27 hodin / 127 Hours (2010/94/USA, Velká Británie/Dobrodružný, Drama, Thriller, Životopisný) 81%
21.11.2023 04:34
JEDNOU VĚTOU
„Musel si sám amputovat ruku, aby přežil…“
OBSAH
Jedné páteční noci v dubnu 2003 se 26-letý Aron Ralston vydal do Utahu, aby zde strávil víkend lezením po odlehlých skalách národního parku Canyonlands. O šest dnů později se znenadání zjevil v civilizaci, bohatší o neuvěřitelný příběh a chudší o pravou ruku. Ralston (James Franco) přežil 127 trýznivých hodin v divočině s rukou přiskřípnutou ohromným kamenem, s malým množstvím jídla a jen několika kapkami vody. Bojoval s přírodou i vlastními démony a vyhrál. Dokázal, že má potřebnou sílu na to, aby se vyprostil z 20 metrů hluboké propasti a zraněný ušel více než 10 kilometrů než konečně najde záchranu. Jen díky neuvěřitelné statečnosti unikl jisté smrti. (oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
127 hodin utrpení se tu kříží se 127mi hodin oslavy života. V televizi, na internetu, v novinách...všude se setkávám se zmarem, zvráceným osudem, smůlou a neštěstím. Všude k mně přichází zprávy o tom, jak lidi vzdávají svůj život, jak nechtějí žit, jak přemýšlí nad špatnými věcmi a jak se ty špatné věci dějí a noviny o nich píší. Pořád a dokola se tak setkávám s negativními informacemi, které špatně působí na mozek. Možná ne pokaždé, ale jednou za čas to prostě dolehne. A pořád dokola! Jenže potom příjde Danny Boyle, chvíli před Oscary mi ukáže film, který vypráví o pravém opaku a já na poprvé nevím, co si o filmu myslet. Teď už to vím. Lépe natočenou oslavu života jsem ve filmu prostě ještě neviděl, jestli jsem vůbec někdy nějakou viděl, protož zmar a prohra si to čoudí ke dveřím každého z nás ze všech směrů. Danny Boyle je pan režisér a mám strach, že to s těmi Oskary bude mít nesmírně těžké. Podle mě by si ho tento film zasloužil daleko více, než Milionář z chatrče. Rozhodně Vás překvapí například fakt, že film není točen a la home-made, ale právě naopak naprosto regulérním způsobem. Jo...a závěrečný výběr skladby? Nádhera, která se z filmu nezapomíná a v tomto případě se naopak ještě hodněkrát připomene. Nádhera! Dost možná už teď film roku. (Malarkey) 5*
Danny Boyle se pomalu stává evropským (nadsázka jak hrom) Tony Scottem...a předvede cestu, kterou by si každý sebestředný chlap tohoto světa měl projít a uvědomit si, o čem je život. Ta osudovost (zase?), průhlednost konceptu (holt předloha) a délka ve výsledku vůbec nevadí, protože na ně nemyslíte a necháváte se unášet one-man-show Jamese Franca a jednoho velkého kamene. Je skvělé, že si Danny své filmy tolik užívá (a s ním i divák), obarvuje a stříhá je velmi agresivně a nebojí se obětovat někdy až klišovitý obsah skvělému celku. Pět hvězd to nebude, ale jedna úžasně uvěřitelná a intenzivní scéna ten film posunula do těžko zapomenutelné roviny. PS(spoiler): proč během závěrečných titulek neběžel zrychlený sestřih nahraných záběrů původního Aarona?:( (Djkoma) 4*
Z filmu jde syrovost, beznaděj a zoufalství tak vehmetně, až mě nebylo příjemný se na to dívat. Určitě se musí pochválit hlavňo herec, protože pokud 80 minut z 94 je pouze o záběru na jeho obličej, musí ze sebe dotyčný herec dostat opravdu maximum svýho talentu, aby diváka dokázal zaujmout a probudit v něm výše zmíněný emoce. Jamesovi se to povedlo na výbornou. Podobný film je velký záhul i pro režiséra, protože máte díru, balvan, chlapa a teď si s tím poraďtě na 94 minut. To si myslím že rozhodně není prdel, ale Danny Boyle to zvládnul na výbornou. Moje abslutní hvězda snímku je však kameraman, resp. jak jsem se teď dočetl kameramani. Jejich záběry jsou neskutečný, sluníčkem počínaje a nebo třeba tím skokem do vody konče. Takhle kvalitní záběry jsme snad ještě neviděl. Sice mě přitahují zcela jiný otvory než Arona, ale musím na rovinu říct, že tohle mě po všech stránkách sejmulo. (Enšpígl) 4*
VELKÁ RECENZE
Líp to natočit nešlo! Už poněkolikáté v rámci letošní oscarové sezóny mi tahle poznámka proběhla hlavou. Renomovaní tvůrci totiž chmátli po látkách, které buď nedisponují klasicky konstruovaným příběhem s jasně čitelným dramatickým obloukem, nebo se rozhodli pro materiál, jenž se filmovému zpracování poněkud vzpírá. Anebo… z těch projektů prostě tolik prýští fascinující realizační schopnosti jejich režisérů, že se dá jen uznale pokyvovat. Dovolím si tvrdit, že většina z chválených tvůrců letošního roku své nejlepší filmy natočila jindy, nebo se k nim naopak propracuje v letech příštích – že úplně top budou v jejich kariérách jiné látky - každopádně i tak je obdivuhodné, jak se popasovali s aktuálními velkými výzvami.
Danny Boyle měl situaci snad ještě složitější než třeba Darren Aronofsky či David Fincher. Ať se člověk podívá na 127 hodin z jakéhokoliv úhlu, ať si jakkoliv ujede na vedlejších linkách, jež jsou snaživě zapouštěny do filmu, pořád je to skromná povídačka o horolezci, jemuž spadl na ruku šutrák. Mladík a balvan. Člověk, kámen, kopec smůly. A necelá hodina a půl otázek, jak tenhle námět podat způsobem, který by neutrápil strnulostí. Sledovat chlapíka, jak šest dnů stojí v soutěsce, zírá na svou modrající ruku a zoufá si, to jednoduše není nejpříhodnější námět pro hraný celovečerák (tak jako jím nejsou ani situace, kdy vám uvízne ruka v poštovní schránce, nebo když se vám zaseknou pásy a vy dřepíte v autě).
Jenže tahle nehoda měla hodně divoké rozuzlení, okolo kterého se prostě vyplatí uvařit scenáristickou omáčku. Není tajemstvím, že ji vlastníma rukama (ehm) hodil na papír sám její hlavní aktér, toho času dobrodruh, solitér a nezlomný pokušitel přírody Aron Ralston. Díky tomu můžeme téhle neuvěřitelné story o vítězství lidské vůle uvěřit. Pro filmovou dramatizaci událostí je nicméně mnohem podstatnější, že se látky chopil právě oscarový Danny Boyle – elitní režisér, který by i krmení slepic na dědově dvorku zvládl podat jako audiovizuálně opulentní smršť emocí.
Tak se i stalo. Užívejme si to. Danny Boyle se jako věrozvěst „lehké“ kinematografie digitální éry posouvá s každým dalším filmem o kus dál. Své látky drží pořád pevně pod krkem, mistrně s nimi nakládá tak, jak se mu líbí, aniž by cítil nutnost zavděčit se všem divákům. Jeho formální přístup je přitom stále živější, energičtější a pro smysly výživnější. Časy, kdy se hrálo na okaté odskoky od hlavní linie, jsou dávno pryč - velká upozornění ve stylu „bacha, teď přijde prolínačka, snová sekvence nebo vsazená vzpomínka“ se prostě už nenosí. Boyleův živelný styl všechny ty hrátky s formou organicky propojuje do jednoho konzistentního proudu obrazových a zvukových vjemů, jenž se může točit okolo sebevíc statického děje, a přesto bude výsledný film strhávat „pohybem uvnitř“.
Až se budou příští divácké generace pídit po tom, jak že se to na začátku 21. století změnila audiovizuální kultura (a naše vnímání nejen z pozice diváků), Boyleova aktuální tvorba jim poskytne trefnou odpověď. 127 hodin v sobě nese esenci posunů v kinematografii pod vlivem milionů videí z YouTube, malých digitálních kamerek a internetu. Všechny ty probliky, dělení obrazu a výbušné vsuvky přitom slouží filmu, jenž by jinak brzy nudil dlouhým čekáním na finální řez. Dějově totiž není kde brát. Aronovy marné i nadějnější pokusy vymanit se z kamenného vězení se vždy rychle okoukají. Ani povinné etudy se spadlým nožíkem, docházející vodou nebo halucinacemi by v nějakém sušším a oldschoolovějším podání film neutáhly. Boyleův proud podnětů oproti tomu drží pozornost neustále, se samozřejmostí zrychluje a zpomaluje tep a přesně připravuje půdu pro drastický závěr.
Upřímně řečeno, nevím, jestli jsem ho úplně viděl, nebo jen protrpěl s přivřenýma očima a nehty zarytými do sedačky. Každopádně jde o adekvátní rozuzlení, přesně tak tělesně intenzivní a „nuceně“ nekompromisní, jak si zaslouží. Boyle se během něj opětovně usvědčí z virtuozity, co se týče nakládání s jednotlivými obrazy a zvuky – tenhle sveřepý britský režisér prostě vyrostl v mistra v servírování silných okamžitých prožitků.
Nejde přitom o exhibování. Za určitou prchavost dojmů může u 127 hodin spíš námět, a ne jeho podání. To je sice rychlé a nablýskané, ale naprosto účelné. Boyleův režijní přístup uškodil leda Jamesi Francovi: V usedlejším a více starosvětském podání by možná víc vynikl jeho stoprocentně přesvědčivý herecký výstup a před Oscary by mohl mít alespoň stejné šance jako Colin Firth. Za takovéto vyčerpávající one-man show se totiž obvykle dávají zlaté sošky. Letos to platit nebude. Franca nicméně provází pověst inteligentní hollywoodské naděje, tak si snad uvědomuje, že někdy musí ke štěstí bohatě stačit i to, zapsat si do filmografie výborné a jaksepatří kompaktní drama.
P.S.: Ralstonova spoileroidní zpověď je pořád sakra silná.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Dne 25. dubna 2003 se Aron Ralston (James Franco) připravuje na den, který stráví cestováním v kaňonech v národním parku Canyonlands v Utahu, kam jede celou noc. Nikomu ale o tomto svém výletu neřekne. Druhý den ráno jede přes park na kole a snaží se snížit 45 minut z celkového času uvedeného v turistickém průvodci v odhadovaném čase dosažení svého cíle. Když ke skalám přijede, uvidí dvě turistky, Kristi (Kate Mara) a Megan (Amber Tamblyn), které se zřejmě ztratily. Ralston je přesvědčí, že je průvodce trasy a nabídne jim, aby s ním šly mnohem zábavnější cestou, než tou, kterou se snaží najít. Vede je úzkými kaňony včetně slepého skoku do skrytého bazénu, kam skočí opakovaně a nahrají se pomocí Ralsonovy videokamery. Když už se rozcházejí, tak Kristi a Megan Ralsona pozvou na party, která se bude konat příští noc a ten jim slibuje, že přijde. Nicméně, ony o tom pochybují.
Ralston pokračuje v lezení v kaňonu Blue John přes úzkou chodbu, kde jsou kameny vklíněny mezi stěny skal. Když sestupuje, jeden kámen se uvolní, Ralston padá na dno kaňonu, uvolněný kámen mu spadne na ruku a uvězní ji. Ze začátku křičí o pomoc, ale nikdo není v doslechu. Nakonec rezignuje k faktu, že zůstal sám a začne na svou kameru natáčet video deník, vytáhne svůj multifunkční nástroj a snaží se odštípat se od skály. Také začne s přidělovacím systémem jídla a pití.
Jakmile si uvědomí, že šance k odštípání od skály jsou marné, začne se snažit řezat si do ruky uvězněné pod kamenem, ale nůž je na jeho kůži příliš tupý. Poté do ruky bodne, ale uvědomí si, že není schopen zasáhnout i kost. Ocitne se na suchu a je donucen pít vlastní moč. Jeho video příspěvky začínají být více a více zoufalé, protože cítí, že umírá. Začne snít o svých vztazích a předchozích zkušenostech včetně jeho bývalé přítelkyně (Clémence Poésy), rodiny (Lizzy Caplan, Treat Williams, Kate Burton) a dvou turistek, které potkal před nehodou. Poté, co se odráží na vlastní život, přijde na poznání, že vše co doposud udělal, ho vedlo k tomuto ortelu a že je předurčen k tomu, aby zemřel sám v kaňonu.
Po pěti dnech uvidí Ralston v předtuše svého nenarozeného syna. Shromažďuje vůli, aby měl dost síly zlomit své předloktí, a nakonec paži s tupým nožem přetrhne. Vyrobí si na ruku škrtidlo z izolace pro jeho batoh a použije karabinu k utažení. Obaluje zbytek jeho paže pod balvanem a tuto představu nechává za sebou. Poté se mu z kaňonu konečně podaří odejít, musí ale ještě slézat 65 stop a ujít několik kilometrů, než úplně vyčerpaný a celý od krve narazí na rodinu na jednodenním výletu. Rodina pošle pro pomoc a Ralston je evakuován vrtulníkem.
Film končí záběry skutečného Arona Ralstona z jeho života po nehodě – včetně několik Ralstonových dalších horolezeckých dobrodružství, v kterých pokračoval i po nehodě bez jedné ruky. Dále ukazuje Ralstona s jeho ženou, se kterou se setkal pár let po nehodě a jeho syna jménem Leo.
Poslední věta, která se ve filmu objeví před závěrečnými titulky říká, že Ralston od té doby vždycky zanechá vzkaz, kdykoliv jde někam sám.
O FILMU
Jedné páteční noci v dubnu 2003 se 26iletý Aron Ralston vydal do Utahu, aby zde strávil víkend lezením po krásných, dech beroucích, odlehlých skalách národního parku Canyonlands. O šest dnů později se znenadání zjevil v civilizaci, aby vypověděl svůj mimořádný příběh o přežití, nezapomenutelné vyprávění o lidském odhodlání konfrontovaném s nepřízní osudu. Mnozí, kteří slyšeli příběh Ralstona, jenž přežil 127 trýznivých hodin v divočině s rukou přiskřípnutou ohromným kamenem, s malým množstvím jídla a jen několika kapkami vody, a který unikl smrti jen díky své neuvěřitelné statečnosti, se ptali:
Čím vším si prošel v ten moment nečekaného a extrémního zúčtování?
Jak vůbec našel sílu vydržet tak zoufalou situaci?
Dokázal bych kvůli záchraně života, to co on?
To jsou otázky, které zajímaly i tým Dannyho Boyleho, producenta Christiana Colsona a scénáristy Simona Beaufoye, kteří spolupracovali na filmovém fenoménu Milionář z chatrče. Ale Boyle viděl v Ralstonově příběhu ještě něco víc. Viděl příležitost zpracovat jedinečný zážitek, který dokáže v každé vteřině nabité fantazií, snem, vzpomínkou, smutkem a lítostí pohltit diváky. Viděl možnost zachytit člověka, jak se ze zoufalství přesune k silnému znovuodhodlání žít, které ho přinutí dokázat, co se zdá nemožné.
Od začátku, kdy Boyle začal číst memoáry Arona Ralstona, věděl přesně, jakým způsobem chce tento skutečný příběh natočit. Použil kameru pro záběry velmi zblízka, díky čemuž se diváci mohou vžít do Ralstonovy kůže i hlavy během situací, kdy mu šlo o život.
“Chtěl jsem, aby byli diváci s Aronem v kaňonu a zůstali tam, dokud se mu nepodaří se odtud dostat,” vysvětluje režisér. “Samozřejmě jsem to vnímal jako mimořádný příběh o přežití v divoké přírodě, ale kromě toho je zde další rozměr, který lidi překvapí. Není to jen o tom, jak Aron přežil, jakkoliv je to neuvěřitelné. Je to i o životní síle, která je silnější než individuální odhodlání Arona. Je to síla, která nás pojí všechny dohromady. Ve chvíli, kdy se Aron rozhodne, že chce zpět mezi lidi, stane se něco velmi silného.”
Boyle pokračuje: “Lidé často říkají, že neví, jestli by toto dokázali. Já si myslím, že všichni bychom udělali pro krásný život, který náš žene dopředu, cokoliv. Za těch šest dní v kaňonu Aron pochopil pravou hodnotu života. Jednou z ústředních myšlenek filmu je, že tam vlastně nikdy nebyl sám. Fyzicky samozřejmě ano, ale v myšlenkách byl obklopen těmi, která znal, měl rád nebo o nich snil. To byl rozdíl, který jsme chtěli, aby byl ve filmu znát.”
Boyle si byl dobře vědom, že na první pohled se pouští do něčeho, co je nemožné, “Chtěli jsme natočit akční film, ve kterém se hrdina nemůže hýbat!” Jak lze dosáhnout akce, když se hlavní postava může pohybovat jen v rozsahu několika desítek centimetrů a vše, co dělá, se děje převážně v jeho hlavě?
Štáb byl přesvědčen, že existuje jen jeden herec, který dokáže přesvědčení a emoce zahrát, tak, aby zaujal diváky. “James je mimořádně fyzicky zdatný,” říká Boyle, “což jsme, vzhledem k tomu, že 127 hodin je film s jedním hlavním hercem, potřebovali. Vydal ze sebe mnohem víc, postavil se každé výzvě, která se před ním objevila. Tak se do role vžil, že příběh je svým způsobem o Aronovi Ralstonovi i o něm.”
Celý projekt byl pro Boylea a Beaufoye o to zajímavější, že byl naprosto jiný než jejich předchozí skutečnost s Milionářem z chatrče V závratném tempu změnili směr o 180 stupňů a z ohromného velkoměsta Bombaje začali natáčet v klaustrofobickém kaňonu uprostřed samoty, kam se stěží mohl namačkat jeden muž.
“Bylo to překvapivé přesunout se z přeplněné Bombaje, kde jste obklopeni miliardou lidí k opačného extrému jednoho osamoceného muže,” říká Boyle. “Byl to úžasný kontrast a vzrušující výzva. Ty filmy nemohly být více jiné a přesto jsou svým způsobem oba o překonávání nemožných problémů.”
127 hodin připomíná slavnou tradici filmů zachycujících muže nucené překonávat v přírodě své limity jako Hlas divočiny nebo Pád do ticha, ale 127 hodin mění vyznění tím, že spíše než vítězství jedinců oslavuje život jako celek.
“Když byl Aron uvězněn v kaňonu, nemohl být dál od kontaktu s lidmi, ale právě to v něm probudilo poznání, jak moc jsou pro něj důležití lidé a milovaní, které opustil. Vyburcovalo to v něm touhu po životě, která byla tak hluboká, že mu trvale dodávala sílu. O tom tento film je. Rozhodně to není jen příběh jednoho konkrétního muže, jak by se mohlo na první pohled zdát.,” dodává režisér Boyle.
To také zaujalo společnost Everest Entertainment, která pomohla celé snažení financovat. “Za Everest jsem moc ráda, že jsme pomohli vzniknout tak smysluplnému filmu,” říká Lisa Maria Falcone. “Stále hledáme zapamatování hodné a naléhavé příběhy, které v divácích zůstanou. 127 hodin je toho ukázkovým příkladem.”
Hned jak Danny Boyle objevil Ralstonův příběh, poslal knihu svému producentskému partnerovi Christianu Colsonovi, který produkoval Milionáře z chatrče. Colson přiznává, že příběh ho hned tolik nezaujal.
“Když jsem to dočetl, říkal jsem si, že je to neuvěřitelný příběh, že ale není způsob, jak z toho udělat film - a to jsem také Dannymu řekl,” vzpomíná. “Ten mi potom poslal osnovu, co napsal, která byla jen šest stránek dlouhá, ale zahrnovala celý jeho koncept vyprávění příběhu, který byl plný mimořádných mezistřihů a vizuálních nápadů. Po přečtení jsem okamžitě změnil názor a řekl Dannymu, že na tom s ním chci pracovat. Co se vyprávění týče byl scénář velká výzva, ale Danny našel mnoho způsobů, jak udržet děj zajímavý a prožitkově silný.”
Práva k Ralstonově příběhu v té době držel přední producent dokumentů John Smithson. Colson se se Smithsonem dohodli rychle, s tím, že Smithson na filmu zůstal jako jeden z producentů. Boyle okamžitě začal pracovat na kompletním scénáři. Měl napsané dva různé drafty, se kterými se obrátil na Simona Beaufoye, se kterým pracoval i na scénáři k Milionáři z chatrče.
První úkol, který si Boyle stanovil, bylo poznat skutečného Arona Ralstona. Proces poznávání začal tam, kde Aron téměř přišel o život - v kaňonu Blue John v Utahu. Boyle a Colson podnikli v červnu 2009 spolu s Ralstonem trek přímo na “místo činu”. To bylo především přání samotného Ralstona, který chtěl, aby tvůrci na vlastní oči nejprve viděli drsný terén, kde se jeho příběh odehrál.
Zpočátku si Ralston nebyl jistý Boyleovým imaginativním přístupem. “Bylo to pro mne emočně složité, protože ačkoliv jsem věděl, že natáčíme drama, nechtěl jsem se odchylovat od faktů,” přiznává. Postupně se mu ale nápad dostat se k hlubší pravdě pomocí živého, poutavého vyprávění začal líbit.
Ralston si porozuměl se scénáristou Simonem Beaufoyem, který je také milovník lezení a treků, díky čemuž se mu ve scénáři podařilo zachytit některé důležité aspekty vyprávění. Ralston tvůrcům také poskytl soukromé působivé video “zprávy”, což byly jeho vzkazy rodině a kamarádům, nahrané během uvěznění v kaňonu, které po něm měly případně zůstat. “Ten materiál pomohl nám i Jamesovi Francovi,” říká režisér Boyle.
Ralston byl jejich spoluprácí také nadšený. “Práce s Dannym byla mimořádná zkušenost,” říká. “Je tak vnímavý a kreativní, navíc byl k mému příběhu velmi citlivý, neboť věděl, jak moc je pro mne osobní. Spoustu úsilí věnoval přípravám ještě před naším setkáním a i později mne do filmování zahrnul víc než jsem očekával.”
Horolezec poskytl tvůrcům tuny informací, které jim umožnily zrekonstruovat detaily fyzického úsilí, od způsobu, jakým spal v zavěšených lanech nebo jak schraňoval vlastní moč, aby měl co pít.
Boylea zajímala další, nevyslovená linie příběhu. Ralston byl muž, kterému se do té doby nikdy nic nestalo, a který byl tak silný individualista, že si neuvědomoval sílu vztahů s lidmi. “Aron je skvělý typ muže - soběstačný, nezávislý, atletický, důmyslný - ale ne perfektní,” říká Boyle. “Aron se viděl jako sólista, ale když přišlo na to, aby si uvědomil, proč chce zůstat naživu, byli do lidé a jejich společnost. To se pro mne stalo nosnou myšlenkou filmu. ‘Potřebuji pomoc’ říká Aron, když se téměř na konci filmu dostane ke svým zachráncům. Ano, potřebuje. My všichni potřebujeme. Proto žijeme ve skupinách,” říká režisér.
Ralston říká, že Boyle jeho vnitřní pocity a zážitky zachytil ve filmu dokonale. “Byl jsem sám, ale ve vzpomínkách a fantaziích jsem se pokoušel spojit s mými blízkými. Byl jsem nevyspalý, dehydratovaný a zoufalý, takže jsem občas téměř halucinoval. A Dannymu se to všechno podařilo přenést na plátno.”
Pro Ralstona to bylo jako surrealistický zážitek, když viděl, jak na place vzniká film o nehlubším zážitku jeho života. “Bylo to, jako bych se teď na sebe díval, jak se v roce 2003 zachraňuju z toho kaňonu.”
Natáčení zavedlo Ralstona na “místo činu” přesně v den 7. výročí události. “To, že jsme tam byli přesně v ten osudný týden, pro mne bylo velmi osobní. Znovu jsem si připomenul, jak konec může znamenat i začátek.”
Den, kdy se Ralston osvobodil, pro něj opravdu znamenal nový začátek. V jedné z nejsilnějších scén filmu, založené na skutečně události, Ralston blouzní a vidí nejasnou postavu v budoucnosti, která by mohla být jeho ještě nenarozený syn. Během natáčení se proroctví vyplnilo a jemu se skutečně narodil první syn.
Od začátku Danny Boyle věděl, že od představitele hlavní postavy bude kromě hereckého výkonu potřebovat dobrou fyzickou zdatnost. Nejenže by herec musel zvládnout být téměř ve všech záběrech a pohybovat se ve fyzicky náročných místech, ale musel by nechat kameru nahlédnout do svých nejniternějších pocitů. Zbaven všeho, včetně schopnosti se pohybovat, Aron byl najednou vidět takový jaký je a jaký by si v budoucnu přál být.
Kvůli tomu všemu Boyle hledal herce, který bude mít na Ralstona svůj vlastní pohled a pochopení - někoho, kdo má rád divočinu a kdo má sklon k nebojácnosti, ale také sebereflexi. Tyto vlastnosti a skvělé herecké schopnosti nalezl v Jamesovi Francovi, který se stává jedním z nejzajímavějších talentů mladé generace. Francovy různorodé role zahrnují ikonického Jamese Deana ve slavném televizním filmu, komedii Travička zelená, milence Seana Penna v oscarovém snímku Milk a nejnověji americkou vzpurnou legendu Allena Ginsberga v Kvílení. Tento renesanční dobrodruh nedávno získal titul na filozofické fakultě Kolumbijské univerzity a byl přijat do doktorského studia na univerzitě v Yale.
I Ralston byl nadšený, že tvůrci vybrali tohoto herce. “Z jiných jeho rolí jsem pochopil, že se do svých postav umí skvěle vžít. Strávili jsme spolu hodně času, poslouchali dohromady moji závěť a poslední vůli, některé věci jako třeba pozice, jak jsem v průrvě stál, abych to vůbec vydržel nebo jak přesně jsem držel nůž, abych se mohl říznout do ruky, jsem mu znovu ukázal.”
Franca role přitahovala od samého počátku, co o projektu slyšel a ukázalo se, že to nebylo jako nic, co před tím točil. “Líbily se mi ty malé, osobní momenty, kdy jsme všichni úplně sami,” říká. “Příběh je o muži, který je konfrontován se svojí smrtí a otázkou, jak se dostat zpět do života. To je situace, která se ve filmech ještě moc neobjevila. Role pro mne byla výjimečná také tím, že jsem neměl žádné spoluherce. Musel jsem se zcela jinak soustředit a naučit se hrát s prostorem kolem sebe, kameny a kamerou.”
I Franco si pochvaluje spolupráci s režisérem Boylem. “Líbilo se mi, že Danny k tématu přistoupil zcela jinak než by udělali jiní režiséři. Místo pomalého tempa přírody filmu vtiskl úžasný tep velkoměsta,” shrnuje Franco.
Ačkoliv je 127 hodin film o příběhu jednoho muže, tvůrci kladli velký důraz na výběr představitelů vedlejších rolí. Dvě dívky, které Aron potká na začátku své výpravy, hrají Amber Tamblyn a Kate Mara. Ačkoliv jejich setkání s Ralstonem je jen krátké, zpětně se ukáže, že pro hlavního hrdinu bylo mimořádně důležité, neboť představuje jeho poslední vzpomínku na kontakt s lidmi.”
Aronovi rodiče hrají Treat Williams a Kate Burton, jeho sestru Lizzy Caplan. Do role Aronovy přítelkyni byla obsazena začínající francouzská herečka Clémence Poésy, známá díky roli Fleur Delacour ve filmech o Harry Potterovi.
Nezvyklá příroda a prostředí, kde se film odehrává, nutily Dannyho Boylea a jeho tým myslet zcela novým způsobem. Pro Boyleho vše vystihovalo jediné slovo - pohyb. Jeho cílem bylo, aby filmové plátno zůstalo v neustálém dění, co se pohybu i Aronových pocitů týče.
Na rychlém začátku následují diváci Arona v jeho adrenalinové jízdě na horském kole pestrobarevnou pouští, při slézání rudých skal s dvěmi krásnými dívkami a koupání v azurově modré vodě. Pak se svět zastaví a vše se dá do pohybu v Aronově hlavě.
Aby Boyle dosáhl maximálního možného vizuálního výstupu, použil do té doby bezprecedentní věc, a to že film natáčeli dva hlavní kameramani. Anthony Dod Mantle, který snímal Milionáře z chatrče a Enrique Chediak, který natočil 28 týdnů poté. Kamera svým způsobem nahrazuje fakt, že je ve filmu jen několik dalších postav.
Boyle o svém novátorském rozhodnutí říká, “Anthony a Enrique jsou velmi zajímaví lidé s úplně odlišnými styly. Enrique má jihoamerickou citlivost a Anthony více severoevropský styl. Každému z nich jsme dali tři sety kamer - klasickou filmovou, digitální a stojací - díky čemuž vzniklo ohromné množství stopáže s krásnými záběry.”
Ocenění:
Academy Awards
2011 - Danny Boyle, Christian Colson, John Smithson (Nejlepší film)
2011 - James Franco (Nejlepší herec v hlavní roli)
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší adaptovaný scénář)
2011 - Jon Harris (Nejlepší střih)
2011 - A.R. Rahman (Nejlepší hudba)
2011 - Nejlepší původní píseň
Independent Spirit Awards
2011 - James Franco (Nejlepší herec v hlavní roli)
2011 - Danny Boyle, Christian Colson, John Smithson (Nejlepší film)
2011 - Danny Boyle (Nejlepší režie)
British Academy of Film and Television Arts (BAFTA)
2011 - Danny Boyle (Nejlepší režie)
2011 - James Franco (Nejlepší herec v hlavní roli)
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší adaptovaný scénář)
2011 - Anthony Dod Mantle, Enrique Chediak (Nejlepší kamera)
2011 - Nejlepší střih
2011 - A.R. Rahman (Nejlepší hudba)
2011 - Nejlepší zvuk
2011 - Výjimečný britský film
Golden Globes
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší scénář)
2011 - James Franco (Nejlepší herec - drama)
2011 - A.R. Rahman (Nejlepší hudba)
Critics Choice Awards
2011 - A.R. Rahman, Dido, Rollo (Nejlepší píseň)
2011 - Nejlepší film
2011 - Danny Boyle (Nejlepší režie)
2011 - James Franco (Nejlepší herec)
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší adaptovaný scénář)
2011 - Anthony Dod Mantle, Enrique Chediak (Nejlepší kamera)
2011 - Jon Harris (Nejlepší střih)
2011 - Nejlepší zvuk
Tallinn Black Nights Film Festival
2010 - Velká cena
DABING
V českém znění: Martin Písařík - James Franco (Aron Ralston), Nikola Votočková - Amber Tamblyn (Megan), Jitka Ježková - Kate Mara (Kristi), René Slováčková - Lizzy Caplan (Sonja), Ladislav Novák - John Lawrence (Brian), Pavel Šrom - Treat Williams (Aronův otec), Petra Jindrová - Kate Burton (Aronova matka), Zbyšek Horák, Bohdan Tůma, Klára Nováková a další
Překlad: Petr Miklica
Dialogy: Lenka Tůmová
Zvuk: Martin Václavík
Produkce: Petr Skarke
Režie: Bohdan Tůma
Vyrobila: SDI Media 2011
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 3.2.2011 Bontonfilm
Premiéra USA: 5.11.2010 Fox Searchlight Pictures US
Premiéra Velká Británie: 7.1.2011 Warner-Pathé Distributors UK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 20.6.2011 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: 20.6.2011 Bontonfilm
Tržby v ČR - Kč 4 682 508
Tržby celkem - $ 60 738 797
Návštěvnost v ČR 42 056
Náklady (Rozpočet) - $ 18 000 000
„Musel si sám amputovat ruku, aby přežil…“
OBSAH
Jedné páteční noci v dubnu 2003 se 26-letý Aron Ralston vydal do Utahu, aby zde strávil víkend lezením po odlehlých skalách národního parku Canyonlands. O šest dnů později se znenadání zjevil v civilizaci, bohatší o neuvěřitelný příběh a chudší o pravou ruku. Ralston (James Franco) přežil 127 trýznivých hodin v divočině s rukou přiskřípnutou ohromným kamenem, s malým množstvím jídla a jen několika kapkami vody. Bojoval s přírodou i vlastními démony a vyhrál. Dokázal, že má potřebnou sílu na to, aby se vyprostil z 20 metrů hluboké propasti a zraněný ušel více než 10 kilometrů než konečně najde záchranu. Jen díky neuvěřitelné statečnosti unikl jisté smrti. (oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
127 hodin utrpení se tu kříží se 127mi hodin oslavy života. V televizi, na internetu, v novinách...všude se setkávám se zmarem, zvráceným osudem, smůlou a neštěstím. Všude k mně přichází zprávy o tom, jak lidi vzdávají svůj život, jak nechtějí žit, jak přemýšlí nad špatnými věcmi a jak se ty špatné věci dějí a noviny o nich píší. Pořád a dokola se tak setkávám s negativními informacemi, které špatně působí na mozek. Možná ne pokaždé, ale jednou za čas to prostě dolehne. A pořád dokola! Jenže potom příjde Danny Boyle, chvíli před Oscary mi ukáže film, který vypráví o pravém opaku a já na poprvé nevím, co si o filmu myslet. Teď už to vím. Lépe natočenou oslavu života jsem ve filmu prostě ještě neviděl, jestli jsem vůbec někdy nějakou viděl, protož zmar a prohra si to čoudí ke dveřím každého z nás ze všech směrů. Danny Boyle je pan režisér a mám strach, že to s těmi Oskary bude mít nesmírně těžké. Podle mě by si ho tento film zasloužil daleko více, než Milionář z chatrče. Rozhodně Vás překvapí například fakt, že film není točen a la home-made, ale právě naopak naprosto regulérním způsobem. Jo...a závěrečný výběr skladby? Nádhera, která se z filmu nezapomíná a v tomto případě se naopak ještě hodněkrát připomene. Nádhera! Dost možná už teď film roku. (Malarkey) 5*
Danny Boyle se pomalu stává evropským (nadsázka jak hrom) Tony Scottem...a předvede cestu, kterou by si každý sebestředný chlap tohoto světa měl projít a uvědomit si, o čem je život. Ta osudovost (zase?), průhlednost konceptu (holt předloha) a délka ve výsledku vůbec nevadí, protože na ně nemyslíte a necháváte se unášet one-man-show Jamese Franca a jednoho velkého kamene. Je skvělé, že si Danny své filmy tolik užívá (a s ním i divák), obarvuje a stříhá je velmi agresivně a nebojí se obětovat někdy až klišovitý obsah skvělému celku. Pět hvězd to nebude, ale jedna úžasně uvěřitelná a intenzivní scéna ten film posunula do těžko zapomenutelné roviny. PS(spoiler): proč během závěrečných titulek neběžel zrychlený sestřih nahraných záběrů původního Aarona?:( (Djkoma) 4*
Z filmu jde syrovost, beznaděj a zoufalství tak vehmetně, až mě nebylo příjemný se na to dívat. Určitě se musí pochválit hlavňo herec, protože pokud 80 minut z 94 je pouze o záběru na jeho obličej, musí ze sebe dotyčný herec dostat opravdu maximum svýho talentu, aby diváka dokázal zaujmout a probudit v něm výše zmíněný emoce. Jamesovi se to povedlo na výbornou. Podobný film je velký záhul i pro režiséra, protože máte díru, balvan, chlapa a teď si s tím poraďtě na 94 minut. To si myslím že rozhodně není prdel, ale Danny Boyle to zvládnul na výbornou. Moje abslutní hvězda snímku je však kameraman, resp. jak jsem se teď dočetl kameramani. Jejich záběry jsou neskutečný, sluníčkem počínaje a nebo třeba tím skokem do vody konče. Takhle kvalitní záběry jsme snad ještě neviděl. Sice mě přitahují zcela jiný otvory než Arona, ale musím na rovinu říct, že tohle mě po všech stránkách sejmulo. (Enšpígl) 4*
VELKÁ RECENZE
Líp to natočit nešlo! Už poněkolikáté v rámci letošní oscarové sezóny mi tahle poznámka proběhla hlavou. Renomovaní tvůrci totiž chmátli po látkách, které buď nedisponují klasicky konstruovaným příběhem s jasně čitelným dramatickým obloukem, nebo se rozhodli pro materiál, jenž se filmovému zpracování poněkud vzpírá. Anebo… z těch projektů prostě tolik prýští fascinující realizační schopnosti jejich režisérů, že se dá jen uznale pokyvovat. Dovolím si tvrdit, že většina z chválených tvůrců letošního roku své nejlepší filmy natočila jindy, nebo se k nim naopak propracuje v letech příštích – že úplně top budou v jejich kariérách jiné látky - každopádně i tak je obdivuhodné, jak se popasovali s aktuálními velkými výzvami.
Danny Boyle měl situaci snad ještě složitější než třeba Darren Aronofsky či David Fincher. Ať se člověk podívá na 127 hodin z jakéhokoliv úhlu, ať si jakkoliv ujede na vedlejších linkách, jež jsou snaživě zapouštěny do filmu, pořád je to skromná povídačka o horolezci, jemuž spadl na ruku šutrák. Mladík a balvan. Člověk, kámen, kopec smůly. A necelá hodina a půl otázek, jak tenhle námět podat způsobem, který by neutrápil strnulostí. Sledovat chlapíka, jak šest dnů stojí v soutěsce, zírá na svou modrající ruku a zoufá si, to jednoduše není nejpříhodnější námět pro hraný celovečerák (tak jako jím nejsou ani situace, kdy vám uvízne ruka v poštovní schránce, nebo když se vám zaseknou pásy a vy dřepíte v autě).
Jenže tahle nehoda měla hodně divoké rozuzlení, okolo kterého se prostě vyplatí uvařit scenáristickou omáčku. Není tajemstvím, že ji vlastníma rukama (ehm) hodil na papír sám její hlavní aktér, toho času dobrodruh, solitér a nezlomný pokušitel přírody Aron Ralston. Díky tomu můžeme téhle neuvěřitelné story o vítězství lidské vůle uvěřit. Pro filmovou dramatizaci událostí je nicméně mnohem podstatnější, že se látky chopil právě oscarový Danny Boyle – elitní režisér, který by i krmení slepic na dědově dvorku zvládl podat jako audiovizuálně opulentní smršť emocí.
Tak se i stalo. Užívejme si to. Danny Boyle se jako věrozvěst „lehké“ kinematografie digitální éry posouvá s každým dalším filmem o kus dál. Své látky drží pořád pevně pod krkem, mistrně s nimi nakládá tak, jak se mu líbí, aniž by cítil nutnost zavděčit se všem divákům. Jeho formální přístup je přitom stále živější, energičtější a pro smysly výživnější. Časy, kdy se hrálo na okaté odskoky od hlavní linie, jsou dávno pryč - velká upozornění ve stylu „bacha, teď přijde prolínačka, snová sekvence nebo vsazená vzpomínka“ se prostě už nenosí. Boyleův živelný styl všechny ty hrátky s formou organicky propojuje do jednoho konzistentního proudu obrazových a zvukových vjemů, jenž se může točit okolo sebevíc statického děje, a přesto bude výsledný film strhávat „pohybem uvnitř“.
Až se budou příští divácké generace pídit po tom, jak že se to na začátku 21. století změnila audiovizuální kultura (a naše vnímání nejen z pozice diváků), Boyleova aktuální tvorba jim poskytne trefnou odpověď. 127 hodin v sobě nese esenci posunů v kinematografii pod vlivem milionů videí z YouTube, malých digitálních kamerek a internetu. Všechny ty probliky, dělení obrazu a výbušné vsuvky přitom slouží filmu, jenž by jinak brzy nudil dlouhým čekáním na finální řez. Dějově totiž není kde brát. Aronovy marné i nadějnější pokusy vymanit se z kamenného vězení se vždy rychle okoukají. Ani povinné etudy se spadlým nožíkem, docházející vodou nebo halucinacemi by v nějakém sušším a oldschoolovějším podání film neutáhly. Boyleův proud podnětů oproti tomu drží pozornost neustále, se samozřejmostí zrychluje a zpomaluje tep a přesně připravuje půdu pro drastický závěr.
Upřímně řečeno, nevím, jestli jsem ho úplně viděl, nebo jen protrpěl s přivřenýma očima a nehty zarytými do sedačky. Každopádně jde o adekvátní rozuzlení, přesně tak tělesně intenzivní a „nuceně“ nekompromisní, jak si zaslouží. Boyle se během něj opětovně usvědčí z virtuozity, co se týče nakládání s jednotlivými obrazy a zvuky – tenhle sveřepý britský režisér prostě vyrostl v mistra v servírování silných okamžitých prožitků.
Nejde přitom o exhibování. Za určitou prchavost dojmů může u 127 hodin spíš námět, a ne jeho podání. To je sice rychlé a nablýskané, ale naprosto účelné. Boyleův režijní přístup uškodil leda Jamesi Francovi: V usedlejším a více starosvětském podání by možná víc vynikl jeho stoprocentně přesvědčivý herecký výstup a před Oscary by mohl mít alespoň stejné šance jako Colin Firth. Za takovéto vyčerpávající one-man show se totiž obvykle dávají zlaté sošky. Letos to platit nebude. Franca nicméně provází pověst inteligentní hollywoodské naděje, tak si snad uvědomuje, že někdy musí ke štěstí bohatě stačit i to, zapsat si do filmografie výborné a jaksepatří kompaktní drama.
P.S.: Ralstonova spoileroidní zpověď je pořád sakra silná.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Dne 25. dubna 2003 se Aron Ralston (James Franco) připravuje na den, který stráví cestováním v kaňonech v národním parku Canyonlands v Utahu, kam jede celou noc. Nikomu ale o tomto svém výletu neřekne. Druhý den ráno jede přes park na kole a snaží se snížit 45 minut z celkového času uvedeného v turistickém průvodci v odhadovaném čase dosažení svého cíle. Když ke skalám přijede, uvidí dvě turistky, Kristi (Kate Mara) a Megan (Amber Tamblyn), které se zřejmě ztratily. Ralston je přesvědčí, že je průvodce trasy a nabídne jim, aby s ním šly mnohem zábavnější cestou, než tou, kterou se snaží najít. Vede je úzkými kaňony včetně slepého skoku do skrytého bazénu, kam skočí opakovaně a nahrají se pomocí Ralsonovy videokamery. Když už se rozcházejí, tak Kristi a Megan Ralsona pozvou na party, která se bude konat příští noc a ten jim slibuje, že přijde. Nicméně, ony o tom pochybují.
Ralston pokračuje v lezení v kaňonu Blue John přes úzkou chodbu, kde jsou kameny vklíněny mezi stěny skal. Když sestupuje, jeden kámen se uvolní, Ralston padá na dno kaňonu, uvolněný kámen mu spadne na ruku a uvězní ji. Ze začátku křičí o pomoc, ale nikdo není v doslechu. Nakonec rezignuje k faktu, že zůstal sám a začne na svou kameru natáčet video deník, vytáhne svůj multifunkční nástroj a snaží se odštípat se od skály. Také začne s přidělovacím systémem jídla a pití.
Jakmile si uvědomí, že šance k odštípání od skály jsou marné, začne se snažit řezat si do ruky uvězněné pod kamenem, ale nůž je na jeho kůži příliš tupý. Poté do ruky bodne, ale uvědomí si, že není schopen zasáhnout i kost. Ocitne se na suchu a je donucen pít vlastní moč. Jeho video příspěvky začínají být více a více zoufalé, protože cítí, že umírá. Začne snít o svých vztazích a předchozích zkušenostech včetně jeho bývalé přítelkyně (Clémence Poésy), rodiny (Lizzy Caplan, Treat Williams, Kate Burton) a dvou turistek, které potkal před nehodou. Poté, co se odráží na vlastní život, přijde na poznání, že vše co doposud udělal, ho vedlo k tomuto ortelu a že je předurčen k tomu, aby zemřel sám v kaňonu.
Po pěti dnech uvidí Ralston v předtuše svého nenarozeného syna. Shromažďuje vůli, aby měl dost síly zlomit své předloktí, a nakonec paži s tupým nožem přetrhne. Vyrobí si na ruku škrtidlo z izolace pro jeho batoh a použije karabinu k utažení. Obaluje zbytek jeho paže pod balvanem a tuto představu nechává za sebou. Poté se mu z kaňonu konečně podaří odejít, musí ale ještě slézat 65 stop a ujít několik kilometrů, než úplně vyčerpaný a celý od krve narazí na rodinu na jednodenním výletu. Rodina pošle pro pomoc a Ralston je evakuován vrtulníkem.
Film končí záběry skutečného Arona Ralstona z jeho života po nehodě – včetně několik Ralstonových dalších horolezeckých dobrodružství, v kterých pokračoval i po nehodě bez jedné ruky. Dále ukazuje Ralstona s jeho ženou, se kterou se setkal pár let po nehodě a jeho syna jménem Leo.
Poslední věta, která se ve filmu objeví před závěrečnými titulky říká, že Ralston od té doby vždycky zanechá vzkaz, kdykoliv jde někam sám.
O FILMU
Jedné páteční noci v dubnu 2003 se 26iletý Aron Ralston vydal do Utahu, aby zde strávil víkend lezením po krásných, dech beroucích, odlehlých skalách národního parku Canyonlands. O šest dnů později se znenadání zjevil v civilizaci, aby vypověděl svůj mimořádný příběh o přežití, nezapomenutelné vyprávění o lidském odhodlání konfrontovaném s nepřízní osudu. Mnozí, kteří slyšeli příběh Ralstona, jenž přežil 127 trýznivých hodin v divočině s rukou přiskřípnutou ohromným kamenem, s malým množstvím jídla a jen několika kapkami vody, a který unikl smrti jen díky své neuvěřitelné statečnosti, se ptali:
Čím vším si prošel v ten moment nečekaného a extrémního zúčtování?
Jak vůbec našel sílu vydržet tak zoufalou situaci?
Dokázal bych kvůli záchraně života, to co on?
To jsou otázky, které zajímaly i tým Dannyho Boyleho, producenta Christiana Colsona a scénáristy Simona Beaufoye, kteří spolupracovali na filmovém fenoménu Milionář z chatrče. Ale Boyle viděl v Ralstonově příběhu ještě něco víc. Viděl příležitost zpracovat jedinečný zážitek, který dokáže v každé vteřině nabité fantazií, snem, vzpomínkou, smutkem a lítostí pohltit diváky. Viděl možnost zachytit člověka, jak se ze zoufalství přesune k silnému znovuodhodlání žít, které ho přinutí dokázat, co se zdá nemožné.
Od začátku, kdy Boyle začal číst memoáry Arona Ralstona, věděl přesně, jakým způsobem chce tento skutečný příběh natočit. Použil kameru pro záběry velmi zblízka, díky čemuž se diváci mohou vžít do Ralstonovy kůže i hlavy během situací, kdy mu šlo o život.
“Chtěl jsem, aby byli diváci s Aronem v kaňonu a zůstali tam, dokud se mu nepodaří se odtud dostat,” vysvětluje režisér. “Samozřejmě jsem to vnímal jako mimořádný příběh o přežití v divoké přírodě, ale kromě toho je zde další rozměr, který lidi překvapí. Není to jen o tom, jak Aron přežil, jakkoliv je to neuvěřitelné. Je to i o životní síle, která je silnější než individuální odhodlání Arona. Je to síla, která nás pojí všechny dohromady. Ve chvíli, kdy se Aron rozhodne, že chce zpět mezi lidi, stane se něco velmi silného.”
Boyle pokračuje: “Lidé často říkají, že neví, jestli by toto dokázali. Já si myslím, že všichni bychom udělali pro krásný život, který náš žene dopředu, cokoliv. Za těch šest dní v kaňonu Aron pochopil pravou hodnotu života. Jednou z ústředních myšlenek filmu je, že tam vlastně nikdy nebyl sám. Fyzicky samozřejmě ano, ale v myšlenkách byl obklopen těmi, která znal, měl rád nebo o nich snil. To byl rozdíl, který jsme chtěli, aby byl ve filmu znát.”
Boyle si byl dobře vědom, že na první pohled se pouští do něčeho, co je nemožné, “Chtěli jsme natočit akční film, ve kterém se hrdina nemůže hýbat!” Jak lze dosáhnout akce, když se hlavní postava může pohybovat jen v rozsahu několika desítek centimetrů a vše, co dělá, se děje převážně v jeho hlavě?
Štáb byl přesvědčen, že existuje jen jeden herec, který dokáže přesvědčení a emoce zahrát, tak, aby zaujal diváky. “James je mimořádně fyzicky zdatný,” říká Boyle, “což jsme, vzhledem k tomu, že 127 hodin je film s jedním hlavním hercem, potřebovali. Vydal ze sebe mnohem víc, postavil se každé výzvě, která se před ním objevila. Tak se do role vžil, že příběh je svým způsobem o Aronovi Ralstonovi i o něm.”
Celý projekt byl pro Boylea a Beaufoye o to zajímavější, že byl naprosto jiný než jejich předchozí skutečnost s Milionářem z chatrče V závratném tempu změnili směr o 180 stupňů a z ohromného velkoměsta Bombaje začali natáčet v klaustrofobickém kaňonu uprostřed samoty, kam se stěží mohl namačkat jeden muž.
“Bylo to překvapivé přesunout se z přeplněné Bombaje, kde jste obklopeni miliardou lidí k opačného extrému jednoho osamoceného muže,” říká Boyle. “Byl to úžasný kontrast a vzrušující výzva. Ty filmy nemohly být více jiné a přesto jsou svým způsobem oba o překonávání nemožných problémů.”
127 hodin připomíná slavnou tradici filmů zachycujících muže nucené překonávat v přírodě své limity jako Hlas divočiny nebo Pád do ticha, ale 127 hodin mění vyznění tím, že spíše než vítězství jedinců oslavuje život jako celek.
“Když byl Aron uvězněn v kaňonu, nemohl být dál od kontaktu s lidmi, ale právě to v něm probudilo poznání, jak moc jsou pro něj důležití lidé a milovaní, které opustil. Vyburcovalo to v něm touhu po životě, která byla tak hluboká, že mu trvale dodávala sílu. O tom tento film je. Rozhodně to není jen příběh jednoho konkrétního muže, jak by se mohlo na první pohled zdát.,” dodává režisér Boyle.
To také zaujalo společnost Everest Entertainment, která pomohla celé snažení financovat. “Za Everest jsem moc ráda, že jsme pomohli vzniknout tak smysluplnému filmu,” říká Lisa Maria Falcone. “Stále hledáme zapamatování hodné a naléhavé příběhy, které v divácích zůstanou. 127 hodin je toho ukázkovým příkladem.”
Hned jak Danny Boyle objevil Ralstonův příběh, poslal knihu svému producentskému partnerovi Christianu Colsonovi, který produkoval Milionáře z chatrče. Colson přiznává, že příběh ho hned tolik nezaujal.
“Když jsem to dočetl, říkal jsem si, že je to neuvěřitelný příběh, že ale není způsob, jak z toho udělat film - a to jsem také Dannymu řekl,” vzpomíná. “Ten mi potom poslal osnovu, co napsal, která byla jen šest stránek dlouhá, ale zahrnovala celý jeho koncept vyprávění příběhu, který byl plný mimořádných mezistřihů a vizuálních nápadů. Po přečtení jsem okamžitě změnil názor a řekl Dannymu, že na tom s ním chci pracovat. Co se vyprávění týče byl scénář velká výzva, ale Danny našel mnoho způsobů, jak udržet děj zajímavý a prožitkově silný.”
Práva k Ralstonově příběhu v té době držel přední producent dokumentů John Smithson. Colson se se Smithsonem dohodli rychle, s tím, že Smithson na filmu zůstal jako jeden z producentů. Boyle okamžitě začal pracovat na kompletním scénáři. Měl napsané dva různé drafty, se kterými se obrátil na Simona Beaufoye, se kterým pracoval i na scénáři k Milionáři z chatrče.
První úkol, který si Boyle stanovil, bylo poznat skutečného Arona Ralstona. Proces poznávání začal tam, kde Aron téměř přišel o život - v kaňonu Blue John v Utahu. Boyle a Colson podnikli v červnu 2009 spolu s Ralstonem trek přímo na “místo činu”. To bylo především přání samotného Ralstona, který chtěl, aby tvůrci na vlastní oči nejprve viděli drsný terén, kde se jeho příběh odehrál.
Zpočátku si Ralston nebyl jistý Boyleovým imaginativním přístupem. “Bylo to pro mne emočně složité, protože ačkoliv jsem věděl, že natáčíme drama, nechtěl jsem se odchylovat od faktů,” přiznává. Postupně se mu ale nápad dostat se k hlubší pravdě pomocí živého, poutavého vyprávění začal líbit.
Ralston si porozuměl se scénáristou Simonem Beaufoyem, který je také milovník lezení a treků, díky čemuž se mu ve scénáři podařilo zachytit některé důležité aspekty vyprávění. Ralston tvůrcům také poskytl soukromé působivé video “zprávy”, což byly jeho vzkazy rodině a kamarádům, nahrané během uvěznění v kaňonu, které po něm měly případně zůstat. “Ten materiál pomohl nám i Jamesovi Francovi,” říká režisér Boyle.
Ralston byl jejich spoluprácí také nadšený. “Práce s Dannym byla mimořádná zkušenost,” říká. “Je tak vnímavý a kreativní, navíc byl k mému příběhu velmi citlivý, neboť věděl, jak moc je pro mne osobní. Spoustu úsilí věnoval přípravám ještě před naším setkáním a i později mne do filmování zahrnul víc než jsem očekával.”
Horolezec poskytl tvůrcům tuny informací, které jim umožnily zrekonstruovat detaily fyzického úsilí, od způsobu, jakým spal v zavěšených lanech nebo jak schraňoval vlastní moč, aby měl co pít.
Boylea zajímala další, nevyslovená linie příběhu. Ralston byl muž, kterému se do té doby nikdy nic nestalo, a který byl tak silný individualista, že si neuvědomoval sílu vztahů s lidmi. “Aron je skvělý typ muže - soběstačný, nezávislý, atletický, důmyslný - ale ne perfektní,” říká Boyle. “Aron se viděl jako sólista, ale když přišlo na to, aby si uvědomil, proč chce zůstat naživu, byli do lidé a jejich společnost. To se pro mne stalo nosnou myšlenkou filmu. ‘Potřebuji pomoc’ říká Aron, když se téměř na konci filmu dostane ke svým zachráncům. Ano, potřebuje. My všichni potřebujeme. Proto žijeme ve skupinách,” říká režisér.
Ralston říká, že Boyle jeho vnitřní pocity a zážitky zachytil ve filmu dokonale. “Byl jsem sám, ale ve vzpomínkách a fantaziích jsem se pokoušel spojit s mými blízkými. Byl jsem nevyspalý, dehydratovaný a zoufalý, takže jsem občas téměř halucinoval. A Dannymu se to všechno podařilo přenést na plátno.”
Pro Ralstona to bylo jako surrealistický zážitek, když viděl, jak na place vzniká film o nehlubším zážitku jeho života. “Bylo to, jako bych se teď na sebe díval, jak se v roce 2003 zachraňuju z toho kaňonu.”
Natáčení zavedlo Ralstona na “místo činu” přesně v den 7. výročí události. “To, že jsme tam byli přesně v ten osudný týden, pro mne bylo velmi osobní. Znovu jsem si připomenul, jak konec může znamenat i začátek.”
Den, kdy se Ralston osvobodil, pro něj opravdu znamenal nový začátek. V jedné z nejsilnějších scén filmu, založené na skutečně události, Ralston blouzní a vidí nejasnou postavu v budoucnosti, která by mohla být jeho ještě nenarozený syn. Během natáčení se proroctví vyplnilo a jemu se skutečně narodil první syn.
Od začátku Danny Boyle věděl, že od představitele hlavní postavy bude kromě hereckého výkonu potřebovat dobrou fyzickou zdatnost. Nejenže by herec musel zvládnout být téměř ve všech záběrech a pohybovat se ve fyzicky náročných místech, ale musel by nechat kameru nahlédnout do svých nejniternějších pocitů. Zbaven všeho, včetně schopnosti se pohybovat, Aron byl najednou vidět takový jaký je a jaký by si v budoucnu přál být.
Kvůli tomu všemu Boyle hledal herce, který bude mít na Ralstona svůj vlastní pohled a pochopení - někoho, kdo má rád divočinu a kdo má sklon k nebojácnosti, ale také sebereflexi. Tyto vlastnosti a skvělé herecké schopnosti nalezl v Jamesovi Francovi, který se stává jedním z nejzajímavějších talentů mladé generace. Francovy různorodé role zahrnují ikonického Jamese Deana ve slavném televizním filmu, komedii Travička zelená, milence Seana Penna v oscarovém snímku Milk a nejnověji americkou vzpurnou legendu Allena Ginsberga v Kvílení. Tento renesanční dobrodruh nedávno získal titul na filozofické fakultě Kolumbijské univerzity a byl přijat do doktorského studia na univerzitě v Yale.
I Ralston byl nadšený, že tvůrci vybrali tohoto herce. “Z jiných jeho rolí jsem pochopil, že se do svých postav umí skvěle vžít. Strávili jsme spolu hodně času, poslouchali dohromady moji závěť a poslední vůli, některé věci jako třeba pozice, jak jsem v průrvě stál, abych to vůbec vydržel nebo jak přesně jsem držel nůž, abych se mohl říznout do ruky, jsem mu znovu ukázal.”
Franca role přitahovala od samého počátku, co o projektu slyšel a ukázalo se, že to nebylo jako nic, co před tím točil. “Líbily se mi ty malé, osobní momenty, kdy jsme všichni úplně sami,” říká. “Příběh je o muži, který je konfrontován se svojí smrtí a otázkou, jak se dostat zpět do života. To je situace, která se ve filmech ještě moc neobjevila. Role pro mne byla výjimečná také tím, že jsem neměl žádné spoluherce. Musel jsem se zcela jinak soustředit a naučit se hrát s prostorem kolem sebe, kameny a kamerou.”
I Franco si pochvaluje spolupráci s režisérem Boylem. “Líbilo se mi, že Danny k tématu přistoupil zcela jinak než by udělali jiní režiséři. Místo pomalého tempa přírody filmu vtiskl úžasný tep velkoměsta,” shrnuje Franco.
Ačkoliv je 127 hodin film o příběhu jednoho muže, tvůrci kladli velký důraz na výběr představitelů vedlejších rolí. Dvě dívky, které Aron potká na začátku své výpravy, hrají Amber Tamblyn a Kate Mara. Ačkoliv jejich setkání s Ralstonem je jen krátké, zpětně se ukáže, že pro hlavního hrdinu bylo mimořádně důležité, neboť představuje jeho poslední vzpomínku na kontakt s lidmi.”
Aronovi rodiče hrají Treat Williams a Kate Burton, jeho sestru Lizzy Caplan. Do role Aronovy přítelkyni byla obsazena začínající francouzská herečka Clémence Poésy, známá díky roli Fleur Delacour ve filmech o Harry Potterovi.
Nezvyklá příroda a prostředí, kde se film odehrává, nutily Dannyho Boylea a jeho tým myslet zcela novým způsobem. Pro Boyleho vše vystihovalo jediné slovo - pohyb. Jeho cílem bylo, aby filmové plátno zůstalo v neustálém dění, co se pohybu i Aronových pocitů týče.
Na rychlém začátku následují diváci Arona v jeho adrenalinové jízdě na horském kole pestrobarevnou pouští, při slézání rudých skal s dvěmi krásnými dívkami a koupání v azurově modré vodě. Pak se svět zastaví a vše se dá do pohybu v Aronově hlavě.
Aby Boyle dosáhl maximálního možného vizuálního výstupu, použil do té doby bezprecedentní věc, a to že film natáčeli dva hlavní kameramani. Anthony Dod Mantle, který snímal Milionáře z chatrče a Enrique Chediak, který natočil 28 týdnů poté. Kamera svým způsobem nahrazuje fakt, že je ve filmu jen několik dalších postav.
Boyle o svém novátorském rozhodnutí říká, “Anthony a Enrique jsou velmi zajímaví lidé s úplně odlišnými styly. Enrique má jihoamerickou citlivost a Anthony více severoevropský styl. Každému z nich jsme dali tři sety kamer - klasickou filmovou, digitální a stojací - díky čemuž vzniklo ohromné množství stopáže s krásnými záběry.”
Ocenění:
Academy Awards
2011 - Danny Boyle, Christian Colson, John Smithson (Nejlepší film)
2011 - James Franco (Nejlepší herec v hlavní roli)
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší adaptovaný scénář)
2011 - Jon Harris (Nejlepší střih)
2011 - A.R. Rahman (Nejlepší hudba)
2011 - Nejlepší původní píseň
Independent Spirit Awards
2011 - James Franco (Nejlepší herec v hlavní roli)
2011 - Danny Boyle, Christian Colson, John Smithson (Nejlepší film)
2011 - Danny Boyle (Nejlepší režie)
British Academy of Film and Television Arts (BAFTA)
2011 - Danny Boyle (Nejlepší režie)
2011 - James Franco (Nejlepší herec v hlavní roli)
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší adaptovaný scénář)
2011 - Anthony Dod Mantle, Enrique Chediak (Nejlepší kamera)
2011 - Nejlepší střih
2011 - A.R. Rahman (Nejlepší hudba)
2011 - Nejlepší zvuk
2011 - Výjimečný britský film
Golden Globes
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší scénář)
2011 - James Franco (Nejlepší herec - drama)
2011 - A.R. Rahman (Nejlepší hudba)
Critics Choice Awards
2011 - A.R. Rahman, Dido, Rollo (Nejlepší píseň)
2011 - Nejlepší film
2011 - Danny Boyle (Nejlepší režie)
2011 - James Franco (Nejlepší herec)
2011 - Danny Boyle, Simon Beaufoy (Nejlepší adaptovaný scénář)
2011 - Anthony Dod Mantle, Enrique Chediak (Nejlepší kamera)
2011 - Jon Harris (Nejlepší střih)
2011 - Nejlepší zvuk
Tallinn Black Nights Film Festival
2010 - Velká cena
DABING
V českém znění: Martin Písařík - James Franco (Aron Ralston), Nikola Votočková - Amber Tamblyn (Megan), Jitka Ježková - Kate Mara (Kristi), René Slováčková - Lizzy Caplan (Sonja), Ladislav Novák - John Lawrence (Brian), Pavel Šrom - Treat Williams (Aronův otec), Petra Jindrová - Kate Burton (Aronova matka), Zbyšek Horák, Bohdan Tůma, Klára Nováková a další
Překlad: Petr Miklica
Dialogy: Lenka Tůmová
Zvuk: Martin Václavík
Produkce: Petr Skarke
Režie: Bohdan Tůma
Vyrobila: SDI Media 2011
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 3.2.2011 Bontonfilm
Premiéra USA: 5.11.2010 Fox Searchlight Pictures US
Premiéra Velká Británie: 7.1.2011 Warner-Pathé Distributors UK
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 20.6.2011 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: 20.6.2011 Bontonfilm
Tržby v ČR - Kč 4 682 508
Tržby celkem - $ 60 738 797
Návštěvnost v ČR 42 056
Náklady (Rozpočet) - $ 18 000 000
Tvůrci a herci
Danny Boyle (Režie), Danny Boyle (Produkce), Christian Colson (Produkce), John Smithson (Produkce), A.R. Rahman, Dido (Hudba), Enrique Chediak (Kamera), Anthony Dod Mantle (Kamera), Jon Harris (Střih), Donna Isaacson (Casting), Suttirat Anne Larlarb (Scénografie), Suttirat Anne Larlarb (Kostýmy), Glenn Freemantle (Zvuk), Richard Pryke (Zvuk), Tony Gardner (Masky), Danny Boyle(Scénář), Simon Beaufoy (Scénář), James Franco (Herec), Amber Tamblyn (Herec), Kate Mara (Herec), Lizzy Caplan (Herec), Clémence Poésy (Herec), Treat Williams (Herec), Pieter Jan Brugge (Herec), Amy Savannah (Herec), Kate Burton (Herec), Lonzo Liggins (Herec), Brad Johnson (Herec), Bailee Michelle Johnson (Herec), Fenton Quinn (Herec)
2010/94/USA, Velká Británie/Dobrodružný, Drama, Thriller, Životopisný
Zajímavost k filmu
- Severoamerické tržby filmu byly 18,3 milionu dolarů, celosvětové 60,7 mil.
- V momentě, kdy se Aron Ralston (James Franco) zaklínil pod balvan, měl u sebe jen 350 ml vody. Jak popisuje film (i jeho předloha, kniha "127 hodin: Na hraně smrti"), konzumaci tak malého množství vody dokázal Aron rozložit do tří dnů, nakonec byl ale stejně nucen pít vlastní moč.
- Podle slov skutečného Arona Ralstona, jehož příběhem je film inspirován, bylo během amputace ruky největším utrpením přerušení nervů. Takovou bolest si prý nikdo nedokáže představit.
- James Franco (Aron Ralston) každé pondělí během natáčení létal z Utahu do New Yorku, aby nezameškal přednášky na Columbia University.
- Existuje také alternativní, dle slov scenáristy Simona Beaufoye "velmi hollywoodská" verze závěru filmu, kde nechybí emocionální scény z nemocnice a svatby. Tvůrci ji zveřejnili v rámci bonusové sekce na DVD.
- Aron (James Franco) nosí sportovní hodinky od finské firmy Suunto, konkrétně model Suunto Vector.
- Slogan "každá vteřina se počítá", uváděný na plakátech, vychází z názvu druhé biografické knihy amerického cyklisty Lance Armstronga.
- Poté, co se Aronovi (James Franco) podařilo vyprostit zpod kamene, a vydal se zpět do civilizace, potkal jako první rodinu Meijerových z Holandska. Eric Meijer (Pieter Jan Brugge) s ním zůstal, ženu s dítětem poslal pro pomoc.
- Američan Amos Richards si zamiloval film natolik, že se do dějiště příběhu v Utahu vypravil podívat. V místě, kde uvízl filmový hrdina, však nešťastně uklouzl a poranil si rameno a nohu. Následně se čtyři dny plazil pro pomoc a zachránili ho až správci parku. Ti uvedli, že provoz v Bluejohn Canyon po premiéře filmu výrazně zhoustl a nadšenců jako Richards přicházejí desítky.
- Ve filmu zazní známá píseň "Lovely Day", která se objevuje i na soundtracku filmu Soví houkání (2006).
- Scény z počátku filmu, kdy Ralston (James Franco) ukáže dvěma turistkám skrytou lagunu, neodpovídají skutečnosti. Jak sám Ralston uvedl, žádné koupání se nekonalo, dívkám pouze pomohl s navigací na mapě. Lagunu dokonce ani v kaňonu Bluejohn nenajdeme. Přesto skutečný aktér příběhu film celkově pochválil: “Fakticky je natolik přesný, že má blízko k dokumentu, a přitom dokázal zůstat dramatem."
- Ve skutečnosti se Aron Ralston (James Franco) po napití z kaluže slušně řečeno vyprázdnil horem i dolem. Režisér Danny Boyle se rozhodl tuto pikantnost divákům nedopřát.
- V závěrečné scéně vidíme na gauči sedět skutečného Arona Ralstona.
- Závěrečné slaňování a cestu kaňonem natáčel štáb na stejném místě, kde Ralston (James Franco) skutečně slanil.
- Scéna amputace trvá ve filmu tři minuty, ve skutečnosti to Ralstonovi (James Franco) trvalo přes hodinu.
- Název filmu se objeví až v 16. minutě.
- První úkol, který si režisér Danny Boyle stanovil, bylo poznat skutečného Arona Ralstona. S producentem Christianem Colsonem se tak v červnu roku 2009 vypravili přímo na místo, kde k nehodě došlo, do Bluejohn Canyon v Utahu. Doprovázel je i Ralston, který chtěl tvůrcům snímku ukázat autentický, drsný terén. S Boylem a spol. spolupracoval dlouhých sedm let a podílel se na všech fázích produkce, včetně výběru představitele hlavní role Jamese Franca.
- Kamera, kterou používá James Franco ve filmu, je stejná, jako kamera použitá skutečným Aronem Ralstonem.
- Na scéně amputace spolupracoval maskér a expert přes speciální efekty Tony Gardner s lékařskými odborníky. Vytvořil deset různých modelů rukou a ta, kterou Ralston (James Franco) pižlá nožíkem, má detailně propracovaný vnitřek včetně žil, svalů a nervových vláken.
- Po dobrodružství v Utahu se skutečný Ralston podrobil několika operacím. Je stále jednoruký, ale zvládne prý takřka cokoli "od horolezectví po hru na klavír". Co ho naopak dokázalo málem srazit, byl rozvod a smrt jeho otce, která přišla rok a půl po incidentu. Bojoval tehdy s depresemi, ale zachránili ho prý jeho přátelé a příroda.
- V momentě, kdy se Aron Ralston (James Franco) zaklínil pod balvan, měl u sebe jen 350 ml vody. Jak popisuje film (i jeho předloha, kniha "127 hodin: Na hraně smrti"), konzumaci tak malého množství vody dokázal Aron rozložit do tří dnů, nakonec byl ale stejně nucen pít vlastní moč.
- Podle slov skutečného Arona Ralstona, jehož příběhem je film inspirován, bylo během amputace ruky největším utrpením přerušení nervů. Takovou bolest si prý nikdo nedokáže představit.
- James Franco (Aron Ralston) každé pondělí během natáčení létal z Utahu do New Yorku, aby nezameškal přednášky na Columbia University.
- Existuje také alternativní, dle slov scenáristy Simona Beaufoye "velmi hollywoodská" verze závěru filmu, kde nechybí emocionální scény z nemocnice a svatby. Tvůrci ji zveřejnili v rámci bonusové sekce na DVD.
- Aron (James Franco) nosí sportovní hodinky od finské firmy Suunto, konkrétně model Suunto Vector.
- Slogan "každá vteřina se počítá", uváděný na plakátech, vychází z názvu druhé biografické knihy amerického cyklisty Lance Armstronga.
- Poté, co se Aronovi (James Franco) podařilo vyprostit zpod kamene, a vydal se zpět do civilizace, potkal jako první rodinu Meijerových z Holandska. Eric Meijer (Pieter Jan Brugge) s ním zůstal, ženu s dítětem poslal pro pomoc.
- Američan Amos Richards si zamiloval film natolik, že se do dějiště příběhu v Utahu vypravil podívat. V místě, kde uvízl filmový hrdina, však nešťastně uklouzl a poranil si rameno a nohu. Následně se čtyři dny plazil pro pomoc a zachránili ho až správci parku. Ti uvedli, že provoz v Bluejohn Canyon po premiéře filmu výrazně zhoustl a nadšenců jako Richards přicházejí desítky.
- Ve filmu zazní známá píseň "Lovely Day", která se objevuje i na soundtracku filmu Soví houkání (2006).
- Scény z počátku filmu, kdy Ralston (James Franco) ukáže dvěma turistkám skrytou lagunu, neodpovídají skutečnosti. Jak sám Ralston uvedl, žádné koupání se nekonalo, dívkám pouze pomohl s navigací na mapě. Lagunu dokonce ani v kaňonu Bluejohn nenajdeme. Přesto skutečný aktér příběhu film celkově pochválil: “Fakticky je natolik přesný, že má blízko k dokumentu, a přitom dokázal zůstat dramatem."
- Ve skutečnosti se Aron Ralston (James Franco) po napití z kaluže slušně řečeno vyprázdnil horem i dolem. Režisér Danny Boyle se rozhodl tuto pikantnost divákům nedopřát.
- V závěrečné scéně vidíme na gauči sedět skutečného Arona Ralstona.
- Závěrečné slaňování a cestu kaňonem natáčel štáb na stejném místě, kde Ralston (James Franco) skutečně slanil.
- Scéna amputace trvá ve filmu tři minuty, ve skutečnosti to Ralstonovi (James Franco) trvalo přes hodinu.
- Název filmu se objeví až v 16. minutě.
- První úkol, který si režisér Danny Boyle stanovil, bylo poznat skutečného Arona Ralstona. S producentem Christianem Colsonem se tak v červnu roku 2009 vypravili přímo na místo, kde k nehodě došlo, do Bluejohn Canyon v Utahu. Doprovázel je i Ralston, který chtěl tvůrcům snímku ukázat autentický, drsný terén. S Boylem a spol. spolupracoval dlouhých sedm let a podílel se na všech fázích produkce, včetně výběru představitele hlavní role Jamese Franca.
- Kamera, kterou používá James Franco ve filmu, je stejná, jako kamera použitá skutečným Aronem Ralstonem.
- Na scéně amputace spolupracoval maskér a expert přes speciální efekty Tony Gardner s lékařskými odborníky. Vytvořil deset různých modelů rukou a ta, kterou Ralston (James Franco) pižlá nožíkem, má detailně propracovaný vnitřek včetně žil, svalů a nervových vláken.
- Po dobrodružství v Utahu se skutečný Ralston podrobil několika operacím. Je stále jednoruký, ale zvládne prý takřka cokoli "od horolezectví po hru na klavír". Co ho naopak dokázalo málem srazit, byl rozvod a smrt jeho otce, která přišla rok a půl po incidentu. Bojoval tehdy s depresemi, ale zachránili ho prý jeho přátelé a příroda.
Odkazy