Martin Frič /filmový herec, režisér a scenárista, střihač a herec/
12.02.2025 00:48
Životopis
Martin Frič se po studiích na nižší reálce a uměleckoprůmyslové škole začal ve svých šestnácti letech místo letadlům věnovat divadlu. Vystupoval v kabaretu Červená sedma, v Revoluční scéně, v divadle Rokoko... Pak ale opustil Prahu a v Bratislavě se stal jedním ze spoluzakladatelů populárního nočního podniku – kabaretu Moderna. V Bratislavě ovšem dlouho nevydržel a po roce se vrátil do Prahy.
Bylo mu dvacet let, když se díky úspěšnému návrhu plakátu k filmu Dáma s malou nožkou dostal do báječného světa filmu. Nejprve kreslil reklamy, maloval stavby, pracoval v laboratořích, psal scénáře, hrál malé role... Jeho režijním debutem se stal Páter Vojtěch. Adaptace populárního románu Jana Klecandy v titulní roli s Karlem Lamačem sklidila nečekaný úspěch, a to i v zahraničí.
Fričovým prvním zvukovým filmem se stala adaptace Haškova románu Dobrý voják Švejk. Natáčení se ale neobešlo bez problémů. Nejprve došlo k právním sporům ohledně autorských práv, později zasáhla cenzura a postava polního kuráta Katze, kterého představoval Hugo Haas, musela být změněna na štábního lékaře. U diváků měl film úspěch, u kritiky příliš ne. Ta hodnotila negativně zejména výkon Saši Rašilova v hlavní roli.
Pak následovalo několik snímků vzniklých za spolupráce s Karlem Lamačem (On a jeho sestra, To neznáte Hadimršku), ve kterých hrál hlavní roli Vlasta Burian. O tohoto herce se potom Karel Lamač s Martinem Fričem “dělili”. V letech 1930 – 1945 natočil Vlasta Burian 23 filmů. Z nich osm natočil Lamač, Frič devět a zbytek ostatní režiséři. Fričovy filmy ovšem měly vyšší uměleckou úroveň. Byl jediným režisérem, který dokázal Buriana ukočírovat. Výsledkem toho jsou tři filmy, ve kterých převládá propracovaný herecký výkon namísto obvyklé improvizace: Dvanáct křesel, Revizor, U snědeného krámu. Za umělecký vrchol společné práce je považován právě posledně jmenovaný snímek, adaptace staropražského románu Ignáta Herrmanna. Žádný z dalších společných filmů (Hrdina jedné noci, Tři vejce do skla, Baron Prášil ani Katakomby) již nedosáhl jeho úrovně.
V roce 1933 se opět sešel Martin Frič s hercem Národního divadla Hugo Haasem. Tehdy, když hrál ve Fričově snímku Život je pes, patřil Hugo Haas již k nejoblíbenějším filmovým komikům. Film dosáhl velkého úspěchu u obecenstva a přirozeně následovaly další společné snímky Friče a Haase. Přestože obecenstvo je přijímalo i nadále s nadšením, kritice neušlo, že oba tvůrci těžili z jediného druhu komiky a z Haasovy herecké rutiny. Jednalo se často o náměty, na nichž se Hugo Haas autorsky podílel (Mazlíček, Ať žije nebožtík!, Švadlenka, Mravnost nade vše) nebo šlo o adaptace divadelních předloh (Poslední muž, Jedenácté přikázání).
Z linie těchto filmů nejvíce vybočoval snímek Ulička v ráji z roku 1936. V roce 1937 spolupráce Martina Friče s Hugo Haasem, který přecházel postupně k vlastní režii, skončila. Ve stejném roce ale natočil také ve spolupráci s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem film Svět patří nám. Jednalo se o jeden z nejodvážnějších protifašistických snímků své doby. To mu samozřejmě přineslo spoustu problémů během okupace.
Ve filmu Advokátka Věra se setkal s další výraznou hereckou osobností, s Oldřichem Novým. Ten teprve před třemi lety přišel do Prahy, byl obsazován do kýčovitých snímků vycházejících z operetních předloh (Na tý louce zelený, Uličnice) či nenáročných konverzaček (Důvod k rozvodu, Falešná kočička, Dědečkem proti své vůli) a až Martin Frič v něm objevil herce se svérázným druhem komiky. Dva roky po premiéře Advokátky Věry, přišel do kin film Kristián, který byl s nadšením přijat a to dokonce i ze strany filmové kritiky. Za režii Kristiána a filmu Škola základ života získal Frič Zemskou cenu 1939.
Dvojice Oldřich Nový – Nataša Gollová se stala slavnou. Přesto se už úspěch Kristiána nepodařilo zopakovat v žádném z následujících filmů (Eva tropí hlouposti, Roztomilý člověk, Hotel Modrá hvězda). Podle předlohy Jaroslava Žáka natočil ještě před válkou komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve filmu Krok do tmy se pokusil o kriminální komedii. Natočil rovněž drama Hordubalové podle předlohy Karla Čapka nebo příběh legendárního slovenského zbojníka Jánošík.
Komediálního talentu přední členky Národního divadla Růženy Naskové, využil Martin Frič ve filmu Tetička. Na sklonku okupace natočil historické veselohry Počestné paní pardubické a Prstýnek.
Po osvobození se mu podařilo vypořádat se s nadměrným požíváním alkoholu a opět se s elánem pustil do práce. Vystřídal režiséra J. A. Holmana na režii filmu 13. revír, natočil první slovenský celovečerní hraný film Varúj...! a Čapkovy povídky, které se dočkaly ocenění na mezinárodním festivalu v Benátkách. Natočil také komedie ze současnosti jako Polibek ze stadionu nebo parodii Pytlákova schovanka.
Po únoru 1948 se opět ocitl pod tlakem totalitní moci a byl tlačen tam, kde příliš nechtěl být. V roce 1949 vstoupil do Komunistické strany a natočil snímek Zocelení. Za film získal Cenu boje za sociální pokrok na MFF v Karlových Varech.
Naději na nové nadechnutí sliboval dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař. Došlo ovšem k opaku a ministr kultury Zdeněk Nejedlý udělil Martinu Fričovi dvouletý distanc. Během této doby natáčel jen dokumenty Bylo nás 120 000, Mladé dny, Mládí naší vlasti, Obránci vlasti, Píseň svobody, Spartakiáda.
Po zákazu se vrátil s novými oblíbenými herci – Jiřím Sovákem, Jiřinou Bohdalovou, Vlastimilem Brodským, Milošem Kopeckým aj. Zachovává si pro sebe tak typickou pestrost žánrů. Vedle komedií Král Králů, Nejlepší ženská mého života se pokusil i o pohádkový žánr ve filmech Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola. Natočil rovněž adaptaci předlohy Eduarda Basse Lidé z maringotek a drama Hvězda zvaná Pelyněk. K jeho vrcholům patří rovněž také televizní práce Medvěd a Slzy, které svět nevidí s Janem Werichem v hlavní roli.
Jeho nenaplněným snem bylo natočit film Lidice o smutném osudu této vesnice.
V noci na 21. srpna 1968 si nalil ze svého schovaného koňaku a druhý den byl nalezen a odvezen do nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel.
Natočil celkem 111 filmů a stal se nejplodnějším českým filmařem všech dob, kterého jen tak někdo nepřekoná. Kromě toho, že byl vynikající režisér, byl také skvělý člověk. Stejně jako miloval film, miloval i lidi.
Za jeho dílo mu byl v roce1965 udelený titul Národní umělec .
Celé jméno: Martin Frič
Datum a místo narození: 29. března 1902 Praha Rakousko-Uhersko
Datum a místo úmrtí: 26. srpna 1968 (ve věku 66 let) Praha Československo
Místo pohřbení: Hřbitov Přední Kopanina
Nemovitost: Fričova vila Na Lysinách 208/15, 147 00 Praha 4 - Hodkovičky, Česko
Památka: Busta. Filmové ateliéry Barrandov Kříženeckého náměstí 322/5, 152 00 Praha 5 - Hlubočepy, Česko
Památka: Busta. Filmové ateliéry Barrandov Kříženeckého náměstí 322/5, 152 00 Praha 5 - Hlubočepy, Česko
KARIÉRA STRUČNĚ
Martin Frič, známý také pod uměleckým jménem Mac Frič, se narodil 29. března 1902 v Praze. Byl žákem (a v jednu dobu i blízkým spolupracovníkem) českého režiséra Karla Lamače, režíroval celou řadu legendárních a dodnes velmi oblíbených českých filmů. Po absolvování nižší reálky studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V šestnácti letech se rozhodl věnovat divadlu a začal vystupovat v pražských kabaretech, jako byly Červená sedma, Rokoko a Revoluční scéna. Později působil v Bratislavě, kde spoluzaložil kabaret Moderna.
Po návratu do Prahy se Frič začal zajímat o film. Navrhoval filmové plakáty, pracoval jako kameraman a psal scénáře. Jeho režijní debut přišel v roce 1929 s filmem "Páter Vojtěch". Během své kariéry natočil více než 80 filmů, mezi nimiž jsou klasiky české kinematografie jako "Kristián" (1939), "Cesta do hlubin študákovy duše" (1939), "Eva tropí hlouposti" (1939) či "Dvanáct křesel" (1933).
Frič byl všestranným tvůrcem, který se podílel na scénářích svých filmů a občas si zahrál menší role. Jeho tvorba zahrnovala široké spektrum žánrů, od komedií přes dramata až po historické filmy. Spolupracoval s předními herci své doby, jako byli Vlasta Burian, Oldřich Nový či Nataša Gollová.
Po sňatku se Suzanne Marwille nechal postavit v Praze-Hodkovičkách (ulice Na Lysinách 9/430) funkcionalistickou vilu, navrženou architektem Ladislavem Žákem a vybavenou nábytkem bytového architekta Josefa Hesouna. Fričova vila byla po roce 2000 rekonstruována a je dnes chráněnou kulturní památkou.
Martin Frič byl velmi komplexní filmovou osobností, jež prakticky ovládala mnoho profesí: od filmového výtvarníka, tvůrce titulků k němým filmům, filmového laboranta, herce, kameramana, autora námětů, scenáristy až po filmového režiséra a pedagoga. Je pokládán za jednoho ze zakladatelských tvůrců moderního českého filmu, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu podobně jako jeho souputník Otakar Vávra.
Rozpětí Fričovy komediální tvorby bylo poměrně široké. S Voskovcem a Werichem natočil satirické komedie Hej-rup! nebo Svět patří nám, filmy jako Kristián nebo Hotel Modrá hvězda byly společenskými komediemi, Život je pes či Eva tropí hlouposti měly blízko ke crazy komediím. Samostatnou kategorií byly i studentské komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve zmiňovaných titulech excelovaly hvězdy tehdejší kinematografie, které Fričovi mnohdy vděčily za svou popularitu a hvězdný status. Frič stál u počátků filmových úspěchů Huga Haase, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové. V jeho filmografii se tak střídala kvalitní žánrová díla a tituly poplatnými dobové ideologii. Do první skupiny patří Pytlákova schovanka, parodie na „předválečný filmový kýč“, nebo dvoudílná komedie Císařův pekař – Pekařův císař, jejíž režii převzal Frič po Jiřím Krejčíkovi. Do druhé skupiny náleží pozapomenuté filmy jako Pětistovka nebo Zocelení, realizované v duchu budovatelské tematiky.
V poslední fázi své režijní dráhy pokračoval Frič v natáčení divácky vděčných filmů. Koncem 50. let natočil oblíbené pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola, v 60. letech pak komedie jako Král králů nebo Nejlepší ženská mého života. V těchto i v jiných svých pozdních titulech (například válečné historické drama Hvězda zvaná pelyněk) dal šanci vyniknout Jiřině Bohdalové. Předčasnou smrtí se Fričova filmografie na konci 60. let uzavřela.
Martin Frič zemřel 26. srpna 1968 v Praze
Martin Frič, známý také pod uměleckým jménem Mac Frič, se narodil 29. března 1902 v Praze. Byl žákem (a v jednu dobu i blízkým spolupracovníkem) českého režiséra Karla Lamače, režíroval celou řadu legendárních a dodnes velmi oblíbených českých filmů. Po absolvování nižší reálky studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V šestnácti letech se rozhodl věnovat divadlu a začal vystupovat v pražských kabaretech, jako byly Červená sedma, Rokoko a Revoluční scéna. Později působil v Bratislavě, kde spoluzaložil kabaret Moderna.
Po návratu do Prahy se Frič začal zajímat o film. Navrhoval filmové plakáty, pracoval jako kameraman a psal scénáře. Jeho režijní debut přišel v roce 1929 s filmem "Páter Vojtěch". Během své kariéry natočil více než 80 filmů, mezi nimiž jsou klasiky české kinematografie jako "Kristián" (1939), "Cesta do hlubin študákovy duše" (1939), "Eva tropí hlouposti" (1939) či "Dvanáct křesel" (1933).
Frič byl všestranným tvůrcem, který se podílel na scénářích svých filmů a občas si zahrál menší role. Jeho tvorba zahrnovala široké spektrum žánrů, od komedií přes dramata až po historické filmy. Spolupracoval s předními herci své doby, jako byli Vlasta Burian, Oldřich Nový či Nataša Gollová.
Po sňatku se Suzanne Marwille nechal postavit v Praze-Hodkovičkách (ulice Na Lysinách 9/430) funkcionalistickou vilu, navrženou architektem Ladislavem Žákem a vybavenou nábytkem bytového architekta Josefa Hesouna. Fričova vila byla po roce 2000 rekonstruována a je dnes chráněnou kulturní památkou.
Martin Frič byl velmi komplexní filmovou osobností, jež prakticky ovládala mnoho profesí: od filmového výtvarníka, tvůrce titulků k němým filmům, filmového laboranta, herce, kameramana, autora námětů, scenáristy až po filmového režiséra a pedagoga. Je pokládán za jednoho ze zakladatelských tvůrců moderního českého filmu, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu podobně jako jeho souputník Otakar Vávra.
Rozpětí Fričovy komediální tvorby bylo poměrně široké. S Voskovcem a Werichem natočil satirické komedie Hej-rup! nebo Svět patří nám, filmy jako Kristián nebo Hotel Modrá hvězda byly společenskými komediemi, Život je pes či Eva tropí hlouposti měly blízko ke crazy komediím. Samostatnou kategorií byly i studentské komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve zmiňovaných titulech excelovaly hvězdy tehdejší kinematografie, které Fričovi mnohdy vděčily za svou popularitu a hvězdný status. Frič stál u počátků filmových úspěchů Huga Haase, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové. V jeho filmografii se tak střídala kvalitní žánrová díla a tituly poplatnými dobové ideologii. Do první skupiny patří Pytlákova schovanka, parodie na „předválečný filmový kýč“, nebo dvoudílná komedie Císařův pekař – Pekařův císař, jejíž režii převzal Frič po Jiřím Krejčíkovi. Do druhé skupiny náleží pozapomenuté filmy jako Pětistovka nebo Zocelení, realizované v duchu budovatelské tematiky.
V poslední fázi své režijní dráhy pokračoval Frič v natáčení divácky vděčných filmů. Koncem 50. let natočil oblíbené pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola, v 60. letech pak komedie jako Král králů nebo Nejlepší ženská mého života. V těchto i v jiných svých pozdních titulech (například válečné historické drama Hvězda zvaná pelyněk) dal šanci vyniknout Jiřině Bohdalové. Předčasnou smrtí se Fričova filmografie na konci 60. let uzavřela.
Martin Frič zemřel 26. srpna 1968 v Praze
Životopis
Martin Frič se po studiích na nižší reálce a uměleckoprůmyslové škole začal ve svých šestnácti letech místo letadlům věnovat divadlu. Vystupoval v kabaretu Červená sedma, v Revoluční scéně, v divadle Rokoko... Pak ale opustil Prahu a v Bratislavě se stal jedním ze spoluzakladatelů populárního nočního podniku – kabaretu Moderna. V Bratislavě ovšem dlouho nevydržel a po roce se vrátil do Prahy.
Bylo mu dvacet let, když se díky úspěšnému návrhu plakátu k filmu Dáma s malou nožkou dostal do báječného světa filmu. Nejprve kreslil reklamy, maloval stavby, pracoval v laboratořích, psal scénáře, hrál malé role... Jeho režijním debutem se stal Páter Vojtěch. Adaptace populárního románu Jana Klecandy v titulní roli s Karlem Lamačem sklidila nečekaný úspěch, a to i v zahraničí.
Fričovým prvním zvukovým filmem se stala adaptace Haškova románu Dobrý voják Švejk. Natáčení se ale neobešlo bez problémů. Nejprve došlo k právním sporům ohledně autorských práv, později zasáhla cenzura a postava polního kuráta Katze, kterého představoval Hugo Haas, musela být změněna na štábního lékaře. U diváků měl film úspěch, u kritiky příliš ne. Ta hodnotila negativně zejména výkon Saši Rašilova v hlavní roli.
Pak následovalo několik snímků vzniklých za spolupráce s Karlem Lamačem (On a jeho sestra, To neznáte Hadimršku), ve kterých hrál hlavní roli Vlasta Burian. O tohoto herce se potom Karel Lamač s Martinem Fričem “dělili”. V letech 1930 – 1945 natočil Vlasta Burian 23 filmů. Z nich osm natočil Lamač, Frič devět a zbytek ostatní režiséři. Fričovy filmy ovšem měly vyšší uměleckou úroveň. Byl jediným režisérem, který dokázal Buriana ukočírovat. Výsledkem toho jsou tři filmy, ve kterých převládá propracovaný herecký výkon namísto obvyklé improvizace: Dvanáct křesel, Revizor, U snědeného krámu. Za umělecký vrchol společné práce je považován právě posledně jmenovaný snímek, adaptace staropražského románu Ignáta Herrmanna. Žádný z dalších společných filmů (Hrdina jedné noci, Tři vejce do skla, Baron Prášil ani Katakomby) již nedosáhl jeho úrovně.
V roce 1933 se opět sešel Martin Frič s hercem Národního divadla Hugo Haasem. Tehdy, když hrál ve Fričově snímku Život je pes, patřil Hugo Haas již k nejoblíbenějším filmovým komikům. Film dosáhl velkého úspěchu u obecenstva a přirozeně následovaly další společné snímky Friče a Haase. Přestože obecenstvo je přijímalo i nadále s nadšením, kritice neušlo, že oba tvůrci těžili z jediného druhu komiky a z Haasovy herecké rutiny. Jednalo se často o náměty, na nichž se Hugo Haas autorsky podílel (Mazlíček, Ať žije nebožtík!, Švadlenka, Mravnost nade vše) nebo šlo o adaptace divadelních předloh (Poslední muž, Jedenácté přikázání).
Z linie těchto filmů nejvíce vybočoval snímek Ulička v ráji z roku 1936. V roce 1937 spolupráce Martina Friče s Hugo Haasem, který přecházel postupně k vlastní režii, skončila. Ve stejném roce ale natočil také ve spolupráci s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem film Svět patří nám. Jednalo se o jeden z nejodvážnějších protifašistických snímků své doby. To mu samozřejmě přineslo spoustu problémů během okupace.
Ve filmu Advokátka Věra se setkal s další výraznou hereckou osobností, s Oldřichem Novým. Ten teprve před třemi lety přišel do Prahy, byl obsazován do kýčovitých snímků vycházejících z operetních předloh (Na tý louce zelený, Uličnice) či nenáročných konverzaček (Důvod k rozvodu, Falešná kočička, Dědečkem proti své vůli) a až Martin Frič v něm objevil herce se svérázným druhem komiky. Dva roky po premiéře Advokátky Věry, přišel do kin film Kristián, který byl s nadšením přijat a to dokonce i ze strany filmové kritiky. Za režii Kristiána a filmu Škola základ života získal Frič Zemskou cenu 1939.
Dvojice Oldřich Nový – Nataša Gollová se stala slavnou. Přesto se už úspěch Kristiána nepodařilo zopakovat v žádném z následujících filmů (Eva tropí hlouposti, Roztomilý člověk, Hotel Modrá hvězda). Podle předlohy Jaroslava Žáka natočil ještě před válkou komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve filmu Krok do tmy se pokusil o kriminální komedii. Natočil rovněž drama Hordubalové podle předlohy Karla Čapka nebo příběh legendárního slovenského zbojníka Jánošík.
Komediálního talentu přední členky Národního divadla Růženy Naskové, využil Martin Frič ve filmu Tetička. Na sklonku okupace natočil historické veselohry Počestné paní pardubické a Prstýnek.
Po osvobození se mu podařilo vypořádat se s nadměrným požíváním alkoholu a opět se s elánem pustil do práce. Vystřídal režiséra J. A. Holmana na režii filmu 13. revír, natočil první slovenský celovečerní hraný film Varúj...! a Čapkovy povídky, které se dočkaly ocenění na mezinárodním festivalu v Benátkách. Natočil také komedie ze současnosti jako Polibek ze stadionu nebo parodii Pytlákova schovanka.
Po únoru 1948 se opět ocitl pod tlakem totalitní moci a byl tlačen tam, kde příliš nechtěl být. V roce 1949 vstoupil do Komunistické strany a natočil snímek Zocelení. Za film získal Cenu boje za sociální pokrok na MFF v Karlových Varech.
Naději na nové nadechnutí sliboval dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař. Došlo ovšem k opaku a ministr kultury Zdeněk Nejedlý udělil Martinu Fričovi dvouletý distanc. Během této doby natáčel jen dokumenty Bylo nás 120 000, Mladé dny, Mládí naší vlasti, Obránci vlasti, Píseň svobody, Spartakiáda.
Po zákazu se vrátil s novými oblíbenými herci – Jiřím Sovákem, Jiřinou Bohdalovou, Vlastimilem Brodským, Milošem Kopeckým aj. Zachovává si pro sebe tak typickou pestrost žánrů. Vedle komedií Král Králů, Nejlepší ženská mého života se pokusil i o pohádkový žánr ve filmech Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola. Natočil rovněž adaptaci předlohy Eduarda Basse Lidé z maringotek a drama Hvězda zvaná Pelyněk. K jeho vrcholům patří rovněž také televizní práce Medvěd a Slzy, které svět nevidí s Janem Werichem v hlavní roli.
Jeho nenaplněným snem bylo natočit film Lidice o smutném osudu této vesnice.
V noci na 21. srpna 1968 si nalil ze svého schovaného koňaku a druhý den byl nalezen a odvezen do nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel.
Natočil celkem 111 filmů a stal se nejplodnějším českým filmařem všech dob, kterého jen tak někdo nepřekoná. Kromě toho, že byl vynikající režisér, byl také skvělý člověk. Stejně jako miloval film, miloval i lidi.
Za jeho dílo mu byl v roce1965 udelený titul Národní umělec .
ODKAZY