Město bohů / Cidade de Deus (2002/130/Brazílie, Francie/Krimi, Drama) 89%

JEDNOU VĚTOU
„Jejich domovem je slum, jejich hračkami pistole. Učí se tančit na krvavém karnevalu smrti.

OBSAH
Cidade de Deus je nejstarší a nejnebezpečnější slum Ria de Janeira, nejbolavější místo metropole karnevalů. Buscapé se zde narodil, aby žil, místo toho je však zavlečen do světa, v němž se jeho nejlepší kamarádi místo s hračkami baví s nabitými pistolemi. Snaží se zoufale zůstat stranou děsivého násilí, které zachvacuje jeho přátele a mění je v mladistvé zločince zabíjející se navzájem kvůli obchodu s kokainem, z nenávisti i z pouhého rozmaru. Před Buscapéovýma očima se chudá čtvrť v průběhu tří dekád - od 60. do 80. let - proměňuje v dýmající bojiště, na kterém si ozbrojené gangy s šokující lhostejností vyřizují své účty za bílého dne. Buscapé vidí umírat nevinné i ty, které obdivoval a miloval. Jedinou jistotu ve světě každodenního krvavého násilí pro něj začne představovat fotoaparát, kterým začíná dokumentovat městskou džungli kolem sebe. Začíná chápat, že přežít může jen útěkem do normálního světa - za hranice čtvrti, kterou má rád jako svůj domov, ale kterou nenávidí jako hrob nevinnosti, naděje a lásky. Fernando Meirelles debutuje strhujícím dramatem inspirovaným skutečnými osudy. Vyprávění o dospívání ve stínu smrti připomíná formální brilancí filmy Quentina Tarantina či Martina Scorseseho. Syrovou autenticitu zvyšuje obsazení neherců a skutečných obyvatel slumu do řady hlavních rolí. Snímek si získal mezinárodní uznání včetně devíti ocenění na MFF v Havaně a ceny Vision Award na MFF v Torontu. Byl úspěšně uveden na řadě mezinárodních festivalů. Získal nominaci na Zlatý glóbus jako nejlepší zahraniční film roku a jeho režisér byl oceněn nominací na Evropskou filmovou cenu Felix.(oficiální text distributora)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Výborně natočený film dokazující mně, že v Brazílii se lidé skutečně hezky nemají. Ale je to spíše zobrazení toho nejhoršího, co můžeme v městské čtvrti Ria de Janeira potkat, a že to není zrovna dvakrát hezké mi potvrdil tenhle film, který si skutečně na nic nehraje a výborně se na něj kouká. Horší to bylo už s tím faktem, že jsem se během sledování toho filmu necítil dvakrát dobře, měl jsem z toho hrozně zlej pocit, ale to ani jinak nešlo. Posledně asi, když jsem sledoval Estonský Klass. I když tam mi už i mrazilo, protože to téma mi je bližší. U Města bohů je to přecijen krapet složitější. Nic to ale nemění na tom, že film vlastně zobrazuje část naší země a to je kurva drsný. Když si uvědomim, co jsem vlastně viděl, a že je to krutá realita se kterou ti lidé tam žijí denodenně. A to furt určitě není to nejhorší, co na naší zeměkouli je, nebo že by možná jo? Já bych si totiž horší společnost než zobrazenou v tomhle filmu, ani nedokázal představit. (Malarkey) 4*

Svou strukturou připomíná Město bohů Scorseseho mafiánské opusy nebo Leoneho Tenkrát v Americe, akorát zasazené do exotičtějšího jihoamerického prostředí. Zdejší exteriéry nejsou sice tak temné, vždyť „slunce svítí na všechny“, atmosféra je tu přesto mnohem divočejší. Vrtkavá hranice mezi životem a smrtí o sobě dává dennodenně vědět, umírají nevinní i prokletí, děti i dospělí. Meirelles si pohrává s vizuální stránkou, občas si odskočí do minulosti, libuje si ve flashbacích, nabízí nám několikerý pohled na stejnou situaci, přičemž teprve při tom posledním uvolní dějový tok. Kamera švenkuje ze strany na stranu, předvádí okázalé jízdy, barevné filtry přesně vystihují náladu na plátně a když dojde na střelbu, je to slyšet. Město bohů není o postavách, je samo o sobě, o jednom místě, kterému se každý rozumný člověk vyhne mílovým obloukem. A žádný rozumný člověk jistě neodmítne příležitost nahlédnout do jeho nitra z bezpečí domova. 90% (Matty) 4*

Ano, ano, tady vidíte kam až člověka zavede zkažená lidská společnost, která ho svým sociálním sobectvím uvrhne do chudoby, a mnohem dál, do stavu kdy je největší starostí člověka pouhé přežití, a cokoliv navíc je zázrakem. Divme se, že se pak z lidských bytostí stávají zvířata. Tam vede tenhle konzumní styl života, globalizace, rozevírající se nůžky takřka třídního charakteru. Tak by si povzdechl pochybně humanistický pseudointelektuál a filozof. Hlavní hrdina tohoto "filmu bez příkras" je živoucím důkazem, že tyhle promluvy jsou kecy, které jsou k ničemu stejně jako jejich autor, pronášející tyhle perly kdesi v čajovně, an pohodlně uveleben na polštářích a obklopen oblakem dýmu pochybného složení. Každý má svoji volbu, a je jen a pouze na něm, jakou cestu zvolí. Město Bohů je film až bolestně skutečný a působivý. Kdo ví, co uvidíme za nějakých třicet let v podobně zaměřeném snímku. Budeme se divit jak se tohle mohlo dít v civilizovaném světě našeho mládí? Jak budeme vzpomínat na ty časy, kdy ještě vláda nebo cosi jí podobného, léčila feťáky, místo aby jim jejich utrpení zkrátila? Uvidíme, každý sám za sebe, svýma očima a srdcem a duší a kdovíčímještě...a zrovna teď je mi srdečně jedno, co uvidíte vy. (Gemini) 4*

V.I.M. FILMU
Není pravidlem, aby se režiséři se zkušeností z natáčení televizních reklam pouštěli do celovečerních filmů, a přitom se jim podařilo nevyrobit jen další nedodělek doplácející na fragmentárnost a neschopnost vybudovat souvislý dějový oblouk. Město bohů sice opravdu působí jako jedna veliká skládačka, právě v tomhle případě ale určitá roztříštěnost bez problémů koresponduje s událostmi, které film zprostředkovává.
Samozřejmě už to tu všechno někdy bylo. Vzestup a pád Malého Zé nápadně připomíná Tonyho Montanu ve Zjizvené tváři a soupeření gangů nebo jiné sváry uvnitř podsvětí zahrnuje prakticky každý mafiánský film, na který si vzpomenete. Město bohů má samozřejmě podíl na částečné rekonvalescenci žánru, zároveň ho ale posouvá do estetiky a jazyka přelomu století, zvyklého komunikovat přes dynamicky sestříhané záběry, pestré obrázky a úsečné slogany. Doposud typický námět velkého vyprávění se jednoduše ocitl v rukou šikovného reklamního tvůrce.
Zatímco většina gangsterských filmů, které epicky sledují osudy postav napříč časem, končí obvykle dospělostí a stářím, skuteční i filmoví obyvatelé Města bohů můžou mluvit o štěstí, pokud se ve zdraví dožijí třicítky. Je docela mrazivé uvědomit si, že vlastně pořád sledujete jen skupinku předčasně dospělých dětí, ne starých vypráskaných mafiánů. Zatímco s obavami čekáte, k jaké násilné výměně názorů zase na plátně dojde, pořád se ještě uplatní i zbytky ochranitelského reflexu. Polodokumentární styl snímání navíc usnadňuje prožívání filmu jako autentického svědectví.
Všechno, co jsme zvyklí automaticky pokládat v souvislosti s dětmi za špatné – zbraně, prodej a konzumace drog, sex od dvanácti a absence sebemenší kontroly – to všechno se tady prezentuje jako běžná součást života, nad níž se prakticky nikdo nepozastaví. A když říkám „nikdo“, myslím tím i samotný film, který nenabízí žádné jednoznačné příležitosti k tomu ventilovat pocit lítosti nebo smutku. Není místo a není ani čas. Přesto si ale dovolím říct, že oblíbené přirovnávání Města bohů k Tarantinovým snímkům je scestné – u Meirellese opravdu funguje násilí coby běžná součást filmové reality, zároveň ale není nikdy doopravdy cool, není omlouváno ani zmírňováno stylizací. Nejsou tu jednoduše žádné hlášky ani komické detaily, které by zajistily zcizující efekt a uklidnily nás, že jenom sledujeme film.

VELKÁ RECENZE
Konec 60. let. Jedenáctiletý Buscapé žije na chudinském předměstí Ria de Janeira nazývaném Cidade de Deus. Jeho nejlepším kamarádem je stejně starý Dadinho, který žije v sousedství. Zatímco Buscapého začne fascinovat fotoaparát a představuje si, že by s ním mohl svázat svou budoucnost, Dadinho se přimyká k Cabeleirovi - šéfovi jednoho z místních gangů mladistvých, které se specializují na drobné loupeže a přepadávání náklaďáků. Násilná smrt, jejíž hrozba od narození provází všechny obyvatele čtvrti, však Cabeleiru dostihne dřív, než očekával...
70. léta. Buscapé váhá mezi počestným životem a drobnými kriminálními skutky. Dadinho je šéfem malého, agilního gangu a na svém kontě má už několik vražd. Víc než loupeže a přepadení se mu zalíbila možnost obchodovat s kokainem a marihuanou.
Počátek 80. let. Buscapé už má dost nebezpečného života za hranicí zákona a rozhodne se naplnit svůj sen: opustit čtvrť a věnovat se fotografování. Dadinho přijal jméno Zé Pequeno a patří k nejobávanějším drogovým bossům v celém Riu. Má bezvýhradnou podporu svých kompliců _ většinou jeho a Buscapéových kamarádů z dětství, kteří jsou ochotni za něj nasadit život v boji jak proti mimořádně agresivním dětským gangem, tak s Mané Galinhou, který Zé Pequenovi přísahal pomstu poté, co mu jeho kumpáni znásilnili přítelkyni. Buscapé se vrací do míst, která toužil opustit navždy, aby se stal zděšeným svědkem krvavé pouliční války mezi gangy a policií, v níž umírají ti, kteří byli kdysi jeho nejlepšími přáteli. Fotografie, které v ulicích pořídí, mu otevřou cestu k profesionální reportérské kariéře ...
Hlavním hrdinou dramatu Město bohů nejsou chlapci, kteří vyrůstali spolu, ale kteří se rozhodli naložit se svými životy zcela odlišným způsobem, ale jedno místo: nejstarší a nejnebezpečnější čtvrť brazilské metropole Ria de Janeira nazývaná Ciudad de Deus - Město bohů. Do slumů zvaných favelas, ve kterých už malí chlapci místo hraček dostávají zbraně a které se odjakživa řídí vlastními zákony a mají vlastní fascinující historii, je situován příběh přátelství, lásky a krvavé brutality. Vyprávění odehrávající se od konce 60. do počátku 80. let je inspirováno skutečnými událostmi, které sledujeme očima chudého černošského chlapce Buscapého. Ten v Ciudad de Deus vyrostl, ale rozhodne se změnit svůj život a vykoupit se z prostředí, jež ho formovalo, prostřednictvím fotoaparátu. Buscapé se z aktéra mění v zaujatého pozorovatele: svůj dospělý názor dokáže přetavit v uměleckou výpověď o světě chudoby těla i ducha, zla a nesmyslné krutosti, které lidskost a soucit degraduje na bezvýznamné položky děsivě pomíjivého života.
Snímek Fernanda Meirellese a jeho spolurežisérky Katii Lundové je volnou adaptací románu Paula Linse založeného na autorových osobních zkušenostech s rodnou čtvrtí a na jeho sociálních studiích svázaných s proměnami organizovaného zločinu na předměstích Ria de Janeira. V knize je postava Buscapého portrétem skutečné osoby, ve filmu se však vzorem pro tohoto hrdinu stal právě Lins.
Adaptace Linsovy knihy se ujal Braulio Mantovani, přesnější podobu však text získal teprve díky režisérům Mereillesovi a Lundové. Konečný výsledek je však dílem spolupráce profesionálů s improvizujícími neherci v autentických prostředích. Přípravy na natáčení trvající osm měsíců se zúčastnilo více než 110 dětí a mladistvých z různých částí Ria, kteří vesměs neměli žádné předchozí herecké zkušenosti.
Snímek Město bohů, který byl v létě 2001 natočen v koprodukci společností 02 Filmes a VideoFilmes během devíti týdnů, tak získal potřebný syrově dokumentární charakter. Právě ten mu ve spojení s výsostně uměleckou formou zajistil pozornost na domácí i mezinárodní scéně.
Spisovatel Paulo Lins strávil celých osm let sběrem materiálu - rozhovory a sbíráním a tříděním dat a faktů. Na konci jeho úsilí byl bestseller mapující nedávnou historii drogové scény Ria de Janeira, který se setkal s vřelým přijetím u odborné kritiky i u čtenářů. Když Braulio Mantovani v roce 1999 přijal nabídku Linsovo rozměrné dílo přetavit do podoby filmového scénáře, stanul před téměř neproveditelným úkolem: na 550 stranách se střetl se stovkou kratších i delších skutečných příběhů, v nichž se objevovalo 259 postav.
Vybrat z knihy to nejzajímavější, aniž by porušil její charakter a sled historických událostí, zjednodušit děj a soustředit se na nejdůležitější problémy prostřednictvím dvojice hlavních postav Mantovanimu pomohl režisér Fernando Mereilles. Projektu se během textové přípravy dostalo podpory i od Sundance Rio Film Laboratory i od Motion Picture Association a Writers Guild of America, jejichž cenu scénář získal.
Mereilles od počátku spolupracoval s Katiou Lundovou. Společně režírovali krátký, tématicky i stylově obdobný snímek Palace II (Golden Gate), který byl úspěšnou krátkometrážní zkouškou na připravovaný celovečerní projekt. Lundová chtěla s Paulem Linsem udělat rozhovor už v roce 1997, kdy s Joaem Sallesem natáčela film o válce mezi policií a drogovými dealery. Úkolem Katii Lundové se stalo jednak pomoci kolegům s komentářem a některými dalšími problémy ve scénáři, jednak se podílet na výběru hlavních představitelů a na práci s nimi. Šestičlenný štáb (v němž byli zastoupeni filmaři i pracovníci kulturního střediska Fundicao Progresso) na předměstích Ria - Cidade de Deus, Rocinha, Cantagalo, Chapéu Mangueira, Vidigal, Dona Marta a dalších natočil na video rozhovory se 2000 kandidáty, z nichž pak Mereilles s Lundovou vybrali 200 chlapců a mladíků. Ti se zúčastnili workshopu, který nazvali Nós do Cinema/We from the Movies a kterým prošli pod vedením profesionálního herce Gutiho Fragy z divadelní skupiny ve Favela Vidigal. Vybraní chlapci potom na konkrétních scénách dál pracovali s dalším hereckým "trenérem" - Fatimou Toledoovou. Zkušená profesionálka dohlížela na to, aby si neherci instinktivně cítící předměstský slang i touhy a sny svých postav vštípili základy herecké improvizace. Situace, kdy by se naturščici učili scénář a dialogy nazpaměť, nesměla nikdy nastat: během natáčení vládla uvolněnost a spontaneita. Výsledkem je kromě fascinující filmu i skutečnost, že starší chlapce práce na filmu stmelila natolik, že se začali o víkendech scházet i po skončení natáčení.
Práce s neherci v ulicích, které nejsou ani ve dne nikdy docela bezpečné, vyžadovala maximální nasazení od všech profesionálů ve štábu. Kameraman Cesar Charlone potvrzuje, že natáčení bylo mnohem obtížnější, než kdyby šlo o hraný film či dokument. Dětští představitelé měli chápat natáčení jako hru, ti starší se však museli do jisté míry podřizovat pokynům režiséra a zároveň se chovat autenticky. Charlone v úzké spolupráci se zvukařem museli do značné míry předvídat jejich pohyby a reakce a zároveň citlivě vnímat všechny možnosti, které nabízelo autentické prostředí.
Kameraman si spolupráci s režisérem Mereillesem a Katiou Lundovou vyzkoušel už během natáčení krátkého filmu Palace II (Golden Gate). Zde otestovali 8 typů filmu (35mm i 16 mm) a nejrůznější způsoby svícení a filtrů dotvářejících stylistiku improvizovaného natáčení. Nakonec se pro potřeby chystaného celovečerního snímku osvědčilo natáčení na filmový materiál, který byl v laboratořích přepsán na video a odtud zpět na film, čímž byl položen základ výsledného syrově "nekvalitního" obrazu. Součástí postprodukce byly i dodatečné digitální úpravy materiálu (barevnost, světelnost, rychlost a samozřejmě střih některých scén). Stylově se autoři rozhodli inspirovat právě kinematografickými obdobími, která dávala svobodu kameře - italským neorealismem i slavnou brazilskou Cinema Novo.
Tři časová období přitom podléhala odlišné obrazové stylizaci ("naivní" 60. léta, éra hippies v 70. letech a heavymetalový styl v 80. letech). Na střihači Danielovi Rezendem, pro kterého se Město bohů stalo celovečerním profesionálním debutem, potom ležela zodpovědnost za naplnění vize, kterou režisér Mereilles s Lundovou celou dobu nosili především ve svých hlavách. Rezende dokázal ve filmu využít svých zkušeností z reklam, klipů a krátkých videosnímků. Důsledně přitom dbal především o to, aby v jediný celek propojil materiál koncipovaný jako tři vizuálně odlišné filmy. V rámci celku potom mohl pracovat s vnitřním rytmem vyprávění a dodat mu potřebnou dynamickou naléhavost.
Autoři hudby Antonio Pinto a Ed Cortes se soustředili na nenápadné postižení proměn brazilského kulturního klimatu prostřednictvím typických skladeb z období 60.-70. let. Dali tak energicky zaznít dobovým domácím hitům samby a amerického funky a disca. Protože vyprávění se odehrává v průběhu přibližně patnácti let, v rolích hrdinů se vystřídali různí představitelé. Především pro starší z nich znamenalo natáčení jakousi sociální výpomoc, která jim umožnila směřovat své životy jinam než tragičtí hrdinové, které si zahráli. To platí pro osmnáctiletého Alexandra Rodriguese, který ztvárnil dospělého Buscapého a kterého do projektu zaangažovala jeho učitelka, stejně jako pro Leandra Firmina La Horu, jenž se ujal role Dadinha ve starším věku. Devatenáctiletý Jonathan, který hraje roli energického mladého zločince Cabeleiry, měl na rozdíl od nich herecké zkušenosti: pět let hrál divadlo se sdružením Nós Morro a s Katiou Lundovou spolupracoval na klipu skupiny Rappa a krátkém filmu A Ninha Alma. Zahrál si i v jejím a Mereillesově vysoce ceněném krátkém filmu Palace II (Golden Gate).
Dalším členem divadelního sdružení Nós do Morro je představitel Beneho - Phelipe Haagensen. Jiným mladým divadelníkem, kterého Mereilles a Lundovou ve svém filmu objevili, je představitel Carrota - Matheus Natchergalle, který úspěšně pokračuje v herecké kariéře filmem O Auto da Compadecida.
I pro tyto zkušenější protagonisty však natáčení znamenalo dobrodružství, které podle jejich shodných tvrzení ovlivní jejich příští život.

O FILMU
Hlavním hrdinou dramatu Město bohů nejsou chlapci, kteří vyrůstali spolu, ale kteří se rozhodli naložit se svými životy zcela odlišným způsobem, ale jedno místo: nejstarší a nejnebezpečnější čtvrť brazilské metropole Ria de Janeira nazývaná Ciudad de Deus - Město bohů. Do slumů zvaných favelas, ve kterých už malí chlapci místo hraček dostávají zbraně a které se odjakživa řídí vlastními zákony a mají vlastní fascinující historii, je situován příběh přátelství, lásky a krvavé brutality. Vyprávění odehrávající se od konce 60. do počátku 80. let je inspirováno skutečnými událostmi, které sledujeme očima chudého černošského chlapce Buscapého. Ten v Ciudad de Deus vyrostl, ale rozhodne se změnit svůj život a vykoupit se z prostředí, jež ho formovalo, prostřednictvím fotoaparátu. Buscapé se z aktéra mění v zaujatého pozorovatele: svůj dospělý názor dokáže přetavit v uměleckou výpověď o světě chudoby těla i ducha, zla a nesmyslné krutosti, které lidskost a soucit degraduje na bezvýznamné položky děsivě pomíjivého života.
Snímek Fernanda Meirellese a jeho spolurežisérky Katii Lundové je volnou adaptací románu Paula Linse založeného na autorových osobních zkušenostech s rodnou čtvrtí a na jeho sociálních studiích svázaných s proměnami organizovaného zločinu na předměstích Ria de Janeira. V knize je postava Buscapého portrétem skutečné osoby, ve filmu se však vzorem pro tohoto hrdinu stal právě Lins.
Adaptace Linsovy knihy se ujal Braulio Mantovani, přesnější podobu však text získal teprve díky režisérům Mereillesovi a Lundové. Konečný výsledek je však dílem spolupráce profesionálů s improvizujícími neherci v autentických prostředích. Přípravy na natáčení trvající osm měsíců se zúčastnilo více než 110 dětí a mladistvých z různých částí Ria, kteří vesměs neměli žádné předchozí herecké zkušenosti.
Snímek Město bohů, který byl v létě 2001 natočen v koprodukci společností 02 Filmes a VideoFilmes během devíti týdnů, tak získal potřebný syrově dokumentární charakter. Právě ten mu ve spojení s výsostně uměleckou formou zajistil pozornost na domácí i mezinárodní scéně.

O NATÁČENÍ
Spisovatel Paulo Lins strávil celých osm let sběrem materiálu - rozhovory a sbíráním a tříděním dat a faktů. Na konci jeho úsilí byl bestseller mapující nedávnou historii drogové scény Ria de Janeira, který se setkal s vřelým přijetím u odborné kritiky i u čtenářů. Když Braulio Mantovani v roce 1999 přijal nabídku Linsovo rozměrné dílo přetavit do podoby filmového scénáře, stanul před téměř neproveditelným úkolem: na 550 stranách se střetl se stovkou kratších i delších skutečných příběhů, v nichž se objevovalo 259 postav.

Vybrat z knihy to nejzajímavější, aniž by porušil její charakter a sled historických událostí, zjednodušit děj a soustředit se na nejdůležitější problémy prostřednictvím dvojice hlavních postav Mantovanimu pomohl režisér Fernando Mereilles. Projektu se během textové přípravy dostalo podpory i od Sundance Rio Film Laboratory i od Motion Picture Association a Writers Guild of America, jejichž cenu scénář získal.
Mereilles od počátku spolupracoval s Katiou Lundovou. Společně režírovali krátký, tématicky i stylově obdobný snímek Palace II (Golden Gate), který byl úspěšnou krátkometrážní zkouškou na připravovaný celovečerní projekt. Lundová chtěla s Paulem Linsem udělat rozhovor už v roce 1997, kdy s Joaem Sallesem natáčela film o válce mezi policií a drogovými dealery. Úkolem Katii Lundové se stalo jednak pomoci kolegům s komentářem a některými dalšími problémy ve scénáři, jednak se podílet na výběru hlavních představitelů a na práci s nimi. Šestičlenný štáb (v němž byli zastoupeni filmaři i pracovníci kulturního střediska Fundicao Progresso) na předměstích Ria - Cidade de Deus, Rocinha, Cantagalo, Chapéu Mangueira, Vidigal, Dona Marta a dalších natočil na video rozhovory se 2000 kandidáty, z nichž pak Mereilles s Lundovou vybrali 200 chlapců a mladíků. Ti se zúčastnili workshopu, který nazvali Nós do Cinema/We from the Movies a kterým prošli pod vedením profesionálního herce Gutiho Fragy z divadelní skupiny ve Favela Vidigal. Vybraní chlapci potom na konkrétních scénách dál pracovali s dalším hereckým "trenérem" - Fatimou Toledoovou. Zkušená profesionálka dohlížela na to, aby si neherci instinktivně cítící předměstský slang i touhy a sny svých postav vštípili základy herecké improvizace. Situace, kdy by se naturščici učili scénář a dialogy nazpaměť, nesměla nikdy nastat: během natáčení vládla uvolněnost a spontaneita. Výsledkem je kromě fascinující filmu i skutečnost, že starší chlapce práce na filmu stmelila natolik, že se začali o víkendech scházet i po skončení natáčení.
Práce s neherci v ulicích, které nejsou ani ve dne nikdy docela bezpečné, vyžadovala maximální nasazení od všech profesionálů ve štábu. Kameraman Cesar Charlone potvrzuje, že natáčení bylo mnohem obtížnější, než kdyby šlo o hraný film či dokument. Dětští představitelé měli chápat natáčení jako hru, ti starší se však museli do jisté míry podřizovat pokynům režiséra a zároveň se chovat autenticky. Charlone v úzké spolupráci se zvukařem museli do značné míry předvídat jejich pohyby a reakce a zároveň citlivě vnímat všechny možnosti, které nabízelo autentické prostředí.
Kameraman si spolupráci s režisérem Mereillesem a Katiou Lundovou vyzkoušel už během natáčení krátkého filmu Palace II (Golden Gate). Zde otestovali 8 typů filmu (35mm i 16 mm) a nejrůznější způsoby svícení a filtrů dotvářejících stylistiku improvizovaného natáčení. Nakonec se pro potřeby chystaného celovečerního snímku osvědčilo natáčení na filmový materiál, který byl v laboratořích přepsán na video a odtud zpět na film, čímž byl položen základ výsledného syrově "nekvalitního" obrazu. Součástí postprodukce byly i dodatečné digitální úpravy materiálu (barevnost, světelnost, rychlost a samozřejmě střih některých scén). Stylově se autoři rozhodli inspirovat právě kinematografickými obdobími, která dávala svobodu kameře - italským neorealismem i slavnou brazilskou Cinema Novo.
Tři časová období přitom podléhala odlišné obrazové stylizaci ("naivní" 60. léta, éra hippies v 70. letech a heavymetalový styl v 80. letech). Na střihači Danielovi Rezendem, pro kterého se Město bohů stalo celovečerním profesionálním debutem, potom ležela zodpovědnost za naplnění vize, kterou režisér Mereilles s Lundovou celou dobu nosili především ve svých hlavách. Rezende dokázal ve filmu využít svých zkušeností z reklam, klipů a krátkých videosnímků. Důsledně přitom dbal především o to, aby v jediný celek propojil materiál koncipovaný jako tři vizuálně odlišné filmy. V rámci celku potom mohl pracovat s vnitřním rytmem vyprávění a dodat mu potřebnou dynamickou naléhavost.
Autoři hudby Antonio Pinto a Ed Cortes se soustředili na nenápadné postižení proměn brazilského kulturního klimatu prostřednictvím typických skladeb z období 60.-70. let. Dali tak energicky zaznít dobovým domácím hitům samby a amerického funky a disca. Protože vyprávění se odehrává v průběhu přibližně patnácti let, v rolích hrdinů se vystřídali různí představitelé. Především pro starší z nich znamenalo natáčení jakousi sociální výpomoc, která jim umožnila směřovat své životy jinam než tragičtí hrdinové, které si zahráli. To platí pro osmnáctiletého Alexandra Rodriguese, který ztvárnil dospělého Buscapého a kterého do projektu zaangažovala jeho učitelka, stejně jako pro Leandra Firmina La Horu, jenž se ujal role Dadinha ve starším věku. Devatenáctiletý Jonathan, který hraje roli energického mladého zločince Cabeleiry, měl na rozdíl od nich herecké zkušenosti: pět let hrál divadlo se sdružením Nós Morro a s Katiou Lundovou spolupracoval na klipu skupiny Rappa a krátkém filmu A Ninha Alma. Zahrál si i v jejím a Mereillesově vysoce ceněném krátkém filmu Palace II (Golden Gate).
Dalším členem divadelního sdružení Nós do Morro je představitel Beneho - Phelipe Haagensen. Jiným mladým divadelníkem, kterého Mereilles a Lundovou ve svém filmu objevili, je představitel Carrota - Matheus Natchergalle, který úspěšně pokračuje v herecké kariéře filmem O Auto da Compadecida.
I pro tyto zkušenější protagonisty však natáčení znamenalo dobrodružství, které podle jejich shodných tvrzení ovlivní jejich příští život.

Ocenění:
Academy Awards
2004 - Fernando Meirelles (Režie) (nominace)
2004 - Bráulio Mantovani (Adaptovaný scénář) (nominace)
2004 - César Charlone (Kamera) (nominace)
2004 - Střih (nominace)

Golden Globes
2003 - Nejlepší zahraniční film (nominace)

BAFTA
2003 - Nejlepší střih
2003 - Neanglicky mluvený film (nominace)

European Film Awards
2002 - Fernando Meirelles (Cena pro mimoevropský film) (nominace)

Toronto IFF
2002 - Fernando Meirelles (Cena za vizi - zvláštní zmínka)

Tokyo IFF
2002 - Fernando Meirelles (Velká cena Tokia) (nominace)

New York Film Critics Circle
2003 - Nejlepší cizojazyčný film

Los Angeles Film Critics Association
2003 - Fernando Meirelles (Nejlepší cizojazyčný film) (nominace)

British Independent Film Awards
2003 - Nejlepší zahraniční nezávislý film (neaglicky mluvený)

DABING
V českém znění: Pavel Vacek – Alexandre Rodrigues (Buscapé - Raketa), Jiří Balcárek (Kačer), Petr Dočkal, David Kaloč, Robert Jícha, Tomáš Sagher, Martin Sláma, Aleš Zbořil, Václav Neužil, Petr Jančařík, Vladimír Hauser, Klára Sochorová, Kateřina Mendlová, František Černín, Michal Beran, Filip Stožický, Radek Škvor, Martin Štvrtecký, Jan Pardus, Ondřej Macků, Robert Macků, a další.
Překlad: Lada Weissová
Dialogy: Radka Přibyslavská
Zvuk: Jindřich Stožický
Režie českého znění: Luboš Ondráček
Vyrobilo: pro SPI International Studio Ebbi, 2003

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 10.7.2003
Premiéra USA: 31.8.2002 (Telluride Film Festival)
Premiéra Francie: 18.5.2002 (Cannes Film Festival)
Premiéra Brazílie: 30.8.2002
Premiéra Francie: 12.3.2003 Mars Distribution
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 1.11.2003 (VHS) SPI
Poprvé na DVD: 10.11.2003 SPI Film
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)

Tržby v ČR - Kč 1 794 056
Tržby celkem - $ 30 600 000
Návštěvnost v ČR 20 807
Náklady (Rozpočet) - $ 3 300 000 Zajímavost k filmu
- Celosvětová premiéra proběhla ve Francii na Cannes FF - 18. května 2002.
- V ČR proběhla premiéra 7. července 2003 na Karlovarském IFF.
- V scénkach, odohrávajúcich sa v redakcii novín, hrajú niektorí členovia filmového štábu.
- Natáčení filmu neprobíhalo přímo ve slumu Cidade de Deus, nýbž v sousední méně nebezpečné čtvrti.
- Snímek byl natočen podle stejnojmenného románu Paula Linse.
- Scéna, v ktorej Zé Pequeno (Leandro Firmino) regrutuje nového člena svojho gangu, bola vyhlásená za najšokujúcejšiu scénu násilia v klasickom filme.
- Raketova (Alexandre Rodrigues) replika, v ktorej hovorí, že sa nikdy nekúpal v teplej vode, pôvodne v scenári nebola. Do filmu sa dostala, až keď režisér Fernando Meirelles počul, ako Alexandre Rodrigues hovorí o svojom detstve.
- Scéna, v ktorej sa mladý Raketa (Luis Otávio) smeje svojmu staršiemu bratovi Káčerovi (Renato de Souza) po tom, čo ho vyfackoval ich otec (Edson Montenegro), v scenári nebola. Luis sa nedokázal prestať smiať, a tak Renato začal imporvizovať a povedal mu, aby sa prestal smiať.
- Keď Mané Pipka (Seu Jorge) prvýkrát zastrelil jedného člena z gangu Malého Zé, zbehnú sa tu občania a gratulujú mu. Jedna zo starších žien, ktorá tam tiež pribehla, bola skutočná matka skutočného Maného Pipku.
- Od roku 2003 bolo v 4 sériách vytvorených ešte 19 dielov minisérie Mesto ľudí (od 2003). Tá ako spin-off nadväzovala na krátky film Golden Gate (Palace II) (2002), ktorý vznikol pred Mestom Bohov, a sčasti aj na "veľký" film. Taktiž zobrazuje túto štvť a jej chudobu, aj keď už obsahuje menej násilia.
- Hodně členů komparzu tvořili skutečně bývalí členové gangu slums a někteří z nich opravdu žili v Cidade de Deus - Městě bohů.
- Režisér Fernando Meirelles prohlásil, že kdyby věděl, jak bude nebezpečné natáčet v Rio favela, nikdy by s natáčením nezačínal.
- Aby bylo napětí mezi Dadinhem (Douglas Silva) a Marrecou Kačerem (Renato de Souza) věrohodné, nařídil herecký poradce, aby Renato trápil Douglase po dobu patnácti dnů. Ve scéně, kdy Marreco uhodí Dadinha, začal Douglas brečet a vyhrožoval ukončením natáčení, takže naštvaný pohled, který pak vidíme ve filmu, je opravdový.
- Scéna, kdy se gang modlí před válkou, nebyla ve scénáři. Během natáčení se mladý muž, který byl členem opravdového gangu, ale zeptal režiséra, jestli se pomodlí před útokem, jak je zvykem. Fernando Meirelles mu řekl, aby vedl motlitbu a zařadil ji do filmu.
- Poslední záběr, kdy malý kluk ztratí botu a vrátí se pro ni, nebyl plánovaný ani ve scénáři, podobně jako mnoho dalších scén.
- Leandro Firmino (Zé Pequeno) pocházel opravdu z Města bohů a neměl ambice se stát hercem, šel na konkurs pouze jako doprovod svému kamarádovi.
- Režisér Fernando Meirelles chtěl, aby se na filmu podíleli především neherci nebo profesionální herci, kteří nejsou známí. Jeden z nich byl Matheus Nachtergaele (Sandro Cenoura - Mrkev), kterého si režisér vyhlídnul v divadelní hře, a který se stal těsně před startem natáčení populárním v celé Brazílii díky filmu Auto da Compadecida (2000). Meirelles byl z toho zklamaný, ale herec ho přesvědčil, že zapadne mezi ostatní a nebude nijak vyčnívat. Aby ho přesvědčil o zájmu o svou roli, odstěhoval se na nějaký čas do skutečného Města bohů, aby se zde připravil na roli.

 

Odkazy

www.csfd.cz/film/88625-mesto-bohu/komentare/

www.imdb.com/title/tt0317248/combined

www.fdb.cz/film/mesto-bohu-cidade-de-deus/35823

www.kfilmu.net/film/mestobohu/