Jindřich Plachta /filmový herec/
10.02.2025 13:26
Celé jméno: Jindřich Plachta (rodné jméno) Jindřich Šolle
Datum a místo narození: 1. července 1899 Plzeň Rakousko-Uhersko
Datum a místo úmrtí: 6. listopadu 1951 (ve věku 52 let) Praha Československo
Místo pohřbení: Olšanské hřbitovy Praha Česko
Pamětní deska Jindřicha Plachty: Perucká 2247/18, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, Česko
KARIÉRA STRUČNĚ
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, se narodil 1. července 1899 v Plzni. Jeho otec pracoval jako vysoký úředník ve Škodových závodech, což vedlo k rodinnému přesunu do Ruska, kde se stal ředitelem pivovaru. Těsně před ruskou revolucí se rodina vrátila do Plzně, kde Jindřich absolvoval obchodní akademii v roce 1918. Během studií získal přezdívku "Plachta" díky své oblibě v nošení dlouhé peleríny, která na jeho štíhlé postavě vlála jako plachta.
Po maturitě pracoval jako bankovní úředník v Plzni a později v Praze. Již v této době tajně vystupoval na různých malých scénách. Jeho první role byla pražská klepna - paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako nápověda v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo - napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku.
V roce 1927 byl ze zdravotních důvodů předčasně penzionován a začal se plně věnovat divadlu. Jako herec vystřídal řadu scén a kabaretů. Divadlo začal hrát již ochotnicky ve svém rodišti. Po příchodu do Prahy se začal objevovat se svými vlastními sólovými čísly (oblíbené a známé bylo číslo „Potlachy Vůněslavy Acetylénové“) v různých kabaretech divadlech. Rokoko, Varieté, Divadlo Vlasty Buriana /1927 – 1928/ atd.). Jeho první stálejší angažmá bylo v Osvobozeném divadle (1929 – 1930), v roce 1930 odešel opět do Rokoka a odtud ve stejném roce znovu do Divadla Vlasty Buriana, kde hrál až do roku 1933. Vystupoval opět v Osvobozeném divadle (1933 – 1937), v Tylově divadle v Nuslích (1937 – 1938), v Divadle U Nováků (1938 – 1941) a ve Velké operetě (1941 – 1944). V této době pohostinsky vystupoval i v Nezávislém divadle.
Plachta se proslavil také jako filmový herec. Debutoval ve 20. letech 20. století a během své kariéry se objevil ve více než 100 filmech. Mezi jeho nejvýznamnější role patří postavy ve filmech "Muži v offsidu" (1931), "Cesta do hlubin študákovy duše" (1939) a "Barbora Hlavsová" (1942). Jeho filmografie zahrnuje širokou škálu žánrů, od komedií po dramata, a jeho herecký projev byl vždy oceňován pro svou
Jako veliký a přesvědčený stoupenec komunistických ideálů spolupracoval za německé okupace s domácím odbojem, což ho několikrát přivedlo do ohrožení života, a finančně podporoval postižené rodiny. Aby se vyhnul nacistickým rozhlasovým skečům a účinkováním v německých filmech, schoval se za pomoci přátel do nemocnice a postoupil operaci s dlouhodobou hospitalizací.
Kromě herectví se Plachta věnoval také psaní. Publikoval několik knih a fejetonů, ve kterých často reflektoval své životní zkušenosti a pozorování společnosti. Jeho literární tvorba byla ceněna pro svůj humor a lidskost, stejně jako jeho herecké výkony.
Jindřich Plachta zemřel 6. listopadu 1951 v Praze ve věku 52 let. Jeho odkaz však žije dál prostřednictvím jeho filmových rolí a literárních děl, která dodnes oslovují diváky a čtenáře svou upřímností a hlubokým porozuměním lidské povaze.
Životopis
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle (1. července 1899, Plzeň – 6. listopadu 1951, Praha ), byl český herec a spisovatel.
Mládí
Narodil se jako první dítě v rodině, měl dvě sestry. Jeho otec, montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce, nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na plzeňskou obchodní akademii. V letech 1910–1911 byl s rodiči v ukrajinském Bachmutu (tehdy součástí Ruska), kde otec pracoval na výstavbě lihovaru. Zde Plachta chodil do ruské školy. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po maturitě odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky. Po říjnu 1918 se vrátil a zůstal v Praze, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu.
Umělecké jméno Plachta si Jindřich Šolle dal podle své přezdívky. Ta vznikla za školních let, kdy mu jeho matka ušila velkou pelerínu, která na jeho hubeném těle doslova vlála. Jeden z učitelů na něj zavolal: „Kam s tou plachtou?“ a přezdívka mu od té doby zůstala.
V Praze vzniklo po první světové válce velké množství divadélek a kabaretů. Plachta začínal ve studentském kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků v Praze – Nuslích. Jeho první rolí byla pražská klepna, paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se dal zaměstnat jako suflér v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to moc nešlo – napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Červená sedma Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku.
Uplynulo jen několik měsíců a Jindřicha Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl od poloviny 20. let nejdříve hostování, později i angažmá ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat „nahrávače“. Plachta si rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla.
V sezóně 1925/1926 vystoupil pohostinsky a bez honoráře i ve třech reprízách hry W. Shakespeara Blažena a Beneš aneb Mnoho povyku pro nic na scéně Národního divadla, kam jej přivedl režisér Karel Hugo Hilar, který jej viděl v divadle u Vlasty Buriana.
Na sezónu 1929/1930 jej angažovali do Osvobozeného divadla Jiří Voskovec s Janem Werichem, kde vystoupil ve dvou hrách, např. Fata Morgana, kde hrál po boku Ference Futuristy. Na sezónu 1930/1931 se vrátil opět do Divadla Vlasty Buriana, avšak v letech 1933 až 1937 byl znovu v angažmá v Osvobozeném divadle, kde zářil např. ve hrách Osel a stín či Kat a blázen, ale hlavně v revue Rub a líc. Další scény, na kterých hrál, byly Tylovo divadlo v Nuslích, v letech 1938 až 1941 Kohoutovo Divadlo U Nováků a za války Nezávislé divadlo a Velká opereta (dnešní Divadlo v Dlouhé).
Po válce následovalo Divadlo 5. května (1945–1946), (hrající v budově dnešní Státní opery). V rámci divadla byla vytvořena herecká skupina zvaná Divadlo pod Plachtou, která vyjížděla na venkov se zájezdovými představeními pod hlavičkou Vesnického divadla. V čele této skupiny stál právě on sám. Skupina odehrála 70 představení a v říjnu 1946 ukončila výjezdová představení pro zhoršení jeho zdravotního stavu. Několikrát dostal Plachta nabídku stát se členem Národního divadla. Pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání ji dlouho odmítal. Až v letech 1948–1949 v Národním jednu sezonu působil. Krátce působil jako umělecký vedoucí v Divadle umění lidu v Karlíně, potom od roku 1950 až do své smrti byl v Ústředním divadle československé armády (dnešním Vinohradském divadle). Jeho poslední divadelní rolí zde byla postava krejčího Ondřeje Poláka v Jiráskově hře Jan Hus.
Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se projevily až po nástupu zvukového filmu. Zahrál si již ve 20. letech v rakouském filmu Štěstí u žen (Sachsfilm, režie Otto Haas). První větší roli dostal však až v sedmadvaceti letech v němé verzi filmu Dobrý voják Švejk. Filmovou hvězdou se stal na začátku třicátých let, po filmech s Vlastou Burianem a také v Mužích v ofsajdu. Výraznou postavou byl i jeho detektiv Klubíčko ve filmu Vražda v Ostrovní ulici (natočil režisér Svatopluk Innemann dle románu Emila Vachka Muž a stín), což byl první film natočený v ateliérech A–B Barrandov. Do konce 2. světové války pak natočil skoro osmdesát filmů, celkově za celou kariéru jich bylo 113. Většina jeho rolí diváky okouzluje dodnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Ve 30. letech byl počítán mezi šest nejslavnějších filmových hvězd (Smolík, Plachta, Haas, Nedošínská, Baarová, Mandlová).
Protože byl přesvědčeným komunistou, neměl po 2. světové válce problémy přejít do zestátněného filmu. Dokonce si sám napsal scénář k filmu Pan Novák, který propagoval tehdejší heslo „70 tisíc lidí z administrativy do výroby“. Zahrál si úředníka, který je přeřazen do továrny. Ještě krátce před svou smrtí, v létě 1951 navštívil s delegací čs. filmových pracovníků Sovětský svaz.
Jako přesvědčený komunista jezdil hrát na vesnice, do továren a do dolů. Jako horník dobrovolně brigádničil v kladenských dolech, které mu podlomily zdraví. Na vyčerpání z těžké práce v dolech Plachta zemřel 6. listopadu 1951 v Praze ve věku pouhých padesáti dvou let.
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, se narodil 1. července 1899 v Plzni. Jeho otec pracoval jako vysoký úředník ve Škodových závodech, což vedlo k rodinnému přesunu do Ruska, kde se stal ředitelem pivovaru. Těsně před ruskou revolucí se rodina vrátila do Plzně, kde Jindřich absolvoval obchodní akademii v roce 1918. Během studií získal přezdívku "Plachta" díky své oblibě v nošení dlouhé peleríny, která na jeho štíhlé postavě vlála jako plachta.
Po maturitě pracoval jako bankovní úředník v Plzni a později v Praze. Již v této době tajně vystupoval na různých malých scénách. Jeho první role byla pražská klepna - paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako nápověda v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo - napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku.
V roce 1927 byl ze zdravotních důvodů předčasně penzionován a začal se plně věnovat divadlu. Jako herec vystřídal řadu scén a kabaretů. Divadlo začal hrát již ochotnicky ve svém rodišti. Po příchodu do Prahy se začal objevovat se svými vlastními sólovými čísly (oblíbené a známé bylo číslo „Potlachy Vůněslavy Acetylénové“) v různých kabaretech divadlech. Rokoko, Varieté, Divadlo Vlasty Buriana /1927 – 1928/ atd.). Jeho první stálejší angažmá bylo v Osvobozeném divadle (1929 – 1930), v roce 1930 odešel opět do Rokoka a odtud ve stejném roce znovu do Divadla Vlasty Buriana, kde hrál až do roku 1933. Vystupoval opět v Osvobozeném divadle (1933 – 1937), v Tylově divadle v Nuslích (1937 – 1938), v Divadle U Nováků (1938 – 1941) a ve Velké operetě (1941 – 1944). V této době pohostinsky vystupoval i v Nezávislém divadle.
Plachta se proslavil také jako filmový herec. Debutoval ve 20. letech 20. století a během své kariéry se objevil ve více než 100 filmech. Mezi jeho nejvýznamnější role patří postavy ve filmech "Muži v offsidu" (1931), "Cesta do hlubin študákovy duše" (1939) a "Barbora Hlavsová" (1942). Jeho filmografie zahrnuje širokou škálu žánrů, od komedií po dramata, a jeho herecký projev byl vždy oceňován pro svou
Jako veliký a přesvědčený stoupenec komunistických ideálů spolupracoval za německé okupace s domácím odbojem, což ho několikrát přivedlo do ohrožení života, a finančně podporoval postižené rodiny. Aby se vyhnul nacistickým rozhlasovým skečům a účinkováním v německých filmech, schoval se za pomoci přátel do nemocnice a postoupil operaci s dlouhodobou hospitalizací.
Kromě herectví se Plachta věnoval také psaní. Publikoval několik knih a fejetonů, ve kterých často reflektoval své životní zkušenosti a pozorování společnosti. Jeho literární tvorba byla ceněna pro svůj humor a lidskost, stejně jako jeho herecké výkony.
Jindřich Plachta zemřel 6. listopadu 1951 v Praze ve věku 52 let. Jeho odkaz však žije dál prostřednictvím jeho filmových rolí a literárních děl, která dodnes oslovují diváky a čtenáře svou upřímností a hlubokým porozuměním lidské povaze.
Životopis
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle (1. července 1899, Plzeň – 6. listopadu 1951, Praha ), byl český herec a spisovatel.
Mládí
Narodil se jako první dítě v rodině, měl dvě sestry. Jeho otec, montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce, nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na plzeňskou obchodní akademii. V letech 1910–1911 byl s rodiči v ukrajinském Bachmutu (tehdy součástí Ruska), kde otec pracoval na výstavbě lihovaru. Zde Plachta chodil do ruské školy. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po maturitě odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky. Po říjnu 1918 se vrátil a zůstal v Praze, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu.
Umělecké jméno Plachta si Jindřich Šolle dal podle své přezdívky. Ta vznikla za školních let, kdy mu jeho matka ušila velkou pelerínu, která na jeho hubeném těle doslova vlála. Jeden z učitelů na něj zavolal: „Kam s tou plachtou?“ a přezdívka mu od té doby zůstala.
V Praze vzniklo po první světové válce velké množství divadélek a kabaretů. Plachta začínal ve studentském kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků v Praze – Nuslích. Jeho první rolí byla pražská klepna, paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se dal zaměstnat jako suflér v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to moc nešlo – napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Červená sedma Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku.
Uplynulo jen několik měsíců a Jindřicha Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl od poloviny 20. let nejdříve hostování, později i angažmá ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat „nahrávače“. Plachta si rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla.
V sezóně 1925/1926 vystoupil pohostinsky a bez honoráře i ve třech reprízách hry W. Shakespeara Blažena a Beneš aneb Mnoho povyku pro nic na scéně Národního divadla, kam jej přivedl režisér Karel Hugo Hilar, který jej viděl v divadle u Vlasty Buriana.
Na sezónu 1929/1930 jej angažovali do Osvobozeného divadla Jiří Voskovec s Janem Werichem, kde vystoupil ve dvou hrách, např. Fata Morgana, kde hrál po boku Ference Futuristy. Na sezónu 1930/1931 se vrátil opět do Divadla Vlasty Buriana, avšak v letech 1933 až 1937 byl znovu v angažmá v Osvobozeném divadle, kde zářil např. ve hrách Osel a stín či Kat a blázen, ale hlavně v revue Rub a líc. Další scény, na kterých hrál, byly Tylovo divadlo v Nuslích, v letech 1938 až 1941 Kohoutovo Divadlo U Nováků a za války Nezávislé divadlo a Velká opereta (dnešní Divadlo v Dlouhé).
Po válce následovalo Divadlo 5. května (1945–1946), (hrající v budově dnešní Státní opery). V rámci divadla byla vytvořena herecká skupina zvaná Divadlo pod Plachtou, která vyjížděla na venkov se zájezdovými představeními pod hlavičkou Vesnického divadla. V čele této skupiny stál právě on sám. Skupina odehrála 70 představení a v říjnu 1946 ukončila výjezdová představení pro zhoršení jeho zdravotního stavu. Několikrát dostal Plachta nabídku stát se členem Národního divadla. Pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání ji dlouho odmítal. Až v letech 1948–1949 v Národním jednu sezonu působil. Krátce působil jako umělecký vedoucí v Divadle umění lidu v Karlíně, potom od roku 1950 až do své smrti byl v Ústředním divadle československé armády (dnešním Vinohradském divadle). Jeho poslední divadelní rolí zde byla postava krejčího Ondřeje Poláka v Jiráskově hře Jan Hus.
Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se projevily až po nástupu zvukového filmu. Zahrál si již ve 20. letech v rakouském filmu Štěstí u žen (Sachsfilm, režie Otto Haas). První větší roli dostal však až v sedmadvaceti letech v němé verzi filmu Dobrý voják Švejk. Filmovou hvězdou se stal na začátku třicátých let, po filmech s Vlastou Burianem a také v Mužích v ofsajdu. Výraznou postavou byl i jeho detektiv Klubíčko ve filmu Vražda v Ostrovní ulici (natočil režisér Svatopluk Innemann dle románu Emila Vachka Muž a stín), což byl první film natočený v ateliérech A–B Barrandov. Do konce 2. světové války pak natočil skoro osmdesát filmů, celkově za celou kariéru jich bylo 113. Většina jeho rolí diváky okouzluje dodnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Ve 30. letech byl počítán mezi šest nejslavnějších filmových hvězd (Smolík, Plachta, Haas, Nedošínská, Baarová, Mandlová).
Protože byl přesvědčeným komunistou, neměl po 2. světové válce problémy přejít do zestátněného filmu. Dokonce si sám napsal scénář k filmu Pan Novák, který propagoval tehdejší heslo „70 tisíc lidí z administrativy do výroby“. Zahrál si úředníka, který je přeřazen do továrny. Ještě krátce před svou smrtí, v létě 1951 navštívil s delegací čs. filmových pracovníků Sovětský svaz.
Jako přesvědčený komunista jezdil hrát na vesnice, do továren a do dolů. Jako horník dobrovolně brigádničil v kladenských dolech, které mu podlomily zdraví. Na vyčerpání z těžké práce v dolech Plachta zemřel 6. listopadu 1951 v Praze ve věku pouhých padesáti dvou let.
ODKAZY