.jpg?ph=28b6509dcf)
Iveta (seriál) / Iveta (seriál) (Životopisný / Drama Česko, (2022–2024), 8 h 40 min (Minutáž: 51–66 min)) 63%
07.05.2025 02:56
JEDNOU VĚTOU
„říběh počátku hvězdné kariéry zpěvačky Ivety Bartošové."
OBSAH
Iveta chce být slavnou zpěvačkou. Cesta vede z dětského sboru přes pěvecké soutěže, nahrávání prvního hitu a desky až k celostátní slávě. Iveta musí přesvědčit rodiče, porotce, producenty, diváky. Tím jediným, který v ní od začátku věří, je Petr Sepéši. Její první láska. Ta, o které se říká, že musí někdy skončit... Jaká je cena splněného snu? Začátek životního příběhu Ivety Bartošové.
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
První dvě série maji v sobě vydařenou retro atmosféru a provedou nás tím nejzásadnějším v Ivetině životě od začátku kariéry. Třetí série to už je doslova přímý přenos z nešťastné závěrečné fáze života Ivety B a lidem, kteří mají Ivetu rádi, mezi které se počítám se na to fakt nedivá hezky, protože cítí tu ohromnou bolest, kterou musela Iveta prožívat. Režie Michala Samira je vynikajcí, kompletní série působí velmi realistricky, herci do posledního předvádí své maximum, Annu Fialovou chci vidět v divadle, protože ta holka mě svým hereckým projevem naprosto uchvátila. Je opravdu velmi flustrující , že možná jednu z nejčistějších duší tuzemského showbusinessu společnost doslova uštvala a jedno jestli se jedná o bulvární ksindl v čele z podčlověkem z Řeporyjí a členem ODS, o podstatnou část veřejnosti z řad nadšených čtenářů bulváru, o chlapech, který jí vstoupili do života a vrazili jí do srdce hlubokou ránu, protože sráči ani nic jiného neumí a už vůbec ne udělat ženskou šťastnou a zářící nebo kolezích z českého showbusinessu, kteří i dnes tvrdí že viděli že se Iveta trápí, ale až na vyjímky (Šimi) ji absolutně nepomohli. (Enšpígl) *5
Bartošová měla hodně turbulentní život. Minisérie Iveta se věnuje pouze krátkému úseku, který pokrývá její přesun do Prahy a vztah se Sepéšim. Omamné tahy kamery a pomalé vyprávění slušně navozují atmosféru tehdejšího režimu, který naštěstí Samir nemá potřebu nijak rozebírat. Tragický osud Bartošové všichni znají, takže z předpovědí jejího otce mrazí. Velký prostor dostal zaslouženě Sepéši a dost lidí na něho změní názor. Fialová sice není dvojnicí Bartošové, ale vykulené zlatíčko z vesnice zahrála dokonale. Snad někdo bude mít koule na pokračování. Duel Rychtáře a Macury v podání Vetchého a Matonohy by byl boží. S1: 70% (Djoker) 4*
Ten, kdo zažil bouřlivé diskotéky osmdesátých let, tak mi jistě dá za pravdu, že nastupující královnou československých diskoték byla právě Iveta a její slavičí hlas. Iveta začínala svou úspěšnou kariéru s mladým talentovaným zpěvákem Petrem Sepéšim. Jejich lásku jim v té době přáli snad i vrabčáci na střeše a nebylo člověka v naší socialistické republice, který by tento zamilovaný pár neznal. Joo holt v Americe byla Madonna, v Německu měli Nenu a Sandru, v Itálii kozatou Sabrinu, v Británii Kim Wilde a spoře odděnou Samanthu Fox a i my jsme měli u nás naší ikonu osmdesátých let a to právě naší zlatou Slavici Ivetu Bartošovou. Jsem rád, že si tvůrci vybrali prvotní etapu její kariéry ve které ještě nebyla součástí mediálních supů a ve které se mohla v klidu pohybovat a svobodně dýchat a ve které mohla v klidu jezdit třeba i vlakem. Což už se po revoluci nedalo. jelikož se stala každodenní senzací v bulvárních plátcích ve kterých dominoval jeden nejmennovaný tlustokožec, kterému vyšlapal cestičku jeho tatínek a který si dnes hoví jako prasostarosta v jedné nejmenovanné pražské čtvrti. Člověk se v této minisérii dozví mnoho známých i neznámých věcí o Ivetě, třeba jaké to bylo a co vše předcházelo tomu než se dostala do Prahy, jak to poté probíhalo v Praze a i když je z toho cítit takový ten novácký styl, tak musím pochválit kostyméry a kulisáky, že ta atmosféra těch osmdesátek byla aspoň trošku cítit. Písně byli poslouchatelné, herci byli koukatelní, příběh stravitelný, takže suma sumárum můžu za sebe říct, že jsem se nenudil a že jsem nečučel jako buldozer na schnoucí asfalt, protože po přečtení zdejších korespondentů, kteří asi všichni znají životopis této legendární zpěvačky do posledního punťíku musím konstatovat, že tito kritici se musí nudit asi i při koncertě německé kapely Rammstein. Ještě jednou konstatuji, že jsem moc rád, že si tvůrci vybrali právě toto období, kde má naše hrdinka ještě lidskou tvář a doufám, že tvůrci nebudou chtít pokračovat v nastavované kaši a já jim radím ať to nedělají, protože jak říkal nějaký ten myslitel, že v nejlepším se má přestat, tak ať se drží tohoto přísloví a nechám ji známku mého hodnocení na těch přijatelných 70ti %. (Trajektt) 4*
VELKÁ RECENZE
1.řada
Minisérie o pěveckých počátcích Ivety Bartošové, jejíž první díl je od pátku přístupný na online platformě Voyo, připomíná retro pohádku. Populární zpěvačku představuje jako princeznu českého popu, kterou nezajímalo nic než zpěv a láska.
Normalizační pop music se vyznačovala chytlavými melodiemi a povrchními, snadno zapamatovatelnými texty bez hlubšího významu. Měla bavit, vytvářet iluzi pohody a bezstarostnosti. Oproti osobité tvorbě 60. let minulého století byla vesměs postojově vyprázdněná, nevyjadřovala interpretovy názory. Chyběl v ní prvek nesouhlasu. Totéž se očekávalo od posluchačů.
Přes zdánlivou apolitičnost populární písně působily na veřejnost. Stejně jako zbytek oficiálně schválené tvorby měly mimo jiné přispívat k poslušnému přijetí tehdejší politické a společenské situace, pomoct udržovat systém. Je otázka, nakolik zdárně funkci plnily, každopádně nelze popřít, že jejich podobu vymezovala oficiální ideologie, na což dnes při poslechu normalizačních šlágrů rádi zapomínáme.
Také při sledování třídílné minisérie Iveta je snadné podlehnout klamu, že hudební produkce Ladislava Štaidla, Karla Vágnera nebo Petra Hanniga, kteří chtě nechtě museli spolupracovat s kulturním oddělením Ústředního výboru Komunistické strany Československa, nebyla spjatá s politikou. Počátky kariéry Ivety Bartošové, která žila v letech 1966 až 2014, v pojetí režiséra a scenáristy Michala Samira připomínají pohádku. Nejvíc tu o Popelce.
Skromná holka z Beskyd si plní sen o pěvecké kariéře díky svému magickému hlasu a princi z Prahy. Ani se nemusí moc snažit či někomu vzdorovat, stačí počkat, až se objeví ten správný člověk. Svět vymezují zpěv, rodina a partner. Společenské ani politické dění na cestu za úspěchem nemá zásadní vliv, veřejná sféra jako by neexistovala.
Série líčí Bartošovou coby typickou hrdinku normalizační popkultury, která by svými starostmi a zájmy bez problémů zapadla do dobových filmů o dospívání jako Vítr v kapse, Láska z pasáže, Discopříběh nebo Kamarád do deště. Podobně jako jejich hrdinové naráží nanejvýš na maloměšťácké předsudky rodičů. Režim jí ve svobodném projevu nijak nebrání. Spolupracovat s ním nemusí. Mocenský aparát nepřímo zastupují jen různí patriarchové ve středních letech.
Zpěvačku poprvé blíže poznáváme jako desetiletou dívenku, která ve frenštátské hospodě cupitá mezi účastníky taneční zábavy. V místním folklorním souboru hraje její otec. Jiný muž s ní mezitím navazuje až příliš důvěrný kontakt. Dívka, neuvědomující si zlověstný podtext jeho počínání, mu bezelstně oznamuje, že až vyroste, bude zpěvačka. "Jako Karel Gott," doplňuje sebevědomě.
Minisérie Iveta je k vidění na online platformě Voyo. | Video: Voyo
Také po zbytek série se setkává s odpudivými muži, zejména manažery a producenty, častěji komentujícími její vzhled než talent a autoritativně rozhodujícími, kde, s kým a o čem bude zpívat.
Přes zjevnou nekomfortnost těchto střetnutí se však nezdá, že by Bartošová měla problém se podřídit. V souladu s prototypy uvědomělých mladých lidí z normalizační fikce nebojuje proti systému. Nevzdoruje ani nikomu a ničemu jinému, což je s přibývajícími minutami stále více frustrující.
Krátce po hospodské zábavě jeden znamenitě načasovaný střih překlene zhruba šest let a Bartošová, již jako teenagerka, zpívá ve sboru se svou neméně nadanou sestrou Ivanou. Vtahující první epizoda ubíhá vpřed se stejnou samozřejmostí, s jakou hrdinka míří za jasně vytyčeným cílem. K živosti vyprávění přispívá ambivalentní vztah mezi sestrami, které soupeří o přízeň rodičů i učitelky zpěvu, zároveň jsou si ale oporami.
Ve druhé a třetí epizodě zřetelněji vychází najevo, že chybí silnější ústřední konflikt nebo dramaticky dostatečně nosný vztah. Zvlášť závěrečná epizoda připomíná sérii hudebních vystoupení chabě propojených prostinkým dějem. Některé příběhové linie, jimiž si autoři zjevně připravují půdu pro pokračování, svou nerozpracovaností ruší a ani překážky, které Bartošová překonává, nemají velký dramatický potenciál.
Její fikční verze postupuje do vyšších pater československé pop music relativně snadno, jen s minimem vlastního přičinění. Konkrétně na talentovou soutěž Mladá píseň se v roce 1983 přihlašuje z popudu učitelky zpěvu. Sice končí na čtvrtém, nepostupovém místě, nicméně zaujme dalšího účastníka akce Sepešiho. Ten za ní následně přijíždí s producentem a lákavým návrhem.
Také další nabídky přicházejí vždy ve vhodný okamžik, jako samy od sebe. Vše, co pro ně hrdinka musí udělat, je hezky vypadat a zpívat, eventuálně ve vhodnou chvíli potkat svého budoucího partnera Ladislava Štaidla. Anně Fialové v hlavní roli scénář povětšinou přikazuje smutně nebo vyplašeně koukat a vyčkávat, až druzí rozhodnou, jaký bude její další kariérní krok, a vymyslí pro ni mediální image i repertoár.
Série kvůli zúženém pohledu opomíjí, že poslední slovo mnohdy patřilo lidem na vyšších postech, než byl Štaidl. Bartošová se Mladé písně zúčastnila ve stejném roce, kdy v týdeníku Tribuna vyšel nechvalně proslulý článek nazvaný "Nová" vlna se starým obsahem. Ten z ideologické pozice odmítl veškerou autenticky rockovou hudbu. Následovaly zákazy koncertů a kapel, jejichž místo mohly zaujmout nové hvězdy jako Michal David, Dalibor Janda nebo právě Iveta Bartošová.
Snaží se nám tvůrci sdělit právě tohle? Že tragédií přední hvězdy československé pop music bylo, když její osud spočinul v rukách mocných mužů? Jakkoli se taková interpretace jeví logická, úplně nesouzní se zvolenou stylizací. Série připomíná nostalgické, mlhou zastřené a diskotékovými světly ozářené vzpomínky. Ani podle režiséra nesledujeme skutečnost, ale znázornění snů Bartošové.
Na náladě a vyznění scén má zásadní podíl kameraman Martin Douba, dříve natáčející například vizuálně nezaměnitelné série Viktora Tauše Modré stíny, Vodník a Zrádci. V Ivetě imituje výrazové prostředky normalizační filmové a televizní tvorby - v případě televizních videoklipů jde o kopii 1:1 -, zároveň je ale za využití současných technologií dovádí do krajnosti. Herce pohybující se prokouřenými interiéry snímá převážně ruční kamerou, často z velké blízkosti nebo atypických úhlů.
Dojem odchýlení od reality podtrhuje rozptýlené a barevné světlo. Když hrdinka v závěrečné epizodě vystřízliví, vedle šokovaného výrazu Anny Fialové to signalizuje i vyblednutí barev. Tato změna, náhlé probuzení ze snu, má mimořádně silný efekt.
Jinak nám ale odstíny červené, modré nebo fialové, odlesky v objektivu a surreálné kompozice, například s velkým plyšovým medvědem na zadním sedadle jedoucího moskviče, neustále připomínají, že vyprávění je podřízené subjektivitě dospívající, zasněné dívky. Nevidíme, jak se události opravdu odehrály, ale jak je protagonistka mohla prožívat. Když už si ale filmaři takto uvolnili ruce, proč jí neumožnili být o něco aktivnější a víc se projevovat?
Hrdinka působí jako prázdná nádoba. Není to chyba Anny Fialové, která procítěně zpívá a přesvědčivě napodobuje gesta Bartošové, ale scénáře. Její Iveta prakticky nemá vlastní názor, potažmo osobnost, nic, čím by někomu mohla vadit. Režisér se zdárně vyhnul bulvární senzacechtivosti a vynášení soudů, ale jeho přehnaná ohleduplnost, daná nejspíš i faktem, že projekt vznikl s posvěcením zpěvaččiných příbuzných, vede k vágnosti a beztvarosti.
Bartošová je drzá nanejvýš ke své sestře, s níž se v autě přetahuje o chleba s řízkem. Jinak skoro celé tři hodiny sledujeme důvěřivou, slušnou a ostýchavou dívku, která chce vyhovět každému. Dokonce i její sexualitu, jež by potenciálně mohla ohrozit patriarchální řád, minisérie potlačuje. Tak jako v normalizačních filmech pro mladé, v nichž fyzičnost představovala víceméně tabu a milostné scény byly obdobně cudné, jako je zde hrdinčina soulož se Sepešim.
Její největší rebelií je osvobozující tanec na ulici, při němž z walkmanu poslouchá rockovou skladbu. Škoda že energickou scénu, jednu z mála, která se neodehrává v zakouřených interiérech, si tvůrci "vypůjčili" ze Zlé krve francouzského režiséra Leose Caraxe, kde takto za zvuků Bowieho písně Modern Love křepčí Denis Lavant.
V mnoha jiných momentech přitom minisérie zdárně podřizuje obrazovou složku hudbě, případně využívá zvukovou stopu k hladkým přechodům mezi záběry, aniž by něco napodobovala. Sugestivní je kupříkladu Bartošové první pěvecké sólo, kdy kamera vzdalující se od dívky na pódiu napodobuje šíření zvuku sálem, který si nastupující pěvecká hvězda podmaňuje.
Mohli bychom argumentovat, že idealizace Bartošové odpovídá vyprávěcímu hledisku, kdy hlavní postava vzpomíná především na to pěkné, a záměru vylíčit nadčasový, nikoliv dobový příběh. Třicetiletý odstup od pozdního socialismu je na druhou stranu dost dlouhá doba, aby vznikaly méně zjednodušující portréty tehdejší hudební scény. Vzorem může být kniha, jíž o Karlu Gottovi vloni napsal hudební novinář Pavel Klusák.
V kontextu české webové produkce je Iveta řemeslnou úrovní, zejména promyšlenou obrazovou koncepcí, výjimečná. V kontextu toho, jak se společnost ohlíží za nedávnou minulostí, ale žádný posun nepředstavuje. Naopak hezky, snad až příliš důsledně oživuje estetiku banality, která podle Václava Havla charakterizovala normalizační popkulturu.
2.řada
Okny svítí namodralé světlo, kamera zblízka a často z divokých úhlů snímá obličej blonďaté zpěvačky, která zoufale touží po štěstí. V 90. letech minulého století se pro Ivetu Bartošovou mnoho nemění.
Tři nové díly minisérie Iveta, které od pátku začala uvádět videotéka Voyo, pokračují ve stejném přepjatě melodramatickém tónu jako loňská první řada. Ještě intenzivněji se nabízí otázka, co tento projekt chce a může říci.
Iveta patřila k první vlně původních hraných počinů, jimiž chtěla televize Nova nalákat na svou placenou platformu, "český Netflix". Režisér a scenárista Michal Samir pojal úvodní tři díly jako nekonečný popový song své doby, podobně sladkobolně přepjatý, jen s ještě o něco temnějšími konturami, které měly od počátku naznačovat, že tahle moderní pohádka o princezně, co vyrazila do velkého světa za štěstím, neskončí šťastně.
V úvodu druhé řady se rychlým vyhlášením vítězky několika ročníků Zlatých slavíků plynule přesouváme do porevoluční doby. Po smrti životního i pěveckého partnera Petra Sepešiho v roce 1985 patří Iveta Bartošová do stáje a posléze i domácnosti producenta Ladislava Štaidla. Přičemž takto drsný obrat je namístě: tvůrci s až umanutou důsledností ukazují, jak majetnicky se k mladé interpretce chovají všichni muži v jejím okolí.
Režisér opět Bartošovou ani nezesměšňuje, ani neadoruje. Až příliš ale spoléhá na kontrast hudebních vystoupení s hádkami a bezvýchodnými stavy protagonistky. Jako by nebyl prostor, vůle či snad svolení blízkých k tomu skutečně interpretovat nějaké události z jejího života. Či alespoň zastihnout ústřední aktéry také u nějakých všednějších situací.
Ondřej Gregor Brzobohatý snaživě a místy trefně ztvárňuje blazeovaného elegána Štaidla, ale občas nejde poznat, koho vlastně hraje. Drhnou některé obraty záměrně, má jít o vykreslení člověka, co se má za vzdělance, ale zdaleka jím není?
Co si nakonec z tohoto nekončícího posmutnělého snu vzít? Minisérie občas funguje jako ušmudlaný retro teleport do první porevoluční dekády, kdy se v čínských restauracích servírovala japonská whisky a kdy obleky a účesy sice od 80. let lehce proměnily střih, ale vkusu nepřibylo.
Lze zkoumat jednotlivosti, třeba kdo a jak ztvárnil slavné osobnosti od Gabriely Osvaldové přes Karla Gotta po Rudolfa Hrušínského nejmladšího.
Nejživěji a nejvíce bezstarostně působí období během natáčení filmu Svatba upírů ze začátku 90. let. Dochází k chvilkám sounáležitosti mezi Bartošovou a Hrušínským, který se jeví jako první muž, co se v jejím životě nechová coby částečný či naprostý kretén, ale jako celkem chápavá lidská bytost. Bylo v tom něco víc, romance či zárodek něčeho většího? Pokud ano, proč to nevyšlo? Minisérie zůstává u náznaků, že na vině byla opět zpěvaččina nerozhodnost a neschopnost aktivněji se chopit vlastního osudu.
Klidně to tak být mohlo, ale je pak takový životní osud opravdu materiálem pro mnohahodinový příběh, pokud lze většinu témat shrnout do dvou tří vět?
Minisérie se letmo dotkne toho, jak Ladislav Štaidl působí povýšeně a opatrovnicky blahosklonně, jak mluví o vzájemné osobní svobodě, ale myslí při tom jen tu vlastní. Jde však jen o miniaturní zárodky nějaké opravdové charakterové studie. Nakonec opět platí, že hlavní emocí, kterou sledování vyvolává, je lítost, byť hrdinku opouštíme ve chvíli, kdy se po mateřské pauze vrací na pódium. Těžko říci, kolik zbude v publiku síly sledovat její další pády.
3.řada
Itálie, rok 2013. Josef Rychtář, toho času majitel bezpečnostní agentury, odhazuje tričko a žene se k domu, kde je podle něj vězněna Iveta Bartošová. Vykřikuje její jméno a rozběsněně buší na vrata. Okolojdoucí jej s obavami pozorují. Vše natáčí kameraman bulvárního média.
Na ty záběry si vzpomene snad každý, kdo před 11 lety sledoval zpravodajství. Tragikomickému dění okolo jedné z největších hvězd normalizační pop-music nešlo uniknout. Dokumentováním pádu zpěvačky Ivety Bartošové "naháněla" čísla sledovanosti i televize Nova. Pro její streamovací platformu Voyo vznikla v roce 2022 hraná série nazvaná zkrátka Iveta. Od pátku je tamtéž k vidění třetí, poslední řada.
Vztahy s pěvcem Petrem Sepešim a manažerem Ladislavem Štaidlem už jsou stejně jako vyprodané sály minulostí. Hrdinka žije jen pro svého syna Artura. V první ze tří epizod, situované do léta 2011, si užívají dovolenou u moře. Slunce svítí, Iveta Bartošová se usmívá. Pocit harmonie navozuje i symetrická kompozice.
Jak ale velí zákonitosti melodramatického žánru, idyla nemůže trvat dlouho. Trápení začíná hned vzápětí, když zpěvaččino audi při návratu domů nabourá do kamionu.
Zbytek série sleduje, jak se držitelka tří Zlatých slavíků snaží obnovit rovnováhu a prostě jen být se synem. Dění má ale stále méně pod kontrolou. V předchozích řadách byla loutkou v rukách hudebních manažerů i skladatelů přiživujících se na její slávě. Teď si právo rozhodovat o jejím osudu nárokuje celá plejáda pochybných individuí, od partnerů Josefa Rychtáře a Zdeňka Macury po šéfredaktora bulvárního webu Pavla Novotného.
První epizoda naznačuje, že hlavním padouchem bude právě tento bývalý novinář a nynější starosta pražských Řeporyjí za ODS. Filip Rajmont napodobuje jeho škleby, gesta a překotné drmolení s takovým manickým nasazením, až se člověk strachuje o hercovu příčetnost. Karikatura muže, kterého série ukazuje coby vůdce smečky pořádající hon na Bartošovou, ale později ustupuje do pozadí, aniž by tato linka byla uspokojivě dohrána do konce.
To samé platí pro jiné klíčové postavy. Například zpěvaččina sestra Ivana se mihne v jediném záběru. Znechuceně zavírá notebook, na němž si pouštěla záznam Rychtářova italského amoku.
Podobné odbočky přes zdánlivou nadbytečnost pomáhají artikulovat jedno ze stěžejních témat třetí řady - ze života Ivety Bartošové a dalších celebrit se v mediálně přebujelém 21. století stala reality show, pro kterou je třeba neustále vytvářet drama.
Zatímco předchozí série se držely hlediska nešťastné protagonistky, ta nejnovější, ve které se z Bartošové stává v podstatě veřejný majetek, častěji střídá perspektivy. V mnoha scénách sledujeme, kterak se druzí domlouvají, jaké divadlo kolem hrdinky zinscenují. Několikrát je při tom použita technika split screenu, tedy děleného obrazu, navozující efekt dravosti a útočnosti. Výmluvný je v tomto směru hned úvodní titulek, podle kterého každý zpěvaččin krok sledují bulvár, veřejnost a soud.
V první epizodě je Bartošové z rozhodnutí soudu v roce 2011 odebrán syn Artur. Po sentimentálním rozloučení, prvním z několika, jí doma dělá společnost akorát lahev bílého vína. Ale jen do setkání s Rychtářem, který se přeochotně ujímá ochranitelské role.
Na pozadí jejich prvního flirtování příznačně probíhá instalace kamer v okolí zpěvaččiny vily. Ráčkující podnikatel se tváří mile. V podání vynikajícího Davida Prachaře budí ale spíš znepokojení.
A vskutku. Ve druhé epizodě zjišťujeme, že jde o narcistního manipulátora s násilnickými sklony, který doufá, že mu jeho náležitě medializovaná protektivní gesta zajistí oddanost Bartošové. Opět se tak do popředí dostává motiv zviditelnění. Nestačí někomu pomoct. Je potřeba udělat to polonahý a za přítomnosti kamer, hodně při tom křičet a máchat rukama.
Když se Iveta Bartošová v poslední a nejkoncentrovanější části pokouší o comeback, její oslnivý pěvecký výkon je zastíněn Rychtářovou teatrální rvačkou se Zdeňkem Macurou, posledním z galerie mužů zakládajících svou existenci na pronásledování popové divy. Také Richard Krajčo se ukazuje být šťastnou castingovou volbou. Part pomateného, něčím politováníhodného ctitele Macury mu sedne perfektně.
Osu vyprávění tvoří právě tento výběr "největších hitů", pásmo absurdních, žel pravdivých příhod, které bedlivě sledoval a podněcoval bulvár. Série přidává navíc jen špetku kontextu, pár povrchních pohledů do zákulisí novinářské práce. Jako připomínka známých kauz tudíž obstojí.
Dramaturgické opodstatnění těchto scén se ovšem hledá hůř. Kvůli absenci nosného konfliktu, který by jednotlivé dějové větve propojil, Ivetě zejména v prostřední části chybí spád.
Rychtářova záchranná mise nebo scény s Rajmontovým popudlivým permoníkem, jenž redaktorům cynicky oznamuje, že Bartošovou svým počínáním jednou přivedou do hrobu, jsou ale paradoxně divácky vděčnější než rozjímavé, v zásadě bezdějové pasáže se samotnou hrdinkou. Té scénář předepisuje leda plakat, nostalgicky vzpomínat a zahrnovat Artura láskou.
Zvolený vyprávěcí princip nám nicméně připomíná, že Bartošové v příběhu vlastního života nenáležela hlavní role. Ještě nápadněji než dřív jsou hybateli děje jiné figury.
Hrdinka nemá ani sílu o něčem rozhodovat. Její zhoršující se fyzická i psychická kondice ovšem díky procítěnému herectví Anny Fialové a práci maskérů sama vypráví silný příběh.
Hereččin prázdný pohled, plíživé pohyby a nezřetelná artikulace působivě vystihují pomalý rozklad osobnosti. Bartošová v televizním rozhovoru malátně prohlašuje, že už nechce být princeznou. Jinou identitu ale ne a ne najít. V roli matky kvůli toxickým vztahům a alkoholovému opojení není dost stabilní. Radost z návratu na pódium, kdy se znovu ocitá v centru záběru a na chvíli působí sebejistě, jí zhatí dvojice hňupů peroucích se v předsálí.
Hrdinčinu vyprázdněnost a postupné mizení si zřetelně uvědomujeme i zásluhou minimalistické scénografie a kamery Martina Douby. Tatam je extravagantní hra všech možných barev z první a druhé řady. Vyšisovaným, téměř monochromatickým záběrům dominují neutrální bílá a jasné protisvětlo. Architektura, dekorace i kostýmy herců jsou podobně sterilní.
Sytější barvy se objevují pouze v harmonické přírodě a flashbacích. Pozitivní vzpomínky na dětství, Ladislava Štaidla nebo Petra Sepešiho se proto jeví jako vzdálená, nedosažitelná realita, což odpovídá psychickému rozpoložení protagonistky. Ta už si zřejmě nedokáže představit, že ještě někdy bude šťastná.
Když ruční kamera zblízka zabírá její opuchlý, nenalíčený obličej, okraje obrazu zůstávají rozostřené, jako by ani nebyla duchem přítomná a okolní svět nedokázala vnímat střízlivě. Nestálý obraz navíc navozuje pocit lehké závratě či nevolnosti.
Iveta Bartošová tak sice zůstává prázdnou schránkou bez zřetelných motivací, o které "nikdo neví, co má doopravdy uvnitř", jak v sérii pronese krátce před svou sebevraždou v roce 2014. Zároveň ale díky zvoleným stylistickým postupům můžeme alespoň v hrubých obrysech zakusit, čím si v posledních měsících života procházela. V tom také spočívá největší hodnota série.
Stejně jako jiným telenovelám lze Ivetě vyčítat kýčovitost, schematismus nebo prvoplánové dojímání, ale nikoliv nedostatek citu a empatie.
Tvůrci nedávají jednoznačnou odpověď, zda se Bartošová stala obětí showbyznysu, vlastních závislostí, nebo pološílených mužů. Vyhýbají se ale tomu, aby veškerou zodpovědnost házeli na ni samotnou, což v sérii dělají její matka nebo Josef Rychtář. Podle nich se z problémů vyhrabe jedině vlastní vůlí.
Jako zvlášť důležitý proto vyznívá nenápadný dialog z první epizody. Ocitáme se v domácnosti Ivetina fanouška Karla Bláhy, záhadné postavy procházející všemi řadami, jejíž smysl tvůrci odhalí na samém konci.
Dcera Bláhovi mimoděk oznamuje, že začala chodit na psychoterapii, a proto se o její duševní zdraví nemusí bát. Zaskočený otec si neodpustí poznámku o "cvokařovi", ale dívka se nenechá rozhodit. Očividně je hrdá, že dokázala to, co se pro seriálovou Ivetu Bartošovou zdá být z mnoha důvodů nesmírně obtížné - řekla si o pomoc.
PODROBNÝ POPIS FILMU
SEZNAM EPIZOD
Iveta je dívka z Frenštátu pod Radhoštěm, která chce být slavnou zpěvačkou. Cesta vede z dětského sboru přes pěvecké soutěže, nahrávání prvního hitu a desky až k celostátní slávě. Ukáže tak její první pěvecké krůčky v místním sboru, díky kterému jí místní sbormistryně doporučí účast na talentové soutěži Mladá píseň v Jihlavě. Iveta musí přesvědčit rodiče, porotce, producenty, diváky; tím jediným, který v ní od začátku věří, je Petr Sepeši, se kterým, po přestěhování do Prahy, natočí velehit Knoflíky lásky. Z obou zpěváků se stává národem milovaný pár. Do dalšího osudu Ivety Bartošové však zasáhne Sepešiho tragická nehoda.
1.série (2022)
DÍL 1: Tisíc obyčejných věcí (Tisíc obyčejných věcí) - Malé město na Moravě. Iveta Bartošová – nenápadná, skromná dívka s obrovským hlasem – zpívá v dětském pěveckém sboru. Miluje hudbu, ale naráží na nepochopení u otce, který by z ní radši měl učitelku. Matka je tiše podporující, ale slabá vůči autoritě manžela. Iveta se přihlásí do soutěže „Hledáme nové talenty“ – a vyhraje. Poprvé zpívá před velkým publikem, poprvé ji osloví lidé z branže. Její vystoupení vidí i Petr Sepéši, nadějný mladý zpěvák. Zaujatý nejen jejím hlasem, ale i její křehkostí, ji pozve do Prahy.
DÍL 2: Knoflíky lásky (Knoflíky lásky) - Iveta přijíždí do velkého města. Spí u Petra, nahrává první demo, zkouší si poprvé roli interpretky v profesionálním studiu. Producenti jsou skeptičtí – je až moc jemná, moc "holčičí". Petr za ni bojuje. Začíná se formovat jejich duet. "Knoflíky lásky" se stávají hitem. Z Ivety a Petra je zamilovaná dvojice nejen na pódiu, ale i v reálném životě. Iveta poprvé ochutnává slávu – natáčení, rozhovory, fanoušci. Ale taky závist, klepy a tlak.
DÍL 3: Snad nám to vyjde (Snad nám to vyjde) - Iveta a Petr se stávají miláčky národa. Společně vystupují, plánují desku. Ale rozdíly mezi nimi se začínají ukazovat – Petr je volnomyšlenkář, divoký, nevázaný. Iveta je stále ta dívka z Frenštátu, která chce pevné vztahy, zázemí. Iveta musí balancovat mezi nahrávacím studiem, televizními vystoupeními a tlakem médií. Začíná být unavená. Pak přichází tragédie – Petr tragicky umírá při autonehodě. Iveta se zhroutí.
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Překážek moc překonat nemusela. Alespoň tehdy. Na zkouškách takhle nikdy nezazpívala, udiveně reaguje (mimochodem skvělá) sbormistryně Jana Boušková. Jihlava má být katapultem pro chlapce a děvčata od Aše až po Košice. Skončila vysoko, ale na nepostupovém místě, přesto za ni domů do Beskyd přijíždí (mimochodem skvělý) producent Igor Chmela s dalším účastníkem talentované soutěže Petrem Sepešim, kteří jí mají pomoct (a hlavně sobě) do vyšších pater československé pop music. I když otec (mimochodem skvělý) Miroslav Hanuš nesouhlasí, pohádka může brzy pokračovat, zatímco pasivní, neustále zasněná či vyplašená Iveta se ani nemusí moc snažit či někomu vzdorovat. Zatímco Sepéši (ač Ivetě hlasově nestačí) míří vysoko, ona místy „jen“ vyžaduje důkazy lásky od lidí, kterým je ukradená. Scénář dělá vše za ni, ona prostě jen ve vhodný okamžik potká třeba Ladislava Štaidla. Herecky mi duo Fialová a Vodochodský sedělo. Praze chybí šedivost, životu v komunistické diktatuře se vyhýbáme. Výsledek si nechce nikoho rozhádat, což ovšem vede k jakési beztvarosti. Třetí epizoda za mě nejsilnější. (castor) 3*
2.série (2023)
Iveta je na vrcholu. Její sólová alba se prodávají po tisících, vyhrává ankety popularity, dostává hlavní roli po boku generačního idola ve filmu Svatba upírů, má muže, kterého všichni obdivují, plní se jí sen o duetu s Karlem Gottem. Ovšem stále postrádá to, po čem touží ze všeho nejvíc: ničím nepodmíněnou lásku, dítě a rodinu. A přichází první skandál... Anna Fialová se vrací jako Iveta Bartošová ve zlomovém období devadesátých let.
DÍL 1: Smím dál (Smím dál) - Je krátce po sametové revoluci a Iveta míří na vrchol. Opakovaně vítězí v anketě Zlatý Slavík, prodává alba po tisících a má vztah s mužem, kterého všichni obdivují. Ladislav s ní však nežije, Iveta tak často zůstává sama. A když se dozví, že její osudová láska Petr Sépeši během jejich vztahu počal dítě s jinou, je toho na ni příliš...
DÍL 2: Já se vrátím (Já se vrátím) - Iveta dostává svou první velkou filmovou roli, během natáčení ale prožije románek s hereckým kolegou. Ladislav ji proto opouští a odjíždí do Ameriky. Iveta propadá depresím, když najednou u jejích dveří zazvoní neznámý mladík. Iveta otevře a tím vykročí vstříc největší bulvární aféře té doby...
DÍL 3: Na tom záleží (Na tom záleží ) - Iveta se konečně stává matkou. Její čas s malým Arturem je vykoupen kariérní pauzou, na které se dohodla s Ladislavem. Ivetě se ovšem brzy začíná stýskat po koncertech i divácích. Zjišťuje, že věhlasný skladatel Karel Svoboda shání novou zpěvačku do muzikálu Dracula. Iveta ví, že by ji ta příležitost mohla vrátit na výsluní. Jenže Ladislav je kategoricky proti...
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Šup šup, chytlavé melodie a prostinké texty, úspěchy na Zlatém slavíku a světák Štaidl, který prostě jen přebral štafetu, protože v Ivetině životě vždy někdo druhý rozhodoval, co bude dál. Ta zůstává pasivní, zasněná a vyplašená, rozuměj už otravná. A ač má za sebou hromadu úspěchů, a s nimi spojený ranec otrkávání se, v osobním životě pořád „jen“ vyžaduje důkazy lásky od lidí, kterým je ukradená. Vymyká se druhá epizoda, která nejprve díky Oskaru Hesovi a natáčení Svatby upírů působí živě a bezstarostně, abychom vzápětí přešli ke skandálu, který hýbal devadesátkami: únos Ivety Romanem Třískou. Byl to moment, který poprvé vystavil Ivetu posměchu národa. Tříska měl „využít“ toho, že Ivetu doma zastihl v ne zrovna dobrém psychickém rozpoložení. Připomnělo mi to okamžitě smutné období (Itálie, Macura, Rychtář, poslední roky života) a hned jsem ji vnímal smířlivěji, shovívavěji… a vzhledem k další sérii je tedy otázkou, zda chce divák sledovat Ivetiny následné pády. Hloupá linie s obdivovatelem (které stále chybí pointa) pokračuje. I když už mě asi napadá, kým bude. (castor) 3*
3.série (2024)
Třináct let po odchodu od Ladislava Štaidla se Ivetin svět změnil k nepoznání. Její alba se neprodávají jako dřív, ale ona věří, že zase bude zpívat. Má za sebou neúspěšné manželství, ale věří, že ta pravá láska na ni stále čeká. A především má vedle sebe toho, na kom jí záleží nejvíc: svého dospívajícího syna. To kvůli němu chce vyhrát boj s vlastními démony. Je to on, kdo při ní stojí, i když se nedaří a bulvár čeká na každou její chybu. Ano, kdysi chtěla být slavná – teď chce obyčejný život. Pro Artura, pro sebe.
DÍL 1: Lásko, lásko (Lásko, lásko) - Léto 2011. Třináct let od rozchodu s Ladislavem Štaidlem. Dvanáct let od posledního úspěšného alba. Iveta se právě rozešla s partnerem a každý její krok je sledován bulvárem, veřejností a soudem. Přesto je šťastná – je mámou na plný úvazek. Jen nesmí udělat žádnou chybu.
DÍL 2: Léto (Léto) - Iveta má nového přítele Josefa, svou vlastní televizní show a nevzdává boj o syna Artura. Vše ale komplikuje její závislost na alkoholu. Josef chce, aby se léčila, ona chce klid a moře. Rozhodne se pro radikální krok a zavolá člověku, který jí kdysi nabídl pomoc.
DÍL 3: Tichá píseň (Tichá píseň) - Budu zase zpívat! Iveta abstinuje a cvičí, dělá vše, aby se vrátila na pódia. Comebackový koncert se blíží a Josef chce být tím, kdo zajistí, že proběhne bez potíží. Příchodu Ivetina největšího ctitele ale nezabrání.
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
První dvě série Ivety jsou opravdu klasa, takže jsem s nadšením sobě vlastním využil možnost jít na slavnostní předpremiéru v Lucerně, abych závěrečnou sérii mohl vidět na velkým plátně. Třetí série Ivety je tobogán emocí, který v českých poměrech nepamatuji. Ivetin osud je plný bolesti na duši, smutku a především neskutečnosté osamomělosti. Mnohokrát jsem cítil jak Iveta vysloveně hledá někoho o koho by se mohla opřít, kdo by jí dal pocit porozumění a opory, ale bohužel měla kolem sebe až neuvěřitelnej soubor kreténů a její pád na dno mně opravdu dal hodně zabrat. Některé scény, třeba s Arturem na jejich narozeninách ukážou Ivetku šťastnou, stejně jako její comeback u kterýho jsem jí držel palce víc než sobě při losování šťastných deset, ale bohužel štěstí trvá vždycky jen krátce, než se opět nad Ivetou potemní. Tvůrcům se povedla i závěrečná ttulková scéna, protože jestli tě nesrazí k zemi předchozí dění, tak závěr to udělá spolehlivě. Ano, měl bych i vyčítky, vesměs technické povahy, občas jsem slyšel špatně Artura, přespříliš makro záběrů na Ivetin obličej, ale to jsou proti té tsunami plné emocí jen banality. Anna Fialová dává Ivetu na bohyni, ale i ostatní hrají skvěle, třeba Karel Šimek jako Artur to je neskutečná dokonalá podoba a jeho scény patří mezi to málo vtipné, kdy se člověk zasměje. David Prachař jako Rychtář je taky bezchybnej, nejvíc mám v paměti první společnou scénu, kdy tam stojí naproti Ivetě, ta mluví za všechno. Filip Rajmont toho bulvárního podčlověka trefil naprosto dokonale. Iveta je klenot, který se umí pořádně trefit do srdce možná i proto, že Ivetin osud se týká všech co čtou bulvár nebo v dnešním éře dělají ze sociálních sítí stoku nenávisti, povrchnosti a laciných senzací. (Enšpígl) 5*
Postavy a obsazení
• Anna Fialová - Iveta Bartošová
• Vojtěch Vodochodský - Petr Sepeši
• Ondřej Gregor Brzobohatý - Ladislav Štaidl
• Eliška Křenková - Ivana Bartošová
• Miroslav Hanuš - Karel Bartoš
• Alena Mihulová - Svatava Bartošová
• David Prachař - Josef Rychtář
• Richard Krajčo - Zdeněk Macura
• Filip Rajmont - Pavel Novotný
• Ondřej Ruml - Karel Gott
• Oskar Hes - Rudolf Hrušínský nejml.
• Saša Rašilov - Karel Svoboda
• Karolína Vágnerová - Vendula Svobodová
• Karel Šimek - Artur Štaidl
• Cristiano Donati - Domenico Martucci
• Miloslav König - Roman Tříska
• Igor Chmela - producent Vlasta Krejza
• Zuzana Zlatohlávková - novinářka Gabriela Mesarošová
• Jana Stryková - novinářka Simona
• Ján Jackuliak - řidič Luboš
• Jan Vondráček - domovník Kraus
• Luboš Veselý - docent Majer
• Oldřich Bělka - kameraman Dodo
• Lucie Štěpánková - soudkyně JUDr. Nosková
• Jana Boušková - sbormistryně Štěpničková
• Robert Mikluš - profesor Evžen Dubecký
• Marta Dancingerová - Věra, milenka Petra
• Mia Petráňová - Iveta Bartošová (ve věku 10 let)
• Terezie Holá - Ivana Bartošová (ve věku 10 let)
• Ivan Shvedoff - Ivan Karevaev
• Miroslav Hruška - Pavel Fojtek
• Daniel Kadlec - Karel Bláha
• Patricie Pagáčová - Anežka Bláhová
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 1.řada: 6.května 2022 (na Voyo) - 20.května 2022 (na Voyo)
2.řada: 5.května 2023 (na Voyo) - 19.května 2023 (na Voyo)
3.řada: 10. května 2024 (na Voyo) - 24.května 2024 (na Voyo)
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé v TV: 1.řada: 31.března 2024 (na TV Nova) - 14.dubna 2024 (na TV Nova)
2.řada: 21.dubna 2024 (na TV Nova) - 5.května 2024 (na TV Nova)
3.řada: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na VOD: 1.řada: 6.května 2022 (na Voyo) - 20.května 2022 (na Voyo)
2.řada: 5.května 2023 (na Voyo) - 19.května 2023 (na Voyo)
3.řada: 10. května 2024 (na Voyo) - 24.května 2024 (na Voyo)
„říběh počátku hvězdné kariéry zpěvačky Ivety Bartošové."
OBSAH
Iveta chce být slavnou zpěvačkou. Cesta vede z dětského sboru přes pěvecké soutěže, nahrávání prvního hitu a desky až k celostátní slávě. Iveta musí přesvědčit rodiče, porotce, producenty, diváky. Tím jediným, který v ní od začátku věří, je Petr Sepéši. Její první láska. Ta, o které se říká, že musí někdy skončit... Jaká je cena splněného snu? Začátek životního příběhu Ivety Bartošové.
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
První dvě série maji v sobě vydařenou retro atmosféru a provedou nás tím nejzásadnějším v Ivetině životě od začátku kariéry. Třetí série to už je doslova přímý přenos z nešťastné závěrečné fáze života Ivety B a lidem, kteří mají Ivetu rádi, mezi které se počítám se na to fakt nedivá hezky, protože cítí tu ohromnou bolest, kterou musela Iveta prožívat. Režie Michala Samira je vynikajcí, kompletní série působí velmi realistricky, herci do posledního předvádí své maximum, Annu Fialovou chci vidět v divadle, protože ta holka mě svým hereckým projevem naprosto uchvátila. Je opravdu velmi flustrující , že možná jednu z nejčistějších duší tuzemského showbusinessu společnost doslova uštvala a jedno jestli se jedná o bulvární ksindl v čele z podčlověkem z Řeporyjí a členem ODS, o podstatnou část veřejnosti z řad nadšených čtenářů bulváru, o chlapech, který jí vstoupili do života a vrazili jí do srdce hlubokou ránu, protože sráči ani nic jiného neumí a už vůbec ne udělat ženskou šťastnou a zářící nebo kolezích z českého showbusinessu, kteří i dnes tvrdí že viděli že se Iveta trápí, ale až na vyjímky (Šimi) ji absolutně nepomohli. (Enšpígl) *5
Bartošová měla hodně turbulentní život. Minisérie Iveta se věnuje pouze krátkému úseku, který pokrývá její přesun do Prahy a vztah se Sepéšim. Omamné tahy kamery a pomalé vyprávění slušně navozují atmosféru tehdejšího režimu, který naštěstí Samir nemá potřebu nijak rozebírat. Tragický osud Bartošové všichni znají, takže z předpovědí jejího otce mrazí. Velký prostor dostal zaslouženě Sepéši a dost lidí na něho změní názor. Fialová sice není dvojnicí Bartošové, ale vykulené zlatíčko z vesnice zahrála dokonale. Snad někdo bude mít koule na pokračování. Duel Rychtáře a Macury v podání Vetchého a Matonohy by byl boží. S1: 70% (Djoker) 4*
Ten, kdo zažil bouřlivé diskotéky osmdesátých let, tak mi jistě dá za pravdu, že nastupující královnou československých diskoték byla právě Iveta a její slavičí hlas. Iveta začínala svou úspěšnou kariéru s mladým talentovaným zpěvákem Petrem Sepéšim. Jejich lásku jim v té době přáli snad i vrabčáci na střeše a nebylo člověka v naší socialistické republice, který by tento zamilovaný pár neznal. Joo holt v Americe byla Madonna, v Německu měli Nenu a Sandru, v Itálii kozatou Sabrinu, v Británii Kim Wilde a spoře odděnou Samanthu Fox a i my jsme měli u nás naší ikonu osmdesátých let a to právě naší zlatou Slavici Ivetu Bartošovou. Jsem rád, že si tvůrci vybrali prvotní etapu její kariéry ve které ještě nebyla součástí mediálních supů a ve které se mohla v klidu pohybovat a svobodně dýchat a ve které mohla v klidu jezdit třeba i vlakem. Což už se po revoluci nedalo. jelikož se stala každodenní senzací v bulvárních plátcích ve kterých dominoval jeden nejmennovaný tlustokožec, kterému vyšlapal cestičku jeho tatínek a který si dnes hoví jako prasostarosta v jedné nejmenovanné pražské čtvrti. Člověk se v této minisérii dozví mnoho známých i neznámých věcí o Ivetě, třeba jaké to bylo a co vše předcházelo tomu než se dostala do Prahy, jak to poté probíhalo v Praze a i když je z toho cítit takový ten novácký styl, tak musím pochválit kostyméry a kulisáky, že ta atmosféra těch osmdesátek byla aspoň trošku cítit. Písně byli poslouchatelné, herci byli koukatelní, příběh stravitelný, takže suma sumárum můžu za sebe říct, že jsem se nenudil a že jsem nečučel jako buldozer na schnoucí asfalt, protože po přečtení zdejších korespondentů, kteří asi všichni znají životopis této legendární zpěvačky do posledního punťíku musím konstatovat, že tito kritici se musí nudit asi i při koncertě německé kapely Rammstein. Ještě jednou konstatuji, že jsem moc rád, že si tvůrci vybrali právě toto období, kde má naše hrdinka ještě lidskou tvář a doufám, že tvůrci nebudou chtít pokračovat v nastavované kaši a já jim radím ať to nedělají, protože jak říkal nějaký ten myslitel, že v nejlepším se má přestat, tak ať se drží tohoto přísloví a nechám ji známku mého hodnocení na těch přijatelných 70ti %. (Trajektt) 4*
VELKÁ RECENZE
1.řada
Minisérie o pěveckých počátcích Ivety Bartošové, jejíž první díl je od pátku přístupný na online platformě Voyo, připomíná retro pohádku. Populární zpěvačku představuje jako princeznu českého popu, kterou nezajímalo nic než zpěv a láska.
Normalizační pop music se vyznačovala chytlavými melodiemi a povrchními, snadno zapamatovatelnými texty bez hlubšího významu. Měla bavit, vytvářet iluzi pohody a bezstarostnosti. Oproti osobité tvorbě 60. let minulého století byla vesměs postojově vyprázdněná, nevyjadřovala interpretovy názory. Chyběl v ní prvek nesouhlasu. Totéž se očekávalo od posluchačů.
Přes zdánlivou apolitičnost populární písně působily na veřejnost. Stejně jako zbytek oficiálně schválené tvorby měly mimo jiné přispívat k poslušnému přijetí tehdejší politické a společenské situace, pomoct udržovat systém. Je otázka, nakolik zdárně funkci plnily, každopádně nelze popřít, že jejich podobu vymezovala oficiální ideologie, na což dnes při poslechu normalizačních šlágrů rádi zapomínáme.
Také při sledování třídílné minisérie Iveta je snadné podlehnout klamu, že hudební produkce Ladislava Štaidla, Karla Vágnera nebo Petra Hanniga, kteří chtě nechtě museli spolupracovat s kulturním oddělením Ústředního výboru Komunistické strany Československa, nebyla spjatá s politikou. Počátky kariéry Ivety Bartošové, která žila v letech 1966 až 2014, v pojetí režiséra a scenáristy Michala Samira připomínají pohádku. Nejvíc tu o Popelce.
Skromná holka z Beskyd si plní sen o pěvecké kariéře díky svému magickému hlasu a princi z Prahy. Ani se nemusí moc snažit či někomu vzdorovat, stačí počkat, až se objeví ten správný člověk. Svět vymezují zpěv, rodina a partner. Společenské ani politické dění na cestu za úspěchem nemá zásadní vliv, veřejná sféra jako by neexistovala.
Série líčí Bartošovou coby typickou hrdinku normalizační popkultury, která by svými starostmi a zájmy bez problémů zapadla do dobových filmů o dospívání jako Vítr v kapse, Láska z pasáže, Discopříběh nebo Kamarád do deště. Podobně jako jejich hrdinové naráží nanejvýš na maloměšťácké předsudky rodičů. Režim jí ve svobodném projevu nijak nebrání. Spolupracovat s ním nemusí. Mocenský aparát nepřímo zastupují jen různí patriarchové ve středních letech.
Zpěvačku poprvé blíže poznáváme jako desetiletou dívenku, která ve frenštátské hospodě cupitá mezi účastníky taneční zábavy. V místním folklorním souboru hraje její otec. Jiný muž s ní mezitím navazuje až příliš důvěrný kontakt. Dívka, neuvědomující si zlověstný podtext jeho počínání, mu bezelstně oznamuje, že až vyroste, bude zpěvačka. "Jako Karel Gott," doplňuje sebevědomě.
Minisérie Iveta je k vidění na online platformě Voyo. | Video: Voyo
Také po zbytek série se setkává s odpudivými muži, zejména manažery a producenty, častěji komentujícími její vzhled než talent a autoritativně rozhodujícími, kde, s kým a o čem bude zpívat.
Přes zjevnou nekomfortnost těchto střetnutí se však nezdá, že by Bartošová měla problém se podřídit. V souladu s prototypy uvědomělých mladých lidí z normalizační fikce nebojuje proti systému. Nevzdoruje ani nikomu a ničemu jinému, což je s přibývajícími minutami stále více frustrující.
Krátce po hospodské zábavě jeden znamenitě načasovaný střih překlene zhruba šest let a Bartošová, již jako teenagerka, zpívá ve sboru se svou neméně nadanou sestrou Ivanou. Vtahující první epizoda ubíhá vpřed se stejnou samozřejmostí, s jakou hrdinka míří za jasně vytyčeným cílem. K živosti vyprávění přispívá ambivalentní vztah mezi sestrami, které soupeří o přízeň rodičů i učitelky zpěvu, zároveň jsou si ale oporami.
Ve druhé a třetí epizodě zřetelněji vychází najevo, že chybí silnější ústřední konflikt nebo dramaticky dostatečně nosný vztah. Zvlášť závěrečná epizoda připomíná sérii hudebních vystoupení chabě propojených prostinkým dějem. Některé příběhové linie, jimiž si autoři zjevně připravují půdu pro pokračování, svou nerozpracovaností ruší a ani překážky, které Bartošová překonává, nemají velký dramatický potenciál.
Její fikční verze postupuje do vyšších pater československé pop music relativně snadno, jen s minimem vlastního přičinění. Konkrétně na talentovou soutěž Mladá píseň se v roce 1983 přihlašuje z popudu učitelky zpěvu. Sice končí na čtvrtém, nepostupovém místě, nicméně zaujme dalšího účastníka akce Sepešiho. Ten za ní následně přijíždí s producentem a lákavým návrhem.
Také další nabídky přicházejí vždy ve vhodný okamžik, jako samy od sebe. Vše, co pro ně hrdinka musí udělat, je hezky vypadat a zpívat, eventuálně ve vhodnou chvíli potkat svého budoucího partnera Ladislava Štaidla. Anně Fialové v hlavní roli scénář povětšinou přikazuje smutně nebo vyplašeně koukat a vyčkávat, až druzí rozhodnou, jaký bude její další kariérní krok, a vymyslí pro ni mediální image i repertoár.
Série kvůli zúženém pohledu opomíjí, že poslední slovo mnohdy patřilo lidem na vyšších postech, než byl Štaidl. Bartošová se Mladé písně zúčastnila ve stejném roce, kdy v týdeníku Tribuna vyšel nechvalně proslulý článek nazvaný "Nová" vlna se starým obsahem. Ten z ideologické pozice odmítl veškerou autenticky rockovou hudbu. Následovaly zákazy koncertů a kapel, jejichž místo mohly zaujmout nové hvězdy jako Michal David, Dalibor Janda nebo právě Iveta Bartošová.
Snaží se nám tvůrci sdělit právě tohle? Že tragédií přední hvězdy československé pop music bylo, když její osud spočinul v rukách mocných mužů? Jakkoli se taková interpretace jeví logická, úplně nesouzní se zvolenou stylizací. Série připomíná nostalgické, mlhou zastřené a diskotékovými světly ozářené vzpomínky. Ani podle režiséra nesledujeme skutečnost, ale znázornění snů Bartošové.
Na náladě a vyznění scén má zásadní podíl kameraman Martin Douba, dříve natáčející například vizuálně nezaměnitelné série Viktora Tauše Modré stíny, Vodník a Zrádci. V Ivetě imituje výrazové prostředky normalizační filmové a televizní tvorby - v případě televizních videoklipů jde o kopii 1:1 -, zároveň je ale za využití současných technologií dovádí do krajnosti. Herce pohybující se prokouřenými interiéry snímá převážně ruční kamerou, často z velké blízkosti nebo atypických úhlů.
Dojem odchýlení od reality podtrhuje rozptýlené a barevné světlo. Když hrdinka v závěrečné epizodě vystřízliví, vedle šokovaného výrazu Anny Fialové to signalizuje i vyblednutí barev. Tato změna, náhlé probuzení ze snu, má mimořádně silný efekt.
Jinak nám ale odstíny červené, modré nebo fialové, odlesky v objektivu a surreálné kompozice, například s velkým plyšovým medvědem na zadním sedadle jedoucího moskviče, neustále připomínají, že vyprávění je podřízené subjektivitě dospívající, zasněné dívky. Nevidíme, jak se události opravdu odehrály, ale jak je protagonistka mohla prožívat. Když už si ale filmaři takto uvolnili ruce, proč jí neumožnili být o něco aktivnější a víc se projevovat?
Hrdinka působí jako prázdná nádoba. Není to chyba Anny Fialové, která procítěně zpívá a přesvědčivě napodobuje gesta Bartošové, ale scénáře. Její Iveta prakticky nemá vlastní názor, potažmo osobnost, nic, čím by někomu mohla vadit. Režisér se zdárně vyhnul bulvární senzacechtivosti a vynášení soudů, ale jeho přehnaná ohleduplnost, daná nejspíš i faktem, že projekt vznikl s posvěcením zpěvaččiných příbuzných, vede k vágnosti a beztvarosti.
Bartošová je drzá nanejvýš ke své sestře, s níž se v autě přetahuje o chleba s řízkem. Jinak skoro celé tři hodiny sledujeme důvěřivou, slušnou a ostýchavou dívku, která chce vyhovět každému. Dokonce i její sexualitu, jež by potenciálně mohla ohrozit patriarchální řád, minisérie potlačuje. Tak jako v normalizačních filmech pro mladé, v nichž fyzičnost představovala víceméně tabu a milostné scény byly obdobně cudné, jako je zde hrdinčina soulož se Sepešim.
Její největší rebelií je osvobozující tanec na ulici, při němž z walkmanu poslouchá rockovou skladbu. Škoda že energickou scénu, jednu z mála, která se neodehrává v zakouřených interiérech, si tvůrci "vypůjčili" ze Zlé krve francouzského režiséra Leose Caraxe, kde takto za zvuků Bowieho písně Modern Love křepčí Denis Lavant.
V mnoha jiných momentech přitom minisérie zdárně podřizuje obrazovou složku hudbě, případně využívá zvukovou stopu k hladkým přechodům mezi záběry, aniž by něco napodobovala. Sugestivní je kupříkladu Bartošové první pěvecké sólo, kdy kamera vzdalující se od dívky na pódiu napodobuje šíření zvuku sálem, který si nastupující pěvecká hvězda podmaňuje.
Mohli bychom argumentovat, že idealizace Bartošové odpovídá vyprávěcímu hledisku, kdy hlavní postava vzpomíná především na to pěkné, a záměru vylíčit nadčasový, nikoliv dobový příběh. Třicetiletý odstup od pozdního socialismu je na druhou stranu dost dlouhá doba, aby vznikaly méně zjednodušující portréty tehdejší hudební scény. Vzorem může být kniha, jíž o Karlu Gottovi vloni napsal hudební novinář Pavel Klusák.
V kontextu české webové produkce je Iveta řemeslnou úrovní, zejména promyšlenou obrazovou koncepcí, výjimečná. V kontextu toho, jak se společnost ohlíží za nedávnou minulostí, ale žádný posun nepředstavuje. Naopak hezky, snad až příliš důsledně oživuje estetiku banality, která podle Václava Havla charakterizovala normalizační popkulturu.
2.řada
Okny svítí namodralé světlo, kamera zblízka a často z divokých úhlů snímá obličej blonďaté zpěvačky, která zoufale touží po štěstí. V 90. letech minulého století se pro Ivetu Bartošovou mnoho nemění.
Tři nové díly minisérie Iveta, které od pátku začala uvádět videotéka Voyo, pokračují ve stejném přepjatě melodramatickém tónu jako loňská první řada. Ještě intenzivněji se nabízí otázka, co tento projekt chce a může říci.
Iveta patřila k první vlně původních hraných počinů, jimiž chtěla televize Nova nalákat na svou placenou platformu, "český Netflix". Režisér a scenárista Michal Samir pojal úvodní tři díly jako nekonečný popový song své doby, podobně sladkobolně přepjatý, jen s ještě o něco temnějšími konturami, které měly od počátku naznačovat, že tahle moderní pohádka o princezně, co vyrazila do velkého světa za štěstím, neskončí šťastně.
V úvodu druhé řady se rychlým vyhlášením vítězky několika ročníků Zlatých slavíků plynule přesouváme do porevoluční doby. Po smrti životního i pěveckého partnera Petra Sepešiho v roce 1985 patří Iveta Bartošová do stáje a posléze i domácnosti producenta Ladislava Štaidla. Přičemž takto drsný obrat je namístě: tvůrci s až umanutou důsledností ukazují, jak majetnicky se k mladé interpretce chovají všichni muži v jejím okolí.
Režisér opět Bartošovou ani nezesměšňuje, ani neadoruje. Až příliš ale spoléhá na kontrast hudebních vystoupení s hádkami a bezvýchodnými stavy protagonistky. Jako by nebyl prostor, vůle či snad svolení blízkých k tomu skutečně interpretovat nějaké události z jejího života. Či alespoň zastihnout ústřední aktéry také u nějakých všednějších situací.
Ondřej Gregor Brzobohatý snaživě a místy trefně ztvárňuje blazeovaného elegána Štaidla, ale občas nejde poznat, koho vlastně hraje. Drhnou některé obraty záměrně, má jít o vykreslení člověka, co se má za vzdělance, ale zdaleka jím není?
Co si nakonec z tohoto nekončícího posmutnělého snu vzít? Minisérie občas funguje jako ušmudlaný retro teleport do první porevoluční dekády, kdy se v čínských restauracích servírovala japonská whisky a kdy obleky a účesy sice od 80. let lehce proměnily střih, ale vkusu nepřibylo.
Lze zkoumat jednotlivosti, třeba kdo a jak ztvárnil slavné osobnosti od Gabriely Osvaldové přes Karla Gotta po Rudolfa Hrušínského nejmladšího.
Nejživěji a nejvíce bezstarostně působí období během natáčení filmu Svatba upírů ze začátku 90. let. Dochází k chvilkám sounáležitosti mezi Bartošovou a Hrušínským, který se jeví jako první muž, co se v jejím životě nechová coby částečný či naprostý kretén, ale jako celkem chápavá lidská bytost. Bylo v tom něco víc, romance či zárodek něčeho většího? Pokud ano, proč to nevyšlo? Minisérie zůstává u náznaků, že na vině byla opět zpěvaččina nerozhodnost a neschopnost aktivněji se chopit vlastního osudu.
Klidně to tak být mohlo, ale je pak takový životní osud opravdu materiálem pro mnohahodinový příběh, pokud lze většinu témat shrnout do dvou tří vět?
Minisérie se letmo dotkne toho, jak Ladislav Štaidl působí povýšeně a opatrovnicky blahosklonně, jak mluví o vzájemné osobní svobodě, ale myslí při tom jen tu vlastní. Jde však jen o miniaturní zárodky nějaké opravdové charakterové studie. Nakonec opět platí, že hlavní emocí, kterou sledování vyvolává, je lítost, byť hrdinku opouštíme ve chvíli, kdy se po mateřské pauze vrací na pódium. Těžko říci, kolik zbude v publiku síly sledovat její další pády.
3.řada
Itálie, rok 2013. Josef Rychtář, toho času majitel bezpečnostní agentury, odhazuje tričko a žene se k domu, kde je podle něj vězněna Iveta Bartošová. Vykřikuje její jméno a rozběsněně buší na vrata. Okolojdoucí jej s obavami pozorují. Vše natáčí kameraman bulvárního média.
Na ty záběry si vzpomene snad každý, kdo před 11 lety sledoval zpravodajství. Tragikomickému dění okolo jedné z největších hvězd normalizační pop-music nešlo uniknout. Dokumentováním pádu zpěvačky Ivety Bartošové "naháněla" čísla sledovanosti i televize Nova. Pro její streamovací platformu Voyo vznikla v roce 2022 hraná série nazvaná zkrátka Iveta. Od pátku je tamtéž k vidění třetí, poslední řada.
Vztahy s pěvcem Petrem Sepešim a manažerem Ladislavem Štaidlem už jsou stejně jako vyprodané sály minulostí. Hrdinka žije jen pro svého syna Artura. V první ze tří epizod, situované do léta 2011, si užívají dovolenou u moře. Slunce svítí, Iveta Bartošová se usmívá. Pocit harmonie navozuje i symetrická kompozice.
Jak ale velí zákonitosti melodramatického žánru, idyla nemůže trvat dlouho. Trápení začíná hned vzápětí, když zpěvaččino audi při návratu domů nabourá do kamionu.
Zbytek série sleduje, jak se držitelka tří Zlatých slavíků snaží obnovit rovnováhu a prostě jen být se synem. Dění má ale stále méně pod kontrolou. V předchozích řadách byla loutkou v rukách hudebních manažerů i skladatelů přiživujících se na její slávě. Teď si právo rozhodovat o jejím osudu nárokuje celá plejáda pochybných individuí, od partnerů Josefa Rychtáře a Zdeňka Macury po šéfredaktora bulvárního webu Pavla Novotného.
První epizoda naznačuje, že hlavním padouchem bude právě tento bývalý novinář a nynější starosta pražských Řeporyjí za ODS. Filip Rajmont napodobuje jeho škleby, gesta a překotné drmolení s takovým manickým nasazením, až se člověk strachuje o hercovu příčetnost. Karikatura muže, kterého série ukazuje coby vůdce smečky pořádající hon na Bartošovou, ale později ustupuje do pozadí, aniž by tato linka byla uspokojivě dohrána do konce.
To samé platí pro jiné klíčové postavy. Například zpěvaččina sestra Ivana se mihne v jediném záběru. Znechuceně zavírá notebook, na němž si pouštěla záznam Rychtářova italského amoku.
Podobné odbočky přes zdánlivou nadbytečnost pomáhají artikulovat jedno ze stěžejních témat třetí řady - ze života Ivety Bartošové a dalších celebrit se v mediálně přebujelém 21. století stala reality show, pro kterou je třeba neustále vytvářet drama.
Zatímco předchozí série se držely hlediska nešťastné protagonistky, ta nejnovější, ve které se z Bartošové stává v podstatě veřejný majetek, častěji střídá perspektivy. V mnoha scénách sledujeme, kterak se druzí domlouvají, jaké divadlo kolem hrdinky zinscenují. Několikrát je při tom použita technika split screenu, tedy děleného obrazu, navozující efekt dravosti a útočnosti. Výmluvný je v tomto směru hned úvodní titulek, podle kterého každý zpěvaččin krok sledují bulvár, veřejnost a soud.
V první epizodě je Bartošové z rozhodnutí soudu v roce 2011 odebrán syn Artur. Po sentimentálním rozloučení, prvním z několika, jí doma dělá společnost akorát lahev bílého vína. Ale jen do setkání s Rychtářem, který se přeochotně ujímá ochranitelské role.
Na pozadí jejich prvního flirtování příznačně probíhá instalace kamer v okolí zpěvaččiny vily. Ráčkující podnikatel se tváří mile. V podání vynikajícího Davida Prachaře budí ale spíš znepokojení.
A vskutku. Ve druhé epizodě zjišťujeme, že jde o narcistního manipulátora s násilnickými sklony, který doufá, že mu jeho náležitě medializovaná protektivní gesta zajistí oddanost Bartošové. Opět se tak do popředí dostává motiv zviditelnění. Nestačí někomu pomoct. Je potřeba udělat to polonahý a za přítomnosti kamer, hodně při tom křičet a máchat rukama.
Když se Iveta Bartošová v poslední a nejkoncentrovanější části pokouší o comeback, její oslnivý pěvecký výkon je zastíněn Rychtářovou teatrální rvačkou se Zdeňkem Macurou, posledním z galerie mužů zakládajících svou existenci na pronásledování popové divy. Také Richard Krajčo se ukazuje být šťastnou castingovou volbou. Part pomateného, něčím politováníhodného ctitele Macury mu sedne perfektně.
Osu vyprávění tvoří právě tento výběr "největších hitů", pásmo absurdních, žel pravdivých příhod, které bedlivě sledoval a podněcoval bulvár. Série přidává navíc jen špetku kontextu, pár povrchních pohledů do zákulisí novinářské práce. Jako připomínka známých kauz tudíž obstojí.
Dramaturgické opodstatnění těchto scén se ovšem hledá hůř. Kvůli absenci nosného konfliktu, který by jednotlivé dějové větve propojil, Ivetě zejména v prostřední části chybí spád.
Rychtářova záchranná mise nebo scény s Rajmontovým popudlivým permoníkem, jenž redaktorům cynicky oznamuje, že Bartošovou svým počínáním jednou přivedou do hrobu, jsou ale paradoxně divácky vděčnější než rozjímavé, v zásadě bezdějové pasáže se samotnou hrdinkou. Té scénář předepisuje leda plakat, nostalgicky vzpomínat a zahrnovat Artura láskou.
Zvolený vyprávěcí princip nám nicméně připomíná, že Bartošové v příběhu vlastního života nenáležela hlavní role. Ještě nápadněji než dřív jsou hybateli děje jiné figury.
Hrdinka nemá ani sílu o něčem rozhodovat. Její zhoršující se fyzická i psychická kondice ovšem díky procítěnému herectví Anny Fialové a práci maskérů sama vypráví silný příběh.
Hereččin prázdný pohled, plíživé pohyby a nezřetelná artikulace působivě vystihují pomalý rozklad osobnosti. Bartošová v televizním rozhovoru malátně prohlašuje, že už nechce být princeznou. Jinou identitu ale ne a ne najít. V roli matky kvůli toxickým vztahům a alkoholovému opojení není dost stabilní. Radost z návratu na pódium, kdy se znovu ocitá v centru záběru a na chvíli působí sebejistě, jí zhatí dvojice hňupů peroucích se v předsálí.
Hrdinčinu vyprázdněnost a postupné mizení si zřetelně uvědomujeme i zásluhou minimalistické scénografie a kamery Martina Douby. Tatam je extravagantní hra všech možných barev z první a druhé řady. Vyšisovaným, téměř monochromatickým záběrům dominují neutrální bílá a jasné protisvětlo. Architektura, dekorace i kostýmy herců jsou podobně sterilní.
Sytější barvy se objevují pouze v harmonické přírodě a flashbacích. Pozitivní vzpomínky na dětství, Ladislava Štaidla nebo Petra Sepešiho se proto jeví jako vzdálená, nedosažitelná realita, což odpovídá psychickému rozpoložení protagonistky. Ta už si zřejmě nedokáže představit, že ještě někdy bude šťastná.
Když ruční kamera zblízka zabírá její opuchlý, nenalíčený obličej, okraje obrazu zůstávají rozostřené, jako by ani nebyla duchem přítomná a okolní svět nedokázala vnímat střízlivě. Nestálý obraz navíc navozuje pocit lehké závratě či nevolnosti.
Iveta Bartošová tak sice zůstává prázdnou schránkou bez zřetelných motivací, o které "nikdo neví, co má doopravdy uvnitř", jak v sérii pronese krátce před svou sebevraždou v roce 2014. Zároveň ale díky zvoleným stylistickým postupům můžeme alespoň v hrubých obrysech zakusit, čím si v posledních měsících života procházela. V tom také spočívá největší hodnota série.
Stejně jako jiným telenovelám lze Ivetě vyčítat kýčovitost, schematismus nebo prvoplánové dojímání, ale nikoliv nedostatek citu a empatie.
Tvůrci nedávají jednoznačnou odpověď, zda se Bartošová stala obětí showbyznysu, vlastních závislostí, nebo pološílených mužů. Vyhýbají se ale tomu, aby veškerou zodpovědnost házeli na ni samotnou, což v sérii dělají její matka nebo Josef Rychtář. Podle nich se z problémů vyhrabe jedině vlastní vůlí.
Jako zvlášť důležitý proto vyznívá nenápadný dialog z první epizody. Ocitáme se v domácnosti Ivetina fanouška Karla Bláhy, záhadné postavy procházející všemi řadami, jejíž smysl tvůrci odhalí na samém konci.
Dcera Bláhovi mimoděk oznamuje, že začala chodit na psychoterapii, a proto se o její duševní zdraví nemusí bát. Zaskočený otec si neodpustí poznámku o "cvokařovi", ale dívka se nenechá rozhodit. Očividně je hrdá, že dokázala to, co se pro seriálovou Ivetu Bartošovou zdá být z mnoha důvodů nesmírně obtížné - řekla si o pomoc.
PODROBNÝ POPIS FILMU
SEZNAM EPIZOD
Iveta je dívka z Frenštátu pod Radhoštěm, která chce být slavnou zpěvačkou. Cesta vede z dětského sboru přes pěvecké soutěže, nahrávání prvního hitu a desky až k celostátní slávě. Ukáže tak její první pěvecké krůčky v místním sboru, díky kterému jí místní sbormistryně doporučí účast na talentové soutěži Mladá píseň v Jihlavě. Iveta musí přesvědčit rodiče, porotce, producenty, diváky; tím jediným, který v ní od začátku věří, je Petr Sepeši, se kterým, po přestěhování do Prahy, natočí velehit Knoflíky lásky. Z obou zpěváků se stává národem milovaný pár. Do dalšího osudu Ivety Bartošové však zasáhne Sepešiho tragická nehoda.
1.série (2022)
DÍL 1: Tisíc obyčejných věcí (Tisíc obyčejných věcí) - Malé město na Moravě. Iveta Bartošová – nenápadná, skromná dívka s obrovským hlasem – zpívá v dětském pěveckém sboru. Miluje hudbu, ale naráží na nepochopení u otce, který by z ní radši měl učitelku. Matka je tiše podporující, ale slabá vůči autoritě manžela. Iveta se přihlásí do soutěže „Hledáme nové talenty“ – a vyhraje. Poprvé zpívá před velkým publikem, poprvé ji osloví lidé z branže. Její vystoupení vidí i Petr Sepéši, nadějný mladý zpěvák. Zaujatý nejen jejím hlasem, ale i její křehkostí, ji pozve do Prahy.
DÍL 2: Knoflíky lásky (Knoflíky lásky) - Iveta přijíždí do velkého města. Spí u Petra, nahrává první demo, zkouší si poprvé roli interpretky v profesionálním studiu. Producenti jsou skeptičtí – je až moc jemná, moc "holčičí". Petr za ni bojuje. Začíná se formovat jejich duet. "Knoflíky lásky" se stávají hitem. Z Ivety a Petra je zamilovaná dvojice nejen na pódiu, ale i v reálném životě. Iveta poprvé ochutnává slávu – natáčení, rozhovory, fanoušci. Ale taky závist, klepy a tlak.
DÍL 3: Snad nám to vyjde (Snad nám to vyjde) - Iveta a Petr se stávají miláčky národa. Společně vystupují, plánují desku. Ale rozdíly mezi nimi se začínají ukazovat – Petr je volnomyšlenkář, divoký, nevázaný. Iveta je stále ta dívka z Frenštátu, která chce pevné vztahy, zázemí. Iveta musí balancovat mezi nahrávacím studiem, televizními vystoupeními a tlakem médií. Začíná být unavená. Pak přichází tragédie – Petr tragicky umírá při autonehodě. Iveta se zhroutí.
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Překážek moc překonat nemusela. Alespoň tehdy. Na zkouškách takhle nikdy nezazpívala, udiveně reaguje (mimochodem skvělá) sbormistryně Jana Boušková. Jihlava má být katapultem pro chlapce a děvčata od Aše až po Košice. Skončila vysoko, ale na nepostupovém místě, přesto za ni domů do Beskyd přijíždí (mimochodem skvělý) producent Igor Chmela s dalším účastníkem talentované soutěže Petrem Sepešim, kteří jí mají pomoct (a hlavně sobě) do vyšších pater československé pop music. I když otec (mimochodem skvělý) Miroslav Hanuš nesouhlasí, pohádka může brzy pokračovat, zatímco pasivní, neustále zasněná či vyplašená Iveta se ani nemusí moc snažit či někomu vzdorovat. Zatímco Sepéši (ač Ivetě hlasově nestačí) míří vysoko, ona místy „jen“ vyžaduje důkazy lásky od lidí, kterým je ukradená. Scénář dělá vše za ni, ona prostě jen ve vhodný okamžik potká třeba Ladislava Štaidla. Herecky mi duo Fialová a Vodochodský sedělo. Praze chybí šedivost, životu v komunistické diktatuře se vyhýbáme. Výsledek si nechce nikoho rozhádat, což ovšem vede k jakési beztvarosti. Třetí epizoda za mě nejsilnější. (castor) 3*
2.série (2023)
Iveta je na vrcholu. Její sólová alba se prodávají po tisících, vyhrává ankety popularity, dostává hlavní roli po boku generačního idola ve filmu Svatba upírů, má muže, kterého všichni obdivují, plní se jí sen o duetu s Karlem Gottem. Ovšem stále postrádá to, po čem touží ze všeho nejvíc: ničím nepodmíněnou lásku, dítě a rodinu. A přichází první skandál... Anna Fialová se vrací jako Iveta Bartošová ve zlomovém období devadesátých let.
DÍL 1: Smím dál (Smím dál) - Je krátce po sametové revoluci a Iveta míří na vrchol. Opakovaně vítězí v anketě Zlatý Slavík, prodává alba po tisících a má vztah s mužem, kterého všichni obdivují. Ladislav s ní však nežije, Iveta tak často zůstává sama. A když se dozví, že její osudová láska Petr Sépeši během jejich vztahu počal dítě s jinou, je toho na ni příliš...
DÍL 2: Já se vrátím (Já se vrátím) - Iveta dostává svou první velkou filmovou roli, během natáčení ale prožije románek s hereckým kolegou. Ladislav ji proto opouští a odjíždí do Ameriky. Iveta propadá depresím, když najednou u jejích dveří zazvoní neznámý mladík. Iveta otevře a tím vykročí vstříc největší bulvární aféře té doby...
DÍL 3: Na tom záleží (Na tom záleží ) - Iveta se konečně stává matkou. Její čas s malým Arturem je vykoupen kariérní pauzou, na které se dohodla s Ladislavem. Ivetě se ovšem brzy začíná stýskat po koncertech i divácích. Zjišťuje, že věhlasný skladatel Karel Svoboda shání novou zpěvačku do muzikálu Dracula. Iveta ví, že by ji ta příležitost mohla vrátit na výsluní. Jenže Ladislav je kategoricky proti...
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Šup šup, chytlavé melodie a prostinké texty, úspěchy na Zlatém slavíku a světák Štaidl, který prostě jen přebral štafetu, protože v Ivetině životě vždy někdo druhý rozhodoval, co bude dál. Ta zůstává pasivní, zasněná a vyplašená, rozuměj už otravná. A ač má za sebou hromadu úspěchů, a s nimi spojený ranec otrkávání se, v osobním životě pořád „jen“ vyžaduje důkazy lásky od lidí, kterým je ukradená. Vymyká se druhá epizoda, která nejprve díky Oskaru Hesovi a natáčení Svatby upírů působí živě a bezstarostně, abychom vzápětí přešli ke skandálu, který hýbal devadesátkami: únos Ivety Romanem Třískou. Byl to moment, který poprvé vystavil Ivetu posměchu národa. Tříska měl „využít“ toho, že Ivetu doma zastihl v ne zrovna dobrém psychickém rozpoložení. Připomnělo mi to okamžitě smutné období (Itálie, Macura, Rychtář, poslední roky života) a hned jsem ji vnímal smířlivěji, shovívavěji… a vzhledem k další sérii je tedy otázkou, zda chce divák sledovat Ivetiny následné pády. Hloupá linie s obdivovatelem (které stále chybí pointa) pokračuje. I když už mě asi napadá, kým bude. (castor) 3*
3.série (2024)
Třináct let po odchodu od Ladislava Štaidla se Ivetin svět změnil k nepoznání. Její alba se neprodávají jako dřív, ale ona věří, že zase bude zpívat. Má za sebou neúspěšné manželství, ale věří, že ta pravá láska na ni stále čeká. A především má vedle sebe toho, na kom jí záleží nejvíc: svého dospívajícího syna. To kvůli němu chce vyhrát boj s vlastními démony. Je to on, kdo při ní stojí, i když se nedaří a bulvár čeká na každou její chybu. Ano, kdysi chtěla být slavná – teď chce obyčejný život. Pro Artura, pro sebe.
DÍL 1: Lásko, lásko (Lásko, lásko) - Léto 2011. Třináct let od rozchodu s Ladislavem Štaidlem. Dvanáct let od posledního úspěšného alba. Iveta se právě rozešla s partnerem a každý její krok je sledován bulvárem, veřejností a soudem. Přesto je šťastná – je mámou na plný úvazek. Jen nesmí udělat žádnou chybu.
DÍL 2: Léto (Léto) - Iveta má nového přítele Josefa, svou vlastní televizní show a nevzdává boj o syna Artura. Vše ale komplikuje její závislost na alkoholu. Josef chce, aby se léčila, ona chce klid a moře. Rozhodne se pro radikální krok a zavolá člověku, který jí kdysi nabídl pomoc.
DÍL 3: Tichá píseň (Tichá píseň) - Budu zase zpívat! Iveta abstinuje a cvičí, dělá vše, aby se vrátila na pódia. Comebackový koncert se blíží a Josef chce být tím, kdo zajistí, že proběhne bez potíží. Příchodu Ivetina největšího ctitele ale nezabrání.
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
První dvě série Ivety jsou opravdu klasa, takže jsem s nadšením sobě vlastním využil možnost jít na slavnostní předpremiéru v Lucerně, abych závěrečnou sérii mohl vidět na velkým plátně. Třetí série Ivety je tobogán emocí, který v českých poměrech nepamatuji. Ivetin osud je plný bolesti na duši, smutku a především neskutečnosté osamomělosti. Mnohokrát jsem cítil jak Iveta vysloveně hledá někoho o koho by se mohla opřít, kdo by jí dal pocit porozumění a opory, ale bohužel měla kolem sebe až neuvěřitelnej soubor kreténů a její pád na dno mně opravdu dal hodně zabrat. Některé scény, třeba s Arturem na jejich narozeninách ukážou Ivetku šťastnou, stejně jako její comeback u kterýho jsem jí držel palce víc než sobě při losování šťastných deset, ale bohužel štěstí trvá vždycky jen krátce, než se opět nad Ivetou potemní. Tvůrcům se povedla i závěrečná ttulková scéna, protože jestli tě nesrazí k zemi předchozí dění, tak závěr to udělá spolehlivě. Ano, měl bych i vyčítky, vesměs technické povahy, občas jsem slyšel špatně Artura, přespříliš makro záběrů na Ivetin obličej, ale to jsou proti té tsunami plné emocí jen banality. Anna Fialová dává Ivetu na bohyni, ale i ostatní hrají skvěle, třeba Karel Šimek jako Artur to je neskutečná dokonalá podoba a jeho scény patří mezi to málo vtipné, kdy se člověk zasměje. David Prachař jako Rychtář je taky bezchybnej, nejvíc mám v paměti první společnou scénu, kdy tam stojí naproti Ivetě, ta mluví za všechno. Filip Rajmont toho bulvárního podčlověka trefil naprosto dokonale. Iveta je klenot, který se umí pořádně trefit do srdce možná i proto, že Ivetin osud se týká všech co čtou bulvár nebo v dnešním éře dělají ze sociálních sítí stoku nenávisti, povrchnosti a laciných senzací. (Enšpígl) 5*
Postavy a obsazení
• Anna Fialová - Iveta Bartošová
• Vojtěch Vodochodský - Petr Sepeši
• Ondřej Gregor Brzobohatý - Ladislav Štaidl
• Eliška Křenková - Ivana Bartošová
• Miroslav Hanuš - Karel Bartoš
• Alena Mihulová - Svatava Bartošová
• David Prachař - Josef Rychtář
• Richard Krajčo - Zdeněk Macura
• Filip Rajmont - Pavel Novotný
• Ondřej Ruml - Karel Gott
• Oskar Hes - Rudolf Hrušínský nejml.
• Saša Rašilov - Karel Svoboda
• Karolína Vágnerová - Vendula Svobodová
• Karel Šimek - Artur Štaidl
• Cristiano Donati - Domenico Martucci
• Miloslav König - Roman Tříska
• Igor Chmela - producent Vlasta Krejza
• Zuzana Zlatohlávková - novinářka Gabriela Mesarošová
• Jana Stryková - novinářka Simona
• Ján Jackuliak - řidič Luboš
• Jan Vondráček - domovník Kraus
• Luboš Veselý - docent Majer
• Oldřich Bělka - kameraman Dodo
• Lucie Štěpánková - soudkyně JUDr. Nosková
• Jana Boušková - sbormistryně Štěpničková
• Robert Mikluš - profesor Evžen Dubecký
• Marta Dancingerová - Věra, milenka Petra
• Mia Petráňová - Iveta Bartošová (ve věku 10 let)
• Terezie Holá - Ivana Bartošová (ve věku 10 let)
• Ivan Shvedoff - Ivan Karevaev
• Miroslav Hruška - Pavel Fojtek
• Daniel Kadlec - Karel Bláha
• Patricie Pagáčová - Anežka Bláhová
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 1.řada: 6.května 2022 (na Voyo) - 20.května 2022 (na Voyo)
2.řada: 5.května 2023 (na Voyo) - 19.května 2023 (na Voyo)
3.řada: 10. května 2024 (na Voyo) - 24.května 2024 (na Voyo)
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé v TV: 1.řada: 31.března 2024 (na TV Nova) - 14.dubna 2024 (na TV Nova)
2.řada: 21.dubna 2024 (na TV Nova) - 5.května 2024 (na TV Nova)
3.řada: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na VOD: 1.řada: 6.května 2022 (na Voyo) - 20.května 2022 (na Voyo)
2.řada: 5.května 2023 (na Voyo) - 19.května 2023 (na Voyo)
3.řada: 10. května 2024 (na Voyo) - 24.května 2024 (na Voyo)
Tvůrci a herci
Michal Samir (Režie), Matěj Chlupáček (Produkce), Maja Hamplová (Produkce), Matěj Podzimek (Produkce), Michal Reitler (Produkce), Ondřej Gregor Brzobohatý (Hudba), Martin Douba (Kamera), Milan Mrázek (Kamera), Pavel Hrdlička ml. (Střih), - (Casting), Milan Býček (Scénografie), Jarmila Dunděrová (Kostýmy), Ivo Broum (Zvuk), Lenka Nosková (Masky), Michal Samir (Scénář), Anna Fialová (Herec), Vojtěch Vodochodský (Herec), Eliška Křenková (Herec), Igor Chmela (Herec), Alena Mihulová (Herec), Miroslav Hanuš (Herec), Terezie Holá (Herec), Daniel Kadlec (Herec), Jana Boušková (Herec), Jan Vondráček (Herec), Robert Mikluš (Herec), Patricie Pagáčová (Herec), Petr Vydra (Herec), Miroslav Hruška (Herec), Marta Dancingerová (Herec), Martin Siničák (Herec), Ondřej Gregor Brzobohatý (Herec), Roman Štabrňák (Herec), Jakub Kohl (Herec), Jaroslav Pížl (Herec), Petr Motloch (Herec), Zdeněk Julina (Herec), Jiří Bábek (Herec), Dita Kaplanová (Herec), Lucia Čižinská (Herec), Mia Petráňová (Herec), Ivan Shvedoff (Herec), Tomáš Weber (Herec), Vojtěch Franců (Herec), Petr Falc (Herec), Eva Leinweberová (Herec), Lukáš Křišťan (Herec), Jelena Juklová (Herec), Martin Jetel (Herec), Michal Pazderka (Herec), Saša Rašilov nejml. (Herec), Ján Jackuliak (Herec), Oskar Hes (Herec), Miloslav König (Herec), Zuzana Zlatohlávková (Herec), Ondřej Ruml (Herec), Karolína Vágnerová (Herec), Luboš Veselý (Herec), Lucie Štěpánková (Herec), Jan Fanta (Herec), Tomáš Dalecký (Herec), Filip Rajmont (Herec), David Prachař (Herec), Richard Krajčo (Herec), Jana Stryková (Herec), Cristiano Donati (Herec), Martin Wox Musil (Herec), Oldřich Bělka (Herec), Igor Rattaj (Herec), Jan Holík (Herec), Karel Šimek (Herec), Jakub Gottwald (Herec), Kryštof Bartoš (Herec), Anita Krausová (Herec), Jaromíra Mílová (Herec), David Depta (Herec), Vašek En Nosek (Herec), Zuzana Částková (Herec), Václav Lupač (Herec), Eliška Sládečková (Herec), Maya Kintera (Herec), Petr Odvárka (Herec),
2022/520/Česko/Životopisný, Drama
Zajímavost k filmu
- Michal Samir chtěl pochopit, jaký dopad má jméno Ivety Bartošové (Anna Fialová) pro Českou republiku, aby dokázal správně znázornit její esenci, a proto se rozhodl přistoupit k malinko netradičnímu kroku. Zkrátka vyšel na ulici a formou ankety se ptal lidí, co pro ně Iveta Bartošová znamenala. Výsledky pro něj byly poněkud překvapivé. „Když zjistili, že je nechceme natáčet nebo nějakým způsobem zesměšnit, přiznali, že ji poslouchali. Někteří ji měli i doma na plakátě.“
- Anna Fialová (Iveta) prozradila, že ji během první série Ivana Bartošová za její výkon složila poklonu.
- Anna Fialová a Vojtěch Vodochodský v rozhovorech přiznali, že se jim nejhůře zpívala píseň „Snad nám to vyjde“. Herečka uvedla, že je píseň těžko zapamatovatelná, protože je textově velmi obsáhlá a sloky v ní jsou si melodicky dost podobné.
- Rodina Bartošových měla ve skutečnosti ještě jednoho člena, a to bratra Lumíra. Ten v seriálu vůbec nevystupuje na jeho vlastní přání, a to kvůli jeho nepříjemným vzpomínkám na dětství, za které mohl jeho špatný vztah s otcem.
- Scény z domu, kde Iveta Bartošová (Anna Fialová) jako mladá bydlela, se natáčely v obci Hradčany (okres Nymburk, Středočeský kraj).
- Anna Fialová (Iveta) i Vojtěch Vodochodský (Petr) nazpívali skutečně většinu písní v seriálu.
- Syn Ivety Bartošové s natáčením souhlasil a věděl o něm. „Podstatné pro mě bylo, že režisér Mike Samir byl ochoten celý projekt, na kterém dva roky pracoval, okamžitě ukončit, pokud by se mi to nelíbilo. Také mi dovolil zasahovat do scénáře,” řekl Artur Štaidl.
- Na svou roli se Anna Fialová (Iveta) připravovala hlavně sledováním archivních materiálů – televizních vystoupení a rozhovorů. Nesnažila se však Ivetu Bartošovou napodobovat, ale spíše zachytit její esenci.
- Anna Fialová (Iveta) se bála přijmout roli Ivety Bartošové, jelikož se bála, že bude příběh zpracován bulvárně. Přesvědčilo ji setkání se s tvůrci a přečtení scénáře.
- Anna Fialová (Iveta) prozradila, že ji během první série Ivana Bartošová za její výkon složila poklonu.
- Anna Fialová a Vojtěch Vodochodský v rozhovorech přiznali, že se jim nejhůře zpívala píseň „Snad nám to vyjde“. Herečka uvedla, že je píseň těžko zapamatovatelná, protože je textově velmi obsáhlá a sloky v ní jsou si melodicky dost podobné.
- Rodina Bartošových měla ve skutečnosti ještě jednoho člena, a to bratra Lumíra. Ten v seriálu vůbec nevystupuje na jeho vlastní přání, a to kvůli jeho nepříjemným vzpomínkám na dětství, za které mohl jeho špatný vztah s otcem.
- Scény z domu, kde Iveta Bartošová (Anna Fialová) jako mladá bydlela, se natáčely v obci Hradčany (okres Nymburk, Středočeský kraj).
- Anna Fialová (Iveta) i Vojtěch Vodochodský (Petr) nazpívali skutečně většinu písní v seriálu.
- Syn Ivety Bartošové s natáčením souhlasil a věděl o něm. „Podstatné pro mě bylo, že režisér Mike Samir byl ochoten celý projekt, na kterém dva roky pracoval, okamžitě ukončit, pokud by se mi to nelíbilo. Také mi dovolil zasahovat do scénáře,” řekl Artur Štaidl.
- Na svou roli se Anna Fialová (Iveta) připravovala hlavně sledováním archivních materiálů – televizních vystoupení a rozhovorů. Nesnažila se však Ivetu Bartošovou napodobovat, ale spíše zachytit její esenci.
- Anna Fialová (Iveta) se bála přijmout roli Ivety Bartošové, jelikož se bála, že bude příběh zpracován bulvárně. Přesvědčilo ji setkání se s tvůrci a přečtení scénáře.
Odkazy