Vojtěch Jasný /filmový režisér, scénárista, kameraman a herec/
16.02.2025 11:32
Celé jméno: Vojtěch Jasný
Datum a místo narození: 30. listopadu 1925 Kelč Československo
Datum a místo úmrtí: 15. listopadu 2019 (ve věku 93 let) Přerov Česko
Místo pohřbení: Neznámé
KARIÉRA STRUČNĚ
Vojtěch Jasný (30. listopadu 1925, Kelč – 15. listopadu 2019, Přerov) byl významný český filmový režisér, scenárista, fotograf a pedagog, který svým dílem zásadně ovlivnil československou kinematografii 20. století.
Narodil se v učitelské rodině v Kelči. Jeho otec, aktivní člen Sokola, zakoupil pro místní jednotu promítací přístroj, což mladého Vojtěcha již ve čtyřech letech přivedlo k filmu. Během druhé světové války byl jeho otec zatčen a zemřel v Osvětimi v roce 1942. Po válce začal Jasný studovat filozofii a ruštinu na Karlově univerzitě, avšak brzy přešel na nově založenou FAMU, kde studoval kameru pod vedením Karla Plicky a následně režii.
Společně s Karlem Kachyňou natočil několik dokumentárních filmů, včetně "Není stále zamračeno" (1950), který mapoval osidlování pohraničí. Jeho samostatným debutem byl film "Zářijové noci" (1956), adaptace hry Pavla Kohouta. Následovaly snímky "Touha" (1958) a "Přežil jsem svou smrt" (1960), inspirované jeho osobními zážitky a rodinnou historií. Mezinárodní uznání získal filmem "Až přijde kocour" (1963), který obdržel cenu poroty na festivalu v Cannes. Jeho nejvýznamnějším dílem je však film "Všichni dobří rodáci" (1968), který reflektuje poválečné změny na českém venkově a za který získal cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes v roce 1969.
Wikipedia
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 opustil Československo. Působil v Rakousku, Německu a Jugoslávii, kde natáčel filmy a vyučoval na filmových školách. V 80. letech se usadil v New Yorku, kde přednášel na Columbia University, School of Visual Arts a New York Film Academy. Během svého exilu natočil několik dokumentů o Československu a v roce 1999 svůj poslední hraný film "Návrat ztraceného ráje".
Wikipedia
Po roce 1989 se pravidelně vracel do České republiky, kde byl oceněn za svůj přínos české kinematografii. Jeho život a dílo jsou zachyceny v dokumentu "Život a film – Labyrintové životopisy Vojtěcha Jasného".
Vojtěch Jasný zemřel 15. listopadu 2019 v Přerově ve věku 93 let.
Životopis
Vojtěch Jasný (30. listopadu 1925 Kelč – 15. listopadu 2019 Přerov) byl česko-americký scenárista, filmový režisér, fotograf, vysokoškolský pedagog a jogín. Jednalo se o jednu z významných postav české kinematografie 60. let 20. století řazeného k představitelům tzv. nové vlny v československém filmu. Svou celoživotní tvorbou si získal mezinárodní věhlas. V roce 1970 v reakci na sovětskou okupaci odešel do exilu.
V dětství, v necelých pěti letech, prodělal španělskou chřipku. Popisuje to tak, že na ni umíral a že byl „ve vysoké horečce v nebi“ a že díky té návštěvě v nebi mohl později udělat v Telči film Až přijde kocour. Po prodělání nemoci byl slaboučkým chlapcem, který jedl jen chleba s medem, polévku a ovoce.
Roku 1951 absolvoval pražskou FAMU, kde studoval na filmové fakultě obor filmová fotografie a technika u profesora Karla Plicky, kterému také dělal asistenta. V 50. letech působil v Československém armádním filmu; tehdy byl rovněž přidělen k Vojenské kontrarozvědce. Se svým spolužákem Karlem Kachyňou na počátku 50. let 20. století natočil několik zajímavých dokumentárních filmů i svůj první celovečerní film Dnes večer všechno skončí (1954). Prvním jeho samostatným celovečerním filmem se stal snímek Touha (1958). Největší úspěch i všeobecnou pozornost však vzbudil až legendární film Až přijde kocour z roku 1963.
Jasného posledním filmem, realizovaným u nás před jeho vynucenou posrpnovou emigrací do SRN, bylo drama Všichni dobří rodáci, situované do režisérova rodného kraje. Na realizaci se výrazně podíleli vynikající kamerou Jaroslav Kučera i skladatel S. Havelka. Na úspěchu filmu, který byl komunisty zavřen na dlouhá léta ve filmových trezorech, měly zásluhu i herecké výkony R. Brzobohatého, V. Brodského, V. Lohniského, W. Matušky, V. Menšíka a řady dalších herců.
Po srpnové invazi v roce 1968 byl politicky perzekvován a posléze emigroval a natáčel televizní a celovečerní filmy v Rakousku, ve Spolkové republice Německo, Socialistické federativní republice Jugoslávie, později ve Finsku, Francii, v Kanadě a v USA. V zahraničí natočil celkem 29 filmů. Jmenujme ty nejznámější. Klaunovy názory (1976) - Adaptace klíčového románu Heinricha Bölla o německé poválečné společnosti. Můj strýček nebožtík (1977) - Příběh o strýci - světoběžníkovi, který umírá a musí se nějak srovnat s rodinou a rozhodnout se, komu dát svůj nemalý majetek. Nebo rodinnou pohádku Velká země malých z roku 1987.
Od roku 1984 trvale žil ve Spojených státech amerických. Jako vysokoškolský pedagog působil na univerzitách ve Vídni, Salcburku, Mnichově a New Yorku. Naposledy působil na New York Film Academy, která dnes spravuje jeho rozsáhlou soukromou knihovnu. Vychoval řadu úspěšných studentů.
Při příležitosti první oficiální návštěvy prezidenta Václava Havla v USA natočil dokument Proč Havel? (1990). Doma se v nových svobodných poměrech pokusil vrátit ke svému životnímu tématu. Film Návrat ztraceného ráje (1999), volně navazující na slavné Rodáky, však kritika přijala vlažně a nevzbudil ani zájem diváků.
V roce 1969 byl za film Všichni dobří rodáci oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Barceloně. Na Filmovém festivalu v Cannes roku 1969 za tento snímek získal cenu za nejlepší režii. Za svá díla sbíral ocenění na filmových festivalech v Cannes, San Sebastianu, Berlíně, Buenos Aires, New Delhi a mnoha dalších. V roce 2003 byla Vojtěchu Jasnému udělena Cena za celoživotní přínos české kinematografii na festivalu Academia Film Olomouc. V roce 2007 převzal ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos. V květnu 2013 mu byl udělen čestný titul doctor honoris causa Uměleckou radou JAMU v Brně, v létě roku 2013 obdržel v Karlových Varech Cenu prezidenta za přínos české kinematografii. Křišťálový glóbus, a dále v roce 2013 Výroční cenu AČK za hlubokou lidskost, kterou jsou prodchnuty jeho snímky, za filozoficky inspirující vnímání světa, silný morální rozměr jeho příběhů, výjimečnou vizualitu a nekonečnou touhu po pravdě a spravedlnosti, kterou byla prodchnuta nejen jeho filmografie, ale i celý jeho život.
Vojtěch Jasný byl také dědečkem jiného filmaře, německého režiséra a spisovatele Marcela Jasného. O zbytku rodiny není známo mnoho; Vojtěch a jeho vnuk měli vždycky vzdálený vztah, částečně ovlivňovaný tím, že žili ve dvou různých zemích, Marcelův otec se přestěhoval do Německa, když byl Marcel ještě malý chlapec.
Do vlasti se vracel pravidelně, účastnil se filmových festivalů a obdržel mnohá ocenění. Od roku 2011 žil s nemocnou manželkou v Domě seniorů v Bystrém. Po smrti své ženy (leden 2012) se z Domu seniorů v Bystrém odstěhoval do soukromí. Poté pobýval v Přerově, kde zemřel 15. listopadu 2019 ve věku 93 let.
Narodil se v učitelské rodině v Kelči. Jeho otec, aktivní člen Sokola, zakoupil pro místní jednotu promítací přístroj, což mladého Vojtěcha již ve čtyřech letech přivedlo k filmu. Během druhé světové války byl jeho otec zatčen a zemřel v Osvětimi v roce 1942. Po válce začal Jasný studovat filozofii a ruštinu na Karlově univerzitě, avšak brzy přešel na nově založenou FAMU, kde studoval kameru pod vedením Karla Plicky a následně režii.
Společně s Karlem Kachyňou natočil několik dokumentárních filmů, včetně "Není stále zamračeno" (1950), který mapoval osidlování pohraničí. Jeho samostatným debutem byl film "Zářijové noci" (1956), adaptace hry Pavla Kohouta. Následovaly snímky "Touha" (1958) a "Přežil jsem svou smrt" (1960), inspirované jeho osobními zážitky a rodinnou historií. Mezinárodní uznání získal filmem "Až přijde kocour" (1963), který obdržel cenu poroty na festivalu v Cannes. Jeho nejvýznamnějším dílem je však film "Všichni dobří rodáci" (1968), který reflektuje poválečné změny na českém venkově a za který získal cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes v roce 1969.
Wikipedia
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 opustil Československo. Působil v Rakousku, Německu a Jugoslávii, kde natáčel filmy a vyučoval na filmových školách. V 80. letech se usadil v New Yorku, kde přednášel na Columbia University, School of Visual Arts a New York Film Academy. Během svého exilu natočil několik dokumentů o Československu a v roce 1999 svůj poslední hraný film "Návrat ztraceného ráje".
Wikipedia
Po roce 1989 se pravidelně vracel do České republiky, kde byl oceněn za svůj přínos české kinematografii. Jeho život a dílo jsou zachyceny v dokumentu "Život a film – Labyrintové životopisy Vojtěcha Jasného".
Vojtěch Jasný zemřel 15. listopadu 2019 v Přerově ve věku 93 let.
Životopis
Vojtěch Jasný (30. listopadu 1925 Kelč – 15. listopadu 2019 Přerov) byl česko-americký scenárista, filmový režisér, fotograf, vysokoškolský pedagog a jogín. Jednalo se o jednu z významných postav české kinematografie 60. let 20. století řazeného k představitelům tzv. nové vlny v československém filmu. Svou celoživotní tvorbou si získal mezinárodní věhlas. V roce 1970 v reakci na sovětskou okupaci odešel do exilu.
V dětství, v necelých pěti letech, prodělal španělskou chřipku. Popisuje to tak, že na ni umíral a že byl „ve vysoké horečce v nebi“ a že díky té návštěvě v nebi mohl později udělat v Telči film Až přijde kocour. Po prodělání nemoci byl slaboučkým chlapcem, který jedl jen chleba s medem, polévku a ovoce.
Roku 1951 absolvoval pražskou FAMU, kde studoval na filmové fakultě obor filmová fotografie a technika u profesora Karla Plicky, kterému také dělal asistenta. V 50. letech působil v Československém armádním filmu; tehdy byl rovněž přidělen k Vojenské kontrarozvědce. Se svým spolužákem Karlem Kachyňou na počátku 50. let 20. století natočil několik zajímavých dokumentárních filmů i svůj první celovečerní film Dnes večer všechno skončí (1954). Prvním jeho samostatným celovečerním filmem se stal snímek Touha (1958). Největší úspěch i všeobecnou pozornost však vzbudil až legendární film Až přijde kocour z roku 1963.
Jasného posledním filmem, realizovaným u nás před jeho vynucenou posrpnovou emigrací do SRN, bylo drama Všichni dobří rodáci, situované do režisérova rodného kraje. Na realizaci se výrazně podíleli vynikající kamerou Jaroslav Kučera i skladatel S. Havelka. Na úspěchu filmu, který byl komunisty zavřen na dlouhá léta ve filmových trezorech, měly zásluhu i herecké výkony R. Brzobohatého, V. Brodského, V. Lohniského, W. Matušky, V. Menšíka a řady dalších herců.
Po srpnové invazi v roce 1968 byl politicky perzekvován a posléze emigroval a natáčel televizní a celovečerní filmy v Rakousku, ve Spolkové republice Německo, Socialistické federativní republice Jugoslávie, později ve Finsku, Francii, v Kanadě a v USA. V zahraničí natočil celkem 29 filmů. Jmenujme ty nejznámější. Klaunovy názory (1976) - Adaptace klíčového románu Heinricha Bölla o německé poválečné společnosti. Můj strýček nebožtík (1977) - Příběh o strýci - světoběžníkovi, který umírá a musí se nějak srovnat s rodinou a rozhodnout se, komu dát svůj nemalý majetek. Nebo rodinnou pohádku Velká země malých z roku 1987.
Od roku 1984 trvale žil ve Spojených státech amerických. Jako vysokoškolský pedagog působil na univerzitách ve Vídni, Salcburku, Mnichově a New Yorku. Naposledy působil na New York Film Academy, která dnes spravuje jeho rozsáhlou soukromou knihovnu. Vychoval řadu úspěšných studentů.
Při příležitosti první oficiální návštěvy prezidenta Václava Havla v USA natočil dokument Proč Havel? (1990). Doma se v nových svobodných poměrech pokusil vrátit ke svému životnímu tématu. Film Návrat ztraceného ráje (1999), volně navazující na slavné Rodáky, však kritika přijala vlažně a nevzbudil ani zájem diváků.
V roce 1969 byl za film Všichni dobří rodáci oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Barceloně. Na Filmovém festivalu v Cannes roku 1969 za tento snímek získal cenu za nejlepší režii. Za svá díla sbíral ocenění na filmových festivalech v Cannes, San Sebastianu, Berlíně, Buenos Aires, New Delhi a mnoha dalších. V roce 2003 byla Vojtěchu Jasnému udělena Cena za celoživotní přínos české kinematografii na festivalu Academia Film Olomouc. V roce 2007 převzal ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos. V květnu 2013 mu byl udělen čestný titul doctor honoris causa Uměleckou radou JAMU v Brně, v létě roku 2013 obdržel v Karlových Varech Cenu prezidenta za přínos české kinematografii. Křišťálový glóbus, a dále v roce 2013 Výroční cenu AČK za hlubokou lidskost, kterou jsou prodchnuty jeho snímky, za filozoficky inspirující vnímání světa, silný morální rozměr jeho příběhů, výjimečnou vizualitu a nekonečnou touhu po pravdě a spravedlnosti, kterou byla prodchnuta nejen jeho filmografie, ale i celý jeho život.
Vojtěch Jasný byl také dědečkem jiného filmaře, německého režiséra a spisovatele Marcela Jasného. O zbytku rodiny není známo mnoho; Vojtěch a jeho vnuk měli vždycky vzdálený vztah, částečně ovlivňovaný tím, že žili ve dvou různých zemích, Marcelův otec se přestěhoval do Německa, když byl Marcel ještě malý chlapec.
Do vlasti se vracel pravidelně, účastnil se filmových festivalů a obdržel mnohá ocenění. Od roku 2011 žil s nemocnou manželkou v Domě seniorů v Bystrém. Po smrti své ženy (leden 2012) se z Domu seniorů v Bystrém odstěhoval do soukromí. Poté pobýval v Přerově, kde zemřel 15. listopadu 2019 ve věku 93 let.
FILMOVÝ PŘEHLED
VOJTĚCH JASNÝ (nar. 30. 11. 1925, Kelč u Valašského Meziříčí – zem. 15. 11. 2019, Přerov) pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec zahynul v Osvětimi, Jasný sám byl během okupace totálně nasazen a působil v odboji. Od dětství fotografoval. Hned po válce začal studovat filozofii a ruštinu na Karlově univerzitě. V roce 1946 udělal zkoušky na FAMU, obor filmové fotografie (kamera) u Karla Plicky. Školu absolvoval v roce 1951 filmem Není stále zamračeno. Již během studií spolupracoval s Karlem Kachyňou, s nímž později působil v Československém armádním filmu. Natáčeli budovatelské dokumenty, ze zájezdu s Armádním uměleckým souborem vzniklo několik dokumentů o Číně. V hrané tvorbě Jasný samostatně debutoval snímkem z vojenského prostředí podle hry Pavla Kohouta Zářijové noci (1956). Prosadil se autorským povídkovým filmem Touha, pohádkovou alegorií Až přijde kocour (Zvláštní cena poroty, Cena za nejlepší film pro mládež, Cena nejvyšší technické komise na XVI. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 1963) a poetickou historickou freskou Všichni dobří rodáci (mimo jiné Cena za režii ex aequo, Cena nejvyšší technické komise na XXII. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 1969, Cena Československé filmové kritiky), jež se v odborné anketě ke sto letům české kinematografie ve Filmových listech 1999 umístila na třetím místě (za Marketou Lazarovou a Obchodem na korze). V roce 1970 odešel z politických důvodů do exilu. Žil krátký čas v Jugoslávii, později se usadil v Rakousku a počátkem roku 1984 přesídlil do USA a žil v New Yorku. Jako scenárista, filmový, televizní a divadelní režisér a pedagog působil kromě těchto zemí v Chorvatsku, Německu, Finsku, Francii, Norsku, Izraeli a Kanadě. Ve Spojených státech přednášel mimo jiné na Kolumbijské univerzitě (na filmovém odboru Školy vizuálních umění). Natáčel hrané i dokumentární filmy zejména pro televizi. Zhusta šlo o adaptace literárních či divadelních děl. Pro jeho život v evropském exilu mělo velký význam přátelství s Heinrichem Böllem. V roce 1976 byl Jasný spoluzakladatelem akciové společnosti Filmstudio Salzburg, jež však o dva roky později ukončila svou činnost se ztrátou. Po roce 1989 se do vlasti pravidelně vracel a roku 2011 se sem vrátil natrvalo. Nejprve žil v městečku Bystré a od roku 2015 až do svého úmrtí v Přerově. Jeho první žena Miroslava Jasná, rozená Faltysová (1927–1959) byla vedoucí praktických filmových cvičení na FAMU. – Se Zdeňkem Formanem a Karlem Kachyňou vydal fotografickou knihu Budujeme pohraničí (Orbis, Praha 1950), s Jaroslavem Čechem a Karlem Kachyňou knihu Byli jsme v zemi květů (Naše vojsko, Praha 1954) a po letech svoji fotografickou tvorbu v katalogu Vojtěch Jasný: Fotografie / Photographs (Kant, Praha 2010). Své osobní i odborné zkušenosti shrnul v knize Život a film (Národní filmový archiv, Praha 1999). Upozorňujeme také na studii Exilová tvorba Vojtěcha Jasného ve Filmu a době č. 1/99, přepis nerealizovaného scénáře Kominíček a korouhvičky v časopise Iluminace č. 1/2003, edice vzpomínek Ikarské lety uveřejněné v Iluminaci č. 2/2008 a v Divadelních novinách č. 1–6/2012 (šest částí) a na rozsáhlou monografii Jiřího Voráče Vojtěch Jasný (Host, Brno 2020). Jeho dílu se věnoval španělský dlouhometrážní dokument Život a film – Labyrintové životopisy Vojtěcha Jasného (2009, Vida y cine – Las laberínticas biografías de Vojtech Jasny; r. Arkaitz Basterra). – Vojtěch Jasný patřil k nejvýznamnějším českým filmovým tvůrcům. Jeho dílo se vyznačovalo osobitou poetičností, důrazem na výtvarnou stránku a zřetelným humanistickým aspektem. – Filmografie: (režie, není–li uvedeno jinak) práce v Československu kr. budovatelský dok. Věděli si rady (1950; spol. sc., režie, kam., střih Karel Kachyňa), dlouhý hraný dok. z pohraničí Není stále zamračeno (1950; spol. sc. Karel Kachyňa, František Daniel, spol. režie, kam., střih Karel Kachyňa), dlouhý dok. Za život radostný (1950; spol. nám. a sc. Karel Kachyňa, Jindřich Vodička, spol. režie Karel Kachyňa; Státní cena), dlouhý dok. Neobyčejná léta (1952; spol. sc., komentář, režie a kam. Karel Kachyňa), dlouhý dok. Vítězný pochod (1952; r. Ivan Frič; spol. kam.), kr. dok. Věda jde s lidem (1952; r. Pavel Háša; spol. kam.), dlouhý dok. Lidé jednoho srdce (1953; spol. sc. a režie Karel Kachyňa, Čchu Paj–jin, Tung Siao–wu, spol. kam. Karel Kachyňa, Cchao Ťin–jün, Tchien Li), kr. dok. Na stráži (1953; spol. režie a kam. Karel Kachyňa), kr. dok. Stará čínská opera (1953; spol. sc. a režie Karel Kachyňa, spol. kam. Karel Kachyňa, Tchien Li, Cchao Ťin–jün), kr. dok. Z čínského zápisníku (1954; spol. sc. a režie Karel Kachyňa, Čchu Paj–jin, spol. kam. Karel Kachyňa, Tchien Li), špionážní příběh Dnes večer všechno skončí (1954; spol. režie Karel Kachyňa), kr. dok. Bez obav (1955; + nám., sc.), kr. f. Příležitost (1955; + sc.), dlouhý dok. Pozdrav veliké země (1955; r. Ján Lacko, Čaj Čchao; komentář), celovečerní drama Zářijové noci (1956; + spol. sc.), Váhavý střelec (1956; r. Ivo Toman; spol. nám.), povídkový snímek Touha (1958; + nám., spol. sc.), drama z koncentračního tábora Přežil jsem svou smrt (1960), známá satirická veselohra Procesí k Panence (1961), pohádková alegorie Až přijde kocour (1963; + nám., spol. sc.), komedie s Janem Werichem Magnetické vlny léčí (TV–1965), koprodukční povídkový snímek s Rakouskem na motivy knihy Ilji Erenburga Dýmky (1966; + sc.), historická elegie Všichni dobří rodáci (1968; + nám. a sc.), kr. poetický snímek, určený pro Světovou výstavu v Ósace, Česká rapsodie (1969; + sc.), povídkový film Psi a lidé (1971; r. Evald Schorm; nám. a spol. sc. – neuveden), Návrat ztraceného ráje (1999; + nám. a sc.); práce v zahraničí adaptace povídky Heinricha Bölla Nicht nur zur Weinachtszeit (SRN, TV–1969, Nejen o Vánocích), komedie Nasrin oder die Kunst zu träumen (SRN, TV–1971, Nasrin aneb Umění snít), psychologická studie člověka v mezní situaci podle námětu Ladislava Mňačka Der Leuchtturm (SRN/Rakousko, TV–1972, Maják; + spol. sc.), celovečerní parapsychologický film Die Traumtänzer (SRN, TV–1972, Snílkové; + nám., sc.), film podle námětu Toma Stopparda Separatfrieden (SRN, TV–1973, Separátní mír), Der Kulturer (SRN/Rakousko, TV–1973, Kulturník), adaptace Turgeněvova románu Frühlingsfluten (SRN, TV–1973, Jarní vody; + sc.), přepis povídky Ludvíka Aškenazyho Des Pudels Kern (SRN, TV–1974, Jádro pudla; + sc.), hraná studie schizofrenika Leben des schizophrenen Dichters Alexander März (SRN, TV–1974, Život schizofrenního básníka Alexandera Märze; cena Prix dʹItalia), velmi osobně laděný experimentální střm. f. Bäume, Vögel, Menschen (SRN, TV–1975, Stromy, ptáci, lidé; + nám., sc., kam.), známá adaptace románu Heinricha Bölla Ansichten eines Clowns (SRN, 1975, Klaunovy názory; + spol. sc.), příběh třináctiletého chlapce z prostředí jugoslávských gastarbeitrů ve Vídni Fluchtversuch (Rakousko/SRN, 1976, Pokus o útěk; + spol. sc.), střm. umělecký dok. Ernst Fuchs – Rätsel der Sphinx (Rakousko, TV–1976, Ernst Fuchs – Záhada sfingy; + nám. a sc. – TV), pohádka Fairy (SRN, TV–1977, Víla), Die Freiheiten der Langeweile (SRN, TV–1977, Svoboda nudy), autorská „lidská komedie na prahu smrti“, skládající se ze dvou střm. povídek, Rückkehr (Rakousko, 1977, Návrat; + nám. a sc.), Die Stühle des Herrn Szmil (SRN, 1978, Židle pana Szmila), střm. umělecký dok. Impressionen über Herbert von Karajan (Rakousko, TV–1978, Dojmy z Herberta von Karajana; + sc.), Die Nacht, in der der Chef geschlachtet wurde (SRN, TV–1979, Noc, v níž byl zabit šéf), adaptace divadelní hry Ivana Bukovčana Ehe der Hahn kräht (SRN, TV–1979, Než kohout zakokrhá), natočené též Martinem Ťapákem jako Kohút nezaspieva (1986), adaptace fantastické novely Pavla a Jeleny Kohoutových Die Einfälle der heiligen Klara (SRN/Rakousko, TV–1980, Nápady svaté Kláry; v Jugoslávii byl film uveden v distribuci), zpracované později i v Izraeli Orim Sivanem a Arim Folmanem pod názvem Svatá Klára (1995), přepis románu Iva Andriče Das Fräulein/Gospodjica (SRN/Jugoslávie, TV–1980, Slečna; + sc.), adaptace románu Jevgenije Zamjatina Wir (SRN, TV–1981, My), Es gibt noch Haselnussträucher (SRN, TV–1982, Jsou ještě lískové oříšky), umělecký dok. Mein Freund Heinrich Böll (SRN, TV–1982, Můj přítel Heinrich Böll; + sc.), třináctidílný televizní seriál Der blinde Richter (SRN, TV–1983, Slepý soudce), adaptace divadelní hry Nikolaje Erdmana Eläköön itsemurhaaja/Der Selbstmörder (Finsko/SRN, 1984, Sebevrah; + sc.), rodinný pohádkový snímek The Great Land of Small (Kanada/Francie, 1987, Velká země malých; + spol. nám. a sc. – TV), střm. dok. Milos Forman – Portrait (USA, 1989, Miloš Forman – Portrét; + sc.), umělecký dok. Proč Havel? (Kanada/ČSFR, 1991, Why Havel?; + nám. a sc. – TV), časosběrný filmový esej o „spirituálním dobrodružství“ Gladys (Kanada 1999, Gladys; + nám., sc., kam.; televizní verze – 55 min./distribuční verze – 102 min.). -tbk-
ODKAZY