Sirotčinec / El orfanato (2007/101/Španělsko/Horor, Drama, Mysteriózní, Thriller) 75%

JEDNOU VĚTOU
„I mrtvé děti si chtějí hrát."

OBSAH
Mrtvé děti si chtějí hrát... Laura vyrůstala v sirotčinci na mořském pobřeží a po třiceti letech se spolu s manželem a synem vrací do míst dětství. Ráda by znovu otevřela opuštěný ústav jako domov pro postižené děti. Její syn se však na novém místě začíná chovat zvláštně a Laura se pomalu přesvědčuje, že starý dům má své hrůzostrašné tajemství, o kterém neměla ani potuchy!(oficiální text distributora)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Po dlouho dlouhé době se objevil horor, kde netečou potoky krve, nepadají hlavy po stovkách, ale přitom svojí tajemnou atmosférou rozehranou na minimálním prostoru dokáže uržet napětí a několikrát diváka pořádně polekat. A přestože scénář není zas tak moc originální a půjčuje si nápady z vícera podobných filmů, jeho zpracování se povedlo na výbornou, navíc Belén Rueda je výborná jako hysterická matka, která dodává hororu navíc ještě nový rozměr směřující spíš k dramatu. Jak si vše vyložíme je jen na nás, přestože na konci dostaneme dostatečně uspokojující racionální vysvětlení. (Galadriel) 4*

V době, kdy se američtí a francouzští režiséři vzájemně trumfují počtem přeřezaných achillovek ve svých hororech, přichází ze Španělska velmi klasicky pojatá duchařina, která všechny ty nabroušené břitvy, ruční a motorové pily spolehlivě tupí svou chytrostí. Stejně jako vizuálně i atmosféricky spřátelený Faunův labyrint, zavádí nás i Sirotčinec na hranici světa fantazie a reality. Zůstává jenom na nás, jak si všechny nadpřirozené jevy vysvětlíme. Jde to i racionálně. Ústřední myšlenka s domem a jeho (ne)živými obyvateli vážně připomíná Ty druhé, ale označovat její následné rozpracování za neoriginální mi přijde hodně neprozíravé. Všechno dění dává dokonalý smysl v rámci obou vymezených světů a jejich protnutí je na horor až nečekaně dojemné. Motiv pátrání najednou získává nový rozměr – matka nehledala adoptovaného syna, ale cestu k němu. Hororovými fanoušky bude Sirotčinec nejspíš přijat jako ne dost děsivý a příliš pocitový, mně poměr scén „blíží se infarkt“ (včetně nečekané parafráze Osvícení) a „řekni mi, kdo jsi a co chceš“ (včetně zábavných her ve stylu počítačových adventur) naprosto vyhovoval. Nečekejte horor, čekejte dobrý film, a pět hvězdiček vám nebude připadat jako přestřelené hodnocení. 90% (Matty) 4*

Perfektní duchařina to je především, co jiného si od takovéhoto filmu vlastně vůbec přát. Tak jak se tváří, tak se taky chová, takže účel plní opravdu na jedničku. Guillermo del Toro se opět vyřádil, jako tenkrát v Princi bez království. Jediné, a opravdu je to maličkost co bych rád vytkl, tak je konec. Ten možná mohl být trošku tajuplnější a originálnější. Netvrdím, že to není originální, ale takový konec se na takovýto film rozhodně nehodí. Beztak je to horor, který má výborný námět, tak dobrý, že dlouho jsem lepší nezažil. Duchařiny já mám hrozně rád, a tahle válí na prvním místě za hodně dlouhou dobu. Svůj účel tento film tedy rozhodně splnil na jedničku minimálně. (Malarkey) 4*

VELKÁ RECENZE
Asijská hororová vlna už před pár lety ztratila na své intenzitě, v Americe se točí jeden remake za druhým a fanoušky drsných a děsivých filmů momentálně drží při životě jen Velká Británie a Španělsko. Zatímco na ostrovech se zrodila generace režisérů, kteří se s ničím nemažou a nebojí se být naturalističtí a drsní (Neil Marshall, Michael J. Bassett), ve Španělsku to zkouší spíše postaru. Temnota, The Abandoned nebo Nepřemožitelné zlo se sice do našich kin nedostaly, ale The Orphanage to štěstí měl.
A stojí za to. Tedy v případě, že máte rádi duchařiny. The Orphanage je totiž dokonale čisté žánrové dílo. Příběh se odehrává ve starém sirotčinci, do kterého se po letech vrací Laura. Jako malá vyrůstala bez rodičů a dnes chce s pomocí svého manžela starý dům zrekonstruovat a udělat z něj místo, kde by mohli v klidu žít postižené děti. Spolu s jejím mužem Carlosem se sem přestěhoval i malý adoptovaný syn Simón. Ten si už před nějakou dobou vytvořil pár imaginárních kamarádů, což je fakt, se kterým se jeho rodiče naučili žít a nepřikládají mu nějaký zvláštní význam. Teď si však Simón „našel“ nového kamaráda Tomáse a v domě se začínají dít podivné věci. A pak Simón beze stopy zmizí. Laura s pomocí manžela, policie i vymítačů duchů postupně odhaluje krutou pravdu o tom, co se v sirotčinci před lety dělo. A začíná si uvědomovat, že se jí celá situace týká víc, než zpočátku vůbec tušila.
Přiznávám se, že současnou španělskou hororovou scénu mám zmapovanou ještě méně, než bolivijskou kinematografii šedesátých let. Každopádně o zemi, jejíž obyvatelé si v současnosti mohou říkat, že nikdo jiný v Evropě nehraje fotbal tak dobře jako oni, se už nějaký ten pátek tvrdí, že se v ní hororovým režisérům daří. A debutující režisér Juan Antonio Bayona rozhodně zkušenějším kolegům špatné jméno nedělá. Podle všeho totiž strávil většinu života tím, že koukal na duchařské horory. A koukal se pozorně.
The Orphanage má totiž všechno, co by správný zástupce tohoto subžánru měl mít. Je tu velký starý opuštěný dům, do kterého by se dobrovolně chtěl nastěhovat jen šílenec nebo někdo s řádně zvrhlou myslí, od začátku je ve vzduchu cítit jisté napětí a fakt, že něco není v pořádku je evidentní. Máme tu i kruté tajemství z minulosti, hlavní hrdinku, které je rozhodnutá udělat všechno proto, aby našla svého syna, jejího manžela, jenž je sice sympaťák, ale když dojde na řeči o životě po smrti, není úplně nadšený. Jsou tu podivné zvuky, praskání, tiché našlapování a pocit, že v domě je ještě někdo další. Je tu prostě všechno, co tu má být a celé je to navíc servírované v té správné podobě. Zkrátka a jednoduše The Orphanage je skvěle natočený duchařský příběh. Bohužel ale nenabízí nic jiného.
Pokud čekáte nějaké překvapení, nepřijde. Nikdo z tvůrců nejspíš ani nechtěl experimentovat a zkrátka se rozhodli natočit dobrý horor podle desítky let fungujícího mustru. V těch správných momentech se budete o Lauru bát, budete chtít vědět, co se stalo s jejím synem a kdo je ten děsivý chlapeček s pytlem na hlavě a těžkými dýchacími potížemi. Tvůrci zkrátka věděli, jak svůj film divákovi naservírovat tak, aby byl spokojený. Ovšem v okamžiku, kdy The Orphanage „prohlédnete,“ nic dalšího nenajdete. Je na vás, jestli se budete chtít nechat unést poctivě odvedeným napínavým příběhem, nebo budete naštvaní, že před vás Bayona servíruje sice dobrý, ale zoufale neoriginální film.
Jak už ale bylo řečeno výše, celkově jde o hodně dobrou práci. Bayona ví, jak vyvolat napětí i jak donutit diváka fandit hlavní hrdince. Krom toho Belén Rueda v hlavní roli je opravdu velmi dobrá a zvládá táhnout film prakticky sama. Je škoda, že těsně před finišem režisérovi trochu dojde pára a v závěru, kdy by všechno mělo hezky zaklapnout do sebe a divák by měl v kině sevřít půlky, celý The Orphanage malinko vyšumí.
Každopádně i přes jistou jednoduchost a slabší závěr je The Orphanage velmi povedený horor, který opět dokazuje, že k tomu, aby se divák bál, není potřeba CGI monstrum na každém kroku a ruce utržené od těla. Stačí jeden dům, pár temných místností, nepříjemné zvuky, dobrá herečka a režisér, který ví, jak to všechno správně smíchat. A to se v tomhle případě povedlo. I když by bylo fajn, kdyby ve filmu bylo i něco navíc, než jen do posledního detailu vypiplaná žánrová šablona. Na druhou stranu dobře udělaný film bez překvapení je pořád lepší než devadesátiminutová nuda s bůhvíjakou pointou.

PODROBNÝ POPIS FILMU
Laura prožila rané dětství v sirotčinci mezi svými vrstevníky. V dospělosti přijíždí zpět se svým manželem Carlosem a adoptivním synem, aby opuštěný a zchátralý sirotčinec zrekonstruovala a vybudovala zde ústav pro postižené děti. Syn Simon si začne hrát se svými imaginárními kamarády v areálu sirotčince. Jeho chování rodiče vysvětlují jako nadměrnou dětskou fantazii a frustraci z nedostatku kontaktu s dětmi, který je spojen se změnou jejich bydliště.
Laura jednou vezme Simona do jeskyně u pobřeží, kde se Simon seznámí se svým novým, vymyšleným kamarádem Thomasem. Cestou zpět mu vytváří cestu z mušlí, aby ho Thomas našel a mohli si spolu hrát. V deštivý den navštíví Lauru jistá Benigna Escobeda, představující se jako sociální pracovnice a předá Lauře složku se Simonovými spisy, ve kterých stojí, že je Simon HIV pozitivní. Laura vyhodí Benignu z domu, poté se s ní ještě nečekaně setkává během noci v zahradní kůlně – Benigna ale uteče.
První znepokojující situací je kresba Simona, která ztvárňuje jeho šest imaginárních přátel, jeden z nich má přes hlavu masku. Každý z nich má v ruce hračku – Simon začne vysvětlovat Lauře pravidla hry, kterou spolu pravidelně hrají. Hračky si schovávají a podle indicií je zase hledají. Laura sleduje Simona, který urputně nachází indicie, až nakonec najde svůj poklad – mince. Mince byly vsypány do uzamčeného kuchyňského stolu, kde Laura schovala spisy o Simonovi. Následuje hádka, při níž Simon vyčte Lauře, že mu zatajila jeho adopci a nemoc. Všechny tyto informace mu prý řekl kamarád Thomas…
Bývalý sirotčinec je zrekonstruován a Laura s Carlosem uspořádali zahradní party k slavnostnímu otevření ústavu. Stále uražený Simon zůstává ve svém pokoji, kde se snaží přesvědčit Lauru, že nejdříve jí musí ukázat Thomasův domeček a až poté se půjde přivítat s dětmi na oslavě. Laura mu při další vyvolané hádce uštědří pohlavek a odchází na zahradu. Později, co hledá po domě Simona, na chodbě uvidí dětskou postavu s maskou přes hlavu – přesně odpovídající Simonově kresbě o Thomasovi. Dítě ji zamkne v koupelně a uteče. Simona se ale nepodaří nalézt a policie nemá jedinou stopu…
Laura s manželem zůstávají v domě, ač je Laura přesvědčená, že se zde dějí podivné věci a především začíná věřit Simonovým vidinám o imaginárních kamarádech. Cítí jejich přítomnost, slyší dětské hlasy i různé zvuky. Simon je již pohřešován šest měsíců, ale i přesto Laura svůj boj za nalezení a zachránění syna nevzdává. S Carlosem se stane svědkem nehody, kdy byla nákladní vozem sražena Benigna, která se v domě představila jako sociální pracovnice. V kočárku, který vezla, Laura našla pletenou panenku, která byla věrnou kopií Thomase v masce.
Policie našla v bytě Benigny několik videonahrávek a fotek ze sirotčince, kdy Laura byla ještě dítě. Benigna byla jednou z vychovatelek a jejím adoptovaným synem byl právě Thomas. Měl zohyzděný obličej, proto nosil masku a byl izolován od ostatních. Sama Laura neměla ponětí, že Thomas obýval sirotčinec ve stejnou dobu jako ona. Krátce po její adopci byl Thomas nalezen mrtvý v jeskyni, kde se utopil při hře s ostatními dětmi.
Zoufalá matka si pozve do domu Media, kdy pomocí regrese do minulosti zjistí, že pět dětských duší prosí o pomoc a nalezení klidu. Záhy poté, kdy bloumá po domě, najde první indicii hry, kterou ji dříve vysvětloval Simon. Zavede ji až do zahradní kůlny, kde najde v pytlích pět dětských tělíček. Tyto kostry patřily Lauřiným kamarádům z dětství.
Carlos na manželčinu prosbu opouští sirotčinec, Laura zůstává v domě poslední dva dny, aby se mohla rozloučit s místem. Doopravdy chce ale navázat kontakt s mrtvými dětmi, aby jí pomohly najít Simona. Začne s nimi hrát hry z dětství, kdy jí za odměnu navedou do tajemných sklepních dveřích, o kterých nikdo netušil. Byly zataraseny věcmi, které tam naházela, když hledala Simona při zahradní oslavě. Ve sklepení zjišťuje, že právě zde je Thomasův domeček, o kterém Simon mluvil, než se ztratil. Pod schody nachází mrtvého Simona s Thomasovou maskou na hlavě – ve tmě spadl ze schodů, když se snažil dostat se ven. Zvuky, které Laura slyšela bezprostředně po jeho zmizení, byl Simon sám. Stejně tak i postava, která jí zamkla v koupelně byl Simon s maskou Thomase, který poté utekl do sklepení.
Laura, zdrcená nad osudem, který přinesla Simonovi, vynáší jeho mrtvé tělo do bývalé ložnice dětí a předávkuje se prášky. Umírá se Simonem v náručí. Náhle se probouzí, v náručí má živého Simona a setkává se po letech s dětmi, které chtějí, aby s nimi už navždy zůstala, s čímž souhlasí.
Konec tohoto filmu je ve chvíli, kdy na místo po letech přijíždí Carlos, aby položil na pomník květiny a když se dívá z okna sirotčince, slyší otevřít dveře, podívá se směrem k nim a začne se usmívat…

O FILMU
Představení projektu - Guillermo del Toro
Juana Antonio Bayona znám od roku 1992 a sleduji jeho kariéru od samého začátku. Vždycky jsem ho obdivoval jako režiséra krátkých filmů (My Holidays, The Sponge Man) a značného množství divokých a nádherných videoklipů. Jeho talent ho předurčil k režírování celovečerních filmů. Produkce Sirotčince byla pro mne logickým vyústěním mého zájmu. Nyní, když vidím ten film, vím, že se to skutečně vyplatilo.
Během mé kariéry jsem obdržel řadu scénářů, možná proto, že jsem se vždy zajímal o práci mladých režisérů. Mnoho z nich chtělo znát můj názor na jejich práci, nebo mne prosili o radu.
Bohužel se nestává často, že bych našel skutečně dobrý scénář. Samozřejmě, mnoho z nich je okořeněno dotyky talentů, ale většina z nich nevzbudí dojem, že je to tak urgentní, aby se z toho natočil celovečerní film. Když jsem četl Sirotčinec, okamžitě jsem věděl, že jsem našel něco výjimečného.
Scénáře už čtu nějakou dobu, téměř 15 let. A nikdy jsem nečetl scénář, který by se mi tak líbil, jako Sirotčinec Sergio G. Sáncheze. Poté, co jsem si přečetl pár stránek, jsem zjistil, že to není jen efektní opakování klasického žánru v plné zbroji: strašidelné domy, duchové a paralelní světy. Ten film měl zvláštní hloubku.
Sirotčinec je víc než jen pouhý napínavý thriller: jeho rytmus je bezvadný; jeho vizuální styl je výjimečný. Nespoléhá se na speciální efekty, které by diváky rušily, a nabízí velmi osobní interpretaci klasických nastavení tohoto žánru. Sirotčinec má také na film tohoto druhu neobvyklý citový obsah. Je to jeden z nejkrásnějších příběhů o bolesti způsobené žalem, které jsem v poslední době viděl. Bayona nejen vytvořil příběh plný záhad a napětí; on dokázal s ohromnou péčí a přesností vytvořit silné drama vybroušené postavami a liniemi, které je vzájemně propojují.
Bayona vzdal poctu Sánchezovu scénáři. Jako režisér prokázal své mistrovství filmového jazyka a zároveň i své osobní přednosti. Kromě toho dokázal docílit nezapomenutelných hereckých výkonů, zvláště u Belén Ruedaové, která září v roli plné odvahy a pochopení. Ale tou nejdůležitější věcí je, že si Bayona svou práci užil stejně tak jako já si užil jeho sledování. Takováto věc je v dnešní době vzácností, věřte mi.
O scénáři
První verzi Sirotčince napsal Sergio G. Sánchez roku 2000. Trvalo čtyři roky, než scénář skončil v rukou Juana Antonia Bayona a než souhlasil, že to bude režírovat. Sánchez nedokáže zcela přesně říci, proč je jeho první scénář žánrovým filmem: „Myslím si, že to vychází z mého dětství. Naspal jsem film ve stylu těch, které jsem měl rád jako dítě, Poltergeist, Přichází Satan!, The Devil’s Seed ad.“
Sirotčinec má mnoho společného s druhem thrillerů plných narážek a napětí, které ale v poslední době mizí. Děs vychází z běžných věcí, které jsou pomalu zamořovány a zanechávají tak prostor pro strach a šílenství. Hrůzy popisované v Sirotčinci nepřichází zvenčí nebo ze zvrácené mysli psychopata. Ani nejsou důsledkem vniknutí lidí do zakázaných míst. Zde se strach rodí v idylickém prostředí, uprostřed ideální rodiny. Roste nečekaným způsobem a hrozí naprostým zničením rodiny.
Bayona je přesvědčen, že čím méně divák ví o linii příběhu, tím více ocení film. „V podstatě,“ uvádí, „Sirotčinec prozkoumává strach ze samoty. Všechny ty postavy žijí se strachem z odloučení - buď z minulého nebo z budoucího. Tento strach se nakonec zhmotňuje v jejich okolí a mění sen o idylickém domově v ničivou noční můru.“
O výrobě
Přenést příběh Sirotčince na filmové plátno způsobem, jakým si Bayona představoval, to vyžadovalo zdvojnásobení původního rozpočtu a času věnovaného natáčení. V tuto chvíli vstoupil do projektu Guillermo del Toro. „Guillerma znám 15 let; potkal jsem ho, když přišel na festival Sitges Fantastic Cinema prezentovat svůj film Stroj času. Jakmile se více dozvěděl o tomto projektu, nabídl se jako koproducent. Po tom se vše zjednodušilo,“ vzpomíná Bayona.
Del Toro je již dlouhou dobu fanouškem Bayonovy práce. „Vždycky jsem mu říkal, ‚Kdykoliv budeš potřebovat pomoc se svým celovečerním debutem, rád u toho budu,‘“ uvádí. „Bayona přišel za mnou a přečetl mi scénář - úplně mě to dostalo. Moc jsem po tom scénáři toužil. Samozřejmě, pokud nemáte tak pevný základ v podobě scénáristy, jakým je Sergio, pak nemáte film. Tento snímek závisí na hbitosti rukou, na tom, jak dovedně pošlete diváky špatným směrem, a na tom, jak to dokážete obratně emocionálně uzemnit. Zkombinovat tyto dvě věci je velmi těžké a Sergio to zvládl brilantně. A já věděl, že Bayona to vizuálně ještě povznese.“
Jejich první diskuze zahrnovaly mimo jiné herecké obsazení. Del Toro říká: „Řekl jsem, ‚Toto je projekt první třídy. Koho chcete obsadit do hlavní role?‘ A on odpověděl? ‚Belén Ruedaovou.‘ A já okamžitě - okamžitě - věděl, že ten projekt je skutečně něco, v čem chci být zapojen, protože toto byla herecká kvalita. Bylo to herecké obsazení vs. žánr. Myslím, že je velmi důležité se v žánrovém filmu přesně trefit do castingu. Jako Deborah Kerrová v The Innocents nebo Nicole Kidmanová v Ti druzí. Dát tomu prvotřídní, naprosto úžasnou herečku. A Bayona si to sestavil už ve své hlavě, chtěl Belén a Geraldine Chaplinovou. Tyto dvě idey mne přiměly slintat a toužit ten film vidět, protože zde hovoříme o dvou skutečných dámách filmového plátna.“
Bayona si byl jistý, že Ruedaová má jak talent, tak i hloubku, které role Laury vyžadovala. „Potřeboval jsem všestrannou herečku,“ uvádí. „Belén se zdá být velmi zranitelná, ale zároveň je schopná odhalit neuvěřitelnou vnitřní sílu. Připomíná mi hrdinky z filmů Jamese Camerona. Belén je také úžasná matka, což bylo skvělou pomocí, když jsme potřebovali doladit detaily její postavy.“
Jedna z nejoblíbenějších španělských hereček oslnila diváky a kritiky svým filmovým debutem ve snímku Hlas moře Alejandra Amenábara. Její herecký výkon jí vynesl řadu ocenění, včetně španělské ceny Goya. Role Laury byla pro Ruedaovou výzvou, která se tak pustila do zcela nového žánru. „Když jsem ten scénář četla, byla jsem sama doma a doslova jsem se třásla - ale nemohla jsem přestat číst,“ uvádí Ruedaová. „Ten příběh je úchvatný a nepřestává vás udivovat. Každé tři nebo čtyři scény jste vyrušeni, bez vysvětlení, a to vás nutí znovu přemýšlet o příběhu, dokud není konec. Když jsem Sirotčinec dočetla, věděla jsem, že potřebuji tento film točit.“
Bayona popisuje herečku, jak se zcela oddala této roli, fyzicky i emocionálně. „Během natáčení zhubla více než 8 kg a přesto vůbec neřešila, jak vypadá,“ dodává. „Na konci některých scén jí dokonce celý štáb spontánně aplaudoval. Bylo to velmi dojemné. Belén má s Laurou mnoho společného. Ukázala odvahu, když přijala tuto roli, a já jí budu za to navždy vděčný.“
Šťastnou náhodou byl Bayona schopen splnit i další důležitý cíl castingu, když Geraldine Chaplinová podepsala smlouvu na roli Aurory, spiritualistky, se kterou se Laura radí. „Geraldine měla těžkou práci,“ uvádí del Toro. „Objevuje se jen v několika málo scénách a její čas strávený s námi byl velmi krátký, ale její role je úchvatná. A ona je fantastická.“
Pro roli Lauřina skeptického, ale milujícího manžela, Carlose, Bayona vyhledal Fernanda Cayo, uznávaného herce, který debutoval na filmovém plátně v roce 1999 ve španělské komedii Shacky Carmine. Del Toro říká: „Potřebovali jsme někoho, kdo by představoval spolehlivost a smysl pro realitu. A také zde bylo jasné, že Fernando Cayo je ten pravý. On dává filmu pocit běžného života. On přináší tomuto bláznivému námětu každodenní úhel pohledu.“
Výroba Sirotčince začala 15. května 2006 v Llanes v Asturias. Lokace byla vybrána díky velké rozmanitosti jejích přírodních scenérií. Dlouhé pláže, záhadné jeskyně, útesy, rozlehlá, zdevastovaná pobřeží, lesy, hory a dokonce i malá vesnice, uprostřed které potřebovali filmaři v polovině srpna vytvořit sněhovou bouři. Ale ze všeho nejdůležitější bylo, že tvůrčí team našel v Llanes tu nejdůležitější scénu filmu: panství Partarríu, budovu, která se proměnila na sirotčinec.
„Nehledal jsem rozlehlý dům plný nekonečných chodeb jako byl v Osvícení,“ vysvětluje Bayona. „Chtěl jsem menší místo, více minimalistické, ale s rozměry dostatečnými pro důvěryhodnost příběhu.“ Sídlo Partarríu tyto přednosti mělo. Je to starý koloniální dům z konce 19. století s nádechem tajemna. Na první pohled se nezdá tak velký, ale skutečnost, že jeho fasády se od sebe značně liší, dává dojem, že se dům stále mění.
Nicméně, režisér měl představu o velmi komplexních pohybech kamerou, což vyžadovalo, aby byly interiéry domu znovu vybudovány ve filmových studiích. Bayona vysvětluje: „Doslova jsem byl bombardován obrazy ze starých hororových filmů, jako The Innocents od Jacka Claytona a Strašení od Roberta Wise. A tak jsem to potřeboval udělat ve starém stylu: ve filmovém studiu. Náš přístup byl velmi ambiciózní. Vše muselo být připraveno do nejmenších detailů. A tohoto můžete dosáhnout jen na zvukové scéně.“
Aby dosáhli tohoto stupně preciznosti, musel být celý film předem vizualizován. Tisíce náčrtů, story-boardů a designérských představ byly koncipovány před samotným natáčením. Celá scéna byla vytvořena ve formě 3D grafu, ve kterém kameraman mohl umístit svoji kameru ještě před tím, než vstoupil na plac, a toto umožnilo vytvořit animace těch nejsložitějších scén.
Po čtyřech týdnech v Llanes se team přesunul do Barcelony, aby dokončil posledních 10 týdnů natáčení. Více než 80 % filmu bylo natočeno na cca 36 km2, ve velké továrně.

Ocenění:
European Film Awards
2008 - J.A. Bayona (Nejlepší film) (nominace)
2008 - Belén Rueda (Nejlepší herečka) (nominace)
2008 - Óscar Faura (Nejlepší kamera - Cena Carlo di Palma) (nominace)
2008 - Fernando Velázquez (Nejlepší hudba) (nominace)
2008 - J.A. Bayona (Cena diváků) (nominace)

Goya Awards
2008 - J.A. Bayona (Nejlepší debutující režisér)
2008 - Sergio G. Sánchez (Nejlepší původní scénář)
2008 - Nejlepší zvuk
2008 - Josep Rosell (Nejlepší výprava)
2008 - Nejlepší masky
2008 - Nejlepší producentská supervize
2008 - Nejlepší speciální efekty
2008 - Nejlepší film (nominace)
2008 - Belén Rueda (Nejlepší herečka) (nominace)
2008 - Geraldine Chaplin (Nejlepší vedlejší herečka) (nominace)
2008 - Roger Príncep (Nejlepší nový herec) (nominace)
2008 - Elena Ruiz (Nejlepší střih) (nominace)
2008 - Fernando Velázquez (Nejlepší původní hudba) (nominace)
2008 - María Reyes (Nejlepší kostýmy) (nominace)

Robert Awards (Danish Film Awards)
2009 - J.A. Bayona (Nejlepší neamerický film) (nominace)

The Saturn Awards
2008 - Nejlepší mezinárodní film (nominace)
2008 - Belén Rueda (Nejlepší herečka) (nominace)

DABING
V českém znění: Regina Řandová - Belén Rueda (Laura), David Štěpán - Roger Príncep (Simón), Bohdan Tůma - Fernando Cayo (Carlos), Bohuslav Kalva - Edgar Vivar (prof. Leo Balaban) / Enrique Arquimbau (terapeut + titulky), Eva Miláčková - Montserrat Carulla (Benigna Escobedová), Zuzana Schulzová - Mabel Rivera (Pilar), Ivana Měřičková - Geraldine Chaplin (Aurora), Michal Holán - Andrés Gertrúdix (Enrique), Viktorie Taberyová - Mireia Renau (malá Laura), Roman Hajlich
Překlad: Barbora Knobová
Zvuk: Adam Lanči
Produkce: Leoš Lanči
Dialogy a režie: Ivana Měřičková
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska 2009

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 14.8.2008 SPI Film
Premiéra USA: 29.9.2007 (New York Film Festival)
Premiéra Španělsko: 11.10.2007 Warner Bros. Esp.
Premiéra Velká Británie: 27.8.2007 (London FrightFest Film Festival)
Premiéra Francie: 20.5.2007 (Cannes Film Festival)
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: 11.5.2009 (DVD) H.C.E.
Poprvé na DVD: 11.5.2009 H.C.E.
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)

Tržby v ČR - Kč 3 525 618
Tržby celkem - $ 78 600 000
Návštěvnost v ČR 33 924
Náklady (Rozpočet) - $ 4 000 000
Zajímavost k filmu
- Vzhledem k omezeným podmínkám pro osvětlení byly pro pořízení záběru místa, kde Simón (Roger Príncep) zmizí, použity jeskytě tři.
- O roli Simóna (Roger Príncep) se ucházelo více než 400 dětí.
- Režisér Juan Antonio Bayona údajně prolomil ledy mezi ním a hereckou legendou Geraldine Chaplin tak, že se schoval pod postel a ve scéně, kdy Geraldine poklekne ve tmě u postele, jí chytil za nohu. Její leknutí, které je ve filmu vidět, je tak autentické.
- Film si odbyl premiéru na festivalu v Cannes, kde se mu poté dostalo desetiminutového "standing ovation".
- Film triumfoval v roku 2008 na španielskych Goyových cenách: získal 14 nominácií a vyhral v siedmich kategóriách, o.i. za najlepšiu réžiu a scenár.
- Španělské želízko v boji o Oscara (2008).
- Jeden ze sirotků se jmenuje Guillermo, což je jasným odkazem na producenta Guillerma del Tora.
- První verzi Sirotčince napsal Sergio G. Sánchez roku 2000.
- Trvalo čtyři roky, než scénář skončil v rukou Juana Antonia Bayona a než souhlasil, že to bude režírovat.
- Belén Rueda během natáčení zhubla 8 kilogramů.
- Výroba Sirotčince začala 15. května 2006 v Llanes v Asturias.
- Po čtyřech týdnech v Llanes se team přesunul do Barcelony, aby dokončil posledních 10 týdnů natáčení.
- Více než 80% filmu bylo natočeno ve velké továrně na cca 36 km čtverečních.
- Snímek produkoval španělský hororový veterán Guillermo del Toro (Faunův labyrint, Hellboy).
- Spoiler: Náhrdelník svatého Antonína vystihuje Lauřinu situaci, svatý Antonín je totiž patronem ztracených věcí.

 

Odkazy

 https://www.csfd.cz/film/231593-sirotcinec/komentare/ 

https://www.imdb.com/title/tt0464141/combined

https://www.fdb.cz/film/sirotcinec-el-orfanato/46693

https://www.kfilmu.net/film/orfanato-el/