Občanský průkaz / Občanský průkaz (2010/129/Česko, Slovensko/Komedie, Drama) 79% -Originál DVD-
13.11.2023 00:45
JEDNOU VĚTOU
„Příběh o jedné rebelii proti husákovskému socialismu a vlastní cestě k dospělosti.“
OBSAH
Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. Tehdy stejně jako dnes…(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
No, být trochu méně znalý praktik různých mediálních poradců, a nachytat se bez znalosti čehokoliv dalšího na heslo "od tvůrců Pelíšků", asi bych Českou televizi nevybíravě proklínal, že mi tohleto předhodila pěkně od osmi, ve svátek, když mám náladu právě na ty Pelíšky (že jo mámo). Je totiž nezvratným faktem, že Občanský Průkaz se vydává hodně jinými cestičkami - cestičkami, kde droboučké radosti a rebelie každou chvíli zasekne nějaká režimu podkuřující svině nebo sám systém, v němž si byli všichni rovni (dokud drželi hubu a krok a na nic se neptali a nic si o ničem nemysleli). Cestičkami undergroundu, náctileté rebelie, každodenního konfliktu s tím, že "je to složitější" (což leckdy bylo, ale někdy taky nebylo). Cestičkami toho, že sranda nejenom že někde končila, ale ani kolikrát nestačila začít. Pro mě je to velice dobrý a v mnohém poučný film, jehož tvůrci si ale nejspíš ukousli trochu větší sousto než předpokládali - i když chápu, že jde o adaptaci knihy psané formou deníkového záznamu, není podle mě pro tvůrce FILMU omluva, když se například vyjeví docela závažné skutečnosti ohledně postavy Jiřího Macháčka, a dál se to neřeší. Nebo když nastane magický realismus a Martin Myšička mluví ze spaní. Kromě tohohle ale není Občanskému Průkazu asi co vytknout - po technické stránce je to nádherná, atmosférická dobová podívaná (ze které jde v těch správných momentech i mráz po zádech), nevycepovaní mládežníci válí stejně jako zasloužilí matadoři svého oboru, a Kristýna Liška Boková roste do oslnivé krásy (herecké - do té fyzické už dorostla dávno;)). Jako divák bych si asi vybral ty líbivější, přívětivější a v podstatě pohodové Pelíšky. Z hlediska historického ale na plné čáře vyhrává Občiansky Preukaz. A takových filmů je nám taky zatraceně třeba. 80%, a první setkání určitě nebylo poslední... (Gemini) 4*
Sedmdesátá léta očima máničky. Estébáci jsou do jednoho hloupí (někteří dokonce negramotní) a agresivní. Smysl má poezie, holky, chlast a revolta. Kdo nerevoltuje, nežije. Není-li vydáván za autentický obraz doby, nevadí mi, když film nahlíží na určité období jednostranně. U Občanského průkazu mi zároveň nevadí nahrazení solidní dramatické linie vrstvením lehce propojených epizod, jež pokrývají značnou část pojmů spojovaných s normalizací (tuzex, bony, Plastici, tesil…). Přítomno je zkrátka téměř vše, co naleznete i v tom nejpovrchnějším článku o daném období. Tvůrci si dávají hodně záležet, aby bylo vidět, jakou péči věnovali výpravě. Ano, takto budou mít normalizaci zafixovanou generace, které ji nezažily. Občanský průkaz zkrátka nic nemění na představě, jakou podporuje drtivá většina médií. Nic kriticky nepřehodnocuje, nabízí žádané. Ovšem bez křečovitého humoru, s dobrými herci i snaživými neherci a několika scénami, při nichž – jakkoli si uvědomujete režisérovo přehánění – mrazí. Odvážná délka není na obtíž, s postavami jsem chtěl trávit čas, s některými více, než kolik jim pro „exkurzivní“ charakter vyprávění bylo poskytnuto (Pivoňková), spíše mi bylo jedno, jestli OP skončí za třicet minut nebo za dvě hodiny. Po doběhnutí titulků jsem měl z filmu pocit velmi dobrý a ze sebe, že jsem někdy v průběhu těch stočtyřicetin minut ztratil odstup. Což možná značí, že Trojan natočil po Poutech druhý nejlepší český film roku 2010 a možná jen… že jsem ztratil odstup. Apendix: Proč jen mám pocit, že školství se z těch let zatím nevzpamatovalo? 80% (Matty) 4*
Hrozně rád chodím do kina. Snažím se s přítelkyní pokaždé vybrat filmy o kterých si myslíme, že si naše peníze zaslouží. Takhle mě jednou přítelkyně, když jsem na ní čekal před prací, překvapila, když mi ukázala lístek, na kterém stálo, že nás za dvě hodinky očekávají dvě čerstvě vyžehlená místa v jednom z kino sálů. Byl jsem překvapný, ale na druhou stranu mě film lákal. Občanský průkaz možná na první pohled vypadá jako normální český film, ale dle mýho uvážení je to nejlepší česká komedie od dob Pelíšků. Jarchovskej se tu přímo vyřádil. Výborný nápad, perfektně zpracovanej. Herci neokoukaní, vtipy parádní a básničky perfektní. Nejvíc mě ale překvapuje fakt, že to tu odborníci ze začátku nesundali. Možná právě díky tomu, že Občanský průkaz perfektně vystihuje komunistický režim. Pořád ale vystihuje komunistický režim tak dvacetiny lidí z té doby, který si jí muselo projít. Výborní herci, výborný příběh, parádní hudba a perfektně ztvárněné prostředí pro mě jasně naznačuje pět hvězd. Odborníci dávají pět hvězd pravděpodobně akorát tak za ztvárnění tehdejší doby. Je to totiž pro ně dostatečně umělecké. Doufám ale, že se o tomhle filmu bude i v budoucnu dost mluvit...já jsem totiž hrdý že jsem pro něj tu stovku našetřil. Kdyby bylo více takových českých filmů, kde bych mohl být také tak hrdý. (Malarkey) 5*
VELKÁ RECENZE
Je jim 15 let a právě se stali plnohodnotnými občany socialistického ráje model 1974. Krásné rudé občanky jsou štemplem, že s nimi soudruzi počítají v dalším rozvoji mírového zřízení. Aby jim náhodou neunikla vážnost okamžiku, blekotá jim k tomu parta tupých esenbáků a všichni se tváří, jako by požírali Šalamounovu stolici po kilech. Ale Petr, Popelka, Aleš a Míťa na něco takového nejsou zvědaví. Jejich mantrou je mánička, slitky z čůča, pubertální provokace a samozřejmě symbol svobody v zasmrádlé socialistické kleci – bigbít. Takže, natrhnout stránku 15, pořádně si přihnout a Black Sabbath!
Když se řekne Šabach, Jarchovský a udělá se malá pomlka, všichni doplní do této svaté trojice Jana Hřebejka. Trio, které se postaralo o několik divácky nesmírně úspěšných snímků, se však tentokrát musí obejít bez svého tradičního režisérského „konatele“. Na jeho místě zasedl Ondřej Trojan, režisér sice nepříliš produktivní, ale rozhodně úspěšný – Pějme píseň dohola patří mezi úzkoprofilové kulty, Želary zase mezi kultivované bijáky, které neurazí. A co novinka, nazvaná dle Šabachovy předlohy Občanský průkaz? Inu, jednoduché si to nedělá. Senzitivní žánr teenagerovské komedie rozvádí do dvě a čtvrt hodiny trvající normalizační fresky, ve které si fanouškové „donutilovských plamenometů“ a zamilovaných bubblegumů přijdou na své tak napůl.
Kdybych totiž měl „Občanku“ někam zařadit ve spektru českého filmu, rozhodně by to nebylo jen do oblasti nostalgických člověčinek (Pelíšky, Pupendo). I když – hlavně zpočátku to tam film celkem táhne. Šabachův zemitý humor „ze života“ poznáte na sto honů v pěkně úderných školních historkách, v nichž si naše partička ostří lokty v souboji s režimem. Je to svižné, je to úderné a není to blbé, dokonce ani když Jirka Macháček vysekne kreaci pejzatého nadsamce z východoněmeckého porna. Zároveň ale v této fázi nic nepovyšuje Občanský průkaz nad „řachandu“ pupendovské šarže – fajn film, co si tak nějak plyne kolem, vyhýbá se ostrým atakům na divákovy emoce a sází výrazně na první signální.
To se mění ve druhé části, v níž jakoby tvůrci otočili kormidlem a z poklidných hladinek nostalgických rybníků zamířili do smrdutých undergroundových stok, které tak mistrovsky nahlédl Petr Nikolaev ve svém filmu …a bude hůř. Bezstarostné lumpačinky najednou získávají na závažnosti, čtveřice hrdinů zjišťuje, že revolta něco stojí, a i když se před socialistickou zodpovědností dá kličkovat, ty skutečná povinnosti vás stejně doženou. Do rozjasněné tváře filmu se tak vkrádají vrásky v podobě skutečného utrpení. Pubertální idol umaštěné máničky, která má bolševika u řitě, nahrazuje fenomenální kreace Martina Myšičky – dokonalý obraz tiché a tragické důstojnosti člověka, který byl ponížený až na samé dno, přesto si na rozdíl od okolních pokrytců dokázal zachovat morální čistotu.
Poznání mění i kluky a najednou se nehraje tolik o největšího sígra třídy, ale o budoucnost. Nelze nepostřehnout, že přesně sem Trojan a spol. míří – k obrazu normalizace, který bude přístupný i současné mladé generaci a poněkud jí osvětlí, čím si její předkové procházeli a jaká stigmata jim to muselo na duši zanechat. Občanský průkaz se po počátečním humorném tesilovém panoptiku mění v jakousi encyklopedii reálného socialismu pro mladé s mnoha modelovými situacemi. Hodně vysvětluje, lpí na detailech a poněkud poučuje, čímž ztrácí tah na branku a tak trochu se vleče. Přesto nenudí, protože tyhle rysy k encyklopediím patří.
Navíc Trojan velmi citlivě pracuje s herci, nechává je vyniknout skrze přirozenou drzost a živelnost, nikoli skrze precizní hereckou práci. A omladina si to příjemně dává, byť hlavně Libor Kovář (Petr) dost zápasí s knižními monology, kterými si jako vypravěč musí projít. Výkony ústředního kvartetu patří mezi příjemná překvapení (srovnatelná s Mádlovým excelováním v Gymplu), přesto film se vskutku bohatýrskou stopáží nemají šanci utáhnout. Obzvlášť když tu chybí jednotící příběh a scénárista Jarchovský děj staví jako sled volně navazujících epizod a flashbacků. Jako příjemné pojivo tak funguje nejen Trojanova „měkká“ a civilní režie, ale i píseň Most Of The Time.
Bob Dylan v ní zpívá o tom, že většinu času má hlavu vztyčenou, nohy na zemi a drží směr, i když se cesta kroutí. Občanský průkaz pojednává o tom, jak moc úsilí to někdy stojí. I když se mu dá vytýkat leccos, dvě věci zůstávají neměnné: jedná se o českou komedii, při níž není hanba se nahlas smát, a jedná se o český film, který má co říci – obzvlášť v době, kdy se nás banda pomatenců snaží přesvědčit o tom, že mít tráboše, bony a výjezdní doložku bylo mnohem větší blaho než všechna ta naše dnešní svoboda. Polibte nám prdel, Daňci.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Praha, podzim 1974. Deváťáka Petra Hájka zvaného Žába i jeho tři rebelské kamarády šikanují rodiče i učitelé. Na kopci Cingláku si však kluci užívají takových zakázaných radostí, jako je alkohol a „západní“ hudba. Jejich idoly jsou největší „máničky“ z celé čtvrti, bratři Čamborové. Vedle Petra, který nesnáší svého uťápnutého otce, partu tvoří rebelský Venca Jehlička zvaný Popelka podle jeho věčně napruzeného otce, jehož režim nedávno z šéfovského postu v ČKD deklasoval na popeláře. Míťovi se říká Génius: rodiče, úspěšní operní pěvci, emigrovali na Západ, a zanechali talentovaného syna v péči jeho ruské babičky. Bydlí v domku v bývalé dělnické kolonii, protože rodinnou vilu zabavila ruská honorace. Aleš nenávidí slovenského otčíma, který zastává vysokou funkci na ministerstvu zemědělství, a chce na své básničky sbalit dobře vyvinutou spolužačku Fikotovou. Dívce však sešitek jeho básní zabaví podezřívavý otec. Petr si chce vzít na slavnostní předávání občanských průkazů nové džíny, jež mu matka pracně sehnala v Tuzexu, ale zjistí, že mu na nich udělala puky. Předávání je pro kluky fraškou, dirigovanou jejich příštími nepřáteli, místními příslušníky VB, mezi nimiž jsou i otec a syn Pačesovi. Na Popelkův podnět si v občankách na znamení nesouhlasu s blížícím se XV. sjezdem KSČ natrhnou patnáctou stránku. Roztržitý Aleš další stránku znehodnotí básničkou. Mladá třídní učitelka Lenka Pivoňková své žáky hájí před policajty, kteří si přišli stěžovat, že při předávání občanek zhmoždili Pačesovi mladšímu prsty silným stiskem ruky. Pak ale klukům vynadá: jestli chtějí na střední školu, musejí sekat dobrotu. Na třídních schůzkách nutí Pivoňkovou otec Fikota, aby exemplárně potrestala (neznámého) pisatele pohoršlivých básniček (místo milostné poezie dal Aleš dívce omylem sešitek s reflexemi na sexuální úchylky). Nekonformní pedagožka jej odbyde hlasitou poznámkou, týkající se jeho nemístného chování k dospívající dceři. V ústraní kabinetu ji anarchistické výplody neznámého vtipálka pobaví. Ruštinářka a tělocvikářka Stejskalová ji však varuje. Větší potíže než Petr má s rodiči po třídních schůzkách mladší Matěj, který si utahoval z nového spolužáka Daniela, syna Pačese mladšího. Ten se okamžitě vybarvil jako svědomitý udavač. Otec Hájek změní téma hovoru, když se pochlubí získanou výjezdní doložkou do Jugoslávie. Malá Adélka Fikotová je v tělocvičně nechtěnou svědkyní rychlé soulože tělocvikáře Karla a Stejskalové. Pivoňková zaváže sestry Fikotovy i jejich kamarádku, které jí to oznámí, mlčením. Brzy je však předvolána před komisi školní ZO KSČ kvůli anonymnímu udání této nemravnosti. Kolegové podezírají idealistickou učitelku, jíž přitíží i sešitek Alešových básní, jenž „zmizel“ ze zamčeného stolu. Pivoňková je vyhozena ze školy. Zorganizovaný žákovský protest je vedením školy rychle zlikvidován. Parta zjistí, že tajemství prozradil malý Pačes, který náhodou vyslechl rozhovor spolužaček. Petr marně prosí otce, aby se za Pivoňkovou přimluvil. Kluci večer navštíví dojatou učitelku doma a darují jí drahocenné elpíčko Sweet. Aleš jí věnuje sešitek milostných básní, určených původně Fikotové. Po vysvědčení se parta opije na Cingláku. Cestou domů kluky na ulici legitimuje rotný Pačes. Když zjistí, co provedli s občankami, odvede je k výslechu. Kapitán na ně řve a fackuje je jako nepřátele socialistického zřízení. Doma opozdilce čekají vyplašení a rozzlobení rodiče. Zoufalý Aleš najde nečekanou podporu u nenáviděného otčíma, který slíbí, že vše urovná. Otrávený Petr vyrazí s rodiči přetíženým žigulíkem na dovolenou k moři. Cestou se pohádá s matkou i otcem. Na hranicích v Komárně při detailní celní prohlídce vyjde najevo, že rodiče plánovali emigraci. Tajně ukryli do auta otcův diplom, vyšmelené dolary i zvací dopis z americké univerztity. Někdo je však udal. Všichni se nešťastně vracejí zpět. Po základce skončil Popelka v zahradnickém učilišti a Petr v učení na tiskaře (z gymnázia ho vyhodili, ještě než na ně mohl nastoupit). Míťu nevzali na konzervatoř, takže dělá pošťáka. Jen Aleš se dostal na střední školu. Při jednom z výslechů, kde měl podepsat spolupráci s StB, se Petrův otec zhroutil a skončil jako bezvládná troska v invalidním důchodu. Rodina přišla o služební byt, musela se přestěhovat do menšího a matka si po večerech přivydělává výrobou chemlonových doplňků. Syn občas vezme otce do hospody, která je útočištěm všech svobodomyslných existencí ze čtvrti. Matka jednou zjistí, že manžel zřejmě všechno vnímá a může i mluvit, ale rozhodl se nekomunikovat. Když kamarádi vidí, jak Popelkův rebelský bratr na vojně téměř zešílel, rozhodnou se usilovat o „modrou knížku“. Opilý rotný Pačes partě v hospodě řekne, že jeho otce vyhodili od Bezpečnosti. Ukázalo se totiž, že celá léta zatajoval svou negramotnost. Petr začne chodit s jednou z Popelkových spolužaček z učiliště, Hankou. Parta vypustí pochytané krtky na zahradu k Rusům ve vile Míťových rodičů. Kamarádi vyrazí na venkov na koncert Plastiků. Lokálka je nabitá natěšenou mládeží, kterou si v podchodu venkovského nádraží brutálně podá policie (včetně Pačese). V hospodě zbitému Petrovi blahopřeje k prvnímu střetu s režimem Čambora, který prý uvažuje o emigraci do Mnichova za bratrem. Náhodou si však s mladíkem vymění bundu. Ten tak zjistí, že obdivovaný „protistátní živel“ je provokatér od StB. Popelka při odvodu předstírá mentální poruchu a dosáhne půlročního odkladu vojenské služby. Chce potom, aby mu Aleš zlomil ruku o záchodovou mísu, ale sanitka nakonec odveze se zlomeninou nohy jeho nešikovného kamaráda. V nemocnici skončí v mnohem horším stavu Míťa, který se chtěl vyhnout vojně tím, že si za mrazivé noci lehl rozpařený na sníh. Hanku vyhodili z učiliště i z ubytovny a nemá kde být. Petrův otec nečekaně znovu promluví a prosadí u manželky, aby u nich mohla přespat. Pošle syna se vzkazem za bývalým spolužákem do Bohnic. Kluci dostanou pohlednici z Kanady: Pivoňková emigrovala. Míťa zemře. Popelka na jeho pohřbu udělá kvůli profesionálnímu řečníkovi scénu. Parta kamarádovu smrt zapije. Popelka odjel na vojnu na Slovensko. Petr díky otcovu příteli dostal „modrou knížku“. Aleš nakonec vystudoval vysokou školu. Celá parta se však může sejít už jenom v jeho představě: na koncertu kapely, kterou si vždycky přáli založit.
Ocenění:
Český lev
2010 - Nejlepší film
2010 - Ondřej Trojan (Nejlepší režie) (nominace)
2010 - Aňa Geislerová (Hlavní herečka) (nominace)
2010 - Martin Myšička (Hlavní herec) (nominace)
2010 - Kristýna Boková (Vedlejší herečka) (nominace)
2010 - Petr Jarchovský (Nejlepší scénář) (nominace)
2010 - Martin Štrba (Nejlepší kamera) (nominace)
2010 - Nejlepší střih (nominace)
2010 - Nejlepší zvuk (nominace)
2010 - Petr Ostrouchov (Nejlepší hudba)
2010 - Nejlepší výtvarný počin
Ceny české filmové kritiky
2010 - Kristýna Boková (Vedlejší herečka)
2010 - Petr Ostrouchov (Nejlepší hudba) (nominace)
2010 - Aňa Geislerová (Hlavní herečka) (nominace)
Slnko v sieti
2012 - Kristýna Boková (Vedlejší herečka) (nominace)
2012 - Petr Jarchovský (Nejlepší scénář) (nominace)
2012 - Petr Ostrouchov (Nejlepší hudba) (nominace)
2012 - Vladimír Barák (Nejlepší střih) (nominace)
2012 - Katarína Štrbová-Bieliková (Kostýmy) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.10.2010 Falcon
Premiéra Slovensko: 10.2.2011 Continental film
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 30.3.2011 Sony BMG
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 42 086 594
Návštěvnost v ČR 424 568
„Příběh o jedné rebelii proti husákovskému socialismu a vlastní cestě k dospělosti.“
OBSAH
Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. Tehdy stejně jako dnes…(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
No, být trochu méně znalý praktik různých mediálních poradců, a nachytat se bez znalosti čehokoliv dalšího na heslo "od tvůrců Pelíšků", asi bych Českou televizi nevybíravě proklínal, že mi tohleto předhodila pěkně od osmi, ve svátek, když mám náladu právě na ty Pelíšky (že jo mámo). Je totiž nezvratným faktem, že Občanský Průkaz se vydává hodně jinými cestičkami - cestičkami, kde droboučké radosti a rebelie každou chvíli zasekne nějaká režimu podkuřující svině nebo sám systém, v němž si byli všichni rovni (dokud drželi hubu a krok a na nic se neptali a nic si o ničem nemysleli). Cestičkami undergroundu, náctileté rebelie, každodenního konfliktu s tím, že "je to složitější" (což leckdy bylo, ale někdy taky nebylo). Cestičkami toho, že sranda nejenom že někde končila, ale ani kolikrát nestačila začít. Pro mě je to velice dobrý a v mnohém poučný film, jehož tvůrci si ale nejspíš ukousli trochu větší sousto než předpokládali - i když chápu, že jde o adaptaci knihy psané formou deníkového záznamu, není podle mě pro tvůrce FILMU omluva, když se například vyjeví docela závažné skutečnosti ohledně postavy Jiřího Macháčka, a dál se to neřeší. Nebo když nastane magický realismus a Martin Myšička mluví ze spaní. Kromě tohohle ale není Občanskému Průkazu asi co vytknout - po technické stránce je to nádherná, atmosférická dobová podívaná (ze které jde v těch správných momentech i mráz po zádech), nevycepovaní mládežníci válí stejně jako zasloužilí matadoři svého oboru, a Kristýna Liška Boková roste do oslnivé krásy (herecké - do té fyzické už dorostla dávno;)). Jako divák bych si asi vybral ty líbivější, přívětivější a v podstatě pohodové Pelíšky. Z hlediska historického ale na plné čáře vyhrává Občiansky Preukaz. A takových filmů je nám taky zatraceně třeba. 80%, a první setkání určitě nebylo poslední... (Gemini) 4*
Sedmdesátá léta očima máničky. Estébáci jsou do jednoho hloupí (někteří dokonce negramotní) a agresivní. Smysl má poezie, holky, chlast a revolta. Kdo nerevoltuje, nežije. Není-li vydáván za autentický obraz doby, nevadí mi, když film nahlíží na určité období jednostranně. U Občanského průkazu mi zároveň nevadí nahrazení solidní dramatické linie vrstvením lehce propojených epizod, jež pokrývají značnou část pojmů spojovaných s normalizací (tuzex, bony, Plastici, tesil…). Přítomno je zkrátka téměř vše, co naleznete i v tom nejpovrchnějším článku o daném období. Tvůrci si dávají hodně záležet, aby bylo vidět, jakou péči věnovali výpravě. Ano, takto budou mít normalizaci zafixovanou generace, které ji nezažily. Občanský průkaz zkrátka nic nemění na představě, jakou podporuje drtivá většina médií. Nic kriticky nepřehodnocuje, nabízí žádané. Ovšem bez křečovitého humoru, s dobrými herci i snaživými neherci a několika scénami, při nichž – jakkoli si uvědomujete režisérovo přehánění – mrazí. Odvážná délka není na obtíž, s postavami jsem chtěl trávit čas, s některými více, než kolik jim pro „exkurzivní“ charakter vyprávění bylo poskytnuto (Pivoňková), spíše mi bylo jedno, jestli OP skončí za třicet minut nebo za dvě hodiny. Po doběhnutí titulků jsem měl z filmu pocit velmi dobrý a ze sebe, že jsem někdy v průběhu těch stočtyřicetin minut ztratil odstup. Což možná značí, že Trojan natočil po Poutech druhý nejlepší český film roku 2010 a možná jen… že jsem ztratil odstup. Apendix: Proč jen mám pocit, že školství se z těch let zatím nevzpamatovalo? 80% (Matty) 4*
Hrozně rád chodím do kina. Snažím se s přítelkyní pokaždé vybrat filmy o kterých si myslíme, že si naše peníze zaslouží. Takhle mě jednou přítelkyně, když jsem na ní čekal před prací, překvapila, když mi ukázala lístek, na kterém stálo, že nás za dvě hodinky očekávají dvě čerstvě vyžehlená místa v jednom z kino sálů. Byl jsem překvapný, ale na druhou stranu mě film lákal. Občanský průkaz možná na první pohled vypadá jako normální český film, ale dle mýho uvážení je to nejlepší česká komedie od dob Pelíšků. Jarchovskej se tu přímo vyřádil. Výborný nápad, perfektně zpracovanej. Herci neokoukaní, vtipy parádní a básničky perfektní. Nejvíc mě ale překvapuje fakt, že to tu odborníci ze začátku nesundali. Možná právě díky tomu, že Občanský průkaz perfektně vystihuje komunistický režim. Pořád ale vystihuje komunistický režim tak dvacetiny lidí z té doby, který si jí muselo projít. Výborní herci, výborný příběh, parádní hudba a perfektně ztvárněné prostředí pro mě jasně naznačuje pět hvězd. Odborníci dávají pět hvězd pravděpodobně akorát tak za ztvárnění tehdejší doby. Je to totiž pro ně dostatečně umělecké. Doufám ale, že se o tomhle filmu bude i v budoucnu dost mluvit...já jsem totiž hrdý že jsem pro něj tu stovku našetřil. Kdyby bylo více takových českých filmů, kde bych mohl být také tak hrdý. (Malarkey) 5*
VELKÁ RECENZE
Je jim 15 let a právě se stali plnohodnotnými občany socialistického ráje model 1974. Krásné rudé občanky jsou štemplem, že s nimi soudruzi počítají v dalším rozvoji mírového zřízení. Aby jim náhodou neunikla vážnost okamžiku, blekotá jim k tomu parta tupých esenbáků a všichni se tváří, jako by požírali Šalamounovu stolici po kilech. Ale Petr, Popelka, Aleš a Míťa na něco takového nejsou zvědaví. Jejich mantrou je mánička, slitky z čůča, pubertální provokace a samozřejmě symbol svobody v zasmrádlé socialistické kleci – bigbít. Takže, natrhnout stránku 15, pořádně si přihnout a Black Sabbath!
Když se řekne Šabach, Jarchovský a udělá se malá pomlka, všichni doplní do této svaté trojice Jana Hřebejka. Trio, které se postaralo o několik divácky nesmírně úspěšných snímků, se však tentokrát musí obejít bez svého tradičního režisérského „konatele“. Na jeho místě zasedl Ondřej Trojan, režisér sice nepříliš produktivní, ale rozhodně úspěšný – Pějme píseň dohola patří mezi úzkoprofilové kulty, Želary zase mezi kultivované bijáky, které neurazí. A co novinka, nazvaná dle Šabachovy předlohy Občanský průkaz? Inu, jednoduché si to nedělá. Senzitivní žánr teenagerovské komedie rozvádí do dvě a čtvrt hodiny trvající normalizační fresky, ve které si fanouškové „donutilovských plamenometů“ a zamilovaných bubblegumů přijdou na své tak napůl.
Kdybych totiž měl „Občanku“ někam zařadit ve spektru českého filmu, rozhodně by to nebylo jen do oblasti nostalgických člověčinek (Pelíšky, Pupendo). I když – hlavně zpočátku to tam film celkem táhne. Šabachův zemitý humor „ze života“ poznáte na sto honů v pěkně úderných školních historkách, v nichž si naše partička ostří lokty v souboji s režimem. Je to svižné, je to úderné a není to blbé, dokonce ani když Jirka Macháček vysekne kreaci pejzatého nadsamce z východoněmeckého porna. Zároveň ale v této fázi nic nepovyšuje Občanský průkaz nad „řachandu“ pupendovské šarže – fajn film, co si tak nějak plyne kolem, vyhýbá se ostrým atakům na divákovy emoce a sází výrazně na první signální.
To se mění ve druhé části, v níž jakoby tvůrci otočili kormidlem a z poklidných hladinek nostalgických rybníků zamířili do smrdutých undergroundových stok, které tak mistrovsky nahlédl Petr Nikolaev ve svém filmu …a bude hůř. Bezstarostné lumpačinky najednou získávají na závažnosti, čtveřice hrdinů zjišťuje, že revolta něco stojí, a i když se před socialistickou zodpovědností dá kličkovat, ty skutečná povinnosti vás stejně doženou. Do rozjasněné tváře filmu se tak vkrádají vrásky v podobě skutečného utrpení. Pubertální idol umaštěné máničky, která má bolševika u řitě, nahrazuje fenomenální kreace Martina Myšičky – dokonalý obraz tiché a tragické důstojnosti člověka, který byl ponížený až na samé dno, přesto si na rozdíl od okolních pokrytců dokázal zachovat morální čistotu.
Poznání mění i kluky a najednou se nehraje tolik o největšího sígra třídy, ale o budoucnost. Nelze nepostřehnout, že přesně sem Trojan a spol. míří – k obrazu normalizace, který bude přístupný i současné mladé generaci a poněkud jí osvětlí, čím si její předkové procházeli a jaká stigmata jim to muselo na duši zanechat. Občanský průkaz se po počátečním humorném tesilovém panoptiku mění v jakousi encyklopedii reálného socialismu pro mladé s mnoha modelovými situacemi. Hodně vysvětluje, lpí na detailech a poněkud poučuje, čímž ztrácí tah na branku a tak trochu se vleče. Přesto nenudí, protože tyhle rysy k encyklopediím patří.
Navíc Trojan velmi citlivě pracuje s herci, nechává je vyniknout skrze přirozenou drzost a živelnost, nikoli skrze precizní hereckou práci. A omladina si to příjemně dává, byť hlavně Libor Kovář (Petr) dost zápasí s knižními monology, kterými si jako vypravěč musí projít. Výkony ústředního kvartetu patří mezi příjemná překvapení (srovnatelná s Mádlovým excelováním v Gymplu), přesto film se vskutku bohatýrskou stopáží nemají šanci utáhnout. Obzvlášť když tu chybí jednotící příběh a scénárista Jarchovský děj staví jako sled volně navazujících epizod a flashbacků. Jako příjemné pojivo tak funguje nejen Trojanova „měkká“ a civilní režie, ale i píseň Most Of The Time.
Bob Dylan v ní zpívá o tom, že většinu času má hlavu vztyčenou, nohy na zemi a drží směr, i když se cesta kroutí. Občanský průkaz pojednává o tom, jak moc úsilí to někdy stojí. I když se mu dá vytýkat leccos, dvě věci zůstávají neměnné: jedná se o českou komedii, při níž není hanba se nahlas smát, a jedná se o český film, který má co říci – obzvlášť v době, kdy se nás banda pomatenců snaží přesvědčit o tom, že mít tráboše, bony a výjezdní doložku bylo mnohem větší blaho než všechna ta naše dnešní svoboda. Polibte nám prdel, Daňci.
PODROBNÝ POPIS FILMU
Praha, podzim 1974. Deváťáka Petra Hájka zvaného Žába i jeho tři rebelské kamarády šikanují rodiče i učitelé. Na kopci Cingláku si však kluci užívají takových zakázaných radostí, jako je alkohol a „západní“ hudba. Jejich idoly jsou největší „máničky“ z celé čtvrti, bratři Čamborové. Vedle Petra, který nesnáší svého uťápnutého otce, partu tvoří rebelský Venca Jehlička zvaný Popelka podle jeho věčně napruzeného otce, jehož režim nedávno z šéfovského postu v ČKD deklasoval na popeláře. Míťovi se říká Génius: rodiče, úspěšní operní pěvci, emigrovali na Západ, a zanechali talentovaného syna v péči jeho ruské babičky. Bydlí v domku v bývalé dělnické kolonii, protože rodinnou vilu zabavila ruská honorace. Aleš nenávidí slovenského otčíma, který zastává vysokou funkci na ministerstvu zemědělství, a chce na své básničky sbalit dobře vyvinutou spolužačku Fikotovou. Dívce však sešitek jeho básní zabaví podezřívavý otec. Petr si chce vzít na slavnostní předávání občanských průkazů nové džíny, jež mu matka pracně sehnala v Tuzexu, ale zjistí, že mu na nich udělala puky. Předávání je pro kluky fraškou, dirigovanou jejich příštími nepřáteli, místními příslušníky VB, mezi nimiž jsou i otec a syn Pačesovi. Na Popelkův podnět si v občankách na znamení nesouhlasu s blížícím se XV. sjezdem KSČ natrhnou patnáctou stránku. Roztržitý Aleš další stránku znehodnotí básničkou. Mladá třídní učitelka Lenka Pivoňková své žáky hájí před policajty, kteří si přišli stěžovat, že při předávání občanek zhmoždili Pačesovi mladšímu prsty silným stiskem ruky. Pak ale klukům vynadá: jestli chtějí na střední školu, musejí sekat dobrotu. Na třídních schůzkách nutí Pivoňkovou otec Fikota, aby exemplárně potrestala (neznámého) pisatele pohoršlivých básniček (místo milostné poezie dal Aleš dívce omylem sešitek s reflexemi na sexuální úchylky). Nekonformní pedagožka jej odbyde hlasitou poznámkou, týkající se jeho nemístného chování k dospívající dceři. V ústraní kabinetu ji anarchistické výplody neznámého vtipálka pobaví. Ruštinářka a tělocvikářka Stejskalová ji však varuje. Větší potíže než Petr má s rodiči po třídních schůzkách mladší Matěj, který si utahoval z nového spolužáka Daniela, syna Pačese mladšího. Ten se okamžitě vybarvil jako svědomitý udavač. Otec Hájek změní téma hovoru, když se pochlubí získanou výjezdní doložkou do Jugoslávie. Malá Adélka Fikotová je v tělocvičně nechtěnou svědkyní rychlé soulože tělocvikáře Karla a Stejskalové. Pivoňková zaváže sestry Fikotovy i jejich kamarádku, které jí to oznámí, mlčením. Brzy je však předvolána před komisi školní ZO KSČ kvůli anonymnímu udání této nemravnosti. Kolegové podezírají idealistickou učitelku, jíž přitíží i sešitek Alešových básní, jenž „zmizel“ ze zamčeného stolu. Pivoňková je vyhozena ze školy. Zorganizovaný žákovský protest je vedením školy rychle zlikvidován. Parta zjistí, že tajemství prozradil malý Pačes, který náhodou vyslechl rozhovor spolužaček. Petr marně prosí otce, aby se za Pivoňkovou přimluvil. Kluci večer navštíví dojatou učitelku doma a darují jí drahocenné elpíčko Sweet. Aleš jí věnuje sešitek milostných básní, určených původně Fikotové. Po vysvědčení se parta opije na Cingláku. Cestou domů kluky na ulici legitimuje rotný Pačes. Když zjistí, co provedli s občankami, odvede je k výslechu. Kapitán na ně řve a fackuje je jako nepřátele socialistického zřízení. Doma opozdilce čekají vyplašení a rozzlobení rodiče. Zoufalý Aleš najde nečekanou podporu u nenáviděného otčíma, který slíbí, že vše urovná. Otrávený Petr vyrazí s rodiči přetíženým žigulíkem na dovolenou k moři. Cestou se pohádá s matkou i otcem. Na hranicích v Komárně při detailní celní prohlídce vyjde najevo, že rodiče plánovali emigraci. Tajně ukryli do auta otcův diplom, vyšmelené dolary i zvací dopis z americké univerztity. Někdo je však udal. Všichni se nešťastně vracejí zpět. Po základce skončil Popelka v zahradnickém učilišti a Petr v učení na tiskaře (z gymnázia ho vyhodili, ještě než na ně mohl nastoupit). Míťu nevzali na konzervatoř, takže dělá pošťáka. Jen Aleš se dostal na střední školu. Při jednom z výslechů, kde měl podepsat spolupráci s StB, se Petrův otec zhroutil a skončil jako bezvládná troska v invalidním důchodu. Rodina přišla o služební byt, musela se přestěhovat do menšího a matka si po večerech přivydělává výrobou chemlonových doplňků. Syn občas vezme otce do hospody, která je útočištěm všech svobodomyslných existencí ze čtvrti. Matka jednou zjistí, že manžel zřejmě všechno vnímá a může i mluvit, ale rozhodl se nekomunikovat. Když kamarádi vidí, jak Popelkův rebelský bratr na vojně téměř zešílel, rozhodnou se usilovat o „modrou knížku“. Opilý rotný Pačes partě v hospodě řekne, že jeho otce vyhodili od Bezpečnosti. Ukázalo se totiž, že celá léta zatajoval svou negramotnost. Petr začne chodit s jednou z Popelkových spolužaček z učiliště, Hankou. Parta vypustí pochytané krtky na zahradu k Rusům ve vile Míťových rodičů. Kamarádi vyrazí na venkov na koncert Plastiků. Lokálka je nabitá natěšenou mládeží, kterou si v podchodu venkovského nádraží brutálně podá policie (včetně Pačese). V hospodě zbitému Petrovi blahopřeje k prvnímu střetu s režimem Čambora, který prý uvažuje o emigraci do Mnichova za bratrem. Náhodou si však s mladíkem vymění bundu. Ten tak zjistí, že obdivovaný „protistátní živel“ je provokatér od StB. Popelka při odvodu předstírá mentální poruchu a dosáhne půlročního odkladu vojenské služby. Chce potom, aby mu Aleš zlomil ruku o záchodovou mísu, ale sanitka nakonec odveze se zlomeninou nohy jeho nešikovného kamaráda. V nemocnici skončí v mnohem horším stavu Míťa, který se chtěl vyhnout vojně tím, že si za mrazivé noci lehl rozpařený na sníh. Hanku vyhodili z učiliště i z ubytovny a nemá kde být. Petrův otec nečekaně znovu promluví a prosadí u manželky, aby u nich mohla přespat. Pošle syna se vzkazem za bývalým spolužákem do Bohnic. Kluci dostanou pohlednici z Kanady: Pivoňková emigrovala. Míťa zemře. Popelka na jeho pohřbu udělá kvůli profesionálnímu řečníkovi scénu. Parta kamarádovu smrt zapije. Popelka odjel na vojnu na Slovensko. Petr díky otcovu příteli dostal „modrou knížku“. Aleš nakonec vystudoval vysokou školu. Celá parta se však může sejít už jenom v jeho představě: na koncertu kapely, kterou si vždycky přáli založit.
Ocenění:
Český lev
2010 - Nejlepší film
2010 - Ondřej Trojan (Nejlepší režie) (nominace)
2010 - Aňa Geislerová (Hlavní herečka) (nominace)
2010 - Martin Myšička (Hlavní herec) (nominace)
2010 - Kristýna Boková (Vedlejší herečka) (nominace)
2010 - Petr Jarchovský (Nejlepší scénář) (nominace)
2010 - Martin Štrba (Nejlepší kamera) (nominace)
2010 - Nejlepší střih (nominace)
2010 - Nejlepší zvuk (nominace)
2010 - Petr Ostrouchov (Nejlepší hudba)
2010 - Nejlepší výtvarný počin
Ceny české filmové kritiky
2010 - Kristýna Boková (Vedlejší herečka)
2010 - Petr Ostrouchov (Nejlepší hudba) (nominace)
2010 - Aňa Geislerová (Hlavní herečka) (nominace)
Slnko v sieti
2012 - Kristýna Boková (Vedlejší herečka) (nominace)
2012 - Petr Jarchovský (Nejlepší scénář) (nominace)
2012 - Petr Ostrouchov (Nejlepší hudba) (nominace)
2012 - Vladimír Barák (Nejlepší střih) (nominace)
2012 - Katarína Štrbová-Bieliková (Kostýmy) (nominace)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 21.10.2010 Falcon
Premiéra Slovensko: 10.2.2011 Continental film
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 30.3.2011 Sony BMG
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 42 086 594
Návštěvnost v ČR 424 568
Tvůrci a herci
Ondřej Trojan (Režie), Ondřej Trojan (Produkce), Petr Ostrouchov (Hudba), Martin Štrba (Kamera), Vladimír Barák (Střih), Milan Býček (Scénografie), Katarína Štrbová-Bieliková (Kostýmy), Jiří Klenka (Zvuk), Jana Bílková (Masky), Petr Jarchovský (Scénář), Petr Šabach (kniha) (Předloha), Libor Kovář (Herec), Matouš Vrba (Herec), Jan Vlček (Herec), Jakub Šárka (Herec), Aňa Geislerová (Herec), Martin Myšička (Herec), Jan Vaši (Herec), Marek Taclík (Herec), Kristýna Boková (Herec), Magdaléna Sidonová (Herec), Jana Šulcová (Herec), Jaromír Dulava (Herec), Jiří Macháček (Herec), Václav Kopta (Herec), Oldřich Vlach (Herec), Matej Landl (Herec), Jenovéfa Boková (Herec), Jakub Jánoš (Herec), Marina Vyskvorkina (Herec), Adam Kubišta (Herec), Juraj Nvota (Herec), Liliana Malkina (Herec), Lukáš Latinák (Herec), Jana Kepková (Herec), Nella Miščíková (Herec), Jiří Fero Burda (Herec), Jan Hrušínský (Herec), Lukáš Pavlásek (Herec), Markéta Tannerová Šebesťáková (Herec), Kamil Švejda (Herec), Ondřej Zach (Herec), Štěpánka Ludvíková (Herec), Martin Veliký (Herec), Věra Králová (Herec), Martin Štrba (Herec), Anna Věrtelářová (Herec), Ondrej Kovaľ (Herec), Richard Pospíšil (Herec)
2010/129/Česko, Slovensko/Komedie, Drama
Zajímavost k filmu
- Pieseň "Obut a oblečen," ktorú v závere zahrajú štyria protagonisti, je vlastne zhudobnenou básňou J. H. Krchovského, významného predstaviteľa českého undergroundu. Jeho básne okrem iného zhudobnil tiež Milan Hlavsa, niekdajší líder kapely Plastic People of the Universe, ktorá bola vo filme niekoľkokrát spomenutá.
- Nádraží, kde byli studenti přepadeni, se nachází v Zadní Třebani na Berounsku.
- V 9. minutě filmu, když Míťa (Jan Vlček) hraje na piano, visí nad pianem obraz manželského páru (pravděpodobně jeho rodičů). Stejná fotografie se objevila ve filmu Román pro muže (2010) ve 3. minutě jako fotka rodičů Cyrila, Bruna a Anety.
- Učiteľka Pivoňková (Kristýna Boková) má na stene plagát k filmu Pierrot le fou (1965).
- Kristýna Boková-Lišková (Pivoňková) sa musela pred natočením scén, kde hrala triednu učiteľku na ZRPŠ, isť prezliecť, nakoľko jej šaty splývali s farbou tabule.
- Scéna, kde malý Pačes (Jakub Janoš) prejde iba v trenkách cez pole žihľavy, bola z filmu vystrihnutá.
- Režisér si spomína, že réžia Matesa (Jan Vaši) bola vždy takmer bezchybná, pokiaľ sa mu práve nechcelo spať.
- Telocvikár (Jaromír Dulava) a ruštinárka (Magdalena Sidonová) mali počas erotickej scény na žinenkách v telocvični na sebe kostýmy zo 100% silónu.
- Bratia Čamboroví sedia na motorke Jawa 250, ktorá bola pripevnená na nízky príves, ktorý ťahalo špeciálne auto na filmovanie. Aby im viali vlasy ako pri reálnej jazde na motorke, použil štáb ventilátor. Čambora starší bol neherec a skutočný motorkár a na rozdiel od Čamboru mladšieho (Lukáš Latinák) boli jeho dlhé vlasy skutočné.
- Vinylová platňa skupiny The Sweet, ktorá sa objaví vo filme, má názov "Desolation Boulevard" a je z roku 1974.
- Kristýna Boková si ve filmu zahrála se svou mladší sestrou Jenovéfou Bokovou.
- Když Popelka (Matouš Vrba) drží pozvánku na koncert skupiny The Plastic People of the Universe, prstem překrývá nápis. Je to proto, že letopočet uvedený na nápisu by vzhledem ke kontinuitě příběhu neseděl.
- V jedné ze scén odehrávající se v hospodě zpíval a hrál Matěj Ptaszek, jeden z tehdejších nejlepších hráčů na foukací harmoniku a držitel titulu Hohner Newcomer 2009, který patří v tradičním blues mezi nejlepší současné hráče na foukací harmoniku. Je držitelem titulu Hohner Newcomer 2009. Unikátní je i jeho technika zpěvu - barokní kontra tenor.
- Některé nápisy na zdi toalet hospody čtvrté cenové pomáhal dotvořit i sám režisér Ondřej Trojan.
- Natáčecích dnů bylo celkem 35. Natáčení probíhalo od 30. dubna 2009 do 17. srpna 2010.
- Filmová hospoda je ve skutečnosti restaurace U Klokočníka v Praze v Nuslích. Kopec, na kterém se hlavní postavy scházejí, jsou pak Dívčí hrady na smíchovské straně Vltavy.
- Natáčení scén s Lukášem Pavláskem, který ztvárnil postavu hospodského, zabralo 2 dny.
- Když K. Boková pouští desku, hraje na ní skupina Sweet skladbu „Ballrom blitz“.
- Scénárista Petr Jarchovský musel košatý román Petra Šabacha zhustit do časového úseku zahrnujícího pouhé čtyři roky. Tím se ovšem podařilo dosáhnout toho, že jeho hrdinové jsou stejného ročníku narození jako režisér Ondřej Trojan, pro nějž se tím film mohl stát osobnějším.
- Občanský průkaz je prvním Trojanovým filmem točeným nikoliv na materiál 35mm, ale digitální technologií. Režisér a producent v jedné osobě si to velmi pochvaloval a často nechával pouštět kamery i při hereckých zkouškách. Právě při nich se prý mnohdy, zvlášť u neherců, daly zachytit ony autentické reakce na situace, které se odehrávají poprvé a nejsou zautomatizované.
- Nádraží, kde byli studenti přepadeni, se nachází v Zadní Třebani na Berounsku.
- V 9. minutě filmu, když Míťa (Jan Vlček) hraje na piano, visí nad pianem obraz manželského páru (pravděpodobně jeho rodičů). Stejná fotografie se objevila ve filmu Román pro muže (2010) ve 3. minutě jako fotka rodičů Cyrila, Bruna a Anety.
- Učiteľka Pivoňková (Kristýna Boková) má na stene plagát k filmu Pierrot le fou (1965).
- Kristýna Boková-Lišková (Pivoňková) sa musela pred natočením scén, kde hrala triednu učiteľku na ZRPŠ, isť prezliecť, nakoľko jej šaty splývali s farbou tabule.
- Scéna, kde malý Pačes (Jakub Janoš) prejde iba v trenkách cez pole žihľavy, bola z filmu vystrihnutá.
- Režisér si spomína, že réžia Matesa (Jan Vaši) bola vždy takmer bezchybná, pokiaľ sa mu práve nechcelo spať.
- Telocvikár (Jaromír Dulava) a ruštinárka (Magdalena Sidonová) mali počas erotickej scény na žinenkách v telocvični na sebe kostýmy zo 100% silónu.
- Bratia Čamboroví sedia na motorke Jawa 250, ktorá bola pripevnená na nízky príves, ktorý ťahalo špeciálne auto na filmovanie. Aby im viali vlasy ako pri reálnej jazde na motorke, použil štáb ventilátor. Čambora starší bol neherec a skutočný motorkár a na rozdiel od Čamboru mladšieho (Lukáš Latinák) boli jeho dlhé vlasy skutočné.
- Vinylová platňa skupiny The Sweet, ktorá sa objaví vo filme, má názov "Desolation Boulevard" a je z roku 1974.
- Kristýna Boková si ve filmu zahrála se svou mladší sestrou Jenovéfou Bokovou.
- Když Popelka (Matouš Vrba) drží pozvánku na koncert skupiny The Plastic People of the Universe, prstem překrývá nápis. Je to proto, že letopočet uvedený na nápisu by vzhledem ke kontinuitě příběhu neseděl.
- V jedné ze scén odehrávající se v hospodě zpíval a hrál Matěj Ptaszek, jeden z tehdejších nejlepších hráčů na foukací harmoniku a držitel titulu Hohner Newcomer 2009, který patří v tradičním blues mezi nejlepší současné hráče na foukací harmoniku. Je držitelem titulu Hohner Newcomer 2009. Unikátní je i jeho technika zpěvu - barokní kontra tenor.
- Některé nápisy na zdi toalet hospody čtvrté cenové pomáhal dotvořit i sám režisér Ondřej Trojan.
- Natáčecích dnů bylo celkem 35. Natáčení probíhalo od 30. dubna 2009 do 17. srpna 2010.
- Filmová hospoda je ve skutečnosti restaurace U Klokočníka v Praze v Nuslích. Kopec, na kterém se hlavní postavy scházejí, jsou pak Dívčí hrady na smíchovské straně Vltavy.
- Natáčení scén s Lukášem Pavláskem, který ztvárnil postavu hospodského, zabralo 2 dny.
- Když K. Boková pouští desku, hraje na ní skupina Sweet skladbu „Ballrom blitz“.
- Scénárista Petr Jarchovský musel košatý román Petra Šabacha zhustit do časového úseku zahrnujícího pouhé čtyři roky. Tím se ovšem podařilo dosáhnout toho, že jeho hrdinové jsou stejného ročníku narození jako režisér Ondřej Trojan, pro nějž se tím film mohl stát osobnějším.
- Občanský průkaz je prvním Trojanovým filmem točeným nikoliv na materiál 35mm, ale digitální technologií. Režisér a producent v jedné osobě si to velmi pochvaloval a často nechával pouštět kamery i při hereckých zkouškách. Právě při nich se prý mnohdy, zvlášť u neherců, daly zachytit ony autentické reakce na situace, které se odehrávají poprvé a nejsou zautomatizované.
Odkazy
Hrají:
Libor Kovář, Matouš Vrba, Jakub Šárka, Jan Vlček, Aňa Geislerová, Martin Myšička, Jan Vaši, Jenovéfa Boková, Marek Taclík, Adam Kubišta, Lilian Malkina, Juraj Nvota, Kristýna Boková, Magdalena Sidonová, Jaromír Dulava, Jana Šulcová, Věra Králová, Jiří Macháček, Jana Kepková, Nella Miščíková, Václav Kopta, Oldřich Vlach, Jakub Jánoš, Matej Landl, Lukáš Latinák, Marina Vyskvorkina, Jan Hrušínský, Lukáš Pavlásek, Ondrej Kovaľ, Monika Sailerová, Markéta Tannerová Šebesťáková, Jiří Fero Burda, Ondřej Zach, Štěpánka Ludvíková, Martin Veliký, Naděžda Husáková, Ľubica Orechovská, Zuzana Mistríková, Katarína Štrbová Bieliková, Richard Pospíšil, Anna Věrtelářová, Jakub Sedláček, Kamil Švejda, Ondřej Trojan