Jan Palach / Jan Palach (2018/124/Česko, Slovensko/Drama, Životopisný, Historický) 66%
17.09.2023 20:38
JEDNOU VĚTOU
„Drama o životě a smrti studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti okupaci sovětských vojsk z roku 1968."
OBSAH
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…(CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Kdyby mi Jan Palach, coby Čechovi, nebyl tak blízký tématem, tak bych filmu vrazil tři hvězdy. Věřím, že pan Sedláček byl natolik precizní, že co se ve filmu děje týče, má vše založené na základě skutečností, které se dozvěděl, kde se dalo. Včetně samotné Palachovic rodiny. Nicméně jsem se chvílemi ztrácel v určitých momentech, které mi v kontextu celého filmu nedávaly smysl. Proč topil v té strouze to štěně? Proč tam byla ta milenka? Jsou to takové momenty, které příběhu a Palachovi samotnému nic moc nepřidají, protože se nijak nedovysvětlí a spíš to nasere. Prostředí, dobu a atmosféru tu nicméně režisér ztvárnil hodně věrně. Závěrečná scéna, na kterou divák čeká celý film, mi pak přišla poměrně rychlá a strohá, ale co u ní vlastně vymýšlet…Jan Palach je bezesporu zajímavý film. Skrývá v sobě mnoho myšlenek a ukazuje dobu, kterou bych nikdy nechtěl zažít. Komunisti vždycky byly svině, ale když to pak vidím ucelené ještě v televizi, je mi z toho hodně zle. Nechápu, kdo po tom všem dnešním komunistům opravňuje být součástí aktuální politické situace v naší zemi… (Malarkey) 4*
Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. (Enšpígl) 3*
Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (Radel99) 4*
VELKÁ RECENZE
Tento projekt se může na první pohled jevit jako zbytečnost. Blíží se padesátileté výročí okupace, takže proč nesplnit společenskou povinnost a nenatočit angažovaný kousek, který se sice povedenému Hořícímu keři nevyrovná, ale ukojí naši touhu po vzpomínání, že? Smést Jana Palacha takhle jednoduše ze stolu by však bylo nefér. Aktuální snímek se totiž zaměřuje právě na jeho postavu a další historické okolnosti jsou odsunuty na vedlejší kolej - tedy v zásadě opačný přístup než u Hořícího keře. Režie se navíc ujal Robert Sedláček, který se (i navzdory všem kontroverzím) osvědčil jako zdatný interpretátor našich nedávných dějin. To tedy nejsou špatně rozdané karty. Má ale smysl Palacha vidět?
Příběh vedle jedné epizody z raného dětství a pobytu v Kazachstánu sleduje především poslední rok Palachova života, tedy období pražského jara, okupace, následného utahování poměrů až k upálení v lednu 1969. Během této doby si tedy prosvištíme povinnou lekci dějepisu, která naštěstí není zbytečně detailní a až na angažované projevy Josefa Smrkovského se soustředí na samotného Palacha. Ten samozřejmě okupaci a s ní spojené poměry v republice nesl velmi nelibě a jeho rostoucí nechuť k národní apatii je zde vykreslena zcela funkčně a pochopitelně. Scénář psala slavná Eva Kantůrková a je jen dobře, že její spolupráce se Sedláčkem vedla ke střízlivému a uvěřitelnému vykreslení jednoho člověka, kterého už známe především z učebnic.
Kategorii samu pro sebe pak představuje poslední zhruba dvacetiminutovka, která zdatně využívá rozehraných karet a bez zbytečných odboček koncentruje to podstatné. Nečekal bych, že se podaří vytvořit takové napětí navzdory faktu, že divák ví, jak to dopadne. V tomto ohledu tedy klobouk dolů před Sedláčkem i Viktorem Zavadilem v titulní roli. Ten mimochodem podává po celou dobu jistý výkon, a přestože se od reálného Palacha nezanedbatelně vzhledově i věkově liší, většině diváků by to vadit nemělo. Úplný závěr pak bezesporu vyvolá řadu kontroverzí, ostatně stejně jako několik už nyní diskutovaných scén. Je zde patrná snaha Palacha polidštit, ukázat ho jako obyčejného mladíka, který byl ve svém nesouhlasu s dobovým děním ochoten zajít dál než (téměř) kdokoli jiný. Ne tedy blázen, ani nerealisticky fanatický idealista, prostě člověk z masa a kostí, který leckdy úplně normálně lže, podvádí a chybuje. Takový lehce podvratný, a přitom nedehonestující obraz je možná nejblíže skutečnosti (jakkoli o ní dnes můžeme pouze spekulovat).
Řemeslné zpracování může působit poněkud obyčejně, místy jako nákladnější díl televizního seriálu, ovšem formální experimenty by zde lehce mohly přehlušit důležitost předkládaných myšlenek, a tak v tomto podání nevidím problém. Je zjevné, že se v tomto případě o nikterak zlomový kousek nejedná, ale i poctivé a smysluplné zpracování tak důležitého tématu nebylo samozřejmostí - a tak je velmi dobře, že se to podařilo. Sedláček naplnil očekávání a rozporuplné epizody našich nedávných dějin se chopil jednak se ctí a jednak (na rozdíl třeba od loňské Milady) i s dostatečnými filmařskými kvalitami.
SKUTEČNOST
Jan Palach (11. srpna 1948 Praha – 19. ledna 1969 Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.
Jan Palach se narodil v Praze roku 1948. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Byl členem místní sokolské jednoty (členy byli i oba jeho rodiče, on sám vstoupil až v dospělém věku) a sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Vystudoval Gymnázium v Mělníku (v současnosti po něm pojmenované). Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise mamince Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“
V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž Leningradu. Vrátil se několik dní před invazí. V říjnu 1968 dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala.[8] Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí. Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady.
Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu.
Ocenění:
Český lev
2018 - Erik Panák, Jan Maxa, Jan Schwarcz, Silvia Panáková, Viktor Schwarcz (Nejlepší film) (nominace)
2018 - Robert Sedláček (Nejlepší režie) (nominace)
2018 - Zuzana Bydžovská (Hlavní herečka) (nominace)
2018 - Viktor Zavadil (Hlavní herec) (nominace)
2018 - Jan Vondráček (Vedlejší herec) (nominace)
2018 - Eva Kantůrková (Nejlepší scénář) (nominace)
2018 - Tomáš Chlud (Nejlepší kostýmy) (nominace)
2018 - Jana Bílková (Nejlepší masky) (nominace)
Ceny české filmové kritiky
2018 - Erik Panák, Jan Maxa, Jan Schwarcz, Silvia Panáková, Viktor Schwarcz (Nejlepší film) (nominace)
2018 - Robert Sedláček (Nejlepší režie) (nominace)
2018 - Eva Kantůrková (Nejlepší scénář) (nominace)
2018 - Viktor Zavadil (Nejlepší herec) (nominace)
2018 - Zuzana Bydžovská (Nejlepší herečka) (nominace)
2018 - Viktor Zavadil (Cena innogy pro objev roku) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.8.2018 CinemArt
Premiéra Slovensko: 30.8.2018 CinemArt SK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 18.1.2019 (DVD) Česká Televize
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 18.1.2019 Česká Televize
Poprvé na DVD: 16.1.2019 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 9 357 774
Návštěvnost v ČR 89 022
Náklady (Rozpočet) - Kč 45 000 000
„Drama o životě a smrti studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti okupaci sovětských vojsk z roku 1968."
OBSAH
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…(CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Kdyby mi Jan Palach, coby Čechovi, nebyl tak blízký tématem, tak bych filmu vrazil tři hvězdy. Věřím, že pan Sedláček byl natolik precizní, že co se ve filmu děje týče, má vše založené na základě skutečností, které se dozvěděl, kde se dalo. Včetně samotné Palachovic rodiny. Nicméně jsem se chvílemi ztrácel v určitých momentech, které mi v kontextu celého filmu nedávaly smysl. Proč topil v té strouze to štěně? Proč tam byla ta milenka? Jsou to takové momenty, které příběhu a Palachovi samotnému nic moc nepřidají, protože se nijak nedovysvětlí a spíš to nasere. Prostředí, dobu a atmosféru tu nicméně režisér ztvárnil hodně věrně. Závěrečná scéna, na kterou divák čeká celý film, mi pak přišla poměrně rychlá a strohá, ale co u ní vlastně vymýšlet…Jan Palach je bezesporu zajímavý film. Skrývá v sobě mnoho myšlenek a ukazuje dobu, kterou bych nikdy nechtěl zažít. Komunisti vždycky byly svině, ale když to pak vidím ucelené ještě v televizi, je mi z toho hodně zle. Nechápu, kdo po tom všem dnešním komunistům opravňuje být součástí aktuální politické situace v naší zemi… (Malarkey) 4*
Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. (Enšpígl) 3*
Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (Radel99) 4*
VELKÁ RECENZE
Tento projekt se může na první pohled jevit jako zbytečnost. Blíží se padesátileté výročí okupace, takže proč nesplnit společenskou povinnost a nenatočit angažovaný kousek, který se sice povedenému Hořícímu keři nevyrovná, ale ukojí naši touhu po vzpomínání, že? Smést Jana Palacha takhle jednoduše ze stolu by však bylo nefér. Aktuální snímek se totiž zaměřuje právě na jeho postavu a další historické okolnosti jsou odsunuty na vedlejší kolej - tedy v zásadě opačný přístup než u Hořícího keře. Režie se navíc ujal Robert Sedláček, který se (i navzdory všem kontroverzím) osvědčil jako zdatný interpretátor našich nedávných dějin. To tedy nejsou špatně rozdané karty. Má ale smysl Palacha vidět?
Příběh vedle jedné epizody z raného dětství a pobytu v Kazachstánu sleduje především poslední rok Palachova života, tedy období pražského jara, okupace, následného utahování poměrů až k upálení v lednu 1969. Během této doby si tedy prosvištíme povinnou lekci dějepisu, která naštěstí není zbytečně detailní a až na angažované projevy Josefa Smrkovského se soustředí na samotného Palacha. Ten samozřejmě okupaci a s ní spojené poměry v republice nesl velmi nelibě a jeho rostoucí nechuť k národní apatii je zde vykreslena zcela funkčně a pochopitelně. Scénář psala slavná Eva Kantůrková a je jen dobře, že její spolupráce se Sedláčkem vedla ke střízlivému a uvěřitelnému vykreslení jednoho člověka, kterého už známe především z učebnic.
Kategorii samu pro sebe pak představuje poslední zhruba dvacetiminutovka, která zdatně využívá rozehraných karet a bez zbytečných odboček koncentruje to podstatné. Nečekal bych, že se podaří vytvořit takové napětí navzdory faktu, že divák ví, jak to dopadne. V tomto ohledu tedy klobouk dolů před Sedláčkem i Viktorem Zavadilem v titulní roli. Ten mimochodem podává po celou dobu jistý výkon, a přestože se od reálného Palacha nezanedbatelně vzhledově i věkově liší, většině diváků by to vadit nemělo. Úplný závěr pak bezesporu vyvolá řadu kontroverzí, ostatně stejně jako několik už nyní diskutovaných scén. Je zde patrná snaha Palacha polidštit, ukázat ho jako obyčejného mladíka, který byl ve svém nesouhlasu s dobovým děním ochoten zajít dál než (téměř) kdokoli jiný. Ne tedy blázen, ani nerealisticky fanatický idealista, prostě člověk z masa a kostí, který leckdy úplně normálně lže, podvádí a chybuje. Takový lehce podvratný, a přitom nedehonestující obraz je možná nejblíže skutečnosti (jakkoli o ní dnes můžeme pouze spekulovat).
Řemeslné zpracování může působit poněkud obyčejně, místy jako nákladnější díl televizního seriálu, ovšem formální experimenty by zde lehce mohly přehlušit důležitost předkládaných myšlenek, a tak v tomto podání nevidím problém. Je zjevné, že se v tomto případě o nikterak zlomový kousek nejedná, ale i poctivé a smysluplné zpracování tak důležitého tématu nebylo samozřejmostí - a tak je velmi dobře, že se to podařilo. Sedláček naplnil očekávání a rozporuplné epizody našich nedávných dějin se chopil jednak se ctí a jednak (na rozdíl třeba od loňské Milady) i s dostatečnými filmařskými kvalitami.
SKUTEČNOST
Jan Palach (11. srpna 1948 Praha – 19. ledna 1969 Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.
Jan Palach se narodil v Praze roku 1948. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Byl členem místní sokolské jednoty (členy byli i oba jeho rodiče, on sám vstoupil až v dospělém věku) a sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Vystudoval Gymnázium v Mělníku (v současnosti po něm pojmenované). Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise mamince Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“
V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž Leningradu. Vrátil se několik dní před invazí. V říjnu 1968 dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala.[8] Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí. Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady.
Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu.
Ocenění:
Český lev
2018 - Erik Panák, Jan Maxa, Jan Schwarcz, Silvia Panáková, Viktor Schwarcz (Nejlepší film) (nominace)
2018 - Robert Sedláček (Nejlepší režie) (nominace)
2018 - Zuzana Bydžovská (Hlavní herečka) (nominace)
2018 - Viktor Zavadil (Hlavní herec) (nominace)
2018 - Jan Vondráček (Vedlejší herec) (nominace)
2018 - Eva Kantůrková (Nejlepší scénář) (nominace)
2018 - Tomáš Chlud (Nejlepší kostýmy) (nominace)
2018 - Jana Bílková (Nejlepší masky) (nominace)
Ceny české filmové kritiky
2018 - Erik Panák, Jan Maxa, Jan Schwarcz, Silvia Panáková, Viktor Schwarcz (Nejlepší film) (nominace)
2018 - Robert Sedláček (Nejlepší režie) (nominace)
2018 - Eva Kantůrková (Nejlepší scénář) (nominace)
2018 - Viktor Zavadil (Nejlepší herec) (nominace)
2018 - Zuzana Bydžovská (Nejlepší herečka) (nominace)
2018 - Viktor Zavadil (Cena innogy pro objev roku) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.8.2018 CinemArt
Premiéra Slovensko: 30.8.2018 CinemArt SK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 18.1.2019 (DVD) Česká Televize
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: 18.1.2019 Česká Televize
Poprvé na DVD: 16.1.2019 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 9 357 774
Návštěvnost v ČR 89 022
Náklady (Rozpočet) - Kč 45 000 000
Tvůrci a herci
Robert Sedláček (Režie), Silvia Panáková (Produkce), Erik Panák (Produkce), Jan Schwarcz (Produkce), Viktor Schwarcz (Produkce), Jan Maxa (Produkce), Michal Rataj (Hudba), Jan Šuster (Kamera), Josef Krajbich (Střih), Martin Kurel (Scénografie), Tomáš Chlud (Kostýmy), Robert Slezák (Zvuk), Jana Bílková (Masky), Eva Kantůrková (Scénář), Eva Kantůrková (Scénář), Viktor Zavadil (Herec), Zuzana Bydžovská (Herec), Denisa Barešová (Herec), Kristína Kanátová (Herec), Jan Vondráček (Herec), Michal Balcar (Herec), Karel Jirák (Herec), Gérard Robert Gratadour (Herec), Simone Hrášková (Herec), Ivan Sochor (Herec), Tomáš Havlínek (Herec), Anna Stropnická (Herec), Gabriel Cohen (Herec), Alice Šnirychová-Dvořáková (Herec), Pavel Lagner (Herec), Jiří Zapletal (Herec), Veronika Renčová (Herec), Jakub Burýšek (Herec), Pavel Vaculík (Herec), Daniel Horečný (Herec), Jaromír Janeček (Herec), Vincent Navrátil (Herec), Alexandr Minajev (Herec), Alexander Podolkhov (Herec), Ihor Krotovych (Herec), Sergyi Gorash (Herec), Sebastian Jacques (Herec), Juliana Moska (Herec), Denis Šafařík (Herec), Josef Pejchal (Herec), Justin Svoboda (Herec), Jana Radojčičová (Herec), Michael Dymek (Herec), Petr Šmíd (Herec), Kryštof Krhovják (Herec), Michal Režný (Herec), František Skřípek (Herec), Jarmila Vlčková (Herec), Zdeněk Sedláček (Herec), Roman Krása (Herec), Josef Humpolec (Herec), Jáchym Pittermann (Herec), Jacob Erftemeijer (Herec), Jan Komínek (Herec), Patrik Holubář (Herec), Jessica Bechyňová (Herec), Vojtěch Vondráček (Herec), Fedir Djudja (Herec), Šimon Dohnálek (Herec), Dominick Benedikt (Herec), Adam Joura (Herec), Patrik Paušo (Herec)
2018/124/Česko, Slovensko/Drama, Životopisný, Historický
Zajímavost k filmu
- Kaskadér David Bílek si zahrál hořícího Jana Palacha také ve filmu Agnieszky Holland Hořící keř (2013).
- Viktora Zavadila zastoupil ve stěžejní scéně kaskadér David Bílek, člen českého stunt týmu FILMKA.
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny.
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
- Natáčelo se v Praze, Václavské náměstí ovšem nahradilo kvůli dobové dlažbě Perštýnské náměstí v Pardubicích. Scény s hořícím Palachem se natáčely ve vozovně Střešovice. Scény z nádraží zase v Lužné u Rakovníka. Scéna z kostela se natáčela přímo v evangelickém kostele v Libiši, kam Palach chodil.
- Záběry z Kazachstánu se podařilo natočit podstatně blíže, v někdejším sídle sovětských vojsk v Milovicích. Ani do Francie se tvůrci nemuseli obtěžovat, kraj lahodného vína nahradilo povodí Dunaje.
- Jan Palach zomrel v nedeľu 19.1.1969 o 15:30, teda 3 dni po svojom čine.
- V prvých mesiacoch po Palachovom čine došlo k vlne samovražedných pokusov mladých ľudí, ktorí ho nasledovali. Do konca apríla 1969 to bolo 26 ľudí, z toho 7 zomrelo. Najznámejším z nich bol Jan Zajíc, ktorý sa sám podpísal ako pochodeň č. 2.
- Viktora Zavadila zastoupil ve stěžejní scéně kaskadér David Bílek, člen českého stunt týmu FILMKA.
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny.
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
- Natáčelo se v Praze, Václavské náměstí ovšem nahradilo kvůli dobové dlažbě Perštýnské náměstí v Pardubicích. Scény s hořícím Palachem se natáčely ve vozovně Střešovice. Scény z nádraží zase v Lužné u Rakovníka. Scéna z kostela se natáčela přímo v evangelickém kostele v Libiši, kam Palach chodil.
- Záběry z Kazachstánu se podařilo natočit podstatně blíže, v někdejším sídle sovětských vojsk v Milovicích. Ani do Francie se tvůrci nemuseli obtěžovat, kraj lahodného vína nahradilo povodí Dunaje.
- Jan Palach zomrel v nedeľu 19.1.1969 o 15:30, teda 3 dni po svojom čine.
- V prvých mesiacoch po Palachovom čine došlo k vlne samovražedných pokusov mladých ľudí, ktorí ho nasledovali. Do konca apríla 1969 to bolo 26 ľudí, z toho 7 zomrelo. Najznámejším z nich bol Jan Zajíc, ktorý sa sám podpísal ako pochodeň č. 2.
Odkazy