.jpg?ph=28b6509dcf)
Miroslav Ondříček /filmový kameraman a herec/
08.02.2025 17:39
Celé jméno: Miroslav Ondříček
Datum a místo narození: 4. listopadu 1934 Praha Československo
Datum a místo úmrtí: 28. března 2015 (ve věku 80 let) Praha Česko
Místo pohřbení: Olšanské hřbitovy Praha Česko
KARIÉRA STRUČNĚ
4. listopadu 1934 Praha Československo
Úmrtí 28. března 2015 (ve věku 80 let) Praha Česko
Příčina úmrtí nemoc Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Miroslav Ondříček (4. listopadu 1934, Praha – 28. března 2015, Praha) byl významný český kameraman a klíčová postava československé nové vlny. Proslavil se především dlouholetou spoluprací s režisérem Milošem Formanem. Byl nominován na Oscara a stal se držitelem Českého lva.
Narodil se 4. listopadu 1934 v Praze, vyrostl na Žižkově v rodině živnostníka. Základní školu dokončil v roce 1949 a jako syn živnostníka nesměl studovat. Nastoupil do učebního oboru, kde se učil práci se železem, a o rok později přešel do učebního oboru filmového laboranta. Po ukončení učebního oboru nastoupil do laboratoří Barrandovských ateliérů, následně se stal asistentem kamery a později asistentem zpravodajského filmu. Začal studovat večerní školu filmové tvorby na FAMU v Praze. Teprve po dvanácti letech se dostal k práci na celovečerních filmech, kdy začal spolupracovat jako kameraman, na filmech Miloše Formana a Ivana Passera.
Po vyučení pracoval jako filmový laborant a postupně se vypracoval na asistenta kamery. Jeho talent a píle ho přivedly k spolupráci s významnými režiséry československé nové vlny, zejména s Milošem Formanem a Ivanem Passerem. Společně vytvořili filmy jako "Lásky jedné plavovlásky" (1965) a "Hoří, má panenko" (1967). V roce 1971 debutoval v Hollywoodu jako kameraman filmu "Taking Off" režiséra Miloše Formana. Následovala spolupráce na dalších Formanových filmech, včetně "Vlasy" (1979), "Ragtime" (1981) a "Amadeus" (1984), za který byl nominován na Oscara. Ondříček se podílel na více než 40 celovečerních filmech, z nichž polovinu natočil v zahraničí.
Byl členem správní rady Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku a byl členem dozorčí rady akciové společnosti SK Slavia Praha - fotbal. Byl také dloholetým pedagogem na pražské FAMU. Jeho jméno pak nese Filmová akademie v Písku, které byl patronem.
Byl dvakrát ženatý, s Evou Ondříčkovou žil 51 let, mají spolu syna Davida, režiséra a producenta. Dne 29. března 2015 zemřel po delším pobytu v nemocnici ve věku 80 let. Poslední rozloučení se konalo v úterý 7. dubna 2015 v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě.
Úmrtí 28. března 2015 (ve věku 80 let) Praha Česko
Příčina úmrtí nemoc Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Miroslav Ondříček (4. listopadu 1934, Praha – 28. března 2015, Praha) byl významný český kameraman a klíčová postava československé nové vlny. Proslavil se především dlouholetou spoluprací s režisérem Milošem Formanem. Byl nominován na Oscara a stal se držitelem Českého lva.
Narodil se 4. listopadu 1934 v Praze, vyrostl na Žižkově v rodině živnostníka. Základní školu dokončil v roce 1949 a jako syn živnostníka nesměl studovat. Nastoupil do učebního oboru, kde se učil práci se železem, a o rok později přešel do učebního oboru filmového laboranta. Po ukončení učebního oboru nastoupil do laboratoří Barrandovských ateliérů, následně se stal asistentem kamery a později asistentem zpravodajského filmu. Začal studovat večerní školu filmové tvorby na FAMU v Praze. Teprve po dvanácti letech se dostal k práci na celovečerních filmech, kdy začal spolupracovat jako kameraman, na filmech Miloše Formana a Ivana Passera.
Po vyučení pracoval jako filmový laborant a postupně se vypracoval na asistenta kamery. Jeho talent a píle ho přivedly k spolupráci s významnými režiséry československé nové vlny, zejména s Milošem Formanem a Ivanem Passerem. Společně vytvořili filmy jako "Lásky jedné plavovlásky" (1965) a "Hoří, má panenko" (1967). V roce 1971 debutoval v Hollywoodu jako kameraman filmu "Taking Off" režiséra Miloše Formana. Následovala spolupráce na dalších Formanových filmech, včetně "Vlasy" (1979), "Ragtime" (1981) a "Amadeus" (1984), za který byl nominován na Oscara. Ondříček se podílel na více než 40 celovečerních filmech, z nichž polovinu natočil v zahraničí.
Byl členem správní rady Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku a byl členem dozorčí rady akciové společnosti SK Slavia Praha - fotbal. Byl také dloholetým pedagogem na pražské FAMU. Jeho jméno pak nese Filmová akademie v Písku, které byl patronem.
Byl dvakrát ženatý, s Evou Ondříčkovou žil 51 let, mají spolu syna Davida, režiséra a producenta. Dne 29. března 2015 zemřel po delším pobytu v nemocnici ve věku 80 let. Poslední rozloučení se konalo v úterý 7. dubna 2015 v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě.
Životopis
Narodil se 4. listopadu roku1934 ve viktoriánské porodnici na Vinohradech. Jeho otec pracoval v holírně a společně s dědečkem malého Miroslava vyráběli divadelní vlásenky. Miroslav již od svých sedmi let otci vypomáhal přemydlovat zákazníky. Dětství prožil v pražské čtvrti Žižkov, místu plném hospod, malých krámků, drobných živnostníků a divadelních ochotnických spolků a biografů, jelikož takřka každý druhý blok se pyšnil kinem.
První film, jak sám vzpomíná viděl, v Biu Tábor, a pak už se stal takřka trvalým návštěvníkem žižkovských kin. Zažil jako dítě okupaci prahy hitlerovskými vojsky v roce 1939. Jako malý kluk si zahrál poprvé v divadle Akropolis roli prince a později v Masarykově síni, dnešním divadle Járy Cimrmana, hrál chrobáka ve hře bratří Čapků - Ze života hmyzu. V osmi letech onemocněl dětskou obrnou, kterou díky svému otci překonal.
Zažil několikeré bombardování Prahy spojenci, Pražské povstání a konečně i osvobození Československa v roce 1945. Díky mnoha náhodám se ještě jako deseti až dvanáctiletý klučina seznámil s mnoha americkými filmy, počínaje groteskami, přes dobrodružné, westernové, ale i méně zdařilé filmy. V létě roku 1947 cvičil na Všesokolských hrách konaných na Strahově. Po únoru 1948 ještě jako skaut patřící k vodáckému oddílu se zapojil se svým oddílem do smutečního průvodu na pohřbu Jana Masaryka.
Od svých patnácti let pracoval v továrně ETA v Michli odkud přešel k firmě MALÝ, ve které se vyráběly díly a kompletovaly přístroje pro zhotovování mikroskopických řezů v nemocnicích a výzkumných ústavech. Zde pracoval do roku 1950. Již v té době si předsevzal, že bude pracovat u filmu, který tak zbožňoval. Po smrti maminky na počátku roku 1950 se mihl několikrát před filmovou kamerou, nejprve jako komparsista ve filmu režiséra Václava Kršky Revoluční rok 1848.
Od počátku září 1950 pracoval ve vysněném Barrandově v laboratořích Grafofilmu , ve kterých se vyvolávaly filmové pásy jak pro zpravodajství, tak i dokumentární a celovečerní filmy. Jako kameraman se poprvé objevil na zapálení vysoké pece v Ostravě a pokračoval nejprve jako ostřič, pak asistent kamery. Kameramanskou práci si vyzkoušel od piky.
Jako samostatný kameraman se dostal na různá místa tehdejšího Československa, např. Ostrava, Teplice, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Brno, Olomouc. Během vojenské služby byl kameramanem Armádního filmu. Byl také v týmu, který natáčel první celostátní spartakiádu. Po návratu z vojenské služby se dostal do kolektivu filmařů, kteří pracovali na celovečerním filmu, např. kameraman Josef Bůžek, Jan Stallich nebo Vladimír Novotný.
Jako nadějný kameraman byl přijat na FAMU, kde stál za kamerou studentského filmu Miloše Kohouta, navazujícího na film Hermíny Tyrlové Vzpoura hraček. Osobně se na prvním celovečerním filmování jako kameraman objevil na dotáčkách k celovečernímu filmu Botostroj, následovala Honzíkova cesta, na kterém pracoval s kameramanem Střechou. Zájem o Ondříčka za kamerou rostl, ale stále jen jako ostřič nebo asistent kamery, příležitostně jako druhý kameraman. Tak tomu bylo i u filmu Váhavý střelec, kde se potkal s kameramanem Janem Čuříkem. V roce 1958 se oženil, ale manželství skončilo po třech letech rozvodem.
V té době se již znal osobně s nadějnými filmaři Milošem Formanem, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem. Renomé Miroslava Ondříčka se zvyšovalo zejména po roce 1960, když jako kameraman spolupracoval s hlavním kameramanem Janem Čuříkem na filmu Holubice režiséra Františka Vláčila. Po filmu Až přijde kocour, který se natáčel v Telči a jeho okolí, následovaly filmy, ve kterých již Miroslav Ondříček stál za kamerou a natáčel filmové záběry jako hlavní kameraman, např.: Konkurs; Černý Petr; Lásky jedné plavovlásky; Hoří, má panenko, které patří k filmům vzniklým v době společenské aktivizace a bývají označovány jako filmy nové československé vlny.
Po odchodu Miloše Formana a Ivana Passera do zahraničí, Ondříček pracoval zejména s britským režisérem Lindsayem Andersonem-film Bílý autobus a dal. Po okupaci v roce 1968 se ještě podílel na natáčení filmu Tělo Diany. V únoru roku 1969 se Ondříček oženil podruhé a z tohoto manželství pochází syn David Ondříček. Kameraman Miroslav Ondříček se stal v té době již široce známým nejen ve své branži, ale zejména mezi herci a režiséry /Luchino Visconti, Federico Fellini, Costa Gavras a dal./.
Po narození syna řízením osudu přežil těžkou autonehodu, a takřka rok byl v rukou lékařů, než-li se vrátil ke svým milovaným kamerám. V roce 1971 se po delší odmlce sešel za velkou louží s Milošem Formanem v jeho bytě na Leroy Street v New Yorku a brzy začala jejich spolupráce na filmu Taking Off /1971/. Později spolu bydleli na Osmé avenui ve dvacátém patře a viděli na staveniště tehdy započaté stavby obchodního centra. Následovala realizace známého antifašistického sci-fi Jatka č.5 /1972/, zčásti natáčeném na Mostecku a v blízkosti pražského letiště.
Ondříček točil jeden film za druhým nejen ve světě, ale i pro českého diváka jako např. : Homolka a tobolka /1972/; Drahé tety a já /1974/; Televize v Bublicích a Bublice v televizi /1974/; Dvojí svět hotelu Pacifik/1975/; Konečně si rozumíme /1976/; Nechci nic slyšet /1978/; Božská Ema/1979/; Temné slunce /1980/. V roce 1981 byl poprvé nominován na Oscara za film Ragtime/rež. Miloš Forman/, který byl z převážné části natáčen v kalifornském ateliéru č.12, ve kterém byla postavena dekorace Madison Square Garden.
Podruhé byl za kameru nominován za Formanův film Amadeus /1984/. Jako kameraman stál u kamery vždy po pečlivém seznámení s technickým scénářem a jeho poznámky a nápady byly vysoce ceněny filmovými režiséry, se kterými kdy spolupracoval. Během své kariéry prosadil mnohé své myšlenky rozšiřující možnosti filmové kamery a ovlivnil i způsoby nové a mnohdy i jednodušší způsoby nasvícení, které přejali a dodnes používají i američtí kameramani.
Z plejády filmů, které pomáhal „přivést na svět“, je nutné připomenout alespoň např.: Silkwoodová /1982/; Svět podle Garpa /1982/; Valmont /1989/; Čas probuzení /1990/; Velké vítězství /1992/. V roce 1989 na přelomu října a listopadu byla v tehdejším Paláci kultury v Praze realizována retrospektivní přehlídka filmů Miroslava Ondříčka, na které byly poprvé předvedeny českým divákům jeho filmy, které nebyly „vpuštěny“ do Československa.
Na jaře 1990 společně s Formanem, který byl průvodcem dokumentu, natočili film o Václavu Havlovi. V roce 1999 byl Miroslav Ondříček oceněn Českým lvem za dlouholetý přínos českému filmu a v roce 2004 si převzal cenu za celoživotní dílo v makedonské Bitole a téhož roku i cenu Americké unie kameramanů za přínos mezinárodní kinematografii v Los Angeles. (FDB)
První film, jak sám vzpomíná viděl, v Biu Tábor, a pak už se stal takřka trvalým návštěvníkem žižkovských kin. Zažil jako dítě okupaci prahy hitlerovskými vojsky v roce 1939. Jako malý kluk si zahrál poprvé v divadle Akropolis roli prince a později v Masarykově síni, dnešním divadle Járy Cimrmana, hrál chrobáka ve hře bratří Čapků - Ze života hmyzu. V osmi letech onemocněl dětskou obrnou, kterou díky svému otci překonal.
Zažil několikeré bombardování Prahy spojenci, Pražské povstání a konečně i osvobození Československa v roce 1945. Díky mnoha náhodám se ještě jako deseti až dvanáctiletý klučina seznámil s mnoha americkými filmy, počínaje groteskami, přes dobrodružné, westernové, ale i méně zdařilé filmy. V létě roku 1947 cvičil na Všesokolských hrách konaných na Strahově. Po únoru 1948 ještě jako skaut patřící k vodáckému oddílu se zapojil se svým oddílem do smutečního průvodu na pohřbu Jana Masaryka.
Od svých patnácti let pracoval v továrně ETA v Michli odkud přešel k firmě MALÝ, ve které se vyráběly díly a kompletovaly přístroje pro zhotovování mikroskopických řezů v nemocnicích a výzkumných ústavech. Zde pracoval do roku 1950. Již v té době si předsevzal, že bude pracovat u filmu, který tak zbožňoval. Po smrti maminky na počátku roku 1950 se mihl několikrát před filmovou kamerou, nejprve jako komparsista ve filmu režiséra Václava Kršky Revoluční rok 1848.
Od počátku září 1950 pracoval ve vysněném Barrandově v laboratořích Grafofilmu , ve kterých se vyvolávaly filmové pásy jak pro zpravodajství, tak i dokumentární a celovečerní filmy. Jako kameraman se poprvé objevil na zapálení vysoké pece v Ostravě a pokračoval nejprve jako ostřič, pak asistent kamery. Kameramanskou práci si vyzkoušel od piky.
Jako samostatný kameraman se dostal na různá místa tehdejšího Československa, např. Ostrava, Teplice, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Brno, Olomouc. Během vojenské služby byl kameramanem Armádního filmu. Byl také v týmu, který natáčel první celostátní spartakiádu. Po návratu z vojenské služby se dostal do kolektivu filmařů, kteří pracovali na celovečerním filmu, např. kameraman Josef Bůžek, Jan Stallich nebo Vladimír Novotný.
Jako nadějný kameraman byl přijat na FAMU, kde stál za kamerou studentského filmu Miloše Kohouta, navazujícího na film Hermíny Tyrlové Vzpoura hraček. Osobně se na prvním celovečerním filmování jako kameraman objevil na dotáčkách k celovečernímu filmu Botostroj, následovala Honzíkova cesta, na kterém pracoval s kameramanem Střechou. Zájem o Ondříčka za kamerou rostl, ale stále jen jako ostřič nebo asistent kamery, příležitostně jako druhý kameraman. Tak tomu bylo i u filmu Váhavý střelec, kde se potkal s kameramanem Janem Čuříkem. V roce 1958 se oženil, ale manželství skončilo po třech letech rozvodem.
V té době se již znal osobně s nadějnými filmaři Milošem Formanem, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem. Renomé Miroslava Ondříčka se zvyšovalo zejména po roce 1960, když jako kameraman spolupracoval s hlavním kameramanem Janem Čuříkem na filmu Holubice režiséra Františka Vláčila. Po filmu Až přijde kocour, který se natáčel v Telči a jeho okolí, následovaly filmy, ve kterých již Miroslav Ondříček stál za kamerou a natáčel filmové záběry jako hlavní kameraman, např.: Konkurs; Černý Petr; Lásky jedné plavovlásky; Hoří, má panenko, které patří k filmům vzniklým v době společenské aktivizace a bývají označovány jako filmy nové československé vlny.
Po odchodu Miloše Formana a Ivana Passera do zahraničí, Ondříček pracoval zejména s britským režisérem Lindsayem Andersonem-film Bílý autobus a dal. Po okupaci v roce 1968 se ještě podílel na natáčení filmu Tělo Diany. V únoru roku 1969 se Ondříček oženil podruhé a z tohoto manželství pochází syn David Ondříček. Kameraman Miroslav Ondříček se stal v té době již široce známým nejen ve své branži, ale zejména mezi herci a režiséry /Luchino Visconti, Federico Fellini, Costa Gavras a dal./.
Po narození syna řízením osudu přežil těžkou autonehodu, a takřka rok byl v rukou lékařů, než-li se vrátil ke svým milovaným kamerám. V roce 1971 se po delší odmlce sešel za velkou louží s Milošem Formanem v jeho bytě na Leroy Street v New Yorku a brzy začala jejich spolupráce na filmu Taking Off /1971/. Později spolu bydleli na Osmé avenui ve dvacátém patře a viděli na staveniště tehdy započaté stavby obchodního centra. Následovala realizace známého antifašistického sci-fi Jatka č.5 /1972/, zčásti natáčeném na Mostecku a v blízkosti pražského letiště.
Ondříček točil jeden film za druhým nejen ve světě, ale i pro českého diváka jako např. : Homolka a tobolka /1972/; Drahé tety a já /1974/; Televize v Bublicích a Bublice v televizi /1974/; Dvojí svět hotelu Pacifik/1975/; Konečně si rozumíme /1976/; Nechci nic slyšet /1978/; Božská Ema/1979/; Temné slunce /1980/. V roce 1981 byl poprvé nominován na Oscara za film Ragtime/rež. Miloš Forman/, který byl z převážné části natáčen v kalifornském ateliéru č.12, ve kterém byla postavena dekorace Madison Square Garden.
Podruhé byl za kameru nominován za Formanův film Amadeus /1984/. Jako kameraman stál u kamery vždy po pečlivém seznámení s technickým scénářem a jeho poznámky a nápady byly vysoce ceněny filmovými režiséry, se kterými kdy spolupracoval. Během své kariéry prosadil mnohé své myšlenky rozšiřující možnosti filmové kamery a ovlivnil i způsoby nové a mnohdy i jednodušší způsoby nasvícení, které přejali a dodnes používají i američtí kameramani.
Z plejády filmů, které pomáhal „přivést na svět“, je nutné připomenout alespoň např.: Silkwoodová /1982/; Svět podle Garpa /1982/; Valmont /1989/; Čas probuzení /1990/; Velké vítězství /1992/. V roce 1989 na přelomu října a listopadu byla v tehdejším Paláci kultury v Praze realizována retrospektivní přehlídka filmů Miroslava Ondříčka, na které byly poprvé předvedeny českým divákům jeho filmy, které nebyly „vpuštěny“ do Československa.
Na jaře 1990 společně s Formanem, který byl průvodcem dokumentu, natočili film o Václavu Havlovi. V roce 1999 byl Miroslav Ondříček oceněn Českým lvem za dlouholetý přínos českému filmu a v roce 2004 si převzal cenu za celoživotní dílo v makedonské Bitole a téhož roku i cenu Americké unie kameramanů za přínos mezinárodní kinematografii v Los Angeles. (FDB)
FILMOVÝ PŘEHLED
MIROSLAV ONDŘÍČEK (nar. 4.11.1934, Praha – zem. 28. března 2015, Praha) pocházel z žižkovské živnostnické rodiny (matka vlastnila malé dámské kloboučnictví a otec s dědečkem měli holičství). Z kádrových důvodů nemohl studovat zamýšlenou obchodní akademii a nastoupil jako pomocný dělník do výroby. Vyučil se filmovým laborantem v barrandovských laboratořích (1950-53) a později absolvoval večerní školu filmové tvorby při FAMU (1957-59). Už během učení asistoval při natáčení zpravodajských snímků, v letech 1953-56 působil jako asistent kamery Studia zpravodajských a dokumentárních filmů, kde mj. spolupracoval na natáčení sportovních přenosů pro ČST. V roce 1956 přešel do FSB a postupně pracoval jako asistent kamery a druhý kameraman celovečerních filmů, snímaných Janem Čuříkem, Jaroslavem Tuzarem a Jaroslavem Kučerou. Samostatně debutoval diptychem Konkurs, s jehož režisérem Milošem Formanem si porozuměl natolik, že se stal jeho téměř výhradním kameramanem i po jeho odchodu do USA. Spolupracoval ovšem i s dalšími českými režiséry jak z nové vlny (Ivan Passer, Jan Němec, Jaroslav Papoušek) tak mimo ni (Zdeněk Podskalský, Jiří Krejčík, Otakar Vávra, Ota Koval, Štěpán Skalský). Během natáčení Lásek jedné plavovlásky se seznámil s Lindsayem Andersonem, s nímž pak natočil střm. film Bílý autobus, čímž se mu otevřela cesta k práci v zahraničí. Slibně se rozvíjející aktivitu přerušil normalizační zákaz tvorby v cizině; později se přidružily i zdravotní problémy a vážný pracovní úraz (způsobený pyrotechnikou) při realizaci Vávrova Temného slunce. Navzdory nepřízni okolností mohl od konce 70. let v mezinárodní kariéře pokračovat. Někteři američtí filmaři (George Roy Hill, Robert Mandel či Penny Marshallová) využívali Ondříčkovy schopnosti a kvality i opakovaně. Od západoněmeckého filmu Leopolda Laholy Pražská legenda se příležitostně věnoval i práci televizní, viz např. recitál Hany Hegerové „Co nikdy nepochopím…“ (1968; r. Ján Roháč), pořad Pět písní Zory Kolínské (1968; r. Ján Roháč), záznamy hudebních děl Slovácká suita (1976) a Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e-moll, op. 95 Z Nového světa (1977). K dominantním vlastnostem, jež Ondříčka řadí mezi světovou kameramanskou elitu, patří pronikavé vidění souvislostí, smysl pro emotivní obrazové vyjadřování jednotlivých scén a motivů, mimořádný cit pro barvu a atmosféru a v neposlední řadě i vytříbený vkus. Kromě dvou nominací na Oscara (Ragtime, Amadeus) získal Cenu BAFTA (Amadeus). Jeho kameramanské mistrovství mu vyneslo i mnohá ocenění za celoživotní tvorbu: Český lev (2000), Mezinárodní cena Americké asociace kameramanů (ASC) (2004), Křišťálový glóbus na MFF v Karlových Varech (2004), Cena za celoživotní dílo A.Č.K. (2005), státní vyznamenání Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2006), Zvláštní cena MFF Camerimage v Lodži (2007), Zlatá kamera na MFF Art Film v Trenčianských Teplicích/Trenčíně (2008) a Cena Vladislava Vančury (2009). Byl prezidentem České filmové a televizní akademie a patronem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku (škola nese jeho jméno od roku 2005). Aktivně působil ve vedení fotbalového klubu Slavia Praha. Kameramanův profil zachycují krátké a středometrážní dokumenty Miroslav Ondříček pohledem Ivana Vojnára (TV-1993) z cyklu GEN, Povolání: kameraman (TV-1994; r. Miloslav Šmídmajer), Portrét Miroslava Ondříčka (2006; r. Jan Foukal) a Miroslav Ondříček (2008; r. Martin Šulík) z cyklu Zlatá šedesátá. Spolu se M. Šmídmajerem, který mu věnoval monografii Miroslav Ondříček (ČSFÚ, Praha 1990), napsal Ondříček memoárovou knihu Tudy jenom procházíme (XYZ, Praha 2011). Jeho synem je filmový a divadelní režisér a producent David Ondříček (nar. 1969). – Filmografie: (asistent kamery) Váhavý střelec (1956; r. Ivo Toman), Snadný život (1957; r. Miloš Makovec), Zde jsou lvi (1958; r. Václav Krška), Dnes naposled (1958; r. Martin Frič), Cesta zpátky (1958; r. Václav Krška), Holubice (1960; r. František Vláčil), Kouzelný den (1960; r. Jan Valášek), střm. f. Deštivý den (1962; r. Jiří Bělka); (II. kameraman) Konec jasnovidce (1957; r. Ján Roháč, Vladimír Svitáček), Králíci ve vysoké trávě (1961; r. Václav Gajer), kr. f. Střevíčky (1961; r. Miroslav Ondráček), Až přijde kocour (1963; r. Vojtěch Jasný), Křik (1963; r. Jaromil Jireš), Démanty noci (1964; r. Jan Němec), kr. f. Fádní odpoledne (1964; r. Ivan Passer), všechny povídky z pásma Perličky na dně (1965); (kamera, není-li uvedeno jinak) střm. filmy Kdyby ty muziky nebyly (1963; r. Miloš Forman a Konkurs (1963; r. Miloš Forman), uvedené v distribuci společně pod názvem druhého z nich, Lásky jedné plavovlásky (1965; r. Miloš Forman), Intimní osvětlení (1965; r. Ivan Passerr; spol. kam.), Mučedníci lásky (1966; r. Jan Němec), střm. f. The White Bus (1967, Bílý autobus; r. Lindsay Anderson – TV), Hoří, má panenko (1967; r. Miloš Forman), Prag Legende (TV-1967, Pražská legenda; r. Leopold Lahola), Kdyby… (1968, If….; r. Lindsay Anderson), Tělo Diany/Le corps de Diane (1969; r. Jean-Louis Richard), Taking Off (1971, Taking Off; r. Miloš Forman), Slaughterhouse-Five (1972, Jatka č. 5; r. George Roy Hill – TV), Homolka a tobolka (1972; r. Jaroslav Papoušek), O Lucky Man! (1973, Šťastný to muž; r. Lindsay Anderson – TV), Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974; r. Jaroslav Papoušek), Drahé tety a já (1974; r. Zdeněk Podskalský), Dvojí svět hotelu Pacifik/Zaklęte rewiry (1975; r. Janusz Majewski), Hřiště (1975; r. Štěpán Skalský), Konečně si rozumíme (1976; r. Jaroslav Papoušek), Jakub (1976; r. Ota Koval), Příběh lásky a cti (1977; r. Otakar Vávra), Nechci nic slyšet (1978; r. Ota Koval), Božská Ema (1979; r. Jiří Krejčík), Vlasy (1979, Hair; r. Miloš Forman), Temné slunce (1980; r. Otakar Vávra), Ragtime (1981; r. Miloš Forman – V), Svět podle Garpa (1982, The World According to Garp; r. George Roy Hill – V), Silkwoodová (1983, Silkwood; r. Mike Nichols), Amadeus (1984, Amadeus; r. Miloš Forman), Heaven Help Us (1984, Seminaristé; r. Michael Dinner – TV), Smrtící triky (1985, F/X; r. Robert Mandel), dok. Vzdálená harmonie (1987, Distant Harmony; r. DeWitt Sage), Big Shots (1987, Frajeři; r. Robert Mandel), Blázinec (1988, Funny Farm; r. George Roy Hill – V), Valmont (1989, Valmont; r. Miloš Forman), Čas probuzení (1990, Awakenings; r. Penny Marshallová), Velké vítězství (1992, A League of Their Own; r. Penny Marshallová), Let It Be Me (1995, Kéž bych to byl já; r. Eleanor Bergsteinová – TV), Kazatelova žena (1996, The Preacher’s Wife; r. Penny Marshallová – V), Riding in Cars with Boys (2001, Kluci v mém životě; r. Penny Marshallová – V). -fik-
ODKAZ