Černý déšť / Kuroi ame (1989/123/Japonsko/Drama) 78%

JEDNOU VĚTOU
„Tragické osudy lidí po atomovém výbuchu v Hirošimě."

OBSAH
Po Baladě o Narajamě natočil japonský režisér Šóhei Imamura další mistrovské dílo, oceňované na festivalech po celém světě, včetně prestižní přehlídky v Cannes. Psal se 6. srpen 1945 a milionové město Hirošima se právě probudilo do dalšího dne. Dne, který navždy poznamenal jejich životy. Po atomovém výbuchu nezbyly z města nic než trosky. A právě mezi ně putuje kamera režiséra Imamury, aby divákům zprostředkovala tamní atmosféru den po jaderném výbuchu. Aby ukázala nejen kolik lidí tu tragicky zahynulo, ale také neštěstí desetitisíců, kteří přežili a byli předem odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Mezi nimi také tragédii mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli příslušnosti k postiženým rovnají nule.(oficiální text distributora)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. (gudaulin) 4*

O čem se vypráví -- nikoli o samotném dni, kdy byla zničena Hirošima, ale o letech poté. Lidé se prodírali městem těsně po výbuchu a padal na ně hustý černý déšť. Důraz není na vypjaté chvíle katastrofy, ale na to, co jsou nyní běžné dny. Rutina dnů je oddělována pohřby přeživších, lidé se navenek zuby nehty snaží tvářit zdravě, dokud se nezhroutí a nepropukne vážná fáze nemoci z ozáření. Běžný život je a není banální: všichni jsou poznamenaní, velmi poznamenaní na těle i na duchu. /// Dost silné vyprávění o rodině, která přežila, ale nemá žádnou budoucnost. Výtečně černobílé zpracování. Bohužel, všechny stránky filmu skvělé nebyly. Možná, že japonský způsob vystupování na veřejnosti je v přímém konfliktu s herectvím vůbec, co se týče dávání emocí najevo. Herec tedy, když má předvést například zoufalství, žal, bolest, pominutí smyslů, nezná míru a napálí to na 500%, takže co má být smutné, je směšné, co má být směšné, je trapné. Bolístka nikoli jen tohoto filmu, čest výjimkám, tedy gigantům japonského herectví. Co se týče délky, přepálená zase tak moc není, to postupné navršování a šourání se má něco do sebe... (zelvopyr) 4*

Emocionální dopad tohoto prestižního opusu rozhodně není takový jako v případě filmů Vlákna či Den poté, nicméně jeho snaha zapůsobit na divákovu psychiku je patrná. Přesto mě tolik oceňovaný Black Rain neoslovil. První nevýhodou je možnost porovnání s výše zmiňovanými filmy, jejichž emotivní vlivy jsou daleko intenzivnější. Další nevýhoda (ačkoliv je pochopitelná) spočívá v okrajovém zaměření na události bezprostředně po výbuchu. Nákres života po 5 letech od exploze spolu s prozaickým příběhem nemá bohužel takový efekt jako úvodní minuty. 6. srpen je vyprávěn v retrospektivách a vliv na zážitek z filmu má jen minimální. Imamurovo nezpochybnitelné umění nejsem tedy prozatím schopen docenit. (Rocky62) 2*

VELKÁ RECENZE
Ačkoliv se z Trumana za rozkaz svrhnout atomovky dělá arcilotr, před jejich svržením s dostatečným předstihem  Japonsko varoval, že USA mají zbraň nebývalé síly ať kapituluje a složí zbraně. Japonci na to nereagovali a nereagovali na to ani po svržení bomby na Hirošimu. Přitom ti co na místo dorazili z okolí jako první byli naprosto šokováni tím apokalyptickým výjevem. Musela to odnést ještě Nagasaki aby generálové a Hirohito pochopili a docvaklo jim... Když se hovoří o obětech, nemluví se paradoxně o zachráněných životec a byly to právě obě atomovky, které je ušetřily. Statisíce amerických vojáků při vylodění, na lodích v letadlech, miliony japonských zfanatizovaných a propagandou vystrašených civilistů v samotném Japonsku. Taková se odhadovala bilance ztrát. Proti tomu Normandie by byla je heřmánkovým odvarem co se týče ztrát na obou stranách. Samozřejmě, že v obou městech to nejvíce schytali civilisté... Ale bohužel civilisté jak v Německu tak v Japonsku umožnili aby se k vládě dostalo to co tam bylo...
Dnes se ze všech postižených bombardováním dělají oběti, ale položme si otázku jak by se ti civilisté chovali v případě, že by Německo nebo Japonsko vyhrálo válku? Proto je mi vždy těch prostých lidí jako v tomto filmu líto, uvědomuji si ale i to B. Že to jejich země vyvolaly válku a zkázu nepředstavitelných rozměrů. Mimochodem viděli jste někdy když z rádia zaznělo, že je konec války reakce spojenců? Tu radost, výskání, házení čepic, objímání, slzy únavy, dojetí a radosti...
A v tomto filmu když božský Hirohito přečetl projev o kapitulaci? Nic. Žádná reakce. A to už mleli Japonci z posledního a smyčka se utahovala víc a víc. Tokio vysmahly B-29 do základů a z Marian startovaly den co den k drtivým úderům na japosná města...     
Pro mne byl film zajímavý v mnoha ohledech. Jednak samozřejmě snahou ztvárnit bezprostřední následky po odletu Enoly Gay. Ale líbil se mi i ten kouzelný tradiční  japonský venkov se svojí architekturou a svatyněmi, který je dnes už v moderním Japonsku tak vzácný. Muselo být složité v rámci tradic provdávat dívku u které hrozilo, že má nemoc z ozáření. A samozřejmě bylo šílené sledovat, jak si smrt vybírá svoji daň dávno po válce. Jak nahodile a někdy i nečekeně rychle. Tohle je velmi silný film. Jeho poslání je jasné. Varuje aby se lidstvo probralo a atom už nikdy nepoužívalo. A ono k tomu asi nikdy už nedojde, protože dnes už jsou lepší zbraně. Bez jaderného spadu a devastujícího žáru při uvolnění obrovské energie při štěpení jádra...
Jinak doporučuji k přečtení knihu lékaře Mičihiko Hačiji - Deník z Hirošimy.  Dávám za 4 malé kapříky. * * * *

Ocenění:
Cannes IFF
1989 - Šóhei Imamura (Velká cena Nejvyšší technické komise)
1989 - Šóhei Imamura (Zlatá palma) (nominace)

DABING
V českém znění: Josef Velda - Hisaja Morišige (Šigemacu Šizuma), Zuzana Skalická - Tomoko Naraoka (Šigeko Šizumová), Valentina Thielová, Jiří Schwarz, Ivan Richter, Ladislav Potměšil, Otto Šimánek, Vladimír Salač a další.
Překlad: Věna Hrdličková
Dialogy: Ivan Žáček
Dramaturgie: Jana Ratajová, Vladislav Čejchan
Zvuk: Jiří Zelenka
Hudební spolupráce: Miloš Holeček
Vedoucí výrobního štábu: Ladislav Dražan
Režie českého znění: Blanka Nováková
Vyrobila: Hlavní redakce pořadů ze zahraničí ČST Praha 1987

Premiéra ČR: -
Premiéra USA: 1.2.2090
Premiéra Japobnsko: 13.5.1989 Toei
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 1.2.2010 Řitka video
Poprvé na Blu-ray: (Zatím nevyšlo)

FILMY NA SPOLEČNÉM DVD
Černý déšť gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-0113/
Drama, Japonsko, 1989
Režie: Šóhei Imamura, Hrají: Jošiko Tanaka, Kazuo Kitamura

Hirošima: město popela (TV film) gastonrolinc.webnode.cz/news/a0-0112/
Drama / Válečný, USA, 1990
Režie: Peter Werner, Hrají: Max von Sydow, Judd Nelson

 

Tvůrci a herci