Něžné vlny / Něžné vlny (2013/96/Česko/Komedie, Romantický) 61%
13.11.2023 00:40
JEDNOU VĚTOU
„Píše se rok 1989 a Vojta musí změnit běh dějin v příběhu první velké lásky.“
OBSAH
Sympatický Vojta je nesmělý a jeho rodina praštěná. Cholerický tatínek, který kdysi nepřeplaval kanál La Manche, z něj chce mít závodního plavce a milující maminka, bývalá hvězda dětské lední revue, vidí v synovi talentovaného pianistu. Jenže Vojta má docela jiné priority - především rusovlasou spolužačku Elu, okouzlující akvabelu, která už v listopadu odjede do vysněné Paříže. Jestli Vojta rychle nepodnikne něco opravdu zásadního, zmizí mu Ela navždy za železnou oponou. Píše se totiž rok 1989.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Z Jiřího Vejdělka se stal velmi schopný režisér, který se umí obklopit velmi solidními spolupracovníky. O tom žádná. Jiří Vejdělek nicméně v Mužích v nadějích a tady dokázal, že schopným scénáristou není. Koncept únikové zábavy dostal v jeho hlavě červenou, jenže on chce i dál šlapat na plyn, takže na diváka čeká další slušný direkt. Něžné vlny kladou důraz na hřejivé a laskavé vyprávění. Nemám nic proti. Jenže hřejivé ani laskavé nejsou. Možná to splňuje kamera Vladimíra Smutného, tvůrce za kamerou však nikoliv. Téma chlapecké první lásky mě nechalo zcela chladným (určitě za to může i nejstarší představitel hlavního hrdiny Robert Cejnar) a Vejdělkova neschopnost přinést dramaticky nosný příběh. Politické souvislosti mi přišli děsně nezajímavé (náhody na Národní třídě mě spíš iritovaly), roztomilých epizodek bylo pohříchu málo. A ta lidskost z těch NAŠICH luhů a hájů má jaksi k příjemnému relaxu daleko. Pro mě osobně bezkrevné!! Příště prosím podle cizího scénáře.. (castor) 2*
Překvapivě škatulkovité, nepatrně zkratkovité a přesto jako celek neodolatelné. Jiří Vejdělek sešívá jednotlivé eskapády hlavních i vedlejších postav ne snad přímo horkou jehlou, ale spěch je ze scénáře často patrný i tak. Zachraňuje ho patřičně kouzelná Lucie Šteflová, lehce dřevěný, ale paradoxně tím spíš uvěřitelný Robert Cejnar a hlavně chameleon Hynek Čermák, který dokáže dokonale prodat i tu nejočividnější hlášku. A jak se tak celá úsměvná podívaná chýlí k závěru, úsměv mi v oněch skutečně Něžných momentech ne a ne slézt z tváře. Jakmile se totiž ústřední melodie rozehraje na klavír v plné parádě, potisící si uvědomím, že nostalgické příběhy o prvních láskách mě dokážou položit na lopatky už pěkných pár let a očividně se na tom nic nehodlá měnit. (novoten) 4*
Vejdělek na vlnách "menzelovské" poetiky v nepoetických časech socialismu. Jiří Vejdělek točit filmy umí a jeho snímek je vzdálenou ozvěnou Menzelových děl. Svůj snímek o dospívajícím mladíkovi opatřil pěknou, pohádkově barvitou kamerou Vladimíra Smutného, která spolu s hudbou Miloše Krkošky vytváří celek, který vyprávění dodává na náladě. A náladu mají postavy vesměs pozitivní. Největším mrzoutem je tatínek Hynka Čermáka, který ze selhání zdolat kanál La Manche, viní Rusáky, kteří republice nikdy nepřinesli víc než houby. A skutečně. Až to bouchlo v Černobylu, vyrostly radioaktivní houby. Stačí aby ale posekal fůru dříví a je zase ticho po pěšině. To maminka Táni Pauhofové neklesá na mysli nikdy. Muži z okolí za ní pálí, ona ale zůstává věrná svému manželi. A pak zde máme jejich syna Vojtu, možná budoucí pianista, ale jeho pozornost od hudebního nástroje odvádí zrzavá spolužačka Ela, nad kterou masturbuje, až se otřásá dům. A tím se dostávám k nejmenšímu pozitivu filmu a tím je křečovitě naroubovaný humor, který skoro nemá co říct ani nabídnout a je nasoukán do řady miniscének, které mají nesouvisející ráz. Vejdělkovi zřejmě humor bez pointy přijde kvalitní, ale zasmát se něčemu ve filmu byl nadlidský úkol. Humor neobstaraly ani postavy na míru vzaté - Budař, Kopta, Dyk. Příliš se neosvědčilo, přinejmenším to bylo originální, spojení humoru s historickými událostmi (viz scéna s policejním kordonem na Albertově náměstí o 17 listopadu+radioaktivní houby). U řady postav je cítit příjemný "hrabalovský" rozměr tak dobře známý z filmů Jiřího Menzela. Odkazy na nošení sluchátek, staromódně gentlemanský lékař Jana Hartla, cudná erotika a další drobnosti, toho si všimne jen skutečný znalec a ocení to. Herci hrají v pohodě. U Čermáka s Budařem vlasový prost nahradily příčesky, které jsou nepřirozené. Hlavního hrdinu vyprávění ztvárnili dva různí herci: v dětství Jan Maršál, pubertální věk obstaral neznámý a Maršálovi nepodobný Robert Cejnar. S jeho postavou se dostaneme až do osudného listopadu 1989. Amatérsky instruované scény z revolučních dní mnoho povyku nenadělají, o nic lépe si nevede ani příliš uměle působící Spartakiáda přenášená televizí. Stylizovaným a roztomile zahraným postavám a režii, která příjemně protéká po poetické vlně a naráží na proud kompaktnějších i realističtějších filmů z tohoto období, se divák vyhýbat nemusí. 60% (kongik) 3*
VELKÁ RECENZE
Je to nejspíš shoda různých okolností, ale nejlepší komedie jsme v Česku (-oslovensku) natáčeli za totality. To období je umělecky inspirativní dnes už z jiných důvodů, ale pořád se v něm odehrávají některé z nejpodařenějších veseloher, podle principu humoru spojeného se strádáním.
Mladý Vojta Hrdlička (Robert Cejnar) přitom sám již v úvodu naznačí, že právě on je nějakým způsobem zodpovědný za úspěch sametové revoluce. Jak k tomu došlo? Na vysvětlení si počkáme! Nejdřív je potřeba projít si jeho dětstvím poznamenaným touhou jeho otce (Hynek Čermák) i matky (Taťjana Medvecká), aby naplnil jejich ambice. To se ví, že by nás nebavily pohodové příhody někoho, kdo bude dělat svým rodičům samou radost. Vojtu v životě pronásleduje stejná smůla, jaká postihla především tatínka. Alespoň mu v něm zůstalo jedno velké štěstí, totiž spolužačka Nela (Lucie Šteflová). S Vojtou se sbližuje i přes jeho neohrabanost a jak se míjejí léta, blíží se chvíle, kdy se z nich stanou milenci. Chlapec se pouze bojí, aby mu Nela nezmizela v Paříži, jak to udělala její matka…
Je jasné, čím se nový výtvor režiséra Jiřího Vejdělka snaží být, totiž pokračovatelem nejrůznějších „šabachovin“, které, jak se zdá, nezmizely ani po uměleckém odklonu Jana Hřebejka. Stejně jako ony se věnuje rodinám nespokojeným se státní mocí a jejími poskoky, neschopných doopravdy se bránit ústrkům, ale – v případě mladé generace – přijímajících je s nadsázkou. Možným záporem Něžných vln, jakkoliv to může znít cynicky, je ovšem to, jak málo se legraci snaží vyvážit doopravdy vážným, možná dokonce tragickým podtónem, jenž by zdůraznil skutečnou tehdejší nesnesitelnost. Můžeme se možná spokojit s tátovými depresemi, i když s tou výhradou, že on je typem prostého muže, u něhož je i chandra s trochou naší škodolibosti roztomilá.
Snad ani jeden z vtipů nevyznívá naprázdno. Bohužel jich mnoho stojí na starém známém slovním humoru, případně na drobných, takřka sitkomových kiksech, na jejichž volnou provázanost upozorňuje i nenadálý střih z Vojtova dětství k dospívání. Scény, v nichž jsou reinterpretovány události ze 17. listopadu 1989 pak vypadají trochu jako ukázka z televizní estrády. Duchaplná zábava se nekoná. Vejdělkův scénář nicméně přichází neustále na nové šaškárny v tom pozitivním smyslu slova. Kvantita tak místy supluje kvalitu. Ledacos vylepší také sympatické a nekomplikované postavy ve všech hlavních úlohách.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Dospělý Vojta Hrdlička vzpomíná na svou první lásku. V listopadu 1989 zásadně ovlivnil průběh tehdejších historických událostí. Aby ovšem všechno náležitě popsal, musí se vrátit až do okamžiku svého zplození... Vojtově příští mamince Johance zničilo těhotenství slibnou krasobruslařskou kariéru. Začala pracovat jako uvaděčka v místním kině. Vojtův otec Jan pracoval jako lesní dělník, ale amatérsky se věnoval plavání. Rozhodl se přeplavat kanál La Manche. Jeho sen však skončil debaklem: bouře nicnetušícího plavce zahnala zpátky k francouzským břehům a po mnohahodinovém úsilí se zcela vyčerpaný dostal na stejné místo, z něhož vyrazil. Trapný neúspěch komentoval k pobavení sousedů i filmový týdeník... Otec hodí synka do ledové vody, aby se naučil plavat. Chlapec se ovšem málem utopí a od té doby se vody bojí. Rodina bydlí v idylickém domku u řeky. Na návštěvy k nim dochází profesor Lipský, disident, který musel zanechat lékařské praxe a živí se jako metař. Díky noblesnímu, vzdělanému doktorovi se Vojta zamiluje do klavírní hry. Československo okupují vojska Varšavské smlouvy. Do třídy přijde nová spolužačka, rusovláska Ela. Všichni kluci ji obdivují a třídní vůdce Gusta Ticháček si na ni hned začne dělat nárok. Vojta se do Ely okamžitě zamiluje, nedělá si však žádné naděje. Je outsiderem a všichni se mu pošklebují. Matka z něj totiž chce mít slavného klavíristu, a tak se nesmí přepínat. Do městečka se přistěhuje mladý klavírní virtuos Aleš Vála. Profesor Lipský mu léčí průdušky. Aleš podepsal Chartu a ohrozil tak svou slibnou kariéru. Johanka sympatickému mladíkovi zařídí místo promítače. Světáckému umělci se mladá žena líbí. Vojta se začne zajímat o sex. V místní knihovně tajně uzme Ovidiovo Umění milovat. Zkoumá taje francouzského polibku. Johanka dá manželovi ultimátum: dokud synovi nekoupí klavír, nebude s ním spát. Brzy dosáhne svého a Vojta může cvičit doma. Otec si jeho hudebního nadání vůbec neváží. Byl by raději, kdyby se Vojta věnoval sportu. Při školním cvičení civilní obrany se chlapec málem udusí v plynové masce. Zato se sblíží s Elou. Dívka ho totiž vyloví z vody, kam spadl, když ji sledoval u řeky. Vezme promáčeného Vojtu k sobě domů, aby se usušil. Vychovává ji babička. Její maminku, která byla iluzionistkou, prý během zájezdu na Montmartru srazil autobus. Otec trénuje místní akvabely, mezi nimi i Elu. Synem pohrdá. Sám propadá občasným záchvatům zuřivosti. Johanka se stará o to, aby si je vybíjel při štípání dřeva; sousedi tak mají stále dostatek paliva. Děti nacvičují na spartakiádu. Vojta se dostane až na Strahov, ale celou sestavu poplete. Rodiče to zděšeně sledují v televizi. Otec si zoufá: po jeho plaveckém debaklu udělal rodině veřejnou ostudu i syn. Vojta dospívá. Pořád se kamarádí s Elou a bojí se vody. A spolužák Gusta ho dál zesměšňuje. Johanka chce, aby manžel znovu zkusil přeplavat La Manche. Ví, že jinak se svých frustrací nezbaví. Aleš připravuje Vojtu na přijímačky na konzervatoř. Prozradí mládenci, že hudba funguje na holky jako afrodisiakum. Otec však syna stále ponižuje. Vojta sní o Ele. V noci nic netuše budí rodiče energickou masturbací na vrzající posteli. Neudělá pak zkoušky na konzervatoř kvůli ruce, namožené nezvyklou činností. Listonoš Beznoska tajně miluje Johanku. Spolu s Gustovým otcem Ticháčkem, s nímž chodí na ryby, pošlou na Jana udání, takže plavec nedostane výjezdní doložku. Se snem o pokoření La Manche je konec. Jan propadne apatii. Manželka má o něj starost. Po výbuchu atomové elektrárny v Černobylu je les plný obřích hub. Maminka s Vojtou je nadšeně nakládají. V létě 1989 se otec trochu vzpamatuje z apatie. Požádá syna, aby mu něco zahrál. Když se ovšem dozví, že skladbu složil Rus Čajkovskij, zase upadne do netečnosti. Beznoska s Ticháčkem napíšou další udavačský dopis. Vojta a Ela vidí ve filmovém týdeníku reportáž z „vykřičené“ Paříže. Dívka v ní zahlédne svoji matku jako tanečnici. Zjistí tak, že jí babička lhala a že maminka emigrovala. Jan dostane anonymní dopis, týkající se údajného vztahu Johanky a Aleše. Najde nevinnou dvojici v promítací kabině a klavíristu ztluče. Ve vzteku rozštípe manželskou postel. Zavře se na půdě a zazdí vchod. Starostlivá Johanka mu posílá jídlo po synovi, který na půdu leze zvenku po žebříku. Ela se svěří Vojtovi, že ji Gusta vůbec nezajímá. Miluje jen jeho. Zatelefonuje jí matka z Paříže. Aleš a profesor Lipský se rozhodnou vytrestat práskače Beznosku. Nechají ho ukrást lahvičku, údajně obsahující parfém s neodolatelným účinkem na ženy. Navoněný listonoš se pokusí svést Johanku, ale vůně z „parfému“ přiláká Lipského včely a nešťastník musí prchat. Gusta donese do školy otcovy pornočasopisy. Učitelé je zabaví a ve sborovně si pak pokrytecky užívají „západní erotiku“. Provinilec zbije Vojtu v domnění, že vše zavinil on. Je vyhozen ze školy. Ela s družstvem akvabel, které nyní trénuje její babička, občas cestuje do ciziny. Byla v Berlíně a nyní je na řadě Paříž. Rozhodne se emigrovat za matkou a řekne to Vojtovi. Aleš vezme Vojtu do Prahy, kam jede s Lipským na demonstraci. Je 17. listopadu 1989. Klavírista půjčí mládenci svůj pražský byt, aby se v něm mohl „rozloučit“ s milovanou Elou. Tu ovšem zdrží prudérní babička. Dívka nakonec uteče a dostaví se do Alešova bytu v noční košili. Vojta se cestou na rande připlete na Národní třídě mezi demonstrující a policejní kordón. Mimoděk podnítí „slavné“ události: inspiruje studentská hesla o holých rukou a karafiáty se svíčkami, jež nesl na schůzku, poslouží demonstrantům při pokojném protestu proti ozbrojencům. Mezi policisty Vojta zahlédne Gustu. Když dojde k řeži, Aleš a Lipský dostanou svého chráněnce do bezpečí. Jan na půdě sleduje německou televizi. V záběrech z Národní třídy zahlédne mezi bitými studenty svého syna. Rozboří zeď a konečně sleze dolů k vyděšené manželce. Aleš s Lipským dovedou Vojtu, který byl lehce zraněn na hlavě, do klavíristova bytu. Tam na mládence čeká Ela. Mladí lidé jsou rozpačití, Vojta však navodí správnou atmosféru klavírní hrou. Pak se pomilují. Mladí milenci se loučí na nádraží u vlaku do Paříže. Setkají se tam s Vojtovými rodiči, kteří přijeli do Prahy podpořit revoluci. Dospělý Vojta přiznává, že po ráně utržené na Národní třídě možná není úplně spolehlivým vypravěčem. Otec nakonec přece jen přeplave kanál La Manche. Na anglickém břehu ho vítají Johanka, Vojta a Ela.
O FILMU
„Něžné vlny jsou příběhem první osudové lásky. Zatímco Ženy v pokušení a Muže v naději jsem psal a točil už jako někdo, kdo za sebou přeci jen má pár milostných zkušeností, Něžné vlny jsou vzpomínkou na mé dětství a dospívání, tedy dobu, kdy jsem byl dosud nepolíbený a ve věcech lásky ještě pouhý samouk,“ představuje svůj nový film scenárista a režisér Jiří Vejdělek. „Možná proto jsou oproti předcházejícím peprným a pikantním komediím přeci jen jemnější, laskavější a jak název napovídá, něžnější,“ dodává režisér, který Něžnými vlnami navazuje na své úspěšné příběhy o lásce a naději, které se nikdy nesmíme vzdát.
„Věřím, že se mi Něžnými vlnami podaří diváky okouzlit stejně tak jako mě kdysi svým vlnami okouzlila moje první láska,“ říká Jiří Vejdělek. „Byl bych rád, kdyby naše nová komedie divákům polechtala bránici, rozněžnila srdce, oči naplnila krásou a hlavu myšlenkou, že s námi strávili příjemný čas, a že alespoň na dvě hodiny mohli pustit své starosti k vodě.“
Příběh aneb co se děje pod sukní
Něžné vlny jsou o první lásce. O všech těch úskalích, kdy se zamilovanost objevuje v našem životě jako něco nového nepoznaného, o všech trapasech, které ji provázejí i o tom, že na tu první lásku se nikdy nezapomíná. Něžné vlny nás vrací do časů nedávno minulých, kdy život se zdál být beznadějný a přece plný snů a lidských radostí. „První zamilovanost si nevybírá a uhodí, kdy se jí zachce, bez ohledu na stávající politický režim. Mně, stejně jako celé mé generaci, bylo souzeno, aby naše první láska byla láskou za časů totality. Mne ale stejně vždycky víc zajímalo, co se skrývá za oponou dívčích sukní, než co se zrovna děje na jevišti dějin. Takže politiku v Něžných vlnách nenajdete. Spíš než přednáškou z historie, jsou Něžné vlny kronikou milostných karambolů a trapasů. Jak mých vlastních, tak těch, kterými mě počastovali mí rodiče. Není divu, schopnost náležitě se ztrapnit, je v naší rodině po generace dědičná. A já jsem v této oblasti naprostý šampión,“ vysvětluje tvůrce časové ukotvení nového příběhu.
Jak vznikali ti krásní blázni… Hrdličkovi
Lesní dělník Jan Hrdlička poctivě trénoval, aby se mu podařilo uskutečnit svůj velký sen - překonat kanál La Manche. „Můj filmový tatínek má v Něžných vlnách velký sen - přeplavat kanál La Manche. To je fantazie, ve které se odráží má vlastní touha, kterou ale cítím i v mnohých lidech kolem, dokázat něco výjimečného, překonat sám sebe a naplnit své sny bez ohledu na to, kolik lidí v okolí vás kvůli tomu považuje za blázna a kolik překážek musíte překonat a kolika rozbouřenými vlnami musíte proplavat,“ vysvětluje Jiří Vejdělek.
Lesní dělník Jan Hrdlička je trochu pruďas a trochu ten krásný hrabalovský blázen. Jeho představitel Hynek Čermák je naopak klidný typ, ale postava si získala jeho sympatie: „Na něm je přitažlivá ta zaujatost, ta jasná černobílost, ta jednoduchost toho, co je dobré a co je špatné. Tenhle chlap nemá pochyby o tom, co je dobře a co je špatně, což je úplně skvělý stav a bylo fajn se do něj vžít,“ říká herec.
Je jasné, že dostat do vody Jana Hrdličku, nebyl problém, ale jak dostat do vody Hynka Čermáka? Byly tam scény, které dělal nerad? „Nerad, to je špatné slovo, ale Jirka se mě před natáčením ptal, jestli umím plavat, tak samozřejmě jsem řekl: umím. Ale nenapadlo mě, že otázka umíš plavat, měla být položená jako spíš: uplaveš kilometr kraulem v šestnáctistupňové vodě…?A to je trošku něco jiného. Tak to jsem byl hodně překvapený, ale musím říct, že během natáčení jsem se toho kraula skoro naučil a budu ho dál pilovat,“ přiznává herec. Jak už bylo řečeno, v hlavní roli je ve filmu krásná a povznášející záležitost zvaná „první láska“. Nicméně…
„Něžné vlny nejsou jen o první lásce, ale také o lásce manželské a rodičovské a také o mužském přátelství a spojenectví, které dokáže zatočit se syčáky v okolí,“ připomíná režisér. „Mě bavila a fascinovala ta Jirkova něžná představa o mamince, protože těch představ o maminkách je hodně, já sama mám taky úplně jinou a diametrálně odlišnou představu o maminkách. Ale ta Jirkova maminka byla něžná, romantická, příjemná a taková starostlivá a citlivá. A ve mně se asi otevřelo takové to něžné a romantické, což běžně až tak nemám a bylo mi to velmi blízké. Měla jsem pocit, že takového něčeho jsem neměla možnost se ještě ve svojí branži dotknout, a tak jsem si řekla, že tohle bude velká výzva a že do toho ráda půjdu,“ vzpomíná herečka Táňa Pauhofová, na první setkání s rolí.
„Vztah tatínka s jeho ženou je úplně kouzelně vykreslený. To pro mě bylo inspirativní, ten pohled na takové to manželství, o němž si říkáte: oni jsou spolu 50 let a vy se ptáte - proboha, jak to udělali? A díky tomuto filmu a tomuto filmovému manželství jsem se potkal s Táňou Pauhofovou a to mimochodem taky stálo za to…“ souhlasí Hynek Čermák.
„Jedna z nejpříjemnějších věcí na natáčení pro mě bylo setkání s Hynkem a práce s ním. Protože on je pro mě symbolem chlapa, s nímž má žena pocit, že se má o co opřít a má se ke komu schoulit. A na druhé straně do té postavy Hynek dal tu dvojlomnost - i přestože postava tatínka je opravdu velmi impulsivní a lehce ztratí nervy, je to zároveň velký snílek a romantik a je něžná duše. A Hynek to má očích, to něžné a krásné. Já si myslím, že nám to absolutně fungovalo a byla jsem skutečně nadšená, že můžeme spolu dělat základ rodiny pro toho našeho filmového syna,“ říká Táňa Pauhofová.
Jak najít ňoumu…
Natočil režisér Jiří Vejdělek příběh o sobě? Tak trochu ano, ale velkou roli v tom hraje samozřejmě autorská licence. Jiří Vejdělek je známým fabulátorem, a tak mu jen můžeme nebo nemusíme věřit, když říká: „Některé epizody jsou ve filmu dost podobné tomu, jak se opravdu odehrály, jiné jsem komediálně nadsadil, abyste se na můj účet více pobavili. Někdy se v hlavním hrdinovi poznávám, jindy si říkám, co je to za ňoumu, který se mnou nemá moc společného… Já jsem totiž v jeho věku býval ňouma ještě větší.“ A pak přišel casting:
„Protože jsou Něžné vlny tak trochu příběhem mého dětství a dospívání, byl jsem poprvé postaven před zvláštní úkol, obsadit někoho, kdo bude svým způsobem hrát mě samotného. No jo, ale kde sehnat takového neuvěřitelného troubu, kterým jsem býval? Na castingu jsem potom viděl víc jak 1 500 mladých lidí. Nakonec má volba padla na Roberta Cejnara. On sice není ani zdaleka takový ňouma jako já, ale dokázal ho uhrát. A tady se také ukazuje jedna z výhod být režisérem - zatímco já jsem v pubertě řadu let vedl místní hitparádu v ohyzdnosti a mou legendární fotku z maturitního tabla prodávali v lékárnách jako laciné dávidlo, do role mého alter ega jsem mohl obsadit pohledného sympaťáka, od kterého jsem pak v průběhu natáčení musel odhánět rostoucí zástup ctitelek a obdivovatelek. Bylo to nutné, v Něžných vlnách Robert hraje stydlivého, trochu zakřiknutého, ve věcech milostných neznalého kluka, který teprve postupně mužní a stává se znalým. Kdybych na něj ty slečny, které se kolem něho začaly rojit, pustil, tak by mu nepochybně ten panický pel, pro který jsem ho do role obsadil, nadobro setřely. Takovou ztrátu nevinnosti bych už ani sebelepší režií nezakamufloval.“
Vojtu v dětských letech hraje Jan Maršál, známý divákům z úspěšného seriálu TV Nova Gympl. Zhruba v patnácti letech přebírá postavu Robert Cejnar, který studuje střední filmovou školu Michael a role v Něžných vlnách byla jeho první velkou zkušeností s herectvím. „Vojta mi je blízký v tom, jak poznává nástrahy života a žen a taky protože jsem v něm viděl maličko sám sebe,“ přiznává se mladý herec. Rodiče chtějí mít z Vojty velkého sportovce nebo slavného hudebníka. Také v Robertovi se prolínají tyto dvě linie.
„Máma mě vedla od mala k judu a ještě k dalším sportům jako třeba taekwondo, a taky k americkému fotbalu, kde jsem nakonec zakotvil. Ale já sám jsem se rozhodl, že se chci věnovat herectví a později možná i režii,“ říká Robert.
Pomohlo mu to, že je aktivní sportovec, že má fyzičku, nějakým způsobem při natáčení? „Filmový Vojta je naopak na sport trochu nešikovný, což jeho tatínka přivádí k zoufalství. Takže jsem vlastně musel spíš ubrat, aby ta moje neohrabanost působila věrohodně.“
Ve filmu se tvoje postava zamiluje do zrzky. Jakému typu dívek dáváš přednost v osobním životě? “Nemám přesně vyhraněný typ dívek, pro mě je důležité, aby byla milá, příjemná, chytrá a měla smysl pro humor. A věřím, že ta pravá se objeví ve správný čas.” Objekt Vojtovy touhy je krásná akvabela Ela v podání Lucie Šteflové.
Lucie patří k výrazným talentům mladé herecké generace. Ke své první úloze v úspěšném televizním seriálu Místo nahoře se dostala rodačka z Mostu úplnou náhodou. Filmaři ji objevili v časopise Praktická žena, kde si jí všimla dcera spolupracovnice režiséra Karla Smyczka. „Fotila jsem tam tehdy módu dětských svetrů,“ vzpomíná Lucie na své modelingové počátky. Díky nim se stala seriálovou dcerou Simony Stašové a Miroslava Táborského, kterou ztvárnila i v pokračování seriálu s názvem Místo v životě. Na velkém plátně debutovala ve filmu Krev zmizelého, zahrála si v televizní adaptaci románu Ireny Obermannové Divnovlásky, filmové krimi Vendeta a excelovala v úspěšných televizních seriálech Vyprávěj nebo Život je ples. Lucie je přirozený talent, herectví nikdy nestudovala a rozhodnutí věnovat se mu profesionálně nelituje: „Určitě bylo správné a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného,“ říká mladá herečka.
„Myslím, že příběh bude lidem blízký, protože každý má někdy problém udělat ten první krok. A právě o tenhle první krok se hrdinové filmu snaží…“ říká Lucie a to ji vede k tomu, v čem je jí postava blízká. „Asi právě v tom, že má kolem sebe takové ňoumy, co nedokáží udělat první krok, ale zároveň je to roztomilé. Nejbližší mi byla tím, že si na nic nehraje. Má tam pár spolužaček, které si hrají na něco, co nejsou, ale Ela je taková svá. To se mi na ní líbí a myslím, že se to i filmovému Vojtovi na Ele nejvíc líbí…“ Ela však má nad sebou velmi přísný dozor, svou babičku, která to nemá ani se svou vnučkou ani v životě vůbec lehké..
„To teda nemá…“ souhlasí její představitelka Taťjana Medvecká. „Ale musím říci, že díky této roli jsem se setkala s opravdovou trenérkou akvabel a ta mi byla teda sympatická velice, a jenom jsem si říkala, že je škoda, že tam ta moje role nemá trochu větší prostor. Protože ta paní představovala za prvé úžasnou zkušenost, kterou má, za druhé jak to dělá ráda, jak jí ty holky respektují. Kdybyste viděli, jak byla studená voda v tom bazénu v Šárce… a ona prostě nesmlouvavě: a do vody a šup a tak a rozplavat a otáčet a pořádně, no prostě úžasná osoba, silná persona, takže pro mě bylo lidsky zajímavé třeba tohle setkání.“
„Já na rozdíl od Ely mám velmi benevolentní rodiče, takže hodně nechávají volby na mně,“ srovnává Lucie Šteflová. „Jako malá jsem hrála na flétnu i na housle, tak v tom mě vedli, ale jinak já nejsem moc sportovně nadaná, takže kdyby mě chtěli vést v téhle oblasti, asi se jim to moc nepodaří,“ směje se herečka.
Mezi přátele rodiny Hrdličkových, kteří trochu zamotají city a popostrčí Vojtův osud, patří přitažlivý mladý hudebník Aleš v podání Vojtěcha Dyka, který je na venkov „uklizen“ pro svou slabost pro hezké ženy. Ta ho však neopustí ani na zdravém vzduchu. “Moje postava není typický svůdník, ale svůdník sympaťák, který se dokáže i zamilovat. Ne, že by měl každý den novou dívku, ale má jí každý druhý den. A dokáže se taky každý druhý den opravdu zamilovat. Myslím, že má fakt rád život.” Druhým je pak doktor Lipský, lékař, který léčí na zapřenou, glosátor života, kterého hraje Jan Hartl. „Abych Vám řekl pravdu, mně se na tom líbil takový sarkasmus, ale přitom je to sarkasmus, který aktéry dějů má rád, nedělá si z nich legraci.“
Moje první láska…
„První láska je zlomový okamžik, kdy většinou poprvé v životě pocítíme, že nám na někom jiném záleží víc, než na nás samotných. To s člověkem zacloumá a hlavu mu to zamotá tak, že je schopen udělat cokoli, dopustit se jakkoli velkých hrdinských činů, nebo naopak neskutečných trapasů, jen aby svou vyvolenou zaujal a získal,“ vypráví režisér Jiří Vejdělek. „Na první lásce je nejkrásnější ta ryzost a neochvějná víra, že je tou pravou a jedinou. Nejkrutější je pak zjištění, že tomu tak není. Nejtrapnější, alespoň z mužského hlediska, je na první lásce to, že nás postihuje příliš brzy, jako kluky, kteří nemohou dívkám ani ženám v podstatě nic moc nabídnout, protože veškerá jejich přitažlivost většinou sestává z tváře plné pupínků a rozpačitého koktání.“
Na první lásku snad nikdo nezapomene. Nevěříte? Zde je důkaz: „První lásky jsou ty nejkrásnější, ta moje byla v mateřské školce. Pamatuji si, jak jsem se odhodlala dát svůj první polibek na záchodech svému spolužákovi, který se tvářil samozřejmě absolutně zděšeně a já potom taky a na nějakou dobu jsem s takovými srandami přestala. Ale byla to první láska a bylo to krásné,“ vzpomíná Táňa Pauhofová.
„No jasně, to si vzpomínám, to bylo v mateřské škole a přetáhlo se to až na základní školu, a pak taková ta první vážná láska - bylo mi asi 16 a byli jsme spolu téměř sedm let, to bylo fajn,“ přidává se Hynek Čermák.
Také jejich filmový syn Robert Cejnar si nese svou vzpomínku ze školky: „Ve školce to bylo, ona byla starší, jí bylo asi sedm, blondýna, šatičky, jako princezna… Ale vzpomínám i na tu vážnější první lásku, to mi bylo takových 16 nebo 17, jako Vojtovi.“
„Na první lásku se přece nedá zapomenout,“ přidává se Lucie Šteflová. „Moje první láska byl Vojta Novotný, byl to náš soused a bylo nám pět. Kupoval mi prstýnky v automatech a sliboval, že se jednou vezmeme.“
A nezapomněla ani Taťjana Medvecká: „První platonická láska se odehrávala v karlovarském hotelu Pupp, kam moje maminka chodívala na výpomoc do francouzské restaurace jako servírka a já jsem se tam občas objevila za ní, no a nejenom za ní - byl tam velký svět toho hotelu a taky číšník Milan Bureš, co se mi líbil. Měl myslím černé kučeravé vlasy, no řekla bych oči modré, a velké řasy.“ A režisér Jiří Vejdělek přidává ještě jednu praktickou zkušenost, kterou objevil při obsazování filmu: „Myslím, si, že se prožívání první lásky časem nějak zásadně nezměnilo. Mladí dnes řeší stále tytéž starosti jako kdysi my. Jen kulisy toho příběhu se trochu mění. Třeba, když jsem při castinzích dal mladým klukům úkol, aby dívku, se kterou hrají ve dvojici, pozvali na rande, některé to zaskočilo.
„Teď hned? Naživo?“ divili se.
„Jo, proč ne?“ divil jsem se pro změnu já.
„To s ní mám jako mluvit? Přímo?“
„Jak jinak?“
„Přes internet. Napsal bych jí, ne?“
„To je lehčí?“
„Jasně. Můžu si to rozmyslet.“
Možná se dnes kluci při namlouvání vyhnou potupnému breptání z ostýchavosti, ale tím se v tom také nezocelí, jako k tomu byla nucena naše generace. Ale možná budou zase lepší v psaní a pravopise.“
To slovo je něha…
Co by si měli lidé říkat po shlédnutí filmu? „Já doufám, že jim především bude dobře, že se budou usmívat, že budou mít pocit takového pelíšku vevnitř. Já jsem při čtení scénáře tento pocit upřímně měla, usmívala jsem se a říkala jsem si, že v tom filmu je všechno, v tom smyslu, že je tam napětí i láska, i úsměvné věci a těžké věci, i přátelství, že je to náš život,“ říká Táňa Pauhofová.
„Jako na první dobrou, mě napadá slovo něha a to mě napadalo i po přečtení scénáře. Něha je to správné slovo, i když ta figura, kterou hraji já, je brutální blázen, tak i přesto něha,“ dodává Hynek Čermák.
„Hlavně by si měli něco říkat! Aby ten film v nich zanechal nějaký otisk, aby si z něj odnesli nějaký pocit. Nejhorší je, když člověk vyjde z kina a začne hned přemýšlet o běžných věcech. Takže je jedno, jestli v lidech film vyvolá vzpomínky na vlastní první lásku, na dobu, ve které vyrůstali, hlavně, aby jim to nebylo lhostejné,“ přeje si Lucie Šteflová.
„Na mě to působilo hrozně mile a Něžné vlny mi přišly jako trefný název. Víte, jak dneska té něhy trošku ubývá, a všecko je to takové drsné a akční a já nevím jaké. A tady to je taková milá a něžná vzpomínka na něco křehkého, hezkého. Třeba Táňa Pauhofová to je půvabná mladá žena, která tam určitě tu něhu přinese, nebo Lucie - říkala jsem si, kde se tady objevila v české kotlině takováhle dívka s alabastrovou pletí - to je typ Angličanky, mladá Cate Blanchettová, taková trošku víla, trošku čarodějka a navíc pro toho chlapce inspirace..,“ říká Taťjana Medvecká.
„Věřím, že se mi Něžnými vlnami podaří diváky okouzlit stejně tak jako mě kdysi svým vlnami okouzlila moje první láska,“ říká Jiří Vejdělek. „Byl bych rád, kdyby naše nová komedie divákům polechtala bránici, rozněžnila srdce, oči naplnila krásou a hlavu myšlenkou, že s námi strávili příjemný čas, a že alespoň na dvě hodiny mohli pustit své starosti k vodě.“
Ocenění:
Český lev
2014 - Táňa Pauhofová (Nejlepší herečka) (nominace)
2014 - Jiřina Pahlerová (Nejlepší masky) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 9.1.2014 Falcon
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Premiéra v TV: 13.7.2014 HBO
Poprvé na DVD: 21.5.2014 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 31 424 901
Návštěvnost v ČR 244 725
Náklady (Rozpočet) - Kč 23 000 000
„Píše se rok 1989 a Vojta musí změnit běh dějin v příběhu první velké lásky.“
OBSAH
Sympatický Vojta je nesmělý a jeho rodina praštěná. Cholerický tatínek, který kdysi nepřeplaval kanál La Manche, z něj chce mít závodního plavce a milující maminka, bývalá hvězda dětské lední revue, vidí v synovi talentovaného pianistu. Jenže Vojta má docela jiné priority - především rusovlasou spolužačku Elu, okouzlující akvabelu, která už v listopadu odjede do vysněné Paříže. Jestli Vojta rychle nepodnikne něco opravdu zásadního, zmizí mu Ela navždy za železnou oponou. Píše se totiž rok 1989.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Z Jiřího Vejdělka se stal velmi schopný režisér, který se umí obklopit velmi solidními spolupracovníky. O tom žádná. Jiří Vejdělek nicméně v Mužích v nadějích a tady dokázal, že schopným scénáristou není. Koncept únikové zábavy dostal v jeho hlavě červenou, jenže on chce i dál šlapat na plyn, takže na diváka čeká další slušný direkt. Něžné vlny kladou důraz na hřejivé a laskavé vyprávění. Nemám nic proti. Jenže hřejivé ani laskavé nejsou. Možná to splňuje kamera Vladimíra Smutného, tvůrce za kamerou však nikoliv. Téma chlapecké první lásky mě nechalo zcela chladným (určitě za to může i nejstarší představitel hlavního hrdiny Robert Cejnar) a Vejdělkova neschopnost přinést dramaticky nosný příběh. Politické souvislosti mi přišli děsně nezajímavé (náhody na Národní třídě mě spíš iritovaly), roztomilých epizodek bylo pohříchu málo. A ta lidskost z těch NAŠICH luhů a hájů má jaksi k příjemnému relaxu daleko. Pro mě osobně bezkrevné!! Příště prosím podle cizího scénáře.. (castor) 2*
Překvapivě škatulkovité, nepatrně zkratkovité a přesto jako celek neodolatelné. Jiří Vejdělek sešívá jednotlivé eskapády hlavních i vedlejších postav ne snad přímo horkou jehlou, ale spěch je ze scénáře často patrný i tak. Zachraňuje ho patřičně kouzelná Lucie Šteflová, lehce dřevěný, ale paradoxně tím spíš uvěřitelný Robert Cejnar a hlavně chameleon Hynek Čermák, který dokáže dokonale prodat i tu nejočividnější hlášku. A jak se tak celá úsměvná podívaná chýlí k závěru, úsměv mi v oněch skutečně Něžných momentech ne a ne slézt z tváře. Jakmile se totiž ústřední melodie rozehraje na klavír v plné parádě, potisící si uvědomím, že nostalgické příběhy o prvních láskách mě dokážou položit na lopatky už pěkných pár let a očividně se na tom nic nehodlá měnit. (novoten) 4*
Vejdělek na vlnách "menzelovské" poetiky v nepoetických časech socialismu. Jiří Vejdělek točit filmy umí a jeho snímek je vzdálenou ozvěnou Menzelových děl. Svůj snímek o dospívajícím mladíkovi opatřil pěknou, pohádkově barvitou kamerou Vladimíra Smutného, která spolu s hudbou Miloše Krkošky vytváří celek, který vyprávění dodává na náladě. A náladu mají postavy vesměs pozitivní. Největším mrzoutem je tatínek Hynka Čermáka, který ze selhání zdolat kanál La Manche, viní Rusáky, kteří republice nikdy nepřinesli víc než houby. A skutečně. Až to bouchlo v Černobylu, vyrostly radioaktivní houby. Stačí aby ale posekal fůru dříví a je zase ticho po pěšině. To maminka Táni Pauhofové neklesá na mysli nikdy. Muži z okolí za ní pálí, ona ale zůstává věrná svému manželi. A pak zde máme jejich syna Vojtu, možná budoucí pianista, ale jeho pozornost od hudebního nástroje odvádí zrzavá spolužačka Ela, nad kterou masturbuje, až se otřásá dům. A tím se dostávám k nejmenšímu pozitivu filmu a tím je křečovitě naroubovaný humor, který skoro nemá co říct ani nabídnout a je nasoukán do řady miniscének, které mají nesouvisející ráz. Vejdělkovi zřejmě humor bez pointy přijde kvalitní, ale zasmát se něčemu ve filmu byl nadlidský úkol. Humor neobstaraly ani postavy na míru vzaté - Budař, Kopta, Dyk. Příliš se neosvědčilo, přinejmenším to bylo originální, spojení humoru s historickými událostmi (viz scéna s policejním kordonem na Albertově náměstí o 17 listopadu+radioaktivní houby). U řady postav je cítit příjemný "hrabalovský" rozměr tak dobře známý z filmů Jiřího Menzela. Odkazy na nošení sluchátek, staromódně gentlemanský lékař Jana Hartla, cudná erotika a další drobnosti, toho si všimne jen skutečný znalec a ocení to. Herci hrají v pohodě. U Čermáka s Budařem vlasový prost nahradily příčesky, které jsou nepřirozené. Hlavního hrdinu vyprávění ztvárnili dva různí herci: v dětství Jan Maršál, pubertální věk obstaral neznámý a Maršálovi nepodobný Robert Cejnar. S jeho postavou se dostaneme až do osudného listopadu 1989. Amatérsky instruované scény z revolučních dní mnoho povyku nenadělají, o nic lépe si nevede ani příliš uměle působící Spartakiáda přenášená televizí. Stylizovaným a roztomile zahraným postavám a režii, která příjemně protéká po poetické vlně a naráží na proud kompaktnějších i realističtějších filmů z tohoto období, se divák vyhýbat nemusí. 60% (kongik) 3*
VELKÁ RECENZE
Je to nejspíš shoda různých okolností, ale nejlepší komedie jsme v Česku (-oslovensku) natáčeli za totality. To období je umělecky inspirativní dnes už z jiných důvodů, ale pořád se v něm odehrávají některé z nejpodařenějších veseloher, podle principu humoru spojeného se strádáním.
Mladý Vojta Hrdlička (Robert Cejnar) přitom sám již v úvodu naznačí, že právě on je nějakým způsobem zodpovědný za úspěch sametové revoluce. Jak k tomu došlo? Na vysvětlení si počkáme! Nejdřív je potřeba projít si jeho dětstvím poznamenaným touhou jeho otce (Hynek Čermák) i matky (Taťjana Medvecká), aby naplnil jejich ambice. To se ví, že by nás nebavily pohodové příhody někoho, kdo bude dělat svým rodičům samou radost. Vojtu v životě pronásleduje stejná smůla, jaká postihla především tatínka. Alespoň mu v něm zůstalo jedno velké štěstí, totiž spolužačka Nela (Lucie Šteflová). S Vojtou se sbližuje i přes jeho neohrabanost a jak se míjejí léta, blíží se chvíle, kdy se z nich stanou milenci. Chlapec se pouze bojí, aby mu Nela nezmizela v Paříži, jak to udělala její matka…
Je jasné, čím se nový výtvor režiséra Jiřího Vejdělka snaží být, totiž pokračovatelem nejrůznějších „šabachovin“, které, jak se zdá, nezmizely ani po uměleckém odklonu Jana Hřebejka. Stejně jako ony se věnuje rodinám nespokojeným se státní mocí a jejími poskoky, neschopných doopravdy se bránit ústrkům, ale – v případě mladé generace – přijímajících je s nadsázkou. Možným záporem Něžných vln, jakkoliv to může znít cynicky, je ovšem to, jak málo se legraci snaží vyvážit doopravdy vážným, možná dokonce tragickým podtónem, jenž by zdůraznil skutečnou tehdejší nesnesitelnost. Můžeme se možná spokojit s tátovými depresemi, i když s tou výhradou, že on je typem prostého muže, u něhož je i chandra s trochou naší škodolibosti roztomilá.
Snad ani jeden z vtipů nevyznívá naprázdno. Bohužel jich mnoho stojí na starém známém slovním humoru, případně na drobných, takřka sitkomových kiksech, na jejichž volnou provázanost upozorňuje i nenadálý střih z Vojtova dětství k dospívání. Scény, v nichž jsou reinterpretovány události ze 17. listopadu 1989 pak vypadají trochu jako ukázka z televizní estrády. Duchaplná zábava se nekoná. Vejdělkův scénář nicméně přichází neustále na nové šaškárny v tom pozitivním smyslu slova. Kvantita tak místy supluje kvalitu. Ledacos vylepší také sympatické a nekomplikované postavy ve všech hlavních úlohách.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Dospělý Vojta Hrdlička vzpomíná na svou první lásku. V listopadu 1989 zásadně ovlivnil průběh tehdejších historických událostí. Aby ovšem všechno náležitě popsal, musí se vrátit až do okamžiku svého zplození... Vojtově příští mamince Johance zničilo těhotenství slibnou krasobruslařskou kariéru. Začala pracovat jako uvaděčka v místním kině. Vojtův otec Jan pracoval jako lesní dělník, ale amatérsky se věnoval plavání. Rozhodl se přeplavat kanál La Manche. Jeho sen však skončil debaklem: bouře nicnetušícího plavce zahnala zpátky k francouzským břehům a po mnohahodinovém úsilí se zcela vyčerpaný dostal na stejné místo, z něhož vyrazil. Trapný neúspěch komentoval k pobavení sousedů i filmový týdeník... Otec hodí synka do ledové vody, aby se naučil plavat. Chlapec se ovšem málem utopí a od té doby se vody bojí. Rodina bydlí v idylickém domku u řeky. Na návštěvy k nim dochází profesor Lipský, disident, který musel zanechat lékařské praxe a živí se jako metař. Díky noblesnímu, vzdělanému doktorovi se Vojta zamiluje do klavírní hry. Československo okupují vojska Varšavské smlouvy. Do třídy přijde nová spolužačka, rusovláska Ela. Všichni kluci ji obdivují a třídní vůdce Gusta Ticháček si na ni hned začne dělat nárok. Vojta se do Ely okamžitě zamiluje, nedělá si však žádné naděje. Je outsiderem a všichni se mu pošklebují. Matka z něj totiž chce mít slavného klavíristu, a tak se nesmí přepínat. Do městečka se přistěhuje mladý klavírní virtuos Aleš Vála. Profesor Lipský mu léčí průdušky. Aleš podepsal Chartu a ohrozil tak svou slibnou kariéru. Johanka sympatickému mladíkovi zařídí místo promítače. Světáckému umělci se mladá žena líbí. Vojta se začne zajímat o sex. V místní knihovně tajně uzme Ovidiovo Umění milovat. Zkoumá taje francouzského polibku. Johanka dá manželovi ultimátum: dokud synovi nekoupí klavír, nebude s ním spát. Brzy dosáhne svého a Vojta může cvičit doma. Otec si jeho hudebního nadání vůbec neváží. Byl by raději, kdyby se Vojta věnoval sportu. Při školním cvičení civilní obrany se chlapec málem udusí v plynové masce. Zato se sblíží s Elou. Dívka ho totiž vyloví z vody, kam spadl, když ji sledoval u řeky. Vezme promáčeného Vojtu k sobě domů, aby se usušil. Vychovává ji babička. Její maminku, která byla iluzionistkou, prý během zájezdu na Montmartru srazil autobus. Otec trénuje místní akvabely, mezi nimi i Elu. Synem pohrdá. Sám propadá občasným záchvatům zuřivosti. Johanka se stará o to, aby si je vybíjel při štípání dřeva; sousedi tak mají stále dostatek paliva. Děti nacvičují na spartakiádu. Vojta se dostane až na Strahov, ale celou sestavu poplete. Rodiče to zděšeně sledují v televizi. Otec si zoufá: po jeho plaveckém debaklu udělal rodině veřejnou ostudu i syn. Vojta dospívá. Pořád se kamarádí s Elou a bojí se vody. A spolužák Gusta ho dál zesměšňuje. Johanka chce, aby manžel znovu zkusil přeplavat La Manche. Ví, že jinak se svých frustrací nezbaví. Aleš připravuje Vojtu na přijímačky na konzervatoř. Prozradí mládenci, že hudba funguje na holky jako afrodisiakum. Otec však syna stále ponižuje. Vojta sní o Ele. V noci nic netuše budí rodiče energickou masturbací na vrzající posteli. Neudělá pak zkoušky na konzervatoř kvůli ruce, namožené nezvyklou činností. Listonoš Beznoska tajně miluje Johanku. Spolu s Gustovým otcem Ticháčkem, s nímž chodí na ryby, pošlou na Jana udání, takže plavec nedostane výjezdní doložku. Se snem o pokoření La Manche je konec. Jan propadne apatii. Manželka má o něj starost. Po výbuchu atomové elektrárny v Černobylu je les plný obřích hub. Maminka s Vojtou je nadšeně nakládají. V létě 1989 se otec trochu vzpamatuje z apatie. Požádá syna, aby mu něco zahrál. Když se ovšem dozví, že skladbu složil Rus Čajkovskij, zase upadne do netečnosti. Beznoska s Ticháčkem napíšou další udavačský dopis. Vojta a Ela vidí ve filmovém týdeníku reportáž z „vykřičené“ Paříže. Dívka v ní zahlédne svoji matku jako tanečnici. Zjistí tak, že jí babička lhala a že maminka emigrovala. Jan dostane anonymní dopis, týkající se údajného vztahu Johanky a Aleše. Najde nevinnou dvojici v promítací kabině a klavíristu ztluče. Ve vzteku rozštípe manželskou postel. Zavře se na půdě a zazdí vchod. Starostlivá Johanka mu posílá jídlo po synovi, který na půdu leze zvenku po žebříku. Ela se svěří Vojtovi, že ji Gusta vůbec nezajímá. Miluje jen jeho. Zatelefonuje jí matka z Paříže. Aleš a profesor Lipský se rozhodnou vytrestat práskače Beznosku. Nechají ho ukrást lahvičku, údajně obsahující parfém s neodolatelným účinkem na ženy. Navoněný listonoš se pokusí svést Johanku, ale vůně z „parfému“ přiláká Lipského včely a nešťastník musí prchat. Gusta donese do školy otcovy pornočasopisy. Učitelé je zabaví a ve sborovně si pak pokrytecky užívají „západní erotiku“. Provinilec zbije Vojtu v domnění, že vše zavinil on. Je vyhozen ze školy. Ela s družstvem akvabel, které nyní trénuje její babička, občas cestuje do ciziny. Byla v Berlíně a nyní je na řadě Paříž. Rozhodne se emigrovat za matkou a řekne to Vojtovi. Aleš vezme Vojtu do Prahy, kam jede s Lipským na demonstraci. Je 17. listopadu 1989. Klavírista půjčí mládenci svůj pražský byt, aby se v něm mohl „rozloučit“ s milovanou Elou. Tu ovšem zdrží prudérní babička. Dívka nakonec uteče a dostaví se do Alešova bytu v noční košili. Vojta se cestou na rande připlete na Národní třídě mezi demonstrující a policejní kordón. Mimoděk podnítí „slavné“ události: inspiruje studentská hesla o holých rukou a karafiáty se svíčkami, jež nesl na schůzku, poslouží demonstrantům při pokojném protestu proti ozbrojencům. Mezi policisty Vojta zahlédne Gustu. Když dojde k řeži, Aleš a Lipský dostanou svého chráněnce do bezpečí. Jan na půdě sleduje německou televizi. V záběrech z Národní třídy zahlédne mezi bitými studenty svého syna. Rozboří zeď a konečně sleze dolů k vyděšené manželce. Aleš s Lipským dovedou Vojtu, který byl lehce zraněn na hlavě, do klavíristova bytu. Tam na mládence čeká Ela. Mladí lidé jsou rozpačití, Vojta však navodí správnou atmosféru klavírní hrou. Pak se pomilují. Mladí milenci se loučí na nádraží u vlaku do Paříže. Setkají se tam s Vojtovými rodiči, kteří přijeli do Prahy podpořit revoluci. Dospělý Vojta přiznává, že po ráně utržené na Národní třídě možná není úplně spolehlivým vypravěčem. Otec nakonec přece jen přeplave kanál La Manche. Na anglickém břehu ho vítají Johanka, Vojta a Ela.
O FILMU
„Něžné vlny jsou příběhem první osudové lásky. Zatímco Ženy v pokušení a Muže v naději jsem psal a točil už jako někdo, kdo za sebou přeci jen má pár milostných zkušeností, Něžné vlny jsou vzpomínkou na mé dětství a dospívání, tedy dobu, kdy jsem byl dosud nepolíbený a ve věcech lásky ještě pouhý samouk,“ představuje svůj nový film scenárista a režisér Jiří Vejdělek. „Možná proto jsou oproti předcházejícím peprným a pikantním komediím přeci jen jemnější, laskavější a jak název napovídá, něžnější,“ dodává režisér, který Něžnými vlnami navazuje na své úspěšné příběhy o lásce a naději, které se nikdy nesmíme vzdát.
„Věřím, že se mi Něžnými vlnami podaří diváky okouzlit stejně tak jako mě kdysi svým vlnami okouzlila moje první láska,“ říká Jiří Vejdělek. „Byl bych rád, kdyby naše nová komedie divákům polechtala bránici, rozněžnila srdce, oči naplnila krásou a hlavu myšlenkou, že s námi strávili příjemný čas, a že alespoň na dvě hodiny mohli pustit své starosti k vodě.“
Příběh aneb co se děje pod sukní
Něžné vlny jsou o první lásce. O všech těch úskalích, kdy se zamilovanost objevuje v našem životě jako něco nového nepoznaného, o všech trapasech, které ji provázejí i o tom, že na tu první lásku se nikdy nezapomíná. Něžné vlny nás vrací do časů nedávno minulých, kdy život se zdál být beznadějný a přece plný snů a lidských radostí. „První zamilovanost si nevybírá a uhodí, kdy se jí zachce, bez ohledu na stávající politický režim. Mně, stejně jako celé mé generaci, bylo souzeno, aby naše první láska byla láskou za časů totality. Mne ale stejně vždycky víc zajímalo, co se skrývá za oponou dívčích sukní, než co se zrovna děje na jevišti dějin. Takže politiku v Něžných vlnách nenajdete. Spíš než přednáškou z historie, jsou Něžné vlny kronikou milostných karambolů a trapasů. Jak mých vlastních, tak těch, kterými mě počastovali mí rodiče. Není divu, schopnost náležitě se ztrapnit, je v naší rodině po generace dědičná. A já jsem v této oblasti naprostý šampión,“ vysvětluje tvůrce časové ukotvení nového příběhu.
Jak vznikali ti krásní blázni… Hrdličkovi
Lesní dělník Jan Hrdlička poctivě trénoval, aby se mu podařilo uskutečnit svůj velký sen - překonat kanál La Manche. „Můj filmový tatínek má v Něžných vlnách velký sen - přeplavat kanál La Manche. To je fantazie, ve které se odráží má vlastní touha, kterou ale cítím i v mnohých lidech kolem, dokázat něco výjimečného, překonat sám sebe a naplnit své sny bez ohledu na to, kolik lidí v okolí vás kvůli tomu považuje za blázna a kolik překážek musíte překonat a kolika rozbouřenými vlnami musíte proplavat,“ vysvětluje Jiří Vejdělek.
Lesní dělník Jan Hrdlička je trochu pruďas a trochu ten krásný hrabalovský blázen. Jeho představitel Hynek Čermák je naopak klidný typ, ale postava si získala jeho sympatie: „Na něm je přitažlivá ta zaujatost, ta jasná černobílost, ta jednoduchost toho, co je dobré a co je špatné. Tenhle chlap nemá pochyby o tom, co je dobře a co je špatně, což je úplně skvělý stav a bylo fajn se do něj vžít,“ říká herec.
Je jasné, že dostat do vody Jana Hrdličku, nebyl problém, ale jak dostat do vody Hynka Čermáka? Byly tam scény, které dělal nerad? „Nerad, to je špatné slovo, ale Jirka se mě před natáčením ptal, jestli umím plavat, tak samozřejmě jsem řekl: umím. Ale nenapadlo mě, že otázka umíš plavat, měla být položená jako spíš: uplaveš kilometr kraulem v šestnáctistupňové vodě…?A to je trošku něco jiného. Tak to jsem byl hodně překvapený, ale musím říct, že během natáčení jsem se toho kraula skoro naučil a budu ho dál pilovat,“ přiznává herec. Jak už bylo řečeno, v hlavní roli je ve filmu krásná a povznášející záležitost zvaná „první láska“. Nicméně…
„Něžné vlny nejsou jen o první lásce, ale také o lásce manželské a rodičovské a také o mužském přátelství a spojenectví, které dokáže zatočit se syčáky v okolí,“ připomíná režisér. „Mě bavila a fascinovala ta Jirkova něžná představa o mamince, protože těch představ o maminkách je hodně, já sama mám taky úplně jinou a diametrálně odlišnou představu o maminkách. Ale ta Jirkova maminka byla něžná, romantická, příjemná a taková starostlivá a citlivá. A ve mně se asi otevřelo takové to něžné a romantické, což běžně až tak nemám a bylo mi to velmi blízké. Měla jsem pocit, že takového něčeho jsem neměla možnost se ještě ve svojí branži dotknout, a tak jsem si řekla, že tohle bude velká výzva a že do toho ráda půjdu,“ vzpomíná herečka Táňa Pauhofová, na první setkání s rolí.
„Vztah tatínka s jeho ženou je úplně kouzelně vykreslený. To pro mě bylo inspirativní, ten pohled na takové to manželství, o němž si říkáte: oni jsou spolu 50 let a vy se ptáte - proboha, jak to udělali? A díky tomuto filmu a tomuto filmovému manželství jsem se potkal s Táňou Pauhofovou a to mimochodem taky stálo za to…“ souhlasí Hynek Čermák.
„Jedna z nejpříjemnějších věcí na natáčení pro mě bylo setkání s Hynkem a práce s ním. Protože on je pro mě symbolem chlapa, s nímž má žena pocit, že se má o co opřít a má se ke komu schoulit. A na druhé straně do té postavy Hynek dal tu dvojlomnost - i přestože postava tatínka je opravdu velmi impulsivní a lehce ztratí nervy, je to zároveň velký snílek a romantik a je něžná duše. A Hynek to má očích, to něžné a krásné. Já si myslím, že nám to absolutně fungovalo a byla jsem skutečně nadšená, že můžeme spolu dělat základ rodiny pro toho našeho filmového syna,“ říká Táňa Pauhofová.
Jak najít ňoumu…
Natočil režisér Jiří Vejdělek příběh o sobě? Tak trochu ano, ale velkou roli v tom hraje samozřejmě autorská licence. Jiří Vejdělek je známým fabulátorem, a tak mu jen můžeme nebo nemusíme věřit, když říká: „Některé epizody jsou ve filmu dost podobné tomu, jak se opravdu odehrály, jiné jsem komediálně nadsadil, abyste se na můj účet více pobavili. Někdy se v hlavním hrdinovi poznávám, jindy si říkám, co je to za ňoumu, který se mnou nemá moc společného… Já jsem totiž v jeho věku býval ňouma ještě větší.“ A pak přišel casting:
„Protože jsou Něžné vlny tak trochu příběhem mého dětství a dospívání, byl jsem poprvé postaven před zvláštní úkol, obsadit někoho, kdo bude svým způsobem hrát mě samotného. No jo, ale kde sehnat takového neuvěřitelného troubu, kterým jsem býval? Na castingu jsem potom viděl víc jak 1 500 mladých lidí. Nakonec má volba padla na Roberta Cejnara. On sice není ani zdaleka takový ňouma jako já, ale dokázal ho uhrát. A tady se také ukazuje jedna z výhod být režisérem - zatímco já jsem v pubertě řadu let vedl místní hitparádu v ohyzdnosti a mou legendární fotku z maturitního tabla prodávali v lékárnách jako laciné dávidlo, do role mého alter ega jsem mohl obsadit pohledného sympaťáka, od kterého jsem pak v průběhu natáčení musel odhánět rostoucí zástup ctitelek a obdivovatelek. Bylo to nutné, v Něžných vlnách Robert hraje stydlivého, trochu zakřiknutého, ve věcech milostných neznalého kluka, který teprve postupně mužní a stává se znalým. Kdybych na něj ty slečny, které se kolem něho začaly rojit, pustil, tak by mu nepochybně ten panický pel, pro který jsem ho do role obsadil, nadobro setřely. Takovou ztrátu nevinnosti bych už ani sebelepší režií nezakamufloval.“
Vojtu v dětských letech hraje Jan Maršál, známý divákům z úspěšného seriálu TV Nova Gympl. Zhruba v patnácti letech přebírá postavu Robert Cejnar, který studuje střední filmovou školu Michael a role v Něžných vlnách byla jeho první velkou zkušeností s herectvím. „Vojta mi je blízký v tom, jak poznává nástrahy života a žen a taky protože jsem v něm viděl maličko sám sebe,“ přiznává se mladý herec. Rodiče chtějí mít z Vojty velkého sportovce nebo slavného hudebníka. Také v Robertovi se prolínají tyto dvě linie.
„Máma mě vedla od mala k judu a ještě k dalším sportům jako třeba taekwondo, a taky k americkému fotbalu, kde jsem nakonec zakotvil. Ale já sám jsem se rozhodl, že se chci věnovat herectví a později možná i režii,“ říká Robert.
Pomohlo mu to, že je aktivní sportovec, že má fyzičku, nějakým způsobem při natáčení? „Filmový Vojta je naopak na sport trochu nešikovný, což jeho tatínka přivádí k zoufalství. Takže jsem vlastně musel spíš ubrat, aby ta moje neohrabanost působila věrohodně.“
Ve filmu se tvoje postava zamiluje do zrzky. Jakému typu dívek dáváš přednost v osobním životě? “Nemám přesně vyhraněný typ dívek, pro mě je důležité, aby byla milá, příjemná, chytrá a měla smysl pro humor. A věřím, že ta pravá se objeví ve správný čas.” Objekt Vojtovy touhy je krásná akvabela Ela v podání Lucie Šteflové.
Lucie patří k výrazným talentům mladé herecké generace. Ke své první úloze v úspěšném televizním seriálu Místo nahoře se dostala rodačka z Mostu úplnou náhodou. Filmaři ji objevili v časopise Praktická žena, kde si jí všimla dcera spolupracovnice režiséra Karla Smyczka. „Fotila jsem tam tehdy módu dětských svetrů,“ vzpomíná Lucie na své modelingové počátky. Díky nim se stala seriálovou dcerou Simony Stašové a Miroslava Táborského, kterou ztvárnila i v pokračování seriálu s názvem Místo v životě. Na velkém plátně debutovala ve filmu Krev zmizelého, zahrála si v televizní adaptaci románu Ireny Obermannové Divnovlásky, filmové krimi Vendeta a excelovala v úspěšných televizních seriálech Vyprávěj nebo Život je ples. Lucie je přirozený talent, herectví nikdy nestudovala a rozhodnutí věnovat se mu profesionálně nelituje: „Určitě bylo správné a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného,“ říká mladá herečka.
„Myslím, že příběh bude lidem blízký, protože každý má někdy problém udělat ten první krok. A právě o tenhle první krok se hrdinové filmu snaží…“ říká Lucie a to ji vede k tomu, v čem je jí postava blízká. „Asi právě v tom, že má kolem sebe takové ňoumy, co nedokáží udělat první krok, ale zároveň je to roztomilé. Nejbližší mi byla tím, že si na nic nehraje. Má tam pár spolužaček, které si hrají na něco, co nejsou, ale Ela je taková svá. To se mi na ní líbí a myslím, že se to i filmovému Vojtovi na Ele nejvíc líbí…“ Ela však má nad sebou velmi přísný dozor, svou babičku, která to nemá ani se svou vnučkou ani v životě vůbec lehké..
„To teda nemá…“ souhlasí její představitelka Taťjana Medvecká. „Ale musím říci, že díky této roli jsem se setkala s opravdovou trenérkou akvabel a ta mi byla teda sympatická velice, a jenom jsem si říkala, že je škoda, že tam ta moje role nemá trochu větší prostor. Protože ta paní představovala za prvé úžasnou zkušenost, kterou má, za druhé jak to dělá ráda, jak jí ty holky respektují. Kdybyste viděli, jak byla studená voda v tom bazénu v Šárce… a ona prostě nesmlouvavě: a do vody a šup a tak a rozplavat a otáčet a pořádně, no prostě úžasná osoba, silná persona, takže pro mě bylo lidsky zajímavé třeba tohle setkání.“
„Já na rozdíl od Ely mám velmi benevolentní rodiče, takže hodně nechávají volby na mně,“ srovnává Lucie Šteflová. „Jako malá jsem hrála na flétnu i na housle, tak v tom mě vedli, ale jinak já nejsem moc sportovně nadaná, takže kdyby mě chtěli vést v téhle oblasti, asi se jim to moc nepodaří,“ směje se herečka.
Mezi přátele rodiny Hrdličkových, kteří trochu zamotají city a popostrčí Vojtův osud, patří přitažlivý mladý hudebník Aleš v podání Vojtěcha Dyka, který je na venkov „uklizen“ pro svou slabost pro hezké ženy. Ta ho však neopustí ani na zdravém vzduchu. “Moje postava není typický svůdník, ale svůdník sympaťák, který se dokáže i zamilovat. Ne, že by měl každý den novou dívku, ale má jí každý druhý den. A dokáže se taky každý druhý den opravdu zamilovat. Myslím, že má fakt rád život.” Druhým je pak doktor Lipský, lékař, který léčí na zapřenou, glosátor života, kterého hraje Jan Hartl. „Abych Vám řekl pravdu, mně se na tom líbil takový sarkasmus, ale přitom je to sarkasmus, který aktéry dějů má rád, nedělá si z nich legraci.“
Moje první láska…
„První láska je zlomový okamžik, kdy většinou poprvé v životě pocítíme, že nám na někom jiném záleží víc, než na nás samotných. To s člověkem zacloumá a hlavu mu to zamotá tak, že je schopen udělat cokoli, dopustit se jakkoli velkých hrdinských činů, nebo naopak neskutečných trapasů, jen aby svou vyvolenou zaujal a získal,“ vypráví režisér Jiří Vejdělek. „Na první lásce je nejkrásnější ta ryzost a neochvějná víra, že je tou pravou a jedinou. Nejkrutější je pak zjištění, že tomu tak není. Nejtrapnější, alespoň z mužského hlediska, je na první lásce to, že nás postihuje příliš brzy, jako kluky, kteří nemohou dívkám ani ženám v podstatě nic moc nabídnout, protože veškerá jejich přitažlivost většinou sestává z tváře plné pupínků a rozpačitého koktání.“
Na první lásku snad nikdo nezapomene. Nevěříte? Zde je důkaz: „První lásky jsou ty nejkrásnější, ta moje byla v mateřské školce. Pamatuji si, jak jsem se odhodlala dát svůj první polibek na záchodech svému spolužákovi, který se tvářil samozřejmě absolutně zděšeně a já potom taky a na nějakou dobu jsem s takovými srandami přestala. Ale byla to první láska a bylo to krásné,“ vzpomíná Táňa Pauhofová.
„No jasně, to si vzpomínám, to bylo v mateřské škole a přetáhlo se to až na základní školu, a pak taková ta první vážná láska - bylo mi asi 16 a byli jsme spolu téměř sedm let, to bylo fajn,“ přidává se Hynek Čermák.
Také jejich filmový syn Robert Cejnar si nese svou vzpomínku ze školky: „Ve školce to bylo, ona byla starší, jí bylo asi sedm, blondýna, šatičky, jako princezna… Ale vzpomínám i na tu vážnější první lásku, to mi bylo takových 16 nebo 17, jako Vojtovi.“
„Na první lásku se přece nedá zapomenout,“ přidává se Lucie Šteflová. „Moje první láska byl Vojta Novotný, byl to náš soused a bylo nám pět. Kupoval mi prstýnky v automatech a sliboval, že se jednou vezmeme.“
A nezapomněla ani Taťjana Medvecká: „První platonická láska se odehrávala v karlovarském hotelu Pupp, kam moje maminka chodívala na výpomoc do francouzské restaurace jako servírka a já jsem se tam občas objevila za ní, no a nejenom za ní - byl tam velký svět toho hotelu a taky číšník Milan Bureš, co se mi líbil. Měl myslím černé kučeravé vlasy, no řekla bych oči modré, a velké řasy.“ A režisér Jiří Vejdělek přidává ještě jednu praktickou zkušenost, kterou objevil při obsazování filmu: „Myslím, si, že se prožívání první lásky časem nějak zásadně nezměnilo. Mladí dnes řeší stále tytéž starosti jako kdysi my. Jen kulisy toho příběhu se trochu mění. Třeba, když jsem při castinzích dal mladým klukům úkol, aby dívku, se kterou hrají ve dvojici, pozvali na rande, některé to zaskočilo.
„Teď hned? Naživo?“ divili se.
„Jo, proč ne?“ divil jsem se pro změnu já.
„To s ní mám jako mluvit? Přímo?“
„Jak jinak?“
„Přes internet. Napsal bych jí, ne?“
„To je lehčí?“
„Jasně. Můžu si to rozmyslet.“
Možná se dnes kluci při namlouvání vyhnou potupnému breptání z ostýchavosti, ale tím se v tom také nezocelí, jako k tomu byla nucena naše generace. Ale možná budou zase lepší v psaní a pravopise.“
To slovo je něha…
Co by si měli lidé říkat po shlédnutí filmu? „Já doufám, že jim především bude dobře, že se budou usmívat, že budou mít pocit takového pelíšku vevnitř. Já jsem při čtení scénáře tento pocit upřímně měla, usmívala jsem se a říkala jsem si, že v tom filmu je všechno, v tom smyslu, že je tam napětí i láska, i úsměvné věci a těžké věci, i přátelství, že je to náš život,“ říká Táňa Pauhofová.
„Jako na první dobrou, mě napadá slovo něha a to mě napadalo i po přečtení scénáře. Něha je to správné slovo, i když ta figura, kterou hraji já, je brutální blázen, tak i přesto něha,“ dodává Hynek Čermák.
„Hlavně by si měli něco říkat! Aby ten film v nich zanechal nějaký otisk, aby si z něj odnesli nějaký pocit. Nejhorší je, když člověk vyjde z kina a začne hned přemýšlet o běžných věcech. Takže je jedno, jestli v lidech film vyvolá vzpomínky na vlastní první lásku, na dobu, ve které vyrůstali, hlavně, aby jim to nebylo lhostejné,“ přeje si Lucie Šteflová.
„Na mě to působilo hrozně mile a Něžné vlny mi přišly jako trefný název. Víte, jak dneska té něhy trošku ubývá, a všecko je to takové drsné a akční a já nevím jaké. A tady to je taková milá a něžná vzpomínka na něco křehkého, hezkého. Třeba Táňa Pauhofová to je půvabná mladá žena, která tam určitě tu něhu přinese, nebo Lucie - říkala jsem si, kde se tady objevila v české kotlině takováhle dívka s alabastrovou pletí - to je typ Angličanky, mladá Cate Blanchettová, taková trošku víla, trošku čarodějka a navíc pro toho chlapce inspirace..,“ říká Taťjana Medvecká.
„Věřím, že se mi Něžnými vlnami podaří diváky okouzlit stejně tak jako mě kdysi svým vlnami okouzlila moje první láska,“ říká Jiří Vejdělek. „Byl bych rád, kdyby naše nová komedie divákům polechtala bránici, rozněžnila srdce, oči naplnila krásou a hlavu myšlenkou, že s námi strávili příjemný čas, a že alespoň na dvě hodiny mohli pustit své starosti k vodě.“
Ocenění:
Český lev
2014 - Táňa Pauhofová (Nejlepší herečka) (nominace)
2014 - Jiřina Pahlerová (Nejlepší masky) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 9.1.2014 Falcon
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Premiéra v TV: 13.7.2014 HBO
Poprvé na DVD: 21.5.2014 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 31 424 901
Návštěvnost v ČR 244 725
Náklady (Rozpočet) - Kč 23 000 000
Tvůrci a herci
Jiří Vejdělek (Režie), Tomáš Hoffman (Produkce), Miloš Krkoška (Hudba), Vladimír Smutný (Kamera), Ondřej Hokr (Střih), Petra Svarinská (Casting), Adam Pitra (Scénografie), Katarína Štrbová-Bieliková (Kostýmy), Pavel Rejholec (Zvuk), Tomáš Zůbek (Zvuk), Jiřina Pahlerová (Masky), Jiří Vejdělek (Scénář), Táňa Pauhofová (Herec), Hynek Čermák (Herec), Robert Cejnar (Herec), Lucie Šteflová (Herec), Jan Maršál (Herec), Natálie Halouzková (Herec), Gabriel Barreto de Carvalho (Herec), Jan Hartl (Herec), Vojtěch Dyk (Herec), Jan Budař (Herec), Václav Kopta (Herec), Taťjana Medvecká (Herec), Martin Sitta (Herec), Martin Pechlát (Herec), Stanislav Zindulka (Herec), Petra Lustigová (Herec), Michal Novotný (Herec), Lucie Černá (Herec), Daniel Novák (Herec), Barbora Černá (Herec), Oskar Pajer (Herec), Václav Matějovský (Herec), Štěpán Krtička (Herec), Vica Kerekes (Herec), Ondřej Hyneš (Herec), Josef Kuhn (Herec), Daniela Choděrová (Herec), Michal Dlouhý (Herec), Matouš Zah (Herec)
2013/96/Česko/Komedie, Romantický
Zajímavost k filmu
- Značná část filmu byla natočena v Hradci Králové a Jaroměři. Část filmu se také natáčela v okolí Mělníka. Časté byly záběry na místní zámek a také na soutok Labe s kanálem Vltavy, který se nachází nedaleko soutoku Labe s Vltavou.
- I přes viditelně letní počasí byla teplota vody v bazénu kolem 13 stupňů.
- Ve scénách, kde jezdí Aleš (Vojtěch Dyk) na motorce za něj musel zaskočit dablér, protože herec motocykly neovládá.
- Na konkurz dorazilo přes 1 600 dětí.
- Ve skutečnosti je Táňa Pauhofová pouze o 12 let starší než její filmový syn Robert Cejnar.
- Most v Jaroměři, který se několikrát objevil v záběru, přibližně po 6 hodinách od posledního záběru vlivem rozvodněného toku spadl. Šlo tak o jeho "poslední roli".
- „Nežné vlny sú spomienkou na moje detstvo a dospievanie, teda časy, keď som bol ešte nepobozkaný a vo veciach lásky obyčajný samouk. Možno preto je film oproti predchádzajúcim pikantným komédiám predsa len jemnejší, láskavejší a ako názov napovedá - nežnejší," vyjadril sa režisér Jiří Vejdělek.
- I přes viditelně letní počasí byla teplota vody v bazénu kolem 13 stupňů.
- Ve scénách, kde jezdí Aleš (Vojtěch Dyk) na motorce za něj musel zaskočit dablér, protože herec motocykly neovládá.
- Na konkurz dorazilo přes 1 600 dětí.
- Ve skutečnosti je Táňa Pauhofová pouze o 12 let starší než její filmový syn Robert Cejnar.
- Most v Jaroměři, který se několikrát objevil v záběru, přibližně po 6 hodinách od posledního záběru vlivem rozvodněného toku spadl. Šlo tak o jeho "poslední roli".
- „Nežné vlny sú spomienkou na moje detstvo a dospievanie, teda časy, keď som bol ešte nepobozkaný a vo veciach lásky obyčajný samouk. Možno preto je film oproti predchádzajúcim pikantným komédiám predsa len jemnejší, láskavejší a ako názov napovedá - nežnejší," vyjadril sa režisér Jiří Vejdělek.
Odkazy
Hrají:
Táňa Pauhofová, Hynek Čermák, Robert Cejnar, Lucie Šteflová, Jan Maršál, Gabriel Barreto de Carvalho, Natálie Halouzková, Jan Hartl, Vojtěch Dyk, Jan Budař, Václav Kopta, Taťjana Medvecká, Daniel Novák, Jakub Nemčok, Lucie Černá, Barbora Černá, Natálie Eiseltová, Tina Šimková, Vica Kerekes, Martin Sitta, Stanislav Zindulka, Petra Lustigová, Martin Pechlát, Daniela Choděrová, Petr Vaněk, Michal Novotný, Vladislav Georgiev, Eva Leinweberová, Tomáš Bambušek, Michal Dlouhý, Zbyšek Horák, Ondřej Hyneš, Lukáš Čepelák, Anna Novotná, Anna Kadeřávková, Luisa Purkrábková, Alexander Borodin, Michaela Kovaříková, Václav Matějovský, Vojtěch Machuta, Štěpánka Čapková, Anna Pačesová, Terezia Bělčáková, Kateřina Hanzlíková, Štěpán Krtička, Pavel Vaněk, Matouš Zah, Tereza Klementová, Karolína Klempířová, Julie Brožová, Eva Leskoujanová, Tereza Bočková, Tereza Mahdalová, Adéla Nováková, Barbora Žáková, Natálie Nováková, Elisabeth Belehová, Jakub Chaloupka, Jiří Loskot, Štěpán Mikoláš, Marián Mikš, Jakub Leichter, Ondřej Nápravník, Tadeáš Rolenc, Alexander Hemala, Filip Lízner, Dominik Zámečník, Oskar Pajer, Josef Kuhn, Philipp Schenker