Vratné lahve / Vratné lahve (2006/99/Česko/Komedie) 76%
18.12.2024 02:29
JEDNOU VĚTOU
„Aby mohlo být vítání, musí být napřed loučení."
OBSAH
Snímek podle scénáře Zdeňka Svěráka. Hrdinou příběhu je učitel v důchodu, který přijme brigádnické místo ve výkupu lahví v jednom pražském supermarketu. „Nová verze scénáře se víc točí kolem hlavní postavy a jeho rodiny. Táta zapojil do příběhu osobní zkušenost s podzimem života a teď to funguje - je to osobní, pravdivé a je to smutnoveselé,“ charakterizuje obnovený projekt filmu Vratné lahve režisér a producent Jan Svěrák.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Další český snímek a o českých lidech. Už mě unavují podobné snímky, které stokrát omleté téma chtějí uchopit jinak, ale většinou to skončí stejně nebo podobně jako u předešlých pokusů. Nejsem milovník ani odpůrce obou Svěráků, i když je asi pravdou, že Zdeňka mám raději. Film je dost přeceňovaný a kvalitní je možná tak vzhledem k české tvorbě posledních let, ale jinak je nepřekvapivý a tváří se příjemněji než jaký doopravdy je. Lehké vtípky v podobě spálení rychlovarné konvice jsou spíše trapnými třešničkami na dortu, který mě nezachutnal. Vedle všech zbytečností, které nedokážu ocenit ani nechápu zbytečné "erotické" scény představ hlavní postavy, které mě nejen nechávali velmi chladným, ale přišli mi příliš strojené a umělé. Ve Vratných lahvích se objevuje velká většina dnešní herecké "špičky", což se dalo očekávat, protože média i propagace snímku chvílemi mluví jako by "Kdo nepůjde na Vratné lahve není pravý čech" a to se mi nelíbí. Snad jednou budou mít režiséři a herci tolik chutě točit sci-fi nebo nějaký český horor jako mají dnes do těchto nudných a nespočetně natočených lidských příběhů a témat. (Djkoma) 3*
Příběh z mého života, že jsem v té samé prodejně / tehdy to byla firma Vít / dělal svou první brigádu právě ve výkupu láhví a má hlava byla v tomtéž okénku jako hlava Zdeňka Svěráka na Vás jistě nezapůsobí tak srdečně, jako příběh ze života stárnoucího Josefa Tkalouna. Laskavý humor a lidský příběh Vratných láhví v nelaskavé době s často nelidskými příběhy na mě zapůsobil stejně krásně, jako pohlazení od maminky, když jsem se učil chodit. Danušku Kolářovou, bych za její skvělý herecký výkon nejradějí pohladil na oplátku já. (Enšpígl) 5*
O Zdeňku Svěrákovi stále platí, že je vynikajícím pozorovatelem dění kolem sebe, a dokáže napsat postavy s lidským rozměrem. Všechny vyjma svého hrdiny, jelikož Tkaloun na mě celou dobu působil jako dokonale vykonstruované zbožné přání ideálního důchodce, tudíž právě v něm mi onen oduševnělý rozměr chybí. Navíc rukopis Svěráka mladšího mi často uniká a spokojí se pouze s (byť) působivým odkazem na své předešlé filmy. Je mi líto Vratné lahve zatratit úplně, zvláště k přihlédnutí ke zbytku české kinematografie, tudíž jasně hvězda nahoru, jenže abych měl z filmu této autorské dvojice pocit vykalkulovanosti a mírného egocentrismu – hvězda dolů. Rozpačitých 60%. (Isherwood) 3*
VELKÁ RECENZE
Poslední bitva vzplála. Už jsme na rakev s českou kinematografií dohodili poslední hroudu hlíny a pomalu začali poklepávat na žulový náhrobek, když na piedestal znovu vystoupal úspěšný tvůrčí tandem a mrtvolu vykopal. „Poslední“ spolupráce tatínka (národa) a jeho talentovaného syna se sice rodila v ohromných bolestech, které si navíc Svěráci dobrovolně vyventilovali do éteru, na ty si ale za pár let už nikdo nevzpomene. Anebo ano?
Snad. Historky o páté nebo šesté verzi scénáře, z nichž mají největší radost novináři (a ředitelé marketingu Vratných lahví) už budou sice zapomenuty, při konfrontaci s jinými díly Jana Svěráka se ale může po čase vybavit, že ne všechno bylo tehdy v pořádku. A že Vratné lahve sice prosvětlují domácí bažinu jako nejlepší film posledních dvou let, dokonalou vyhlazenost Kolji, Obecné školy a Tmavomodrého světa (ano, ani na něj nenechám sáhnout) však vymodlená spolupráce nevykazuje.
Vratné lahve rozhodně nepůsobí jako další film dvojice Svěrák a Svěrák, ale spíš jako velkolepá rozlučka s dědečkem Zdeňkem. Jeho scenáristická stavebnice z filmu ční víc než kdy předtím, herecký výkon jakbysmet. Janova režie jako by oproti posledním kooperacím ustupovala do pozadí a nechala zářit otcovu auru. Což o to, audiovizuálně se Vratné láhve i přesto pohybují vysoko nad úrovní veškeré české konkurence, jako by ale spory o scénář, ba o látku samotnou, narušily tu bezchybnou Svěrákovskou souhru. Lahve se tak stávají filmem vynikajícím, ale zároveň i trochu rozkymáceným.
Už úvodní pohled shůry na Prahu dokáže přikovat. Už tady je jasné, že se pohybujeme spíš na poli hollywoodských standardů než doma. Hudba, zvuk, herci... to všechno si dokáže Jan Svěrák náramným způsobem pohlídat a nadělit nám to, co se jinde nedostává: Pro potřeby filmového média stylizovaný dialog, který přitom zní jak od normálních smrtelníků, a ne od divadelních loutek, kterým zvukař neseřídil postsynchrony. Ze Svěrákova citu nejvíc vytěžil Jiří Macháček. Chlapík, který se pod rukama Jana Hřebejka změnil v přehrávající karikaturu, znovu přesvědčuje o svém talentu v tichém, ale okouzlujícím (a civilním!) výstupu v roli Roberta. Herec jako tvárná surovina, která se dokáže pod režisérovým vedením proměnit v třaskavinu, holt není jen výsadou Hollywoodu (Bena Afflecka, Nicolase Cage...). Pravda, s jednou osobností Jan Svěrák trochu bojuje. Není jí ani ladně upozaděná Tatiana Vilhelmová, ani s každou minutou rozkvétající (a jistě lví) Daniela Kolářová, a už vůbec ne pamětihodné, leč krásně zapadající „vedlejšáky“ Jana Budaře, Pavla Landovského i Nely Boudové... ale sám Zdeněk Svěrák.
Nevím jestli to způsobuje dlouhé odloučení (jedenáct let od Kolji), ale na Svěrákův specifický herecký projev se dost dlouho navyká. Hlavně v úvodu dialogy nepříjemně šustí papírem, vtípky brázdí trochu nižší úroveň, než na jakou jsme od mistra zvyklí (koš, konvice), a scénářem probleskují i neduhy, které v posledních letech potápěly jeden český film za druhým. Chvíli si člověk připadá jako v Kameňákově (pivař a jeho alkoholové fóry), jindy zas jako v ukoktaných sociálních kritikách Petra Jarchovského (dcera a její přednášky o konci světa). Díky bohu, že ze scénáře vypadly postavy zkorumpovaného právníka nebo vůdce sekty. Pak by totiž lehla i poslední výspa českého filmu, která umí zpracovat dnešek příjemně.
S přibývajícími minutami Vratné lahve naštěstí narovnávají svá pokroucená záda, až z jejich přímého stoje vyniknou všechny Svěrákovské klady. Laskavý humor, který v mladistvé režii sentimentem pouze mile dojímá, vtěsnává Zdeněk Svěrák čím dál tím jistěji do svého hereckého výrazu a s každým děsivě pravdivým momentem jím pak i pozvedává celý film. Vratné lahve mají největší tah v těch obyčejně skutečných momentech, kterým se bude muset dřív či později postavit každý. Přitažlivost dračice v kontrastu s nudnou hodnou holkou, děsivost mnohaleté monogamie i zhoubnost rad doktora Plzáka, který je možná (řečeno s filmem) debil, ale má prostě pravdu, zapracoval Zdeněk Svěrák do scénáře doopravdy výtečně. Neobjevuje sice nic nového, to ale při tematizaci manželského okoukání (a to prosím po šedesátce) a hořících hormonů není vůbec podstatné. Některé myšlenkové pochody dráždí věčně.
Vratné lahve bych rozhodně nepeskoval za přehnaný sentiment. Ten naopak vyvažuje uvnitř překvapivě hluboké a hlavně depresivní zamyšlení nad stářím, vlastní užitečností v přetechnizované době a kráse i tragičnosti dlouholeté lásky. Pro babičky a dědečky, kteří měli dost času se s doktorem Plzákem smířit, to bude nádherný film, jemuž neškodí, že vlastně vůbec nic neroztíná. Mladým asi bude naopak víc vadit dovětek, jenž – zařazen v titulcích - popírá celou katarzi. V jeho světle působí Vratné lahve povrchněji a nezávazněji, než jak by vypadaly bez něj. Což prostě mrzí, protože s geniálně zahranou balónovou scénou Lahve vyvrcholily snad až impozantně.
Balónové finále, jedna z mnoha styčných ploch s uvolněnějším i vtipnějším (ale povrchnějším) Babím létem, završuje pozvolný, ale trvalý nárůst kvality. Divácký požitek se pouze stupňuje. Jan Svěrák se vymaňuje ze stereotypu (periodicky vkládané záběry na vláčky a kytičky bolí) a dohání pověst velikého režiséra, který dokáže kloubit vizuálně atraktivní momenty s humorem i absolutní emocionální náloží. Bezmála amatérská scéna pádu z kola a podivně natočené nervové záchvaty z první poloviny budiž zapomenuty. Svěrák je ladným klouzáním po nasládlých životních pravdách překrývá, na čemž se jistě podílí i to, že v závěru nemusí náladotvorné rozjímání prokládat v pravidelných intervalech žánrovými obrázky a snovou erotikou.
Vratné lahve se prostě povedly. Svěráci spolu sice bojují až do závěrečných titulků, z jejich klání si ale odnesete větší než malou dávku potěšení. Byla by škoda, kdybychom si Zdeňkovy myšlenky nevyslechli. A byl by hřích nepozorovat dalších pět let Janovo režijní mistrovství, které sice nezáří z „flašek“ tak oslnivě, ale minimálně v závěru se stihne připomenout. Proto chvála Vratným lahvím. Za chytrý, vtipný, sebejistě natočený, leč vnitřně trochu rozháraný snímek se ani po Koljovi a Obecné škole nemusí nikdo ze zúčastněných stydět.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Pětašedesátiletý učitel češtiny na gymnáziu Josef Tkaloun se opět neudrží a vyždímá na drzého žáka houbu. Má ostatně přezdívku Ždímák. Tentokrát však ředitelku Marii a jejího zástupce Roberta Landu překvapí konstatováním, že se školou končí, protože už tam není rád. Důchodce Tkaloun se doma nudí. Vadí mu starostlivost manželky Elišky, která také učila. V parku odmítne přidat se ke skupince penzistů. Rozhodne se stát se messengerem, ale záhy skončí po pádu z kola se zlomenou nohou. V noci má muž erotický sen, při němž se mu ve vlakovém kupé zjeví ženy z jeho okolí jako sexy průvodčí. Jenže ho vyruší Eliška. Při nákupu v supermarketu se uzdravený Tkaloun domluví s vedoucím a proti ženině vůli nastoupí do výkupu lahví. Doma musí Josef poslouchat nářky dcery Helenky, kterou nechal s malým Tomíkem její manžel lékař Karel. V práci se nový zaměstnanec sblíží s nemluvným kolegou Řezáčem, jenž má přezdívku Mluvka, s Mirkem Šourkem, který tu pracuje u lisu, proto se mu říká Úlisný a také se zákaznicemi. Mluvka byl lampasák a odseděl si čtyři roky za pokus o vraždu nevěrné manželky. Josef dohazuje Řezáčovi zákaznici Kvardovou. Eliška doma soukromě učí německé milostné fráze magistrátního úředníka Wasserbauera. Josef odnese nákup nemocné staré paní Lamkové do bytu. Mirek marně balí u výkupu slečnu Čárkovanou (dívka má na holém bříšku čárky od propisovačky). V noci se Josefovi zdá o Čarkované i o kolegyni ze školy Ptáčkové, ale do snu se vetře Lamková. Probuzený důchodce se vydá z gauče za Eliškou do postele, ale nic z toho není. Zeť Karel svěří tchánovi, že jeho milenka, sestřička Dáša, s níž čeká dítě, ho přitahuje svou nestoudností. Josef ho přiměje, aby vyšetřil paní Lamkovou. Tkaloun v kavárně ukazuje příteli Robertu Landovi obraz Willyho Nowaka, na němž jsou prý jeho rodiče. Pošle ho za Helenkou, která se mladému muži líbí, ale o které Robert netuší, že je kamarádovou dcerou. Helenka prodává vlastní loutky v krámku na Malé Straně. Ve svém zklamání příliš podléhá náboženskému vlivu (což se otci nezamlouvá), a tak Roberta stroze odmítne. Josef zasněně pozoruje z okénka výkupu mladé ženy. Objeví se tu Ptáčková a nechá mu vzkaz, že ve čtvrtek bývá doma sama. V noci se mu kolegyně s dalšími kráskami zpřítomní ve snu. Objeví se tu i ředitelka Marie jako domina, ale muž se cítí unavený. Ve skutečnosti si k němu přijde lehnout Eliška. Vyčítá mu, že už s ním není ani láska, ani legrace. Žena objeví na jeho těle přístroj na sledování srdce, který mu dal na jeden den Karel. Lékař tchánovi sdělí, že mu kvůli srdci nemůže dát žádné prášky „na vášeň“. Josef v práci odhalí zloděje a odbyde řemeslníky, kteří přišli vysekat díru pro automat do výkupu. Nechce přijít o práci, jež ho baví. Tkaloun se vydá za Ptáčkovou. Otevře mu její bodrý manžel. Důchodce si spletl středu se čtvrtkem. Vybruslí z toho s výmluvou. Doma tvrdí, že byl v práci. Jenže Eliška šla k holiči a potom s Tomíkem za ním do supermarketu, aby ho překvapila. Teď mu udělá žárlivou scénu. Josef pošle za Ptáčkovou na „doučování matematiky“ Mirka. Eliška se v kostele modlí za Helenku a za to, aby se manžel „zklidnil“. Mirek je v práci druhý den spokojený, protože si „náročné doučování“ velmi užil. Robert postupně získává Helenku. Pan Wasserbauer nečekaně přizná Elišce, že se učí milostné fráze jen kvůli ní. Potěšená žena neodmítne pozvání na kávu. Paní Kvardová dá Tkalounovi svatební oznámení: budou se s Řezáčem brát. Robert uspává Tomíka. Pak se chce pomilovat s Helenkou, ale ta ho kvůli víře odmítne. Když však uražený muž odejde, hodí mu dolů klíče od bytu... Wasserbauer oddává Kvardovou a Řezáče. Josef svatebčany opustí, protože musí do práce. Tady však už je nainstalovaný automat na lahve. Vedoucí nabízí zklamanému muži, že ho dál zaměstná, ale ten to odmítne. Tkaloun jde do hospody za svatebčany. Odhalí tu tajemství Čárkované: dívka je servírkou a čárky na bříšku si dělá náhodou, když zastrkuje propisovačku. Muž nelibě pozoruje rozjařenou Elišku v tanci s Wasserbauerem. Večer to doma ženě žárlivě vyčte. Má pro ni prý překvapení k zítřejšímu čtyřicátému výročí svatby. Ráno se vydají manželé na výlet. Eliška zařídila, aby je svezl Helenčin nový nápadník. Oba muži předstírají, že se neznají, ale ženy to odhalí. Rodina dojede na louku, kde Řezáčův syn připravuje horkovzdušný balon. Eliška zprvu odmítá letět, ale nakonec se dá vysadit do koše. Chce vidět licenci, a zatímco ji mladý Řezáč hledá v autě, balon se vznese. Penzisté jsou ve výšce sami. Eliška se krčí u dna, ale Josef je klidný. Řezáč mladší ho instruuje ze země vysílačkou. Muž ukáže manželce ostrov, kde se poprvé milovali. Dá jí kytku a vyzná jí lásku. Pak jim však zhasne hořák a balon přistane ve vodě. Na poslední chvíli dvojice zapálí oheň Eliščiným zapalovačem (Josef tak zjistí, že manželka kouří). Balon se opět vznese a později dopadne na louku. Manželé se k sobě tisknou na dně koše: ještě mohou nějaký čas pokračovat v životě. (Mezi titulky) Eliška s Tomíkem jedou ve vlaku s dědou, který dělá průvodčího. Josef jde cvakat lístky a vstoupí do kupé, kde je nějaká dívka. Zatáhne záclonku...
Postavy a obsazení
• Zdeněk Svěrák - Josef Tkaloun
• Daniela Kolářová - Eliška Tkalounová
• Tatiana Vilhelmová - Helenka, Tkalounova dcera
• Jiří Macháček - Robert Landa, zástupce ředitele školy
• Pavel Landovský - Řezáč, „Mluvka“
• Jan Budař - Mirek Šourek, „Úlisný“
• Nela Boudová - Ptáčková, učitelka
• Miroslav Táborský - Šubrt, vedoucí prodejny
• Věra Tichánková - Lamková
• Jana Plodková - Čárkovaná
• Robin Soudek - Tomík, Tkalounův vnuk
• Martin Pechlát - Karel, Tkalounův zeť
Ocenění
Český lev
2007 - Jan Svěrák (Nejlepší režie)
2007 - Zdeněk Svěrák (Nejlepší scénář)
2007 - Divácky nejúspěšnější český film
2007 - Nejlepší film (nominace)
2007 - Zdeněk Svěrák (Nejlepší herec) (nominace)
2007 - Daniela Kolářová (Nejlepší herečka) (nominace)
2007 - Pavel Landovský (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2007 - Vladimír Smutný (Nejlepší kamera) (nominace)
2007 - Nejlepší střih (nominace)
2007 - Nejlepší zvuk (nominace)
2007 - Nejlepší filmový plakát (nominace)
Slnko v sieti
2008 - Jan Svěrák (Najlepší zahraničný film) (nominace)
Polish Film Awards
2009 - Jan Svěrák (Nejlepší evropský film) (nominace)
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
2007 - Jan Svěrák (Velká cena - Křišťálový glóbus) (nominace)
Tallinn Black Nights Film Festival
2007 - Zdeněk Svěrák (Nejlepší herec) (nominace)
2007 - Velká cena (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 8.03.2007 Falcon
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 8.10.2007 (DVD) Magic Box
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 29.09.2008 Magicbox
Poprvé na DVD: 5.10.2007 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 8.10.2008 Magic Box
Tržby v ČR - Kč 124 614 461
Návštěvnost v ČR 1 260 745
Náklady (Rozpočet) - Kč 34 000 000
„Aby mohlo být vítání, musí být napřed loučení."
OBSAH
Snímek podle scénáře Zdeňka Svěráka. Hrdinou příběhu je učitel v důchodu, který přijme brigádnické místo ve výkupu lahví v jednom pražském supermarketu. „Nová verze scénáře se víc točí kolem hlavní postavy a jeho rodiny. Táta zapojil do příběhu osobní zkušenost s podzimem života a teď to funguje - je to osobní, pravdivé a je to smutnoveselé,“ charakterizuje obnovený projekt filmu Vratné lahve režisér a producent Jan Svěrák.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Další český snímek a o českých lidech. Už mě unavují podobné snímky, které stokrát omleté téma chtějí uchopit jinak, ale většinou to skončí stejně nebo podobně jako u předešlých pokusů. Nejsem milovník ani odpůrce obou Svěráků, i když je asi pravdou, že Zdeňka mám raději. Film je dost přeceňovaný a kvalitní je možná tak vzhledem k české tvorbě posledních let, ale jinak je nepřekvapivý a tváří se příjemněji než jaký doopravdy je. Lehké vtípky v podobě spálení rychlovarné konvice jsou spíše trapnými třešničkami na dortu, který mě nezachutnal. Vedle všech zbytečností, které nedokážu ocenit ani nechápu zbytečné "erotické" scény představ hlavní postavy, které mě nejen nechávali velmi chladným, ale přišli mi příliš strojené a umělé. Ve Vratných lahvích se objevuje velká většina dnešní herecké "špičky", což se dalo očekávat, protože média i propagace snímku chvílemi mluví jako by "Kdo nepůjde na Vratné lahve není pravý čech" a to se mi nelíbí. Snad jednou budou mít režiséři a herci tolik chutě točit sci-fi nebo nějaký český horor jako mají dnes do těchto nudných a nespočetně natočených lidských příběhů a témat. (Djkoma) 3*
Příběh z mého života, že jsem v té samé prodejně / tehdy to byla firma Vít / dělal svou první brigádu právě ve výkupu láhví a má hlava byla v tomtéž okénku jako hlava Zdeňka Svěráka na Vás jistě nezapůsobí tak srdečně, jako příběh ze života stárnoucího Josefa Tkalouna. Laskavý humor a lidský příběh Vratných láhví v nelaskavé době s často nelidskými příběhy na mě zapůsobil stejně krásně, jako pohlazení od maminky, když jsem se učil chodit. Danušku Kolářovou, bych za její skvělý herecký výkon nejradějí pohladil na oplátku já. (Enšpígl) 5*
O Zdeňku Svěrákovi stále platí, že je vynikajícím pozorovatelem dění kolem sebe, a dokáže napsat postavy s lidským rozměrem. Všechny vyjma svého hrdiny, jelikož Tkaloun na mě celou dobu působil jako dokonale vykonstruované zbožné přání ideálního důchodce, tudíž právě v něm mi onen oduševnělý rozměr chybí. Navíc rukopis Svěráka mladšího mi často uniká a spokojí se pouze s (byť) působivým odkazem na své předešlé filmy. Je mi líto Vratné lahve zatratit úplně, zvláště k přihlédnutí ke zbytku české kinematografie, tudíž jasně hvězda nahoru, jenže abych měl z filmu této autorské dvojice pocit vykalkulovanosti a mírného egocentrismu – hvězda dolů. Rozpačitých 60%. (Isherwood) 3*
VELKÁ RECENZE
Poslední bitva vzplála. Už jsme na rakev s českou kinematografií dohodili poslední hroudu hlíny a pomalu začali poklepávat na žulový náhrobek, když na piedestal znovu vystoupal úspěšný tvůrčí tandem a mrtvolu vykopal. „Poslední“ spolupráce tatínka (národa) a jeho talentovaného syna se sice rodila v ohromných bolestech, které si navíc Svěráci dobrovolně vyventilovali do éteru, na ty si ale za pár let už nikdo nevzpomene. Anebo ano?
Snad. Historky o páté nebo šesté verzi scénáře, z nichž mají největší radost novináři (a ředitelé marketingu Vratných lahví) už budou sice zapomenuty, při konfrontaci s jinými díly Jana Svěráka se ale může po čase vybavit, že ne všechno bylo tehdy v pořádku. A že Vratné lahve sice prosvětlují domácí bažinu jako nejlepší film posledních dvou let, dokonalou vyhlazenost Kolji, Obecné školy a Tmavomodrého světa (ano, ani na něj nenechám sáhnout) však vymodlená spolupráce nevykazuje.
Vratné lahve rozhodně nepůsobí jako další film dvojice Svěrák a Svěrák, ale spíš jako velkolepá rozlučka s dědečkem Zdeňkem. Jeho scenáristická stavebnice z filmu ční víc než kdy předtím, herecký výkon jakbysmet. Janova režie jako by oproti posledním kooperacím ustupovala do pozadí a nechala zářit otcovu auru. Což o to, audiovizuálně se Vratné láhve i přesto pohybují vysoko nad úrovní veškeré české konkurence, jako by ale spory o scénář, ba o látku samotnou, narušily tu bezchybnou Svěrákovskou souhru. Lahve se tak stávají filmem vynikajícím, ale zároveň i trochu rozkymáceným.
Už úvodní pohled shůry na Prahu dokáže přikovat. Už tady je jasné, že se pohybujeme spíš na poli hollywoodských standardů než doma. Hudba, zvuk, herci... to všechno si dokáže Jan Svěrák náramným způsobem pohlídat a nadělit nám to, co se jinde nedostává: Pro potřeby filmového média stylizovaný dialog, který přitom zní jak od normálních smrtelníků, a ne od divadelních loutek, kterým zvukař neseřídil postsynchrony. Ze Svěrákova citu nejvíc vytěžil Jiří Macháček. Chlapík, který se pod rukama Jana Hřebejka změnil v přehrávající karikaturu, znovu přesvědčuje o svém talentu v tichém, ale okouzlujícím (a civilním!) výstupu v roli Roberta. Herec jako tvárná surovina, která se dokáže pod režisérovým vedením proměnit v třaskavinu, holt není jen výsadou Hollywoodu (Bena Afflecka, Nicolase Cage...). Pravda, s jednou osobností Jan Svěrák trochu bojuje. Není jí ani ladně upozaděná Tatiana Vilhelmová, ani s každou minutou rozkvétající (a jistě lví) Daniela Kolářová, a už vůbec ne pamětihodné, leč krásně zapadající „vedlejšáky“ Jana Budaře, Pavla Landovského i Nely Boudové... ale sám Zdeněk Svěrák.
Nevím jestli to způsobuje dlouhé odloučení (jedenáct let od Kolji), ale na Svěrákův specifický herecký projev se dost dlouho navyká. Hlavně v úvodu dialogy nepříjemně šustí papírem, vtípky brázdí trochu nižší úroveň, než na jakou jsme od mistra zvyklí (koš, konvice), a scénářem probleskují i neduhy, které v posledních letech potápěly jeden český film za druhým. Chvíli si člověk připadá jako v Kameňákově (pivař a jeho alkoholové fóry), jindy zas jako v ukoktaných sociálních kritikách Petra Jarchovského (dcera a její přednášky o konci světa). Díky bohu, že ze scénáře vypadly postavy zkorumpovaného právníka nebo vůdce sekty. Pak by totiž lehla i poslední výspa českého filmu, která umí zpracovat dnešek příjemně.
S přibývajícími minutami Vratné lahve naštěstí narovnávají svá pokroucená záda, až z jejich přímého stoje vyniknou všechny Svěrákovské klady. Laskavý humor, který v mladistvé režii sentimentem pouze mile dojímá, vtěsnává Zdeněk Svěrák čím dál tím jistěji do svého hereckého výrazu a s každým děsivě pravdivým momentem jím pak i pozvedává celý film. Vratné lahve mají největší tah v těch obyčejně skutečných momentech, kterým se bude muset dřív či později postavit každý. Přitažlivost dračice v kontrastu s nudnou hodnou holkou, děsivost mnohaleté monogamie i zhoubnost rad doktora Plzáka, který je možná (řečeno s filmem) debil, ale má prostě pravdu, zapracoval Zdeněk Svěrák do scénáře doopravdy výtečně. Neobjevuje sice nic nového, to ale při tematizaci manželského okoukání (a to prosím po šedesátce) a hořících hormonů není vůbec podstatné. Některé myšlenkové pochody dráždí věčně.
Vratné lahve bych rozhodně nepeskoval za přehnaný sentiment. Ten naopak vyvažuje uvnitř překvapivě hluboké a hlavně depresivní zamyšlení nad stářím, vlastní užitečností v přetechnizované době a kráse i tragičnosti dlouholeté lásky. Pro babičky a dědečky, kteří měli dost času se s doktorem Plzákem smířit, to bude nádherný film, jemuž neškodí, že vlastně vůbec nic neroztíná. Mladým asi bude naopak víc vadit dovětek, jenž – zařazen v titulcích - popírá celou katarzi. V jeho světle působí Vratné lahve povrchněji a nezávazněji, než jak by vypadaly bez něj. Což prostě mrzí, protože s geniálně zahranou balónovou scénou Lahve vyvrcholily snad až impozantně.
Balónové finále, jedna z mnoha styčných ploch s uvolněnějším i vtipnějším (ale povrchnějším) Babím létem, završuje pozvolný, ale trvalý nárůst kvality. Divácký požitek se pouze stupňuje. Jan Svěrák se vymaňuje ze stereotypu (periodicky vkládané záběry na vláčky a kytičky bolí) a dohání pověst velikého režiséra, který dokáže kloubit vizuálně atraktivní momenty s humorem i absolutní emocionální náloží. Bezmála amatérská scéna pádu z kola a podivně natočené nervové záchvaty z první poloviny budiž zapomenuty. Svěrák je ladným klouzáním po nasládlých životních pravdách překrývá, na čemž se jistě podílí i to, že v závěru nemusí náladotvorné rozjímání prokládat v pravidelných intervalech žánrovými obrázky a snovou erotikou.
Vratné lahve se prostě povedly. Svěráci spolu sice bojují až do závěrečných titulků, z jejich klání si ale odnesete větší než malou dávku potěšení. Byla by škoda, kdybychom si Zdeňkovy myšlenky nevyslechli. A byl by hřích nepozorovat dalších pět let Janovo režijní mistrovství, které sice nezáří z „flašek“ tak oslnivě, ale minimálně v závěru se stihne připomenout. Proto chvála Vratným lahvím. Za chytrý, vtipný, sebejistě natočený, leč vnitřně trochu rozháraný snímek se ani po Koljovi a Obecné škole nemusí nikdo ze zúčastněných stydět.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Pětašedesátiletý učitel češtiny na gymnáziu Josef Tkaloun se opět neudrží a vyždímá na drzého žáka houbu. Má ostatně přezdívku Ždímák. Tentokrát však ředitelku Marii a jejího zástupce Roberta Landu překvapí konstatováním, že se školou končí, protože už tam není rád. Důchodce Tkaloun se doma nudí. Vadí mu starostlivost manželky Elišky, která také učila. V parku odmítne přidat se ke skupince penzistů. Rozhodne se stát se messengerem, ale záhy skončí po pádu z kola se zlomenou nohou. V noci má muž erotický sen, při němž se mu ve vlakovém kupé zjeví ženy z jeho okolí jako sexy průvodčí. Jenže ho vyruší Eliška. Při nákupu v supermarketu se uzdravený Tkaloun domluví s vedoucím a proti ženině vůli nastoupí do výkupu lahví. Doma musí Josef poslouchat nářky dcery Helenky, kterou nechal s malým Tomíkem její manžel lékař Karel. V práci se nový zaměstnanec sblíží s nemluvným kolegou Řezáčem, jenž má přezdívku Mluvka, s Mirkem Šourkem, který tu pracuje u lisu, proto se mu říká Úlisný a také se zákaznicemi. Mluvka byl lampasák a odseděl si čtyři roky za pokus o vraždu nevěrné manželky. Josef dohazuje Řezáčovi zákaznici Kvardovou. Eliška doma soukromě učí německé milostné fráze magistrátního úředníka Wasserbauera. Josef odnese nákup nemocné staré paní Lamkové do bytu. Mirek marně balí u výkupu slečnu Čárkovanou (dívka má na holém bříšku čárky od propisovačky). V noci se Josefovi zdá o Čarkované i o kolegyni ze školy Ptáčkové, ale do snu se vetře Lamková. Probuzený důchodce se vydá z gauče za Eliškou do postele, ale nic z toho není. Zeť Karel svěří tchánovi, že jeho milenka, sestřička Dáša, s níž čeká dítě, ho přitahuje svou nestoudností. Josef ho přiměje, aby vyšetřil paní Lamkovou. Tkaloun v kavárně ukazuje příteli Robertu Landovi obraz Willyho Nowaka, na němž jsou prý jeho rodiče. Pošle ho za Helenkou, která se mladému muži líbí, ale o které Robert netuší, že je kamarádovou dcerou. Helenka prodává vlastní loutky v krámku na Malé Straně. Ve svém zklamání příliš podléhá náboženskému vlivu (což se otci nezamlouvá), a tak Roberta stroze odmítne. Josef zasněně pozoruje z okénka výkupu mladé ženy. Objeví se tu Ptáčková a nechá mu vzkaz, že ve čtvrtek bývá doma sama. V noci se mu kolegyně s dalšími kráskami zpřítomní ve snu. Objeví se tu i ředitelka Marie jako domina, ale muž se cítí unavený. Ve skutečnosti si k němu přijde lehnout Eliška. Vyčítá mu, že už s ním není ani láska, ani legrace. Žena objeví na jeho těle přístroj na sledování srdce, který mu dal na jeden den Karel. Lékař tchánovi sdělí, že mu kvůli srdci nemůže dát žádné prášky „na vášeň“. Josef v práci odhalí zloděje a odbyde řemeslníky, kteří přišli vysekat díru pro automat do výkupu. Nechce přijít o práci, jež ho baví. Tkaloun se vydá za Ptáčkovou. Otevře mu její bodrý manžel. Důchodce si spletl středu se čtvrtkem. Vybruslí z toho s výmluvou. Doma tvrdí, že byl v práci. Jenže Eliška šla k holiči a potom s Tomíkem za ním do supermarketu, aby ho překvapila. Teď mu udělá žárlivou scénu. Josef pošle za Ptáčkovou na „doučování matematiky“ Mirka. Eliška se v kostele modlí za Helenku a za to, aby se manžel „zklidnil“. Mirek je v práci druhý den spokojený, protože si „náročné doučování“ velmi užil. Robert postupně získává Helenku. Pan Wasserbauer nečekaně přizná Elišce, že se učí milostné fráze jen kvůli ní. Potěšená žena neodmítne pozvání na kávu. Paní Kvardová dá Tkalounovi svatební oznámení: budou se s Řezáčem brát. Robert uspává Tomíka. Pak se chce pomilovat s Helenkou, ale ta ho kvůli víře odmítne. Když však uražený muž odejde, hodí mu dolů klíče od bytu... Wasserbauer oddává Kvardovou a Řezáče. Josef svatebčany opustí, protože musí do práce. Tady však už je nainstalovaný automat na lahve. Vedoucí nabízí zklamanému muži, že ho dál zaměstná, ale ten to odmítne. Tkaloun jde do hospody za svatebčany. Odhalí tu tajemství Čárkované: dívka je servírkou a čárky na bříšku si dělá náhodou, když zastrkuje propisovačku. Muž nelibě pozoruje rozjařenou Elišku v tanci s Wasserbauerem. Večer to doma ženě žárlivě vyčte. Má pro ni prý překvapení k zítřejšímu čtyřicátému výročí svatby. Ráno se vydají manželé na výlet. Eliška zařídila, aby je svezl Helenčin nový nápadník. Oba muži předstírají, že se neznají, ale ženy to odhalí. Rodina dojede na louku, kde Řezáčův syn připravuje horkovzdušný balon. Eliška zprvu odmítá letět, ale nakonec se dá vysadit do koše. Chce vidět licenci, a zatímco ji mladý Řezáč hledá v autě, balon se vznese. Penzisté jsou ve výšce sami. Eliška se krčí u dna, ale Josef je klidný. Řezáč mladší ho instruuje ze země vysílačkou. Muž ukáže manželce ostrov, kde se poprvé milovali. Dá jí kytku a vyzná jí lásku. Pak jim však zhasne hořák a balon přistane ve vodě. Na poslední chvíli dvojice zapálí oheň Eliščiným zapalovačem (Josef tak zjistí, že manželka kouří). Balon se opět vznese a později dopadne na louku. Manželé se k sobě tisknou na dně koše: ještě mohou nějaký čas pokračovat v životě. (Mezi titulky) Eliška s Tomíkem jedou ve vlaku s dědou, který dělá průvodčího. Josef jde cvakat lístky a vstoupí do kupé, kde je nějaká dívka. Zatáhne záclonku...
Postavy a obsazení
• Zdeněk Svěrák - Josef Tkaloun
• Daniela Kolářová - Eliška Tkalounová
• Tatiana Vilhelmová - Helenka, Tkalounova dcera
• Jiří Macháček - Robert Landa, zástupce ředitele školy
• Pavel Landovský - Řezáč, „Mluvka“
• Jan Budař - Mirek Šourek, „Úlisný“
• Nela Boudová - Ptáčková, učitelka
• Miroslav Táborský - Šubrt, vedoucí prodejny
• Věra Tichánková - Lamková
• Jana Plodková - Čárkovaná
• Robin Soudek - Tomík, Tkalounův vnuk
• Martin Pechlát - Karel, Tkalounův zeť
Ocenění
Český lev
2007 - Jan Svěrák (Nejlepší režie)
2007 - Zdeněk Svěrák (Nejlepší scénář)
2007 - Divácky nejúspěšnější český film
2007 - Nejlepší film (nominace)
2007 - Zdeněk Svěrák (Nejlepší herec) (nominace)
2007 - Daniela Kolářová (Nejlepší herečka) (nominace)
2007 - Pavel Landovský (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2007 - Vladimír Smutný (Nejlepší kamera) (nominace)
2007 - Nejlepší střih (nominace)
2007 - Nejlepší zvuk (nominace)
2007 - Nejlepší filmový plakát (nominace)
Slnko v sieti
2008 - Jan Svěrák (Najlepší zahraničný film) (nominace)
Polish Film Awards
2009 - Jan Svěrák (Nejlepší evropský film) (nominace)
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
2007 - Jan Svěrák (Velká cena - Křišťálový glóbus) (nominace)
Tallinn Black Nights Film Festival
2007 - Zdeněk Svěrák (Nejlepší herec) (nominace)
2007 - Velká cena (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 8.03.2007 Falcon
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 8.10.2007 (DVD) Magic Box
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 29.09.2008 Magicbox
Poprvé na DVD: 5.10.2007 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 8.10.2008 Magic Box
Tržby v ČR - Kč 124 614 461
Návštěvnost v ČR 1 260 745
Náklady (Rozpočet) - Kč 34 000 000
Tvůrci a herci
Jan Svěrák (Režie), Eric Abraham (Produkce), Jan Svěrák (Produkce), Ondřej Soukup (Hudba), Jaroslav Uhlíř (Hudba), Vladimír Smutný (Kamera), Alois Fišárek (Střih), Jan Vlasák (Scénografie), Simona Rybáková (Kostýmy), Helena Rovná (Kostýmy), Pavel Rejholec (Zvuk), Jakub Čech (Zvuk), Zdeněk Klika (Masky), Zdeněk Svěrák (Scénář), Zdeněk Svěrák (Herec), Daniela Kolářová (Herec), Tatiana Vilhelmová-Dyková (Herec), Jiří Macháček (Herec), Pavel Landovský (Herec), Jan Budař (Herec), Nela Boudová (Herec), Miroslav Táborský (Herec), Věra Tichánková (Herec), Jana Plodková (Herec), Martin Pechlát (Herec), Božidara Turzonovová (Herec), Jan Vlasák (Herec), Alena Vránová (Herec), Ondřej Vetchý (Herec), Eva Nosálková-Leinweberová (Herec), Ladislav Smoljak (Herec), Bořivoj Penc (Herec), Jaroslav Weigel (Herec), Jan Hraběta (Herec), Petr Brukner (Herec), Jan Kašpar (Herec), Pavel Vondruška (Herec), Danica Jurčová (Herec), Jiří Bábek (Herec), Filip Renč (Herec), Sára Voříšková (Herec), Kristina Bastienová-Kloubková (Herec), Lucie Pernetová (Herec), Lenka Zahradnická (Herec), Jelena Šebestová-Juklová (Herec), Martin Bohadlo (Herec), Petr Chajda (Herec), Jitka Asterová (Herec), Natálie Drabiščáková (Herec), Miroslav Hanuš (Herec), Radim Novák (Herec), Lubor Šplíchal (Herec), Marcela Holubcová (Herec), Robin Soudek (Herec), Martha Olšrová (Herec)
2006/99/Česko/Komedie
Zajímavost k filmu
- Na svatební hostině v restauraci hosté tancují na píseň "Vilém peče housky", kterou nazpívala Naďa Urbánková a otextoval představitel hlavní role Zdeněk Svěrák.
- Scéna, kde Josef (Zdeněk Svěrák) so svojim vnukom Tomíkom (Robin Soudek) vykonáva malú potrebu, trvá 15 sekúnd, natáčala sa však hodinu a pol.
- Počas natáčania dostal režisér Jan Svěrák zápal pľúc. Filmovanie muselo byť prerušené na tri týždne a kvôli tomu sa veľmi skomplikovala scéna s balónom. Miesto, ktoré bolo zvolené, zarástlo a narýchlo sa hľadalo iné.
- V júli 2008 zadržala polícia dvoch mužov, ktorí kópiu filmu, pôvodne určenú len pre potreby Ministerstva kultúry, umiestnili na internet. Stíhanie oboch mužov bolo neskôr zastavené, pretože sa k činu priznali a s vlastníkmi filmu sa dohodli na finančnom vyrovnaní.
- Ve 37. minutě filmu prohlásí Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) vůči mluvkovi (Pavel Landovský) větu: "Pane Majore během, hlásím, že po dobu mé služby se nic mimořádného nestalo." Prakticky stejnou větu prohlásil Pavel Landovský ve své roli ve filmu Černí baroni (1992).
- Obchodní dům, ve kterém pracuje pan Tkaloun (Zdeněk Svěrák), je supermarket Albert (jeden ze sponzorů filmu).
- Role pana Wasserbauera (Jan Vlasák) je celá napsána tak, aby v ní byly zvýrazněné sykavky, s nimiž má Wasserbauer logopedický problém. Nejvíc to vynikne ve scéně svatby, kdy cituje z básně verše "Jak se břízka k břízce sklání", ale autoři si obdobně zahráli s češtinou i ve scéně, kdy Wasserbauer odhalí své znalosti němčiny a vyznává lásku paní Tkalounové (Daniela Kolářová) slovy: "Mohl by si zíct ještě tu vaviantu, jakoze si tykáme?", "Trudi já jsem si vymyslel, sbych Vám mohl zíkat ty věty", "pfísahám, že ne.", "Uviděl jsem Vás na úzadě, když jste si vyzizovala ten vedlejsí pzíjem a úplně jsem zahozel.", "Kdybych Vás mohl pfffílezzitostně pozvat na kávu." Když však Wasserbauer hovoří německy a říká: "Du bist so schön", "Trudi existiert nicht, verstehen Sie?" problémy se sykavkami nemá.
- Partnerem filmu byl velkopopovický pivovar. Proto se také ve scénách z výkupny lahví jsou vidět pouze přepravky pivovarnické skupiny, do níž Kozel patří, a to Plzeňský prazdroj, Gambrinus, Kozel a Radegast. DVD bylo také přibalováno k multipacku piva Kozel.
- Na začátku filmu při ranní cestě do školy vynadá učitelka Ptáčková (Nela Boudová) žákovi na skateboardu: "Ty se zabiješ, Mirvalde!" Může jít o odkaz na hru "Posel světla" z Divadla Járy Cimrmana, kde je hlavní postavou Standa Mirvald.
- Robert Landa (Jiří Macháček) jezdí ve filmu s Wolksvagenem Golf IV.
- Tatiana Vilhelmová (Helenka) sa aj napriek osloveniu režisérom musela zúčastniť kástingu a celého konkurzného procesu. Nakoniec rozhodlo aj to, že mala so Zdeňkom Svěrákom dva rovnako veľké nosy.
- Natáčanie bolo pre Tatianu Vilhelmovú (Helenka) dosť hektické, nakoľko tesne pred začiatkom nakrúcania porodila a musela syna pravidelne kojiť.
- Scénu, kde Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) a Tkalounová (Daniela Kolářová) nasadzujú dvere do pántov, natáčali asi sedemnásťkrát alebo osemnásťkrát.
- S tržbami 124,6 milionů korun se v roce 2012 jednalo o nejvýdělečnější český film od roku 1992. Vydělal například dvakrát více než Pelíšky (1999) a pětkrát více než do té doby nejnavštěvovanější český porevoluční film Tankový prapor (1991).
- V tomto filmu je možné se setkat s lidmi, kteří hráli i ve filmu Kolja (1996), např.: Miroslav Táborský, Zděněk Svěrák, Nela Boudová, Ladislav Smoljak atd...
- Jan Svěrák velmi rád do svých filmů zakomponová melodie Antonína Dvořáka ze symfonie „Z Nového Světa“. Ani tento film není, podobně jako například Obecná śkola (1991), výjimkou.
- V tomto filmu se spolu setkali herci Pavel Landovský a Ondřej Vetchý jako otec se synem. Oba dva se již jednou setkali ve filmu Černí baroni (1992).
- Ve scéně, kdy přijde pan Tkaloun k Jaruš na smluvenou schůzku a její manžel zmiňuje, že ona tenhle film vždycky obrečí, jedná se o Kolju (1996). V pozadí je slyšet malý Kolja, jak telefonuje do sprchové hlavice ve vaně.
- Frázi „nepozdravil jsem pana učitele, protože už nás neučí“ nepoužil Zdeněk Svěrák poprvé. Již dříve ji vyřkl ve filmu Případ Platfus (1985).
- Ve scéně, kdy Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) svačí v parku, jej míjí skupinka postarších pánů, z nichž všichni jsou protagonisté Žižkovského divadlo Járy Cimrmana, a to včetně Svěráka.
- Scéna, kde Josef (Zdeněk Svěrák) so svojim vnukom Tomíkom (Robin Soudek) vykonáva malú potrebu, trvá 15 sekúnd, natáčala sa však hodinu a pol.
- Počas natáčania dostal režisér Jan Svěrák zápal pľúc. Filmovanie muselo byť prerušené na tri týždne a kvôli tomu sa veľmi skomplikovala scéna s balónom. Miesto, ktoré bolo zvolené, zarástlo a narýchlo sa hľadalo iné.
- V júli 2008 zadržala polícia dvoch mužov, ktorí kópiu filmu, pôvodne určenú len pre potreby Ministerstva kultúry, umiestnili na internet. Stíhanie oboch mužov bolo neskôr zastavené, pretože sa k činu priznali a s vlastníkmi filmu sa dohodli na finančnom vyrovnaní.
- Ve 37. minutě filmu prohlásí Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) vůči mluvkovi (Pavel Landovský) větu: "Pane Majore během, hlásím, že po dobu mé služby se nic mimořádného nestalo." Prakticky stejnou větu prohlásil Pavel Landovský ve své roli ve filmu Černí baroni (1992).
- Obchodní dům, ve kterém pracuje pan Tkaloun (Zdeněk Svěrák), je supermarket Albert (jeden ze sponzorů filmu).
- Role pana Wasserbauera (Jan Vlasák) je celá napsána tak, aby v ní byly zvýrazněné sykavky, s nimiž má Wasserbauer logopedický problém. Nejvíc to vynikne ve scéně svatby, kdy cituje z básně verše "Jak se břízka k břízce sklání", ale autoři si obdobně zahráli s češtinou i ve scéně, kdy Wasserbauer odhalí své znalosti němčiny a vyznává lásku paní Tkalounové (Daniela Kolářová) slovy: "Mohl by si zíct ještě tu vaviantu, jakoze si tykáme?", "Trudi já jsem si vymyslel, sbych Vám mohl zíkat ty věty", "pfísahám, že ne.", "Uviděl jsem Vás na úzadě, když jste si vyzizovala ten vedlejsí pzíjem a úplně jsem zahozel.", "Kdybych Vás mohl pfffílezzitostně pozvat na kávu." Když však Wasserbauer hovoří německy a říká: "Du bist so schön", "Trudi existiert nicht, verstehen Sie?" problémy se sykavkami nemá.
- Partnerem filmu byl velkopopovický pivovar. Proto se také ve scénách z výkupny lahví jsou vidět pouze přepravky pivovarnické skupiny, do níž Kozel patří, a to Plzeňský prazdroj, Gambrinus, Kozel a Radegast. DVD bylo také přibalováno k multipacku piva Kozel.
- Na začátku filmu při ranní cestě do školy vynadá učitelka Ptáčková (Nela Boudová) žákovi na skateboardu: "Ty se zabiješ, Mirvalde!" Může jít o odkaz na hru "Posel světla" z Divadla Járy Cimrmana, kde je hlavní postavou Standa Mirvald.
- Robert Landa (Jiří Macháček) jezdí ve filmu s Wolksvagenem Golf IV.
- Tatiana Vilhelmová (Helenka) sa aj napriek osloveniu režisérom musela zúčastniť kástingu a celého konkurzného procesu. Nakoniec rozhodlo aj to, že mala so Zdeňkom Svěrákom dva rovnako veľké nosy.
- Natáčanie bolo pre Tatianu Vilhelmovú (Helenka) dosť hektické, nakoľko tesne pred začiatkom nakrúcania porodila a musela syna pravidelne kojiť.
- Scénu, kde Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) a Tkalounová (Daniela Kolářová) nasadzujú dvere do pántov, natáčali asi sedemnásťkrát alebo osemnásťkrát.
- S tržbami 124,6 milionů korun se v roce 2012 jednalo o nejvýdělečnější český film od roku 1992. Vydělal například dvakrát více než Pelíšky (1999) a pětkrát více než do té doby nejnavštěvovanější český porevoluční film Tankový prapor (1991).
- V tomto filmu je možné se setkat s lidmi, kteří hráli i ve filmu Kolja (1996), např.: Miroslav Táborský, Zděněk Svěrák, Nela Boudová, Ladislav Smoljak atd...
- Jan Svěrák velmi rád do svých filmů zakomponová melodie Antonína Dvořáka ze symfonie „Z Nového Světa“. Ani tento film není, podobně jako například Obecná śkola (1991), výjimkou.
- V tomto filmu se spolu setkali herci Pavel Landovský a Ondřej Vetchý jako otec se synem. Oba dva se již jednou setkali ve filmu Černí baroni (1992).
- Ve scéně, kdy přijde pan Tkaloun k Jaruš na smluvenou schůzku a její manžel zmiňuje, že ona tenhle film vždycky obrečí, jedná se o Kolju (1996). V pozadí je slyšet malý Kolja, jak telefonuje do sprchové hlavice ve vaně.
- Frázi „nepozdravil jsem pana učitele, protože už nás neučí“ nepoužil Zdeněk Svěrák poprvé. Již dříve ji vyřkl ve filmu Případ Platfus (1985).
- Ve scéně, kdy Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) svačí v parku, jej míjí skupinka postarších pánů, z nichž všichni jsou protagonisté Žižkovského divadlo Járy Cimrmana, a to včetně Svěráka.
Odkazy
Hrají:
Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Tatiana Dyková, Jiří Macháček, Pavel Landovský, Jan Budař, Nela Boudová, Miroslav Táborský, Věra Tichánková, Jana Plodková, Martin Pechlát, Božidara Turzonovová, Jan Vlasák, Alena Vránová, Ondřej Vetchý, Eva Leinweberová, Ladislav Smoljak, Bořivoj Penc, Jaroslav Weigel, Jan Hraběta, Petr Brukner, Jan Kašpar, Pavel Vondruška, Danica Jurčová, Jiří Bábek, Filip Renč, Sára Voříšková, Kristina Kloubková, Lucie Pernetová, Lenka Zahradnická, Jelena Juklová, Martin Bohadlo, Petr Chajda, Jitka Asterová, Natálie Drabiščáková, Miroslav Hanuš, Radim Novák, Lubor Šplíchal, Marcela Holubcová, Robin Soudek, Martha Olšrová, Kateřina Svěráková