Hotel Rwanda / Hotel Rwanda (2004/121/Velká Británie, USA, Itálie, Jihoafrická republika/Drama, Válečný, Životopisný) 87%
23.03.2018 17:17
JEDNOU VĚTOU
„Když celý svět zavíral oči, on otevřel svou náruč.“
OBSAH
Píše se rok 1993, ve Rwandě vypukla kmenová válka mezi Hutu a Tutsii. Celý svět v čele s OSN fatálně selhal a nyní jen prostřednictvím médií bezmocně přihlíží jednomu z nejmasovějších a nejkrutějších pogromů od konce 2. světové války. Paul Rusesabagina je managerem hotelu, který za normálních okolností slouží diplomatické smetánce a bohatým cizincům. Bez váhání otevře brány luxusního resortu bezbranným uprchlíkům. Těch se tam až do konce konfliktu postupně tísní 1268. Jeden muž tak zmohl tisíckrát víc, než tisíce vojáků mírových vojsk. Konflikt si za pouhé 3 měsíce trvání vyžádal skoro milion lidských životů.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Hotel Rwanda není jen film, je to kus (kruté a nesmyslné) historie a překonává v mém osobním žebříčku, co do zobrazení reality tragický, Schindlerův Seznam (mám na mysli osobu a dění kolem Herr Schindlera, ze kterého se mi dělá zle, byť ani Hotel Rwanda není úplně věrný skutečnosti, pokud jde o jeho hlavní personu). Don Cheadle a také Nick Nolte předvádějí skvělé výkony, některé scény vás dokážou naprosto zdrtit a zařídí, že se budete stydět za to, že jste "západní" běloch. Prázdninově pohodová atmosféra prvních minut je skutečně lahůdkově převrácena v mrazivé inferno vražedného šílenství hord ukřivděných Hutu. Přináší také některé nepříjemné otázky k přemýšlení a především zcela oprávněně kope OSN do... moment, podle toho jak OSN jedná, by se spíš zdálo, že žádné nemá. (Gemini) 4*
Vynikající výkon předvedl Don Cheadle (Kdyby nebylo Raye, tak nevím nevím kdo by získal Oscara) .... Film samotný má svou sílu především ve své skutečné předloze - genocidě ve Rwandě. Na příběhu Paula Rusesabaginy jako hotelového manažera sledujeme hrůzy, které se v roce 1994 odehrávaly v Africe a nad kterými "civilizovaný" svět zavřel oči....... Jak to vše koresponduje s dneškem, kdy se celý svět spojil, aby pomohl státům zasaženým přílivovou vlnou a kde přišlo o život 130 tisíc lidí. Před deseti lety bylo vyvražděno milion (MILION !) lidí ve Rwandě a v podstatě byl klid ........ Kanadský plukovník to hoteliérovi vysvětluje poměrně přesně - "jste špína, jste bezcenní, nejste ani negři - jste jen Afričani. Všechny supervelmoci se na vás vykašlali ...... Smutné. O to víc stojí za to tenhle film vidět. To je bez debat. (golfista) 4*
Velmi věrohodným způsobem zobrazená genocida mezi dvěma Rwandskými kmeny, Hutu a Tutsi, kteří se vlastně bez jakéhokoliv logického důvodu nesnášejí. Při drsných scénách po vyvraždění tuhne krev v žilách a nezbývá než se vcítit do situace hutu Paula a jeho tutské ženy Tatiany, jimž jejich "smíšené" manželství a hrůzy kolem způsobí obrovské utrpení. Víc než na občanskou válku ale film upozorňuje spíš na fakt, že celému "civilizovanému" západnímu světu bylo v podstatě fuk, co se tehdy ve Rwandě dělo, mírové jednotky OSN se svými 300 vyslanci bez pravomoci střílet nemohli v podstatě nic dělat a zbytek světa se při prvních známkách násilí stáhl ze země. Novináři si myslí, že "perfektní" záběry masakru západí svět vyburcují k akci, jenže pravdu měl plukovník OSN, jehož slova o tom, že pro ně nejsou ani negři, jen afričani, tak kdo by se snažil je zachránit, to vystihla naprosto přesně. Smutné. Film všechny tyto události zobrazil velmi věrohodně, přestože vlastně nikde explicitně neukázal přímo vyvražďování, některé záběry a událost jsou snad ještě horší. Don Cheadle a Sophie Okonedo navíc excelují ve svých rolích, také díky nim je všechno tak uvěřitelné a nutí vás prožívat veškeré události, strach, beznaděj, ale i lásku spolu s nimi. (Galadriel) 4*
GOLDIE FILMU
Africkému kontinentu a jeho kinematografii jsme se ještě nevěnovali. Ani dnešní goldie nebude stoprocentně africká, přece jenom se jedná o koprodukční film (za Afriku je to v tomto případě stát JAR), ale děj se na černém kontinentu odehrává a silně se ho dotýká. Ono vybrat film zastupující Afriku, který by se mezi goldies hodil, není vůbec jednoduché. O africké kinematografii se skoro nemluví, nikdy nezaujímala přední místa v žebříčcích divácké oblíbenosti a moc se o ní nedočtete ani ve filmových příručkách. Když už vás nějaký snímek zaujme, je skoro nemožné jej sehnat. Proto bude dnešní goldie první vlaštovkou, která nás do Afriky zavede, a snad i příslibem do budoucna, že se časem podíváme na ryzí africký film se vším všudy. Teď už ale dáme prostor snímku Hotel Rwanda.
Afrika se často zmítala válkami a neustále trpěla hladomory či přírodními katastrofami. Podmínky pro vytváření filmů nebyly veškeré žádné, přesto se první vlaštovky v 60. a 70. letech objevily. Kolonie získaly nezávislost a každá z nich vyrobila v tomto období minimálně jeden hraný film. Mezi země, které filmovému průmyslu v dané době vévodily, patřily bývalé francouzské kolonie (např. Senegal nebo Pobřeží slonoviny). Témata se různila, ale většina snímků byla kritikou kolonialismu či se v nich tvůrci snažili navrátit k původním kořenům. Situace se do konce 80. let příliš nezměnila, kromě Jihoafrické republiky a Egypta se v ostatních státech točilo jen málo filmů, nefungovala spolupráce mezi africkými zeměmi, nepanovaly příznivé podmínky pro výrobu. Postupně se rozvinul filmový průmysl ve frankofonních zemích na severu kontinentu (např. Alžírsko). V subsaharské Africe byla situace horší, ale tzv. černošské filmy s implementovanou politickou či sociální kritikou si sem tam prošlapaly cestu na filmové festivaly. Světovou pozornost si však tato kinematografie v 90. letech získávala jen těžko. Filmaři sice nepolevovali ve svém úsilí, situace ale byla stále napjatá, podmínky omezené, svébytnost hledala místní kinematografie jen těžce. Jenže pátrat po filmových pokladech v africké kinematografii je zajisté vzrušující, když budete úspěšní, můžete si říct, že jste nalezli opravdovou černou perlu.
Po historickém exkurzu, jenž stručně nastínil situaci v africké kinematografii, je čas posunout se ke konkrétnímu filmu, jímž dneska bude Hotel Rwanda. Snímek je sice relativně nový a nepatří ani mezi pravý černošský film, ale pro vstup na černý kontinent poslouží dobře. Kvalitní, oceňované a mimořádné dílo umně kombinuje Afriku s evropskými i americkými filmovými tradicemi a bude tak běžnému divákovi přístupnější. A když se vám zalíbí, třeba vás přiměje jít hledat právě onen klenot v černošské kinematografii.
Film Hotel Rwanda vznikl v roce 2004 a s odstupem zhruba deseti let mapuje skutečné události z historie středoafrického státu Rwanda. Jak to tak v Africe bývá, země se zmítala občanskou válkou, která už několik let ztěžovala život všem místním lidem. Pokusy o mír neustále selhávaly, až všechno vyvrcholilo jednou z nejhorších genocid 20. století. Za pár měsíců bylo během kmenové války mezi Hutuy a kmenem Tutsiů zabito na milion lidí, navíc selhávala celosvětová pomoc. Snímek nám obecné události předkládá na osudu manažera jednoho z místních hotelů, který normálně slouží spíše bohatší klientele. Rozhodne se, že v útrobách budovy poskytne azyl uprchlíkům, i když ví, že tím riskuje nejenom svůj život. Ale právě jeho odvaha jej v očích diváků povyšuje nad všechny ostatní. Navíc snímek těží z toho, že neštěstí jednoho je tragédie, zatímco neštěstí masy lidí je statistika. Film Hotel Rwanda tak získává kýžený emocionální náboj a atraktivitu, ale na druhé straně si zachovává i druhou tvář – nese si s sebou jakýsi edukativní potenciál.
Hlavní hrdina filmu Paul Rusesabagina (Don Cheadle) je zároveň jedním z hlavních kladů celého snímku. Zpočátku spořádaný otec rodiny, který se stará hlavně o její blaho, se pod vlivem událostí stane nechtěným hrdinou celého válečného konfliktu. Kdyby bylo po jeho, asi by se do válečné vřavy vůbec nezapojil, raději by strčil hlavu do písku a staral by se o to, aby se nic nestalo jeho nejbližším. Netřeba mu to vyčítat, naopak to plně koresponduje s jeho náturou. Snaží se být slušným a poctivým člověkem, je to kliďas, kterého politika vůbec nezajímá. Jenže osud tomu chtěl jinak. Neplánovaně se stává tím, na jehož bedrech leží životy tisíce uprchlíků, což jemu samému přináší akorát strach ze smrti, jež se povážlivě blíží. Hotel, který vlastní, je jako ostrůvek klidu a míru uprostřed válečného pekla. Nebude tomu tak ale navždy...
Atmosféra filmu naprosto funguje. Po celou dobu na vás dýchá syrovost a drsnost prostředí. Evropané nad místními podmínkami mohou kroutit hlavou, ale místním to připadá jako běžná součást života. Přese všechno si totiž uprostřed hrůz dokáží najít chvilku, kterou si svůj život umí zpestřit. Snímek vyvolává silné emoce, což je jen dobře. Emoce jsou prostřednictvím jednotlivých scén dávkovány velice přiměřeně, takže nic nepřebývá ani nechybí. Přesto je jejich zacílení naprosto přesné. Zasáhnou vás, dojmou vás k slzám nebo ve vás vyvolají nepředstavitelný vztek, ale nikdy se nedostanete za hranici patosu. Na základě viděného budete skoro donuceni přehodnotit svůj dosavadní „těžký“ život. Nebo alespoň představu o něm. Hotel Rwanda je jedním z těch filmů, u nichž poznáte, co znamená skutečné utrpení. Možná to ve vás zanechá trvalou stopu, možná jen chvilkový zážitek, na který časem zapomenete, každopádně se ale o hrůzném činu lidských dějin alespoň dozvíte, tudíž snímek svůj účel splní. Smutné na tom všem je hlavně to, že před traktovanými událostmi zavřel celý západní svět oči. Ten západní svět, který si hraje na úžasně demokratické místo na zemi.
Hotel Rwanda svou podstatou nijak nevybočuje z žánru novodobých politických dramat, kterých se v době natočení tohoto snímku vyrojilo více. Možná vás ničím nepřekvapí, protože jste stylově podobný film už někde viděli. To ale nemění nic na tom, že snímek je precizní ve všech ohledech: kamera, střih, hudba, režie apod. A když se nad tím tak zamýšlím, ony ty formální kvality, pokud teda nejsou vyloženě nízké a tudíž například rušící, v takových případech nejsou vůbec důležité. Důležitý je naopak onen příběh, ono poselství filmu, uvědomění si souvislostí, okolností, zamyšlení se poté, co vás film emocionálně zasáhne. A to Hotel Rwanda splňuje dokonale. Není to sice mainstreamový film, který by zaujal masy, ale zrovna takové dílo by si to zasloužilo. Filmový zážitek je vynikající, příjemně se stupňuje, až na konci dojde ke svému vrcholu.
VELKÁ RECENZE
Snímek o místním zaměstnanci luxusního hotelu, který za kmenové války ve Rwandě pověstné téměř milionem obětí zachránil více než tisíc uprchlíků, nepatří k vyloženě nejlepším válečným filmům – zřejmě. Jenže v sále o tom člověk nepřemýšlí; nemůže. Ani nejotrlejší znalec hororů nesvede při Hotelu Rwanda chroupat kukuřici, ani nejžhavější pár si nedokáže žmoulat ruce.
S chladnou hlavou se najdou slabiny. Scenárista děl Ve jménu otce či Hartova válka Terry George poprvé režíruje, občas mu tedy uniknou klišé jako dětský medvídek nabodnutý na mačetě – o to jasněji dál svítí Spielbergův nápad červeného dívčího kabátku v černobílé mase Schindlerova seznamu – nebo zjednodušení panáci zosobňující lhostejný svět bílé civilizace.
Jenže právě chladnou hlavu si divák neuchová, pochyby nevstřebá: film mu to nedovolí. Dvě hodiny tráví na mučidlech emocí, jimž se nelze ubránit, pod útokem běsnění bez východiska, zalit hrůzou tím drásavější, že je předkládána zdrženlivě, bez ozdob, jako v přímém přenosu. Což scénář násobí téměř hororovou stavbou uzavřeného kruhu ohrožení, kdy chviličku úlevy okamžitě vystřídá úder z jiné strany, a nad sílu vnímání ještě staví vykřičník vědomí skutečného příběhu.
George výtečně pracuje s klamným zdáním, že v hotelu, ostrůvku bezpečí a spolehlivosti chráněném zahraničním kapitálem, se nic stát nemůže. Obchodníci se přece vždy dohodnou, služby fungují – ale jak na okamžik zhasne světlo a ohluchnou telefony, strach pronikne i na palubu novodobého Titaniku. Tím spíše, že v očích cizinců nemá lokální válka žádnou logiku, pravidla, řád, jehož by se mohli přidržet. První bojůvky mimo hotel hned nasadí ten nejtěžší kalibr: zkrvavené děti a zjištění, že šokovaný hrdinův syn není raněn, úlevu nepřinese – čí je tedy krev na jeho těle?
Z rádia duní fanatická květomluva výzev k masakru, hrdina uplácí zabijáky penězi, v nouzi vybírá od těch, kdo už mají zbraně u hlavy; nedobrovolná selekce je snad nejkrutější. Hotel zaplaví vyplašení hosté, černoušci ze sirotčince, bezmocní vojáci OSN, jen hrdina dodržuje pracovní rituály, které odvracejí paniku, a počne využívat toho, co se naučil od šéfů – linek, které vedou od obchodníků přímo k evropským politickým kabinetům. Zrůdnost genocidy přinášejí záběry novinářů, svědci líčící zabíjení dětí slyší: Ne, prosím, už nemůžu. Také kino odvrací zrak; už nemůže.
Ale to je teprve začátek, po evakuaci cizinců zůstávají místní napospas osudu, zásoby koňaku i černého humoru v hotelu se tenčí a za jeho vraty kamera vidí houfy znásilněných žen nebo silnici posetou mrtvolami, po nichž v mlze přejíždí nic netušící řidič.
Pro hlavní roli nutili producenti režisérovi hvězdná jména jako Denzel Washington, Wesley Snipes či Will Smith. Odmítl a věděl proč: méně známý Don Cheadle působí mnohem autentičtěji, navíc si právem mohl jít i pro Oscara. Hraje totiž to nejtěžší: tvář s nadlidskou sebekázní, věčně v kravatě, věčně k službám, jenom ve výrazu očí může zrcadlit své pocity, když třeba od manželky žádá slib, že v nejvyšší nouzi se raději sama zabije i s dětmi, nebo když útok na konvoj vezoucí jeho rodinu slyší přímo z rádia.
Film tak drtivý si musel v závěru dopřát alespoň jednu dobrou zprávu. Ta špatná totiž zazní na počátku, kdy televizní reportér hořce odhadne účinek svých záběrů hrůz: "Lidi se na ně podívají, řeknou – proboha, to je strašné" – a půjdou dojíst večeři."
O FILMU
Stanovisko režiséra
V roce 2002 jsem se sešel s Keir Peirsonem a Paulem Rusebaginou, který nám vyprávěl svůj příběh. Zatímco mluvil, měl jsem co dělat, abych na sobě nedal znát svoje dva protichůdné pocity: vzrušení a strach. Vzrušení, protože to byl skvělý podklad k natočení filmu - strhující politický thriller, hluboce působivý milostný příběh a, především univerzální příběh vítězství dobrého člověka nad zlem. Nicméně strach byl pocit, který převládal. Strach ze nějakého selhání.
Šlo o příběh, který musí na světlo světa, příběh, který přitáhne do kin všechny diváky na světě, a událost, o které, bohužel, nic nevíme. Ale bylo v tom ještě víc než to: způsob, jak si diváci mohou prožít lásku, ztrátu a odvahu člověka, kterým mohl být kdokoli z nás - kdybychom k tomu všemu sebrali odvahu. Věděl jsem, že pokud se nám příběh podaří dobře natočit, bude mít spoustu diváků od Peorie po Pretorii, spoustu diváků, kteří budou fandit skutečnému africkému hrdinovi bojujícímu za záchranu lidských životů v pekle na zemi, které bychom si jen ztěží dokázali vymyslet.
Byla to taková děsivá výzva pro nás pro všechny, kdo jsme na filmu Hotel Rwanda pracovali, od herců, přes štáb až po komparsisty, kteří za úsvitu přicházeli z townshipů v Johannesburgu, aby nám vyprávěli ten neuvěřitelný příběh. Jsem pyšný na všechny, kteří se na tomto filmu podíleli, a je mi ctí, že jsem mohl převyprávět příběh Paula, Tatiany, jejich rodiny a rwandského lidu. Doufám, že jsem jejich hrdinské činy uchopil tak, jak si to bezpochyby zaslouží.
Genocida v moderních dějinách
Rwandský konflikt z roku 1990 je jedna z nejkrvavějších kapitol afrických moderních dějin. Genocida byla o to tragičtější, že většina světa se rozhodla konflikt a stížnosti rwandského lidu ignorovat. Mezinárodní tiskové agentury čas od času přišly se zprávou o "kmenových potyčkách" ve Rwandě. Místo toho, aby hrůzný konflikt vzbudil mezinárodní zájem a pomoc, psalo se o něm jako o "dalším z mnoha incidentů třetího světa" a pozornost si nezískal.
Během té stovky dní byl ve Rwandě zabit téměř milion lidí. Ulice hlavního města Kigali se plnily krví, ale nikdo nepřicházel na pomoc. Do Rwandy nepřijeli žádné mezinárodní vojenské jednotky, nevznikla žádná koalice na pomoc zemi. Do Rwandy nesměřovala žádná mezinárodní pomoc. Rwandští extremisté z řad Hutuů vyvražďovali své tutsijské sousedy i všechny Hutuy, kteří se jim postavili do cesty, a svět nijak nezasahoval.
"O deset let později začali politici celého světa putovat do Rwandy, žádali u přeživších o odpuštění a slibovali, že se to víckrát nebude opakovat," říká režisér Terry George, "Ale teď se to opakuje v Súdánu, v Kongu, nebo na nějakém jiném, Bohem zapomenutém místě, kde má život menší cenu než prach. Na místě, kde nás lidé jako Paul a Tatiana zahanbují svou skromností a statečností."
Války byly vždycky živnou půdou pro hrdiny a hrdinské činy obyčejných lidí. Rwanda není výjimka. Uprostřed strašlivého násilí a chaosu, který otřásá zemí se objevil jeden z těchto hrdinů, Paul Rusesabagina - obyčejný člověk, kterému se z lásky a soucitu podařilo zachránit 1268 lidí.
Terryho George dlouho lákala myšlenka natočit nějaký film v Africe, ale na tento kontinent ho přivedl až příběh Paula Rusesabaginy: "Když mě Keir Peirson, se kterým jsem psal scénář, s příběhem seznámil, ihned mi bylo jasné, že to chci natočit," říká George, "Odletěl jsem do Belgie, setkal se s Paulem a pochopil jsem jeho život: jak se stal hoteliérem, jak se vypracoval z hotelového zaměstnance v nejrůznějších hotelích a jak se dostal k hotelu Mille Collines v Kigali."
Neskutečně silná lidská stránka příběhu přilákala k filmu producenta Alexe Ho: "Příběh je mi blízký, je to příběh, kterého si nesmírně vážím," říká, "Vypráví o obyčejném člověku, který s podporou své ženy využije své pozice a pomáhá jiným lidem. Dostane se tak na cestu, která z něj učiní lepšího člověka.
Pocta statečnému muži
V lednu 2003 se odjel Terry George s příběhem seznámit a prostudovat ho přímo do Rwandy: "Hledal jsem také odpovědi na otázky," říká George, "Proč došlo ke genocidě? Proč bylo během sta dní zabito tolik lidí, proč ta nejrychlejší genocida moderních dějin? Chtěl jsem se také seznámit s obyčejnými Rwanďany a poslechnout si jejich příběhy." Na cestě George provázel Paul Rusesabagina. Bylo to poprvé od těch strašlivých událostí, co se Paul do země vrátil.
Zatímco přebýval režisér ve Rwandě, měl příležitost setkat se s řadou lidí, kteří přežili v hotelu Mille Collines, včetně Odette Nyrimilimo, jejího muže, Jean Babtiste Gacacere a Paulovou rodinou: "Navštívit Rwandu s Paulem byla veliká příležitost," říká George, "Pochopil jsem, jak ho lidé milují a obdivují. Když jsme přišli do hotelu Mille Collines, setkali jsme se s mnoha přeživšími - kuchaři, uklizečkami a jinými lidmi, kterým Paul pomohl najít úkryt. Z jejich očí zářila upřímná radost."
Přestože mnoho režisérových zážitků ze země bylo pozitivních a nechal se inspirovat setkáváním s místními obyvateli, nic nepředčí jeho zážitek z jednoho z míst, kde se odehrávaly masakry: "Navštívili jsme bývalé vysoké učení technické v Marambi v jižní Rwandě," říká George, "Procházel jsem místnostmi s mumifikovanými kostrami zhruba 40 000 lidí zabitých během čtyř dubnových dnů roku 1994. A jak jsem tak poslouchal jediného člověka, který tuto hrůzu prožil, byl jsem si naprosto jist, že v mém životě není nic důležitějšího, než natočit tento film."
Při své návštěvě Rwandy George pozoroval krásu země, pronikal do politiky extremistické vlády Hutuů, uvědomil si, jak rozhlasová stanice RTML šířila jed nenávisti vůči Tutsiům a jak strach a předsudky dohnali obyčejné lidi k tomu, aby uvěřili tomu, že pouze masakrem svých sousedů si zachrání život: "Hlavní podíl na šíření genocidy měla tato rozhlasová stanice," říká George, "Proto jsme ji ve filmu pojali jako jednu z postav. Chtěl jsem, aby lidé pochopili moc takové propagandy."
Při filmové adaptaci Hotelu Rwnada bylo pro George a Peirsona hlavní to, aby snímek nebyl vnímán jako dokument, ale jako citový pohled na události a fakta Paulova života, aby mohli diváci důvěrně a důkladně nahlédnout do tehdejších událostí v hotelu Mille Collines: "Hlavní je vypravovat příběh založený na nějaké postavě, sledovat vývoj a sílu postavy," říká George, " Kladli jsme důraz na některé události, které mu pomohli k vítězství - Paulovu schopnost uspět, i když je nepřítel v drtivé převaze. Na své práci mám nejraději to, že můžu lidem ukázat nějakou novou cestu a posílit je."
Hotel Rwanda je z velké části hluboce osobní příběh, dění je soustředěno do jedné budovy, soustředí se na lidi v hotelu a jejich vztahy. Tvůrci filmu se schválně nechtěli zaměřit pouze a jen na hrůzu a genocidu jako takovou: "Když film zamíří i do ulic Kigali během genocidy, snažili jsme se vytvořit nadreálnou atmosféru, která v divákovi vyvolá pocit psychologického strachu z genocidy bez toho, abychom se na genocidu detailně zaměřovali," říká Alex Ho. "Je to silné lidské drama a ne horor. Doufáme, že to diváci budou vnímat stejně."
O OBSAZENÍ
Hotel Rwanda svedl dohromady mezinárodní filmové hvězdy. Mezi nimi září především srdce a talent jedné z nich: uznávaného herce Dona Cheadla. "Don je jeden z nejlepších herců světa. Obsadit jsme ho chtěli už od začátku," říká producent Ho. "Když jsme se rozhodli film natočit," doplňuje ho George, "Jeho jméno mi ihned vytanulo na mysli. A když jsem se projekt snažil prodat Hollywoodu, vždycky jsem nejdřív mluvil o Cheadlovi."
"Don Cheadle vždycky podá skvělý a dobře promyšlený výkon," pokračuje George, "Je to zkrátka můj favorit. Už si zahrál tak různé role - od filmu Ďábel v modrém po Hříšné boogie nebo The Rat Pack. Je to neuvěřitelný herec.
"Teď, když jsem s ním pracoval na natáčení," říká George, "Si uvědomuji, že bez něj bych to natočit nemohl. Don si scénu připraví, řekne vám dva, tři způsoby, jak by ji mohl zahrát. Všechny jsou skvělé, a tak jdete dál. Byl vždycky na scéně první a poradil si s každým problémem, kterému jsme čelili. A celou tu dobu se usmíval."
Obsazení role Tatiany byl pro filmaře těžký úkol, ale, jak vzpomíná George: " Alex Ho a já jsme viděli Sophie Okendovou ve filmu Špína Londýna a hned jsme si ji pro roli vybrali.
Díval jsem se na některé filmy, které natočila, a uvědomil si, že Sophie a Don by mohli být ta správná dvojka, kterou potřebujeme pro roli partnerů Paula a Tatiany. Byli jsme odhodláni ji do role Tatiany obsadit, a jsem si jist, že její výkon vám to potvrdí."
Když se v hlavních úlohách objevili dva tak talentovaní herci, bylo potřeba nějak vyvážit zbytek obsazení. "Zaslechli jsme, že se o roli plukovníka Olivera zajímá Nick Nolte," říká George, "Je to jeden z nejcharakternějších hollywoodských herců a jeho přítomnost na plátně je velká událost. Takže jsme byli moc rádi, že se bude podílet na obsazení našeho filmu."
Podle George patří mezi velké herecké talenty i Joaquim Phoenix, takže měl režisér radost, když ho pro svůj projekt získal: "Je to herec, kterého role dokáže úplně pohltit. Nikdy nevíte, jak daný výkon bude vypadat, ale je jasné, že to bude hypnotické" říká režisér.
"S herci jsme měli veliké štěstí," pokračuje George, "Každý, koho jsme požádali, chtěl na filmu pracovat. A když se pak všichni sešli v jižní Africe, byl z nich tým, který se hned pustil do práce."
SKUTEČNOST
Napětí mezi Hutuy a Tutsii nebylo v minulosti tak velké, protože blízké etnické skupiny bylo těžké rozlišit. Belgičtí kolonizátoři však roku 1933 zavedli identifikační průkazy s vyznačenou příslušností.Kolonisté navíc příslušnost k Tutsiům úředně zaváděli podle tělesných znaků a majetku. To dalo vzniku menšinových Tutsiů zastávajících vyšší posty. Vzájemná nevraživost ovšem vzrostla po roce 1959, kdy se po protikoloniálním převratu moci chopili Hutuové. Tutsiové byli od té doby diskriminování a odcházeli ve statisících do zahraničí, především do Burundi a Ugandy.
Přímou předehrou genocidy byl vpád jednotek Rwandské vlastenecké fronty ze sousední Ugandy v roce 1990. Rwandský prezident Juvenal Habyarimana se zřejmě již po této události rozhodl k radikálnímu řešení vleklých etnických sporů. Další podněty k plánování masových vražd tutsijského obyvatelstva mu dala politická jednání ze začátku 90. let, která zdůrazňovala nutnost demokratických reforem v zemi. Demokratické reformy žádala i řada rwandských Hutuů. Ve snaze odvrátit pozornost od své autoritářské vlády a hospodářských těžkostí země začal Habyarimana plánovat genocidu od roku 1992 v rámci skupiny Akazu („malý dům“), jejímiž členy byla jeho manželka a několik blízkých spolupracovníků.
Přípravy genocidy se vyznačovaly vysokou mírou koordinace a přesnosti, které později umožnily nebývalý rozsah vražd. Byla založena rozhlasová a televizní stanice Hutu Power a noviny Kangura. Oba tyto sdělovacích prostředky, které měly za úkol šířit rasistické myšlenky a propagandu vládní strany, byly financovány ze strany Akazu. V obou sdělovacích prostředcích se rovněž rozvíjel zvláštní slovník rwandské genocidy – Tutsiové byli přezdíváni jako „švábi“ (inyenzi), mluvilo se o „konečném řešení“ nazvaném též umuganda (výraz pro společné zemědělské práce – odplevelení).
Vlastní podnět k masovým vraždám dala smrt prezidentů Habyarimany a Cypriena Ntaryamiry 6. dubna 1994. Jejich letadlo bylo sestřeleno poblíž Kigali. Pár dní poté se rozhlasem po celé zemi začal ozývat povel „Podetněte vysoké stromy“. Povel totiž vyzýval milice etnické skupiny Hutu, aby začaly s likvidací menšinových Tutsiů.
V následujících měsících bylo zavražděno 800 000 až 1 000 000 Tutsiů a politicky umírněných Hutuů. Nezřídka docházelo k pobití uprchlíků shromážděných v budovách považovaných za bezpečné – školách či kostelech, někdy i za přímé účasti římskokatolických kněží. Dva kněží, obviňovaní z podílu na masakrech, se podle zpráv britského listu The Times s vědomím katolické hierarchie v Itálii opětovně zapojili do chodu a řízení církevních institucí. Jeden z nich byl později pro účast na vraždách odsouzen.
Symbolem genocidy se stalo rádio a mačeta. Dokonalé sladění příprav dokazuje i fakt, že značná část mačet byla zakoupena hromadně a dále distribuována zejména mezi jednotky Interahamwe. Například v březnu 1994 tak bylo pořízeno 50 000 mačet v sousední Keni u britské firmy Chillington. V říjnu 1992 bylo zakoupeno 20 000 pušek a stejný počet ručních granátů. Zároveň bylo rozdáno značné množství starších zbraní civilistům.
Tábor rwandských uprchlíků v Zairu.
Hlavními aktéry genocidy byly hutuské milice Interahamwe (v překladu: „Ti, kdo bojují spolu“) řízené Národním republikánským hnutím pro demokracii a rozvoj (vládní strana) a menší Impuzamugambi (v překladu: „Ti, kdo mají společný cíl“).
Ocenění:
Academy Awards
2005 - Don Cheadle (Hlavní herec) (nominace)
2005 - Sophie Okonedo (Vedlejší herečka) (nominace)
2005 - Keir Pearson, Terry George (Původní scénář) (nominace)
Golden Globes
2005 - Nejlepší film - drama (nominace)
2005 - Don Cheadle (Nejlepší herec - drama) (nominace)
2005 - Andrea Guerra, Wyclef Jean (Nejlepší originální píseň) (nominace)
Toronto IFF
2004 - Terry George (Cena diváků pro nejlepší film)
European Film Awards
2005 - Andrea Guerra, Rupert Gregson-Williams (Nejlepší hudba)
BAFTA
2006 - Keir Pearson, Terry George (Původní scénář) (nominace)
New York Film Critics Circle
2004 - Don Cheadle (Nejlepší herec) (nominace)
DABING
V českém znění: Filip Jančík - Don Cheadle (Paul Rusesabagina), Dagmar Čárová - Cara Seymour (Pat Archerová), Petr Oliva - Nick Nolte (plukovník Oliver), Libor Terš (Victor, další role), Miloš Vávra - Fana Mokoena, Jean Reno (generál Bizimungu, Pan Tillens), Jolana Smyčková - Sophie Okonedo (Tatiana Rusesabagina), Marek Libert - Desmond Dube (Dube), René Slováčková - Lebo Mashile (Odette), Bohuslav Kalva - Mabutho "Kid" Sithole (šéfkuchař), Aleš Jarý - David O'Hara (David), Svatopluk Schuller - Antonio David Lyons (Thomas Mirama), Václav Rašilov - Joaquin Phoenix (Jack Daglish), Tomáš Racek - Hakeem Kae-Kazim (George Rutaganda), Ladislav Novák - Tony Kgoroge (Gregoire), Hana Krtičková, Julie Alexandridisová, Jan Rimbala a další
Překlad: Ludmila Klabačková
Výroba: Markéta Valíčková
Zvuk: Vladimír Bodnár
Produkce: Milan Soták
Úprava dialogů a režie: Veronika Veselá
Vyrobila: pro Hollywood Classic Nezávislá televizní společnost Saga TV, s. r. o. v roce 2005
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 5.5.2005
Premiéra USA: 4.2.2005 Metro-Goldwyn-Mayer
Premiéra VB: 25.2.2005 Entertainment Film Distributors
Premiéra Itálie: 11.3.2005
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 7.11.2005 H.C.E.
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 1 218 229
Tržby celkem - $ 33 900 000
Návštěvnost v ČR 15 712
Náklady (Rozpočet) - $ 17 500 000
„Když celý svět zavíral oči, on otevřel svou náruč.“
OBSAH
Píše se rok 1993, ve Rwandě vypukla kmenová válka mezi Hutu a Tutsii. Celý svět v čele s OSN fatálně selhal a nyní jen prostřednictvím médií bezmocně přihlíží jednomu z nejmasovějších a nejkrutějších pogromů od konce 2. světové války. Paul Rusesabagina je managerem hotelu, který za normálních okolností slouží diplomatické smetánce a bohatým cizincům. Bez váhání otevře brány luxusního resortu bezbranným uprchlíkům. Těch se tam až do konce konfliktu postupně tísní 1268. Jeden muž tak zmohl tisíckrát víc, než tisíce vojáků mírových vojsk. Konflikt si za pouhé 3 měsíce trvání vyžádal skoro milion lidských životů.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Hotel Rwanda není jen film, je to kus (kruté a nesmyslné) historie a překonává v mém osobním žebříčku, co do zobrazení reality tragický, Schindlerův Seznam (mám na mysli osobu a dění kolem Herr Schindlera, ze kterého se mi dělá zle, byť ani Hotel Rwanda není úplně věrný skutečnosti, pokud jde o jeho hlavní personu). Don Cheadle a také Nick Nolte předvádějí skvělé výkony, některé scény vás dokážou naprosto zdrtit a zařídí, že se budete stydět za to, že jste "západní" běloch. Prázdninově pohodová atmosféra prvních minut je skutečně lahůdkově převrácena v mrazivé inferno vražedného šílenství hord ukřivděných Hutu. Přináší také některé nepříjemné otázky k přemýšlení a především zcela oprávněně kope OSN do... moment, podle toho jak OSN jedná, by se spíš zdálo, že žádné nemá. (Gemini) 4*
Vynikající výkon předvedl Don Cheadle (Kdyby nebylo Raye, tak nevím nevím kdo by získal Oscara) .... Film samotný má svou sílu především ve své skutečné předloze - genocidě ve Rwandě. Na příběhu Paula Rusesabaginy jako hotelového manažera sledujeme hrůzy, které se v roce 1994 odehrávaly v Africe a nad kterými "civilizovaný" svět zavřel oči....... Jak to vše koresponduje s dneškem, kdy se celý svět spojil, aby pomohl státům zasaženým přílivovou vlnou a kde přišlo o život 130 tisíc lidí. Před deseti lety bylo vyvražděno milion (MILION !) lidí ve Rwandě a v podstatě byl klid ........ Kanadský plukovník to hoteliérovi vysvětluje poměrně přesně - "jste špína, jste bezcenní, nejste ani negři - jste jen Afričani. Všechny supervelmoci se na vás vykašlali ...... Smutné. O to víc stojí za to tenhle film vidět. To je bez debat. (golfista) 4*
Velmi věrohodným způsobem zobrazená genocida mezi dvěma Rwandskými kmeny, Hutu a Tutsi, kteří se vlastně bez jakéhokoliv logického důvodu nesnášejí. Při drsných scénách po vyvraždění tuhne krev v žilách a nezbývá než se vcítit do situace hutu Paula a jeho tutské ženy Tatiany, jimž jejich "smíšené" manželství a hrůzy kolem způsobí obrovské utrpení. Víc než na občanskou válku ale film upozorňuje spíš na fakt, že celému "civilizovanému" západnímu světu bylo v podstatě fuk, co se tehdy ve Rwandě dělo, mírové jednotky OSN se svými 300 vyslanci bez pravomoci střílet nemohli v podstatě nic dělat a zbytek světa se při prvních známkách násilí stáhl ze země. Novináři si myslí, že "perfektní" záběry masakru západí svět vyburcují k akci, jenže pravdu měl plukovník OSN, jehož slova o tom, že pro ně nejsou ani negři, jen afričani, tak kdo by se snažil je zachránit, to vystihla naprosto přesně. Smutné. Film všechny tyto události zobrazil velmi věrohodně, přestože vlastně nikde explicitně neukázal přímo vyvražďování, některé záběry a událost jsou snad ještě horší. Don Cheadle a Sophie Okonedo navíc excelují ve svých rolích, také díky nim je všechno tak uvěřitelné a nutí vás prožívat veškeré události, strach, beznaděj, ale i lásku spolu s nimi. (Galadriel) 4*
GOLDIE FILMU
Africkému kontinentu a jeho kinematografii jsme se ještě nevěnovali. Ani dnešní goldie nebude stoprocentně africká, přece jenom se jedná o koprodukční film (za Afriku je to v tomto případě stát JAR), ale děj se na černém kontinentu odehrává a silně se ho dotýká. Ono vybrat film zastupující Afriku, který by se mezi goldies hodil, není vůbec jednoduché. O africké kinematografii se skoro nemluví, nikdy nezaujímala přední místa v žebříčcích divácké oblíbenosti a moc se o ní nedočtete ani ve filmových příručkách. Když už vás nějaký snímek zaujme, je skoro nemožné jej sehnat. Proto bude dnešní goldie první vlaštovkou, která nás do Afriky zavede, a snad i příslibem do budoucna, že se časem podíváme na ryzí africký film se vším všudy. Teď už ale dáme prostor snímku Hotel Rwanda.
Afrika se často zmítala válkami a neustále trpěla hladomory či přírodními katastrofami. Podmínky pro vytváření filmů nebyly veškeré žádné, přesto se první vlaštovky v 60. a 70. letech objevily. Kolonie získaly nezávislost a každá z nich vyrobila v tomto období minimálně jeden hraný film. Mezi země, které filmovému průmyslu v dané době vévodily, patřily bývalé francouzské kolonie (např. Senegal nebo Pobřeží slonoviny). Témata se různila, ale většina snímků byla kritikou kolonialismu či se v nich tvůrci snažili navrátit k původním kořenům. Situace se do konce 80. let příliš nezměnila, kromě Jihoafrické republiky a Egypta se v ostatních státech točilo jen málo filmů, nefungovala spolupráce mezi africkými zeměmi, nepanovaly příznivé podmínky pro výrobu. Postupně se rozvinul filmový průmysl ve frankofonních zemích na severu kontinentu (např. Alžírsko). V subsaharské Africe byla situace horší, ale tzv. černošské filmy s implementovanou politickou či sociální kritikou si sem tam prošlapaly cestu na filmové festivaly. Světovou pozornost si však tato kinematografie v 90. letech získávala jen těžko. Filmaři sice nepolevovali ve svém úsilí, situace ale byla stále napjatá, podmínky omezené, svébytnost hledala místní kinematografie jen těžce. Jenže pátrat po filmových pokladech v africké kinematografii je zajisté vzrušující, když budete úspěšní, můžete si říct, že jste nalezli opravdovou černou perlu.
Po historickém exkurzu, jenž stručně nastínil situaci v africké kinematografii, je čas posunout se ke konkrétnímu filmu, jímž dneska bude Hotel Rwanda. Snímek je sice relativně nový a nepatří ani mezi pravý černošský film, ale pro vstup na černý kontinent poslouží dobře. Kvalitní, oceňované a mimořádné dílo umně kombinuje Afriku s evropskými i americkými filmovými tradicemi a bude tak běžnému divákovi přístupnější. A když se vám zalíbí, třeba vás přiměje jít hledat právě onen klenot v černošské kinematografii.
Film Hotel Rwanda vznikl v roce 2004 a s odstupem zhruba deseti let mapuje skutečné události z historie středoafrického státu Rwanda. Jak to tak v Africe bývá, země se zmítala občanskou válkou, která už několik let ztěžovala život všem místním lidem. Pokusy o mír neustále selhávaly, až všechno vyvrcholilo jednou z nejhorších genocid 20. století. Za pár měsíců bylo během kmenové války mezi Hutuy a kmenem Tutsiů zabito na milion lidí, navíc selhávala celosvětová pomoc. Snímek nám obecné události předkládá na osudu manažera jednoho z místních hotelů, který normálně slouží spíše bohatší klientele. Rozhodne se, že v útrobách budovy poskytne azyl uprchlíkům, i když ví, že tím riskuje nejenom svůj život. Ale právě jeho odvaha jej v očích diváků povyšuje nad všechny ostatní. Navíc snímek těží z toho, že neštěstí jednoho je tragédie, zatímco neštěstí masy lidí je statistika. Film Hotel Rwanda tak získává kýžený emocionální náboj a atraktivitu, ale na druhé straně si zachovává i druhou tvář – nese si s sebou jakýsi edukativní potenciál.
Hlavní hrdina filmu Paul Rusesabagina (Don Cheadle) je zároveň jedním z hlavních kladů celého snímku. Zpočátku spořádaný otec rodiny, který se stará hlavně o její blaho, se pod vlivem událostí stane nechtěným hrdinou celého válečného konfliktu. Kdyby bylo po jeho, asi by se do válečné vřavy vůbec nezapojil, raději by strčil hlavu do písku a staral by se o to, aby se nic nestalo jeho nejbližším. Netřeba mu to vyčítat, naopak to plně koresponduje s jeho náturou. Snaží se být slušným a poctivým člověkem, je to kliďas, kterého politika vůbec nezajímá. Jenže osud tomu chtěl jinak. Neplánovaně se stává tím, na jehož bedrech leží životy tisíce uprchlíků, což jemu samému přináší akorát strach ze smrti, jež se povážlivě blíží. Hotel, který vlastní, je jako ostrůvek klidu a míru uprostřed válečného pekla. Nebude tomu tak ale navždy...
Atmosféra filmu naprosto funguje. Po celou dobu na vás dýchá syrovost a drsnost prostředí. Evropané nad místními podmínkami mohou kroutit hlavou, ale místním to připadá jako běžná součást života. Přese všechno si totiž uprostřed hrůz dokáží najít chvilku, kterou si svůj život umí zpestřit. Snímek vyvolává silné emoce, což je jen dobře. Emoce jsou prostřednictvím jednotlivých scén dávkovány velice přiměřeně, takže nic nepřebývá ani nechybí. Přesto je jejich zacílení naprosto přesné. Zasáhnou vás, dojmou vás k slzám nebo ve vás vyvolají nepředstavitelný vztek, ale nikdy se nedostanete za hranici patosu. Na základě viděného budete skoro donuceni přehodnotit svůj dosavadní „těžký“ život. Nebo alespoň představu o něm. Hotel Rwanda je jedním z těch filmů, u nichž poznáte, co znamená skutečné utrpení. Možná to ve vás zanechá trvalou stopu, možná jen chvilkový zážitek, na který časem zapomenete, každopádně se ale o hrůzném činu lidských dějin alespoň dozvíte, tudíž snímek svůj účel splní. Smutné na tom všem je hlavně to, že před traktovanými událostmi zavřel celý západní svět oči. Ten západní svět, který si hraje na úžasně demokratické místo na zemi.
Hotel Rwanda svou podstatou nijak nevybočuje z žánru novodobých politických dramat, kterých se v době natočení tohoto snímku vyrojilo více. Možná vás ničím nepřekvapí, protože jste stylově podobný film už někde viděli. To ale nemění nic na tom, že snímek je precizní ve všech ohledech: kamera, střih, hudba, režie apod. A když se nad tím tak zamýšlím, ony ty formální kvality, pokud teda nejsou vyloženě nízké a tudíž například rušící, v takových případech nejsou vůbec důležité. Důležitý je naopak onen příběh, ono poselství filmu, uvědomění si souvislostí, okolností, zamyšlení se poté, co vás film emocionálně zasáhne. A to Hotel Rwanda splňuje dokonale. Není to sice mainstreamový film, který by zaujal masy, ale zrovna takové dílo by si to zasloužilo. Filmový zážitek je vynikající, příjemně se stupňuje, až na konci dojde ke svému vrcholu.
VELKÁ RECENZE
Snímek o místním zaměstnanci luxusního hotelu, který za kmenové války ve Rwandě pověstné téměř milionem obětí zachránil více než tisíc uprchlíků, nepatří k vyloženě nejlepším válečným filmům – zřejmě. Jenže v sále o tom člověk nepřemýšlí; nemůže. Ani nejotrlejší znalec hororů nesvede při Hotelu Rwanda chroupat kukuřici, ani nejžhavější pár si nedokáže žmoulat ruce.
S chladnou hlavou se najdou slabiny. Scenárista děl Ve jménu otce či Hartova válka Terry George poprvé režíruje, občas mu tedy uniknou klišé jako dětský medvídek nabodnutý na mačetě – o to jasněji dál svítí Spielbergův nápad červeného dívčího kabátku v černobílé mase Schindlerova seznamu – nebo zjednodušení panáci zosobňující lhostejný svět bílé civilizace.
Jenže právě chladnou hlavu si divák neuchová, pochyby nevstřebá: film mu to nedovolí. Dvě hodiny tráví na mučidlech emocí, jimž se nelze ubránit, pod útokem běsnění bez východiska, zalit hrůzou tím drásavější, že je předkládána zdrženlivě, bez ozdob, jako v přímém přenosu. Což scénář násobí téměř hororovou stavbou uzavřeného kruhu ohrožení, kdy chviličku úlevy okamžitě vystřídá úder z jiné strany, a nad sílu vnímání ještě staví vykřičník vědomí skutečného příběhu.
George výtečně pracuje s klamným zdáním, že v hotelu, ostrůvku bezpečí a spolehlivosti chráněném zahraničním kapitálem, se nic stát nemůže. Obchodníci se přece vždy dohodnou, služby fungují – ale jak na okamžik zhasne světlo a ohluchnou telefony, strach pronikne i na palubu novodobého Titaniku. Tím spíše, že v očích cizinců nemá lokální válka žádnou logiku, pravidla, řád, jehož by se mohli přidržet. První bojůvky mimo hotel hned nasadí ten nejtěžší kalibr: zkrvavené děti a zjištění, že šokovaný hrdinův syn není raněn, úlevu nepřinese – čí je tedy krev na jeho těle?
Z rádia duní fanatická květomluva výzev k masakru, hrdina uplácí zabijáky penězi, v nouzi vybírá od těch, kdo už mají zbraně u hlavy; nedobrovolná selekce je snad nejkrutější. Hotel zaplaví vyplašení hosté, černoušci ze sirotčince, bezmocní vojáci OSN, jen hrdina dodržuje pracovní rituály, které odvracejí paniku, a počne využívat toho, co se naučil od šéfů – linek, které vedou od obchodníků přímo k evropským politickým kabinetům. Zrůdnost genocidy přinášejí záběry novinářů, svědci líčící zabíjení dětí slyší: Ne, prosím, už nemůžu. Také kino odvrací zrak; už nemůže.
Ale to je teprve začátek, po evakuaci cizinců zůstávají místní napospas osudu, zásoby koňaku i černého humoru v hotelu se tenčí a za jeho vraty kamera vidí houfy znásilněných žen nebo silnici posetou mrtvolami, po nichž v mlze přejíždí nic netušící řidič.
Pro hlavní roli nutili producenti režisérovi hvězdná jména jako Denzel Washington, Wesley Snipes či Will Smith. Odmítl a věděl proč: méně známý Don Cheadle působí mnohem autentičtěji, navíc si právem mohl jít i pro Oscara. Hraje totiž to nejtěžší: tvář s nadlidskou sebekázní, věčně v kravatě, věčně k službám, jenom ve výrazu očí může zrcadlit své pocity, když třeba od manželky žádá slib, že v nejvyšší nouzi se raději sama zabije i s dětmi, nebo když útok na konvoj vezoucí jeho rodinu slyší přímo z rádia.
Film tak drtivý si musel v závěru dopřát alespoň jednu dobrou zprávu. Ta špatná totiž zazní na počátku, kdy televizní reportér hořce odhadne účinek svých záběrů hrůz: "Lidi se na ně podívají, řeknou – proboha, to je strašné" – a půjdou dojíst večeři."
O FILMU
Stanovisko režiséra
V roce 2002 jsem se sešel s Keir Peirsonem a Paulem Rusebaginou, který nám vyprávěl svůj příběh. Zatímco mluvil, měl jsem co dělat, abych na sobě nedal znát svoje dva protichůdné pocity: vzrušení a strach. Vzrušení, protože to byl skvělý podklad k natočení filmu - strhující politický thriller, hluboce působivý milostný příběh a, především univerzální příběh vítězství dobrého člověka nad zlem. Nicméně strach byl pocit, který převládal. Strach ze nějakého selhání.
Šlo o příběh, který musí na světlo světa, příběh, který přitáhne do kin všechny diváky na světě, a událost, o které, bohužel, nic nevíme. Ale bylo v tom ještě víc než to: způsob, jak si diváci mohou prožít lásku, ztrátu a odvahu člověka, kterým mohl být kdokoli z nás - kdybychom k tomu všemu sebrali odvahu. Věděl jsem, že pokud se nám příběh podaří dobře natočit, bude mít spoustu diváků od Peorie po Pretorii, spoustu diváků, kteří budou fandit skutečnému africkému hrdinovi bojujícímu za záchranu lidských životů v pekle na zemi, které bychom si jen ztěží dokázali vymyslet.
Byla to taková děsivá výzva pro nás pro všechny, kdo jsme na filmu Hotel Rwanda pracovali, od herců, přes štáb až po komparsisty, kteří za úsvitu přicházeli z townshipů v Johannesburgu, aby nám vyprávěli ten neuvěřitelný příběh. Jsem pyšný na všechny, kteří se na tomto filmu podíleli, a je mi ctí, že jsem mohl převyprávět příběh Paula, Tatiany, jejich rodiny a rwandského lidu. Doufám, že jsem jejich hrdinské činy uchopil tak, jak si to bezpochyby zaslouží.
Genocida v moderních dějinách
Rwandský konflikt z roku 1990 je jedna z nejkrvavějších kapitol afrických moderních dějin. Genocida byla o to tragičtější, že většina světa se rozhodla konflikt a stížnosti rwandského lidu ignorovat. Mezinárodní tiskové agentury čas od času přišly se zprávou o "kmenových potyčkách" ve Rwandě. Místo toho, aby hrůzný konflikt vzbudil mezinárodní zájem a pomoc, psalo se o něm jako o "dalším z mnoha incidentů třetího světa" a pozornost si nezískal.
Během té stovky dní byl ve Rwandě zabit téměř milion lidí. Ulice hlavního města Kigali se plnily krví, ale nikdo nepřicházel na pomoc. Do Rwandy nepřijeli žádné mezinárodní vojenské jednotky, nevznikla žádná koalice na pomoc zemi. Do Rwandy nesměřovala žádná mezinárodní pomoc. Rwandští extremisté z řad Hutuů vyvražďovali své tutsijské sousedy i všechny Hutuy, kteří se jim postavili do cesty, a svět nijak nezasahoval.
"O deset let později začali politici celého světa putovat do Rwandy, žádali u přeživších o odpuštění a slibovali, že se to víckrát nebude opakovat," říká režisér Terry George, "Ale teď se to opakuje v Súdánu, v Kongu, nebo na nějakém jiném, Bohem zapomenutém místě, kde má život menší cenu než prach. Na místě, kde nás lidé jako Paul a Tatiana zahanbují svou skromností a statečností."
Války byly vždycky živnou půdou pro hrdiny a hrdinské činy obyčejných lidí. Rwanda není výjimka. Uprostřed strašlivého násilí a chaosu, který otřásá zemí se objevil jeden z těchto hrdinů, Paul Rusesabagina - obyčejný člověk, kterému se z lásky a soucitu podařilo zachránit 1268 lidí.
Terryho George dlouho lákala myšlenka natočit nějaký film v Africe, ale na tento kontinent ho přivedl až příběh Paula Rusesabaginy: "Když mě Keir Peirson, se kterým jsem psal scénář, s příběhem seznámil, ihned mi bylo jasné, že to chci natočit," říká George, "Odletěl jsem do Belgie, setkal se s Paulem a pochopil jsem jeho život: jak se stal hoteliérem, jak se vypracoval z hotelového zaměstnance v nejrůznějších hotelích a jak se dostal k hotelu Mille Collines v Kigali."
Neskutečně silná lidská stránka příběhu přilákala k filmu producenta Alexe Ho: "Příběh je mi blízký, je to příběh, kterého si nesmírně vážím," říká, "Vypráví o obyčejném člověku, který s podporou své ženy využije své pozice a pomáhá jiným lidem. Dostane se tak na cestu, která z něj učiní lepšího člověka.
Pocta statečnému muži
V lednu 2003 se odjel Terry George s příběhem seznámit a prostudovat ho přímo do Rwandy: "Hledal jsem také odpovědi na otázky," říká George, "Proč došlo ke genocidě? Proč bylo během sta dní zabito tolik lidí, proč ta nejrychlejší genocida moderních dějin? Chtěl jsem se také seznámit s obyčejnými Rwanďany a poslechnout si jejich příběhy." Na cestě George provázel Paul Rusesabagina. Bylo to poprvé od těch strašlivých událostí, co se Paul do země vrátil.
Zatímco přebýval režisér ve Rwandě, měl příležitost setkat se s řadou lidí, kteří přežili v hotelu Mille Collines, včetně Odette Nyrimilimo, jejího muže, Jean Babtiste Gacacere a Paulovou rodinou: "Navštívit Rwandu s Paulem byla veliká příležitost," říká George, "Pochopil jsem, jak ho lidé milují a obdivují. Když jsme přišli do hotelu Mille Collines, setkali jsme se s mnoha přeživšími - kuchaři, uklizečkami a jinými lidmi, kterým Paul pomohl najít úkryt. Z jejich očí zářila upřímná radost."
Přestože mnoho režisérových zážitků ze země bylo pozitivních a nechal se inspirovat setkáváním s místními obyvateli, nic nepředčí jeho zážitek z jednoho z míst, kde se odehrávaly masakry: "Navštívili jsme bývalé vysoké učení technické v Marambi v jižní Rwandě," říká George, "Procházel jsem místnostmi s mumifikovanými kostrami zhruba 40 000 lidí zabitých během čtyř dubnových dnů roku 1994. A jak jsem tak poslouchal jediného člověka, který tuto hrůzu prožil, byl jsem si naprosto jist, že v mém životě není nic důležitějšího, než natočit tento film."
Při své návštěvě Rwandy George pozoroval krásu země, pronikal do politiky extremistické vlády Hutuů, uvědomil si, jak rozhlasová stanice RTML šířila jed nenávisti vůči Tutsiům a jak strach a předsudky dohnali obyčejné lidi k tomu, aby uvěřili tomu, že pouze masakrem svých sousedů si zachrání život: "Hlavní podíl na šíření genocidy měla tato rozhlasová stanice," říká George, "Proto jsme ji ve filmu pojali jako jednu z postav. Chtěl jsem, aby lidé pochopili moc takové propagandy."
Při filmové adaptaci Hotelu Rwnada bylo pro George a Peirsona hlavní to, aby snímek nebyl vnímán jako dokument, ale jako citový pohled na události a fakta Paulova života, aby mohli diváci důvěrně a důkladně nahlédnout do tehdejších událostí v hotelu Mille Collines: "Hlavní je vypravovat příběh založený na nějaké postavě, sledovat vývoj a sílu postavy," říká George, " Kladli jsme důraz na některé události, které mu pomohli k vítězství - Paulovu schopnost uspět, i když je nepřítel v drtivé převaze. Na své práci mám nejraději to, že můžu lidem ukázat nějakou novou cestu a posílit je."
Hotel Rwanda je z velké části hluboce osobní příběh, dění je soustředěno do jedné budovy, soustředí se na lidi v hotelu a jejich vztahy. Tvůrci filmu se schválně nechtěli zaměřit pouze a jen na hrůzu a genocidu jako takovou: "Když film zamíří i do ulic Kigali během genocidy, snažili jsme se vytvořit nadreálnou atmosféru, která v divákovi vyvolá pocit psychologického strachu z genocidy bez toho, abychom se na genocidu detailně zaměřovali," říká Alex Ho. "Je to silné lidské drama a ne horor. Doufáme, že to diváci budou vnímat stejně."
O OBSAZENÍ
Hotel Rwanda svedl dohromady mezinárodní filmové hvězdy. Mezi nimi září především srdce a talent jedné z nich: uznávaného herce Dona Cheadla. "Don je jeden z nejlepších herců světa. Obsadit jsme ho chtěli už od začátku," říká producent Ho. "Když jsme se rozhodli film natočit," doplňuje ho George, "Jeho jméno mi ihned vytanulo na mysli. A když jsem se projekt snažil prodat Hollywoodu, vždycky jsem nejdřív mluvil o Cheadlovi."
"Don Cheadle vždycky podá skvělý a dobře promyšlený výkon," pokračuje George, "Je to zkrátka můj favorit. Už si zahrál tak různé role - od filmu Ďábel v modrém po Hříšné boogie nebo The Rat Pack. Je to neuvěřitelný herec.
"Teď, když jsem s ním pracoval na natáčení," říká George, "Si uvědomuji, že bez něj bych to natočit nemohl. Don si scénu připraví, řekne vám dva, tři způsoby, jak by ji mohl zahrát. Všechny jsou skvělé, a tak jdete dál. Byl vždycky na scéně první a poradil si s každým problémem, kterému jsme čelili. A celou tu dobu se usmíval."
Obsazení role Tatiany byl pro filmaře těžký úkol, ale, jak vzpomíná George: " Alex Ho a já jsme viděli Sophie Okendovou ve filmu Špína Londýna a hned jsme si ji pro roli vybrali.
Díval jsem se na některé filmy, které natočila, a uvědomil si, že Sophie a Don by mohli být ta správná dvojka, kterou potřebujeme pro roli partnerů Paula a Tatiany. Byli jsme odhodláni ji do role Tatiany obsadit, a jsem si jist, že její výkon vám to potvrdí."
Když se v hlavních úlohách objevili dva tak talentovaní herci, bylo potřeba nějak vyvážit zbytek obsazení. "Zaslechli jsme, že se o roli plukovníka Olivera zajímá Nick Nolte," říká George, "Je to jeden z nejcharakternějších hollywoodských herců a jeho přítomnost na plátně je velká událost. Takže jsme byli moc rádi, že se bude podílet na obsazení našeho filmu."
Podle George patří mezi velké herecké talenty i Joaquim Phoenix, takže měl režisér radost, když ho pro svůj projekt získal: "Je to herec, kterého role dokáže úplně pohltit. Nikdy nevíte, jak daný výkon bude vypadat, ale je jasné, že to bude hypnotické" říká režisér.
"S herci jsme měli veliké štěstí," pokračuje George, "Každý, koho jsme požádali, chtěl na filmu pracovat. A když se pak všichni sešli v jižní Africe, byl z nich tým, který se hned pustil do práce."
SKUTEČNOST
Napětí mezi Hutuy a Tutsii nebylo v minulosti tak velké, protože blízké etnické skupiny bylo těžké rozlišit. Belgičtí kolonizátoři však roku 1933 zavedli identifikační průkazy s vyznačenou příslušností.Kolonisté navíc příslušnost k Tutsiům úředně zaváděli podle tělesných znaků a majetku. To dalo vzniku menšinových Tutsiů zastávajících vyšší posty. Vzájemná nevraživost ovšem vzrostla po roce 1959, kdy se po protikoloniálním převratu moci chopili Hutuové. Tutsiové byli od té doby diskriminování a odcházeli ve statisících do zahraničí, především do Burundi a Ugandy.
Přímou předehrou genocidy byl vpád jednotek Rwandské vlastenecké fronty ze sousední Ugandy v roce 1990. Rwandský prezident Juvenal Habyarimana se zřejmě již po této události rozhodl k radikálnímu řešení vleklých etnických sporů. Další podněty k plánování masových vražd tutsijského obyvatelstva mu dala politická jednání ze začátku 90. let, která zdůrazňovala nutnost demokratických reforem v zemi. Demokratické reformy žádala i řada rwandských Hutuů. Ve snaze odvrátit pozornost od své autoritářské vlády a hospodářských těžkostí země začal Habyarimana plánovat genocidu od roku 1992 v rámci skupiny Akazu („malý dům“), jejímiž členy byla jeho manželka a několik blízkých spolupracovníků.
Přípravy genocidy se vyznačovaly vysokou mírou koordinace a přesnosti, které později umožnily nebývalý rozsah vražd. Byla založena rozhlasová a televizní stanice Hutu Power a noviny Kangura. Oba tyto sdělovacích prostředky, které měly za úkol šířit rasistické myšlenky a propagandu vládní strany, byly financovány ze strany Akazu. V obou sdělovacích prostředcích se rovněž rozvíjel zvláštní slovník rwandské genocidy – Tutsiové byli přezdíváni jako „švábi“ (inyenzi), mluvilo se o „konečném řešení“ nazvaném též umuganda (výraz pro společné zemědělské práce – odplevelení).
Vlastní podnět k masovým vraždám dala smrt prezidentů Habyarimany a Cypriena Ntaryamiry 6. dubna 1994. Jejich letadlo bylo sestřeleno poblíž Kigali. Pár dní poté se rozhlasem po celé zemi začal ozývat povel „Podetněte vysoké stromy“. Povel totiž vyzýval milice etnické skupiny Hutu, aby začaly s likvidací menšinových Tutsiů.
V následujících měsících bylo zavražděno 800 000 až 1 000 000 Tutsiů a politicky umírněných Hutuů. Nezřídka docházelo k pobití uprchlíků shromážděných v budovách považovaných za bezpečné – školách či kostelech, někdy i za přímé účasti římskokatolických kněží. Dva kněží, obviňovaní z podílu na masakrech, se podle zpráv britského listu The Times s vědomím katolické hierarchie v Itálii opětovně zapojili do chodu a řízení církevních institucí. Jeden z nich byl později pro účast na vraždách odsouzen.
Symbolem genocidy se stalo rádio a mačeta. Dokonalé sladění příprav dokazuje i fakt, že značná část mačet byla zakoupena hromadně a dále distribuována zejména mezi jednotky Interahamwe. Například v březnu 1994 tak bylo pořízeno 50 000 mačet v sousední Keni u britské firmy Chillington. V říjnu 1992 bylo zakoupeno 20 000 pušek a stejný počet ručních granátů. Zároveň bylo rozdáno značné množství starších zbraní civilistům.
Tábor rwandských uprchlíků v Zairu.
Hlavními aktéry genocidy byly hutuské milice Interahamwe (v překladu: „Ti, kdo bojují spolu“) řízené Národním republikánským hnutím pro demokracii a rozvoj (vládní strana) a menší Impuzamugambi (v překladu: „Ti, kdo mají společný cíl“).
Ocenění:
Academy Awards
2005 - Don Cheadle (Hlavní herec) (nominace)
2005 - Sophie Okonedo (Vedlejší herečka) (nominace)
2005 - Keir Pearson, Terry George (Původní scénář) (nominace)
Golden Globes
2005 - Nejlepší film - drama (nominace)
2005 - Don Cheadle (Nejlepší herec - drama) (nominace)
2005 - Andrea Guerra, Wyclef Jean (Nejlepší originální píseň) (nominace)
Toronto IFF
2004 - Terry George (Cena diváků pro nejlepší film)
European Film Awards
2005 - Andrea Guerra, Rupert Gregson-Williams (Nejlepší hudba)
BAFTA
2006 - Keir Pearson, Terry George (Původní scénář) (nominace)
New York Film Critics Circle
2004 - Don Cheadle (Nejlepší herec) (nominace)
DABING
V českém znění: Filip Jančík - Don Cheadle (Paul Rusesabagina), Dagmar Čárová - Cara Seymour (Pat Archerová), Petr Oliva - Nick Nolte (plukovník Oliver), Libor Terš (Victor, další role), Miloš Vávra - Fana Mokoena, Jean Reno (generál Bizimungu, Pan Tillens), Jolana Smyčková - Sophie Okonedo (Tatiana Rusesabagina), Marek Libert - Desmond Dube (Dube), René Slováčková - Lebo Mashile (Odette), Bohuslav Kalva - Mabutho "Kid" Sithole (šéfkuchař), Aleš Jarý - David O'Hara (David), Svatopluk Schuller - Antonio David Lyons (Thomas Mirama), Václav Rašilov - Joaquin Phoenix (Jack Daglish), Tomáš Racek - Hakeem Kae-Kazim (George Rutaganda), Ladislav Novák - Tony Kgoroge (Gregoire), Hana Krtičková, Julie Alexandridisová, Jan Rimbala a další
Překlad: Ludmila Klabačková
Výroba: Markéta Valíčková
Zvuk: Vladimír Bodnár
Produkce: Milan Soták
Úprava dialogů a režie: Veronika Veselá
Vyrobila: pro Hollywood Classic Nezávislá televizní společnost Saga TV, s. r. o. v roce 2005
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 5.5.2005
Premiéra USA: 4.2.2005 Metro-Goldwyn-Mayer
Premiéra VB: 25.2.2005 Entertainment Film Distributors
Premiéra Itálie: 11.3.2005
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 7.11.2005 H.C.E.
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 1 218 229
Tržby celkem - $ 33 900 000
Návštěvnost v ČR 15 712
Náklady (Rozpočet) - $ 17 500 000
Tvůrci a herci
Terry George (Režie), Terry George, A. Kitman Ho (Produkce), Afro Celt Sound System (Hudba), Rupert Gregson-Williams (Hudba), Andrea Guerra (Hudba), Robert Fraisse (Kamera), Naomi Geraghty (Střih), Moonyeenn Lee (Casting), Richard Pagano (Casting), Sarah Trevis (Casting), Johnny Breedt (Scénografie), Tony Burrough (Scénografie), Ruy Filipe (Kostýmy), Keir Pearson (Scénář), Terry George (Scénář), Don Cheadle (Herec), Sophie Okonedo (Herec), Nick Nolte (Herec), Hakeem Kae-Kazim (Herec), Mothusi Magano (Herec), Joaquin Phoenix (Herec), Cara Seymour (Herec), Jean Reno (Herec), David O'Hara (Herec), Tony Kgoroge (Herec), Fana Mokoena (Herec), Antonio David Lyons (Herec), Desmond Dube (Herec), Mosa Kaiser (Herec), Mathabo Pieterson (Herec), Ofentse Modiselle (Herec), Lebo Mashile (Herec)
2004/121/Velká Británie, USA, Itálie, Jihoafrická republika/Drama, Válečný, Životopisný
Zajímavost k filmu
- Paul Rusesabagina poznamenal, že film bol menej násilný ako skutočná genocída.
- Časť zisku z filmu putovala pre Rwandský fond pre tých, ktorí prežili.
- Natáčení probíhalo ve rwandském Kigali jihoafrickém Johannesburgu.
- Postava kanadského peacemakera je inspirována polským majorem Stefanem Stecem. Ten se zůčastnil premiéry filmu v Haagu, po které utrpěl postraumatický stres, jemuž i přes snahu lékařů 29. září 2005 podlehl.
- Kniha Obyčejný muž, popisující Paulovy hrůzné zážitky z genocidy i jeho obyčejný život před ní, vyšla až celé dva roky po uvedení snímku Hotel Rwanda.
- V závěrečných titulkách chybí Jean Reno.
- Ve skutečnosti Tatiana nebyla na Paula naštvaná, protože ji s jejími dětmi nechal evakuovat ve voze, zatímco on zůstal v Hotelu. Paul své rozhodnutí o tom , že zůstane ve skutečnosti prodiskutoval večer před odjezdem s manželkou i dětmi a ti jeho rozhodnutí akceptovali.
- Napsat první koncept scénáře trvalo celý rok.
- Během psaní scénáře zavolal scénárista filmu na rwandskou ambasádu v USA. Žena, která zvedla telefon, byla skutečná přeživší z hotelu Milles Collines.
- Hlavní roli měl hrát Denzel Washington.
- Paul Rusesabagina poznamenal, že film bol menej násilný ako skutočná genocída.
- Časť zisku z filmu putovala pre Rwandský fond pre tých, ktorí prežili.
- Natáčení probíhalo ve rwandském Kigali jihoafrickém Johannesburgu.
- Postava kanadského peacemakera je inspirována polským majorem Stefanem Stecem. Ten se zůčastnil premiéry filmu v Haagu, po které utrpěl postraumatický stres, jemuž i přes snahu lékařů 29. září 2005 podlehl.
- Kniha Obyčejný muž, popisující Paulovy hrůzné zážitky z genocidy i jeho obyčejný život před ní, vyšla až celé dva roky po uvedení snímku Hotel Rwanda.
- V závěrečných titulkách chybí Jean Reno.
- Ve skutečnosti Tatiana nebyla na Paula naštvaná, protože ji s jejími dětmi nechal evakuovat ve voze, zatímco on zůstal v Hotelu. Paul své rozhodnutí o tom , že zůstane ve skutečnosti prodiskutoval večer před odjezdem s manželkou i dětmi a ti jeho rozhodnutí akceptovali.
- Napsat první koncept scénáře trvalo celý rok.
- Během psaní scénáře zavolal scénárista filmu na rwandskou ambasádu v USA. Žena, která zvedla telefon, byla skutečná přeživší z hotelu Milles Collines.
- Hlavní roli měl hrát Denzel Washington.
Odkazy