Meč Gideonův (TV film) / Sword of Gideon (1986/173/USA, Kanada/Akční, Drama, Thriller) 77% -Originál DVD-
20.05.2022 02:41
JEDNOU VĚTOU
„
OBSAH
Špionážní thriller vychází z události, která svého času otřásla světem. Na letních OH v roce 1972 vtrhli v Mnichově do objektu obývaného izraelskou výpravou palestinští teroristé ze skupiny Černé září a zastřelili 12 sportovců. Izraelská tajná služba Mosad sestavila speciální komando, které má zlikvidovat všechny, kdo se na útoku podíleli. Pachatelé jsou roztroušeni po světě, pátrání je však neúprosné a pomyslný meč mstitelů dopadá na jednu hlavu za druhou. K realizaci tohoto televizního filmu se spojila koprodukce šesti zemí.(woody)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Andersonově špionážnímu thrilleru nepochybně schází výpravnost Spielbergova mladšího brášky. V pozdních večerních hodinách je to tak opravdu jen pro otrlé, protože střihačovy nůžky místy skutečně scházely. Po technické stránce ale jinak, vyjma zmíněného, nemůžu říct nic negativního!! (castor) 3*
Mezi filmovými fanoušky se běžně neví, že známý Spielbergův Mnichov je vlastně remakem staršího televizního filmu z 80. let. Andersonův film překvapivě se slavnějším mladším bratříčkem drží krok, byť režisér pracoval s výrazně nižším rozpočtem, a tudíž jeho snímek není zdaleka tak výpravný. Je nutno podotknout, že Meč Gideonův není uměleckou rekonstrukcí skutečné akce tajné služby, ale uměleckou fikcí naroubovanou na reálné historické události. Agent Mosadu, který byl předobrazem hlavního hrdiny, později podotkl, že necítil ani stopu pochybností nebo lítosti při plnění úkolu a ani řadu let po událostech by na svém jednání nic neměnil. Řada motivů je pochopitelně přizpůsobena diváckým potřebám pro žánr špionážního thrilleru. Andersonův film s tím Spielbergovým prohrává ve kvalitě dialogů, kdy zejména v závěru už příliš šustí papírem a humanistickými ideály, ale i ve stopáži, ve které sice ani Spielberg netroškařil, ale na bezmála tříhodinovou délku Meče Gideonova nedosáhl. Pokud jde o scénář, některé motivy, jako je francouzská žoldnéřská organizace, jsou vykresleny věrohodněji v Andersonově snímku, jiné, jako je motiv vražedkyně či vykreslení vztahu komanda k centrále, jsou lépe napsány v pozdější verzi. Po technické stránce, jako je režie nebo herecké výkony, jde o nadprůměrnou podívanou. Celkový dojem: 75 %. (gudaulin) 4*
Jsou dva filmy, které můžete navzájem porovnat. Jeden od Stevena Spielberga (Mnichov 1972).hruhý od Michaela Andersona (Meč Gideonův/Meč Židů). Tvrdím, že oba dva jsou výborné. " Meč Židů " - jakoby čerpal z nějaké kroniky den za dnem a velice podrobně."Mnichov 1972" je podle mě více akční. Jedno mi však vrtá hlavou : film, který jsem si koupila na DVD v PNS má délku filmu 173 min. (a též tomu tak je), ale na upoutávce čsfd se píše 148 min., t.j. zkrácení o plných 25 minut. Buď se jedná o tiskovou chybu anebo byl film zkrácen. Co tam, proboha, mohli vynechat ? Tam se (až na drobnosti) úhrnem 6 minut nedalo nic vynechat !? Takže závěrem bych řekla, že "Mnichov 1972" obržel Oscara jenom proto, že to bylo dílo Spielbergovo, protože kvalitně jsou oba výborné, navíc "Meč Židů" má obsazené tři světové hvězdy se supervýkony (Michael York,Lino Ventura,Rod Steiger). Slavná poroto, jak je to vlastně s těmi Oscary ? (Orlau32) 5*
VELKÁ RECENZE
Ale není to špatné, velice dobrý průměr. Zdlouhavé, konec nějak tak natahovaný, herci poněkud nevýrazní (hlavně hlavní hrdina mi nesedl), paradoxně Rod Steiger a Lino Ventura ukazují, proč jsou v herectví první liga. Nicméně na Mnichov to filmově nemá ani náhodou. Snad nejkvalitnější z "řemesla" je muzika, není se co divit - G. Delerue.
Jenže tady se ukazuje, proč je Steven Spielberg mistr. Dokázal spojit akčnost (tady se jí vyrovná pouze scéna při likvidaci onoho divadelníka) s myšlenkami, které jsou podány méně hlasitě, ale zato mnohem pronikavěji. Nicméně zde chybí řada scén, kterými Spielberg svoje pojetí doplnil, aby vynikla otázka, zda je podobné počínání oprávněné, kde jsou hranice morálky a hlavně (jsem v tomhle pragmatik), zda to něčemu pomohlo. A tady se oba filmy vzácně shodují. Jenže - je ten obraz (viděný hlavně optikou zcela zfušovaného "zásahu" v Lillehammeru) skutečně správný? Lacině dojímavý obrázek holčičky v Paříži v nemocnici je typickou ukázkou oné manipulativnosti, která je pro tzv. západní svět typická. Hysterické výlevy celebrit typu Penelope Cruz nad ničenou Gazou, reprezentované falešně "autentickými" fotkami zabitých palestinských dětí, rozstřílených škol a nemocnic jsou typickou ukázkou toho, jak to náš svět chápe a bere.
Izrael (možná bohužel) takhle okázale svoje oběti neprezentuje a jeho propaganda je až k uzoufání defenzívní. Nicméně právě proto je jak meč Gideonův tak především Mnichov pro pochopení problematiky důležitý a nesmírně podnětný. Co zastaví teroristu? Proč jsou všechny filmy na toto téma tak omluvné ve vztahu pouze k jedné straně. Na Wikipedii se dozvíme, že vlastně z těch "potrestaných" byli všichni nevinní a krystalově čistí. V rádoby objektivním dokumentárním filmu Mnichov - Skuteční vrahové jsme znovu o těchto skutečnostech přesvědčováni a to ústy rodinných příslušníků oněch "nevinných". A proč nám dodnes nikdo nenabídl podobnou sondu do myšlení a mentality těch, kteří odpalují skoro dnes a denně na civilní cíle v Izraeli rakety? Nebo posílají fanatiky opásané výbušninami, aby sebou vzali co nejvíce civilistů bez rozdílu toho, zda jde o ženy, děti nebo staré lidi? Proč jen dva skvělé filmy, které ukazují rozpaky vymyšlené a poněkud spektakulární osoby Avnera a jeho kolegů? I zde ten Speilberg vyhrává - jeho scéna z Řecka, kde se potkají oni avnerovci s protivníky z řad OOP je silná víc než dost, ale ne až tak jednostranně. Jinak ať Mnichov nebo Meč Gideonův jsou z hlediska faktů a historie poněkud mimo.
Tímto způsobem samozřejmě nepracuje nejen Mossad, ale ani žádná další podobná organizace. Nechme stranou, že k oné akce, pro kterou si novináři vymysleli bombastický název Boží hněv se oficiálně Izrael nikdy nepřihlásil, ačkoliv řada útržků, které se dostaly "ven" dokládá, že plus mínus něco podobného proběhlo. Nakonec třeba účast Yehudy Baraka (10. ministerského předsedy státu Izrael na akci v Libanonu, která zde není předvedena) je dost známá. Jak ony akce probíhaly, ví asi jenom v Mossadu, možná tak Šin Betu a trochu i Amanu, možná to pořádně nevěděla ani sama Golda Meierová. Ale jedno je jisté - takhle to zcela určitě nebylo. Každou akci chystali specialisté a třeba to duo, co odstřelilo onoho něžného lyrického mladého arabského básníka, který byl samozřejmě zcela nevinen (tvrdí to i na Wikipedii....) strávilo v Římě pár hodin, stejně jako se na desce stolu onoho v pořadí dalšího v Paříži vystřídalo taky daleko větší množství lidí různých "profesí", od "vloupačů" až po pyrotechniky. No a nakonec jeden zásadní omyl, který je v meči Gideonově uveden hned na začátku - německé ozbrojené síly (myšlen Bundeswehr) se na zcela zpackané akci na letišti v Mnichově nijak nepodílely. Z hlediska dnešní doby je až neuvěřitelné, že v onom roce 1972 neměly policejní ani zpravodajské složky Spolkové republiky k dispozici žádnou protiteroristickou jednotku, zásah vedli řadoví policisté (kteří byli vynikající střelci z pušek) a jejich rozestavění i zásah byl zcela amatérsky veden. A jednotka Bundeswehru, která by byla schopna profesionálního zásahu (jak se později ukázalo), nebyla připuštěna s ohledem na ústavu SRN, zakazující striktně její použití v mírové době na domácím území. No, ale to už jsem se dostal hodně daleko od filmu, ke kterému se vyjadřuji. Nicméně jsem si jist, že filmu (aspoň jednoho), snažícího se zmapovat "druhou" stranu se asi hned tak nedočkáme.
A důvody jsou v zásadě dva - tzv. politická korektnost vzniklá ve Velké Británii a pohotově převzatá celou západní Evropou a částečně (naštěstí přece jen míň) USA a nevinnost těch, kteří by autory podobného filmu ztrestali stejně nemilosrdně, jako se tomu stalo redakci Charlie Hebdo, či onomu nizozemskému dokumentaristovi, který poukázal na "práva" žen ve světě islámu......
SKUTEČNOST
Mnichovská olympiáda v roce 1972 se měla stát radostnou událostí, jež by dala zapomenout na poslední olympijské hry v Německu v roce 1936 zneužité Adolfem Hitlerem k propagandistickým účelům.
Bezpečnost v olympijské vesnici byla uvolněná a sportovci zde sídlící přicházeli a odcházeli bez toho, aby je někdo kontroloval. Strážci z řad policie byli neozbrojení. Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské olympijské delegace již před zahájením her upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců. Nebyla mu však věnována pozornost. Německé úřady odmítaly povolit izraelské výpravě vlastní ozbrojenou ochranu, ačkoliv ji měly např. výpravy NDR či Egypta.
Plán únosu izraelských olympioniků se zrodil v červenci 1972. Měla to být odpověď na to, že MOV ignoroval palestinské žádosti o možnost vypravení vlastního olympijského družstva do Mnichova. Velitel Černého září Abú Ijád a jeho zástupce Abú Daúd začali následně celou operaci plánovat a připravovat. Abú sbíral v Mnichově informace nutné k naplánování celé akce a posléze zajistil nákupem zbraně v Bulharsku. Abú Ijád společně s vysoce postaveným funkcionářem Fatahu Alím Hasanem Salámou mezitím sestavovali přepadovou skupinu. Jako velitelé byli vybráni zkušení palestinští bojovníci L. Afífa (Ísa) a Júsuf Nazzál (Tony). K nim bylo přiřazeno šest mladíků pocházejících z palestinských uprchlických táborů, u kterých nebylo pochyb o odhodlání bojovat proti Izraeli. Celá skupina prodělala několik výcvikových kurzů; nejprve v Sýrii a později v Libyi. 24. srpna 1972 dopravil Abú Daúd do dějiště her Mnichova zbraně (jen díky náhodě neobjevili zbraně němečtí celníci). Zbraně byly uloženy do zavazadlových skříněk na nádraží, odkud si je členové komanda vyzvedli až těsně před akcí. A teprve několik hodin před akcí se řadoví členové skupiny dozvěděli, jaký úkol je čeká.
zraelští sportovci večer před samotným přepadením navštívili divadelní představení Šumař na střeše (se Šmuelem Rodenským v hlavní roli). Do olympijské vesnice se vrátili 30 minut po půlnoci 5. září 1972 a brzy poté šli spát.
Ve 4:30 minut místního času překonala s pomocí nic netušících amerických atletů skupina teroristů vyzbrojených útočnými puškami AK-47 a ručními granáty plot olympijské vesnice. S pomocí ukradených klíčů vnikli do dvou apartmánů na Connollystraße 31, obývaných izraelským olympijským týmem. Celý komplex znali, neboť vůdce skupiny Ísa i jeho zástupce Tony se nechali zaměstnat při výstavbě olympijské vesnice.
Jejich vstup jako první zaznamenal Josef Gutfreund. Slyšel šramocení v zámku (klíč, který Palestinci měli, se v něm nechtěl otočit). Vstal, aby se podíval, a útočníky spatřil v okamžiku, kdy vstupovali dovnitř. Vykřikl „Kluci, kryjte se!“ (hebrejsky: Chevre tistatru!) a celou vahou svých 135 kg nalehl na dveře, čímž se pokusil Palestincům zabránit v průniku dovnitř. Díky Gutfreundově duchapřítomnosti se trenérovi vzpěračů Tuvju Sokolovskému podařilo ze sousedního bytu uniknout. Ostatní, kteří zůstali, byli poté, co se útočníkům podařilo překonat Gutfreunda, nahnáni do jednoho z bytů v prvním patře budovy. Tam jeden z rukojmí Moše Weinberg zaútočil na Ísu nožíkem na ovoce a povalil ho na zem. Další z útočníků zareagoval a Weinbergovi prostřelil tvář. Všichni zajatí sportovci byli spoutáni. Poté k nim byli přivedeni další členové izraelské výpravy bydlící v jiné části domu. Při jejich transportu se podařilo uprchnout G. Tsobarimu, zatímco J. Romano byl zastřelen při napadení jednoho z únosců.
Jeden z Palestinců, kteří přežili, Džamal al-Gháší později při výslechu vypověděl, že nedostali žádné nařízení zabíjet. K zabití Izraelců došlo v sebeobraně. Jeho slova později potvrdil i velitel Černého září, Abú Daúd, když prohlásil, že si nepřáli oběti na životech.
Přibližně kolem páté hodiny ranní byl o přepadení informován mnichovský policejní prezident Manfred Schreiber. Ten nařídil neprodyšně uzavřít vesnici a informoval Bruno Merka, bavorského ministra vnitra. Postupně byli dále informováni Hans-Dietrich Genscher (spolkový ministr vnitra), Willy Brandt (spolkový kancléř), Walter Scheel (ministr zahraničí) a Eljašiv Ben Horin (izraelský velvyslanec v Západním Německu, ten informoval o únosu členy izraelské vlády). V 05:10 předali únosci seznam svých požadavků. Za propuštění 11 rukojmí požadovali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a U. Meinhofové a A. Baadera z Frakce Rudé armády uvězněných v Německu a jejich bezpečný odchod do Egypta. Na to vyhodili na ulici tělo mrtvého M. Weinberga. Únosci požadovali propuštění všech uvězněných do 09:00 dopoledne téhož dne, jinak bude každou hodinu zabit jeden z rukojmí. Kolem 05:30 byla spolková vláda v Bonnu a představitelé armády oficiálně informováni o teroristickém útoku. Na místě bylo již několik desítek novinářů a byli přiváženi další policisté, včetně odstřelovačů.
V 07:15 byla vytvořena krizová komise ve složení H.-D. Genscher, B. Merck a M. Schreiber. Německá spolková republika v té chvíli neměla k dispozici žádný tým pro vyjednávání ani zásahovou jednotku schopnou rukojmí osvobodit.
V 08:00 začal podle plánu soutěžní program velkou cenou v drezuře.
V 08:10 znovu jednala policie prostřednictvím Anneliese Graesové, policistky z Essenu s únosci. Ta únoscům sdělila, že německá strana nemá možnost zajistit propuštění vězňů z izraelských věznic. Ísá jen zopakoval požadavky a pohrozil dalším zabíjením rukojmí. Krizová komise, která vyjednávání vedla, neměla žádný plán a s únosci jednala jako s kriminálníky (ti odmítli peníze jako výkupné a deklarovali svou připravenost zemřít). Z Izraele mezitím přišla zpráva, že izraelská vláda se Černým zářím nemíní nechat vydírat a na dohodu s teroristy nepřistoupí.
V 08:45 německá strana požádala o prodloužení konce ultimáta. Ísá souhlasil a posunul ho na poledne.
Izrael prostřednictvím G. Meirové odmítl splnit požadavky únosců, ale nabídl vyslání protiteroristického komanda Sajeret Matkal (to později němečtí představitelé popřeli). Celá věc byla navíc komplikovaná německým federálním právem, podle kterého německá spolková vláda nesmí vyslat do Bavorska žádného vojáka a řešení celé krize spočívalo na bavorské vládě. Ta jakoukoliv intervenci zvenčí (včetně spolkové vlády) odmítla. Po poledni se na střeše domu s unesenými a únosci začali pohybovat policisté v teplákových soupravách (jednalo se o narychlo a amatérsky sestavené komando), únosci však policisty viděli v televizi a nařídili jejich stažení.
Ísá na žádost vyjednávačů postupně prodlužoval termín uplynutí ultimáta (na 13:00, na 15:00 a nakonec na 17:00), v 16:30 žádal, aby únoscům i rukojmím bylo umožněno odletět do Egypta případně do Maroka. To vyjednávači odmítli. V 17:05 navštívili dva z vyjednávačů (Genscher a Troeger) rukojmí a zeptali se jich, zdali jsou ochotni odletět se svými únosci do ciziny. Dostalo se jim souhlasu.
Mezitím dál probíhaly soutěže (odpoledne se uskutečnilo basketbalové utkání), teprve na nátlak veřejnosti byly hry přerušeny 12 hodin po zabití prvního izraelského sportovce.
Po 22. hodině nastoupili únosci společně s rukojmími do připraveného autobusu, který je převezl k dvě stě metrů vzdáleným, připraveným vrtulníkům, které měly všechny přepravit na Fürstenfeldbrucké vojenské letiště. Odtamtud mělo podle dohody odstartovat letadlo do některé arabské země. Ve skutečnosti bavorští představitelé neměli v plánu nechat teroristy opustit Německo. Na letišti byla připravená (narychlo sestavená) policejní jednotka, která měla zajmout nebo zlikvidovat únosce a osvobodit rukojmí.
Ve 22:36 přistály oba vrtulníky na Fürstenfeldbruckém letišti. Ísá a Tony vyběhli a zkontrolovali přistavený Boeing 727, který krátce předtím opustilo dvanáct policistů (měli Ísu a Tonyho zajmout), „protože se báli o svůj život“.
Ve 22:40 (když se Ísá a Tony vraceli z prohlídky Boeingu) dostali policejní odstřelovači rozkaz k palbě. Zasáhli pouze jednoho z únosců a neutralizovali ho. Ostatní se skryli za vrtulníky a opětovali palbu. Krátce na to byl zásahem do nohy zraněn Tony. Únoscům se postupně podařilo zničit všechny světlomety ozařující letištní plochu a bojiště se tak ponořilo do tmy.
Krátce před půlnocí se na letištní ploše objevily obrněné vozy (které předtím uvízly v dopravní zácpě). Únosci to vnímali jako zlom v poměru sil a předzvěst blízkého konce. Jeden z nich hodil do jednoho z vrtulníků odjištěný granát. Ten explodoval a krátce nato i nádrže vrtulníku. V něm okamžitě zahynuli tři ze čtyř rukojmí (čtvrtý rukojmí zahynul udušením, protože hasiči se báli k hořící helikoptéře přiblížit). Krátce na to další z únosců postřílel v druhém z vrtulníků zbývajících pět spoutaných rukojmí.
Po zabití rukojmí se zbývající přeživší únosci pokusili utéct. Při tomto pokusu byl zastřelen Ísa. Tony byl zabit při přestřelce s policií na nedalekém parkovišti. Zbývající tři byli po hodinové honičce zadrženi policií v poli podél rozjezdové dráhy.
Jako první se k vrtulníku dostali Cvi Zamir a Victor Cohen (šéf vyšetřovatelů Šin Bet), ale zjistili, že žádný z rukojmí, navzdory tvrzení médií, nepřežil. Ve 23:31 totiž Reuters vydal zprávu, že „všichni izraelští zajatci byli osvobozeni“ (novináři se vesměs nacházeli v dopravní zácpě ve městě a kolovaly neověřené zprávy a fámy). Teprve v 03:17 ráno vydal Reuters opravu, že všichni izraelští rukojmí byli zabiti. Tuto zprávu předal půl hodiny před tím C. Zamir G. Meirové.
Ocenění:
DABING
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: -
Premiéra USA: -
Premiéra
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: -
Poprvé na VHS: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na Blu-ray: -
Poprvé na VOD: -
Tržby v ČR - Kč
Tržby celkem - $
Návštěvnost v ČR
Náklady (Rozpočet) - $
„
OBSAH
Špionážní thriller vychází z události, která svého času otřásla světem. Na letních OH v roce 1972 vtrhli v Mnichově do objektu obývaného izraelskou výpravou palestinští teroristé ze skupiny Černé září a zastřelili 12 sportovců. Izraelská tajná služba Mosad sestavila speciální komando, které má zlikvidovat všechny, kdo se na útoku podíleli. Pachatelé jsou roztroušeni po světě, pátrání je však neúprosné a pomyslný meč mstitelů dopadá na jednu hlavu za druhou. K realizaci tohoto televizního filmu se spojila koprodukce šesti zemí.(woody)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Andersonově špionážnímu thrilleru nepochybně schází výpravnost Spielbergova mladšího brášky. V pozdních večerních hodinách je to tak opravdu jen pro otrlé, protože střihačovy nůžky místy skutečně scházely. Po technické stránce ale jinak, vyjma zmíněného, nemůžu říct nic negativního!! (castor) 3*
Mezi filmovými fanoušky se běžně neví, že známý Spielbergův Mnichov je vlastně remakem staršího televizního filmu z 80. let. Andersonův film překvapivě se slavnějším mladším bratříčkem drží krok, byť režisér pracoval s výrazně nižším rozpočtem, a tudíž jeho snímek není zdaleka tak výpravný. Je nutno podotknout, že Meč Gideonův není uměleckou rekonstrukcí skutečné akce tajné služby, ale uměleckou fikcí naroubovanou na reálné historické události. Agent Mosadu, který byl předobrazem hlavního hrdiny, později podotkl, že necítil ani stopu pochybností nebo lítosti při plnění úkolu a ani řadu let po událostech by na svém jednání nic neměnil. Řada motivů je pochopitelně přizpůsobena diváckým potřebám pro žánr špionážního thrilleru. Andersonův film s tím Spielbergovým prohrává ve kvalitě dialogů, kdy zejména v závěru už příliš šustí papírem a humanistickými ideály, ale i ve stopáži, ve které sice ani Spielberg netroškařil, ale na bezmála tříhodinovou délku Meče Gideonova nedosáhl. Pokud jde o scénář, některé motivy, jako je francouzská žoldnéřská organizace, jsou vykresleny věrohodněji v Andersonově snímku, jiné, jako je motiv vražedkyně či vykreslení vztahu komanda k centrále, jsou lépe napsány v pozdější verzi. Po technické stránce, jako je režie nebo herecké výkony, jde o nadprůměrnou podívanou. Celkový dojem: 75 %. (gudaulin) 4*
Jsou dva filmy, které můžete navzájem porovnat. Jeden od Stevena Spielberga (Mnichov 1972).hruhý od Michaela Andersona (Meč Gideonův/Meč Židů). Tvrdím, že oba dva jsou výborné. " Meč Židů " - jakoby čerpal z nějaké kroniky den za dnem a velice podrobně."Mnichov 1972" je podle mě více akční. Jedno mi však vrtá hlavou : film, který jsem si koupila na DVD v PNS má délku filmu 173 min. (a též tomu tak je), ale na upoutávce čsfd se píše 148 min., t.j. zkrácení o plných 25 minut. Buď se jedná o tiskovou chybu anebo byl film zkrácen. Co tam, proboha, mohli vynechat ? Tam se (až na drobnosti) úhrnem 6 minut nedalo nic vynechat !? Takže závěrem bych řekla, že "Mnichov 1972" obržel Oscara jenom proto, že to bylo dílo Spielbergovo, protože kvalitně jsou oba výborné, navíc "Meč Židů" má obsazené tři světové hvězdy se supervýkony (Michael York,Lino Ventura,Rod Steiger). Slavná poroto, jak je to vlastně s těmi Oscary ? (Orlau32) 5*
VELKÁ RECENZE
Ale není to špatné, velice dobrý průměr. Zdlouhavé, konec nějak tak natahovaný, herci poněkud nevýrazní (hlavně hlavní hrdina mi nesedl), paradoxně Rod Steiger a Lino Ventura ukazují, proč jsou v herectví první liga. Nicméně na Mnichov to filmově nemá ani náhodou. Snad nejkvalitnější z "řemesla" je muzika, není se co divit - G. Delerue.
Jenže tady se ukazuje, proč je Steven Spielberg mistr. Dokázal spojit akčnost (tady se jí vyrovná pouze scéna při likvidaci onoho divadelníka) s myšlenkami, které jsou podány méně hlasitě, ale zato mnohem pronikavěji. Nicméně zde chybí řada scén, kterými Spielberg svoje pojetí doplnil, aby vynikla otázka, zda je podobné počínání oprávněné, kde jsou hranice morálky a hlavně (jsem v tomhle pragmatik), zda to něčemu pomohlo. A tady se oba filmy vzácně shodují. Jenže - je ten obraz (viděný hlavně optikou zcela zfušovaného "zásahu" v Lillehammeru) skutečně správný? Lacině dojímavý obrázek holčičky v Paříži v nemocnici je typickou ukázkou oné manipulativnosti, která je pro tzv. západní svět typická. Hysterické výlevy celebrit typu Penelope Cruz nad ničenou Gazou, reprezentované falešně "autentickými" fotkami zabitých palestinských dětí, rozstřílených škol a nemocnic jsou typickou ukázkou toho, jak to náš svět chápe a bere.
Izrael (možná bohužel) takhle okázale svoje oběti neprezentuje a jeho propaganda je až k uzoufání defenzívní. Nicméně právě proto je jak meč Gideonův tak především Mnichov pro pochopení problematiky důležitý a nesmírně podnětný. Co zastaví teroristu? Proč jsou všechny filmy na toto téma tak omluvné ve vztahu pouze k jedné straně. Na Wikipedii se dozvíme, že vlastně z těch "potrestaných" byli všichni nevinní a krystalově čistí. V rádoby objektivním dokumentárním filmu Mnichov - Skuteční vrahové jsme znovu o těchto skutečnostech přesvědčováni a to ústy rodinných příslušníků oněch "nevinných". A proč nám dodnes nikdo nenabídl podobnou sondu do myšlení a mentality těch, kteří odpalují skoro dnes a denně na civilní cíle v Izraeli rakety? Nebo posílají fanatiky opásané výbušninami, aby sebou vzali co nejvíce civilistů bez rozdílu toho, zda jde o ženy, děti nebo staré lidi? Proč jen dva skvělé filmy, které ukazují rozpaky vymyšlené a poněkud spektakulární osoby Avnera a jeho kolegů? I zde ten Speilberg vyhrává - jeho scéna z Řecka, kde se potkají oni avnerovci s protivníky z řad OOP je silná víc než dost, ale ne až tak jednostranně. Jinak ať Mnichov nebo Meč Gideonův jsou z hlediska faktů a historie poněkud mimo.
Tímto způsobem samozřejmě nepracuje nejen Mossad, ale ani žádná další podobná organizace. Nechme stranou, že k oné akce, pro kterou si novináři vymysleli bombastický název Boží hněv se oficiálně Izrael nikdy nepřihlásil, ačkoliv řada útržků, které se dostaly "ven" dokládá, že plus mínus něco podobného proběhlo. Nakonec třeba účast Yehudy Baraka (10. ministerského předsedy státu Izrael na akci v Libanonu, která zde není předvedena) je dost známá. Jak ony akce probíhaly, ví asi jenom v Mossadu, možná tak Šin Betu a trochu i Amanu, možná to pořádně nevěděla ani sama Golda Meierová. Ale jedno je jisté - takhle to zcela určitě nebylo. Každou akci chystali specialisté a třeba to duo, co odstřelilo onoho něžného lyrického mladého arabského básníka, který byl samozřejmě zcela nevinen (tvrdí to i na Wikipedii....) strávilo v Římě pár hodin, stejně jako se na desce stolu onoho v pořadí dalšího v Paříži vystřídalo taky daleko větší množství lidí různých "profesí", od "vloupačů" až po pyrotechniky. No a nakonec jeden zásadní omyl, který je v meči Gideonově uveden hned na začátku - německé ozbrojené síly (myšlen Bundeswehr) se na zcela zpackané akci na letišti v Mnichově nijak nepodílely. Z hlediska dnešní doby je až neuvěřitelné, že v onom roce 1972 neměly policejní ani zpravodajské složky Spolkové republiky k dispozici žádnou protiteroristickou jednotku, zásah vedli řadoví policisté (kteří byli vynikající střelci z pušek) a jejich rozestavění i zásah byl zcela amatérsky veden. A jednotka Bundeswehru, která by byla schopna profesionálního zásahu (jak se později ukázalo), nebyla připuštěna s ohledem na ústavu SRN, zakazující striktně její použití v mírové době na domácím území. No, ale to už jsem se dostal hodně daleko od filmu, ke kterému se vyjadřuji. Nicméně jsem si jist, že filmu (aspoň jednoho), snažícího se zmapovat "druhou" stranu se asi hned tak nedočkáme.
A důvody jsou v zásadě dva - tzv. politická korektnost vzniklá ve Velké Británii a pohotově převzatá celou západní Evropou a částečně (naštěstí přece jen míň) USA a nevinnost těch, kteří by autory podobného filmu ztrestali stejně nemilosrdně, jako se tomu stalo redakci Charlie Hebdo, či onomu nizozemskému dokumentaristovi, který poukázal na "práva" žen ve světě islámu......
SKUTEČNOST
Mnichovská olympiáda v roce 1972 se měla stát radostnou událostí, jež by dala zapomenout na poslední olympijské hry v Německu v roce 1936 zneužité Adolfem Hitlerem k propagandistickým účelům.
Bezpečnost v olympijské vesnici byla uvolněná a sportovci zde sídlící přicházeli a odcházeli bez toho, aby je někdo kontroloval. Strážci z řad policie byli neozbrojení. Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské olympijské delegace již před zahájením her upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců. Nebyla mu však věnována pozornost. Německé úřady odmítaly povolit izraelské výpravě vlastní ozbrojenou ochranu, ačkoliv ji měly např. výpravy NDR či Egypta.
Plán únosu izraelských olympioniků se zrodil v červenci 1972. Měla to být odpověď na to, že MOV ignoroval palestinské žádosti o možnost vypravení vlastního olympijského družstva do Mnichova. Velitel Černého září Abú Ijád a jeho zástupce Abú Daúd začali následně celou operaci plánovat a připravovat. Abú sbíral v Mnichově informace nutné k naplánování celé akce a posléze zajistil nákupem zbraně v Bulharsku. Abú Ijád společně s vysoce postaveným funkcionářem Fatahu Alím Hasanem Salámou mezitím sestavovali přepadovou skupinu. Jako velitelé byli vybráni zkušení palestinští bojovníci L. Afífa (Ísa) a Júsuf Nazzál (Tony). K nim bylo přiřazeno šest mladíků pocházejících z palestinských uprchlických táborů, u kterých nebylo pochyb o odhodlání bojovat proti Izraeli. Celá skupina prodělala několik výcvikových kurzů; nejprve v Sýrii a později v Libyi. 24. srpna 1972 dopravil Abú Daúd do dějiště her Mnichova zbraně (jen díky náhodě neobjevili zbraně němečtí celníci). Zbraně byly uloženy do zavazadlových skříněk na nádraží, odkud si je členové komanda vyzvedli až těsně před akcí. A teprve několik hodin před akcí se řadoví členové skupiny dozvěděli, jaký úkol je čeká.
zraelští sportovci večer před samotným přepadením navštívili divadelní představení Šumař na střeše (se Šmuelem Rodenským v hlavní roli). Do olympijské vesnice se vrátili 30 minut po půlnoci 5. září 1972 a brzy poté šli spát.
Ve 4:30 minut místního času překonala s pomocí nic netušících amerických atletů skupina teroristů vyzbrojených útočnými puškami AK-47 a ručními granáty plot olympijské vesnice. S pomocí ukradených klíčů vnikli do dvou apartmánů na Connollystraße 31, obývaných izraelským olympijským týmem. Celý komplex znali, neboť vůdce skupiny Ísa i jeho zástupce Tony se nechali zaměstnat při výstavbě olympijské vesnice.
Jejich vstup jako první zaznamenal Josef Gutfreund. Slyšel šramocení v zámku (klíč, který Palestinci měli, se v něm nechtěl otočit). Vstal, aby se podíval, a útočníky spatřil v okamžiku, kdy vstupovali dovnitř. Vykřikl „Kluci, kryjte se!“ (hebrejsky: Chevre tistatru!) a celou vahou svých 135 kg nalehl na dveře, čímž se pokusil Palestincům zabránit v průniku dovnitř. Díky Gutfreundově duchapřítomnosti se trenérovi vzpěračů Tuvju Sokolovskému podařilo ze sousedního bytu uniknout. Ostatní, kteří zůstali, byli poté, co se útočníkům podařilo překonat Gutfreunda, nahnáni do jednoho z bytů v prvním patře budovy. Tam jeden z rukojmí Moše Weinberg zaútočil na Ísu nožíkem na ovoce a povalil ho na zem. Další z útočníků zareagoval a Weinbergovi prostřelil tvář. Všichni zajatí sportovci byli spoutáni. Poté k nim byli přivedeni další členové izraelské výpravy bydlící v jiné části domu. Při jejich transportu se podařilo uprchnout G. Tsobarimu, zatímco J. Romano byl zastřelen při napadení jednoho z únosců.
Jeden z Palestinců, kteří přežili, Džamal al-Gháší později při výslechu vypověděl, že nedostali žádné nařízení zabíjet. K zabití Izraelců došlo v sebeobraně. Jeho slova později potvrdil i velitel Černého září, Abú Daúd, když prohlásil, že si nepřáli oběti na životech.
Přibližně kolem páté hodiny ranní byl o přepadení informován mnichovský policejní prezident Manfred Schreiber. Ten nařídil neprodyšně uzavřít vesnici a informoval Bruno Merka, bavorského ministra vnitra. Postupně byli dále informováni Hans-Dietrich Genscher (spolkový ministr vnitra), Willy Brandt (spolkový kancléř), Walter Scheel (ministr zahraničí) a Eljašiv Ben Horin (izraelský velvyslanec v Západním Německu, ten informoval o únosu členy izraelské vlády). V 05:10 předali únosci seznam svých požadavků. Za propuštění 11 rukojmí požadovali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a U. Meinhofové a A. Baadera z Frakce Rudé armády uvězněných v Německu a jejich bezpečný odchod do Egypta. Na to vyhodili na ulici tělo mrtvého M. Weinberga. Únosci požadovali propuštění všech uvězněných do 09:00 dopoledne téhož dne, jinak bude každou hodinu zabit jeden z rukojmí. Kolem 05:30 byla spolková vláda v Bonnu a představitelé armády oficiálně informováni o teroristickém útoku. Na místě bylo již několik desítek novinářů a byli přiváženi další policisté, včetně odstřelovačů.
V 07:15 byla vytvořena krizová komise ve složení H.-D. Genscher, B. Merck a M. Schreiber. Německá spolková republika v té chvíli neměla k dispozici žádný tým pro vyjednávání ani zásahovou jednotku schopnou rukojmí osvobodit.
V 08:00 začal podle plánu soutěžní program velkou cenou v drezuře.
V 08:10 znovu jednala policie prostřednictvím Anneliese Graesové, policistky z Essenu s únosci. Ta únoscům sdělila, že německá strana nemá možnost zajistit propuštění vězňů z izraelských věznic. Ísá jen zopakoval požadavky a pohrozil dalším zabíjením rukojmí. Krizová komise, která vyjednávání vedla, neměla žádný plán a s únosci jednala jako s kriminálníky (ti odmítli peníze jako výkupné a deklarovali svou připravenost zemřít). Z Izraele mezitím přišla zpráva, že izraelská vláda se Černým zářím nemíní nechat vydírat a na dohodu s teroristy nepřistoupí.
V 08:45 německá strana požádala o prodloužení konce ultimáta. Ísá souhlasil a posunul ho na poledne.
Izrael prostřednictvím G. Meirové odmítl splnit požadavky únosců, ale nabídl vyslání protiteroristického komanda Sajeret Matkal (to později němečtí představitelé popřeli). Celá věc byla navíc komplikovaná německým federálním právem, podle kterého německá spolková vláda nesmí vyslat do Bavorska žádného vojáka a řešení celé krize spočívalo na bavorské vládě. Ta jakoukoliv intervenci zvenčí (včetně spolkové vlády) odmítla. Po poledni se na střeše domu s unesenými a únosci začali pohybovat policisté v teplákových soupravách (jednalo se o narychlo a amatérsky sestavené komando), únosci však policisty viděli v televizi a nařídili jejich stažení.
Ísá na žádost vyjednávačů postupně prodlužoval termín uplynutí ultimáta (na 13:00, na 15:00 a nakonec na 17:00), v 16:30 žádal, aby únoscům i rukojmím bylo umožněno odletět do Egypta případně do Maroka. To vyjednávači odmítli. V 17:05 navštívili dva z vyjednávačů (Genscher a Troeger) rukojmí a zeptali se jich, zdali jsou ochotni odletět se svými únosci do ciziny. Dostalo se jim souhlasu.
Mezitím dál probíhaly soutěže (odpoledne se uskutečnilo basketbalové utkání), teprve na nátlak veřejnosti byly hry přerušeny 12 hodin po zabití prvního izraelského sportovce.
Po 22. hodině nastoupili únosci společně s rukojmími do připraveného autobusu, který je převezl k dvě stě metrů vzdáleným, připraveným vrtulníkům, které měly všechny přepravit na Fürstenfeldbrucké vojenské letiště. Odtamtud mělo podle dohody odstartovat letadlo do některé arabské země. Ve skutečnosti bavorští představitelé neměli v plánu nechat teroristy opustit Německo. Na letišti byla připravená (narychlo sestavená) policejní jednotka, která měla zajmout nebo zlikvidovat únosce a osvobodit rukojmí.
Ve 22:36 přistály oba vrtulníky na Fürstenfeldbruckém letišti. Ísá a Tony vyběhli a zkontrolovali přistavený Boeing 727, který krátce předtím opustilo dvanáct policistů (měli Ísu a Tonyho zajmout), „protože se báli o svůj život“.
Ve 22:40 (když se Ísá a Tony vraceli z prohlídky Boeingu) dostali policejní odstřelovači rozkaz k palbě. Zasáhli pouze jednoho z únosců a neutralizovali ho. Ostatní se skryli za vrtulníky a opětovali palbu. Krátce na to byl zásahem do nohy zraněn Tony. Únoscům se postupně podařilo zničit všechny světlomety ozařující letištní plochu a bojiště se tak ponořilo do tmy.
Krátce před půlnocí se na letištní ploše objevily obrněné vozy (které předtím uvízly v dopravní zácpě). Únosci to vnímali jako zlom v poměru sil a předzvěst blízkého konce. Jeden z nich hodil do jednoho z vrtulníků odjištěný granát. Ten explodoval a krátce nato i nádrže vrtulníku. V něm okamžitě zahynuli tři ze čtyř rukojmí (čtvrtý rukojmí zahynul udušením, protože hasiči se báli k hořící helikoptéře přiblížit). Krátce na to další z únosců postřílel v druhém z vrtulníků zbývajících pět spoutaných rukojmí.
Po zabití rukojmí se zbývající přeživší únosci pokusili utéct. Při tomto pokusu byl zastřelen Ísa. Tony byl zabit při přestřelce s policií na nedalekém parkovišti. Zbývající tři byli po hodinové honičce zadrženi policií v poli podél rozjezdové dráhy.
Jako první se k vrtulníku dostali Cvi Zamir a Victor Cohen (šéf vyšetřovatelů Šin Bet), ale zjistili, že žádný z rukojmí, navzdory tvrzení médií, nepřežil. Ve 23:31 totiž Reuters vydal zprávu, že „všichni izraelští zajatci byli osvobozeni“ (novináři se vesměs nacházeli v dopravní zácpě ve městě a kolovaly neověřené zprávy a fámy). Teprve v 03:17 ráno vydal Reuters opravu, že všichni izraelští rukojmí byli zabiti. Tuto zprávu předal půl hodiny před tím C. Zamir G. Meirové.
Ocenění:
DABING
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: -
Premiéra USA: -
Premiéra
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: -
Poprvé na VHS: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na Blu-ray: -
Poprvé na VOD: -
Tržby v ČR - Kč
Tržby celkem - $
Návštěvnost v ČR
Náklady (Rozpočet) - $
Tvůrci a herci
Zajímavost k filmu
- Film byl natočen podle románu George Jonase „Odplata“, který byl inspirován skutečnými událostmi teroristického útoku palestinckou organizací Černé září na izraelské atlety na olympiádě v Mnichově v roce 1972, a následnou odplatou izraelské tajné služby vůči lidem, zodpovědným za atentát.
Michael Anderson (Režie), George Jonas (Produkce), Georges Delerue (Hudba), Claude Agostini (Kamera), Ron Wisman (Střih), Ginette D'Amico (Casting), Lynn Stalmaster (Casting), Clare Walker (Casting), Trevor Williams (Scénografie), Laurie Drew (Kostýmy), Rochelle Zaltzman (Kostýmy), Chris Bryant (Scénář), George Jonas (kniha) (Předloha), Steven Bauer (Herec), Michael York (Herec), Robert Joy (Herec), Laurent Malet (Herec), Peter Dvorsky (Herec), Rod Steiger (Herec), Lino Ventura (Herec), Colleen Dewhurst (Herec), Leslie Hope (Herec), Linda Griffiths (Herec), Septimiu Sever (Herec), Pierre Zimmer (Herec), Hrant Alianak (Herec), Cyrielle Clair (Herec), Shawn Lawrence (Herec)
1986/173/USA, Kanada/Akční, Drama, Thriller
- Film byl natočen podle románu George Jonase „Odplata“, který byl inspirován skutečnými událostmi teroristického útoku palestinckou organizací Černé září na izraelské atlety na olympiádě v Mnichově v roce 1972, a následnou odplatou izraelské tajné služby vůči lidem, zodpovědným za atentát.
Odkazy
https://www.csfd.cz/film/16206-mec-gideonuv/komentare/?collectionForm=1
https://www.imdb.com/title/tt0092038/reference
Hrají:
Steven Bauer, Michael York, Robert Joy, Laurent Malet, Peter Dvorsky, Rod Steiger, Lino Ventura, Colleen Dewhurst, Leslie Hope, Linda Griffiths, Septimiu Sever, Pierre Zimmer, Hrant Alianak, Cyrielle Clair, Shawn Lawrence, Neil Kroetsch, Karen Racicot