Kawasakiho růže / Kawasakiho růže (2009/95/Česko/Drama) 72% -Originál DVD-
17.09.2023 20:34
JEDNOU VĚTOU
„Za každou lží se skrývá pravda a za ní pravda ještě hlubší."
OBSAH
Kdo může posuzovat minulé viny? Kdo je může odpouštět? Může jim čas obrousit hrany? Nebo pokání, jímž se viníci posléze pokusí spasit? Drama Jana Hřebejka podle Cenou Sazky oceněného scénáře Petra Jarchovského vytváří spletitý řetězec podobných otázek a nabízí celou škálu často protichůdných odpovědí. Středobod příběhu tvoří postava renomovaného psychiatra (Martin Huba), morální autority, který má u příležitosti výročí založení republiky získat významné státní ocenění. Právě připravovaný slavnostní akt se stane katalyzátorem událostí, které na povrch vyplaví hříchy minulosti, jež mu můžou zlomit vaz.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Hodně zajímavý a originální námět si pro nás Hřebejk připravil. Konečně se opět na chvíli odtrhl od komedií a natočil opravdu zajímavý film, který mě po historické části příliš nic neřekne, protože jsem v té době nežil a nemohl zažít nenávist vůči komunistickejm sráčům nebo zběhlíkům, ale na druhou stranu mu nádherně ukázal mysl obou stran. A to za to určitě stojí. Hodně tomu dopomáhají i samotné dialogy. Ze začátku to na nich sice příliš vidět není, ale od půlky filmu, kdy se film začne odehrávat i jinde než v Česku, to bude mít spád. Krom toho jsem byl i rád, že jako divák českého filmu jsem měl tu čest navštívit i jinou zem, než tu naši. Podstatný je ale stejně příběh, který je jasně daný a dost možná první vlašťovkou dalších příběhů, které se budou zaobírat podobnou tématikou do budoucna. Bůhví. Každopádně je to pro mě pořád lepší vysvětlení totalitního režimu, než když se ptám od mládí táty zdali by mi řek, kdo u nás v ulici byl komunistická špína. Odpověď jsem nikdy nedostal, protože nevěděl nebo se o tom nechtěl bavit. Já ale odpověď znát chtěl, chtěl jsem vědět, jak se ten člověk dneska má, co dělá, zdali uvažuje stejně jako tenkrát. Tady jsem konečně tu odpověď dostal. Sice ne přímo, ale částečně určitě. (Malarkey) 4*
Náš vztah s Hřebejkem je hodně bouřlivý. Z počátečního nadšení z jeho filmů se postupně vyklubalo velký zklamání z obsazování stále těch samých tváří a omýlání stokrát řečeného. Rozhodl jsem se tedy k nejvyššímu trestu, který může českého filmaře v naší zemi potkat, mým totálním bajkalem jeho filmů v kinech. Začátkem roku jsem na csfd slídil po lednových kino premiérách a narazil jsem na Kawasikoho růži, říkám si, co to asi bude za japonskou srágoru a kliknu na to a ejhle ono Hřebejk. Kouknu na herecký ansábl a málem jsem spadnul ze židle, žádná stará osvědčená partička, ale jména který buď ctím nebo vůbec neznám a tak bylo rozhodlo, říkám si Hřebejku, ty bejku, dám ti šanci a dokonce s takovou poctou, že tvůj film bude můj první kiňák roku 2010, tak snad to neposereš. A neposral !! Naopak, jedná se o bezkonkurečně nejlepšího "hřebejka" . Film má dva obrovsky silný momenty. První je výslech Chudíka jako bývalého StBáka, to jsem vzteky málem nezvlád a pan Chudík měl štěstí že jsem nebyl na place, protože kdyby jo, já bych mu jí snad vypálil, teda aby jste pochopili, ne panu Chudíkovi, toho si važím a mám ho rád, ale jeho postavě, kterou on zahrál naprosto přesně, tak jak občas slyšíme ty StBácký zmrdy v TV. S naprostým chladem, bez kapky emocí, lítosti a studu popisujou, jak lidem ničili životy, vztahy a působili jim ohromnou lidskou bolest. Druhý moment je scéna Danušky Kolářové v lese. To bylo prostě něco něuvěřitelnýho a paní Kolářová tím jen potvrdila, že patří mezi velké dámy českého filmu za svůj poctivý herecký přístup k nám obyčejným divákům. Samozřejmě na pochvalu jsou i všichni herci ( pana Hubu musím prostě jmenovat ) i neherci (zdravím PANA fotografa Kratochvíla ) Celkově na mě film zapůsobil neskutečně vyzrále, pravdivě s naprosto dokonalým koncem. Nezbývá než poděkovat za velký a silný filmový zážitek. (Enšpígl) 5*
Strašně silný námět, ale zpracování tak napolovic. Některé scény zase prozrazují Hřebejka, jak jsme ho znávali v časech Musíme si pomáhat. Jiné (hlavně scény rodinné) občas zavanou následky jeho nedávných zábavních kašírek. Hlavně úvod se tahá v bezpohlavní křeči a podivně afektovaných výrocích. V dalším průběhu vytane spousta zásadních otázek, které film dokáže zúročit tak na půl. Závěr symptomaticky uvízne mezi skvělým náznakem a doslovným patosem, který zachraňuje jen výtečný Huba. Z jeho úst totiž zní i násilné větné konstrukce hladce. Celkově bych tak Hřebejkův výtvor zařadil na třetí místo za Protektora a 3 sezóny v pekle. Přitom svým aktuálním námětem měla Kawasakiho růže brát na zteč zlato. Na film, který otevírá jedno z nejpalčivějších témat současnosti, totiž víc mluví, než skutečně říká. Ale nešť, respekt si Jarchovský i Hřebejk zase po letech zaslouží – už jen proto, že problém udavačství líčí komplexně. Kéž by však jejich snímek přinesl tak sugestivní očistec, jako německé Životy těch druhých. Pořád se je co učit. (Marigold) 3*
VELKÁ RECENZE
Pověst týmu Jarchovský-Jan Hřebejk|Hřebejk je vcelku ideálním příkladem v našich končinách tolik populární tradice úspěchu, který se neodpouští (nebo alespoň nadprůměrně kritizuje). Z ideologického hlediska si o některých jejich filmech můžete myslet cokoli (Pelíšky - idylkářské preokupační panoptikum; Pupendo - vyměklé zlehčování normalizace, Horem Pádem - téměř do bulvárna ztláskaný mix sociálních problematik, atp.), ale není možné odepřít jim nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku (at už pod produkční záštitou Ondřeje Trojana, nebo nyní Tomáše Hoffmana a Rudofa Biermanna) a významnou stopu, kterou pravidelně otiskují na mezinárodní scéně – v čele samozřejmě s oscarovou nominací za Musíme si pomáhat. Za sebe cítím potřebu říct, že právě tohle kolaborantsko-holocaustí polodrama považuji za jejich suverénně nejvydařenější film… a čerstvě rozkvetlou Kawasakiho růži za nejlepší kousek, který natočili od té doby.
Přímočarý popis jejího (ano, jednotné číslo - ta růže) děje může znít poměrně banálně: Pozvolna se tu v sérii konfrontací, odhalení a setkání rozkrývá historie rodiny Joskových, tvořené především otcem (Martin Huba), matkou (Daniela Kolářová), dcerou (Lenka Vlasáková) a tchánem (Milan Mikulčík). Otec je bývalým disidentem a chartistou, a dnešním významným psychiatrem, který má být zanedlouho za své zásluhy vyznamenán. Všechno se zdá být v nejlepším pořádku. Jenže zeť, který má s taťuldou evidentně nemalé osobní rozepře, odhalí v jeho minulosti stíny, které byly dlouhá desetiletí zapomenuty/potlačeny. Až pak začneme pozvolna chápat, proč se na této nečernobílé šachovnici vyskytují i figury jako je ve Švédsku žijící emigrant Bořek (Antonín Kratochvíl), který před nějakými třiceti lety…
Název snímku v prvním plánu poukazuje na kresbu, kterou zhuba ve dvou třetinách vytvoří japonský malíř, ve druhém, byť významově samozřejmě hlavním, pak na spletitost životních proudů a vztahů, již onen obraz symbolizuje. Hřebejk a Jarchovský dosud točili především komedie s více či méně vážnějším podtextem, tentokrát ale přicházejí s dramatem, které sice tu a tam utrousí drobnější zlidšťující vtípek, ovšem v jádru zůstává podívanou zcelá vážného druhu. A to poměrně ambiciózní: Vypráví o minulosti aniž by se jí věnovala byť jediným záběrem, a především hned několikrát změní směr a přelije své těžiště na jinou postavu/postavy, než kterým se věnovala doposud.
Vyvolává to pocity zvláštní, jistě ne libé všem (obzvlášť když příležitostně dojde na dialogy, které podráždí nejedno ucho, citlivé na „pravdaření“), ale pokud se na pozoruhodnou arytmii Růže dokážete naladit, odměnou vám bude zážitek přemýšleníhodný, vrstevnatý a v neposlední řadě konečně zcela současný: Vždyť tuzemská kolaborantsko-estábácko-emigrantská témata sice můžeme pravidelně vídat v televizních dokumentech, debatách a příležitostně i nějakém více či méně skandálním zpravodajství, ale vzpomenete si snad na nějaký film, který by se jimi nelacině zabýval?
A pak je tu ještě prostý faktor první signální. Ti, kdož měli Hřebejkovi za zlé, že jsou jeho filmy jakoby z jednoho vizuálního těsta, totiž tentokrát budou muset udržet zlý jazyk za zuby. Dosud tradičního kameramana Jana Malíře vystřídal Martin Šácha, který souběžně točil dvěma digitálními kamerami (často běžely i mimo akci a řada záběrů tak zachycuje herce když se jen tak courali po place nebo se soustředili mezi klapkami), což ve spojení s pečlivými hrátkami ve střižně a „světáckým“ šmrncem, jež obstarává fotogenické Švédsko, dává filmu svižný, moderní drajv. Trochu škoda snad jen hudby, o které se sice nedá říct, že by byla špatná, ale přeci jen má film vinou jejího místy až do truchliva vážného ladění trochu těžší zadek.
Co se obsazení týče, není žádným překvapením, že Martin Huba je velmi dobrý, Daniela Kolářová v příslušných pasážích až strhující a Lenka Vlasáková… no, už jste někdy viděli Lenku Vlasákovou hrát nedobře? Mimořádně zajímavým a odvážným tahem bylo obsazení světově proslulého fotografa Antonína Kratochvíla coby bohémského emigranta Bořka. Když odříkává své (rozuměj Jarchovského) věty, je sice evidentní, že není herec, to ale bohatě vynahrazuje neuchopitelná – nedobrovolně, a o to v tematickém rámci pocitvěji, prožitá – pravdivost. K tomu stačí jeden detailnější záběr jeho očí a jsme v hloubce, které by sebelepší herec těžko dosáhl.
Jeho protipólem je skutečný veterán Ladislav Chudík, který v roli zasloužilé estébácké svině působivě mísí nebezpečnou inteligenci s bezcharakterní věcností a aurou hada, o kterém víme, že v minulosti mnohokrát s radostí uštknul. Je báječné, že se Chudík notně po osmdesátce dočkal role, která alespoň v některých diváckých očích konečně přebije legendárního primáře Sovu. Z celého ansámblu výraznějí zaostává snad jen Milan Mikulčík, který nedokázal k (pravda, už od scénáře trochu zanedbané) postavě zetě najít žádný klíč.
Kawasakiho růže sice není květina bez kazu, ale je natolik samozřejmě nebojácná, pozoruhodná a svá, že by bylo hříchem ji v kinech opomenout. A jsem mimochodem velmi zvědavý, zda se jí podaří výraznější zářez na mezinárodním poli. Viděno z pragmatického hlediska totiž jde přesně o ten typ látky, na jaký všemožné poroty a akademie docela často slyší. Viděno z hlediska emocionálního by si to prostě zasloužila.
„Za každou lží se skrývá pravda a za ní pravda ještě hlubší."
OBSAH
Kdo může posuzovat minulé viny? Kdo je může odpouštět? Může jim čas obrousit hrany? Nebo pokání, jímž se viníci posléze pokusí spasit? Drama Jana Hřebejka podle Cenou Sazky oceněného scénáře Petra Jarchovského vytváří spletitý řetězec podobných otázek a nabízí celou škálu často protichůdných odpovědí. Středobod příběhu tvoří postava renomovaného psychiatra (Martin Huba), morální autority, který má u příležitosti výročí založení republiky získat významné státní ocenění. Právě připravovaný slavnostní akt se stane katalyzátorem událostí, které na povrch vyplaví hříchy minulosti, jež mu můžou zlomit vaz.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Hodně zajímavý a originální námět si pro nás Hřebejk připravil. Konečně se opět na chvíli odtrhl od komedií a natočil opravdu zajímavý film, který mě po historické části příliš nic neřekne, protože jsem v té době nežil a nemohl zažít nenávist vůči komunistickejm sráčům nebo zběhlíkům, ale na druhou stranu mu nádherně ukázal mysl obou stran. A to za to určitě stojí. Hodně tomu dopomáhají i samotné dialogy. Ze začátku to na nich sice příliš vidět není, ale od půlky filmu, kdy se film začne odehrávat i jinde než v Česku, to bude mít spád. Krom toho jsem byl i rád, že jako divák českého filmu jsem měl tu čest navštívit i jinou zem, než tu naši. Podstatný je ale stejně příběh, který je jasně daný a dost možná první vlašťovkou dalších příběhů, které se budou zaobírat podobnou tématikou do budoucna. Bůhví. Každopádně je to pro mě pořád lepší vysvětlení totalitního režimu, než když se ptám od mládí táty zdali by mi řek, kdo u nás v ulici byl komunistická špína. Odpověď jsem nikdy nedostal, protože nevěděl nebo se o tom nechtěl bavit. Já ale odpověď znát chtěl, chtěl jsem vědět, jak se ten člověk dneska má, co dělá, zdali uvažuje stejně jako tenkrát. Tady jsem konečně tu odpověď dostal. Sice ne přímo, ale částečně určitě. (Malarkey) 4*
Náš vztah s Hřebejkem je hodně bouřlivý. Z počátečního nadšení z jeho filmů se postupně vyklubalo velký zklamání z obsazování stále těch samých tváří a omýlání stokrát řečeného. Rozhodl jsem se tedy k nejvyššímu trestu, který může českého filmaře v naší zemi potkat, mým totálním bajkalem jeho filmů v kinech. Začátkem roku jsem na csfd slídil po lednových kino premiérách a narazil jsem na Kawasikoho růži, říkám si, co to asi bude za japonskou srágoru a kliknu na to a ejhle ono Hřebejk. Kouknu na herecký ansábl a málem jsem spadnul ze židle, žádná stará osvědčená partička, ale jména který buď ctím nebo vůbec neznám a tak bylo rozhodlo, říkám si Hřebejku, ty bejku, dám ti šanci a dokonce s takovou poctou, že tvůj film bude můj první kiňák roku 2010, tak snad to neposereš. A neposral !! Naopak, jedná se o bezkonkurečně nejlepšího "hřebejka" . Film má dva obrovsky silný momenty. První je výslech Chudíka jako bývalého StBáka, to jsem vzteky málem nezvlád a pan Chudík měl štěstí že jsem nebyl na place, protože kdyby jo, já bych mu jí snad vypálil, teda aby jste pochopili, ne panu Chudíkovi, toho si važím a mám ho rád, ale jeho postavě, kterou on zahrál naprosto přesně, tak jak občas slyšíme ty StBácký zmrdy v TV. S naprostým chladem, bez kapky emocí, lítosti a studu popisujou, jak lidem ničili životy, vztahy a působili jim ohromnou lidskou bolest. Druhý moment je scéna Danušky Kolářové v lese. To bylo prostě něco něuvěřitelnýho a paní Kolářová tím jen potvrdila, že patří mezi velké dámy českého filmu za svůj poctivý herecký přístup k nám obyčejným divákům. Samozřejmě na pochvalu jsou i všichni herci ( pana Hubu musím prostě jmenovat ) i neherci (zdravím PANA fotografa Kratochvíla ) Celkově na mě film zapůsobil neskutečně vyzrále, pravdivě s naprosto dokonalým koncem. Nezbývá než poděkovat za velký a silný filmový zážitek. (Enšpígl) 5*
Strašně silný námět, ale zpracování tak napolovic. Některé scény zase prozrazují Hřebejka, jak jsme ho znávali v časech Musíme si pomáhat. Jiné (hlavně scény rodinné) občas zavanou následky jeho nedávných zábavních kašírek. Hlavně úvod se tahá v bezpohlavní křeči a podivně afektovaných výrocích. V dalším průběhu vytane spousta zásadních otázek, které film dokáže zúročit tak na půl. Závěr symptomaticky uvízne mezi skvělým náznakem a doslovným patosem, který zachraňuje jen výtečný Huba. Z jeho úst totiž zní i násilné větné konstrukce hladce. Celkově bych tak Hřebejkův výtvor zařadil na třetí místo za Protektora a 3 sezóny v pekle. Přitom svým aktuálním námětem měla Kawasakiho růže brát na zteč zlato. Na film, který otevírá jedno z nejpalčivějších témat současnosti, totiž víc mluví, než skutečně říká. Ale nešť, respekt si Jarchovský i Hřebejk zase po letech zaslouží – už jen proto, že problém udavačství líčí komplexně. Kéž by však jejich snímek přinesl tak sugestivní očistec, jako německé Životy těch druhých. Pořád se je co učit. (Marigold) 3*
VELKÁ RECENZE
Pověst týmu Jarchovský-Jan Hřebejk|Hřebejk je vcelku ideálním příkladem v našich končinách tolik populární tradice úspěchu, který se neodpouští (nebo alespoň nadprůměrně kritizuje). Z ideologického hlediska si o některých jejich filmech můžete myslet cokoli (Pelíšky - idylkářské preokupační panoptikum; Pupendo - vyměklé zlehčování normalizace, Horem Pádem - téměř do bulvárna ztláskaný mix sociálních problematik, atp.), ale není možné odepřít jim nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku (at už pod produkční záštitou Ondřeje Trojana, nebo nyní Tomáše Hoffmana a Rudofa Biermanna) a významnou stopu, kterou pravidelně otiskují na mezinárodní scéně – v čele samozřejmě s oscarovou nominací za Musíme si pomáhat. Za sebe cítím potřebu říct, že právě tohle kolaborantsko-holocaustí polodrama považuji za jejich suverénně nejvydařenější film… a čerstvě rozkvetlou Kawasakiho růži za nejlepší kousek, který natočili od té doby.
Přímočarý popis jejího (ano, jednotné číslo - ta růže) děje může znít poměrně banálně: Pozvolna se tu v sérii konfrontací, odhalení a setkání rozkrývá historie rodiny Joskových, tvořené především otcem (Martin Huba), matkou (Daniela Kolářová), dcerou (Lenka Vlasáková) a tchánem (Milan Mikulčík). Otec je bývalým disidentem a chartistou, a dnešním významným psychiatrem, který má být zanedlouho za své zásluhy vyznamenán. Všechno se zdá být v nejlepším pořádku. Jenže zeť, který má s taťuldou evidentně nemalé osobní rozepře, odhalí v jeho minulosti stíny, které byly dlouhá desetiletí zapomenuty/potlačeny. Až pak začneme pozvolna chápat, proč se na této nečernobílé šachovnici vyskytují i figury jako je ve Švédsku žijící emigrant Bořek (Antonín Kratochvíl), který před nějakými třiceti lety…
Název snímku v prvním plánu poukazuje na kresbu, kterou zhuba ve dvou třetinách vytvoří japonský malíř, ve druhém, byť významově samozřejmě hlavním, pak na spletitost životních proudů a vztahů, již onen obraz symbolizuje. Hřebejk a Jarchovský dosud točili především komedie s více či méně vážnějším podtextem, tentokrát ale přicházejí s dramatem, které sice tu a tam utrousí drobnější zlidšťující vtípek, ovšem v jádru zůstává podívanou zcelá vážného druhu. A to poměrně ambiciózní: Vypráví o minulosti aniž by se jí věnovala byť jediným záběrem, a především hned několikrát změní směr a přelije své těžiště na jinou postavu/postavy, než kterým se věnovala doposud.
Vyvolává to pocity zvláštní, jistě ne libé všem (obzvlášť když příležitostně dojde na dialogy, které podráždí nejedno ucho, citlivé na „pravdaření“), ale pokud se na pozoruhodnou arytmii Růže dokážete naladit, odměnou vám bude zážitek přemýšleníhodný, vrstevnatý a v neposlední řadě konečně zcela současný: Vždyť tuzemská kolaborantsko-estábácko-emigrantská témata sice můžeme pravidelně vídat v televizních dokumentech, debatách a příležitostně i nějakém více či méně skandálním zpravodajství, ale vzpomenete si snad na nějaký film, který by se jimi nelacině zabýval?
A pak je tu ještě prostý faktor první signální. Ti, kdož měli Hřebejkovi za zlé, že jsou jeho filmy jakoby z jednoho vizuálního těsta, totiž tentokrát budou muset udržet zlý jazyk za zuby. Dosud tradičního kameramana Jana Malíře vystřídal Martin Šácha, který souběžně točil dvěma digitálními kamerami (často běžely i mimo akci a řada záběrů tak zachycuje herce když se jen tak courali po place nebo se soustředili mezi klapkami), což ve spojení s pečlivými hrátkami ve střižně a „světáckým“ šmrncem, jež obstarává fotogenické Švédsko, dává filmu svižný, moderní drajv. Trochu škoda snad jen hudby, o které se sice nedá říct, že by byla špatná, ale přeci jen má film vinou jejího místy až do truchliva vážného ladění trochu těžší zadek.
Co se obsazení týče, není žádným překvapením, že Martin Huba je velmi dobrý, Daniela Kolářová v příslušných pasážích až strhující a Lenka Vlasáková… no, už jste někdy viděli Lenku Vlasákovou hrát nedobře? Mimořádně zajímavým a odvážným tahem bylo obsazení světově proslulého fotografa Antonína Kratochvíla coby bohémského emigranta Bořka. Když odříkává své (rozuměj Jarchovského) věty, je sice evidentní, že není herec, to ale bohatě vynahrazuje neuchopitelná – nedobrovolně, a o to v tematickém rámci pocitvěji, prožitá – pravdivost. K tomu stačí jeden detailnější záběr jeho očí a jsme v hloubce, které by sebelepší herec těžko dosáhl.
Jeho protipólem je skutečný veterán Ladislav Chudík, který v roli zasloužilé estébácké svině působivě mísí nebezpečnou inteligenci s bezcharakterní věcností a aurou hada, o kterém víme, že v minulosti mnohokrát s radostí uštknul. Je báječné, že se Chudík notně po osmdesátce dočkal role, která alespoň v některých diváckých očích konečně přebije legendárního primáře Sovu. Z celého ansámblu výraznějí zaostává snad jen Milan Mikulčík, který nedokázal k (pravda, už od scénáře trochu zanedbané) postavě zetě najít žádný klíč.
Kawasakiho růže sice není květina bez kazu, ale je natolik samozřejmě nebojácná, pozoruhodná a svá, že by bylo hříchem ji v kinech opomenout. A jsem mimochodem velmi zvědavý, zda se jí podaří výraznější zářez na mezinárodním poli. Viděno z pragmatického hlediska totiž jde přesně o ten typ látky, na jaký všemožné poroty a akademie docela často slyší. Viděno z hlediska emocionálního by si to prostě zasloužila.
Postavy a obsazení
• Lenka Vlasáková - Lucie
• Milan Mikulčík - Luděk
• Martin Huba - Pavel
• Daniela Kolářová - Jana
• Antonín Kratochvíl - Bořek
• Anna Šimonová - Bára
• Petra Hřebíčková - Radka
• Martin Schulz - Martin
• Ladislav Chudík - Kafka
Ocenění:
European Film Awards
2010 - Aleš Březina (Nejlepší hudba) (nominace)
Český lev
2009 - Ladislav Chudík (Nejlepší vedlejší herec)
2009 - Daniela Kolářová (Nejlepší vedlejší herečka)
2009 - Nejlepší film (nominace)
2009 - Jan Hřebejk (Nejlepší režie) (nominace)
2009 - Martin Huba (Nejlepší herec) (nominace)
2009 - Lenka Vlasáková (Nejlepší herečka) (nominace)
2009 - Antonín Kratochvíl (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2009 - Petr Jarchovský (Nejlepší scénář) (nominace)
2009 - Nejlepší střih (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.12.2009 Bontonfilm
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 10.5.2010 (DVD) Bontonfilm
Poprvé na DVD: 10.5.2010 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 15 308 338
Návštěvnost v ČR 166 697
• Lenka Vlasáková - Lucie
• Milan Mikulčík - Luděk
• Martin Huba - Pavel
• Daniela Kolářová - Jana
• Antonín Kratochvíl - Bořek
• Anna Šimonová - Bára
• Petra Hřebíčková - Radka
• Martin Schulz - Martin
• Ladislav Chudík - Kafka
Ocenění:
European Film Awards
2010 - Aleš Březina (Nejlepší hudba) (nominace)
Český lev
2009 - Ladislav Chudík (Nejlepší vedlejší herec)
2009 - Daniela Kolářová (Nejlepší vedlejší herečka)
2009 - Nejlepší film (nominace)
2009 - Jan Hřebejk (Nejlepší režie) (nominace)
2009 - Martin Huba (Nejlepší herec) (nominace)
2009 - Lenka Vlasáková (Nejlepší herečka) (nominace)
2009 - Antonín Kratochvíl (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2009 - Petr Jarchovský (Nejlepší scénář) (nominace)
2009 - Nejlepší střih (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.12.2009 Bontonfilm
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 10.5.2010 (DVD) Bontonfilm
Poprvé na DVD: 10.5.2010 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 15 308 338
Návštěvnost v ČR 166 697
Tvůrci a herci
Jan Hřebejk (Režie), Rudolf Biermann (Produkce), Tomáš Hoffman (Produkce), Aleš Březina (Hudba), Martin Šácha (Kamera), Vladimír Barák (Střih), Mirka Hyzíková (Casting), Milan Býček (Scénografie), Katarína Štrbová-Bieliková (Kostýmy), Michal Holubec (Zvuk), Zdeněk Klika (Masky), Petr Jarchovský (Scénář), Lenka Vlasáková (Herec), Daniela Kolářová (Herec), Martin Huba (Herec), Milan Mikulčík (Herec), Antonín Kratochvíl (Herec), Petra Hřebíčková (Herec), Ladislav Chudík (Herec), Martin Schulz (Herec), Anna Šimonová (Herec), Isao Onoda (Herec), Ladislav Smoček (Herec), Vladimír Kulhavý (Herec), Zuzana Šavrdová (Herec), Josef Pařenica (Herec), Vladimír Stočes (Herec), Jan Urban (Herec), Petr Kožušník (Herec), Zdeněk Klika (Herec)
2009/95/Česko/Drama
Zajímavost k filmu
- Zástupce české kinematografie v oscarovém klání za rok 2010, nepostoupil do závěrečné nominace. Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) mu při výběru dala přednost před snímky Kuky se vrací a 3 sezóny v pekle.
- Snímek získal své první ocenění ještě před první klapkou, neboť byl jeho scénář oceněn 1. cenou Sazky.
- Původně režisér Hřebejk uvažoval, že by do hlavních rolí obsadil kolegy-režiséry. Váženého profesora měl hrát Jiří Menzel, emigranta Jan Němec a bývalého estébáka Jiří Krejčík. Němec nabídku odmítl okamžitě, Menzel vzápětí, proto Krejčíka už ani neoslovil.
- Cena Český lev 2009: nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli (Daniela Kolářová), nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Ladislav Chudík). Nominace na Českého lva 2009: film, režie, scénář, střih, hlavní mužský herecký výkon, hlavní ženský herecký výkon.
- Snímek získal na filmovém festivalu Berlinale cenu za nejlepší film nesoutěžní sekce Panorama. Tuto cenu vyhlásila ekumenická porota. Druhé ocenění, které si z Berlína film odvezl, získal od Mezinárodní konfederace uměleckého a esejistického filmu (CICAE).
- Kawasakiho ruža je najzložitejšia japonská skladačka z papiera. Preto je názov filmu metafora, ktorou chceli tvorcovia podčiarknuť zložité skladanie príbehu.
- Při natáčení Kawasakiho růže používá Hřebejkův filmový štáb poprvé digitální technologii a snímá na 2 kamery. Odpadá tak tradiční omezení filmovou surovinou a lze tak točit i scény, které nejsou nezbytné, vznikají varianty, ke kterým by režisér nepřistupoval, pokud by byl limitován materiálem.
- Natáčení Kawasakiho růže bylo zahájeno 7. června 2009 ve švédském Göteborgu. „Švédsko byla přímá inspirace k filmu. Pro Švédsko byl tento film napsán,“ říká režisér filmu. Před několika lety odcestoval Petr Jarchovský na Göteborský filmový festival, a když se tam po roce vypravili již společně s Janem Hřebejkem, seznámili jsme se s celou komunitou místního uměleckého centra. Budova göteborgských výtvarníků, ve kterém umělci pracují, ale i bydlí, byla pro tvůrce natolik jedinečným a fotogenickým místem s obrovským geniem locii, s unikátním výhledem na město, přístav a otevřený mořský horizont, že se tato lokace stala ideálním místem pro natáčení. Nabízela dokonalé spojení typicky městské architektury s přírodou a scénář filmu tak mohl být napsán pro existující reálie. Natáčení ve Švédsku štáb ukončil 17. června a až do 22. července pokračoval v českých lokacích.
- Snímek získal své první ocenění ještě před první klapkou, neboť byl jeho scénář oceněn 1. cenou Sazky.
- Původně režisér Hřebejk uvažoval, že by do hlavních rolí obsadil kolegy-režiséry. Váženého profesora měl hrát Jiří Menzel, emigranta Jan Němec a bývalého estébáka Jiří Krejčík. Němec nabídku odmítl okamžitě, Menzel vzápětí, proto Krejčíka už ani neoslovil.
- Cena Český lev 2009: nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli (Daniela Kolářová), nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Ladislav Chudík). Nominace na Českého lva 2009: film, režie, scénář, střih, hlavní mužský herecký výkon, hlavní ženský herecký výkon.
- Snímek získal na filmovém festivalu Berlinale cenu za nejlepší film nesoutěžní sekce Panorama. Tuto cenu vyhlásila ekumenická porota. Druhé ocenění, které si z Berlína film odvezl, získal od Mezinárodní konfederace uměleckého a esejistického filmu (CICAE).
- Kawasakiho ruža je najzložitejšia japonská skladačka z papiera. Preto je názov filmu metafora, ktorou chceli tvorcovia podčiarknuť zložité skladanie príbehu.
- Při natáčení Kawasakiho růže používá Hřebejkův filmový štáb poprvé digitální technologii a snímá na 2 kamery. Odpadá tak tradiční omezení filmovou surovinou a lze tak točit i scény, které nejsou nezbytné, vznikají varianty, ke kterým by režisér nepřistupoval, pokud by byl limitován materiálem.
- Natáčení Kawasakiho růže bylo zahájeno 7. června 2009 ve švédském Göteborgu. „Švédsko byla přímá inspirace k filmu. Pro Švédsko byl tento film napsán,“ říká režisér filmu. Před několika lety odcestoval Petr Jarchovský na Göteborský filmový festival, a když se tam po roce vypravili již společně s Janem Hřebejkem, seznámili jsme se s celou komunitou místního uměleckého centra. Budova göteborgských výtvarníků, ve kterém umělci pracují, ale i bydlí, byla pro tvůrce natolik jedinečným a fotogenickým místem s obrovským geniem locii, s unikátním výhledem na město, přístav a otevřený mořský horizont, že se tato lokace stala ideálním místem pro natáčení. Nabízela dokonalé spojení typicky městské architektury s přírodou a scénář filmu tak mohl být napsán pro existující reálie. Natáčení ve Švédsku štáb ukončil 17. června a až do 22. července pokračoval v českých lokacích.
Odkazy
Hrají:
Lenka Vlasáková, Milan Mikulčík, Martin Huba, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Anna Šimonová, Petra Hřebíčková, Martin Schulz, Ladislav Chudík, Ladislav Smoček, Isao Onoda, Vladimír Kulhavý, Josef Pařenica, Jan Urban, Zuzana Šavrdová, Gambold Dalajn, Minka Jakerson, Vladimír Stočes, Petr Kožušník