Vlasta Burian /filmový herec, režisér a scenárista/
04.02.2025 14:02
Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi (* 1863), který byl původem ze vsi Tuchom na Nymbursku než se přestěhoval za prací do Liberce a jeho o pět let starší manželce Marii Burianové, rozené Škaloudové (* 1858), která měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou (*1884). V Liberci prožil Vlasta Burian prvních deset let svého života. Roku 1901 se jeho rodina přestěhovala na pražské předměstí Žižkov.
Celé jméno: Josef Vlastimil Burian
Datum a místo narození: 9. dubna 1891 Rakousko-Uhersko Liberec
Datum a místo úmrtí: 31. ledna 1962 (ve věku 70 let) Praha Československo
Místo pohřbení: Vyšehrad Praha
Pamětní deska: Na stadionu fotbalového klubu Viktorie Žižkov náměstí Winstona Churchilla 1800/2, 13000 Praha 3 - Žižkov, Česko
Pamětní deska: Na stadionu fotbalového klubu Sparta Praha Milady Horákové 1066/98, 17000 Praha 7 - Bubeneč, Česko
Vzpomínka: V areálu pražské zoologické zahrady v Praze U Trojského zámku 120/3, 171 00 Praha 7
Nemovitost: Vila Vlasty Buriana Kadeřávkovská 1072/13, 160 00 Praha 6 - Dejvice, Česko
KARIÉRA STRUČNĚ
Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian (9. dubna 1891 Liberec – 31. ledna 1962 Praha), přezdívaný Král komiků, byl český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, majitel dostihové stáje a jezdec na koních, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, mecenáš, spisovatel, mim a imitátor, který se díky mimořádné kombinaci talentu, ambicí a živelnosti vypracoval na hvězdu českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců a vůbec celebrit první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace, což fatálně poznamenalo jeho postavení i kariéru. Jeho obliba však utrpěla jen dočasně a trvá dodnes, o čemž svědčí vítězství v anketě České televize o „Krále komiků“ a časté televizní reprízy jeho filmů.
Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi (* 1863), který byl původem ze vsi Tuchom na Nymbursku než se přestěhoval za prací do Liberce a jeho o pět let starší manželce Marii Burianové, rozené Škaloudové (* 1858), která měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou (*1884). V Liberci prožil Vlasta Burian prvních deset let svého života. Roku 1901 se jeho rodina přestěhovala na pražské předměstí Žižkov.
Kromě herectví byl Burian také talentovaným sportovcem. Vynikal zejména jako fotbalový brankář a hrál za týmy jako Slavoj Žižkov, Sparta Praha a Viktoria Žižkov. Aktivně se věnoval také cyklistice a tenisu, ve kterých dosahoval významných úspěchů.
Svou profesionální hereckou kariéru zahájil v kabaretech a divadlech v Praze, kde rychle získal popularitu díky svému komediálnímu talentu a schopnosti imitace. V roce 1925 založil vlastní divadlo, které se stalo jedním z nejúspěšnějších v tehdejším Československu.
Ve 30. a 40. letech 20. století se Burian proslavil v mnoha filmových komediích, které jsou dodnes oblíbené. Mezi jeho nejznámější filmy patří "To neznáte Hadimršku", "Funebrák", "Anton Špelec, ostrostřelec" či "Přednosta stanice". Jeho častým filmovým partnerem byl herec Jaroslav Marvan.
Po druhé světové válce byl Burian obviněn z kolaborace s nacisty, což vedlo k jeho krátkému uvěznění a zákazu činnosti. Ačkoli byl v roce 1994 oficiálně rehabilitován, tato obvinění měla negativní dopad na jeho kariéru a osobní život.
1.obvinění: V rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, konkrétně Jana Masaryka. Obhajoba: K tomu byl donucen nacisty. A svědci, kteří skeč v rozhlase slyšeli, se divili, že Burian nebyl Němci za toto vystoupení nařčen ze sabotáže, protože prý strašnější výkon neslyšeli… A dalším vystoupením se vyhýbal předstíráním různých nemocí.
2.obvinění: Ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka. Obhajoba: Ve skutečnosti byli u Buriana ve vile Němci jen jednou, a to když na udání sousedů hledali na zahradě údajně zakopané zbraně. A s K. H. Frankem se viděl Burian pouze jednou, a to v restauraci.
3.obvinění: Uplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu, a když za Protektorátu byl benzín na příděl, získal ho nepoctivým způsobem, i to, že jako jeden z mála mohl vůbec s autem jezdit. Obhajoba: S autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem a ne z dovolení Němců.
4.obvinění: Využitím německé protekce mohl vystoupit v Národním divadle jako principál ve Smetanově Prodané nevěstě. Obhajoba: Žádost, aby mohl pohostinsky vystupovat, si však Burian v divadle podal sám, aby demonstroval své upřímné „češství“, a vedení ho ochotně, bez nátlaku kladně vyřídilo. U soudu se také obhajoval, že schválně nepřijal role v německých filmech v dobách okupace.
5.obvinění: Zdravil nacistickým pozdravem „hajlováním“ (zdviženou pravicí). Obhajoba: Zde Burian vypověděl, že takto nezdravil a pokud vůbec zdravil na jevišti se zdviženou pravicí, že to byla ruka se zaťatou pěstí, nebo že tento úkon doprovázel slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů“, což mělo velký ohlas u diváků doprovázený salvami smíchu. Podle pamětníků dokonce vystoupil za okupace na jevišti s bičem a na něm bylo připevněno velké tiskací C. Když se ho poté ptali, co to znamená, tak odpověděl: „To je bič, na něm cé.“ Za takové provokace mohl za protektorátu hrozit trest vězení nebo dokonce smrti (podle knihy Vlasta Burian na cestě do 21. století, ve které Ondřej Suchý zpracoval obvinění a následnou Burianovu obhajobu podle dobových materiálů).
Svou profesionální hereckou kariéru zahájil v kabaretech a divadlech v Praze, kde rychle získal popularitu díky svému komediálnímu talentu a schopnosti imitace. V roce 1925 založil vlastní divadlo, které se stalo jedním z nejúspěšnějších v tehdejším Československu.
Ve 30. a 40. letech 20. století se Burian proslavil v mnoha filmových komediích, které jsou dodnes oblíbené. Mezi jeho nejznámější filmy patří "To neznáte Hadimršku", "Funebrák", "Anton Špelec, ostrostřelec" či "Přednosta stanice". Jeho častým filmovým partnerem byl herec Jaroslav Marvan.
Po druhé světové válce byl Burian obviněn z kolaborace s nacisty, což vedlo k jeho krátkému uvěznění a zákazu činnosti. Ačkoli byl v roce 1994 oficiálně rehabilitován, tato obvinění měla negativní dopad na jeho kariéru a osobní život.
1.obvinění: V rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, konkrétně Jana Masaryka. Obhajoba: K tomu byl donucen nacisty. A svědci, kteří skeč v rozhlase slyšeli, se divili, že Burian nebyl Němci za toto vystoupení nařčen ze sabotáže, protože prý strašnější výkon neslyšeli… A dalším vystoupením se vyhýbal předstíráním různých nemocí.
2.obvinění: Ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka. Obhajoba: Ve skutečnosti byli u Buriana ve vile Němci jen jednou, a to když na udání sousedů hledali na zahradě údajně zakopané zbraně. A s K. H. Frankem se viděl Burian pouze jednou, a to v restauraci.
3.obvinění: Uplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu, a když za Protektorátu byl benzín na příděl, získal ho nepoctivým způsobem, i to, že jako jeden z mála mohl vůbec s autem jezdit. Obhajoba: S autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem a ne z dovolení Němců.
4.obvinění: Využitím německé protekce mohl vystoupit v Národním divadle jako principál ve Smetanově Prodané nevěstě. Obhajoba: Žádost, aby mohl pohostinsky vystupovat, si však Burian v divadle podal sám, aby demonstroval své upřímné „češství“, a vedení ho ochotně, bez nátlaku kladně vyřídilo. U soudu se také obhajoval, že schválně nepřijal role v německých filmech v dobách okupace.
5.obvinění: Zdravil nacistickým pozdravem „hajlováním“ (zdviženou pravicí). Obhajoba: Zde Burian vypověděl, že takto nezdravil a pokud vůbec zdravil na jevišti se zdviženou pravicí, že to byla ruka se zaťatou pěstí, nebo že tento úkon doprovázel slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů“, což mělo velký ohlas u diváků doprovázený salvami smíchu. Podle pamětníků dokonce vystoupil za okupace na jevišti s bičem a na něm bylo připevněno velké tiskací C. Když se ho poté ptali, co to znamená, tak odpověděl: „To je bič, na něm cé.“ Za takové provokace mohl za protektorátu hrozit trest vězení nebo dokonce smrti (podle knihy Vlasta Burian na cestě do 21. století, ve které Ondřej Suchý zpracoval obvinění a následnou Burianovu obhajobu podle dobových materiálů).
Vlasta Burian zemřel 31. ledna 1962 v Praze. Jeho odkaz však žije dál prostřednictvím jeho filmů a divadelních záznamů, které dodnes baví diváky svým jedinečným humorem a hereckým mistrovstvím. Rok po jeho smrti byl natočen střihový dokument Král komiků (o Burianovi byly natočeny celkem čtyři střihové filmy) a začala reedice jeho gramofonových desek. V roce 1994 byl rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu.
Životopis
Narodil se v Liberci, kde také vychodil obecnou školu a začíná se tu probouzet jeho divadelní krev. Vlasta Burian byl synem krejčího Antonína Buriana, vášnivého divadelního ochotníka, jehož krejčovská dílna byla i uměleckým střediskem těch, kteří měli to neodolatelné nutkání po slávě na prknech, které znamenají svět. Tehdy se v Liberci mluvilo spíše německy než česky. Divadlo proto mělo i vlastenecký charakter. Antonín Burian se po čase přestěhoval s rodinou do Prahy na Žižkov, na periférii města, a Vlastovi byla určena obchodnická kariéra. Proto začal chodit i do obchodní školy. Mimo jiné pracoval také jako příručí ve Vopálkově obchodě s textilem na Perštýně. Žižkov Vlastu silně ovlivnil. Tehdejší Žižkov měl své hospůdky, v nichž účinkovali nejen harmonikáři a různí zpěváci, ale i také různí lidoví komici a baviči. Jedním takovým populárním komikem byl Václav Srb. Tohoto komika Vlasta sledoval častokrát téměř bez dechu. Byl jeho idolem.
Dále se na tehdejší Žižkově vyskytovalo mnoho biografů, které měly na Vlastu vliv a hodně se tu sportovalo. Velmi populární byl fotbal. Vnitřní Praha naopak žila operou, která tehdy byla v módě a Vlastu Buriana krom divadla hodně přitahovala. Zkrátka Vlasta Burian se hodně zajímal o divadlo, operu a sport a z něj především o fotbal, ping pong a tenis. Nejméně ho zajímal právě obchod. Vlasta Burian rád hrával fotbal a nejraději chytal v brance. Fotbalovému umění zůstal věrný po celý život. Byl nejen uznávaným brankářem, ale také nadšeným fotbalovým fanouškem. Hrál za Slavoj a Union Žižkov a později za Viktorku a Spartu.
Sportovci byli jeho prvními posluchači, diváky a prvním obecenstvem. Bavil je mimickými parodiemi, ale i operou. Sportovní klub byl prvním jevištěm Vlasty Buriana. Už v této době byl ve svém okolí velmi populární. Jednoho dne mu dal jeho otec požehnání, aby zkusil štěstí u divadla. Vlasta Burian si to namířil přímo do Národního divadla. Jednak tam působila opera, kterou obdivoval, ale jako fanoušek znal i operní pěvkyni, na kterou čekával u zadního východu a od níž nyní očekával pomoc. Ta se opravdu přimluvila a pan kapelník pozval nadějného pěvce ke zkoušce. Pan kapelník byl jeho výkonem nadmíru spokojen a slíbil angažmá. Poznamenali si Vlastovu adresu, ale tím to také skončilo.
Pak zkoušel štěstí ve Švandově divadle. Bylo to tehdy slavné divadlo, které hrálo ve dvou budovách (v Aréně a u Libuše) a které mělo velký soubor. Ve velké oblibě tam byla opereta. Soubor byl plný tenoristů, subret, tanečníků a tanečnic. Vlastovi se podařilo stát se členem těchto souborů. Zpočátku si toho moc nezahrál. Jako začátečníka ho k roli skoro nikdo nepustil. A tak si Vlasta Burian spíše sám pro sebe prozpěvoval v šatně. Jednou mu jeden kolega poradil, ať napřed zkusí štěstí na venkově u kočovných společností. Vlasta poslechl a odešel z Prahy. V kočovných společnostech hrával a zpíval i v operách a v operetách. Velmi často docházelo k tomu, že nedostával ani gáži. Když se vrátil do Prahy, byl nešťastný, utrmácený, hladový, vypukla první světová válka. Opět začínal vystupovat po hospodách, kde si na úspěch nemohl stěžovat. Začínal to opět zkoušet s divadlem, ale tato cesta k němu byla stále těžká. Dostával maximálně role sboristů. Např. K. H. Hillar mu odmítal dávat větší roli s tím, že neumí ani pořádně mluvit.
Jednoho dne ho kontaktoval Karel Hašler, písničkář, který byl ředitelem kavárny Rokoko. Vlasta Burian tedy přestoupil z vinohradského jeviště do Rokoka. Zde začal dostávat plat ve výši 200 korun. Vlasta Burian se stával čím dál tím populárnější. D8le však vedle hraní divadla docházel na Letnou hrát fotbal. Při přijetí do Rokoka měl také podmínku, že mu nebude ve hraní fotbalu bráněno. Kvůli tomu často jeho čísla, např. Muž s penkalou byla posouvána až na konec večera. Jeho představení se stávala velikými šlágry a čekalo se na ně celý večer po celé představení. Vlasta Burian hledal velmi dlouho k sobě partnera. Chtěl vytvořit populární kabaretní dvojici. Měl však vyhraněnou představu o tom, koho by jím měl být. Nikdo se mu nehodil. Až si vzpomněl na svého přítele, klavíristu Dalibora Ptáka. Je třeba dodat, že Vlasta Burian za první světové války jistý čas působil i jako c. k. rakouský vojín, ale nejdále se dostal do Komárna, odtud podle vlastního tvrzení zdrhl a jako dezertér se potuloval se svým přítelem Daliborem Ptákem po Čechách. Účinkoval i v Mělníku a na dalších mnoha místech a vydělali si docela dost peněz.
Vlasta Burian si čím dál více uvědomoval, že má zvláštní dar rozesmávat druhé lidi. Humor se mu postupně stal podstatou divadla. Neměl žádné školy a ani žádnou odbornou průpravu. Vlasta Burian působil i v karlínském Varieté. Po válce v Praze rostly lidové kabarety jako houby po dešti. Vlasta Burian prošel několika těmito kabarety, a vlastně ty se staly jeho školou.
V době, kdy v těchto v kabaretech začínal, tak v Praze mezi komiky kraloval Ferenc Futurista. Vlasta Burian se stával pro Ference největším konkurentem. Na rozdíl on něj měl schopnost odposlouchávat a odpozorovávat chování obyčejných lidí a následně toto chování napodobovat a parodovat. Rok po první světové válce se Vlasta Burian oženil. Jeho manželka se jmenovala Nina Červenková. Právě jeho manželka Vlastu opět začala tlačit směrem od kabaretů k divadlu.
Ve filmu se poprvé objevil až v r. 1923 a to v němém snímku Tu ten kámen. Vedle toho již účinkoval ve Švandově divadle na Smíchově, ve Stavovském divadle a dokonce i v Národním. V dalších filmech se objevil až po čtyřech letech a to hned ve třech. Angažoval ho režisér Svatopluk Innemann. Byly to filmy Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové a Milenky starého kriminálníka. Objevení Vlasty Buriana na plátně bylo senzací Prahy. Lid, který znal Buriana z kabaretů se hrnul do biografů. Vlasta Burian se však filmu polekal, protože byl němý a jeho gagy závisely na zvukovém projevu. Burianovi na filmu dále vadilo, že neměl přímý kontakt s divákem. A tak v podstatě až do nástupu zvukové éry další nabídky filmařů odmítal. Opět hrál v divadle, např. v Adrii, ale i ve svém vlastním divadle. Ve třicátých letech se dostává postupně na vrchol slávy. S divadlem se dostává do centra Prahy a časem začíná vystupovat ve zvukových filmech. Na rohu Jungmannovy a Lazarské ulice se otevírá Divadlo Vlasty Buriana. K. H. Hillar, který o něm kdysi prohlásil, že neumí mluvit, ho nyní láká do souboru Národního divadla. V této chvíli Burian Hillara odmítá a celý život toho pak lituje. Vlasta Burian hrál ve svém divadle denně, častokrát i ve třech představeních. Vždy bylo zcela vyprodáno. Vedle toho točil a točil hodně. Někdy 3 až 4 filmy ročně. Některé filmy se natáčely ve dvou verzích – v české a v německé. Bylo zfilmováno mnoho divadelních her, které se hrály v jeho divadle.
Ve čtyřicátých letech natočil Vlasta Burian šest zvukových filmů. Vlasta Burian byl populární u nás i v Německu a v Rakousku. Když nastala okupace, byl vyhledáván okupanty, kteří se mu obdivovali. Vlasta Burian žil z potlesku a obdivu. V r. 1942 obdržel národní cenu u příležitosti narozenin protektorátního prezidenta Emila Háchy. Po jednom vystoupení v rozhlase se zalekl hněvu českého lidu. Odmítal pak nabídky hrát v česko-německých filmech. V r. 1943 je jeho divadlo zavřeno. V r. 1945 byl zatčen a zajištěn. Byl obviněn z kolaborace. Za vinu je mu mimo jiné dáváno vystoupení v rozhlasové skeči Hvězdy na Baltimore, v němž zesměšňoval Jana Masaryka. V r. 1947 byl odsouzen za údajnou spolupráci s nacisty ke třem měsícům odnětí svobody a k peněžité pokutě půl miliónu korun. Dále měl na několik let úplně zakázanou činnost. Z otřesu, který zažil se pak nikdy nevzpamatoval. Oporou mu byla jenom paní Nina.
V r. 1950 v kladenském městském divadle poprvé opět vystupuje po ukončení distance na jevišti. Byl přivítán bouřlivým potleskem. Později se stává členem Státního divadla v Karlíně. V r. 1951 se vrací před filmovou kameru titulem Slepice a kostelník. V padesátých letech účinkuje ještě v několika filmech z nichž nejvýznamnějším je Byl jednou jeden král, kde se objevil po boku Jana Wericha. Dne 31. ledna 1962 Vlasta Burian umírá. O tři měsíce později umírá jeho žena Nina. V r. 1994 byl Vlasta Burian rehabilitován. (FDB)
„Král komiků Vlasta Burian daroval v roce 1934 pražské ZOO dva lachtany pojmenované Hýta a Batul a stal se jejich mecenášem. Společnost přátel V.Buriana věnovala tento reliéf u příležitosti 80 let založení pražské ZOO a 120.výročí narození Vlasty Buriana 2011“.
FILMOVÝ PŘEHLED
VLASTA BURIAN (vl. jm. Josef Vlastimil Burian, podle matriky Josephus Wlastimil Burian, nar. 9.4.1891, Liberec – zem. 31.1.1962, Praha) vyrůstal v rodině krejčího a nadšeného ochotníka. Nedokončil obchodní školu v Praze a vyučil se příručím v obchodě s textilem. S velkým zájmem se celý život věnoval sportu; byl mj. brankářem fotbalového mužstva A.C. Sparta a hrál závodně tenis i hokej. Jako zpěvák mimořádného hlasového fondu, parodista, imitátor a excentrik nezaměnitelné klaunské dikce začínal na předměstích, ale brzy se dostal do pražských kabaretů (Varieté, U Deutschů, Montmartr, U kuřího oka, Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna) a zároveň působil jako sborista v operetních souborech v Praze, Brně a Plzni. V roce 1924 hostoval poprvé v Národním divadle, kde později, v roce 1943, hrál s velkým úspěchem principála v Prodané nevěstě. V letech 1925-44 provozoval vlastní repertoárové Divadlo V. Buriana. Soustředil kolem sebe stálý soubor herců (mj. Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl a Václav Trégl), s nimiž vystupoval i před kamerou. Pro údajnou kolaboraci s nacisty, jež mu nebyla nikdy prokázána, byl v roce 1947 odsouzen k peněžité pokutě a k tříměsíčnímu vězení. Plně rehabilitován byl až v roce 1994. Po válce nesměl pět let na jeviště, pak získal angažmá ve Státním divadle v Karlíně a od roku 1953 až do smrti vystupoval na estrádních zájezdech. Představoval jedinečný komediální typ, schopný nejen virtuózního excentrického humoru, ale i spontánního, obecně sdělného tragikomického výrazu. Vynikl bohatým rejstříkem hlasových a mimických prostředků, smyslem pro detail, a schopnostmi groteskní nadsázky a situační či konverzační improvizace. Jeho projev byl symbiózou pěveckého, pohybového, deklamačního i klaunského mistrovství, jež z něho i díky cílevědomosti učinilo nejpopulárnějšího českého komika. K výsadnímu postavení „krále komiků“ přispěl značnou měrou film, v němž začínal v němé éře. Teprve nástup zvuku mu však umožnil plně vyniknout. Díky jazykovým znalostem natáčel filmy i v německých verzích. Řada jeho snímků vycházela z frašek nebo výstupů, v nichž exceloval již na jevišti, ale na plátně je mnohdy interpretoval pod jinými názvy a v novém pojetí. Jeho hrdinové zůstávají povětšinou trochu podivínští, jsou často popudliví až choleričtí a mají furiantské či šibalské rysy. Vesměs to bývají staří mládenci, často úředníci (To neznáte Hadimršku, Ducháček to zařídí, Katakomby) či postavy v různých, nejen vojenských uniformách (C. a k. polní maršálek, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Anton Špelec, ostrostřelec, Pobočník Jeho Výsosti, Tři vejce do skla, On a jeho sestra, Funebrák, Hrdinný kapitán Korkorán, Přednosta stanice, Nejlepší člověk). Výtečně se cítil v postavách obyčejných lidí solidního stavu s jejich malichernostmi, spořivostí a chytráctvím. Výjimečně překvapil nezvykle uměřenými a ukázněnými výkony, např. jako Chlestakov v přepisu Gogolova Revizora nebo rytmistr Kyllian v dramatu U snědeného krámu podle románu Ignáta Herrmanna. K nejhodnotnějším z třiadvaceti filmů jeho vrcholného období (1930-42) patří zejména Lamačovy a Fričovy komedie. Ačkoliv se po poválečné perzekuci, jež podlomila jeho zdraví i psychiku, vrátil před kameru, jeho projev už postrádal někdejší jiskru a ani velikost rolí neodpovídala jeho formátu. V hereckém duelu s Janem Werichem, po jehož boku se objevil v pohádce Byl jednou jeden král…, namluvil Trnkův animovaný film Dva mrazíci (1954). Nepříliš známé jsou jeho literární pokusy: několik frašek, humoristický román ze sportovního prostředí Klub fotbalových panen (1937) a čtyři nadiktované svazky pohádek. O jeho tvorbě vznikly střihové filmy Kolotoč humoru (1953; r. Miroslav J. Krňanský, Bohumil Brejcha), Vlasta Burian (1958; Bohumil Brejcha), Král komiků (1963; r. Rudolf Jaroš, Vladimír Sís) a Portrét krále komiků (1987; r. Bohuslav Musil) a jeho pohnutými osudy se kromě řady povrchních publikací zabývají na seriózní bázi knihy E.A. Longena Král komiků (1928, 1979), Antonína a Petra Králových Vlasta Burian (1969), Jiřího Hrbase Vlasta Burian (1983), Ondřeje Suchého Vlasta Burian – komik století (1991), Vladimíra Justa Věc: Vlasta Burian (1991) a Vlasta Burian – Mystérium smíchu (1993). – Filmografie (herec, není-li uvedeno jinak): Tu ten kámen (1923; r. Karel Anton), Falešná kočička (1926; r. Svatopluk Innemann), Lásky Kačenky Strnadové (1926; r. Svatopluk Innemann), Milenky starého kriminálníka (1927; r. Svatopluk Innemann), C. a k. polní maršálek (1930; r. Karel Lamač), On a jeho sestra (1931; r. Karel Lamač, Martin Frič), To neznáte Hadimršku (1931; r. Karel Lamač, Martin Frič), Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932; r. Karel Lamač), Funebrák (1932; r. Karel Lamač), Anton Špelec, ostrostřelec (1932; r. Martin Frič), Pobočník Jeho Výsosti (1933; r. Martin Frič), Dvanáct křesel (1933; r. Martin Frič, Michał Waszyński), Revizor (1933; r. Martin Frič), U snědeného krámu (1933; r. Martin Frič), Hrdinný kapitán Korkorán (1934; r. Miroslav Cikán), Nezlobte dědečka (1934; r. Karel Lamač), Hrdina jedné noci (1935; r. Martin Frič), Tři vejce do skla (1937; r. Martin Frič), Ducháček to zařídí (1938; r. Karel Lamač), U pokladny stál… (1939; r. Karel Lamač), Ulice zpívá (1939; spol. r. Čeněk Šlégl, Ladislav Brom; + spol. režie), Katakomby (1940; r. Martin Frič), Baron Prášil (1940; r. Martin Frič; v 60. letech znovu uveden pod názvem Když Burian prášil), Přednosta stanice (1941; r. Jan Sviták), Provdám svou ženu (1941; r. Miroslav Cikán), Ryba na suchu (1942; r. Vladimír Slavínský), Zlaté dno (1942; r. Vladimír Slavínský), Slepice a kostelník (1950; r. Oldřich Lipský, Jan Strejček), Nejlepší člověk (1954; r. Václav Wasserman, Ivo Novák), Byl jednou jeden král… (1954; r. Bořivoj Zeman), Muž v povětří (1955; r. Miroslav Cikán), Zaostřit prosím! (1956; r. Martin Frič). -fik- (2008)
ODKAZY