Volha (seriál) / Volha (seriál) (Drama Česko, 2023, 6 h 20 min (Minutáž: 72–80 min)) 76%
17.12.2024 23:49
JEDNOU VĚTOU
„Standa Pekárek má v životě tři přání: řídit Volhu, jezdit pro Hulizu a vozit Goťáka.
OBSAH
Standa Pekárek má v životě tři přání: řídit volhu, jezdit pro redakci humoru a lidové zábavy a vozit Goťáka. Pětidílná minisérie Volha je adaptace stejnojmenného románu Karla Hynie napsaná neobyčejným, bizarním a přesně odposlechnutým jazykem. Lze ji vnímat jako svéráznou historii Československé televize s řadou neuvěřitelných, i když reálných „historek z natáčení“. Současně je však portrétem svého hlavního hrdiny – omezeného egocentrika, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků – jak si nakrást benzín, zfalšovat počet ujetých kilometrů, podvést manželku, zbavit se konkurence. Logicky se pak stává rovněž spolupracovníkem StB (s krycím jménem Volha), který bez jakýchkoliv výčitek svědomí donáší na všechny své spolupracovníky a pasažéry. (Česká televize)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Pamatuji si ten moment, kdy jsem viděl první díl tohoto seriálu. Vůbec jsem totiž nevěděl, co si o tom myslet. Všichni tu byli vulgární a hulvátský jelita a mě to ve výsledku docela sralo. Pak mi ale táta v diskuzi řekl, že dřív taková doba byla a já mu to nějak nechtěl věřit. Když mi to ale následně potvrdilo víc lidí nezávisle na sobě, chtělo se mi z toho "lidství" blejt. Nakonec jsem ale všech šest dílů slupnul jak malinu a i když tu Kryštof Hádek předvádí největšího kreténa české kinematografie od pádu opony, stydět se za to vůbec nemusí. Naopak. Česká televize do sebe docela solidně píchla a já musím říct, že i přes nechutenství z jednotlivých postav mě to prostředí a dění v příběhu zajímalo až do samotného konce. Navíc tu hodně dobře pracují s historickými reáliemi, prostředím a detaily. Takže Vám musí být už do předu jasné, kde ty největší svině své doby nakonec skončily... (Malarkey) 4*
Nevyrovnaný, tón tomu lítá od mrazivý / vtipný drobnokresby vykloubený doby až k lehčí cringe řachandě, ale k mýmu překvapení se drží jednoznačně na straně prvního. Pekárek je zdegenerovaný chemlonový Švejk, přesně to, co česká povaha udělala z druhdy pronikavý Haškovy satiry: karikaturu s pivečkem a to chce klid a nohy v teple svatozáří kolem bauchu. Žádné my a oni. Jen my cachtající se v blátě, výmluvách a morálních kompromisech, v nichž často nešlo o život, ale "jen" o klidnou existenci. Normalizace tu konečně není vyobrazená jako idylický ostrov rodinných pelíšků vs idiotský systém, ale jako vším a všemi prorůstající rakovina nudy, přetvářky a připrcávání, kterou spolutvoří státní aparát a lidi, kteří uzavírají různé formy tichých dohod - dokonce i když vzdorují. A nad tím vším se s pokojem Buddhy vznáší kurva, bavič a obratný existenční navigátor Standa, který má jednoduchý životní kompas: když to říká Goťák, tak to asi bude pravda. Rok 1989 není tlustá čára. A Pekárci dneska plní náměstí. Nenávidí cokoliv, co se odlišuje od jejich jednoduchý vize správnosti a nohou v teple. Píší svoje zamindrákovaný výlevy na ČSFD. Volha konečně nedělá z minulosti skanzen, ale napomáhá pochopit, v čem nás historie dokurvila a v čem jsme dokurvili my jí - a jak v tom vesele pokračujeme, protože je to v nás, ne v nich. Třicet let to trvalo, ale Pachlovi se to konečně povedlo. Má to všechno nějaký řešení? A mohu vám odpovědět protiotázkou? (Marigold) 4*
"Solidního udavače abys pohledal." Ale tady zrovna jednoho máme. Standu Pekárka. On je sice úplně hloupej, ale není blbej. Takže když si může u estébáků vybrat mezi mlácením a udáváním, tak si hbitě zvolí třetí možnost - udávání s výhodami. No řekněte mi, kdo tohle má? Kdo má za vlády komárů dvě barevný televize od Rusů, souloží s každou slečnou soudružkou a ještě si vyrazí výlet do bordelu ... tedy vlastně na hokej do Vídně? No přece ten, kdo zakládá brigádu socialistický práce a aktivně shání papír do sběru. Standa. Není mi sympatickej, ale nesoudím ho, protože jsem před podobnou volbou nestál a nejsem si jistej tím, jak bych na jeho místě obstál. Jenže já jsem za socíku nekradl benzín, nešířil samizdat a Kryla jsem poslouchal jen pod peřinou, takže jsem od STB nikdy nedostal nabídku, kterou nešlo odmítnout. Za to jsem všude kolem sebe viděl ty, který tenhle seriál dost přesně ukázal. Takhle se tady prostě žilo. Jen bych si dovolil oponovat v tom, že ti největší zmrdi se "Sametem" o něco přišli. Jejich spisy byly totiž včas skartovány a tak jsou dneska seznamy spolupracovníků STB plný Standů, kteří neměli s budováním rozvinutýho socialismu zase tak moc společnýho. (Jara.Cimrman.jr) 4*
VELKÁ RECENZE
Ještě donedávna hrála normalizace v českém filmu tajemného padoucha. Až Volha ukazuje, jak se v ní žilo Standům Pekárkům. A že jich bylo hodně.
Článek
Česká televize v neděli odvysílala závěrečný díl minisérie Volha. Z projektu, který se ještě před premiérou tvářil jako krapet hrubozrnnější Vyprávěj, tedy laskavé nostalgické ohlížení za minulým režimem, během všech pěti epizod vykrystalizovalo dílo, které se přese všechny chyby a nedostatky dá považovat za redefinující pohled na normalizaci v české společenské debatě.
První filmy o normalizaci začaly vznikat už krátce po revoluci a od té doby jedou až na výjimky podle stejného mustru – vykreslují zejména to (a ty) lepší z nás a rozdělují charaktery na hodné a zlé. I motivace a náměty tvůrců jsou mnohdy podobné – často se jedná o filmy o dospívání, nezřídka s prvky autobiografie. Zmínit můžeme třeba Báječná léta pod psa, Díky za každé nové ráno, Pupendo nebo z novějších kusů Něžné vlny.
Charaktery se tak velice často opakují – rodiče jsou sice šedá zóna, která je ovšem natolik mravně silná, že si chce s režimem zadat co nejméně. Tatínek je často ten vznětlivější, popudlivější, maminky naopak klidné síly, které však své muže bezmezně podporují a tolerují. V této tradiční nukleární rodině, příležitostně doplněné o prarodiče, se těžko vyskytne kolaborant s režimem, to by zápletku až příliš komplikovalo. Konflikty jsou proto vystavěny na půdorysu my vs. oni, rodina vs. všichni mimo rodinu, tedy straníci/papaláši/fízlové, do čehož si může své vzpomínky snadno naprojektovat prakticky každý, kdo zažil dobu před rokem 1989, ať už byl rodič, nebo ještě dítě.
Samostatnou kategorií jsou postavy disidentů a odpůrců režimu. Nejčastěji se vyskytují jako vedlejší postavy, ačkoliv by se podle některých internetových diskuzí zdálo, že by se filmy o nich dal zaplnit celý Netflix. Přitom až na biopic o Havlovi, chartistickou epizodu Českého století Je to jen rock'n'roll a na postavu vyhořelého dramatika v Poutech se ryzí disidenti často jen mihnou jako epizodní figury. Jejich přítomnost by se dala brát jako svého druhu cameo, jak v samotném filmu, tak i v životech hrdinů, pro které představují mimořádný, ale prchavý životní zážitek, kdy potkají entitu, která se svou odbojností vůči režimu zcela vymyká tehdejším měřítkům. Není to tak nepochopitelné, srovnáme-li milion členů polské Solidarity s mizivými skoro 2000 signatáři Charty.
Hlavní postavy se samozřejmě mohou i pošpinit. V takovém případě však prožívají niterný vnitřní boj, který může končit i malou revoltou proti režimu, jako v televizním filmu P.F. 77, kde signatářka Charty Vlasta Chramostová ironicky ztvárnila herečku, která je nucena podepsat Antichartu. Ve Hřebejkově Kawasakiho růži se musí zase celá rodina vypořádat se zjištěním, že jejich otec, čelní disident, si taky zapráskal na přítele umělce, který byl následně vyštván ze země. Avšak v duchu hesla „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“, film končí emotivním sebezpytováním, po němž následuje odpuštění všech – rodiny, přátel, veřejnosti, a dokonce i samotného exulanta z donucení.
Objevují se samozřejmě i vyložení antihrdinové jako hlavní protagonisté příběhu – vzpomeňme na ty nejznámější – agent StB Antonín ze Špačkových Pout nebo soudružka Drazděchová z Hřebejkovy Učitelky. Vesměs se přitom jedná o jedince, kteří svou moc čerpali z veřejně daných privilegií – zatímco první může beztrestně popouštět uzdu své sadistické povaze díky odznaku Státní bezpečnosti, ta druhá šikanuje děti i rodiče pro změnu z pozice předsedkyně místní organizace KSČ. Takto vysoce postavených hybatelů režimu ovšem nebylo zase tolik, aby se s nimi mohli diváci identifikovat, a velmi snadno je tak lze vykreslit jako svým způsobem cizorodý element, v němž stěží poznáme své nejbližší známé, či dokonce rodinu. Exaltovanost zla je v případě těchto figur tak značná, že působí spíše jako metafora celého režimu.
Katarze většiny filmů o normalizaci se dostavuje nejčastěji v podobě sametové revoluce. Hrdinové protrpěli všechny ústrky a nespravedlnost hloupějších, podlézavějších a závistivějších a pohled na balkon Melantrichu jim – a potažmo divákům – asociuje konec nespravedlnosti, získání svobod a napravení křivd. Zase však diváky neudolejme přílišným optimismem, vždy musí následovat mírný satirický štulec, jako když muzikant Louka v Koljovi cinká klíči na Václaváku společně s estébáky, kteří ho krátce předtím vyslýchali. Trest často nepřichází ani po 20 letech, jako ve zmíněné Kawasakiho růži, kdy bezcharakterní estébák vystupuje jako milovaný dědeček s laskavou tváří Ladislava Chudíka.
Právě skončená Volha ke všem těmto tradičním dějovým komponentům přistoupila s gustem fachmana s velkým bouracím kladivem. Hlavním (anti)hrdinou je prospěchářský a poživačný oportunista, který chce hlavně nerušeně proplouvat děním a vytěžit ze systému, co se dá. Je ryzím materialistou, neprožívá žádné složité vnitřní souboje o morálce a cti. Nejvyšší hodnotou je pro něj střádání aut („Kdo to má?“), barevná televize („Přece mu ji nenechám.“) a možnost si zasouložit s kolemjdoucí sukní. Není loajální vůči nikomu, a pokud, pak jen do doby, kdy mu nezačne téct do bot. V přístupu k ženám, ať už vlastním manželkám, nebo dcerám, jde o ryzího mizogyna, který chce manželskou krizi řešit tím, že „jí dá do držky“.
Sledování podobných situací bylo na jednu stranu nekomfortní a úmorné, protože Standa Pekárek je nenapravitelný zlý blb, na druhou stranu bylo osvěžující sledovat vůbec poprvé reflexi normalizace i z úhlu postavy, která neironicky adoruje špiona Minaříka za to, „jak ty věci v tom Německu vyšpiónoval“, a zcela bezelstně nechápe, jak někdo může nadávat na komunisty, když on se má přece dobře. A každý by se mohl mít stejně, „kdyby se lidi neokrádali a kradli ze státního“.
Volha si vysloužila odsuzující reakce za přílišnou vulgaritu (vážně, v roce 2023 to někomu vadí), za obsazení čtyřicetiletého Kryštofa Hádka do role dvacetiletého konformisty (pochopitelné, když se minisérie odehrává v průběhu 20 let), a dokonce zazněla i kritika, že exteriéry jsou moc opravené, „pamatuju si to špinavější a hnusnější“. Bizarní argumenty často připomínaly zdrcující odsudek časopisu Respekt na adresu normalizační epizody Českého století, kde si filozof Jan Patočka dovolil otevírat plechovku guláše, což vedlo k útokům na Pavla Kosatíka jako znevažovatele disentu.
Volha jde přitom ještě dál a pod pláštíkem karikatur dekonstruuje mýtus o normalizaci „vnucené“ svrchu husákovskými geronty, či dokonce „vnucené“ odjinud Kremlem, když přece všichni po roce 1968 museli prohlédnout a nikdo tomu již nevěřil. Pro pochopení toho, jak normalizace fungovala a že ji udržovali v chodu právě „stále věřící“ Standové Pekárkové, udělala Volha pro většinové publikum mnohem více než cokoliv, co se zde objevilo za posledních 30 let.
Není to bezchybná minisérie, silnější dramaturgie by jí bezesporu prospěla, ale právě skutečnost, že nehledá omluvy, nevytváří další historický barvotisk, jak dobrým lidem ubližovali zlí komunisté, ale naopak si nebere servítky, ať už jde o motivy postav, nebo některé momenty (mimořádně znepokojivé byly scény potratu nebo rozmluva Standy se synem o sexu), z ní činí mimořádné dílo, o kterém je dobré přemýšlet.
1.série (2023)
SEZNAM EPIZOD
DÍL 1: FOXTERIÉRY (FOXTERIÉRY) - Rok 1971. Čerstvý absolvent vojenské základní služby Stanislav Pekárek nastupuje jako řidič ČST. Brzy se otrká a vyráží na první exteriérové natáčení, kde získává přehled o názorech a fungování umělecké „sebranky“, ale i principech socialistické ekonomiky. Následné šmelení benzínových talonů se mu stává osudným. Státní bezpečnost na něj má háček a Pekárek podepisuje spolupráci. Má to i své výhody, sen o automobilu Volha je na dosah.
DÍL 2: HULIZA (HULIZA) - Léta normalizace. Pekárkovi je na přímluvu z vyšších míst přidělena Volha a nastupuje do redakce humoru a lidové zábavy. Ve víru televizních estrád, sexuálních dobrodružství a hromadění finančních bonusů jako by zapomněl nejen na rodinu, ale i na svůj faustovský úděl. Laxní spolupráce s StB mu neprochází, a tak musí přitvrdit. Opatrně začíná udávat své spolupracovníky. Ale ani on nezůstane bez škraloupu a je degradován na vrátného. Je mu jasné, že zpátky do sedla se dostane, jen když někoho obětuje. Režisérka Válová je první na řadě. Standa má vlastní omluvu: „Stejně to jsou všechno blbci, co se akorát nad nás, pracující, povyšujou.“
DÍL 3: TEL-EVÍZE (TEL-EVÍZE) - V autoprovozu zakládají řidiči Brigádu socialistické práce s cílem výjezdu na hokejové mistrovství světa ve Vídni. V exteriérech se Standa Pekárek seznámí se svou budoucí ženou, brzy čekají dítě a stěhují se do nového bytu. Standovi se náramně daří, ale není to zadarmo. Jeho další obětí je režisér Truhlář, kterému se stane osudnou jeho velká vášeň.
DÍL 4: MAESTRO (MAESTRO) - Jsou zlaté osmdesátky, období spartakiády. Pekárek je šťastný, přes sovětské vojáky šmelí s barevnými televizory a konečně mu do auta nastoupí i Karel Gott. Standa je „king“. Netuší ale, že si udělal mocného nepřítele. Vidina zájezdu na mistrovství ve Vídni je najednou pryč. Protistátní činnost produkčního Horáčka se sice odehrává mimo Pekárkovo zorné pole, ale Standa už je nebezpečně blízko.
DÍL 5: BALBA (BALBA) - Pekárkův první výjezd na Západ. Digitálky, bouráky a vídeňský Mexiko plac. Ale i tam musí plnit úkoly StB. Někde mezi natáčením pořadů Sejdeme se na Vlachovce a reportáže z JZD Slušovice dojde k zásadnímu otřesu. Postupně ho opustí matka, syn i druhá manželka. Revoluce. Estébáci převlékají kabáty a agent Volha je rázem postradatelný. Ale i pro něho má společnost nové uplatnění. Tři auta, dvě barevné televize a stabilní zaměstnání přece nemůže být prohra. Jak říká Standa: „Kdo tohle má?“
Postavy a obsazení
• Kryštof Hádek - řidič Standa Pekárek
• Klára Melíšková - Eva Pekárková, Standova matka
• Kristína Svarinská - Táňa Pekárková, Standova 2. manželka
• Jiří Lábus - Míla Vyhnálek, vedoucí autoprovozu
• Tomáš Jeřábek - produkční Josef Horáček
• Anna Geislerová - režisérka Vlasta Válová
• Bohumil Klepl - režisér Bedřich Truhlář
• Stanislav Majer - kameraman Zikmund
• Martin Pechlát - soudruh Brabec
• Vanda Hybnerová - šéfredaktorka Jungmannová
• Jiří Dvořák - estébák Labský
• Přemysl Bureš - příslušník StB Flégr
• Lukáš Příkazký - redaktor Zajíček
• Eliška Křenková - asistentka Dáša
• Aneta Krejčíková - sekretářka Květa
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 2.4.2023 - 30.4.2023
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 26.7.2023
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
„Standa Pekárek má v životě tři přání: řídit Volhu, jezdit pro Hulizu a vozit Goťáka.
OBSAH
Standa Pekárek má v životě tři přání: řídit volhu, jezdit pro redakci humoru a lidové zábavy a vozit Goťáka. Pětidílná minisérie Volha je adaptace stejnojmenného románu Karla Hynie napsaná neobyčejným, bizarním a přesně odposlechnutým jazykem. Lze ji vnímat jako svéráznou historii Československé televize s řadou neuvěřitelných, i když reálných „historek z natáčení“. Současně je však portrétem svého hlavního hrdiny – omezeného egocentrika, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků – jak si nakrást benzín, zfalšovat počet ujetých kilometrů, podvést manželku, zbavit se konkurence. Logicky se pak stává rovněž spolupracovníkem StB (s krycím jménem Volha), který bez jakýchkoliv výčitek svědomí donáší na všechny své spolupracovníky a pasažéry. (Česká televize)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Pamatuji si ten moment, kdy jsem viděl první díl tohoto seriálu. Vůbec jsem totiž nevěděl, co si o tom myslet. Všichni tu byli vulgární a hulvátský jelita a mě to ve výsledku docela sralo. Pak mi ale táta v diskuzi řekl, že dřív taková doba byla a já mu to nějak nechtěl věřit. Když mi to ale následně potvrdilo víc lidí nezávisle na sobě, chtělo se mi z toho "lidství" blejt. Nakonec jsem ale všech šest dílů slupnul jak malinu a i když tu Kryštof Hádek předvádí největšího kreténa české kinematografie od pádu opony, stydět se za to vůbec nemusí. Naopak. Česká televize do sebe docela solidně píchla a já musím říct, že i přes nechutenství z jednotlivých postav mě to prostředí a dění v příběhu zajímalo až do samotného konce. Navíc tu hodně dobře pracují s historickými reáliemi, prostředím a detaily. Takže Vám musí být už do předu jasné, kde ty největší svině své doby nakonec skončily... (Malarkey) 4*
Nevyrovnaný, tón tomu lítá od mrazivý / vtipný drobnokresby vykloubený doby až k lehčí cringe řachandě, ale k mýmu překvapení se drží jednoznačně na straně prvního. Pekárek je zdegenerovaný chemlonový Švejk, přesně to, co česká povaha udělala z druhdy pronikavý Haškovy satiry: karikaturu s pivečkem a to chce klid a nohy v teple svatozáří kolem bauchu. Žádné my a oni. Jen my cachtající se v blátě, výmluvách a morálních kompromisech, v nichž často nešlo o život, ale "jen" o klidnou existenci. Normalizace tu konečně není vyobrazená jako idylický ostrov rodinných pelíšků vs idiotský systém, ale jako vším a všemi prorůstající rakovina nudy, přetvářky a připrcávání, kterou spolutvoří státní aparát a lidi, kteří uzavírají různé formy tichých dohod - dokonce i když vzdorují. A nad tím vším se s pokojem Buddhy vznáší kurva, bavič a obratný existenční navigátor Standa, který má jednoduchý životní kompas: když to říká Goťák, tak to asi bude pravda. Rok 1989 není tlustá čára. A Pekárci dneska plní náměstí. Nenávidí cokoliv, co se odlišuje od jejich jednoduchý vize správnosti a nohou v teple. Píší svoje zamindrákovaný výlevy na ČSFD. Volha konečně nedělá z minulosti skanzen, ale napomáhá pochopit, v čem nás historie dokurvila a v čem jsme dokurvili my jí - a jak v tom vesele pokračujeme, protože je to v nás, ne v nich. Třicet let to trvalo, ale Pachlovi se to konečně povedlo. Má to všechno nějaký řešení? A mohu vám odpovědět protiotázkou? (Marigold) 4*
"Solidního udavače abys pohledal." Ale tady zrovna jednoho máme. Standu Pekárka. On je sice úplně hloupej, ale není blbej. Takže když si může u estébáků vybrat mezi mlácením a udáváním, tak si hbitě zvolí třetí možnost - udávání s výhodami. No řekněte mi, kdo tohle má? Kdo má za vlády komárů dvě barevný televize od Rusů, souloží s každou slečnou soudružkou a ještě si vyrazí výlet do bordelu ... tedy vlastně na hokej do Vídně? No přece ten, kdo zakládá brigádu socialistický práce a aktivně shání papír do sběru. Standa. Není mi sympatickej, ale nesoudím ho, protože jsem před podobnou volbou nestál a nejsem si jistej tím, jak bych na jeho místě obstál. Jenže já jsem za socíku nekradl benzín, nešířil samizdat a Kryla jsem poslouchal jen pod peřinou, takže jsem od STB nikdy nedostal nabídku, kterou nešlo odmítnout. Za to jsem všude kolem sebe viděl ty, který tenhle seriál dost přesně ukázal. Takhle se tady prostě žilo. Jen bych si dovolil oponovat v tom, že ti největší zmrdi se "Sametem" o něco přišli. Jejich spisy byly totiž včas skartovány a tak jsou dneska seznamy spolupracovníků STB plný Standů, kteří neměli s budováním rozvinutýho socialismu zase tak moc společnýho. (Jara.Cimrman.jr) 4*
VELKÁ RECENZE
Ještě donedávna hrála normalizace v českém filmu tajemného padoucha. Až Volha ukazuje, jak se v ní žilo Standům Pekárkům. A že jich bylo hodně.
Článek
Česká televize v neděli odvysílala závěrečný díl minisérie Volha. Z projektu, který se ještě před premiérou tvářil jako krapet hrubozrnnější Vyprávěj, tedy laskavé nostalgické ohlížení za minulým režimem, během všech pěti epizod vykrystalizovalo dílo, které se přese všechny chyby a nedostatky dá považovat za redefinující pohled na normalizaci v české společenské debatě.
První filmy o normalizaci začaly vznikat už krátce po revoluci a od té doby jedou až na výjimky podle stejného mustru – vykreslují zejména to (a ty) lepší z nás a rozdělují charaktery na hodné a zlé. I motivace a náměty tvůrců jsou mnohdy podobné – často se jedná o filmy o dospívání, nezřídka s prvky autobiografie. Zmínit můžeme třeba Báječná léta pod psa, Díky za každé nové ráno, Pupendo nebo z novějších kusů Něžné vlny.
Charaktery se tak velice často opakují – rodiče jsou sice šedá zóna, která je ovšem natolik mravně silná, že si chce s režimem zadat co nejméně. Tatínek je často ten vznětlivější, popudlivější, maminky naopak klidné síly, které však své muže bezmezně podporují a tolerují. V této tradiční nukleární rodině, příležitostně doplněné o prarodiče, se těžko vyskytne kolaborant s režimem, to by zápletku až příliš komplikovalo. Konflikty jsou proto vystavěny na půdorysu my vs. oni, rodina vs. všichni mimo rodinu, tedy straníci/papaláši/fízlové, do čehož si může své vzpomínky snadno naprojektovat prakticky každý, kdo zažil dobu před rokem 1989, ať už byl rodič, nebo ještě dítě.
Samostatnou kategorií jsou postavy disidentů a odpůrců režimu. Nejčastěji se vyskytují jako vedlejší postavy, ačkoliv by se podle některých internetových diskuzí zdálo, že by se filmy o nich dal zaplnit celý Netflix. Přitom až na biopic o Havlovi, chartistickou epizodu Českého století Je to jen rock'n'roll a na postavu vyhořelého dramatika v Poutech se ryzí disidenti často jen mihnou jako epizodní figury. Jejich přítomnost by se dala brát jako svého druhu cameo, jak v samotném filmu, tak i v životech hrdinů, pro které představují mimořádný, ale prchavý životní zážitek, kdy potkají entitu, která se svou odbojností vůči režimu zcela vymyká tehdejším měřítkům. Není to tak nepochopitelné, srovnáme-li milion členů polské Solidarity s mizivými skoro 2000 signatáři Charty.
Hlavní postavy se samozřejmě mohou i pošpinit. V takovém případě však prožívají niterný vnitřní boj, který může končit i malou revoltou proti režimu, jako v televizním filmu P.F. 77, kde signatářka Charty Vlasta Chramostová ironicky ztvárnila herečku, která je nucena podepsat Antichartu. Ve Hřebejkově Kawasakiho růži se musí zase celá rodina vypořádat se zjištěním, že jejich otec, čelní disident, si taky zapráskal na přítele umělce, který byl následně vyštván ze země. Avšak v duchu hesla „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“, film končí emotivním sebezpytováním, po němž následuje odpuštění všech – rodiny, přátel, veřejnosti, a dokonce i samotného exulanta z donucení.
Objevují se samozřejmě i vyložení antihrdinové jako hlavní protagonisté příběhu – vzpomeňme na ty nejznámější – agent StB Antonín ze Špačkových Pout nebo soudružka Drazděchová z Hřebejkovy Učitelky. Vesměs se přitom jedná o jedince, kteří svou moc čerpali z veřejně daných privilegií – zatímco první může beztrestně popouštět uzdu své sadistické povaze díky odznaku Státní bezpečnosti, ta druhá šikanuje děti i rodiče pro změnu z pozice předsedkyně místní organizace KSČ. Takto vysoce postavených hybatelů režimu ovšem nebylo zase tolik, aby se s nimi mohli diváci identifikovat, a velmi snadno je tak lze vykreslit jako svým způsobem cizorodý element, v němž stěží poznáme své nejbližší známé, či dokonce rodinu. Exaltovanost zla je v případě těchto figur tak značná, že působí spíše jako metafora celého režimu.
Katarze většiny filmů o normalizaci se dostavuje nejčastěji v podobě sametové revoluce. Hrdinové protrpěli všechny ústrky a nespravedlnost hloupějších, podlézavějších a závistivějších a pohled na balkon Melantrichu jim – a potažmo divákům – asociuje konec nespravedlnosti, získání svobod a napravení křivd. Zase však diváky neudolejme přílišným optimismem, vždy musí následovat mírný satirický štulec, jako když muzikant Louka v Koljovi cinká klíči na Václaváku společně s estébáky, kteří ho krátce předtím vyslýchali. Trest často nepřichází ani po 20 letech, jako ve zmíněné Kawasakiho růži, kdy bezcharakterní estébák vystupuje jako milovaný dědeček s laskavou tváří Ladislava Chudíka.
Právě skončená Volha ke všem těmto tradičním dějovým komponentům přistoupila s gustem fachmana s velkým bouracím kladivem. Hlavním (anti)hrdinou je prospěchářský a poživačný oportunista, který chce hlavně nerušeně proplouvat děním a vytěžit ze systému, co se dá. Je ryzím materialistou, neprožívá žádné složité vnitřní souboje o morálce a cti. Nejvyšší hodnotou je pro něj střádání aut („Kdo to má?“), barevná televize („Přece mu ji nenechám.“) a možnost si zasouložit s kolemjdoucí sukní. Není loajální vůči nikomu, a pokud, pak jen do doby, kdy mu nezačne téct do bot. V přístupu k ženám, ať už vlastním manželkám, nebo dcerám, jde o ryzího mizogyna, který chce manželskou krizi řešit tím, že „jí dá do držky“.
Sledování podobných situací bylo na jednu stranu nekomfortní a úmorné, protože Standa Pekárek je nenapravitelný zlý blb, na druhou stranu bylo osvěžující sledovat vůbec poprvé reflexi normalizace i z úhlu postavy, která neironicky adoruje špiona Minaříka za to, „jak ty věci v tom Německu vyšpiónoval“, a zcela bezelstně nechápe, jak někdo může nadávat na komunisty, když on se má přece dobře. A každý by se mohl mít stejně, „kdyby se lidi neokrádali a kradli ze státního“.
Volha si vysloužila odsuzující reakce za přílišnou vulgaritu (vážně, v roce 2023 to někomu vadí), za obsazení čtyřicetiletého Kryštofa Hádka do role dvacetiletého konformisty (pochopitelné, když se minisérie odehrává v průběhu 20 let), a dokonce zazněla i kritika, že exteriéry jsou moc opravené, „pamatuju si to špinavější a hnusnější“. Bizarní argumenty často připomínaly zdrcující odsudek časopisu Respekt na adresu normalizační epizody Českého století, kde si filozof Jan Patočka dovolil otevírat plechovku guláše, což vedlo k útokům na Pavla Kosatíka jako znevažovatele disentu.
Volha jde přitom ještě dál a pod pláštíkem karikatur dekonstruuje mýtus o normalizaci „vnucené“ svrchu husákovskými geronty, či dokonce „vnucené“ odjinud Kremlem, když přece všichni po roce 1968 museli prohlédnout a nikdo tomu již nevěřil. Pro pochopení toho, jak normalizace fungovala a že ji udržovali v chodu právě „stále věřící“ Standové Pekárkové, udělala Volha pro většinové publikum mnohem více než cokoliv, co se zde objevilo za posledních 30 let.
Není to bezchybná minisérie, silnější dramaturgie by jí bezesporu prospěla, ale právě skutečnost, že nehledá omluvy, nevytváří další historický barvotisk, jak dobrým lidem ubližovali zlí komunisté, ale naopak si nebere servítky, ať už jde o motivy postav, nebo některé momenty (mimořádně znepokojivé byly scény potratu nebo rozmluva Standy se synem o sexu), z ní činí mimořádné dílo, o kterém je dobré přemýšlet.
1.série (2023)
SEZNAM EPIZOD
DÍL 1: FOXTERIÉRY (FOXTERIÉRY) - Rok 1971. Čerstvý absolvent vojenské základní služby Stanislav Pekárek nastupuje jako řidič ČST. Brzy se otrká a vyráží na první exteriérové natáčení, kde získává přehled o názorech a fungování umělecké „sebranky“, ale i principech socialistické ekonomiky. Následné šmelení benzínových talonů se mu stává osudným. Státní bezpečnost na něj má háček a Pekárek podepisuje spolupráci. Má to i své výhody, sen o automobilu Volha je na dosah.
DÍL 2: HULIZA (HULIZA) - Léta normalizace. Pekárkovi je na přímluvu z vyšších míst přidělena Volha a nastupuje do redakce humoru a lidové zábavy. Ve víru televizních estrád, sexuálních dobrodružství a hromadění finančních bonusů jako by zapomněl nejen na rodinu, ale i na svůj faustovský úděl. Laxní spolupráce s StB mu neprochází, a tak musí přitvrdit. Opatrně začíná udávat své spolupracovníky. Ale ani on nezůstane bez škraloupu a je degradován na vrátného. Je mu jasné, že zpátky do sedla se dostane, jen když někoho obětuje. Režisérka Válová je první na řadě. Standa má vlastní omluvu: „Stejně to jsou všechno blbci, co se akorát nad nás, pracující, povyšujou.“
DÍL 3: TEL-EVÍZE (TEL-EVÍZE) - V autoprovozu zakládají řidiči Brigádu socialistické práce s cílem výjezdu na hokejové mistrovství světa ve Vídni. V exteriérech se Standa Pekárek seznámí se svou budoucí ženou, brzy čekají dítě a stěhují se do nového bytu. Standovi se náramně daří, ale není to zadarmo. Jeho další obětí je režisér Truhlář, kterému se stane osudnou jeho velká vášeň.
DÍL 4: MAESTRO (MAESTRO) - Jsou zlaté osmdesátky, období spartakiády. Pekárek je šťastný, přes sovětské vojáky šmelí s barevnými televizory a konečně mu do auta nastoupí i Karel Gott. Standa je „king“. Netuší ale, že si udělal mocného nepřítele. Vidina zájezdu na mistrovství ve Vídni je najednou pryč. Protistátní činnost produkčního Horáčka se sice odehrává mimo Pekárkovo zorné pole, ale Standa už je nebezpečně blízko.
DÍL 5: BALBA (BALBA) - Pekárkův první výjezd na Západ. Digitálky, bouráky a vídeňský Mexiko plac. Ale i tam musí plnit úkoly StB. Někde mezi natáčením pořadů Sejdeme se na Vlachovce a reportáže z JZD Slušovice dojde k zásadnímu otřesu. Postupně ho opustí matka, syn i druhá manželka. Revoluce. Estébáci převlékají kabáty a agent Volha je rázem postradatelný. Ale i pro něho má společnost nové uplatnění. Tři auta, dvě barevné televize a stabilní zaměstnání přece nemůže být prohra. Jak říká Standa: „Kdo tohle má?“
Postavy a obsazení
• Kryštof Hádek - řidič Standa Pekárek
• Klára Melíšková - Eva Pekárková, Standova matka
• Kristína Svarinská - Táňa Pekárková, Standova 2. manželka
• Jiří Lábus - Míla Vyhnálek, vedoucí autoprovozu
• Tomáš Jeřábek - produkční Josef Horáček
• Anna Geislerová - režisérka Vlasta Válová
• Bohumil Klepl - režisér Bedřich Truhlář
• Stanislav Majer - kameraman Zikmund
• Martin Pechlát - soudruh Brabec
• Vanda Hybnerová - šéfredaktorka Jungmannová
• Jiří Dvořák - estébák Labský
• Přemysl Bureš - příslušník StB Flégr
• Lukáš Příkazký - redaktor Zajíček
• Eliška Křenková - asistentka Dáša
• Aneta Krejčíková - sekretářka Květa
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 2.4.2023 - 30.4.2023
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 26.7.2023
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tvůrci a herci
Jan Pachl (Režie), Josef Viewegh (Produkce), Michal Pavlíček (Hudba), Marek Janda (Kamera), Petr Pauer (Střih), - (Casting), Jan Vlasák (Scénografie), Vladimíra Fomínová (Kostýmy), Helena Rovná (Kostýmy), Lukáš Martina (Zvuk), Lukáš Moudrý (Zvuk), Martin Valeš (Masky), Jana Bílková (Masky), Martin Větrovec (Masky), Jan Pachl (Scénář), Karel Hynie (kniha) (Kniha), Kryštof Hádek (Herec), Tomáš Jeřábek (Herec), Aňa Geislerová (Herec), Klára Melíšková (Herec), Stanislav Majer (Herec), Eliška Křenková (Herec), Jiří Lábus (Herec), Jiří Dvořák (Herec), Bohumil Klepl (Herec), Martin Pechlát (Herec), Lukáš Příkazký (Herec), Aneta Krejčíková (Herec), Pavel Řezníček (Herec), Přemysl Bureš (Herec), Robert Mikluš (Herec), Vanda Hybnerová (Herec), Tomáš Bambušek (Herec), Norbert Lichý (Herec), Alexej Pyško (Herec), Regina Labajová (Herec), David Depta (Herec), Natálie Řehořová (Herec), Jana Galinová (Herec), Lenka Andelová (Herec), Ivan Sochor (Herec), Štěpán Coufal (Herec), Zuzana Kasová (Herec), Otmar Brancuzský (Herec), Kristína Svarinská (Herec), Michael Weinberger (Herec), Michal Pazderka (Herec), Veronika Divišová (Herec), Kristal Swift (Herec), Roman Polák (Herec), Filip Menzel (Herec), Ivo Gogál (Herec), Peter Kočiš (Herec), Jiří Panzner (Herec), Cyril Drozda (Herec), David Punčochář (Herec), Jiří Bábek (Herec), Filip Čapka (Herec), Tereza Nekudová (Herec), Anna Kotlíková (Herec), Viktorie Čermáková (Herec), Marie Ludvíková (Herec), Jiří Zapletal (Herec), Šimon Jícha (Herec), Max Kubec (Herec), Jan Vondráček (Herec), Hana Igonda Ševčíková (Herec), Václav Šanda (Herec), Radek Volf (Herec), Ondřej Kavan (Herec), Michaela Hubačová (Herec), Gabriela Pejchalová (Herec), Petr Kotora (Herec), Eva Holubová (Herec), Matyáš Greif (Herec), Jitka Sedláčková (Herec), Jiří Maryško (Herec), Julia Issa (Herec), Roman Vojtek (Herec), Jan Révai (Herec), Miloslav Potiška (Herec), Jevgenij Libezňuk (Herec), Anja Dorušková (Herec), Tomáš Weiser (Herec), Barbora Pivná (Herec), Lilian Špoulová (Herec), Petr Pěknic (Herec), Anton Tataru (Herec), Philipp Schenker (Herec), Hanuš Bor (Herec), Kateřina Jebavá (Herec), Martina Prášilová (Herec), Kamil Švejda (Herec), Eduard Jenický (Herec), Marcela Holubcová (Herec), Jitka Nerudová (Herec), Petra Dubská (Herec)
2023/380/Česko/Drama
Zajímavost k filmu
- Záběry z vídeňského Mexikoplatzu, které se objeví v posledním dílu, se natáčely v pražské ulici V kotcích.
- Slečna, kterou si Pekárek (Kryštof Hádek) na Vlachovce zatáhne do sudu, je Petra Dubská, hvězda filmů pro dospělé s uměleckým jménem Krystal Swift.
- Vo filme zaznie pesnička Karla Gotta s nemeckým Bushidom - "Für immer jung" - hoci tá vyšla až v roku 2010.
- Slečna, kterou si Pekárek (Kryštof Hádek) na Vlachovce zatáhne do sudu, je Petra Dubská, hvězda filmů pro dospělé s uměleckým jménem Krystal Swift.
- Vo filme zaznie pesnička Karla Gotta s nemeckým Bushidom - "Für immer jung" - hoci tá vyšla až v roku 2010.
Odkazy
Hrají:
Kryštof Hádek, Tomáš Jeřábek, Aňa Geislerová, Klára Melíšková, Stanislav Majer, Eliška Křenková, Jiří Lábus, Jiří Dvořák, Bohumil Klepl, Martin Pechlát, Lukáš Příkazký, Aneta Krejčíková, Pavel Řezníček, Přemysl Bureš, Robert Mikluš, Vanda Hybnerová, Tomáš Bambušek, Norbert Lichý, Alexej Pyško, Regina Labajová, David Depta, Natálie Řehořová, Jana Galinová, Lenka Andelová, Ivan Sochor, Štěpán Coufal, Zuzana Kasová, Otmar Brancuzský, Kristína Svarinská, Michael Weinberger, Michal Pazderka, Veronika Divišová, Kristal Swift, Roman Polák, Filip Menzel, Ivo Gogál, Peter Kočiš, Jiří Panzner, Cyril Drozda, David Punčochář, Jiří Bábek, Filip Čapka, Tereza Nekudová, Anna Kotlíková, Viktorie Čermáková, Marie Ludvíková, Jiří Zapletal, Šimon Jícha, Max Kubec, Jan Vondráček, Hana Igonda Ševčíková, Václav Šanda, Radek Volf, Ondřej Kavan, Michaela Hubačová, Gabriela Pejchalová, Petr Kotora, Eva Holubová, Matyáš Greif, Jitka Sedláčková, Jiří Maryško, Julia Issa, Roman Vojtek, Jan Révai, Miloslav Potiška, Jevgenij Libezňuk, Anja Dorušková, Tomáš Weiser, Barbora Pivná, Lilian Špoulová, Petr Pěknic, Anton Tataru, Philipp Schenker, Hanuš Bor, Kateřina Jebavá, Martina Prášilová, Kamil Švejda, Eduard Jenický, Marcela Holubcová, Jitka Nerudová, Petra Dubská