Marlon Brando /filmový herec/
04.02.2025 16:59
Životopis
Pochází ze středostavovské rodiny výrobce chemických přípravků a ochotnické herečky. Už jako dítě dělal svou svéhlavostí potíže rodičům a učitelům. Otec ho proto v bláhové naději, že se naučí disciplíně, přihlásil do Shattuckovy vojenské akademie v minnesotském Faribaultu, odkud však byl záhy vyloučen. Uvažoval o vstupu do bohosloveckého semináře, ale místo toho založil pětičlennou hudební skupinu Brando and His Knights, která se však nedočkala ani jednoho veřejného koncertu.
Šest měsíců pracoval jako dělník při kladení drenážních trubek, než se rozhodl následovat své dvě starší sestry do New Yorku. Zájem o divadlo, který v něm pěstovala matka a sestra Jocelyn, ho podnítil ke vstupu do dramatické dílny Erwina Piscatora při manhattanské New School for Social Research, kde jeho hereckou průpravu vedla v duchu Stanislavského metody Stella Adlerová.
V roce 1944 debutoval na jevišti broadwayského Music Box Theatre rolí nejstaršího syna norského přistěhovalce Nelse ve hře Johna Van Drutena Vzpomínám na maminku. Druhou osobností, která zásadně ovlivnila jeho herecký vývoj, byl Elia Kazan, režisér a spoluzakladatel Actors Studia. Pod jeho citlivým a inspirativním pedagogickým vedením si dokonale osvojil techniku psychoanalytického uchopení role, díky níž dosáhl posléze maximální psychologické přesvědčivosti a sugestivity při budování svých charakterů před film. kamerou.
V roce 1947 zazářil na Broadwayi v Kazanově inscenaci Williamsova dramatu Tramvaj do stanice Touha; za tutéž postavu primitivního a násilnického Stanleyho Kowalského, kterou si zopakoval v Kazanově stejnojmenné film. verzi, byl nominován na Oscara 1951. Spolupráce s Kazanem vyvrcholila dvěma strhujícími kreacemi, jimiž si rázem získal respekt kritiky a přízeň producentů.
Titulní úloha legendárního vůdce mexické revoluce Emiliana Zapaty v životopisném dramatu Viva Zapata! mu vynesla ocenění na MFF v Cannes 1952, cenu BAFTA 1952 a nominaci na Oscara 1952, který mu byl udělen o dva roky později stejně jako cena BAFTA za roli dokařského dělníka a bývalého boxera Terryho Malloye, který se vzepře zločineckým praktikám odborového předáka (Lee J. Cobb), v sociálním dramatu V přístavu. Postava Johnnyho, vůdce bandy výrostků na motocyklech, kteří narušují klid provinčního městečka, v dramatu Divoch (r. L. Benedek), z něho učinila poč. 50. let idol mládeže revoltující proti rodičovským autoritám podobně jako z jeho dvou koleů z Actors Studia Montgomeryho Clifta a Jamese Deana.
Výbušnou a přece snadno zranitelnou povahu mají i mnozí jeho další film. hrdinové, kteří utrpěli porážku vzdor tomu, že převyšovali své protivníky. V následujícím desetiletí se mu nepodařilo najít tolik rolí srovnatelných s předchozími; volil špatné scénáře a nevhodné spolupracovníky. Při prosazování svých záměrů a představ se dostával stále častěji do ostrých sporů s režiséry a producenty.
K nemilé popularitě přispěla také jeho manželství s indickou herečkou Anne Kashfiovou (1957-59) a mexickou herečkou Movitou Castenadaovou (1960-68) a dále milostný vztah s Tahiťankou Taritou Teriipaiaovou. 1959 založil produkční společnost Pennebaker Productions (nazvanou podle matčina dívčího jména), pro niž natočil ve vlastní režii nekonvenční western Křivák, vyznamenaný na MFF v San Sebastianu 1961.
Zlom ve upadající kariéře nastal v pol. 60. let, kdy zaujal rolí šerifa Caldera, ochraňujícího uprchlého vězně (Robert Redford) před zfanatizovanými obyvateli malého města, ve společensko-kritickém dramatu Štvanice (r. A. Penn). Zároveň se radikalizoval i ve svých politických názorech; účastnil se mírových manifestací a veřejně hájil černošská práva, nekompromisně vystupoval na obranu amerických Indiánů, což demonstroval mj. odmítnutím Oscara 1972 i Zlatého glóbu 1972 za ztvárnění postavy Dona Vita Corleoneho, ctihodného otce mafiánské rodiny, ve film. přepisu románové ságy Maria Puza Kmotr (r. F. F. Coppola).
Další strhující výkon, jímž se ucházel o Oscara 1973, podal v existenciálním psychologickém dramatu Poslední tango v Paříži (r. B. Bertolucci), kde ztělesnil stárnoucího, životem zhrzeného Američana Paula, který naváže nekonvenční milostný poměr s frivolní dívka (Maria Schneiderová). Přes problematickou kvalitu některých filmů, ve kterých hrál během 70. let, nutno vyzdvihnout ještě postavy krutého pronásledovatele zlodějů koní Roberta E. Lee Claytona ve westernu Zastavení na Missouri (r. A. Penn) a dezintegrovaného plukovníka Kurtze, jehož likvidací je pověřen mladý kapitán (Martin Sheen), v epickém podobenství vietnamského konfliktu Apokalypsa (r. F. F. Coppola).
Z jeho stále vzácnějších film. vystoupení bylo nejúspěšnější účinkování v rasovém dramatu Bílé období sucha (r. E. Palcyová), v němž ztělesnil malou, ale výraznou postavu jihoafrického advokáta McKenzieho (nominace na Oscara, na Zlatý glóbus a cenu BAFTA). Za úlohu amerického nacistického předáka George Lincolna Rockwella v TV seriálu Kořeny získal cenu Emmy 1979.
Motivací příležitostných návratů M. B. před kameru, při nichž si účtuje za několikaminutové účinkování miliónové honoráře, jsou finanční problémy, kterými je neustále pronásledován, ať už vlastní vinou či zásluhou některých svých nezdárných potomků, zejm. syna Christiana, který byl odsouzený za vraždu přítele své těhotné sestry Cheyenne. Od pol. 60. let M. B. často pobývá na svém tichomořském atolu Tetiaroa. Spolu s novinářem Robertem Lindseyem sepsal paměti, které vyšly pod názvem Songs My Mother Taught Me (1994, Brando: Písně, které mě naučila matka). O jeho tvorbě vznikla řada dokumentárních filmů, např. Marlon Brando: The Wild One (TV-1995, Marlon Brando - ČTV; r. Paul Joyce). Jeho starší sestra Jocelyn Brandová je také herečkou.
Celé jméno: Marlon Brando, Jr
Datum a místo narození: 3. dubna C Omaha, Nebraska Spojené státy americké
Datum a místo úmrtí: 1. července 2004 (ve věku 80 let) Los Angeles, Kalifornie Spojené státy americké
Místo pohřbení: Tahiti údolí Smrti
KARIÉRA STRUČNĚ
Marlon Brando Jr. (3. dubna 1924 – 1. července 2004) byl americký herec, režisér a politický aktivista, považovaný za jednoho z největších herců 20. století. Jeho kariéra trvala více než šest desetiletí a zahrnovala širokou škálu filmových rolí, které ovlivnily vývoj kinematografie. Je známý i díky množství filmových ocenění, která za svého života získal, a mezi jedny z nejznámějších filmů, ve kterých se objevil, patří Kmotr (1972), V přístavu (1954), Tramvaj do stanice Touha (1951), Apokalypsa (1979), Poslední tango v Paříži (1972) nebo Sayonara (1957). Účastnil se též různých aktivistických akcí, například afroamerického hnutí za občanská práva, jehož závěrem bylo zrovnoprávnění Afroameričanů a bělochů.
Prvních výrazných úspěchů dosáhl díky snímku Tramvaj do stanice Touha, původně vytvořeného jako divadelní hra Tennessee Williamse, kde ztvárnil postavu Stanleye Kowalskiho, díky čemuž byl nominován na Cenu akademie pro nejlepšího herce v hlavní roli. Skvělé ohlasy mu též vynesla role Terryho Malloye ve filmu V přístavu, za kterou nakonec získal Oscara pro nejlepší mužský výkon. Tuto cenu získal i za roli Emiliana Zapata ve snímku Viva Zapata! a za roli Marca Antonia v adaptaci Shakespearovy hry Julius Caesar, vytvořené v roce 1953 Josephem L. Mankiewiczem. Roku 1957 byl na základě novely Jamese A. Michenera natočen film Sayonara, za který též získal Oscara pro nejlepšího herce v hlavní roli.
Méně úspěšné období přišlo v podobě šedesátých let. Nejdříve režíroval a hrál ve westernu Křivák, který skončil jako kulturní i finanční fiasko. Následně ztvárnil hlavní roli ve filmu Vzpoura na Bounty, vytvořeném podle stejnojmenné knižní předlohy od Jamese Normana Halla a Charlese Nordhoffa. Ani tento film nebyl úspěšný a zbytek desetiletí nebyl o nic lepší: neobjevil se tehdy v žádném dobře hodnoceném filmu. Změnu přinesl rok 1972, kdy si zahrál postavu Dona Vita Corleona v Kmotrovi a získal Oscara. Tato jeho role bývá kritiky považována za jeho nejlepší. Společně s další nominací na Cenu Akademie za Poslední tango v Paříži se Brando znovu dostal na vrchol své slávy a v letech 1972 a 1973 se umístil na šestém a desátém místě na seznamu nejvýdělečnějších hvězd.
Jeho herecký styl inspiroval celou hereckou generaci 50. a 60. let 20. století včetně Jamese Deana, Paula Newmana, Roberta De Niro, Al Pacina, Jacka Nicholsona a dalších, přičemž je mu připisován, jak významný vliv na samotné filmové herectví, tak i fakt, že se stal tím nejlepším příkladem tzv. Stanislavského herecké metody, která zdůrazňuje propojení psychických procesů a fyzického jednání, které herci umožňuje propracovat se k ovládnutí a opětovnému navození emocionálních pocitů své postavy i k racionální kontrole celistvého hereckého výkonu
Americký filmový institut označil Branda jako čtvrtou největší filmovou hvězdu z řad mužů s debutovým rokem 1950 a déle. Společně s Charliem Chaplinem a Marilyn Monroe byl roku 1999 magazínem Time označen za jednu za sta nejdůležitějších osob 20. století.
Zemřel 1. července 2004, jako osmdesátiletý, na respirační selhání.
Prvních výrazných úspěchů dosáhl díky snímku Tramvaj do stanice Touha, původně vytvořeného jako divadelní hra Tennessee Williamse, kde ztvárnil postavu Stanleye Kowalskiho, díky čemuž byl nominován na Cenu akademie pro nejlepšího herce v hlavní roli. Skvělé ohlasy mu též vynesla role Terryho Malloye ve filmu V přístavu, za kterou nakonec získal Oscara pro nejlepší mužský výkon. Tuto cenu získal i za roli Emiliana Zapata ve snímku Viva Zapata! a za roli Marca Antonia v adaptaci Shakespearovy hry Julius Caesar, vytvořené v roce 1953 Josephem L. Mankiewiczem. Roku 1957 byl na základě novely Jamese A. Michenera natočen film Sayonara, za který též získal Oscara pro nejlepšího herce v hlavní roli.
Méně úspěšné období přišlo v podobě šedesátých let. Nejdříve režíroval a hrál ve westernu Křivák, který skončil jako kulturní i finanční fiasko. Následně ztvárnil hlavní roli ve filmu Vzpoura na Bounty, vytvořeném podle stejnojmenné knižní předlohy od Jamese Normana Halla a Charlese Nordhoffa. Ani tento film nebyl úspěšný a zbytek desetiletí nebyl o nic lepší: neobjevil se tehdy v žádném dobře hodnoceném filmu. Změnu přinesl rok 1972, kdy si zahrál postavu Dona Vita Corleona v Kmotrovi a získal Oscara. Tato jeho role bývá kritiky považována za jeho nejlepší. Společně s další nominací na Cenu Akademie za Poslední tango v Paříži se Brando znovu dostal na vrchol své slávy a v letech 1972 a 1973 se umístil na šestém a desátém místě na seznamu nejvýdělečnějších hvězd.
Jeho herecký styl inspiroval celou hereckou generaci 50. a 60. let 20. století včetně Jamese Deana, Paula Newmana, Roberta De Niro, Al Pacina, Jacka Nicholsona a dalších, přičemž je mu připisován, jak významný vliv na samotné filmové herectví, tak i fakt, že se stal tím nejlepším příkladem tzv. Stanislavského herecké metody, která zdůrazňuje propojení psychických procesů a fyzického jednání, které herci umožňuje propracovat se k ovládnutí a opětovnému navození emocionálních pocitů své postavy i k racionální kontrole celistvého hereckého výkonu
Americký filmový institut označil Branda jako čtvrtou největší filmovou hvězdu z řad mužů s debutovým rokem 1950 a déle. Společně s Charliem Chaplinem a Marilyn Monroe byl roku 1999 magazínem Time označen za jednu za sta nejdůležitějších osob 20. století.
Zemřel 1. července 2004, jako osmdesátiletý, na respirační selhání.
Životopis
Pochází ze středostavovské rodiny výrobce chemických přípravků a ochotnické herečky. Už jako dítě dělal svou svéhlavostí potíže rodičům a učitelům. Otec ho proto v bláhové naději, že se naučí disciplíně, přihlásil do Shattuckovy vojenské akademie v minnesotském Faribaultu, odkud však byl záhy vyloučen. Uvažoval o vstupu do bohosloveckého semináře, ale místo toho založil pětičlennou hudební skupinu Brando and His Knights, která se však nedočkala ani jednoho veřejného koncertu.
Šest měsíců pracoval jako dělník při kladení drenážních trubek, než se rozhodl následovat své dvě starší sestry do New Yorku. Zájem o divadlo, který v něm pěstovala matka a sestra Jocelyn, ho podnítil ke vstupu do dramatické dílny Erwina Piscatora při manhattanské New School for Social Research, kde jeho hereckou průpravu vedla v duchu Stanislavského metody Stella Adlerová.
V roce 1944 debutoval na jevišti broadwayského Music Box Theatre rolí nejstaršího syna norského přistěhovalce Nelse ve hře Johna Van Drutena Vzpomínám na maminku. Druhou osobností, která zásadně ovlivnila jeho herecký vývoj, byl Elia Kazan, režisér a spoluzakladatel Actors Studia. Pod jeho citlivým a inspirativním pedagogickým vedením si dokonale osvojil techniku psychoanalytického uchopení role, díky níž dosáhl posléze maximální psychologické přesvědčivosti a sugestivity při budování svých charakterů před film. kamerou.
V roce 1947 zazářil na Broadwayi v Kazanově inscenaci Williamsova dramatu Tramvaj do stanice Touha; za tutéž postavu primitivního a násilnického Stanleyho Kowalského, kterou si zopakoval v Kazanově stejnojmenné film. verzi, byl nominován na Oscara 1951. Spolupráce s Kazanem vyvrcholila dvěma strhujícími kreacemi, jimiž si rázem získal respekt kritiky a přízeň producentů.
Titulní úloha legendárního vůdce mexické revoluce Emiliana Zapaty v životopisném dramatu Viva Zapata! mu vynesla ocenění na MFF v Cannes 1952, cenu BAFTA 1952 a nominaci na Oscara 1952, který mu byl udělen o dva roky později stejně jako cena BAFTA za roli dokařského dělníka a bývalého boxera Terryho Malloye, který se vzepře zločineckým praktikám odborového předáka (Lee J. Cobb), v sociálním dramatu V přístavu. Postava Johnnyho, vůdce bandy výrostků na motocyklech, kteří narušují klid provinčního městečka, v dramatu Divoch (r. L. Benedek), z něho učinila poč. 50. let idol mládeže revoltující proti rodičovským autoritám podobně jako z jeho dvou koleů z Actors Studia Montgomeryho Clifta a Jamese Deana.
Výbušnou a přece snadno zranitelnou povahu mají i mnozí jeho další film. hrdinové, kteří utrpěli porážku vzdor tomu, že převyšovali své protivníky. V následujícím desetiletí se mu nepodařilo najít tolik rolí srovnatelných s předchozími; volil špatné scénáře a nevhodné spolupracovníky. Při prosazování svých záměrů a představ se dostával stále častěji do ostrých sporů s režiséry a producenty.
K nemilé popularitě přispěla také jeho manželství s indickou herečkou Anne Kashfiovou (1957-59) a mexickou herečkou Movitou Castenadaovou (1960-68) a dále milostný vztah s Tahiťankou Taritou Teriipaiaovou. 1959 založil produkční společnost Pennebaker Productions (nazvanou podle matčina dívčího jména), pro niž natočil ve vlastní režii nekonvenční western Křivák, vyznamenaný na MFF v San Sebastianu 1961.
Zlom ve upadající kariéře nastal v pol. 60. let, kdy zaujal rolí šerifa Caldera, ochraňujícího uprchlého vězně (Robert Redford) před zfanatizovanými obyvateli malého města, ve společensko-kritickém dramatu Štvanice (r. A. Penn). Zároveň se radikalizoval i ve svých politických názorech; účastnil se mírových manifestací a veřejně hájil černošská práva, nekompromisně vystupoval na obranu amerických Indiánů, což demonstroval mj. odmítnutím Oscara 1972 i Zlatého glóbu 1972 za ztvárnění postavy Dona Vita Corleoneho, ctihodného otce mafiánské rodiny, ve film. přepisu románové ságy Maria Puza Kmotr (r. F. F. Coppola).
Další strhující výkon, jímž se ucházel o Oscara 1973, podal v existenciálním psychologickém dramatu Poslední tango v Paříži (r. B. Bertolucci), kde ztělesnil stárnoucího, životem zhrzeného Američana Paula, který naváže nekonvenční milostný poměr s frivolní dívka (Maria Schneiderová). Přes problematickou kvalitu některých filmů, ve kterých hrál během 70. let, nutno vyzdvihnout ještě postavy krutého pronásledovatele zlodějů koní Roberta E. Lee Claytona ve westernu Zastavení na Missouri (r. A. Penn) a dezintegrovaného plukovníka Kurtze, jehož likvidací je pověřen mladý kapitán (Martin Sheen), v epickém podobenství vietnamského konfliktu Apokalypsa (r. F. F. Coppola).
Z jeho stále vzácnějších film. vystoupení bylo nejúspěšnější účinkování v rasovém dramatu Bílé období sucha (r. E. Palcyová), v němž ztělesnil malou, ale výraznou postavu jihoafrického advokáta McKenzieho (nominace na Oscara, na Zlatý glóbus a cenu BAFTA). Za úlohu amerického nacistického předáka George Lincolna Rockwella v TV seriálu Kořeny získal cenu Emmy 1979.
Motivací příležitostných návratů M. B. před kameru, při nichž si účtuje za několikaminutové účinkování miliónové honoráře, jsou finanční problémy, kterými je neustále pronásledován, ať už vlastní vinou či zásluhou některých svých nezdárných potomků, zejm. syna Christiana, který byl odsouzený za vraždu přítele své těhotné sestry Cheyenne. Od pol. 60. let M. B. často pobývá na svém tichomořském atolu Tetiaroa. Spolu s novinářem Robertem Lindseyem sepsal paměti, které vyšly pod názvem Songs My Mother Taught Me (1994, Brando: Písně, které mě naučila matka). O jeho tvorbě vznikla řada dokumentárních filmů, např. Marlon Brando: The Wild One (TV-1995, Marlon Brando - ČTV; r. Paul Joyce). Jeho starší sestra Jocelyn Brandová je také herečkou.
ODKAZY