Muž na laně / The Walk (2015/123/USA/Drama, Životopisný, Dobrodružný, Thriller) 74%

JEDNOU VĚTOU
„Udělejte první krok."

OBSAH
Dvanáct lidí se prošlo po povrchu Měsíce, ale jen jediný člověk přešel nezměrnou prázdnotou mezi věžemi Světového obchodního centra, a v jeho stopách se již nikdy nikdo nebude mít možnost vydat. Petit pod vedením svého mentora Papa Rudyho (Ben Kingsley) je se svými společníky a za asistence netradiční skupiny dobrovolníků z celého světa nucen překonávat nepopsatelné problémy a vypořádat se se zradami, neshodami i bezpočtem rizik, která uskutečnění celé akce ohrožují, mají-li mít šanci realizaci svého bláznivého plánu správně zorganizovat a následně také provést.(Falcon)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Atmosférou jsem si přišel jak ve filmu Hugo a jeho velký objev od neméně uznávaného režiséra Martina Scorseseho. Vlastně mi celej ten film při jeho sledování bylo nesmírně hezky a to i přesto, že jsem věděl, že to není úplně špice par excellence. Na druhou stranu si myslím, že z toho příběhu Robert Zemeckis vymáčknul absolutní maximum. V podstatě všichni víme, jak to dopadne, ale stejně tak jsem se nemohl zbavit napětí, které ve mně ke konci parádně houstlo. Do toho naprosto perfektní Joseph Gordon-Levitt, který evidentně nadrtil jak francouzský pařížský slang, tak chůzi po provaze, aby nás všechny udivil maximálním hereckým výkonem. To ale stále neměl ani zdaleka na Bena Kingsleye, který zde, evidentně dle narážky samotného Phillipa, zahrál českého emigranta Rudolfa a charisma by mohl rozdávat pro zbytek hereckého osazenstva. O to víc mě mrzí, že tu měl tak strašně málo scén, kde by se mohl trošku víc předvést. Co naplat, film byl přeci jen o trošku jiné postavě historie provazolezectví a ta si nemohla vysloužit lepší film než je právě tento. A jsem docela i rád, že Joseph nešetřil pro Phillipa Petita arogancí. Normální člověk by tohle asi nikdy nedokázal... (Malarkey) 4*

Zemeckis to s tou elegancí na laně paradoxně přehání. Petitův psí kus inscenuje nezakrytě jako divadlo / mýtus - osobnost protagonisty je odrazovým můstek k výstřední výpravě do místa, kde neexistuje smrt, jen "nádhera" a všemu vládne avantgardní póza umělce jako akrobata, člověka, který se neděsí propasti, protože smrt je pouze a jen v tom nevyzvat hlubinu na souboj. Je to prosté a naivní, ale na obranu filmu budiž řečeno, že se to ani jinak netváří. Regres do Petitova dětství je až burtonovsky poetický (a bohužel i dost přepjatý), samotné provedení velkolepého "coupu" je zase stylizované jako rozverný a napínavý heist. Momenty na laně jsou vedle Gravitace dost možná to nejvýraznější, co jste v IMAXu zažili. Bohužel to kolem je s odstupem ploché, velmi květnaté, ale emocionálně zcela jalové. Jediný vjem, který v tomhle filmu existuje reálně, je závratná hloubka pod nohama. Všechno ostatní je jen epicky vypravená mělkost, proudy lehce pronášených slov exhibujícího principála (Roberta i Josepha), jejich legrační bujný "aksánt", které dramatu bohužel příliš nepřejí. ***1/2. P.S. těším se na rozbory neoformalistického křídla, ten film si o něj hodně říká. (Marigold) 3*

Příběh tak krásně americký, navíc tak symbolicky ukotvený na existenci newyorských Dvojčat, že pro domácí publikum musí nutně splňovat i terapeutickou funkci. Pro nás v Evropě zase zbude to, že Zemeckis jak už tradičně staví svůj příběh jako oslavu velkoleposti humanity, nádhery lidství. Pro Člověka není žádný cíl dost velký, Člověk dokáže cokoliv. A pro nás Čechy je tu Papá Rudy a jeho nečesky znějící čeština... :-) PS: Petit byl šílenec, neuvěřitelný akrobat, hrdina, ale nejkrásnější na tomhle příběhu je stejně ten rozsudek newyorského soudce, který Petita odsoudil k tomu, že musí za trest v Central Parku chodit na laně v rámci dobročinného dětského představení... (Radek99) 4*

VELKÁ RECENZE
Určitě si ještě pamatujete na dekádu, kdy nám víceméně sebrali Roberta Zemeckise. Režisér Forresta Gumpa a Návratů do budoucnosti se po roce 2000 snažil o animovanou 3D revoluci, jen aby nakonec přišel James Cameron a odpálil ji jediným modrým filmem. Pro Zemeckise to byl signál, že je čas se na to konečně vykašlat. A filmový klasik jej kupodivu poslech a natočil výborný Let s Denzelem Washingtonem.
Pamatujete si na úvodní leteckou eskapádu, která byla možná nejnapínavější scénou roku 2012? S letošním Mužem na laně je to podobné, jen v obráceném gardu. Zatímco Let byl celkem drsným dramatem, které po silném startu maličko vyprchávalo, film o francouzském provazochodci, jenž si v roce 1974 napnul lano mezi věžemi Světového obchodního centra, funguje přesně obráceně.
Co přesně to znamená? Že vás čeká pozvolna gradující komedie (něco jako Dannyho partáci po francouzsku), u níž se filmařské zázraky dějí až ve finální, obdivuhodně přesvědčivé půlhodince. Muž na laně je do té doby jaksepatří pohodová oddechovka s drzým hrdinou, který si chce splnit velký sen. Čím víc se ale blíží k jeho dosažení, tím obratněji Zemeckis utahuje diváckou smyčku. A vy se vyloženě třesete na to (nebo z toho), co se bude dít dál.
Pokud příběh Philippa Petita znáte, samozřejmě budete napjatí o něco méně. I takoví návštěvníci ale dostanou svižnou a cílevědomovou podívanou, která adekvátně baví a směřuje k nezapomenutelnému finiši. Možná to chtělo propracovanější vedlejší postavy a pár lidem asi nesedne krapet nafrněný hlavní hrdina. Joseph Gordon-Levitt ale ústředního snílka hraje znamenitě (na francouzský přízvuk si zvyknete překvapivě rychle), a pokud se naladíte na jeho přímočarou cílevědomost, není problém mu fandit do poslední minuty.
Zemeckis toho ale kupodivu nabízí daleko víc. Je docela možné, že jste nedávno vyrazili na Everest, který nám představil odvrácenou stranu sahání po hvězdách. Nebo jste viděli Marťana, v němž se oslavuje hlavně nezdolný lidský intelekt. Muž na laně pak do téhle tematické trilogie přináší trochu bláznivou odvahu a především umělecké tužby, jejich plnění může být pro člověka stejně důležité jako cokoliv jiného. Zemeckisova novinka tak možná vypadá jako film o chlápkovi, co chtěl akorát hrozně vysoko machrovat před celým New Yorkem. V jádru ale jde o univerzální příběh o tom, že když toužíte předvést něco unikátního, neměli byste se nechat jen tak zastavit.
Poslední zajímavý prvek Muže na laně pak samozřejmě souvisí s Dvojčaty. Zemeckis je tu digitálně oživil na jedničku s hvězdičkou, a navíc si brzy uvědomíte, že je s nimi Petitova výprava neodlučitelně spjatá. Jeden francouzský blázen tak paradoxně ovlivnil myšlení celé Ameriky. A protože jsme o slavné věže v roce 2001 přišli, rezonuje tenhle příběh o to víc.
Ano, Muž na laně z trailerů působí jako obyčejný film o neobyčejném akrobatickém kousku. Zemeckis ale tuhle zátletku rozvedl do netušených končin, čímž vás donutí nostalgicky vzpomínat na jeho největší pecky. I ty se zdály být dost jednoduché, jen aby nakonec servírovaly velice komplexní zážitky. A ačkoliv jsou Forrest Gump nebo Návrat do budoucnosti přeci jen o level jinde, Muž na laně skvěle evokuje jejich čistokrevné filmařské nadšení. Takhle prostě točí jen Zemeckis. Takže... vítej zpátky, Roberte!

O FILMU
Neuvěřitelný, ale přesto skutečný příběh, to je charakteristikou nového filmu Roberta Zemeckise Muž na laně, který je určený divákům všech generací od 8 do 80 let. Jakožto vyznání lásky Světovému obchodnímu centru je tento snímek pozoruhodným vizuálním 3D a IMAX zážitkem, jaký diváci dosud nepoznali.
7. srpna 1974 - den předtím, než Richard Nixon oznámil své odstoupení z úřadu prezidenta Spojených států - překvapil Philippe Petit, francouzský eskamotér, město New York svým provazochodeckým výkonem, při kterém přešel po laně mezi věžemi již téměř dokončeného a částečně funkčního Světového obchodního centra. Kolemjdoucí, jindy bezvýhradně zaneprázdněni, se zastavili a pozvedli oči k obloze. Spatřili nepředstavitelné: muže, tančícího vysoko v oblacích, zdánlivě bez jakékoliv opory.
Nyní, o čtyřicet let později, se Zemeckis, jeden z hlavních technologických hybatelů filmového světa, rozhodl divákům tuto událost předvést Petitovýma očima. Muž na laně, velkolepý výpravný snímek, dává filmovým divákům možnost ocitnout se tam, kde se kdy ocitl jen jediný člověk - 110 pater vysoko ve vzduchu, na laně mezi dvěma věžemi Světového obchodního centra.
„Když jsem tenhle příběh slyšel poprvé, napadly mě okamžitě dvě věci: jednak že se jedná o film, který by rozhodně za každých okolností měl někdy být natočen, a jednak že by rozhodně měl být zpracován ve 3D,“ vysvětluje Zemeckis. „Když sledujete provazochodce, vždycky ho vidíte zespoda ze země a vzhlížíte k němu směrem vzhůru. Nikdy nepoznáte, jaké to je, ocitnout se nahoře na laně. Náš film sleduje Petitovy osudy, ale ocitnete se s ním i přímo na laně, budete s ním po něm kráčet, a díky prezentaci ve 3D se bude jednat o velice působivý a emocionální zážitek.“
Působivý a emocionální - a také vzrušující, s příběhem plným situací, kdy se selhání či katastrofě podařilo uniknout jen o vlásek, zatímco se Petit se svým svérázným týmem pokoušel dosáhnout nemožného. „Líbí se mi představa muže - artisty - který zorganizuje tuhle obrovskou improvizovanou akci,“ říká Zemeckis. „Jejich počínání je nelegální a nebezpečné, ale nikomu neubližuje. Zdá se to jako něco z docela jiné doby - takové věci se už dneska nedějí. Je to skoro jako nějaká báje.“
„Ohromila mě vášeň, s jakou Philippe toužil svůj sen realizovat, a jeho naplnění. Z mého pohledu se to svým způsobem podobá touze producenta natočit nějaký film,“ míní producent Steve Starkey. „Ale pod tím vším se ukrývá vzrušující dobrodružný příběh - napínavé osudy těch, kteří se Philippovu vizi pokoušejí realizovat. Jeho finále mně i řadě dalších vhání slzy do očí - což je velice podobná reakce, jakou jsem zažil, když jsem četl Forresta Gumpa.“
„Phillipe se na Dvojčata podíval, doslova mezi nimi nakreslil tužkou čáru a prohlásil, že mezi nimi musí natáhnout lano a musí po něm přejít. Z jeho pohledu byly ty věže postaveny proto, aby mu umožnily realizovat jeho sen,“ říká Zemeckis. „Na Philippovi je fascinující - a je to přesně ten důvod, proč se domnívám, že se jedná o velice univerzální příběh - že právě tohle se děje všem umělcům. Pokud se umělce zeptáte, proč namaloval tenhle obraz, proč složil tuhle skladbu, proč natočil tenhle film, nikdy se nedočkáte odpovědi. Každý, kdo následuje nějaký téměř nesplnitelný sen, pochopí, co Philippe ve svém nitru cítil - že to musí dokázat, bez ohledu na to, jakou cenu zaplatí.“
Film nám nejenom ukazuje to, kým v minulosti byl a jaká byla jeho životní pouť, než se na laně mezi Dvojčaty ocitl (jeho dospívání, náhradní otec a podobně), ale poprvé nám také nabízí působivé záběry samotného přechodu po laně - nejen očima přihlížejících, ale také přímo Petitovýma. „Jediným existujícím dokumentem celé akce je několik fotografií,“ vysvětluje Joseph Gordon-Levitt, který Petita v Zemeckisově filmu ztvárnil. „Jsou to neuvěřitelné snímky, ale sledovat, jak se vše událo, je něco docela jiného. Z mého pohledu je natáčení filmu, ve kterém se dokážete vcítit do Philippa v okamžiku, kdy po tom laně kráčí, a ve kterém jste svědky všech jeho nadějí a obav a problémů, kterým byl nucen do té chvíle čelit, velice ojedinělé. Mít možnost to spatřit ve filmu a prožít to společně s ním, vidět to, co viděl on, je prostě naprosto odlišný zážitek.“
Podobně jako v případě Forresta Gumpa, kdy diváka celým filmem prováděl poněkud neobvyklý hlas hlavního hrdiny, i v tomto snímku nechal Zemeckis Petita samotného komentovat klíčové události filmu, aby divákovi poskytl další informace a myšlenky - zejména ty během samotné chůze po laně. Mírně surrealistické uplatnění Sochy svobody, která stejně jako Petit pochází z Francie, filmu dodává mýtických kvalit. „Jedná se o skutečný příběh do posledního detailu, ale současně v sobě má jistou pohádkovou atmosféru - jde o příběh ztracený v čase i prostoru - a já chtěl zkombinovat doslovné s obrazným.“
Není proto náhodou, že se vedoucí týmu vizuálních efektů Kevin Baillie na vzniku filmu podílel již od velmi raných fází příprav. „Strávil jsem s tímhle projektem už celkem šest nebo sedm let,“ říká. „Pracovali jsme s Robertem na Vánoční koledě, ale on měl úžasný nápad na film o jednom bláznivém francouzském provazochodci, který se snaží přejít po laně mezi Dvojčaty.“
Takový projekt byl pro specialistu na vizuální efekty dvojnásob lákavý, protože představoval obrovskou výzvu: bylo třeba vytvořit celý New York roku 1974, viděný pohledem z výšky stovek metrů mezi dvěma budovami, které už neexistují. „Musíme vytvořit naprosto vše, od recepce Světového obchodního centra až po New York roku 1974. Výtvarníci dokonce v jednom z obřích ateliérů vybudovali celou střechu jedné ze dvou věží. Šlo o nepředstavitelně obří dekorace, ale město kolem nich, mlha, vířící kolem věží, věže samotné, tyčící se nad městem, to vše bylo třeba vytvořit digitálně na základě fotodokumentace. Obě budovy už samozřejmě bohužel nestojí, ale musely působit naprosto a bezvýhradně realisticky a skutečně, protože jsou emocionálním jádrem celého filmu. Teprve nedávno technologie dospěly do fáze, kdy je něco takového vůbec uskutečnitelné, byť se stále jedná o velice náročný úkol. A uskutečnitelné to je pouze na plátnech kin. Je například zajímavé, že si lidé dokonce pamatovali obě věže v odlišných barvách - protože se jejich barva měnila v závislosti na úhlu, ze kterého na ně dopadalo sluneční světlo. Chtěli jsme ty budovy uctít a složit jim poklonu, nejen z důvodů toho, jaké vzpomínky se k nim váží, ale také proto, že Philippův výkon byl překrásný,“ říká Baillie.
V tomto ohledu snímek Muž na laně diváky přenáší do chvíle, kdy se přinejmenším názor na obě věže změnil. „Zpočátku se Dvojčata nikomu nelíbila. Během výstavby všichni v New Yorku říkali, že vypadají jako obří skříně na dokumenty. Poté, co mezi nimi Petit přešel po laně, si je všichni zamilovali. Měly svou osobnost. Když mezi nimi Philippe Petit kráčel, najednou se staly čímsi poetickým a zcela je to proměnilo.“
„Obě věže ve filmu zcela jednoznačně fungují jako další z postav,“ dodává Zemeckis. „Jedná se o úžasný lidský okamžik. To je něco, co bychom si měli zapamatovat.“ V průběhu své legendární kariéry Zemeckis natočil filmy, které velice úspěšně uplatňovaly nejmodernějších technologií v zájmu zprostředkování příběhu. Z pohledu Zemeckise jde vždy pouze o druhé zmíněné: technologie je pro něj pouhým nástrojem, jako kterýkoliv jiný, který filmoví tvůrci mají k dispozici. „Tajemství jakéhokoliv kouzla tkví v různorodosti,“ říká. „Každý slavný kouzelník používá k vytvoření svých iluzí více než jen jednu techniku. Filmaři mají za úkol totéž, měli by používat všechny dostupné prostředky, které se jim nabízejí, a různě je kombinovat, aby diváci nedokázali jejich trik prokouknout.“
Film by samozřejmě nebylo možné natočit bez spolupráce skutečného Philippa Petita, který prohlašuje, že se jedná o velice přesné zobrazení jeho skutečných osudů. „Viděl jsem celou řadu mistrovských filmů Roberta Zemeckise, a tenhle samozřejmě vnímám zcela odlišně, protože se zaobírá částí mého života,“ říká Petit. „Musím se přiznat, že jsem byl napětím bez sebe - nejen během chůze po laně, ale v průběhu celého filmu. Když jsem tenhle film viděl ve 3D v IMAXu, ocitl jsem se znovu v onom srpnovém dni roku 1974. Je to můj příběh, znám ho velice dobře, a vím, jak skončí - a přesto jsem si uvědomil, že jeho hrdinům fandím a doufám, že se jim jejich kousek podaří realizovat! A pokud se i já sám díky existenci úžasného filmu mohu přenést do nejdůležitějšího dne mého života, představte si, jak asi zapůsobí na miliony diváků, kteří ho uvidí. Poprvé v dějinách filmu se skutečně ocitnou nahoře na laně se mnou. Je to nádherný film a to, co jsem viděl, mě naprosto okouzlilo.“
Petit říká, že důvodem, proč jeho příběh není pouze o provazochodectví a stává se univerzálním a inspirativním příběhem, je to, že se jedná o příběh umělce, který se vášnivě snaží realizovat své životní dílo. „Jde tu o rozdíl mezi někým, kdo by popadl tyč a riskoval život, aby přešel na druhou stranu, a někým jako jsem já, kdo na druhou stranu lana kráčí se svým životem v náručí,“ míní. „To první může být ohromující, to druhé je inspirující. Lidé mi následně říkali, že mají díky mému výkonu pocit, že pokud si půjdou za svým snem, dokáží přenášet hory. Klidně můžete vzít slovo 'provazochodec' a nahradit ho libovolnou jinou profesí. Jde tu o touhu po dokonalosti, o pozornost k detailům, o respekt k nástrojům, a o to, abyste si představili na mém místě sebe, ať už se věnujete čemukoliv.“
Hlavní role Philippe Petita se ujal Joseph Gordon-Levitt. Jedná se o roli, kterou by jen málokterý herec dokázal ztvárnit tak památným způsobem. „Šlo o jednu z těch rolí, které mi připadaly velice specificky zaměřené na moje touhy a dovednosti,“ míní herec.
„Když jsem Joea poprvé potkal, získal jsem pocit, že naprosto chápe, co se odehrává v srdci i duši téhle postavy,“ říká Zemeckis. „Pokud se podíváte na Joeovy filmy, pochopíte, že je to velký showman.“
Ve snímku Muž na laně skutečně Gordon-Levitt mohl naplno uplatnit své fyzické dovednosti, které už demonstroval mnohokrát, ať už se jednalo o památné taneční a pěvecké vystoupení s několika přemety během moderování pořadu Saturday Night Live, či o týdny, strávené v sedle kola v rámci hlavní role úspěšného thrilleru Expresní zásilka, stejně jako své bavičské schopnosti, které předvedl v rámci svého televizního seriálu HitRECord on TV, ale také svůj zájem o role v thrillerech, jakými byly například snímky Počátek, Looper či Temný rytíř povstal.
Gordon-Levitt se dokonce nezalekl ani výzvy, kterou představovalo provazochodectví. „Jednalo se o velice náročný úkol, ale já mám náročné výzvy rád,“ říká. „Baví mě tělesné věci - rád do svého výkonu zapojuji fyzické prvky. Detaily jsou ve filmech samozřejmě důležité, ale součástí toho, čím je herectví zábavné, je také to, co jste divákům schopni sdělit celým svým tělem.“
„Co je to provazochodectví,“ ptá se Robert Zemeckis. „Mohli byste říct, že se jedná o kaskadérský kousek, protože je riskantní. Je nebezpečné - kráčíte po laně, které je zavěšené v případě věží Světového obchodního centra více než 400 metrů nad zemí - ale jde také o formu tance. Jde o gymnastický výkon. A jde i o balet. Je to celé spektrum fyzických aktivit, nejde tu pouze o kaskadérské číslo - je to zcela samostatná umělecká forma. V tomhle ohledu je opravdu velice zajímavé. Z filmového pohledu se jedná o kaskadérský kousek, ale ve skutečnosti má nejspíše nejblíže k baletu.“
Takže se tedy Gordon-Levitt naučil chodit po provaze. Nemohl si přát lepšího učitele: byl jím Philippe Petit sám. „Strávil jsem osm dní jako Philippův žák,“ říká. „Byl velice štědrý a věnoval mi poměrně hodně času. Učil mě, jak chodit po provaze, ale to, co mě učil doopravdy, tuhle dovednost daleko přesahovalo. Pro Philippa je chůze po provaze metaforou jeho celého života a jeho tvůrčích počinů.“
Gordon-Levitt prohlašuje, že se s ním Petit podělil také o rady a zkušenosti s chůzí po provaze. „Než jsem se s ním setkal, četl jsem jeho knihy a viděl s ním rozhovory, a zaslechl jsem ho zmínit, že 'nikdy nepadá', a přiznávám, že jsem si to nejprve vyložil poněkud mylně. Říkal jsem si, že je to od něj poměrně arogantní výrok, že by se mu přece mohlo stát, že spadne. Ale pak, když jsme spolu trénovali, mi vysvětlil, jak to myslel. Říká, že nepadá, ale skočí dolů, protože se jedná o vědomé rozhodnutí. V žádném případě se nesmíte pokoušet udržet rovnováhu do té míry, že ztratíte kontrolu. Pokud máte nějaký problém, učiníte vědomé rozhodnutí, dokud není pozdě, a vypořádáte se s jeho následky. Buď seskočíte dolů na žíněnku, nebo, pokud kráčíte po vysokém provazu, si kleknete. Nějak tu situaci vyřešíte, ale spadnout nesmíte.“
„Mohl jsem ho naučit, jak chodit po provaze,“ popisuje Petit. „Udělal jsem mu soukromý výcvikový kurz, jen my dva, velice náročný, od devíti od rána do pěti do odpoledne, každý den. Přestávky jenom 30 sekund - tak jsem na to zvyklý. Nepřipustil jsem žádné poflakování. Začínali jsme s provazem nataženým na zemi, a když jsme končili, chodil už po devět metrů dlouhém provazu ve výšce dvou metrů.“
Petit ale říká, že naučit se provazochodectví není otázkou toho naučit se udržet rovnováhu na tenkém provaze - jedná se o umění. „Naučil jsem ho moje skutečné provazochodectví, ne jenom chodit po provaze,“ říká. „Naučil jsem ho, že nelze udržet rovnováhu, pokud vaše tělo a vaše duše, nebo vaše srdce a mysl, nejsou naladěny na stejnou vlnu jako vaše nohy a vyvažovací tyč, kterou držíte v rukách. A to je z mého pohledu klíčem k rovnováze. Bez vášně, bez duše před sebou budete mít jen hloupého akrobata na provaze.“
Gordon-Levitt soudí, že provazochodectví je ve svém důsledku hodně podobné herectví. „První krok je velice náročný, protože čelíte svým pochybnostem,“ vysvětluje. „Ale pak je nejdůležitější pochyby pustit z hlavy a soustředit se na radost a zábavu - tohle přece dokážu, není to tak těžké. Připomíná mi to herectví. Můžete začít přemýšlet o tom, že běží kamery, sledují vás spousty lidí, v žádném případě to nesmíte pokazit - a to je konec. Takhle nesmíte uvažovat. Musíte tyhle myšlenky dokázat pustit z hlavy a soustředit se. Chůze po laně mi to v mnoha ohledech připomínala.“
„Herci se neustále připravují na své role, ale Joe přípravy posunul na zcela novou úroveň,“ soudí Steve Starkey. „Nechtěl se připravovat pouze po citové stránce a naučit se potřebnou techniku, aby dokázal svou roli správně zahrát - zašel mnohem dál a doopravdy byl schopen po provaze sám chodit. Dokázal přejít celou potřebnou vzdálenost po skutečném laně - až tak daleko jeho přípravy zašly. Členové štábu mu mohutně zatleskali, protože byli nadšení z toho, že je herec schopen skutečně schopen svou roli zahrát naprosto kompletně, se vším všudy.“
Kromě výuky provazochodectví se Gordon-Levitt při své spolupráci s Petitem také značně inspiroval. „Philippe - to je ale úžasný člověk!“ říká. „Mám to štěstí, že jsem se s ním mohl poznat a spřátelit. Poznal jsem jeho neúnavné odhodlání a soustředění a současně také jeho zvláštní a velice jemné, pozitivní a kouzelné chování - jedná se o skutečně pozoruhodnou kombinaci.“
Při ztvárnění takové role - role skutečně žijící osoby - je podle hercových názorů důležitější zachytit povahu dotyčného, nikoliv se ho pokoušet imitovat. „Tím nejlepším způsobem pro mě jako pro herce, jak vzdát úctu skutečné postavě, je vstřebat podstatu toho člověka do sebe samého. Než abych ho slepě imitoval, vstřebal jsem to, co jsem si na Philippovi zamiloval a co jsem na něm obdivoval, a ztvárnil jsem ho po svém. Nejdůležitější bylo divákům předat poselství, které Philippe svou chůzí po laně sděloval: dokážete cokoliv, co si jen umíte představit. Můžete dokázat i nemožné. To je podstata magie. To je podstata umění.“
Role Petita od Gordona-Levitta také vyžadovala zvládnutí dialogů ve francouzštině, a velké množství anglických dialogů musel přednést s Petitovým silným pařížským přízvukem. „Legrační na Philippovi je, že má stále velice silný francouzský přízvuk, a on sám otevřeně přiznává, že si ho udržuje záměrně - myslím, že se mu líbí, protože ho charakterizuje a odlišuje. Je to jeho postava,“ soudí Gordon-Levitt. „V době, kdy přešel mezi Dvojčaty, v roce 1974, byl posedlý angličtinou, protože byl posednutý Spojenými státy a americkou kulturou. Celý svůj tým během pobytu v Americe přinutil mluvit anglicky. V dnešní době už francouzsky mluví spíše vzácně. Snažil jsem se s ním hovořit francouzsky a on mi francouzsky odpovídal, ale velice záhy sklouzl zpátky do angličtiny. Prostě si zvykl, že mluví anglicky.“
Gordon-Levitt spolupracoval s učiteli francouzštiny a učiteli výslovnosti, aby zvládl své francouzské dialogy a francouzský přízvuk, ale kromě expertů měl k dispozici ještě své frankofonní kolegy - Clémenta Sibonyho, Césara Domboye a francouzsko-kanadskou Charlotte Le Bon - kteří mu pomáhali. „Trochu jsme mu pomáhali, ale byl vážně dobrý,“ říká Charlotte Le Bon. „Už před začátkem natáčení na tom byl s francouzštinou poměrně dobře. Vyzná se skvěle ve francouzské poezii - vlastně více než já sama.“
Sám Petit tvrdí, že během jejich společných tréninků se herec učil mnohem více, než pouze provazochodectví. „Bob Zemeckis mi později řekl, že mi musí říct jisté tajemství. Že kromě chůze po provaze Gordon-Levitt během našich společných hodin studoval ještě něco docela jiného - mě samotného. Moje chování, můj přízvuk, mou posedlost...a že to je všechno ve filmu poznat. A je! Nemám pro tenhle film nic než slova velké chvály.“
„Samozřejmě jsme nebyli schopni natáčet přímo na věžích Světového obchodního centra, protože už bohužel nestojí, ale dokázali jsme je replikovat způsobem, který podle mého názoru těmto budovám skládá velkou poctu,“ říká Joseph Gordon-Levitt. „Bob byl těmi budovami a všemi jejich detaily posedlý, a v tomhle ohledu se z něj stal jakýsi duplikát Philippeho - protože ten byl těmi budovami posedlý v roce 1974, kdy byly postaveny. Dokázal vám vysvětlit, kde se nacházely nejrůznější výtahy. Dokázal vám odříkat šířku i výšku věží i to, jak daleko od sebe úhlopříčně obě věže byly. Sledovat Boba, kterak s velkou láskou a opatrností ty budovy znovu přivádí k životu bylo opravdu dojemné.“
Snaha zrekonstruovat Dvojčata byla pro výtvarnici Naomi Shohan a vedoucího týmu vizuálních efektů Kevina Baillieho tou největší výzvou celého filmu. Nakonec v sobě jejich dílo kombinuje pozoruhodně rozsáhlé dekorace a měsíce digitálního modelování.
První zásadní rozhodnutí bylo, které části dekorací skutečně reálně postavit a které vytvořit digitálně. „Museli jsme si ujasnit, jak velká plocha střechy bude pro potřeby natáčení nejefektivnější, přičemž jsme věděli, že na ní budeme natáčet poměrně velké množství záběrů,“ říká Shohan. „Chtěli jsme, aby byla věrohodná - více než věrohodná. Chtěli jsme složit poctu oběma věžím, jejich velikosti. Pokud nemáte ponětí, kde se děj odehrává, nemůžete naplno ocenit masivnost toho, co jsme museli vybudovat.“
Na základě původních plánů Světového obchodního centra Shohan navrhla a postavila obří dekorace rohu jižní věže o celkových rozměrech 12 x 18 metrů, kde se odehrává valná většina akce, protože film sledujeme primárně z Philippovy perspektivy. Ačkoliv tvůrci filmu potřebovali některé záběry natáčet také na severní věži, mohli si vystačit pouze s jedním rohem, protože obě věže byly víceméně zrcadlovými kopiemi sebe samých. Shohan proto mohla poměrně snadno z rohu jižní věže udělat roh té severní.
Jejím tým vybudoval po statické stránce zcela funkční střechu - což bylo nezbytné, protože s ohledem na prostorovou náročnost se nejpraktičtější místo pro vybudování kulis 110 patra, klíčové lokace, kde se Philippe a Jeff řadu hodin schovávají, nacházelo přímo pod dekoracemi střechy.
Nakonec Shohan se svým týmem v podstatě znovu postavila celou čtvrtinu střechy Světového obchodního centra, jejíž původní rozměry byly 61 x 61 metrů. Při uplatnění tvůrčích záběrů kamery to velice často postačovalo. O realizaci zbytku střechy, obou věží a New Yorku roku 1974, viděného z výšky více než 400 metrů, se postaral Baillie a jeho tým pro tvorbu vizuálních efektů ve společnosti Atomic Friction.
V případě věží měl Baillie přístup k původním plánům každého jednotlivého patra Světového obchodního centra a také k bezpočtu fotografické dokumentace. Přesto se svým týmem narazil na některé nečekané problémy. „Věže samotné jsou velice zrádně komplexní, mají-li působit realisticky,“ říká Baillie. „Po geometrické stránce jsou velice prosté, tvoří je rovné linie, které vedou od střechy až na zem, ale pokud je uděláte naprosto dokonalé, pak začnou působit uměle. Museli jsme vymodelovat celou věž a potom přijít na to, jak moc ji můžeme modifikovat, aby působila realisticky - šlo o mírné odchylky v lícování jednotlivých prvků, museli jsme se ujistit, že mezery mezi jednotlivými panely nejsou všude naprosto stejné. Stejně tak jsme vytvořili zhruba 30 pater interiérů, takže pokud se budete dívat pozorně, všimnete si, že jsou uvnitř budovy stoly a židle.“
Ještě větší výzvou pak pro Baillieho s jeho týmem bylo vytvoření historicky přesné podoby New Yorku z roku 1974 tak, jak vypadal z výšky přes 400 metrů nad zemí mezi oběma věžemi. „New York roku 1974 se poměrně hodně odlišuje od toho, který známe dnes,“ popisuje Baillie. „Dva dny jsme strávili ve vrtulníku nad New Yorkem, abychom shromáždili podkladové materiály toho, jak celé město vypadá dnes, ale to, co vidíte ve filmu, přesto vzniklo kompletně digitálně.“
Jako referenční materiály Baillie se svým týmem použil cokoliv, co se mu z oné doby dostalo do rukou, ať už šlo o snímky na internetu, archivní fotografie v knihách a knihovnách, původní stavební plány a další věci. „Existují jedny úžasné internetové stránky, kde máte k dispozici posuvník - přetáhnete ho na rok 1974 a všechny budovy, které byly postaveny později, jsou na mapě zobrazeny modře,“ vysvětluje Baillie. „To bylo takové naše vodítko. Referenční materiály jsou ve své podstatě vždy pouze právě tím - referenčními materiály - takže je naši výtvarníci využili k tomu, aby budovy v blízkém okolí vytvořili kompletně digitálně.“
Z valné většiny se Baillie se svým týmem přesně držel plánů budov tak, aby byly naprosto věrohodné. „Dokonce i v případě budov, pro které jsme plány neměli, jsme stále měli k dispozici údaje o tom, jak vysoké byly,“ říká. Dokonce i velké detaily, jako například velikost a podoba oken, vycházejí ze skutečnosti, pokud to bylo jen trochu možné, a v případě těch několika budov, které dnes již nestojí a neměly k dispozici žádné referenční materiály, probíhal „kvalifikovaný odhad“.
Baillieho model je z valné většiny určen k tomu, aby na něj bylo nahlíženo shora - tedy tak, jak viděl New York Petit během svého provazochodeckého výkonu. Protože ale Zemeckis plánoval několik záběrů také zespoda - například z náměstí u Světového obchodního centra - jsou tato místa vymodelována skutečně kompletně a je možné se jimi procházet tak, jako byste se procházeli městem samotným.
Vytvoření modelu města a obou věží zabralo Baillieho patnáctičlennému „stavebnímu týmu“ celkem tři měsíce - čtyři člověkoroky - aby se následně tým více než 100 výtvarníků pustil do pětiměsíční integrace tohoto digitálního světa do záběrů se zeleným pozadím, pořízených při natáčení. „Rozhodně občas nastávaly chvíle, které pro nás byly velice emocionální,“ říká. „Jak jsme procházeli podkladové snímky, naráželi jsme na spoustu záběrů z 11. září, protože se pochopitelně jednalo o nejnovější záběry Dvojčat, které existují. Takže myslím, že jsme vnímali tu obrovskou zodpovědnost ztvárnit obě věže způsobem, který bude upřímný a současně jim bude skládat poctu.“
„Kromě toho jsme ale vnímali také velké vzrušení,“ pokračuje Baillie. „Naplno jsem si to uvědomil po skončení natáčení, kdy jsme strávili dva dny ve vrtulníku přímo v místech, kde stávala Dvojčata, ve výšce 400 metrů - vznášeli jsme se přesně tam, kde Philippe kráčel po laně. I teď, když o tom jen hovořím, mi běhá mráz po zádech - nacházím se doslova v místech, kterými tenhle člověk procházel po laně bez jakéhokoliv zabezpečení, dívám se dolů a žasnu. Bylo úžasné, že jsme tyhle pocity vnímali i z referenčních snímků, které jsme mohli pořídit, ale současně jsme měli možnost vnímat to emocionální vypětí, to vzrušení z výšek, a nebezpečí toho, když se ocitnete tak vysoko, a snažili jsme se zajistit, aby každý záběr filmu působil právě takto. Jsem upřímně přesvědčený o tom, že by náš film nedopadl tak dobře, jak dopadl, kdybychom za sebou ten výše popsaný zážitek neměli.“
Kromě potřeby vytvořit Světové obchodní centrum a celý New York měl ale vedoucí týmu vizuálních efektů Kevin Baillie řadu dalších povinností, jejichž splnění mělo zajistit, aby snímek Muž na laně působil co nejvěrohodněji.
V případě sekvence samotné chůze po laně Baillie říká, že ačkoliv skutečnost, že se Gordon-Levitt doopravdy naučil po provaze chodit, byla velice obdivuhodná, mohly mu s tím vizuální efekty pomoci dvěma různými způsoby. „V případě těch jednodušších záběrů byl Joseph schopen vše zahrát sám, což bylo úžasné,“ říká. „Co se týče komplexnějších záběrů, například když si na lano lehá, nebo kdy má vyvažovací tyč na zádech, bylo lano napjato na šest metrů dlouhou zelenou traverzu. Když se podíváte na záběry tak, jak byly natočeny, uvidíte, že kráčí po patnáct centimetrů široké traverze, uprostřed které je napnuto lano - ale my jsme všechno to, co bylo zelené, digitálně odstranili, takže se zdá, že kráčí pouze po laně samotném.“
Skutečný Philippe Petit měl samozřejmě dlouholetý trénink, než svůj odvážný kousek realizoval. Gordon-Levitt na to měl osm dní. Některá náročnější čísla na laně proto byla nad jeho schopnosti. V jejich případě tedy tvůrci filmu sáhli po náhradníkovi, kterým byl Jade Kindar-Martin, jeden z nejúspěšnějších provazochodců v Americe - po muži, který se na laně dokonce oženil, a kterého shodou neuvěřitelných a příznačných náhod trénoval Rudy Omankowsky Jr. - syn Papa Rudyho, jenž trénoval Philippe Petita. „Pořídili jsme snímek a zorganizovali konferenční hovor mezi Philippem, Jadem a Papa Rudym Jr., protože byl nadšený ze skutečnosti, že natáčíme náš film,“ říká Starkey. „Jade poté pokračoval v Joeově tréninku, který Philippe započal před zahájením natáčení. O nedělích dále trénovali a Joe chůzi po laně mezi věžemi zvládal stále lépe.“
Kindar-Martin také natáčel záběry kousků, které byly nad schopnosti Gordona-Levitta. Vizuální efekty pak zajistily, aby vše působilo dojmem, že stále sledujeme Gordona-Levitta a nikoliv dvojníka. „Scénář obsahoval pár skutečně náročných kousků, které by nikdo jiný než skutečný provazochodec nezvládl - například pokleknutí na laně a zasalutování, nebo komplikovanější otočky, nebo třeba žonglování s hořícími pochodněmi na povoleném laně,“ vysvětluje Baillie. „A ačkoliv je Joe velice talentovaný, takové věci zkrátka nedokáže. Proto je natáčel Jade, jeho kaskadér, a my jim následně prohodili obličeje. Nascanovali jsme Joea ve 43 různých pózách, abychom zaznamenali veškerou mimiku, které je jeho obličej schopen. Dokázali jsme replikovat soustředěný a odhodlaný výraz, který by Joe ve tváři měl, kdyby daná čísla skutečně dělal sám.“
Snímek Muž na laně byl natočen ve 2D a do formátu 3D ho převedli odborníci ze společnosti Legend3D. Ačkoliv to není tak dávno, kdy neměly 3D konverze dobrou pověst, Baillie nyní prohlašuje, že „už nikdy bych nechtěl film natáčet jiným způsobem. Je to neuvěřitelný proces a myslím, že výsledek vypadá lépe, než když natáčíte dvěma kamerami, protože můžete s hloubkou libovolně pracovat a pomoci tak divákům vnímat přesně to, co režisér zamýšlel. Nemusíte se řídit skutečností - můžete dělat to, co lidské vnímání tak jako tak dělá samo od sebe, tedy filtrovat přijímané informace a vytvářet modifikovanou verzi reality, kterou potom vaše oči předávají mozku ke zpracování.“
Celý film byl zamýšlen jako 3D, a Baillie podotýká, že si jeho tvůrčí tým za všech okolností, od přípravných fází až po postprodukci, dával velký pozor na to, aby vše, co vytvoří, fungovalo správným způsobem i ve 3D. „Například jsme používali velkou hloubku ostrosti - snažili jsme se, aby vše v záběru bylo tak ostré, jak to jen bylo technicky možné,“ vysvětluje Baillie. „Bob také s radostí využíval dlouhých, švenkujících záběrů, namísto krátkých a rychlých střihů. Průměrný film má obvykle 2000 i více jednotlivých záběrů, ve snímku Muž na laně jich ale je jenom 826. A Bob ho tak natočil naprosto cíleně, aby měli diváci možnost 3D prostředí, na které se dívají, plně vnímat a prozkoumat ho.“

SKUTEČNOST
Philippe Petit (* 13. srpna 1949 Nemours) je francouzský provazochodec, který se v roce 1971 proslavil přejitím po laně mezi věžemi katedrály Notre Dame v Paříži a také 7. srpna 1974 přejitím po laně mezi dvojčaty Světového obchodního centra.[1]
Později žil Petit v New Yorku, kde pracoval jako umělec, mimo jiné v Cathedral of St. John the Divine. Představil provazochodectví jako součást oficiálních oslav v New Yorku, Francii i jiných zemích. V roce 2008 vznikl dokumentární film Man on Wire o Philippeho přechodu mezi věžemi, režírovaný Jamesem Marshem, který získal mnoho cen. Byl také hrdinou dětské knihy a animované adaptace vydané v roce 2005. Na základě tohoto přechodu vznikl také film The Walk, hlavní roli v něm ztvárnil Joseph Gordon-Levitt jako Petit a režie se ujal Robert Zemeckis.

Ocenění:
Florida Film Critics Circle Awards
2015 - Nejlepší vizuální efekty (nominace)

DABING
V českém znění: Michal Holán - Joseph Gordon-Levitt (Philippe Petit), Terezie Taberyová - Charlotte Le Bon (Annie), Roman Hájek - Ben Kingsley (papá Rudy), Marek Holý - Clément Sibony (Jean-Louis), Vojtěch Hájek - César Domboy (Jeff), Oldřich Hajlich - Sergio Di Zio (Genco), Libor Terš - James Badge Dale (Jean-Pierre / J.P.), Tomáš Borůvka - Harry Standjofski (předák Frank Cielani), Marek Libert - Ben Schwartz (Albert), Filip Švarc - Steve Valentine (Barry Greenhouse), Jarmila Švehlová, Irena Hrubá, Kateřina Petrová, Kateřina Peřinová, Petra Tišnovská
Překlad: Petr Putna
Produkce: Evelyna Vrbová
Zvuk: Filip Mošner
Výsledný mix: Lukáš Polifka
Dialogy a režie: Jiří Ptáček
Vyrobilo studio LS Productions - 2015

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOS
Premiéra ČR: 8.10.2015 Falcon
Premiéra USA: 2.10.2015 Sony Pictures
Premiéra Velká Británie: 2.10.2015     
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 10.2.2016 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: 10.2.2016 Bontonfilm

Tržby v ČR - Kč 5 334 973
Tržby celkem - $ 61 200 000
Návštěvnost v ČR 33 074
Náklady (Rozpočet) - $ 45 000 000
Zajímavost k filmu
- Umelecká rekonštrukcia Petitovho výkonu si vyžiadala sedemročné prípravy – toľko trvalo tímu výtvarníkov a expertov na vizuálne efekty, kým vytvorili hodnovernú verziu New Yorku roku 1974 z pohľadu niekoľko sto metrov nad zemou, medzi dvoma budovami, ktoré už nestoja.
- Phillipe Petit se prošel mezi budovami po laně celkem 8x, strávil na laně přibližně 45 minut.
- Joseph Gordon-Levitt se během natáčení naučil nejen chodit po laně, ale také hovořit francouzsky.
- Natáčení bylo ukončeno 6. srpna 2014 - přesně 40 let po skutečném přechodu mezi věžemi World Trade Centra.
- Phillipe Petit trval na tom, že bude Josepha Gordon-Levitta trénovat v chůzi na laně sám. Ten po osmi dnech cvičení dokázal přejít téměř 10 metrů ve výšce přes 2 metry.
- Přechod mezi věžemi se natáčel před zeleným plátnem, s lanem napnutým 12 stop (3,6 metrů) nad zemí.
- Na vizuálních efektech se podílelo i české studio UPP. Do filmu vyrobili kolem 300 triků.
- Stejně jako ve filmu Looper (2012) má i zde Joseph Gordon-Levitt barevné kontaktní čočky. Ve skutečnosti má oči hnědé.
- Původně se film jmenoval stejně jako literární předloha To Reach the Clouds, později byl ale změněn na To Walk the Clouds a poté ještě zjednodušen na The Walk.

 

Odkazy

www.csfd.cz/film/367138-muz-na-lane/

www.imdb.com/title/tt3488710/combined

www.fdb.cz/film/muz-na-lane-the-walk/128978

www.kfilmu.net/film/muz-na-lane08/

 

Hrají:

Joseph Gordon-Levitt, Charlotte Le Bon, James Badge Dale, Ben Kingsley, Benedict Samuel, Ben Schwartz, Steve Valentine, Sergio Di Zio, Jason Blicker, Nathaly Thibault, Melantha Blackthorne, Clément Sibony, César Domboy, Larry Day, Jason Deline, Trevor Botkin, Karl Werleman, Mark Camacho, Karl Graboshas, Jean-Robert Bourdage, Julia Dawi, Harry Standjofski, Adam Bernett, Émilie Leclerc, Marie Turgeon