Nejistá sezóna / Nejistá sezóna (1987/88/Československo/Komedie) 87% -Originál DVD-

13.11.2023 00:37
JEDNOU VĚTOU
„Peripetie jednoho malého divadelního souboru...“

OBSAH
S humorem, satirickou příchutí i s nádechem nostalgie líčí tato hořká komedie peripetie malého divadelního souboru (Divadla starých forem), který má sice úspěch u publika, ale zároveň i stálé potíže s nadřízenými orgány. Zachycuje usídlování divadla na nové "štaci" v nevyhovujícím sále periferního kulturního domu, průběh zkoušek nové hry i její premiéru, ale také epizody ze zákulisí. Značný prostor tu mají ukázky z her repertoáru Divadla Járy Cimrmana (Němý Bobeš, Akt, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Dobytí Severního pólu, Cimrman v říši hudby, Vizionář), ačkoli tu jméno fiktivního slavného génia ani jednou nepadne. Film vychází ze skutečných situací, není v něm (kromě her) nic vymyšleného. Odehrává se celý v prostorách kulturního domu a jeho těsném okolí. Hlavném dějištěm je pak stísněné zákulisí, kam ovšem doléhají i ozvuky všedních starostí protagonistů. (oficiální text distributora)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Během sledování Nejisté sezóny se mě na rty dralo část sloky našeho nejlepšího zpívajícího básníka Karla Kryla "Byl hrozný tento stát, když musel si se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat" a k tomu jsem si mírně předělal pokračování "a bylo jim to málo, poručili hercům hrát, jak si přálo veličenstvo kat." Nejistá sezona je dnes už jen naštěstí zábavná připomínka silně nezábavné doby ve které pár lidí určovalo co ostatní můžou a co už nemůžou. Opravdu za tohle před pány Smoljakem a Svěrákem smeknu klobouk z hlavy prvního člověka s kloboukem, kterého potkám. Zákulisí "cimrmanovského" souboru s mrazivou ukázkou jednoho znamení tehdejší doby se podařilo slepit lepidlem s názvem "kvalitní humor" a udělat tak z Nejisté sezony, celosezóní zábavnou jistotu. (Enšpígl) 5*

Ani hraný film, ani dokument, ani herci, ani neherci, ani tragédie, ani komedie. Čím vlastně Nejistá sezóna je? Mé zlé já mě nabádá napsat, že propagací cimrmanovského divadla, jenže jméno nejvýznamnějšího Čecha úmyslně neuslyšíme ani jedinkrát. Hlavní dějovou nit tvoří drama o nelehkém údělu českých umělců za pozdního socialismu a o jejich osobních shodách a neshodách – nejsmutnější část („tak až si pan doktor zapálí, tak budeme pokračovat“). Na ni jsou pak opatrně navěšovány ukázky z nám tak dobře známých Cimrmanových her – nejvtipnější část („není pro muže hanbou, když zde, v místě věčného mrazu, uroní kroupu“). A kromě toho všeho je Nejistá sezóna rovněž krotkou politickou satirou, jakousi neútočnou reflexí tehdejších poměrů – nejtrpčejší část („když je člověk na něco krátký, tak by si z toho alespoň měl dělat srandu, to platí o smrti i o politice“). Všechny situace údajně vycházejí z reálných zážitků jejich protagonistů, těžko říct jestli to samé platí také o hláškách, ale u Cimrmanů by mě to moc nepřekvapilo. Pro celou Nejistou sezónu jsou každopádně charakteristické dva výroky: „Zlaté prciny“ a „A je po ptákách“. 80% Zajímavé komentáře: Falcor, francis, Šandík (Matty) 4*

Nejvážnější (a možná nejlepší) film dnes už legendární autorské dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Velmi nostalgický a zvláštní posmutnělou náladou oplývající autorský film o autorském divadle, divadle tzv. malých forem, který přesto zdobí tak typický svěrákovsko-smoljakovský nadhled a smysl pro humor. Velmi příznačně oba tvůrci akcentují především řetězec absurdit, se kterými se amatérský divadelní soubor při své umělecké pouti setkává. Nejistá sezóna je vůbec zajímavý filmový tvar, něco mezi stylizovaným hraným dokumentem a celovečerním filmem vypovídajícím otevřeně o politické situaci v minulém režimu. Jeden z nejsilnějších dokumentů doby. Je tak trochu zázrak, že takovýhle film mohl v roce 1987 vůbec vzniknout. Tak takové to tehdy bylo... (Radek99) 5*

VELKÁ RECENZE
Autorské osobnosti populárního pražského Divadla Járy Cimrmana – Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák – zasáhly do českého filmu se znamenitými výsledky mnohokrát. Patrně nejosobnějším projektem se však pro ně stala tragikomedie z roku 1987, líčící právě osudy jejich divadelního souboru. Ten se ve filmu, jejž Smoljak režíroval a na jehož scénáři se podíleli oba tvůrci, jmenuje Divadlo starých forem. Protagonisté vystupují pod fiktivními jmény, v podstatě však hrají tak trochu sami sebe. Také problémy, se kterými se malý soubor potýká, jsou často odvozeny z reality… Zdeněk Rybník a Láďa Kydal jsou oporami poloprofesionálního, výhradně mužského divadelního společenství, které diváci milují, ale které se neustále potýká s nevůlí nadřízených orgánů. Soubor se tak musí často stěhovat. Fanoušci si jej však najdou i v neútulném obvodním kulturním domě. I sem ovšem divadelníky chodí tajně kontrolovat podezřívaví soudruzi z národního výboru. Nová komedie, kterou soubor navzdory všem protivenstvím a malérům připravuje, nakonec projde schvalovacím řízením, přestože příslušná komise měla zakázáno se při vtipech smát. Budoucnost souboru ovšem zůstává nejistá... Komorně laděné vyprávění se odehrává v prostorách kulturního domu a v jeho okolí. Hlavním dějištěm epizodicky pojatého příběhu je pak stísněné zákulisí, kam si s sebou protagonisté nosí i své všednodenní starosti, například Kydal zanedbává divadlo kvůli lukrativní práci v televizi. Ve filmu se objevují cenné ukázky z repertoáru Divadla Járy Cimrmana: hry Němý Bobeš, Akt, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Dobytí Severního pólu, Cimrman v říši hudby a Vizionář. Jméno fiktivního českého génia, kterého si Svěrák se Smoljakem pro potřeby své divadelní práce vymysleli, však ve filmu nepadne. Vedle členů souboru se ve filmu objeví v rolích „schvalovatelů“ i režisér Karel Kachyňa či obávaný barrandovský dramaturg Ludvík Toman.

PODROBNÝ POPIS FILMU
Poloprofesionální Divadlo starých forem se přes úspěch u diváků musí stále stěhovat do dalších sálů. Kulturně politickým kontrolorům jsou jejich vtipné hry podezřelé a snaží se v nich najít skryté útoky na stranu a vládu. Divadlo končí v budově, kde budou údajně kanceláře. O pár měsíců později se vedoucí souboru Rybník, režisér Kydal a jevištní technici Kubíček, Žemla a Melichar rozhlížejí po zanedbaném sále obvodního kulturního domu, kde našli další azyl. Budou se střídat s promítáním pro důchodce a školeními. Diváci si je našli i tady a opět nadšeně tleskají. Soubor, ve kterém hrají pouze muži a to i ženské role, chystá novou Rybníkovu a Kydalovu hru. Dramaturg Piha z agentury jim povolí zkoušení, i když doporučí větší angažovanost. Vedoucí kulturního domu, vstřícná paní Marková, varuje divadelníky, že je tajně chodí kontrolovat soudruzi z národního výboru. Herci i technici se špičkují a dohadují, ale vtipy jsou přátelské a je znát, že všechny jejich málo placený koníček baví. Jeden z nich, věčně kašlající kuřák Šubrt, zemře. Jediný, kdo na pohřbu chyběl, byl Kydal, jenž dal přednost své práci televizního režiséra. Žoviální Piha si přivedl na jedno představení mladičkou milenku a upozorní autory na nutnost drobných úprav textů. Mezi herce je povýšen kulisák Melichar. Rybník po představení obvykle „odhání“ virtuální dav ctitelek od herecké šatny. Zaskočí ho, když skutečně jednou přijdou dvě pohledné dívky. Ty však dají před postaršími herci přednost mladým technikům. Obávané předvádění hry komisi doprovází mrazivé ticho z hlediště. Piha vynervovaným hercům o přestávce prozradí, že předseda zakázal členům komise smích. Při sdělování verdiktu si komisaři neodpustí oblíbené „dušení“ autorů. Členka komise Karásková postrádá zcela smysl pro humor a hnidopišsky žádá o odstranění domnělých invektiv vůči cizincům. Nakonec je uvádění hry s výhradami povoleno. Premiéra je úspěšná a obecenstvo se opět výborně baví. Paní Marková obdaruje divadelníky hrnečky s jejich křestními jmény. Zdá se, že je budoucnost růžová. Když ale Kydal s Rybníkem opouštějí divadlo, pohled na funkcionáře odjíždějící ve služebních autech jim připomene, že nemají nic jistého.

Postavy a obsazení
• Ladislav Smoljak - režisér Ladislav Kydal (de facto sám sebe)
• Zdeněk Svěrák - vedoucí souboru Zdeněk Rybník (de facto sám sebe)
• Petr Brukner - herec Petr Bouček (de facto sám sebe)
• Jaroslav Vozáb - herec Květoslav Straka (de facto sám sebe)
• Jaroslav Weigel - herec Jaroslav Špaček (de facto sám sebe)
• Jan Hraběta - herec Jan Rdousil (de facto sám sebe)
• Miloň Čepelka - herec Pavel Vrzáň (de facto Pavel Vondruška)
• Josef Vondráček - herec MUDr. František Šubrt (de facto František Petiška)
• Jan Kašpar - kulisák Jan Melichar (de facto sám sebe)
• Genadij Rumlena - kulisák Rudolf Žemla (de facto sám sebe)
• Michal Weigel - kulisák Michal Kubíček (de facto sám sebe)
• Robert Bárta - kulisák Robert Vávra (de facto sám sebe)
• Václav Verner - kulisák Václav Gelner (de facto sám sebe)
• Bořivoj Penc - autoklempíř
• Václav Kotek -nadstrážmistr VB

Premiéra ČSSR: 1.4.1988
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 1.10.1999 (VHS) Centrum českého videa, 18.12.2003 (DVD)
Poprvé na DVD: 1.12.2003 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
 
Tvůrci a herci
Ladislav Smoljak (Režie), Petr Čapek (Produkce/Vedoucí výroby), Petr Skoumal (Hudba), Richard Valenta (Kamera), Jiří Brožek (Střih), Petr Sitár (Střih), Jiří Matolín (Scénografie), Jaroslav Weigel (Kostýmy), Antonín Kravka (Zvuk), Jana Dolejší (Masky), Zdeněk Svěrák (Scénář), Ladislav Smoljak (Scénář), Zdeněk Svěrák (Herec), Ladislav Smoljak (Herec), Jaroslav Weigel (Herec), Jan Hraběta (Herec), Jaroslav Vozáb (Herec), Petr Brukner (Herec), Miloň Čepelka (Herec), Josef Vondráček (Herec), Jan Kašpar (Herec), Genadij Rumlena (Herec), Michal Weigel (Herec), Jana Vokrojová (Herec), Karel Kachyňa (Herec), Zeno Fifka (Herec), Drahomíra Fialková (Herec), Jiří Šrámek (Herec), Jaroslav Konečný (Herec), Ludvík Toman (Herec), Boca Abrhámová (Herec), Martina Bezoušková (Herec), Magda Křížková-Šebestová (Herec), Miloslav Homola (Herec), Jan Jíra (Herec), Bořivoj Penc (Herec), Václav Kotek (Herec), Václav Verner (Herec), Filip Smoljak (Herec), Jan Svěrák (Herec), Vladimír Svitáček (Herec), Kateřina Smoljaková (Herec), Alžběta Smoljaková (Herec), Robert Bárta (Herec)
 
1987/88/Československo/Komedie
 
Zajímavost k filmu
- Když se ptají Rybník (Zdeněk Svěrák) a Kydal (Ladislav Smoljak) dramaturga Pihy (Jiří Šrámek), zda se jim představení líbí, tak odpovídá, že ano, že se baví a mají co dělat, aby se nesmáli, ale že mají od šéfa zakázáno se smát. A říká: „Nedávno jsme schvalovali soubor – Kuličky se to jmenovalo, a my se smáli, ale šéf nám vynadal, že tam nejsme pro zábavu.“ Recesisté souboru Kuličky z Nového Bydžova fungovali v letech 1989–1992. Ústřední postavou byl zakladatel souboru, dirigent, skladatel a aranžér Milan Lucký. Soubor vystupoval v počtu několika desítek muzikantů. Soubor také vydal album „A Bacha na Bacha“.
- Ve hře „Vizionář“, kde Hlavsa (Jaroslav Weigel) dokáže věštit budoucnost, říká větu: „Důl má nápis Petr Bezruč.“ Existuje ale i verze „ostřejší“, kdy říká: „Petr–něco červenýho–Bezruč.“
- Ve hře „Vizionář“ říká Smrtka (Zdeněk Svěrák), že končí a jde na odpočinek. Poslední, co dělá, je nějaký Ferdinand v Sarajevu. Díky tomu můžeme velmi přesně zařadit, kdy se děj hry odehrává, tedy těsně před 28. červnem 1914, datumu atentátu na Františka Ferdinanda d'Este.
- Ve hře „Vizionář“ zazní, že Uhlobaron Ptáček (Jaroslav Vozáb) má důl Terezka, pojmenovaný po své nejmilejší dceři. Důl Terezie skutečně existuje a nachází ve Slezské Ostravě. Roku 1843 důl odkoupil milionář Salomon Mayer Rothschild. Po znárodnění v roce 1948 byl přejmenován na Důl Petr Bezruč. Těžba zde byla ukončena v roce 1992.
- V šatně svého nového působiště mají členové souboru vyvěšen plakát polské divadelní hry „Tato, tato-sprawa się rypła“, kterou napsal Richard Latko a začalo ji hrát Divadlo Rozmaitości ve Varšavě 2. října 1977. V roce 1984 vznikl na základě této hry film Sprawa się rypła.
- Kydal (Ladislav Smoljak) zmiňuje ve 28. minutě divadelní představení Šašek a královna (1985).
- Technici divadla používají magnetofon Tesla řada B113. Tesla B113 byla třídílná řada magnetofonů vyráběná firmou Tesla Přelouč n.p. v letech 1981 až 1986. (sator)
- Prakticky celý snímek byl natočen bez post synchronního zvuku, tedy „naživo“, což v době jeho vzniku nebylo tak časté. Ladislav Smoljak k tomu uvedl, že to je i z důvodu, „že to filmu dodává dokumentární charakter“.
- Ve filmu je scéna, ve které členové souboru přichází po představení „Dobytí severního pólu“ do kabiny a Kydal (Ladislav Smoljak) prohlásí: „Kluci, my jsme to nějak zvorali. Kde byla chyba?“ Na to mu Rdousil (Jan Hraběta) odpoví: „Já říkám: už krásně rozmrzá, a ty máš říct: ‚Nebylo by tu nějaký dřevo na přiložení?‘ a tys to neřek.“ Ve scénáři však stejná scéna byla u „Němého Bobeše“. Původně odpověděl Špaček (Jaroslav Weigel): „Já říkám: ‚Co to mu říkáš, Bobeši?‘ a tys měl říct: ‚Je němý! Vychovali ho srny!‘ a tys to neřekl a já nevěděl jak dál.“ Ve scénáři také původně hra „Dobytí severního pólu“ v žádné scéně vůbec nebyla.
- Ve filmu je scéna, ve které se při zkoušce Rybník (Zdeněk Svěrák) schová za troubu, a když ji Špaček (Jaroslav Weigel) otevře, tak na něj Rybník kouká a Špaček se lekne. Toto se ve skutečnosti stalo při několika představeních Miloni Čepelkovi, který Jaroslav Weigla v té době ve skutečnosti v roli Hlavsy alternoval. A také se to stalo při představení, nikoliv při zkoušce. „Poprvé jsem skoro neudržel smích, ale nějak jsem to zvládl. Když to pak dělali znovu, tak jsem to vydržel,“ vzpomíná Miloň Čepelka.
- Petr Bouček (Petr Brukner) řekne Kydalovi (Ladislav Smoljak) poté, co udělá chybu v představení „Dobytí severního pólu“: „Vidíš a ty nás vždycky péruješ!“ Původně však bylo ve scénáři: „Vidíš a ty nás vždycky jebeš!“
- Ve filmu měla být původně scénka, ve které měl Pavel Vrzáň natáčet spolu s režisérem Ladislavem Kydalem „Malou romanci“ od Cornelia Gurlitta, která se běžně v představení „Posel z Liptákova“ před „Poslem světla“ i „Vizionářem“ pouští z pásku. Tato scéna byla z filmu vypuštěna kvůli absenci Pavla Vondrušky (v roli Pavla Vrzáně), který na rozdíl od Miloně Čepelky uměl hrát na piano.
- Byť se ve filmu Josef Vondráček (představující Františka Petišku) premiéry hry „Posla z Liptákova“ nedožije, ve skutečnosti však František Petiška v této hře do své smrti v roce 1980 hrával. Konkrétně roli Artura v „Poslu Světla“ a Syn Františka ve „Vizionáři“ (tedy stejnou roli, kterou hrál na zkouškách ve filmu).
- Ze všech členů v 80. letech (tedy v době filmu) nejvíce hrál Jan Hraběta.
- I přesto, že film pojednává hlavně části o představení „Posel z Liptákova“, v němž jsou uváděny jednoaktovky „Posel Světla“ a „Vizionář“, nepadne o něm ani slovo.
- Ve filmu si jedna z cenzorek stěžuje na větu: „Teplé pivo je horší, než studená Němka.“ Ve filmu se to přehlídne a věta v textu normálně je, ale původně byla tato věta pozměněna na větu: „Teplé pivo je horší, než studená selka.“ V době natáčení filmu však již věta v představení byla, protože se do textu nenápadně vrátila v roce 1984.
- Ve filmu sice Zdeněk Svěrák při premiéře „Vizionáře“ vrátí do textu cikána, který měl být nahrazen koňským hanlířem, ale ve skutečnosti se „cikán“ do textu představení natrvalo vrátil v roce 1984, tedy rok po ději filmu a 7 let po skutečné premiéře představení „Posel z Liptákova“.
- Hlášku: „A je po ptákách,“ kterou Ladislav Smoljak při představení „Němý Bobeš“ jakoby vymyslel, pronesl ve skutečnosti poprvé alternující Miloň Čepelka. (mnaucz)
- Při představení „Dobytí severního pólu“ vystupuje Jan Hraběta v roli náčelníka Karla Němce. Současně však alternoval Ladislava Smoljaka v roli Varla Frištenského.
- Kmenový člen Divadla Járy Cimrmana Pavel Vondruška ve filmu vůbec neúčinkuje. Po smrti Františka Petišky se zasazoval, aby k souboru nastoupil jeho bratr Miloš Vondruška, ale byl odmítnut. Protože se tato scéna ve filmu objevuje (jde o scénu po pohřbu, ve které se řeší, kdo bude hrát syna na premiéře), Pavel ji nechtěl hrát a role ve filmu se vzdal. Jeho postavu, ovšem přejmenovanou na Pavla Vrzáně, převzal Miloň Čepelka. Sám na tento „záskok“ nerad vzpomíná, protože Vondrušku dle vlastního posouzení nehrál dobře.
 
Odkazy
 

 

Štítky:

| | |

Zpět