.jpg?ph=28b6509dcf)
Jiřina Štěpničková /filmová herečka/
04.02.2025 14:02
Celé jméno: Jiřina Štěpničková
Datum a místo narození: 3. dubna 1912 Praha
Datum a místo úmrtí: 5. září 1985 (ve věku 73 let) Praha Československo
Místo pohřbení: Olšanské hřbitovy Praha Česko, Od 2022 Slavín, Vyšehrad Praha Česko
Pamětní dlaždice Jiřiny Štěpničkové: Městské divadlo Kladno Divadelní 1702, 272 01 Kladno 1
KARIÉRA STRUČNĚ
Její rodina pocházela z Českomoravské vrchoviny, ona však žila a studovala v Praze. Již v době svých studií hostovala v roce 1928 v Osvobozeném divadle a později hrála v Národním divadle. Na filmovém plátně se začala objevovat v první polovině 30. let, zviditelnila se roku 1935, kdy hrála v Maryše. Během války se v německých filmech z vlastní vůle neobjevovala. Jejím prvním manželem se stal medik Ilja Kopřiva (1919–2018), se kterým se seznámila v dobříšském sanatoriu. Svatbu měli 28. března 1942 v Želechovicích nad Dřevnicí[1] (současně s jejím kamarádem, režisérem Václavem Wassermanem), rozvedli se v září 1943. Po válce žila nějakou dobu v zahraničí, její syn Jiří ze vztahu s výtvarníkem Janem Samcem (1917–1988) se narodil v Londýně. Podepsala výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu. Později se stala obětí jedné z akcí komunistické tajné policie a následně byla po dvoudenním procesu odsouzena v prosinci 1952 k patnácti letům vězení.
Studium na konzervatoři v Praze nedokončila a odešla v roce 1930 do pražského Národního divadla, po šesti letech změnila angažmá a mezi lety 1936 až 1951 hrála v Divadle na Vinohradech, střídavě jako stálý host nebo člen. U filmu se objevila na počátku 30. let. Pozornost se k ní začala obracet po roli v Maryše, byla dost obsazovaná, ale vždy trochu ve stínu ostatních prvorepublikových hereček. Hrála hlavně smutné role nešťastně zamilovaných dívek a žen, ale diváci ji viděli i v několika komediích. Po propuštění z vězení nastoupila do souboru Městského divadla v Kladně (1961–1962), od roku 1962 až do svého skonu (1985) byla členkou pražského Realistického divadla
Ve filmu debutovala v roce 1931 rolí švadlenky Emilky Šefelínové v komedii "Muži v offsidu". Následně se stala uznávanou představitelkou vesnických dívek a žen, například ve filmu "Maryša". Během druhé světové války odmítala hrát v německých filmech a dokonce podstoupila operaci zdravého kolena, aby se vyhnula natáčení.
Po válce se pokusila emigrovat, ale byla zatčena a v roce 1952 odsouzena za velezradu k 15 letům vězení. Po propuštění v roce 1960 se vrátila k herectví a působila v Realistickém divadle v Praze až do své smrti 5. září 1985.
Studium na konzervatoři v Praze nedokončila a odešla v roce 1930 do pražského Národního divadla, po šesti letech změnila angažmá a mezi lety 1936 až 1951 hrála v Divadle na Vinohradech, střídavě jako stálý host nebo člen. U filmu se objevila na počátku 30. let. Pozornost se k ní začala obracet po roli v Maryše, byla dost obsazovaná, ale vždy trochu ve stínu ostatních prvorepublikových hereček. Hrála hlavně smutné role nešťastně zamilovaných dívek a žen, ale diváci ji viděli i v několika komediích. Po propuštění z vězení nastoupila do souboru Městského divadla v Kladně (1961–1962), od roku 1962 až do svého skonu (1985) byla členkou pražského Realistického divadla
Ve filmu debutovala v roce 1931 rolí švadlenky Emilky Šefelínové v komedii "Muži v offsidu". Následně se stala uznávanou představitelkou vesnických dívek a žen, například ve filmu "Maryša". Během druhé světové války odmítala hrát v německých filmech a dokonce podstoupila operaci zdravého kolena, aby se vyhnula natáčení.
Po válce se pokusila emigrovat, ale byla zatčena a v roce 1952 odsouzena za velezradu k 15 letům vězení. Po propuštění v roce 1960 se vrátila k herectví a působila v Realistickém divadle v Praze až do své smrti 5. září 1985.
Byla pochována na Olšanských hřbitovech v Praze 3. Na podzim 2022 rodina oznámila změnu místa uložení na Slavín
Jejím synem je herec Jiří Štěpnička.
Životopis
Jiřina Štěpničková se svým způsobem vymykala prvorepublikovému vnímání filmových hvězd, přesto i ona patřila k významným osobnostem stříbrného plátna i divadla, nicméně jako jiné slavné herečky té doby i ji postihl po válce nepříliš šťastný osud, u ní konkrétně navíc ve velmi dramatické podobě dlouholetého vězení. Jiřina Štěpničková měla původ v nepříliš bohaté rodině a vyrůstala v Praze. Jak sama později zdůrazňovala, její osobnost pomáhalo formovat sportovní prostředí na Letné, stejně tak ale mezi její zájmy patřilo i divadlo.
S podporou matky nastoupila Jiřina Štěpničková ke studiu herectví na pražské Státní konzervatoři, již jako adeptka herectví vystupovala v Osvobozeném divadle (1928-1930), díky nevšednímu talentu a zajímavému hereckému projevu byla ještě před absolutoriem angažována do Národního divadla (1930-1936). Tady dostávala příležitosti sice jen ve vedlejších rolích, pozornost laické i odborné veřejnosti ale dokázala získat svými kreacemi lyrických a přitom sentimentu zbavených postav dívek a mladých žen. Nedlouho po vstupu na jeviště Národního divadla přišly i první nabídky od filmu a Jiřina Štěpničková debutovala nevelkými úlohami v komediích MUŽI V OFFSIDU (1931) a MILÁČEK PLUKU (1931), další práci před kamerou se ale úmyslně vyhýbala.
Nové příležitosti ve filmu jí nabídl Josef Rovenský (TATRANSKÁ ROMANCE, 1934; ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ, 1934). Nejednalo se sice o nijak zásadní tituly, Rovenský ale objevil v Jiřině Štěpničkové ideální představitelku postav venkovských dívek. Vyvrcholením jejich spolupráce bylo filmové zpracování mrštíkovského dramatu MARYŠA (1935), v němž Štěpničková hrála titulní roli a získala za ni Státní cenu v oblasti filmu, snímek jako celek se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. Maryšu hrála Štěpničková ostatně i v Národním divadle v nastudování z roku 1933. Výrazné postavy venkovských dívek a žen ztvárnila ve druhé polovině 30. let i v několika dalších filmech, k uměleckým vrcholům dospěla v hereckém partnerství s Gustavem Nezvalem ve filmech MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940) a JAN CIMBURA (1941).
Národní divadlo opustila Jiřina Štěpničková v roce 1936 a vstoupila na scénu Divadla na Vinohradech, kde strávila patnáct let. Ve srovnání s Národním divadlem teprve tady našla uplatnění ve stěžejních rolích, opět především v české klasice (Strakonický dudák, Lucerna), za války se pohostinským účinkováním v titulní roli Maryši vrátila i do Národního divadla (1943). Kromě již zmíněných filmových postav dostala Jiřina Štěpničková řadu příležitostí i v poloze mladých žen s nepříliš šťastným osudem (CO SE ŠEPTÁ, 1938; TANEČNICE, 1943; Š'ŤASTNOU CESTU, 1943).
Jestliže většina prvorepublikových filmových hvězd musela na své postavení rezignovat hned po osvobození, Jiřinu Štěpničkovou zasáhl až nástup komunistického režimu. Osudným se jí stal pokus o emigraci do Velké Británie v roce 1951, který ovšem probíhal pod dohledem státní bezpečnosti. Jiřina Štěpničková byla následně souzena za špionáž a velezradu, neslavnou kapitolou v životopisech řady herců je petice Vinohradského divadla, která pro ni požadovala trest smrti. Štěpničková byla odsouzena k patnácti letům vězení, po necelých deseti letech byla propuštěna. V roce 1969 dosáhla úplné rehabilitace, mezitím dokonce v roce 1968 obdržela titul Zasloužilé umělkyně. Po svém propuštění přijala angažmá na oblastní scéně Městského divadla v Kladně (1961-1962), kde hned získala pozornost v titulní roli Čapkovy Matky. Poslední aktivní léta strávila na prknech Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kam nastoupila v roce 1962 a také tady zaujala svými hereckými výkony v postavách stárnoucích žen (Morálka paní Dulské, Pygmalion, Smutek sluší Elektře).
Po delším odmlčení se Jiřina Štěpničková vrátila i před filmovou, později i televizní kameru. Z řady jejích výstupů vyniká hlavní role stárnoucí a zneuznané herečky v psychologickém snímku HVĚZDA (1969), ve stejné době se s ní diváci mohli setkat i v kvalitních seriálech jako SŇATKY Z ROZUMU (1968) nebo F. L. VĚK (1971), menší úlohy hrála i v dalších umělecky hodnotných titulech přelomu 60. a 70. let (SKŘIVÁNCI NA NITI, 1969; KLADIVO NA ČARODĚJNICE, 1969; PĚNIČKA A PARAPLÍČKO, 1971). Úplně naposledy před kamerou stála v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985).
Jiřina Štěpničková zemřela v Praze 5. září 1985 ve věku 73 let. Jejím manželem byl malíř Jan Samec (1917-1988), měli spolu jednoho syna. Jiří Štěpnička (*1947) následoval svou matku a dnes patří k významným osobnostem českého herectví.
S podporou matky nastoupila Jiřina Štěpničková ke studiu herectví na pražské Státní konzervatoři, již jako adeptka herectví vystupovala v Osvobozeném divadle (1928-1930), díky nevšednímu talentu a zajímavému hereckému projevu byla ještě před absolutoriem angažována do Národního divadla (1930-1936). Tady dostávala příležitosti sice jen ve vedlejších rolích, pozornost laické i odborné veřejnosti ale dokázala získat svými kreacemi lyrických a přitom sentimentu zbavených postav dívek a mladých žen. Nedlouho po vstupu na jeviště Národního divadla přišly i první nabídky od filmu a Jiřina Štěpničková debutovala nevelkými úlohami v komediích MUŽI V OFFSIDU (1931) a MILÁČEK PLUKU (1931), další práci před kamerou se ale úmyslně vyhýbala.
Nové příležitosti ve filmu jí nabídl Josef Rovenský (TATRANSKÁ ROMANCE, 1934; ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ, 1934). Nejednalo se sice o nijak zásadní tituly, Rovenský ale objevil v Jiřině Štěpničkové ideální představitelku postav venkovských dívek. Vyvrcholením jejich spolupráce bylo filmové zpracování mrštíkovského dramatu MARYŠA (1935), v němž Štěpničková hrála titulní roli a získala za ni Státní cenu v oblasti filmu, snímek jako celek se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. Maryšu hrála Štěpničková ostatně i v Národním divadle v nastudování z roku 1933. Výrazné postavy venkovských dívek a žen ztvárnila ve druhé polovině 30. let i v několika dalších filmech, k uměleckým vrcholům dospěla v hereckém partnerství s Gustavem Nezvalem ve filmech MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940) a JAN CIMBURA (1941).
Národní divadlo opustila Jiřina Štěpničková v roce 1936 a vstoupila na scénu Divadla na Vinohradech, kde strávila patnáct let. Ve srovnání s Národním divadlem teprve tady našla uplatnění ve stěžejních rolích, opět především v české klasice (Strakonický dudák, Lucerna), za války se pohostinským účinkováním v titulní roli Maryši vrátila i do Národního divadla (1943). Kromě již zmíněných filmových postav dostala Jiřina Štěpničková řadu příležitostí i v poloze mladých žen s nepříliš šťastným osudem (CO SE ŠEPTÁ, 1938; TANEČNICE, 1943; Š'ŤASTNOU CESTU, 1943).
Jestliže většina prvorepublikových filmových hvězd musela na své postavení rezignovat hned po osvobození, Jiřinu Štěpničkovou zasáhl až nástup komunistického režimu. Osudným se jí stal pokus o emigraci do Velké Británie v roce 1951, který ovšem probíhal pod dohledem státní bezpečnosti. Jiřina Štěpničková byla následně souzena za špionáž a velezradu, neslavnou kapitolou v životopisech řady herců je petice Vinohradského divadla, která pro ni požadovala trest smrti. Štěpničková byla odsouzena k patnácti letům vězení, po necelých deseti letech byla propuštěna. V roce 1969 dosáhla úplné rehabilitace, mezitím dokonce v roce 1968 obdržela titul Zasloužilé umělkyně. Po svém propuštění přijala angažmá na oblastní scéně Městského divadla v Kladně (1961-1962), kde hned získala pozornost v titulní roli Čapkovy Matky. Poslední aktivní léta strávila na prknech Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kam nastoupila v roce 1962 a také tady zaujala svými hereckými výkony v postavách stárnoucích žen (Morálka paní Dulské, Pygmalion, Smutek sluší Elektře).
Po delším odmlčení se Jiřina Štěpničková vrátila i před filmovou, později i televizní kameru. Z řady jejích výstupů vyniká hlavní role stárnoucí a zneuznané herečky v psychologickém snímku HVĚZDA (1969), ve stejné době se s ní diváci mohli setkat i v kvalitních seriálech jako SŇATKY Z ROZUMU (1968) nebo F. L. VĚK (1971), menší úlohy hrála i v dalších umělecky hodnotných titulech přelomu 60. a 70. let (SKŘIVÁNCI NA NITI, 1969; KLADIVO NA ČARODĚJNICE, 1969; PĚNIČKA A PARAPLÍČKO, 1971). Úplně naposledy před kamerou stála v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985).
Jiřina Štěpničková zemřela v Praze 5. září 1985 ve věku 73 let. Jejím manželem byl malíř Jan Samec (1917-1988), měli spolu jednoho syna. Jiří Štěpnička (*1947) následoval svou matku a dnes patří k významným osobnostem českého herectví.
ODKAZY