Panelstory aneb Jak se rodí sídliště / Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979/96/Československo/Komedie) 71% -Originál DVD-
17.11.2023 18:28
JEDNOU VĚTOU
„Barvitá mozaika příběhů z šedivých lidských králíkáren."
OBSAH
Starý venkovan hledá na rozestavěném pražském sídlišti panelák, ve kterém má bydlet s rodinou své dcery. Lidé jsou už z valné části nastěhovaní, avšak ulice ani domy ještě nemají označení. Ani chodníky nejsou zbudovány, a tak se lidé musejí na obřím staveništi brodit blátem. Dobrácký děda je jen jedním ze stovek, ba tisíců lidí, kteří v tomto zmatku prožívají svá drobná či větší každodenní dramata: šestiletý Pepíček utekl ze školky, aby se poprvé setkal s tatínkem, členové kolaudační komise odmítají převzít nové byty se spoustou závad, mladá dívka Soňa se – aspoň po nějaký čas – těší na nastávající roli matky. A všechno pozoruje zpoza okna stará paní, která je však možná po smrti… (Česká televize)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Výborná satira, ve které se kromě obrazu bahnité komunity a normalizačního marasmu prosazují i typicky "chytilovské" prvky, zejména pak přízemnost vztahů opačných pohlaví. Trochu nevyváženě působí autentické prvky v kombinaci s výrazně stylizovanou parodií (Kodetův Kodeš), jakoby Chytilová občas nepokládala panelovou realitu za dost vypovídající a cítila nutnost ji zvýraznit komediálními prvky. Z hlediska výkladu rodící se normalizace však naprosto klíčové dílo. (Marigold) 4*
Panelstory je skutečně hodně dobře zakonzervovaná sonda z doby reálného socialismu, který, i když se tomu dnes dá jen stěží věřit, vypadal přesně tak, jak ho satiricky zpodobnila ve svém filmu Věra Chytilová. Kontroverzní není tedy dnes obsah snímku, protože ten hodně věrně odrážel realitu a skutečný status quo českých panelových sídlišť a tzv. panelákového (gulášového, salámového...) socialismu, ale spíše poněkud schizofrenní forma - tedy autorský rukopis paní Chytilové...ty trochu šílené střihové přechody většinou asociované pohybem v navazujících záběrech, nesourodě až zmateně působící střihová skladba, téměř epileptická ruční kamera Jaromíra Šofra, kakofonický hudební a ruchový doprovod, přehrávající herci...někdy je ten film až k nevydržení... Ale to je metoda Věry Chytilové, s tím už je prostě nutné u jejích filmů počítat. Panelstory pracuje s nadsázkou, ale přesto je satirický pohled výstižný a přesný - to je ono legendární nastavené zrcadlo panelovému světu odcizení a anonymity...až mrazí... (Radek99) 4*
Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (Karlos80) 3*
VELKÁ RECENZE
Normalizační Barrandov vnucoval filmařům nepřitažlivá „ideologická“ témata. Věra Chytilová však patřila k těm, kteří se dokázali se zajímavým výsledkem vypořádat i s náměty z pracovního prostředí či příběhy oslavujícími výdobytky socialistického zřízení. V sedmdesátých letech se neústupná, provokativní filmařka těžce potýkala s nejrůznějšími omezeními, navzdory vnějším tlakům a niternému odporu ke kompromisům ovšem realizovala dva znamenité snímky: Hru o jablko (1976) a Panelstory (1979). Ve vyprávění o zaměstnancích porodnice i v mozaice osudů obyvatel nového pražského sídliště se režisérka odpíchla od konkrétních, sociologických témat, jež konvenovala s jejím kritickým naladěním. V Panelstory Chytilová vytvořila tragikomický obraz struktury, která nefunguje ani po hmotné, ani po lidské (morální) stránce. Portrét nového sídliště (jde o pražské Jižní Město) nabízí vizi světa, jehož obyvatelé se nepotýkají jen s uniformitou, ošklivostí a vadami svých nových příbytků a s chybějící infrastrukturou, ale i s nevěrou, lží, nedůvěrou, nespolehlivostí a slabošstvím. Chytilovou se scenáristkou Evou Kačírkovou zajímají především partnerské vztahy: k „optimistickému“ životnímu začátku těhotné dívky Soni tvoří kontrast její nespokojená, nevěrná matka Marie či dívčina vrstevnice Marta, jež se smířila s nedůstojným citovým živořením v hmotném blahobytu. V rámci multigeneračního portrétu, spojujícího naturščiky se zkušenými herci, ovšem autorky do vyprávění přivádějí i nepoddajné, těkavé elementy procházející svobodně celou strukturou – mrňavého uličníka Pepíčka, který se ve všudypřítomném chaosu cítí jako doma, a venkovského dědu, jenž se pokouší s izolovanými obyvateli sídliště komunikovat a pomáhat jim. Lví podíl na zajímavosti stylově neučesaného filmu, ústrojně propojujícího dokumentárnost se svébytnou stylizací, mají i kameraman Jaromír Šofr a střihač Jiří Brožek.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Starý muž hledá na špatně označeném a z velké části rozestavěném pražském sídlišti panelák, kam se má přestěhovat k rodině dcery. Děda si rád popovídá, všeho si všímá a rád by každému pomohl. Šestiletý Pepíček Novák utekl ze školky. Uprostřed bláta a prachu hledá dárek pro tatínka, s kterým se má poprvé setkat. Kolaudační komise, v níž je energická Marie, pohodlný Josef Novák a lhostejný Kurečka, odmítne převzít od stavbyvedoucího nové byty se spoustou závad a nedodělků. Marie potká v obchodě dceru Soňu, která se ulila ze školy. Na rozdíl od své emancipované matky se chce dívka vdát a věnovat se jenom dítěti, jež čeká s mladičkým prodavačem Petrem. Ze snů ji vyléčí návštěva u bývalé spolužačky Marty, navenek šťastné matky a manželky, s bytem, v němž je lednice a automatická pračka. Marie vyslechne její hádku s obhroublým manželem, jenž se Martě posmívá pro nedokončené vzdělání. Autobusák Vondráček se chce po noční směně vyspat, ale z bytu ho vyštve hysterie těhotné ženy Jitky a pláč zoufalé dcerky, která se bojí, že maminka umře. Soňa čeká na Petra v bytě jeho rodičů a ventilační šachtou vyslechne milostný dialog své matky s hercem Kodešem. Děda zařídí lékařskou pomoc staré osamělé ženě ale sanitka odveze rodící Jituš. Příslušník VB konečně chytil Pepíčka, provádějícího mimoděk různá alotria, a předá ho Novákově družce. Josef se dočká kvůli cizímu dítěti scény, po které svou záletnou partnerku vyhodí z bytu. Dědovi se život na sídlišti nelíbí, a když navíc zjistí, že jeho dcera, Petrova matka, chce jeho domek vyměnit za auto, raději popadne svá nerozbalená zavazadla a tiše se vytratí z bytu. Soňa a Petr si povídají v rozestavěném bytě o své budoucnosti.
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČSSR: 1.12.1981
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 1.2.1997 (VHS) Barrandov Biografia
Poprvé na DVD: 1.7.2007 Biják
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
„Barvitá mozaika příběhů z šedivých lidských králíkáren."
OBSAH
Starý venkovan hledá na rozestavěném pražském sídlišti panelák, ve kterém má bydlet s rodinou své dcery. Lidé jsou už z valné části nastěhovaní, avšak ulice ani domy ještě nemají označení. Ani chodníky nejsou zbudovány, a tak se lidé musejí na obřím staveništi brodit blátem. Dobrácký děda je jen jedním ze stovek, ba tisíců lidí, kteří v tomto zmatku prožívají svá drobná či větší každodenní dramata: šestiletý Pepíček utekl ze školky, aby se poprvé setkal s tatínkem, členové kolaudační komise odmítají převzít nové byty se spoustou závad, mladá dívka Soňa se – aspoň po nějaký čas – těší na nastávající roli matky. A všechno pozoruje zpoza okna stará paní, která je však možná po smrti… (Česká televize)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Výborná satira, ve které se kromě obrazu bahnité komunity a normalizačního marasmu prosazují i typicky "chytilovské" prvky, zejména pak přízemnost vztahů opačných pohlaví. Trochu nevyváženě působí autentické prvky v kombinaci s výrazně stylizovanou parodií (Kodetův Kodeš), jakoby Chytilová občas nepokládala panelovou realitu za dost vypovídající a cítila nutnost ji zvýraznit komediálními prvky. Z hlediska výkladu rodící se normalizace však naprosto klíčové dílo. (Marigold) 4*
Panelstory je skutečně hodně dobře zakonzervovaná sonda z doby reálného socialismu, který, i když se tomu dnes dá jen stěží věřit, vypadal přesně tak, jak ho satiricky zpodobnila ve svém filmu Věra Chytilová. Kontroverzní není tedy dnes obsah snímku, protože ten hodně věrně odrážel realitu a skutečný status quo českých panelových sídlišť a tzv. panelákového (gulášového, salámového...) socialismu, ale spíše poněkud schizofrenní forma - tedy autorský rukopis paní Chytilové...ty trochu šílené střihové přechody většinou asociované pohybem v navazujících záběrech, nesourodě až zmateně působící střihová skladba, téměř epileptická ruční kamera Jaromíra Šofra, kakofonický hudební a ruchový doprovod, přehrávající herci...někdy je ten film až k nevydržení... Ale to je metoda Věry Chytilové, s tím už je prostě nutné u jejích filmů počítat. Panelstory pracuje s nadsázkou, ale přesto je satirický pohled výstižný a přesný - to je ono legendární nastavené zrcadlo panelovému světu odcizení a anonymity...až mrazí... (Radek99) 4*
Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (Karlos80) 3*
VELKÁ RECENZE
Normalizační Barrandov vnucoval filmařům nepřitažlivá „ideologická“ témata. Věra Chytilová však patřila k těm, kteří se dokázali se zajímavým výsledkem vypořádat i s náměty z pracovního prostředí či příběhy oslavujícími výdobytky socialistického zřízení. V sedmdesátých letech se neústupná, provokativní filmařka těžce potýkala s nejrůznějšími omezeními, navzdory vnějším tlakům a niternému odporu ke kompromisům ovšem realizovala dva znamenité snímky: Hru o jablko (1976) a Panelstory (1979). Ve vyprávění o zaměstnancích porodnice i v mozaice osudů obyvatel nového pražského sídliště se režisérka odpíchla od konkrétních, sociologických témat, jež konvenovala s jejím kritickým naladěním. V Panelstory Chytilová vytvořila tragikomický obraz struktury, která nefunguje ani po hmotné, ani po lidské (morální) stránce. Portrét nového sídliště (jde o pražské Jižní Město) nabízí vizi světa, jehož obyvatelé se nepotýkají jen s uniformitou, ošklivostí a vadami svých nových příbytků a s chybějící infrastrukturou, ale i s nevěrou, lží, nedůvěrou, nespolehlivostí a slabošstvím. Chytilovou se scenáristkou Evou Kačírkovou zajímají především partnerské vztahy: k „optimistickému“ životnímu začátku těhotné dívky Soni tvoří kontrast její nespokojená, nevěrná matka Marie či dívčina vrstevnice Marta, jež se smířila s nedůstojným citovým živořením v hmotném blahobytu. V rámci multigeneračního portrétu, spojujícího naturščiky se zkušenými herci, ovšem autorky do vyprávění přivádějí i nepoddajné, těkavé elementy procházející svobodně celou strukturou – mrňavého uličníka Pepíčka, který se ve všudypřítomném chaosu cítí jako doma, a venkovského dědu, jenž se pokouší s izolovanými obyvateli sídliště komunikovat a pomáhat jim. Lví podíl na zajímavosti stylově neučesaného filmu, ústrojně propojujícího dokumentárnost se svébytnou stylizací, mají i kameraman Jaromír Šofr a střihač Jiří Brožek.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Starý muž hledá na špatně označeném a z velké části rozestavěném pražském sídlišti panelák, kam se má přestěhovat k rodině dcery. Děda si rád popovídá, všeho si všímá a rád by každému pomohl. Šestiletý Pepíček Novák utekl ze školky. Uprostřed bláta a prachu hledá dárek pro tatínka, s kterým se má poprvé setkat. Kolaudační komise, v níž je energická Marie, pohodlný Josef Novák a lhostejný Kurečka, odmítne převzít od stavbyvedoucího nové byty se spoustou závad a nedodělků. Marie potká v obchodě dceru Soňu, která se ulila ze školy. Na rozdíl od své emancipované matky se chce dívka vdát a věnovat se jenom dítěti, jež čeká s mladičkým prodavačem Petrem. Ze snů ji vyléčí návštěva u bývalé spolužačky Marty, navenek šťastné matky a manželky, s bytem, v němž je lednice a automatická pračka. Marie vyslechne její hádku s obhroublým manželem, jenž se Martě posmívá pro nedokončené vzdělání. Autobusák Vondráček se chce po noční směně vyspat, ale z bytu ho vyštve hysterie těhotné ženy Jitky a pláč zoufalé dcerky, která se bojí, že maminka umře. Soňa čeká na Petra v bytě jeho rodičů a ventilační šachtou vyslechne milostný dialog své matky s hercem Kodešem. Děda zařídí lékařskou pomoc staré osamělé ženě ale sanitka odveze rodící Jituš. Příslušník VB konečně chytil Pepíčka, provádějícího mimoděk různá alotria, a předá ho Novákově družce. Josef se dočká kvůli cizímu dítěti scény, po které svou záletnou partnerku vyhodí z bytu. Dědovi se život na sídlišti nelíbí, a když navíc zjistí, že jeho dcera, Petrova matka, chce jeho domek vyměnit za auto, raději popadne svá nerozbalená zavazadla a tiše se vytratí z bytu. Soňa a Petr si povídají v rozestavěném bytě o své budoucnosti.
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČSSR: 1.12.1981
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 1.2.1997 (VHS) Barrandov Biografia
Poprvé na DVD: 1.7.2007 Biják
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tvůrci a herci
Věra Chytilová (Režie), Miroslav Smrček (Produkce/Vedoucí výroby), Jiří Šust (Hudba), Jaromír Šofr (Kamera), Jiří Brožek (Střih), Aleš Voleman (Scénografie), Miloslava Šmídová (Kostýmy), Jiří Hora (Zvuk), František Pilný (Masky), Miroslav Buhr (Masky), Jiřina Netíková (Masky), Eva Kačírková (Scénář), Věra Chytilová (Scénář), Antonín Vaňha (Herec), Lukáš Bech (Herec), Eva Kačírková (Herec), Jiří Kodet (Herec), Alena Rýcová (Herec), Michal Nesvadba (Herec), Oldřich Navrátil (Herec), Miluše Šplechtová (Herec), Bronislav Poloczek (Herec), Dagmar Slivinská (Herec), Daniela Šrajerová (Herec), Oldřich Vlach (Herec), Štěpánka Chytilová (Herec), Antonio M'Thini (Herec), Ladislav Potměšil (Herec), Klára Jerneková (Herec), Milan Klásek (Herec), Vladimír Hrabánek (Herec), Zuzana Schmidová (Herec), Petr Kratochvíl (Herec), Jana Břežková (Herec), Václav Helšus (Herec), Ladislav Krečmer (Herec), Věra Uzelacová (Herec), Helena Lehká-Rejšková (Herec), Emma Černá (Herec), Hana Hejduková (Herec), Miloslav Homola (Herec), Helena Pokorná (Herec), Renata Denemarková (Herec), Jarmila Derková (Herec), Rudolf Gröger (Herec), Boris Hybner (Herec), Jaroslav Kolísek (Herec), Jiří Koutný (Herec), Štěpán Kučera (Herec), Zdeněk Matouš (Herec), Bohuslav Navara (Herec), Karel Novák (Herec), Jana Páleníčková (Herec), Marta Richterová (Herec), Monika Švábová (Herec), Jana Viščaková (Herec), Kateřina Vlková (Herec), Květoslava Vonešová (Herec), Jaroslav Vozáb (Herec), Ivan Havlíček (Herec), Iva Hercíková (Herec), Tereza Kučerová (Herec), Marie Sismilichová (Herec), Luděk Pallát (Herec), Olga Michálková (Herec), Jana Marková (Herec), Marek Vašut (Herec), Jiří Císler (Herec), Jiří Ondráček (Herec), Nina Divíšková (Herec
1979/96/Československo/Komedie
Zajímavost k filmu
- Režisérka Věra Chytilová potíže s povolením filmu vyřešila to po svém: vyčíhla si stranického kulturního ideologa Müllera po nedělním obědě, jak u sebe doma umýval nádobí, přelezla plot, vlezla k němu do kuchyně, vzala utěrku a začala utírat talíře a přitom do něho tak dlouho hustila, až jí film povolil.
- Snímek zakázali týden po premiéře v lednu 1979, veškerá propagace byla zastavena a směl se pak promítat pouze mimo Prahu a jen v některých lokalitách (např v Kladně nebo ve Východočeském a Severomoravském kraji, naopak funkcionáři v Českých Budějovicích film odmítali). Protože režisérka tušila, že by Filmexport a ústřední barrandovský dramaturg Ludvík Toman film neposlali na zahraniční festivaly, film tedy odvezla v krabici na festival v San Remu, kde se podělil o hlavní cenu s uzbeckým snímkem. Když dorazil rozzlobený dramaturg Toman na festival, všichni mu gratulovali, on jen mávl rukou a odsekl, že takových filmů má Barrandov desítky.
- Film se stříhal tři měsíce. Střihač Jiří Brožek, v té době partner režisérky, dostal za střih cenu na festivalu Novoměstský hrnec smíchu. Chytilová cenu dostat nesměla.
- Starou paní v bytě si zahrála matka Věry Chytilové Štěpánka, starý bezzubý pán bloudící po sídlišti byl režisérčin soused z Tróje Antonín Vaňha. Dagmar Slivinskou, představitelku paní, která svede malíře pokojů, potkala režisérka v obchodním domě Kotva na eskalátoru.
- Na natáčení bylo málo času, začalo na jaře a muselo se stihnout do zimy, kdy Chytilová pokračovala v natáčení nedokončené Kalamity (1981).
- Natáčelo se na tehdy ještě nedostavěném pražském Jižním Městě. Filmaři si často kvůli chybějící nebo nedostatečně fungující elektřině museli vyrábět vlastní elektřinu, na druhou stranu využívali přítomné jeřáby a další stavební stroje bez starostí se stavěním kulis.
- Panelstory začala Chytilová točit poté, co jí Filmové studio Barrandov zastavilo natáčení Kalamity, do značné míry proto, aby mohla Kalamitu dokončit. (BoredSeal)
- Bronislav Poloczek získal na II festivalu čs.veselohry v Novém Městě nad Metují cenu za herecký výkon.
- Kostýmy připravovala herečka Jana Břežková.
- Režisérce zpočátku nechtěli schválit obsazení pětiletého Lukáše Becha, protože jeho otec podepsal 2000 slov.
- Námět režisérce paradoxně předhodil tehdejší ředitel Filmového studia Barrandov František Marvan, který nechtěl schválit režisérce jiné její projekty. Podtitul "Jak se rodí sídliště" byl režisérce vnucen. Nakonec se tématu chopila po svém se spoluscénáristkou Evou Kačírkovou, (jejíž manžel byl stavař a měl problematiku výstavby sídliště pod kůží) a přepracovali původní televizní scénář Kačírkové "Jak se státi tatínkem", který obsahoval děj s chlapečkem ztraceným na sídlišti.
- Do širokej kinodistribúcie sa snímka dostala až v roku 1988, deväť rokov po svojom natočení, a to len vďaka tomu, že bola v roku 1987 veľmi priaznivo prijatá na filmovom festivale v Moskve.
- Snímek zakázali týden po premiéře v lednu 1979, veškerá propagace byla zastavena a směl se pak promítat pouze mimo Prahu a jen v některých lokalitách (např v Kladně nebo ve Východočeském a Severomoravském kraji, naopak funkcionáři v Českých Budějovicích film odmítali). Protože režisérka tušila, že by Filmexport a ústřední barrandovský dramaturg Ludvík Toman film neposlali na zahraniční festivaly, film tedy odvezla v krabici na festival v San Remu, kde se podělil o hlavní cenu s uzbeckým snímkem. Když dorazil rozzlobený dramaturg Toman na festival, všichni mu gratulovali, on jen mávl rukou a odsekl, že takových filmů má Barrandov desítky.
- Film se stříhal tři měsíce. Střihač Jiří Brožek, v té době partner režisérky, dostal za střih cenu na festivalu Novoměstský hrnec smíchu. Chytilová cenu dostat nesměla.
- Starou paní v bytě si zahrála matka Věry Chytilové Štěpánka, starý bezzubý pán bloudící po sídlišti byl režisérčin soused z Tróje Antonín Vaňha. Dagmar Slivinskou, představitelku paní, která svede malíře pokojů, potkala režisérka v obchodním domě Kotva na eskalátoru.
- Na natáčení bylo málo času, začalo na jaře a muselo se stihnout do zimy, kdy Chytilová pokračovala v natáčení nedokončené Kalamity (1981).
- Natáčelo se na tehdy ještě nedostavěném pražském Jižním Městě. Filmaři si často kvůli chybějící nebo nedostatečně fungující elektřině museli vyrábět vlastní elektřinu, na druhou stranu využívali přítomné jeřáby a další stavební stroje bez starostí se stavěním kulis.
- Panelstory začala Chytilová točit poté, co jí Filmové studio Barrandov zastavilo natáčení Kalamity, do značné míry proto, aby mohla Kalamitu dokončit. (BoredSeal)
- Bronislav Poloczek získal na II festivalu čs.veselohry v Novém Městě nad Metují cenu za herecký výkon.
- Kostýmy připravovala herečka Jana Břežková.
- Režisérce zpočátku nechtěli schválit obsazení pětiletého Lukáše Becha, protože jeho otec podepsal 2000 slov.
- Námět režisérce paradoxně předhodil tehdejší ředitel Filmového studia Barrandov František Marvan, který nechtěl schválit režisérce jiné její projekty. Podtitul "Jak se rodí sídliště" byl režisérce vnucen. Nakonec se tématu chopila po svém se spoluscénáristkou Evou Kačírkovou, (jejíž manžel byl stavař a měl problematiku výstavby sídliště pod kůží) a přepracovali původní televizní scénář Kačírkové "Jak se státi tatínkem", který obsahoval děj s chlapečkem ztraceným na sídlišti.
- Do širokej kinodistribúcie sa snímka dostala až v roku 1988, deväť rokov po svojom natočení, a to len vďaka tomu, že bola v roku 1987 veľmi priaznivo prijatá na filmovom festivale v Moskve.
Odkazy