Nikdo mě nemá rád / Nikdo mě nemá rád (2024/105/Česko, Slovensko, Francie/Drama) 42%
29.07.2025 01:43
JEDNOU VĚTOU
„Film o dvou lidech, z nichž ani jeden svým způsobem nezapadá do společnosti.“
OBSAH
Sára je pohledná devětadvacetiletá žena, která nemá partnera ani dítě. Pracuje jako asistentka na velitelství armády, kde o společnost mladých a silných mužů nemá nouzi, nedokáže si mezi nimi ale vybrat, což jí nevybíravým způsobem předhazuje její autoritářská matka i okolí. Když potká galantního a půvabného Martina, konečně prožívá lásku, o které zatím jen snila. Postupně se sbližují. Martin ale skrývá tajemství, které je pro většinu společnosti něčím nepřijatelným. (Bontonfilm)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Po Olze jsem se na další film dua Weinreb & Kazda těšil strašně moc. To, že natočili klubový a tak statický příběh, divácké rozhořčení ještě více prohlubuje, jak tady čtu. Perfektní práce s mizanscénou a scénografií, stěžejní dějové využití scén mlčení a těch po dialozích, vynikající Rebeka Poláková, která svou ztracenou dívku hraje skvěle a dvojsečný název (hlavní postavy jsou prostě spíš pasivní), tvoří hlavní devizy snímku. Po úžasné Hepnarové je to ale pořád kvalitativní posun dolů, i když dávám lehce nadprůměrné hodnocení. Zkrátka a dobře, snímek má spoustu chyb a mnohokrát znesnadňuje klasické sledování, ale při čtení nejrůznějších recenzí, kdy i kritikové z renomovaných periodik vnímají jako zápor to, že ve festivalovém filmu se míň mluví nebo chybí hudba, je fakt dost úsměvné. (Tosim) 3*
Ta silná autorská vize občas působí jako televizní seriál mezi reklamami (není-li celý film podivnou reklamou na armádu?) s herci, kteří se učí hrát a zvukařem co se učí zvučit a kameramanem co se přihlásil právě do studií... A hned úvodní scéna je dost hrozná. Hlavně teda technicky a esteticky. Některý ty scény jsou pěkně architektonicky a kompozičně i dějově řešený, ale těch amatérských scén je výrazně více a dohromady to působí jako smutný mižmaž s vrstvou uměleckých ambicí skrytou pod nedotaženou lacinou fasádou z ošklivé popraskané dřevotřísky..., Hepnarová byla mnohem vyšší level filmařiny, resp. byla mnohonásobně více konzistentní v celé stopáži a měla i nějaký ten děj... Nevěřil jsem, že by tvůrci mohli natočit nyní takovou blbost jakou předpovídali zdejší komentáře a podivné trailery. Už věřím... Ale možná cílem konceptu bylo, že větu Nikdo mě nemá rád říká samotný film... 30 % (TomasKotlant) 2*
Tak začal bych asi tím, že autoři svým velmi přesným názvem poměrně jasně a stručně definovali cílovou diváckou skupinu svého filmu. Na jednu stranu v tom párkrát lze spatřit náznaky zajímavého konceptu, nicméně ty spolehlivě zabije snaha o prvoplánově "umělecký" film respektive hlavně o scénář. Autoři totiž pravděpodobně věří, že náhodnou kombinací určitých prvků odkoukaných převážně z žánrů slow-cinema a vztahového artového dramatu lze dosáhnout nadprůměrného uměleckého výsledku, přičemž doufám, že je řada rozpačitých odborných recenzí vyvedla z omylu. Právě kombinace této snahy o vysoké umění (plné prázdných záběrů na kamsi zírající postavy, nočních scén v dešti a zcela náhodné hudby), s podivně tajemným ovšem místy zajímavým scénářem, z toho pak dělá pro diváky těžko rozklíčovatelný obraz, který ovšem s opravdu umělecky zajímavými snímky nesnese pro svou nejednoznačnost srovnání. Smutným faktem pak taky zůstává, že podivné dialogy a toporné herectví vedené režijní snahou o velké umění zabíjí také potenciál jak zúčastněných českých herců, tak i dalšího mezinárodního obsazení. (Kaleidoskop) 2*
VELKÁ RECENZE
François Truffaut a Ilona Csáková se v minulosti zabývali tím, že je nikdo nemá rád, k čemuž se loni připojil i Zdeněk Jiráský s coming-of-age road movie Už tě nemám rád. Aby té nelásky nebylo málo, připomínají se i Petr Kazda a Tomáš Weinreb, kteří se tématům odcizení a existenciální prázdnoty věnovali už ve svém debutu Já, Olga Hepnarová. Specificky artové drama o nepochopitelném činu nepochopené mladé ženy se po berlínské premiéře v roce 2016 stalo jedním z mezinárodně nejúspěšnějších tuzemských počinů poslední dekády, a tak očekávání od další misantropické doušky nebyla malá.
Jakkoli to nezní pravděpodobně, novinka s už naznačeným názvem Nikdo mě nemá rád je ještě svéraznější a nediváčtější uměleckou výpovědí nežli ne-biografie Olgy Hepnarové. V centru dění je uzavřená, téměř třicetiletá Sára v podání zdánlivě nenápadné, ale tajemně uhrančivé Rebeky Polákové. Sára pracuje jako asistentka na velitelství armády, přičemž toto (doslova) uniformní prostředí jí zcela vyhovuje. Předvídatelná rutina je pro ni uklidňující, což jistě souvisí i s její blíže nespecifikovanou neurodivergencí.
Hned na několika úrovních se dočkáme naznačení, co by mohlo být jádrem Sářiny odlišnosti vůči okolí, k uspokojivým závěrům však máme přece jen málo informací. Snímek si totiž po vzoru narativně vyprázdněných, minimalistických artovek libuje ve výpustkách a spíše než konzistentní příběh nabízí pásmo vysoce stylizovaných scén, jež zhmotňují Sářiny nálady a vnímání jejího životního prostoru.
Umělosti viděného napomáhají i lanthimosovsky strojené dialogy, s nimiž se navíc povětšinou spíše šetří, a tak několikaminutové sekvence vyplněné sympaticky frustrující nemluvností postav nejsou výjimkou. Obdobně nepřehlédnutelná je i výprava, variující armádní hnědý funkcionalismus se spoře zařízenými byty ústřední dvojice, kde téměř každá rekvizita má své nenáhodné místo a syté barvy divák hledá marně.
Sára však ve svém všedním očistci není sama. Opakované narážky úzkostně kontrolující matky i temperamentově zcela odlišné kamarádky sice přechází, touha po lásce v ní však stále dříme. Po odvážně pomalé až ubíjející expozici tak do příběhu vstoupí tajemný Martin (s tváří litevského herce Mantase Zemleckase), který si rovněž nese specifické tajemství.
Jeho příchod vyprávění zrychlí, dodá mu tolik potřebnou vnitřní dynamiku, zároveň však také problémy nabydou uchopitelnějších kontur. Rodí se láska dvou jedinců, kteří se v některých podstatných rysech odlišují od většinové společnosti – dokážou ale hrdinové, každý svým způsobem bojující s vlastní jinakostí, porazit všudypřítomné předsudky a odsudky?
Sympatický a tematicky též důležitý námět velmi volně vychází z antické tragédie o Antigoně, která si rovněž dovolila překročit dobové konvence, Kazda a Weinreb však klasickou látku k nepoznání aktualizují. Jejich dílo (navzdory stylistické vyhraněnosti) trpí podobně jako třeba předloňský Úsvit občasnou rušivou doslovností, kontrastující se subtilností obrazového vyjadřování většiny filmu. Kvůli těmto momentům se výsledné vyznění bohužel scvrkává na neštěstí plynoucí z maloměšťácké omezenosti, přitom ale velká část scén naznačuje i zobecnitelnější přesahy.
Záměrnou umělost celého konstruktu podtrhuje i nasnímání pomocí zrnité, 16mm kamery, s jejíž pomocí leckteré ne pouze nerealistické, ale skoro až anti-realistické záběry získávají bezmála oneirický nádech. V tomto duchu se nese i nejednoznačný závěr, jehož bezútěšnost a depresivnost naznačují nekompromisně střízlivý pohled tvůrců ohledně toho, jak je možné se v rámci společnosti vypořádat s vlastní jinakostí.
Pro vyznavače moderního artového minimalismu vyznívá většina výše zmíněných bodů spíše pozitivně. Přesto se nelze zbavit dojmu, že film je mnohem silnější v jednotlivostech a jejich zpětném doceňování nežli v kompaktnosti a působivosti celku. Na klíčová témata by tak šlo upozornit divácky přitažlivěji, naopak obecnějším motivům odcizení ve světě by více slušela menší doslovnost a didaktičnost. Jakkoliv tedy jde o projekt zjevně inteligentních a angažovaných tvůrců, i adekvátně naladěné publikum se u něj bude leckdy ošívat.
PODROBNÝ POPIS FILMU (Vytvořeno AI)
Sára je atraktivní, inteligentní, ale vnitřně nejistá devětadvacetiletá žena, která žije životem, jenž navenek působí stabilně a spořádaně. Pracuje jako administrativní asistentka na velitelství armády – v prostředí, které je rigidní, mužské, přísně hierarchické. Ačkoli je obklopena mladými a pohlednými muži, nedokáže si najít vztah. Ne proto, že by neměla příležitosti, ale protože jí chybí hlubší citové propojení – touží po něčem opravdovém, hlubokém a výjimečném.
Její okolí – především dominantní a konzervativní matka – jí dává ostentativně najevo, že by už dávno „měla mít“ partnera a dítě. Je pod tlakem biologických hodin i společenského očekávání. Tato tematika je filmem předávána nenásilně, skrze všední situace, v nichž se odhaluje Sářina vnitřní frustrace.
Když potká Martina – kultivovaného, galantního, okouzlujícího muže, působí to jako osvobozující zjevení. Martin je citlivý, vnímavý, má jemné vystupování a Sára v něm vidí to, co jí u ostatních mužů chybělo: něhu, porozumění, empatii. Postupně mezi nimi vzniká vztah, který pro ni představuje naplnění dlouho potlačované touhy po skutečné lásce.
Jenže Martin něco skrývá. Postupně se ukazuje, že jeho jinakost není jen v chování – Martin je transgender. To, co pro Sáru zprvu bylo okouzlující výjimečností, se najednou dostává do střetu s jejím vlastním strachem, zmatkem i hodnotami, které si osvojila v přísně binárním, vojenském a konzervativním prostředí.
Martinovo tajemství se stává zkouškou její lásky, odvahy i identity. Sára se musí rozhodnout, zda ustoupí společenskému tlaku a strachu z odsouzení, nebo zda dokáže přijmout lásku takovou, jaká je – bez předsudků a s vědomím, že skutečné přijetí vyžaduje překonání vlastních hranic.
Závěr filmu je emocionálně intenzivní, nejednoznačný. Tvůrci diváka nenutí k jednoduchým soudům. Sářino rozhodnutí (ať už jakékoli) není podáno jako vítězství či prohra, ale jako důsledek hlubokého vnitřního vývoje. Film končí otevřeně, s pocitem bolesti i naděje – jako připomínka, že láska může být výjimečná právě tehdy, když nás nutí přehodnotit, kým jsme.
Postavy a obsazení
• Miroslav Hanuš - otec
• Barbora Bobuľová - matka
• Hana Vagnerová - Lenka
• Mantas Zemleckas - Martin
• Rebeka Poláková - Sára
• Martin Finger - nadřízený Sáry
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 16.1.2025 Bontonfilm
Premiéra Slovensko: 9.1.2025 Bontonfilm SK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Sledování na VOD
DaFilms - od 7.5.2025
„Film o dvou lidech, z nichž ani jeden svým způsobem nezapadá do společnosti.“
OBSAH
Sára je pohledná devětadvacetiletá žena, která nemá partnera ani dítě. Pracuje jako asistentka na velitelství armády, kde o společnost mladých a silných mužů nemá nouzi, nedokáže si mezi nimi ale vybrat, což jí nevybíravým způsobem předhazuje její autoritářská matka i okolí. Když potká galantního a půvabného Martina, konečně prožívá lásku, o které zatím jen snila. Postupně se sbližují. Martin ale skrývá tajemství, které je pro většinu společnosti něčím nepřijatelným. (Bontonfilm)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Po Olze jsem se na další film dua Weinreb & Kazda těšil strašně moc. To, že natočili klubový a tak statický příběh, divácké rozhořčení ještě více prohlubuje, jak tady čtu. Perfektní práce s mizanscénou a scénografií, stěžejní dějové využití scén mlčení a těch po dialozích, vynikající Rebeka Poláková, která svou ztracenou dívku hraje skvěle a dvojsečný název (hlavní postavy jsou prostě spíš pasivní), tvoří hlavní devizy snímku. Po úžasné Hepnarové je to ale pořád kvalitativní posun dolů, i když dávám lehce nadprůměrné hodnocení. Zkrátka a dobře, snímek má spoustu chyb a mnohokrát znesnadňuje klasické sledování, ale při čtení nejrůznějších recenzí, kdy i kritikové z renomovaných periodik vnímají jako zápor to, že ve festivalovém filmu se míň mluví nebo chybí hudba, je fakt dost úsměvné. (Tosim) 3*
Ta silná autorská vize občas působí jako televizní seriál mezi reklamami (není-li celý film podivnou reklamou na armádu?) s herci, kteří se učí hrát a zvukařem co se učí zvučit a kameramanem co se přihlásil právě do studií... A hned úvodní scéna je dost hrozná. Hlavně teda technicky a esteticky. Některý ty scény jsou pěkně architektonicky a kompozičně i dějově řešený, ale těch amatérských scén je výrazně více a dohromady to působí jako smutný mižmaž s vrstvou uměleckých ambicí skrytou pod nedotaženou lacinou fasádou z ošklivé popraskané dřevotřísky..., Hepnarová byla mnohem vyšší level filmařiny, resp. byla mnohonásobně více konzistentní v celé stopáži a měla i nějaký ten děj... Nevěřil jsem, že by tvůrci mohli natočit nyní takovou blbost jakou předpovídali zdejší komentáře a podivné trailery. Už věřím... Ale možná cílem konceptu bylo, že větu Nikdo mě nemá rád říká samotný film... 30 % (TomasKotlant) 2*
Tak začal bych asi tím, že autoři svým velmi přesným názvem poměrně jasně a stručně definovali cílovou diváckou skupinu svého filmu. Na jednu stranu v tom párkrát lze spatřit náznaky zajímavého konceptu, nicméně ty spolehlivě zabije snaha o prvoplánově "umělecký" film respektive hlavně o scénář. Autoři totiž pravděpodobně věří, že náhodnou kombinací určitých prvků odkoukaných převážně z žánrů slow-cinema a vztahového artového dramatu lze dosáhnout nadprůměrného uměleckého výsledku, přičemž doufám, že je řada rozpačitých odborných recenzí vyvedla z omylu. Právě kombinace této snahy o vysoké umění (plné prázdných záběrů na kamsi zírající postavy, nočních scén v dešti a zcela náhodné hudby), s podivně tajemným ovšem místy zajímavým scénářem, z toho pak dělá pro diváky těžko rozklíčovatelný obraz, který ovšem s opravdu umělecky zajímavými snímky nesnese pro svou nejednoznačnost srovnání. Smutným faktem pak taky zůstává, že podivné dialogy a toporné herectví vedené režijní snahou o velké umění zabíjí také potenciál jak zúčastněných českých herců, tak i dalšího mezinárodního obsazení. (Kaleidoskop) 2*
VELKÁ RECENZE
François Truffaut a Ilona Csáková se v minulosti zabývali tím, že je nikdo nemá rád, k čemuž se loni připojil i Zdeněk Jiráský s coming-of-age road movie Už tě nemám rád. Aby té nelásky nebylo málo, připomínají se i Petr Kazda a Tomáš Weinreb, kteří se tématům odcizení a existenciální prázdnoty věnovali už ve svém debutu Já, Olga Hepnarová. Specificky artové drama o nepochopitelném činu nepochopené mladé ženy se po berlínské premiéře v roce 2016 stalo jedním z mezinárodně nejúspěšnějších tuzemských počinů poslední dekády, a tak očekávání od další misantropické doušky nebyla malá.
Jakkoli to nezní pravděpodobně, novinka s už naznačeným názvem Nikdo mě nemá rád je ještě svéraznější a nediváčtější uměleckou výpovědí nežli ne-biografie Olgy Hepnarové. V centru dění je uzavřená, téměř třicetiletá Sára v podání zdánlivě nenápadné, ale tajemně uhrančivé Rebeky Polákové. Sára pracuje jako asistentka na velitelství armády, přičemž toto (doslova) uniformní prostředí jí zcela vyhovuje. Předvídatelná rutina je pro ni uklidňující, což jistě souvisí i s její blíže nespecifikovanou neurodivergencí.
Hned na několika úrovních se dočkáme naznačení, co by mohlo být jádrem Sářiny odlišnosti vůči okolí, k uspokojivým závěrům však máme přece jen málo informací. Snímek si totiž po vzoru narativně vyprázdněných, minimalistických artovek libuje ve výpustkách a spíše než konzistentní příběh nabízí pásmo vysoce stylizovaných scén, jež zhmotňují Sářiny nálady a vnímání jejího životního prostoru.
Umělosti viděného napomáhají i lanthimosovsky strojené dialogy, s nimiž se navíc povětšinou spíše šetří, a tak několikaminutové sekvence vyplněné sympaticky frustrující nemluvností postav nejsou výjimkou. Obdobně nepřehlédnutelná je i výprava, variující armádní hnědý funkcionalismus se spoře zařízenými byty ústřední dvojice, kde téměř každá rekvizita má své nenáhodné místo a syté barvy divák hledá marně.
Sára však ve svém všedním očistci není sama. Opakované narážky úzkostně kontrolující matky i temperamentově zcela odlišné kamarádky sice přechází, touha po lásce v ní však stále dříme. Po odvážně pomalé až ubíjející expozici tak do příběhu vstoupí tajemný Martin (s tváří litevského herce Mantase Zemleckase), který si rovněž nese specifické tajemství.
Jeho příchod vyprávění zrychlí, dodá mu tolik potřebnou vnitřní dynamiku, zároveň však také problémy nabydou uchopitelnějších kontur. Rodí se láska dvou jedinců, kteří se v některých podstatných rysech odlišují od většinové společnosti – dokážou ale hrdinové, každý svým způsobem bojující s vlastní jinakostí, porazit všudypřítomné předsudky a odsudky?
Sympatický a tematicky též důležitý námět velmi volně vychází z antické tragédie o Antigoně, která si rovněž dovolila překročit dobové konvence, Kazda a Weinreb však klasickou látku k nepoznání aktualizují. Jejich dílo (navzdory stylistické vyhraněnosti) trpí podobně jako třeba předloňský Úsvit občasnou rušivou doslovností, kontrastující se subtilností obrazového vyjadřování většiny filmu. Kvůli těmto momentům se výsledné vyznění bohužel scvrkává na neštěstí plynoucí z maloměšťácké omezenosti, přitom ale velká část scén naznačuje i zobecnitelnější přesahy.
Záměrnou umělost celého konstruktu podtrhuje i nasnímání pomocí zrnité, 16mm kamery, s jejíž pomocí leckteré ne pouze nerealistické, ale skoro až anti-realistické záběry získávají bezmála oneirický nádech. V tomto duchu se nese i nejednoznačný závěr, jehož bezútěšnost a depresivnost naznačují nekompromisně střízlivý pohled tvůrců ohledně toho, jak je možné se v rámci společnosti vypořádat s vlastní jinakostí.
Pro vyznavače moderního artového minimalismu vyznívá většina výše zmíněných bodů spíše pozitivně. Přesto se nelze zbavit dojmu, že film je mnohem silnější v jednotlivostech a jejich zpětném doceňování nežli v kompaktnosti a působivosti celku. Na klíčová témata by tak šlo upozornit divácky přitažlivěji, naopak obecnějším motivům odcizení ve světě by více slušela menší doslovnost a didaktičnost. Jakkoliv tedy jde o projekt zjevně inteligentních a angažovaných tvůrců, i adekvátně naladěné publikum se u něj bude leckdy ošívat.
PODROBNÝ POPIS FILMU (Vytvořeno AI)
Sára je atraktivní, inteligentní, ale vnitřně nejistá devětadvacetiletá žena, která žije životem, jenž navenek působí stabilně a spořádaně. Pracuje jako administrativní asistentka na velitelství armády – v prostředí, které je rigidní, mužské, přísně hierarchické. Ačkoli je obklopena mladými a pohlednými muži, nedokáže si najít vztah. Ne proto, že by neměla příležitosti, ale protože jí chybí hlubší citové propojení – touží po něčem opravdovém, hlubokém a výjimečném.
Její okolí – především dominantní a konzervativní matka – jí dává ostentativně najevo, že by už dávno „měla mít“ partnera a dítě. Je pod tlakem biologických hodin i společenského očekávání. Tato tematika je filmem předávána nenásilně, skrze všední situace, v nichž se odhaluje Sářina vnitřní frustrace.
Když potká Martina – kultivovaného, galantního, okouzlujícího muže, působí to jako osvobozující zjevení. Martin je citlivý, vnímavý, má jemné vystupování a Sára v něm vidí to, co jí u ostatních mužů chybělo: něhu, porozumění, empatii. Postupně mezi nimi vzniká vztah, který pro ni představuje naplnění dlouho potlačované touhy po skutečné lásce.
Jenže Martin něco skrývá. Postupně se ukazuje, že jeho jinakost není jen v chování – Martin je transgender. To, co pro Sáru zprvu bylo okouzlující výjimečností, se najednou dostává do střetu s jejím vlastním strachem, zmatkem i hodnotami, které si osvojila v přísně binárním, vojenském a konzervativním prostředí.
Martinovo tajemství se stává zkouškou její lásky, odvahy i identity. Sára se musí rozhodnout, zda ustoupí společenskému tlaku a strachu z odsouzení, nebo zda dokáže přijmout lásku takovou, jaká je – bez předsudků a s vědomím, že skutečné přijetí vyžaduje překonání vlastních hranic.
Závěr filmu je emocionálně intenzivní, nejednoznačný. Tvůrci diváka nenutí k jednoduchým soudům. Sářino rozhodnutí (ať už jakékoli) není podáno jako vítězství či prohra, ale jako důsledek hlubokého vnitřního vývoje. Film končí otevřeně, s pocitem bolesti i naděje – jako připomínka, že láska může být výjimečná právě tehdy, když nás nutí přehodnotit, kým jsme.
Postavy a obsazení
• Miroslav Hanuš - otec
• Barbora Bobuľová - matka
• Hana Vagnerová - Lenka
• Mantas Zemleckas - Martin
• Rebeka Poláková - Sára
• Martin Finger - nadřízený Sáry
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 16.1.2025 Bontonfilm
Premiéra Slovensko: 9.1.2025 Bontonfilm SK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Sledování na VOD
DaFilms - od 7.5.2025
Tvůrci a herci
Petr Kazda (Režie), Tomáš Weinreb (Režie), Tomáš Weinreb (Produkce), Petr Kazda (Produkce), Vojtěch Frič (Produkce), - (Hudba), Juraj Chlpík (Kamera), Vojtěch Frič (Střih), - (Casting), Pavol Andraško (Scénografie), Aneta Grňáková (Kostýmy), Petr Kapeller (Zvuk), Viktor Krivosudský (Zvuk), Martina Selnekovičová (Masky), Petr Kazda (Scénář), Tomáš Weinreb (Scénář), Rebeka Poláková (Herec), Mantas Zemleckas (Herec), Barbora Bobuľová (Herec), Hana Vagnerová (Herec), Miroslav Hanuš (Herec), Martin Finger (Herec), Taťjana Medvecká (Herec), Regina Rázlová (Herec), Leona (Herec), Marek Geišberg (Herec), Simona Zmrzlá (Herec),
2024/105/Česko, Slovensko, Francie/Drama
Zajímavost k filmu
- Výrazným inspiračním zdrojem scénáře filmu bylo klasické řecké drama „Antigona“.
- „Napsali jsme příběh, ve kterém chceme ukázat, že život nelze chápat a vnímat jen rozumově a pragmaticky, protože ve všem, co se kolem nás děje, může být skryt nějaký objev nebo otřesná pravda,“ uvedl před premiérou režisér Petr Kazda.
- Film byl natočen na klasický filmový materiál ve formátu super 16mm. Byl vyvolán přímo v londýnském Kodaku.
- Film podpořil Státní fond kinematografie částkou 7 milionů korun.
- Časť záberov, konkrétne zábery z bytu, sa natáčali v opustenom Apponyiho kaštieli v Malinove na Slovensku.
- „Napsali jsme příběh, ve kterém chceme ukázat, že život nelze chápat a vnímat jen rozumově a pragmaticky, protože ve všem, co se kolem nás děje, může být skryt nějaký objev nebo otřesná pravda,“ uvedl před premiérou režisér Petr Kazda.
- Film byl natočen na klasický filmový materiál ve formátu super 16mm. Byl vyvolán přímo v londýnském Kodaku.
- Film podpořil Státní fond kinematografie částkou 7 milionů korun.
- Časť záberov, konkrétne zábery z bytu, sa natáčali v opustenom Apponyiho kaštieli v Malinove na Slovensku.
Odkazy
https://www.fdb.cz/film/179701-nikdo-me-nema-rad#menu
https://www.kfilmu.net/film/nikdo-me-nema-rad/
https://www.kfilmu.net/film/nikdo-me-nema-rad/