Jak jsme hráli čáru / Rukojemník (2014/102/Slovensko, Česko/Komedie, Drama) 63% -Originál DVD-
17.09.2023 18:06
JEDNOU VĚTOU
„Na některých místech se dospívá rychleji“
OBSAH
Malý Petr (Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy) vyrůstá v péči prarodičů (Milan Lasica, Libuše Šafránková), protože jeho rodiče emigrovali do Vídně a od té doby se ho prostřednictvím úřadů marně snaží získat. I proto Petr vymýšlí nejrůznější způsoby, jak se přes čáru dostat, pro což má čím dál menší pochopení velitel místních pohraničníků (Ondřej Vetchý). Mnohem větší problémy má ale Petr s partou černogardistů, kteří si libují v trápení slabších dětí. Třeba i jejich občasným přivazováním k mučednickým kůlům. Mezi ty, kteří jsou na Petrově straně, patří „pomalejší" spolužák a velmi sympatická kamarádka, kvůli nimž se s černogardisty neváhá opakovaně a důkladně poprat. Jak se šedesátá léta chýlí ke konci a poměry v zemi se dramaticky mění, otevře se nakonec i před Petrem vysněná cesta přes hranice. Vyrazit na ni ale znamená ztratit prarodiče, kamarády a nezapomenutelná dobrodružství. Když je vám „náct", máte v životě přece jen jiné priority.(CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. (Malarkey) 4*
Trošku mě mrzí, že tenhle film prošel kiny velmi nenápadně a než jsem ho stačil zaregistrovat byl fuč. Mrzí mě to z toho důvodu, že se jedná o skvělý kousek. Příběh, dialogy ani postavy nejsou vůbec vyhrocený, řeklo by se že nejsou filmový, ale v tom právě spočívá kouzlo filmu. Všechno to působí přirozeně a současně nežně, ale uvnitř filmu, v těch záběrech, v těch nenápadných pohledech či gestech (podání ruku, hození klobouku ) se skrývají velké emoce a silný okamžiky. Smekám před práci režiséra s dětskými herci, to je vždy velmi těžká disciplína a pan Nvota je zvládnul na výbornou, dospělí herci rovněž předvedli maximum ze svého talentu a o kameře pana Marka či hudbě pani Čekovské můžu mluvit stejně. Vynikajcí konec, jen podtrhnul velkou geniálnos tohoto malého snímku. Za sebe můžu říct, že tento opomíjený film klidně moh získat nějakýho toho lva, jenže to by jsme museli žít v zemi kde pozerství není norma. (Enšpígl) 4*
Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% (Gemini) 4*
VELKÁ RECENZE
Pokud by někdo zkřížil Pelíšky, Knoflíkovou válku a Mikulášovy patálie, vzniklo by mu Jak jsme hráli čáru. Je to dobře, nebo špatně? Určitě se jedná o důvod, abychom dali šanci příběhu ze Slovenska 60. let.
Tvůrci v čele s režisérem Jurajem Nvotou vzali období, které ve filmech (někteří opětovně) zažíváme často. Pomalé uvolňování totality v Československu v šedesátých letech, která ovšem bude nakonec přerušeno začátkem okupace. Základ je tentokrát odlišný tím, že se na svět budeme dívat převážně očima osazenstva základní školy blízko pohraničí s Rakouskem. Mezi něj patří třeba Petr (Richard Labuda) s rodiči žijícími na druhé straně ostnatých drátů. Možná se s nimi setká, jenže zatím mu překáží svět dospělých, nepěkné vztahy ve třídě a vlastní nevědomost…
Dusivou atmosféru v pozadí se snímek snaží vyvážit hravým humorem a dětský svět k němu zjevně vyzývá. Čím víc však poznáváme třídní kolektiv, tím víc si uvědomujeme, že děj z velké části vypráví o vyrůstání v obtížných podmínkách a s tím související plíživou deformaci lidského charakteru. Nvota vyzdvihuje romantickou povahu dětství, ale také upozorňuje na jeho jednoduchost a bolestivé zrání. Kromě tendencí ke krutosti dojde i na staré dobré spratkovské sobectví i na určité projevy vlídnosti vůči slabšímu a touhu zažít dobrodružství (k níž patří neodmyslitelně i tendence bohapustě si vymýšlet). Přestože občas slyšíme něco o lidech zastřelených při pokusu o emigraci, děti dokáží vše vnímat jen jako o něco nebezpečnější hru. Pokud je to třeba, utěší je dospělí, jako například Petrův dědeček (Milan Lasica) a babička (Libuše Šafránková). To zároveň někdy znamená malému človíčkovi prostě lhát. Otázka je, jak dlouho to ještě bude možné. Proto je snímek krásný a zároveň smutný, nikdy však sentimentální.
Vzhledem k věku hlavních hrdinů nemůžeme klást přílišné nároky na scénář. Šikovným dětským hercům, hlavně samotnému Labudovi velmi dobře sedne. Dialogy mezi dospělými postavami už skřípou o dost víc a nepřirozenost projevů vyplývá i z trochu zbytečného českého dabingu slovenských herců. I když nemají říct nic zvláštního, je alespoň Lasica nadále cituplný, Šafránková roztomilá a svou komediální tvář ukáže nezapomenutelně velitel pohraničníků Ondřej Vetchý.
Ze začátku se možná budeme bát, že sledujeme jen další rozprávku o bezvýchodnosti života za socialismu. Kdepak, jde o promyšlený koncept, zasluhující si pozornost nejen řadových návštěvníků kina!
PODROBNÝ POPIS FILMU
Asi desetileté děti předčítají ve škole slohové cvičení o tom, jaké měly doma Vánoce. Péťa Achberger jako obvykle strávil svátky s dědečkem a babičkou. Jeho rodiče před sedmi lety emigrovali do Rakouska a od té doby se marně snaží dostat syna k sobě. Právě přišlo vyjádření, že se další jejich žádost zamítá. Podle dědy, který kdysi pracoval jako šéf v hotelu Carlton a teď je vedoucím zdejší hospody, je chlapec rukojmím. Péťa se kamarádí se vzornou žačkou Helenkou. Další kamarád Ferda Glanz, jehož tatínek je myslivec a uvědomělý komunista, nasadí klukovi brouka do hlavy: až prarodiče umřou, skončí v děcáku. Ale podle dědečka do té doby už určitě bude s rodiči. Soudružka z MNV vyhrožuje babičce, že jim vnuka seberou, když se budou pořád snažit dostat ho k rodičům. Stará dáma před ní naoko tak láteří na Péťu, že se soudružka rychle vytratí. Petrovým žárlivým sokem je Jarda, syn náčelníka zdejší pohraniční posádky majora Bašty. Hranici s Rakouskem tvoří řeka Morava, jejíž československý břeh je pořádně zadrátovaný a hlídaný. Děti mají spor kvůli retardovanému Honzovi. Jarda se mu posmívá, že skončí ve zvláštní škole, Helenka s Péťou se proto rozhodnou učit se s ním. Je to těžké, ale Honza později aspoň jednou u tabule uspěje. Ředitel ve škole marně vyšetřuje, kdo z žáků ukradl kocoura jedné staré paní. Za městečkem u jeskyně ve skalách se chystá parta „černogardistů“, vedená Jardou, mučit Honzu, přivázaného u kůlu. Péťa ho s Ferdovou pomocí osvobodí a pak s Honzou (který má rád zvířata a kočku vzal) vrátí ukradené zvíře. Je jaro. Na školním představení pouštějí dětem film Král Šumavy. Ferda tvrdí Petrovi, že pod Moravou vede tajný tunel do Rakouska. Tím k nim prý v noci chodí jejich příbuzný hrabě a dokonce tudy provezl i motorku. Nevěřící Péťa souhlasí, že se přijde podívat o půlnoci k opuštěné továrničce, kde prý budou motorkáři. Děda chlapce přistihne při odchodu a jde tam s ním. Skutečně se tu nějací motorkáři objeví, pak však u hranice vypukne poplach. Jsou slyšet výstřely a křik. Děda s Péťou jdou raději rychle domů. Druhý den se po městečku povídá, že pohraničníci postříleli polskou rodinu, která se chtěla v náklaďáku dostat přes hranici. Ferda se před kamarádem vymlouvá, proč o půlnoci nepřišel. Pochlubí se mu otcovou pistolí, která mu však při hádce a potyčce upadne a Petr ji tajně schová ve stohu slámy. Do školy dorazí na besedu náčelník Bašta s podřízenými. Chce tu založit oddíl Mladých strážců hranic. Rychle však setkání s žáky ukončí, když se ho Péťa nevinně zeptá, koho zastřelili. Je rok 1968 a v republice se dějí nečekané věci. Péťa se zase popere s Jardou kvůli Helence. Zasáhne tělocvikář. Jarda před ním uteče a nešťastně si zlomí nohu. Jeho otec běsní a postará se o to, aby byl učitel přeložen na jinou školu. Učitelka přikáže Péťovi, aby chodil s Honzou do školy i ze školy. Jenže si je vyčíhají „černogardisté“, k nimž se přidal i Ferda, a shodí Honzu do řeky. Ten pak přijde do vyučování zmáčený a v ruce má žábu. Ale nikoho neprozradí. Petr se na něj zlobí. Ferda se Péťovi omluví, že musel Honzu shodit. Kamarádi se usmíří. Ferda ukáže příteli zajatou lišku, kterou otec používá na cvičení loveckých psů. Řekne mu také, že je nemocný a bude muset do nemocnice. Při rozdávání vysvědčení učitelka oznámí, že Honza opravdu půjde do zvláštní školy. Chlapci to nevadí, ale děti se na něj zlobí. Jen Jarda je na koni. Péťa se dozví, že má v Rakousku bratra Karla. Vyčítá prarodičům, že mu to neřekli. Myslí si, že rodiče o něj už nestojí. Napřed chce utéct za nimi motorákem, který odjíždí ze zdejší stanice do Rakouska, ale nakonec to neudělá. Aspoň však osvobodí lišku. Děda vysvětlí vnukovi, proč s babičkou mlčeli, a usmíří se s ním. Nemocný Ferda dá kamarádovi mapu k pokladu. Péťu chytí „černogardisté“ a přivlečou ho až k drátům. Při následujícím poplachu je chlapec zadržen jako „narušitel“. Bašta ho před dědou vyslýchá. Nevěří jeho historce o „černogardistech“, mezi nimiž jsou i jeho synové Jarda a Jirka, nicméně chce ututlat „mimořádnou událost“, a proto kluka pustí. Péťa opravdu podle mapy najde poklad a dá ho dědovi. Ferda ukradl otci estébácký fascikl, vedený na starého Achbergera. Ferda umře. V den jeho pohřbu se v městečku nečekaně objeví rodiče i s Karlem. Jsou tu napůl ilegálně a chtějí si Petra hned odvézt. Na chvíli ho pošlou s bratrem ven. Petr vezme sourozence k otevřené rakvi s Ferdou. „Černogardisté“ napadnou bratry a hodí Karla do vody. Otec se kvůli tomu zlobí na Petra a dá mu facku. Péťa uteče k vodě za svou partou. Tu však také napadnou nepřátelé. Petr si to rozdá s Jardou „na férovku“ a přepere ho. Když se na něj vrhne přesila, vytáhne pistoli, kterou si vzal ze skrýše. Při potyčce vyjde výstřel. Vyděšený chlapec uteče. Hledá ho rojnice pohraničníků i děda s otcem. Děda přemluví syna, aby se raději hned vrátili se ženou a Karlem do Rakouska. Klukovi pomůže najít úkryt liška. Brzy ráno se Péťa setká s dědou. Ten ho uklidní, že se nikomu nic nestalo, jen Jirka Bašta se strachy posral. Při návratu domů se objeví první tanky. V televizi se mluví o okupaci spřátelených armád. Babička je nešťastná. Péťa se rozloučí s Helenkou. Jde s dědou na nádraží. Náčelník Bašta se postará, aby chlapec mohl nastoupit do plného motoráčku, i když ho děda nemá v pase. Hned na první stanici za hranicemi se oba setkají s rodiči. Dojatý děda se vrací sám prázdným vláčkem zpět.
Ocenění:
Český lev
2014 - Milan Lasica (Nejlepší herec) (nominace)
2014 - Ondřej Vetchý (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2014 - Alois Fišárek (Nejlepší střih) (nominace)
2014 - Pavol Andraško (Nejlepší výprava) (nominace)
Slnko v sieti
2016 - Milan Lasica (Najlepší mužský herecký výkon v hlavnej úlohe) (nominace)
2016 - Alois Fišárek (Najlepší filmový strih) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 4.12.2014 CinemArt
Premiéra Slovensko: 8.1.2015 Barracuda Movie
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 27.5.2015 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 772 181
Návštěvnost v ČR 9 271
„Na některých místech se dospívá rychleji“
OBSAH
Malý Petr (Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy) vyrůstá v péči prarodičů (Milan Lasica, Libuše Šafránková), protože jeho rodiče emigrovali do Vídně a od té doby se ho prostřednictvím úřadů marně snaží získat. I proto Petr vymýšlí nejrůznější způsoby, jak se přes čáru dostat, pro což má čím dál menší pochopení velitel místních pohraničníků (Ondřej Vetchý). Mnohem větší problémy má ale Petr s partou černogardistů, kteří si libují v trápení slabších dětí. Třeba i jejich občasným přivazováním k mučednickým kůlům. Mezi ty, kteří jsou na Petrově straně, patří „pomalejší" spolužák a velmi sympatická kamarádka, kvůli nimž se s černogardisty neváhá opakovaně a důkladně poprat. Jak se šedesátá léta chýlí ke konci a poměry v zemi se dramaticky mění, otevře se nakonec i před Petrem vysněná cesta přes hranice. Vyrazit na ni ale znamená ztratit prarodiče, kamarády a nezapomenutelná dobrodružství. Když je vám „náct", máte v životě přece jen jiné priority.(CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. (Malarkey) 4*
Trošku mě mrzí, že tenhle film prošel kiny velmi nenápadně a než jsem ho stačil zaregistrovat byl fuč. Mrzí mě to z toho důvodu, že se jedná o skvělý kousek. Příběh, dialogy ani postavy nejsou vůbec vyhrocený, řeklo by se že nejsou filmový, ale v tom právě spočívá kouzlo filmu. Všechno to působí přirozeně a současně nežně, ale uvnitř filmu, v těch záběrech, v těch nenápadných pohledech či gestech (podání ruku, hození klobouku ) se skrývají velké emoce a silný okamžiky. Smekám před práci režiséra s dětskými herci, to je vždy velmi těžká disciplína a pan Nvota je zvládnul na výbornou, dospělí herci rovněž předvedli maximum ze svého talentu a o kameře pana Marka či hudbě pani Čekovské můžu mluvit stejně. Vynikajcí konec, jen podtrhnul velkou geniálnos tohoto malého snímku. Za sebe můžu říct, že tento opomíjený film klidně moh získat nějakýho toho lva, jenže to by jsme museli žít v zemi kde pozerství není norma. (Enšpígl) 4*
Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% (Gemini) 4*
VELKÁ RECENZE
Pokud by někdo zkřížil Pelíšky, Knoflíkovou válku a Mikulášovy patálie, vzniklo by mu Jak jsme hráli čáru. Je to dobře, nebo špatně? Určitě se jedná o důvod, abychom dali šanci příběhu ze Slovenska 60. let.
Tvůrci v čele s režisérem Jurajem Nvotou vzali období, které ve filmech (někteří opětovně) zažíváme často. Pomalé uvolňování totality v Československu v šedesátých letech, která ovšem bude nakonec přerušeno začátkem okupace. Základ je tentokrát odlišný tím, že se na svět budeme dívat převážně očima osazenstva základní školy blízko pohraničí s Rakouskem. Mezi něj patří třeba Petr (Richard Labuda) s rodiči žijícími na druhé straně ostnatých drátů. Možná se s nimi setká, jenže zatím mu překáží svět dospělých, nepěkné vztahy ve třídě a vlastní nevědomost…
Dusivou atmosféru v pozadí se snímek snaží vyvážit hravým humorem a dětský svět k němu zjevně vyzývá. Čím víc však poznáváme třídní kolektiv, tím víc si uvědomujeme, že děj z velké části vypráví o vyrůstání v obtížných podmínkách a s tím související plíživou deformaci lidského charakteru. Nvota vyzdvihuje romantickou povahu dětství, ale také upozorňuje na jeho jednoduchost a bolestivé zrání. Kromě tendencí ke krutosti dojde i na staré dobré spratkovské sobectví i na určité projevy vlídnosti vůči slabšímu a touhu zažít dobrodružství (k níž patří neodmyslitelně i tendence bohapustě si vymýšlet). Přestože občas slyšíme něco o lidech zastřelených při pokusu o emigraci, děti dokáží vše vnímat jen jako o něco nebezpečnější hru. Pokud je to třeba, utěší je dospělí, jako například Petrův dědeček (Milan Lasica) a babička (Libuše Šafránková). To zároveň někdy znamená malému človíčkovi prostě lhát. Otázka je, jak dlouho to ještě bude možné. Proto je snímek krásný a zároveň smutný, nikdy však sentimentální.
Vzhledem k věku hlavních hrdinů nemůžeme klást přílišné nároky na scénář. Šikovným dětským hercům, hlavně samotnému Labudovi velmi dobře sedne. Dialogy mezi dospělými postavami už skřípou o dost víc a nepřirozenost projevů vyplývá i z trochu zbytečného českého dabingu slovenských herců. I když nemají říct nic zvláštního, je alespoň Lasica nadále cituplný, Šafránková roztomilá a svou komediální tvář ukáže nezapomenutelně velitel pohraničníků Ondřej Vetchý.
Ze začátku se možná budeme bát, že sledujeme jen další rozprávku o bezvýchodnosti života za socialismu. Kdepak, jde o promyšlený koncept, zasluhující si pozornost nejen řadových návštěvníků kina!
PODROBNÝ POPIS FILMU
Asi desetileté děti předčítají ve škole slohové cvičení o tom, jaké měly doma Vánoce. Péťa Achberger jako obvykle strávil svátky s dědečkem a babičkou. Jeho rodiče před sedmi lety emigrovali do Rakouska a od té doby se marně snaží dostat syna k sobě. Právě přišlo vyjádření, že se další jejich žádost zamítá. Podle dědy, který kdysi pracoval jako šéf v hotelu Carlton a teď je vedoucím zdejší hospody, je chlapec rukojmím. Péťa se kamarádí se vzornou žačkou Helenkou. Další kamarád Ferda Glanz, jehož tatínek je myslivec a uvědomělý komunista, nasadí klukovi brouka do hlavy: až prarodiče umřou, skončí v děcáku. Ale podle dědečka do té doby už určitě bude s rodiči. Soudružka z MNV vyhrožuje babičce, že jim vnuka seberou, když se budou pořád snažit dostat ho k rodičům. Stará dáma před ní naoko tak láteří na Péťu, že se soudružka rychle vytratí. Petrovým žárlivým sokem je Jarda, syn náčelníka zdejší pohraniční posádky majora Bašty. Hranici s Rakouskem tvoří řeka Morava, jejíž československý břeh je pořádně zadrátovaný a hlídaný. Děti mají spor kvůli retardovanému Honzovi. Jarda se mu posmívá, že skončí ve zvláštní škole, Helenka s Péťou se proto rozhodnou učit se s ním. Je to těžké, ale Honza později aspoň jednou u tabule uspěje. Ředitel ve škole marně vyšetřuje, kdo z žáků ukradl kocoura jedné staré paní. Za městečkem u jeskyně ve skalách se chystá parta „černogardistů“, vedená Jardou, mučit Honzu, přivázaného u kůlu. Péťa ho s Ferdovou pomocí osvobodí a pak s Honzou (který má rád zvířata a kočku vzal) vrátí ukradené zvíře. Je jaro. Na školním představení pouštějí dětem film Král Šumavy. Ferda tvrdí Petrovi, že pod Moravou vede tajný tunel do Rakouska. Tím k nim prý v noci chodí jejich příbuzný hrabě a dokonce tudy provezl i motorku. Nevěřící Péťa souhlasí, že se přijde podívat o půlnoci k opuštěné továrničce, kde prý budou motorkáři. Děda chlapce přistihne při odchodu a jde tam s ním. Skutečně se tu nějací motorkáři objeví, pak však u hranice vypukne poplach. Jsou slyšet výstřely a křik. Děda s Péťou jdou raději rychle domů. Druhý den se po městečku povídá, že pohraničníci postříleli polskou rodinu, která se chtěla v náklaďáku dostat přes hranici. Ferda se před kamarádem vymlouvá, proč o půlnoci nepřišel. Pochlubí se mu otcovou pistolí, která mu však při hádce a potyčce upadne a Petr ji tajně schová ve stohu slámy. Do školy dorazí na besedu náčelník Bašta s podřízenými. Chce tu založit oddíl Mladých strážců hranic. Rychle však setkání s žáky ukončí, když se ho Péťa nevinně zeptá, koho zastřelili. Je rok 1968 a v republice se dějí nečekané věci. Péťa se zase popere s Jardou kvůli Helence. Zasáhne tělocvikář. Jarda před ním uteče a nešťastně si zlomí nohu. Jeho otec běsní a postará se o to, aby byl učitel přeložen na jinou školu. Učitelka přikáže Péťovi, aby chodil s Honzou do školy i ze školy. Jenže si je vyčíhají „černogardisté“, k nimž se přidal i Ferda, a shodí Honzu do řeky. Ten pak přijde do vyučování zmáčený a v ruce má žábu. Ale nikoho neprozradí. Petr se na něj zlobí. Ferda se Péťovi omluví, že musel Honzu shodit. Kamarádi se usmíří. Ferda ukáže příteli zajatou lišku, kterou otec používá na cvičení loveckých psů. Řekne mu také, že je nemocný a bude muset do nemocnice. Při rozdávání vysvědčení učitelka oznámí, že Honza opravdu půjde do zvláštní školy. Chlapci to nevadí, ale děti se na něj zlobí. Jen Jarda je na koni. Péťa se dozví, že má v Rakousku bratra Karla. Vyčítá prarodičům, že mu to neřekli. Myslí si, že rodiče o něj už nestojí. Napřed chce utéct za nimi motorákem, který odjíždí ze zdejší stanice do Rakouska, ale nakonec to neudělá. Aspoň však osvobodí lišku. Děda vysvětlí vnukovi, proč s babičkou mlčeli, a usmíří se s ním. Nemocný Ferda dá kamarádovi mapu k pokladu. Péťu chytí „černogardisté“ a přivlečou ho až k drátům. Při následujícím poplachu je chlapec zadržen jako „narušitel“. Bašta ho před dědou vyslýchá. Nevěří jeho historce o „černogardistech“, mezi nimiž jsou i jeho synové Jarda a Jirka, nicméně chce ututlat „mimořádnou událost“, a proto kluka pustí. Péťa opravdu podle mapy najde poklad a dá ho dědovi. Ferda ukradl otci estébácký fascikl, vedený na starého Achbergera. Ferda umře. V den jeho pohřbu se v městečku nečekaně objeví rodiče i s Karlem. Jsou tu napůl ilegálně a chtějí si Petra hned odvézt. Na chvíli ho pošlou s bratrem ven. Petr vezme sourozence k otevřené rakvi s Ferdou. „Černogardisté“ napadnou bratry a hodí Karla do vody. Otec se kvůli tomu zlobí na Petra a dá mu facku. Péťa uteče k vodě za svou partou. Tu však také napadnou nepřátelé. Petr si to rozdá s Jardou „na férovku“ a přepere ho. Když se na něj vrhne přesila, vytáhne pistoli, kterou si vzal ze skrýše. Při potyčce vyjde výstřel. Vyděšený chlapec uteče. Hledá ho rojnice pohraničníků i děda s otcem. Děda přemluví syna, aby se raději hned vrátili se ženou a Karlem do Rakouska. Klukovi pomůže najít úkryt liška. Brzy ráno se Péťa setká s dědou. Ten ho uklidní, že se nikomu nic nestalo, jen Jirka Bašta se strachy posral. Při návratu domů se objeví první tanky. V televizi se mluví o okupaci spřátelených armád. Babička je nešťastná. Péťa se rozloučí s Helenkou. Jde s dědou na nádraží. Náčelník Bašta se postará, aby chlapec mohl nastoupit do plného motoráčku, i když ho děda nemá v pase. Hned na první stanici za hranicemi se oba setkají s rodiči. Dojatý děda se vrací sám prázdným vláčkem zpět.
Ocenění:
Český lev
2014 - Milan Lasica (Nejlepší herec) (nominace)
2014 - Ondřej Vetchý (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2014 - Alois Fišárek (Nejlepší střih) (nominace)
2014 - Pavol Andraško (Nejlepší výprava) (nominace)
Slnko v sieti
2016 - Milan Lasica (Najlepší mužský herecký výkon v hlavnej úlohe) (nominace)
2016 - Alois Fišárek (Najlepší filmový strih) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 4.12.2014 CinemArt
Premiéra Slovensko: 8.1.2015 Barracuda Movie
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 27.5.2015 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 772 181
Návštěvnost v ČR 9 271
Tvůrci a herci
Juraj Nvota (Režie), Marian Urban (Produkce), Ľubica Čekovská (Hudba), Diviš Marek (Kamera), Alois Fišárek (Střih), Pavol Andraško (Scénografie), Jaroslav Košťál (Scénografie), Beáta Kodajová (Kostýmy), Simona Vachálková (Kostýmy), Peter Gajdoš (Zvuk), Juraj Steiner (Masky), Peter Pišťanek (Scénář), Marian Urban (Scénář), Peter Pišťanek (kniha) (Předloha), Richard Labuda (Herec), Libuše Šafránková (Herec), Milan Lasica (Herec), Ondřej Vetchý (Herec), Alexander Bárta (Herec), Miro Noga (Herec), Róbert Roth (Herec), Slávka Halčáková (Herec), Ondřej Malý (Herec), Milan Ondrík (Herec), Marián Labuda ml. (Herec), Gregor Hraška (Herec), Nina Gabková (Herec), Richard Adámek (Herec), Martin Hrevuš (Herec), Szidi Tobias (Herec), Zita Furková (Herec)
2014/102/Slovensko, Česko/Komedie, Drama
Zajímavost k filmu
- Ve více než 40 % záběrů došlo k postprodukčním digitálním úpravám, v rámci nichž se retušovala plastová okna, moderní střešní krytiny či reklamy, jež nebylo možné při natáčení demontovat.
- Pro špatné sněhové podmínky se většina zimních scén točila v rakouském Innsbrucku.
- K setkání dědečka Mariána Labudy s vnukem Richardem, který si zahrál malého Petra, na filmovém plátně nedošlo, protože Milan Lasica měl roli dědy slíbenou dva roky dopředu, tedy daleko dříve, než vůbec začal casting dětských herců.
- Postavy ve filmu mluví česky, slovensky i maďarsky, nakonec však vznikly dvě jazykové verze. V té pro Českou republiku byly původně slovenské dialogy předabovány do češtiny kvůli dětem, které dnes již slovenštině rozumí špatně.
- Pro špatné sněhové podmínky se většina zimních scén točila v rakouském Innsbrucku.
- K setkání dědečka Mariána Labudy s vnukem Richardem, který si zahrál malého Petra, na filmovém plátně nedošlo, protože Milan Lasica měl roli dědy slíbenou dva roky dopředu, tedy daleko dříve, než vůbec začal casting dětských herců.
- Postavy ve filmu mluví česky, slovensky i maďarsky, nakonec však vznikly dvě jazykové verze. V té pro Českou republiku byly původně slovenské dialogy předabovány do češtiny kvůli dětem, které dnes již slovenštině rozumí špatně.
Odkazy