Ken Park / Ken Park (2002/96/USA, Nizozemsko, Francie/Drama, Erotický) 39%
08.07.2018 12:26
JEDNOU VĚTOU
„Nahlédnutí do života skupiny mladých teenagerů a jejich rodičů z malého města uprostřed Kalifornie“
OBSAH
Autorovi kontroverzných KIDS, newyorskému fotografovi Larrymu Clarkovi, zachutila sláva a tak sa ju snaží zopakovať s ešte väčšou dávkou sexuálnej otvorenosti. Zatiaľ čo v KIDS bol sex medzi deckami niečím, čo im ničilo životy, v Ken Parkovi už decká žiadne životy nemajú a sex je pre ne tým posledným, čo ich drží nad vodou. Ústrednými postavami sú mladý kalifornský skateboardista a jeho kamaráti, a veľkú rolu tu hrajú tiež rodičia a starí rodičia, ktorých vzťah k deťom (a naopak) je stredobodom sociálnej kritiky filmu. Vo filme sa prelínajú štyri individuálne príbehy, pričom zvraty v deji prichádzajú vo chvíľach, kedy by sme ich očakávali najmenej. Kameraman a spolurežisér filmu Ed Lachman zhŕňa jeho posolstvo do krátkej repliky: "Aj dospelí aj mladí, všetci sú obeťami."
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Od Clarka jsem viděl Kids a Šikanu a oba filmy považuju za celkem dobrý, takže jsem se nenechal odradit jménem režiséra ani negativníma komentářema. Ken Park snad může šokovat jenom někoho, kdo žádný jiný Clarkovo dílo neviděl a je zvyklej koukat na neškodný rodinný filmy o tom, jak v papundeklový čtvrti na předměstí žijou za těma bílejma papundeklovejma zdma dokonalý rodiny s chápajícíma a hodnejma rodičema, synem, kterej je nejlepší quarterback ve školnim týmu, a dcerou, která je premiantkou třídy a už má podanou přihlášku na Harward. Larry Clark to opět všechno zadupává do země svym poněkud svéráznym způsobem. To znamená, že je film plnej šukání a pohlavních orgánů. Samozřejmě, že to je zbytečný a samoúčelný a klidně by jen stačilo naznačit. Opravdu nebylo nutný, aby snad 1/4 filmu tvořily detailní záběry, jak někdo šuká nebo si honí péro. Ale to je prostě rukopis Larryho Clarka. Jinak něco jako smysl filmu jsem objevil až v poslední větě. Pro někoho by možná bylo lepší, kdyby jeho matka šla na potrat, než žít v tomhle prostředí. Akorát mam pocit, že Clark prostě moc tlačí na pilu. Ukazuje tam příběhy 4 kamarádů, z nichž každej má opravdu bizarní zážitky. Jako věřim, že někde se něco podobnýho určitě občas stává, ale aby se tohle všechno odehrálo během pár dní prakticky v jedný ulici? To je trochu moc. Stačilo vzít třeba jenom jeden příběh a víc na něm zapracovat. (dobytek) 3*
Když v závěru filmu sní trojice hrdinů o Rajském ostrově, kde se pořád jenom šuká, promlouvá k nám vlastně hlas tvůrce, který si s povzdechem uvědomuje, že film, jehož jediným obsahem tvoří soulož, onanie, sexuální úchylky a dialogy o tomtéž, bude zřejmě v současném světě působit poněkud prázdně. A také ano. Nemám nic proti explicitně předváděným praktikám, ale, dámy odpustí, mám-li chuť na ně voyeursky zírat, raději si pustím porno. Obsahu je tam zhruba stejně, zato více detailů. Ken Park je klasickým produktem povrchního spektáklu, který zapomíná, že skutečný šok nepřichází z povrchu, ale zevnitř. Tenhle film ale žádný vnitřek nemá. (Marigold) 1*
Skutečně partička k pohledání. Jeden uráží svoji babičku zkurvenou děvkou a onanuje u tenisových utkání. Jiný spí nejen se svou přítelkyní, ale i s její matkou a s dcerou jistého náboženského fanatika a bůhví s kým ještě. Další odráží nejen agresivní útoky svého věčně opilého otce, což vyvrcholí pokusem o orální, ano, orální sex. Pokud chtěl Larry Clark (alespoň slušně vedl některé herce) něco říct, rozhodně na to nešel správnou cestou. Ken Park je typickým příkladem toho, že nezávislý film nemá hranic. Jeho hrdinové jsou v mých očích nesympatické trosky a zatímco snímeček Kids byl relativně upřímný pohled do světa mladých lidí, tohle je zbytečná a laciná exhibice jednoho narušeného tvůrce!! Chce šokovat, ale neumí to!! Řada scén by filmu vůbec nechyběla, naopak, jsou tam jen na efekt z umanutosti tvůrce, který si něco (místy i zajímavého) usmyslí, ale logicky to nikam nedotáhne. Víc než „zlým“ je Ken Park docela zbytečným filmem!! I když výpovědní hodnotu mít mohl.. 40%. (castor) 2*
VELKÁ RECENZE
Zklidněná, nedynamická kamera sleduje ulicemi dlouhou suverénní jízdu skateboardisty. Rytmus hudby určuje drnčení koleček po betonu a odrážející se noha, která ho vynese na horní plošinu jedné z U-ramp v kalifornském městečku Visalia, mezi Los Angeles a San Franciscem, kde se zrodila americká skateboardistická subkultura. Chlapec spustí videokameru a obklopen desítkami dalších kluků zkoušejících si svoje triky se střelí do hlavy. Kriplík Ken Park. Na druhé straně Ameriky, na východním pobřeží, v New Yorku sedí "kids" v místnosti, kouří marihuanu a jako kulisa jejich pubertálně vyhrocených řečí o sexu běží na televizní obrazovce videozáznam skateboardisty zkoušejícího si své triky. Jízda z videokazety v kultovním debutu režiséra Larryho Clarka Kids (1995), který přesvědčil i porotu na festivalu v Cannes, se prodloužila do čtvrtého Clarkova filmu, kdy se ze světa digitálního záznamu vynoří Ken, odrazí se nohou a natočenému videu dodá jeho tragický krvavý konec. V Kalifornii se vynoří i vlastní Clarkova tvůrčí minulost, jež si udělala zastávku na Floridě, kde se odehrává jeho třetí film Bully (2001). Snímek natočený podle skutečné události sepsané v knize Jima Schutze Bully: A True Story of High School Regenge je dalším entrée do skrytých, narušených a nihilistických životů několika teenagerů, plných brutality a psychopatologie končící nelítostnou vraždou. Přestože jsou v souvislosti s Clarkem nejvyzdvihovanější právě Kids, Bully zůstává v jakémsi šerosvitu neprávem a osobně ho považuji za Clarkův režijně nejvyspělejší i nejtemnější film. Clarkovou prvotinou, inspirovanou jeho deníky z dětských let měl být původně Ken Park, který začal režisér připravovat společně s kameramanem Edem Lachmanem (The Limey, Erin Brockovich, Far From Heaven). Ze tříletého focení skateboardistů se ale zrodil námět pro Kids, který zpracoval do scénáře na základně vlastních zkušenosti a zážitků mladíček Harmony Korine. Realizaci Kena Parka předběhly ještě další dva Clarkovy filmy Another Day in Paradise (1998) s Melanie Griffith a Jamesem Woodem, v němž se režisér vrátil do svého rodného města Tulsa ve státě Oklahoma, a Bully. Atmoséra Tulsy se promítá i do Ken Parku, který je Clarkovým nejosobnějším a nejodhalenějším filmem. Sám režisér tvrdí, že se ze všech jeho snímků nejvíce podobá fotografiím v jeho monografii Tulsa vydané v roce 1974, která zachycuje život prostitutek, feťáků a rozvrácených rodin během devíti let a demytizuje idylu dětství. "Ken Park měl být, podobně jako má raná fotografická tvorba, nejvíc explicitní, podaný bez zábran a bez jakýchkoliv ohledů na cenzuru. Proto bylo těžší ho natočit."
Režijní i kameramanskou práci si mezi sebe rozdělili Lachman s Clarkem a scénář znovu napsal na základě Clarkových zápisků a jedné přidané novinové zprávy Korine, jehož křestní jméno už ani snad více nemůže kontrastovat z obsahem filmů, na nichž spolupracuje. Za všeodhalujícími filmovými obrazy a výjevy, jež odkazují ke Clarkově fotografické tvorbě nejen svou maximalizovanou otevřeností, ale i jistou statikou, která téměř redukuje narativní linii filmu na promítání dokonalých a co možná nejvíce šokujících diapozitivů, se skrývá už skoro zevšednělé a zvetšelé téma krize americké thymolinové dokonalosti, pod jejíž fasádou to vře a zahnívá. Clarkův tým ho ale osvěžuje specifickým úhlem, pod nímž se za zdi a do ložnic malebných domků na předměstí dívá. Clarkovou nezaměnitelnou vizitkou je jeho obsese mládím kombinovaná s filmařským rukopisem, přesným a empatickým jako objektiv jeho foťáku, kterému je dovoleno se přiblížit do nekonečné těsnosti, z níž se dá svědčit jenom s vášní a posedlostí.
Přestože tematicky se Clarkovy filmy pohybují v oblasti para-dokumentu, který umocňuje i obsazováním neherců do dětských rolí, rozhodl se Lachman s hollywoodskou zkušeností film snímat ne v syrovém stylu a`la Dogma, ale potopit ho do protepleného světla, které by jednak kontrastovalo se zobrazovaným a zároveň by podtrhávalo naději, kterou oba tvůrci svým postavám chtějí dát. Lachman ostatně přiznal i další inspirační zdroj – režiséra Wong Kar-waie, jehož vliv je patrný ve vizuálně zřejmě nejpůsobivější scéně prudkého deště dopadajícího na přední sklo auta po Tateově zatčení za vraždu.
Strukturu filmu tvoří samostatné příběhy čtyř kamarádů, z nichž otcem ponižovaný Claude, Shawn sexuálně experimentující s matkou své dívky a Peaches, která se musí podřizovat svému fanaticky pobožnému otci, mají své předlohy v lidech, jež Clark osobně znal. Předobrazem psychotického Tatea byl novinový článek o chlapci, který zabil své rodiče, ale předtím si svlékl šaty, aby se neumazal. Na rozdíl od výhradně dětského světa Kids zde Clarka více zajímají vztahy jednotlivých postav k rodičům, rodičů k nim a také to, jak se jedni na druhých proviňují. Nevysvětluje proč, nikoho neobviňuje. Jen v jedné poměrně křečovité a snad jediné zbytečně explicitní scéně (a paradoxně to není ani jedna ze scén masturbačních či jinak sexuálních) donutí postavu otce, jenž se právě neúspěšně milostně pokusil o svého spícího syna, říct zcela zbytečnou větu: "Nikdo mě nemá rád", která rozpustí snaživě konstruovanou atmosféru emočního napětí jako polední kalifornské slunce kostky ledu v koktejlu smíchaném z destruktivní prázdnoty, nepochopení a nudy. Ostatně v celém filmu se objevují kostrbaté dialogy, u jejichž zrodu možná stojí fakt, že na rozdíl od plynoucích Kids si svůj další film Korine neodžil a že mu, jak se sám vyjádřil, postavy připadaly cizí. Absenci rodiny postavám nejprve nahradí skateboardistická subkultura dravé ulice, která Clarka tolik fascinuje, a posléze "utopický sex". Kvůli sexuálním scénám ve svých filmech si musel Clark vyslechnout i obvinění z pornografie a obecně jsou považovány za nejkontroverznější aspekt jeho tvorby. Clark pornografický zcela jistě není, je realistický a autentický a právě kvůli Korinově prožité autentičnosti si festivalové poroty Kids tak cenily. Podobná intenzita velmi často Kenu Parkovi schází. Jakoby i přes svou extrémnost a hrozivost reálného byly jednotlivé příběhy jenom vycizelovanými modely a prázdnota postav téměř odcizená. Nejméně přesvědčivě pak ze čtyřboje logicky vychází příběh Tatea, ke kterému neměl vhodný přístup ani Clark. Čtyři příběhy běží vedle sebe, nespojí se a tvar filmu tak drží pohromadě jen velmi dobře rámující postava Kena Parka. Zatímco v Clarkově prvním filmu je sex na úrovni zábavného (a nebezpečného) sportu, sbírání trofejí pod zákonem, v Kenu Parkovi je vysněnou krajinou, utopickou zemí, kam se dá uniknout a kde si lze vytvořit vztahy, kterých se jinde nedostává. Předposlední scéna je vykoupením tří zbylých členů party oddávajících se slastné rajské utopii. Nad nimi se klene jako memento jejich prokletí, rozkročené přes celý film z první do závěrečné části, jméno Ken Park, které lze přeložit jako "kriplík", člověk nějak zdeformovaný. Ken Park, z jehož života se neprostupný mýtus amerického snu vypařil jako kapka potu na jeho čele, když se dotkl horní hrany U-rampy a pomyslel si, že by se raději nikdy nenarodil.
O FILMU
Nahlédnutí do života skupiny mladých teenagerů a jejich rodičů z malého města uprostřed Kalifornie. Ken Park je příběhem lidí z odloučeného kalifornského městečka Visalia, ležícího mezi Los Angeles a Fresno, který nás nechá nahlédnout do života tří mladých chlapců, jedné dívky a jejich rodičů. Zatímco Shawn žije poměrně obvyklým způsobem života, Tate se stále pohybuje na pokraji psychotického běsnění, Claude je týrán svým hrubým otcem a nepříjemně rozmazlován matkou a dívka Peaches se musí starat o svého pobožného otce, avšak sama touží po volnosti. Přestože jsou dobrými přáteli, mohou spolu trávit pouze velmi málo času a o svých rodinných poměrech navzájem příliš mnoho neví. To pouze zdůrazňuje jejich postupné odcizení, které je důsledkem nudného života na předměstí, narušených rodinných prostředí a neodmyslitelného teenagerského smyslu pro melodrama. Životy dospělých lidí i jejich ratolestí jsou zbaveny všech tajemství a do středu dění se dostává násilí, sex, nenávist, láska a okamžiky citového zmatení.
Nápad natočit film podle svých deníků z dětských let se zrodil v hlavě režiséra Larryho Clarka v období, kdy se ještě věnoval výhradně výtvarnému umění. Díky setkání s kameramanem Edem Lachmanem, který měl již tehdy velké zkušenosti s natáčením filmů, se mu otevřela cesta ke kinematografii a nově vzniklé autorské duo začalo připravovat první společný projekt.
"Dali jsme se dohromady a začali hledat někoho, kdo by napsal scénář. Začal jsem se zabývat myšlenkou natočit snímek o současných teenagerech, byl jsem fascinován subkulturou skateboardistů. Setkal jsem se s mnoha dětmi z této komunity a často jsem je fotil. Navštívil jsem i město Visalia, které je v podstatě kolébkou skateboardingu. Strávil jsem s nimi něco přes tři roky a přišel s nápadem natočit Kids. Opět jsem však potřeboval někoho, kdo by napsal scénář - někoho, kdo by dokázal takový příběh odvyprávět na základě vlastních zkušeností. A tehdy jsem potkal Harmonyho Korine, který právě v té době ukončil střední školu. Řekl mi, že by rád psal scénáře a režíroval filmy. Popsal jsem mu kostru příběhu a on pro mě napsal scénář. To bylo přibližně v roce 1994.
Trvalo skoro rok, než se nám podařilo sehnat peníze na Kids a během tohoto období jsem Edovi navrhnul, že bychom měli dát Harmonymu šanci napsat i Ken Park. Dal jsem mu stručnou charakteristiku všech postav a jejich životních příběhů a požádal jej, aby je zkombinoval v jednom scénáři. Když napsal Kids, psal o lidech, které znal on sám, ale se scénářem ke Ken Park to bylo jiné. Řekl mi, že mu postavy připadaly cizí. Scénář ale přesto napsal. A potom jsem natočil Kids."
Ken Park měl být původně prvním filmem Larryho Clarka. Po filmech Kids, Another Day in Paradise a Bully se však nyní stal až čtvrtým v pořadí. Podle Clarka byl příčinou zdržení zejména jeho obsah: "Tento film měl být velmi explicitní, podobně jako má raná fotografická tvorba: bez zábran a bez jakýchkoliv ohledů na cenzuru. Měl to být druh filmu, díky kterému jsem se začal o jejich natáčení zajímat. Proto to bylo těžší."
Clarke podotýká, že Ken Park je sice temný, avšak na rozdíl od jeho předcházejících filmů také určitým způsobem povznášející snímek. "Všichni jsme se museli vypořádat se svým dětstvím, s našimi rodinami, s rodiči a se způsoby, jakými nás vychovali. Nezáleží na tom, jestli měl člověk krásné nebo ošklivé dětství, všichni jsme si tím museli projít. Některé děti to vůbec neměly jednoduché, ale poselstvím tohoto filmu je, že to člověk může překonat, ať je to jakkoliv těžké."
"Když jsem byl dítětem, všechny podobné věci byly tajemstvím. Znal jsem děti, jejichž rodiče byly alkoholici nebo drogově závislí. Jiné děti chodily do školy s monokly, protože je rodiče bili. Pamatuju si ze školy na holku, která měla pět bratrů a všichni s ní souložili. A její otec pravděpodobně také. Každý o tom věděl, ale nikdo nic neřekl nahlas. Podobné problémy jakoby neexistovaly. Dnes je to ale jiné - o všem se mluví," pokračuje Clarke.
Jedním z dětí, které problémy se svou výchovou nedokáží překonat, je právě Ken Park. Nápad otevřít i zakončit film příběhem této postavy se zrodil v hlavě scénáristy Harmony Korine.
Přestože se ve filmu objevují případy katastrofální rodičovské výchovy, záměrem Clarka nebylo postavy rodičů jednostranně odsoudit: "Jsou to obyčejní lidé. Pokud bych tyto postavy vylíčil jen z jednoho úhlu pohledu, publikum by k nim nenašlo cestu. Jsou to lidské bytosti, pro které musí mít člověk aspoň trochu pochopení. Když se například otec Clauda ocitne na dně, řekne: ,Nikdo mě nemá rád.' A v tom to je. Nezáleží na tom, jak hrozně se choval, je stále jedním z nás."
"Všechny dospělé postavy v Ken Park se snaží nevnímat realitu, protože pohled na sebe sama by pro ně byl až příliš bolestivý. Chtěl jsem najít příběh, který by pojednával o typických lidech ze střední Ameriky - o lidech, kteří žijí mimo centra současné kultury. Příběh o nesplněných touhách a frustracích, které tíží spoustu dospělých lidí, a ti pak své problémy přenáší na děti," říká Ed Lachman.
Mnohé postavy a životní příběhy v tomto filmu jsou založeny na Clarkových osobních zkušenostech a lidech, které znal ze svého okolí: "Postava Peaches vznikla podle jedné dívky, jejíž rodiče byli náboženskými fanatiky. Neustále musela poslouchat, že nesmí hřešit. Navzdory tomu se potají vytrácela z domu a setkávala se s chlapci z okolí. Vylíčil jsem její příběh Harmonymu a on podle ní napsal tuto postavu. Příběh Clauda je založen na něčem, co se skutečně stalo jednomu z mých kamarádů, v podstatě jsme ani nic neměnili. Vznik postavy Tatea se váže k jednomu článku v New York Times. Pojednával o chlapci, který zavraždil své rodiče - ubodal matku a otce umlátil holí. V článku byla zmínka o tom, že byl během tohoto činu nahý, aby si nezašpinil oblečení od krve..."
"Pojetí příběhu se liší od většiny hollywoodských filmů. Hollywood má ve zvyku vytvářet postavy, které nastavují standard tak vysoko, že na něj běžný divák nemá šanci dosáhnout. Tyto idealizované postavy se pak potýkají s nepřirozenými problémy a nalézají velmi jednoduchá východiska. To ale nejsou věci, se kterými se potýkají lidé ve svých skutečných životech," dodává Lachman.
Stejně jako při natáčení filmu Kids byly i tentokrát dětské role obsazeny neherci. "Chtěli jsme použít skutečné děti - neherce, které ještě nikdo ze stříbrného plátna nezná. Přemýšleli jsme i o spoustě dětských herců, ale všichni na nás zkrátka až příliš působili jako herci, ne jako obyčejné děti. Proto jsem si řekl, že se vrátíme ke způsobu, kterým jsme obsadili role v Kids. Jinak tomu však bylo u dospělých rolí, které jsme s přihlédnutím k jejich komplexnosti museli obsadit profesionály."
Dva z dětských představitelů nalezl filmový štáb přímo ve skateboardovém parku města Visalia, ve kterém se film odehrává. Stephen Jasso získal roli Clauda a Mike Apaletegui si zahrál přítele Peaches Curtise. Jako první však byla obsazena role Tatea, kterou Clarke svěřil talentovanému Jamesi Ransonovi. Ranson byl jediným dětským představitelem, který měl již před začátkem natáčení nějaké herecké zkušenosti. Mezi herečkami vybíral Clarke i představitelku dívky Peaches, nakonec ale tato role připadla Tiffany Limos, která žádnou hereckou praxi neměla. I přesto však ve filmu předvedla až nečekaně skvělý herecký výkon.
"Připadalo mi velmi pozoruhodné, jak děti při hraní dokázaly těžit ze svých vlastních životních zkušeností. Intuitivně pochopily, čeho se film snažil dosáhnout.
V dnešní době jsou děti obklopeny filmem a televizí od okamžiku, kdy ráno vstanou z postele. Proto se snadno vžívají do cizích rolí, hraní jim připadá přirozené. Samy se natáčejí na video při ježdění na skateboardu, dokumentují své vlastní životy," říká Lachman.
Clark s Lachmanem na filmu velmi úzce spolupracovali. "Myslím si, že z vizuálního hlediska je Ken Park úžasný. Ed je zkrátka vynikající kameraman, bez něj bych tento film určitě nemohl natočit. Zřejmě nám bylo souzeno pracovat na něm společně," říká o spolupráci Clark.
"Každé ráno jsme přijeli na místo, kde se mělo ten den natáčet, a v klidu, bez jakéhokoliv vyrušování jsme promýšleli všechny detaily připravované scény. Když pak přijeli představitelé a filmový štáb, pracovali jsme přímo s nimi a dolaďovali všechny drobnosti," popisuje Lachman.
Přestože se jednalo o nízkorozpočtový snímek, trvalo natáčení filmu 40 dní. Každý herec tak dostal možnost hlouběji poznat svou postavu a předem si vyzkoušet každou scénu.
Vzhledem ke své kontroverzní náplni se Clarkovy filmy často setkávají s kritikou ze strany mravokárců, kteří označují některá jeho díla za pornografii. "Myslím si, že je to upřímný film. Pokud mi budou lidé klást konkrétní otázky na konkrétních věci, myslím, že jej dokáži velice dobře obhájit," odpovídá Clark na otázku, jak se bude podobným nařčením bránit.
DABING
V českém znění: Pavel Vacek - James Bullard (Shawn), David Kaloč - James Ransone (Tate), Zora Bösserlová, Kateřina Mendlová, Přemysl Přichystal - Julio Oscar Mechoso (otec Peaches'), Leona Ondráčková, Jakub Gottwald, Petr Kozlíček, Ondřej Bauer, Anděla Čisáriková, Jana Štvrtecká, Bob Klacl, Veronika Vlková, Rudolf Kokeš, Martin Štvrtecký, Andrea Pánková, a další...
Překlad: Andrea Jurdíková
Zvuk: David Pavlíček, Petr Hradecký
Produkce: Kateřina Chlevišťanová
Dialogy a režie českého znění: Luboš Ondráček
Vyrobilo: G Studio Centrum pro Intersonic v roce 2003
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 20.3.2003
Premiéra USA: 31.8.2002 (Telluride Film Festival)
Premiéra Francie: 8.10.2003
Premiéra Nizozemsko: 3.04.2003 A-Film Benelux
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD:
Poprvé na DVD: 1.2.2007 Home Cinema
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Náklady (Rozpočet) - $ 1 300 000
„Nahlédnutí do života skupiny mladých teenagerů a jejich rodičů z malého města uprostřed Kalifornie“
OBSAH
Autorovi kontroverzných KIDS, newyorskému fotografovi Larrymu Clarkovi, zachutila sláva a tak sa ju snaží zopakovať s ešte väčšou dávkou sexuálnej otvorenosti. Zatiaľ čo v KIDS bol sex medzi deckami niečím, čo im ničilo životy, v Ken Parkovi už decká žiadne životy nemajú a sex je pre ne tým posledným, čo ich drží nad vodou. Ústrednými postavami sú mladý kalifornský skateboardista a jeho kamaráti, a veľkú rolu tu hrajú tiež rodičia a starí rodičia, ktorých vzťah k deťom (a naopak) je stredobodom sociálnej kritiky filmu. Vo filme sa prelínajú štyri individuálne príbehy, pričom zvraty v deji prichádzajú vo chvíľach, kedy by sme ich očakávali najmenej. Kameraman a spolurežisér filmu Ed Lachman zhŕňa jeho posolstvo do krátkej repliky: "Aj dospelí aj mladí, všetci sú obeťami."
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Od Clarka jsem viděl Kids a Šikanu a oba filmy považuju za celkem dobrý, takže jsem se nenechal odradit jménem režiséra ani negativníma komentářema. Ken Park snad může šokovat jenom někoho, kdo žádný jiný Clarkovo dílo neviděl a je zvyklej koukat na neškodný rodinný filmy o tom, jak v papundeklový čtvrti na předměstí žijou za těma bílejma papundeklovejma zdma dokonalý rodiny s chápajícíma a hodnejma rodičema, synem, kterej je nejlepší quarterback ve školnim týmu, a dcerou, která je premiantkou třídy a už má podanou přihlášku na Harward. Larry Clark to opět všechno zadupává do země svym poněkud svéráznym způsobem. To znamená, že je film plnej šukání a pohlavních orgánů. Samozřejmě, že to je zbytečný a samoúčelný a klidně by jen stačilo naznačit. Opravdu nebylo nutný, aby snad 1/4 filmu tvořily detailní záběry, jak někdo šuká nebo si honí péro. Ale to je prostě rukopis Larryho Clarka. Jinak něco jako smysl filmu jsem objevil až v poslední větě. Pro někoho by možná bylo lepší, kdyby jeho matka šla na potrat, než žít v tomhle prostředí. Akorát mam pocit, že Clark prostě moc tlačí na pilu. Ukazuje tam příběhy 4 kamarádů, z nichž každej má opravdu bizarní zážitky. Jako věřim, že někde se něco podobnýho určitě občas stává, ale aby se tohle všechno odehrálo během pár dní prakticky v jedný ulici? To je trochu moc. Stačilo vzít třeba jenom jeden příběh a víc na něm zapracovat. (dobytek) 3*
Když v závěru filmu sní trojice hrdinů o Rajském ostrově, kde se pořád jenom šuká, promlouvá k nám vlastně hlas tvůrce, který si s povzdechem uvědomuje, že film, jehož jediným obsahem tvoří soulož, onanie, sexuální úchylky a dialogy o tomtéž, bude zřejmě v současném světě působit poněkud prázdně. A také ano. Nemám nic proti explicitně předváděným praktikám, ale, dámy odpustí, mám-li chuť na ně voyeursky zírat, raději si pustím porno. Obsahu je tam zhruba stejně, zato více detailů. Ken Park je klasickým produktem povrchního spektáklu, který zapomíná, že skutečný šok nepřichází z povrchu, ale zevnitř. Tenhle film ale žádný vnitřek nemá. (Marigold) 1*
Skutečně partička k pohledání. Jeden uráží svoji babičku zkurvenou děvkou a onanuje u tenisových utkání. Jiný spí nejen se svou přítelkyní, ale i s její matkou a s dcerou jistého náboženského fanatika a bůhví s kým ještě. Další odráží nejen agresivní útoky svého věčně opilého otce, což vyvrcholí pokusem o orální, ano, orální sex. Pokud chtěl Larry Clark (alespoň slušně vedl některé herce) něco říct, rozhodně na to nešel správnou cestou. Ken Park je typickým příkladem toho, že nezávislý film nemá hranic. Jeho hrdinové jsou v mých očích nesympatické trosky a zatímco snímeček Kids byl relativně upřímný pohled do světa mladých lidí, tohle je zbytečná a laciná exhibice jednoho narušeného tvůrce!! Chce šokovat, ale neumí to!! Řada scén by filmu vůbec nechyběla, naopak, jsou tam jen na efekt z umanutosti tvůrce, který si něco (místy i zajímavého) usmyslí, ale logicky to nikam nedotáhne. Víc než „zlým“ je Ken Park docela zbytečným filmem!! I když výpovědní hodnotu mít mohl.. 40%. (castor) 2*
VELKÁ RECENZE
Zklidněná, nedynamická kamera sleduje ulicemi dlouhou suverénní jízdu skateboardisty. Rytmus hudby určuje drnčení koleček po betonu a odrážející se noha, která ho vynese na horní plošinu jedné z U-ramp v kalifornském městečku Visalia, mezi Los Angeles a San Franciscem, kde se zrodila americká skateboardistická subkultura. Chlapec spustí videokameru a obklopen desítkami dalších kluků zkoušejících si svoje triky se střelí do hlavy. Kriplík Ken Park. Na druhé straně Ameriky, na východním pobřeží, v New Yorku sedí "kids" v místnosti, kouří marihuanu a jako kulisa jejich pubertálně vyhrocených řečí o sexu běží na televizní obrazovce videozáznam skateboardisty zkoušejícího si své triky. Jízda z videokazety v kultovním debutu režiséra Larryho Clarka Kids (1995), který přesvědčil i porotu na festivalu v Cannes, se prodloužila do čtvrtého Clarkova filmu, kdy se ze světa digitálního záznamu vynoří Ken, odrazí se nohou a natočenému videu dodá jeho tragický krvavý konec. V Kalifornii se vynoří i vlastní Clarkova tvůrčí minulost, jež si udělala zastávku na Floridě, kde se odehrává jeho třetí film Bully (2001). Snímek natočený podle skutečné události sepsané v knize Jima Schutze Bully: A True Story of High School Regenge je dalším entrée do skrytých, narušených a nihilistických životů několika teenagerů, plných brutality a psychopatologie končící nelítostnou vraždou. Přestože jsou v souvislosti s Clarkem nejvyzdvihovanější právě Kids, Bully zůstává v jakémsi šerosvitu neprávem a osobně ho považuji za Clarkův režijně nejvyspělejší i nejtemnější film. Clarkovou prvotinou, inspirovanou jeho deníky z dětských let měl být původně Ken Park, který začal režisér připravovat společně s kameramanem Edem Lachmanem (The Limey, Erin Brockovich, Far From Heaven). Ze tříletého focení skateboardistů se ale zrodil námět pro Kids, který zpracoval do scénáře na základně vlastních zkušenosti a zážitků mladíček Harmony Korine. Realizaci Kena Parka předběhly ještě další dva Clarkovy filmy Another Day in Paradise (1998) s Melanie Griffith a Jamesem Woodem, v němž se režisér vrátil do svého rodného města Tulsa ve státě Oklahoma, a Bully. Atmoséra Tulsy se promítá i do Ken Parku, který je Clarkovým nejosobnějším a nejodhalenějším filmem. Sám režisér tvrdí, že se ze všech jeho snímků nejvíce podobá fotografiím v jeho monografii Tulsa vydané v roce 1974, která zachycuje život prostitutek, feťáků a rozvrácených rodin během devíti let a demytizuje idylu dětství. "Ken Park měl být, podobně jako má raná fotografická tvorba, nejvíc explicitní, podaný bez zábran a bez jakýchkoliv ohledů na cenzuru. Proto bylo těžší ho natočit."
Režijní i kameramanskou práci si mezi sebe rozdělili Lachman s Clarkem a scénář znovu napsal na základě Clarkových zápisků a jedné přidané novinové zprávy Korine, jehož křestní jméno už ani snad více nemůže kontrastovat z obsahem filmů, na nichž spolupracuje. Za všeodhalujícími filmovými obrazy a výjevy, jež odkazují ke Clarkově fotografické tvorbě nejen svou maximalizovanou otevřeností, ale i jistou statikou, která téměř redukuje narativní linii filmu na promítání dokonalých a co možná nejvíce šokujících diapozitivů, se skrývá už skoro zevšednělé a zvetšelé téma krize americké thymolinové dokonalosti, pod jejíž fasádou to vře a zahnívá. Clarkův tým ho ale osvěžuje specifickým úhlem, pod nímž se za zdi a do ložnic malebných domků na předměstí dívá. Clarkovou nezaměnitelnou vizitkou je jeho obsese mládím kombinovaná s filmařským rukopisem, přesným a empatickým jako objektiv jeho foťáku, kterému je dovoleno se přiblížit do nekonečné těsnosti, z níž se dá svědčit jenom s vášní a posedlostí.
Přestože tematicky se Clarkovy filmy pohybují v oblasti para-dokumentu, který umocňuje i obsazováním neherců do dětských rolí, rozhodl se Lachman s hollywoodskou zkušeností film snímat ne v syrovém stylu a`la Dogma, ale potopit ho do protepleného světla, které by jednak kontrastovalo se zobrazovaným a zároveň by podtrhávalo naději, kterou oba tvůrci svým postavám chtějí dát. Lachman ostatně přiznal i další inspirační zdroj – režiséra Wong Kar-waie, jehož vliv je patrný ve vizuálně zřejmě nejpůsobivější scéně prudkého deště dopadajícího na přední sklo auta po Tateově zatčení za vraždu.
Strukturu filmu tvoří samostatné příběhy čtyř kamarádů, z nichž otcem ponižovaný Claude, Shawn sexuálně experimentující s matkou své dívky a Peaches, která se musí podřizovat svému fanaticky pobožnému otci, mají své předlohy v lidech, jež Clark osobně znal. Předobrazem psychotického Tatea byl novinový článek o chlapci, který zabil své rodiče, ale předtím si svlékl šaty, aby se neumazal. Na rozdíl od výhradně dětského světa Kids zde Clarka více zajímají vztahy jednotlivých postav k rodičům, rodičů k nim a také to, jak se jedni na druhých proviňují. Nevysvětluje proč, nikoho neobviňuje. Jen v jedné poměrně křečovité a snad jediné zbytečně explicitní scéně (a paradoxně to není ani jedna ze scén masturbačních či jinak sexuálních) donutí postavu otce, jenž se právě neúspěšně milostně pokusil o svého spícího syna, říct zcela zbytečnou větu: "Nikdo mě nemá rád", která rozpustí snaživě konstruovanou atmosféru emočního napětí jako polední kalifornské slunce kostky ledu v koktejlu smíchaném z destruktivní prázdnoty, nepochopení a nudy. Ostatně v celém filmu se objevují kostrbaté dialogy, u jejichž zrodu možná stojí fakt, že na rozdíl od plynoucích Kids si svůj další film Korine neodžil a že mu, jak se sám vyjádřil, postavy připadaly cizí. Absenci rodiny postavám nejprve nahradí skateboardistická subkultura dravé ulice, která Clarka tolik fascinuje, a posléze "utopický sex". Kvůli sexuálním scénám ve svých filmech si musel Clark vyslechnout i obvinění z pornografie a obecně jsou považovány za nejkontroverznější aspekt jeho tvorby. Clark pornografický zcela jistě není, je realistický a autentický a právě kvůli Korinově prožité autentičnosti si festivalové poroty Kids tak cenily. Podobná intenzita velmi často Kenu Parkovi schází. Jakoby i přes svou extrémnost a hrozivost reálného byly jednotlivé příběhy jenom vycizelovanými modely a prázdnota postav téměř odcizená. Nejméně přesvědčivě pak ze čtyřboje logicky vychází příběh Tatea, ke kterému neměl vhodný přístup ani Clark. Čtyři příběhy běží vedle sebe, nespojí se a tvar filmu tak drží pohromadě jen velmi dobře rámující postava Kena Parka. Zatímco v Clarkově prvním filmu je sex na úrovni zábavného (a nebezpečného) sportu, sbírání trofejí pod zákonem, v Kenu Parkovi je vysněnou krajinou, utopickou zemí, kam se dá uniknout a kde si lze vytvořit vztahy, kterých se jinde nedostává. Předposlední scéna je vykoupením tří zbylých členů party oddávajících se slastné rajské utopii. Nad nimi se klene jako memento jejich prokletí, rozkročené přes celý film z první do závěrečné části, jméno Ken Park, které lze přeložit jako "kriplík", člověk nějak zdeformovaný. Ken Park, z jehož života se neprostupný mýtus amerického snu vypařil jako kapka potu na jeho čele, když se dotkl horní hrany U-rampy a pomyslel si, že by se raději nikdy nenarodil.
O FILMU
Nahlédnutí do života skupiny mladých teenagerů a jejich rodičů z malého města uprostřed Kalifornie. Ken Park je příběhem lidí z odloučeného kalifornského městečka Visalia, ležícího mezi Los Angeles a Fresno, který nás nechá nahlédnout do života tří mladých chlapců, jedné dívky a jejich rodičů. Zatímco Shawn žije poměrně obvyklým způsobem života, Tate se stále pohybuje na pokraji psychotického běsnění, Claude je týrán svým hrubým otcem a nepříjemně rozmazlován matkou a dívka Peaches se musí starat o svého pobožného otce, avšak sama touží po volnosti. Přestože jsou dobrými přáteli, mohou spolu trávit pouze velmi málo času a o svých rodinných poměrech navzájem příliš mnoho neví. To pouze zdůrazňuje jejich postupné odcizení, které je důsledkem nudného života na předměstí, narušených rodinných prostředí a neodmyslitelného teenagerského smyslu pro melodrama. Životy dospělých lidí i jejich ratolestí jsou zbaveny všech tajemství a do středu dění se dostává násilí, sex, nenávist, láska a okamžiky citového zmatení.
Nápad natočit film podle svých deníků z dětských let se zrodil v hlavě režiséra Larryho Clarka v období, kdy se ještě věnoval výhradně výtvarnému umění. Díky setkání s kameramanem Edem Lachmanem, který měl již tehdy velké zkušenosti s natáčením filmů, se mu otevřela cesta ke kinematografii a nově vzniklé autorské duo začalo připravovat první společný projekt.
"Dali jsme se dohromady a začali hledat někoho, kdo by napsal scénář. Začal jsem se zabývat myšlenkou natočit snímek o současných teenagerech, byl jsem fascinován subkulturou skateboardistů. Setkal jsem se s mnoha dětmi z této komunity a často jsem je fotil. Navštívil jsem i město Visalia, které je v podstatě kolébkou skateboardingu. Strávil jsem s nimi něco přes tři roky a přišel s nápadem natočit Kids. Opět jsem však potřeboval někoho, kdo by napsal scénář - někoho, kdo by dokázal takový příběh odvyprávět na základě vlastních zkušeností. A tehdy jsem potkal Harmonyho Korine, který právě v té době ukončil střední školu. Řekl mi, že by rád psal scénáře a režíroval filmy. Popsal jsem mu kostru příběhu a on pro mě napsal scénář. To bylo přibližně v roce 1994.
Trvalo skoro rok, než se nám podařilo sehnat peníze na Kids a během tohoto období jsem Edovi navrhnul, že bychom měli dát Harmonymu šanci napsat i Ken Park. Dal jsem mu stručnou charakteristiku všech postav a jejich životních příběhů a požádal jej, aby je zkombinoval v jednom scénáři. Když napsal Kids, psal o lidech, které znal on sám, ale se scénářem ke Ken Park to bylo jiné. Řekl mi, že mu postavy připadaly cizí. Scénář ale přesto napsal. A potom jsem natočil Kids."
Ken Park měl být původně prvním filmem Larryho Clarka. Po filmech Kids, Another Day in Paradise a Bully se však nyní stal až čtvrtým v pořadí. Podle Clarka byl příčinou zdržení zejména jeho obsah: "Tento film měl být velmi explicitní, podobně jako má raná fotografická tvorba: bez zábran a bez jakýchkoliv ohledů na cenzuru. Měl to být druh filmu, díky kterému jsem se začal o jejich natáčení zajímat. Proto to bylo těžší."
Clarke podotýká, že Ken Park je sice temný, avšak na rozdíl od jeho předcházejících filmů také určitým způsobem povznášející snímek. "Všichni jsme se museli vypořádat se svým dětstvím, s našimi rodinami, s rodiči a se způsoby, jakými nás vychovali. Nezáleží na tom, jestli měl člověk krásné nebo ošklivé dětství, všichni jsme si tím museli projít. Některé děti to vůbec neměly jednoduché, ale poselstvím tohoto filmu je, že to člověk může překonat, ať je to jakkoliv těžké."
"Když jsem byl dítětem, všechny podobné věci byly tajemstvím. Znal jsem děti, jejichž rodiče byly alkoholici nebo drogově závislí. Jiné děti chodily do školy s monokly, protože je rodiče bili. Pamatuju si ze školy na holku, která měla pět bratrů a všichni s ní souložili. A její otec pravděpodobně také. Každý o tom věděl, ale nikdo nic neřekl nahlas. Podobné problémy jakoby neexistovaly. Dnes je to ale jiné - o všem se mluví," pokračuje Clarke.
Jedním z dětí, které problémy se svou výchovou nedokáží překonat, je právě Ken Park. Nápad otevřít i zakončit film příběhem této postavy se zrodil v hlavě scénáristy Harmony Korine.
Přestože se ve filmu objevují případy katastrofální rodičovské výchovy, záměrem Clarka nebylo postavy rodičů jednostranně odsoudit: "Jsou to obyčejní lidé. Pokud bych tyto postavy vylíčil jen z jednoho úhlu pohledu, publikum by k nim nenašlo cestu. Jsou to lidské bytosti, pro které musí mít člověk aspoň trochu pochopení. Když se například otec Clauda ocitne na dně, řekne: ,Nikdo mě nemá rád.' A v tom to je. Nezáleží na tom, jak hrozně se choval, je stále jedním z nás."
"Všechny dospělé postavy v Ken Park se snaží nevnímat realitu, protože pohled na sebe sama by pro ně byl až příliš bolestivý. Chtěl jsem najít příběh, který by pojednával o typických lidech ze střední Ameriky - o lidech, kteří žijí mimo centra současné kultury. Příběh o nesplněných touhách a frustracích, které tíží spoustu dospělých lidí, a ti pak své problémy přenáší na děti," říká Ed Lachman.
Mnohé postavy a životní příběhy v tomto filmu jsou založeny na Clarkových osobních zkušenostech a lidech, které znal ze svého okolí: "Postava Peaches vznikla podle jedné dívky, jejíž rodiče byli náboženskými fanatiky. Neustále musela poslouchat, že nesmí hřešit. Navzdory tomu se potají vytrácela z domu a setkávala se s chlapci z okolí. Vylíčil jsem její příběh Harmonymu a on podle ní napsal tuto postavu. Příběh Clauda je založen na něčem, co se skutečně stalo jednomu z mých kamarádů, v podstatě jsme ani nic neměnili. Vznik postavy Tatea se váže k jednomu článku v New York Times. Pojednával o chlapci, který zavraždil své rodiče - ubodal matku a otce umlátil holí. V článku byla zmínka o tom, že byl během tohoto činu nahý, aby si nezašpinil oblečení od krve..."
"Pojetí příběhu se liší od většiny hollywoodských filmů. Hollywood má ve zvyku vytvářet postavy, které nastavují standard tak vysoko, že na něj běžný divák nemá šanci dosáhnout. Tyto idealizované postavy se pak potýkají s nepřirozenými problémy a nalézají velmi jednoduchá východiska. To ale nejsou věci, se kterými se potýkají lidé ve svých skutečných životech," dodává Lachman.
Stejně jako při natáčení filmu Kids byly i tentokrát dětské role obsazeny neherci. "Chtěli jsme použít skutečné děti - neherce, které ještě nikdo ze stříbrného plátna nezná. Přemýšleli jsme i o spoustě dětských herců, ale všichni na nás zkrátka až příliš působili jako herci, ne jako obyčejné děti. Proto jsem si řekl, že se vrátíme ke způsobu, kterým jsme obsadili role v Kids. Jinak tomu však bylo u dospělých rolí, které jsme s přihlédnutím k jejich komplexnosti museli obsadit profesionály."
Dva z dětských představitelů nalezl filmový štáb přímo ve skateboardovém parku města Visalia, ve kterém se film odehrává. Stephen Jasso získal roli Clauda a Mike Apaletegui si zahrál přítele Peaches Curtise. Jako první však byla obsazena role Tatea, kterou Clarke svěřil talentovanému Jamesi Ransonovi. Ranson byl jediným dětským představitelem, který měl již před začátkem natáčení nějaké herecké zkušenosti. Mezi herečkami vybíral Clarke i představitelku dívky Peaches, nakonec ale tato role připadla Tiffany Limos, která žádnou hereckou praxi neměla. I přesto však ve filmu předvedla až nečekaně skvělý herecký výkon.
"Připadalo mi velmi pozoruhodné, jak děti při hraní dokázaly těžit ze svých vlastních životních zkušeností. Intuitivně pochopily, čeho se film snažil dosáhnout.
V dnešní době jsou děti obklopeny filmem a televizí od okamžiku, kdy ráno vstanou z postele. Proto se snadno vžívají do cizích rolí, hraní jim připadá přirozené. Samy se natáčejí na video při ježdění na skateboardu, dokumentují své vlastní životy," říká Lachman.
Clark s Lachmanem na filmu velmi úzce spolupracovali. "Myslím si, že z vizuálního hlediska je Ken Park úžasný. Ed je zkrátka vynikající kameraman, bez něj bych tento film určitě nemohl natočit. Zřejmě nám bylo souzeno pracovat na něm společně," říká o spolupráci Clark.
"Každé ráno jsme přijeli na místo, kde se mělo ten den natáčet, a v klidu, bez jakéhokoliv vyrušování jsme promýšleli všechny detaily připravované scény. Když pak přijeli představitelé a filmový štáb, pracovali jsme přímo s nimi a dolaďovali všechny drobnosti," popisuje Lachman.
Přestože se jednalo o nízkorozpočtový snímek, trvalo natáčení filmu 40 dní. Každý herec tak dostal možnost hlouběji poznat svou postavu a předem si vyzkoušet každou scénu.
Vzhledem ke své kontroverzní náplni se Clarkovy filmy často setkávají s kritikou ze strany mravokárců, kteří označují některá jeho díla za pornografii. "Myslím si, že je to upřímný film. Pokud mi budou lidé klást konkrétní otázky na konkrétních věci, myslím, že jej dokáži velice dobře obhájit," odpovídá Clark na otázku, jak se bude podobným nařčením bránit.
DABING
V českém znění: Pavel Vacek - James Bullard (Shawn), David Kaloč - James Ransone (Tate), Zora Bösserlová, Kateřina Mendlová, Přemysl Přichystal - Julio Oscar Mechoso (otec Peaches'), Leona Ondráčková, Jakub Gottwald, Petr Kozlíček, Ondřej Bauer, Anděla Čisáriková, Jana Štvrtecká, Bob Klacl, Veronika Vlková, Rudolf Kokeš, Martin Štvrtecký, Andrea Pánková, a další...
Překlad: Andrea Jurdíková
Zvuk: David Pavlíček, Petr Hradecký
Produkce: Kateřina Chlevišťanová
Dialogy a režie českého znění: Luboš Ondráček
Vyrobilo: G Studio Centrum pro Intersonic v roce 2003
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 20.3.2003
Premiéra USA: 31.8.2002 (Telluride Film Festival)
Premiéra Francie: 8.10.2003
Premiéra Nizozemsko: 3.04.2003 A-Film Benelux
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD:
Poprvé na DVD: 1.2.2007 Home Cinema
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Náklady (Rozpočet) - $ 1 300 000
Tvůrci a herci
Edward Lachman (Režie), Larry Clark (Režie), Kees Kasander (Produkce), Jean-Louis Piel (Produkce), Howard Paar (Hudba), Edward Lachman (Kamera), Larry Clark (Kamera), Andrew Hafitz (Střih), Carmen Cuba (Casting), John DeMeo (Scénografie), Michele Posch (Kostýmy), Roland Vajs (Zvuk), Sabina Bonvillain (Masky), Harmony Korine (Scénář), Adam Chubbuck (Herec), Tiffany Limos (Herec), Wade Williams (Herec), Amanda Plummer (Herec), Julio Oscar Mechoso (Herec), Maeve Quinlan (Herec), Bill Fagerbakke (Herec), Richard Riehle (Herec), James Ransone (Herec), Larry Clark (Herec), Stephen Jasso (Herec), James Bullard (Herec), Seth Gray (Herec)
2002/96/USA, Nizozemsko, Francie/Drama, Erotický
Zajímavost k filmu
- Film bol zakázaný v Malajzii a Singapure. (Paldiny)
- Režisér Larry Clark a scenárista Harmony Korine spolu nespolupracovali prvýkrát. Stretli sa spoločne počas natáčania snímky Kids (1995).
- Existuje aj reálna osoba menom Ken Park. Park bol v skutočnosti profesionálnym korčuliarom v 80-tych rokoch minulého storočia.
- Finálnu verziu scenáru, ktorú napísal Harmony Korine, ešte pozmenil režisér Larry Clark. Clark sa pôvodne snažil napísať scenár k filmu sám.
- Filmovalo sa v kalifornskom mestečku Visalia a v San Fernando Valley, ktoré patrí k Los Angeles.
- Režisér Larry Clark a scenárista Harmony Korine spolu nespolupracovali prvýkrát. Stretli sa spoločne počas natáčania snímky Kids (1995).
- Existuje aj reálna osoba menom Ken Park. Park bol v skutočnosti profesionálnym korčuliarom v 80-tych rokoch minulého storočia.
- Finálnu verziu scenáru, ktorú napísal Harmony Korine, ešte pozmenil režisér Larry Clark. Clark sa pôvodne snažil napísať scenár k filmu sám.
- Filmovalo sa v kalifornskom mestečku Visalia a v San Fernando Valley, ktoré patrí k Los Angeles.
Odkazy