Muži, kteří nenávidí ženy / The Girl with the Dragon Tattoo (2011/158/USA, Švédsko, Velká Británie, Německo/Krimi, Drama, Mysteriózní, Thriller) 82%

JEDNOU VĚTOU
„Zdiskreditovaný novinář Mikael Blomkvist přijímá nabídku švédského průmyslníka, aby v tajnosti vyšetřil čtyřicet let starou vraždu."

OBSAH
Mikael Blomkvist (Daniel Craig) je finanční reportér, odhodlaný očistit svou pověst poté, co byl obviněn z veřejného pomlouvání. Jedním z nejbohatších průmyslníků ve Švédsku, Henrikem Vangerem (na Oscara nominovaný Christopher Plummer), je povolán, aby rozluštil tajemství dávného zmizení jeho milované neteře Harriet – kterou, jak je Vanger přesvědčen, zavraždil některý z členů jeho rodiny. Novinář se vydává na odlehlý ostrov u promrzlého švédského pobřeží, aniž by tušil, co tu na něj čeká. V téže době je Lisbeth Salanderová (Rooney Mara), výstřední, ale velmi efektivní detektiv společnosti Milton Security, pověřena úkolem Blomkvista prověřit. Tento úkol má nakonec za následek to, že s Mikaelem spojí síly při vyšetřování vraždy Harriet Vangerové. Ačkoliv se Lisbeth distancuje od světa, který ji opakovaně zradil, její hackerské schopnosti a dokonalé soustředění se ukáží jako zcela klíčové. Když se Mikael postaví tváří v tvář zachmuřené rodině Vangerů, odkrývá Lisbeth tajemství, zametená pod koberec. Dvojice začíná rozkrývat řetěz vražd, táhnoucí se z minulosti až do současnosti, který oba detektivy křehkým poutem sbližuje, ale současně je vtahuje do nejdivočejších proudů řeky moderního zločinu.(oficiální text distributora)


FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 85%. (Matty) 4*

Je neuvěřitelně složité se k tomuhle filmu vyjádřit, když jsem viděl ten původní, švédský. Dokázal mi vlastně to, že David Fincher je výborný režisér, že umí zvolit dobrou muziku, která filmu dokáže dát dimenzi, že dokáže zvolit výborné herce, kteří dokáží výborně ztvárnit postavy z knihy a navíc....dokáží výborně říct pár švédských slov jako například "takk" nebo "skol" a nebo dokáží mluvit anglicky s takovým naprosto přirozeným severským přízvukem. No jo, herci. Vlastně ani nevím, co David Fincher zamýšlel. Natočit další americký film a představit v něm Švédsko?...To kdyby náhodou Američan nevěděl, kde Švédsko je? Nebo natočit Švédský film, ale akorát s anglickými, potažmo americkými herci? Film jako takový je dobrý Není, co bych mu vytknul. Ve výsledku má ale jediné plus. A tím jsou herci. Všecko ostatní už se snaží být jen takové, aby přebilo originál. Jenže originál se prostě přebít nedá. Bohužel. A mrzí mě, že právě režisér, jako Fincher, si zazdil kariéru tím, že se pustil do něčeho, co už jednou zfilmováno bylo. I když, jeho problém. Následovníky, kteří se z jeho filmů mohou ucáknout, tu stejně má, tak co. (Malarkey) 3*

Naši diváci neumějí skandinávsky, nebo jak se ta řeč jmenuje, udělejte s tím něco, pane Fincher... Dva roky nazpět jeden dánský stolař vyřezal z borovicového kmene funkční, bytelnou židli, o kterou byl nebývalý zájem. Byla levná, neokoukaná, praktického designu a tak se jeden značkový zámořský konglomerát stolařů rozhodl, že chce taky takovou. Zaplatil toho nejzručnějšího stolaře, dal mu k dispozici ty nejlepší nástroje a nechal ho dělat to, co nejlépe umí. Řeknu vám, zkusil jsem ji v obchodě a sedí se na ní výborně. Řemeslně dokonalá práce. Mně ale víc přirostla k srdci ta původní, co nebyla dělána na základě průzkumů trhu a hlavně - u některých druhů nábytku raději preferuji ručně vyřezávaný masiv ze Skandinávie, než americkou strojně opracovanou dýhu.. V hodnocení mínus jedna hvězda za závěrečnou Zhrzenost (ač věrnou knižní předloze) a Zbytečnost (celý tento počin). Když jsme u těch srovnání, Lizbeth N.Rapace měla v sobě i přes svou asexuálnost zvláštní kouzlo - na kole bych ji klidně svezl. O tu v podání R.Mara bych se ho bál i opřít, ale ona ho stejně ani nepotřebuje, když motorku ovládá líp než Ghost Rider.. (Gilmour93) 3*

VELKÁ RECENZE
Dočetli jsme, dokoukali filmové adaptace... a teď jedeme nanovo. Ne, tohle kolečko si překvapivě neoběhla jako první sága o Harry Potterovi (ta se bude rebootovat až za deset let). Nové adaptace zatím získává skvostná knižní trilogie Stiega Larssona Milénium. Má přitom alespoň drobnou výhodu v tom, že látka ještě není úplně provařená, aby se nová adaptace od Davida Finchera zdála v globálu zbytečná.
Přesto musel jeden z nejschopnějších filmařů své generace rozlousknout pořádně velký ořech. Navzdory chytlavé zápletce, napínavé detektivní linii a nosným významovým přesahům totiž není snadné převést Larssonovu knižní předlohu na plátno. Bichle je to tučná co do stránek, informační hustoty i postav a potřebovala by minimálně čtyřhodinovou stopáž. I když se stovky jejích listů vměstnají do 150 minut děje (a hypnotické titulkové sekvence), pořád toho bude mnoho chybět...
Že schází některé vedlejší postavy, to nevadí. Jde spíš o přiblížení se komplexnosti knižní předlohy a smysluplné převedení nejpodstatnějších vrstev. Larssonův bestseller umožňuje různé interpretace a dovoluje každé adaptaci zatlačit jiným směrem. Americká verze toho využívá a nesoustředí se tolik na prohnilé rodinné vazby v rámci famílie průmyslníka Vangera, ani na motiv násilí páchaného na ženách. Stěžejní je kriminální případ záhadně zmizelé dívky Harriet Vangerové, spíš samotný průběh pátrání a v návaznosti na to i hnus a zvrácenosti, jež se skrývají za úhlednou fasádou skandinávských domů a jejich spořádaných obyvatel. Je tu důraz na kontrast mezi čistými ikeáckými interiéry a odpornou špínou, která se za nimi schovává. Jde o rozdíl mezi zvrhlíky, kteří se tváří jako slušní lidé, a správňáky, jež společnost perzekuuje na všech myslitelných frontách.
Právě tohle mají společné dva „psanci“ - geniální hackerka Lisbeth Salanderová a zarputilý investigativní novinář Mikael Blomkvist. Barvitě vyprofilované hrdiny se povedlo na plátně adekvátně zhmotnit, castingově jsou oba výtečně trefení - a to jak Craigův testosteronový šťoural (ani nemusí na plátně sklátit tolik žen co v knize, aby o jeho přitažlivosti nebylo pochyb), tak i drobounká anarchistka Lisbeth v úsporném, leč výstižném podání Rooney Mara. Jejich společné scény svým naturelem přesně odpovídají knize a čtenář proto snadno odtuší záblesky zuřivosti, lhostejnosti i opovržení v očích Lisbeth, anebo pochopí Blomkvistovo odhodlání.
Jsou tu věrné ekvivalenty pasáží z knihy, ale přesto toho spousta schází. A bohužel na jednom z nejcitlivějších míst – tedy ve vztahu mezi Blomkvistem a Salanderovou, potažmo v rámci prokreslení postav samotných. Lisbeth to schytala nejhůř, protože z filmu se vlastně nedá pochopit, v čem je tahle figura výjimečná. Neřekne se, že její asociálnost a divnost vychází z toho, jak ji systém už od dětství drtil. Lisbeth na jednu stranu není s patřičnou pompou vylíčena jako ultraschopná hackerka, ani se ale názorně nepředvede, že se prostě jen brání moci úřadů a zparchantělým policajtům, psychologům i právníkům, kteří ji celý život akorát ničili. Tohle čtenář ví, divák si to však může leda domýšlet. Nebo trochu tápat.
Možná to zní jako hnípání v detailech. Ale jde spíš o zásadní charakteristiky hlavní hrdinky (spolu třeba s neuvěřitelnými detektivními schopnostmi), kvůli nimž si ji svět tolik oblíbil. Její výjimečnost film neprodá. Asi jako kdyby vám Pán prstenů představil Gandalfa jen skrze bitky a McKellenovo charisma, bez promluv s Frodem a pábení s Bilbem. Neznalý divák kvůli tomuhle okleštění nemůže naplno prožít jak Lisbethiny tahanice s Blomkvistem, tak šikanu jejího poručníka a ani dvacetiminutový epilog, zdánlivě přilepený na konec filmu (ve skutečnosti je pointou celého vyprávění).
Naopak pátrácí linii krácení vůbec neubližuje, detektivní rovina je výživná a ve Fincherově pojetí se opětovně tlačí na absolutní špičku žánru. V dávkování informací a napínání diváka je režisér nedostižný, přestože jeho rukopis už nejspíš navždy zůstane chladnější a odměřenější, a obejde se bez dravosti a videoklipové brutality Sedm nebo Klubu rváčů. Finchera už aktuálně definuje spíš Zodiac či Social Network, a to jako precizního realizátora a „dokonalého“ hybatele dějem. Fincher už točí jiné filmy. A není proto divu, že se hlouběji neponořil do šťavnatě brutálního pozadí jednotlivých vražd, které Larsson popisuje s gustem a právě ve stylu Sedm.
Při Fincherově perfekcionismu do sebe všechno hladce zapadá. Výteční herci, hutná atmosféra, podpořená neurotickou zvukovou stěnou od Trenta Reznora, a režisérův cit pro pojetí každé scény jsou velkým tahákem do kina. Je skvělé, že i když Fincher točí „profesorsky“, pořád dovede překvapovat vynalézavostí, s jakou přistupuje ke konkrétním záběrům i celým scénám. Třeba tím, jakou hudbu použije a jakým zvukem trápí divákovu nervovou soustavu. Zatraceně působivé jsou pak v jeho podání tři zlomové kruťárny, během nichž se slova mění v drastické výlevy násilí (včetně škrcení, znásilňování, aplikace anální zátky a dalších věcí, o jejichž průběhu by vaše děti neměly minimálně do patnácti let vědět – do kina je neberte).
Fincherova schopnost propojovat střihem nejrůznější informace a dějové linie je obdivuhodná, film díky tomu neztrácí na tempu a vystačí si se snesitelnou dvouapůlhodinovou stopáží. Ani při tomhle zrychlování se ale do filmu prostě všechno nevešlo, což odskáče hlavně divák-nečtenář: Tváří v tvář zploštělým postavám a zkratkovitému zasazení do Blomkvistových novinářských kauz (trilogie se jmenuje podle redakce časopisu Milénium, ve kterém Blomkvist pracuje) se totiž jinak perfektní, pečlivě konstruovaná kriminálka rozklíží.
Nakonec ji lze brát buď jako ne zcela dokonalou žánrovku, opatřenou „zbytečným“ úvodem a závěrem… anebo jako precizní ilustraci drtivé většiny důležitých pasáží z knihy. Je to málo nebo moc? To si rozhodněte sami. Fincher v tomhle náročném boji sice zvítězil, protože jeho film obstojí sám o sobě a nepropadne ani v kontextu předlohy či švédských adaptací. Nový biják do zlatého fondu, ten typicky fincherovský plnokrevný biják, jenž se okamžitě stává klasikou, od něj ale tentokrát nečekejte.

PODROBNÝ POPIS FILMU
Novinář Mikael Blomkvist (Daniel Craig), spoluvlastník časopisu Millennium, právě prohrál soud a byl odsouzen za urážku na cti, kterou proti němu podal zkorumpovaný podnikatel Hans-Erik Wennerström (Ulf Friberg). Mezitím Lisbeth Salanderová (Rooney Mara), výstřední, ale geniální detektiv a počítačová hackerka, sestavuje v pozadí prověření Blomkvista pro obchodního magnáta Henrika Vangera (Christopher Plummer), který má pro něj zvláštní úkol. Výměnou za slíbené usvědčující informace o Wennerströmovi Blomkvist souhlasí s tím, že provede vyšetření ohledně zmizení a následné předpokládané vraždy Henrikovy vnučky Harriet, která se stala před čtyřiceti lety. Poté, co se přistěhuje do blízkosti rodiny Vangerů, Blomkvist odhalí starý zápisník obsahující seznam jmen a čísel, které nebyl nikdo schopen rozluštit.
Salander, která je pod státním právním poručnictví kvůli duševní nezpůsobilosti, je přidělen nový opatrovník, advokát Nils Bjurman (Yorick van Wageningen), poté, co její předchozí opatrovník prodělal mrtvici. Bjurman zneužívá své pravomoci, aby mohl od Salanderové vymáhat sexuální služby a poté ji surově znásilní, aniž by si uvědomil, že má Lisbeth v kabelce skrytou kameru. Na jejich další schůzce ho Lisbeth omráčí taserem a označí ho jako násilníka tím, že ho potetuje na hrudníku a břiše. Poté ho vydírá, aby do zpráv o ní psal, že dosahuje velkých pokroků.
Blomkvista navštíví jeho dcera a poznamená, že čísla ze zápisníku jsou odkazy na Bibli. Blomkvist řekne Vangerově advokátovi Dirchu Frodemu (Steven Berkoff), že se svým vyšetřováním potřebuje pomoc a Frode mu doporučí Salanderovou, která v minulosti prověřovala právě Blomkvista. Blomkvist si najímá Salanderovou k dalšímu vyšetřování ohledně obsahu v zápisníku. Ona zjistí spojitost k sérii vražd mladých žen v letech 1947 až 1967, které měly židovská nebo biblická jména; mnoho členů rodiny Vangerových jsou antisemité. Během vyšetřování se ze Salanderové a Blomkvista stanou milenci. Henrikův bratr Harald (Per Myrberg) označuje Martina (Stellan Skarsgard), Harrietina bratra a provozního ředitele Vangerovy firmy, za možného podezřelého. Výzkum Salanderové ukazuje, že vraždy spáchali Martin a jeho zesnulý otec Gottfried.
Blomkvist vtrhne do Martinova domu, aby hledal další stopy, ale Martin ho chytí a je připraven ho zabít. Martin se chlubí, že ženy zabíjel po celá desetiletí, ale odmítá, že by zavraždil Harriet. Salanderová přichází, omráčí Martin a zachraňuje Blomkvista. Zatímco Salanderová pomáhá Blomkvistovi, Martin ujede v terénním voze. Salanderová ho na své motorce pronásleduje. Na zledovatělé silnici Martin ztrácí kontrolu nad řízením a umírá, když auto vzplane. Salanderová opatruje Blomkvista, aby se zase uzdravil, a řekne mu, že se ve dvanácti letech pokusila zabít svého otce. Po uzdravení se Blomkvist dozvídá, že Harriet je stále naživu a její sestřenice Anita (Joely Richardson) ví, kde se nachází. On a Salanderová sledují Anitu a čekají, že se obrátí na Harriet. Když se stále nic neděje, Blomkvist ji konfrontuje a správně odvodí, že Anita je ve skutečnosti sama Hariet. Ona mu vysvětlí, že její otec a bratr ji po roky sexuálně obtěžovali a Martin ji viděl, když v sebeobraně zabila jejich otce. Její sestřenice Anita ji propašovala z ostrova a nechala ji žít pod její totožností. Konečně osvobozená od svého bratra se vrací do Švédska, kde se v slzách opět shledává s Henrikem.
Jak Henrik slíbil, dává Blomkvistovi informace o Wennerströmovi, ale ukáže se, že jsou bezcenné. Salanderová se dostane do Wennerströmova počítače a předkládá Blomkvistovi usvědčující důkazy o zločinech Wennerströma. Blomkvist o nich zveřejní článek, který Wennerströma zničí, a ten v tajnosti odlétá ze země. Salanderová se nabourá do Wennerströmova bankovního účtu, cestuje v přestrojení do Švýcarska a z jeho účtu převádí dvě miliardy eur na různé účty. Wennerström je později nalezen mrtvý. Salanderová sdělí svému bývalému opatrovníkovi, že je do Blomkvista zamilovaná. Je na cestě předat Blomkvistovi vánoční dárek, ale uvidí ho s jeho dlouholetou milenkou a obchodní partnerkou Erikou Berger (Robin Wright), když spolu šťastně jdou po ulici. Lisbeth má zlomené srdce, vyhazuje dárek a odjíždí pryč.

O FILMU
Muži, kteří nenávidí ženy je úvodním dílem filmové adaptace série Milénium spisovatele Stiega Larssona, pozoruhodné série thrillerů, která prodala 65 milionů výtisků ve 46 zemích. První kniha této série, Muži, kteří nenávidí ženy, poprvé publikována v roce 2005, krátce po autorově smrti, čtenáře seznamuje s postavami novináře Mikaela Blomkvista a mstivé hackerky Lisbeth Salanderové.
V případě Salanderové Larsson stvořil hrdinku, která se nepodobá žádnému z hrdinů detektivních thrillerů - punkového génia, který svým vzezřením odrazuje okolí od pokusů o jakýkoliv kontakt, který odmítá komunikovat s okolím „normálním“ způsobem, ale přesto žije z osobních důvodů v pokušení pomoci Mikaelovi s vyřešením zmizení Harriet Vangerové. Její touha po pomstě a rozpačitý vztah s Mikaelem jsou jádrem Mužů, kteří nenávidí ženy a dvou následujících knih - Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda.
Režisér David Fincher a scenárista Steven Zaillian toužili zachovat Larssonovo neutuchající soustředění na obchodní, společenský a osobní rozklad, kterému jsou Mikael a Lisbeth nuceni čelit, zatímco se noří stále hlouběji do otázek kolem zmizení Harriet Vangerové. Zaillian se inspiroval přímo Larssonovými slovy. „Scénář byl v podstatě převzat přímo z knihy,“ míní Fincher. Vzhledem k nutnosti zjednodušit komplikovanou zápletku první knihy se současně zajímali o to, čím je pro čtenáře série tak přitažlivá. „Zajímali jsme se především o postavy Blomkvista a Salanderové, které z knih udělaly právě ten fenomén, jakým jsou,“ prohlašuje Fincher. „Nabízejí pestrou škálu dramatických možností.“
„Lisbeth je skvělá, neobvyklá postava, ale myslím, že pokud by knihy byly pouze o ní, nefungovaly by ani zdaleka tak dobře, jak fungují,“ dodává Zaillian. „Právě způsob, jakým se její příběh prolíná s Blomkvistovým a čím oba procházejí dodává knihám na působivosti.“
Fincher a Zaillian neměli zájem na tom, aby byly brutalita a pomstychtivost, kterých jsou knihy plné, ve filmu jakkoliv zmírněny. „Šli jsme do toho s vědomím, že se jedná o film o násilí na ženách, o specifických druzích ponížení, a s tím se zkrátka nedá nic dělat,“ říká Fincher. „Ale současně se pohybujete na ostří nože, kdy diváci musí vnímat potřebu pomsty, ale současně registrují sílu myšlenek, které jsou zde vyjadřovány.“
Právě to se Larssonovi v jeho knihách povedlo - vtáhl čtenáře do vyprávění plného témat o korupci moci, nenávisti k mužům, netoleranci, fanatismu, globalizaci, sociálních jistotách, spravedlnosti a odsuzování, odhalovaných prostřednictvím pátrání, které na vlastní pěst provádějí Mikael a Lisbeth. „Myslím, že lidi dění na pozadí společnosti fascinuje více, než jsou ochotni připustit,“ soudí Rooney Mara, která získala roli Lisbeth Salanderové. „Zajímají se o temná tajemství osob a společností. Muži, kteří nesnáší ženy tenhle prvek propojují se dvěma odpadlíky, které mají lidé opravdu hodně rádi.“
Stejně jako Stieg Larsson před svou smrtí je i Mikael Blomkvist investigativní novinář, který je odhodlán odhalovat korupci ve finančních a vládních sférách. Jakožto spolumajitele prestižního časopisu Milénium je ho jen stěží možné označit za aktivistu, ale je o něm známo, že je schopen zajít příliš daleko - kvůli svému neúnavnému vyšetřování mocných a bohatých osob se ocitá v nebezpečí právní i fyzické povahy. Pro roli Blomkvista si Fincher zvolil Daniela Craiga, britského herce, jemuž vyvážený přístup plný hloubky i šarmu získal roli Jamese Bonda ve filmech Casino Royale a Quantum of Solace.
„V podstatě se jedná o Blomkvistův film, protože on nás do něj uvádí,“ míní Fincher. „Je tu tím standardnějším hrdinou a Lisbeth je jako satelit, který kolem něj obíhá. Potřebovali jsme někoho jako Daniel, někoho, kdo nejen dokáže získat diváka, ale současně má velký talent.“
Stejně jako řada jiných lidí si Craig knihu Muži, kteří nenávidí ženy přečetl záhy poté, co vyšla, v době, kdy vzbudila největší rozruch. „Kdosi mi ji na dovolené dal do ruky a já ji za dva dny přečetl,“ vzpomíná. „Je to jedna z těch knih, které nemůžete odložit. Máte neustále pocit, že se schyluje k něčemu velkému a špatnému a myslím, že právě proto ji všichni tak zhltli.“
Dokonce už tehdy ho postava Lisbeth Salanderové zajímala a přitahovala. „Myslím, že je na ní zajímavé to, že ačkoliv je obětí sexuálního násilí, nikdy se z ní nestala oběť po psychologické stránce,“ podotýká. „Její síla a to, jak dokáže přijmout ránu, postavit se znovu na nohy a pokračovat myslím čtenáře hodně zaujalo.“
Uchovával si knihu v paměti, ale teprve tvůrčí tým filmu, který ho oslovil s nabídkou ztvárnit roli Blomkvista na filmovém plátně, Craigovu touhu po této roli naplnil. „Už tak to byl velice dobrý příběh, ale díky kombinaci Davidova režijního umění a scénáře Stevena Zailliana se pro mě stal neodolatelný,“ tvrdí. „Měl jsem v ten materiál plnou důvěru a věřil jsem jejich vizuálním nápadům.“
Od začátku mu byl také Blomkvist sympatický. „Líbí se mi jeho přístup k věci, líbí se mi jeho politikaření, líbí se mi to, jakým způsobem v sobě zajímavě kombinuje všechno možné,“ komentuje Craig. „Bojuje za dobrou věc, snaží se odhalovat korupci a být vlivným novinářem, pokud je to ještě vůbec možné.“
Na Stevena Zailliana udělalo dojem, jak se Craig role zhostil. „Blomkvist je člověk, který není tak drsný, jak by si přál, ale je to velice hodný, slušný člověk. Daniel právě tohle skvěle podal,“ všímá si. „Jeho role je ve všech ohledech komplikovaná právě tak jako role Salanderové.“
Craig se už poměrně záhy rozhodl, že jeho postava nebude mluvit s žádným výraznějším přízvukem, ale přirozeněji, tak, jak se patří na člena stockholmské kosmopolitní kultury. „Zvolil jsem velice prostou variantu,“ vysvětluje. „S Davidem jsme se o tom pobavili a ani jeden z nás nechtěl, aby ta postava byla rušena nějakým přízvukem. Celá řada Švédů mluví ohromně dobře anglicky, ať už s přízvukem nebo bez něj. Měl jsem zkrátka dojem, že tohle je ta správná cesta. Blomkvist hodně cestuje, procestoval celý svět, od svých šesti let poslouchá BBC a myslím, že takovýhle zkrátka je.“
Craig dlouhou dobu toužil po možnosti spolupráce s Davidem Fincherem a tuto příležitost si velice užíval. „David je známý tím, že záběry mnohokrát opakuje a rozhodně jsme to poznali na vlastní kůži, ale nikdy mi to příliš nevadilo,“ říká Craig. „Co se mě týče, klidně můžeme jeden záběr opakovat celý den, pokud to bude mít nějaký smysl a výsledek bude odpovídat. David je také velice specifický a - jak to říci co nejpřívětivěji - pečlivý. Ale jakmile pochopíte, jakým způsobem staví své scény, kámen ke kameni, pak se do toho můžete zcela ponořit. Oddáte se tomu a víte, že dohlíží na všechny důležité drobnosti.“
Craig podotýká, že když byl do role obsazený, byl ve špičkové fyzické formě, což tak docela neodpovídalo novináři, který tráví většinu času u psacího stolu nebo při rozhovorech. „David mi nakázal přibrat a nebylo to snadné, ale zvládl jsem to,“ směje se.
Fyzicky náročné scény samozřejmě byly na pořadu dne také, zejména ve scénách, během kterých film vrcholí, ale Craig poznamenává, že i během těchto scén se soustředil spíše na nitro. „Závěrečné scény jsou pro Blomkvista velice emocionální,“ shrnuje.
Jakmile se přípravy na natáčení daly do pohybu, začalo samozřejmě i hledání vhodné představitelky Lisbeth Salanderové. Nebezpečí tkvělo v tom, že každý, kdo knihu četl, měl vytvořenou vlastní představu o tom, jak vypadá.
Při adaptaci postavy se Steven Zaillian snažil zachytit všechny kontrastující prvky její osobnosti, která je silně nepřístupná, ale přesto zranitelná, pokud se někdo odváží proniknout dostatečně blízko. „Je z těch postav, které se nejlépe píší,“ říká Zaillian. „Má v sobě cosi, co probouzí touhu po naplnění přání, vyplývá to ze způsobu, jakým řeší problémy, jakým dává najevo, že její tolerance není neomezená, ale má současně i další podoby. Lisbeth Salanderová je z velké části klíčem k obrovské síle tohoto filmu.“
Fincher chtěl to všechno najít v konkrétní herečce, ale především chtěl najít někoho, kdo bude mít odvahu pohybovat se na samé hraně už tak odvážné postavy a nebude se bát riskovat. Právě to nalezl v osobě Rooney Mary, ale nebylo to tak jednoduché.
Tvůrci filmu představitelku Lisbeth hledali velice intenzivně. Na seznamu hereček, které kvůli této roli kontaktovali, se nacházela i Mara, která za sebou měla malou, ale nezapomenutelnou roli ve Fincherově snímku The Social Network, ve kterém ztvárnila přítelkyni Marka Zuckerberga, Ericu Albrightovou. Fincher ji podrobil zdánlivě nekonečné řadě intenzivních konkurzů - během kterých po ní chtěl nejrůznější věci, ať už se jednalo o recitaci švédské poezie či pózování s motorkou - aby mu předvedla, jak by se role zhostila.
„Během celého toho procesu mě na ní zaujalo něco, po čem jsem přesně toužil u Lisbeth - nevzdávala se. Chtěl jsem někoho, kdo bude nezdolný,“ říká. „Na konci castingového procesu jsem věděl, že se jedná o někoho, za koho bych mohl obětovat život.“
„Už na začátku nabízela velkou spoustu toho, co jsme hledali, co jsme potřebovali. I ve skutečném životě se tak trochu pohybuje na okraji společnosti. Ale především byla odhodlána pracovat na tom, aby svou postavu pochopila. Říkal jsem, že nevím, jestli na to má, ale že vím, že se bude ze všech sil snažit, pokud ji dokážeme správně podpořit a pak jí dáme volnou ruku. A přesně to se stalo. Ostříhala si vlasy, naučila se jezdit na motorce, vydala se na vlastní pěst do Švédska a slehla se tam po ní na čas zem. A pokud máte k dispozici někoho, kdo je tohle všechno ochoten podstoupit, pak jste zvítězili. Piercing je piercing, ale ten si může nechat udělat kdokoliv.“
Mara popisuje, že ji série castingových zkoušek udržovala ve střehu, pomáhala jí v rozvoji postavy. „Byla jsem připravena a ochotna udělat a ukázat cokoliv, jen abych tu roli dostala,“ prohlašuje. „Ale jak se blížil termín rozhodnutí, začala jsem přemýšlet o tom, co bych jim měla ještě předvést. Už jsem jim ukázala všechno, co jsem dovedla. Potřebovala jsem buď pokračovat v normálním životě, nebo se do toho pustit.“
Měsíce zkoušek nakonec vyvrcholily ultimátem. „David mě vzal k sobě do kanceláře a začal mi o té roli vykládat všechno možné, o tom, proč by ji člověk neměl chtít dostat - o tom, jak by mi mohla změnit život a ne nutně jen pozitivně. A pak mi podal svůj iPad a tam byla tisková zpráva, ve které stálo, že jsem byla obsazena. Řekl mi, že ho mají v plánu ještě téhož dne rozeslat a že mám půl hodiny na rozmyšlenou, jestli to mají udělat.“
Mara nezaváhala. Tou postavou už byla příliš prostoupena. „Nikdy jsme ještě neviděli postavu jako Lisbeth, drobnou, androgynní osobu, která je tak rozmanitá,“ míní. „Opravdu jí držíte palce - ale současně o ní pochybujete, protože to není člověk, s jehož chováním se dá vždy souhlasit. To mě na ní zaujalo.“
„Myslím, že řada lidí ji dokáže chápat, i když jim současně připadá zvláštní, protože většina lidí se někdy v průběhu života cítila jako vyvrženec nebo jako by jim stálo v cestě něco, co se vymyká jejich možnostem.“
Jakmile roli přijala, rozjelo se vše na plné obrátky. „Hodinu poté, co jsem Davidovi na roli kývla, jsem rozebírala počítače, jezdila na motorce a učila se jezdit na skateboardu. A doslova o pět dní později jsem byla ve Stockholmu,“ vzpomíná. „V podstatě jsem neměla čas přemýšlet o tom, co pro mě znamená, že jsem tu roli dostala, nebo jaký z toho mám dojem. Okamžitě jsem se začala maximálně soustředit na hraní.“
Rozhodně ji ale neodrazovala Fincherova varování. „Říkal mi, že budu muset jet do Švédska a být sama a žít jejím životem. Říkal, že mě film pohltí, že se budu muset na čas rozloučit s rodinou a přáteli. Ale tehdy mě moc neznal,“ vysvětluje. „Nevěděl, že jsem spíše samotářská a to, co po mně chce, mě neleká. Možná by se toho někdo jiný zalekl, ale já ne.“
Nakonec také radikálně pozměnila své vzezření, ostříhala si dlouhé vlasy, nechala si po celém těle udělat piercing a odbarvila si obočí, což podle ní bylo nejděsivější. „Těsně předtím, než jsme se do toho pustili, jsem si z toho nic nedělala, byla jsem na to připravená, těšila jsem se,“ vzpomíná Mara. „Ale pak jsem se podívala do zrcadla a opravdu jsem se lekla. Ale myslím, že to byl jeden z nejlepších kroků, které jsme pro podobu té postavy udělali.“
Komplexnost postavy Lisbeth Salanderové naplno vyniká v jedněch z nejznepokojivějších scén filmu - během útoků, kterým čelí od svého zákonného opatrovníka Nilse Bjurmana. Tyto scény byly velice náročné - jak po fyzické, tak po psychologické stránce - ale současně klíčové pro chápání Lisbethiny touhy pomáhat Blomkvistovi v pátrání po vrahovi, který vraždí ženy. „Scény s Bjurmanem vám toho o ní řeknou nejvíce,“ soudí Mara. „Násilí je pro ni a v mnoha ohledech i pro příběh samotný hlavním motivátorem. O těchto scénách jsem neustále přemýšlela.“
I při jejich natáčení vládla vypjatá atmosféra. „Vždycky mi bylo jasné, že je bude náročné natáčet, ale bylo to ještě mnohem těžší, než jsem čekala,“ vzpomíná.
Aby jim dodala potřebnou autentičnost, vyhýbala se Mara herci, který Bjurmana představuje, Yorickovi van Wageningenovi. „Yorick je hrozně milý člověk, ale já se mu vyhýbala, protože jsem nechtěla myslet na to, jak milý je,“ popisuje. „Bylo pro nás lepší se spolu moc nebavit a místo toho prostě přijít a zjistit, jak se bude celá scéna odvíjet.“
Lisbeth se velmi neočekávaně dotkne také její vztah s Blomkvistem, jak se spolu postupně sbližují. Nejde tu o překvapení tím, že ji sexuálně přitahuje - jde o pro ni neznámý instinkt mu důvěřovat. „Lisbeth tráví velkou část filmu tím, že od sebe druhé odhání. Neustále se je snaží zastrašovat a odstrkovat. Nemá žádný vztah, ve kterém by si s někým byla skutečně blízko,“ zamýšlí se Mara. „Ale v případě Mikaela si začíná říkat, že se možná konečně jedná o někoho, komu by mohla věřit, ale na druhou stranu má dobré důvody se domnívat, že by neměla věřit nikomu.“
Mara vše uzavírá tím, že role Lisbeth pro ni byla naprosto vším, oč usilovala během těch několika měsíců, po které se roli snažila získat. „Je to jedna z těch rolí, které se objevují jen jednou za život,“ shrnuje. „Ale kromě toho mě těší, že si z celého natáčení především odnáším vědomí, že jsem to zvládla a dokázala. Naučila jsem se obrovskou spoustu věcí, o kterých bych si dříve ani nepomyslela, že je zvládnu. To se mi na Davidovi líbí, že se každého snaží posunout až na hranici jeho schopností. Proto jsou jeho filmy skvělé.“
Společnost Danielovi Craigovi a Ronney Maře ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy dělá řada významných herců, mimo jiné Christopher Plummer v roli Henrika Vangera, magnáta na odpočinku, který iniciuje pátrání po tajemstvích své rodiny, Steven Berkoff coby Dirch Frode, Vangerův právník, který Salanderovou najme, aby špehovala Mikaela Blomkvista, Robin Wright coby Blomkvistova obchodní partnerka a příležitostná milenka Erika Bergerová, Stellan Skarsgard jako Martin Vanger, Harrietin bratr, Yorick van Wageningen v roli Njilse Bjurmana, Lisbethina nového opatrovníka, Joely Richardson coby Anita Vangerová, která pohřešovanou Harriet znala nejlépe, či Geraldine James jako nemluvná Cecilia Vangerová.
Moc rodiny Vangerů se nyní soustředí v rukou Martina, CEO společnosti, který Blomkvista v sídle rodiny na ostrově Hedeby uvítá. „Zajímají mne lidé, kteří jsou velice komplexní a složití a to platí i o Martinovi,“ říká Stellan Skarsgard, který tuto roli ztvárnil. „Dokáže se chovat velice mile, ale současně v jiných částech filmu působí prakticky jako zcela odlišná osoba.“
Stejně jako ostatní členové hereckého týmu věřil Skarsgard Fincherovým instinktům. „David má jasnou představu o každém detailu,“ vysvětluje. „Je technicky velice zdatný, ale současně pracuje s přesvědčením, že bez ohledu na žánr jsou pro film důležité především postavy, takže tomu vše zcela podřizuje - a výsledkem jsou skvělé herecké výkony.“
Dalším členem rodiny Vangerů, který hraje v Blomkvistově vyšetřování zásadní roli, je Anita Vangerová v podání Joely Richardson. Také ji zaujal Fincherův přístup, zejména k její neobvyklé postavě. „Pořád opakoval, že má být všechno temnější, odvážnější, bez přikrášlování, nic nemá být vyřešeno či překonáno,“ popisuje. „Dokonce i když začínáte směřovat k rozřešení či smíření, přesto po vás chce, aby to bylo drsné a temné. A ve světe tohoto filmu navíc neexistují žádné jednoznačné city.“
Postavou, která vyvede Lisbeth Salanderovou z míry nejvíce, je Bjurman, její nový zákonný opatrovník, který poté, co si prostuduje její smutnou minulost pobytů v dětských domovech, vězeních a na psychiatrických klinikách plnou závislostí usoudí, že ji dokáže kontrolovat. Převezme kontrolu nad jejím účtem. Požaduje sexuální služby. Když už nedokáže dále snášet, jak ji ponižuje, rozhodne se ho zničit a současně ho přitom odhalit jako sociopata.
Bjurmana si zahrál nizozemský herec Yorick van Wageningen. Fincher si ho vybral z velice specifických důvodů. „Měl jsem dojem, že by tahle postava neměla být jenom záporná, ale že by měla být ještě mnohem horší,“ svěřuje se režisér. „Musel to být někdo, kdo není ani tak násilník, jako spíše někdo, kdo vidí zamračenou a protivnou dívku a usoudí, že je naprosto k ničemu. Stane se z toho jakýsi tekutý písek, do kterého se začne propadat kvůli své potřebě někoho ovládat. Vůbec jsem nestál o nějakého učebnicového úchyla. Takže když jsem potkal Yoricka, viděl jsem v něm někoho, kdo je nejenom skvělý člověk, ale také velice schopný herec, který by té postavě tohle vše dokázal vdechnout. Byl schopen svůj výkon postavit na logických postřezích z hlubin Bjurmanovy mysli.“
Natáčení kritických scén ale nebylo vůbec snadné. „Často jsem mezi záběry dobrou čtvrt hodinu seděl ve svém přívěsu a plakal,“ vzpomíná van Wageningen. „Myslím, že scéna jako ta se znásilněním funguje jenom tehdy, pokud ji obě strany považují za skutečnost. Takže bylo třeba ze sebe dostat skutečné emoce, všechno muselo být skutečné, útok, vše. Bylo to pro mě dost hrozné a pak je tu ta jejich finální scéna... Myslím, že z té jsem se ještě pořád tak docela nevzpamatoval. Musel jsem se kvůli ní vydat do zákoutí své mysli, která lidé za normálních podmínek nenavštěvují a kam se nikdo nevydává zrovna s nadšením.“
Van Wageningen a Mara souhlasili, že spolu kromě natáčení svých scén nebudou v kontaktu. „Bylo to odvážné, když máte za úkol natáčet poměrně silné scény, protože obvykle takové věci chcete společně probrat,“ říká. „Ale myslím, že jsme oba chápali, co po nás Fincher chce a co chce po našich postavách, a pak jsme se do toho během natáčení prostě jen naplno pustili. Myslím, že právě proto působí tyhle scény tak realisticky.“
Od samého počátku byli David Fincher a Steven Zaillian rozhodnuti zachovat lokace, ve kterých se kniha odehrávala, a nepřesouvat příběh lacině do Ameriky. „Neexistoval způsob, jak toho docílit,“ podotýká Fincher. „Tenhle film byste nenatočili v Seattlu, dokonce ani v Montrealu. Musel se odehrávat ve Švédsku, protože je veskrze švédský.“
Aby zachytil Larssonovy hrátky se světlem a noir atmosférou na pozadí švédské krajiny, přizval si Fincher tým, který zahrnoval například na Oscara nominovaného kameramana Jeffa Cronenwetha (The Social Network) či oscarového výtvarníka Donalda Grahama Burta (The Social Network, Podivuhodný případ Benjamina Buttona).
Herci se také věnovali intenzivnímu studiu švédského života. „Pobyt ve Švédsku mi v mnoha ohledech pomohl více než jakékoliv jiné přípravy,“ říká Rooney Mara, „protože nelze skutečně chápat Stiega Larssona nebo Lisbeth, dokud nepoznáte Švédy a nezažijete atmosféru ve Stockholmu.“
Švédsko bylo od ledového pobřeží Norrlandu po modernistický minimalismus Stockholmu pro kameramana Jeffa Cronenwetha velkou inspirací. Ten při natáčení filmu používal digitální kameru Red One (stejnou, jakou použil i při práci na The Social Network), ale také nejnovější model Epic, u kterých plně využil jejich všestrannosti a rozlišení.
„Měli jsme v plánu používat nestandardní světelné zdroje a zachovat maximální realističnost,“ vysvětluje Cronenweth. „Takže tam jsou možná někde nevhodné stíny, možná nejde o dokonalé osvětlení, ale taková je realita. Můžete pracovat se siluetami či ve tmě, ale současně jsme chtěli, aby to jiné záběry vyvažovaly, protože výsledek neměl být souvisle dramatický styl.“
Na Cronenwetha udělalo dojem, jak kamera Epic zvládala drsné podmínky. „Bylo opravdu zajímavé natáčet černé stromy na pozadí bílých sněžných plání, po kterých se projíždějí lesklá auta a padá do toho sníh - to jsou prvky, se kterými má problémy jakákoliv kamera, natož digitální,“ vysvětluje. „Byli jsme s Davidem s výsledky opravdu velice, velice spokojeni.“
Jeho oblíbenou sekvencí je Lisbethina honička se zlodějem v rušném stockholmském metru. „David celou tuhle scénu naplánoval na dlouhých eskalátorech ve skutečné stockholmské stanici,“ objasňuje. „Vidíme v ní Lisbeth, která se mění takřka ve zvíře, a klíčové bylo zachytit celkovou energii té proměny. Byla to jedna ze situací, kdy jsme se primárně spoléhali na kamery Epic, protože mohou být velice kompaktní. Někdy jsme je pokládali na baseballový míček místo stativu. Současně jsme vytvořili kamerové vozíky, kterými mohla probíhat madla eskalátorů. Chtěli jsme, aby se divák ocitl skutečně přímo uprostřed dění. Natočili jsme to tak, aby se různé věci náhle v obraze objevovaly a jiné zase mizely a napětí stoupalo už proto, že divák nevidí vše. To je něco, co David umí opravdu dobře.“
Další vrstvy filmu dodal výtvarník Donald Graham Burt, který s Fincherem také dlouhou řadu let spolupracuje a vysloužil si Oscara za svou práci na filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Ke snímku Muži, kteří nenávidí ženy ho přitahovala možnost zcela se ponořit do kultury, kterou takřka neznal.
„Vždycky jsem si říkal, že by bylo zajímavé natočit první velký hollywoodský snímek, který se odehrává ve Švédsku,“ míní. „Je to kultura, jejíž potenciál jsme zatím vůbec nevyužili a šlo tedy o něco nového, což mě lákalo.“
Vydal se na měsíční putování po Švédsku, ani ne tak s cílem hledat natáčecí lokace, jako spíše nasávat místní atmosféru. „Pochopit specifika nějaké kultury je dlouhodobější proces, teprve po čase začnete vnímat témata, která se opakují v architektuře, v krajině, městských plánech a zvycích lidí,“ prohlašuje. „Vnímal jsem to tak, že pokud mám být schopen tenhle film zodpovědně zakomponovat do prostředí, musím se nejprve sám stát jeho součástí. Nešlo tu o pochopení fyzické stránky lokací, ale jejich metafyzické podstaty a toho, jak se styl života zdejších lidí odráží v jejich povaze.“
Jedním z nejpozoruhodnějších úkolů, kterými byl Burt pověřen, byla tvorba sídla rodiny Vangerů. To ve filmu zastupuje dům na jihozápad od Stockholmu, který jeho tým proměnil v rodinné sídlo plné tajemství. Podle Burta se jedná o zdejší typický dům, inspirovaný francouzskou architekturou 18. století. „Chtěli jsme něco, co by působilo stroze, organizovaně, formálně a současně honosně,“ shrnuje. „Švédi jsou velice dobří po stránce moderní a minimalistické architektury, ale současně se zde vyskytují tyhle úžasná venkovská sídla, která mohou sloužit jako ostrý protiklad moderním městům.“
V kontrastu k rozlehlému venkovskému sídlu tu stojí také prostota Bjurmanovy kanceláře. „Umístili jsme jeho kancelář do domu z poloviny století, kde je vše velice čisté a rovnoběžné,“ říká Burt. „V žádném ohledu se nejedná o luxus. Je velice strohý a prostý, na rozdíl od událostí, které se mezi jeho zdmi odehrávají.“
Úkolem obléci pestrou škálu postav Stiega Larssona, které zastupují všechny skupiny švédské společnosti, připadl na kostymérku Trish Summerville. Ta své síly spojila také s kadeřníkem a stylistou Danilem a maskérkou Pat McGrath, aby společně vytvořili složky záměrně odrazujícího vzhledu Lisbeth Salanderové.
Klíčem ke všemu bylo zajistit, aby Salanderová působila jako někdo, kdo v obchodním světě bezpečnostních agentur vyčnívá, ale současně je schopen snadno zmizet na pokraji společnosti. „Nechtěli jsme, aby byla okázalá a výrazná, ale naopak co nejautentičtější,“ prohlašuje Summerville. „Nechtěli jsme, aby vypadala jako punkerka nebo jako členka nějaké Goth kapely, ale aby působila tak trochu 'obnošeně'. Vnímali jsme Lisbeth jako někoho, kdo je schopen se prostě ztratit ve stínech, pokud se to rozhodne udělat.“
Její šatník sestává z tmavých barev a zahrnuje motorkářské bundy, kanady, kotníčkové boty, ocvočkované pásky, kožené nátepníky, tlusté náušnice a trička s provokativními nápisy (mnohdy ve švédštině) - a každý z jednotlivých kousků jejího šatníku byl záměrně opraný a opotřebovaný tak, aby poukazoval na to, že je aktivně a dlouhodobě užíván. „A pak tu jsou mikiny s kapucí,“ zmiňuje Summerville jeden z metaforicky nejvýmluvnějších prvků Lisbethina šatníku. „Vždycky má na sobě mikinu s kapucí a když hackuje, je zabalená ještě do jakéhosi nadměrně velkého nákrčníku, kterému David říkal 'rytíř Jedi'.“
S počátečními návrhy účesů pro Lisbeth pomáhal Summerville její přítel Danillo, který spolupracoval s umělci jako Lady Gaga a Gwen Stefani, protože se domnívala, že je tím pravým. „Je to skutečný a původní punker, který procestoval celý svět, takže jsem si říkala, že pokud to nedokáže on, pak už nikdo.“
Fincher nechtěl, aby byl Lisbethin účes nejen výmluvný, ale také aby se měnil. „Davidovi hodně záleželo na tom, že se film odehrává v rozmezí jednoho roku, takže nemůže mít celou dobu stejný účes,“ vysvětluje Summerville. „Danilo pro Rooney, která tehdy měla vlasy do poloviny zad, vymyslel velice extrémní účes. Má trochu ofinu, ale ta je podholená, vzadu je vše ostříhané a vepředu jí visí delší vlasy - ale existuje celá řada možností, jak s tímto účesem naložit. Je ho možné ulízat dozadu, nechat vše viset či vytvořit číro.“
Právě Danilo také přišel s nápadem odbarvit jí obočí. Summerville vzpomíná, jak celou proměnu sledovala: „Její tvář pak byla neuvěřitelná a naprosto ji to změnilo,“ říká. „Na Rooney to tak zapůsobilo, že nás požádala o pár minut o samotě. Pak se ještě téhož dne vydala do piercingového salónu a nechala si udělat piercing obočí. Byla to okamžitá proměna a během jednoho dne se z ní stala Salanderová.“
Co se masek a makeupu týče, navrhl producent Ceán Chaffin britskou maskérku Pat McGrath, kterou časopis Vogue označil jako nejvlivnější módní maskérku. „Ceán její práci skutečně obdivoval, takže přijela do Švédska a dva dny jsme zkoušeli nejrůznější možnosti,“ vzpomíná Summerville. „Odvedla skvělou práci. A pak vytvořila koncept makeupu pro celý film, tedy více než 30 odlišných podob postav. Společně s Danilem a zbytkem štábu šlo o tým snů. David nám mohl předhodit jakýkoliv nápad - opravdu šílené věci - a podpořit tak naši kreativitu.“
Každodenní makeup, který jí chystal maskér Torsten Witte, byl založený na skutečnosti, že Lisbeth nesnáší příliš komplikované zkrášlovací postupy. „Bavili jsme se o tom, jak zachovat maximální autentičnost, a dospěli jsme k názoru, že by patrně měla jen několik málo kosmetických pomůcek, které by používala každý den, například černé oční linky a tmavé stíny a drželi jsme se poté asi pěti variací,“ vysvětluje.
Každý den byl Witte také nucen nanášet na Mařinu pleť sedm tetování. „Používali jsme techniku nanášení skutečného inkoustu a když jsem si představil, jak je snímají kamerami Red a poté jsou na plátně velká jako dům, bylo jasné, že je budeme muset připravovat denně.“
Zatímco středem pozornosti je jednoznačně interně působící styl Lisbeth Salanderové, stejně důležité bylo také to, aby Summerville vytvořila podobu Mikaela Blomkvista, která bude se Salanderovou ostře kontrastovat. „S Danielem jsme si to báječně užili, protože oblékat ho je velká zábava,“ podotýká kostymérka. „Používali jsme hodně svetry a oblečení vrstvili, aby vypadal zavalitější, než byl. Lisbeth nosí zásadně obnošené věci, ale jemu oděvy lépe padnou a jsou dražší, působí skoro jako uniforma. Přesto je ale poměrně uvolněný. Nežehlí si košile a nosí je rozepnuté u krku a napůl zastrčené do kalhot. Vždycky má stejné džíny - Scotch & Soda, kterých jsme Danielovi nakoupili třicet kusů.“

Ocenění:
Academy Awards
2012 - Angus Wall, Kirk Baxter (Střih)
2012 - Rooney Mara (Hlavní herečka) (nominace)
2012 - Jeff Cronenweth (Kamera) (nominace)
2012 - Mix zvuku (nominace)
2012 - Střih zvuku (nominace)

Golden Globes
2012 - Rooney Mara (Nejlepší herečka - drama) (nominace)
2012 - Atticus Ross, Trent Reznor (Nejlepší hudba) (nominace)

BAFTA
2012 - Jeff Cronenweth (Nejlepší kamera) (nominace)
2012 - Atticus Ross, Trent Reznor (Hudba) (nominace)

DABING
1.DABING (DVD)
V českém znění: Lukáš Hlavica - Daniel Craig (Mikael Blomkvist), Anna Suchánková - Rooney Mara (Lisbeth Salanderová), Petr Pelzer - Christopher Plummer (Henrik Vanger), Jiří Prager - Stellan Skarsgard (Martin Vanger), Dalimil Klapka - Steven Berkoff (Frode), Dana Syslová - Joely Richardson (Anita Vangerová), Radovan Vaculík - Yorick van Wageningen (Nils Bjurman), Milan Slepička - Donald Sumpter (Gustaf Morell), Ludvík Král - Goran Visnjic (Dragan), Klára Kuklová - Embeth Davidtz (Annika), Kateřina Petrová - Robin Wright (Erika), Nikola Votočková - Josefin Asplund (Pernilla Blomkvistová), Radana Herrmannová - Geraldine James (Cecilia Vangerová)
Překlad: Petr Zenkl
Produkce: Evelyna Vrbová
Zvuk: Martin Ženíšek
Dialogy a režie: Luděk Koutný
Pro Sony Pictures vyrobila LS Productions - 2012

2.DABING (Prima)
V českém znění: Jiří Dvořák - Daniel Craig (Mikael Blomkvist), Martina Kechnerová - Rooney Mara (Lisbeth Salanderová), Petr Pelzer - Christopher Plummer (Henrik Vanger), Marcel Vašinka - Stellan Skarsgard (Martin Vanger), Ivana Milbachová - Joely Richardson (Anita Vangerová), Jan Vlasák - Steven Berkoff (Dirch Frode), Simona Postlerová - Robin Wright (Erika Bergerová), Bohuslav Kalva - Donald Sumpter (Gustaf Morell), Petr Pospíchal - Yorick van Wageningen (Nils Bjurman), Pavel Vondra - Goran Visnjic (Dragan Armansky), Zdeněk Maryška - Mats Andersson (Gunnar Nilsson), Zuzana Slavíková - Geraldine James (Cecilia Vangerová), Petra Hobzová - Arly Jover (Liv Gustavssonová), Marika Šoposká - Josefin Asplund (Pernilla Blomkvistová), Jana Postlerová - Inga Landgré (Isabella Vangerová), Pavel Šrom - Ulf Friberg (Hans-Erik Wennerström), Marek Libert, Regina Řandová, Jiří Valšuba, Jolana Smyčková, Martin Sobotka, Petr Gelnar, Ladislav Cigánek, Zuzana Ščerbová, René Slováčková, Filip Jančík, Svatopluk Schuller, Radka Malá, Ivo Novák
Překlad: Ivan Němeček
Dialogy: Petra Hamouda
Dramaturgie: Lucie Musílková
Zvuk: Richard Tomíček
Produkce: Hana Haladová, Leoš Lanči
Vedoucí výroby: Marie Přívratská
Vedoucí dramaturg: Daniel Košťál
Šéfproducent: Jaroslav Richtr
Režie: Filip Jančík
Ve studiu Médea Promotion Dabing, člen skupiny Médea Group vyrobila FTV Prima spol. s.r.o. - 2014

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 12.01.2012 Falcon
Premiéra USA: -
Premiéra Švédsko:
Premiéra Velká Británie:
Premiéra Německo:
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Premiéra v půjčovnách Blu-ray: -
Poprvé na VHS: -
Poprvé na DVD: 16.oo5.2012 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)

Tržby v ČR - Kč 2 588 044
Tržby celkem - $ 104 000 000
Návštěvnost v ČR 21 071
Náklady (Rozpočet) - $ 13 000 000

FILMY V SÉRII
Muži, kteří nenávidí ženy www.csfd.cz/film/247369-muzi-kteri-nenavidi-zeny/
Krimi / Drama, Švédsko / Dánsko, 2009
Režie: Niels Arden Oplev, Hrají: Michael Nyqvist, Noomi Rapace

Dívka, která si hrála s ohněm www.csfd.cz/film/269883-divka-ktera-si-hrala-s-ohnem/
Mysteriózní / Thriller, Švédsko / Dánsko, 2009
Režie: Daniel Alfredson, Hrají: Michael Nyqvist, Noomi Rapace

Dívka, která kopla do vosího hnízda www.csfd.cz/film/269884-divka-ktera-kopla-do-vosiho-hnizda/
Krimi / Drama, Švédsko / Dánsko, 2009
Režie: Daniel Alfredson, Hrají: Michael Nyqvist, Noomi Rapace

Muži, kteří nenávidí ženy www.csfd.cz/film/279569-muzi-kteri-nenavidi-zeny/
Krimi / Drama, USA / Švédsko, 2011
Režie: David Fincher, Hrají: Daniel Craig, Rooney Mara

Dívka v pavoučí síti www.csfd.cz/film/62000-divka-v-pavouci-siti/
Krimi / Drama, USA, 2018
Režie: Fede Alvarez, Hrají: Claire Foy, Sylvia Hoeks

 

Tvůrci a herci

David Fincher (Režie), Ceán Chaffin (Produkce), Scott Rudin (Produkce), Soren Starmose (Produkce), Ole Sondberg (Produkce), Trent Reznor (Hudba), Atticus Ross (Hudba), Jeff Cronenweth (Kamera), Angus Wall (Střih), Kirk Baxter (Střih), Laray Mayfield (Casting), Donald Graham Burt (Scénografie), Trish Summerville (Kostýmy), Steven Zaillian (Scénář), Stieg Larsson (kniha) (Předloha), Daniel Craig (Herec), Rooney Mara (Herec), Christopher Plummer (Herec), Stellan Skarsgard (Herec), Steven Berkoff (Herec), Robin Wright (Herec), Yorick van Wageningen (Herec), Joely Richardson (Herec), Geraldine James (Herec), Goran Visnjic (Herec), Donald Sumpter (Herec), Bengt C.W. Carlsson (Herec), Julian Sands (Herec), Anna Björk (Herec), David Dencik (Herec), Martin Jarvis (Herec), Anders Berg (Herec), Arly Jover (Herec), Alastair Duncan (Herec), Alan Dale (Herec), Elodie Yung (Herec), Embeth Davidtz (Herec), Joel Kinnaman (Herec), Amanda Dyar (Herec), Mike Zehr (Herec), Josefin Asplund (Herec), Tony Way (Herec), Tess Panzer (Herec), Gustaf Hammarsten (Herec), Joyce Giraud (Herec), Eva Fritjofson (Herec)

 

2011/158/USA, Švédsko, Velká Británie, Německo/Krimi, Drama, Mysteriózní, Thriller