Věra Chytilová /filmová režisérka, scenáristka a herečka/
02.02.2025 20:51
Životopis
Prof. Mgr. Věra Chytilová byla významná česká filmová režisérka, pedagožka FAMU. Kritika jí řadí mezi osobnosti tzv. české nové vlny, která se prosadila v rámci silných mužských osobností v 60. letech 20. století. Typickým znakem filmů této generace filmařů byly dlouhé improvizované dialogy neherců, absurdní humor, zdánlivě nearanžované scény, zobrazení milostného poblouznění a přirozené lidskosti bez přikrašlování. Roku 2000 získala cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
Otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací, bojoval v první světové válce, byl raněn a upadl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství strávila Věra Chytilová společně s o šest let starším bratrem Juliánem na Moravě. Jejím prvním mužem byl fotograf Karel Ludwig, druhým pak kameraman Jaroslav Kučera, s kterým má dceru Terezu Kučerovou, výtvarnici, animátorku a herečku a syna Štěpána Kučeru, kameramana.
Roku 1996 bez úspěchu kandidovala do senátu na Zlínsku jako nestraník na kandidátce ČSSD. V roce 2006 neúspěšně kandidovala do Senátu ve volebním obvodu Praha 2 za Stranu Rovnost Šancí. Věra Chytilová se aktivně zapojila do diskusí proti umístění radaru. V roce 2007 připojila svůj podpis k dalším padesáti českým osobnostem, ve kterém žádaly prezidenta republiky a předsedy obou komor parlamentu o vypsání referenda k této problematice.
Od přelomu 40. a 50. let minulého století žilav Praze. Studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka, manekýnka. Před kamerou se objevila v malé roličce ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Prošla několika profesemi filmového odvětví; za kamerou začínala na Barrandově jako klapka, odtud se vypracovala až na pomocnou režisérku. V letech 1957 až 1962 vystudovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími kolegy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Spolu s nimi je řazena k osobnostem evropského formátu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňuje, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu. Po roce 1989 začala učit na FAMU, od roku 2003 je profesorkou, v roce 2005 se stala vedoucí katedry režie a do své smrti na katedře působíla jako pedagog.
Absolvovala hraným středometrážním snímkem o životě manekýnky Strop. Debutovala dokumentem Pytel blech. Tyto snímky byly inspirované cinema-verité. Až do poloviny 70. letech 20. století byly ústředními postavami jejích filmů ženy. Pomocí nich se snažila zachytit obecná témata, nerozlišovala, co se má týkat mužů a co žen. Právě v tom byla a je průkopnická. Spolupracovala s významnými osobnostmi uměleckého života (výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová a další, např. Vlachová, Vlachová).
Od počátku své režijní činnosti provokovala vyostřenými etickými dilematy a bouráním formálních klišé. Je typická výrazným autorským rukopisem (experimentuje, je novátorská), témata jejích filmů jsou zásadní (existenciální), provokující (emancipace žen) a vyvolávající otázky a úvahy (mužská agrese a machismus ve filmu Pasti, pasti, pastičky).
Její tvorba nenabízí pozitivní obrazy ženství (a mužství), je svázaná genderovými stereotypy a mýty, zobrazuje status quo. V některých snímcích jsou sice hrdinky nekonvenční (Sedmikrásky – film vyvolal interpelaci v Národním shromáždění), v jiných (Pasti, pasti, pastičky a Hezké chvilky bez záruky) však ženy kalkulují nebo jsou zoufalé, nejsou tedy hybatelkami, ale spíše oběťmi (do jisté míry aktivními). Faunovo velmi pozdní odpoledne lze vnímat jako karikování mužů. Téma nevázaného sexu a jeho následků je věnováno Kopytem sem, kopytem tam, jemně moralizující a odrážející realitu doby. Sama Chytilová hodnotí Pasti, pasti, pastičky jako film o mužské agresi, o systému tutlajícím zločiny, o korupci. „O co tedy jde? Především o mužský machismus, násilnictví, sklony k nadřazenosti a naproti tomu o postavení žen. Dále mimo jiné i o prznění krajiny obrovskými reklamami, o ničení životního prostředí, …“ Hra o jablko (první film po zákazu činnosti) pojednává o mužském egoismu, odkaz na biblické téma evokuje souboj pohlaví. Chytilová se nevěnuje jen tématům vztahovým, ale také kritickému zobrazení společnosti (Panelstory).
Jak o ní řekl režisér Jan Schmidt, „pokud šlo o to prosadit se a nebát, byla Věra Chytilová mistr“. V období komunismu neváhala riskovat pronásledování, jen aby mohla svobodně tvořit. Vždy dokázala prosadit sebe a své názory. Je vnímána jako silná osobnost, známá svojí tvrdohlavou houževnatostí, jako průkopnice ženské filmové režie. Svou osobností i prací provokuje, odkrývá kontroverzní společenská témata, bourá zavedené stereotypy. Zejména její rané filmy jsou vnímány jako symbolický obraz tehdejší doby viděné ženskýma očima. Chytilová proto bývá často spojována s feminismem. Když měla v 70. letech 20. století poskytnout rozhovor pro německý feministický magazín, prohlásila, že se necítí být na mužích závislá, protože si vždy bude dělat, co sama chce.
Věra Chytilová se aktivně zapojila do organizace KIWI (Kino Women International) - Mezinárodní organizace filmařek, filmových umělkyň, teoretiček a publicistek z celého světa. Nelly Pavlásková a Věra Chytilová zajistily vznik organizace v tehdejším Československu. Postupně se přidala například Milena Dvorská, Helena Třeštíková, Ester Krumbachová, Eva Švankmajerová. Pavlásková vzpomíná na festival konaný 6. listopadu 1989: „…Všichni byli spokojení, jenom někteří chlapi měli řeči, že se jako ženy oddělujeme…“ V 90. letech 20. století se organizace rozpadla.
Vedle klasické filmové tvorby se Chytilová věnuje i dokumentaristice. Poukazuje na nerovné postavení žen v ČR, jejich malé zastoupení v politice, na domácím násilí a vleklé soudní spory o děti. Dokument problémy konstatuje, jejich řešením se nezabývá.
Dokumenty v rámci cyklu České milování zobrazují letité téma Chytilové, obzvláště problém žen týraných muži. Dokument O lásce žárlivé je kritikou lidské nepoučitelnosti, ukazuje stereotypy ve způsobech chování. Chytilová si všímá situace, kdy týraná žena nemá zastání (odsoudí ji mužský soud). Ukazuje i týraného muže, ovšem zdůrazňuje, že ženy jsou týrány mnohem častěji. V politickém i uměleckém kontextu v období po listopadu 1989 představuje umělecky, esteticky i společensky „podvratný“ tón. Zdůrazňuje nutnost vlastních myšlenek diváka k pochopení předkládaných obrazů, čímž se blíží k pozici prezentované Laurou Mulvey. Prezentuje ženy jako osobnosti mimo ideologii a moc.
Život Chytilové je protkán touhou po seberealizaci, kterou by jí žádný vztah nemohl poskytnout, jak sama říká. Příčinu pocitu nenaplnění vlastního života u žen vidí v nedostatečném ocenění jejich domácí role. Sama se rodinného života nevzdala a s pomocí najaté pracovní síly v domácnosti se snažila propojit s ním kariéru. Chytilová vnímá život jako rozhodování, kdy je občas nutné obětovat některé sny pro jiné. To se snažila znázornit ve snímku O něčem jiném, který je označován za jedno z klíčových děl České nové vlny. V celé její tvorbě se prolíná hraný film s dokumentem.
Za svá díla obdržela řadu ocenění:
- Bronzová medaile MFF Benátky (1962): Pytel blech
- Cena FICC v Oberhausenu (1963): Strop
- Velká cena MFF Mannheim (1963): O něčem jiném
- Velká cena Bergamo MFF (1966): Sedmikrásky
- Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu: Hra o jablko
- Francouzské vyznamenání Řád umění a literatury (1992)
- Medaile za zásluhy 1998
- Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu 2000
- Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii (Karlovy Vary 2000)
Celé jméno: Věra Chytilová
Datum a místo narození: 2. února 1929 Ostrava Československo
Datum a místo úmrtí: 12. března 2014 (ve věku 85 let) Praha Česko
Místo pohřbení: Poslední rozloučení Krematorium Strašnice. Uložení Neznámé
KARIÉRA STRUČNĚ
Věra Chytilová (2. února 1929 Ostrava – 12. března 2014 Praha) byla česká filmová režisérka, pedagožka FAMU. Kritika ji řadí mezi osobnosti tzv. československé nové vlny, kde se prosadila mezi řadou silných mužských autorů. V roce 2000 získala cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
Otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací. Po vypuknutí první světové války byl raněn a upadl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství strávila Věra Chytilová společně s o šest let starším bratrem Juliánem v Olomouci, kde byla po anexi Sudet umístěna do klášterní školy.
Studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka, manekýnka. První manžel Chytilové ji na přelomu 40. a 50. let uvedl do společenského a kulturního milieu v Praze. Záhy získala první zkušenosti s filmem. Před kamerou se objevila v malé roličce dvorní dámy ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Prošla několika profesemi filmového odvětví; za kamerou začínala na Barrandově jako klapka (poprvé v roce 1954 u filmu Hudba z Marsu), odkud se vypracovala až na pomocnou režisérku.
V letech 1957 až 1962 studovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími spolužáky byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Jejím absolventským filmem byl středometrážní film Strop (1963), ve kterém využila autobiografické prvky a zkušenosti modelky. Snímek připomínal podobný film uvedený ve stejné době, film Cléo od 5 do 7 režisérky Agnes Vardové.
Debutovala dokumentem Pytel blech, který byl inspirován stejně jako Strop stylem cinema verité. Po celovečerním hraném debutu O něčem jiném (1963) začala Chytilová připravovat se svým druhým manželem, kameramanem Jaroslavem Kučerou, snímek Sedmikrásky. Mezitím natočila ještě krátký fragment Automat svět do povídkového filmu Perličky na dně. Poté následoval další ceněný snímek Ovoce stromů rajských jíme, který předznamenal několikaletou tvůrčí pauzu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňoval, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu.
Otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací. Po vypuknutí první světové války byl raněn a upadl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství strávila Věra Chytilová společně s o šest let starším bratrem Juliánem v Olomouci, kde byla po anexi Sudet umístěna do klášterní školy.
Studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka, manekýnka. První manžel Chytilové ji na přelomu 40. a 50. let uvedl do společenského a kulturního milieu v Praze. Záhy získala první zkušenosti s filmem. Před kamerou se objevila v malé roličce dvorní dámy ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Prošla několika profesemi filmového odvětví; za kamerou začínala na Barrandově jako klapka (poprvé v roce 1954 u filmu Hudba z Marsu), odkud se vypracovala až na pomocnou režisérku.
V letech 1957 až 1962 studovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími spolužáky byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Jejím absolventským filmem byl středometrážní film Strop (1963), ve kterém využila autobiografické prvky a zkušenosti modelky. Snímek připomínal podobný film uvedený ve stejné době, film Cléo od 5 do 7 režisérky Agnes Vardové.
Debutovala dokumentem Pytel blech, který byl inspirován stejně jako Strop stylem cinema verité. Po celovečerním hraném debutu O něčem jiném (1963) začala Chytilová připravovat se svým druhým manželem, kameramanem Jaroslavem Kučerou, snímek Sedmikrásky. Mezitím natočila ještě krátký fragment Automat svět do povídkového filmu Perličky na dně. Poté následoval další ceněný snímek Ovoce stromů rajských jíme, který předznamenal několikaletou tvůrčí pauzu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňoval, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu.
Její tvorba nenabízí pozitivní obrazy ženství (a mužství), je svázaná genderovými stereotypy a mýty, zobrazuje status quo. V některých snímcích jsou sice hrdinky nekonvenční (Sedmikrásky – film vyvolal interpelaci v Národním shromáždění), v jiných (Pasti, pasti, pastičky a Hezké chvilky bez záruky) však ženy kalkulují nebo jsou zoufalé, nejsou tedy hybatelkami, ale spíše oběťmi (do jisté míry aktivními). Faunovo velmi pozdní odpoledne lze vnímat jako karikování mužů. Tématu nevázaného sexu a jeho následků je věnován film Kopytem sem, kopytem tam, jemně moralizující a odrážející realitu doby. Sama Chytilová hodnotí Pasti, pasti, pastičky jako film o mužské agresi, o systému tutlajícím zločiny, o korupci. „O co tedy jde? Především o mužský machismus, násilnictví, sklony k nadřazenosti a naproti tomu o postavení žen. Dále mimo jiné i o prznění krajiny obrovskými reklamami, o ničení životního prostředí, …“ Hra o jablko (první film po zákazu činnosti) pojednává o mužském egoismu, odkaz na biblické téma evokuje souboj pohlaví. Chytilová se nevěnuje jen tématům vztahovým, ale také kritickému zobrazení společnosti (Panelstory).
Životopis
Prof. Mgr. Věra Chytilová byla významná česká filmová režisérka, pedagožka FAMU. Kritika jí řadí mezi osobnosti tzv. české nové vlny, která se prosadila v rámci silných mužských osobností v 60. letech 20. století. Typickým znakem filmů této generace filmařů byly dlouhé improvizované dialogy neherců, absurdní humor, zdánlivě nearanžované scény, zobrazení milostného poblouznění a přirozené lidskosti bez přikrašlování. Roku 2000 získala cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
Otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací, bojoval v první světové válce, byl raněn a upadl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství strávila Věra Chytilová společně s o šest let starším bratrem Juliánem na Moravě. Jejím prvním mužem byl fotograf Karel Ludwig, druhým pak kameraman Jaroslav Kučera, s kterým má dceru Terezu Kučerovou, výtvarnici, animátorku a herečku a syna Štěpána Kučeru, kameramana.
Roku 1996 bez úspěchu kandidovala do senátu na Zlínsku jako nestraník na kandidátce ČSSD. V roce 2006 neúspěšně kandidovala do Senátu ve volebním obvodu Praha 2 za Stranu Rovnost Šancí. Věra Chytilová se aktivně zapojila do diskusí proti umístění radaru. V roce 2007 připojila svůj podpis k dalším padesáti českým osobnostem, ve kterém žádaly prezidenta republiky a předsedy obou komor parlamentu o vypsání referenda k této problematice.
Od přelomu 40. a 50. let minulého století žilav Praze. Studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka, manekýnka. Před kamerou se objevila v malé roličce ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Prošla několika profesemi filmového odvětví; za kamerou začínala na Barrandově jako klapka, odtud se vypracovala až na pomocnou režisérku. V letech 1957 až 1962 vystudovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími kolegy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Spolu s nimi je řazena k osobnostem evropského formátu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňuje, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu. Po roce 1989 začala učit na FAMU, od roku 2003 je profesorkou, v roce 2005 se stala vedoucí katedry režie a do své smrti na katedře působíla jako pedagog.
Absolvovala hraným středometrážním snímkem o životě manekýnky Strop. Debutovala dokumentem Pytel blech. Tyto snímky byly inspirované cinema-verité. Až do poloviny 70. letech 20. století byly ústředními postavami jejích filmů ženy. Pomocí nich se snažila zachytit obecná témata, nerozlišovala, co se má týkat mužů a co žen. Právě v tom byla a je průkopnická. Spolupracovala s významnými osobnostmi uměleckého života (výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová a další, např. Vlachová, Vlachová).
Od počátku své režijní činnosti provokovala vyostřenými etickými dilematy a bouráním formálních klišé. Je typická výrazným autorským rukopisem (experimentuje, je novátorská), témata jejích filmů jsou zásadní (existenciální), provokující (emancipace žen) a vyvolávající otázky a úvahy (mužská agrese a machismus ve filmu Pasti, pasti, pastičky).
Její tvorba nenabízí pozitivní obrazy ženství (a mužství), je svázaná genderovými stereotypy a mýty, zobrazuje status quo. V některých snímcích jsou sice hrdinky nekonvenční (Sedmikrásky – film vyvolal interpelaci v Národním shromáždění), v jiných (Pasti, pasti, pastičky a Hezké chvilky bez záruky) však ženy kalkulují nebo jsou zoufalé, nejsou tedy hybatelkami, ale spíše oběťmi (do jisté míry aktivními). Faunovo velmi pozdní odpoledne lze vnímat jako karikování mužů. Téma nevázaného sexu a jeho následků je věnováno Kopytem sem, kopytem tam, jemně moralizující a odrážející realitu doby. Sama Chytilová hodnotí Pasti, pasti, pastičky jako film o mužské agresi, o systému tutlajícím zločiny, o korupci. „O co tedy jde? Především o mužský machismus, násilnictví, sklony k nadřazenosti a naproti tomu o postavení žen. Dále mimo jiné i o prznění krajiny obrovskými reklamami, o ničení životního prostředí, …“ Hra o jablko (první film po zákazu činnosti) pojednává o mužském egoismu, odkaz na biblické téma evokuje souboj pohlaví. Chytilová se nevěnuje jen tématům vztahovým, ale také kritickému zobrazení společnosti (Panelstory).
Jak o ní řekl režisér Jan Schmidt, „pokud šlo o to prosadit se a nebát, byla Věra Chytilová mistr“. V období komunismu neváhala riskovat pronásledování, jen aby mohla svobodně tvořit. Vždy dokázala prosadit sebe a své názory. Je vnímána jako silná osobnost, známá svojí tvrdohlavou houževnatostí, jako průkopnice ženské filmové režie. Svou osobností i prací provokuje, odkrývá kontroverzní společenská témata, bourá zavedené stereotypy. Zejména její rané filmy jsou vnímány jako symbolický obraz tehdejší doby viděné ženskýma očima. Chytilová proto bývá často spojována s feminismem. Když měla v 70. letech 20. století poskytnout rozhovor pro německý feministický magazín, prohlásila, že se necítí být na mužích závislá, protože si vždy bude dělat, co sama chce.
Věra Chytilová se aktivně zapojila do organizace KIWI (Kino Women International) - Mezinárodní organizace filmařek, filmových umělkyň, teoretiček a publicistek z celého světa. Nelly Pavlásková a Věra Chytilová zajistily vznik organizace v tehdejším Československu. Postupně se přidala například Milena Dvorská, Helena Třeštíková, Ester Krumbachová, Eva Švankmajerová. Pavlásková vzpomíná na festival konaný 6. listopadu 1989: „…Všichni byli spokojení, jenom někteří chlapi měli řeči, že se jako ženy oddělujeme…“ V 90. letech 20. století se organizace rozpadla.
Vedle klasické filmové tvorby se Chytilová věnuje i dokumentaristice. Poukazuje na nerovné postavení žen v ČR, jejich malé zastoupení v politice, na domácím násilí a vleklé soudní spory o děti. Dokument problémy konstatuje, jejich řešením se nezabývá.
Dokumenty v rámci cyklu České milování zobrazují letité téma Chytilové, obzvláště problém žen týraných muži. Dokument O lásce žárlivé je kritikou lidské nepoučitelnosti, ukazuje stereotypy ve způsobech chování. Chytilová si všímá situace, kdy týraná žena nemá zastání (odsoudí ji mužský soud). Ukazuje i týraného muže, ovšem zdůrazňuje, že ženy jsou týrány mnohem častěji. V politickém i uměleckém kontextu v období po listopadu 1989 představuje umělecky, esteticky i společensky „podvratný“ tón. Zdůrazňuje nutnost vlastních myšlenek diváka k pochopení předkládaných obrazů, čímž se blíží k pozici prezentované Laurou Mulvey. Prezentuje ženy jako osobnosti mimo ideologii a moc.
Život Chytilové je protkán touhou po seberealizaci, kterou by jí žádný vztah nemohl poskytnout, jak sama říká. Příčinu pocitu nenaplnění vlastního života u žen vidí v nedostatečném ocenění jejich domácí role. Sama se rodinného života nevzdala a s pomocí najaté pracovní síly v domácnosti se snažila propojit s ním kariéru. Chytilová vnímá život jako rozhodování, kdy je občas nutné obětovat některé sny pro jiné. To se snažila znázornit ve snímku O něčem jiném, který je označován za jedno z klíčových děl České nové vlny. V celé její tvorbě se prolíná hraný film s dokumentem.
Za svá díla obdržela řadu ocenění:
- Bronzová medaile MFF Benátky (1962): Pytel blech
- Cena FICC v Oberhausenu (1963): Strop
- Velká cena MFF Mannheim (1963): O něčem jiném
- Velká cena Bergamo MFF (1966): Sedmikrásky
- Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu: Hra o jablko
- Francouzské vyznamenání Řád umění a literatury (1992)
- Medaile za zásluhy 1998
- Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu 2000
- Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii (Karlovy Vary 2000)
FILMOVÝ PŘEHLED
- (nar. 2.2.1929, Ostrava zem. 12.3.2014, Praha) pocházela z živnostnické rodiny; otec byl jako bývalý legionář nájemcem nádražních restaurací. Po maturitě na dívčím reálném gymnáziu v Prostějově začala studovat architekturu v Brně (1948–49), studia však nedokončila a po odchodu do Prahy se živila jako technická kreslička a laborantka. K filmu ji přivedlo umělecké prostředí kolem jejího první manžela, fotografa Karla Ludwiga (1910-1977), a krátká kariéra manekýnky, díky níž dostala roli jedné z osmi dvorních dam v populární historické veselohře Císařův pekař Pekařův císař. V letech 1953-57 prošla ve Filmovém studiu Barrandov profesemi klapky, skriptky, asistentky režie a pomocné režisérky. Vystudovala režii (v ročníku Otakara Vávry) na FAMU (1957-62), kde upoutala pozornost svými školními filmy. Absolvovala středometrážním hraným dokumentem o životě manekýnky Strop (Cena FICC v Oberhausenu). V prvním období své tvorby byla ovlivněna především dokumentarismem Dzigy Vertova a dobovou metodou cinéma vérité. Jako jedna z vůdčích osobností české nové vlny (přispěla povídkou do kolektivního hrabalovského „manifestu“ Perličky na dně) tíhla k symbolickému vyjadřování ve formě excentricky stylizovaných moralit a filozofických alegorií (Ovoce stromů rajských jíme), provokovala stavěním vyostřených etických dilemat a bouráním zavedených formálních klišé. Její filmy získaly mnohá ocenění na zahraničních festivalech, např. O něčem jiném (mj. Velká cena z Filmového týdne v Mannheimu) a Sedmikrásky (mj. Velká cena v Bergamu); tento snímek vyvolal v květnu 1967 primitivní interpelaci poslance Jaroslava Pružince v Národním shromáždění. Po podobenství Ovoce rajských stromů jíme nemohla v letech 1969-76 pracovat v oboru (krátce se tajně živila pod jménem Kučerová tvorbou televizních reklam), později natáčela s velkými obtížemi a jen díky své úpornosti. Zákaz se jí podařilo prolomit hořkou komedií o mužském egoismu Hra o jablko (mj. Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu). Také v dalších titulech hrané tvorby nekompromisně reagovala s trpkou satirou a v metaforické podobě na deformované lidské vztahy ve vyhrocených situacích, společenské problémy a na politické ovzduší normalizace (Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, Kalamita, Vlčí bouda, Šašek a královna, Kopytem sem, kopytem tam) i polistopadové doby (Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Pasti, pasti, pastičky, Vyhnání z ráje, Hezké chvilky bez záruky). Z projektů, jež se jí nepodařilo navzdory úpornosti realizovat, byl nejvýznamnější vlastní scénář o životě Boženy Němcové Tvář naděje. Vášnivé zaujetí pro morální otázky i neustálé hledání neotřelého obrazového vyjádření se projevuje i v její oceňované dokumentární tvorbě (např. Čas je neúprosný, Chytilová versus Forman, Praha - neklidné srdce Evropy, Vzlety a pády, Trója v proměnách času, Pátrání po Ester). Od 90. let jí poskytovala tvůrčí prostor společnost Febio, pro niž realizovala řadu portrétů a sond v rámci různých tematických cyklů: GEN Anastáz Opasek (1993), Bolek Polívka (1994), Jan Pirk (2001), Adolf Branald (2002), Jiří Kodet (2002), Jiří Weiss (2002), Miroslav Donutil (2002); Genus Jiří Sopko (1995), Otakar Motejl (1995), Eduard Haken (1995); V.I.P. Fidelis Schlée (1996); 12 odvážných Mojmír Ranný (2004), Klára Nademlýnská (2004), Martin Junek (2005), Claudie Marčeková (2007); OKO Máme rádi zvířata (1993), Až do nebe (1993), Kde domov jejich (1994), Ejhle člověk (1996), Mladí nahoře (1996), Šelmy a my (1996), Samota rodu ženského (1999); Jak se žije… …v satelitech a holobytech (1997), …na posázavském pacifiku (1997), …s nebožtíky (1997), …v bunkrech (1997), …zvěrolékařům (1997), …ošetřovatelům v zoo (1998), …u lopaty (1998), …karbaníkům (1999), …trampům (1999); Táta jako máma Otcové zralého věku (2006); České milování O lásce týrané (2009), O lásce žárlivé (2009), O lásce umělecké (2010). Přímo pro Českou televizi natočila mj. kr. dokumenty o zneužívané dívce Monika (TV-2007) z cyklu Velcí a malí a o prostitutkách Kněžky lásky (2010) z cyklu Pološero. I po listopadu 1989, v novém politickém i uměleckém kontextu, si její dílo podrželo umělecky, eticky a společensky "podvratný" tón; sama se nejprve angažovala v boji proti privatizaci Barrandova a odstátnění českého filmu, poté působila v zastupitelstvu Hlavního města Prahy (1994–98) a neúspěšně kandidovala do Senátu ČR. V roce 1994 režírovala v Divadle Na zábradlí hru Martina Crimpa Story. Krátce moderovala publicistický pořad České televize Přesčas (2001). Od roku 1990 učila na FAMU, v roce 2003 byla jmenována profesorkou a od roku 2005 vedla katedru režie. O jejím díle vznikly krátké TV dokumenty: portrét v cyklu GEN: Věra Chytilová pohledem Ireny Pavláskové (1993), Rozhovor k pětašedesátinám (1994; r. Drahomíra Vihanová), Věry Chytilové divadelní story (1995; r. Jana Hádková) a středometrážní film Cesta (2004; r. Jasmina Blaževič), Věra Chytilová (2009; r. Martin Šulík) z cyklu Zlatá šedesátá. Režisérčině tvorbě i životu jsou věnovány sborníky editorů Miloše Fryše Věra Chytilová mezi námi (1989; 2006), Jana a Ivany Lukešových Vzdor i soucit Věry Chytilové (2009) a monografie Tomáše Piláta Věra Chytilová zblízka (2010). V roce 1992 jí byl udělen francouzský titul Rytíř umění a literatury, v roce 1998 jí bylo propůjčeno státní vyznamenání Medaile Za zásluhy; obdržela Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na MFF v Karlových Varech 2000 a Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu (2001). Po manželství s Karlem Ludwigem (v letech 1950-53) se vdala za kameramana Jaroslava Kučeru, jenž žil v letech 1929-1991 a s nímž měla dceru Terezu Kučerovou (nar. 1964), která se prosadila jako návrhářka kostýmů, výtvarnice a autorka animovaných filmů, a syna Štěpána Kučeru (nar. 1968), který se jako kameraman podílel i na jejích dokumentech. Filmografie: (režie a scénář nebo podíl na něm, není-li uvedeno jinak) Císařův pekař Pekařův císař (1951; r. Martin Frič; herečka), Ztracenci (1956; r. Miloš Makovec; asistentka režie), kr. f. Konec jasnovidce (1957; r. Vladimír Svitáček, Ján Roháč; herečka), kr. studentské filmy Dům na Ořechovce (1959), Zelená ulice (1960), Kočičina (1960; + komentář, hlas kočky), Generál (1960; r. Erwin Stranka; herečka) a Žurnál FAMU: Říkanky (1960), střm. inscenovaný dok. o medičce, která zběhla ze studií a stala se manekýnkou, Strop (1961; + spol. nám.) a střm. dok. o stereotypním koloběhu všedního života textilních učnic Pytel blech (1962; + nám.), uvedené do kin pod názvem U stropu je pytel blech, psychologická studie, konfrontující životy cílevědomé gymnastky a ženy v domácnosti, O něčem jiném (1963; + nám.), povídka syrově a zároveň poeticky popisující život na periférii Automat Svět z kolektivního filmu podle próz Bohumila Hrabala Perličky na dně (1965), provokativní moralistní groteska o dvou výstředních dívkách, zakletých „do bludného kruhu pseudovztahů a pseudohodnot“, Sedmikrásky (1966; + spol. nám.), podobenství o ráji, z něhož jsme byli vyhnáni poznáním pravdy, Ovoce stromů rajských jíme (1969), střm. dok. Pravda (1969; r. Groupe Dziga Vertov; účinkující), kr. TV hra na motivy prózy Franze Fühmanna Kamarádi (TV-1971), hořká „feministická“ komedie o sobeckém porodníkovi, jemuž uštědří lekci mladá zdravotní sestra, Hra o jablko (1976; + spol. nám.) s Jiřím Menzelem a Dagmar Bláhovou, kr. dok. o blížícím se konci života starých lidí Čas je neúprosný (1978; + nám., komentář), hořká komediální mozaika příběhů z rozestavěného pražského sídliště v průběhu jednoho dne Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979; + spol. nám.), komedie o citových i profesních karambolech mladíka, který vyměnil vysokoškolské studium za profesi strojvůdce, Kalamita (1981), belgický záznam dialogu o zásadách tvorby dvou solitérů Chytilová versus Forman (1981), komediální moralita o stárnoucím bonvivánovi podle prózy Jiřího Brdečky Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983; + herečka), stylizovaný dok. esej, postihující genia loci české metropole Praha neklidné srdce Evropy (1984; + nám., komentář) z mezinárodního projektu Capitali culturali d’Europa (Hlavní kulturní města Evropy), alegorický psychologický horor z horské chaty, na níž uvízne parta středoškoláků, Vlčí bouda (1986), absurdní komedie podle hry Bolka Polívky s věčným tématem moci a poddanství Šašek a královna (1987; + spol. nám.), tragikomická moralita o povrchnosti lidských vztahů Kopytem sem, kopytem tam (1988), dokument T.G.M. Osvoboditel (1990), střm. ironická parodie, evokující tři Mozartovy pražské návštěvy, Mí Pražané mi rozumějí (1991; + nám.), trpká satira na polistopadové poměry o venkovském balíkovi, který nečekaně zbohatne, Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) s Bolkem Polívkou, střm. dok. o smyslu dobročinnosti Co člověk má (1993; + nám.), střm. dok. přibližující osudy devíti žen, které začaly soukromě podnikat, Kam panenky...? (1993; + nám.), střm. dok. sledující vývoj batolete Ráj srdce (TV-1993) a střm. dokumentární záznam rozhovoru režisérky s osobitým českým divadelníkem Pokus a chyba Ivana Vyskočila (TV-1994), kr. dok. o vzniku scénického oratoria, uváděného v Národním divadle v Praze, Bastard (TV-1994), černá komedie, inspirovaná autentickým kriminálním případem znásilněné veterinářky a její neobvyklé pomsty, Pasti, pasti, pastičky (1998; + spol. nám.), střm. dok. V centru filmu v teple domova (TV-1998; r. Vít Janeček, Petr Marek; účinkující), dvoudílný umělecký dok. o životě a práci tří generačně spjatých českých fotografů 20. století Václava Chocholy, Karla Ludwiga a Zdeňka Tmeje, Vzlety a pády (2000; + nám., prod., účinkující), Sametová kocovina (TV-2000; r. Robert Buchar; účinkující), tragikomedie z nudistické pláže, kde malý filmový štáb natáčí symbolickou parafrázi příběhu Adama a Evy, Vyhnání z ráje (2001; + spol. nám.), dok. freska věnovaná minulosti i současnosti pražské čtvrti, kde režisérka více než 30 let žila, Trója v proměnách času (2003; + spol. nám.), dok. portrét výtvarnice, scenáristky, režisérky a přítelkyně Ester Krumbachové Pátrání po Ester (2005; + nám., účinkující), hořká komedie o psycholožce a jejích rodinných trampotách i potížích s klienty Hezké chvilky bez záruky (2006), střm. dok. o ženách, které se snaží skloubit soukromý a veřejný život, Potížistky (TV-2006), dok. f. Český mír (2010; r. Vít Klusák, Filip Remunda; účinkující), kr. filmy Prokládaný rozhovor o konformitě (2011; r. Vít Zapletal; účinkující) a Nejrychlejší Matěj na světě (2011; r. Tomáš Pavlíček; herečka). -fik- (2014)
ODKAZY