Július Satinský /filmový herec a scenárista/
06.02.2025 17:28
Celé jméno: Július Satinský (rodné jméno) Július Szatinský
Datum a místo narození: 20. srpna 1941 Bratislava Slovensko
Datum a místo úmrtí: 29. prosince 2002 (ve věku 61 let) Bratislava Slovensko
Místo pohřbení: Ondřejský hřbitov Bratislava
Památka: Pamětní medaile České mincovny vyražená z ryzího stříbra Július Satinský.
Památka: Pamětní medaile České mincovny vyražená z ryzího stříbra Milan Lasica a Július Satinský.
Památka: Socha Júliusa Satinského Bratislava - Staré Mesto, Slovensko
KARIÉRA STRUČNĚ
Július Satinský (20. srpna 1941 Bratislava – 29. prosince 2002 Bratislava) byl slovenský herec, komik, dramatik, spisovatel a autor literatury pro děti.
Július Satinský se narodil a celé dětství prožil v Bratislavě. Jeho rodina zde bydlela v Dunajské ulici. K Bratislavě měl velmi blízký vztah. Ovládal mnoho cizích jazyků. Herecké sklony se u něj projevovaly už v mladém věku a v roce 1958 vyhrál recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín. Později vystudoval pedagogiku na střední pedagogické škole, profesi učitele však nikdy nevykonával. Jeho velkou touhou bylo herectví, na jehož studium nebyl přijat. Na Vysoké škole múzických umění studoval v letech 1962–1966 dramaturgii a jako dramaturg v letech 1964–1967 pracoval v Československé televizi v Bratislavě. Od roku 1959 spolu s Milanem Lasicou vystupovali jako komická dvojice v autorských pořadech. Účinkovali v Tatra revue a v Divadelnom štúdiu (Divadlo Na korze).
Po roce 1968, během období normalizace, jim bylo částečně zakázáno vystupovat na Slovensku, což je vedlo k angažmá v kabaretu Večerní Brno v letech 1971–1972. Po návratu do Bratislavy působil Satinský v souboru Nové scény, nejprve v operetě (1972–1978) a poté v činohře (1978–1980). V roce 1982 se spolu s Lasicou stali členy nově vzniklého Štúdia S, kde působili až do konce svých kariér.
Byl univerzální a tvořivou osobností a svůj talent rozvinul i jako autor velkého množství scének, dialogů, celovečerních programů, je též autorem několika knih s tematikou jemu blízkých vzpomínek na Bratislavu, oblíbených knih pro děti. Byl také přispěvatelem do mnoha novin a časopisů. Snad nejpopulárnější byl kabaretní program Ktosi je za dverami, ve kterém vystupoval společně s Milanem Lasicou. Spolu tu glosovali aktuální témata.
Jeho první manželkou byla členka Baletu Slovenského národního divadla, tanečnice Lúčnice a překladatelka z angličtiny a španělštiny Oľga Lajdová. V roce 1985 (po 20 letech manželství) zemřela – utonula při koupání v Karibském moři na Amerických Panenských ostrovech, kde je také pohřbena. Se svou druhou manželkou (od roku 1985) MUDr. Vierou Satinskou (* 1955) měl dceru Lucii a syna Jána.
Satinský byl všestranným umělcem – kromě herectví a komiky se věnoval také psaní fejetonů, prozaických děl a literatury pro děti. Spolu s Lasicou a hudebníkem Jaroslavem Filipem vytvořili několik populárních hudebních alb, z nichž nejznámější je "Bolo nás jedenásť".
Za své celoživotní dílo a přínos slovenskému umění obdržel 2. ledna 2002 státní vyznamenání Pribinův kříž I. třídy. Július Satinský zemřel 29. prosince 2002 v Bratislavě ve věku 61 let na rakovinu tlustého střeva.
Jeho odkaz žije dál prostřednictvím jeho děl a vzpomínek diváků, kteří oceňovali jeho humor a umělecký přínos.
Július Satinský se narodil a celé dětství prožil v Bratislavě. Jeho rodina zde bydlela v Dunajské ulici. K Bratislavě měl velmi blízký vztah. Ovládal mnoho cizích jazyků. Herecké sklony se u něj projevovaly už v mladém věku a v roce 1958 vyhrál recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín. Později vystudoval pedagogiku na střední pedagogické škole, profesi učitele však nikdy nevykonával. Jeho velkou touhou bylo herectví, na jehož studium nebyl přijat. Na Vysoké škole múzických umění studoval v letech 1962–1966 dramaturgii a jako dramaturg v letech 1964–1967 pracoval v Československé televizi v Bratislavě. Od roku 1959 spolu s Milanem Lasicou vystupovali jako komická dvojice v autorských pořadech. Účinkovali v Tatra revue a v Divadelnom štúdiu (Divadlo Na korze).
Po roce 1968, během období normalizace, jim bylo částečně zakázáno vystupovat na Slovensku, což je vedlo k angažmá v kabaretu Večerní Brno v letech 1971–1972. Po návratu do Bratislavy působil Satinský v souboru Nové scény, nejprve v operetě (1972–1978) a poté v činohře (1978–1980). V roce 1982 se spolu s Lasicou stali členy nově vzniklého Štúdia S, kde působili až do konce svých kariér.
Byl univerzální a tvořivou osobností a svůj talent rozvinul i jako autor velkého množství scének, dialogů, celovečerních programů, je též autorem několika knih s tematikou jemu blízkých vzpomínek na Bratislavu, oblíbených knih pro děti. Byl také přispěvatelem do mnoha novin a časopisů. Snad nejpopulárnější byl kabaretní program Ktosi je za dverami, ve kterém vystupoval společně s Milanem Lasicou. Spolu tu glosovali aktuální témata.
Jeho první manželkou byla členka Baletu Slovenského národního divadla, tanečnice Lúčnice a překladatelka z angličtiny a španělštiny Oľga Lajdová. V roce 1985 (po 20 letech manželství) zemřela – utonula při koupání v Karibském moři na Amerických Panenských ostrovech, kde je také pohřbena. Se svou druhou manželkou (od roku 1985) MUDr. Vierou Satinskou (* 1955) měl dceru Lucii a syna Jána.
Satinský byl všestranným umělcem – kromě herectví a komiky se věnoval také psaní fejetonů, prozaických děl a literatury pro děti. Spolu s Lasicou a hudebníkem Jaroslavem Filipem vytvořili několik populárních hudebních alb, z nichž nejznámější je "Bolo nás jedenásť".
Za své celoživotní dílo a přínos slovenskému umění obdržel 2. ledna 2002 státní vyznamenání Pribinův kříž I. třídy. Július Satinský zemřel 29. prosince 2002 v Bratislavě ve věku 61 let na rakovinu tlustého střeva.
Jeho odkaz žije dál prostřednictvím jeho děl a vzpomínek diváků, kteří oceňovali jeho humor a umělecký přínos.
Životopis
Július Satinský (20. srpna 1941 Bratislava – 29. prosince 2002 Bratislava) byl slovenský herec, komik, dramatik, spisovatel a autor literatury pro děti.
Július Satinský se narodil a celé dětství prožil v Bratislavě. Jeho rodina zde bydlela v Dunajské ulici. K Bratislavě měl velmi blízký vztah. Ovládal mnoho cizích jazyků. Herecké sklony se u něj projevovaly už v mladém věku a v roce 1958 vyhrál recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín. Později vystudoval pedagogiku na střední pedagogické škole, profesi učitele však nikdy nevykonával. Jeho velkou touhou bylo herectví, na jehož studium nebyl přijat. Na Vysoké škole múzických umění studoval v letech 1962–1966 dramaturgii a jako dramaturg v letech 1964–1967 pracoval v Československé televizi v Bratislavě. Od roku 1959 spolu s Milanem Lasicou vystupovali jako komická dvojice v autorských pořadech. Účinkovali v Tatra revue a v Divadelnom štúdiu (Divadlo Na korze). Po roce 1968, v období normalizace, naráželi i s partnerem Milanem Lasicou na množství překážek a po zákazu činnosti na Slovensku působili dva roky v moravském Satirickém divadle Večerní Brno a v letech 1972–1978 v operetě Nové scény v Bratislavě. V roce 1978 přestoupil do činohry Nové scény.
Byl univerzální a tvořivou osobností a svůj talent rozvinul i jako autor velkého množství scének, dialogů, celovečerních programů, je též autorem několika knih s tematikou jemu blízkých vzpomínek na Bratislavu, oblíbených knih pro děti. Byl také přispěvatelem do mnoha novin a časopisů. Snad nejpopulárnější byl kabaretní program Ktosi je za dverami, ve kterém vystupoval společně s Milanem Lasicou. Spolu tu glosovali aktuální témata.
Z jejich společné tvorby jmenuji mj. “Nečekanie na Godota“ (1967), “Soireé“ (1968), “Lasica, Satinský a vy“ (1970), divadelní hru s názvem “Náš přítel René“ (1979) nebo “Trialog“ (1991), který sepsali společně s Miroslavem Horníčkem. Velmi známý byl jejich kabaretní program “Ktosi je za dverami“, ve kterém glosovali na aktuální témata. Z televize a filmu jsou známi např. z televizní komedie GIGLIHO ÁRIA (1966), z dramatu SLADKÉ HRY MINULÉHO LÉTA (1969) z rodinného filmu NEKONEČNÁ, NEVYSTUPOVAŤ (1979) ale především z komedie SRDEČNÝ POZDRAV ZE ZEMĚKOULE (1982), kde ztvárnili postavy ufonů vyslaných na Zem. Pan Satinský se u tohoto filmu podílel i jako spoluautor na dialozích.
Z ostatních rolí,kde nehrál společně s M. Lasicou hlavní role nebo hrál jen sám jsou nejznámější mj. filmy BULDOCI A TŘEŠNĚ (1981), S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT (1982) režisérky M. Poledňákové, kde ztvárnil roli doktora Alberta Horáka, jako Král Pikola v pohádkové komedii TŘI VETERÁNI (1983), pilot Štefan ve filmu Jiřího Menzela VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1985) a nebo král Valentýn v televizní pohádce RUMPLCIMPRCAMPR (1997). Jeho poslední filmová role byla v komediálním dramatu KRUTÉ RADOSTI (2002). Velmi známou roli ztvárnil v seriálu režiséra Vorlíčka KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI (1987) a znám je společným vystupováním v televizním pořadu HOVORY H.
Od roku 1989 se Satinský věnoval vedle herectví i publicistice a tvorbě pro děti. V několika slovenských časopisech a novinách měl svoje pravidelné rubriky. Ve svých fejetonech se snažil svojí provokací vzbudit ve čtenáři touhu stát se samostatnou a originální osobností jakou je sám autor, využíval prvky slovní hry, jeho psaný projev byl bouřlivý, nevyhýbal se velkým festům a pózám. Hrál například ve slavné české komedii S tebou mě baví svět.
Jeho první manželkou byla členka Baletu Slovenského národního divadla, tanečnice Lúčnice a překladatelka z angličtiny a španělštiny Oľga Lajdová. V roce 1985 (po 20 letech manželství) zemřela – utonula při koupání v Karibském moři na Amerických Panenských ostrovech, kde je také pohřbena. Se svou druhou manželkou (od roku 1985) MUDr. Vierou Satinskou (* 1955) měl dceru Lucii a syna Jána. V roce 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Slovenská astronomická společnost po něm pojmenovala planetku 15946 Satinský objevenou 8. ledna 1998 Adránem Galádem a Alexandrem Pravdou na Astronomické a geofyzikální observatoři Modra-Piesky.
Kromě planetky má ale i svoji sochu v bratislavské Dunajské ulici, kterou odhalil jeho dlouholetý kolega a přítel Milan Lasica 24. září 2006. Socha je 3,5 metrů vysoká a je u ní umístěna tabule se Satinského výrokem "Na naši ulici je svoboda". Za zmínku stojí uvést, že se tento všestranný člověk, který si žil bohémským způsobem života, za svůj život pětkrát stěhoval, ale pokaždé se jeho domov nacházel právě v Dunajské ulici...
Július Satinský zemřel po dlouhé nemoci 29. prosince 2002 v Bratislavě ve věku jednašedesáti let.
Július Satinský se narodil a celé dětství prožil v Bratislavě. Jeho rodina zde bydlela v Dunajské ulici. K Bratislavě měl velmi blízký vztah. Ovládal mnoho cizích jazyků. Herecké sklony se u něj projevovaly už v mladém věku a v roce 1958 vyhrál recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín. Později vystudoval pedagogiku na střední pedagogické škole, profesi učitele však nikdy nevykonával. Jeho velkou touhou bylo herectví, na jehož studium nebyl přijat. Na Vysoké škole múzických umění studoval v letech 1962–1966 dramaturgii a jako dramaturg v letech 1964–1967 pracoval v Československé televizi v Bratislavě. Od roku 1959 spolu s Milanem Lasicou vystupovali jako komická dvojice v autorských pořadech. Účinkovali v Tatra revue a v Divadelnom štúdiu (Divadlo Na korze). Po roce 1968, v období normalizace, naráželi i s partnerem Milanem Lasicou na množství překážek a po zákazu činnosti na Slovensku působili dva roky v moravském Satirickém divadle Večerní Brno a v letech 1972–1978 v operetě Nové scény v Bratislavě. V roce 1978 přestoupil do činohry Nové scény.
Byl univerzální a tvořivou osobností a svůj talent rozvinul i jako autor velkého množství scének, dialogů, celovečerních programů, je též autorem několika knih s tematikou jemu blízkých vzpomínek na Bratislavu, oblíbených knih pro děti. Byl také přispěvatelem do mnoha novin a časopisů. Snad nejpopulárnější byl kabaretní program Ktosi je za dverami, ve kterém vystupoval společně s Milanem Lasicou. Spolu tu glosovali aktuální témata.
Z jejich společné tvorby jmenuji mj. “Nečekanie na Godota“ (1967), “Soireé“ (1968), “Lasica, Satinský a vy“ (1970), divadelní hru s názvem “Náš přítel René“ (1979) nebo “Trialog“ (1991), který sepsali společně s Miroslavem Horníčkem. Velmi známý byl jejich kabaretní program “Ktosi je za dverami“, ve kterém glosovali na aktuální témata. Z televize a filmu jsou známi např. z televizní komedie GIGLIHO ÁRIA (1966), z dramatu SLADKÉ HRY MINULÉHO LÉTA (1969) z rodinného filmu NEKONEČNÁ, NEVYSTUPOVAŤ (1979) ale především z komedie SRDEČNÝ POZDRAV ZE ZEMĚKOULE (1982), kde ztvárnili postavy ufonů vyslaných na Zem. Pan Satinský se u tohoto filmu podílel i jako spoluautor na dialozích.
Z ostatních rolí,kde nehrál společně s M. Lasicou hlavní role nebo hrál jen sám jsou nejznámější mj. filmy BULDOCI A TŘEŠNĚ (1981), S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT (1982) režisérky M. Poledňákové, kde ztvárnil roli doktora Alberta Horáka, jako Král Pikola v pohádkové komedii TŘI VETERÁNI (1983), pilot Štefan ve filmu Jiřího Menzela VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1985) a nebo král Valentýn v televizní pohádce RUMPLCIMPRCAMPR (1997). Jeho poslední filmová role byla v komediálním dramatu KRUTÉ RADOSTI (2002). Velmi známou roli ztvárnil v seriálu režiséra Vorlíčka KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI (1987) a znám je společným vystupováním v televizním pořadu HOVORY H.
Od roku 1989 se Satinský věnoval vedle herectví i publicistice a tvorbě pro děti. V několika slovenských časopisech a novinách měl svoje pravidelné rubriky. Ve svých fejetonech se snažil svojí provokací vzbudit ve čtenáři touhu stát se samostatnou a originální osobností jakou je sám autor, využíval prvky slovní hry, jeho psaný projev byl bouřlivý, nevyhýbal se velkým festům a pózám. Hrál například ve slavné české komedii S tebou mě baví svět.
Jeho první manželkou byla členka Baletu Slovenského národního divadla, tanečnice Lúčnice a překladatelka z angličtiny a španělštiny Oľga Lajdová. V roce 1985 (po 20 letech manželství) zemřela – utonula při koupání v Karibském moři na Amerických Panenských ostrovech, kde je také pohřbena. Se svou druhou manželkou (od roku 1985) MUDr. Vierou Satinskou (* 1955) měl dceru Lucii a syna Jána. V roce 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Slovenská astronomická společnost po něm pojmenovala planetku 15946 Satinský objevenou 8. ledna 1998 Adránem Galádem a Alexandrem Pravdou na Astronomické a geofyzikální observatoři Modra-Piesky.
Kromě planetky má ale i svoji sochu v bratislavské Dunajské ulici, kterou odhalil jeho dlouholetý kolega a přítel Milan Lasica 24. září 2006. Socha je 3,5 metrů vysoká a je u ní umístěna tabule se Satinského výrokem "Na naši ulici je svoboda". Za zmínku stojí uvést, že se tento všestranný člověk, který si žil bohémským způsobem života, za svůj život pětkrát stěhoval, ale pokaždé se jeho domov nacházel právě v Dunajské ulici...
Július Satinský zemřel po dlouhé nemoci 29. prosince 2002 v Bratislavě ve věku jednašedesáti let.
ODKAZ