Vlny / Vlny (2024/131/Česko, Slovensko/Drama, Thriller, Historický) 87%
02.03.2025 14:29
JEDNOU VĚTOU
„Pokud to odvysílají, změní svět."
OBSAH
Dobový film Vlny režiséra Jiřího Mádla ukáže napínavé a doposud utajené příběhy novinářů Československého rozhlasu. Na konci 60. let, kdy zněl z rádiových vln rokenrol a studentské revolty měnily svět, nastoupí starší z bratrů do prestižní redakce rozhlasu. Záhy se ocitne v nebezpečném souboji redaktorů a tajných služeb. Ve víru událostí půjde brzy všem o život a hlavní hrdina stojí před drsnou volbou: ochránit bratra, nebo pravdu a kolegy? Film je inspirován skutečným příběhem skupiny novinářů mezinárodní redakce Československého rozhlasu a jejich odhodláním přinášet nezávislé zprávy za každou cenu (Bontonfilm)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Byl jsem až ve třetí vlně letního kina ve Staré Boleslavi a stejně bylo totálně natřískáno. Až tak moc Vlny zarezonovaly národem. A ano, je to jednoznačně dobře. Po mnoha letech se totiž jedná o film, který kvalitní a zajímavou formou vypráví téma, o kterém by měl vědět každý. A především mladé generace, které by neměli zapomínat na to, co se tady kolem roku 1968 dělo. Jirka Mádl svým třetím filmem stvrdil své kvality tak moc, že jsem přes dvě hodiny jenom fascinovaně zíral a podvědomě tleskal. Vlny jsou velký film. Nejen kvalitou, ale i obsahem. Napsány s velkým důrazem na objektivitu a hlavně s top herci dnešní doby. Zde není jeden hlavní hrdina, ale hrdinové, jejichž činy jsou černé, ale i bílé. Prosáklé tehdejší dobou, kterou jim budete těžko vyčítat. Československý rozhlas té doby si ale podobný film jednoznačně zasloužil. (Malarkey) 5*
Další z příkladů toho, když se dlouhá léta příprav a poctivé práce spojí do něčeho výjimečného. A prosím Vás, je to FILM, nikoliv dokument. A je to film zacílený na pracovníky Československého rozhlasu v jasně vymezeném období (říjen 1967 - srpen 1968), na nikoho jiného. Historiografická vysvětlování spletitostí vysoké národní i mezinárodní politiky tu nehledejte. Co tu najdete, je skvěle zrežírovaná "reportáž" o stavu (ne)svobody slova a její síle dávat naději. Jedním z producentů je Jan Dobrovský, syn jedné ze zde ztvárněných postav - pozdějšího Havlova kancléře a velvyslance Luboše Dobrovského - a aktivní podporovatel Paměti národa. Myslím, že právě ta dvě slova skvěle vystihují, oč tu běží. V současné době, kdy můžeme číst rozhovory s veterány invaze, vyprávějícími o tom, jak po nich pálil kulomet z Národního muzea, a že jen opětovali palbu. A z těch samých zdrojů o fašistech, a satanistech, a nevím o čem všem dalším. Jak je vidět, metody se za 55 nebo 60 let nezměnily. Nebudu opěvovat herce v hlavních rolích, ti mají "své jisté":), ale vyzvednu Igora Bareše jako ředitele rozhlasu a Tomáše Maštalíra jako ředitele Správy spojů. Naprosto chápu, co slýchám od svých známých, že byli v téměř plných sálech, kde se sedělo do konce titulků a tleskalo... no, abych zůstal odkazu Vln věrný, vězte, že já byl na projekci od 14:30 v multikině, bylo tam tak třicet lidí, namnoze vybavených všemožným občerstvením, a do konce titulků (kde se ještě něco dozvíte) nás zůstalo asi deset. Přitom nevím, co by ta zejména dnešní omladina chtěla víc. Dostali špičkově technicky zvládnutý a zahraný spektákl, u něhož nijak nepocítíte, že má víc jak dvě hodiny. Ale pocítíte leccos jiného... takže to asi byli potomci šťastných komunistů, nebo morálních nihilistů, nebo jsou zhýčkaní tím, že nic podobného jako ti, které viděli na plátně, řešit nemuseli, a je mimo jejich mentální horizont o tom vůbec přemýšlet. Já dávám 90% a říkám, že Pelíšky by měli dávat každý rok na Vánoce a Vlny každý rok 21. srpna. To je taková moje "Dobře míněná rada". (Gemini) 5*
Už jsme si zvykli, že jsou tuzemské filmy ohlížející se do minulosti řemeslně nadprůměrné, výpravné, skvěle zahrané, v mnoha ohledech ambiciózní. Ale často nabízejí průměrný děj, emočně slabé momenty a poměrně ploché postavy, na kterým nám nezáleží. Ano, tak trochu rýpu do Zátopka, který je zkrátka slabší než Vlny, či do Bratrů, kteří jsou o třídu horší. Jiří Mádl dokonale vyzrál a předkládá klíčový úsek naší historie suverénně, sofistikovaně, zaníceně a s vypravěčskou bravurou. Už jeho debut nejel pouze k moři, ale i k hravosti, uvolněnosti a přirozenosti. Nijak neexhiboval ani Na střeše, kdy dal vyniknout hercům, několika fajn detailům i milému humoru, ale už byl přeci jen uloudanější a povrchnější. Teď si vybral daleko větší a důležitější téma. Sice není nijak zvlášť originální, místy zjednodušující, jindy s několika „úpravami“ v zájmu dramatizace, navrch s vydatným závěrečným patosem. Ale jsou to pořád spíš drobnosti, jako třeba ta, že médii nepolíbený (a bez jakéhokoliv rozhledu) se hlavní hrdina účastní všech důležitých jednání. Tím je každopádně řadový technik, který z obav o odbojného mladšího bratra svolí ke spolupráci s StB, kdy samozřejmě jeho další kroky už budou jiné, odvážné. Mádl nejenže skvěle trefil vztah osiřelých sourozenců, on se solidně dostává pod kůži i s dalšími postavami redaktorů (mezinárodního života) Československého rozhlasu. Představuje nám tým idealistů i pragmatiků, tvůrci přihazují drobná spiklenecká vítězství nad cenzurou, aby vše završili klíčovými momenty, díky kterým hrstka odvážných po noci na 21. srpen pokračovala ve svobodném vysílání. Herci jsou zatraceně spolehliví, Vojtěch Vodochodský nebyl mou krevní skupinou, ale vše odpuštěno, následují ho další, kdy mě osobně nejvíc oslovili Stanislav Majer a Tomáš Maštalír. Mádl předvedl vymazlený styl, obšlehnutý ze západních retro thrillerů, jeho kus je srozumitelný, sebevědomý a dynamický. Klobouk dolů a těsně pod vrcholem. (castor) 4*
VELKÁ RECENZE
Nedávno jsem zaznamenal tweet, v němž pisatel bědoval, že v případě mimořádných událostí bychom potřebovali něco rychlejšího, než je podcast, a dostupnějšího než televizní vysílání. Myslíš třeba rozhlas, dostalo se mu odpovědi. A právě rozhlas, polozapomenuté médium, hrálo stěžejní úlohu během událostí pražského jara.
„Chceme světlo! Chceme více světla!,“ skandující studenti pochodující přes Strahov večer 31. října 1967. Jejich požadavek je doslovný, jelikož na kolejích stabilně nefungovala elektřina, i symbolický, neboť měli pocit, že se z jejich životů v komunistickém režimu vytratilo světlo naděje. Ač neozbrojení a pokojní, potkávají se s brutální protisilou v podobě policie, která je bije hlava nehlava. Jedním z ústředních postav demonstrace je Pája, student, idealista a nikoliv hlavní postava filmu.
Tou je totiž jeho bratr. Zatímco Pája se jako student angažuje, dokumentuje nahrávkami studentské počínání, a dokonce se chystá na konkurz do redakce mezinárodního života, prestižního pořadu Československého rozhlasu, který je, zdá se, schopen navigovat složité vody cenzury a posouvat svobodu slova v tehdejším československém éteru. Je to Pájův starostlivý bratr Tomáš, který ho má po smrti rodičů v péči, jenž příležitost pracovat v rozhlase jako technik dostane. A i když dosud nebyl aktivistický, práci v redakci, které vévodí pověstný Milan Weiner, nakonec přijme.
Vlny – mimochodem velmi povedený název s trojím významem rádiových vln, nových uměleckých vln 60. let jako rokenrolu, který mohutně hřmí z gramofonů, a snahy čeřit staré pořádky – se zaměřují právě na rok mezi studentskou demonstrací a návratem československým politiků z Moskvy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, události, které patří finální akt snímku.
Na filmu velmi cením jak promyšlenou motivaci postav: nezobrazuje jen záporné slizké udavače, nebo idealistické snílky. Pracovníci rádia dokáží být pragmatičtí (jako když Weiner odmítne odvysílat stěžejní nahrávku, protože by to „nebylo nyní praktické“). A hlavní hrdina Tomáš, který nemá pocit, že se může idealismus dovolit, je postava s komplikovaným zázemím a rozhodovacím procesem. K práci v rozhlase, o níž mnozí studenti sní, je donucen velmi uvěřitelnou shodou okolností. Osobní dějiny se mísí s těmi státními.
Pochvalu zaslouží i zobrazení novinářské práce. Méně důsledný film než Vlny by se spokojil se scénami z kanceláře a neobtěžoval by se předvést proceduru novinářské práce. Postavy nejsou svalnatými hrdiny, kteří jsou mimochodem novináři. Novináři skutečně mění poměry skrze žurnalistickou práci. Tu odjedou do Bratislavy ověřit si totožnost pisatelů dopisů plných stížností, tu pozvou do rádia hlas opozice, kterému dají prostor, a chytře vystavěnými otázkami jej znemožní. Lstí získají prohlášení stran politických úplatků.
Možná proto jsem si více užíval prvou půlku. Ta druhá se pak obírá zobrazením dramatických událostí ze dne a dnů okupace armádami Varšavské smlouvy, kdy rozhlas byl schopen fungovat štafetově, informovat československé občany o událostech a zachovat si vysokou integritu.
Stanislav Majer, který byl vždy v Divadle Komedie ve stínů hereckých kolegů, jako byli Martinové Finger a Pechlát, našel v postavě Milana Weinera jednu z životních rolí, která mu umožnila vystoupit ze škatulky rustikálně pohledný muž v kostkované košili. Ztvárňuje přemýšlivého, odvážného šéfa rozhlasové redakce, a propůjčuje mu velké divadelní charisma.
Tatiana Pauhofová, jak by mohla československá hvězda chybět v nějakém filmu o československých dějinách. Na herectví Martina Hofmanna, který se začínal ztrácet v téže poloze ve všech romantických komediálních filmech, působí vážnější role blahodárně. Vojtěch Kotek je pak jako mladý Jiří Dienstbier starší také solidní. Vojtěch Vodochodský je jako Tomáš Havlík také spolehlivý, i když se jeho lakonickému hrdinovi nedostaneme vždy emocionálně pod kůži.
Vlny jsou nesrovnatelně vypravěčsky sofistikovanější než loňští Bratři, Mádlova režie, jakkoliv zručná a na vysoké řemeslné úrovni, má ale své limity. Nikdy není opravdu překvapivá nebo hravá a vždy se uchyluje ke kontrastům, které se nabízejí: v běhu kmitající a na pražské kostky těžce dopadající boty policistů versus pokojné kroky studentů (a tak podobně). Film vlastně nepřijde s žádnou nesamozřejmou emocí, natož novým zasazením do kontextu.
Ve filmu se dokonce místy vedle politiky a práce dostane i na osobní život. Naneštěstí když už se postavy jednou jen tak baví na chatě, stejně scéna vyústí v krizi. Přál bych si někdy vidět film z období komunismu, v němž by lidé prostě žili a užívali si života. Což je spíše obecný povzdech, tato myšlenka sama o sobě není kritikou Vln, které představují důležité téma a zpracovávají ho důstojně.
Občas si vzpomenu na Trierovu tezi z filmu Jack staví dům, kde zazní, že by ve filmu někdy rád viděl krásný sluneční den v koncentračním táboře. Jistě takových byly stovky, ale náš modus zobrazování daného tématu nám to nedovoluje (i v tomto se mimo jiné vymyká brilantní Zóna zájmu). Opravdu bylo v době komunistického režimu nemožné cítit radost ze života, jak se nám české vlastenecké filmy s dobovou tematikou snaží opakovaně naznačit?
Vlny Jiřího Mádla jsou zdárně natočenou a vygradovanou věcí, které však chybí důslednější formální pojetí nebo radikalita. Nenabízí též žádný nový výklad československých dějin. Ale na rozvlnění českých filmových vod to bohatě stačí.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Film sleduje příběh mladého technika Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský), který se v druhé polovině 60. let, v období politického uvolňování před Pražským jarem, náhodou dostává do prestižní Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu. V ní se setkává s významnými novináři jako Milan Weiner (Stanislav Majer), Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová), Jiří Dienstbier (Vojtěch Kotek), Luboš Dobrovský (Martin Hofmann), Jan Petránek (Petr Lněnička) či Ludvík Čermák (Jacob Erftemeijer).
Tomáš, který se po smrti rodičů stará o svého mladšího bratra Pavla (Ondřej Stupka), se zprvu zajímá především o to, jak oba uživit a ochránit. Brzy je však vtažen do nebezpečného světa po absolvování Weinerova konkurzu, konkrétně do Československého rozhlasu kde se redaktoři snaží přinášet nezávislé zprávy navzdory tlaku tajné služby. Začne tam pracovat jako technik. S tím, jak se politická situace vyostřuje, je Tomáš nucen čelit složitým morálním volbám, kdy musí rozhodnout mezi loajalitou k bratrovi a věrností pravdě.
Redaktoři se dostávají ke kompromitujícím nahrávkám, které mají v úmyslu odvysílat, ale než cokoliv stihnou, jsou pronásledování tajnou službou. Primární cíl je Tomáš Havlík, jelikož jeho bratr je zapletený do odporu proti režimu. Tomáš je nucen spolupracovat s tajnou službou a donášet na své kolegy. Informuje je o jedné nahrávce, kterou najdou na silvestrovském večírku, kterého se účastní všichni redaktoři. Věra Šťovíčková správně vydedukuje, že ten, kdo jim to řekl, je Tomáš, ale neprozradí to ostatním.
Hoffmann, ředitel Ústřední správy spojů, si jedné noci zavolá Tomáše Havlíka do své kanceláře, kterého informuje o skutečnosti, že během několika hodin vpadnou do Prahy vojska Varšavské smlouvy a požádá ho o odvysílání nepravdivé zprávy, že se jedná o pomoc v boji proti fašismu v Československu. Tomáš váhá, načež mu Hoffmann pohrozí, že jestli odvysílají cokoli jiného, vypne rozhlas. Ryhle běží domů, kde přikáže Pavlovi, aby se sbalil a neprodleně odjel. Reptá, ale poslechne.
V rekordním čase redaktoři uvedou rozhlas do provozu a informují lidi, že Československo bylo napadeno. Následně rozhlas přestane vysílat, protože Hoffmann rozhlas vypne. Přes vysílač Liblice je vysílání obnoveno. Zanedlouho vojska dorazí až k budově rozhlasu a vniknou do budovy - je jasné, že během chvíle napadnou i jejich studio, které je v horních patrech a poté, co se tak skutečně stane, jsou vyhnáni z budovy, kromě Tomáše, který se jim takticky vyhnul.
Redaktoři se rozbíhají do provizorních studií po Praze, odkud vysílají "na drátě" dál. Tomáš setrvává ve studiu, to aby udržoval vysílání v provozu dokud nebude zprovozněna armádní spojovna. Je dopaden. Rozhlas stále běží, čehož si nikdo nevšimne, jelikož systém vypadá, že je vypnutý. Přes zakódovanou řeč komunikuje s ostatními redaktory do doby, než dostane instrukce odpojit hlavní budovu a rychle zmizet, protože armádní spojovna je v provozu. Využije nepozornosti vojáka, který je rozptýlen alkohol popíjejícím Hrabským. Uteče a běží rovnou do jednoho z improvizovaných studií.
Film, inspirovaný skutečnými událostmi, zachycuje boj redakce Československého rozhlasu o zachování svobody slova v období od stávky studentů na Strahově přes Pražské jaro po srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Postavy a obsazení
• Vojtěch Vodochodský - technik Tomáš Havlík
• Táňa Pauhofová - Věra Šťovíčková
• Stanislav Majer - Milan Weiner
• Vojtěch Kotek - Jiří Dienstbier
• Martin Hofmann - Luboš Dobrovský
• Petr Lněnička - Jan Petránek
• Jacob Erftemeijer - Ludvík Čermák
• Tomáš Maštalír - Karel Hoffmann
• Jan Novotný - Antonín Novotný
• Theo Jacques - Waldemar Matuška
• Matyáš Řezníček - Karel Jezdinský
• Hana Kusnjerová - Marie Weinerová
• Jan Nedbal - Zdeněk Šimr
• Igor Bareš - Hrabský, ředitel rozhlasu
• Marika Šoposká - sekretářka Jarunka
• Ondřej Stupka - Pavel Havlík, bratr Tomáše
• Tomáš Weber - student Holenda
• Daniel Tůma - student Karásek
• Petr Halíček - technik Jaroslav Pavelka
• René Šmotek - technik Houška
• Petr Buchta - technik Skácel
• Jan Teplý - příslušník StB Burda
• Ondřej Volejník - příslušník StB Dalecký
Ocenění
Český lev
2024 - Jiří Mádl (Cena filmových fanoušků)
2024 - Monika Kristlová (Nejlepší film) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší režie) (nominace)
2024 - Vojtěch Vodochodský (Nejlepší herec) (nominace)
2024 - Stanislav Majer (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2024 - Martin Hofmann (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2024 - Táňa Pauhofová (Nejlepší vedlejší herečka) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší scénář) (nominace)
2024 - Martin Žiaran (Nejlepší kamera) (nominace)
2024 - Filip Malásek (Nejlepší střih) (nominace)
2024 - Viktor Ekrt (Nejlepší zvuk) (nominace)
2024 - Simon Goff (Nejlepší hudba) (nominace)
2024 - Petr Kunc (Nejlepší filmová scénografie) (nominace)
2024 - Katarína Štrbová Bieliková (Nejlepší kostýmy) (nominace)
2024 - Adéla Anděla Bursová (Nejlepší masky) (nominace)
Slnko v sieti
2025 - Jiří Mádl, Monika Kristlová, Vlasta Kristl, Wanda Adamík Hrycová (Najlepší hraný film) (nominace)
2025 - Jiří Mádl (Najlepšia filmová réžia) (nominace)
2025 - Jiří Mádl (Najlepší filmový scenár) (nominace)
2025 - Vojtěch Vodochodský (Najlepší mužský herecký výkon v hlavnej úlohe) (nominace)
2025 - Táňa Pauhofová (Najlepší ženský herecký výkon v hlavnej úlohe) (nominace)
2025 - Tomáš Maštalír (Najlepší mužský herecký výkon vo vedľajšej úlohe) (nominace)
2025 - Simon Goff (Najlepšia filmová hudba) (nominace)
2025 - Martin Žiaran (Najlepší kameramanský výkon) (nominace)
2025 - Filip Malásek (Najlepší filmový strih) (nominace)
2025 - Viktor Ekrt (Najlepší filmový zvuk) (nominace)
2025 - Petr Kunc (Najlepší architekt - scénograf) (nominace)
2025 - Katarína Štrbová Bieliková (Najlepšie kostýmy) (nominace)
2025 - Adéla Anděla Bursová, Jiřina Pahlerová (Najlepšie masky) (nominace)
2025 - Ivo Marák, Miro Gál (Najlepšie vizuálne efekty) (nominace)
Ceny české filmové kritiky
2024 - Monika Kristlová (Nejlepší film) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší režie) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší scénář) (nominace)
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
2024 - Jiří Mádl (Divácká cena deníku Právo)
Satellite Awards
2024 - Nejlepší cizojazyčný film
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 15.8.2024 Bontonfilm
Premiéra Slovensko: 1.8.2024 Bontonfilm SK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na Blu-ray: -
Poprvé na VOD: 18.2.2025 (VOYO)
Tržby v ČR - Kč 152 870 852
Návštěvnost v ČR 934 698
Náklady (Rozpočet) - Kč 79 800 000
Dotace Fond kinematografie: Kč 15 000 000
„Pokud to odvysílají, změní svět."
OBSAH
Dobový film Vlny režiséra Jiřího Mádla ukáže napínavé a doposud utajené příběhy novinářů Československého rozhlasu. Na konci 60. let, kdy zněl z rádiových vln rokenrol a studentské revolty měnily svět, nastoupí starší z bratrů do prestižní redakce rozhlasu. Záhy se ocitne v nebezpečném souboji redaktorů a tajných služeb. Ve víru událostí půjde brzy všem o život a hlavní hrdina stojí před drsnou volbou: ochránit bratra, nebo pravdu a kolegy? Film je inspirován skutečným příběhem skupiny novinářů mezinárodní redakce Československého rozhlasu a jejich odhodláním přinášet nezávislé zprávy za každou cenu (Bontonfilm)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Byl jsem až ve třetí vlně letního kina ve Staré Boleslavi a stejně bylo totálně natřískáno. Až tak moc Vlny zarezonovaly národem. A ano, je to jednoznačně dobře. Po mnoha letech se totiž jedná o film, který kvalitní a zajímavou formou vypráví téma, o kterém by měl vědět každý. A především mladé generace, které by neměli zapomínat na to, co se tady kolem roku 1968 dělo. Jirka Mádl svým třetím filmem stvrdil své kvality tak moc, že jsem přes dvě hodiny jenom fascinovaně zíral a podvědomě tleskal. Vlny jsou velký film. Nejen kvalitou, ale i obsahem. Napsány s velkým důrazem na objektivitu a hlavně s top herci dnešní doby. Zde není jeden hlavní hrdina, ale hrdinové, jejichž činy jsou černé, ale i bílé. Prosáklé tehdejší dobou, kterou jim budete těžko vyčítat. Československý rozhlas té doby si ale podobný film jednoznačně zasloužil. (Malarkey) 5*
Další z příkladů toho, když se dlouhá léta příprav a poctivé práce spojí do něčeho výjimečného. A prosím Vás, je to FILM, nikoliv dokument. A je to film zacílený na pracovníky Československého rozhlasu v jasně vymezeném období (říjen 1967 - srpen 1968), na nikoho jiného. Historiografická vysvětlování spletitostí vysoké národní i mezinárodní politiky tu nehledejte. Co tu najdete, je skvěle zrežírovaná "reportáž" o stavu (ne)svobody slova a její síle dávat naději. Jedním z producentů je Jan Dobrovský, syn jedné ze zde ztvárněných postav - pozdějšího Havlova kancléře a velvyslance Luboše Dobrovského - a aktivní podporovatel Paměti národa. Myslím, že právě ta dvě slova skvěle vystihují, oč tu běží. V současné době, kdy můžeme číst rozhovory s veterány invaze, vyprávějícími o tom, jak po nich pálil kulomet z Národního muzea, a že jen opětovali palbu. A z těch samých zdrojů o fašistech, a satanistech, a nevím o čem všem dalším. Jak je vidět, metody se za 55 nebo 60 let nezměnily. Nebudu opěvovat herce v hlavních rolích, ti mají "své jisté":), ale vyzvednu Igora Bareše jako ředitele rozhlasu a Tomáše Maštalíra jako ředitele Správy spojů. Naprosto chápu, co slýchám od svých známých, že byli v téměř plných sálech, kde se sedělo do konce titulků a tleskalo... no, abych zůstal odkazu Vln věrný, vězte, že já byl na projekci od 14:30 v multikině, bylo tam tak třicet lidí, namnoze vybavených všemožným občerstvením, a do konce titulků (kde se ještě něco dozvíte) nás zůstalo asi deset. Přitom nevím, co by ta zejména dnešní omladina chtěla víc. Dostali špičkově technicky zvládnutý a zahraný spektákl, u něhož nijak nepocítíte, že má víc jak dvě hodiny. Ale pocítíte leccos jiného... takže to asi byli potomci šťastných komunistů, nebo morálních nihilistů, nebo jsou zhýčkaní tím, že nic podobného jako ti, které viděli na plátně, řešit nemuseli, a je mimo jejich mentální horizont o tom vůbec přemýšlet. Já dávám 90% a říkám, že Pelíšky by měli dávat každý rok na Vánoce a Vlny každý rok 21. srpna. To je taková moje "Dobře míněná rada". (Gemini) 5*
Už jsme si zvykli, že jsou tuzemské filmy ohlížející se do minulosti řemeslně nadprůměrné, výpravné, skvěle zahrané, v mnoha ohledech ambiciózní. Ale často nabízejí průměrný děj, emočně slabé momenty a poměrně ploché postavy, na kterým nám nezáleží. Ano, tak trochu rýpu do Zátopka, který je zkrátka slabší než Vlny, či do Bratrů, kteří jsou o třídu horší. Jiří Mádl dokonale vyzrál a předkládá klíčový úsek naší historie suverénně, sofistikovaně, zaníceně a s vypravěčskou bravurou. Už jeho debut nejel pouze k moři, ale i k hravosti, uvolněnosti a přirozenosti. Nijak neexhiboval ani Na střeše, kdy dal vyniknout hercům, několika fajn detailům i milému humoru, ale už byl přeci jen uloudanější a povrchnější. Teď si vybral daleko větší a důležitější téma. Sice není nijak zvlášť originální, místy zjednodušující, jindy s několika „úpravami“ v zájmu dramatizace, navrch s vydatným závěrečným patosem. Ale jsou to pořád spíš drobnosti, jako třeba ta, že médii nepolíbený (a bez jakéhokoliv rozhledu) se hlavní hrdina účastní všech důležitých jednání. Tím je každopádně řadový technik, který z obav o odbojného mladšího bratra svolí ke spolupráci s StB, kdy samozřejmě jeho další kroky už budou jiné, odvážné. Mádl nejenže skvěle trefil vztah osiřelých sourozenců, on se solidně dostává pod kůži i s dalšími postavami redaktorů (mezinárodního života) Československého rozhlasu. Představuje nám tým idealistů i pragmatiků, tvůrci přihazují drobná spiklenecká vítězství nad cenzurou, aby vše završili klíčovými momenty, díky kterým hrstka odvážných po noci na 21. srpen pokračovala ve svobodném vysílání. Herci jsou zatraceně spolehliví, Vojtěch Vodochodský nebyl mou krevní skupinou, ale vše odpuštěno, následují ho další, kdy mě osobně nejvíc oslovili Stanislav Majer a Tomáš Maštalír. Mádl předvedl vymazlený styl, obšlehnutý ze západních retro thrillerů, jeho kus je srozumitelný, sebevědomý a dynamický. Klobouk dolů a těsně pod vrcholem. (castor) 4*
VELKÁ RECENZE
Nedávno jsem zaznamenal tweet, v němž pisatel bědoval, že v případě mimořádných událostí bychom potřebovali něco rychlejšího, než je podcast, a dostupnějšího než televizní vysílání. Myslíš třeba rozhlas, dostalo se mu odpovědi. A právě rozhlas, polozapomenuté médium, hrálo stěžejní úlohu během událostí pražského jara.
„Chceme světlo! Chceme více světla!,“ skandující studenti pochodující přes Strahov večer 31. října 1967. Jejich požadavek je doslovný, jelikož na kolejích stabilně nefungovala elektřina, i symbolický, neboť měli pocit, že se z jejich životů v komunistickém režimu vytratilo světlo naděje. Ač neozbrojení a pokojní, potkávají se s brutální protisilou v podobě policie, která je bije hlava nehlava. Jedním z ústředních postav demonstrace je Pája, student, idealista a nikoliv hlavní postava filmu.
Tou je totiž jeho bratr. Zatímco Pája se jako student angažuje, dokumentuje nahrávkami studentské počínání, a dokonce se chystá na konkurz do redakce mezinárodního života, prestižního pořadu Československého rozhlasu, který je, zdá se, schopen navigovat složité vody cenzury a posouvat svobodu slova v tehdejším československém éteru. Je to Pájův starostlivý bratr Tomáš, který ho má po smrti rodičů v péči, jenž příležitost pracovat v rozhlase jako technik dostane. A i když dosud nebyl aktivistický, práci v redakci, které vévodí pověstný Milan Weiner, nakonec přijme.
Vlny – mimochodem velmi povedený název s trojím významem rádiových vln, nových uměleckých vln 60. let jako rokenrolu, který mohutně hřmí z gramofonů, a snahy čeřit staré pořádky – se zaměřují právě na rok mezi studentskou demonstrací a návratem československým politiků z Moskvy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, události, které patří finální akt snímku.
Na filmu velmi cením jak promyšlenou motivaci postav: nezobrazuje jen záporné slizké udavače, nebo idealistické snílky. Pracovníci rádia dokáží být pragmatičtí (jako když Weiner odmítne odvysílat stěžejní nahrávku, protože by to „nebylo nyní praktické“). A hlavní hrdina Tomáš, který nemá pocit, že se může idealismus dovolit, je postava s komplikovaným zázemím a rozhodovacím procesem. K práci v rozhlase, o níž mnozí studenti sní, je donucen velmi uvěřitelnou shodou okolností. Osobní dějiny se mísí s těmi státními.
Pochvalu zaslouží i zobrazení novinářské práce. Méně důsledný film než Vlny by se spokojil se scénami z kanceláře a neobtěžoval by se předvést proceduru novinářské práce. Postavy nejsou svalnatými hrdiny, kteří jsou mimochodem novináři. Novináři skutečně mění poměry skrze žurnalistickou práci. Tu odjedou do Bratislavy ověřit si totožnost pisatelů dopisů plných stížností, tu pozvou do rádia hlas opozice, kterému dají prostor, a chytře vystavěnými otázkami jej znemožní. Lstí získají prohlášení stran politických úplatků.
Možná proto jsem si více užíval prvou půlku. Ta druhá se pak obírá zobrazením dramatických událostí ze dne a dnů okupace armádami Varšavské smlouvy, kdy rozhlas byl schopen fungovat štafetově, informovat československé občany o událostech a zachovat si vysokou integritu.
Stanislav Majer, který byl vždy v Divadle Komedie ve stínů hereckých kolegů, jako byli Martinové Finger a Pechlát, našel v postavě Milana Weinera jednu z životních rolí, která mu umožnila vystoupit ze škatulky rustikálně pohledný muž v kostkované košili. Ztvárňuje přemýšlivého, odvážného šéfa rozhlasové redakce, a propůjčuje mu velké divadelní charisma.
Tatiana Pauhofová, jak by mohla československá hvězda chybět v nějakém filmu o československých dějinách. Na herectví Martina Hofmanna, který se začínal ztrácet v téže poloze ve všech romantických komediálních filmech, působí vážnější role blahodárně. Vojtěch Kotek je pak jako mladý Jiří Dienstbier starší také solidní. Vojtěch Vodochodský je jako Tomáš Havlík také spolehlivý, i když se jeho lakonickému hrdinovi nedostaneme vždy emocionálně pod kůži.
Vlny jsou nesrovnatelně vypravěčsky sofistikovanější než loňští Bratři, Mádlova režie, jakkoliv zručná a na vysoké řemeslné úrovni, má ale své limity. Nikdy není opravdu překvapivá nebo hravá a vždy se uchyluje ke kontrastům, které se nabízejí: v běhu kmitající a na pražské kostky těžce dopadající boty policistů versus pokojné kroky studentů (a tak podobně). Film vlastně nepřijde s žádnou nesamozřejmou emocí, natož novým zasazením do kontextu.
Ve filmu se dokonce místy vedle politiky a práce dostane i na osobní život. Naneštěstí když už se postavy jednou jen tak baví na chatě, stejně scéna vyústí v krizi. Přál bych si někdy vidět film z období komunismu, v němž by lidé prostě žili a užívali si života. Což je spíše obecný povzdech, tato myšlenka sama o sobě není kritikou Vln, které představují důležité téma a zpracovávají ho důstojně.
Občas si vzpomenu na Trierovu tezi z filmu Jack staví dům, kde zazní, že by ve filmu někdy rád viděl krásný sluneční den v koncentračním táboře. Jistě takových byly stovky, ale náš modus zobrazování daného tématu nám to nedovoluje (i v tomto se mimo jiné vymyká brilantní Zóna zájmu). Opravdu bylo v době komunistického režimu nemožné cítit radost ze života, jak se nám české vlastenecké filmy s dobovou tematikou snaží opakovaně naznačit?
Vlny Jiřího Mádla jsou zdárně natočenou a vygradovanou věcí, které však chybí důslednější formální pojetí nebo radikalita. Nenabízí též žádný nový výklad československých dějin. Ale na rozvlnění českých filmových vod to bohatě stačí.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Film sleduje příběh mladého technika Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský), který se v druhé polovině 60. let, v období politického uvolňování před Pražským jarem, náhodou dostává do prestižní Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu. V ní se setkává s významnými novináři jako Milan Weiner (Stanislav Majer), Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová), Jiří Dienstbier (Vojtěch Kotek), Luboš Dobrovský (Martin Hofmann), Jan Petránek (Petr Lněnička) či Ludvík Čermák (Jacob Erftemeijer).
Tomáš, který se po smrti rodičů stará o svého mladšího bratra Pavla (Ondřej Stupka), se zprvu zajímá především o to, jak oba uživit a ochránit. Brzy je však vtažen do nebezpečného světa po absolvování Weinerova konkurzu, konkrétně do Československého rozhlasu kde se redaktoři snaží přinášet nezávislé zprávy navzdory tlaku tajné služby. Začne tam pracovat jako technik. S tím, jak se politická situace vyostřuje, je Tomáš nucen čelit složitým morálním volbám, kdy musí rozhodnout mezi loajalitou k bratrovi a věrností pravdě.
Redaktoři se dostávají ke kompromitujícím nahrávkám, které mají v úmyslu odvysílat, ale než cokoliv stihnou, jsou pronásledování tajnou službou. Primární cíl je Tomáš Havlík, jelikož jeho bratr je zapletený do odporu proti režimu. Tomáš je nucen spolupracovat s tajnou službou a donášet na své kolegy. Informuje je o jedné nahrávce, kterou najdou na silvestrovském večírku, kterého se účastní všichni redaktoři. Věra Šťovíčková správně vydedukuje, že ten, kdo jim to řekl, je Tomáš, ale neprozradí to ostatním.
Hoffmann, ředitel Ústřední správy spojů, si jedné noci zavolá Tomáše Havlíka do své kanceláře, kterého informuje o skutečnosti, že během několika hodin vpadnou do Prahy vojska Varšavské smlouvy a požádá ho o odvysílání nepravdivé zprávy, že se jedná o pomoc v boji proti fašismu v Československu. Tomáš váhá, načež mu Hoffmann pohrozí, že jestli odvysílají cokoli jiného, vypne rozhlas. Ryhle běží domů, kde přikáže Pavlovi, aby se sbalil a neprodleně odjel. Reptá, ale poslechne.
V rekordním čase redaktoři uvedou rozhlas do provozu a informují lidi, že Československo bylo napadeno. Následně rozhlas přestane vysílat, protože Hoffmann rozhlas vypne. Přes vysílač Liblice je vysílání obnoveno. Zanedlouho vojska dorazí až k budově rozhlasu a vniknou do budovy - je jasné, že během chvíle napadnou i jejich studio, které je v horních patrech a poté, co se tak skutečně stane, jsou vyhnáni z budovy, kromě Tomáše, který se jim takticky vyhnul.
Redaktoři se rozbíhají do provizorních studií po Praze, odkud vysílají "na drátě" dál. Tomáš setrvává ve studiu, to aby udržoval vysílání v provozu dokud nebude zprovozněna armádní spojovna. Je dopaden. Rozhlas stále běží, čehož si nikdo nevšimne, jelikož systém vypadá, že je vypnutý. Přes zakódovanou řeč komunikuje s ostatními redaktory do doby, než dostane instrukce odpojit hlavní budovu a rychle zmizet, protože armádní spojovna je v provozu. Využije nepozornosti vojáka, který je rozptýlen alkohol popíjejícím Hrabským. Uteče a běží rovnou do jednoho z improvizovaných studií.
Film, inspirovaný skutečnými událostmi, zachycuje boj redakce Československého rozhlasu o zachování svobody slova v období od stávky studentů na Strahově přes Pražské jaro po srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Postavy a obsazení
• Vojtěch Vodochodský - technik Tomáš Havlík
• Táňa Pauhofová - Věra Šťovíčková
• Stanislav Majer - Milan Weiner
• Vojtěch Kotek - Jiří Dienstbier
• Martin Hofmann - Luboš Dobrovský
• Petr Lněnička - Jan Petránek
• Jacob Erftemeijer - Ludvík Čermák
• Tomáš Maštalír - Karel Hoffmann
• Jan Novotný - Antonín Novotný
• Theo Jacques - Waldemar Matuška
• Matyáš Řezníček - Karel Jezdinský
• Hana Kusnjerová - Marie Weinerová
• Jan Nedbal - Zdeněk Šimr
• Igor Bareš - Hrabský, ředitel rozhlasu
• Marika Šoposká - sekretářka Jarunka
• Ondřej Stupka - Pavel Havlík, bratr Tomáše
• Tomáš Weber - student Holenda
• Daniel Tůma - student Karásek
• Petr Halíček - technik Jaroslav Pavelka
• René Šmotek - technik Houška
• Petr Buchta - technik Skácel
• Jan Teplý - příslušník StB Burda
• Ondřej Volejník - příslušník StB Dalecký
Ocenění
Český lev
2024 - Jiří Mádl (Cena filmových fanoušků)
2024 - Monika Kristlová (Nejlepší film) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší režie) (nominace)
2024 - Vojtěch Vodochodský (Nejlepší herec) (nominace)
2024 - Stanislav Majer (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2024 - Martin Hofmann (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2024 - Táňa Pauhofová (Nejlepší vedlejší herečka) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší scénář) (nominace)
2024 - Martin Žiaran (Nejlepší kamera) (nominace)
2024 - Filip Malásek (Nejlepší střih) (nominace)
2024 - Viktor Ekrt (Nejlepší zvuk) (nominace)
2024 - Simon Goff (Nejlepší hudba) (nominace)
2024 - Petr Kunc (Nejlepší filmová scénografie) (nominace)
2024 - Katarína Štrbová Bieliková (Nejlepší kostýmy) (nominace)
2024 - Adéla Anděla Bursová (Nejlepší masky) (nominace)
Slnko v sieti
2025 - Jiří Mádl, Monika Kristlová, Vlasta Kristl, Wanda Adamík Hrycová (Najlepší hraný film) (nominace)
2025 - Jiří Mádl (Najlepšia filmová réžia) (nominace)
2025 - Jiří Mádl (Najlepší filmový scenár) (nominace)
2025 - Vojtěch Vodochodský (Najlepší mužský herecký výkon v hlavnej úlohe) (nominace)
2025 - Táňa Pauhofová (Najlepší ženský herecký výkon v hlavnej úlohe) (nominace)
2025 - Tomáš Maštalír (Najlepší mužský herecký výkon vo vedľajšej úlohe) (nominace)
2025 - Simon Goff (Najlepšia filmová hudba) (nominace)
2025 - Martin Žiaran (Najlepší kameramanský výkon) (nominace)
2025 - Filip Malásek (Najlepší filmový strih) (nominace)
2025 - Viktor Ekrt (Najlepší filmový zvuk) (nominace)
2025 - Petr Kunc (Najlepší architekt - scénograf) (nominace)
2025 - Katarína Štrbová Bieliková (Najlepšie kostýmy) (nominace)
2025 - Adéla Anděla Bursová, Jiřina Pahlerová (Najlepšie masky) (nominace)
2025 - Ivo Marák, Miro Gál (Najlepšie vizuálne efekty) (nominace)
Ceny české filmové kritiky
2024 - Monika Kristlová (Nejlepší film) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší režie) (nominace)
2024 - Jiří Mádl (Nejlepší scénář) (nominace)
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
2024 - Jiří Mádl (Divácká cena deníku Právo)
Satellite Awards
2024 - Nejlepší cizojazyčný film
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 15.8.2024 Bontonfilm
Premiéra Slovensko: 1.8.2024 Bontonfilm SK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na Blu-ray: -
Poprvé na VOD: 18.2.2025 (VOYO)
Tržby v ČR - Kč 152 870 852
Návštěvnost v ČR 934 698
Náklady (Rozpočet) - Kč 79 800 000
Dotace Fond kinematografie: Kč 15 000 000
Tvůrci a herci
Jiří Mádl (Režie), Monika Kristlová (Produkce), Wanda Adamík Hrycová (Produkce), Vlasta Kristl (Produkce), Simon Goff (Hudba), Martin Žiaran (Kamera), Filip Malásek (Střih), Miro Mráz (Casting), Petr Kunc (Scénografie), Katarína Štrbová Bieliková (Kostýmy), Viktor Ekrt (Zvuk), Adéla Anděla Bursová (Masky), Jiřina Pahlerová (Masky), Jiří Mádl (Scénář), Vojtěch Vodochodský (Herec), Táňa Pauhofová (Herec), Stanislav Majer (Herec), Vojtěch Kotek (Herec), Martin Hofmann (Herec), Tomáš Maštalír (Herec), Igor Bareš (Herec), Marika Šoposká (Herec), Petr Lněnička (Herec), Matyáš Řezníček (Herec), Ondřej Stupka (Herec), Jan Nedbal (Herec), Jacob Erftemeijer (Herec), Petr Halíček (Herec), Tomáš Weber (Herec), Hana Kusnjerová (Herec), Daniel Tůma (Herec), Vitalii Vorkhlik (Herec), Theo Jacques (Herec), Radoslav Kohuťár (Herec), Hana Marie Maroušková (Herec), Jan Dvořák (Herec), Marie Anna Kupcová (Herec), Jan Teplý ml. (Herec), Jan Novotný (Herec), Kristýna Mádlová (Herec), Jevgenij Libezňuk (Herec), René Šmotek (Herec), Jan Vondráček (Herec), Ondřej Volejník (Herec), Petr Buchta (Herec), Roman Motyčka (Herec), Filip Kaňkovský (Herec), Zlatko Teskere (Herec), Dušan Sitek (Herec), Janusz Hummel (Herec),
2024/131/Česko, Slovensko/Drama, Thriller, Historický
Zajímavost k filmu
- Film se v roce 2024 stal nejnavštěvovanějším filmem v ČR s počtem diváků 885 767. Avšak prvenství neměl vůbec jisté. Do poslední chvíle se výsledky přepočítavaly a Vlny zvítězily jen o 2 500 diváků oproti 2. nejnavštěvovanějšímu filmu (V hlavě 2) v roce 2024.
- Film se stal nejvýdělečnějším českým filmem roku 2024 s výdělkem 138 076 247 Kč.
- Scéna vynucené demise Antonína Novotného (Jan Novotný) z funkce prezidenta republiky, jak je vykreslena ve filmu Vlny – tedy konkrétně odvysílání telefonátu odkazujícího na údajné tajné konto Novotného syna ve Švýcarsku v Československém rozhlase – nemá historické opodstatnění a je výsledkem scenáristické licence. Historické prameny neuvádějí žádný skandál spojený s tajnými účty Novotného rodiny. Hlavním důvodem Novotného pádu byla kombinace politických reforem, vnitrostranického boje a ztráty podpory klíčových osobností (včetně vrcholných sovětských politiků), a nikoli konkrétní korupční aféra.
- Jiří Mádl prozradil, že průzkum tématu filmu začal v roce 2015 a přípravy mu zabraly 4 roky.
- Když je Luboš Dobrovský (Martin Hofmann) v Moskvě a vysedá z taxíku, taxikář odpovídá na jeho zaplacení „?????´??“ (spasibo), které bylo přidáno pomocí AI. Zároveň zvuk odjezdu auta byl přidán pomocí mikrofonu na výfuku Volhy z placu, jelikož z okolí nebyl tak dobře slyšet.
- 5. dubna 2024 se nahrávala hudba filmovým orchestrem.
- Maskérka Adéla Anděla Bursová pracovala až 16–18 hodin denně.
- Rozhlas běžel nadále v Nuslích ve vile italského vysílání a armádní vysílání na Vinohradech, které zajistili technici československého rozhlasu.
- Jiří Mádl uvedl v radiodokumentu „Vlny filmového placu“, že se natáčelo v Domě radosti, protože v dnešním rozhlase už chodby vypadají jinak.
- Luboš Dobrovský (Martin Hofmann) sám vystoupil z KSČ v roce 1970. Byl signatářem Charty 77. Byl také vyhozen z rozhlasu a do roku 1989 pracoval v dělnických profesích, ale věnoval se i psaní do samizdatových časopisů. Po roce 1989 vstoupil do politiky a v letech 1990–1992 byl ministrem obrany. Poté dělal do roku 1996 vedoucího kanceláře prezidenta Václava Havla. Zúročil i svou ruštinu a znalost Ruska, v letech 1996–2000 byl českým velvyslancem v Ruské federaci.
- Jan Petránek (Petr Lněnička) v červenci 1969 ještě v přímém přenosu v rozhlasu komentoval přistání americké kosmické lodi Apollo 11 na Měsíci, ale v nastupující normalizaci už nesměl novinářskou profesi vykonávat a do roku 1989 pracoval jako topič. Byl signatářem Charty 77. Od roku 1987 přispíval do samizdatových Lidových novin, kde po sametové revoluci pracoval jako redaktor.
- Jiří Dienstbier (Vojtěch Kotek) byl v roce 1969 vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. Byl signatářem Charty 77. Publikoval v časopisech, ale pod cizími jmény. Po roce 1989 se pustil do politiky a byl prvním naším polistopadovým ministrem zahraničí. V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN. V roce 2008 byl zvolen do Senátu ČR.
- Věra Šťovíčková-Heroldová (Táňa Pauhofová) byla za vysílání během okupace v roce 1969 přeřazena a v roce 1970 vyhozena z rozhlasu i z KSČ. Poté pracovala mimo jiné i jako uklízečka. Věnovala se i překladům z angličtiny a francouzštiny, ale pod cizími jmény. Byla signatářkou Charty 77. Po roce 1989 psala knihy a organizovala výstavy.
- Titulní píseň k filmu s názvem „Vlny“ nazpívala Ewa Farná.
- Píseň „Za vodou, za horou“ použitá ve filmu i v závěrečných titulcích je z repertoáru skupiny Atlantis, autorem je Petr Ulrych a zpívá Hana Ulrychová. Měla vyjít na albu „Odyssea“ natočeném v létě roku 1969, komunistická cenzura však desku zakázala, takže vyšla až v roce 1990.
- Martin Hofmann podle svých slov přijal roli Luboše Dobrovského minutu poté, co mu ji režisér Jiří Mádl nabídl. Stalo se to telefonicky a Hofmann právě řídil auto.
- Luboši Dobrovskému při přípravách filmu vadilo, že osudy postav jsou proti realitě pozměněné (např. Věra Šťovíčková by prý s kolegou nikdy nechodila). Upokojila ho věta daná do úvodních titulků filmu, že postavy jsou osudem skutečných osob inspirovány. K autorství věty se hlásí Jan Dobrovský.
- Věra Šťovíčková podle Jiřího Mádla při jejich rozhovorech zdůrazňovala úlohu rozhlasových techniků v událostech roku 1968, proto je jim věnováno hodně prostoru i ve filmu.
- Se ztvárněním postavy Luboše Dobrovského Martinem Hofmannem byl redaktorův syn Jan Dobrovský velmi spokojen. Prohlásil, že jeho tatínek nebyl neustále naštvaný, ale byl kdykoli připraven se naštvat. Luboš Dobrovský také podle synových vzpomínek díky znalosti ruské mentality správně předpokládal reakci Sovětského svazu na československé reformy.
- Film se stal nejvýdělečnějším českým filmem roku 2024 s výdělkem 138 076 247 Kč.
- Scéna vynucené demise Antonína Novotného (Jan Novotný) z funkce prezidenta republiky, jak je vykreslena ve filmu Vlny – tedy konkrétně odvysílání telefonátu odkazujícího na údajné tajné konto Novotného syna ve Švýcarsku v Československém rozhlase – nemá historické opodstatnění a je výsledkem scenáristické licence. Historické prameny neuvádějí žádný skandál spojený s tajnými účty Novotného rodiny. Hlavním důvodem Novotného pádu byla kombinace politických reforem, vnitrostranického boje a ztráty podpory klíčových osobností (včetně vrcholných sovětských politiků), a nikoli konkrétní korupční aféra.
- Jiří Mádl prozradil, že průzkum tématu filmu začal v roce 2015 a přípravy mu zabraly 4 roky.
- Když je Luboš Dobrovský (Martin Hofmann) v Moskvě a vysedá z taxíku, taxikář odpovídá na jeho zaplacení „?????´??“ (spasibo), které bylo přidáno pomocí AI. Zároveň zvuk odjezdu auta byl přidán pomocí mikrofonu na výfuku Volhy z placu, jelikož z okolí nebyl tak dobře slyšet.
- 5. dubna 2024 se nahrávala hudba filmovým orchestrem.
- Maskérka Adéla Anděla Bursová pracovala až 16–18 hodin denně.
- Rozhlas běžel nadále v Nuslích ve vile italského vysílání a armádní vysílání na Vinohradech, které zajistili technici československého rozhlasu.
- Jiří Mádl uvedl v radiodokumentu „Vlny filmového placu“, že se natáčelo v Domě radosti, protože v dnešním rozhlase už chodby vypadají jinak.
- Luboš Dobrovský (Martin Hofmann) sám vystoupil z KSČ v roce 1970. Byl signatářem Charty 77. Byl také vyhozen z rozhlasu a do roku 1989 pracoval v dělnických profesích, ale věnoval se i psaní do samizdatových časopisů. Po roce 1989 vstoupil do politiky a v letech 1990–1992 byl ministrem obrany. Poté dělal do roku 1996 vedoucího kanceláře prezidenta Václava Havla. Zúročil i svou ruštinu a znalost Ruska, v letech 1996–2000 byl českým velvyslancem v Ruské federaci.
- Jan Petránek (Petr Lněnička) v červenci 1969 ještě v přímém přenosu v rozhlasu komentoval přistání americké kosmické lodi Apollo 11 na Měsíci, ale v nastupující normalizaci už nesměl novinářskou profesi vykonávat a do roku 1989 pracoval jako topič. Byl signatářem Charty 77. Od roku 1987 přispíval do samizdatových Lidových novin, kde po sametové revoluci pracoval jako redaktor.
- Jiří Dienstbier (Vojtěch Kotek) byl v roce 1969 vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. Byl signatářem Charty 77. Publikoval v časopisech, ale pod cizími jmény. Po roce 1989 se pustil do politiky a byl prvním naším polistopadovým ministrem zahraničí. V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN. V roce 2008 byl zvolen do Senátu ČR.
- Věra Šťovíčková-Heroldová (Táňa Pauhofová) byla za vysílání během okupace v roce 1969 přeřazena a v roce 1970 vyhozena z rozhlasu i z KSČ. Poté pracovala mimo jiné i jako uklízečka. Věnovala se i překladům z angličtiny a francouzštiny, ale pod cizími jmény. Byla signatářkou Charty 77. Po roce 1989 psala knihy a organizovala výstavy.
- Titulní píseň k filmu s názvem „Vlny“ nazpívala Ewa Farná.
- Píseň „Za vodou, za horou“ použitá ve filmu i v závěrečných titulcích je z repertoáru skupiny Atlantis, autorem je Petr Ulrych a zpívá Hana Ulrychová. Měla vyjít na albu „Odyssea“ natočeném v létě roku 1969, komunistická cenzura však desku zakázala, takže vyšla až v roce 1990.
- Martin Hofmann podle svých slov přijal roli Luboše Dobrovského minutu poté, co mu ji režisér Jiří Mádl nabídl. Stalo se to telefonicky a Hofmann právě řídil auto.
- Luboši Dobrovskému při přípravách filmu vadilo, že osudy postav jsou proti realitě pozměněné (např. Věra Šťovíčková by prý s kolegou nikdy nechodila). Upokojila ho věta daná do úvodních titulků filmu, že postavy jsou osudem skutečných osob inspirovány. K autorství věty se hlásí Jan Dobrovský.
- Věra Šťovíčková podle Jiřího Mádla při jejich rozhovorech zdůrazňovala úlohu rozhlasových techniků v událostech roku 1968, proto je jim věnováno hodně prostoru i ve filmu.
- Se ztvárněním postavy Luboše Dobrovského Martinem Hofmannem byl redaktorův syn Jan Dobrovský velmi spokojen. Prohlásil, že jeho tatínek nebyl neustále naštvaný, ale byl kdykoli připraven se naštvat. Luboš Dobrovský také podle synových vzpomínek díky znalosti ruské mentality správně předpokládal reakci Sovětského svazu na československé reformy.
Odkazy
Hrají:
Vojtěch Vodochodský, Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann, Tomáš Maštalír, Igor Bareš, Marika Šoposká, Petr Lněnička, Matyáš Řezníček, Ondřej Stupka, Jan Nedbal, Jacob Erftemeijer, Petr Halíček, Tomáš Weber, Hana Kusnjerová, Daniel Tůma, Vitalii Vorkhlik, Theo Jacques, Radoslav Kohuťár, Hana Marie Maroušková, Jan Dvořák, Marie Anna Kupcová, Jan Teplý ml., Jan Novotný, Kristýna Mádlová, Jevgenij Libezňuk, René Šmotek, Jan Vondráček, Ondřej Volejník, Petr Buchta, Roman Motyčka, Filip Kaňkovský, Zlatko Teskere, Dušan Sitek, Janusz Hummel