Les sebevrahů / The Forest (2016/87/USA/Horor) 47%
15.10.2018 16:34
JEDNOU VĚTOU
„Každý sem přichází, aby hledal cestu ven"
OBSAH
Legendární skutečný les Aokigahara, který se s děsivou majestátností tyčí na úpatí hory Fuji v Japonsku, je dějištěm napínavého nadpřirozeného thrilleru Les sebevrahů. Američanka Sára (Natalie Dormer) se do lesa vydává v rámci pátrání po svém dvojčeti – po sestře Jess (taktéž ztvárnila N. Dormer), která záhadně zmizela. Sářin manžel Rob (Eoin Macken), kterého chování Jess dlouhodobě frustruje, není své manželce skoro 10 tisíc kilometrů dlouhou cestu vymluvit. Po návštěvě školy, ve které Jess učí, se důvtipná Sára vydává do lesa samotného. Ve společnosti svého charismatického nového známého, přistěhovaleckého novináře Aidena (Taylor Kinney) vstupuje do lesa, ve kterém by dle důrazných varování „nikdy neměla opouštět vyšlapanou cestu". Na bezpečí obou z nich dohlíží místní průvodce Michi (Jukijoši Ozawa), ale s blížící se nocí jim není schopen setrvání přímo v lese rozmluvit a se zdráháním oba nechává lesu napospas. Vlivem strachu se Sářino vědomí brzy tříští; začíná zpochybňovat Aidenovy motivy, včetně jeho tvrzení, že Jess vůbec nezná. Sara, odhodlaná odhalit pravdu o osudu své sestry, je nucena čelit rozhněvaným a zmučeným duším mrtvých, jejichž obětí se stává kdokoliv, kdo se odváží vstoupit do jejich blízkosti. Tyto zákeřné duše na Sáru číhají na každém kroku, aby ji uvrhli do děsivé temnoty, ve které je nucena bojovat za vlastní spasení.(Falcon)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Aokigahara - to je takový překladatelský oříšek. Pro herečku Natalie Dormer bylo oříškem do tohoto zlými pověstmi opředeného lesa zavítat, aby se z něj vrátila živá a zdravá. Ale co, stát se jí stejně nic nemohlo, tamní přízraky si na ni vyšlápnout ani nemohly, když se komplet natáčelo v Srbsku. Divák je tedy v prvé řadě ochuzen o autenticitu lesa s neblahou pověstí, do něhož si to ročně chodí "hodit" stovka sebevrahů, místo toho je divákům naservírován kašírovaný (srbský) les, kde můžete místo přízraků potkat tak maximálně Djokoviče, Kokotiče a spol. Ovšem nevěšte hlavu, kvalitní harakiri můžete spáchat i v evropských hvozdech, je-li při ruce hutný příběh, kvalitní herci a neselhávající režisér. Natalie Dormer v dvojroli sice může potěšit své fanoušky, i ti můžou ale spílat herečce, že do své role nedala vůbec nic. A děravý scénář jí ke všemu předepisoval, aby se ve "strašidelném" lese potýkala s divným australským průvodcem, s ještě divnější japonskou studentkou, přízraky a se značným šálením mysli. Což o to, dohromady to není málo, je to ale jen zlomek toho, co zajímavý námět skýtal. Režisér zazdil, co se dalo. A v podstatě pořád dokola opakoval ty samé, podle něj osvědčené "halušky", navrch přidal porci ohraných a primitivních lekaček. Dá rozum, že na zmizení jedné polovičky dvojčat je něco divného a tajuplného, nemůže s tím ale operovat celý film. Stejně tak nemůže šálit diváka nevyjasněním úmrtím rodičů dvojčat, když je hned z prvního retro záběru zřejmé, že se celá tragédie odehrála ve skutečnosti jinak, než jak je popisována, čímž film bude nejednou obtěžovat, a nechá si vysvětlení pochopitelně až na závěr, kdy už i Lojzík Kuldanů věděl, jak se věci mají. Jak režisér strašil a vyvolával strach a neklid, to bylo kolikrát útrpné. Něco potenciálně děsuplného rozjel, následně to ale skončilo nechtěně směšně. Hrstka mrtvol v lese budila dojem, že i v Boubíně se občas nechtěně na větvi uškrtí nějaký ten neevidovaný turista. Režisér příliš hrůzných záběrů do svého filmu neaplikoval, i když byl jistě přesvědčen, že straší maximálně, o něco lépe se mu dařilo ve střídání dne s nocí, kdy byl k vidění nějaký ten zajímavější, sice pramálo vysvětlitelný výjev, přesto jen průměrný záchvěv hororu, který mohl vypadat nadprůměrně strašidelně a podmanivě, kdyby jej režisér dokázal patřičně na úrovni zrežírovat. Plusem je solidní tempo filmu, kdy se nad blbostí i jalovostí tvůrců nedá tolik zamýšlet. Do srbské Aokigahara jen na vlastní nestrašidelné nebezpečí, případně v podroušeném stavu. V kině by film svým mrzkým zpracováním neobstál, je to na vrácení vstupného, na dvd se ta tvůrčí nemohoucnost dá (relativně) ustát. 5/10 (kingik) 3*
Amíkům už jsou jejich lesy příliš malé, takže usilovně hledají jiná místa ve světě, kde bezpečně zaklepat bačkůrkama. Vemte si takové Japonsko (ve skutečnosti však Srbsko). To má jedno obzvlášť super místo, tzv. Les sebevrahů. Už jenom ten název evokuje spoustu morbidní zábavy ve společnosti životem omrzelých dušiček. Ale bohužel, zas taková sranda to není. Blonďatá Natálie tam hledá obarvenou Natálii, v husté zeleni se samozřejmě ztratí: tam trpí haluškami, blázní a přestává věřit svému komplici, co by jí rád přeříznul. Nebo snad pomohl? Je to vlastně fuk, nepovede se mu nic. Stejně jako filmu se nepovede vás pobavit, napnout nebo alespoň trochu vyděsit. Tak snad jindy. (Bloody13) 2*
Aokigaharaaaaa!!! Běžný les pro sběr Bedel vysokých, dokud jednoho geniálně impotentního spisovatele nenapadlo okopírovat Šejkspíra a sepsat románový bestseller, ve kterém se nešťastní milenci rozhodnou zabít právě v něm. Náhle vznikl geniální návod na sebevraždu a legenda o nejlepším místě v Japonsku, kde si hodit mašli, děsně EMOčně měsíce hnít přivázaný na stromě, smrdět na tři kiláky daleko a svým rozkládajícím se masem krmit místní zvěř, larvy hmyzu a perverzní nekrofily. Zkrátka romantika nešťastné lásky jak vyšitá a neodolatelná nabídka pro všechny sebestředné idioty z okolí, které musí každý den hledat a odřezávat ze stromu nebohý lesník, kterému ti čeští, spravující les 10x10 metrů mezi Tescem a Kauflandem, mohou tiše závidět to každodenní vzrušení a práci na nasládlém čerstvém vzduchu. Jakmile v Americe objevili Ameriku, roztrhl se pytel sraček právě s tímto děsným bu bu bu tématem, ve kterém nikdo ze západní civilizace není schopen pochopit, proč se ti Japonci prostě nestřelí doma do palice, případně se neožerou dvěma litry Jacka, nezmlátí západním způsobem manželku do bezvědomí, nenasednou do svého BMW z třetí ruky a nenarazí autem ve 190 do protijedoucí rodiny vracející se z chalupy jako správný tvrdý chlap páchající sebevraždu, ale dělají z toho hru na stopovanou, kdy na konci není poklad sladkostí, ale nafouklý rákosník s vyklovaným mozkem. Zcela překvapivě jsou všechny tyto sázky na tajuplnou japonskou kartu nesledovatelný přešlap. Tento film není výjimkou, zvláště když celou dobu ani nesledujeme les v Japonsku, natož Japonsko samotné, ale les na Balkáně a Srbsko, Dormer neukáže ani jednou kozy a ještě k tomu se snaží hrát naplno, i když nedokázala uvěřitelně zahrát ani anál s Jindrou osmým v posteli Tudorovců. Příběh je zábavný a smysluplný asi jako myšlenky člověka házejícího lano přes větev a to je asi tak všechno, co k této sračce mohu napsat. Příjemnou zábavu u sledování! 18% (Zeck) 1*
VELKÁ RECENZE
„Les sebevrahů“ je dle mého trochu moc říkající český název, ten originální „The Forest“ je přece jen tajemnější, i když neřekne skoro nic. Les Aokigahara však rozhodně zní jako zajímavé, tajemné místo, kam by se strašpytel nevypravil. Už jen to, že se jedná o místo v Japonsku, by mohlo vzbuzovat dojem, že horor zde natočený by mohl vzbuzovat nepříjemné pocity strachu. Až na to...
Až na to, že se v Japonsku vlastně vůbec nenatáčelo. Nebo jinak, scény v lese se v Japonsku nenatáčely, jedná se o les, který se nachází v Srbsku. Pár scén se v Japonsku točilo proto, aby zde bylo vidět, že se jedná o Japonsko, což je dáno letištěm a několika stavbami, které se v záběru objeví. Zbytek filmu se mohl natáčet kdekoli, což se také stalo. Není to nic nového při tvorbě filmů, ale v tomhle případě je to škoda.
Dějově je snímek celkem jednoduchý. Sara (Natalie Dormer) má dvojče Jess (také Natalie Dormer), které se ztratí – zmizela právě v lese Aokigahara. I když je to cesta přes půlku planety – nebo alespoň přes čtvrtku – Sara se vydá svou sestru najít. A je rozhodnuta nedbat výstrah a ponořit se do lesa, kde by neměl člověk opouštět vyšlapané cestičky, které jsou za denního světla bezpečné.
Natalie Dormer stráví na scéně většinu času a sledujeme především ji. Snaží se, o tom žádná, ale díky jejímu výkonu jsem si ji zařadil mezi herečky, které rozhodně nemám v plánu nějak moc vyhledávat. Kromě toho, že se její postava chová otravně a nelogicky – nelogičnost by se dala svést na scénář – tak mi prostě přišla protivná a já jsem jí nevydržel sledovat a raději jsem si ztlumil zvuk.
„Les sebevrahů“ je film s velkým potenciálem, film, který by mohl vytvořit místo pro legendy, nejen v reálu, ale i ve filmovém světě. A i když se tvůrci moc snažili, aby to na konci mělo ten správný WTF efekt, bohužel se nadšení nekoná, jen je to místy docela dobře hnusné. Není zde ani jedna postava – snad kromě japonských – která by se mi jakkoli zamlouvala. Hodně utopená příležitost.
O FILMU
Les sebevrahů je nadpřirozený thriller, který se inspiruje skutečně existujícím lesem Aokigahara. Les, známý jako jukai nebo „oceán stromů“, se nachází na severozápadním úpatí japonské hory Fudži. Poklidná krása tohoto lesa kontrastuje s jeho násilnou minulostí a s legendami o nadpřirozených jevech.
Po celá staletí byl les Aokigahara s ohledem na své spojitosti se smrtí a utrpením významným kulturním prvkem v rámci silné japonské víry v nadpřirozeno. Legendy hovoří o duších ubasute, kteří v lese žijí - truchlící přízračné postavy stařen, které v lese zanechaly jejich rodiny, když se o ně už nemohly postarat.
V průběhu několika posledních desetiletí se les Aokigahara nechvalně proslavil jako místo, kam se lidé vydávají, pokud chtějí ukončit svůj život. Tragickou historii lesa jen posilují zvěsti o duších sebevrahů, jurei, kteří rozšiřují řady přítomných nadpřirozených bytostí - a přemlouvají bezútěšné, slabé a neznalé k sebevraždě pod poklidným zeleným příkrovem lesu Aokigahara v oblasti, zvané „les sebevrahů“.
Producent David S. Goyer se o tomto lese dozvěděl jako o „velice strašidelném místě, kde se dějí velice podivné věci. Mobilní telefony a kompasy tam nefungují kvůli vysokému obsahu železa v horninách kolem hory Fudži. Zvířata tu prakticky nežijí. A les je tak hustý a tmavý, že by se v něm velice snadno mohl kdokoliv ztratit - a všichni známe ten povědomý strach z toho, že se ztratíme někde v lese.“
„Les Aokigahara je ale současně i velice krásný, nedotčený a poklidný. Bohužel v něm spáchalo sebevraždu více lidí než kdekoliv jinde na světě, a jejich počet nadále vzrůstá. V lese je i márnice a jakási hlídka, která pravidelně lesem prochází ve snaze najít další těla. Jsou zde umístěny cedule s nápisy jako 'Vraťte se zpátky', 'Zůstaňte na cestě' nebo 'Myslete na své nejbližší'.“
Goyer si uvědomoval, že by les mohl být dokonalým dějištěm něčeho, co označuje jako „netradiční nadpřirozený thriller s postavami, na kterých vám záleží, prostoupený atmosférou plíživého strachu“. Vypracoval základní kostru příběhu a obrátil se na společnost Lava Bear Films.
„O tomhle lese jsem vůbec nic nevěděla, takže když k nám David Goyer přišel s velice pozoruhodným námětem na film, odehrávající se na skutečném místě s dlouhou historií, rozhodně mě tím zaujal,“ vzpomíná producentka Tory Metzger z této společnosti. „Když jsem si začala o tomto lese zjišťovat další podrobnosti a pochopila jsem, jakou roli v japonských tradicích po staletí hraje, co se k němu pojí a jak temně je vnímán, uvědomila jsem si, že by rozhodně bylo možné tam příběh filmu zasadit - a že by se les Aokigahara stal víceméně další postavou filmu.“
„David měl jasno v tom, jaký by měl být příběh filmu. Společně jsme vybrali scenáristy, které by tento žánr oslovil.“ Ben Ketai napsal první hrubou verzi scénáře a poskytl základní styčné body, na kterých se měl scénář dále vyvíjet. Když se Ketai začal věnovat dalším povinnostem, producenti oslovili debutující scenáristku a původem spisovatelku Sarah Cornwell, aby na scénáři pracovala. „Sarah nám především pomohla rozvést minulost obou sester, která tak dramatickým způsobem ovlivňuje současné události,“ popisuje Metzger. Kromě toho Cornwell také detailněji vypracovala aspekty celkového konfliktu a dále rozvedla temnou povahu lesa samotného.
„Poté přišel na řadu scenárista Nick Antosca a udělal něco velice důležitého: ujal se podrobněji nápadu, se kterým přišla Sarah, a sice že les vám ve skutečnosti ukazuje váš vlastní smutek,“ dodává Metzger. „Ujistil se, že konec celého příběhu odpovídá pravidlům, která v lese platí, ale také těm, která řídí životy obou sester. Les sebevrahů se proměnil v psychologický příběh - který se v nemalé míře velice liší od většiny současných scénářů strašidelných filmů.“
„Scénář je ve svém důsledku nakonec víceméně studií šílenství. Les má schopnost vás nakazit svou vlastní temnotou a také tak činí. Postavy ovlivňují příběh - nikoliv naopak. Les sebevrahů je postaven na vývoji postav - nebo na jejich rozpadu, chcete-li.“
„Nechtěli jsme, aby se jednalo o film, který se spoléhá na laciné lekačky,“ podotýká Goyer. „Chtěli jsme, aby na diváka působil pozvolna. Má-li být něco skutečně strašidelné, musíte tomu dát čas a musí vám záležet na protagonistech.“
„Les je v našem filmu bytostí plnou zákeřné, manipulující a nadpřirozené energie, která po staletí hromadí lidské duše,“ zamýšlí se producent David Linde. „Jedná se o útočiště pro neklidné duše, ale současně i o jejich vězení.“
„Film Les sebevrahů je proto jakousi děsivou poutí Sářinou myslí v místech, kterými prostupuje smutek a strach. Diváci se na nich ocitnou společně s ní a budou přemítat, zda se jsou schopni postavit tomu, co kolem nich vzniká - a zda se tomu je schopna postavit Sára.“
Práce na celém projektu od úvodních konceptů až po natáčení zabraly zhruba tři roky. Zhruba rok po jejich zahájení se na projektu začal podílet režisér Jason Zada. Ten upoutal pozornost veřejnosti svým interaktivním virálním dílem s názvem Take This Lollipop. Specificky znepokojivé dílo se stalo internetovým hitem, který si na vlastní kůži vyzkoušely desítky milionů lidí. Protože toužil natočit svůj první celovečerní snímek, měl za sebou Zada stovky přečtených scénářů. Teprve když ho společnost Lava Bear oslovila s nabídkou snímku Les sebevrahů ale nalezl to, co po celou tu dobu hledal.
„Protože jsem zatím pracoval na věcech se spíše kratší stopáží, chtěl jsem se podílet na vzniku příběhu, ve kterém osudy hlavních hrdinů sledujete v celovečerním formátu - a ve kterém se tito hrdinové ocitají v kritické životní situaci.“
„Viděli jsme všichni Take This Lollipop a udělalo to na nás velký dojem,“ vzpomíná Metzger. „Současně jsme také znali reklamy, které Jason režíroval, takže jsme byli seznámeni s jeho schopností prezentovat své nápady vizuálně. Při našem společném setkání zmínil svou touhu natočit psychologický thriller. Společně s Davidem Lindem jsem ho tedy seznámila s Davidem Goyerem, a oba si po tvůrčí stránce velice dobře rozuměli.“
„Jason je pečlivý a důmyslný a inteligentní. Když jsme spolu o scénáři hovořili, zajímal se o jeho citové aspekty,“ vzpomíná Goyer. „Strach je pro všechny z nás velice elementární věcí,“ zamýšlí se Zada. „Na strašidelné filmy se dívám od dětství. Ze všeho nejraději mám ale ty, které vznikly na přelomu nebo v průběhu sedmdesátých let: Rosemary má děťátko, Teď se nedívej, Exorcista, Osvícení - to jsou všechno klasiky žánru a filmové tvorby obecně. Takže jsem toužil natočit inteligentní, vizuálně silný a atmosférický psychologický thriller, který by diváky provedl velice znepokojivým příběhem.“
Zmínění diváci prožijí Les sebevrahů z pohledu jeho hlavní protagonistky Sáry, která příběh pohání svými vlastními zážitky. Taková role vyžadovala herečku, která dokáže ztvárnit chvíle emocionálně velmi pozitivní i velmi negativní - a to nejen jako Sára, ale také jako její dvojče Jess. „Natalie Dormer byla první na našem seznamu,“ prohlašuje Goyer.
Zada si s Dormer dojednal telefonní rozhovor, protože podle svých slov „viděl její dosavadní dílo a udělala na něj dojem svými hereckými schopnostmi i svou všestranností. Když jsme spolu hovořili, ihned pochopila, že by se mělo jednat o roli, která je už na samém počátku příběhu velice emocionálně vypjatá, a v jeho průběhu se vše jen dál stupňuje.“
Hvězdu seriálu Hra o trůny a série Hunger games přitahovala hloubka celého scénáře - a jeho citové a fyzické nároky. „Les sebevrahů je psychologický film, nikoliv laciná vyvražďovačka. Příběh se zabývá psychologickým rozpadem hlavní hrdinky a je sofistikovanější než většina thrillerů.“
„Připadal mi velice mistrně zpracovaný a hlavní hrdinka v něm prochází dokonalým vývojem. Drama vzniká na samotném počátku: Sára se dobrovolně vydává do zcela cizího světa v cizí zemi, kterým prochází pěšky. Ocitá se ve velice fyzické situaci, na kterou není zvyklá a která je velice vzdálená bezpečnému prostředí, ve kterém se obvykle pohybuje a kterému důvěřuje.“
„Sára je komplexní postava,“ dodává Zada. „Na povrchu se jedná o šťastně vdanou, sebevědomou ženu, která má svůj život dokonale pod kontrolou. Celý život se snaží pomáhat svému dvojčeti, sestře Jess, která trpí psychickými problémy, a sdílejí spolu pouto, které přesahuje až do takřka nadpřirozené roviny. Sára působí jako silnější, stabilnější a praktičtější z obou sester - ale pokud se ocitne v děsivější situaci, činí ji její skrývané problémy zranitelnější.“
„Sára je ztělesněním popírání, od dětství se o jistých věcech snaží předstírat, že neexistují,“ domnívá se Dormer. „Kdyby k sobě byla upřímná, zamyslela by se nad možností, že je Jess ve skutečnosti psychicky silnější, než jak působí Sára. Jess je otevřenější a upřímnější, co se problémů a obav týče. Dokáže se postavit tváří v tvář svým obavám, což Sára zatím nedokázala. Mám se svými sourozenci velice úzký vztah a to mi pomohlo Sářinu situaci pochopit.“
„Po stránce toho, co je vidět navenek, se Sára chová velice autoritativně a proto je stran svého vzhledu poměrně konzervativní. Jess s ní v tomto ohledu velice kontrastuje - je velmi excentrická, takže jsme se rozhodli použít piercing, tmavé oční stíny a tmavé vlasy. Bavilo mě také hrát postavy s americkým přízvukem.“
„Scénář je ve své podstatě moderním zpracováním pohádkového příběhu,“ hloubá. „Vydáváte se do divočiny, kde zůstanete osamělí, jen se svými obavami. Les nastavuje zrcadlo těm, kteří do něj vstupují, nutí je postavit se nevyřešeným problémům, které si v sobě nosí.“ Dormer si podle svých vlastních slov při natáčení užila celou řadu adrenalinových zážitků. „Natáčení bylo fyzicky náročné - a nejen proto, že jsem celý měsíc pobíhala od jednoho stromu ke druhému! Všechno bylo velice náročné, ať už mluvíme o záchvatech pláče nebo křiku nebo padání do závrtů. Cokoliv znamenalo naplno uplatnit své herecké schopnosti.“
„Po dvou nebo třech opakováních se do věci vložil adrenalin. Měla jsem pocit, že už jsem naprosto vyřízená, ale pak jsem se do té situace skutečně vžila, a to i po citové stránce. Štáb mě pak probral, když už jsem se začínala ocitat skutečně na dně.“
„Bylo také velice příjemné hrát v nějakém filmu hlavní roli - respektive dvě hlavní role - a mít po svém boku tři další herce, z nichž každý k herectví přistupuje poněkud odlišně,“ podotýká. Do zmíněné trojice patří i hvězda seriálu Chicago Fire Taylor Kinney, který byl obsazen do role pohledného a charismatického novináře Aidena. Kinney svou postavu vnímá jako někoho, kdo „je pořád na cestách. Nemá nikde žádné zázemí, je to svým způsobem kočovník. Působí dojmem sympatického člověka, ale existují lidé, kteří nejsou černobílí, ale jsou definováni spíše odstíny šedi, a Aiden mezi ně rozhodně patří. Jakmile se společně vydají do lesa, začíná divák jeho záměry zpochybňovat, a Sářina podezřívavost vůči němu také stoupá...stejně jako podezřívavost diváků, kteří budou při sledování filmu Les sebevrahů rozhodně velice napnutí.“
„Aiden musel působit romanticky, ale nesměl být hlavním mužským hrdinou filmu,“ poznamenává Goyer. „Sára je vdaná žena, ale mohla by v izolaci lesa pociťovat jistá pokušení? Měli jsme velké štěstí, že jsme Taylora objevili. Má v sobě něco z Paula Newmana, co způsobuje, že na sebe ve filmu upoutá pozornost.“ „Taylor chápal, co role Aidena vyžadovala, včetně jistého stupně nebezpečnosti,“ komentuje Zada.
„Mám zkušenosti s nejednoznačnými rolemi, takže mohu zodpovědně prohlásit, že Taylorovi to jde velice dobře!“ dodává Dormer. Kinney se na spolupráci s Dormer těšil. „Když ji Jason zmínil, samozřejmě jsem věděl, o koho jde. Jako herec se neustále snažíte posouvat někam dál a pokoušíte se získat role po boku herců, které respektujete. Je ohromně všestranná a od samého počátku se s ní spolupracovalo skvěle.“
Sářina ustaraného manžela Roba si zahrála hvězda jiného populárního seriálu, Eoin Macken ze seriálu Noční směna. Před zahájením natáčením s Dormer vztah svých postav velice důkladně probrali a dospěli k závěru, že Rob nemá o minulosti Sářiny sestry tak docela úplné informace. „S Natalií jsme se shodli na tom, že Sára si mnoho věcí nechává pro sebe a ignoruje negativní vzpomínky, aby se před nimi chránila - a že Rob nechce do podobných věcí příliš šťourat. Pomohl jí vypořádat se s jistou dávkou jejího vnitřního smutku. Jedná se o šťastný pár, ale o takový, který dospěl k závěru, že některé věci je lepší ignorovat,“ říká Macken.
„Přesto se ale domnívá, že má Jess na Sáru negativní vliv, a není schopen pochopit, proč je k ní jeho manželka tak tolerantní. Ve filmu Les sebevrahů máme možnost prozkoumávat temná zákoutí lidské povahy - a pokud vaší postavě záleží na tom, co se Natalině postavě přihodí, je to všechno mnohem syrovější.“
Podle Mackena se mu s Dormer spolupracovalo „velice příjemně a byla to zábava, protože dokáže velice pohotově reagovat. Pokud představujete postavy v partnerském vztahu, mělo by všechno působit přirozeně, a v případě Natalie tomu tak rozhodně je.“
„S Jasonem se spolupracovalo skvěle, navzdory tomu, že jsme natáčeli velice náročný film. Má skvělé nápady a ví naprosto přesně, co chce. A byl připraven natočit film, který je opravdu strašidelný. Když jsem si přečetl scénář, říkal jsem si, že je to pěkně drsné, a až uvidíte výsledek, zjistíte, že to realitu ani zdaleka nevystihuje!“
Trojici herců, tvořících společnost představitelce hlavní dvojrole uzavírá japonská hvězda Jukijoši Ozawa ve svém anglicky mluveném filmovém debutu. „Už dlouhou dobu toužím zahrát si v hollywoodském filmu,“ svěřuje se herec. „Měl jsem z natáčení obrovskou radost. Jednalo se o Jasonův celovečerní režijní debut, ale působil dojmem, jako by jich měl už na své kontě přinejmenším 15. Poskytl mi spoustu dobrých rad.“
Ozawa byl obsazen do role Michiho, průvodce, který Sáru s Aidenem do lesa Aokigahara zavede, přestože se mu to ani trochu nezamlouvá. Michi, který představuje hlas autority a opatrnosti, les zná a chápe jeho moc a jeho nebezpečí.
„Michi je přinucený jim pomoci a je to dobrý člověk,“ říká herec. „Snaží se o Sáru a Aidena postarat, ale ti mají své vlastní záměry.“ „V Japonsku všichni tajemství Aokigahary znají. Pokud si jméno toho lesa rozebereme, zjistíme následující: 'ao' znamená modrý, 'ki' je strom a 'gahara' je něco jako velké pole. Ale většina lidí tam nechce chodit kvůli těm, kteří v tom lese zemřeli, a obecně se pro Japonce jedná o velice citlivé téma hovoru.“
Duchové sebevrahů, jurei, jsou duše, které nedošly pokoje. Nejsou ho schopny nalézt kvůli svým násilným a osamělým úmrtím a pohánějí je ty nejsilnější emoce - pomsta, žárlivost, nenávist, smutek a/nebo láska - a současně jsou živeny mocí lesa samotného.“
„Japonská kultura velice dlouho obsahuje prvek duchů,“ vysvětluje Goyer. „Jurei jsou 'hladoví duchové', kteří nechtějí, aby návštěvníci les opustili. Pokud někdo přijde do lesa a spáchá tam sebevraždu, pak je jeho duše v lese uvězněna. My jsme si pro potřeby filmu celou mytologii doplnili o prvek toho, že jediným způsobem, jak může taková duše uniknout, je, pokud se jí podaří nalákat někoho, kdo zaujme její místo.“
„V lese Aokigahara lidé jurei spatřili mnohokrát,“ doplňuje Zada. „Objevují se zprávy o stínech, které se neslyšně pohybují mezi stromy, či o tvářích mrtvých, zjevujících se v kůře stromů.“
„Některé prvky jsme si pro potřeby příběhu vymysleli. Jurei jsou něco jako služebníci lesa. Vzbuzují lítost, ale současně jsou manipulativní, protože les naopak manipuluje jimi, aby pro něj získali víc duší, které ukojí jeho hlad. Takže se jedná o bludný kruh, ze kterého takřka není úniku.“
Jurei Hošiko je zčásti andělem strážným a zčásti ďáblem, zčásti obětí a zčásti monstrem. Režisér filmu japonskou herečku Rinu Takasaki vybízel k tomu, aby všechny zmíněné stránky této postavy byly jasně patrné. „Otázka zní - zůstala v ní ještě alespoň stopa lidskosti?“ ptá se Zada. „Rina byla schopna ujmout se naplno všech aspektů své postavy a nechat diváka na pochybách.“ „Vypadá poměrně roztomile, ale pak se na vás usměje a vy spatříte její rozervané rty a zkažené zuby, dílo maskérů, kteří Rině pomohli působit velice výmluvně.“
Kostymérka Bojana Nikitovic se svým týmem oblékla jurei a ubusute do kimon, nakoupených v Japonsku, ručně ušitých či zakoupených ze druhé ruky. Poté prošlo oblečení duchů procesem umělého stárnutí - bylo nejrůznějšími způsoby páleno, opotřebováváno, umazáno od trávy a bláta a potrháno. Byly do něj také vyrobeny díry, které měly působit jako vyžrané moly.
Takasaki a všichni ostatní herci, kteří představují jurei a ubasute následně také prošli rukama maskérů, kteří je vybavili maskami a kontaktními čočkami. Herci, představující ubasute, během natáčení vůbec nic neviděli, neboť měli nasazené kompletně bílé kontaktní čočky. „Chtěl jsem v případě herců samotných místo počítačové grafiky spoléhat výhradně na fyzické efekty,“ vysvětluje Zada. „Kromě toho jsem chtěl odkazovat na vizuální prvky japonských thrillerů, ale poněkud po svém - takže jsem se v případě jurei rozhodl pro rozcuchané vlasy a bledou, popraskanou pleť. Ubasute byli možná o něco málo tradičnější.“
Goyer označuje masky Roba Mayora a jeho týmu ze společnosti Millennium FX za „děsivé. Všichni známe japonské nadpřirozené thrillery jako Nenávist, ale v tomto případě jde o něco trochu jiného. Bylo naprosto klíčové, aby Natalie byla při natáčení těmito zmučenými duchy skutečně obklopena, nikoliv aby byli doplněni až později prostřednictvím počítačových efektů.“ „Když natáčíte strašidelný film, je zvuková stránka velice důležitá - ale my jsme natočili zkušební záběry jurei bez jakéhokoliv zvuku a už jen tyhle záběry vyděsily každého, kdo je viděl.“
„Spolehnutí se na praktické efekty, kdykoliv to jen bylo možné, dávalo z mnoha důvodů dokonalý smysl,“ dodává Metzger. „Šlo například o snahu odlišit se od celé řady dalších současných filmů, a Jason se navíc inspiroval klasickými filmy ze sedmdesátých let. Ve výsledku je při takovém přístupu hrůza hmatatelnější a strach skutečnější.“
Zada byl během příprav masek se společností Millennium v neustálém kontaktu. Velice cenné se ukázaly zkoušky, protože bylo na maskách postupně třeba některé prvky zvýraznit a jiné naopak potlačit. Toho pravého vzhledu jurei se nakonec podařilo dosáhnout stylizací do jemných a bledých odstínů, která se odchyluje od klasických zvyků, co se podoby zombies týče. Vlasy mají řidší, čímž se pro změnu liší od japonských tradičních hororových klišé s hustými vlasy, padajícími do obličeje.
Ale skutečný strach vzbuzuje až to, co se nachází pod těmito vlasy. „Duchařské příběhy nás oslovují, protože je nám všem společný strach ze smrti, a protože existuje velice silný koncept toho, že by naše duše mohly žít dál,“ poznamenává Goyer. „Všichni doufáme, že existuje nějaký posmrtný život, takže i děsiví duchové jsou pro nás jistým způsobem uklidňující; naznačují, že život po smrti skutečně existuje.“
„Aktuálnější výzkumy fenoménu duchů naznačují, že existují velice nízké zvuky, nacházející se pod spodní hranicí našeho vnímání. Během experimentů se zjistilo, že tyto zvuky v lidech vzbuzují strach a dokonce v nich jsou schopni vyvolat halucinace. Takže jsme tyto skutečnosti promítli do finální zvukové podoby našeho filmu.“
„Kdysi jsem od někoho slyšel zmiňovat, že strašidelné filmy fungují podobně jako vtipy: nejprve si připravíte půdu, pak řeknete vtip samotný a nakonec přijde pointa,“ komentuje Metzger. „Vtip, který diváci čekají, ale často nenastane a je nahrazen něčím nečekaným a možná ani ne děsivým. Podobné věci se ve filmu Les sebevrahů objevují ještě předtím, než Sára vstoupí do lesa, protože prožívá podivné zážitky, během kterých se její duše odděluje od jejího těla.“
„Do skutečného lesa Aokigahara denně chodí spousty turistů, kteří chtějí na vlastní oči spatřit krásu tohoto místa, které sehrává tak významnou roli v japonské historii a kultuře. Ale také tam přichází spousta lidí se záměrem vzít si život. Kvůli tomuto pozoruhodnému kontrastu se v našem filmu od samého počátku měly objevit také prvky černého humoru.“
Zadova vlastní návštěva lesa Aokigahara pro něj byla památná. „Vydal jsem se tam na celodenní průzkum, protože jsem byl přesvědčený, že je důležité, abych atmosféru tohoto lesa zažil na vlastní kůži,“ vysvětluje. „Postupně mi odřekli tři průvodci - kvůli nemoci, nočním můrám či předtuchám - než jsem konečně našel jednoho, který mě tam vzal...a i ten naprosto nezvratně trval na tom, že za soumraku odcházíme.“
„Les mi připadal krásný, poklidný a zvláštní. Přiznávám, že jsem se tam necítil úplně dobře a bylo to celkem strašidelné.“ Dormer les Aokigahara na jeden den také navštívila. „Neopouštěli jsme pěšinu,“ říká, ale posléze upřesňuje, že „občas jsem možná pár metrů poodešla, abych si udělala nějaké snímky skrz stromy, ale můj řidič odmítal i to.“
„Les byl ohromující, neuvěřitelně svěží a zelený. Byla jsem vděčná za to, že jsem měla možnost les Aokigahara spatřit - a také noční Tokio, když jsme tam natáčeli.“
Štáb natáčel v Tokiu týden. Podle Zady se jedná o „neuvěřitelné město. Natáčeli jsme ve škole a v suši baru, a nachystali jsme si tam i další pomocné záběry, například panoráma nočních mrakodrapů. Japonský štáb a statisté byli úžasní a naše zkušenosti v Japonsku ovlivnily zbytek celého natáčení.“ Ačkoliv se některé záběry natáčely nedaleko úpatí hory Fudži, natáčení v lese Aokigahara je už zakázané, takže byl štáb nucený hledat odpovídající náhradu někde jinde. Po prozkoumání mnoha lokací po celém světě se nakonec tvůrčí tým rozhodl pro překvapivou volbu: národní park Tara v Srbsku čtyři hodiny cesty od Bělehradu, rozsáhlou lesnatou oblast, která se lesu Aokigahara velice podobá a nabízí současně spoustu natáčecích lokací.
Dormer srbské lesy označuje za „překrásné. Pomohly nám vystihnout charakter našeho filmového lesa.“ „V parku Tara bývá docela chladno. Potřebovala jsem spoustu svetrů, kofeinu a čokolády...a repelent. Spousty repelentu.“ „Jsem v zásadě kluk z vesnice, takže si nedokážu představit lepší natáčecí lokaci,“ přiznává Kinney. „Park Tara je opravdu nádherný. Bělehrad je město se skvělým jídlem a sympatickými lidmi.“
Podle výtvarníka filmu Kevina Phippse je park Tara „takřka dokonalou náhradou za les Aokigahara, ačkoliv jsme si realitu poněkud upravili.“ „Co se týče cedulí v lese, přemýšleli jsme o tom, že bychom okopírovali ty skutečné, ale nakonec nám lépe posloužily vlastní verze - přestože jsme zůstali předloze věrní.“
Srbsko také posloužilo pro potřeby natáčení záběrů z interiérů. V bývalém skladišti tu Phipps se svým týmem postavil rozsáhlé dekorace zahrnující americké byty, japonský hotel a ledovou jeskyni se závrtem.
„Jsem zvyklá na úžasné dekorace,“ obdivuje Dormer. „Hunger Games a Hra o trůny mě v tomhle ohledu svým špičkovým výtvarným pojetím rozmazlily - a Kevin se svým týmem se jim dokáže směle vyrovnat.“
„Poté, co jsme navštívili Japonsko, jsem v Srbsku ocenila to, jak věrně bylo všechno napodobeno: japonská estetika, pozornost k detailům. Kevin je ve své práci mistrem a chápe, co herec pro svou práci potřebuje.“
Phipps se domnívá, že smyslem jeho týmu je „podpořit herce. Natalie mi říkala, že náš japonský hotelový pokoj byl lepší než ten, ve kterém bydlela během natáčení v Tokiu.“ Pro japonské dekorace byla ze všeho nejdůležitější autenticita. V rámci příprav na natáčení, které trvaly dva měsíce, se Phipps se svým týmem naučil vyrábět tradiční japonské šodži neboli panely z rýžového papíru. Studovali a replikovali také tradiční dřevěné stavební materiály.
Opuštěná chata pro strážce parku byla dřevěná stavba, na kterou výtvarný tým aplikoval zavedené japonské stavební postupy. Pro její přetvoření do tradičního japonského stylu bylo použito opálené a zestárlé dřevo, jehož spáry byly proti vlivům počasí zaizolovány mechovými ucpávkami. Uvnitř pak uměle vytvoření pavučiny sdílely prostor se skutečně hnijícím ovocem a také s historickou vojenskou srbskou vysílačkou.
„S Jasonem jsme si velice dobře rozuměli,“ prozrazuje Phipps. „Shodli jsme se na tom, že celý film musí velice pečlivě dbát na sebemenší detaily. Jason se se mnou podělil o jakýsi vizuální nástin toho, jak by si film představoval, a naprosto dokonale jsme se shodovali. Každé rozhodnutí, které jsme učinili, bylo naprosto vědomé a záměrné.“
„Vždycky se ale snažím nacházet způsoby, jak do dekorací zahrnout věci, které by tam být neměly. Něco trochu zvláštního nebo nestandardního nebo vyčnívajícího.“ Práce na grafické podobě filmu se skládaly z velkého množství drobností. „Měli jsme velice dobrého designéra a množství referenčních materiálů,“ poznamenává Phipps. „Pro potřeby scény v baru jsme vyrobili snad 60 odlišných etiket na saké! Potřebovali jsme všechny možné typy lahví a etiket. Naši japonští spolupracovníci všechno kontrolovali a pomáhali nám získat ty správné fonty.“
Rekvizity se objednávaly z Tokia, ale ještě více jich pocházelo z Vídně, kde žije početná japonská komunita. Některé z drobností pro Sářin dům si vyžádaly spolupráci s americkou ambasádou v Bělehradu, která pomohla tvůrčímu týmu s dovozem potřebných rekvizit.
Co se týče amerického domu, postaveného v rámci natáčení v Srbsku, vzpomíná Phipps na to, že „jsme s Jasonem vedli dlouhé diskuse o tom, kde by měl stát. Sára pracuje v D.C., takže jsme usoudili, že jí to do práce trvá 55 minut autem. Našel jsem mapu celé té oblasti a spočítal, že by se její dům nacházel zhruba v Baltimore. Dalším krokem bylo podívat se, jak domy v dané oblasti ve skutečnosti vypadají.“
„Prostřednictvím tohoto domu ve stylu Craftsman jsme pak byli schopni divákům umožnit nahlédnout do života našeho páru - Roba a Sáry. Jedná se o dům, po kterém toužili. Jakožto bezdětní mladí profesionálové svých oborů mají k dispozici jisté finanční prostředky, takže ho mají pěkně zařízený. Jídelna je trochu okázalá a zřídka používaná. Ložnice je romantická, plná jemných odstínů, je v ní pěkné křeslo a vestavěné skříně. Sára je velice organizovaná a to se promítá i do stylu téhle místnosti.“
Pro potřeby záběrů ze Sářina dětství u babičky Phipps svůj tým upozorňoval na to, aby se příliš pečlivě nesnažil sladit dobu, kdy se tyto scény odehrávají, se zařízením domu. „Ačkoliv se události, na které Sára vzpomíná, odehrávají spíše ke konci dvacátého století, pointa je ta, že se babiččin dům od konce sedmdesátých let příliš neměnil. Takže je v něm vše opotřebované, ale útulné, v příjemných odstínech béžové a hnědé. Zdi jsou pokryty dřevěným obložením, na podlahách jsou tlusté vlněné koberce a různě po domě se povalují nejrůznější staré cetky. A jsou tu také jisté dveře, vedoucí do sklepa…které nás směrují ke klíčovému prvku snímku Les sebevrahů, k Jessinu a Sářině dětství. Sklep je jejich hernou a jejich územím. Je plný jejich hraček a prakticky všechny jsou tu dvakrát - jedna pro každé z dvojčat.“
Největší výzvou pro výtvarný tým byla tvorba toho největšího - sedmatřicet metrů dlouhého závrtu s ledovou jeskyní. Zmíněná jeskyně měla sklolaminátovou konstrukci, která byla pokryta 200 kilogramy roztaveného svíčkového vosku, tvořícího samotný povrch.
„Nejedná se o nějaké naše výmysly,“ upozorňuje Phipps. „V lese Aokigahara skutečně najdete neobvyklé ledové jeskyně a přirozené podzemní závrty tam, kde voda postupem času vyhlodala podzemní prostory.“
Pro tvorbu stalaktitů byla použita průhledná pryskyřice a na vše byl následně opět nanesen vosk, který jim dodal na mohutnosti a charakteru. Roztavený vosk, zakoupený od výrobce svíček v Bělehradu, bylo třeba nanášet stříkací pistolí.
„Nebylo to zrovna nejpříjemnější pracovní prostředí,“ připouští Phipps. „Jakmile jsme vosk nastříkali na zdi, pomocí letlamp jsme ho nahřáli, aby se blýskal jako led - tak trochu jsme ho vlastně glazurovali. Zhruba 20 osob tu pracovalo jako na výrobní lince, protože nanesený vosk musel vychladnout a potom jsme ho znovu zahřáli. Byl tam velký hluk a vosk jsme měli ve vlasech i všude na oblečení. Nakonec jsme před každým záběrem stěny ještě postříkali vodou, aby se patřičně leskly.“
Komplexní dekorace byly výzvou také pro kameramana Mattiase Troelstrupa. „V jistých fázích příběhu Sára prochází temnotou a na cestu si svítí pouze telefonem, takže veškeré světlo muselo vypadat přirozeně. Pokud jeskyni nasvítíte, velice snadno se vám může stát, že vypadá jako nějaká turistická atrakce, která má svým nasvícením v lidech vzbuzovat strach. Pomocí malých světelných diod a výbojek jsme vytvořili atmosférický opar - který navíc zajistil, že světlo z telefonu působilo přirozeněji.“
Dormer se musela do jeskyně vrhnout „připoutána na bezpečnostní popruhy, předstírat zranění a vztekat se a křičet u toho. Byla tam spousta špíny, a sem tam se v ní vyskytlo i pár zástupců živočišné říše, takže to bylo poměrně dost autentické!“
Protože se snímek Les sebevrahů natáčel takřka kompletně chronologicky, zahrnovalo každodenní maskování, kterým Dormer procházela, také nanášení špíny a soustavné zhoršování stavu jejího oblečení.
Co se týče natáčení některých scén z lesa, které se ovšem točily v interiéru, bylo možno využít skutečnosti, že se v oblasti parku Tara těží dřevo a bylo tedy možno obstarat skutečné stromy. Ty byly rozřezány na třetiny, aby bylo docíleno požadované hustoty stromů. Se svolením vedení parku také tvůrčí tým nasbíral zetlelé listí, rašelinu, mechy, kapradí a divoké květiny, s jejichž pomocí byl v interiérech les replikován. Výsledkem jsou dekorace, které byly živé a vyžadovaly neustálé zalévání, aby takové i zůstaly - a i přes sebelepší péči se jejich životnost počítala na pouhé dny.
Potřeba natáčení v rozlehlém a hustém lese od Phippse a jeho týmu vyžadovala alternativní přístup k natáčení kaskadérských scén takříkajíc přímo „uvnitř dekorací“, ke kterým byl využit speciálně objednaný místní jeřáb. S výjimkou toho se podle Phippse jednalo o „naprostou klasiku“. Byla vytvořena falešná zem z čalounické pěny a potahů na matrace, uprostřed proříznutá, která byla následně zamaskována listím, hlínou a dalšími přírodními materiály tak, aby splývala se svým okolím.
Podobně „klasicky“ probíhala také spolupráce mezi Zadou a Troelstrupem, kteří se snažili o to, aby vizuální podoba filmu odkazovala na filmy, kterými se inspirovali. Vzhledem k uplatnění rozsáhlých fyzických dekorací a herců v prostetických maskách bylo jejich cílem omezit nutnost dodatečných vizuálních efektů na naprosté minimum. Dvěma výjimkami bylo „rozšíření dekorací“ hotelu o další patro - a kreveta, kterou Sára dostane v suši baru. Tato kreveta není skutečná, ale počítačová.
„Barevná paleta osvětlení má tři alternativy,“ prozrazuje Zada. „Nejprve je tu Amerika: zářivá, moderní a příměstská. Poté následuje Tokio se svou atmosférou města plného neonů. A konečně je tu nejtemnější - ve více smyslech toho slova - prostředí lesa. Je v něm sice normální denní světlo, ale my jsme natáčeli pod zamračenou oblohou, abychom filmu dodali na dramatické a zlověstné náladě. Jediným umělým zdrojem světla je tu Sářin telefon.“
„Snažíme se divákovi její stupňující se paniku zprostředkovávat co nejpřesvědčivěji, a využíváme k tomu ruční kamery či steadicam, které sledují každý její pohyb. To je jedna z věcí, kterými jsme se s Mattiasem inspirovali u starých thrillerů. Další takovou věcí bylo příležitostné uplatnění 'půlené čočky', která umožňuje změnit hloubku ostrosti pouze v části záběru. Je to velice nenápadný efekt - ale pro diváka velmi znepokojivý.“
„Tenhle film v sobě zahrnuje aspekty jak klasických napínavých filmů, tak i moderních hororů,“ dodává Troelstrup. „Jason měl ohromné množství věcí už předem naplánovaných, takže jsem se seznámil s jeho záměry a doplnil je o vlastní nápady.“
„Věděli jsme, že při natáčení v exteriérech lesa bude velkou výzvou počasí, ale během testovacích záběrů jsme zjistili, že zatažená obloha nám poskytuje to nejlepší světlo, které odpovídá atmosféře našeho filmu. Jasné a slunečné počasí se hodilo do okamžiku, než naši hrdinové sešli z lesní cesty, ale od té doby jsme natáčeli už pouze pod mrakem nebo těsně po západu slunce. Čekali jsme také na mraky, které by posílily potřebnou atmosféru. Náš hlavní osvětlovač si během natáčení málem namohl krk, jak neustále hleděl k obloze! Když jsme ráno na danou lokaci přišli, museli jsme zjistit, co máme aktuálně k dispozici. Místo, které jsme si vybrali s mnohatýdenním předstihem, mohlo toho dne vypadat docela jinak. Neustále jsme se snažili zajistit přesně tu pravou atmosféru.“
Kolektivní snaha hereckého týmu a štábu podle Goyera „dala vzniknout filmu, který diváka dokáže skutečně vystrašit a ten na něj poté bude ještě dlouho myslet.“ „Doufáme, že se po zhlédnutí Lesa sebevrahů budou diváci bát chodit do lesa podobně, jako se v případě filmu Čelisti báli chodit koupat do moře,“ svěřuje se.
SKUTEČNOST
Aokigahara je les na severozápadním úpatí hory Fudži v Japonsku. Les má historickou spojitost s démony z japonské mytologie a je velmi oblíbeným cílem sebevrahů. Jen v roce 2002 bylo zaznamenáno 78 sebevražd, což les činí druhým místem s největším počtem sebevražd hned po Golden Gate Bridge v Kalifornii. Od roku 1970 pročesává každoročně les speciální jednotka hledající těla sebevrahů. Ty pak tito lidé z řad dobrovolníků pomohou i pohřbít.
Místo si tím vysloužilo přezdívku "les sebevrahů". Stala se z něj turistická atrakce, do níž lidé nanosili kostry uhynulých zvířat či panenky bez hlav a další předměty, které mají nahánět návštěvníkům hrůzu. Nejvíce mrtvých tradičně bývá v březnu v období podávání přiznání.
Do roku 1960 se jednalo jen o obyčejný les. V tomto roce ale spisovatel Seicho Matsumoto vydal román, v němž popisuje, jak lidé na toto místo odcházejí zemřít. To nastartovalo vlnu sebevražedných pokusů na tomto místě, kterým se japonské úřady snažily zabránit, nicméně odlehlý les o rozloze přibližně 35 km2 nebyly schopny policejní složky účinně hlídat. Proto jim na přístupových cestách pomáhají speciální hlídky a všude v lese visí cedule povzbuzující k životu a telefonní čísla na psychology. Les se kvůli těmto skutečnostem celosvětově proslavil, jeho věhlas ještě prohloubil geolog Azusa Hayano, který o něm natočil krátký film. Jmenuje se příznačně: "Aokigahara - les sebevrahů".
Les Aokigahara je po mostě Golden Gate druhým nejoblíbenějším cílem sebevrahů. Statistiky se liší, ale do roku 1988 zde bylo ročně zaznamenáno kolem třiceti sebevražd.
V roce 2003 zde bylo nalezeno 105 těl a byl tak překonán rekord sedmdesáti osmi těl za rok v roce 2002. V roce 2010 bylo odhadnuto, že se zde pokusilo o sebevraždu 200 lidí, z čehož 50 lidí sebevraždu skutečně spáchalo.v roce 1990 zde bylo nalezeno 102 obětí. Sebevražd přibývá v březnu, v době daňových přiznání. Od roku 2011 je nejčastějším způsobem sebevraždy oběšení nebo spolykání prášků. V posledních letech místní úřady přestaly zveřejňovat statistiky a čísla, aby tak lesu snížily spojitost se sebevraždami.
Vysoká míra sebevražd vedla úřady k tomu, aby ke vstupu do lesa umístily ceduli, která lidi vyzývá, aby vyhledali odbornou pomoc.
Roční hledání těl jsou prováděna policií, dobrovolníky a novináři od roku 1970.
Říká se, že za popularitu les vděčí románu Kuroi Jukai (Black Sea of Trees) od spisovatele Seicho Matsumoto z roku 1960. Nicméně historie lesa Aokigahara předchází vydání románu a místo bylo se smrtí spojováno už dávno předtím.
DABING
V českém znění: Kristina Jelínková - Natalie Dormer (Sára Priceová), Kateřina Šildová - Natalie Dormer (Jess Priceová), Martin Sobotka - Taylor Kinney (Aiden), Petr Burian - Jukijoši Ozawa (Mitchi), Kristýna Skružná - Rina Takasaki (Hošiko), Jakub Saic - Eoin Macken (Rob), Kristýna Bábková - Juho Jamašita (Sakura), Drahomíra Kočová - Akiko Iwase (ředitelka školy), Petra Tišnovská - Noriko Sakura (Mayumi), Ladislav Cigánek - Carni Djeric (otec Sáry a Jess), Braňo Holiček - Gen Seto (barman + titulky)
Překlad: Jana Děžínská
Zvuk: Dušan Matuška
Mix: Martin Václavík
Produkce: Jan Junek
Dialogy a režie: Magda Landsmannová
České znění vyrobila Společnost SDI Media v roce 2016
Premiéra ČR: 7.1.2016 Falcon
Premiéra USA: 8.1.2016 Gramercy Pictures
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 6.6.2016 (DVD)
Poprvé na DVD: 8.6.2016 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 4 266 489
Tržby celkem - $ 37 608 299
Návštěvnost v ČR - 30 776
Zajímavost k filmu
- Herci, představující duchy ubasute, během natáčení vůbec nic neviděli, neboť měli nasazené kompletně bílé kontaktní čočky.
- Kostymérka Bojana Nikitovic se svým týmem oblékla duchy jurei a ubusute do kimon, nakoupených v Japonsku, ručně ušitých či zakoupených ze druhé ruky. Poté prošlo oblečení duchů procesem umělého stárnutí – bylo nejrůznějšími způsoby páleno, opotřebováváno, umazáno od trávy a bláta a potrháno. Byly do něj také vyrobeny díry, které měly působit jako vyžrané moly.
- Jedná se již o čtvrtý horor z prostředí japonského sebevražedného lesu Aokigahara, natočený americkými režiséry. Těmito filmy jsou The Forest (2011), Les sebevrahů (2013) a The Sea of Trees (2015).
- Natalie Dormer počas prípravy na svoju rolu navštívila aj skutočný les Aokigahara pod horou Fuji a hoci kvôli fotografovaniu na chvíľu zišla aj z chodníka, jej japonský sprievodca sa mimo vyznačenú trasu nepohol ani o centimeter.
- Aj keď sa les samovrahov "Aokigahara" nachádza pod horou Fuji v Japonsku, jeho scény sa nakrúcali v lesoch národného parku Tara v západnom Srbsku. Scény z letiska, školy či reštaurácie však v Japonsku nakrúcané boli.
- Les Aokigahara leží na úpätí hory Fudži a stal sa známym nielen pre spojitosť s démonmi z japonskej mytológie, ale predovšetkým počtom samovrážd, ktoré sem prichádza páchať niekoľko desiatok ľudí ročne. Aokigahara sa dokonca radí do prvej trojky "najobľúbenejších" miest samovrahov na svete. V roku 2003 tu našli 105 tiel a v 2011 sa tu pokúsilo vziať si život až 200 ľudí. Po roku 2011 prestali mieste orgány zverejňovať štatistiky samovrážd, aby tak zmenšili "popularitu" tohto miesta.
- V lese Aokigahara sa nachádzajú tabule, ktoré svojimi nápismi odrádzajú potenciálnych samovrahov od samovraždy.
- Do povedomia ľudí sa miesto, kde sa dej odohráva, čiže les Aokigahara, dostal už v roku 1960, kedy japonský spisovateľ Seicho Matsumoto napísal román „Nami no To“, ktorého dej sa odohráva práve na tomto mieste.
- V lese Aokigahara (les samovrahov) je spáchaných približne sto samovrážd ročne. Viac samovrážd sa spácha už len na americkom Golden Gate Bridge.
„Každý sem přichází, aby hledal cestu ven"
OBSAH
Legendární skutečný les Aokigahara, který se s děsivou majestátností tyčí na úpatí hory Fuji v Japonsku, je dějištěm napínavého nadpřirozeného thrilleru Les sebevrahů. Američanka Sára (Natalie Dormer) se do lesa vydává v rámci pátrání po svém dvojčeti – po sestře Jess (taktéž ztvárnila N. Dormer), která záhadně zmizela. Sářin manžel Rob (Eoin Macken), kterého chování Jess dlouhodobě frustruje, není své manželce skoro 10 tisíc kilometrů dlouhou cestu vymluvit. Po návštěvě školy, ve které Jess učí, se důvtipná Sára vydává do lesa samotného. Ve společnosti svého charismatického nového známého, přistěhovaleckého novináře Aidena (Taylor Kinney) vstupuje do lesa, ve kterém by dle důrazných varování „nikdy neměla opouštět vyšlapanou cestu". Na bezpečí obou z nich dohlíží místní průvodce Michi (Jukijoši Ozawa), ale s blížící se nocí jim není schopen setrvání přímo v lese rozmluvit a se zdráháním oba nechává lesu napospas. Vlivem strachu se Sářino vědomí brzy tříští; začíná zpochybňovat Aidenovy motivy, včetně jeho tvrzení, že Jess vůbec nezná. Sara, odhodlaná odhalit pravdu o osudu své sestry, je nucena čelit rozhněvaným a zmučeným duším mrtvých, jejichž obětí se stává kdokoliv, kdo se odváží vstoupit do jejich blízkosti. Tyto zákeřné duše na Sáru číhají na každém kroku, aby ji uvrhli do děsivé temnoty, ve které je nucena bojovat za vlastní spasení.(Falcon)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Aokigahara - to je takový překladatelský oříšek. Pro herečku Natalie Dormer bylo oříškem do tohoto zlými pověstmi opředeného lesa zavítat, aby se z něj vrátila živá a zdravá. Ale co, stát se jí stejně nic nemohlo, tamní přízraky si na ni vyšlápnout ani nemohly, když se komplet natáčelo v Srbsku. Divák je tedy v prvé řadě ochuzen o autenticitu lesa s neblahou pověstí, do něhož si to ročně chodí "hodit" stovka sebevrahů, místo toho je divákům naservírován kašírovaný (srbský) les, kde můžete místo přízraků potkat tak maximálně Djokoviče, Kokotiče a spol. Ovšem nevěšte hlavu, kvalitní harakiri můžete spáchat i v evropských hvozdech, je-li při ruce hutný příběh, kvalitní herci a neselhávající režisér. Natalie Dormer v dvojroli sice může potěšit své fanoušky, i ti můžou ale spílat herečce, že do své role nedala vůbec nic. A děravý scénář jí ke všemu předepisoval, aby se ve "strašidelném" lese potýkala s divným australským průvodcem, s ještě divnější japonskou studentkou, přízraky a se značným šálením mysli. Což o to, dohromady to není málo, je to ale jen zlomek toho, co zajímavý námět skýtal. Režisér zazdil, co se dalo. A v podstatě pořád dokola opakoval ty samé, podle něj osvědčené "halušky", navrch přidal porci ohraných a primitivních lekaček. Dá rozum, že na zmizení jedné polovičky dvojčat je něco divného a tajuplného, nemůže s tím ale operovat celý film. Stejně tak nemůže šálit diváka nevyjasněním úmrtím rodičů dvojčat, když je hned z prvního retro záběru zřejmé, že se celá tragédie odehrála ve skutečnosti jinak, než jak je popisována, čímž film bude nejednou obtěžovat, a nechá si vysvětlení pochopitelně až na závěr, kdy už i Lojzík Kuldanů věděl, jak se věci mají. Jak režisér strašil a vyvolával strach a neklid, to bylo kolikrát útrpné. Něco potenciálně děsuplného rozjel, následně to ale skončilo nechtěně směšně. Hrstka mrtvol v lese budila dojem, že i v Boubíně se občas nechtěně na větvi uškrtí nějaký ten neevidovaný turista. Režisér příliš hrůzných záběrů do svého filmu neaplikoval, i když byl jistě přesvědčen, že straší maximálně, o něco lépe se mu dařilo ve střídání dne s nocí, kdy byl k vidění nějaký ten zajímavější, sice pramálo vysvětlitelný výjev, přesto jen průměrný záchvěv hororu, který mohl vypadat nadprůměrně strašidelně a podmanivě, kdyby jej režisér dokázal patřičně na úrovni zrežírovat. Plusem je solidní tempo filmu, kdy se nad blbostí i jalovostí tvůrců nedá tolik zamýšlet. Do srbské Aokigahara jen na vlastní nestrašidelné nebezpečí, případně v podroušeném stavu. V kině by film svým mrzkým zpracováním neobstál, je to na vrácení vstupného, na dvd se ta tvůrčí nemohoucnost dá (relativně) ustát. 5/10 (kingik) 3*
Amíkům už jsou jejich lesy příliš malé, takže usilovně hledají jiná místa ve světě, kde bezpečně zaklepat bačkůrkama. Vemte si takové Japonsko (ve skutečnosti však Srbsko). To má jedno obzvlášť super místo, tzv. Les sebevrahů. Už jenom ten název evokuje spoustu morbidní zábavy ve společnosti životem omrzelých dušiček. Ale bohužel, zas taková sranda to není. Blonďatá Natálie tam hledá obarvenou Natálii, v husté zeleni se samozřejmě ztratí: tam trpí haluškami, blázní a přestává věřit svému komplici, co by jí rád přeříznul. Nebo snad pomohl? Je to vlastně fuk, nepovede se mu nic. Stejně jako filmu se nepovede vás pobavit, napnout nebo alespoň trochu vyděsit. Tak snad jindy. (Bloody13) 2*
Aokigaharaaaaa!!! Běžný les pro sběr Bedel vysokých, dokud jednoho geniálně impotentního spisovatele nenapadlo okopírovat Šejkspíra a sepsat románový bestseller, ve kterém se nešťastní milenci rozhodnou zabít právě v něm. Náhle vznikl geniální návod na sebevraždu a legenda o nejlepším místě v Japonsku, kde si hodit mašli, děsně EMOčně měsíce hnít přivázaný na stromě, smrdět na tři kiláky daleko a svým rozkládajícím se masem krmit místní zvěř, larvy hmyzu a perverzní nekrofily. Zkrátka romantika nešťastné lásky jak vyšitá a neodolatelná nabídka pro všechny sebestředné idioty z okolí, které musí každý den hledat a odřezávat ze stromu nebohý lesník, kterému ti čeští, spravující les 10x10 metrů mezi Tescem a Kauflandem, mohou tiše závidět to každodenní vzrušení a práci na nasládlém čerstvém vzduchu. Jakmile v Americe objevili Ameriku, roztrhl se pytel sraček právě s tímto děsným bu bu bu tématem, ve kterém nikdo ze západní civilizace není schopen pochopit, proč se ti Japonci prostě nestřelí doma do palice, případně se neožerou dvěma litry Jacka, nezmlátí západním způsobem manželku do bezvědomí, nenasednou do svého BMW z třetí ruky a nenarazí autem ve 190 do protijedoucí rodiny vracející se z chalupy jako správný tvrdý chlap páchající sebevraždu, ale dělají z toho hru na stopovanou, kdy na konci není poklad sladkostí, ale nafouklý rákosník s vyklovaným mozkem. Zcela překvapivě jsou všechny tyto sázky na tajuplnou japonskou kartu nesledovatelný přešlap. Tento film není výjimkou, zvláště když celou dobu ani nesledujeme les v Japonsku, natož Japonsko samotné, ale les na Balkáně a Srbsko, Dormer neukáže ani jednou kozy a ještě k tomu se snaží hrát naplno, i když nedokázala uvěřitelně zahrát ani anál s Jindrou osmým v posteli Tudorovců. Příběh je zábavný a smysluplný asi jako myšlenky člověka házejícího lano přes větev a to je asi tak všechno, co k této sračce mohu napsat. Příjemnou zábavu u sledování! 18% (Zeck) 1*
VELKÁ RECENZE
„Les sebevrahů“ je dle mého trochu moc říkající český název, ten originální „The Forest“ je přece jen tajemnější, i když neřekne skoro nic. Les Aokigahara však rozhodně zní jako zajímavé, tajemné místo, kam by se strašpytel nevypravil. Už jen to, že se jedná o místo v Japonsku, by mohlo vzbuzovat dojem, že horor zde natočený by mohl vzbuzovat nepříjemné pocity strachu. Až na to...
Až na to, že se v Japonsku vlastně vůbec nenatáčelo. Nebo jinak, scény v lese se v Japonsku nenatáčely, jedná se o les, který se nachází v Srbsku. Pár scén se v Japonsku točilo proto, aby zde bylo vidět, že se jedná o Japonsko, což je dáno letištěm a několika stavbami, které se v záběru objeví. Zbytek filmu se mohl natáčet kdekoli, což se také stalo. Není to nic nového při tvorbě filmů, ale v tomhle případě je to škoda.
Dějově je snímek celkem jednoduchý. Sara (Natalie Dormer) má dvojče Jess (také Natalie Dormer), které se ztratí – zmizela právě v lese Aokigahara. I když je to cesta přes půlku planety – nebo alespoň přes čtvrtku – Sara se vydá svou sestru najít. A je rozhodnuta nedbat výstrah a ponořit se do lesa, kde by neměl člověk opouštět vyšlapané cestičky, které jsou za denního světla bezpečné.
Natalie Dormer stráví na scéně většinu času a sledujeme především ji. Snaží se, o tom žádná, ale díky jejímu výkonu jsem si ji zařadil mezi herečky, které rozhodně nemám v plánu nějak moc vyhledávat. Kromě toho, že se její postava chová otravně a nelogicky – nelogičnost by se dala svést na scénář – tak mi prostě přišla protivná a já jsem jí nevydržel sledovat a raději jsem si ztlumil zvuk.
„Les sebevrahů“ je film s velkým potenciálem, film, který by mohl vytvořit místo pro legendy, nejen v reálu, ale i ve filmovém světě. A i když se tvůrci moc snažili, aby to na konci mělo ten správný WTF efekt, bohužel se nadšení nekoná, jen je to místy docela dobře hnusné. Není zde ani jedna postava – snad kromě japonských – která by se mi jakkoli zamlouvala. Hodně utopená příležitost.
O FILMU
Les sebevrahů je nadpřirozený thriller, který se inspiruje skutečně existujícím lesem Aokigahara. Les, známý jako jukai nebo „oceán stromů“, se nachází na severozápadním úpatí japonské hory Fudži. Poklidná krása tohoto lesa kontrastuje s jeho násilnou minulostí a s legendami o nadpřirozených jevech.
Po celá staletí byl les Aokigahara s ohledem na své spojitosti se smrtí a utrpením významným kulturním prvkem v rámci silné japonské víry v nadpřirozeno. Legendy hovoří o duších ubasute, kteří v lese žijí - truchlící přízračné postavy stařen, které v lese zanechaly jejich rodiny, když se o ně už nemohly postarat.
V průběhu několika posledních desetiletí se les Aokigahara nechvalně proslavil jako místo, kam se lidé vydávají, pokud chtějí ukončit svůj život. Tragickou historii lesa jen posilují zvěsti o duších sebevrahů, jurei, kteří rozšiřují řady přítomných nadpřirozených bytostí - a přemlouvají bezútěšné, slabé a neznalé k sebevraždě pod poklidným zeleným příkrovem lesu Aokigahara v oblasti, zvané „les sebevrahů“.
Producent David S. Goyer se o tomto lese dozvěděl jako o „velice strašidelném místě, kde se dějí velice podivné věci. Mobilní telefony a kompasy tam nefungují kvůli vysokému obsahu železa v horninách kolem hory Fudži. Zvířata tu prakticky nežijí. A les je tak hustý a tmavý, že by se v něm velice snadno mohl kdokoliv ztratit - a všichni známe ten povědomý strach z toho, že se ztratíme někde v lese.“
„Les Aokigahara je ale současně i velice krásný, nedotčený a poklidný. Bohužel v něm spáchalo sebevraždu více lidí než kdekoliv jinde na světě, a jejich počet nadále vzrůstá. V lese je i márnice a jakási hlídka, která pravidelně lesem prochází ve snaze najít další těla. Jsou zde umístěny cedule s nápisy jako 'Vraťte se zpátky', 'Zůstaňte na cestě' nebo 'Myslete na své nejbližší'.“
Goyer si uvědomoval, že by les mohl být dokonalým dějištěm něčeho, co označuje jako „netradiční nadpřirozený thriller s postavami, na kterých vám záleží, prostoupený atmosférou plíživého strachu“. Vypracoval základní kostru příběhu a obrátil se na společnost Lava Bear Films.
„O tomhle lese jsem vůbec nic nevěděla, takže když k nám David Goyer přišel s velice pozoruhodným námětem na film, odehrávající se na skutečném místě s dlouhou historií, rozhodně mě tím zaujal,“ vzpomíná producentka Tory Metzger z této společnosti. „Když jsem si začala o tomto lese zjišťovat další podrobnosti a pochopila jsem, jakou roli v japonských tradicích po staletí hraje, co se k němu pojí a jak temně je vnímán, uvědomila jsem si, že by rozhodně bylo možné tam příběh filmu zasadit - a že by se les Aokigahara stal víceméně další postavou filmu.“
„David měl jasno v tom, jaký by měl být příběh filmu. Společně jsme vybrali scenáristy, které by tento žánr oslovil.“ Ben Ketai napsal první hrubou verzi scénáře a poskytl základní styčné body, na kterých se měl scénář dále vyvíjet. Když se Ketai začal věnovat dalším povinnostem, producenti oslovili debutující scenáristku a původem spisovatelku Sarah Cornwell, aby na scénáři pracovala. „Sarah nám především pomohla rozvést minulost obou sester, která tak dramatickým způsobem ovlivňuje současné události,“ popisuje Metzger. Kromě toho Cornwell také detailněji vypracovala aspekty celkového konfliktu a dále rozvedla temnou povahu lesa samotného.
„Poté přišel na řadu scenárista Nick Antosca a udělal něco velice důležitého: ujal se podrobněji nápadu, se kterým přišla Sarah, a sice že les vám ve skutečnosti ukazuje váš vlastní smutek,“ dodává Metzger. „Ujistil se, že konec celého příběhu odpovídá pravidlům, která v lese platí, ale také těm, která řídí životy obou sester. Les sebevrahů se proměnil v psychologický příběh - který se v nemalé míře velice liší od většiny současných scénářů strašidelných filmů.“
„Scénář je ve svém důsledku nakonec víceméně studií šílenství. Les má schopnost vás nakazit svou vlastní temnotou a také tak činí. Postavy ovlivňují příběh - nikoliv naopak. Les sebevrahů je postaven na vývoji postav - nebo na jejich rozpadu, chcete-li.“
„Nechtěli jsme, aby se jednalo o film, který se spoléhá na laciné lekačky,“ podotýká Goyer. „Chtěli jsme, aby na diváka působil pozvolna. Má-li být něco skutečně strašidelné, musíte tomu dát čas a musí vám záležet na protagonistech.“
„Les je v našem filmu bytostí plnou zákeřné, manipulující a nadpřirozené energie, která po staletí hromadí lidské duše,“ zamýšlí se producent David Linde. „Jedná se o útočiště pro neklidné duše, ale současně i o jejich vězení.“
„Film Les sebevrahů je proto jakousi děsivou poutí Sářinou myslí v místech, kterými prostupuje smutek a strach. Diváci se na nich ocitnou společně s ní a budou přemítat, zda se jsou schopni postavit tomu, co kolem nich vzniká - a zda se tomu je schopna postavit Sára.“
Práce na celém projektu od úvodních konceptů až po natáčení zabraly zhruba tři roky. Zhruba rok po jejich zahájení se na projektu začal podílet režisér Jason Zada. Ten upoutal pozornost veřejnosti svým interaktivním virálním dílem s názvem Take This Lollipop. Specificky znepokojivé dílo se stalo internetovým hitem, který si na vlastní kůži vyzkoušely desítky milionů lidí. Protože toužil natočit svůj první celovečerní snímek, měl za sebou Zada stovky přečtených scénářů. Teprve když ho společnost Lava Bear oslovila s nabídkou snímku Les sebevrahů ale nalezl to, co po celou tu dobu hledal.
„Protože jsem zatím pracoval na věcech se spíše kratší stopáží, chtěl jsem se podílet na vzniku příběhu, ve kterém osudy hlavních hrdinů sledujete v celovečerním formátu - a ve kterém se tito hrdinové ocitají v kritické životní situaci.“
„Viděli jsme všichni Take This Lollipop a udělalo to na nás velký dojem,“ vzpomíná Metzger. „Současně jsme také znali reklamy, které Jason režíroval, takže jsme byli seznámeni s jeho schopností prezentovat své nápady vizuálně. Při našem společném setkání zmínil svou touhu natočit psychologický thriller. Společně s Davidem Lindem jsem ho tedy seznámila s Davidem Goyerem, a oba si po tvůrčí stránce velice dobře rozuměli.“
„Jason je pečlivý a důmyslný a inteligentní. Když jsme spolu o scénáři hovořili, zajímal se o jeho citové aspekty,“ vzpomíná Goyer. „Strach je pro všechny z nás velice elementární věcí,“ zamýšlí se Zada. „Na strašidelné filmy se dívám od dětství. Ze všeho nejraději mám ale ty, které vznikly na přelomu nebo v průběhu sedmdesátých let: Rosemary má děťátko, Teď se nedívej, Exorcista, Osvícení - to jsou všechno klasiky žánru a filmové tvorby obecně. Takže jsem toužil natočit inteligentní, vizuálně silný a atmosférický psychologický thriller, který by diváky provedl velice znepokojivým příběhem.“
Zmínění diváci prožijí Les sebevrahů z pohledu jeho hlavní protagonistky Sáry, která příběh pohání svými vlastními zážitky. Taková role vyžadovala herečku, která dokáže ztvárnit chvíle emocionálně velmi pozitivní i velmi negativní - a to nejen jako Sára, ale také jako její dvojče Jess. „Natalie Dormer byla první na našem seznamu,“ prohlašuje Goyer.
Zada si s Dormer dojednal telefonní rozhovor, protože podle svých slov „viděl její dosavadní dílo a udělala na něj dojem svými hereckými schopnostmi i svou všestranností. Když jsme spolu hovořili, ihned pochopila, že by se mělo jednat o roli, která je už na samém počátku příběhu velice emocionálně vypjatá, a v jeho průběhu se vše jen dál stupňuje.“
Hvězdu seriálu Hra o trůny a série Hunger games přitahovala hloubka celého scénáře - a jeho citové a fyzické nároky. „Les sebevrahů je psychologický film, nikoliv laciná vyvražďovačka. Příběh se zabývá psychologickým rozpadem hlavní hrdinky a je sofistikovanější než většina thrillerů.“
„Připadal mi velice mistrně zpracovaný a hlavní hrdinka v něm prochází dokonalým vývojem. Drama vzniká na samotném počátku: Sára se dobrovolně vydává do zcela cizího světa v cizí zemi, kterým prochází pěšky. Ocitá se ve velice fyzické situaci, na kterou není zvyklá a která je velice vzdálená bezpečnému prostředí, ve kterém se obvykle pohybuje a kterému důvěřuje.“
„Sára je komplexní postava,“ dodává Zada. „Na povrchu se jedná o šťastně vdanou, sebevědomou ženu, která má svůj život dokonale pod kontrolou. Celý život se snaží pomáhat svému dvojčeti, sestře Jess, která trpí psychickými problémy, a sdílejí spolu pouto, které přesahuje až do takřka nadpřirozené roviny. Sára působí jako silnější, stabilnější a praktičtější z obou sester - ale pokud se ocitne v děsivější situaci, činí ji její skrývané problémy zranitelnější.“
„Sára je ztělesněním popírání, od dětství se o jistých věcech snaží předstírat, že neexistují,“ domnívá se Dormer. „Kdyby k sobě byla upřímná, zamyslela by se nad možností, že je Jess ve skutečnosti psychicky silnější, než jak působí Sára. Jess je otevřenější a upřímnější, co se problémů a obav týče. Dokáže se postavit tváří v tvář svým obavám, což Sára zatím nedokázala. Mám se svými sourozenci velice úzký vztah a to mi pomohlo Sářinu situaci pochopit.“
„Po stránce toho, co je vidět navenek, se Sára chová velice autoritativně a proto je stran svého vzhledu poměrně konzervativní. Jess s ní v tomto ohledu velice kontrastuje - je velmi excentrická, takže jsme se rozhodli použít piercing, tmavé oční stíny a tmavé vlasy. Bavilo mě také hrát postavy s americkým přízvukem.“
„Scénář je ve své podstatě moderním zpracováním pohádkového příběhu,“ hloubá. „Vydáváte se do divočiny, kde zůstanete osamělí, jen se svými obavami. Les nastavuje zrcadlo těm, kteří do něj vstupují, nutí je postavit se nevyřešeným problémům, které si v sobě nosí.“ Dormer si podle svých vlastních slov při natáčení užila celou řadu adrenalinových zážitků. „Natáčení bylo fyzicky náročné - a nejen proto, že jsem celý měsíc pobíhala od jednoho stromu ke druhému! Všechno bylo velice náročné, ať už mluvíme o záchvatech pláče nebo křiku nebo padání do závrtů. Cokoliv znamenalo naplno uplatnit své herecké schopnosti.“
„Po dvou nebo třech opakováních se do věci vložil adrenalin. Měla jsem pocit, že už jsem naprosto vyřízená, ale pak jsem se do té situace skutečně vžila, a to i po citové stránce. Štáb mě pak probral, když už jsem se začínala ocitat skutečně na dně.“
„Bylo také velice příjemné hrát v nějakém filmu hlavní roli - respektive dvě hlavní role - a mít po svém boku tři další herce, z nichž každý k herectví přistupuje poněkud odlišně,“ podotýká. Do zmíněné trojice patří i hvězda seriálu Chicago Fire Taylor Kinney, který byl obsazen do role pohledného a charismatického novináře Aidena. Kinney svou postavu vnímá jako někoho, kdo „je pořád na cestách. Nemá nikde žádné zázemí, je to svým způsobem kočovník. Působí dojmem sympatického člověka, ale existují lidé, kteří nejsou černobílí, ale jsou definováni spíše odstíny šedi, a Aiden mezi ně rozhodně patří. Jakmile se společně vydají do lesa, začíná divák jeho záměry zpochybňovat, a Sářina podezřívavost vůči němu také stoupá...stejně jako podezřívavost diváků, kteří budou při sledování filmu Les sebevrahů rozhodně velice napnutí.“
„Aiden musel působit romanticky, ale nesměl být hlavním mužským hrdinou filmu,“ poznamenává Goyer. „Sára je vdaná žena, ale mohla by v izolaci lesa pociťovat jistá pokušení? Měli jsme velké štěstí, že jsme Taylora objevili. Má v sobě něco z Paula Newmana, co způsobuje, že na sebe ve filmu upoutá pozornost.“ „Taylor chápal, co role Aidena vyžadovala, včetně jistého stupně nebezpečnosti,“ komentuje Zada.
„Mám zkušenosti s nejednoznačnými rolemi, takže mohu zodpovědně prohlásit, že Taylorovi to jde velice dobře!“ dodává Dormer. Kinney se na spolupráci s Dormer těšil. „Když ji Jason zmínil, samozřejmě jsem věděl, o koho jde. Jako herec se neustále snažíte posouvat někam dál a pokoušíte se získat role po boku herců, které respektujete. Je ohromně všestranná a od samého počátku se s ní spolupracovalo skvěle.“
Sářina ustaraného manžela Roba si zahrála hvězda jiného populárního seriálu, Eoin Macken ze seriálu Noční směna. Před zahájením natáčením s Dormer vztah svých postav velice důkladně probrali a dospěli k závěru, že Rob nemá o minulosti Sářiny sestry tak docela úplné informace. „S Natalií jsme se shodli na tom, že Sára si mnoho věcí nechává pro sebe a ignoruje negativní vzpomínky, aby se před nimi chránila - a že Rob nechce do podobných věcí příliš šťourat. Pomohl jí vypořádat se s jistou dávkou jejího vnitřního smutku. Jedná se o šťastný pár, ale o takový, který dospěl k závěru, že některé věci je lepší ignorovat,“ říká Macken.
„Přesto se ale domnívá, že má Jess na Sáru negativní vliv, a není schopen pochopit, proč je k ní jeho manželka tak tolerantní. Ve filmu Les sebevrahů máme možnost prozkoumávat temná zákoutí lidské povahy - a pokud vaší postavě záleží na tom, co se Natalině postavě přihodí, je to všechno mnohem syrovější.“
Podle Mackena se mu s Dormer spolupracovalo „velice příjemně a byla to zábava, protože dokáže velice pohotově reagovat. Pokud představujete postavy v partnerském vztahu, mělo by všechno působit přirozeně, a v případě Natalie tomu tak rozhodně je.“
„S Jasonem se spolupracovalo skvěle, navzdory tomu, že jsme natáčeli velice náročný film. Má skvělé nápady a ví naprosto přesně, co chce. A byl připraven natočit film, který je opravdu strašidelný. Když jsem si přečetl scénář, říkal jsem si, že je to pěkně drsné, a až uvidíte výsledek, zjistíte, že to realitu ani zdaleka nevystihuje!“
Trojici herců, tvořících společnost představitelce hlavní dvojrole uzavírá japonská hvězda Jukijoši Ozawa ve svém anglicky mluveném filmovém debutu. „Už dlouhou dobu toužím zahrát si v hollywoodském filmu,“ svěřuje se herec. „Měl jsem z natáčení obrovskou radost. Jednalo se o Jasonův celovečerní režijní debut, ale působil dojmem, jako by jich měl už na své kontě přinejmenším 15. Poskytl mi spoustu dobrých rad.“
Ozawa byl obsazen do role Michiho, průvodce, který Sáru s Aidenem do lesa Aokigahara zavede, přestože se mu to ani trochu nezamlouvá. Michi, který představuje hlas autority a opatrnosti, les zná a chápe jeho moc a jeho nebezpečí.
„Michi je přinucený jim pomoci a je to dobrý člověk,“ říká herec. „Snaží se o Sáru a Aidena postarat, ale ti mají své vlastní záměry.“ „V Japonsku všichni tajemství Aokigahary znají. Pokud si jméno toho lesa rozebereme, zjistíme následující: 'ao' znamená modrý, 'ki' je strom a 'gahara' je něco jako velké pole. Ale většina lidí tam nechce chodit kvůli těm, kteří v tom lese zemřeli, a obecně se pro Japonce jedná o velice citlivé téma hovoru.“
Duchové sebevrahů, jurei, jsou duše, které nedošly pokoje. Nejsou ho schopny nalézt kvůli svým násilným a osamělým úmrtím a pohánějí je ty nejsilnější emoce - pomsta, žárlivost, nenávist, smutek a/nebo láska - a současně jsou živeny mocí lesa samotného.“
„Japonská kultura velice dlouho obsahuje prvek duchů,“ vysvětluje Goyer. „Jurei jsou 'hladoví duchové', kteří nechtějí, aby návštěvníci les opustili. Pokud někdo přijde do lesa a spáchá tam sebevraždu, pak je jeho duše v lese uvězněna. My jsme si pro potřeby filmu celou mytologii doplnili o prvek toho, že jediným způsobem, jak může taková duše uniknout, je, pokud se jí podaří nalákat někoho, kdo zaujme její místo.“
„V lese Aokigahara lidé jurei spatřili mnohokrát,“ doplňuje Zada. „Objevují se zprávy o stínech, které se neslyšně pohybují mezi stromy, či o tvářích mrtvých, zjevujících se v kůře stromů.“
„Některé prvky jsme si pro potřeby příběhu vymysleli. Jurei jsou něco jako služebníci lesa. Vzbuzují lítost, ale současně jsou manipulativní, protože les naopak manipuluje jimi, aby pro něj získali víc duší, které ukojí jeho hlad. Takže se jedná o bludný kruh, ze kterého takřka není úniku.“
Jurei Hošiko je zčásti andělem strážným a zčásti ďáblem, zčásti obětí a zčásti monstrem. Režisér filmu japonskou herečku Rinu Takasaki vybízel k tomu, aby všechny zmíněné stránky této postavy byly jasně patrné. „Otázka zní - zůstala v ní ještě alespoň stopa lidskosti?“ ptá se Zada. „Rina byla schopna ujmout se naplno všech aspektů své postavy a nechat diváka na pochybách.“ „Vypadá poměrně roztomile, ale pak se na vás usměje a vy spatříte její rozervané rty a zkažené zuby, dílo maskérů, kteří Rině pomohli působit velice výmluvně.“
Kostymérka Bojana Nikitovic se svým týmem oblékla jurei a ubusute do kimon, nakoupených v Japonsku, ručně ušitých či zakoupených ze druhé ruky. Poté prošlo oblečení duchů procesem umělého stárnutí - bylo nejrůznějšími způsoby páleno, opotřebováváno, umazáno od trávy a bláta a potrháno. Byly do něj také vyrobeny díry, které měly působit jako vyžrané moly.
Takasaki a všichni ostatní herci, kteří představují jurei a ubasute následně také prošli rukama maskérů, kteří je vybavili maskami a kontaktními čočkami. Herci, představující ubasute, během natáčení vůbec nic neviděli, neboť měli nasazené kompletně bílé kontaktní čočky. „Chtěl jsem v případě herců samotných místo počítačové grafiky spoléhat výhradně na fyzické efekty,“ vysvětluje Zada. „Kromě toho jsem chtěl odkazovat na vizuální prvky japonských thrillerů, ale poněkud po svém - takže jsem se v případě jurei rozhodl pro rozcuchané vlasy a bledou, popraskanou pleť. Ubasute byli možná o něco málo tradičnější.“
Goyer označuje masky Roba Mayora a jeho týmu ze společnosti Millennium FX za „děsivé. Všichni známe japonské nadpřirozené thrillery jako Nenávist, ale v tomto případě jde o něco trochu jiného. Bylo naprosto klíčové, aby Natalie byla při natáčení těmito zmučenými duchy skutečně obklopena, nikoliv aby byli doplněni až později prostřednictvím počítačových efektů.“ „Když natáčíte strašidelný film, je zvuková stránka velice důležitá - ale my jsme natočili zkušební záběry jurei bez jakéhokoliv zvuku a už jen tyhle záběry vyděsily každého, kdo je viděl.“
„Spolehnutí se na praktické efekty, kdykoliv to jen bylo možné, dávalo z mnoha důvodů dokonalý smysl,“ dodává Metzger. „Šlo například o snahu odlišit se od celé řady dalších současných filmů, a Jason se navíc inspiroval klasickými filmy ze sedmdesátých let. Ve výsledku je při takovém přístupu hrůza hmatatelnější a strach skutečnější.“
Zada byl během příprav masek se společností Millennium v neustálém kontaktu. Velice cenné se ukázaly zkoušky, protože bylo na maskách postupně třeba některé prvky zvýraznit a jiné naopak potlačit. Toho pravého vzhledu jurei se nakonec podařilo dosáhnout stylizací do jemných a bledých odstínů, která se odchyluje od klasických zvyků, co se podoby zombies týče. Vlasy mají řidší, čímž se pro změnu liší od japonských tradičních hororových klišé s hustými vlasy, padajícími do obličeje.
Ale skutečný strach vzbuzuje až to, co se nachází pod těmito vlasy. „Duchařské příběhy nás oslovují, protože je nám všem společný strach ze smrti, a protože existuje velice silný koncept toho, že by naše duše mohly žít dál,“ poznamenává Goyer. „Všichni doufáme, že existuje nějaký posmrtný život, takže i děsiví duchové jsou pro nás jistým způsobem uklidňující; naznačují, že život po smrti skutečně existuje.“
„Aktuálnější výzkumy fenoménu duchů naznačují, že existují velice nízké zvuky, nacházející se pod spodní hranicí našeho vnímání. Během experimentů se zjistilo, že tyto zvuky v lidech vzbuzují strach a dokonce v nich jsou schopni vyvolat halucinace. Takže jsme tyto skutečnosti promítli do finální zvukové podoby našeho filmu.“
„Kdysi jsem od někoho slyšel zmiňovat, že strašidelné filmy fungují podobně jako vtipy: nejprve si připravíte půdu, pak řeknete vtip samotný a nakonec přijde pointa,“ komentuje Metzger. „Vtip, který diváci čekají, ale často nenastane a je nahrazen něčím nečekaným a možná ani ne děsivým. Podobné věci se ve filmu Les sebevrahů objevují ještě předtím, než Sára vstoupí do lesa, protože prožívá podivné zážitky, během kterých se její duše odděluje od jejího těla.“
„Do skutečného lesa Aokigahara denně chodí spousty turistů, kteří chtějí na vlastní oči spatřit krásu tohoto místa, které sehrává tak významnou roli v japonské historii a kultuře. Ale také tam přichází spousta lidí se záměrem vzít si život. Kvůli tomuto pozoruhodnému kontrastu se v našem filmu od samého počátku měly objevit také prvky černého humoru.“
Zadova vlastní návštěva lesa Aokigahara pro něj byla památná. „Vydal jsem se tam na celodenní průzkum, protože jsem byl přesvědčený, že je důležité, abych atmosféru tohoto lesa zažil na vlastní kůži,“ vysvětluje. „Postupně mi odřekli tři průvodci - kvůli nemoci, nočním můrám či předtuchám - než jsem konečně našel jednoho, který mě tam vzal...a i ten naprosto nezvratně trval na tom, že za soumraku odcházíme.“
„Les mi připadal krásný, poklidný a zvláštní. Přiznávám, že jsem se tam necítil úplně dobře a bylo to celkem strašidelné.“ Dormer les Aokigahara na jeden den také navštívila. „Neopouštěli jsme pěšinu,“ říká, ale posléze upřesňuje, že „občas jsem možná pár metrů poodešla, abych si udělala nějaké snímky skrz stromy, ale můj řidič odmítal i to.“
„Les byl ohromující, neuvěřitelně svěží a zelený. Byla jsem vděčná za to, že jsem měla možnost les Aokigahara spatřit - a také noční Tokio, když jsme tam natáčeli.“
Štáb natáčel v Tokiu týden. Podle Zady se jedná o „neuvěřitelné město. Natáčeli jsme ve škole a v suši baru, a nachystali jsme si tam i další pomocné záběry, například panoráma nočních mrakodrapů. Japonský štáb a statisté byli úžasní a naše zkušenosti v Japonsku ovlivnily zbytek celého natáčení.“ Ačkoliv se některé záběry natáčely nedaleko úpatí hory Fudži, natáčení v lese Aokigahara je už zakázané, takže byl štáb nucený hledat odpovídající náhradu někde jinde. Po prozkoumání mnoha lokací po celém světě se nakonec tvůrčí tým rozhodl pro překvapivou volbu: národní park Tara v Srbsku čtyři hodiny cesty od Bělehradu, rozsáhlou lesnatou oblast, která se lesu Aokigahara velice podobá a nabízí současně spoustu natáčecích lokací.
Dormer srbské lesy označuje za „překrásné. Pomohly nám vystihnout charakter našeho filmového lesa.“ „V parku Tara bývá docela chladno. Potřebovala jsem spoustu svetrů, kofeinu a čokolády...a repelent. Spousty repelentu.“ „Jsem v zásadě kluk z vesnice, takže si nedokážu představit lepší natáčecí lokaci,“ přiznává Kinney. „Park Tara je opravdu nádherný. Bělehrad je město se skvělým jídlem a sympatickými lidmi.“
Podle výtvarníka filmu Kevina Phippse je park Tara „takřka dokonalou náhradou za les Aokigahara, ačkoliv jsme si realitu poněkud upravili.“ „Co se týče cedulí v lese, přemýšleli jsme o tom, že bychom okopírovali ty skutečné, ale nakonec nám lépe posloužily vlastní verze - přestože jsme zůstali předloze věrní.“
Srbsko také posloužilo pro potřeby natáčení záběrů z interiérů. V bývalém skladišti tu Phipps se svým týmem postavil rozsáhlé dekorace zahrnující americké byty, japonský hotel a ledovou jeskyni se závrtem.
„Jsem zvyklá na úžasné dekorace,“ obdivuje Dormer. „Hunger Games a Hra o trůny mě v tomhle ohledu svým špičkovým výtvarným pojetím rozmazlily - a Kevin se svým týmem se jim dokáže směle vyrovnat.“
„Poté, co jsme navštívili Japonsko, jsem v Srbsku ocenila to, jak věrně bylo všechno napodobeno: japonská estetika, pozornost k detailům. Kevin je ve své práci mistrem a chápe, co herec pro svou práci potřebuje.“
Phipps se domnívá, že smyslem jeho týmu je „podpořit herce. Natalie mi říkala, že náš japonský hotelový pokoj byl lepší než ten, ve kterém bydlela během natáčení v Tokiu.“ Pro japonské dekorace byla ze všeho nejdůležitější autenticita. V rámci příprav na natáčení, které trvaly dva měsíce, se Phipps se svým týmem naučil vyrábět tradiční japonské šodži neboli panely z rýžového papíru. Studovali a replikovali také tradiční dřevěné stavební materiály.
Opuštěná chata pro strážce parku byla dřevěná stavba, na kterou výtvarný tým aplikoval zavedené japonské stavební postupy. Pro její přetvoření do tradičního japonského stylu bylo použito opálené a zestárlé dřevo, jehož spáry byly proti vlivům počasí zaizolovány mechovými ucpávkami. Uvnitř pak uměle vytvoření pavučiny sdílely prostor se skutečně hnijícím ovocem a také s historickou vojenskou srbskou vysílačkou.
„S Jasonem jsme si velice dobře rozuměli,“ prozrazuje Phipps. „Shodli jsme se na tom, že celý film musí velice pečlivě dbát na sebemenší detaily. Jason se se mnou podělil o jakýsi vizuální nástin toho, jak by si film představoval, a naprosto dokonale jsme se shodovali. Každé rozhodnutí, které jsme učinili, bylo naprosto vědomé a záměrné.“
„Vždycky se ale snažím nacházet způsoby, jak do dekorací zahrnout věci, které by tam být neměly. Něco trochu zvláštního nebo nestandardního nebo vyčnívajícího.“ Práce na grafické podobě filmu se skládaly z velkého množství drobností. „Měli jsme velice dobrého designéra a množství referenčních materiálů,“ poznamenává Phipps. „Pro potřeby scény v baru jsme vyrobili snad 60 odlišných etiket na saké! Potřebovali jsme všechny možné typy lahví a etiket. Naši japonští spolupracovníci všechno kontrolovali a pomáhali nám získat ty správné fonty.“
Rekvizity se objednávaly z Tokia, ale ještě více jich pocházelo z Vídně, kde žije početná japonská komunita. Některé z drobností pro Sářin dům si vyžádaly spolupráci s americkou ambasádou v Bělehradu, která pomohla tvůrčímu týmu s dovozem potřebných rekvizit.
Co se týče amerického domu, postaveného v rámci natáčení v Srbsku, vzpomíná Phipps na to, že „jsme s Jasonem vedli dlouhé diskuse o tom, kde by měl stát. Sára pracuje v D.C., takže jsme usoudili, že jí to do práce trvá 55 minut autem. Našel jsem mapu celé té oblasti a spočítal, že by se její dům nacházel zhruba v Baltimore. Dalším krokem bylo podívat se, jak domy v dané oblasti ve skutečnosti vypadají.“
„Prostřednictvím tohoto domu ve stylu Craftsman jsme pak byli schopni divákům umožnit nahlédnout do života našeho páru - Roba a Sáry. Jedná se o dům, po kterém toužili. Jakožto bezdětní mladí profesionálové svých oborů mají k dispozici jisté finanční prostředky, takže ho mají pěkně zařízený. Jídelna je trochu okázalá a zřídka používaná. Ložnice je romantická, plná jemných odstínů, je v ní pěkné křeslo a vestavěné skříně. Sára je velice organizovaná a to se promítá i do stylu téhle místnosti.“
Pro potřeby záběrů ze Sářina dětství u babičky Phipps svůj tým upozorňoval na to, aby se příliš pečlivě nesnažil sladit dobu, kdy se tyto scény odehrávají, se zařízením domu. „Ačkoliv se události, na které Sára vzpomíná, odehrávají spíše ke konci dvacátého století, pointa je ta, že se babiččin dům od konce sedmdesátých let příliš neměnil. Takže je v něm vše opotřebované, ale útulné, v příjemných odstínech béžové a hnědé. Zdi jsou pokryty dřevěným obložením, na podlahách jsou tlusté vlněné koberce a různě po domě se povalují nejrůznější staré cetky. A jsou tu také jisté dveře, vedoucí do sklepa…které nás směrují ke klíčovému prvku snímku Les sebevrahů, k Jessinu a Sářině dětství. Sklep je jejich hernou a jejich územím. Je plný jejich hraček a prakticky všechny jsou tu dvakrát - jedna pro každé z dvojčat.“
Největší výzvou pro výtvarný tým byla tvorba toho největšího - sedmatřicet metrů dlouhého závrtu s ledovou jeskyní. Zmíněná jeskyně měla sklolaminátovou konstrukci, která byla pokryta 200 kilogramy roztaveného svíčkového vosku, tvořícího samotný povrch.
„Nejedná se o nějaké naše výmysly,“ upozorňuje Phipps. „V lese Aokigahara skutečně najdete neobvyklé ledové jeskyně a přirozené podzemní závrty tam, kde voda postupem času vyhlodala podzemní prostory.“
Pro tvorbu stalaktitů byla použita průhledná pryskyřice a na vše byl následně opět nanesen vosk, který jim dodal na mohutnosti a charakteru. Roztavený vosk, zakoupený od výrobce svíček v Bělehradu, bylo třeba nanášet stříkací pistolí.
„Nebylo to zrovna nejpříjemnější pracovní prostředí,“ připouští Phipps. „Jakmile jsme vosk nastříkali na zdi, pomocí letlamp jsme ho nahřáli, aby se blýskal jako led - tak trochu jsme ho vlastně glazurovali. Zhruba 20 osob tu pracovalo jako na výrobní lince, protože nanesený vosk musel vychladnout a potom jsme ho znovu zahřáli. Byl tam velký hluk a vosk jsme měli ve vlasech i všude na oblečení. Nakonec jsme před každým záběrem stěny ještě postříkali vodou, aby se patřičně leskly.“
Komplexní dekorace byly výzvou také pro kameramana Mattiase Troelstrupa. „V jistých fázích příběhu Sára prochází temnotou a na cestu si svítí pouze telefonem, takže veškeré světlo muselo vypadat přirozeně. Pokud jeskyni nasvítíte, velice snadno se vám může stát, že vypadá jako nějaká turistická atrakce, která má svým nasvícením v lidech vzbuzovat strach. Pomocí malých světelných diod a výbojek jsme vytvořili atmosférický opar - který navíc zajistil, že světlo z telefonu působilo přirozeněji.“
Dormer se musela do jeskyně vrhnout „připoutána na bezpečnostní popruhy, předstírat zranění a vztekat se a křičet u toho. Byla tam spousta špíny, a sem tam se v ní vyskytlo i pár zástupců živočišné říše, takže to bylo poměrně dost autentické!“
Protože se snímek Les sebevrahů natáčel takřka kompletně chronologicky, zahrnovalo každodenní maskování, kterým Dormer procházela, také nanášení špíny a soustavné zhoršování stavu jejího oblečení.
Co se týče natáčení některých scén z lesa, které se ovšem točily v interiéru, bylo možno využít skutečnosti, že se v oblasti parku Tara těží dřevo a bylo tedy možno obstarat skutečné stromy. Ty byly rozřezány na třetiny, aby bylo docíleno požadované hustoty stromů. Se svolením vedení parku také tvůrčí tým nasbíral zetlelé listí, rašelinu, mechy, kapradí a divoké květiny, s jejichž pomocí byl v interiérech les replikován. Výsledkem jsou dekorace, které byly živé a vyžadovaly neustálé zalévání, aby takové i zůstaly - a i přes sebelepší péči se jejich životnost počítala na pouhé dny.
Potřeba natáčení v rozlehlém a hustém lese od Phippse a jeho týmu vyžadovala alternativní přístup k natáčení kaskadérských scén takříkajíc přímo „uvnitř dekorací“, ke kterým byl využit speciálně objednaný místní jeřáb. S výjimkou toho se podle Phippse jednalo o „naprostou klasiku“. Byla vytvořena falešná zem z čalounické pěny a potahů na matrace, uprostřed proříznutá, která byla následně zamaskována listím, hlínou a dalšími přírodními materiály tak, aby splývala se svým okolím.
Podobně „klasicky“ probíhala také spolupráce mezi Zadou a Troelstrupem, kteří se snažili o to, aby vizuální podoba filmu odkazovala na filmy, kterými se inspirovali. Vzhledem k uplatnění rozsáhlých fyzických dekorací a herců v prostetických maskách bylo jejich cílem omezit nutnost dodatečných vizuálních efektů na naprosté minimum. Dvěma výjimkami bylo „rozšíření dekorací“ hotelu o další patro - a kreveta, kterou Sára dostane v suši baru. Tato kreveta není skutečná, ale počítačová.
„Barevná paleta osvětlení má tři alternativy,“ prozrazuje Zada. „Nejprve je tu Amerika: zářivá, moderní a příměstská. Poté následuje Tokio se svou atmosférou města plného neonů. A konečně je tu nejtemnější - ve více smyslech toho slova - prostředí lesa. Je v něm sice normální denní světlo, ale my jsme natáčeli pod zamračenou oblohou, abychom filmu dodali na dramatické a zlověstné náladě. Jediným umělým zdrojem světla je tu Sářin telefon.“
„Snažíme se divákovi její stupňující se paniku zprostředkovávat co nejpřesvědčivěji, a využíváme k tomu ruční kamery či steadicam, které sledují každý její pohyb. To je jedna z věcí, kterými jsme se s Mattiasem inspirovali u starých thrillerů. Další takovou věcí bylo příležitostné uplatnění 'půlené čočky', která umožňuje změnit hloubku ostrosti pouze v části záběru. Je to velice nenápadný efekt - ale pro diváka velmi znepokojivý.“
„Tenhle film v sobě zahrnuje aspekty jak klasických napínavých filmů, tak i moderních hororů,“ dodává Troelstrup. „Jason měl ohromné množství věcí už předem naplánovaných, takže jsem se seznámil s jeho záměry a doplnil je o vlastní nápady.“
„Věděli jsme, že při natáčení v exteriérech lesa bude velkou výzvou počasí, ale během testovacích záběrů jsme zjistili, že zatažená obloha nám poskytuje to nejlepší světlo, které odpovídá atmosféře našeho filmu. Jasné a slunečné počasí se hodilo do okamžiku, než naši hrdinové sešli z lesní cesty, ale od té doby jsme natáčeli už pouze pod mrakem nebo těsně po západu slunce. Čekali jsme také na mraky, které by posílily potřebnou atmosféru. Náš hlavní osvětlovač si během natáčení málem namohl krk, jak neustále hleděl k obloze! Když jsme ráno na danou lokaci přišli, museli jsme zjistit, co máme aktuálně k dispozici. Místo, které jsme si vybrali s mnohatýdenním předstihem, mohlo toho dne vypadat docela jinak. Neustále jsme se snažili zajistit přesně tu pravou atmosféru.“
Kolektivní snaha hereckého týmu a štábu podle Goyera „dala vzniknout filmu, který diváka dokáže skutečně vystrašit a ten na něj poté bude ještě dlouho myslet.“ „Doufáme, že se po zhlédnutí Lesa sebevrahů budou diváci bát chodit do lesa podobně, jako se v případě filmu Čelisti báli chodit koupat do moře,“ svěřuje se.
SKUTEČNOST
Aokigahara je les na severozápadním úpatí hory Fudži v Japonsku. Les má historickou spojitost s démony z japonské mytologie a je velmi oblíbeným cílem sebevrahů. Jen v roce 2002 bylo zaznamenáno 78 sebevražd, což les činí druhým místem s největším počtem sebevražd hned po Golden Gate Bridge v Kalifornii. Od roku 1970 pročesává každoročně les speciální jednotka hledající těla sebevrahů. Ty pak tito lidé z řad dobrovolníků pomohou i pohřbít.
Místo si tím vysloužilo přezdívku "les sebevrahů". Stala se z něj turistická atrakce, do níž lidé nanosili kostry uhynulých zvířat či panenky bez hlav a další předměty, které mají nahánět návštěvníkům hrůzu. Nejvíce mrtvých tradičně bývá v březnu v období podávání přiznání.
Do roku 1960 se jednalo jen o obyčejný les. V tomto roce ale spisovatel Seicho Matsumoto vydal román, v němž popisuje, jak lidé na toto místo odcházejí zemřít. To nastartovalo vlnu sebevražedných pokusů na tomto místě, kterým se japonské úřady snažily zabránit, nicméně odlehlý les o rozloze přibližně 35 km2 nebyly schopny policejní složky účinně hlídat. Proto jim na přístupových cestách pomáhají speciální hlídky a všude v lese visí cedule povzbuzující k životu a telefonní čísla na psychology. Les se kvůli těmto skutečnostem celosvětově proslavil, jeho věhlas ještě prohloubil geolog Azusa Hayano, který o něm natočil krátký film. Jmenuje se příznačně: "Aokigahara - les sebevrahů".
Les Aokigahara je po mostě Golden Gate druhým nejoblíbenějším cílem sebevrahů. Statistiky se liší, ale do roku 1988 zde bylo ročně zaznamenáno kolem třiceti sebevražd.
V roce 2003 zde bylo nalezeno 105 těl a byl tak překonán rekord sedmdesáti osmi těl za rok v roce 2002. V roce 2010 bylo odhadnuto, že se zde pokusilo o sebevraždu 200 lidí, z čehož 50 lidí sebevraždu skutečně spáchalo.v roce 1990 zde bylo nalezeno 102 obětí. Sebevražd přibývá v březnu, v době daňových přiznání. Od roku 2011 je nejčastějším způsobem sebevraždy oběšení nebo spolykání prášků. V posledních letech místní úřady přestaly zveřejňovat statistiky a čísla, aby tak lesu snížily spojitost se sebevraždami.
Vysoká míra sebevražd vedla úřady k tomu, aby ke vstupu do lesa umístily ceduli, která lidi vyzývá, aby vyhledali odbornou pomoc.
Roční hledání těl jsou prováděna policií, dobrovolníky a novináři od roku 1970.
Říká se, že za popularitu les vděčí románu Kuroi Jukai (Black Sea of Trees) od spisovatele Seicho Matsumoto z roku 1960. Nicméně historie lesa Aokigahara předchází vydání románu a místo bylo se smrtí spojováno už dávno předtím.
DABING
V českém znění: Kristina Jelínková - Natalie Dormer (Sára Priceová), Kateřina Šildová - Natalie Dormer (Jess Priceová), Martin Sobotka - Taylor Kinney (Aiden), Petr Burian - Jukijoši Ozawa (Mitchi), Kristýna Skružná - Rina Takasaki (Hošiko), Jakub Saic - Eoin Macken (Rob), Kristýna Bábková - Juho Jamašita (Sakura), Drahomíra Kočová - Akiko Iwase (ředitelka školy), Petra Tišnovská - Noriko Sakura (Mayumi), Ladislav Cigánek - Carni Djeric (otec Sáry a Jess), Braňo Holiček - Gen Seto (barman + titulky)
Překlad: Jana Děžínská
Zvuk: Dušan Matuška
Mix: Martin Václavík
Produkce: Jan Junek
Dialogy a režie: Magda Landsmannová
České znění vyrobila Společnost SDI Media v roce 2016
Premiéra ČR: 7.1.2016 Falcon
Premiéra USA: 8.1.2016 Gramercy Pictures
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 6.6.2016 (DVD)
Poprvé na DVD: 8.6.2016 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)
Tržby v ČR - Kč 4 266 489
Tržby celkem - $ 37 608 299
Návštěvnost v ČR - 30 776
FILMY NA SPOLEČNÉM DVD
Les sebevrahů gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-077/
Horor / Mysteriózní, USA, 2016
Režie: Jason Zada, Hrají: Natalie Dormer, Eoin Macken
Les sebevrahů (TV film) gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-078/
Horor, USA, 2013
Režie: Steven R. Monroe, Hrají: Kaitlyn Leeb, Cassi Thomson
Les sebevrahů gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-077/
Horor / Mysteriózní, USA, 2016
Režie: Jason Zada, Hrají: Natalie Dormer, Eoin Macken
Les sebevrahů (TV film) gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-078/
Horor, USA, 2013
Režie: Steven R. Monroe, Hrají: Kaitlyn Leeb, Cassi Thomson
Tvůrci a herci
Jason Zada (Režie), David S. Goyer (Produkce), David Linde (Produkce), Tory Metzger (Produkce), Bear McCreary (Hudba), Mattias Troelstrup (Kamera), Jim Flynn (Střih), Elaine Grainger (Casting), Kevin Phipps (Scénografie), Bojana Nikitovic (Kostýmy), Kelly Cabral (Zvuk), Dragos Stanomir (Zvuk), Martina Subic-Dodocic (Masky), Ben Ketai (Scénář), Sarah Cornwell (Scénář), Nick Antosca (Scénář), Natalie Dormer (Herec), Taylor Kinney (Herec), Jukijoši Ozawa (Herec), Eoin Macken (Herec), Masaši Fudžimoto (Herec), Rina Takasaki (Herec), Noriko Sakura (Herec), Jozef Aoki (Herec)
2016/87/USA/Horor
- Herci, představující duchy ubasute, během natáčení vůbec nic neviděli, neboť měli nasazené kompletně bílé kontaktní čočky.
- Kostymérka Bojana Nikitovic se svým týmem oblékla duchy jurei a ubusute do kimon, nakoupených v Japonsku, ručně ušitých či zakoupených ze druhé ruky. Poté prošlo oblečení duchů procesem umělého stárnutí – bylo nejrůznějšími způsoby páleno, opotřebováváno, umazáno od trávy a bláta a potrháno. Byly do něj také vyrobeny díry, které měly působit jako vyžrané moly.
- Jedná se již o čtvrtý horor z prostředí japonského sebevražedného lesu Aokigahara, natočený americkými režiséry. Těmito filmy jsou The Forest (2011), Les sebevrahů (2013) a The Sea of Trees (2015).
- Natalie Dormer počas prípravy na svoju rolu navštívila aj skutočný les Aokigahara pod horou Fuji a hoci kvôli fotografovaniu na chvíľu zišla aj z chodníka, jej japonský sprievodca sa mimo vyznačenú trasu nepohol ani o centimeter.
- Aj keď sa les samovrahov "Aokigahara" nachádza pod horou Fuji v Japonsku, jeho scény sa nakrúcali v lesoch národného parku Tara v západnom Srbsku. Scény z letiska, školy či reštaurácie však v Japonsku nakrúcané boli.
- Les Aokigahara leží na úpätí hory Fudži a stal sa známym nielen pre spojitosť s démonmi z japonskej mytológie, ale predovšetkým počtom samovrážd, ktoré sem prichádza páchať niekoľko desiatok ľudí ročne. Aokigahara sa dokonca radí do prvej trojky "najobľúbenejších" miest samovrahov na svete. V roku 2003 tu našli 105 tiel a v 2011 sa tu pokúsilo vziať si život až 200 ľudí. Po roku 2011 prestali mieste orgány zverejňovať štatistiky samovrážd, aby tak zmenšili "popularitu" tohto miesta.
- V lese Aokigahara sa nachádzajú tabule, ktoré svojimi nápismi odrádzajú potenciálnych samovrahov od samovraždy.
- Do povedomia ľudí sa miesto, kde sa dej odohráva, čiže les Aokigahara, dostal už v roku 1960, kedy japonský spisovateľ Seicho Matsumoto napísal román „Nami no To“, ktorého dej sa odohráva práve na tomto mieste.
- V lese Aokigahara (les samovrahov) je spáchaných približne sto samovrážd ročne. Viac samovrážd sa spácha už len na americkom Golden Gate Bridge.
Odkazy
Hrají:
Natalie Dormer, Eoin Macken, Stephanie Vogt, Taylor Kinney, Jukijoši Ozawa, Masaši Fudžimoto, Rina Takasaki, Noriko Sakura, Jozef Aoki, Júho Jamašita, Ibuki Kaneda