.jpg?ph=28b6509dcf)
Alain Delon /filmový herec, režisér, scenárista a producent/
03.02.2025 13:32
Celé jméno: Alain Fabien Maurice Marcel Delon
Datum a místo narození: 8. listopadu 1935 Sceaux, Francie
Datum a místo úmrtí: 18. srpna 2024 (ve věku 88 let) Douchy-Montcorbon Francie
Místo pohřbení: Château de la Brûlerie (od 2024) Douchy Francie
KARIÉRA STRUČNĚ
Alain Delon, celým jménem Alain Fabien Maurice Marcel Delon, se narodil 8. listopadu 1935 ve městě Sceaux nedaleko Paříže. Jeho otec byl provozovatelem kina a matka pracovala v lékárně. Rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky, což vedlo k tomu, že část dětství strávil u pěstounů ve Fresnes. Kvůli častým kázeňským problémům vystřídal několik škol a nakonec se vyučil řezníkem u svého otčíma. V sedmnácti letech vstoupil do armády a sloužil jako parašutista u námořnictva v Indočíně.
Po návratu do Francie se rozhodl pro hereckou kariéru. Jeho průlomovou rolí byla postava ve filmu "Plein Soleil" (1960), kde ztvárnil Toma Ripleyho. Tento výkon mu přinesl mezinárodní uznání a otevřel dveře k dalším významným rolím. Během své kariéry spolupracoval s renomovanými režiséry, jako byli Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville či Michelangelo Antonioni.
V roce 1964 se poprvé podílel na filmu "L'Insoumis" nejen jako herec, ale i jako producent. Tato zkušenost ho vedla k produkci dalších 26 filmů, včetně snímku "Pan Klein" (1976), který získal tři Césary za nejlepší film, režii a výpravu. Kromě herectví a produkce se věnoval i režii, například u filmů "Kdo nastaví kůži" (1981) a "Bojovník a rváč" (1983).
Delonův osobní život byl často předmětem mediálního zájmu. Byl ženatý s herečkou Nathalie Delonovou v letech 1964 až 1969, s níž měl syna Anthonyho. Měl také vztahy s herečkami Romy Schneiderovou a Mireille Darcovou. Jeho dalšími dětmi jsou Anouchka Delonová a Alain-Fabien Delon.
V roce 2019 utrpěl mrtvici, po které se jeho zdravotní stav zhoršil. V roce 2022 mu byl diagnostikován lymfom. Alain Delon zemřel 18. srpna 2024 ve svém domě v Douchy-Montcorbon ve věku 88 let.
Během své kariéry se objevil ve více než 80 filmech a stal se ikonou francouzské kinematografie. V roce 2019 obdržel čestnou Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes za svůj přínos světovému filmu.
Po návratu do Francie se rozhodl pro hereckou kariéru. Jeho průlomovou rolí byla postava ve filmu "Plein Soleil" (1960), kde ztvárnil Toma Ripleyho. Tento výkon mu přinesl mezinárodní uznání a otevřel dveře k dalším významným rolím. Během své kariéry spolupracoval s renomovanými režiséry, jako byli Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville či Michelangelo Antonioni.
V roce 1964 se poprvé podílel na filmu "L'Insoumis" nejen jako herec, ale i jako producent. Tato zkušenost ho vedla k produkci dalších 26 filmů, včetně snímku "Pan Klein" (1976), který získal tři Césary za nejlepší film, režii a výpravu. Kromě herectví a produkce se věnoval i režii, například u filmů "Kdo nastaví kůži" (1981) a "Bojovník a rváč" (1983).
Delonův osobní život byl často předmětem mediálního zájmu. Byl ženatý s herečkou Nathalie Delonovou v letech 1964 až 1969, s níž měl syna Anthonyho. Měl také vztahy s herečkami Romy Schneiderovou a Mireille Darcovou. Jeho dalšími dětmi jsou Anouchka Delonová a Alain-Fabien Delon.
V roce 2019 utrpěl mrtvici, po které se jeho zdravotní stav zhoršil. V roce 2022 mu byl diagnostikován lymfom. Alain Delon zemřel 18. srpna 2024 ve svém domě v Douchy-Montcorbon ve věku 88 let.
Během své kariéry se objevil ve více než 80 filmech a stal se ikonou francouzské kinematografie. V roce 2019 obdržel čestnou Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes za svůj přínos světovému filmu.
Životopis
Jeho otec byl provozovatelem kina a matka pracovala v lékárně. Alain Delon byl jediné dítě z manželství, které skončilo rozvodem, když mu byly čtyři roky. Vyrůstal u pěstounů v severofrancouzském Fresnes. Pro své neustálé potíže s učiteli vystřídal mnoho škol, delší dobu pobýval v jezuitském internátě St. Nicholas d'Igny u Bièvres, odkud se pokusil utéct do USA. Vyučil se řezníkem u svého otčíma, v sedmnácti letech vstoupil do armády a bojoval jako parašutista u námořnictva v Indočíně.
Po předčasném propuštění se 1956 vrátil do Paříže, kde si vydělával jako číšník, kamelot, poslíček a vrátný v obchodním domě Les Halles. Nové obzory se mu otevřely poté, co se seznámil s herečkou Briggitte Auberovou, která mu dala základy hereckého vzdělání a zprostředkovala mu kontakty v uměleckých kruzích. První film mohl točit v Hollywoodu, kam se dostal díky nabídce hledače talentů pro producenta Davida O. Selznicka.
Místo toho se rozhodl pro spolupráci s režisérem Yvesem Allégretem, který mu svěřil menší roli nájemného zabijáka jménem Jo v kriminálním snímku Když se do toho zaplete žena. Několik následujících filmů již zřetelně ukázalo, že je svým atraktivním zevnějškem předurčen pro role romantických rozervaných mladíků a rozporuplných milovníků.
Mezinárodní hvězdu z něho učinil italský režisér Luchino Visconti, když mu svěřil klíčové role ve svých dvou významných filmech: boxer Rocco Parondi, který nelituje ani největších obětí pro svého bezcharakterního bratra (Renato Salvatori), v sociálním dramatu Rocco a jeho bratři; lehkomyslný, temperamentní a světácky protřelý mladík Tancredi Falconeri ve film. adaptaci románové fresky Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard.
Byl to rovněž Visconti, kdo mu 1961 poskytl první jevištní zkušenost v incestní tragédii Johna Forda Jaká škoda, že je to děvka. Náročnou kreaci předvedl v úloze burzovního makléře Piera, o jehož neschopnosti oddat se skutečnému milostnému citu pojednává psychologické drama Zatmění (r. M. Antonioni). Během 60. let však začal slevovat ze svých uměleckých ambicí a svou kariéru podřídil ryze komerční úspěšnosti.
Postupně se zúžilo typologické spektrum jeho hrdinů na postavy energických, chladnokrevných a osamělých mužů velkého světa, kteří často porušují zákony a konvence a někdy na to tragicky doplácejí, ať už jde o nemilosrdné gangstery (Samuraj, Sicilský klan, Borsalino), lupiče (Krvavé slunce, Gang), vrahy (Zavraždění Trockého, Štír, Šok), policisty (Policajt, Povídka o policajtovi, Slovo policajta), dobrodruhy a šlechtice (Černý tulipán, Swannova láska) či milovníky (Dívka na motocyklu, Bazén, Návrat Casanovy), které ztělesnil ve filmech různých žánrů a kvalit.
Jedinou prestižní hereckou cenu, Césara 1985, mu přinesla úloha alkoholika Roberta Avrancha, jemuž se snaží pomoci tajemná dívka (Nathalie Bayeová), v psychologickém dramatu Náš příběh (r. B. Blier). Jeho popularitu, v níž se mohl dlouhá léta měřit pouze s Jean-Paulem Belmondem, neohrozily ani skandály (záhadná vražda jeho osobního strážce či podezření z kontaktů s podsvětím) a milostné aféry s film. partnerkami (Romy Schneiderová, Mireille Darcová).
V roce 1964 založil produkční společnost Delbeau Productions (1968 ji transformoval na společnost Adel), která je podepsána pod mnoha jeho kriminálními filmy, na nichž se příležitostně podílel jako scenárista a od poč. 80. let také jako režisér (Kdo nastaví kůži, Rváč). Za své celoživotní dílo byl oceněn Zlatým medvědem na MFF v Berlíně 1995. Kromě svých film. aktivit podniká v kosmetickém průmyslu (iniciály svého jména propůjčil pánskému parfému AD) a obchoduje s módní konfekcí.
V roce 1992 navštívil Bratislavu a Prahu, kde se zúčastnil plesu v Opeře. V červnu 1999 se zúčastnil s režisérem Patricem Lecontem v Praze české premiéry filmu Poloviční šance. 1964-1969 měl za manželku herečku a režisérku Nathalii Delonovou a jejich jediný syn Anthony Delon se rovněž věnuje herectví. Od poč. 90. let byl ženatý s někdejší holandskou královnou krásy a fotomodelkou Rosalií van Brevenovou. Od roku 2002 je rozvedený.
V roce 2003 uvedlo divadlo Waltera Reada (Walter Reade Theater) úspěšnou přehlídku Delonových filmů pod titulem Muž ve stínu: filmy Alaina Delona.
Jeho otec byl provozovatelem kina a matka pracovala v lékárně. Alain Delon byl jediné dítě z manželství, které skončilo rozvodem, když mu byly čtyři roky. Vyrůstal u pěstounů v severofrancouzském Fresnes. Pro své neustálé potíže s učiteli vystřídal mnoho škol, delší dobu pobýval v jezuitském internátě St. Nicholas d'Igny u Bièvres, odkud se pokusil utéct do USA. Vyučil se řezníkem u svého otčíma, v sedmnácti letech vstoupil do armády a bojoval jako parašutista u námořnictva v Indočíně.
Po předčasném propuštění se 1956 vrátil do Paříže, kde si vydělával jako číšník, kamelot, poslíček a vrátný v obchodním domě Les Halles. Nové obzory se mu otevřely poté, co se seznámil s herečkou Briggitte Auberovou, která mu dala základy hereckého vzdělání a zprostředkovala mu kontakty v uměleckých kruzích. První film mohl točit v Hollywoodu, kam se dostal díky nabídce hledače talentů pro producenta Davida O. Selznicka.
Místo toho se rozhodl pro spolupráci s režisérem Yvesem Allégretem, který mu svěřil menší roli nájemného zabijáka jménem Jo v kriminálním snímku Když se do toho zaplete žena. Několik následujících filmů již zřetelně ukázalo, že je svým atraktivním zevnějškem předurčen pro role romantických rozervaných mladíků a rozporuplných milovníků.
Mezinárodní hvězdu z něho učinil italský režisér Luchino Visconti, když mu svěřil klíčové role ve svých dvou významných filmech: boxer Rocco Parondi, který nelituje ani největších obětí pro svého bezcharakterního bratra (Renato Salvatori), v sociálním dramatu Rocco a jeho bratři; lehkomyslný, temperamentní a světácky protřelý mladík Tancredi Falconeri ve film. adaptaci románové fresky Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard.
Byl to rovněž Visconti, kdo mu 1961 poskytl první jevištní zkušenost v incestní tragédii Johna Forda Jaká škoda, že je to děvka. Náročnou kreaci předvedl v úloze burzovního makléře Piera, o jehož neschopnosti oddat se skutečnému milostnému citu pojednává psychologické drama Zatmění (r. M. Antonioni). Během 60. let však začal slevovat ze svých uměleckých ambicí a svou kariéru podřídil ryze komerční úspěšnosti.
Postupně se zúžilo typologické spektrum jeho hrdinů na postavy energických, chladnokrevných a osamělých mužů velkého světa, kteří často porušují zákony a konvence a někdy na to tragicky doplácejí, ať už jde o nemilosrdné gangstery (Samuraj, Sicilský klan, Borsalino), lupiče (Krvavé slunce, Gang), vrahy (Zavraždění Trockého, Štír, Šok), policisty (Policajt, Povídka o policajtovi, Slovo policajta), dobrodruhy a šlechtice (Černý tulipán, Swannova láska) či milovníky (Dívka na motocyklu, Bazén, Návrat Casanovy), které ztělesnil ve filmech různých žánrů a kvalit.
Jedinou prestižní hereckou cenu, Césara 1985, mu přinesla úloha alkoholika Roberta Avrancha, jemuž se snaží pomoci tajemná dívka (Nathalie Bayeová), v psychologickém dramatu Náš příběh (r. B. Blier). Jeho popularitu, v níž se mohl dlouhá léta měřit pouze s Jean-Paulem Belmondem, neohrozily ani skandály (záhadná vražda jeho osobního strážce či podezření z kontaktů s podsvětím) a milostné aféry s film. partnerkami (Romy Schneiderová, Mireille Darcová).
V roce 1964 založil produkční společnost Delbeau Productions (1968 ji transformoval na společnost Adel), která je podepsána pod mnoha jeho kriminálními filmy, na nichž se příležitostně podílel jako scenárista a od poč. 80. let také jako režisér (Kdo nastaví kůži, Rváč). Za své celoživotní dílo byl oceněn Zlatým medvědem na MFF v Berlíně 1995. Kromě svých film. aktivit podniká v kosmetickém průmyslu (iniciály svého jména propůjčil pánskému parfému AD) a obchoduje s módní konfekcí.
V roce 1992 navštívil Bratislavu a Prahu, kde se zúčastnil plesu v Opeře. V červnu 1999 se zúčastnil s režisérem Patricem Lecontem v Praze české premiéry filmu Poloviční šance. 1964-1969 měl za manželku herečku a režisérku Nathalii Delonovou a jejich jediný syn Anthony Delon se rovněž věnuje herectví. Od poč. 90. let byl ženatý s někdejší holandskou královnou krásy a fotomodelkou Rosalií van Brevenovou. Od roku 2002 je rozvedený.
V roce 2003 uvedlo divadlo Waltera Reada (Walter Reade Theater) úspěšnou přehlídku Delonových filmů pod titulem Muž ve stínu: filmy Alaina Delona.
ODKAZY