Vyšší princip / Vyšší princip (1960/102/Československo/Drama, Psychologický, Válečný) 90%
18.12.2024 03:12
JEDNOU VĚTOU
„Slavné české okupační drama, které získalo mnohá ocenění doma i ve světě.“
OBSAH
Vyšší princip Jiřího Krejčíka stál spolu s Weissovým filmem Romeo, Julie a tma (1959) v naší kinematografii u zrodu toho, co se v literatuře charakterizuje jako druhá vlna válečné prózy. Po letech schematizmu a zplošťujícího heroického patosu se na konci 50. let dostala pozvolna ke slovu díla, jež téma války zkomornila a v nichž hrdinství těch, kteří se postavili na odpor zlu a nacistické krutosti, už nebylo na první pohled tolik zjevné. Krejčík přitom sáhl po jedné z těsně poválečných povídek Jana Drdy, jejíž kratičký text spolu s autorem výrazně dotvořil. Ve filmové verzi stejnojmenné povídky tak není veškerá pozornost upřena pouze na neokázale statečné gesto staromládeneckého latináře, ale významnými se stávají i postoje studentů, pedagogů gymnázia a také celého maloměsta, všech těch, kteří jsou v čase heydrichiády vystaveni nemilosrdnému teroru. Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Krejčík poprvé od konce války ukázal, co zmůže všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem. Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na výsostném režijním umění. Jeho střízlivě vedené líčení se každou chvíli nepozorovaně překlání do polohy jitřivé citovosti, vyvolávající již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Nedůvěřoval jsem plně ve schopnosti českého režiséra Jiřího Krejčíka, který se rozhodl zadaptovat Drdův Vyšší princip. Musím se však sklonit a přiznat mu jeho kvality. Vyšší princip patří mezi skvosty české (-slovenské) kinematografie a jen škoda, že není tolik znám u normálních lidí. Herci v čele s Františkem Smolíkem odvádějí úžasné výkony. Přímo úchvatnou atmosféru by tomuto snímku mohli závidět mnohé válečné filmy z let pozdějších i předcházejících. Režisér Krejčík na plátno přivedl skutečný a věrohodný pohled do světa druhé světové války, se vším špatným i dobrým. V celém příběhu jde nalézt mnohé a při každém dalším shlédnutí jsem okouzlován novými myšlenkami a maličkostmi dotvářejícími velmi věrohodný a mrazivý snímek. (Djkoma) 5*
„Musíme prozkoumat jejich aktovky.“ Všichni v té těžké době táhli za jeden provaz, jen ruce od sazí prozradí zrádce a hloupou mstu, která neskončí jinak, než tragicky. Karikatura novinové fotografie zastřeleného říšského protektora rozdmýchá události, které pokračují návštěvou gymnázia dvěma muži v kožených kabátech a popravou tří mladých studentů těšně před maturitou. Strhující, lehce tezovité drama dodnes patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy vzniklo, to je bez debat!! Děkovat může především scénáři a hereckým výkonům (Lukavský, Krejča, Smolík nebo Hrušínský). Z těch nezapomenutelných okamžiků bych vypíchl ten, ve kterém Radovan Lukavský dohlíží na průběh maturit.. (castor) 5*
Výtečně vykreslená válečná atmosféra a to zde ani nemusí být krvavá jatka, či jiné násilné scény. Herci podávají slušné výkony. Nejvíce se mi líbil samozrejmě František Smolík. Začátek je trochu chaotický, neboť je nám představováno příliš mnoho postav a než si divák trochu srovná kdo je kdo, uběhne dobrá půlhodinka. V silnějších scénách to občas trochu zaskřípe (příliš křečovité herectví), avšak to je ve starších snímcích celkem běžné. Nesmí chybět nějaké to morální poselství a strhující závěr (rozhlas). Za pozornost stojí i kamerové makrodetaily/nájezdy do obličejů, které jsou překvapivě velmi úderné. (Kaka) 4*
GOLDIE FILMU
Do českých potažmo československých vod jsme v rámci sekce goldies zapluli naposledy koncem července, což pro český web věnující se filmům rozhodně není dobrá vizitka. Dnes to tedy napravíme. Nechci totiž, aby to vypadalo, že naše kinematografie nemá divákům co nabídnout. Takový předpoklad by byl přinejmenším mylný. I když to s českou kinematografií v současnosti vypadá všelijak, pořád se v ní najde dost pokladů, které mají své místo v historii jednou pro vždy jisté. Takové poklady je však potřeba hledat především v dávnějších dekádách. Nejjistější budou 60. léta minulého století, ale my se překvapivě nebudeme zaobírat žádným filmem československé nové vlny. Zůstaneme přímo v roce 1960 a podíváme se na snímek jednoho z našich nejvýznamnějších režisérů, na snímek Vyšší princip Jiřího Krejčíka.
Výrazný byl už jeden z prvních Krejčíkových filmů, a to Týden v tichém domě z roku 1947, který natočil podle předlohy Jana Nerudy. O třináct let později, i když na scénáři pracoval již delší dobu, sáhl Krejčík opět po českém klasikovi, tentokráte si vybral dílo Jana Drdy. Lze zde najít jakousi paralelu a tento fakt můžeme považovat také za návrat k dávným kořenům. Vyšší princip, asi nejlepší Krejčíkovo drama, ne-li jeho nejlepší film, je zároveň možno vnímat jako režisérův pokus o rehabilitaci i jako odrazový můstek pro další, výraznější kariéru, díky níž se stává nezapomenutelným. Vyšší princip jako by odstartoval novou Krejčíkovu profesní éru, vrchol jeho tvorby. Charakterizovat by jej šlo jako společenskokritický snímek. Krejčíka bychom pak mohli zařadit do poválečné generace filmových tvůrců.
Vyšší princip byl natočen v určitém ohledu pozdě po válce, ale v jistém slova smyslu ještě relativně včas. Filmy o válce je totiž nejlepší točit co možná nejdříve po jejím skončení. Právě tehdy jsou zkušenosti všech lidí víceméně čerstvé a snímek či jakékoliv jiné umělecké dílo může dobře posloužit jako prostředek k vyrovnání se s uplynulou i nastalou situací. Druhá světová válka je v české kinematografii stále vyhledávaným tématem, avšak nejsilněji působí ty filmy, které byly natočeny bezprostředně po ní. Dnešní snímky naopak často vyznívají vyčpěle a málokdy se objeví film, který udeří hřebík na hlavičku. Při pomyšlení například na takové Lidice si nemohu odpustit myšlenku, jak by asi vypadaly, kdyby se jich chopil třeba právě Krejčík, a to hned po válce.
Jak již bylo řečeno, Vyšší princip je inspirován předlohou Jana Drdy. Povídková sbírka Němá barikáda byla poprvé vydána v roce 1946. Krejčík si její nejsilnější a nejznámější povídky Vyšší princip všiml ještě dříve, když vyšla v novinách. Na scénáři pracoval dlouhá léta a nakonec si na pomoc zavolal samotného Jana Drdu, pro něhož to nebyla první zkušenost s filmem. Z plodné spolupráce vzešel emotivní snímek, který je dodnes poutavý a snad i aktuální. Drda ve Vyšším principu zpracoval skutečnou událost. Samozřejmě se faktů nedržel stoprocentně, ale vyznění jeho uměleckého textu je stejné. Pak je jedno, zda se původně jednalo o Heydricha nebo samotného Hitlera, zda studenti byli tři nebo byl jen jeden. Poměrně jednoduchý děj u krátké povídky nevadí, u filmu by ale mohl být překážkou. Krejčík s Drdou tedy do snímku přidali nové postavy a krátké dějové epizody, aby byl výsledný audiovizuální materiál bohatší.
V maloměstském gymnáziu se studenti připravují na blížící se maturitu. V pozadí sice zuří druhá světová válka, ale tito čerstvě dospělí lidé mají docela jiné starosti. Ty největší jim dělá nadcházející písemná práce z latiny. Jejich mládí je relativně bezstarostné, charakterizované svou naivitou či prvními vzkvétajícími láskami. V porovnání s válečnými hrůzami působí kontrastně. Jenže ony původně spíše vzdálené hrůzy nejvíce zasáhnou právě to citlivé a křehké mládí. Během psaní maturitní slohové práce si totiž přijde gestapo pro tři studenty. Nikdo netuší, co s nimi bude ani proč byli vlastně odvedeni. To se pokouší zjistit neohrožená Jana, která je do jednoho z nich zamilovaná. Pomoci se jí rozhodne profesor Málek, latinář a třídní chlapců. Nejprve se zdá, že všechno dobře dopadne, vždyť se nedopustili žádného závažného zločinu. Jenže každodenní hlášení o tom, kdo byl popraven, na klidu nepřidávají. Atmosféra je mrazivá, tísnivá, hutná, temná, plná strachu. Vše je o to silnější, protože divák ví více než postavy ve filmu. Ví, že chlapce udal jejich zhrzený spolužák, jenž nebyl připuštěn k maturitě. Že pomalovali noviny s Heydrichem, na něhož byl nedávno spáchán atentát. Zdánlivá klukovina však v takto pokřivené době znamená souhlas s atentátem...
Krejčík v této plnohodnotné tragédii přináší postavy trochu schematické svými činy i názory. Jednoznačně kladně vyznívá profesor Málek, starý mládenec, jenž je symbolem lidskosti, zhmotněním naděje, ideálů i pravé odvahy. Angažovat se ovšem začne až v době, kdy je ohrožen on sám či někdo jemu blízký. Tím Krejčík odkrývá nepříjemnou pravdu – zdaleka ne všichni byli hrdinnými a aktivními bojovníky proti režimu (to se týká toho nacistického i komunistického). Lidé si spíše hleděli svého a snažili se, aby si jich nikdo nevšímal. Není jim to třeba mít za zlé, jen je vhodné se na situaci podívat kritickým okem a uvědomit si, že skutečnost nebyla taková, jakou bychom si ji přáli mít. Že není dobré udržovat při životě falešné iluze. Přesto však Krejčík vzdává odvaze hold. Nedělá to nějak explicitně, ale i tak to pocítíme. Vyšší princip je vysoce emotivní film, sugestivní drama o morálce. Po jeho zhlédnutí si zkrátka musíte položit otázku, co byste v dané situaci dělali vy. Chladným vás to nechat nemůže.
VELKÁ RECENZE
Jedním z nejoceňovanějších titulů poválečné české kinematografie zůstává psychologické drama, které v roce 1960 natočil Jiří Krejčík podle stejnojmenné povídky ze sbírky Němá barikáda. Autor příběhu inspirovaného skutečnými událostmi, Jan Drda, se podílel i na scénáři působivého díla. Snímek unikající dobovému schematismu se opírá o vraždu šestnáctiletého příbramského gymnazisty Antonína Stočesa, který byl v době heydrichiády zatčen a popraven za výraz odporu proti nacistické zvůli. Přestože vyprávění se soustřeďuje na nesmiřitelně hrdinské morální gesto třídního profesora trojice zatčených studentů – latináře Málka ve vynikajícím podání Františka Smolíka – dává prostor i postojům ostatních příslušníků maloměstské society. Krejčíkovo střídmě koncipované mistrovské dílo tak není ódou na idealizovanou českou povahu ani holdem klasickým mravním hodnotám, ale nesmiřitelnou sondou do svědomí národa, jenž historicky jen zřídkakdy projevoval jednotu v boji s nepřítelem.
Červen roku 1942. Na následky atentátu umírá zastupující říšský protektor Heydrich a v protektorátu Čechy a Morava vypukl nacistický teror. Studenti oktávy maloměstského gymnázia politice nevěnují pozornost, daleko důležitější jsou pro ně maturitní písemky. Gestapák Wolf nařídí odstranit z výlohy knihkupectví žertovné maturitní tablo. Noviny vyšly ve smuteční úpravě. Oktaván Ryšánek přimaluje na Heydrichovu fotografii kníry, spolužáci se smějí, Havelka je však varuje před provokováním a zmačkané noviny vyhodí. Jana Skálová požádá svého nadaného spolužáka Ryšánka o pomoc při doučování latiny. Mezi mladými lidmi se rodí křehká láska. Syn místního kolaboranta Zajíček není pro špatný prospěch připuštěn k maturitě. Ze msty udá tři své spolužáky Ryšánka, Havelku a Moučku na gestapu a přiloží pomalované noviny. Třídní profesor oktávy Málek je starý muž, žijící ve světě antických klasiků. Zatčení tří studentů jím však otřese a profesor za ně statečně intervenuje u místního velitele gestapa. Přes nacistovy sliby jsou chlapci pro „schvalování atentátu“ popraveni. Málek má čin studentů odsoudit. Místo toho před celou třídou nazve jejich popravu vraždou. Studenti povstanou ve svých lavicích a dají tak najevo svůj souhlas s názorem profesora.
Postavy a obsazení
• František Smolík - třídní prof. Málek
• Ivan Mistrík - student Vlastík Ryšánek
• Jan Šmíd - student Vlastík Ryšánek
• Alexandr Postler - student Karel Moučka
• Petr Kostka - student Honza Horák
• Jana Brejchová - studentka Jana Skálová
• Václav Lohniský - němčinář Richter
• Radovan Lukavský - prof. Vondráček
• Gustav Hilmar - češtinář Vandas
• Bohuš Záhorský - ředitel gymnázia
• Otomar Krejča - advokát Jan Skála
• Marie Vášová - pradlena Ryšánková
• Hannjo Hasse - vrchní komisař gestapa Worlitzek
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČSSR: 23.11.1960
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 1.11.2006 Filmexport
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
„Slavné české okupační drama, které získalo mnohá ocenění doma i ve světě.“
OBSAH
Vyšší princip Jiřího Krejčíka stál spolu s Weissovým filmem Romeo, Julie a tma (1959) v naší kinematografii u zrodu toho, co se v literatuře charakterizuje jako druhá vlna válečné prózy. Po letech schematizmu a zplošťujícího heroického patosu se na konci 50. let dostala pozvolna ke slovu díla, jež téma války zkomornila a v nichž hrdinství těch, kteří se postavili na odpor zlu a nacistické krutosti, už nebylo na první pohled tolik zjevné. Krejčík přitom sáhl po jedné z těsně poválečných povídek Jana Drdy, jejíž kratičký text spolu s autorem výrazně dotvořil. Ve filmové verzi stejnojmenné povídky tak není veškerá pozornost upřena pouze na neokázale statečné gesto staromládeneckého latináře, ale významnými se stávají i postoje studentů, pedagogů gymnázia a také celého maloměsta, všech těch, kteří jsou v čase heydrichiády vystaveni nemilosrdnému teroru. Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Krejčík poprvé od konce války ukázal, co zmůže všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem. Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na výsostném režijním umění. Jeho střízlivě vedené líčení se každou chvíli nepozorovaně překlání do polohy jitřivé citovosti, vyvolávající již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Nedůvěřoval jsem plně ve schopnosti českého režiséra Jiřího Krejčíka, který se rozhodl zadaptovat Drdův Vyšší princip. Musím se však sklonit a přiznat mu jeho kvality. Vyšší princip patří mezi skvosty české (-slovenské) kinematografie a jen škoda, že není tolik znám u normálních lidí. Herci v čele s Františkem Smolíkem odvádějí úžasné výkony. Přímo úchvatnou atmosféru by tomuto snímku mohli závidět mnohé válečné filmy z let pozdějších i předcházejících. Režisér Krejčík na plátno přivedl skutečný a věrohodný pohled do světa druhé světové války, se vším špatným i dobrým. V celém příběhu jde nalézt mnohé a při každém dalším shlédnutí jsem okouzlován novými myšlenkami a maličkostmi dotvářejícími velmi věrohodný a mrazivý snímek. (Djkoma) 5*
„Musíme prozkoumat jejich aktovky.“ Všichni v té těžké době táhli za jeden provaz, jen ruce od sazí prozradí zrádce a hloupou mstu, která neskončí jinak, než tragicky. Karikatura novinové fotografie zastřeleného říšského protektora rozdmýchá události, které pokračují návštěvou gymnázia dvěma muži v kožených kabátech a popravou tří mladých studentů těšně před maturitou. Strhující, lehce tezovité drama dodnes patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy vzniklo, to je bez debat!! Děkovat může především scénáři a hereckým výkonům (Lukavský, Krejča, Smolík nebo Hrušínský). Z těch nezapomenutelných okamžiků bych vypíchl ten, ve kterém Radovan Lukavský dohlíží na průběh maturit.. (castor) 5*
Výtečně vykreslená válečná atmosféra a to zde ani nemusí být krvavá jatka, či jiné násilné scény. Herci podávají slušné výkony. Nejvíce se mi líbil samozrejmě František Smolík. Začátek je trochu chaotický, neboť je nám představováno příliš mnoho postav a než si divák trochu srovná kdo je kdo, uběhne dobrá půlhodinka. V silnějších scénách to občas trochu zaskřípe (příliš křečovité herectví), avšak to je ve starších snímcích celkem běžné. Nesmí chybět nějaké to morální poselství a strhující závěr (rozhlas). Za pozornost stojí i kamerové makrodetaily/nájezdy do obličejů, které jsou překvapivě velmi úderné. (Kaka) 4*
GOLDIE FILMU
Do českých potažmo československých vod jsme v rámci sekce goldies zapluli naposledy koncem července, což pro český web věnující se filmům rozhodně není dobrá vizitka. Dnes to tedy napravíme. Nechci totiž, aby to vypadalo, že naše kinematografie nemá divákům co nabídnout. Takový předpoklad by byl přinejmenším mylný. I když to s českou kinematografií v současnosti vypadá všelijak, pořád se v ní najde dost pokladů, které mají své místo v historii jednou pro vždy jisté. Takové poklady je však potřeba hledat především v dávnějších dekádách. Nejjistější budou 60. léta minulého století, ale my se překvapivě nebudeme zaobírat žádným filmem československé nové vlny. Zůstaneme přímo v roce 1960 a podíváme se na snímek jednoho z našich nejvýznamnějších režisérů, na snímek Vyšší princip Jiřího Krejčíka.
Výrazný byl už jeden z prvních Krejčíkových filmů, a to Týden v tichém domě z roku 1947, který natočil podle předlohy Jana Nerudy. O třináct let později, i když na scénáři pracoval již delší dobu, sáhl Krejčík opět po českém klasikovi, tentokráte si vybral dílo Jana Drdy. Lze zde najít jakousi paralelu a tento fakt můžeme považovat také za návrat k dávným kořenům. Vyšší princip, asi nejlepší Krejčíkovo drama, ne-li jeho nejlepší film, je zároveň možno vnímat jako režisérův pokus o rehabilitaci i jako odrazový můstek pro další, výraznější kariéru, díky níž se stává nezapomenutelným. Vyšší princip jako by odstartoval novou Krejčíkovu profesní éru, vrchol jeho tvorby. Charakterizovat by jej šlo jako společenskokritický snímek. Krejčíka bychom pak mohli zařadit do poválečné generace filmových tvůrců.
Vyšší princip byl natočen v určitém ohledu pozdě po válce, ale v jistém slova smyslu ještě relativně včas. Filmy o válce je totiž nejlepší točit co možná nejdříve po jejím skončení. Právě tehdy jsou zkušenosti všech lidí víceméně čerstvé a snímek či jakékoliv jiné umělecké dílo může dobře posloužit jako prostředek k vyrovnání se s uplynulou i nastalou situací. Druhá světová válka je v české kinematografii stále vyhledávaným tématem, avšak nejsilněji působí ty filmy, které byly natočeny bezprostředně po ní. Dnešní snímky naopak často vyznívají vyčpěle a málokdy se objeví film, který udeří hřebík na hlavičku. Při pomyšlení například na takové Lidice si nemohu odpustit myšlenku, jak by asi vypadaly, kdyby se jich chopil třeba právě Krejčík, a to hned po válce.
Jak již bylo řečeno, Vyšší princip je inspirován předlohou Jana Drdy. Povídková sbírka Němá barikáda byla poprvé vydána v roce 1946. Krejčík si její nejsilnější a nejznámější povídky Vyšší princip všiml ještě dříve, když vyšla v novinách. Na scénáři pracoval dlouhá léta a nakonec si na pomoc zavolal samotného Jana Drdu, pro něhož to nebyla první zkušenost s filmem. Z plodné spolupráce vzešel emotivní snímek, který je dodnes poutavý a snad i aktuální. Drda ve Vyšším principu zpracoval skutečnou událost. Samozřejmě se faktů nedržel stoprocentně, ale vyznění jeho uměleckého textu je stejné. Pak je jedno, zda se původně jednalo o Heydricha nebo samotného Hitlera, zda studenti byli tři nebo byl jen jeden. Poměrně jednoduchý děj u krátké povídky nevadí, u filmu by ale mohl být překážkou. Krejčík s Drdou tedy do snímku přidali nové postavy a krátké dějové epizody, aby byl výsledný audiovizuální materiál bohatší.
V maloměstském gymnáziu se studenti připravují na blížící se maturitu. V pozadí sice zuří druhá světová válka, ale tito čerstvě dospělí lidé mají docela jiné starosti. Ty největší jim dělá nadcházející písemná práce z latiny. Jejich mládí je relativně bezstarostné, charakterizované svou naivitou či prvními vzkvétajícími láskami. V porovnání s válečnými hrůzami působí kontrastně. Jenže ony původně spíše vzdálené hrůzy nejvíce zasáhnou právě to citlivé a křehké mládí. Během psaní maturitní slohové práce si totiž přijde gestapo pro tři studenty. Nikdo netuší, co s nimi bude ani proč byli vlastně odvedeni. To se pokouší zjistit neohrožená Jana, která je do jednoho z nich zamilovaná. Pomoci se jí rozhodne profesor Málek, latinář a třídní chlapců. Nejprve se zdá, že všechno dobře dopadne, vždyť se nedopustili žádného závažného zločinu. Jenže každodenní hlášení o tom, kdo byl popraven, na klidu nepřidávají. Atmosféra je mrazivá, tísnivá, hutná, temná, plná strachu. Vše je o to silnější, protože divák ví více než postavy ve filmu. Ví, že chlapce udal jejich zhrzený spolužák, jenž nebyl připuštěn k maturitě. Že pomalovali noviny s Heydrichem, na něhož byl nedávno spáchán atentát. Zdánlivá klukovina však v takto pokřivené době znamená souhlas s atentátem...
Krejčík v této plnohodnotné tragédii přináší postavy trochu schematické svými činy i názory. Jednoznačně kladně vyznívá profesor Málek, starý mládenec, jenž je symbolem lidskosti, zhmotněním naděje, ideálů i pravé odvahy. Angažovat se ovšem začne až v době, kdy je ohrožen on sám či někdo jemu blízký. Tím Krejčík odkrývá nepříjemnou pravdu – zdaleka ne všichni byli hrdinnými a aktivními bojovníky proti režimu (to se týká toho nacistického i komunistického). Lidé si spíše hleděli svého a snažili se, aby si jich nikdo nevšímal. Není jim to třeba mít za zlé, jen je vhodné se na situaci podívat kritickým okem a uvědomit si, že skutečnost nebyla taková, jakou bychom si ji přáli mít. Že není dobré udržovat při životě falešné iluze. Přesto však Krejčík vzdává odvaze hold. Nedělá to nějak explicitně, ale i tak to pocítíme. Vyšší princip je vysoce emotivní film, sugestivní drama o morálce. Po jeho zhlédnutí si zkrátka musíte položit otázku, co byste v dané situaci dělali vy. Chladným vás to nechat nemůže.
VELKÁ RECENZE
Jedním z nejoceňovanějších titulů poválečné české kinematografie zůstává psychologické drama, které v roce 1960 natočil Jiří Krejčík podle stejnojmenné povídky ze sbírky Němá barikáda. Autor příběhu inspirovaného skutečnými událostmi, Jan Drda, se podílel i na scénáři působivého díla. Snímek unikající dobovému schematismu se opírá o vraždu šestnáctiletého příbramského gymnazisty Antonína Stočesa, který byl v době heydrichiády zatčen a popraven za výraz odporu proti nacistické zvůli. Přestože vyprávění se soustřeďuje na nesmiřitelně hrdinské morální gesto třídního profesora trojice zatčených studentů – latináře Málka ve vynikajícím podání Františka Smolíka – dává prostor i postojům ostatních příslušníků maloměstské society. Krejčíkovo střídmě koncipované mistrovské dílo tak není ódou na idealizovanou českou povahu ani holdem klasickým mravním hodnotám, ale nesmiřitelnou sondou do svědomí národa, jenž historicky jen zřídkakdy projevoval jednotu v boji s nepřítelem.
Červen roku 1942. Na následky atentátu umírá zastupující říšský protektor Heydrich a v protektorátu Čechy a Morava vypukl nacistický teror. Studenti oktávy maloměstského gymnázia politice nevěnují pozornost, daleko důležitější jsou pro ně maturitní písemky. Gestapák Wolf nařídí odstranit z výlohy knihkupectví žertovné maturitní tablo. Noviny vyšly ve smuteční úpravě. Oktaván Ryšánek přimaluje na Heydrichovu fotografii kníry, spolužáci se smějí, Havelka je však varuje před provokováním a zmačkané noviny vyhodí. Jana Skálová požádá svého nadaného spolužáka Ryšánka o pomoc při doučování latiny. Mezi mladými lidmi se rodí křehká láska. Syn místního kolaboranta Zajíček není pro špatný prospěch připuštěn k maturitě. Ze msty udá tři své spolužáky Ryšánka, Havelku a Moučku na gestapu a přiloží pomalované noviny. Třídní profesor oktávy Málek je starý muž, žijící ve světě antických klasiků. Zatčení tří studentů jím však otřese a profesor za ně statečně intervenuje u místního velitele gestapa. Přes nacistovy sliby jsou chlapci pro „schvalování atentátu“ popraveni. Málek má čin studentů odsoudit. Místo toho před celou třídou nazve jejich popravu vraždou. Studenti povstanou ve svých lavicích a dají tak najevo svůj souhlas s názorem profesora.
Postavy a obsazení
• František Smolík - třídní prof. Málek
• Ivan Mistrík - student Vlastík Ryšánek
• Jan Šmíd - student Vlastík Ryšánek
• Alexandr Postler - student Karel Moučka
• Petr Kostka - student Honza Horák
• Jana Brejchová - studentka Jana Skálová
• Václav Lohniský - němčinář Richter
• Radovan Lukavský - prof. Vondráček
• Gustav Hilmar - češtinář Vandas
• Bohuš Záhorský - ředitel gymnázia
• Otomar Krejča - advokát Jan Skála
• Marie Vášová - pradlena Ryšánková
• Hannjo Hasse - vrchní komisař gestapa Worlitzek
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČSSR: 23.11.1960
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 1.11.2006 Filmexport
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tvůrci a herci
Jiří Krejčík (Režie), František Milič (Produkce), Zdeněk Liška (Hudba), Jaroslav Tuzar (Kamera), Růžena Hejsková (Střih), Karel Škvor (Scénografie), Erna Veselá (Kostýmy), Jiří Pavlík (Zvuk), Milan Novák (Masky), Otakar Košťál (Masky), Jan Drda (Scénář), Jiří Krejčík (Scénář), Jan Drda (povídka) (Předloha), František Smolík (Herec), Jana Brejchová (Herec), Ivan Mistrík (Herec), Jan Šmíd (Herec), Alexandr Postler st. (Herec), Petr Kostka (Herec), Radovan Lukavský (Herec), Václav Lohniský (Herec), Marie Lukášová (Herec), Miroslav Svoboda (Herec), Gustav Hilmar (Herec), Bohuš Záhorský (Herec), Marie Vášová (Herec), Otomar Krejča st. (Herec), Hannjo Hasse (Herec), František Pálka (Herec), Nora Hauffová (Herec), Jindřich Narenta (Herec), Rudolf Hrušínský (Herec), Bedřich Prokoš (Herec), Marie Glázrová (Herec), Věra Tichánková (Herec), Zuzana Stivínová st. (Herec), Stanislava Seimlová (Herec), Vladimír Hlavatý (Herec), Karel Pavlík (Herec), Josef Kozák (Herec), Jiří Kodet (Herec), Elena Hálková (Herec), Naděžda Gajerová (Herec), Blažena Slavíčková (Herec), Jan Skopeček (Herec), Štěpán Bulejko (Herec), Karel Enzmann (Herec), Václav Švec (Herec), Rudolf Široký (Herec), Jarmila Kurandová (Herec), Ladislav Gzela (Herec), Bohuš Hradil (Herec), Libuše Švormová (Herec), Luba Skořepová (Herec), František Suk (Herec), Michal Staninec (Herec), Jitka Frantová (Herec), Elmar Kloss (Herec), Jan Kühmund (Herec), Sheila Ochová (Herec), Jiří Šrámek (Herec)
1960/102/Československo/Drama, Psychologický, Válečný
Zajímavost k filmu
- František Smolík s viditeľnou nevôľou prijímal občasné režijné pokyny, aby ubral na patetickosti svojho prejavu. Keď režisér Krejčík vzniesol rovnakú požiadavku aj pri natáčaní Malkovho (František Smolík) záverečného prejavu, herec sa už neudržal a dôrazne oponoval, že tak emocionálne vypätý monológ nemôže hovoriť stroho a civilne.
- Prípravy na natáčanie sa oneskorili, scény z júna sa natáčali až v októbri a okresné mesto, v scenári nazvané Hvozdnice, bolo nakoniec premenované na Kostelec.
- Film si do kín prišlo pozrieť viac ako 2 milióny divákov.
- V poslední scéně, kde profesor Málek (František Smolík) pronese větu: "Vražda na tyranovi není zločinem," pustili při natáčení československou hymnu Kde domov můj, aby herci - studenti měli slzy v očích, což se povedlo napoprvé.
- Povídka Jana Drdy popisuje skutečnou událost. V době heydrichiády, v červnu 1942, byl na příbramském gymnáziu zatčen šestnáctiletý student Antonín Stočes. Jeho spolužák jej tehdy udal za to, že z časopisu Zdroj vytrhl fotografii Hitlera a hodil ji do koše. Pár dnů nato byl zastřelen spolu se svým otcem a ředitelem gymnázia, Josefem Lukešem.
- Povídka zaujala režiséra Krejčíka již v roce 1945, hned poté, jak byla publikovaná v novinách. Filmový scénář vznikal postupně 15 let a byl třikrát přepsán. Nakonec Krejčík přizval ke spolupráci také autora povídky, Jana Drdu. Společně se jim podařilo scénář napsat.
- Natáčelo se v Praze, Pardubicích a Hradci Králové. Ve filmu se například z Pardubic mihl dnešní obchodní dům Grand a palác Hybských z roku 1898. V Hradci Králové se natáčelo na Velkém náměstí a ve zdravotnické škole. Scéna schůzky Jany (Jana Brejchová) a Vlastíka (Ivan Mistrík) byla natočena u rybníka v průhonickém parku. Školní chodby a schodiště se natáčely na malostranském gymnáziu Jana Nerudy. Scény popravy se natáčely na dvoře dnes již neexistujících kasáren na Náměstí republiky.
- Jana Brejchová za svou roli Jany Skálové získala v roce 1960 ve Švýcarsku ve městě Locarno cenu Fipreci - stříbrná plachta.
- V Benátkách na MFF v roce 1960 získal František Smolík zvláštní medaili prezidenta soutěže.
- Pro hlavní roli ušlechtilého představitele a statečného profesora, studenty přezdívaného "Vyšší princip", původně Jiří Krejčík zvažoval Jindřicha Plachtu. Nakonec však z tohoto sešlo, poněvadž v době, kdy se začal námět natáčet byl už Jindřich Plachta po smrti. Roli režisér nabídl Františku Smolíkovi, který se svým velmi sugestivním hereckým projevem v této roli proslavil.
- Ve scéně schůze učitelského sboru ve sborovně po zastřelení studentů měl Václav Lohniský (profesor Richter) pronést větu: „To máte z té vaší masarykovštiny!“ Na zásah politických a filmových činitelů musel být výrok upraven na: „To máte z té vaší rebelanštiny!“
- Prípravy na natáčanie sa oneskorili, scény z júna sa natáčali až v októbri a okresné mesto, v scenári nazvané Hvozdnice, bolo nakoniec premenované na Kostelec.
- Film si do kín prišlo pozrieť viac ako 2 milióny divákov.
- V poslední scéně, kde profesor Málek (František Smolík) pronese větu: "Vražda na tyranovi není zločinem," pustili při natáčení československou hymnu Kde domov můj, aby herci - studenti měli slzy v očích, což se povedlo napoprvé.
- Povídka Jana Drdy popisuje skutečnou událost. V době heydrichiády, v červnu 1942, byl na příbramském gymnáziu zatčen šestnáctiletý student Antonín Stočes. Jeho spolužák jej tehdy udal za to, že z časopisu Zdroj vytrhl fotografii Hitlera a hodil ji do koše. Pár dnů nato byl zastřelen spolu se svým otcem a ředitelem gymnázia, Josefem Lukešem.
- Povídka zaujala režiséra Krejčíka již v roce 1945, hned poté, jak byla publikovaná v novinách. Filmový scénář vznikal postupně 15 let a byl třikrát přepsán. Nakonec Krejčík přizval ke spolupráci také autora povídky, Jana Drdu. Společně se jim podařilo scénář napsat.
- Natáčelo se v Praze, Pardubicích a Hradci Králové. Ve filmu se například z Pardubic mihl dnešní obchodní dům Grand a palác Hybských z roku 1898. V Hradci Králové se natáčelo na Velkém náměstí a ve zdravotnické škole. Scéna schůzky Jany (Jana Brejchová) a Vlastíka (Ivan Mistrík) byla natočena u rybníka v průhonickém parku. Školní chodby a schodiště se natáčely na malostranském gymnáziu Jana Nerudy. Scény popravy se natáčely na dvoře dnes již neexistujících kasáren na Náměstí republiky.
- Jana Brejchová za svou roli Jany Skálové získala v roce 1960 ve Švýcarsku ve městě Locarno cenu Fipreci - stříbrná plachta.
- V Benátkách na MFF v roce 1960 získal František Smolík zvláštní medaili prezidenta soutěže.
- Pro hlavní roli ušlechtilého představitele a statečného profesora, studenty přezdívaného "Vyšší princip", původně Jiří Krejčík zvažoval Jindřicha Plachtu. Nakonec však z tohoto sešlo, poněvadž v době, kdy se začal námět natáčet byl už Jindřich Plachta po smrti. Roli režisér nabídl Františku Smolíkovi, který se svým velmi sugestivním hereckým projevem v této roli proslavil.
- Ve scéně schůze učitelského sboru ve sborovně po zastřelení studentů měl Václav Lohniský (profesor Richter) pronést větu: „To máte z té vaší masarykovštiny!“ Na zásah politických a filmových činitelů musel být výrok upraven na: „To máte z té vaší rebelanštiny!“
Odkazy
Hrají:
František Smolík, Jana Brejchová, Ivan Mistrík, Jan Šmíd, Alexandr Postler st., Petr Kostka, Radovan Lukavský, Václav Lohniský, Marie Lukášová, Miroslav Svoboda, Gustav Hilmar, Bohuš Záhorský, Marie Vášová, Otomar Krejča st., Hannjo Hasse, František Pálka, Nora Houfová, Jindřich Narenta, Rudolf Hrušínský, Bedřich Prokoš, Marie Glázrová, Věra Tichánková, Zuzana Stivínová, Stanislava Seimlová, Vladimír Hlavatý, Karel Pavlík, Josef Kozák, Jiří Kodet, Elena Hálková, Naděžda Gajerová, Blažena Slavíčková, Jan Skopeček, Štěpán Bulejko, Karel Enzmann, Václav Švec, Rudolf Široký, Jarmila Kurandová, Ladislav Gzela, Bohuš Hradil, Libuše Švormová, Luba Skořepová, František Suk, Michal Staninec, Jitka Frantová, Elmar Kloss, Jan Kühmund, Sheila Miroslava Ochová, Jiří Šrámek