Sedmikrásky / Sedmikrásky (1966/73/Československo/Experimentální, Komedie, Drama, Podobenství) 75%

07.10.2025 15:03
JEDNOU VĚTOU
„Kudy chodí, tudy provokují. Slavný film režisérky Věry Chytilové o dvou Mariích a o bludném kruhu pseudohodnot a pseudovztahů.“

OBSAH
Dvě mladé ženy, Marie I a Marie II, se rozhodnou být zkažené, protože svět kolem nich je také takový. A tak začnou hledat jakoukoliv legraci. Spolu zamotají hlavu několika postarším pánům, které pak nechají zaplatit velkou útratu a nakonec je posadí do vlaku. Okradou toaletářku, zahrávají si se zamilovaným mladíkem… Ale to všechno jim nestačí, protože chtějí být ještě zkaženější. A také si uvědomují, že si jich lidé okolo nevšímají. Jednoho dne se dostanou do luxusního hotelu, kde je v sále připravena opulentní hostina. To je teprve ta pravá příležitost se vyřádit… Provokativní moralistní groteska Sedmikrásky byla druhým celovečerním filmem Věry Chytilové (po realistickém dvojportrétu O něčem jiném). Film překvapil publikum, kritiku i oficiální kruhy svou silnou stylizací, která ho odlišovala od všech filmů tehdejší produkce. S podobně radikálním pojetím filmové estetiky přišla autorka i ve svém následujícím dile Ovoce stromů rajských jíme (1969). Pak následoval distanc až do roku 1976, kdy se autorce podařilo natočit hořkou komedii Hra o jablko. (oficiální text distributora) 

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% (Matty) 4 *

Trocha dada, trocha absurdna, hodně Chytilové... Filmové podobenství, které jsem nerozkódoval, filmový experiment, který nejsem schopen docenit, sice reflektuji jednotlivé řemeslně a umělecky dotažené složky, které se ale neskládají v nijaký funkční tvar. Paní Věra patrně předběhla dobu v mnoha ohledech, konkrétně Sedmikrásky se místy velmi blíží kompozicím (o mnoho pozdějšího) videoartu, smělá je práce s barvami, rozstříháním a opětovným složením filmového pásu do mozaiky...ale přesto ve mne zůstává dojem, že Sedmikrásky jsou pouhá experimentální hříčka a v podstatě jediný film České nové vlny, který se mi vysloveně nelíbí...i když cítím, že je to škoda... PS: Postřeh DaViDa´82 o podobnosti s komiksem Hana a Hana je trefný... (Radek99) 2*

Do předem vyprázdněné narace přidáme půl kila neortodoxní střihové režie, balení kamerové virtuozity, kapku s obrazem provázané a kapku obrazu protiřečící hudby, nevyčíslitelně drzosti, čtvrt litru odvahy experimentovat, špetku unikátní umělecké optiky a na závěr dva zlobivé okvětní plátky sedmikrásky, které s předstihem vybavíme dětsky nedětskou naivitou. Podusíme, promísíme, protřepeme a vyjde nám trocha příliš dlouhé anarchie s (ne)závažným(i) poselstvím(i). Krásný to reprezentant experimentálního klíčku Nouvelle Vague po československu. Jen toho feminismu by mohlo být méně... :) (Lavran) 4*

VELKÁ RECENZE
 Po dokumentárně laděném celovečerním debutu O něčem jiném (1963) natočila Věra Chytilová jedno ze stěžejních děl československé nové vlny, satirickou grotesku Sedmikrásky (1966), předznamenávající její spolupráci se scenáristkou a výtvarnicí Ester Krumbachovou a s kameramanem Jaroslavem Kučerou. Právě z této těsné spolupráce pramení výjimečnost Sedmikrásek po významové i formální stránce. Titulními „sedmikráskami“ jsou dvě dívky, Marie I a Marie II (v podání nehereček Jitky Cerhové a Ivany Karbanové), jež se rozhodnou být tak zkažené, jako je zkažený svět kolem nich. Podle toho se začnou chovat: nemají žádnou minulost a pohybují se v kruhu tvořeném maloměstskými atributy: malý byt, plovárna, noční podnik, nádraží. Provokují svým chováním a pitvořením, ale jejich „akce“ nakonec nemají zamýšlený účinek. Když se po zpustošení připravené hostiny začnou topit ve vodě, slíbí, že už budou hodné, pracovité a šťastné. Po svém se pokusí napravit to, co pokazily... Nadčasovost provokativní morality se vymyká konkrétní sociálně-politické realitě, v níž film vznikal. Marie I a Marie II si nedělají starosti s tradiční morálkou a slušností a radostně balamutí muže, které přitahuje jejich půvab. Protagonistky se pohybují mimo hranice etiky a řídí se jen pravidly hry „vadí nevadí“, která posouvají podle toho, jak se hra vyvíjí. Jejich „zkaženost“ ovšem působí v kontextu katastrof moderního světa jen jako nevinná rebelie. Představitelky Sedmikrásek tak demonstrují ženskou nespoutanost, jež předznamenává feministické trendy, a vytvářejí rámec pro budoucí chytilovské ženské postavy, které bojují o sebeprosazení v mužském světě (Hra o jablko, 1976, Pasti, pasti pastičky, 1998, Hezké chvilky bez záruky, 2006). „Nebezpečnost“ filmu vynikla až po sestřihu, takže snímek ceněný domácí i mezinárodní kritikou se setkal ze strany oficiálních míst s odmítnutím. Ve své interpelaci v červnu 1967 konzervativní poslanec Národního shromáždění Jaroslav Pružinec pronesl, že Sedmikrásky, stejně jako třeba Němcův film O slavnosti a hostech, „nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného. Ptáme se režiséra Němce a Chytilové, jaké pracovní, politické a zábavné poučení přinesou tyto zmetky našemu pracujícímu lidu v továrnách, na polích, na stavbách a na ostatních pracovištích”. Podle Chytilové bylo „v groteskním filozofickém dokumentu“ tvůrčím záměrem upozornit na povrchnost určitého životního stylu ve světě pseudohodnot a pseudovztahů, na nebezpečí pozérství, na neschopnost být sám sebou. Sedmikrásky jsou vzdálené psychologickému kriticismu nové vlny a svou experimentální povahou a vizuálně-dramatickým stylem působí jako ojedinělý monument. Sedmikrásky byly digitálně uvedeny v roce 2008 v rámci projektu Media EU nazvaného Europe’s Finest za spolupráce belgických firem HovelorD a XDC SA. V roce 2012 je pak uvedla Asociace českých filmových klubů v Projektu 100 2012 (kromě projekce z jedné 35mm kopie byla kinům nabízena i možnost formátů DCP a DVD). Národní filmový archiv vrátil Sedmikrásky na plátna kin roku 2022 v digitálně restaurované verzi. Obnovená premiéra se uskutečnila na 75. mezinárodním filmovém festivalu Cannes 22. května 2022, v červnu pak snímek vstoupil do českých kin.

PODROBNÝ POPIS FILMU
Různé dokumentární záběry z bombardování. Dvě dívky, Marie I (tmavovláska) a Marie II (plavovláska), jsou přesvědčeny, že „všechno se na tom světě kazí“, a proto se rozhodnou být také zkažené. Jejich zásadou je, že „nic nevadí“. Tráví život na plovárně a v nočních podnicích, kde se přátelí s toaletářkami. Žijí v malém bytě. Marie I je v restauraci se starším pánem. Představí se mu jako Jiřina a tváří se upejpavě. Ke stolu se jim vnutí Marie II, údajně Jiřinina sestra Jarmila. Ta si k nelibosti zaskočeného muže začne objednávat jídlo i pití. Pán neví, jak se má zachovat, zatímco dívky se svým trikem baví. Když se Jarmila dosyta nají, zeptá se nevinně, kdy pánovi jede vlak. Všichni tři dorazí na nádraží. Muž pošle sestru pro noviny a Jiřina mu vysvětlí, že ho před ní vydávala za strýce svého chlapce z Jičína, aby na ni doma neřekla, že se tahá se starými. Dívky naloží vyjeveného ctitele do vlaku. Dobře se tím baví. V nočním podniku kamarádky ztropí při kabaretním vystoupení tanečního páru výtržnost a vrchní je vyvede. Marie I zavře doma plyn, který si pustila kamarádka, ale přitom nechala otevřené okno. Marie II se urazí, když jí vyčte její „tahání se“. Na plovárně se však smíří. Krátce nato opakují přítelkyně stejnou hru s jiným starším pánem, tentokrát jako Marcelka a Miluška, ale když muže posadí na vlak, usoudí, že je to už nebaví; byl to jejich pátý „případ“. Snaží se vymyslet něco, „co by byla legrace a ještě větší špatnost“. Nahá Marie II je jako Julie v bytě světáka, který sbírá motýly a který se vyznává ze své zamilovanosti. Věčně zpívající toaletářka chce udělat dívkám kávu a ony jí zatím ukradnou drobné. Marie II tvrdí, že je zkaženější, protože krade a lže, ale podle Marie I lže každý. Chtějí provést něco „opravdu velkého“. Doma zapálí rozvěšený toaletní papír. Julii volá zamilovaný světák. Zatímco se jí opět vyznává, dívky si nůžkami stříhají jídlo. Marie II ani neví, jak se její ctitel jmenuje. Marie I přiběhne za kamarádkou k toaletářce a vynadá jí, že ji nechala samotnou s nápadníkem. Tím je tentokrát stařec s bradkou, kterého musejí obě políbit. Společně pak honí vlak. Naskočí do něj. Dívky vzápětí vyskočí, ale stařík také. Proto naskočí znova, což se už pánovi nepodaří. Kamarádky se později vypotácejí celé zamazané z tunelu. To je definitivní konec této „legrace“; musejí si vymyslet ještě „horší“ život. Dívky se doma nudí. Baví se jmény svých ctitelů, jež mají napsaná na zdech a na stropě. Za dveřmi volá na Marii II mladík Honza, který se jí asi opravdu líbí. Ta to však nemůže dát najevo před dorážející kamarádkou. Na plovárně se dívky baví o tom, že se už nemají rády, ale pak se zase usmíří. Nudí se přiopilé po zavírací hodině v prázdné restauraci. Doma si udělají koupel a baví se o umírání a o identitě. Podle Marie I není důkaz, že její přítelkyně existuje: na rozdíl od ní není v bytě hlášená a nikde nepracuje. Obě mluví o tom, že by se něco mělo dít, ale nevědí co. Po další noci v podniku se ocitnou na šrotišti a udělají si módní přehlídku. Ráno volají na zahradníka, ale ten si jich nevšímá, stejně jako dělníci, jedoucí na kolech do práce. Dívky to zaskočí, ale utěšují se tím, že jsou ještě mladé a mají život před sebou. Na ulici najdou důkaz své existence v zahozené oloupané kukuřici, kterou si nabraly v poli. Doma se v posteli navzájem balí do prostěradel a rozhodnou se, že už nikdy nepůjdou na procházku. Navzájem se „rozstříhají“ nůžkami. Jednou se ocitnou v podzemí velkého domu. Nákladním výtahem (s označením Do výživy) vyjedou do vyššího patra. Ocitnou se v sále s připravenou hostinou. Bez zábran se pustí do divoké pustošivé žranice. V bujnosti po sobě začnou házet dorty, rozbíjejí nádobí i zařízení sálu. Udělají si módní přehlídku. Když je kolem nich dokonalá spoušť, začnou se houpat na křišťálovém lustru. Skončí ve vodě. (Titulek) Jedině tak mohly skončit. Bylo by vůbec možné napravit to, co bylo zničeno? Dívky se topí a volají o pomoc. Houpou se na podaných bidlech, ale pomoci se nedočkají, dokud neřeknou, že už nebudou zkažené. Pak se vrátí do zničeného sálu, obalené papírem, a začnou horlivě napravovat škody. Šeptem se utěšují, že když budou hodné a pracovité, budou šťastné. Srovnávají rozbité talíře a skleničky, upravují zbytky jídel. Pak si spokojeně lehnou na stůl. Marie I se ptá, zda si hrají na to, že jsou šťastné. Podle Marie II jsou doopravdy šťastné, což prý nevadí. Náhle na ně spadne lustr a objeví se záběry bombardování, podobné těm z titulkové pasáže. Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem.

OCENĚNÍ
Ocenění na festivalech a další ocenění
Trilobit – Nejvyšší české filmové ocenění za nejlepší film roku 1966 udělené Československou filmovou a televizní unií. 
Grand Prix – Získal na belgickém filmovém festivalu v roce 1967. 
Grand Prix de l'UCC Cahiers du Cinéma – Udělena v roce 1969. 
Zařazení mezi 100 nejlepších filmů režírovaných ženami – Film se umístil na 6. místě v žebříčku sestaveném odborníky z celého světa. 
Zařazení mezi 28 nejlepších filmů všech dob – V roce 2022 byl film zařazen na 28. místo v prestižním žebříčku Sight & Sound, což jej činí nejvýše hodnoceným českým filmem v tomto seznamu.
Mezinárodní filmový festival v Locarnu, 1966 – film získal Zvláštní uznání poroty.
Mezinárodní filmový festival v Benátkách, 1966 – nominace a uznání kritiky za inovativní režii a vizuální styl.
Belgický filmový festival, 1968 – Grand Prix za nejlepší film.
Festival francouzských filmových kritiků, 1967 – film byl vybrán jako jeden z nejlepších zahraničních filmů roku.
Mezinárodní festival filmu pro ženy a děti, 1969 – získal Grand Prix de l'UCC Cahiers du Cinéma.

Postavy a obsazení
• Ivana Karbanová - Marie II (blondýnka) 
• Jitka Cerhová - Marie I (bruneta) 
• Marie Češková - žena v koupelně
• Jiřina Myšková - asistentka na toaletě
• Marcela Březinová - asistentka na WC
• Julius Albert - starší playboy
• Oldřich Hora - playboy
• Jan Klusák - mladší playboy
• Josef Koníček - tanečník
• Jaromír Vomáčka - šťastný gentleman

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČSSR: 30.12.1966 Ústřední půjčovna filmů 
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 1.11.2006 Bontonfilm 
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
 
Sledování na VOD
Oneplay - CZdabing
DaFilms - CZ dabing
KVIFF TV - CZ dabing |  EN titulky
 
Tvůrci a herci
Věra Chytilová (Režie), Rudolf Hájek (Produkce/Vedoucí výroby), Jiří Šust (Hudba), Jiří Šlitr (Hudba), Jaroslav Kučera (Kamera), Miroslav Hájek (Střih), - (Casting), Karel Lier (Scénografie), Ester Krumbachová (Kostýmy), Anna Beránková (Kostýmy), Ladislav Hausdorf (Zvuk), Ladislav Bacílek (Masky), Ester Krumbachová (Scénář), Věra Chytilová (Scénář), Ivana Karbanová (Herec), Jitka Cerhová (Herec), Marie Češková (Herec), Jiřina Myšková (Herec), Julius Albert (Herec), Oldřich Hora (Herec), Jan Klusák (Herec), Josef Koníček (Herec), Jaromír Vomáčka (Herec), Václav Chochola (Herec), František Uldrich (Herec), Oldřich Bašus (Herec), Robert Kühnel (Herec), Miroslava Babůrková (Herec), Jiří Menzel (Herec),
 
1966/73/Československo/Experimentální, Komedie, Drama, Podobenství
 
Zajímavost k filmu
- Režisérce filmu bylo z politických míst mimo jiné vyčítáno, že v závěrečné scéně znehodnotila velké množství potravin. Věra Chytilová proto ještě dodatečně přidala titulek: „Tento film je věnován lidem, kteří se pohoršují nad pošlapaným salátem.“
- Film byl v roce 2008 digitálně restaurován v projektu Media EU Europe’s Finest. [Zdroj: filmovyprehled.cz]
- V listopadu 2019 BBC vyhodnotilo anketu o 100 nejlepších filmů režírovaných ženami. Sedmikrásky se umístily na 6. místě. Hlasovalo celkem 368 expertů (filmoví kritici, novináři, programoví ředitelé festivalů, akademici...) z 84 zemí světa. Každý porotce mohl své hlasy udělit deseti filmům. V anketě se sešlo 761 filmů, zvítězilo Piano (1993).
- Film se dostal do 100 nejlepších komedií všech dob podle BBC. Hodnotilo 253 kritiků z 52 zemí. BBC se zeptalo 118 žen a 135 mužů. Jen čtyři ze 100 filmů měly za režiséra ženu.
- V roce 1967 interpeloval v Národním shromáždění poslanec Pružinec jménem dvaceti dalších poslanců proti filmům Sedmikrásky a O slavnosti a hostech (1966). Kritizoval, že jmenované filmy "nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“. Ve své řeči žádal stažení z kin i snímků Mučedníci lásky (1966), Ve znamení raka (1966) a Hotel pro cizince (1966). Vláda sice projev oficiálně odmítla, ale v praxi bylo promítání filmů zakázáno. 
- Film získal Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Bergamu. 
- Po natočení filmu režisérke Věre Chytilovéj ponúkla zmluvu jedna z najznámejších filmových spoločností Warner Brothers, dnes skôr známa pod menom Warner Bros. Režisérka na to spomína: "Je to pravda ponúkli, ale ja som odmietla a či toho neľutujem ?.Nie. Ale mohli by mi to vyčítať moje deti. Určite by to dnes mali jednoduchšie ako Francúzi. Ja som z nich nechcela urobiť cudzincov. A navyše sa mi Brothers chceli pliesť do obsadenia a to pre mňa bolo neznesiteľné. Mám rada český jazyk, v inom by som sa ťažko mohla tak pádne vyjadriť." 
- Spoluprácu na scenári odmietol režisérkou pôvodne oslovený Ivan Vyskočil.
 
Odkazy
 

 

Štítky:

| | | | | | | | | | | | |

Zpět