Smuteční slavnost / Smuteční slavnost (1969/70/Československo/Drama, Psychologický) 83% -Originál DVD-
21.01.2024 08:48
JEDNOU VĚTOU
„Není pohřeb jako pohřeb. Některého se mocní velmi obávají.“
OBSAH
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Tak tohle bylo hodně silný kafe. Od začátku jsem z toho filmu cítil tak silnou beznaděj že mě je ouzko ještě teď . Komunisti jsou zmrdi a když se těch jejich kurváren chytěj talentem obdaření filmaři neexistuje, že by mě to nerozsekalo. Hlavně záverečná část má v sobě neskutečnou sílu. Záběr ve kterým je smuteční procesí zabráno z vrchu je geniální a mluví za vše. Prostřední část je jasně nejemotivnější, při pro komunisty typické činnosti, rozkrádání soukromého majetku jsem vysloveně zuřil. Film je sice krátkej, ale dokázál na mě zapůsobit vrcholvým způsobem. (Enšpígl) 4*
Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %. (gudaulin) 5*
Zdá se, že součástí úspěchu filmu je i jeho použitá černobílá podoba. Strohost a malířskost některých klíčových scén (asi nejvýrazněji v případě otevřené rakve s pozůstatky zesnulého) zřejmě nikoliv náhodně symbolizuje i dobu - kolektivizaci i stabilizaci let šedesátých na malém jihočeském okresním městě. Obrazy devastace a zmaru, které jsme zvyklí spojovat spíše s pohraničními územími, tento nevábný obraz jen dále dokreslují. Pohled do světa stále trvajících vesnických tradic, téměř nedotčených nedobrovolnou tzv. kolektivizací, vyznívá jako krutá, nemilosrdná obžaloba režimu. Oproti VŠEM DOBRÝM RODÁKŮM, rozmáchlým svým pohledem do historie celého poválečného dvacetiletí, je SLAVNOST mikrosondou do "malého" okresního světa, pohledem do tváří i osudů lidí, kteří se vzájemně znají po desetiletí. Tehdy herečka královéhradeckého Klicperova divadla Jaroslava Tichá kreslí svou tělesně postiženou selku jako introvertní ženu, která sobě ani jiným neukazuje slabost. Teprve slzy v závěru filmu naznačují, že i tato navenek robustní, silná žena je uvnitř křehkou, snadno zranitelnou bytostí. Předností SLAVNOSTI je i neschematické pojetí nomenklaturního světa místních funkcionářů. I teď, dvacet let po jeho obnovené a vlastně opožděné premiéře je zřejmé, proč si toto pozoruhodné dílo i nadále zachovává svou básnickou sílu a podmanivost. (sportovec) 5*
VELKÁ RECENZE
Drama režiséra Zdenka Sirového z roku 1969 patří k těm společensko-kritickým snímkům šedesátých let, které se k divákům směly dostat až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. (První veřejné promítání Smuteční slavnosti, která nebyla po dokončení schválena do distribuce, se ovšem odehrálo už 6. listopadu 1989 na půdě FF UK.) Na adaptaci svého stejnojmenného románu z roku 1967 se spolu s režisérem podílela i spisovatelka Eva Kantůrková. Sirového teprve třetí celovečerní film se odehrává v roce 1965, v ději se však vrací do doby komunistického puče roku 1948. Kantůrková se Sirovým v baladicky laděném vyprávění nekritizovali jen období kolektivizace, ale i údajně svobodnější období šedesátých let. Sedlák Chladil v roce 1951 otevřeně vystoupil proti násilné kolektivizaci. Je násilně vystěhován ze svého statku a vyhnán z rodné vesice. Do Bezděšova se nesmí vrátit ani po své smrti. Místní funkcionáři se totiž obávají, že uložení Chladila do rodinné hrobky a smuteční slavnost, jež organizuje nebožtíkova žema Matylda, by mohly působit jako připomínka dávné kruté nespravedlnosti. Matylda nenajde zastání u faráře a bezvýsledně se utká s manželovým letitým nepřítelem Deverou. Povolení k pohřbu však získá od nejistého funkcionáře Januše, v němž se probudily výčitky svědomí. Smuteční slavnost se stává tichou demonstrací odporu místních obyvatel proti režimu, dávnou křivdu však napravit nelze… Tematicky sevřené drama působí na diváka ve dvou časových rovinách, z nichž jedna se odehrává v tehdejší přítomnosti – v roce 1965. Spojnicí v příběhu o muži, který se ani po smrti nesměl vrátit domů, je postava Matyldy, jejíž neústupné jednání dává v brilantním podání Jaroslavy Tiché vyprávění rozměr až antického dramatu. Zdenek Sirový se však vyhýbá heroizaci a setrvává v o to působivější rovině civilního antiiluzivního dramatu.
Chladilova smrt - Zima 1965: Chladil, někdejší sedlák v Bezděšově, umřel v ubohém příbytku státního statku ve Svažově. Jeho žena Matylda chce muže pohřbít v bezděšovské rodinné hrobce. Její cesta za uskutečněním tohoto záměru narazí na překážky. Žena však jde neústupně za svým právem. Na hřbitově se setká s hrobníkem a bývalou přítelkyní Tonkou Deverovou, která je u hrobu svého synáčka. Po rozmluvě s bojácným farářem se Matylda vydá na národní výbor, kde vládne Chladilův nepřítel Devera. Konečně dostane povolení od tajemníka Januše, kterému jeho žena připomene Matyldiny válečné zásluhy. Odchod - Předjaří 1951: Chladil otevřeně vystoupí proti družstvu, propagovaném Janušem. Muži se pohádají a Chladil na Januše vystřelí. Za trest je vystěhován ze svého statku, v němž se usídlí Devera, a který zčásti rozkrade chamtivý chalupník Chrudimský. Smuteční slavnost - Zima 1965: Chladilova pohřbu v Bezděšově se zúčastní většina sousedů. Ti se zastanou Matyldy proti ustrašenému faráři. Devera, Januš a přítomný poslanec si uvědomí, že se pohřeb mění v tichou demonstraci. K večeru se Matylda vrátí do Svažova, kde za zvuků muziky pobíhají masopustní maškary. Žena pozoruje veselí, uvědomí si svou samotu a rozpláče se.
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČSSR: 1.6.1990
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 8.6.2009 (DVD) Bontonfilm
Poprvé na VHS: 1.3.2003 Bonton Home Entertainment
Poprvé na DVD: 8.6.2009 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
„Není pohřeb jako pohřeb. Některého se mocní velmi obávají.“
OBSAH
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Tak tohle bylo hodně silný kafe. Od začátku jsem z toho filmu cítil tak silnou beznaděj že mě je ouzko ještě teď . Komunisti jsou zmrdi a když se těch jejich kurváren chytěj talentem obdaření filmaři neexistuje, že by mě to nerozsekalo. Hlavně záverečná část má v sobě neskutečnou sílu. Záběr ve kterým je smuteční procesí zabráno z vrchu je geniální a mluví za vše. Prostřední část je jasně nejemotivnější, při pro komunisty typické činnosti, rozkrádání soukromého majetku jsem vysloveně zuřil. Film je sice krátkej, ale dokázál na mě zapůsobit vrcholvým způsobem. (Enšpígl) 4*
Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %. (gudaulin) 5*
Zdá se, že součástí úspěchu filmu je i jeho použitá černobílá podoba. Strohost a malířskost některých klíčových scén (asi nejvýrazněji v případě otevřené rakve s pozůstatky zesnulého) zřejmě nikoliv náhodně symbolizuje i dobu - kolektivizaci i stabilizaci let šedesátých na malém jihočeském okresním městě. Obrazy devastace a zmaru, které jsme zvyklí spojovat spíše s pohraničními územími, tento nevábný obraz jen dále dokreslují. Pohled do světa stále trvajících vesnických tradic, téměř nedotčených nedobrovolnou tzv. kolektivizací, vyznívá jako krutá, nemilosrdná obžaloba režimu. Oproti VŠEM DOBRÝM RODÁKŮM, rozmáchlým svým pohledem do historie celého poválečného dvacetiletí, je SLAVNOST mikrosondou do "malého" okresního světa, pohledem do tváří i osudů lidí, kteří se vzájemně znají po desetiletí. Tehdy herečka královéhradeckého Klicperova divadla Jaroslava Tichá kreslí svou tělesně postiženou selku jako introvertní ženu, která sobě ani jiným neukazuje slabost. Teprve slzy v závěru filmu naznačují, že i tato navenek robustní, silná žena je uvnitř křehkou, snadno zranitelnou bytostí. Předností SLAVNOSTI je i neschematické pojetí nomenklaturního světa místních funkcionářů. I teď, dvacet let po jeho obnovené a vlastně opožděné premiéře je zřejmé, proč si toto pozoruhodné dílo i nadále zachovává svou básnickou sílu a podmanivost. (sportovec) 5*
VELKÁ RECENZE
Drama režiséra Zdenka Sirového z roku 1969 patří k těm společensko-kritickým snímkům šedesátých let, které se k divákům směly dostat až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. (První veřejné promítání Smuteční slavnosti, která nebyla po dokončení schválena do distribuce, se ovšem odehrálo už 6. listopadu 1989 na půdě FF UK.) Na adaptaci svého stejnojmenného románu z roku 1967 se spolu s režisérem podílela i spisovatelka Eva Kantůrková. Sirového teprve třetí celovečerní film se odehrává v roce 1965, v ději se však vrací do doby komunistického puče roku 1948. Kantůrková se Sirovým v baladicky laděném vyprávění nekritizovali jen období kolektivizace, ale i údajně svobodnější období šedesátých let. Sedlák Chladil v roce 1951 otevřeně vystoupil proti násilné kolektivizaci. Je násilně vystěhován ze svého statku a vyhnán z rodné vesice. Do Bezděšova se nesmí vrátit ani po své smrti. Místní funkcionáři se totiž obávají, že uložení Chladila do rodinné hrobky a smuteční slavnost, jež organizuje nebožtíkova žema Matylda, by mohly působit jako připomínka dávné kruté nespravedlnosti. Matylda nenajde zastání u faráře a bezvýsledně se utká s manželovým letitým nepřítelem Deverou. Povolení k pohřbu však získá od nejistého funkcionáře Januše, v němž se probudily výčitky svědomí. Smuteční slavnost se stává tichou demonstrací odporu místních obyvatel proti režimu, dávnou křivdu však napravit nelze… Tematicky sevřené drama působí na diváka ve dvou časových rovinách, z nichž jedna se odehrává v tehdejší přítomnosti – v roce 1965. Spojnicí v příběhu o muži, který se ani po smrti nesměl vrátit domů, je postava Matyldy, jejíž neústupné jednání dává v brilantním podání Jaroslavy Tiché vyprávění rozměr až antického dramatu. Zdenek Sirový se však vyhýbá heroizaci a setrvává v o to působivější rovině civilního antiiluzivního dramatu.
Chladilova smrt - Zima 1965: Chladil, někdejší sedlák v Bezděšově, umřel v ubohém příbytku státního statku ve Svažově. Jeho žena Matylda chce muže pohřbít v bezděšovské rodinné hrobce. Její cesta za uskutečněním tohoto záměru narazí na překážky. Žena však jde neústupně za svým právem. Na hřbitově se setká s hrobníkem a bývalou přítelkyní Tonkou Deverovou, která je u hrobu svého synáčka. Po rozmluvě s bojácným farářem se Matylda vydá na národní výbor, kde vládne Chladilův nepřítel Devera. Konečně dostane povolení od tajemníka Januše, kterému jeho žena připomene Matyldiny válečné zásluhy. Odchod - Předjaří 1951: Chladil otevřeně vystoupí proti družstvu, propagovaném Janušem. Muži se pohádají a Chladil na Januše vystřelí. Za trest je vystěhován ze svého statku, v němž se usídlí Devera, a který zčásti rozkrade chamtivý chalupník Chrudimský. Smuteční slavnost - Zima 1965: Chladilova pohřbu v Bezděšově se zúčastní většina sousedů. Ti se zastanou Matyldy proti ustrašenému faráři. Devera, Januš a přítomný poslanec si uvědomí, že se pohřeb mění v tichou demonstraci. K večeru se Matylda vrátí do Svažova, kde za zvuků muziky pobíhají masopustní maškary. Žena pozoruje veselí, uvědomí si svou samotu a rozpláče se.
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČSSR: 1.6.1990
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 8.6.2009 (DVD) Bontonfilm
Poprvé na VHS: 1.3.2003 Bonton Home Entertainment
Poprvé na DVD: 8.6.2009 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tvůrci a herci
Zdenek Sirový (Režie), Rudolf Hájek (Produkce/Vedoucí výroby), Jiří Kalach (Hudba), Jiří Macháně (Kamera), Jan Chaloupek (Střih), Karel Černý (Scénografie), Ludmila Kaválková (Kostýmy), Zdena Vilímovská (Kostýmy), Roman Hloch (Zvuk), Rudolf Hammer (Masky), Marie Machová (Masky), Eva Kantůrková (Scénář), Zdenek Sirový (Scénář), Eva Kantůrková (kniha) (Předloha), Jaroslava Tichá (Herec), Ľudovít Kroner (Herec), Josef Somr (Herec), Jana Vychodilová (Herec), Lída Roubíková (Herec), Jan Kühmund (Herec), Gustav Opočenský (Herec), Božena Böhmová (Herec), Josef Bartůněk (Herec), Vladimír Huber (Herec), Jaroslav Heyduk (Herec), Václav Bouška (Herec), František Kubíček (Herec), Zdeněk Kryzánek (Herec), Marie Motlová (Herec), Hynek Němec (Herec), Jaroslav Rajzík (Herec), Blažena Slavíčková (Herec), Jaroslav Vlk (Herec), Vlastimila Vlková (Herec), Jaroslav Moučka (Herec),
1969/70/Československo/Drama, Psychologický
Zajímavost k filmu
- Schválení literárního scénáře 23.10.1968, schválení technického scénáře 24.1.1969, začátek natáčení 10.2.1969, konec natáčení 28.6.1969, promítání povoleno 09/1969 (neschváleno do distribuce), schválení první kopie 24. 9. 1969, předpremiéra 16.11.1989 (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha), premiéra 1.6.1990 /nepřístupný mládeži/
- Na konci filmu měl kostelník vyhánět komunistické papaláše z věže slovy: „Pánové, končíme!“ Tato replika byla ale příliš odvážná, proto ve filmu nakonec zazní: „Pánové, musím zamknout.“
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990.
- Natáčelo se také v Jindřichově Hradci a Putimově.
- Na natáčení na Českomoravské Vysočině museli být hlavní herečtí představitelé z pražských divadel denně přiváženi, protože je jejich vedení odmítlo na delší dobu uvolnit.
- Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
- Natáčení probíhalo zčásti v Novém Rychnově v okrese Pelhřimov a také v samotném Pelhřimově.
- Do hlavní role byla půvedně navrhována Dana Medřická. Nakonec byla vybrána Jaroslava Tichá.
- Na konci filmu měl kostelník vyhánět komunistické papaláše z věže slovy: „Pánové, končíme!“ Tato replika byla ale příliš odvážná, proto ve filmu nakonec zazní: „Pánové, musím zamknout.“
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990.
- Natáčelo se také v Jindřichově Hradci a Putimově.
- Na natáčení na Českomoravské Vysočině museli být hlavní herečtí představitelé z pražských divadel denně přiváženi, protože je jejich vedení odmítlo na delší dobu uvolnit.
- Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
- Natáčení probíhalo zčásti v Novém Rychnově v okrese Pelhřimov a také v samotném Pelhřimově.
- Do hlavní role byla půvedně navrhována Dana Medřická. Nakonec byla vybrána Jaroslava Tichá.
Odkazy