Mé druhé já / The Brave One (2007/117/USA/Akční, Drama, Thriller, Krimi) 75%
19.04.2021 11:07
JEDNOU VĚTOU
„Spravedlivá pomsta?“
OBSAH
Moderátorka jednoho z newyorských rádií Erica Bain nesmírně miluje svého snoubence a užívá si všeho, co jí život štědře nabízí. Při náhlém brutálním útoku však o snoubence přijde a sama je velmi vážně zraněná. Zdrcená Erica se přes své neštěstí nedokáže přenést, po nocích bloudí temnými ulicemi města a pátrá po mužích, kteří jsou zodpovědní za její neštěstí. Její snaha sjednat spravedlnost na vlastní pěst je však jednoho dne prozrazena a Erica se rázem ocitá v centru pozornosti celého města. Newyorská policie si s jejím případem neví rady a po jejích stopách se vydává neústupný detektiv, který jí chce přimět k tomu, aby svůj boj vzdala a nechala jej na zodpovědných autoritách. Sama Erica řeší dilema, jestli jí pomsta opravdu přinese pocit zadostiučinění, který hledá a nebo už se stala přesně takovým zlem, jaké se z města snaží vymýtit…(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Řikal jsem si, že to snad není ani možný jak dobře Jodie Foster vypadá na tom plakátu k tomuhle filmu. Jenže v samotném filmu už taková kočka není, ale pravda je, že se na ní furt hodně pěkně kouká. Horší už je to s příběhem. Ten je totiž klasická odplata a tak na něm není vůbec nic zvláštního. Zvláštní je totiž na tomhle filmu akorát tak maximálně herecký výkon Jodie Foster, který by se dal vyhodnotit na jedničku s hvězdičkou třikrát podtrženou, a to nekecám. (Malarkey) 3*
Jeden okamžik dokáže změnit více než jen jeden život. Moderátorce s tváří Jodie Foster se změní život, když jejího snoubence zabije parta mladíků a jí zmlátí do bezvědomí. Nevím, podle jakého klíče si vybírá Jodie Foster svoje role, ale její postava je zajímavá, i když film je kolem ní podle mě špatně vybudován. Sledovat ženu, která byla donucena trpět a poté se rozhodla být krvavý Robin Hood, kterému nejde o peníze, ale o spravedlnost je chvíli poutavý. Opravdu jen chvíli, protože ani sebelepší herectví by nedokázalo udržet snímek, který neví o čem chce vyprávět. Neil Jordan je slušný režisér a překvapivě nevložil do filmu žádné své transsexuální obrazy a myšlenky, ale příběh o pomstě a spravedlnosti je na něj prostě mnoho. Je to i patrně chyba scénáře, který není silný a nepracuje, jak by mohl. Vykonstruovanost je jen poslední hřebíkem do rakve, pro toto dobře obsazené zklamání. (Djkoma) 2*
Tak tohle jsem dokoukal, jen abych se ujistil, že to skončí tak, jak jsem si myslel. Takový hloupý a předvídatelný blábol s Jodie jsem už dlouho neviděl. A od odpadu to zachránila jen ona a relativně civilní kamera a způsob vyprávění. Jenže scénář opět posílá příběh do kytek a nemyslím tím jen logické kopance, ale i celkovou hloupost. Kolikrát se člověk dostane do nějaké obdobné nebezpečné situace, jako ona? Jednou, maximálně dvakrát? Pochybuju, že by je potkávala na každým kroku a to ještě úplnou náhodou. Ani jednání detektiva Mercera není moc reálný, k závěrům dochází spíše skokově bez nějakého důvodu a má až neuvěřitelně "dobrý" šestý smysl a policejní čuch, který mu říká, které verze spáchání zločinu se má držet. Ve výsledku se to tak stává jen nenápaditou slátaninou, kterou umocní jen finální nedůvěryhodná "katarze" hlavní hrdinky a trapné sympatizování od zákonem impotentního policejního detektiva, který chce, ale nemůže. (monolog) 2*
VELKÁ RECENZE
K nevěrohodným idylkám v Hollywoodu buď všechno spěje, nebo se to od nich odráží. Erica Bain má tu smůlu, že stojí na špatném konci provazu. Moderuje úspěšnou rozhlasovou show, má roztomilého psa a ještě roztomilejšího snoubence, za kterého by se chtěla co nevidět provdat. Ale musí s přípravami čekat na maminku, která si chce první a doufejme, že i poslední sňatek své dcery užít (a že si Erica dala na čas). Jenže... tyhle vzdušné zámky jsou jedné osudné noci rozsekány napadrť chladnou ocelovou tyčí v ruce zabijáckého výrostka. Stačí aby se vám tenisák zatoulal do špatné čtvrti a máte to spočítané. Erica se z tohoto omylu probudí, její láska už takové štěstí nemá. Beznaděj... strach... a vztek. Bezmezný vztek to těm hajzlům vrátit i s úroky. A nejen jim. Vrátit to všem hajzlům na celém světě. Šrámy na těle se zahojí rychle, ale z duše je smázne jen pomsta. A Erica nehodlá čekat, až vychladne.
Mé druhé já snad až příliš evokuje stařičkou výpravu do světa amorálního násilí - Přání smrti - ve které se Charles Bronson proměnil z architekta domů na architekta krvavých skvrn. Letos se ještě dočkáme podobně laděného Death Sentence, které je knižním pokračováním Přání smrti, takže se kruh uzavře. Ani Kevin Bacon a Charles Bronson dohromady mi však nenahánějí takový strach jako mírně pomatená Jodie Foster. Škatulka drobné, nenápadné blondýnky hodně pomáhá událostní postupce, která vrcholí, když si Erica na černém trhu obstará zbraň a začne své nově nabyté fóbie řešit stylem "ty máš nůž, já mám bouchačku", aniž by se však omezovala na pouhé vystrašení "nevinného kriminálníka". Kdo chtěl hodinky, vyfasuje pro změnu penál, jak by řekli kluci v ghettu. A Jodie rozdává penály ve velkém a zpovídá se z toho divákům prostřednictvím všeobjímajících monologů, které nezapřou její dlouholeté působení v rozhlasu. Až byste snad mezi těmi květnatými proslovy našli nějakou tu sympatii a prostor pro odpuštění. Dokonce i policejní rada Mercer (Terrence Howard) nechce věřit tomu, že by tu špinavou práci měla na svědomí žena, která ho poslední dobou tak přitahuje. Inu, lidská duše je nevyzpytatelná a Erica se s tou svojí řítí přímo do horoucích pekel. A vy s ní. Z lokomotivy hnané kupředu Neilem Jordanem (Hra na pláč) se ale bude chtít vystoupit málokomu.
Tedy ne že by Jordan byl nějaký génius, až příliš rutinní přepisování scénáře na celuloid spíš prozrazuje určitou tvůrčí vyšumělost a pochválit ho můžeme snad jen za to, že drží krok s trendy a hýbe kamerou trochu víc a objevněji než ostatní druholigoví kolegové. Na Mé druhé já je svým způsobem radost pohledět, paradoxní je to zejména tím, že se v něm dějí věci, nad kterými byste raději zavírali oči. Hned v úvodu se Jordan jako režisér vyčerpá na scéně, která se vám snad jako jediná výrazně dostane pod kůži. Rozmlácenou Jodie a umláceného Naveena Andrewse (objeví se opravdu jen na chvilku, natáčecí rozvrh Ztracených je zjevně dost těsný) přivážejí do nemocnice a Jordan promíchává rekonstrukci lidských schránek s flashbacky jejich milostného vzplanutí. Kombinace dvou obnažených těl milenců a zakrvavených trosek na operačním sále je natolik silná, že se snímku po celý zbytek stopáže nepodaří k podobnému emočnímu vypětí přiblížit ani na dohled. A ne že by se Jordan nesnažil, pointa mu skýtá dostatek prostoru k tomu, aby s diváky pořádně zalomcoval, ale už to prostě tak dobře nefunguje.
Možná proto, že v tu chvíli už jsou dokonale otupení. Dvouhodinová stopáž by možná zasloužila zkrátit, protože elementární zápletka a nízký počet herců jednoduše takový rozlet nepotřebují. Jodie Foster navíc jako by Jordanovi vytrhnula film z ruky a tzv. si ho nenechala od nikoho zkazit. Znáte to úsloví... pokud chcete něco udělat dobře, musíte si to udělat sami. Jodie ho vzala doslova a místy to vypadá, že hraje za všechny ostatní. Ani Terrence Howard jí nestačí a jeden pohled do jejích chladných očí vám prozradí víc, než celé jeho bezcílné pobíhání po místech činu.
Ale ono to nakonec stačí. Jodie tu duševní spirálu věříte. Když vytáhne pistoli, nepůsobí směšně, když vypráví o svém temném já, mrazí vás v zádech, a i když je vám jasné k čemu to spěje, zanechá ve vás posledních pár minut zřetelný otisk. Ano, viděli jste to už stokrát, ale jen málokdy tak dobře odvedené. Jodie si svůj film odtáhla do úspěšného konce. Při rozdávání Oscarů nebo sestavování žebříčků si na ní pravděpodobně nikdo nevzpomene, ale až uvidíte nenápadnou blondýnku v metru, ktera šmátrá pod kabátem, budete vědět svoje. Radši se takovým kliďte z cesty.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Rozhlasová moderátorka Erica Bainová je šťastná. Její pořad o New Yorku, nazvaný Toulky v ulicích, je oblíbený, je zamilovaná do ošetřovatele Davida a chystají svatbu. Když jednoho večera venčí psa Curtise, napadne je v Central Parku trojice lumpů. Těžce zraněná Erica se probere po třech týdnech a dozví se od Davidovy matky, že jejího snoubence ubili k smrti a že už je po pohřbu. Šokovaná Erica se vrací do prázdného bytu a prázdného života, v němž apaticky přežívá. Situaci jí neulehčuje svým lhostejným přístupem ani policie. Detektiv Sean Mercer, který ho má na starosti, s ní sice soucítí, mnohem víc ho však zaměstnává případ ženy, která údajně spáchala sebevraždu. Podle něj však byla zavražděna manželem, bezohledným a vlivným Sonnym Murrowem. Věří, že její malá dcerka Halye, ví co se stalo, marně se však snaží dosáhnout toho, aby byla Murrowovi odebrána. Erica se v náhlém impulsu zastaví v obchodě se zbraněmi, protože však nemá zbrojní pas, prodavač ji odmítne obsloužit. Nakonec koupí zbraň od překupníka. O pár dnů později se náhodou stane svědkyní chladnokrevné vraždy mladé prodavačky, a když vrah začne ohrožovat i ji, v sebeobraně ho zastřelí. Znovu zbraň vytáhne, když ji o dalších pár dnů později obtěžují v nočním metru dva mladí násilníci. Když na ni vytáhnou nůž, oba zastřelí. S hrůzou si uvědomí, že mohla incidentu zabránit, kdyby vystoupila o stanici dřív, ale že vlastně vystoupit nechtěla. Oba případy vyšetřuje Mercer, který poměrně přesně odhadne, co se stalo. Není sám. V novinách se začnou objevovat články o tajemném mstiteli. Erica se znovu vydává do ulic, a tentokrát nejenže záměrně vyhledává podobné situace, ale navíc se pustí do pátrání po Davidových vrazích. Mercer začíná tušit, kdo by mohl být tajemný mstitel, jistotu však získá, až když je zabit Murrow, o němž Erice vyprávěl.
O FILMU
“Myslím, že každý z nás má nějakou hranici, o níž se domnívá, že by ji nikdy v životě nepřekročil, a nestal se někým úplně jiným,” říká herečka a výkonná producentka filmu Mé druhé já, Jodie Foster. “Přesto však nikdo dopředu nemůže vědět, kým by se za určitých okolností mohl stát. Intelektuálně si sice můžete říkat, že přece máte jisté morální korektivy, ale jakmile se dostanete do vyhrocené situace, která vás změní, už to nejste tak úplně vy.”
Režisér Neil Jordan souhlasí. “Film Mé druhé já klade velmi znepokojivé etické otázky. Domnívám se, že pokaždé když se dostaneme do úzkých, má určitá část našeho já tendenci zareagovat se zcela primitivní brutalitou, abychom situaci co nejrychleji uspokojivě vyřešili. Jenže nakonec se tak nezachováme, protože naše civilizace nás učí, že to není správné. Takže možnost sledovat něčí sestup do zóny morální šedi je zároveň děsivá i fascinující zkušenost.”
Když se scénář filmu Mé druhé já dostal oběma producentům - Joelu Silverovi a Susan Downey - do rukou, měl všechny parametry akčního filmu. S tím rozdílem, že akční figurou v něm byla žena. “Když jsme si četli scénář, líbilo se nám, že jde jak o drsnou akční podívanou, tak příběh, který tak říkajíc přesahuje sám sebe,” říká Silver. “Měl v sobě děs, napětí ale zároveň šlo o temné a emocemi nabité vyprávění o ženě, která si prošla obrovskou tragédií. Erica Bain prožila útok, byla zbitá a její snoubenec je zabit. Po fyzické stránce je v podstatě zdravá, ale její život už stejně není co býval. Musí se podívat do své duše a objevit, jak z toho ven. To také dělá... jenže způsobem, jakým zareagovala, se od nás liší. Aby přežila, musí v sobě objevit ztracenou odvahu a začít svůj život formovat podle svého uvážení. A právě to z ní dělá ´druhé já´.”
Downey uvádí: “Původní verzi scénáře Mé druhé já napsalo tvůrčí duo složené z otce a syna, Rodericka a Bruce Taylorových. Scénář splňoval všechny žánrové požadavky, ale hlavní postava v podobě ženy vyžadovala ještě něco navíc. Jak se scénář vyvíjel, k projektu se připojila i Cynthia Mort, která měla do příběhu vnést autentický ženský prvek. Jde totiž o Eričinu pouť a proto je důležité pochopit ženskou perspektivu a důvody, proč a jak by vlastně jednala. Důležitou úlohu hrály také následky.”
“Za druhé: pokud ženě určíte právě takovou roli, musíte si položit úplně jiné otázky, protože její jednání pro ženu rozhodně není typické,” říká Foster. “Obecně řečeno, ženy většinou nezabíjí ty lidi, o kterých nic neví, nezabíjí bez rozmyslu - a právě to dělá Eričinu pouť ještě zajímavější. Bylo zajímavé prozkoumat, co ji vlastně žene, co jí nedá spát. Po pravdě řečeno, nemá úplně jasno v tom, co a proč to vlastně provozuje. Stále víc chápe, že strach z ní udělal někoho, koho nezná, ale zároveň jí dovolil na chvíli obléct cizí kůži.”
Foster dále uvádí: “Během filmu se její přístup k nebezpečí postupně mění. V prvním případě se jí násilí dotkne zcela nečekaně. I ve druhém případě jde o náhodu - je ve špatnou chvíli na špatném místě. Ve třetím případě si však uvědomila, že si mohla vybrat útěk, ale v danou chvíli si ho nevybrala. Zpočátku jí její vlastní motivace nejsou vůbec jasné, osobně se však domnívám, že setkání s tím největším strachem jaký si dokáže představit, ji umožní, aby k němu změnila postoj. Mění životy lidí kolem sebe a to, jak se situace vyvine. Zní to sice šíleně, ale ve skrytu duše si asi myslí, že tím může způsobit, aby mrtví ožili.”
Když se k roli Ericy Bain dostala Jodie Foster, kontury její postavy se oproti původnímu scénáři v několika ohledech změnily. Původně byla například novinářka. Downey vysvětluje: “Jodie přišla s nápadem, že by mohla pracovat jako moderátorka v rádiu, což k vnitřním monologům, díky kterým chápeme její rozpoložení a důvody proč dělá to nebo ono, sedělo mnohem lépe. Myslím, že filmoví tvůrci se vnitřním monologům vždycky trochu brání, ale díky Eričinu povolání to tentokrát působí naprosto přirozeně a díky tomu ji chápeme mnohem lépe.”
“Najednou mi to dávalo mnohem lepší smysl a myslím si, že to pozitivním způsobem ovlivnilo vyznění celého filmu,” říká Foster. “Erica žije bohatým vnitřním životem. Většinu svých myšlenek pak vyjadřuje hlasem, takže na skutečnosti, že na svůj fyzický rozměr chvílemi zapomíná, není vlastně nic divného. Její tělesnou identitu dosud zastupoval její snoubenec. V okamžiku jeho smrti jakoby Erica ztratila své tělo. Stává se hlasem noci, nemá daleko k duchům. Hlas, který slyšíme, nám dává nahlédnout do její duše.”
“Dohodli jsme se s Jodie na tom, že její postava bude tak trochu posedlá zvuky. Jezdí po městě, nahrává si zvuky podzemky, vřavu dopravního ruchu a lomoz velkých strojů, jimiž město vypráví svůj vlastní příběh. Později tato posedlost zvuky přeroste v něco jiného, mnohem brutálnějšího,” říká režisér Neil Jordan.
Angažmá Neila Jordana jakožto režiséra filmu Mé druhé já navrhla sama Jodie Foster, producentům se tento nápad ihned zalíbil. Downey vzpomíná: “Joel i já jsme už dlouho velkými fanoušky Neilových filmů. Je to úžasný filmař, který se pouští do průzkumu náročných a občas docela nebezpečných látek. Jeho přístup je vždycky naprosto odzbrojující, takže jsme si řekli, že k tomuhle filmu by se hodil právě on.”
“S Neilem jsme se sešli, popovídali si o scénáři, nápadech a o tom, kam by měl příběh vlastně směřovat. Brzy jsme si všimli, že se naprosto shodujeme,” říká Silver. “Velmi rychle se zorientoval ve vnitřním světě postav a velkou měrou přispěl k vývoji celého příběhu. Je opravdu mimořádně talentovaný,” říká producent Joel Silver.
“Myslím, že Neila u postav nejvíc zajímá jejich morální stránka. Jeho příběhy nejsou žádné černobílé vyprávěnky, protože ´lidské zvíře´ občas zajde za stanovené meze, ostatně většina jeho filmů se nějakým způsobem tohoto motivu dotýká. Ještě nikdy jsem nepracovala s žádným režisérem, který by k látce a postavám přistupoval tak instinktivně a zároveň komplexně,” říká Foster.
“Mám moc ráda postavy, které stojí někde mezi světlem a tmou. Ty, kteří musí překročit hranice platné morálky,” říká režisér, který uvádí, že režírování filmu Mé druhé já mu dalo příležitost ponořit se do těch nejvíce vyhrocených otázek, a zároveň pracovat s herečkou, kterou si soukromě nazývá ´ikona amerického filmu´.
Jordan vzpomíná: “Když jsem scénář četl poprvé, připadal mi velmi silný. Potom jsem jej četl ještě několikrát a pokaždé jsem si tam našel něco nového. Pamatuji se, že na mě nejvíc zapůsobila skutečnost, že v oblasti, která je běžně považována výhradně za mužskou, mám najednou ženskou hrdinku. Nechat Jodie ztvárnit svým způsobem mužského hrdinu bylo velmi znepokojující. Skutečnost že budu točit právě s ní sice zvětšila tlak na mou psychiku, ale zároveň zvýšila vzrušení. Příběh jako takový obsahuje celou řadu zajímavých myšlenek: máme tu ženu zaměstnanou v rádiu, která je jakoby odhmotněným hlasem, máme tu téma nebezpečí kdysi krásného a bezpečného města, film také tematizuje dvě různé reakce na bezpráví - jednu zákonnou, druhou v podobě individuálního aktu msty. Co je správné a co naopak nepřijatelné? Je některý z činů naprosto správný? Když jsem se na všechna ta témata podíval ze širší perspektivy, napadlo mě, že pokud z toho neupeču dobrý film, musím být už opravdu hodně starý nebo hodně unavený,” směje se režisér. “Takže jsem jim odpověděl v tom smyslu, že pokud dostanu příležitost trochu si příběh upravit podle svého a oživit postavy, jdu do toho.”
Ve filmu Mé druhé já představuje reakci zákona na bezpráví detektiv newyorského policejního oddělení Sean Mercer. Role policejního detektiva, který se dostane k případu série tajemných vražd, jež jsou evidentně vzájemně propojené a mají všechny rysy msty, se ujal herec Terrence Howard.
“Upřímně řečeno, Terrence mě v té roli naprosto šokoval,” říká Jordan. “Sálá z něj síla a určitá vznešenost, jeho obličej vyzařuje celou škálu emocí. Do postavy Mercera vnesl obrovský náboj a dal mu silný morální základ.”
Howard svou roli přijal především kvůli tomu, že se mu postava Mercera, kterou definuje bezmezná důvěra v majestát zákona, velmi líbila. Právě tato důvěra detektiva ho dokonce stála manželství. Mercera by však nikdy ani ve snu nenapadlo, že jeho důvěra v zákon bude tak silně naleptána někým, kdo stojí na jeho opačné straně.
Herec uvádí: “Mercer je policista přesně podle příručky, věří v systém. Na druhou stranu je zklamaný z toho, že mu systém vždycky neumožňuje bránit lidi tak, jak by chtěl. Částečně je ze svého morálního dilematu, kterým si tak svázal ruce, naštvaný sám na sebe. Z ničeho nic se na scéně objeví někdo, kdo hledá vlastní spravedlnost a nachází své vlastní, velmi výhodné řešení. Jak se s tím vyrovná? To nejhorší co vás jako policistu může napadnout, je začít zločince chápat jako toho, kdo svým způsobem neměl na vybranou. Pak jste zviklaní. Pokud uděláte první krok do zóny šedi, zákon přestane platit a zvítězí lidská přirozenost.”
“Líbí se mi, že obě postavy nakonec do šedé zóny vstoupí, každá z jiné strany. Obě dvě se perou s otázkami morální zodpovědnosti a vším co se týká zločinu, spravedlnosti a odplaty. Každý z nich pak reaguje jinak. Je mezi nimi zajímavá dichotomie, protože jsou zároveň velmi úzce propojeni,” říká Jordan.
“Jde o vyváženost,” říká Downey, ”na jedné straně chcete, aby se postavy vnitřně setkaly a zároveň je důležité, aby Mercer a tajemný mstitel, kterého chce stůj co stůj dostat, hráli hru na kočku a myš. Jde o postavy, které jsou na osobní a duševní rovině úzce propojeny, jejichž činy mezi nimi zároveň hloubí nepřekročitelnou propast.” Jordan zdůrazňuje, že propojení mezi Ericou a Mercerem, jakkoliv silné, “není milostným příběhem v tradičním slova smyslu. Jde spíše o setkání duší a jejich názorů a představ. Oba dva ztratili své životní partnery a v potemnělém městě se cítí osamělí a ztracení. Takže svým způsobem je to příběh o přátelství... a možnostech.” Oba herci se shodují v tom, že vztah mezi jejich postavami vychází rovným dílem z toho, co oba ztratili a co od sebe vzájemně mohou získat. “Mezi Mercerem a Ericou je velmi silné pouto,” říká Howard. “Jsem přesvědčen o tom, kdyby byly okolnosti trochu jiné, případně si oba vybrali poněkud jinou cestu, určitě by z jejich vztahu vzešlo něco většího. Svým způsobem je jejich vztah o další ztrátě.”
Foster dodává: “Oba jsou jeden druhým fascinováni. Myslím, že jejich srdce v sobě našla určité spříznění, částečně kvůli tomu jak se liší, zároveň však díky tomu v čem jsou oba stejní. Z vlastní zkušenosti vím, že nás to občas táhne k lidem, kteří jsou našimi protiklady, protože chceme vědět, jaké by to bylo v jejich kůži. Erica po morální stránce v Mercerovi spatřuje svého protihráče. Ví, že on by stanovenou mez nikdy nepřekročil, zároveň chce pochopit, proč tomu tak je. Snad kvůli tomu, aby ji zachránil… Na Terrencovi je úžasné, že je velmi citlivý, má velmi hluboké emoce a přesto hraje drsného a zkušeného detektiva. Toto zvláštní spojení z něj dělá ještě zajímavější postavu. Ve svém povolání se musí projevovat jako drsný muž, což na něm zanechává stopy. Terrence je schopen tuto dvojznačnost úžasným způsobem odstínit.”
Howard si pochvaluje spolupráci se svou kolegyní i režisérem. “Jodie je vůbec první herečka, v jejíž přítomnosti jsem byl kdy nervózní,” směje se herec. “Má velmi upřímné oči a je neobyčejně čestná. Naše herecké styly se však naprosto liší. Já vklouznu do role a jsem v ní. Jodie je zaměřená na detail a je velmi analytická. O své postavě ví úplně všechno. Hodně jsem toho od ní odkoukal. Neil i ona mě toho spoustu naučili. Neil ví úplně přesně, co chce natočit a je velmi trpělivý. Občas jsem si myslel, že běžím na prázdné baterky, ale on vás vždycky zmáčkne tak, že z vás přece jen vyjde kapka pravdy. Je to opravdu vynikající filmař.”
Před natáčením se Jodie Foster i Terrence Howard pustili do samostatného průzkumu svých rolí. Foster strávila nějaký čas v místním losangeleském rádiu NPR. “Jen abych zjistila, jak to tam dělají. Při jejich sledování jsem si uvědomila, že nemají tváře ani těla, jen hlasy. Zaposloucháte se do jejich trénovaných, melodických hlasů a úplně cítíte, jak se vám derou do hlavy. Do jisté míry je to velmi intimní záležitost, hlasy však bohužel až příliš rychle zmizí. Taky jsem se zabývala otázkami post-traumatického syndromu. Hodně jsem si o problematice načetla, ale myslím, že Erica je hodně jiná. Nikdy totiž nepožádala o pomoc, kterou by potřebovala.” Herečka také uvádí, že se pokoušela dostat do podobného psychického rozpoložení jako Erica. “Hodně jsem toho nachodila - chodila jsem jako blázen po celém Manhattanu. Pokud jste někdy byli na dlouhé procházce, víte, že to většinou probíhá následovně - první dvě hodiny si hodně povídáte s lidmi okolo. Jak jde čas, věci se mění - přibližně od sedmé hodiny už je z toho doslova meditace, jste úplně izolovaní. A to bylo hodně důležité.”
Při přípravě na roli newyorského detektiva Howard úzce spolupracoval s technickým konzultantem Nealem Carterem. Po 24 hodinách v řadách policie města New York, kdy si Howard vyzkoušel práci detektiva z oddělení vražd, tvrdí, že policejní práce zachycená ve filmu vychází z reality. Prvním Carterovým filmem byl Spojenec od režiséra Spikea Leeho, ve kterém hráli Denzel Washington a Jodie Foster.
Carter strávil spoustu času ve společnosti Terrence Howarda a zároveň Nicky Katta, který ve filmu ztvárnil Mercerova kolegu, detektiva Vitalea, a učil je, jak mluví, myslí a jednají zkušení detektivové. Vzal je s sebou na policejní stanici i na místa činu, včetně místa skutečné vraždy, aby na vlastní oči viděli, jak probíhá práce v terénu.
“Byl velmi zkušený a zároveň ochotný se se svými znalostmi podělit,” říká Howard. “Poskytl nám výborný náhled do myšlení detektiva v terénu. Ukázal nám několik míst činu a poskytl doslova učebnicové ukázky toho, co dělat, co hledat a co je důležité.”
Howard vzpomíná, že na jednom z míst činu na něj zapůsobila především “absence dramatu“. Prostě vám tam leží mrtvé tělo člověka, který byl ubit k smrti. Máte chuť si sednou, chvíli meditovat a pomodlit se. Jenže od toho tam policisté nejsou: mají zjistit, kdo to udělal. To je jejich práce. Je to tak trochu hádanka. Svou práci nemůžou brat příliš osobně, protože s podobnými výjevy se setkávají každý den. Po třetí návštěvě místa činu už trochu chápete, proč to k vám už ani moc nedoléhá.”
Carter uvádí, že vědomí toho, jak to na placu chodí, se u Howarda i Katta odrazilo v jejich hereckém projevu. “Udělali opravdu velký pokrok. Pochytili každý detail, věděli jak chodíme, jak se oblékáme, dokonce i to, jak spolu vtipkujeme. Ve svém jednání byli velmi přirození. Chci říct, když jsem se na ně podíval, vypadali jako praví detektivové.”
Zatímco se herci pomalu nořili do svých postav, Neil Jordan zakoušel něco podobného ve vztahu k městu New York. “Jsem v New Yorku naprostý cizince,” říká rodilý Dubliňan. “Jedním z nejdůležitějších bodů přípravy tedy byly obhlídky terénu, doslova nakouknutí do každého dvorku a za každý roh, abychom našli místa, která nejsou moc známá a k příběhu se hodí. New York je úžasně drsný a právě tento jeho rozměr jsem chtěl ve filmu zachytit.”
Joel Silver říká: “Neil si dal s obhlídkami města hodně práce. Prohlédl si jej, zamiloval se do něj a má vůči němu respekt. Bylo pro něj důležité, aby se z příběhu nestal příspěvek na téma bezpečnost New Yorku. Žijeme v době, kdy se každý může ztotožnit se situací postav, které zažívají nedostatek pocitu bezpečí. Netýká se to jen New Yorku.”
Foster, která v New Yorku žila a pracovala, souhlasí. “Pravda je však taková, že New York je ve skutečnosti jedním nejbezpečnějších velkoměst světa. Jenže v okamžiku, kdy se stanete obětí nějakého zločinu, vám pocit statistické odchylky nijak nepomůže. Ani když si řeknete ´dobře, postihlo to jen mě, jen se podívejte na ty davy lidí co nepřišly k žádné újmě´,se pak nebudete cítit o nic bezpečněji. Když se stanete obětí zločinu, jen těžko se budete zbavovat strachu z budoucnosti. Tahle myšlenka se nakonec dostala i do filmu: strach se stále více stává součástí naší kultury, jeho existenci prostě nejde vyvrátit.”
Jordan dodává: “Od 11. září 2001 prošel New York doslova znovuzrozením, stalo se z něj velmi bezpečné město. Přesto však v obecném povědomí zůstává, že ať už je život na ulici jakkoliv idylický, během momentu by mohlo být po všem. A přesně to je jedním z hlavních sdělení filmu.”
Během týdnů, které předcházely hlavní části natáčení, se Jordan scházel s výkonným producentem Herbertem Gainsem a výtvarnicí Kristi Zea, kteří mu tak říkajíc dali ´rychlokurz New Yorku´. “Joel mi hned od začátku říkal, že chce New York zachytit jinak než kdokoliv předtím, tedy vybrat takové lokace, na kterých nikdo předtím netočil. Chtěl zvednout laťku co nejvýš. Byla to opravdu zajímavá zkušenost, protože jsem se v New Yorku narodila a natočila tu spousty filmů. Dívat se na staré město novýma očima nebylo vůbec jednoduché.
Zea uvádí, že spolu s Jordanem sjezdila celé město i jeho předměstí, “prošli jsme každou čtvrť a ptali se Neila na to, co se mu líbí a co ne.” V jedné ze čtvrtí našli dokonalé místo pro Eričin byt. Návrhářka říká: “Líbilo se nám, že ze všech stran domu byly volné plochy se zahradami, které si po zboření původních budov vynutili lidé z okolí. Její dům přímo trčel z nové městské zeleně.“
Zea navrhla všechny interiéry domu, včetně chodeb, vstupních hal a Eričina bytu, které měly vyvolávat dojem, že prošly nákladnou rekonstrukcí a zároveň si uchovávají ducha minulosti. Zea vysvětluje: “Byt měl vyvolávat dojem nedávné rekonstrukce, a ačkoliv jsou chodby a vstupní hala domu čisté a nově natřené, vzbuzují trochu strach. V ostrém kontrastu tu stojí staré a nové.”
Na kraji Central Parku pak tvůrci objevili místo pro klíčovou scénu, při které dojde k přepadení. Zea uvádí: “Hledali jsme vhodné lokace a najednou jsme narazili na místo, které se nazývá Stranger’s Gate. Vypadá opravdu docela děsivě. Především nikdy nevíte, co tam na vás může vyskočit. Záměrně jsme si vybírali místa, která vyvolávají pocit bezpečí, ale stačí malá změna úhlu pohledu a náhle jsou nebezpečná a děsivá.”
Neil Jordan spolupracoval s kameramanem Philippe Rousselotem, se kterým se snažil tuto změnu nazírání zachytit. “Celý příběh prožíváme prostřednictvím toho, co se stane hlavní ženské postavě, proto chci, aby do ní diváci mohli nahlédnout a na první pohled poznat, co zrovna prožívá,” říká režisér. “S Phillipem se pracovalo velmi dobře, protože mi tento rozměr pomohl vizualizovat. V minulosti jsme již spolupracovali, znám tedy jeho práci a vím, že s kamerou dokáže opravdu úžasné kousky.”
Prostřednictvím kamery a dokonalého svícení se jim podařilo ukázat změnu vnímání hlavní postavy, kdy z kdysi bezpečných míst sálá strach. Jordan vysvětluje: “Chtěl jsem vyjádřit šílenství, Pillippe a jeho operátor kamery Neil Norton, tedy přišli s nápadem jak tohoto efektu docílit prostřednictvím důmyslného zařízení, jež je umístěno na Steadicamu. Ve scénách, kdy se neustále mění úhel pohledu, to fungovalo opravdu skvěle.“
Eričina vnitřní proměna se projevila i navenek. Jodie Foster úzce spolupracovala s návrhářkou kostýmů Catherine Marie Thomas, se kterou se jí podařilo dosáhnout postupné změny jejího vzhledu. “Erica se vnitřně změnila a na jejím vzezření je to vidět,” říká Foster. “Na začátku filmu ji vidíme oblečenou do několika vrstev spíše světlých oděvů, ale s postupem doby je její oblečení čím dál tmavější a zároveň stylově jednodušší. V jejím vzezření je najednou cosi drsného, myslím, že je to velmi zajímavý kontrast.”
“Jde jen o drobné změny, každopádně si jich všimnete,” říká Jordan. “Jodie je úžasná, do své postavy se doslova vtělila. Byla ochotna se s Ericou vydat na samá temná místa, kde okamžitě poznáte, kým je a kým se stává.”
Susan Downey říká: “Prostřednictvím Jodie se s Ericou vydáváme na cestu - na začátku příběhu jde o velmi živou a spokojenou ženu. Pak v jejím životě dojde k zemětřesení a musí se vyrovnat se ztrátou pevné půdy pod nohama. Musí jít sama do sebe a zjistit, kým po smrti partnera vlastně je, co si najednou se životem počít a jak opět zakusit pocit bezpečí.”
“Všechno se změnilo,” říká Joel Silver, “tragédie jí obrátila život vzhůru nohama a ona se na svůj život najednou nemůže dívat stejnýma očima jako dřív. Její práce, domov, město… všechno je najednou jiné. Změnila se… a bere nás s sebou na hodně dlouhou cestu.”
Foster uzavírá: “Erica si uvědomuje, že někým byla a pak se jednoho dne probudila a přes noc se z ní stal někdo jiný - naprostý cizince, který se radikálně liší od všech představ, které o sobě kdy měla. Můžete být přesvědčeni o tom, že na jejím místě byste jednali jinak… jenže pokud jste v její kůži nepobyli alespoň den, nemáte právo ji soudit.”
Ocenění:
Golden Globes
2008 - Jodie Foster (Nejlepší herečka - drama) (nominace)
DABING
V českém znění: Dagmar Čárová - Jodie Foster (Erica Bain), Tomáš Juřička - Terrence Howard (detektiv Mercer), Zdeněk Podhůrský - Naveen Andrews (David Kirmani), Martina Hudečková - Mary Steenburgen (Carol), Valérie Zawadská - Ene Oloja (Josai), Lucie Svobodová, Jakub Saic, Zdeněk Mahdal, Libor Terš, René Slováčková, Jan Maxián, Stanislav Lehký, Roman Hájek, Pavel Vondra, Martin Zahálka, Barbora Fišerová, Antonín Navrátil - Nicky Katt (detektiv Vitale + titulky) a další.
Překlad: Vladimír Fuksa
Zvuk: Dušan Matuška
Produkce: Simona Probstová
Dialogy a režie: Zdeněk Podhůrský
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska 2007
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 18.10.2007 Warner Bros. CZ
Premiéra USA: 14.09.2007 Warner Bros. US
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 25.2.2008 (DVD) Maxic Box
Poprvé na DVD: 25.2.2008 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 1 328 159
Tržby celkem - $ 69 000 000
Návštěvnost v ČR 12 070
Náklady (Rozpočet) - $ 70 000 000
„Spravedlivá pomsta?“
OBSAH
Moderátorka jednoho z newyorských rádií Erica Bain nesmírně miluje svého snoubence a užívá si všeho, co jí život štědře nabízí. Při náhlém brutálním útoku však o snoubence přijde a sama je velmi vážně zraněná. Zdrcená Erica se přes své neštěstí nedokáže přenést, po nocích bloudí temnými ulicemi města a pátrá po mužích, kteří jsou zodpovědní za její neštěstí. Její snaha sjednat spravedlnost na vlastní pěst je však jednoho dne prozrazena a Erica se rázem ocitá v centru pozornosti celého města. Newyorská policie si s jejím případem neví rady a po jejích stopách se vydává neústupný detektiv, který jí chce přimět k tomu, aby svůj boj vzdala a nechala jej na zodpovědných autoritách. Sama Erica řeší dilema, jestli jí pomsta opravdu přinese pocit zadostiučinění, který hledá a nebo už se stala přesně takovým zlem, jaké se z města snaží vymýtit…(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Řikal jsem si, že to snad není ani možný jak dobře Jodie Foster vypadá na tom plakátu k tomuhle filmu. Jenže v samotném filmu už taková kočka není, ale pravda je, že se na ní furt hodně pěkně kouká. Horší už je to s příběhem. Ten je totiž klasická odplata a tak na něm není vůbec nic zvláštního. Zvláštní je totiž na tomhle filmu akorát tak maximálně herecký výkon Jodie Foster, který by se dal vyhodnotit na jedničku s hvězdičkou třikrát podtrženou, a to nekecám. (Malarkey) 3*
Jeden okamžik dokáže změnit více než jen jeden život. Moderátorce s tváří Jodie Foster se změní život, když jejího snoubence zabije parta mladíků a jí zmlátí do bezvědomí. Nevím, podle jakého klíče si vybírá Jodie Foster svoje role, ale její postava je zajímavá, i když film je kolem ní podle mě špatně vybudován. Sledovat ženu, která byla donucena trpět a poté se rozhodla být krvavý Robin Hood, kterému nejde o peníze, ale o spravedlnost je chvíli poutavý. Opravdu jen chvíli, protože ani sebelepší herectví by nedokázalo udržet snímek, který neví o čem chce vyprávět. Neil Jordan je slušný režisér a překvapivě nevložil do filmu žádné své transsexuální obrazy a myšlenky, ale příběh o pomstě a spravedlnosti je na něj prostě mnoho. Je to i patrně chyba scénáře, který není silný a nepracuje, jak by mohl. Vykonstruovanost je jen poslední hřebíkem do rakve, pro toto dobře obsazené zklamání. (Djkoma) 2*
Tak tohle jsem dokoukal, jen abych se ujistil, že to skončí tak, jak jsem si myslel. Takový hloupý a předvídatelný blábol s Jodie jsem už dlouho neviděl. A od odpadu to zachránila jen ona a relativně civilní kamera a způsob vyprávění. Jenže scénář opět posílá příběh do kytek a nemyslím tím jen logické kopance, ale i celkovou hloupost. Kolikrát se člověk dostane do nějaké obdobné nebezpečné situace, jako ona? Jednou, maximálně dvakrát? Pochybuju, že by je potkávala na každým kroku a to ještě úplnou náhodou. Ani jednání detektiva Mercera není moc reálný, k závěrům dochází spíše skokově bez nějakého důvodu a má až neuvěřitelně "dobrý" šestý smysl a policejní čuch, který mu říká, které verze spáchání zločinu se má držet. Ve výsledku se to tak stává jen nenápaditou slátaninou, kterou umocní jen finální nedůvěryhodná "katarze" hlavní hrdinky a trapné sympatizování od zákonem impotentního policejního detektiva, který chce, ale nemůže. (monolog) 2*
VELKÁ RECENZE
K nevěrohodným idylkám v Hollywoodu buď všechno spěje, nebo se to od nich odráží. Erica Bain má tu smůlu, že stojí na špatném konci provazu. Moderuje úspěšnou rozhlasovou show, má roztomilého psa a ještě roztomilejšího snoubence, za kterého by se chtěla co nevidět provdat. Ale musí s přípravami čekat na maminku, která si chce první a doufejme, že i poslední sňatek své dcery užít (a že si Erica dala na čas). Jenže... tyhle vzdušné zámky jsou jedné osudné noci rozsekány napadrť chladnou ocelovou tyčí v ruce zabijáckého výrostka. Stačí aby se vám tenisák zatoulal do špatné čtvrti a máte to spočítané. Erica se z tohoto omylu probudí, její láska už takové štěstí nemá. Beznaděj... strach... a vztek. Bezmezný vztek to těm hajzlům vrátit i s úroky. A nejen jim. Vrátit to všem hajzlům na celém světě. Šrámy na těle se zahojí rychle, ale z duše je smázne jen pomsta. A Erica nehodlá čekat, až vychladne.
Mé druhé já snad až příliš evokuje stařičkou výpravu do světa amorálního násilí - Přání smrti - ve které se Charles Bronson proměnil z architekta domů na architekta krvavých skvrn. Letos se ještě dočkáme podobně laděného Death Sentence, které je knižním pokračováním Přání smrti, takže se kruh uzavře. Ani Kevin Bacon a Charles Bronson dohromady mi však nenahánějí takový strach jako mírně pomatená Jodie Foster. Škatulka drobné, nenápadné blondýnky hodně pomáhá událostní postupce, která vrcholí, když si Erica na černém trhu obstará zbraň a začne své nově nabyté fóbie řešit stylem "ty máš nůž, já mám bouchačku", aniž by se však omezovala na pouhé vystrašení "nevinného kriminálníka". Kdo chtěl hodinky, vyfasuje pro změnu penál, jak by řekli kluci v ghettu. A Jodie rozdává penály ve velkém a zpovídá se z toho divákům prostřednictvím všeobjímajících monologů, které nezapřou její dlouholeté působení v rozhlasu. Až byste snad mezi těmi květnatými proslovy našli nějakou tu sympatii a prostor pro odpuštění. Dokonce i policejní rada Mercer (Terrence Howard) nechce věřit tomu, že by tu špinavou práci měla na svědomí žena, která ho poslední dobou tak přitahuje. Inu, lidská duše je nevyzpytatelná a Erica se s tou svojí řítí přímo do horoucích pekel. A vy s ní. Z lokomotivy hnané kupředu Neilem Jordanem (Hra na pláč) se ale bude chtít vystoupit málokomu.
Tedy ne že by Jordan byl nějaký génius, až příliš rutinní přepisování scénáře na celuloid spíš prozrazuje určitou tvůrčí vyšumělost a pochválit ho můžeme snad jen za to, že drží krok s trendy a hýbe kamerou trochu víc a objevněji než ostatní druholigoví kolegové. Na Mé druhé já je svým způsobem radost pohledět, paradoxní je to zejména tím, že se v něm dějí věci, nad kterými byste raději zavírali oči. Hned v úvodu se Jordan jako režisér vyčerpá na scéně, která se vám snad jako jediná výrazně dostane pod kůži. Rozmlácenou Jodie a umláceného Naveena Andrewse (objeví se opravdu jen na chvilku, natáčecí rozvrh Ztracených je zjevně dost těsný) přivážejí do nemocnice a Jordan promíchává rekonstrukci lidských schránek s flashbacky jejich milostného vzplanutí. Kombinace dvou obnažených těl milenců a zakrvavených trosek na operačním sále je natolik silná, že se snímku po celý zbytek stopáže nepodaří k podobnému emočnímu vypětí přiblížit ani na dohled. A ne že by se Jordan nesnažil, pointa mu skýtá dostatek prostoru k tomu, aby s diváky pořádně zalomcoval, ale už to prostě tak dobře nefunguje.
Možná proto, že v tu chvíli už jsou dokonale otupení. Dvouhodinová stopáž by možná zasloužila zkrátit, protože elementární zápletka a nízký počet herců jednoduše takový rozlet nepotřebují. Jodie Foster navíc jako by Jordanovi vytrhnula film z ruky a tzv. si ho nenechala od nikoho zkazit. Znáte to úsloví... pokud chcete něco udělat dobře, musíte si to udělat sami. Jodie ho vzala doslova a místy to vypadá, že hraje za všechny ostatní. Ani Terrence Howard jí nestačí a jeden pohled do jejích chladných očí vám prozradí víc, než celé jeho bezcílné pobíhání po místech činu.
Ale ono to nakonec stačí. Jodie tu duševní spirálu věříte. Když vytáhne pistoli, nepůsobí směšně, když vypráví o svém temném já, mrazí vás v zádech, a i když je vám jasné k čemu to spěje, zanechá ve vás posledních pár minut zřetelný otisk. Ano, viděli jste to už stokrát, ale jen málokdy tak dobře odvedené. Jodie si svůj film odtáhla do úspěšného konce. Při rozdávání Oscarů nebo sestavování žebříčků si na ní pravděpodobně nikdo nevzpomene, ale až uvidíte nenápadnou blondýnku v metru, ktera šmátrá pod kabátem, budete vědět svoje. Radši se takovým kliďte z cesty.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Rozhlasová moderátorka Erica Bainová je šťastná. Její pořad o New Yorku, nazvaný Toulky v ulicích, je oblíbený, je zamilovaná do ošetřovatele Davida a chystají svatbu. Když jednoho večera venčí psa Curtise, napadne je v Central Parku trojice lumpů. Těžce zraněná Erica se probere po třech týdnech a dozví se od Davidovy matky, že jejího snoubence ubili k smrti a že už je po pohřbu. Šokovaná Erica se vrací do prázdného bytu a prázdného života, v němž apaticky přežívá. Situaci jí neulehčuje svým lhostejným přístupem ani policie. Detektiv Sean Mercer, který ho má na starosti, s ní sice soucítí, mnohem víc ho však zaměstnává případ ženy, která údajně spáchala sebevraždu. Podle něj však byla zavražděna manželem, bezohledným a vlivným Sonnym Murrowem. Věří, že její malá dcerka Halye, ví co se stalo, marně se však snaží dosáhnout toho, aby byla Murrowovi odebrána. Erica se v náhlém impulsu zastaví v obchodě se zbraněmi, protože však nemá zbrojní pas, prodavač ji odmítne obsloužit. Nakonec koupí zbraň od překupníka. O pár dnů později se náhodou stane svědkyní chladnokrevné vraždy mladé prodavačky, a když vrah začne ohrožovat i ji, v sebeobraně ho zastřelí. Znovu zbraň vytáhne, když ji o dalších pár dnů později obtěžují v nočním metru dva mladí násilníci. Když na ni vytáhnou nůž, oba zastřelí. S hrůzou si uvědomí, že mohla incidentu zabránit, kdyby vystoupila o stanici dřív, ale že vlastně vystoupit nechtěla. Oba případy vyšetřuje Mercer, který poměrně přesně odhadne, co se stalo. Není sám. V novinách se začnou objevovat články o tajemném mstiteli. Erica se znovu vydává do ulic, a tentokrát nejenže záměrně vyhledává podobné situace, ale navíc se pustí do pátrání po Davidových vrazích. Mercer začíná tušit, kdo by mohl být tajemný mstitel, jistotu však získá, až když je zabit Murrow, o němž Erice vyprávěl.
O FILMU
“Myslím, že každý z nás má nějakou hranici, o níž se domnívá, že by ji nikdy v životě nepřekročil, a nestal se někým úplně jiným,” říká herečka a výkonná producentka filmu Mé druhé já, Jodie Foster. “Přesto však nikdo dopředu nemůže vědět, kým by se za určitých okolností mohl stát. Intelektuálně si sice můžete říkat, že přece máte jisté morální korektivy, ale jakmile se dostanete do vyhrocené situace, která vás změní, už to nejste tak úplně vy.”
Režisér Neil Jordan souhlasí. “Film Mé druhé já klade velmi znepokojivé etické otázky. Domnívám se, že pokaždé když se dostaneme do úzkých, má určitá část našeho já tendenci zareagovat se zcela primitivní brutalitou, abychom situaci co nejrychleji uspokojivě vyřešili. Jenže nakonec se tak nezachováme, protože naše civilizace nás učí, že to není správné. Takže možnost sledovat něčí sestup do zóny morální šedi je zároveň děsivá i fascinující zkušenost.”
Když se scénář filmu Mé druhé já dostal oběma producentům - Joelu Silverovi a Susan Downey - do rukou, měl všechny parametry akčního filmu. S tím rozdílem, že akční figurou v něm byla žena. “Když jsme si četli scénář, líbilo se nám, že jde jak o drsnou akční podívanou, tak příběh, který tak říkajíc přesahuje sám sebe,” říká Silver. “Měl v sobě děs, napětí ale zároveň šlo o temné a emocemi nabité vyprávění o ženě, která si prošla obrovskou tragédií. Erica Bain prožila útok, byla zbitá a její snoubenec je zabit. Po fyzické stránce je v podstatě zdravá, ale její život už stejně není co býval. Musí se podívat do své duše a objevit, jak z toho ven. To také dělá... jenže způsobem, jakým zareagovala, se od nás liší. Aby přežila, musí v sobě objevit ztracenou odvahu a začít svůj život formovat podle svého uvážení. A právě to z ní dělá ´druhé já´.”
Downey uvádí: “Původní verzi scénáře Mé druhé já napsalo tvůrčí duo složené z otce a syna, Rodericka a Bruce Taylorových. Scénář splňoval všechny žánrové požadavky, ale hlavní postava v podobě ženy vyžadovala ještě něco navíc. Jak se scénář vyvíjel, k projektu se připojila i Cynthia Mort, která měla do příběhu vnést autentický ženský prvek. Jde totiž o Eričinu pouť a proto je důležité pochopit ženskou perspektivu a důvody, proč a jak by vlastně jednala. Důležitou úlohu hrály také následky.”
“Za druhé: pokud ženě určíte právě takovou roli, musíte si položit úplně jiné otázky, protože její jednání pro ženu rozhodně není typické,” říká Foster. “Obecně řečeno, ženy většinou nezabíjí ty lidi, o kterých nic neví, nezabíjí bez rozmyslu - a právě to dělá Eričinu pouť ještě zajímavější. Bylo zajímavé prozkoumat, co ji vlastně žene, co jí nedá spát. Po pravdě řečeno, nemá úplně jasno v tom, co a proč to vlastně provozuje. Stále víc chápe, že strach z ní udělal někoho, koho nezná, ale zároveň jí dovolil na chvíli obléct cizí kůži.”
Foster dále uvádí: “Během filmu se její přístup k nebezpečí postupně mění. V prvním případě se jí násilí dotkne zcela nečekaně. I ve druhém případě jde o náhodu - je ve špatnou chvíli na špatném místě. Ve třetím případě si však uvědomila, že si mohla vybrat útěk, ale v danou chvíli si ho nevybrala. Zpočátku jí její vlastní motivace nejsou vůbec jasné, osobně se však domnívám, že setkání s tím největším strachem jaký si dokáže představit, ji umožní, aby k němu změnila postoj. Mění životy lidí kolem sebe a to, jak se situace vyvine. Zní to sice šíleně, ale ve skrytu duše si asi myslí, že tím může způsobit, aby mrtví ožili.”
Když se k roli Ericy Bain dostala Jodie Foster, kontury její postavy se oproti původnímu scénáři v několika ohledech změnily. Původně byla například novinářka. Downey vysvětluje: “Jodie přišla s nápadem, že by mohla pracovat jako moderátorka v rádiu, což k vnitřním monologům, díky kterým chápeme její rozpoložení a důvody proč dělá to nebo ono, sedělo mnohem lépe. Myslím, že filmoví tvůrci se vnitřním monologům vždycky trochu brání, ale díky Eričinu povolání to tentokrát působí naprosto přirozeně a díky tomu ji chápeme mnohem lépe.”
“Najednou mi to dávalo mnohem lepší smysl a myslím si, že to pozitivním způsobem ovlivnilo vyznění celého filmu,” říká Foster. “Erica žije bohatým vnitřním životem. Většinu svých myšlenek pak vyjadřuje hlasem, takže na skutečnosti, že na svůj fyzický rozměr chvílemi zapomíná, není vlastně nic divného. Její tělesnou identitu dosud zastupoval její snoubenec. V okamžiku jeho smrti jakoby Erica ztratila své tělo. Stává se hlasem noci, nemá daleko k duchům. Hlas, který slyšíme, nám dává nahlédnout do její duše.”
“Dohodli jsme se s Jodie na tom, že její postava bude tak trochu posedlá zvuky. Jezdí po městě, nahrává si zvuky podzemky, vřavu dopravního ruchu a lomoz velkých strojů, jimiž město vypráví svůj vlastní příběh. Později tato posedlost zvuky přeroste v něco jiného, mnohem brutálnějšího,” říká režisér Neil Jordan.
Angažmá Neila Jordana jakožto režiséra filmu Mé druhé já navrhla sama Jodie Foster, producentům se tento nápad ihned zalíbil. Downey vzpomíná: “Joel i já jsme už dlouho velkými fanoušky Neilových filmů. Je to úžasný filmař, který se pouští do průzkumu náročných a občas docela nebezpečných látek. Jeho přístup je vždycky naprosto odzbrojující, takže jsme si řekli, že k tomuhle filmu by se hodil právě on.”
“S Neilem jsme se sešli, popovídali si o scénáři, nápadech a o tom, kam by měl příběh vlastně směřovat. Brzy jsme si všimli, že se naprosto shodujeme,” říká Silver. “Velmi rychle se zorientoval ve vnitřním světě postav a velkou měrou přispěl k vývoji celého příběhu. Je opravdu mimořádně talentovaný,” říká producent Joel Silver.
“Myslím, že Neila u postav nejvíc zajímá jejich morální stránka. Jeho příběhy nejsou žádné černobílé vyprávěnky, protože ´lidské zvíře´ občas zajde za stanovené meze, ostatně většina jeho filmů se nějakým způsobem tohoto motivu dotýká. Ještě nikdy jsem nepracovala s žádným režisérem, který by k látce a postavám přistupoval tak instinktivně a zároveň komplexně,” říká Foster.
“Mám moc ráda postavy, které stojí někde mezi světlem a tmou. Ty, kteří musí překročit hranice platné morálky,” říká režisér, který uvádí, že režírování filmu Mé druhé já mu dalo příležitost ponořit se do těch nejvíce vyhrocených otázek, a zároveň pracovat s herečkou, kterou si soukromě nazývá ´ikona amerického filmu´.
Jordan vzpomíná: “Když jsem scénář četl poprvé, připadal mi velmi silný. Potom jsem jej četl ještě několikrát a pokaždé jsem si tam našel něco nového. Pamatuji se, že na mě nejvíc zapůsobila skutečnost, že v oblasti, která je běžně považována výhradně za mužskou, mám najednou ženskou hrdinku. Nechat Jodie ztvárnit svým způsobem mužského hrdinu bylo velmi znepokojující. Skutečnost že budu točit právě s ní sice zvětšila tlak na mou psychiku, ale zároveň zvýšila vzrušení. Příběh jako takový obsahuje celou řadu zajímavých myšlenek: máme tu ženu zaměstnanou v rádiu, která je jakoby odhmotněným hlasem, máme tu téma nebezpečí kdysi krásného a bezpečného města, film také tematizuje dvě různé reakce na bezpráví - jednu zákonnou, druhou v podobě individuálního aktu msty. Co je správné a co naopak nepřijatelné? Je některý z činů naprosto správný? Když jsem se na všechna ta témata podíval ze širší perspektivy, napadlo mě, že pokud z toho neupeču dobrý film, musím být už opravdu hodně starý nebo hodně unavený,” směje se režisér. “Takže jsem jim odpověděl v tom smyslu, že pokud dostanu příležitost trochu si příběh upravit podle svého a oživit postavy, jdu do toho.”
Ve filmu Mé druhé já představuje reakci zákona na bezpráví detektiv newyorského policejního oddělení Sean Mercer. Role policejního detektiva, který se dostane k případu série tajemných vražd, jež jsou evidentně vzájemně propojené a mají všechny rysy msty, se ujal herec Terrence Howard.
“Upřímně řečeno, Terrence mě v té roli naprosto šokoval,” říká Jordan. “Sálá z něj síla a určitá vznešenost, jeho obličej vyzařuje celou škálu emocí. Do postavy Mercera vnesl obrovský náboj a dal mu silný morální základ.”
Howard svou roli přijal především kvůli tomu, že se mu postava Mercera, kterou definuje bezmezná důvěra v majestát zákona, velmi líbila. Právě tato důvěra detektiva ho dokonce stála manželství. Mercera by však nikdy ani ve snu nenapadlo, že jeho důvěra v zákon bude tak silně naleptána někým, kdo stojí na jeho opačné straně.
Herec uvádí: “Mercer je policista přesně podle příručky, věří v systém. Na druhou stranu je zklamaný z toho, že mu systém vždycky neumožňuje bránit lidi tak, jak by chtěl. Částečně je ze svého morálního dilematu, kterým si tak svázal ruce, naštvaný sám na sebe. Z ničeho nic se na scéně objeví někdo, kdo hledá vlastní spravedlnost a nachází své vlastní, velmi výhodné řešení. Jak se s tím vyrovná? To nejhorší co vás jako policistu může napadnout, je začít zločince chápat jako toho, kdo svým způsobem neměl na vybranou. Pak jste zviklaní. Pokud uděláte první krok do zóny šedi, zákon přestane platit a zvítězí lidská přirozenost.”
“Líbí se mi, že obě postavy nakonec do šedé zóny vstoupí, každá z jiné strany. Obě dvě se perou s otázkami morální zodpovědnosti a vším co se týká zločinu, spravedlnosti a odplaty. Každý z nich pak reaguje jinak. Je mezi nimi zajímavá dichotomie, protože jsou zároveň velmi úzce propojeni,” říká Jordan.
“Jde o vyváženost,” říká Downey, ”na jedné straně chcete, aby se postavy vnitřně setkaly a zároveň je důležité, aby Mercer a tajemný mstitel, kterého chce stůj co stůj dostat, hráli hru na kočku a myš. Jde o postavy, které jsou na osobní a duševní rovině úzce propojeny, jejichž činy mezi nimi zároveň hloubí nepřekročitelnou propast.” Jordan zdůrazňuje, že propojení mezi Ericou a Mercerem, jakkoliv silné, “není milostným příběhem v tradičním slova smyslu. Jde spíše o setkání duší a jejich názorů a představ. Oba dva ztratili své životní partnery a v potemnělém městě se cítí osamělí a ztracení. Takže svým způsobem je to příběh o přátelství... a možnostech.” Oba herci se shodují v tom, že vztah mezi jejich postavami vychází rovným dílem z toho, co oba ztratili a co od sebe vzájemně mohou získat. “Mezi Mercerem a Ericou je velmi silné pouto,” říká Howard. “Jsem přesvědčen o tom, kdyby byly okolnosti trochu jiné, případně si oba vybrali poněkud jinou cestu, určitě by z jejich vztahu vzešlo něco většího. Svým způsobem je jejich vztah o další ztrátě.”
Foster dodává: “Oba jsou jeden druhým fascinováni. Myslím, že jejich srdce v sobě našla určité spříznění, částečně kvůli tomu jak se liší, zároveň však díky tomu v čem jsou oba stejní. Z vlastní zkušenosti vím, že nás to občas táhne k lidem, kteří jsou našimi protiklady, protože chceme vědět, jaké by to bylo v jejich kůži. Erica po morální stránce v Mercerovi spatřuje svého protihráče. Ví, že on by stanovenou mez nikdy nepřekročil, zároveň chce pochopit, proč tomu tak je. Snad kvůli tomu, aby ji zachránil… Na Terrencovi je úžasné, že je velmi citlivý, má velmi hluboké emoce a přesto hraje drsného a zkušeného detektiva. Toto zvláštní spojení z něj dělá ještě zajímavější postavu. Ve svém povolání se musí projevovat jako drsný muž, což na něm zanechává stopy. Terrence je schopen tuto dvojznačnost úžasným způsobem odstínit.”
Howard si pochvaluje spolupráci se svou kolegyní i režisérem. “Jodie je vůbec první herečka, v jejíž přítomnosti jsem byl kdy nervózní,” směje se herec. “Má velmi upřímné oči a je neobyčejně čestná. Naše herecké styly se však naprosto liší. Já vklouznu do role a jsem v ní. Jodie je zaměřená na detail a je velmi analytická. O své postavě ví úplně všechno. Hodně jsem toho od ní odkoukal. Neil i ona mě toho spoustu naučili. Neil ví úplně přesně, co chce natočit a je velmi trpělivý. Občas jsem si myslel, že běžím na prázdné baterky, ale on vás vždycky zmáčkne tak, že z vás přece jen vyjde kapka pravdy. Je to opravdu vynikající filmař.”
Před natáčením se Jodie Foster i Terrence Howard pustili do samostatného průzkumu svých rolí. Foster strávila nějaký čas v místním losangeleském rádiu NPR. “Jen abych zjistila, jak to tam dělají. Při jejich sledování jsem si uvědomila, že nemají tváře ani těla, jen hlasy. Zaposloucháte se do jejich trénovaných, melodických hlasů a úplně cítíte, jak se vám derou do hlavy. Do jisté míry je to velmi intimní záležitost, hlasy však bohužel až příliš rychle zmizí. Taky jsem se zabývala otázkami post-traumatického syndromu. Hodně jsem si o problematice načetla, ale myslím, že Erica je hodně jiná. Nikdy totiž nepožádala o pomoc, kterou by potřebovala.” Herečka také uvádí, že se pokoušela dostat do podobného psychického rozpoložení jako Erica. “Hodně jsem toho nachodila - chodila jsem jako blázen po celém Manhattanu. Pokud jste někdy byli na dlouhé procházce, víte, že to většinou probíhá následovně - první dvě hodiny si hodně povídáte s lidmi okolo. Jak jde čas, věci se mění - přibližně od sedmé hodiny už je z toho doslova meditace, jste úplně izolovaní. A to bylo hodně důležité.”
Při přípravě na roli newyorského detektiva Howard úzce spolupracoval s technickým konzultantem Nealem Carterem. Po 24 hodinách v řadách policie města New York, kdy si Howard vyzkoušel práci detektiva z oddělení vražd, tvrdí, že policejní práce zachycená ve filmu vychází z reality. Prvním Carterovým filmem byl Spojenec od režiséra Spikea Leeho, ve kterém hráli Denzel Washington a Jodie Foster.
Carter strávil spoustu času ve společnosti Terrence Howarda a zároveň Nicky Katta, který ve filmu ztvárnil Mercerova kolegu, detektiva Vitalea, a učil je, jak mluví, myslí a jednají zkušení detektivové. Vzal je s sebou na policejní stanici i na místa činu, včetně místa skutečné vraždy, aby na vlastní oči viděli, jak probíhá práce v terénu.
“Byl velmi zkušený a zároveň ochotný se se svými znalostmi podělit,” říká Howard. “Poskytl nám výborný náhled do myšlení detektiva v terénu. Ukázal nám několik míst činu a poskytl doslova učebnicové ukázky toho, co dělat, co hledat a co je důležité.”
Howard vzpomíná, že na jednom z míst činu na něj zapůsobila především “absence dramatu“. Prostě vám tam leží mrtvé tělo člověka, který byl ubit k smrti. Máte chuť si sednou, chvíli meditovat a pomodlit se. Jenže od toho tam policisté nejsou: mají zjistit, kdo to udělal. To je jejich práce. Je to tak trochu hádanka. Svou práci nemůžou brat příliš osobně, protože s podobnými výjevy se setkávají každý den. Po třetí návštěvě místa činu už trochu chápete, proč to k vám už ani moc nedoléhá.”
Carter uvádí, že vědomí toho, jak to na placu chodí, se u Howarda i Katta odrazilo v jejich hereckém projevu. “Udělali opravdu velký pokrok. Pochytili každý detail, věděli jak chodíme, jak se oblékáme, dokonce i to, jak spolu vtipkujeme. Ve svém jednání byli velmi přirození. Chci říct, když jsem se na ně podíval, vypadali jako praví detektivové.”
Zatímco se herci pomalu nořili do svých postav, Neil Jordan zakoušel něco podobného ve vztahu k městu New York. “Jsem v New Yorku naprostý cizince,” říká rodilý Dubliňan. “Jedním z nejdůležitějších bodů přípravy tedy byly obhlídky terénu, doslova nakouknutí do každého dvorku a za každý roh, abychom našli místa, která nejsou moc známá a k příběhu se hodí. New York je úžasně drsný a právě tento jeho rozměr jsem chtěl ve filmu zachytit.”
Joel Silver říká: “Neil si dal s obhlídkami města hodně práce. Prohlédl si jej, zamiloval se do něj a má vůči němu respekt. Bylo pro něj důležité, aby se z příběhu nestal příspěvek na téma bezpečnost New Yorku. Žijeme v době, kdy se každý může ztotožnit se situací postav, které zažívají nedostatek pocitu bezpečí. Netýká se to jen New Yorku.”
Foster, která v New Yorku žila a pracovala, souhlasí. “Pravda je však taková, že New York je ve skutečnosti jedním nejbezpečnějších velkoměst světa. Jenže v okamžiku, kdy se stanete obětí nějakého zločinu, vám pocit statistické odchylky nijak nepomůže. Ani když si řeknete ´dobře, postihlo to jen mě, jen se podívejte na ty davy lidí co nepřišly k žádné újmě´,se pak nebudete cítit o nic bezpečněji. Když se stanete obětí zločinu, jen těžko se budete zbavovat strachu z budoucnosti. Tahle myšlenka se nakonec dostala i do filmu: strach se stále více stává součástí naší kultury, jeho existenci prostě nejde vyvrátit.”
Jordan dodává: “Od 11. září 2001 prošel New York doslova znovuzrozením, stalo se z něj velmi bezpečné město. Přesto však v obecném povědomí zůstává, že ať už je život na ulici jakkoliv idylický, během momentu by mohlo být po všem. A přesně to je jedním z hlavních sdělení filmu.”
Během týdnů, které předcházely hlavní části natáčení, se Jordan scházel s výkonným producentem Herbertem Gainsem a výtvarnicí Kristi Zea, kteří mu tak říkajíc dali ´rychlokurz New Yorku´. “Joel mi hned od začátku říkal, že chce New York zachytit jinak než kdokoliv předtím, tedy vybrat takové lokace, na kterých nikdo předtím netočil. Chtěl zvednout laťku co nejvýš. Byla to opravdu zajímavá zkušenost, protože jsem se v New Yorku narodila a natočila tu spousty filmů. Dívat se na staré město novýma očima nebylo vůbec jednoduché.
Zea uvádí, že spolu s Jordanem sjezdila celé město i jeho předměstí, “prošli jsme každou čtvrť a ptali se Neila na to, co se mu líbí a co ne.” V jedné ze čtvrtí našli dokonalé místo pro Eričin byt. Návrhářka říká: “Líbilo se nám, že ze všech stran domu byly volné plochy se zahradami, které si po zboření původních budov vynutili lidé z okolí. Její dům přímo trčel z nové městské zeleně.“
Zea navrhla všechny interiéry domu, včetně chodeb, vstupních hal a Eričina bytu, které měly vyvolávat dojem, že prošly nákladnou rekonstrukcí a zároveň si uchovávají ducha minulosti. Zea vysvětluje: “Byt měl vyvolávat dojem nedávné rekonstrukce, a ačkoliv jsou chodby a vstupní hala domu čisté a nově natřené, vzbuzují trochu strach. V ostrém kontrastu tu stojí staré a nové.”
Na kraji Central Parku pak tvůrci objevili místo pro klíčovou scénu, při které dojde k přepadení. Zea uvádí: “Hledali jsme vhodné lokace a najednou jsme narazili na místo, které se nazývá Stranger’s Gate. Vypadá opravdu docela děsivě. Především nikdy nevíte, co tam na vás může vyskočit. Záměrně jsme si vybírali místa, která vyvolávají pocit bezpečí, ale stačí malá změna úhlu pohledu a náhle jsou nebezpečná a děsivá.”
Neil Jordan spolupracoval s kameramanem Philippe Rousselotem, se kterým se snažil tuto změnu nazírání zachytit. “Celý příběh prožíváme prostřednictvím toho, co se stane hlavní ženské postavě, proto chci, aby do ní diváci mohli nahlédnout a na první pohled poznat, co zrovna prožívá,” říká režisér. “S Phillipem se pracovalo velmi dobře, protože mi tento rozměr pomohl vizualizovat. V minulosti jsme již spolupracovali, znám tedy jeho práci a vím, že s kamerou dokáže opravdu úžasné kousky.”
Prostřednictvím kamery a dokonalého svícení se jim podařilo ukázat změnu vnímání hlavní postavy, kdy z kdysi bezpečných míst sálá strach. Jordan vysvětluje: “Chtěl jsem vyjádřit šílenství, Pillippe a jeho operátor kamery Neil Norton, tedy přišli s nápadem jak tohoto efektu docílit prostřednictvím důmyslného zařízení, jež je umístěno na Steadicamu. Ve scénách, kdy se neustále mění úhel pohledu, to fungovalo opravdu skvěle.“
Eričina vnitřní proměna se projevila i navenek. Jodie Foster úzce spolupracovala s návrhářkou kostýmů Catherine Marie Thomas, se kterou se jí podařilo dosáhnout postupné změny jejího vzhledu. “Erica se vnitřně změnila a na jejím vzezření je to vidět,” říká Foster. “Na začátku filmu ji vidíme oblečenou do několika vrstev spíše světlých oděvů, ale s postupem doby je její oblečení čím dál tmavější a zároveň stylově jednodušší. V jejím vzezření je najednou cosi drsného, myslím, že je to velmi zajímavý kontrast.”
“Jde jen o drobné změny, každopádně si jich všimnete,” říká Jordan. “Jodie je úžasná, do své postavy se doslova vtělila. Byla ochotna se s Ericou vydat na samá temná místa, kde okamžitě poznáte, kým je a kým se stává.”
Susan Downey říká: “Prostřednictvím Jodie se s Ericou vydáváme na cestu - na začátku příběhu jde o velmi živou a spokojenou ženu. Pak v jejím životě dojde k zemětřesení a musí se vyrovnat se ztrátou pevné půdy pod nohama. Musí jít sama do sebe a zjistit, kým po smrti partnera vlastně je, co si najednou se životem počít a jak opět zakusit pocit bezpečí.”
“Všechno se změnilo,” říká Joel Silver, “tragédie jí obrátila život vzhůru nohama a ona se na svůj život najednou nemůže dívat stejnýma očima jako dřív. Její práce, domov, město… všechno je najednou jiné. Změnila se… a bere nás s sebou na hodně dlouhou cestu.”
Foster uzavírá: “Erica si uvědomuje, že někým byla a pak se jednoho dne probudila a přes noc se z ní stal někdo jiný - naprostý cizince, který se radikálně liší od všech představ, které o sobě kdy měla. Můžete být přesvědčeni o tom, že na jejím místě byste jednali jinak… jenže pokud jste v její kůži nepobyli alespoň den, nemáte právo ji soudit.”
Ocenění:
Golden Globes
2008 - Jodie Foster (Nejlepší herečka - drama) (nominace)
DABING
V českém znění: Dagmar Čárová - Jodie Foster (Erica Bain), Tomáš Juřička - Terrence Howard (detektiv Mercer), Zdeněk Podhůrský - Naveen Andrews (David Kirmani), Martina Hudečková - Mary Steenburgen (Carol), Valérie Zawadská - Ene Oloja (Josai), Lucie Svobodová, Jakub Saic, Zdeněk Mahdal, Libor Terš, René Slováčková, Jan Maxián, Stanislav Lehký, Roman Hájek, Pavel Vondra, Martin Zahálka, Barbora Fišerová, Antonín Navrátil - Nicky Katt (detektiv Vitale + titulky) a další.
Překlad: Vladimír Fuksa
Zvuk: Dušan Matuška
Produkce: Simona Probstová
Dialogy a režie: Zdeněk Podhůrský
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska 2007
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 18.10.2007 Warner Bros. CZ
Premiéra USA: 14.09.2007 Warner Bros. US
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 25.2.2008 (DVD) Maxic Box
Poprvé na DVD: 25.2.2008 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 1 328 159
Tržby celkem - $ 69 000 000
Návštěvnost v ČR 12 070
Náklady (Rozpočet) - $ 70 000 000
Tvůrci a herci
Neil Jordan (Režie), Joe Solver (Produkce), Susan Downey (Produkce), Dario Marianelli (Hudba), Philippe Rousselot (Kamera), Tony Lawson (Střih), Laura Rosenthal (Casting), Kristi Zea (Scénografie), Catherine Marie Thomas (Kostýmy), Philip Stockton (Zvuk), Tom Fleischman (Zvuk), Marjorie Durand (Masky), Roderick Taylor (Scénář), Bruce A. Taylor (Scénář), Cynthia Mort (Scénář), Jodie Foster (Herec), Terrence Howard (Herec), Nicky Katt (Herec), Naveen Andrews (Herec), Mary Steenburgen (Herec), Jane Adams (Herec), Gordon MacDonald (Herec), Zoë Kravitz (Herec), John Magaro (Herec), Carmen Ejogo (Herec), Dana Eskelson (Herec), Ivo Velon (Herec), Jaime Tirelli (Herec), Larry Fessenden (Herec), Brian Tarantina (Herec), Dennis L.A. White (Herec), Hope Adams (Herec), Luis Da Silva Jr. (Herec), Evelyn Vaccaro (Herec), Bianca Giancoli (Herec), Anna Margaret Hollyman (Herec), Yolande Bavan (Herec), Lisa Joyce (Herec), Clayton Dean Smith (Herec), Michael J. Burg (Herec), Rick Derby (Herec), Lenny Venito (Herec), Jermel Howard (Herec), Ted Neustadt (Herec), James Biberi (Herec), Brian Delate (Herec), Jack Caruso (Herec)
2007/117/USA/Akční, Drama, Thriller, Krimi
Zajímavost k filmu
- Psa Curtisa hrají dva belgičtí Malinoisové pojmenovaní Sloth a Butch.
- Nicole Kidman byla původně obsazena jako Erica, nakonec ale roli dostala Jodie Foster.
- Celosvětová premiéra filmu proběhla 6. září 2007 na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu.
- Když Portia de Rossi a Kate Beckinsale odmítli roli Eriky, začaly se o ni ucházet Neve Campbell a Josie Davis.
- Postava Eriky byla původně píšící novinářkou. Udělat z ní reportérku a využít více její hlas napadlo Jodie Foster.
- Terrence Howarda na úlohu detektiva přichystal veterán newyorské policie, který ho prý naučil i správně mluvit a chodit.
- Psa Curtisa hrají dva belgičtí Malinoisové pojmenovaní Sloth a Butch.
- Nicole Kidman byla původně obsazena jako Erica, nakonec ale roli dostala Jodie Foster.
- Celosvětová premiéra filmu proběhla 6. září 2007 na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu.
- Když Portia de Rossi a Kate Beckinsale odmítli roli Eriky, začaly se o ni ucházet Neve Campbell a Josie Davis.
- Postava Eriky byla původně píšící novinářkou. Udělat z ní reportérku a využít více její hlas napadlo Jodie Foster.
- Terrence Howarda na úlohu detektiva přichystal veterán newyorské policie, který ho prý naučil i správně mluvit a chodit.
Odkazy
Hrají:
Jodie Foster, Terrence Howard, Nicky Katt, Naveen Andrews, Mary Steenburgen, Jane Adams, Gordon MacDonald, Zoë Kravitz, John Magaro, Carmen Ejogo, Dana Eskelson, Ivo Velon, Jaime Tirelli, Larry Fessenden, Brian Tarantina, Dennis L.A. White, Hope Adams, Luis Da Silva Jr., Evelyn Vaccaro, Bianca Giancoli, Anna Margaret Hollyman, Yolande Bavan, Lisa Joyce, Clayton Dean Smith, Michael J. Burg, Rick Derby, Lenny Venito, Jermel Howard, Ted Neustadt, James Biberi, Brian Delate, Jack Caruso