Dopisy z Iwo Jimy / Letters from Iwo Jima (2006/141/USA, Japonsko/Drama, Válečný, Historický) 80%

JEDNOU VĚTOU
„Příběh bitvy o Iwo Jimu očima japonských vojáků.“

OBSAH
Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova...(oficiální text distributora)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Jestli jsou Vlajky o tolik horší než Dopisy (jak se povídá v zámoří), tak bych u nich pravděpodobně umřel. Ale moc tomu nevěřím. Eastwood má řemeslo pořád v ruce a Dopisy vykazují dle mého stejné nešvary, o nichž jsem slyšel z ohlasů na pohled z americké strany (v Americe dost možná na místní publikum funguje úcta k nepříteli a k jiné kultuře). Těžce přepálenou stopáž bych skrouhl klidně o hodinu, a to po sugestivní scéně s granáty, která by po obsahové stránce bohatě obhájila celý film včetně ultradlouhé expozice. Krom zajímavé epizodky s dezertéry se dál už jen ředí "japonský kodex cti" a na deset dalších způsobů se variuje frustrující vědomí toho, že císařův voják nemusí za každých okolností vyhrát, ale rozhodně se nesmí vrátit domů. Možná by mě víc bavilo koukat se na nějakého toho Evropana nebo Amíka, jak je nucen "bezdůvodně" chcípnout - pod Eastwoodovým vedením jsem do duší vojáků nepronikl, jejich řádky z dopisů ve mně nerezonovaly. Navíc sekvence se psem, raněným mariňákem a pak i samotný konec už přesahovaly snesitelnou úroveň protiválečné scenáristiky, v níž se s plakátovými momenty pracuje účelně v zájmu míru a demilitarizace - tohle už bylo nad plán, tak aby i malé děti pochopily nesmyslnost bojůvek. Díky alespoň za charismatického Kena Watanabeho a ohromující útoky letadel. PS: Kromě zvuku nemají Eastwoodovy filmy letos v Oscarech šanci. Del Toro a Scorsese prožijí asi moc hezký večer. (Cival) 3*

Bez debat jeden z nejlepších protiválečných snímků, který se kdy zjevil na plátnech kin. Eastwood si nehraje "na vojáčky", na ty "hodné a zlé", ale jeho náhled na válku je mnohem komplexnější. Jeho film je jedním z mála, který nahlíží na vojáky ´Osy Berlín-Řím-Tokyo´ i z lidské stránky (v tomhle ohledu z těch "vlaštovek" před ním si vzpomínám třeba na Vilsmaierův ´Stalingrad´, nebo emotivní závěr ´Nebeských jezdců´) a demýtizuje zažitý pohled na řadové japonské vojáky coby bezcitné válečné kreatury s hlavou plnou kamikadze. Jedno na které straně konfliktu stojíte, bavit se s kamarádem o rodině, vtipkovat, mít strach ze smrti a pochybnosti o smyslu války, to všechno jsou lidské pocity pro všechny stejné a lhostejno v jaké uniformě schované. Eastwood vypráví příběh úsporně, ale každá minuta tu má své místo a některé scény - hromadná sebevražda, rozhovor Barona se zraněným americkým vojákem, zastřelení zajatců, i ta scéna se psem - patří mezi nezapomenutelné. A proč to nepřiznat, při čtení dopisu od maminky zemřelého zajatce se mi hnaly slzy do očí, v Eastwoodově mistrném podání se zkrátka podobným momentům těžko ubránit. Jestli vám připadaly vyumělkované, tak vám už není pomoci, to už "civalovatíte":o). Je pak z filmu zcela jasné, že největším nepřítelem ve válečném konfliktu není bojovník z nepřátelené strany, ale nesmyslné rozkazy blbce v uniformě nadřízené šarže. Jinak bojové scény mají říz, přestože se Eastwood chválabohu nesnaží být co nejvíc efektní (na rozdíl třeba od Spielberga v závěrečné bitvě v ´Ryanovi´) a charismatický Watanabe v mých očích film od filmu roste v Pana herce. Při vší úctě k mému oblíbenci Martymu a jeho ´Skryté identitě´, jasným oscarovým vítězem je opět v mých očích "železný dědek" Clint a jeho citlivý, empatický majstrštyk. Průměrné hodnocení na IMDb - 8.3/10 - mnohem více vypovídá o jeho skutečné hodnotě, než zde na csfd. A nemyslím si, že půlka hlasů tam je od Japonců. (Lima) 5*

Odkdy byli Japonci zfanatizovaní vojáci? Od dob, kdy do jejich vod připluli Amíci a zabíjeli i ty co se vzdali, takže si za to vlastně mohou sami. I když z velké části přispěla i politika země a její vysocí důstojníci. Přitom to byli lidé stejní jako každý jiný, plný soucitu, lásky ale i hrdosti a vzdoru. Tak nějak jsou zobrazováni v tomto filmu od režiséra, který nato kolik mu je let, točí jako o život a točí opravdu dobré filmy, i když tento se neobvykle vyjímá. Přiznám se, že jsem se ze začátku solidně nudil a ani bitvy nebyly nijak velkolepé. Přesto se to ve druhé polovině zvrtne, ale jiným směrem, než byste čekali a než válečné filmy obyčejně zaujmou, tedy hlavně po psychické stránce věci. Jen si představte, že jste na ostrově, který musíte bránit až do své smrti, se kterou počítáte stejně jako Santa Clause se svými soby. I tak Vám dvě a půl hodiny šedivě smutný příběh o věrných vojácích svému císaři na konci vyrazí dech, možná chvílemi naštve srdceryvnými scénami, ale fakt je, že toto je prostě dílo, které se ve válečných filmových dějinách ještě neobjevilo a tak je tu něco, co Vás na první pohled dokáže zaujmout a rozesmutnit zároveň. --- Jsi pořádný voják ! - Ne pane jsem obyčejný pekař. (Malarkey) 5*

VELKÁ RECENZE
Projekt válečných filmů Vlajky našich otců a Dopisy z Iwodžimy od režiséra Clinta Eastwooda, pojednávajících o zásadní operaci, která vedla ke konci války v Tichomoří, nahlížené z americké i japonské perspektivy, nemá v dějinách kinematografie obdoby. A to nejen z hlediska logistického, kdy se totožný štáb bezprostředně po natočení jednoho filmu pustil do druhého, ale zejména po stránce dramatické. Nemálo problémů znamenala i jazyková bariéra, neboť 99% filmu je v japonštině. Neméně překvapivé je, že za režijním kormidlem stojí věkem ošlehaný muž, který si dosud potrpěl spíše na hrdiny-individualisty. “Vlajky“ i „Dopisy“ se nesoustředí na divácky atraktivní válečné scény (i když i ty se najdou), a stejně tak v jejich zorném poli není jen jedna hlavní postava, kolem které rotují všechny ostatní. Ačkoliv se “Dopisy” neustále vracejí ke generálovi Kuribajašimu, jde o další z korporativních filmů, kde by jeden bez druhého nebyl nikým a kde se důvěra ve velení, odvaha a ochota k sebeoběti oslavují více než jiné ctnosti.
Jak už dnes víme, laškování mezi Clintem Eastwoodem a Ellen Degeneres vyšlo naprázdno a bělovlasý bard svého třetího režijního Oscara nezískal. Akademie si letos vytvořila pravidla “Marty nesmí ostrouhat” a “oceníme všechny technické kategorie Labyrintu.” Eastwoodův “cizojazyčný” film však mezi ostatními zdaleka nebyl do počtu a proto se nejedná o prohru v absolutním slova smyslu. Jen to tentokrát nevyšlo. Drama sice není z rodu dynamitů, které vás rozhází po kině a vy se pak dáváte týden dohromady, ale i tak se v něm najdou momenty, které stojí za to, abyste si je pustili pod kůži.
U “Dopisů z Iwodžimy sledujeme marnou snahu generála Kuribajašiho ubránit důležitý ostrov, který pokud bude dobyt, je s Japonskem konec. V tomto smyslu by šlo o klasické válečné drama, jakých jsou desítky. Pikantní je, že generál uvnitř cíl velké dilema, protože byl loajálním vojákem císařské armády a zároveň k Americe cítil velké sympatie, protože v ní vystudoval a mnohé z toho, co ve 40. letech zosobňovala, mu imponovalo. A pak střílejte do těch, kteří mají velký podíl na tom, kdo jste... Nejde však jen o generála, ale i o pětici dalších vojínů, jejich osudy se neustále proplétají. Vzhledem k tomu, že Iwodžima byla řezničina ne nepodobná bojům o poloostrov Gallipoli (viz stejnojmenný film Petera Weira), je více méně jasné, že ne všichni hrdinové dožijí.
Scénář na velkém plátně debutující Iris Jamašitové jde sice zlatou střední cestou a někdy to s tou láskou k nepříteli až přehání (občas naštěstí ukáže, že Američané dokázali být stejně krutí, jako se to dosud připisovalo Japoncům), ale jinak se jí poměrně přesvědčivě daří ukázat „chandru války“ a vrcholně depresivní situaci, kdy vlastně není kam ustoupit. Nota bene je nejisté, jestli by se s nimi Američané po kapitulaci vůbec chtěli otravovat. Proto scény zoufalé hromadné sebevraždy prostřednictvím odpálení několika granátů vyzní velmi silně. Právě v tomto momentě se podaří překonat jinakost asijské fyziognomie a relativní chlad ve vyjadřování emocí. Strach je společenský a kulturní “vyrovnávač.” Klaustrofobní podzemní tunely se tu díky skvělému nasnímání stávají zajímavou metaforou lidí chycených do osobní i dějinné pasti.
Eastwood volí stejně vybledlou vizuální stránku jako u Vlajky našich otců, ne nepodobnou Zachraňte vojína Ryana nebo Bratrstvo neohrožených. Podle mého soudu však Eastwood neusiloval o podobnost s jedním ani druhým, protože až na několik spektakulárních scén (velmi dobrý je např. útok amerických Corsairů) se drží spíše při zemi a buduje atmosféru a vztahy. Zajímavým způsobem se mu také daří propojit “Vlajky” s “Dopisy” tím, že v obou filmech je několik navlas stejných záběrů. Vizuály, technické kategorie, asijská jinakost a vůbec herecké výkony tedy film rozhodně nepodráží. Problém je spíše v tom, že nezkušená Jamašitová stále dokola opakuje ty samé myšlenky a motivy, což ne později než po hodině a půl začne trochu nudit a vyvolávat pocit, že film musí běžet zpomaleně. Příběh je rytmizován Kuribajašiho vzpomínkami, ale těm patří úplně stejná výtka, protože opakují stále to samé (“Amerika je hrdá, ale je to krásná země”) a přilévají zbytečnou nostalgii a sentiment. Člověk se až někdy cítí trapně, protože se samozřejmě nechce pošklebovat, ale nějak své rozpačité emoce odventilovat musí.
Jak řečeno výše, Eastwood neprohrál kvůli slabinám. Ostatní filmy v soutěži přece jen při bližším ohledání nebyly zcela bez kazů. Jen to prostě nevyšlo. Osobně mi to nevadí, protože Dopisy z Iwodžimy také nejsou nedokonalostí prosty. Je to prostě takový hezký válečný film, který nepobouří v dobrém ani špatném. Neurazí ani Japonce, ani Američany, natož diváky z jiného koutu světa, kteří otázky vlastenectví nevnímají zdaleka tak vyhroceně. Pěkné obrázky, starosvětská režie, která je občas pančovaná moderní dynamikou, nějaké to poselství, toť vše. Jedna projekce je plně postačující. Šest hvězdiček z deseti taky.

O FILMU
Na Iwo Jimě zahynulo přibližně 7 tisíc amerických vojáků, na japonské straně dosáhly ztráty více než 20 tisíc pěších. Iwo Jimské pláže plné černého písku jsou dodnes prosycené jejich krví. Jejich oběť, vnitřní boje, odvaha a soucit se obtiskly do dopisů, které posílali domů a o několik destiletí později vyšly v knižní podobě. Díky držiteli Oscara, režisérovi Clintu Eastwoodovi se k nám dostává prakticky neznámý příběh japonských vojáků a jejich generála, kteří se před 61 lety na ostrově Iwo Jima bránili útokům americké armády. Clint Eastwood si během příprav projektu, který se týká událostí, jež dodnes hluboce rezonují v obou kulturách, uvědomil, že vznik pouze jednoho filmu - Vlajky našich otců - by vypověděl jen polovinu příběhu. A tak došlo k bezprecedentní situaci: krátce po dokončení jednoho se začal točit druhý, přičemž oba měly být do kin uvedeny společně. Eastwood nahlíží bitvu o Iwo Jimu nejen z perspektivy bojů v Tichomoří a jako válku dvou nezávislých států, ale zejména jak střet dvou kultur.
Dopisy z Iwo Jimy a Vlajky našich otců vyprávějí příběh války v Tichomoří prostřednictvím rozdílných perspektiv a jazyků a Eastwood je považuje za svou osobní poctu všem zbytečně položeným životům na obou stranách konfliktu. Režisér doufá, že se mu tím podaří vyjádřit obě neoddělitelné strany jednoho příběhu a odkryje způsob, jak nahlížet konkrétní situaci společně sdílené historie, která nás tak hluboko ovlivnila.
Dvě strany jedné mince
“Tito muži položili své životy na obranu své země, protože jejich nadřízení se domnívali, že Iwo Jima zbrzdí invazi na Japonsko,” říká Eastwood, který začal Dopisy z Iwo Jimy natáčet bezprostředně po filmu Vlajky našich otců. “Myslím, že nejen japonské publikum by mělo vědět, jací to byli lidé.”
Eastwoodovým záměrem bylo natočit dvojfilm, který se konfliktem zabývá z obou stran, prostřednictvím individuálních válečných zážitků japonských i amerických vojáků. “Ve většině válečných filmů, na kterých jsem vyrůstal, byli klaďasové a záporáci,” komentuje režisér. Život však takhle černobílý není - a válka už vůbec ne. Můj dvojfilm není o vítězství ani porážce. Je o dopadu války na jednotlivce a o těch, kteří zbytečně ztratili své životy dávno před tím, než jim bylo dovoleno zestárout.” Při sbírání materiálu k filmu Vlajky našich otců se Eastwood ponořil hluboko do otázek, které souvisely s “tichomořským divadlem” 2. světové války. “Čím víc jsem se problematikou zabýval, tím více mi docházelo, jak na svou dobu odvážnou taktiku obrany ostrova generál Kuribayashi zvolil,” říká Eastwood. “Američané vůbec nechápali, jak mohou Japonci vydržet tak mohuté bombardování z vody i ze vzduchu.” Kuribayashi dostal beznadějný úkol zabránit průniku americké armády a proto do své obranné strategie zahrnul i výhody prostředí černého vulkanického ostrova - nechal vykopat 25km zákopů, které byly propojeny s 5000 jeskyněmi ostrova, do nichž umístil velmi malé jednotky japonských vojáků. Ti pak při minimálních ztrátách mohli nepříteli působit velké škody jak při frontálním útoku, tak v týlu. Každý z vojáků byl poučen, že než sám zemře, musí zabít minimálně deset nepřátel. Generál Kuribayashi si uvědomoval, že vstupuje do otevřené války se státem, který ve skutečnosti velmi obdivuje - ale i tak bojoval s vášní a vnitřním přesvědčením. “Stále jsem se ptal sám sebe, co to bylo za člověka, který tak odhodlaně brání ostrov,” říká Eastwood. “Tím že celý ostrov podkopal a veškerou obranu vedl z podzemí, vytvořil obrannou strategii, kterou nešlo přirovnat k žádné jiné z té doby. Mimo jiné si vypomohl silnou obranou dělostřelectva z moře, pro kterou vybudoval efektivní předmostí. Tato bitva však byla zvláštním i něčím jiným: se svými plány na obranu ostrova narážel na tuhý odpor svých podřízených. Mnozí z jeho kolegů si mysleli, že myšlenka protkat celý ostrov sítí tunelů je čiré bláznovství.”
Aby se Eastwood o generálovi a jeho strategiích dozvěděl co nejvíc, nechal si přeložit několik japonských knih. Nejdůležitější se ukázalo souborné vydání Kuribayashiho dopisů Picture Letters From Commander In Chief, připravené k vydání Tadamichi Kuribayashim a Tsuyuko Yoshidou. Kniha vyšla v nakladatelství Shogakukan-Bunko. “Tyto dopisy napsal své ženě, dceři a synovi,” osvětluje Eastwood. “Mnoho z nich bylo odesláno z Ameriky, protože tam na konci dvacátých a třicátých let pobýval. Z jeho dopisů jsem získla velmi jasnou představu, co byl za člověka.”
Když se do knihy později pustila i scenáristka Iris Yamashita, jejíž japonští prarodiče přišli do Ameriky ve stejné době jako Kuribayashi, byla generálovou osobností okamžitě zasažena. “Když jsem začala dopisy číst, pochopila jsem, proč Clinta inspirovaly k tomu, aby podle nich natočil film,” říká Yamashita. “Bylo až neuvěřitelné, jak tento citlivý muž a milující otec mohl velet japonským jednotkám na Iwo Jimě. Dopisy byly mimo jiné plné říkanek, karikatur a humorných momentů. Velmi silně jste z nich cítili, jak mu rodina chyběla.”
“Generál Kuribayashi byl výjimečný muž své doby,” pokračuje Eastwood. “Z veškerého jeho počínání jste cítili sílu jeho představivosti, tvořivost a vynalézavost. Mladí japonští branci na ostrově se vlastně v ničem nelišili od Američanů. Nechtěli být ve válce o nic víc než kdokoliv jiný. Vyslali je tam a řekli jim, ať s návratem raději nepočítají. Něco podobného byste Američanovi nikdy do tváře neřekli. Většina lidí jde do boje s myšlenkou ´Asi to bude nebezpečné a možná mě zastřelí, ale možná to taky přežiju, vrátím se domů a všechno bude jako dřív´.”
To však nebyl případ mladých Japonců. “Pravděpodobnost, že na ostrově padnou, byla velmi vysoká,” říká Eastwood. “Tuto mentalitu je pro mě osobně velmi těžké pochopit. Ale snažil jsem se o nich přečíst, co jen šlo, aby opravdu porozuměl. A myslím, že k tomu došlo.”
Když se Yamashita pustila do svého osobního pátrání po osudech japonských obránců, pocítila, jak k ní osudy vojáků, které v roce 1945 zavál osud na ostrov Iwo Jima, hluboce promlouvají. “Nijak zvlášť jsem se nemusela snažit, příběh ožil tak nějak sám od sebe,” vzpomíná, “bylo to jakoby mě samy postavy prosily o to, abych vyprávěla právě jejich příběh.”
Yamashita se do projektu pustila spolu s Eastwoodovým spolupracovníkem Paulem Haggisem, který napsal scénář k Million Dollar Baby a podílel se na scénáři k Vlajky našich otců, který je vzhledem k Dopisy z Iwo Jimy onou druhou stranou jedné mince. Haggis zdůrazňuje Eastwoodovo zapálení pro celý projekt: “Kdykoliv se o našem dvojfilmu dal do řeči, celá jeho tvář se rozzářila. Miluje práci s historickými prameny a odkrývání minulosti. Zaměřuje se na detaily a na bílá místa, o kterých toho prozatím mnoho nevíme, zejména pak na ty z japonské perspektivy. Zajímalo jej i to, co se na ostrově dělo dávno před bitvou.”
“Paul přizval Iris Yamashita ke spolupráci na scénáři,” vysvětluje Eastwood. “Nakonec to byla právě ona, kdo příběh odvážných mužů prosvětlil a dodal mu na síle ve výrazu i živosti.” Yamashita si dala velkou práci s tím, aby byl příběh co do detailů věrný realitě. “Chtěla jsem, aby příběh zachycoval nejen politický, ale i osobní rozměr věci. Musela jsem dbát na to, aby byl příběh po této stránce vyvážený,” vysvětluje.
Eastwood a producent Robert Lorenz se se scénářem od Yamashity vydali do Tokia. “Scénář filmu o Iwo Jimě jsme ukázali několika místním vědeckým autoritám, aby nám potvrdili historickou přesnost událostí v té formě, v jaké je máme ve scénáři,” vzpomíná Lorenz. “William Ireton (japonský prezident pobočky Warner Entertainment) sehnal kontakt na vnuka generála Kuribayashiho, který je členem Association of Iwo Jima Veterans. Clint a já jsme se s ním sešli. Musím říci, že mě překvapilo, s jakým nadšením projekt přivítal a na oplátku nám poskytl několik poznámek ke scénáři a také určité informace doplnil, což příběhu dodalo na autenticitě.”
Konečná verze anglického scénáře se pak dostala do rukou několika japonských překladatelů a nejlepší z nich se pak stala podkladem pro japonské herce, investory a tvůrce. “Dopisy je projekt, jaký tu ještě nebyl,” říká Yamashita, “dvojí pohled na věc realizovaný v takovém rozsahu, je naprostá novinka. Doufám, že se nám tímto příběhem padařilo vystavět postavám pomník. Jinak by ani nemělo smysl jej vyprávět.” Během své první cesty do Japonska chtěl Eastwood získat povolení od tokijského starosty Shintaro Ishihary k natáčení na Iwo Jimě, která je navzdory více než tisíckilometrové vzdálenosti od hlavního města Japonska považována za jeden z jeho okrsků. Starosta Ishihara, který se před vstupem do politiky věnoval herectví, režii a psaní knih, projevil pro Eastwoodovy projekty Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy velké pochopení a rozhodl se je podporovat.”
“Řekl nám, že pokud se vyhneme územím, která jsou považována za národní památku, nevidí důvod, proč nás tam nepustit,” říká Eastwood. “Myslím, že by se mu moc nelíbilo, kdybychom na ostrově Iwo Jima odpálii všechnu naši pyrotechniku, takže když jsme točili Vlajky, všechnu ´špinavou práci´ jsme udělali na Islandu.” Eastwoodova návštěva ostrova pro tuto filmařskou legendu znamenala i velkou emocionální odezvu. “Byla to jedinečná zkušenost,” vzpomíná,” při procházce po ostrově se člověk skutečně neubránil dojetí, protože jde o místo, kde matky z obou ´stran barikády´ ztratily příliš mnoho svých synů.” O několik měsíců později se spolu s malým štábem, hercem Kenem Watanabem a několika dalšími vrátil, aby spolu natáčeli v jeskyních, na plážích a dalších místech - jako například na úpatí hory Suribači, kde Američané před 61 lety vztyčovali národní vlajku, což zachycuje příběh Vlajky našich otců.
Souboj národů
V červnu 1944, kdy se situace v Tichomoří vyostřila, se na Iwo Jimu dostává nový velitel - generál císařské armády Tadamichi Kuribayashi (Ken Watanabe), který je na obou stranách Tichého oceánu vnímán jako ten, kdo byl pro americké vojenské síly největší výzvou.
Kuribayashi získal vzdělání v Americe a proto byl velmi dobře obeznámen s vojenskou a technologickou silou Západu. Japonsko do jeho rukou vložilo osud Iwo Jimy, ostrova, který je poslední přirozenou pevností na cestě do země Vycházejícího slunce. Kuribayashi se pod tlakem okolností rozhodne ke krokům, které nikdo z předchozích velitelů nerealizoval v takovém rozsahu - přistoupí na zmodernizování obrany Iwo Jimy, změní léta zastaralé taktiky a zruší fyzické tresty, které velitelé všech úrovní uplatňovali na svých podřízených.
V pekelné výhni a v sirnými výpary nasyceném vzduchu Iwo Jimy dohlíží Kuribayashi na stavbu podzemních pevností, které využívají vulkanického labyrintu tunelů ostrova. Ačkoliv byly tunely skrze černě zbarvené vyvřeliny budovány v příšerných podmínkách - s nedostatkem jídla i vody - nakonec jednotkám poskytly strategické krytí před Američany, kterých bylo mnohonásobně víc. Dne 19. února 1945 začala invaze a pláže Iwo Jimy se zbarvily doruda.
Vzhledem k početní převaze útočníků se předpokládalo, že odpor Japonců na Iwo Jimě bude do pěti dní zlomen. Díky Kuribayashi revoluční obranné taktice se však invazi protáhla na více než měsíční bitvu, která se zapsala do historických análů. V časech, kdy je smrt v boji za vlast považována za čest, přichází Kuribayashi s tím, aby muži bojovali i o svůj život. Rozměr obrany ostrova do poslední kapky krve, který Američanům zabrání v útoku na domovinu a bližní, však byl samozřejmě také přítomen.
Do složité role vynikajícího stratéga a obránce Iwo Jimy obsadil Eastwood japonského herce Kena Watanabeho, kterého si oblíbil na základě filmů Gejša a Poslední samuraj. “Před několika lety jsme se potkali na předávání Oscarů,” vzpomíná Eastwood. “Velmi na mě zapůsobil nejen na plátně, ale i v osobním kontaktu. Jako člověk je velmi vstřícný a já věděl, že zrovna tohle potřebuje i role generála Kuribayashiho.” Tento mezinárodně uznávaný herec byl udiven skutečností, že v rámci japonských branných sil byl Kuribayashi jedním z mála, kdo měl zkušenosti ze Spojených států. “Vzdělání získal ve Spojených státech a Kanadě, ve svých názorech byl značně proamerický a mezi Američany měl mnoho přátel,” popisuje Watanabe. “Bojoval o život, za vlast i za rodinu celou svou silou, ale zároveň řešil dilema, protože musí bojovat proti svému příteli - Spojeným státům.”
Watanabe byl mužem v pozadí významné historické bitvy naprosto fascinován a do své role se plně ponořil. Mimo jiné také scenáristce poskytl několik svých postřehů, založených na osobním bádání. “Ken se vydal do Kuribayashiho rodného města, setkal se s jeho rodinou a nabral trochu vody, kterou donesl do památníku generála Kuribayashiho, který byl na ostrově vztyčen. Jde o starý japonský zvyk, kterým je uctěna památka mrtvých,” vysvětluje Lorenz.
Když doba nazrála k tomu, aby Watanabe natáčel na ostrově, herec doslova podlehl svým emocím. “Vzpomínám si, že nám říkal, jak je rád, že většina natáčení už v Los Angeles proběhla,” vzpomíná Lorenz. “Jeho emoce byly velmi silné a on se obával, že po tom všem, co na Iwo Jimě prožil, by roli nebyl schopen dotáhnout do konce.” Eastwood a jeho dlouholetá kolegyně, castingová režisérka Phyllis Huffman, spolupracovali s japonským castingovým režisérem Yumi Takadou z Warner Entertainment Japan, který film pomohl obsadit vynikajícími a talentovanými herci. “Tamní herci mi byli spíše neznámí, takže jsem se díval na jejich filmy a na nahrávky z konkurzů, které jsme natočili,” říká Eastwood. “Herectví je prostě o herectví. Když je dobré, je prostě dobré, ačkoliv ani nerozumíte jazyku.”
Kazunari Ninomiya, který se jako jeden z členů populární skupiny Arashi těší přízni diváků a je vyhledávaným televizním bavičem, hraje vojína Saiga, srdnatého bojovníka, který své manželce Hanako (Nae) slíbí, že se z bitevního pole vrátí, protože ji nadevše miluje a chce se vidět se svou malou dcerkou. “Hraji obyčejného pekaře, který je kvůli přežití nucen zapomenout na své lidství,” říká Ninomiya.
Saigo je jedním z vojáků, kterého Kuribayashiho rozkaz zachrání před brutálním trestem. Toto zakusení milosti v něm vyvolá vůli žít. “Válka je krutá věc a za ní zůstává jen spoušť. Jizvy války se nikdy nezahojí,” říká Ninomiya.
Generálův průkopnický styl vede u několika zkušených velitelů k nevraživosti a nepřátelství, ale zároveň mu získává řadu mladých příznivců. Mezi jinými je to desátník Takeichi Nishi (Tsuyoshi Ihara) - známý šlechtic a držitel zlaté medaile v krasojezdectví na olympiádě v Los Angeles v roce 1932. Tsuyoshi Ihara je populární díky hereckým výkonům ve filmech jako Han-ochi a Minna no Ie. Shodou okolností představuje barona Nishiho i v divadelním představení Rouningai. “V době konání olympiády se stal čestným občanem Los Angeles,” popisuje Ihara. “Mezi Američany byl velmi populární. Proto se mezi Japonci říká, že kdyby Barona Nishiho vyslali do Spojených států, vedl by si tam mnohem lépe než kterýkoliv diplomat.”
Baron Nishi považoval stejně jako generál Kuribayashi Američany za přátele. Během svého bádání v archivech tvůrci objevili, že v době, kdy Baron Nishi pobýval v Los Angeles, seznámil se s tamním filmařem Sy Bartlettem. “Bartlett se na Iwo Jimu dostal až poté, co byla zabrána Američany a tam se dozvěděl, že jeho přítel Baron Nishi je stále na ostrově,” vysvětluje Lorenz. “Bartlett proto dal prostřednictvím interního informačního systému japonské strany rozšířit zprávu, aby vyšel z úkrytu a vzdal se.” “Rád bych věděl, jak se asi cítil, když od Američanů slyšel zprávu ´Barone Nishi, jste náš přítel, prosíme vyjděte ven!´” říká Ihara. “Přeji si, abychom tímto příběhem odpověděli na to, proč se vlastně lidé pouštějí do něčeho tak nesmyslného jako jsou války.”
Vojín Shimizu je mladý a idealistický. Ve válce se tento bývalý člen sboru tokijské policie naučí věcem, které nikdy nechtěl. Shimizua se ujal Ryo Kase, kterému role ve snímcích Pacchigi!, Antenna, Scrap Heaven zajistily vřelé přijetí publika i kritiky. “Shimizu se v bitevní vřavě naučí, že tu vždycky je nějaká možnost volby, ať už se jedinec svých ideálů vzdá a nebo se k nim naopak přimkne. Dokonce i v situacích, kdy se zdánlivě hroutí úplně vše,” říká Kase. “Vidím, že má velkou odvahu a pokouší se uskutečnit to, co daná situace vyžaduje.”
Během natáčení se Kase doslova obul do ´mokasín své postavy.´ “I jen jako herec jsem cítil, že bych v dané situaci rozhodně nechtěl zemřít,” vzpomíná. “Chtěl jsem přežít nejen natáčení, ale nějak jsem si uvědomil, že bych si tento pocit měl podržet i po zbytek života.”
Shidou Nakamura je renomovaným hercem tradičního divadla Kabuki, a obdiv diváků si zajistil svým filmem Yamato. Dále hrál ve filmech jako Ping-Pong a Ima Ai ni Yukimasu, široké přízně diváků však došel až rolí ve snímku Fearless s Jetem Li. Nakamura hraje poručíka Itoa, který je spíše tradičně založený a Kuribayashiho nekonvenční strategie zpočátku odmítá. “Je to nesmlouvavý bojovník, který získal vzdělání vojenského velitele,” popisuje Nakamura. “Byl přesvědčen o tom, že v situaci bezvýchodné krize by raději spáchal rituální sebevraždu a stal se tak ctěným hrdinou, než aby ustoupil byť jen o krok a přežil. Ito v jistém slova smyslu vzbuzuje lítost, jeho přesvědení je v dnešní době samozřejmě neudržitelné, ale já osobně si myslím, že byl velmi lidský.” Na začátku natáčení byli japonští herci a američtí tvůrci natolik sladění, že jazyková bariéra už prakticky neexistovala. Niterný způsob jejich komunikace totiž přemosťoval všechny jazykové bariéry.”
“Musím říci, že tito herci patří k těm nejlepší, se kterými jsem kdy pracoval,” říká Eastwood. “V minulosti jsem spolupracoval se špičkami v oboru, ale co se týče této skupiny herců - jejich pracovní nasazení bylo přímo ukázkové. Šlo o velmi příjemnou zkušenost bez jakýchkoliv zádrhelů,” říká režisér, ”ačkoliv jsem nikdy pořádně nevěděl, co vlastně říkají!”
“Pro herce byl film dobrou příležitostí, jak se u významného projektu setkat s uznávaným režisérem. “Pro mě jako herce i člověka byla práce pod režijním vedením legendárního Clinta Eastwooda velmi příjemná zkušenost,” říká Tsuyoshi Ihara. “Clint Eastwood a jeho štáb mají na to, aby vytvořili skutečně báječný film. Doufám, že se do něj promítne i nálada na placu. Všichni k nám byli velmi vstřícní a vítali každý návrh. Ačkoliv pocházíme z odlišného kulturního zázemí a mluvíme jinými jazyky, ve výkonech herců se všechny případné rozdíly srovnají. Přišel jsem za ním s několika návrhy a on je vděčně přijal. Do konce svého života si toho budu vážit.” Shidou Nakamura souhlasí. “Natáčení bylo něco jako prodloužení přátelského rozhovoru,” říká. “Mohli jsme do rolí promítnout to, co je v nás.”
Mezi herci je i umělkyně, kterou v Japonsku znají jako Nae. Ve snímku Dopisy z Iwo Jimy hraje Saigovu manželku. “Když jsem viděla Million Dollar Baby, zatoužila jsem po tom, abych si v něm mohla zahrát. Hrát pod Clintovým vedením je jako sen. Je to velmi mírný a přátelský režisér.”
Scenárista Paul Haggis se domnívá, že svoboda, kterou Eastwood dává svým hercům, aby do rolí promítli co nejvíce ze sebe samých, jednou z jeho nejvýraznějších vlastností: “Clint miluje Haiku. Napřed určí emoci, kterou má scéna vyjadřovat, ale zároveň dává hercům otevřené pole působnosti, protože možnosti vyjádření jsou opravdu široké. Jde o spolupráci mezi jednotlivými umělci. To je také jeden z důvodů, proč jej herci tak milují. Chce po vás maximum. Doslova to vyžaduje. Ale zároveň vřele přijímá to, co nabízíte. A dále s tím pracuje. V takové atmosféře se filmy natáčí opravdu snadno.” Ačkoliv herci občas museli podstoupit natáčení scén, které vyjadřují nevyslovitelnou brutalitu války, Eastwood svým hercům dovolil, aby pravdu o svých postavách vyjevily teprve v okamžiku, kdy přijde jejich čas. “Vždycky si mé názory vyslechl a mnoho z nich i použil,” vzpomíná Ken Watanabe. “V určitém smyslu mi v tom připomínal mého otce. Díky němu byla v kterékoliv fázi natáčení atmosféra na placu velmi vřelá, tvůrčí a příjemná.”
Ve filmech Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy se objeví válečné scény, které tvůrci natočili na černých plážích Islandu, ale i na samotné Iwo Jimě. Část filmu se natáčela v ateliérech studia Warner Bros. a také nedaleko Los Angeles.
Ozvěny minulosti
Eastwood nikdy předtím nenatáčel válečný snímek takových rozměrů - tím méně dva najednou. Natáčení Dopisů z Iwo Jimy mu poskytlo velmi osobní příležitost vzdát hold bojujícím mužům obou stran, bez nutnosti vyjádřit své politické stanovisko. “Na Iwo Jimě dodnes nebyly objeveny ostatky více než 12 tisíc japonských vojáků,” říká Eastwood. “Tyto promarněné a předčasně ukončené životy z naší strany vyžadují stejný respekt jako památka životů Američanů.
Chápu obě znepřátelené strany a je mi z toho úzko. Během válek dochází ke zbytečným obětem na životech. Přeji si, aby životy oněch mladých mužů něco řekly i dnešku. Chceme, aby to byla pocta lidem, kteří položili životy za svou vlast.”
“Někde v temném koutu mysli je každý z nás přesvědčen, že válka je špatná,” říká Ken Watanabe, “jen zřídka však válku nesnášíme i v její podstatě a z celého srdce. Když si uvědomíte, co se tam odehrálo a proniknete k pravé podstatě hrůz války, už nikdy své syny do boje nepošlete.”
Během 2. světové války Eastwood teprve dospíval, “ale dodnes si pamatuji, jak jsem byl rád, že už je za námi,” vzpomíná. “Celý svět toužil po míru. Doufám, že každý z nás během svého života uvidí konec mnoha válečných konfliktů.”

SKUTEČNOST
Bitva o Iwodžimu (anglicky: Battle of Iwo Jima; japonsky: ??????, Iótó no tatakai nebo Iódžima no tatakai) probíhala od 16. února 1945 do 26. března 1945 mezi Spojenými státy a Japonskem. Americké jednotky zaútočily na japonský ostrov Iwodžima s cílem obsadit zdejší letiště a vytvořit si tak leteckou základnu pro útok na hlavní japonské ostrovy. Jednalo se o první případ celé války, kdy bylo cílem spojeneckých jednotek obsazení vlastního japonského území (tj. území, které bylo součástí Japonska před druhou světovou válkou a jehož obyvatelé byli Japonci), čemuž také odpovídala i intenzita odporu japonských vojáků
V pondělí 19. února 1945 došlo k vylodění na Iwodžimě. V 9:00 ráno, dorazil první americký vyloďovací člun k pláži Futacune na jihozápadě ostrova. Japonská pěchota a dělostřelectvo mlčelo a američtí vojáci nenaráželi na odpor. Byli zmateni takovýmto vývojem událostí a rozhodli se postupovat do vnitrozemí. První překážka se objevila po 300 metrech. Na strmém svahu tvořeném sopečným popelem vojáci americké námořní pěchoty podkluzovali a padali. V tu chvíli Kuribajašiho dělostřelectvo zahájilo palbu ze všech stran. Nejvíce palby přicházelo z vyhaslé sopky Suribači. Americké ztráty začaly narůstat. Vylodění na Iwodžimě bylo nejkrvavějším z celé války o Tichomoří. Do večera padlo 600 Američanů a 1 200 jich bylo zraněno. Do příštího rána byly pláže obsazeny. 20. února přistály na Iwodžimě první americké posily. S nimi byl 21. února zahájen útok na sopku Suribači, setkal se však s urputným odporem a brzy ztroskotal.
Stejně jako na zemi probíhaly těžké boje i na moři. V týž den, 21. února 1945 byla konvenčním bombardováním a kamikaze zasažena letadlová loď USS Saratoga. Byla tímto útokem tak vážně poškozena, že musela odplout na opravu do USA. Zároveň byla potopena eskortní letadlová loď USS Bismarck sea. Zatím na Iwodžimě pokračovaly tvrdé boje.
V pátek 23. února byl zahájen nový útok proti sopce Suribači. Tento útok překvapivě uspěl. Američané se pomalu dostávali na vrchol sopky a v 11:40 zde šest příslušníků námořní pěchoty vztyčilo vlajku Spojených států amerických. Obsazení sopky Suribači nebylo úplným vítězstvím, ale výrazně to podpořilo morálku amerických vojáků na Iwodžimě. Bitva o Iwodžimu dál pokračovala.
3. divize námořní pěchoty se pomalu probíjela na sever. Dne 4. března přistály první bombardéry B-29 na čerstvě dobytých letištích na Iwodžimě, zatímco okolo stále zuřila bitva.
Soubor:Raising the Flag on Iwo Jima (color).ogvPřehrát média
Vojáci námořní pěchoty vztyčují vlajku na Iwodžimě
9. března byli japonští obránci zatlačeni až do severovýchodní části ostrova. V půli března Američané zachytili vysílání generála Kuribajašiho. Znělo: „Nejedli jsme ani nepili pět dní, ale náš bojový duch je silný. Budeme bojovat až do konce.“
Bitva skončila v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dost potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok na spojenecké pozice. Se smrtí několika set japonských vojáků tak zanikl organizovaný ozbrojený odpor na Iwodžimě a ostrov byl následující den prohlášen za bezpečný. Nutno podotknout, že daný útok nepředstavoval pouze „lepší sebevraždu“, ale také poslední japonský úspěch bitvy, neboť spojenecké jednotky podcenily rizika takovéto akce, díky čemuž se Japoncům podařilo proniknout do prostor letiště a pobít větší počet pilotů a letištního personálu, kteréžto ztráty nebylo lehké nahradit.
I po oficiálním ukončení bitvy zde zůstávali japonští vojáci, poslední dva (kulometčíci Macudo Linsoki a Jamakage Kufuku) se vzdali v lednu 1949.[1]
Právě na hoře Suribači pořídil 23. února 1945 Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války.
Důsledkem bitvy bylo, že ostrov zůstal okupován Spojenými státy až do roku 1968.

Ocenění:
Academy Awards
2007 - Střih zvuku
2007 - Nejlepší film (nominace)
2007 - Clint Eastwood (Režie) (nominace)
2007 - Iris Yamashita, Paul Haggis (Původní scénář) (nominace)

Golden Globes
2007 - Nejlepší zahraniční film
2007 - Clint Eastwood (Nejlepší režie) (nominace)

Berlinale IFF
2007 - Clint Eastwood (Zlatý Medvěd za nejlepší film) (nominace)

New York Film Critics Circle
2006 - Clint Eastwood (Nejlepší režisér) (nominace)

Los Angeles Film Critics Association
2006 - Nejlepší film
2006 - Clint Eastwood (Nejlepší režisér) (nominace)
2006 - Tom Stern (Nejlepší kamera) (nominace)

DABING
1.DABING (Cinemax/HBO)
V českém znění: Jan Maxián - Kazunari Ninomiya (Saigó), Jan Šťastný - Ken Watanabe (Generál Tadamichi Kuribayashi), Marek Libert, Radek Kuchař, Roman Hájek, Filip Čapka, Ladislav Cigánek, Petr Gelnar, Michal Michálek, Karel Richter, Vanda Konečná, Zuzana Ďurdinová, Martin Kubačák, Jiří Valšuba a další
Překlad: Jana Děžínská
Zvuk: Michal Beringer
Produkce: Veronika Čecháková
Dialogy a režie: Petr Pospíchal
Vyrobilo: SDI Sun Sudio 2008
*1. Dabing pravdepodobne pro Cinemax. Na DVD od magicboxu z roku 2007 byl jen japonsky dabing.

2.DABING (Nova)
V českém znění: Jaromír Meduna - Ken Watanabe (anglicky hovořící Generál Tadamichi Kuribayashi), Rudolf Kubík, Ivan Jiřík, Martina Hudečková, Radek Hoppe, Roman Hájek, Svatopluk Schuller, Radek Vaculík, Jan Škvor, Radek Kuchař, Bohdan Tůma, Ladislav Cigánek - (titulky).
Překlad: Tomáš Hlína a Petr Zenkl
Zvuk: Michal Kraus
Produkce: Martin Odehnal a Jaromír Šindelář
Dialogy a režie českého znění: Ivan Holeček
Vyrobila: CET 21 spol. s r.o. v DW Agentuře s r.o. v roce 2012
*U dabingu Novy, narozdíl od prvního dabingu, byla nadabována pouze angličtina. Ve filmu zazní ve velké míře pouze japonština, kterou přeložily formou CZ titulků.

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 1.3.2007 Warner Bros. CZ
Premiéra USA: 2.2.2007 Paramount Pictures
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 3.9.2007 (DVD) Magic Box
Poprvé na DVD: 12.9.2007 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)

Tržby v ČR - Kč 571 902
Tržby celkem - $ 68 700 000
Návštěvnost v ČR 5 747
Náklady (Rozpočet) - $ 19 000 000

 

Zajímavost k filmu
- Příkaz Takeičiho Nišiho (Cujoši Ihara) k ošetření zraněného amerického mariňáka je podle jeho biografie skutečnou událostí, nejedná se o výmysl tvůrců filmu.
- Fotografie, kterou ukazuje Takeiči Niši (Cujoši Ihara) zraněnému americkému mariňákovi, je skutečnou fotografií Takeičiho Nišiho z Letních olympijských her v roce 1932.
- Bitva skončila v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dost potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok na spojenecké pozice. Se smrtí několika set japonských vojáků tak zanikl organizovaný ozbrojený odpor na Iwodžimě a ostrov byl následující den prohlášen za bezpečný. Nutno podotknout, že daný útok nepředstavoval pouze „lepší sebevraždu“, ale také poslední japonský úspěch bitvy, neboť spojenecké jednotky podcenily rizika takovéto akce, díky čemuž se Japoncům podařilo proniknout do prostor letiště a pobít větší počet pilotů a letištního personálu, kteréžto ztráty nebylo lehké nahradit.
- Důsledkem bitvy bylo, že ostrov zůstal okupován Spojenými státy až do roku 1968.
- Právě na sopce Suribači, kde měli Japonci vybodované podzemní pevnosti, pořídil 23. února 1945 fotograf Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války - vztyčení americké vlajky.
- Scénář byl napsán v angličtině a následně přeložen do japonštiny. Ken Watanabe si navíc vyžádal další překladatele, aby repliky odpovídaly co nejvíce skutečnosti. (Brousitch)
- Scény vesnice na Iwo Jimě a scény z Tokia byly natáčeny ve stejných kulisách, avšak pod jiným úhlem.
- Snímek byl natočen na motivy knihy "Picture Letters from Commander in Chief", kterou napsal Tadamiči Kuribajaši. (Hans.)
- Film se natáčel na opravdovém ostrově Iwo Jima, záběry mimo ostrov byly točeny v Kalifornii.
- Japonský pohled na události z Iwo Jima stál studio Warnes Bros. 19 milionů a během prvního víkendu promítání (22. – 24. 12. 2006) vydělal v pěti kinech 89 097 dolarů na třicáté příčce žebřičku navštěvnosti. Poté expandoval do více kin a celkový obrat se vyšplhal na 13,6 milionu.
- Snímek získal Oscara za střih zvukových efektů a na další tři zlaté sošky byl nominovaný. Bylo to v hlavních kategoriích – režie, původní scénář a film roku. Na Zlatých globech uspěl jako Nejlepší zahraniční film.
- Clint Eastwood získal rok před uvedením Dopisů z Iwo Jimy Oscara za režii filmu Million Dollar Baby a porazil tehdy favorizovaného Letce od Martina Scorseseho. Ten mu to hned vrátil a získal zlatou sošku za snímek Skrytá identita, když byl Eastwood nomiován za Dopisy z Iwo Jimy.
- Clint Eastwood natočil film zároveň s projektem Vlajky našich otců. Listy z Iwo Jimy jsou z pohledu Japonců a Vlajky našich otců se zase dívají očima Američanů na vojenský konflikt na Iwo Jima.
- Původně se měl film jmenovat "Red Sun, Black Sand".
- Kazunari Ninomiya, který hraje postavu jménem Saigo, je členem japonské popové skupiny Arashi.
- Takeiči Niši (Cujoši Ihara) spáchá ve filmy po oslepnutí sebevraždu, ve skutečnosti byl ovšem Takeiči Niši zabit v boji.
 Spoiler: Počet mrtvých ve filmu je 84.

 

Odkazy

https://www.csfd.cz/film/223904-dopisy-z-iwo-jimy/komentare/

https://www.imdb.com/title/tt0498380/combined

https://www.fdb.cz/film/dopisy-z-iwo-jimy-letters-from-iwo-jima/42959

https://www.kfilmu.net/film/letters-from-iwo-jima/