.jpg?ph=28b6509dcf)
Jan Palach / Jan Palach (2018/124/Česko, Slovensko/Drama, Životopisný, Historický) 66% -ED-
17.09.2023 20:38
JEDNOU VĚTOU
„Drama o životě a smrti studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti okupaci sovětských vojsk z roku 1968."
OBSAH
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…(CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Kdyby mi Jan Palach, coby Čechovi, nebyl tak blízký tématem, tak bych filmu vrazil tři hvězdy. Věřím, že pan Sedláček byl natolik precizní, že co se ve filmu děje týče, má vše založené na základě skutečností, které se dozvěděl, kde se dalo. Včetně samotné Palachovic rodiny. Nicméně jsem se chvílemi ztrácel v určitých momentech, které mi v kontextu celého filmu nedávaly smysl. Proč topil v té strouze to štěně? Proč tam byla ta milenka? Jsou to takové momenty, které příběhu a Palachovi samotnému nic moc nepřidají, protože se nijak nedovysvětlí a spíš to nasere. Prostředí, dobu a atmosféru tu nicméně režisér ztvárnil hodně věrně. Závěrečná scéna, na kterou divák čeká celý film, mi pak přišla poměrně rychlá a strohá, ale co u ní vlastně vymýšlet…Jan Palach je bezesporu zajímavý film. Skrývá v sobě mnoho myšlenek a ukazuje dobu, kterou bych nikdy nechtěl zažít. Komunisti vždycky byly svině, ale když to pak vidím ucelené ještě v televizi, je mi z toho hodně zle. Nechápu, kdo po tom všem dnešním komunistům opravňuje být součástí aktuální politické situace v naší zemi… (Malarkey) 4*
Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. (Enšpígl) 3*
Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (Radel99) 4*
VELKÁ RECENZE
Tento projekt se může na první pohled jevit jako zbytečnost. Blíží se padesátileté výročí okupace, takže proč nesplnit společenskou povinnost a nenatočit angažovaný kousek, který se sice povedenému Hořícímu keři nevyrovná, ale ukojí naši touhu po vzpomínání, že? Smést Jana Palacha takhle jednoduše ze stolu by však bylo nefér. Aktuální snímek se totiž zaměřuje právě na jeho postavu a další historické okolnosti jsou odsunuty na vedlejší kolej - tedy v zásadě opačný přístup než u Hořícího keře. Režie se navíc ujal Robert Sedláček, který se (i navzdory všem kontroverzím) osvědčil jako zdatný interpretátor našich nedávných dějin. To tedy nejsou špatně rozdané karty. Má ale smysl Palacha vidět?
Příběh vedle jedné epizody z raného dětství a pobytu v Kazachstánu sleduje především poslední rok Palachova života, tedy období pražského jara, okupace, následného utahování poměrů až k upálení v lednu 1969. Během této doby si tedy prosvištíme povinnou lekci dějepisu, která naštěstí není zbytečně detailní a až na angažované projevy Josefa Smrkovského se soustředí na samotného Palacha. Ten samozřejmě okupaci a s ní spojené poměry v republice nesl velmi nelibě a jeho rostoucí nechuť k národní apatii je zde vykreslena zcela funkčně a pochopitelně. Scénář psala slavná Eva Kantůrková a je jen dobře, že její spolupráce se Sedláčkem vedla ke střízlivému a uvěřitelnému vykreslení jednoho člověka, kterého už známe především z učebnic.
Kategorii samu pro sebe pak představuje poslední zhruba dvacetiminutovka, která zdatně využívá rozehraných karet a bez zbytečných odboček koncentruje to podstatné. Nečekal bych, že se podaří vytvořit takové napětí navzdory faktu, že divák ví, jak to dopadne. V tomto ohledu tedy klobouk dolů před Sedláčkem i Viktorem Zavadilem v titulní roli. Ten mimochodem podává po celou dobu jistý výkon, a přestože se od reálného Palacha nezanedbatelně vzhledově i věkově liší, většině diváků by to vadit nemělo. Úplný závěr pak bezesporu vyvolá řadu kontroverzí, ostatně stejně jako několik už nyní diskutovaných scén. Je zde patrná snaha Palacha polidštit, ukázat ho jako obyčejného mladíka, který byl ve svém nesouhlasu s dobovým děním ochoten zajít dál než (téměř) kdokoli jiný. Ne tedy blázen, ani nerealisticky fanatický idealista, prostě člověk z masa a kostí, který leckdy úplně normálně lže, podvádí a chybuje. Takový lehce podvratný, a přitom nedehonestující obraz je možná nejblíže skutečnosti (jakkoli o ní dnes můžeme pouze spekulovat).
Řemeslné zpracování může působit poněkud obyčejně, místy jako nákladnější díl televizního seriálu, ovšem formální experimenty by zde lehce mohly přehlušit důležitost předkládaných myšlenek, a tak v tomto podání nevidím problém. Je zjevné, že se v tomto případě o nikterak zlomový kousek nejedná, ale i poctivé a smysluplné zpracování tak důležitého tématu nebylo samozřejmostí - a tak je velmi dobře, že se to podařilo. Sedláček naplnil očekávání a rozporuplné epizody našich nedávných dějin se chopil jednak se ctí a jednak (na rozdíl třeba od loňské Milady) i s dostatečnými filmařskými kvalitami.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Všetaty, prosinec 1952. Čtyřletý Honzík s vlčákem Astou zabloudí ve sněhu. Najdou ho plačícího až za tmy. Kazachstán, červenec 1967. Studenti VŠE brigádničí na celinách. Jan pilně pracuje s lopatou. Jeho kamarád Hubert Bystřičan si s Rusem Voloďou dopřejí pauzu na cigaretu. Brigádníci bydlí ve stanech a v primitivních hygienických podmínkách. V polní jídelně Češi svorně odmítnout jíst kaši. Voloďa se k nim přidá a vyslouží si pokárání od velitele tábora. Předseda sovchozu dovolí brigádníkům koupat se v jezeře. Jan Palach se u něj přimluví za Voloďu, kterému kvůli tomu, že se přidal k Čechům, hrozí exemplární potrestání. Jenda s Hubertem zvítězí při přetlačování ve vodě. Večer, když se mladí lidé při harmonice veselí ve stanu, dá mladý Rus Janovi jako poděkování zapalovač z nábojnice po svém dědovi. Praha, září 1967. Studenti se stěhují na kolej. Vzpomínají na brigádu. Na zdi visí Einsteinův portrét s Haškovým citátem Člověk si myslí, že je gigant, ale je hovno. Za Janem přijde přítelkyně z dětství, studentka filozofické fakulty Helenka. Později jsou spolu na rehabilitačním cvičení v plaveckém bazénu. V hospodě s kamarády si Jan jako jediný dá kávu. Helenka jim ukáže fotky v časopise s upalujícími se buddhistickými mnichy ve Vietnamu. Jenda a Helenka (která chodí o berlích) se dobře baví v kině U hradeb na groteskách Laurela a Hardyho (v jedné z nich Hardymu hoří kalhoty). Po kině jim Helenina spolubydlící, Slovenka Eva, vypráví o průvodu studentů, protestujících proti vypínání proudu na strahovských kolejích. Trojice vidí, jak policisté na Petříně chytají a bijí prchající mladé lidi. Zastaví je hlídka a Jan se jich zeptá, zda chtějí zmlátit holku o berlích; nechají je jít. Na filozofické fakultě se kvůli incidentu sejde svazácká schůze. Dorazí na ni i Profesor, který se studentů zastane. Helenka pak pedagogovi představí Jana Palacha; mladík by chtěl studovat historii. Na schodech vidí ministra lesního a vodního hospodářství Josefa Smrkovského, který jde událost řešit s rektorem. Rázný politik uklidňuje studenty: je na jejich straně, všechno se vyřeší, ale chce to čas a nelze dělat z ulice bojiště. Potřese si s Janem a s dalšími rukou. Helenka vezme Honzu k sobě na kolej, kde je i Eva. Podle něj je Profesor starý mlsný kocour. Dívka vyčte příteli, že ji urazilo, jak se za ni před policajty na Petříně schoval: ona není žádný invalida. Zatímco Eva jde uvařit čaj, povídají si oba v posteli. Honza se dívce pochlubí odznakem (krůpějí krve) za třetí dárcovský odběr krve. Tvrdí jí, že se za ni neschovával. Jan se baví v hospodě s kamarádem Láďou o Helence. Dívka měla obrnu, ale do roka by mohla normálně chodit. Nad časopisem Reportér komentují bouřlivé politické změny. Dorazí sem Voloďa a s Janem se opijí pivem a vodkou, které poroučí Rus. Na důkaz přátelství mu Čech dá svůj odznak dobrovolného dárce krve. Na filozofické fakultě ministr Smrkovský nadšeným studentům vykládá, že nové vedení v čele s novým prezidentem a novým generálním tajemníkem KSČ Sašou Dubčekem naslouchá lidem zdola a že ten, kdo si myslí, že to u nás kočíruje Sovětský svaz, se šeredně mýlí. Ve Všetatech na rodinném obědě se starším bratrem Jiřím a s jeho manželkou dá matka Jendovi dopis. Mladík jásá: dostal se na vysněnou filozofii. Zlobí se však, že mu máma otevírá poštu. Při procházce letní krajinou vzpomíná, jak ho jako malého kdysi hledali. Šťastný Jan jede do Prahy. Kamelot vyvolává titulky z novin o petici 2000 slov, o zákazu cenzury, o studentských bouřích ve Francii, o smrti herce Zdeňka Štěpánka. Před fakultou je studentský happening. Profesor se s Janem baví ve své pracovně. Ví o tom, že mladík nebyl před rokem přijat kvůli původu (otec byl „podnikatel“, tedy pekař a cukrář). „Praktická“ matka kvůli synovi vstoupila do komunistické strany, což mu podle Profesora pomohlo. Student přizná, že neumí německy a latinsky. Daruje pedagogovi zapalovač od Volodi a dostane od něj radu, aby hodně cestoval. 21. srpen 1968. Matka budí syna; je válka a Praha je plná Rusů. Jenda se s ní pohádá, protože ho tam nechce pustit. Uteče oknem. Filozofická fakulta je zavřená. Jana s fotoaparátem a tranzistorákem zastaví na Mánesově mostě ruští vojáci. Mladíka, tvrdícího, že jde k prezidentovi, zaženou zpět. Jan při tom přijde o tranzistorák. Na Václavském náměstí lidé stojí u sochy svatého Václava, jiní si sedají před tanky a zpívají hymnu. Vypukne střelba, ze sochy spadne raněný mladík. Vojáci dav rozeženou. Jan to sleduje. Okupanti rozhazují letáky obhajující invazi. Helenka je čte nahlas a Jan s dalšími lidmi je pálí. Cestou na kolej dívku bolí noha, tak ji Jenda vezme na záda. Dvojice ve vlaku do Všetat slyší, jak lidé mluví o obětech okupantů. Matka má svůj kiosek na nádraží kvůli Rusákům zavřený. Odmítne dát jednomu vojákovi vodu. Jenda ze zahrádky za kioskem marně volá na kluky, kterým se líbí vojenská technika, že vojáci jsou zlí. Vzápětí zdálky vidí, jak ruský velitel při odjezdu vojenského vlaku zastřelí jednoho vojína. Doma se matka baví o štěňatech, které bude mít jejich kolie Lassie. Ta, která neudá, bude muset utopit. Soused přinese matce spravenou remosku a komentuje televizi, kde se mluví o tom, jak lidé věří Dubčekovi; on komunistům nevěří ani slovo. Večer dá Jan na válendě Helence kapesní nůž, který dostal od bratra. Honza vybere jedno Lassiino štěně, utopí je v potoce a pohřbí je na zahradě. Francie, říjen 1968. Jan pracuje v mezinárodní brigádě na vinici. Polku, která studuje v Paříži ekonomii, zajímá, zda se vrátí domů; hodně Čechů podle ní zvažuje emigraci. Dívka mu také řekne o tom, že se v Polsku na protest proti srpnové okupaci Československa upálil jeden muž na stadionu při dožínkové slavnosti. Nikde se o tom sice nepsalo, ale ví se to. Po návratu se Jenda baví s Hubertem, který nechal školu a pracuje jako dělník na Kladně, o Francii a o upálení v Polsku. Chtějí vyjet příští rok opět ven. Jan se vrací na kolej. Nelíbí se mu, že nikomu nevadí, že v Mexiku postříleli studenty a že teď je tam olympiáda. Na fakultě Josef Smrkovský (v té době předseda Národního shromáždění) tvrdí, že vydržíme. Vystoupí tu Karel Kryl. Studenti zpívají s ním. Na ulicích se zamalovávají protiokupační hesla. Jan s Helenkou zapálí svíčky u sochy svatého Václava s fotkou jedné oběti. Jenda se baví s matkou o otevřených dopisech od Volodi, který poslal kamarádovi nový tranzistorák. Podle matky je syn hrozně naivní, zatímco ona má zkušenosti už z německé okupace. Smrkovský v televizi obhajuje dohodu o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Je prý zapotřebí narovnat vztahy se Sovětským svazem, který je mocnější než my. Jenda s Helenkou, která už je bez berlí, zapaluje zase svíčku u sochy. Dva tajní ho varují, aby to nedělal, pokud nechce mít problémy. On vzpurně opáčí, že je chce mít. Jan v protestním průvodu studentů potká Evu. Studenti jsou v Bartolomějské při demonstraci brutálně zmláceni. Palach to schytá pendrekem od tajného, který ho u sochy varoval. Na koleji ho ošetří kamarádka, medička Simona. Při okupační stávce na škole se Jan potká se skeptickým Profesorem. Studentům pomáhají lidé i podniky. Jan, který se zapojil do dění, zavede za studentským předákem Lubošem Holečkem novináře z nevycházejícího Reportéra. Jenda s Helenkou a Evou přespávají na chodbě. Helenka kvůli Janovi na kamarádku trochu žárlí. Stávkový výbor ukončí stávku. Podle Luboše Holečka byl výsledek uspokojivý, přestože podpora veřejnosti byla malá. Někteří si myslí, že se ničeho nedosáhlo. Jan schůzi sleduje, a pak jde za Holečkem. Navrhuje provést nějakou neočekávanou akci, třeba napadnout rozhlas. Holeček ho varuje, obává se, že jsou i mezi nimi práskači a režim bude přitvrzovat. Jan vyhledá Profesora v knihovně. Podle rezignovaného pedagoga se vrací stará garda komunistů a lidi se postupně podřídí. I on bude vyčkávat. Rozčarovaný student mu nenápadně vezme zapalovač z nábojnice, ale pak mu jej vrátí. Studenti uklízejí velkou posluchárnu. Honza se při tom pomiluje s Evou v zamčené místnosti za ní. V menze u jídla se dohaduje Jan s Evou a Helenkou kvůli lživému plátku Zprávy, vydávaném okupanty; čte je prý snad jen on. Eva mu popřeje veselé Vánoce. Helenka ví, co se mezi nimi stalo. Podle ní není Evin ani první ani poslední. Honza konstatuje, že on není ničí. Na ulici koupí od kamarádů z ekonomky kapry a s Helenkou se rozloučí jako přátelé. Vánoce stráví Jan doma s matkou. Ta se domnívá, že by studenti neměli stávkovat, ale učit se. Jendovi se vrátí výtisk Čapkovy Matky, který poslal Voloďovi. Podle něj se kamarád bojí. Syn vyčte matce, že vstoupila do strany. Ta se s pláčem urazí: nechali jí za to kiosek a on s Jirkou můžou studovat. Pak se u televize usmíří. Honza nad fotografií vzpomíná na otce. Rozrušený Jan volá Hubertovi: musí s ním prý mluvit; mají se setkat na silvestra na kolejích. Jenda je s matkou na mši. Poslouchá kázání evangelického faráře o naději a o svobodě ducha, o životě a o smrti. Mladík si doma v časopise prohlíží fotky sebeupálení vietnamských mnichů. Na silvestra Hubert marně hledá Honzu na koleji. Kamarádi, kteří se baví loutkovou parodií na Dubčeka, o něm nevědí. Jan při procházce vzpomíná na přijímání v kostele. Hubert v tramvaji poslouchá partičku, která zpívá Modlitbu pro Martu. Jan za vsí sleduje padající světlici a slyší opilecký zpěv písničky Běž domů, Ivane. Praha, leden 1969. Jan se shání na kolejích po medičce Simoně. Sejde se s ní v hospodě v Holešovicích a dostane od ní lahvičku s éterem. Vrací se do Všetat na pohřeb. Zemřel mu strýc. Jenda se baví s bratrem Jiřím, který je tu s manželkou a miminkem. Matka se zlobí, že nemá klobouk, a chce ho s ním v Praze hned druhý den koupit. Jan je při smutečním obřadu v kostele dojatý. Před odjezdem napíše ve svém pokoji na zamžené okno matce Odpusť mi to. Jenda. Brzy ráno odjíždí. Na nádraží si od pošťačky k jejímu údivu vezme výtisk Zpráv. Kamarádi mu na koleji před odchodem řeknou, že ho tu hledala Helena. Jan píše dopis za skupinu dobrovolníků, připravených upálit se pro věc. On měl tu čest být první pochodní. Jejich požadavky jsou okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv. Nebudou-li do pěti dnů splněny a nepřidá-li se lid se všeobecnou stávkou, vzplanou další pochodně. Obrací se i ke kolegům, jimž dává svým činem do rukou nové trumfy. Podepíše se jako pochodeň číslo jedna. Když matka v synově pokoji větrá, vzkaz na okenní tabuli zmizí, aniž si ho všimne. Jan se osprchuje a oblékne do čistého. Hodí dopisy do poštovní schránky i s korespondenčním lístkem pro kamaráda Huberta Bystřičana, na němž se podepíše jako „tvůj Hus“. V prodejně Řempo si vybere dvě dvoulitrové bandasky. Na zavřené benzince čeká, až se vrátí pumpař, a koupí si čtyři litry benzínu. U kašny pod Národním muzeem na Václavském náměstí si svlékne kabát, nechá v tašce jeden dopis, polije se benzínem z obou bandasek, čuchne si éteru, zapálí se a vyběhne. Hořící postavu srazí výhybkář Dopravního podniku a uhasí ji svým kabátem. Dává pokyny popálenému mladíkovi, jehož tělo a obličej se chvějí... -kat-
SKUTEČNOST
Jan Palach (11. srpna 1948 Praha – 19. ledna 1969 Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.
Jan Palach se narodil v Praze roku 1948. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Byl členem místní sokolské jednoty (členy byli i oba jeho rodiče, on sám vstoupil až v dospělém věku) a sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Vystudoval Gymnázium v Mělníku (v současnosti po něm pojmenované). Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise mamince Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“
V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž Leningradu. Vrátil se několik dní před invazí. V říjnu 1968 dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala.[8] Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí. Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady.
Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu.
Postavy a obsazení
• Viktor Zavadil - Jan Palach
• David Bílek - Jan Palach - hořící
• Zuzana Bydžovská - Libuše Palachová, maminka
• Denisa Barešová - Helena Zahradníková, první láska
• Kristína Kanátová - Eva Bednáriková
• Jan Vondráček - profesor
• Karel Jirák - Hubert Bystřičan, kamarád
• Michael Balcar - Jiří Palach
• Pavel Lagner - hospodský
• Jiří Zapletal - Josef Smrkovský
• Alice Šnirychová - Krobová, rodinná přítelkyně
• Alexander Podolkhov - papaláš
Ocenění
*Český lev (2019)
2019 - Viktor Zavadil (Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli) (nominace)
2019 - Zuzana Bydžovská (Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli) (nominace)
2019 - Jan Vondráček (Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli) (nominace)
2019 - Robert Sedláček (Nejlepší režie) (nominace)
2019 - Film Jan Palach (Nejlepší film) (nominace)
2019 - Jana Bílková (Nejlepší masky) (nominace)
2019 - Eva Kantůrková (Nejlepší scénář) (nominace)
2019 - Tomáš Chlud (Nejlepší kostýmy) (nominace)
*Phoenix Film Festival (2019)
2019 - Robert Sedláček (Audience Award - Cultural Diplomacy)
*Czech Film Critics' Awards (2018)
2018 - Film (Nejlepší film)
*Sun in a Net Awards (2019)
2019 - Zuzana Bydžovská (Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.8.2018 CinemArt
Premiéra Slovensko: 30.8.2018 CinemArt SK
Premiéra v půjčovnách DVD: 18.1.2019 Česká Televize
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 18.1.2019 Česká Televize
Poprvé na DVD: 16.1.2019 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Festivalová premiéra 4.8.2018 (44. Letní filmová škola Uherské Hradiště)
Distribuční premiéra 21.8.2018 /nevhodné pro děti do 12 let/
Produkční data
Konec distribučního monopolu 21.8.2028
Sledování na VOD
https://filmtoro.cz/film/jan-palach
Tržby v ČR - Kč 9 357 774
Návštěvnost v ČR 89 022
Náklady (Rozpočet) - Kč 45 000 000
„Drama o životě a smrti studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti okupaci sovětských vojsk z roku 1968."
OBSAH
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…(CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Kdyby mi Jan Palach, coby Čechovi, nebyl tak blízký tématem, tak bych filmu vrazil tři hvězdy. Věřím, že pan Sedláček byl natolik precizní, že co se ve filmu děje týče, má vše založené na základě skutečností, které se dozvěděl, kde se dalo. Včetně samotné Palachovic rodiny. Nicméně jsem se chvílemi ztrácel v určitých momentech, které mi v kontextu celého filmu nedávaly smysl. Proč topil v té strouze to štěně? Proč tam byla ta milenka? Jsou to takové momenty, které příběhu a Palachovi samotnému nic moc nepřidají, protože se nijak nedovysvětlí a spíš to nasere. Prostředí, dobu a atmosféru tu nicméně režisér ztvárnil hodně věrně. Závěrečná scéna, na kterou divák čeká celý film, mi pak přišla poměrně rychlá a strohá, ale co u ní vlastně vymýšlet…Jan Palach je bezesporu zajímavý film. Skrývá v sobě mnoho myšlenek a ukazuje dobu, kterou bych nikdy nechtěl zažít. Komunisti vždycky byly svině, ale když to pak vidím ucelené ještě v televizi, je mi z toho hodně zle. Nechápu, kdo po tom všem dnešním komunistům opravňuje být součástí aktuální politické situace v naší zemi… (Malarkey) 4*
Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. (Enšpígl) 3*
Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (Radel99) 4*
VELKÁ RECENZE
Tento projekt se může na první pohled jevit jako zbytečnost. Blíží se padesátileté výročí okupace, takže proč nesplnit společenskou povinnost a nenatočit angažovaný kousek, který se sice povedenému Hořícímu keři nevyrovná, ale ukojí naši touhu po vzpomínání, že? Smést Jana Palacha takhle jednoduše ze stolu by však bylo nefér. Aktuální snímek se totiž zaměřuje právě na jeho postavu a další historické okolnosti jsou odsunuty na vedlejší kolej - tedy v zásadě opačný přístup než u Hořícího keře. Režie se navíc ujal Robert Sedláček, který se (i navzdory všem kontroverzím) osvědčil jako zdatný interpretátor našich nedávných dějin. To tedy nejsou špatně rozdané karty. Má ale smysl Palacha vidět?
Příběh vedle jedné epizody z raného dětství a pobytu v Kazachstánu sleduje především poslední rok Palachova života, tedy období pražského jara, okupace, následného utahování poměrů až k upálení v lednu 1969. Během této doby si tedy prosvištíme povinnou lekci dějepisu, která naštěstí není zbytečně detailní a až na angažované projevy Josefa Smrkovského se soustředí na samotného Palacha. Ten samozřejmě okupaci a s ní spojené poměry v republice nesl velmi nelibě a jeho rostoucí nechuť k národní apatii je zde vykreslena zcela funkčně a pochopitelně. Scénář psala slavná Eva Kantůrková a je jen dobře, že její spolupráce se Sedláčkem vedla ke střízlivému a uvěřitelnému vykreslení jednoho člověka, kterého už známe především z učebnic.
Kategorii samu pro sebe pak představuje poslední zhruba dvacetiminutovka, která zdatně využívá rozehraných karet a bez zbytečných odboček koncentruje to podstatné. Nečekal bych, že se podaří vytvořit takové napětí navzdory faktu, že divák ví, jak to dopadne. V tomto ohledu tedy klobouk dolů před Sedláčkem i Viktorem Zavadilem v titulní roli. Ten mimochodem podává po celou dobu jistý výkon, a přestože se od reálného Palacha nezanedbatelně vzhledově i věkově liší, většině diváků by to vadit nemělo. Úplný závěr pak bezesporu vyvolá řadu kontroverzí, ostatně stejně jako několik už nyní diskutovaných scén. Je zde patrná snaha Palacha polidštit, ukázat ho jako obyčejného mladíka, který byl ve svém nesouhlasu s dobovým děním ochoten zajít dál než (téměř) kdokoli jiný. Ne tedy blázen, ani nerealisticky fanatický idealista, prostě člověk z masa a kostí, který leckdy úplně normálně lže, podvádí a chybuje. Takový lehce podvratný, a přitom nedehonestující obraz je možná nejblíže skutečnosti (jakkoli o ní dnes můžeme pouze spekulovat).
Řemeslné zpracování může působit poněkud obyčejně, místy jako nákladnější díl televizního seriálu, ovšem formální experimenty by zde lehce mohly přehlušit důležitost předkládaných myšlenek, a tak v tomto podání nevidím problém. Je zjevné, že se v tomto případě o nikterak zlomový kousek nejedná, ale i poctivé a smysluplné zpracování tak důležitého tématu nebylo samozřejmostí - a tak je velmi dobře, že se to podařilo. Sedláček naplnil očekávání a rozporuplné epizody našich nedávných dějin se chopil jednak se ctí a jednak (na rozdíl třeba od loňské Milady) i s dostatečnými filmařskými kvalitami.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Všetaty, prosinec 1952. Čtyřletý Honzík s vlčákem Astou zabloudí ve sněhu. Najdou ho plačícího až za tmy. Kazachstán, červenec 1967. Studenti VŠE brigádničí na celinách. Jan pilně pracuje s lopatou. Jeho kamarád Hubert Bystřičan si s Rusem Voloďou dopřejí pauzu na cigaretu. Brigádníci bydlí ve stanech a v primitivních hygienických podmínkách. V polní jídelně Češi svorně odmítnout jíst kaši. Voloďa se k nim přidá a vyslouží si pokárání od velitele tábora. Předseda sovchozu dovolí brigádníkům koupat se v jezeře. Jan Palach se u něj přimluví za Voloďu, kterému kvůli tomu, že se přidal k Čechům, hrozí exemplární potrestání. Jenda s Hubertem zvítězí při přetlačování ve vodě. Večer, když se mladí lidé při harmonice veselí ve stanu, dá mladý Rus Janovi jako poděkování zapalovač z nábojnice po svém dědovi. Praha, září 1967. Studenti se stěhují na kolej. Vzpomínají na brigádu. Na zdi visí Einsteinův portrét s Haškovým citátem Člověk si myslí, že je gigant, ale je hovno. Za Janem přijde přítelkyně z dětství, studentka filozofické fakulty Helenka. Později jsou spolu na rehabilitačním cvičení v plaveckém bazénu. V hospodě s kamarády si Jan jako jediný dá kávu. Helenka jim ukáže fotky v časopise s upalujícími se buddhistickými mnichy ve Vietnamu. Jenda a Helenka (která chodí o berlích) se dobře baví v kině U hradeb na groteskách Laurela a Hardyho (v jedné z nich Hardymu hoří kalhoty). Po kině jim Helenina spolubydlící, Slovenka Eva, vypráví o průvodu studentů, protestujících proti vypínání proudu na strahovských kolejích. Trojice vidí, jak policisté na Petříně chytají a bijí prchající mladé lidi. Zastaví je hlídka a Jan se jich zeptá, zda chtějí zmlátit holku o berlích; nechají je jít. Na filozofické fakultě se kvůli incidentu sejde svazácká schůze. Dorazí na ni i Profesor, který se studentů zastane. Helenka pak pedagogovi představí Jana Palacha; mladík by chtěl studovat historii. Na schodech vidí ministra lesního a vodního hospodářství Josefa Smrkovského, který jde událost řešit s rektorem. Rázný politik uklidňuje studenty: je na jejich straně, všechno se vyřeší, ale chce to čas a nelze dělat z ulice bojiště. Potřese si s Janem a s dalšími rukou. Helenka vezme Honzu k sobě na kolej, kde je i Eva. Podle něj je Profesor starý mlsný kocour. Dívka vyčte příteli, že ji urazilo, jak se za ni před policajty na Petříně schoval: ona není žádný invalida. Zatímco Eva jde uvařit čaj, povídají si oba v posteli. Honza se dívce pochlubí odznakem (krůpějí krve) za třetí dárcovský odběr krve. Tvrdí jí, že se za ni neschovával. Jan se baví v hospodě s kamarádem Láďou o Helence. Dívka měla obrnu, ale do roka by mohla normálně chodit. Nad časopisem Reportér komentují bouřlivé politické změny. Dorazí sem Voloďa a s Janem se opijí pivem a vodkou, které poroučí Rus. Na důkaz přátelství mu Čech dá svůj odznak dobrovolného dárce krve. Na filozofické fakultě ministr Smrkovský nadšeným studentům vykládá, že nové vedení v čele s novým prezidentem a novým generálním tajemníkem KSČ Sašou Dubčekem naslouchá lidem zdola a že ten, kdo si myslí, že to u nás kočíruje Sovětský svaz, se šeredně mýlí. Ve Všetatech na rodinném obědě se starším bratrem Jiřím a s jeho manželkou dá matka Jendovi dopis. Mladík jásá: dostal se na vysněnou filozofii. Zlobí se však, že mu máma otevírá poštu. Při procházce letní krajinou vzpomíná, jak ho jako malého kdysi hledali. Šťastný Jan jede do Prahy. Kamelot vyvolává titulky z novin o petici 2000 slov, o zákazu cenzury, o studentských bouřích ve Francii, o smrti herce Zdeňka Štěpánka. Před fakultou je studentský happening. Profesor se s Janem baví ve své pracovně. Ví o tom, že mladík nebyl před rokem přijat kvůli původu (otec byl „podnikatel“, tedy pekař a cukrář). „Praktická“ matka kvůli synovi vstoupila do komunistické strany, což mu podle Profesora pomohlo. Student přizná, že neumí německy a latinsky. Daruje pedagogovi zapalovač od Volodi a dostane od něj radu, aby hodně cestoval. 21. srpen 1968. Matka budí syna; je válka a Praha je plná Rusů. Jenda se s ní pohádá, protože ho tam nechce pustit. Uteče oknem. Filozofická fakulta je zavřená. Jana s fotoaparátem a tranzistorákem zastaví na Mánesově mostě ruští vojáci. Mladíka, tvrdícího, že jde k prezidentovi, zaženou zpět. Jan při tom přijde o tranzistorák. Na Václavském náměstí lidé stojí u sochy svatého Václava, jiní si sedají před tanky a zpívají hymnu. Vypukne střelba, ze sochy spadne raněný mladík. Vojáci dav rozeženou. Jan to sleduje. Okupanti rozhazují letáky obhajující invazi. Helenka je čte nahlas a Jan s dalšími lidmi je pálí. Cestou na kolej dívku bolí noha, tak ji Jenda vezme na záda. Dvojice ve vlaku do Všetat slyší, jak lidé mluví o obětech okupantů. Matka má svůj kiosek na nádraží kvůli Rusákům zavřený. Odmítne dát jednomu vojákovi vodu. Jenda ze zahrádky za kioskem marně volá na kluky, kterým se líbí vojenská technika, že vojáci jsou zlí. Vzápětí zdálky vidí, jak ruský velitel při odjezdu vojenského vlaku zastřelí jednoho vojína. Doma se matka baví o štěňatech, které bude mít jejich kolie Lassie. Ta, která neudá, bude muset utopit. Soused přinese matce spravenou remosku a komentuje televizi, kde se mluví o tom, jak lidé věří Dubčekovi; on komunistům nevěří ani slovo. Večer dá Jan na válendě Helence kapesní nůž, který dostal od bratra. Honza vybere jedno Lassiino štěně, utopí je v potoce a pohřbí je na zahradě. Francie, říjen 1968. Jan pracuje v mezinárodní brigádě na vinici. Polku, která studuje v Paříži ekonomii, zajímá, zda se vrátí domů; hodně Čechů podle ní zvažuje emigraci. Dívka mu také řekne o tom, že se v Polsku na protest proti srpnové okupaci Československa upálil jeden muž na stadionu při dožínkové slavnosti. Nikde se o tom sice nepsalo, ale ví se to. Po návratu se Jenda baví s Hubertem, který nechal školu a pracuje jako dělník na Kladně, o Francii a o upálení v Polsku. Chtějí vyjet příští rok opět ven. Jan se vrací na kolej. Nelíbí se mu, že nikomu nevadí, že v Mexiku postříleli studenty a že teď je tam olympiáda. Na fakultě Josef Smrkovský (v té době předseda Národního shromáždění) tvrdí, že vydržíme. Vystoupí tu Karel Kryl. Studenti zpívají s ním. Na ulicích se zamalovávají protiokupační hesla. Jan s Helenkou zapálí svíčky u sochy svatého Václava s fotkou jedné oběti. Jenda se baví s matkou o otevřených dopisech od Volodi, který poslal kamarádovi nový tranzistorák. Podle matky je syn hrozně naivní, zatímco ona má zkušenosti už z německé okupace. Smrkovský v televizi obhajuje dohodu o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Je prý zapotřebí narovnat vztahy se Sovětským svazem, který je mocnější než my. Jenda s Helenkou, která už je bez berlí, zapaluje zase svíčku u sochy. Dva tajní ho varují, aby to nedělal, pokud nechce mít problémy. On vzpurně opáčí, že je chce mít. Jan v protestním průvodu studentů potká Evu. Studenti jsou v Bartolomějské při demonstraci brutálně zmláceni. Palach to schytá pendrekem od tajného, který ho u sochy varoval. Na koleji ho ošetří kamarádka, medička Simona. Při okupační stávce na škole se Jan potká se skeptickým Profesorem. Studentům pomáhají lidé i podniky. Jan, který se zapojil do dění, zavede za studentským předákem Lubošem Holečkem novináře z nevycházejícího Reportéra. Jenda s Helenkou a Evou přespávají na chodbě. Helenka kvůli Janovi na kamarádku trochu žárlí. Stávkový výbor ukončí stávku. Podle Luboše Holečka byl výsledek uspokojivý, přestože podpora veřejnosti byla malá. Někteří si myslí, že se ničeho nedosáhlo. Jan schůzi sleduje, a pak jde za Holečkem. Navrhuje provést nějakou neočekávanou akci, třeba napadnout rozhlas. Holeček ho varuje, obává se, že jsou i mezi nimi práskači a režim bude přitvrzovat. Jan vyhledá Profesora v knihovně. Podle rezignovaného pedagoga se vrací stará garda komunistů a lidi se postupně podřídí. I on bude vyčkávat. Rozčarovaný student mu nenápadně vezme zapalovač z nábojnice, ale pak mu jej vrátí. Studenti uklízejí velkou posluchárnu. Honza se při tom pomiluje s Evou v zamčené místnosti za ní. V menze u jídla se dohaduje Jan s Evou a Helenkou kvůli lživému plátku Zprávy, vydávaném okupanty; čte je prý snad jen on. Eva mu popřeje veselé Vánoce. Helenka ví, co se mezi nimi stalo. Podle ní není Evin ani první ani poslední. Honza konstatuje, že on není ničí. Na ulici koupí od kamarádů z ekonomky kapry a s Helenkou se rozloučí jako přátelé. Vánoce stráví Jan doma s matkou. Ta se domnívá, že by studenti neměli stávkovat, ale učit se. Jendovi se vrátí výtisk Čapkovy Matky, který poslal Voloďovi. Podle něj se kamarád bojí. Syn vyčte matce, že vstoupila do strany. Ta se s pláčem urazí: nechali jí za to kiosek a on s Jirkou můžou studovat. Pak se u televize usmíří. Honza nad fotografií vzpomíná na otce. Rozrušený Jan volá Hubertovi: musí s ním prý mluvit; mají se setkat na silvestra na kolejích. Jenda je s matkou na mši. Poslouchá kázání evangelického faráře o naději a o svobodě ducha, o životě a o smrti. Mladík si doma v časopise prohlíží fotky sebeupálení vietnamských mnichů. Na silvestra Hubert marně hledá Honzu na koleji. Kamarádi, kteří se baví loutkovou parodií na Dubčeka, o něm nevědí. Jan při procházce vzpomíná na přijímání v kostele. Hubert v tramvaji poslouchá partičku, která zpívá Modlitbu pro Martu. Jan za vsí sleduje padající světlici a slyší opilecký zpěv písničky Běž domů, Ivane. Praha, leden 1969. Jan se shání na kolejích po medičce Simoně. Sejde se s ní v hospodě v Holešovicích a dostane od ní lahvičku s éterem. Vrací se do Všetat na pohřeb. Zemřel mu strýc. Jenda se baví s bratrem Jiřím, který je tu s manželkou a miminkem. Matka se zlobí, že nemá klobouk, a chce ho s ním v Praze hned druhý den koupit. Jan je při smutečním obřadu v kostele dojatý. Před odjezdem napíše ve svém pokoji na zamžené okno matce Odpusť mi to. Jenda. Brzy ráno odjíždí. Na nádraží si od pošťačky k jejímu údivu vezme výtisk Zpráv. Kamarádi mu na koleji před odchodem řeknou, že ho tu hledala Helena. Jan píše dopis za skupinu dobrovolníků, připravených upálit se pro věc. On měl tu čest být první pochodní. Jejich požadavky jsou okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv. Nebudou-li do pěti dnů splněny a nepřidá-li se lid se všeobecnou stávkou, vzplanou další pochodně. Obrací se i ke kolegům, jimž dává svým činem do rukou nové trumfy. Podepíše se jako pochodeň číslo jedna. Když matka v synově pokoji větrá, vzkaz na okenní tabuli zmizí, aniž si ho všimne. Jan se osprchuje a oblékne do čistého. Hodí dopisy do poštovní schránky i s korespondenčním lístkem pro kamaráda Huberta Bystřičana, na němž se podepíše jako „tvůj Hus“. V prodejně Řempo si vybere dvě dvoulitrové bandasky. Na zavřené benzince čeká, až se vrátí pumpař, a koupí si čtyři litry benzínu. U kašny pod Národním muzeem na Václavském náměstí si svlékne kabát, nechá v tašce jeden dopis, polije se benzínem z obou bandasek, čuchne si éteru, zapálí se a vyběhne. Hořící postavu srazí výhybkář Dopravního podniku a uhasí ji svým kabátem. Dává pokyny popálenému mladíkovi, jehož tělo a obličej se chvějí... -kat-
SKUTEČNOST
Jan Palach (11. srpna 1948 Praha – 19. ledna 1969 Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.
Jan Palach se narodil v Praze roku 1948. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Byl členem místní sokolské jednoty (členy byli i oba jeho rodiče, on sám vstoupil až v dospělém věku) a sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Vystudoval Gymnázium v Mělníku (v současnosti po něm pojmenované). Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise mamince Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“
V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž Leningradu. Vrátil se několik dní před invazí. V říjnu 1968 dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala.[8] Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí. Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady.
Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu.
Postavy a obsazení
• Viktor Zavadil - Jan Palach
• David Bílek - Jan Palach - hořící
• Zuzana Bydžovská - Libuše Palachová, maminka
• Denisa Barešová - Helena Zahradníková, první láska
• Kristína Kanátová - Eva Bednáriková
• Jan Vondráček - profesor
• Karel Jirák - Hubert Bystřičan, kamarád
• Michael Balcar - Jiří Palach
• Pavel Lagner - hospodský
• Jiří Zapletal - Josef Smrkovský
• Alice Šnirychová - Krobová, rodinná přítelkyně
• Alexander Podolkhov - papaláš
Ocenění
*Český lev (2019)
2019 - Viktor Zavadil (Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli) (nominace)
2019 - Zuzana Bydžovská (Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli) (nominace)
2019 - Jan Vondráček (Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli) (nominace)
2019 - Robert Sedláček (Nejlepší režie) (nominace)
2019 - Film Jan Palach (Nejlepší film) (nominace)
2019 - Jana Bílková (Nejlepší masky) (nominace)
2019 - Eva Kantůrková (Nejlepší scénář) (nominace)
2019 - Tomáš Chlud (Nejlepší kostýmy) (nominace)
*Phoenix Film Festival (2019)
2019 - Robert Sedláček (Audience Award - Cultural Diplomacy)
*Czech Film Critics' Awards (2018)
2018 - Film (Nejlepší film)
*Sun in a Net Awards (2019)
2019 - Zuzana Bydžovská (Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.8.2018 CinemArt
Premiéra Slovensko: 30.8.2018 CinemArt SK
Premiéra v půjčovnách DVD: 18.1.2019 Česká Televize
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 18.1.2019 Česká Televize
Poprvé na DVD: 16.1.2019 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Festivalová premiéra 4.8.2018 (44. Letní filmová škola Uherské Hradiště)
Distribuční premiéra 21.8.2018 /nevhodné pro děti do 12 let/
Produkční data
Konec distribučního monopolu 21.8.2028
Sledování na VOD
https://filmtoro.cz/film/jan-palach
Tržby v ČR - Kč 9 357 774
Návštěvnost v ČR 89 022
Náklady (Rozpočet) - Kč 45 000 000
Tvůrci a herci
Robert Sedláček (Režie), Silvia Panáková (Produkce), Erik Panák (Produkce), Jan Schwarcz (Produkce), Viktor Schwarcz (Produkce), Jan Maxa (Produkce), Michal Rataj (Hudba), Jan Šuster (Kamera), Josef Krajbich (Střih), Martin Kurel (Scénografie), Tomáš Chlud (Kostýmy), Robert Slezák (Zvuk), Jana Bílková (Masky), Eva Kantůrková (Scénář), Eva Kantůrková (Scénář), Viktor Zavadil (Herec), Zuzana Bydžovská (Herec), Denisa Barešová (Herec), Kristína Kanátová (Herec), Jan Vondráček (Herec), Michal Balcar (Herec), Karel Jirák (Herec), Gérard Robert Gratadour (Herec), Simone Hrášková (Herec), Ivan Sochor (Herec), Tomáš Havlínek (Herec), Anna Stropnická (Herec), Gabriel Cohen (Herec), Alice Šnirychová-Dvořáková (Herec), Pavel Lagner (Herec), Jiří Zapletal (Herec), Veronika Renčová (Herec), Jakub Burýšek (Herec), Pavel Vaculík (Herec), Daniel Horečný (Herec), Jaromír Janeček (Herec), Vincent Navrátil (Herec), Alexandr Minajev (Herec), Alexander Podolkhov (Herec), Ihor Krotovych (Herec), Sergyi Gorash (Herec), Sebastian Jacques (Herec), Juliana Moska (Herec), Denis Šafařík (Herec), Josef Pejchal (Herec), Justin Svoboda (Herec), Jana Radojčičová (Herec), Michael Dymek (Herec), Petr Šmíd (Herec), Kryštof Krhovják (Herec), Michal Režný (Herec), František Skřípek (Herec), Jarmila Vlčková (Herec), Zdeněk Sedláček (Herec), Roman Krása (Herec), Josef Humpolec (Herec), Jáchym Pittermann (Herec), Jacob Erftemeijer (Herec), Jan Komínek (Herec), Patrik Holubář (Herec), Jessica Bechyňová (Herec), Vojtěch Vondráček (Herec), Fedir Djudja (Herec), Šimon Dohnálek (Herec), Dominick Benedikt (Herec), Adam Joura (Herec), Patrik Paušo (Herec)
2018/124/Česko, Slovensko/Drama, Životopisný, Historický
Zajímavost k filmu
- Kaskadér David Bílek si zahrál hořícího Jana Palacha také ve filmu Agnieszky Holland Hořící keř (2013).
- Viktora Zavadila zastoupil ve stěžejní scéně kaskadér David Bílek, člen českého stunt týmu FILMKA.
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny.
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
- Natáčelo se v Praze, Václavské náměstí ovšem nahradilo kvůli dobové dlažbě Perštýnské náměstí v Pardubicích. Scény s hořícím Palachem se natáčely ve vozovně Střešovice. Scény z nádraží zase v Lužné u Rakovníka. Scéna z kostela se natáčela přímo v evangelickém kostele v Libiši, kam Palach chodil.
- Záběry z Kazachstánu se podařilo natočit podstatně blíže, v někdejším sídle sovětských vojsk v Milovicích. Ani do Francie se tvůrci nemuseli obtěžovat, kraj lahodného vína nahradilo povodí Dunaje.
- Jan Palach zomrel v nedeľu 19.1.1969 o 15:30, teda 3 dni po svojom čine.
- V prvých mesiacoch po Palachovom čine došlo k vlne samovražedných pokusov mladých ľudí, ktorí ho nasledovali. Do konca apríla 1969 to bolo 26 ľudí, z toho 7 zomrelo. Najznámejším z nich bol Jan Zajíc, ktorý sa sám podpísal ako pochodeň č. 2.
- Viktora Zavadila zastoupil ve stěžejní scéně kaskadér David Bílek, člen českého stunt týmu FILMKA.
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny.
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
- Natáčelo se v Praze, Václavské náměstí ovšem nahradilo kvůli dobové dlažbě Perštýnské náměstí v Pardubicích. Scény s hořícím Palachem se natáčely ve vozovně Střešovice. Scény z nádraží zase v Lužné u Rakovníka. Scéna z kostela se natáčela přímo v evangelickém kostele v Libiši, kam Palach chodil.
- Záběry z Kazachstánu se podařilo natočit podstatně blíže, v někdejším sídle sovětských vojsk v Milovicích. Ani do Francie se tvůrci nemuseli obtěžovat, kraj lahodného vína nahradilo povodí Dunaje.
- Jan Palach zomrel v nedeľu 19.1.1969 o 15:30, teda 3 dni po svojom čine.
- V prvých mesiacoch po Palachovom čine došlo k vlne samovražedných pokusov mladých ľudí, ktorí ho nasledovali. Do konca apríla 1969 to bolo 26 ľudí, z toho 7 zomrelo. Najznámejším z nich bol Jan Zajíc, ktorý sa sám podpísal ako pochodeň č. 2.
Odkazy
Hrají:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Michal Balcar, Karel Jirák, Gérard Robert Gratadour, Simone Hrášková, Ivan Sochor, Tomáš Havlínek, Anna Stropnická, Gabriel Cohen, Alice Šnirychová, Pavel Lagner, Jiří Zapletal, Veronika Renčová, Jakub Burýšek, Pavel Vaculík, Daniel Horečný, Jaromír Janeček, Vincent Navrátil, Alexandr Minajev, Alexander Podolkhov, Ihor Krotovych, Sergyi Gorash, Sebastian Jacques, Juliana Moska, Denis Šafařík, Josef Pejchal, Justin Svoboda, Jana Radojčičová, Michael Dymek, Petr Šmíd, Kryštof Krhovják, Michal Režný, František Skřípek, Jarmila Vlčková, Zdeněk Sedláček, Roman Krása, Josef Humpolec, Jáchym Pittermann, Jacob Erftemeijer, Jan Komínek, Patrik Holubář, Jessica Bechyňová, Vojtěch Vondráček, Fedir Djudja, Šimon Dohnálek, Dominick Benedikt, Adam Joura, Patrik Paušo, Karel Petrůj, Michael Goldschmid, Martin Lev, Alexander Dubček (a.z.), Ondřej Kubina, Edita Valášková, Jakub Vaverka, Patrik Földeši, Maëlane Auffray