), Matthias Lempert (Zvuk), Tatjana Gluska (Masky), Andrew Birkin (Scénář), Bernd Eichinger (Scénář), Tom Tykwer (Scénář), Patrick Süskind (kniha) (Předloha), Ben Whishaw (Herec), Dustin Hoffman (Herec), Alan Rickman (Herec), Rachel Hurd-Wood (Herec), Sara Forestier (Herec), Corinna Harfouch (Herec), Karoline Herfurth (Herec), John Hurt (Herec), Simon Chandler (Herec), Jessica Schwarz (Herec), Berta Ros (Herec), Nico Baixas (Herec), Carolina Vera Squella (Herec), Michael Smiley (Herec), Birgit Minichmayr (Herec)
2006/141/USA, Německo, Španělsko, Francie/Drama, Thriller, Krimi, Fantasy
Zajímavost k filmu
- Levanduľové pole muselo byť v postprodukcii "doladené", pretože v priebehu natáčania neboli kvety v plnom rozkvete.
- "Vrcholová scéna" sa natáčala na námestí v španielskom skanzene Poble Espanyol.
- Film vyžadoval približne 250 vizuálnych efektov. Väčšinou však išlo o drobné úpravy.
- Postprodukcia filmu vyžadovala 9 mesiacov.
- V jednu chvíľu sa uvažovalo, že by sa film natáčal v Chorvátsku kvôli prírode a starosvetskému vzhľadu miest. Nakoniec to však neprichádzalo do úvahy, kvôli vzdialenosti.
- Dustin Hoffman (Giuseppe Baldini) natočil svoje scény behom 11 dní.
- Jedinou postavou, ktorú neobliekali podľa originálnej dobovej a regionálnej módy, bola postava Laury (Rachel Hurd-Wood), aby zvýraznili jej červené vlasy.
- Tvorcovia sa snažili sprostredkovať vône divákom bez nadbytočného použitia sýtych farieb a vizuálnych efektov. „Vidíte rybí trh, surové, krvavé rybie mäso, vedia, že to smrdí. Vidia levanduľové pole a viem, že to vonia báječne," povedal jeden z tvorcov.
- Režisérovou voľbou pre postavu Richisa bol jedine Alan Rickman. Nikomu inému rolu neponúkol. Naopak, pre úlohu Laury, Richisovej dcéry, si museli tvorcovia prehliadnuť stovky konkurzných záznamov, aby našli tú pravú herečku.
- Pierre-Yves Gayraud, kostýmový výtvarník, strávil 15 týždňov študovaním dobovej módy. Výsledkom bolo 1 400 kostýmov zhromaždených do 3 mesiacov.
- Postava Bena Whishawa, Jean-Baptiste Grenouille, nenosila v žiadnej scéne odev v bielej farbe.
- Scény s Dustinom Hoffmanom (Giuseppe Baldini) a Benom Whishawom (Jean-Baptiste Grenouille) boli natáčané chronologicky, aby režisér zachytil prirodzený vývoj ich vzťahu v rámci filmu.
- Levanduľové pole muselo byť v postprodukcii "doladené", pretože v priebehu natáčania neboli kvety v plnom rozkvete.
- "Vrcholová scéna" sa natáčala na námestí v španielskom skanzene Poble Espanyol.
- Film vyžadoval približne 250 vizuálnych efektov. Väčšinou však išlo o drobné úpravy.
- Postprodukcia filmu vyžadovala 9 mesiacov.
- V jednu chvíľu sa uvažovalo, že by sa film natáčal v Chorvátsku kvôli prírode a starosvetskému vzhľadu miest. Nakoniec to však neprichádzalo do úvahy, kvôli vzdialenosti.
- Dustin Hoffman (Giuseppe Baldini) natočil svoje scény behom 11 dní.
- Jedinou postavou, ktorú neobliekali podľa originálnej dobovej a regionálnej módy, bola postava Laury (Rachel Hurd-Wood), aby zvýraznili jej červené vlasy.
- Tvorcovia sa snažili sprostredkovať vône divákom bez nadbytočného použitia sýtych farieb a vizuálnych efektov. „Vidíte rybí trh, surové, krvavé rybie mäso, vedia, že to smrdí. Vidia levanduľové pole a viem, že to vonia báječne," povedal jeden z tvorcov.
- Režisérovou voľbou pre postavu Richisa bol jedine Alan Rickman. Nikomu inému rolu neponúkol. Naopak, pre úlohu Laury, Richisovej dcéry, si museli tvorcovia prehliadnuť stovky konkurzných záznamov, aby našli tú pravú herečku.
- Pierre-Yves Gayraud, kostýmový výtvarník, strávil 15 týždňov študovaním dobovej módy. Výsledkom bolo 1 400 kostýmov zhromaždených do 3 mesiacov.
- Postava Bena Whishawa, Jean-Baptiste Grenouille, nenosila v žiadnej scéne odev v bielej farbe.
- Scény s Dustinom Hoffmanom (Giuseppe Baldini) a Benom Whishawom (Jean-Baptiste Grenouille) boli natáčané chronologicky, aby režisér zachytil prirodzený vývoj ich vzťahu v rámci filmu.
Odkazy
Hrají:
Ben Whishaw, Dustin Hoffman, Alan Rickman, Rachel Hurd-Wood, Sara Forestier, Corinna Harfouch, Karoline Herfurth, John Hurt, Simon Chandler, Jessica Schwarz, Berta Ros, Nico Baixas, Carolina Vera Squella, Michael Smiley, Birgit Minichmayr, Carme Contreras, Jaume Najarro, Sian Thomas, David Calder, Jerome Willis, Bridget McConnell, Miquel Bordoy, Fermí Reixach, Núria Casas, Andrés Herrera, Walter Cots, Pedro Gutiérrez, Oriol Tramvia, Francesca Piñón, Albert Pérez, Ramon Pujol, Richard Collins-Moore