Černí baroni (TV seriál) Černí baroni

Věrohodnou dobovou atmosféru 50. let 20. století vtiskl seriálu zkušený filmový režisér Juraj Herz, který ve spolupráci s kameramanem Jiřím Macháně umocnil humorný nadhled M. Švandrlíka nad neradostným totalitním režimem v tehdejší československé armádě. V brněnském studiu České televize, v tvůrčí skupině Josefa Souchopa a Dariny Levové a následně v Centru dramatické tvorby, vznikal od 11. února 2002 seriál Černí baroni podle románů Miloslava Švandrlíka. Nejznámější kniha Miloslava Švandrlíka Černí baroni u nás vyšla v bezkonkurenčním nákladu, je oblíbena mezi čtenáři bez rozdílu věku i vzdělání, některá úsloví dokonce zdomácněla. Divácky byl velmi úspěšný také film, který po listopadu 1989 natočil režisér Z. Sirový. Scenárista třináctidílného televizního seriálu Černí baroni Martin Bezouška využil minipříběhů z knih M. Švandrlíka (Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, Říkali mu Terazky, Pět sekyr poručíka Hamáčka, Lásky černého barona, Terazky na Hrad, Černý baron od Botiče, Kam kráčíš, Kefalíne?), co nejcitlivěji zachoval ducha a stavbu předlohy, a přitom vytvořil televizní seriál, který ilustračně neopakuje scény a situace známé z filmu Z. Sirového, ale naopak využívá všech divácky neznámých knižních motivů k vytvoření svébytného televizního tvaru, který skýtá záruku bezesporu úspěšné televizní zábavy. Tento dramatický tvar má žánr zcela vyjasněný - něco mezi sitcomem a seriálem, tedy ne jedno prostředí, ale několik stabilních prostředí - interiéry a exteriéry. (Nabízí se přirovnání k M.A.S.H. - samozřejmě v našich českých podmínkách.) V novém seriálu, který v brněnském studiu České televize vyrobila tvůrčí skupina Josefa Souchopa a Dariny Levové a následně Centrum dramatické tvorby, uvidíme v režii Juraje Herze skutečně hvězdné herecké obsazení - B. Polívka, P. Nárožný, T. Töpfer, A. Hryc, B. Štěpánová, K. Heřmánek, V. Svoboda, R. Holub, O. Kaiser, P. Liška, J. Pecha, J. Smutná - a mnoho dalších vynikajících umělců.(Kamera Jiří Macháně, hudba Míťa Denčev.) Černí baroni mají své fandy, ale i oponenty. Mezi ty druhé patří zejména někteří pétépáci, sloužící těsně po únoru 1948. Plně chápeme, že tito občané, kteří vojenskou povinnost museli odsloužit barbarsky těžkou fyzickou prací v krutých a nelidských podmínkách, by raději viděli historicky pravdivý seriál, kde by bylo zřejmější utrpení vojáků - trestanců a bestialita komunistických pohůnků. Ale tady dochází k zřejmému nepochopení. Humoristické dílo - v našem případě předloha televizního seriálu - má své zákony a každý jistě uzná, že i světově proslulé Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou a nemohou být přesným a pravdivým odrazem života vojáků za první světové války. Ale je tu i druhá skutečnost, kterou je zapotřebí připomenout. Nejkrutější období v pracovních jednotkách bylo v padesátých letech, kdy v totalitní společnosti docházelo k celé řadě politických procesů a pomocné technické prapory (PTP) byly jednou z forem zneužití armády k politické perzekuci tzv.politicky nespolehlivých branců. Miloslav Švandrlík nastoupil na vojnu koncem roku 1953, tedy po Stalinově smrti. Situace se začínala zvolna měnit a pro tehdejší armádu politicky nespolehliví lidé byli u technických praporů doplňováni kriminálníky a zdravotně postiženými. V nenormálním prostředí technických praporů vznikaly absurdní situace, které se spisovatel pokusil s nadhledem a s přídechem černého humoru zachytit. Ve svých knihách použil mnoho příběhů, které předtím s úspěchem vyprávěl. M.Švandrlík k technickému praporu narukoval v říjnu 1953 a do civilu ho pustili v září 1955. Žádnému z tvůrců, kteří seriál Černí baroni připravovali, nikdy nepřišlo na mysl, že by chtěli zkreslovat kruté podmínky ve vojenských táborech nucených prací. Sám pan režisér Juraj Herz - živá legenda naší filmové historie, který neměl život nijak lehký (dětství v koncentračním táboře a 80.léta prožil v emigraci), by nikdy na falzifikaci historie nepřistoupil. V rozhovoru v TV Plus č. 15/02 (3. 4. 2002, strana 3) se k seriálu mimo jiné vyjadřuje takto - citace: "Sám jsem byl v padesátých letech dvaadvacet měsíců na vojně. Sice ne u PTP, ale to prostředí bylo velmi podobné. Vzpomínkami bych mohl naplnit několik večerů. Takže ten vojenský a důstojnický život velmi dobře znám. Jinak bych snad tenhle seriál ani nemohl točit." Vzhledem k tomu, že seriál byl natočen podle uměleckého díla , které bylo napsáno na základě zážitků pana Švandrlíka z doby jeho vojenské služby u technického praporu ( sloužil od října 1953 do září 1955), nemohlo být v tomto seriálu zachyceno kruté a nelidské období historie PTP, které začínalo po únoru 1948, kdy vojenské tábory nucených prací byly vlastně komunistickými koncentračními tábory. Do táborů komunisté z politických důvodů zavírali muže od 17 do 60 let. Vojáci pracovali během své služby v dolech, kamenolomech a při stavbě silnic či tunelů. Do 30.dubna roku 1954, kdy byly pomocné technické prapory reorganizovány na vojenské pracovní jednotky, jimi prošlo na 40 000 občanů a uvádí se, že v nich o život přišlo na 400 lidí. Pomocné technické prapory nahradily vojenské pracovní jednotky, do nichž byli znovu zařazováni politicky nespolehliví, ale i branci s těžšími nemocemi. Když přijel M. Švandrlík plnit povinnou základní vojenskou službu do technického praporu v Nepomuku, ještě byli na pracovištích staří pétépáci, kteří zde sloužili třetím, čtvrtým a někdy i pátým rokem. Právě je urychleně propouštěli do civilu, snad aby nováčkům nenarušili morálku. Nepomučtí vojáci, jejichž štáb byl na zámku Zelená Hora, těžce dřeli na pracovištích v jižních a západních Čechách. Vojáci PTP pracovali na nejrůznějších místech tehdejší republiky v lesích, kamenolomech, při stavbách silnic, tunelů, letištních ploch, ale zejména na stavbách vojenského i civilního sektoru a v hlubinných uhelných dolech. Podmínky byli různé, protože různí byli i velitelé. Někteří důstojníci byli převeleni k pétépákům za trest od bojových jednotek, jiní byli politicky nespolehliví v důsledku jejich služby buď ve vládním vojsku za doby Protektorátu Čechy a Morava, nebo služby ve Slovenské armádě v letech 1939 - 1945. Televizní seriál Černí baroni nejsou žádná scenáristická exhibice - je to pokorný pokus dostat do seriálu všechno podstatné a bizarní z tehdejších vojenských technických jednotek , co by diváky zaujalo a pobavilo. Hlavním hrdinou je v seriálu jednoznačně major Haluška, zvaný Terazky, Kefalín je jeho důstojným protihráčem. A ještě jedna věc. Prapor, kterému Terazky velí, je panoptikem lidí, kteří podle výše své šarže předstírají, že to, co se děje kolem, berou vážně a podle toho jednají. Přesvědčen o tom není doopravdy nikdo. V tom je televizní adaptace zároveň zamyšlením nad jedním rysem naší národní povahy a snad i povahy Slováků, kteří tu absurdní dobu prožívali v jednom státě s námi.