Život Adele / Vida de Adele, La(2013/179/Francie, Tunisko, Belgie, Španělsko/Drama, Romantický) 80%
17.07.2018 11:40
Zajímavost k filmu
- Slavný román v dopisech, o kterém se ve filmu mluví, jsou Nebezpečné známosti (Les Liaisons dangereuses) Choderlose de Laclose z roku 1782.
- Vztahy mezi režisérem o oběma herečkami byly po natáčení na bodu mrazu. Kechiche dokonce napsal několikastránkový otevřený dopis, kde se brání nařknutí z psychického teroru. Obě herečky se vyjádřily, že natáčení filmu bylo příšerné.
- Léa Seydoux (Emma) mala vlasy ostrihané od holiča v 18. parížskom obvode a namodro si ich zafarbila sama mesiac pred natáčaním. Počas samotného nakrúcania si musela pre kontinuitu záberov farbiť vlasy znovu a znovu. Polovicu tejto práce obstaral samotný režisér Abdellatif Kechiche, ktorý jej farbil vlasy osobne. Herci nemali k dispozícii žiadneho kaderníka ani vizážistu. Po celý film boli účesy absolútne reálne a prirodzené a po väčšinu filmu aj mejkap. V niektorých scénach boli herečky síce nalíčené, ale iba tak, ako sa samé maľujú doma.
- V scénach s orálnym sexom mali Adele Exarchopoulos (Adele) a Léa Seydoux (Emma) na tele umelú vagínu.
- Obe hlavné herečky si prečítali scenár iba jediný raz. Režisér Abdellatif Kechiche trval na tom, aby na konkrétne vety zabudli a čo najviac improvizovali - aby boli scény nenútené a čo najviac prirodzené.
- Meno hlavnej hrdinky malo pôvodne znieť Clementine.
- Původně se mělo natáčet jen 2 měsíce, ale nakonec natáčení zabralo téměř 5 a půl měsíce, přičemž nejdelší sexuální scénu filmovali deset dní.
- Nad postelí Adele (Adele Exarchopoulos) visí plakát s motivem alba Buena Vista Social Club.
- Film, který je promítán v pozadí na plátně během párty u Emmy (Léa Seydoux), je Deník ztracené (1929).
- Abdellatif Kechiche je znám svou precizností a perfekcionismem, a tak se některé scény točily až stokrát.
- Natočeno bylo více než 800 hodin záznamu.
- Film dostal 20. augusta 2013 hodnotenie NC-17, teda je nevhodný pre ľudí do 17 rokov pre explicitný sexuálny obsah. Zároveň bolo potvrdené, že bude vydaný bez akýchkoľvek zostrihávaní.
- Jedná sa o prvý film podľa komiksu, ktorý vyhral Zlatú palmu, a vôbec prvý raz bolo toto ocenenie udelené dvom herečkám súčasne.
- Premiéra sa konala na filmovom festivale v Cannes, kde snímka šokovala publikum svojimi sexuálnymi scénami. Mnoho členov publika poznamenalo, že film by šokoval celý svet a určite musí byť upravený, aby bol v mnohých krajinách prípustný.
- V původním comicsu se několik věcí stalo jinak, například Clementine (filmová Adele) se rozejde se svým přítelem dříve, než mají sex a proto je její poprvé až s Emmou. Emma v prvních měsících stále chodí se Sabinou a Clem je jen její bokovka. Odlišný je také dopad vztahu Clem a Emmy na rodinu Clem. Celý příběh je vyprávěn retrospektivně po smrti Clementine z jejích deníků, které odkázala Emmě...
JEDNOU VĚTOU
„Do života dvou mladých žen vtrhne láska. Nečekaně a vášnivě…”“
OBSAH
Film se silným tématem o milostném vztahu mezi dvěma mladými ženami natočil tunisko-francouzský režisér Abdellatif Kechiche a hlavní role ztvárnily mladé herečky Adele Exarchopoulosová a Léa Seydouxová.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Od prvního důvěrnějšího dialogu fyzicky intenzivní podívaná, kde jsou tři hodiny v kůži Adele dokonce překvapivě málo. Nebo by alespoň byly, kdyby scénář chvílemi nehrál lehce repetitivní melodii. Ony diskutované a otevřené milostné scény by totiž prostříhat opravdu zasloužily. Ne snad že by ta první, osvobozující, neměla ve filmu svoje místo, ale další už nepřekvapí a v jednom případě dokonce zdržují. Je to škoda o to větší, čím uvěřitelnější a ze života odkoukané jsou situace, kdy má člověk úsměv od ucha k uchu za všech okolností, protože ať se děje cokoli, je mu prostě dobře. Na druhou stranu momenty, kdy máte společně s hlavní hrdinkou tíživý pocit v žaludku, protože nic v pořádku není, ze sebe nedostanu ještě dlouho. Abdellatif Kechiche je očividně zvláštní patron, ale za to, že mě nechal žít s Adele její život, mu musím bez váhání poděkovat. O to víc mrzí, že se v samém závěru zastaví a v klíčový okamžik působí až bezradně. A upřímnou, živoucí Adele si bezradnou pamatovat nechci. (novoten) 4*
Hodně kontaktní film. Život Adele komplexně zachycujíce několik vývojových fází života dívky, která se mění v ženu. Kechiche by mohl ukázat jenom příčinu, následek a důsledek. Více ho ale zajímá proces, průběh samotné proměny, a jeho trvání. Délka je jedním z mnoha nástrojů, které režisér využívá ke zrušení bariéry mezi titulní hrdinkou a divákem. ___ Dobrých osmdesát procent dialogů (a tudíž i celého filmu) je řešeno detaily tváří. Tradičně vystavené dialogové scény nás neustále ubezpečují, že realita pokračuje mimo rám obrazu. Zde naopak vzniká dojem uzavřenosti do malého prostoru, víceméně vymezeného jenom těly herců. Ignorování okolního prostředí zesiluje sepětí s postavami, jejichž intimní zónou je limitováno, co uvidíme a uslyšíme. Oddálení kamery od figury na konci dialogu pak působí jako osvobozující vykročení z vnitřního vesmíru mezilidských vztahů do okolního světa. Svou roli také sehrává, zda je komunikace postav, jedno zda verbální či nonverbální (mezi kterou bychom mohli zařadit také sex), zprostředkována technikou záběru/protizáběru, anebo švenkováním kamery. Jakkoli náhodně působí, je forma neustále pod kontrolou režiséra, plně podřízena procesu tělesného a duševního sbližování a oddalování postav. ___ Ve více významech dochází k překročení hranice během erotických scén (láska a sex, skutečnost a předstírání), ze kterých každá má své opodstatnění (například ostrý kontrast momentu extrémní intimity s následující scénou rodinné oslavy narozenin, která vyžaduje mnohem více přetvářky). Explicitnost erotických scén vyvolává oprávněná podezření z voyerismu tyranského režiséra (kterého obě herečky označily za génia, s nímž však již vícekrát nechtějí spolupracovat), jejich nadstandardní délka je ale zároveň nejkrajnějším vyjádřením neochoty filmu při komunikaci s divákem cokoli předstírat. Ne náhodou Život Adele limity upřímnosti reprezentace (ať ve filmu nebo v jiných uměních) řeší také v dialozích, jež nikdy neupadnou do kavárenského blábolení, kterým by tvůrce pouze dokazoval svou intelektuální potenci. Odkazy, z těch filmových například Pabstova Pandořina skřínka, smysluplně doplňují hlavní motivy vyprávění a současně nám pomáhají pochopit postavy mimo vztahový rámec. ___ Neznám mnoho filmů, které by dokázaly jít takhle hluboko a s takovou fyzickou naléhavostí pod kůži hlavní postavy. Sousloví „být v cizí kůži“ bylo v mém případě naplněno s nebývalou intenzitou. Rád jsem po třech hodinách opět začal žít vlastní život, ale mé pouto s Adele se závěrečnými titulky rozhodně nezaniklo. 85% (Matty) 4*
Upřímně říkám, že jsem se projekce bál. Děsil jsem se svého subjektivního diváckého zážitku z tříhodinového francouzského lesbického artu, přesvědčen, že mu nepomůže ani fakt, že se pravděpodobně jedná o velmi dobrý tříhodinový francouzský lesbický art. Ale obavy byly zbytečné, protože mě film na začátku vtáhl a až do konce nepustil. Úžasné herecké výkony, naprosto cílevědomá režie, intenzivní prožitek. Nekrátil bych to ani o minutu, protože každá zobrazená scéna má v životě Adele své místo. (J*A*S*M) 5*
VELKÁ RECENZE
Když v roce 2009 získal Zlatou palmu v Cannes černobílý film Michaela Hanekeho Bílá stuha, mluvilo se o tom, že tento portrét mikrosvěta jedné německé vsi před první světovou válkou, funguje na diváka jako četba rozsáhlejšího románu. Dojem literárních kvalit vzbuzoval velký počet postav, nejednoznačnost vyprávění i precizní popis světa, jeho rituálů, obyvatel, prostředí a koneckonců i jazyk dialogů. Zajímavé je, že jistou „literárnost“ prokazuje i zatím poslední držitel Zlaté palmy, Život Adele Abdellatifa Kechicheho, a to nejen proto, že jeho originální název nese za pomlčkou dovětek „kapitola 1 a 2“.
Samozřejmě, že ony kapitoly odkazují k původnímu komiksu, nebo ještě lépe – ke grafické novele Julie Maroh Modrá je nejteplejší barva. Zároveň ale Život Adele vykazuje znaky shodné s vývojovým románem. I jeho hrdinové vycházejí z dětství a často docházejí až k prvnímu stupni zralosti. Pro mladou Adele je na takové cestě průvodcem o něco starší umělkyně Emma. Dívka s modrými vlasy je však nejen průvodcem, ale i hlavní hybnou silou, či chcete-li jakýmsi chemickým katalyzátorem. A podstatným prvkem děje je tu láska, nebo spíše zamilovanost a erotická přitažlivost mezi dvěma ženami.
S románem má Kechiche společný i čas, který si na takové vyprávění nechává. Zatímco konvenční filmy se drží pečlivě budování aristotelského dramatu a jejich autoři pečlivě vybírají dramaticky nosné anebo efektní situace, v Životě Adele je čas i na scény, které takový potenciál nemají. Pro Kechicheho je daleko podstatnější právě to, co vypovídá o přemýšlení a vývoji titulní Adéle, co poslouží k jejímu detailnímu popisu a k vytvoření jejího celistvého portrétu. I proto není úplně snadné vstoupit od začátku do filmu a teprve čím déle divák film sleduje, tím více je schopen nořit se do světa jeho postav.
Tomu, že chce Kechiche popisovat spíše lidský vývoj jedné konkrétní dívky, je pak ve filmu podřízené vše. Prostředí je sice určitým způsobem typické (příběh se odehrává v Lille, městě na severu Francie u hranic s Belgií), ale zároveň zůstává jen jakýmsi zalmženým pozadím. Škola je vykreslená několika scénami z hodin, během kterých se ve třídě diskutuje o lásce (a literatuře) nebo scénami střetů s netolerantními spolužáky na dvoře. Náznakem souvisí i s dvojicí Adeliných milostných zklamání. Je zajímavé, že prostředí, postavy rodičů a vlastně i postavy spolužáků zůstávají na tak velké ploše poměrně rozostřené. Tak moc se režisér zaměřuje na svoji hrdinku a její osudový vztah. To pochopitelně klade velké nároky na herecké výkony obou hlavních představitelek a možná i právě proto je porota v Cannes poměrně netypicky ocenila společně s celým filmem.
Když Život Adele srovnáme s žánrově podobným filmem Švéda Lukase Moodyssona Fucking ?mal (v české distribuci jako Láska je láska) z roku 1998, zjistíme, že ho ale moc nezajímá ani motivace lesbického vztahu, ani jeho problémy ve společnosti. Film dokonce neobsahuje ani žádnou zásadní scénu coming outu. A i když Moodysson ve své přesnosti načrtl velmi přesvědčivý obraz zrodu vztahu mezi dvěma dívkami na netolerantním švédském venkově, i jeho film byl vzdálen klasickým queer filmům.
Jistě, Adele je ve škole odsuzovaná, před rodiči svůj vztah s dívkou kamufluje doučováním filozofie, ale to jsou spíše náznaky, než nějaký tlak vystavěný dramatickým obloukem. Skoro se až nabízí otázka, proč vlastně Kechiche tak lpí na lesbickém vztahu. Pro vyobrazení proměny jedné mladé dívky, kterou změnil vztah se starší vrstevnicí, až po to, že se tato osudová láska postupně začala vyčerpávat, by byla Emma v příběhu klidně zaměnitelná za jakéhokoli muže, se kterým by mělo okolí problém (a k tomu by možná nakonec mohly stačit i ony modré vlasy). Osobně se ale domnívám, že lesbický vztah tu není použit samoúčelně. Díky tomu, že je Emma žena, tu odpadá diskuze o stereotypních genderových rolích, která by v případě staršího a dominantnějšího partnera nutně musela nastat. A navíc objevováním své duše i svého těla objevuje Adele i sebe samu.
S tím souvisí i hodně diskutované otevřené erotické scény. V době, kdy se Lars von Trier v kampani na svoji Nymfomanku tváří bezmála jako vynálezce porna, by přece samy o sobě nemusely být až tak šokující. Jejich důsledné zkrášlení světlem, kamerou i líčením jde na jedné straně proti tomu, jak dnes erotická videa vypadají, na druhé straně ale jako by jejich délka a paleta zobrazení poloh v jedné scéně z nich přímo vyplývala. Je naprosto jasné, že k tělesné interakci mezi oběma postavami nedochází „jen jako“, ale Kechiche se důsledně vyhýbá detailům. Zmíněné scény tak zároveň působí i nepůsobí pornograficky. Na rozdíl od jiných si ale myslím, že tyto scény do takto pojatého vývojového filmu patří a mají zde opodstatnění. Jen mi připadá, že by z nich mělo být daleko víc patrné hledání a postupné poznávání, které vyčnívá z celého ostatního filmu. I když je možné, že v rychlé funkčnosti sexu viděl Kechiche kontrast ke křehkosti všeho ostatního, v realistickém klíči filmu by asi víc „zaučování“ v této oblasti působilo přirozeněji.
Drobné výhrady bych měl i k některým dialogům. Adele se sice přesune z plytkého světa svých rodičů a spolužáků na večírky umělecké smetánky Lille, ale ani tam se moc duchaplnosti divák nedočká. Když například doktorandka dějin umění s naprostou vážností prohlašuje, že „Klimt je takový ornamentální“, nejednomu se na mysl dere otázka, jestli jde o úmyslnou karikaturu nebo scenáristickou nešikovnost. A takhle podivných momentů je na téměř třech hodinách filmu v dialozích víc. Kechiche totiž celou dobu bruslí mezi různými klišé a i když mu právě stavba děje i délka filmu dávají možnost z nich vytvářet cosi pravdivého, v jednotlivých dílčích momentech do nich občas nešťastně zabředne. Je opravdu nutné, aby se ve střední třídě jedly s oblibou špagety, zatímco v umělecké rodině ústřice? Samozřejmě, kontrast mezi chutěmi Adele a Emmy má hlubší smysl a tam, kde se u Moodyssona obě hrdinky spontánně shodovaly na kakau, jde o disharmonii i prostor k edukativní lekci, ale zároveň je to tak trošku povrchní sociální srovnání.
Tyto drobné momenty navíc udeří do očí i proto, že je film natočen poměrně návodně. Tím mám na mysli vcelku klasické vedení diváka kamerou, střihem i samotnými dialogy, které diváka nenechávají na pochybách o tom, co přijde. Například ve scéně z baru zkušený divák rychle odhadne, že Adele zde hledá Emmu, ale i to, že Emma má o Adele zájem. Stejně tak když Adele poprvé mluví se svým kolegou v práci, už samotné záběrování a vedení herců naznačuje, že mezi nimi k něčemu dojde. Tím se ale příběh stává do jisté míry předvídatelným, což pak na ploše skoro tří hodin vede tu a tam ke ztrátě zájmu poučenějšího diváka. Jde přitom o výrazové prostředky (detaily, „náhodné“ zastavení kamery), které k vedení diváka používají často američtí filmaři, namátkou Clint Eastwood nebo Steven Spielberg. Právě Spielbergovi, předsedovi canneské poroty, jehož precizní režijní styl je na návodném vedení diváka postaven, tento rozměr Kechichova filmu musel imponovat.
Výše zmíněné výtky kazí celkový dojem z filmu. Jeho subtilnost spojená s jistou explicitností a takřka literárním rozmachem z něj ale i tak činí jednu z největších událostí loňské sezóny. Život Adéle je po Bílé stuze dalším ukazatelem, po jaké cestě se mohou současné artové filmy vydat. Od dramatu k románu.
Ocenění:
Golden Globes
2014 - Nejlepší zahraniční film (nominace)
BAFTA
2014 - Neanglicky mluvený film (nominace)
European Film Awards
2013 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší film) (nominace)
2013 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší režie) (nominace)
Cannes IFF
2013 - Abdellatif Kechiche (Zlatá palma) (nominace)
San Sebastián IFF
2013 - Abdellatif Kechiche (Cena FIPRESCI Film roku) (nominace)
New York Film Critics Circle
2013 - Nejlepší cizojazyčný film
2013 - Adele Exarchopoulos (Nejlepší herečka) (nominace)
Florida Film Critics Circle Awards
2013 - Nejlepší zahraniční film
Los Angeles Film Critics Association
2013 - Adele Exarchopoulos (Nejlepší herečka)
2013 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší cizojazyčný film)
César Awards
2014 - Adele Exarchopoulos (Nejslibnější herečka)
2014 - Nejlepší film (nominace)
2014 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší režie) (nominace)
2014 - Léa Seydoux (Nejlepší herečka) (nominace)
2014 - Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix (Nejlepší adaptovaný scénář) (nominace)
2014 - Nejlepší zvuk (nominace)
2014 - Sofian El Fani (Nejlepší kamera) (nominace)
2014 - Nejlepší střih (nominace)
Guldbaggen
2013 - Abdellatif Kechiche (Zahraniční film)
Polskie Nagrody Filmowe: Orły
2014 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší evropský film) (nominace)
DABING
V českém znění: -
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 28.11.2013 Film Europe
Premiéra USA: 30.8.2013 (Telluride Film Festival)
Premiéra Francie: 9.10.2013 Wild Bunch Distribution
Premiéra Španělsko: 25.10.2013 Vértigo Films Esp.
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD:
Poprvé na DVD: 13.4.2016 Film Europe
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 254 275
Tržby celkem - $ 19 500 000
Návštěvnost v ČR 2 722
Náklady (Rozpočet) - $ 4 000 000
„Do života dvou mladých žen vtrhne láska. Nečekaně a vášnivě…”“
OBSAH
Film se silným tématem o milostném vztahu mezi dvěma mladými ženami natočil tunisko-francouzský režisér Abdellatif Kechiche a hlavní role ztvárnily mladé herečky Adele Exarchopoulosová a Léa Seydouxová.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Od prvního důvěrnějšího dialogu fyzicky intenzivní podívaná, kde jsou tři hodiny v kůži Adele dokonce překvapivě málo. Nebo by alespoň byly, kdyby scénář chvílemi nehrál lehce repetitivní melodii. Ony diskutované a otevřené milostné scény by totiž prostříhat opravdu zasloužily. Ne snad že by ta první, osvobozující, neměla ve filmu svoje místo, ale další už nepřekvapí a v jednom případě dokonce zdržují. Je to škoda o to větší, čím uvěřitelnější a ze života odkoukané jsou situace, kdy má člověk úsměv od ucha k uchu za všech okolností, protože ať se děje cokoli, je mu prostě dobře. Na druhou stranu momenty, kdy máte společně s hlavní hrdinkou tíživý pocit v žaludku, protože nic v pořádku není, ze sebe nedostanu ještě dlouho. Abdellatif Kechiche je očividně zvláštní patron, ale za to, že mě nechal žít s Adele její život, mu musím bez váhání poděkovat. O to víc mrzí, že se v samém závěru zastaví a v klíčový okamžik působí až bezradně. A upřímnou, živoucí Adele si bezradnou pamatovat nechci. (novoten) 4*
Hodně kontaktní film. Život Adele komplexně zachycujíce několik vývojových fází života dívky, která se mění v ženu. Kechiche by mohl ukázat jenom příčinu, následek a důsledek. Více ho ale zajímá proces, průběh samotné proměny, a jeho trvání. Délka je jedním z mnoha nástrojů, které režisér využívá ke zrušení bariéry mezi titulní hrdinkou a divákem. ___ Dobrých osmdesát procent dialogů (a tudíž i celého filmu) je řešeno detaily tváří. Tradičně vystavené dialogové scény nás neustále ubezpečují, že realita pokračuje mimo rám obrazu. Zde naopak vzniká dojem uzavřenosti do malého prostoru, víceméně vymezeného jenom těly herců. Ignorování okolního prostředí zesiluje sepětí s postavami, jejichž intimní zónou je limitováno, co uvidíme a uslyšíme. Oddálení kamery od figury na konci dialogu pak působí jako osvobozující vykročení z vnitřního vesmíru mezilidských vztahů do okolního světa. Svou roli také sehrává, zda je komunikace postav, jedno zda verbální či nonverbální (mezi kterou bychom mohli zařadit také sex), zprostředkována technikou záběru/protizáběru, anebo švenkováním kamery. Jakkoli náhodně působí, je forma neustále pod kontrolou režiséra, plně podřízena procesu tělesného a duševního sbližování a oddalování postav. ___ Ve více významech dochází k překročení hranice během erotických scén (láska a sex, skutečnost a předstírání), ze kterých každá má své opodstatnění (například ostrý kontrast momentu extrémní intimity s následující scénou rodinné oslavy narozenin, která vyžaduje mnohem více přetvářky). Explicitnost erotických scén vyvolává oprávněná podezření z voyerismu tyranského režiséra (kterého obě herečky označily za génia, s nímž však již vícekrát nechtějí spolupracovat), jejich nadstandardní délka je ale zároveň nejkrajnějším vyjádřením neochoty filmu při komunikaci s divákem cokoli předstírat. Ne náhodou Život Adele limity upřímnosti reprezentace (ať ve filmu nebo v jiných uměních) řeší také v dialozích, jež nikdy neupadnou do kavárenského blábolení, kterým by tvůrce pouze dokazoval svou intelektuální potenci. Odkazy, z těch filmových například Pabstova Pandořina skřínka, smysluplně doplňují hlavní motivy vyprávění a současně nám pomáhají pochopit postavy mimo vztahový rámec. ___ Neznám mnoho filmů, které by dokázaly jít takhle hluboko a s takovou fyzickou naléhavostí pod kůži hlavní postavy. Sousloví „být v cizí kůži“ bylo v mém případě naplněno s nebývalou intenzitou. Rád jsem po třech hodinách opět začal žít vlastní život, ale mé pouto s Adele se závěrečnými titulky rozhodně nezaniklo. 85% (Matty) 4*
Upřímně říkám, že jsem se projekce bál. Děsil jsem se svého subjektivního diváckého zážitku z tříhodinového francouzského lesbického artu, přesvědčen, že mu nepomůže ani fakt, že se pravděpodobně jedná o velmi dobrý tříhodinový francouzský lesbický art. Ale obavy byly zbytečné, protože mě film na začátku vtáhl a až do konce nepustil. Úžasné herecké výkony, naprosto cílevědomá režie, intenzivní prožitek. Nekrátil bych to ani o minutu, protože každá zobrazená scéna má v životě Adele své místo. (J*A*S*M) 5*
VELKÁ RECENZE
Když v roce 2009 získal Zlatou palmu v Cannes černobílý film Michaela Hanekeho Bílá stuha, mluvilo se o tom, že tento portrét mikrosvěta jedné německé vsi před první světovou válkou, funguje na diváka jako četba rozsáhlejšího románu. Dojem literárních kvalit vzbuzoval velký počet postav, nejednoznačnost vyprávění i precizní popis světa, jeho rituálů, obyvatel, prostředí a koneckonců i jazyk dialogů. Zajímavé je, že jistou „literárnost“ prokazuje i zatím poslední držitel Zlaté palmy, Život Adele Abdellatifa Kechicheho, a to nejen proto, že jeho originální název nese za pomlčkou dovětek „kapitola 1 a 2“.
Samozřejmě, že ony kapitoly odkazují k původnímu komiksu, nebo ještě lépe – ke grafické novele Julie Maroh Modrá je nejteplejší barva. Zároveň ale Život Adele vykazuje znaky shodné s vývojovým románem. I jeho hrdinové vycházejí z dětství a často docházejí až k prvnímu stupni zralosti. Pro mladou Adele je na takové cestě průvodcem o něco starší umělkyně Emma. Dívka s modrými vlasy je však nejen průvodcem, ale i hlavní hybnou silou, či chcete-li jakýmsi chemickým katalyzátorem. A podstatným prvkem děje je tu láska, nebo spíše zamilovanost a erotická přitažlivost mezi dvěma ženami.
S románem má Kechiche společný i čas, který si na takové vyprávění nechává. Zatímco konvenční filmy se drží pečlivě budování aristotelského dramatu a jejich autoři pečlivě vybírají dramaticky nosné anebo efektní situace, v Životě Adele je čas i na scény, které takový potenciál nemají. Pro Kechicheho je daleko podstatnější právě to, co vypovídá o přemýšlení a vývoji titulní Adéle, co poslouží k jejímu detailnímu popisu a k vytvoření jejího celistvého portrétu. I proto není úplně snadné vstoupit od začátku do filmu a teprve čím déle divák film sleduje, tím více je schopen nořit se do světa jeho postav.
Tomu, že chce Kechiche popisovat spíše lidský vývoj jedné konkrétní dívky, je pak ve filmu podřízené vše. Prostředí je sice určitým způsobem typické (příběh se odehrává v Lille, městě na severu Francie u hranic s Belgií), ale zároveň zůstává jen jakýmsi zalmženým pozadím. Škola je vykreslená několika scénami z hodin, během kterých se ve třídě diskutuje o lásce (a literatuře) nebo scénami střetů s netolerantními spolužáky na dvoře. Náznakem souvisí i s dvojicí Adeliných milostných zklamání. Je zajímavé, že prostředí, postavy rodičů a vlastně i postavy spolužáků zůstávají na tak velké ploše poměrně rozostřené. Tak moc se režisér zaměřuje na svoji hrdinku a její osudový vztah. To pochopitelně klade velké nároky na herecké výkony obou hlavních představitelek a možná i právě proto je porota v Cannes poměrně netypicky ocenila společně s celým filmem.
Když Život Adele srovnáme s žánrově podobným filmem Švéda Lukase Moodyssona Fucking ?mal (v české distribuci jako Láska je láska) z roku 1998, zjistíme, že ho ale moc nezajímá ani motivace lesbického vztahu, ani jeho problémy ve společnosti. Film dokonce neobsahuje ani žádnou zásadní scénu coming outu. A i když Moodysson ve své přesnosti načrtl velmi přesvědčivý obraz zrodu vztahu mezi dvěma dívkami na netolerantním švédském venkově, i jeho film byl vzdálen klasickým queer filmům.
Jistě, Adele je ve škole odsuzovaná, před rodiči svůj vztah s dívkou kamufluje doučováním filozofie, ale to jsou spíše náznaky, než nějaký tlak vystavěný dramatickým obloukem. Skoro se až nabízí otázka, proč vlastně Kechiche tak lpí na lesbickém vztahu. Pro vyobrazení proměny jedné mladé dívky, kterou změnil vztah se starší vrstevnicí, až po to, že se tato osudová láska postupně začala vyčerpávat, by byla Emma v příběhu klidně zaměnitelná za jakéhokoli muže, se kterým by mělo okolí problém (a k tomu by možná nakonec mohly stačit i ony modré vlasy). Osobně se ale domnívám, že lesbický vztah tu není použit samoúčelně. Díky tomu, že je Emma žena, tu odpadá diskuze o stereotypních genderových rolích, která by v případě staršího a dominantnějšího partnera nutně musela nastat. A navíc objevováním své duše i svého těla objevuje Adele i sebe samu.
S tím souvisí i hodně diskutované otevřené erotické scény. V době, kdy se Lars von Trier v kampani na svoji Nymfomanku tváří bezmála jako vynálezce porna, by přece samy o sobě nemusely být až tak šokující. Jejich důsledné zkrášlení světlem, kamerou i líčením jde na jedné straně proti tomu, jak dnes erotická videa vypadají, na druhé straně ale jako by jejich délka a paleta zobrazení poloh v jedné scéně z nich přímo vyplývala. Je naprosto jasné, že k tělesné interakci mezi oběma postavami nedochází „jen jako“, ale Kechiche se důsledně vyhýbá detailům. Zmíněné scény tak zároveň působí i nepůsobí pornograficky. Na rozdíl od jiných si ale myslím, že tyto scény do takto pojatého vývojového filmu patří a mají zde opodstatnění. Jen mi připadá, že by z nich mělo být daleko víc patrné hledání a postupné poznávání, které vyčnívá z celého ostatního filmu. I když je možné, že v rychlé funkčnosti sexu viděl Kechiche kontrast ke křehkosti všeho ostatního, v realistickém klíči filmu by asi víc „zaučování“ v této oblasti působilo přirozeněji.
Drobné výhrady bych měl i k některým dialogům. Adele se sice přesune z plytkého světa svých rodičů a spolužáků na večírky umělecké smetánky Lille, ale ani tam se moc duchaplnosti divák nedočká. Když například doktorandka dějin umění s naprostou vážností prohlašuje, že „Klimt je takový ornamentální“, nejednomu se na mysl dere otázka, jestli jde o úmyslnou karikaturu nebo scenáristickou nešikovnost. A takhle podivných momentů je na téměř třech hodinách filmu v dialozích víc. Kechiche totiž celou dobu bruslí mezi různými klišé a i když mu právě stavba děje i délka filmu dávají možnost z nich vytvářet cosi pravdivého, v jednotlivých dílčích momentech do nich občas nešťastně zabředne. Je opravdu nutné, aby se ve střední třídě jedly s oblibou špagety, zatímco v umělecké rodině ústřice? Samozřejmě, kontrast mezi chutěmi Adele a Emmy má hlubší smysl a tam, kde se u Moodyssona obě hrdinky spontánně shodovaly na kakau, jde o disharmonii i prostor k edukativní lekci, ale zároveň je to tak trošku povrchní sociální srovnání.
Tyto drobné momenty navíc udeří do očí i proto, že je film natočen poměrně návodně. Tím mám na mysli vcelku klasické vedení diváka kamerou, střihem i samotnými dialogy, které diváka nenechávají na pochybách o tom, co přijde. Například ve scéně z baru zkušený divák rychle odhadne, že Adele zde hledá Emmu, ale i to, že Emma má o Adele zájem. Stejně tak když Adele poprvé mluví se svým kolegou v práci, už samotné záběrování a vedení herců naznačuje, že mezi nimi k něčemu dojde. Tím se ale příběh stává do jisté míry předvídatelným, což pak na ploše skoro tří hodin vede tu a tam ke ztrátě zájmu poučenějšího diváka. Jde přitom o výrazové prostředky (detaily, „náhodné“ zastavení kamery), které k vedení diváka používají často američtí filmaři, namátkou Clint Eastwood nebo Steven Spielberg. Právě Spielbergovi, předsedovi canneské poroty, jehož precizní režijní styl je na návodném vedení diváka postaven, tento rozměr Kechichova filmu musel imponovat.
Výše zmíněné výtky kazí celkový dojem z filmu. Jeho subtilnost spojená s jistou explicitností a takřka literárním rozmachem z něj ale i tak činí jednu z největších událostí loňské sezóny. Život Adéle je po Bílé stuze dalším ukazatelem, po jaké cestě se mohou současné artové filmy vydat. Od dramatu k románu.
Ocenění:
Golden Globes
2014 - Nejlepší zahraniční film (nominace)
BAFTA
2014 - Neanglicky mluvený film (nominace)
European Film Awards
2013 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší film) (nominace)
2013 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší režie) (nominace)
Cannes IFF
2013 - Abdellatif Kechiche (Zlatá palma) (nominace)
San Sebastián IFF
2013 - Abdellatif Kechiche (Cena FIPRESCI Film roku) (nominace)
New York Film Critics Circle
2013 - Nejlepší cizojazyčný film
2013 - Adele Exarchopoulos (Nejlepší herečka) (nominace)
Florida Film Critics Circle Awards
2013 - Nejlepší zahraniční film
Los Angeles Film Critics Association
2013 - Adele Exarchopoulos (Nejlepší herečka)
2013 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší cizojazyčný film)
César Awards
2014 - Adele Exarchopoulos (Nejslibnější herečka)
2014 - Nejlepší film (nominace)
2014 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší režie) (nominace)
2014 - Léa Seydoux (Nejlepší herečka) (nominace)
2014 - Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix (Nejlepší adaptovaný scénář) (nominace)
2014 - Nejlepší zvuk (nominace)
2014 - Sofian El Fani (Nejlepší kamera) (nominace)
2014 - Nejlepší střih (nominace)
Guldbaggen
2013 - Abdellatif Kechiche (Zahraniční film)
Polskie Nagrody Filmowe: Orły
2014 - Abdellatif Kechiche (Nejlepší evropský film) (nominace)
DABING
V českém znění: -
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 28.11.2013 Film Europe
Premiéra USA: 30.8.2013 (Telluride Film Festival)
Premiéra Francie: 9.10.2013 Wild Bunch Distribution
Premiéra Španělsko: 25.10.2013 Vértigo Films Esp.
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD:
Poprvé na DVD: 13.4.2016 Film Europe
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 254 275
Tržby celkem - $ 19 500 000
Návštěvnost v ČR 2 722
Náklady (Rozpočet) - $ 4 000 000
Tvůrci a herci
Abdellatif Kechiche (Režie), Brahim Chioua (Produkce), Abdellatif Kechich (Produkce), Vincent Maraval (Produkce), Jean-Paul Hurier (Hudba), Elise Luguern (Hudba), Sofian El Fani (Kamera), Sophie Brunet (Střih), Ghalia Lacroix (Střih), Albertine Lastera (Střih), Jean-Marie Lengelle (Střih), Camille Toubkis (Střih), Sophie Blanvillain (Casting), Bahijja El Amrani (Casting), - (Scénografie), Paloma Garcia Martens (Kostýmy), Fabien Pochet (Zvuk), Masky), Abdellatif Kechiche (Scénář), Ghalia Lacroix (Scénář), Julie Maroh (komiks) (Předloha), Adele Exarchopoulos (Herec), Léa Seydoux (Herec), Salim Kechiouche (Herec), Jeremie Laheurte (Herec), Catherine Salée (Herec), Aurélien Recoing (Herec), Alma Jodorowsky (Herec), Sandor Funtek (Herec), Alain Duclos (Herec), Baya Rehaz (Herec), Camille Rutherford (Herec), Anne Loiret (Herec), Alika Del Sol (Herec)
2013/179/Francie, Tunisko, Belgie, Španělsko/Drama, Romantický
- Slavný román v dopisech, o kterém se ve filmu mluví, jsou Nebezpečné známosti (Les Liaisons dangereuses) Choderlose de Laclose z roku 1782.
- Vztahy mezi režisérem o oběma herečkami byly po natáčení na bodu mrazu. Kechiche dokonce napsal několikastránkový otevřený dopis, kde se brání nařknutí z psychického teroru. Obě herečky se vyjádřily, že natáčení filmu bylo příšerné.
- Léa Seydoux (Emma) mala vlasy ostrihané od holiča v 18. parížskom obvode a namodro si ich zafarbila sama mesiac pred natáčaním. Počas samotného nakrúcania si musela pre kontinuitu záberov farbiť vlasy znovu a znovu. Polovicu tejto práce obstaral samotný režisér Abdellatif Kechiche, ktorý jej farbil vlasy osobne. Herci nemali k dispozícii žiadneho kaderníka ani vizážistu. Po celý film boli účesy absolútne reálne a prirodzené a po väčšinu filmu aj mejkap. V niektorých scénach boli herečky síce nalíčené, ale iba tak, ako sa samé maľujú doma.
- V scénach s orálnym sexom mali Adele Exarchopoulos (Adele) a Léa Seydoux (Emma) na tele umelú vagínu.
- Obe hlavné herečky si prečítali scenár iba jediný raz. Režisér Abdellatif Kechiche trval na tom, aby na konkrétne vety zabudli a čo najviac improvizovali - aby boli scény nenútené a čo najviac prirodzené.
- Meno hlavnej hrdinky malo pôvodne znieť Clementine.
- Původně se mělo natáčet jen 2 měsíce, ale nakonec natáčení zabralo téměř 5 a půl měsíce, přičemž nejdelší sexuální scénu filmovali deset dní.
- Nad postelí Adele (Adele Exarchopoulos) visí plakát s motivem alba Buena Vista Social Club.
- Film, který je promítán v pozadí na plátně během párty u Emmy (Léa Seydoux), je Deník ztracené (1929).
- Abdellatif Kechiche je znám svou precizností a perfekcionismem, a tak se některé scény točily až stokrát.
- Natočeno bylo více než 800 hodin záznamu.
- Film dostal 20. augusta 2013 hodnotenie NC-17, teda je nevhodný pre ľudí do 17 rokov pre explicitný sexuálny obsah. Zároveň bolo potvrdené, že bude vydaný bez akýchkoľvek zostrihávaní.
- Jedná sa o prvý film podľa komiksu, ktorý vyhral Zlatú palmu, a vôbec prvý raz bolo toto ocenenie udelené dvom herečkám súčasne.
- Premiéra sa konala na filmovom festivale v Cannes, kde snímka šokovala publikum svojimi sexuálnymi scénami. Mnoho členov publika poznamenalo, že film by šokoval celý svet a určite musí byť upravený, aby bol v mnohých krajinách prípustný.
- V původním comicsu se několik věcí stalo jinak, například Clementine (filmová Adele) se rozejde se svým přítelem dříve, než mají sex a proto je její poprvé až s Emmou. Emma v prvních měsících stále chodí se Sabinou a Clem je jen její bokovka. Odlišný je také dopad vztahu Clem a Emmy na rodinu Clem. Celý příběh je vyprávěn retrospektivně po smrti Clementine z jejích deníků, které odkázala Emmě...
Odkazy
-