Hořící keř (TV film) / Hořící keř (TV film) (2013/206/Česko/Drama, Životopisný) 86% -Blu-ray-
27.08.2023 14:21
JEDNOU VĚTOU
„Neznámá tvář příběhu Jana Palacha. Filmová verze třídílného televizního dramatu podle skutečných událostí.“
OBSAH
Po seriálu Terapie, který vyvolal příznivé ohlasy u kritiky i u diváků, HBO Česká republika pokračuje v tvorbě vlastních hraných děl. Dalším původním projektem, který vznikne v režii světoznámé Agnieszky Hollandové, je třídílné retro HOŘÍCÍ KEŘ, inspirované skutečnými událostmi i reálnými postavami. Scénář dramatu o alarmujícím činu Jana Palacha, osudech jeho blízkých a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR napsal Štěpán Hulík. Děj začíná Palachovým sebeupálením v lednu 1969 a líčením rozjitřené atmosféry v tehdejší společnosti. Události se zdramatizují po skandálním nařčení od poslance Viléma Nového, který Palachovo sebeobětování zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni. Hlavní postavou vyprávění je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová, která jménem Palachových příbuzných podala na Viléma Nového žalobu na ochranu osobnosti. Charakterní právničku, jež přijala zastupování klientů ve zdánlivě beznadějném soudním procesu a trpělivě sháněla důkazy v jejich prospěch, ztvární Tatiana Pauhofová. JUDr. Dagmar Burešová za normalizace obhajovala pronásledované disidenty a po listopadu 1989 se stala ministryní spravedlnosti. V letech 1990 – 1992 zastávala funkci předsedkyně České národní rady.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Hořící keř je naprosto dokonalé dílo, za které bych v prvé řadě hrozně rád poděkoval polské režisérce paní Holland. Také bych ale hrozně rád poděkoval samotnému HBO, které se nebálo a rozhodlo se do tak důležité látky nalejt obrovské množství peněz, aby samotný projekt o Palachovi vůbec vznikl. Můj obrovský dík si zaslouží i samotní herci, kteří dokázali, že jsou skvělými herci, stejně tak i scénárista, který příběh o Palachovi takhle skvěle ucelil. Opravdu, nemám slov. Hořící keř je tak náročný a depresí skličující příběh, že po celou tu dobu, co mi běžel na obrazovce, jsem měl nepříjemný pocit, bylo mi zle a smutno, bylo mi opravdu tak, jako mi je u filmu opravdu málokdy. Nebylo to jenom tím, že tenhle příběh je o historii země, které jsem součástí, bylo to i vzhledem k tomu, že tohle je opravdu naprosto dokonalá filmařina, která nesmí být za žádných okolností přehlížena. Nejúžasnější byla ta práce s emocemi, při kterých pracovaly nejenom moje nervy, ale i nervy samotných herců, kteří byli součástí tohoto projektu. Počáteční nával snahy něco změnit zničehonic zapříčinilo obrovský útlum, strach a bezmoc. Tahle hrůzná deka padla na jednu celou generaci až do té doby, než se v 89. ozvala ta nová, dosud neovlivněná tou dobou šedesátých let, a učinila těm komunistickým sviním přítrž. Mimochodem nevykládejte mi, že komunisti současné doby jsou naprosto jiní lidé. Kdyby byli naprosto jiní lidé, tak by si na výročí Palachova úmrtí nemohli jeho jménem vytírat prdel a tvrdit, jaký Palach byl levicový a sociální dobou pozitivně naladěný člověk. Jestli by se někdo měl smažit v pekle, tak je to Grebeníček, Filip a celá jejich zasraná komunistická verbeš, která svojí levicově smýšlenou stranu stále skrývají za srpy a kladivem. Já jen doufám, že lidi nebudou tak hloupí a nenechají se vybláznit řečmi. Stačí, že se jim to povedlo při prezidentských volbách, které mi naději dosti snížili. Nicméně jak se říká, naděje umírá poslední a právě i tímto krédem se drží samotný příběh Hořícího keře, který mě nenechá spát do konce mého života. (Malarkey) 5*
Mé obrovské DĚKUJU patří paní Agnieszce Holland za tuto filmovou minisérii, kterou bych prožitkově přirovnal snad jen k majstryštyku Všichni dobří rodáci. Filmová minisérie se prioritně nezabývá postavou Jana Palacha, ale především dobou, která následovala těsně po jeho činu. Dobou a hlavně atmosférou. Neskutečně dokonale a reálně je tu vidět ten nástup strachu, způsobený psychickým vydíráním a terorem komunistických katů, příslušníků StB. Opravdu velmi deprimující pocit sledovat jak s revolučně odhodlanýho národa se během několika měsíců stává strachy se podřizující neškodný stádo. Další velké DĚKUJU patří scénaristovi Štěpánovi Hulíkovi, protože tenhle kluk předved práci snů. Všechny ty dialogy, kde ty největší hnusy a nejemotivnější kousky jsou obsaženy v jedné větě či v jednom záběru jsou prostě a jednoduše dokonalý. Pokud jde o herecký výkony, tak před každým z herců klobouk dolů, ale kdo mě svým hereckým výkonem naprosto vyrazil dech, byla Táňa Pauhofová, protože ta holka předvedla bezchybný oscarový výkon. Nepochybuju ani jednu minutu, že Hořícímu keři by slušelo velké plátno, ale bohudík za to, že HBO se rozhodlo tenhle projekt finančně podpořit, protože překonová absolutně všechno, co zde bylo po roce 1989 natočeno na téma "naše neradostná minulost". Během výročí upálení Jana Palacha jsme všichni měli možnost slyšet nástupce a pokračovatele rudých teroristů, dnešní komunistickou stranu a z názorů nečlověka Grebenička je jasný, že komunisti nikdy lidmi nebyli, nejsou a nikdy nebudou, protože jinak by nemohli dělat to co dělali a říkat to co dnes říkají. Je smutný, že do současný trapný hry na demokracii patří i právo na jejich existenci, protože sdílet jeden prostor ze zmrdama, schopnejma skákat dávno mrtvýmu mladýmu klukovi po zádech je fakt flustrující. (Enšpígl) 5*
Napovídalo se o něm mnoho, výsledek nakonec naplnil ohlasy. Zvlášť když má převýraznou tuzemskou příchuť, to potěší o to víc. Než se schoval srp a kladivo, dělo se tu hodně prasáren. Poměr sil byl předem daný. Třídílné televizní drama, které natočila polská režisérka Agnieszka Holland, je sakra ambiciózní. Dalo by se o něm rozepsat na několik stran, ale tentokrát bude lepší, když si každý přímo při projekci vytáhne to své. Ať to bude naléhavý scénář mladého autora, spolehlivá režie umně analyzující nelehkou dobu, velkolepá kamera Martina Štrby nebo přesný casting, kdy bez výjimky potěší proklepnutá jména Pauhofová, Trojan, Huba nebo Budař, stejně jako civilně úsporná Palachova matka (Jaroslava Pokorná). Naléhavé, objektivní, emotivní, tíživé, stále aktuální a hlavně nepolopatické. (castor) 4*
VELKÁ RECENZE
Televizní minisérie HBO Hořící keř o událostech následujících sebeupálení studenta historie Jana Palacha (a později Jana Zajíce), především pak soudním procesem mezi matkou zemřelého a komunistickým pohlavárem, co Jana prohlásil za blázna a oběť západního spiknutí, je projektem mnohem zásadnějším, než by se zdálo. Skoro tak zásadním, jak ho prezentují producenti, což rozhodně není samozřejmostí. Doposud nejambicióznější dílo středoevropské centrály slavné stanice by mohlo předznamenat renesanci české tvorby (nejen televizní), ačkoliv s jistotou to říct nelze – záleží na reakcích publika na toto nesnadné dílo.
Mnoho věcí mluví proti. V první řadě se Keř dostane jen k předplatitelům HBO, což už samo o sobě značí nemalé omezení. Mladí fanboyové vyhlížející nové projekty, kteří ale ani netuší, proti jakému režimu tenkrát ten týpek vlastně protestoval, budou jen těžko motivováni navštívit kvůli němu internetová úložiště, takže raději nepočítejme s nějakým fenoménem. Normalizační téma navíc, co si budeme nalhávat, není pro diváky seriálů moc lákavé, a když, tak v podobě hřejivých komedií jako Pelíšky nebo Občanský průkaz, tedy diletantsky zjednodušujícímu „kultu přes noc“ Vyprávěj.
Buďme ale rádi, že projekt vůbec vznikl a HBO se drží filosofie „because we can“. Za odvážný tah můžeme vlastně považovat už jen to, že producenti netrvali na přejmenování využívající Palachovo jméno, ale ponechali starozákonní připodobnění ke keři, v jehož podobě se Bůh zjevil Mojžíšovi, hořícím jasným plamenem, co nikdy nevyhasne. Americký snímek „Making of Psycho“ se například se začátkem produkce přejmenoval jednoduše na „Hitchcock“, aby bylo každému jasné, oč jde.
Pokud tedy už název samotný skrývá značnou hloubku a symboliku, lze to samé očekávat od série? Jistě ano. Uznávaná polská režisérka Agnieszka Holland (jejím stěžejním dílem je nejspíš snímek Evropa, Evropa, v televizní produkci účast na The Wire) si sice vydobyla pověst tak trochu žoldnéřské filmařky, co natočí v jakémkoliv jazyce cokoliv (bratrům Slovákům už oživila Jánošíka), přesto se jí nedá upřít silná preciznost a zkušenosti oborové i historické. V době pražského jara ostatně studovala na tuzemské FAMU a srpnová okupace se jí velmi týkala. Pojímá tedy téma velmi osobně, jako by vyprávěla vlastní příběh.
A je to tak v pořádku. Příběh konce šedesátých let totiž zůstává příběhem každého z nás. Já ani snad žádný z čtenářů Serialzone jsme sice ještě nebyli naživu, to tenkrát se ale dotvářela naše „národní povaha“, na základě které se dodnes považujeme za nejutlačovanější zemi Evropy, zatímco ona nás nadále považuje za tlupu zbabělců, co se za sebe nikdy nedokázala postavit a své velké chyby vždy svalovala na jiné.
Češi coby národ kolaborantů a prospěchářů, vyžívající se v nekonečném pocitu dějinné ukřivděnosti za Bílou horu, Mnichov a Srpen, naštěstí nejsou zobrazeni takto černobíle. Sama Hollandová tvrdí, že toto škatulkování národů se jí protiví a nemá zapotřebí ho podporovat. Vzhledem k tomu, že mluví z pozice Polky – příslušnice národa hrdinů –, to snad můžeme považovat za upřímnou snahu vyhnout se klišé.
Přesto se však čtyř a půl hodinová série nebojí patosu. Nejenže to je patrné, ale žádný z tvůrců roli jisté přetaženosti nemá potřebu popírat. Nejde však o patos využívající načančanosti a přeslazenosti na úkor obsahu a výpovědní hodnoty jako v případě nedávných nezdařených Lidic, ale o patos založený na povaze díla coby připomínky zásadní chvíle národních dějin, z níž můžeme odvozovat pozitivní (i negativní) důsledky naší historie. Která navíc není opakována, ale pro mnohé (většinu) spíš v celé své šíři představována.
Hlavním motivem se stává ryze nečesky znějící otázka, jestli by „udělat to, co považuji za správné, je jediným východiskem bez ohledu na následky“ mělo být krédem každého člověka. Ani ne tak zrcadlená v konání radikálního Palacha, ale spíš mnoha postaviček, jež uvede pohnutý čin k nutnému přehodnocení či utvrzení dosavadních postojů. Není to teze nenapadnutelná ani samospásná, což rovněž není zatajováno. Naopak. Tvůrci se nebojí ptát na zásadní otázky ohledně oprávněnosti všeho dění, čímž opět narušují naše zvyky. Tuzemské filmy a seriály mají jedno pravidlo: „Na nic se nikoho neptat, zvlášť ne nepříjemného.“
Vůbec ona cesta „vyváženého patosu“, kterou Hollandová na tiskové konferenci těsně po projekci proklamovala, je na naše poměry nezvyklá – my se buď patosu (neúspěšně) vyhýbáme, nebo ho naopak (ještě neúspěšněji) cpeme do díla víc, než se vejde. Na jeho základě se výlučně dojímáme, což tentokrát neplatí tak bezvýhradně. Možná by bylo zajímavé sledovat rozbor činu Jana Palacha čistě dokumentárně, jak však poznamenala dcera předobrazu hlavní hrdinky, právničky rozhodnuté obhájit pravdu za každou cenu, sám Palach musel být člověk chápající smysl patosu, jinak by ve svém činu nemohl nalézat smysl.
Tvůrci možná pracují s charaktery označitelnými za typické Čecháčky, formát ale rozbíjejí právě tím, že tyto z počátku částečné karikatury jsou donuceny nějak se zachovat vzhledem k naprosto nestandardnímu Palachovu činu. A jako prázdné figurky hrající roli se buď potvrdit, nebo se proti tomu naopak postavit. Právě to tvoří jádro příběhu, což považuji za maximálně zajímavé, protože stejně jako filmové postavy, i my navzdory přesvědčení o vnitřní komplikovanosti hrajeme ve společnosti role v podstatě jednoduché. I my se tedy můžeme ptát sami sebe, jak bychom se zachovali, kdyby situace nadále jednoduchost neumožňovala, nebo ji umožňovala jen se ztrátou veškerých hodnot.
Na základě toho všeho docházím k závěru, že Hořící keř je prvním důstojným, i když jistě ne dokonalým „velkým národním kýčem“, co pro nás může znamenat totéž, co pro Poláky jejich v tomto kontextu tak často zmiňovaná Katyň. Nejde naštěstí jen o to „co na nás bylo sesláno“, jak Srpen a následnou normalizaci často vnímáme, ale spíš „jak jsme se jako společnost jedinců dokázali zachovat“.
Máme to velké štěstí, že můžeme své moderní dějiny stavět na silných činech jedinců (krom Palacha a jeho následovníků tak lze vnímat osobu Masaryka i atentát na Heydricha), ne velkých bitvách. Tuto výhodu ale neumíme využít a nechápeme. Pokud však z Hořícího keře vyplývá, že jako společnost se Češi mohou zdát slabí, v jejich středu se však vždy najdou silní jedinci ochotní národ strhnout, jde o ve skutečnosti velmi optimistický závěr.
Kvalitnímu výsledku napomáhá, že Hollandová není Češka. Jsem přesvědčen, že nepatříme mezi národy schopné sebereflexe. Při případné revizi je vhodné svěřit se do rukou někoho zasvěceného, ale nestranného – nikoho lepšího než ji bychom si nyní nemohli přát. Samozřejmě se sluší podotknout, že Hořící keř je zároveň především prací začínajícího českého scenáristy Štěpána Huláka, jenž spolu se svým týmem projekt relativně rychle a bez vnějších zásahů uvedl k životu. Jen těžko si ale představuji, jak by seriál vypadal, kdyby se ho chopila třeba Česká televize a štáb tedy nebyl hezky multikulturní.
Obloukem se vracím k faktu, že takový projekt by se měl ze své podstaty pokoušet dostat do širokého povědomí nejen coby luxusní komodita elitní televizní stanice, ale s tím se samozřejmě nedá nic dělat. Rozhodně by ale měla HBO uspořádat několik projekcí na klasickém plátně, protože Keř technicky převyšuje většinu našich filmů a mohu potvrdit, že kino mu i přes enormní délku velmi sluší. Nemělo by zůstat jen výsadou několika zvaných.
Dalo by se vytknout někdy až přílišné zabřednutí do filmové lyriky, symboliky, přehršle okatých metafor a až příliš velké zasněnosti. Jenže si myslím, že na tyto věci si můžeme stěžovat teprve tehdy, když jimi budeme přesyceni. Což u nás rozhodně nemůžeme tvrdit.
Může se zdát, že dva stominutové díly oproti třem osmdesátiminutovým by jedině prospěly. To ale pouze „na jednu stranu“. Tu, ve které se režie Hollandové svým důrazem na „velká gesta“, která natahuje na místy neúnosnou délku, ztrácí v pocitu vlastní okázalosti. Kdy už dětský pláč v podkresu každé druhé stěžejnější scény, připomínka budoucí generace držené systémem jako rukojmí, naznačuje zbytečnou manýru. Na stranu druhou ale právě tato nekompromisní preciznost a uchopení materiálu coby velkého národního patosu a dotažení ho až na hranu snesitelnosti (přičemž tento patos je přímou součástí díla, tematizuje ho například postava Vojtěcha Kotka) dodává dílu tu naléhavost a přesvědčivost „nadprojektu“.
Už jen kvůli skvěle gradované a neutuchající atmosféře potemnělé normalizace se Keři vyplatí věnovat pozornost. Snad jen hrozí, že po prvním dílu bude divákům připadat moc měkký – k stupňování moci režimu dochází až s nástupem pokračování, jež rozdupává veškeré náznaky možného legálního boje proti okupantské armádě.
Není nic škodlivějšího než rozněžněné nostalgické vzpomínání na dobu mládí dnešní produktivní generace. Komunistický režim bývá stále víc podceňován a idealizován. Je ale logické, že strašení „z principu“ nemohlo trvat věčně, proto byla chyba, že na něj porevoluční politici spoléhali a komunismus neošetřili podobně jako nacismus. Lidé totiž zapomínají, a když se pak rozpomínají, rozpomínají se většinou špatně.
Než abych ale zabředl k nějakému politickému pamfletu, zakončím recenzi zopakováním toho, že Hořící keř je dílo, jaké jsme potřebovali už dlouho. Možná i proto, abychom ho mohli začít překonávat, ale rozhodně se bez něj neobejdeme.
Někteří budou sérii vytýkat zjednodušování. Krom Palacha a Zajíce další dvě desítky pokusů (většinou neúspěšných) o sebeupálení nikdo ani slovem nezmíní, několik motivů vyplyne kamsi do ztracena a Kotkův rebel složený z hned několika předobrazů už je moc drzý na to, abychom uvěřili, že by mu takové excesy mohly procházet. Že neprobíhal jen soud ze strany Palachové, ale ještě pěti „celebrit“ (Kohouta, Zátopka), se také nedozvíme. Podle mě to nepřesahuje rozumné hranice umělecké licence. Na druhou stranu jakékoliv zjednodušování tak nejednoduché doby se samozřejmě může obrátit proti autorům.
Už samotný název Hořící keř svým způsobem pulzuje patosem, stejně jako, míněno zcela bez urážky, Palachův čin. Ten mnoho lidí považovalo a dodnes považuje za zbytečný, přímý dopad na politiku vlastně vůbec neměl. Měli bychom se tedy sérii smát? Přiznejme si, že jistý odpor vůči hodnotám a ideálům prosazovaným proti vlastnímu prospěchu i čistému zisku v nás Češích skutečně vězí, a je to mimochodem jeden z následků normalizace. Hollandová s Hulákem však připomínají, a nebojí se zcela podtrhnout patos takového tvrzení, že některý plamen nevyhoří, a ten pak má smysl zažehnout. Nejde ani tak o Palachův zoufalý čin, ale každodenní boj za pravdu, jak připomíná hrdinka.
To se může zdát laciné, ale uvědomme si, že tuzemská tvorba toto nikdy nesděluje. Odpudivé Vejdělkovy komedie typu Muži v naději naopak tvrdí, že člověk by se měl chovat tak, aby mu to přineslo co největší zisk a aby se měl co nejlépe. Bez ohledu na to, jakými prostředky toho dosáhne a koho tím zradí. Já volím raději hollandovský patos než český morálně prohnilý mainstream.
PODROBNÝ POPIS FILMU
21. srpna 1968 zahájila vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem okupaci Československa. Přijela rozdrtit demokratizační proces, který se v zemi rozběhl na jaře téhož roku. Praha, 16. ledna 1969, pět měsíců od začátku okupace. Na Václavském náměstí se pod rampou Národního muzea polije benzinem student FF UK Jan Palach a zapálí se. Když mladíka odveze sanitka, jeho věci zajistí major VB Jireš. V aktovce najde dopis podepsaný označením Pochodeň č. 1. Kriminalista se obává, že dobrovolníků, odhodlaných upálit se ve snaze vyburcovat veřejnost z letargie, může být víc. Studentský svaz vedený Ondřejem Trávníčkem organizuje časově neomezenou stávku. Ošetřující lékařka Ziková odmítne pustit Jireše za pacientem. Kontaktuje Janova bratra Jiřího. Palachova matka Libuše se o synově činu dozví až ráno z novin, když za Janem jede vlakem ze Všetat. Major od Palachových spolubydlících zjistí, že se mladík stýkal s Hanou Čížkovou z DAMU. Jirešův snaživý kolega, poručík Boček, v nemocnici naléhá na Palachovy příbuzné, aby zjistili jména dalších „živých pochodní“. Matka se při pohledu na znetvořeného syna zhroutí. Advokátka Dagmar Burešová vidí na ulici vyhrocený konflikt se sovětskými vojáky. Šéf její advokátní kanceláře Vladimír Charouz má strach o dceru, studentskou aktivistku Vlaďku. Jireš donutí Čížkovou, aby Jana navštívila a zeptala se na jména členů skupiny. Šokovaná dívka, již nedávno chytili na hranicích při pašování gramofonových desek, však kamarádovým slovům nerozumí. Boček navrhne, aby studentku donutili přečíst v televizi smyšlený Palachův vzkaz, který by následovníky odradil. Hana to pod nátlakem udělá. V důsledku prohlášení začnou podniky odvolávat účast ve stávce. Jan Palach 19. ledna zemře. Sochař Olbram Zoubek v noci na pitevně potají sejme posmrtnou masku. Estébáky monitorovaný Palachův pohřeb se promění v mohutnou tichou manifestaci odporu. 21. únor 1969, čtyři týdny od smrti Jana Palacha. Poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový na stranickém mítinku v České Lípě prohlásí, že se Palach chtěl polít zvláštní kapalinou, vyvolávající tzv. studený oheň, ale kdosi z „extrémistických pravicových sil“ mu podstrčil benzin. Trávníček, jehož Nový nařkl ze spolupráce s protisocialistickými kruhy, přivede paní Palachovou a Jiřího za Burešovou. Pozůstalí chtějí Nového žalovat za urážku na cti. I advokátka je lží pobouřena, avšak žádost o zastupování s omluvou odmítne. Jireš podá stížnost na poslance, odvolávajícího se na údajné výsledky vyšetřování. 25. února 1969, pět týdnů od smrti Jana Palacha. V průjezdu domu na Václavském náměstí se upálí student Jan Zajíc. Doktorka Burešová se rozhodne Palachovu rodinu zastupovat. Pohádá se kvůli tomu s manželem, pediatrem Radimem Burešem, který má strach o ni a o jejich dvě dcerky. Advokátka s koncipientem Pavlem Jandou odjedou do České Lípy pátrat po účastnících mítinku. Burešovou vyhledá Jireš. Předá jí kopie Zajícova dopisu občanům republiky, jež v otcově kanceláři rozmnožila Vlaďka Charouzová. Major tím znemožní další vyšetřování. Případ Nového dostane mladá soudkyně Pavlína Řezníčková. Burešová přemluví novináře Pavlovského, který o Nového vystoupení napsal článek do Mladé fronty, aby svědčil. Od kolegy Sládečka tajně dostane vazební spis Viléma Nového; poslanec byl za války v britském exilu a v roce 1949 byl v rámci stranických čistek uvězněn. Provaz nedostal jen proto, že podepsal spolupráci s KGB. Burešová vyčte Řezníčkové, že nedokáže Novému doručit soudní obsílku. Soudkyně jí potají dá jeho předvolání a Burešová mu ho předá u vily, kde Nový právě hostí sovětské důstojníky. Estébáci stupňují psychický nátlak na paní Palachovou. 21. srpna 1969, 1. výročí okupace Československa, sedm měsíců od smrti Jana Palacha. Burešová je poraněna během demonstrace, brutálně rozehnané českými pořádkovými jednotkami. Nemocnice jsou plné zmlácených lidí. Studentský svaz je zakázán a stovky osob včetně Vlaďky jsou zadrženy. Major StB Dočekal donutí Charouze pod hrozbou právě přijatého „pendrekového zákona“ ke spolupráci. Advokát pak dceru proti její vůli odvede z policejní stanice. Znechucený Jireš s rodinou odjede do Rakouska, odkud se nehodlá vrátit. Konec léta 1969, osm měsíců od smrti Jana Palacha. Soudkyně Řezníčková dostane příkaz, že případ Nového nesmí projednávat veřejně. Libuše Palachová skončí na psychiatrii. Doktor Bureš je falešně obviněn manželkou kolaborantského aparátčíka, že ji při vyšetření jejího syna slovně napadal. Lež potvrdí zdravotní sestra Lukešová, „zpracovaná“ Dočekalem. Charouz sebere z kanceláře Burešové vazební spis. Přiopilý dr. Bureš provokuje fízly, hlídkující u jejich vilky. K Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dorazí Jiří Palach, Trávníček a několik novinářů. Líčení je z „technických důvodů“ přesunuto do malé jednací síně, do níž novináři nesmějí. Podle arogantního obhájce Sýkory je žaloba založena na štvavé kampani médií. Burešová zpochybní existenci dokumentů, na něž se Nový při mítinku odvolával. Dokazuje také nesmyslnost teorie o studeném ohni. Během líčení vystupují proti obžalobě zmanipulovaní svědci. Pavlovský se k soudu nedostaví a odmítne s Burešovou mluvit. Kárná komise udělí dr. Burešovi primářskou důtku. Pediatr se proti tomu odvolá. Advokátka chce usvědčit Nového ze spolupráce s KGB, ale zjistí, že vazební spis zmizel. Charouz jej předá Dočekalovi. K dalšímu líčení přijde i Libuše Palachová. Jeden ze svědků obhajoby, holič Janíček, vypoví, že Nového v České Lípě provokovali vlasáči v texaskách. Později tajně sdělí Burešové a Jandovi, že mítink nahrávali redaktoři z rozhlasu. Bureš dostane výpověď z práce. Stane se obvoďákem v Berouně. Janda v České Lípě zjistí, že zvukový záznam pořídil člen zemědělské redakce. Burešová nahrávku získá od rozhlasáka Hány. Referent olšanské hřbitovní správy opakovaně přesvědčuje Jiřího Palacha, aby bratrovy ostatky rodina převezla do Všetat, neboť u hrobu dochází k „protistátním provokacím“. Nakonec pohrozí, že hrob může být odstraněn i bez souhlasu rodiny. Burešová nechá u soudu přehrát zvukový záznam. Nový v nestoudném projevu hovoří o údajné Palachově duševní poruše, o studeném ohni a o skupině vysokoškoláků zvané Pětice smrti. Navzdory důkazům soudkyně vynese osvobozující rozsudek nadiktovaný estébáky. Žalobu zamítne s tím, že Nový vyslovil své názory jako imunitou chráněný poslanec. Jedné noci je pod dohledem StB vykopána Janova rakev a zpopelněna v krematoriu. Paní Palachová až při návštěvě hřbitova zjistí, že synův hrob už neexistuje. Leden 1989, dvacet let od smrti Jana Palacha. Mladí lidé vylepují letáky vyzývající občany, aby přišli na Václavské náměstí uctít památku Jana Palacha. Vzpomínkové akce k dvacátému výročí činu Jana Palacha v průběhu roku 1989 přerostly v největší demonstrace proti režimu od konce šedesátých let. O deset měsíců později se totalitní systém v Československu zhroutil. V prosinci 1989 byla JUDr. Dagmar Burešová jmenována ministryní spravedlnosti. Janu Palachovi byl roku 1991 in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigue Masaryka.
Ocenění:
Český lev
2013 - Antony Root, Pavla Janoušková Kubečková, Tereza Polachová, Tomáš Hrubý (Nejlepší film)
2013 - Agnieszka Holland (Nejlepší režie)
2013 - Jaroslava Pokorná (Nejlepší vedlejší herečka)
2013 - Štěpán Hulík (Nejlepší scénář)
2013 - Martin Štrba (Nejlepší kamera)
2013 - Pavel Hrdlička ml. (Nejlepší střih)
2013 - Marek Hart, Petr Čechák (Nejlepší zvuk)
2013 - Antoni Komasa-Łazarkiewicz (Nejlepší hudba)
2013 - Milan Býček (Nejlepší výprava)
2013 - Katarína Hollá (Nejlepší kostýmy)
2013 - Zdeněk Klika (Nejlepší masky)
2013 - Agnieszka Holland (Cena filmových fanoušků)
2013 - Petr Stach (Nejlepší herec) (nominace)
2013 - Táňa Pauhofová (Nejlepší herečka) (nominace)
2013 - Ivan Trojan (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2013 - Nejlepší filmový plakát (nominace)
Ceny české filmové kritiky
2013 - Nejlepší film
2013 - Agnieszka Holland (Nejlepší režie)
2013 - Štěpán Hulík (Nejlepší scénář)
2013 - Jaroslava Pokorná (Nejlepší vedlejší herečka)
2013 - Martin Štrba (Nejlepší kamera)
2013 - Antoni Komasa-Łazarkiewicz (Nejlepší hudba)
2013 - Štěpán Hulík (Cena RWE pro objev roku)
2013 - Petr Stach (Nejlepší hlavní herec) (nominace)
2013 - Táňa Pauhofová (Nejlepší hlavní herečka) (nominace)
2013 - Ivan Trojan (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
Hong Kong International Film Festival (HKIFF)
2014 - Agnieszka Holland (Cena SIGNIS)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 12.9.2013 Falcon
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 4.12.2013 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 4.12.2013 Magic Box
Tržby v ČR - Kč 1 270 147
Návštěvnost v ČR 18 218
BONUS Blu-ray
• Film o filmu
„Neznámá tvář příběhu Jana Palacha. Filmová verze třídílného televizního dramatu podle skutečných událostí.“
OBSAH
Po seriálu Terapie, který vyvolal příznivé ohlasy u kritiky i u diváků, HBO Česká republika pokračuje v tvorbě vlastních hraných děl. Dalším původním projektem, který vznikne v režii světoznámé Agnieszky Hollandové, je třídílné retro HOŘÍCÍ KEŘ, inspirované skutečnými událostmi i reálnými postavami. Scénář dramatu o alarmujícím činu Jana Palacha, osudech jeho blízkých a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR napsal Štěpán Hulík. Děj začíná Palachovým sebeupálením v lednu 1969 a líčením rozjitřené atmosféry v tehdejší společnosti. Události se zdramatizují po skandálním nařčení od poslance Viléma Nového, který Palachovo sebeobětování zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni. Hlavní postavou vyprávění je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová, která jménem Palachových příbuzných podala na Viléma Nového žalobu na ochranu osobnosti. Charakterní právničku, jež přijala zastupování klientů ve zdánlivě beznadějném soudním procesu a trpělivě sháněla důkazy v jejich prospěch, ztvární Tatiana Pauhofová. JUDr. Dagmar Burešová za normalizace obhajovala pronásledované disidenty a po listopadu 1989 se stala ministryní spravedlnosti. V letech 1990 – 1992 zastávala funkci předsedkyně České národní rady.(oficiální text distributora)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Hořící keř je naprosto dokonalé dílo, za které bych v prvé řadě hrozně rád poděkoval polské režisérce paní Holland. Také bych ale hrozně rád poděkoval samotnému HBO, které se nebálo a rozhodlo se do tak důležité látky nalejt obrovské množství peněz, aby samotný projekt o Palachovi vůbec vznikl. Můj obrovský dík si zaslouží i samotní herci, kteří dokázali, že jsou skvělými herci, stejně tak i scénárista, který příběh o Palachovi takhle skvěle ucelil. Opravdu, nemám slov. Hořící keř je tak náročný a depresí skličující příběh, že po celou tu dobu, co mi běžel na obrazovce, jsem měl nepříjemný pocit, bylo mi zle a smutno, bylo mi opravdu tak, jako mi je u filmu opravdu málokdy. Nebylo to jenom tím, že tenhle příběh je o historii země, které jsem součástí, bylo to i vzhledem k tomu, že tohle je opravdu naprosto dokonalá filmařina, která nesmí být za žádných okolností přehlížena. Nejúžasnější byla ta práce s emocemi, při kterých pracovaly nejenom moje nervy, ale i nervy samotných herců, kteří byli součástí tohoto projektu. Počáteční nával snahy něco změnit zničehonic zapříčinilo obrovský útlum, strach a bezmoc. Tahle hrůzná deka padla na jednu celou generaci až do té doby, než se v 89. ozvala ta nová, dosud neovlivněná tou dobou šedesátých let, a učinila těm komunistickým sviním přítrž. Mimochodem nevykládejte mi, že komunisti současné doby jsou naprosto jiní lidé. Kdyby byli naprosto jiní lidé, tak by si na výročí Palachova úmrtí nemohli jeho jménem vytírat prdel a tvrdit, jaký Palach byl levicový a sociální dobou pozitivně naladěný člověk. Jestli by se někdo měl smažit v pekle, tak je to Grebeníček, Filip a celá jejich zasraná komunistická verbeš, která svojí levicově smýšlenou stranu stále skrývají za srpy a kladivem. Já jen doufám, že lidi nebudou tak hloupí a nenechají se vybláznit řečmi. Stačí, že se jim to povedlo při prezidentských volbách, které mi naději dosti snížili. Nicméně jak se říká, naděje umírá poslední a právě i tímto krédem se drží samotný příběh Hořícího keře, který mě nenechá spát do konce mého života. (Malarkey) 5*
Mé obrovské DĚKUJU patří paní Agnieszce Holland za tuto filmovou minisérii, kterou bych prožitkově přirovnal snad jen k majstryštyku Všichni dobří rodáci. Filmová minisérie se prioritně nezabývá postavou Jana Palacha, ale především dobou, která následovala těsně po jeho činu. Dobou a hlavně atmosférou. Neskutečně dokonale a reálně je tu vidět ten nástup strachu, způsobený psychickým vydíráním a terorem komunistických katů, příslušníků StB. Opravdu velmi deprimující pocit sledovat jak s revolučně odhodlanýho národa se během několika měsíců stává strachy se podřizující neškodný stádo. Další velké DĚKUJU patří scénaristovi Štěpánovi Hulíkovi, protože tenhle kluk předved práci snů. Všechny ty dialogy, kde ty největší hnusy a nejemotivnější kousky jsou obsaženy v jedné větě či v jednom záběru jsou prostě a jednoduše dokonalý. Pokud jde o herecký výkony, tak před každým z herců klobouk dolů, ale kdo mě svým hereckým výkonem naprosto vyrazil dech, byla Táňa Pauhofová, protože ta holka předvedla bezchybný oscarový výkon. Nepochybuju ani jednu minutu, že Hořícímu keři by slušelo velké plátno, ale bohudík za to, že HBO se rozhodlo tenhle projekt finančně podpořit, protože překonová absolutně všechno, co zde bylo po roce 1989 natočeno na téma "naše neradostná minulost". Během výročí upálení Jana Palacha jsme všichni měli možnost slyšet nástupce a pokračovatele rudých teroristů, dnešní komunistickou stranu a z názorů nečlověka Grebenička je jasný, že komunisti nikdy lidmi nebyli, nejsou a nikdy nebudou, protože jinak by nemohli dělat to co dělali a říkat to co dnes říkají. Je smutný, že do současný trapný hry na demokracii patří i právo na jejich existenci, protože sdílet jeden prostor ze zmrdama, schopnejma skákat dávno mrtvýmu mladýmu klukovi po zádech je fakt flustrující. (Enšpígl) 5*
Napovídalo se o něm mnoho, výsledek nakonec naplnil ohlasy. Zvlášť když má převýraznou tuzemskou příchuť, to potěší o to víc. Než se schoval srp a kladivo, dělo se tu hodně prasáren. Poměr sil byl předem daný. Třídílné televizní drama, které natočila polská režisérka Agnieszka Holland, je sakra ambiciózní. Dalo by se o něm rozepsat na několik stran, ale tentokrát bude lepší, když si každý přímo při projekci vytáhne to své. Ať to bude naléhavý scénář mladého autora, spolehlivá režie umně analyzující nelehkou dobu, velkolepá kamera Martina Štrby nebo přesný casting, kdy bez výjimky potěší proklepnutá jména Pauhofová, Trojan, Huba nebo Budař, stejně jako civilně úsporná Palachova matka (Jaroslava Pokorná). Naléhavé, objektivní, emotivní, tíživé, stále aktuální a hlavně nepolopatické. (castor) 4*
VELKÁ RECENZE
Televizní minisérie HBO Hořící keř o událostech následujících sebeupálení studenta historie Jana Palacha (a později Jana Zajíce), především pak soudním procesem mezi matkou zemřelého a komunistickým pohlavárem, co Jana prohlásil za blázna a oběť západního spiknutí, je projektem mnohem zásadnějším, než by se zdálo. Skoro tak zásadním, jak ho prezentují producenti, což rozhodně není samozřejmostí. Doposud nejambicióznější dílo středoevropské centrály slavné stanice by mohlo předznamenat renesanci české tvorby (nejen televizní), ačkoliv s jistotou to říct nelze – záleží na reakcích publika na toto nesnadné dílo.
Mnoho věcí mluví proti. V první řadě se Keř dostane jen k předplatitelům HBO, což už samo o sobě značí nemalé omezení. Mladí fanboyové vyhlížející nové projekty, kteří ale ani netuší, proti jakému režimu tenkrát ten týpek vlastně protestoval, budou jen těžko motivováni navštívit kvůli němu internetová úložiště, takže raději nepočítejme s nějakým fenoménem. Normalizační téma navíc, co si budeme nalhávat, není pro diváky seriálů moc lákavé, a když, tak v podobě hřejivých komedií jako Pelíšky nebo Občanský průkaz, tedy diletantsky zjednodušujícímu „kultu přes noc“ Vyprávěj.
Buďme ale rádi, že projekt vůbec vznikl a HBO se drží filosofie „because we can“. Za odvážný tah můžeme vlastně považovat už jen to, že producenti netrvali na přejmenování využívající Palachovo jméno, ale ponechali starozákonní připodobnění ke keři, v jehož podobě se Bůh zjevil Mojžíšovi, hořícím jasným plamenem, co nikdy nevyhasne. Americký snímek „Making of Psycho“ se například se začátkem produkce přejmenoval jednoduše na „Hitchcock“, aby bylo každému jasné, oč jde.
Pokud tedy už název samotný skrývá značnou hloubku a symboliku, lze to samé očekávat od série? Jistě ano. Uznávaná polská režisérka Agnieszka Holland (jejím stěžejním dílem je nejspíš snímek Evropa, Evropa, v televizní produkci účast na The Wire) si sice vydobyla pověst tak trochu žoldnéřské filmařky, co natočí v jakémkoliv jazyce cokoliv (bratrům Slovákům už oživila Jánošíka), přesto se jí nedá upřít silná preciznost a zkušenosti oborové i historické. V době pražského jara ostatně studovala na tuzemské FAMU a srpnová okupace se jí velmi týkala. Pojímá tedy téma velmi osobně, jako by vyprávěla vlastní příběh.
A je to tak v pořádku. Příběh konce šedesátých let totiž zůstává příběhem každého z nás. Já ani snad žádný z čtenářů Serialzone jsme sice ještě nebyli naživu, to tenkrát se ale dotvářela naše „národní povaha“, na základě které se dodnes považujeme za nejutlačovanější zemi Evropy, zatímco ona nás nadále považuje za tlupu zbabělců, co se za sebe nikdy nedokázala postavit a své velké chyby vždy svalovala na jiné.
Češi coby národ kolaborantů a prospěchářů, vyžívající se v nekonečném pocitu dějinné ukřivděnosti za Bílou horu, Mnichov a Srpen, naštěstí nejsou zobrazeni takto černobíle. Sama Hollandová tvrdí, že toto škatulkování národů se jí protiví a nemá zapotřebí ho podporovat. Vzhledem k tomu, že mluví z pozice Polky – příslušnice národa hrdinů –, to snad můžeme považovat za upřímnou snahu vyhnout se klišé.
Přesto se však čtyř a půl hodinová série nebojí patosu. Nejenže to je patrné, ale žádný z tvůrců roli jisté přetaženosti nemá potřebu popírat. Nejde však o patos využívající načančanosti a přeslazenosti na úkor obsahu a výpovědní hodnoty jako v případě nedávných nezdařených Lidic, ale o patos založený na povaze díla coby připomínky zásadní chvíle národních dějin, z níž můžeme odvozovat pozitivní (i negativní) důsledky naší historie. Která navíc není opakována, ale pro mnohé (většinu) spíš v celé své šíři představována.
Hlavním motivem se stává ryze nečesky znějící otázka, jestli by „udělat to, co považuji za správné, je jediným východiskem bez ohledu na následky“ mělo být krédem každého člověka. Ani ne tak zrcadlená v konání radikálního Palacha, ale spíš mnoha postaviček, jež uvede pohnutý čin k nutnému přehodnocení či utvrzení dosavadních postojů. Není to teze nenapadnutelná ani samospásná, což rovněž není zatajováno. Naopak. Tvůrci se nebojí ptát na zásadní otázky ohledně oprávněnosti všeho dění, čímž opět narušují naše zvyky. Tuzemské filmy a seriály mají jedno pravidlo: „Na nic se nikoho neptat, zvlášť ne nepříjemného.“
Vůbec ona cesta „vyváženého patosu“, kterou Hollandová na tiskové konferenci těsně po projekci proklamovala, je na naše poměry nezvyklá – my se buď patosu (neúspěšně) vyhýbáme, nebo ho naopak (ještě neúspěšněji) cpeme do díla víc, než se vejde. Na jeho základě se výlučně dojímáme, což tentokrát neplatí tak bezvýhradně. Možná by bylo zajímavé sledovat rozbor činu Jana Palacha čistě dokumentárně, jak však poznamenala dcera předobrazu hlavní hrdinky, právničky rozhodnuté obhájit pravdu za každou cenu, sám Palach musel být člověk chápající smysl patosu, jinak by ve svém činu nemohl nalézat smysl.
Tvůrci možná pracují s charaktery označitelnými za typické Čecháčky, formát ale rozbíjejí právě tím, že tyto z počátku částečné karikatury jsou donuceny nějak se zachovat vzhledem k naprosto nestandardnímu Palachovu činu. A jako prázdné figurky hrající roli se buď potvrdit, nebo se proti tomu naopak postavit. Právě to tvoří jádro příběhu, což považuji za maximálně zajímavé, protože stejně jako filmové postavy, i my navzdory přesvědčení o vnitřní komplikovanosti hrajeme ve společnosti role v podstatě jednoduché. I my se tedy můžeme ptát sami sebe, jak bychom se zachovali, kdyby situace nadále jednoduchost neumožňovala, nebo ji umožňovala jen se ztrátou veškerých hodnot.
Na základě toho všeho docházím k závěru, že Hořící keř je prvním důstojným, i když jistě ne dokonalým „velkým národním kýčem“, co pro nás může znamenat totéž, co pro Poláky jejich v tomto kontextu tak často zmiňovaná Katyň. Nejde naštěstí jen o to „co na nás bylo sesláno“, jak Srpen a následnou normalizaci často vnímáme, ale spíš „jak jsme se jako společnost jedinců dokázali zachovat“.
Máme to velké štěstí, že můžeme své moderní dějiny stavět na silných činech jedinců (krom Palacha a jeho následovníků tak lze vnímat osobu Masaryka i atentát na Heydricha), ne velkých bitvách. Tuto výhodu ale neumíme využít a nechápeme. Pokud však z Hořícího keře vyplývá, že jako společnost se Češi mohou zdát slabí, v jejich středu se však vždy najdou silní jedinci ochotní národ strhnout, jde o ve skutečnosti velmi optimistický závěr.
Kvalitnímu výsledku napomáhá, že Hollandová není Češka. Jsem přesvědčen, že nepatříme mezi národy schopné sebereflexe. Při případné revizi je vhodné svěřit se do rukou někoho zasvěceného, ale nestranného – nikoho lepšího než ji bychom si nyní nemohli přát. Samozřejmě se sluší podotknout, že Hořící keř je zároveň především prací začínajícího českého scenáristy Štěpána Huláka, jenž spolu se svým týmem projekt relativně rychle a bez vnějších zásahů uvedl k životu. Jen těžko si ale představuji, jak by seriál vypadal, kdyby se ho chopila třeba Česká televize a štáb tedy nebyl hezky multikulturní.
Obloukem se vracím k faktu, že takový projekt by se měl ze své podstaty pokoušet dostat do širokého povědomí nejen coby luxusní komodita elitní televizní stanice, ale s tím se samozřejmě nedá nic dělat. Rozhodně by ale měla HBO uspořádat několik projekcí na klasickém plátně, protože Keř technicky převyšuje většinu našich filmů a mohu potvrdit, že kino mu i přes enormní délku velmi sluší. Nemělo by zůstat jen výsadou několika zvaných.
Dalo by se vytknout někdy až přílišné zabřednutí do filmové lyriky, symboliky, přehršle okatých metafor a až příliš velké zasněnosti. Jenže si myslím, že na tyto věci si můžeme stěžovat teprve tehdy, když jimi budeme přesyceni. Což u nás rozhodně nemůžeme tvrdit.
Může se zdát, že dva stominutové díly oproti třem osmdesátiminutovým by jedině prospěly. To ale pouze „na jednu stranu“. Tu, ve které se režie Hollandové svým důrazem na „velká gesta“, která natahuje na místy neúnosnou délku, ztrácí v pocitu vlastní okázalosti. Kdy už dětský pláč v podkresu každé druhé stěžejnější scény, připomínka budoucí generace držené systémem jako rukojmí, naznačuje zbytečnou manýru. Na stranu druhou ale právě tato nekompromisní preciznost a uchopení materiálu coby velkého národního patosu a dotažení ho až na hranu snesitelnosti (přičemž tento patos je přímou součástí díla, tematizuje ho například postava Vojtěcha Kotka) dodává dílu tu naléhavost a přesvědčivost „nadprojektu“.
Už jen kvůli skvěle gradované a neutuchající atmosféře potemnělé normalizace se Keři vyplatí věnovat pozornost. Snad jen hrozí, že po prvním dílu bude divákům připadat moc měkký – k stupňování moci režimu dochází až s nástupem pokračování, jež rozdupává veškeré náznaky možného legálního boje proti okupantské armádě.
Není nic škodlivějšího než rozněžněné nostalgické vzpomínání na dobu mládí dnešní produktivní generace. Komunistický režim bývá stále víc podceňován a idealizován. Je ale logické, že strašení „z principu“ nemohlo trvat věčně, proto byla chyba, že na něj porevoluční politici spoléhali a komunismus neošetřili podobně jako nacismus. Lidé totiž zapomínají, a když se pak rozpomínají, rozpomínají se většinou špatně.
Než abych ale zabředl k nějakému politickému pamfletu, zakončím recenzi zopakováním toho, že Hořící keř je dílo, jaké jsme potřebovali už dlouho. Možná i proto, abychom ho mohli začít překonávat, ale rozhodně se bez něj neobejdeme.
Někteří budou sérii vytýkat zjednodušování. Krom Palacha a Zajíce další dvě desítky pokusů (většinou neúspěšných) o sebeupálení nikdo ani slovem nezmíní, několik motivů vyplyne kamsi do ztracena a Kotkův rebel složený z hned několika předobrazů už je moc drzý na to, abychom uvěřili, že by mu takové excesy mohly procházet. Že neprobíhal jen soud ze strany Palachové, ale ještě pěti „celebrit“ (Kohouta, Zátopka), se také nedozvíme. Podle mě to nepřesahuje rozumné hranice umělecké licence. Na druhou stranu jakékoliv zjednodušování tak nejednoduché doby se samozřejmě může obrátit proti autorům.
Už samotný název Hořící keř svým způsobem pulzuje patosem, stejně jako, míněno zcela bez urážky, Palachův čin. Ten mnoho lidí považovalo a dodnes považuje za zbytečný, přímý dopad na politiku vlastně vůbec neměl. Měli bychom se tedy sérii smát? Přiznejme si, že jistý odpor vůči hodnotám a ideálům prosazovaným proti vlastnímu prospěchu i čistému zisku v nás Češích skutečně vězí, a je to mimochodem jeden z následků normalizace. Hollandová s Hulákem však připomínají, a nebojí se zcela podtrhnout patos takového tvrzení, že některý plamen nevyhoří, a ten pak má smysl zažehnout. Nejde ani tak o Palachův zoufalý čin, ale každodenní boj za pravdu, jak připomíná hrdinka.
To se může zdát laciné, ale uvědomme si, že tuzemská tvorba toto nikdy nesděluje. Odpudivé Vejdělkovy komedie typu Muži v naději naopak tvrdí, že člověk by se měl chovat tak, aby mu to přineslo co největší zisk a aby se měl co nejlépe. Bez ohledu na to, jakými prostředky toho dosáhne a koho tím zradí. Já volím raději hollandovský patos než český morálně prohnilý mainstream.
PODROBNÝ POPIS FILMU
21. srpna 1968 zahájila vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem okupaci Československa. Přijela rozdrtit demokratizační proces, který se v zemi rozběhl na jaře téhož roku. Praha, 16. ledna 1969, pět měsíců od začátku okupace. Na Václavském náměstí se pod rampou Národního muzea polije benzinem student FF UK Jan Palach a zapálí se. Když mladíka odveze sanitka, jeho věci zajistí major VB Jireš. V aktovce najde dopis podepsaný označením Pochodeň č. 1. Kriminalista se obává, že dobrovolníků, odhodlaných upálit se ve snaze vyburcovat veřejnost z letargie, může být víc. Studentský svaz vedený Ondřejem Trávníčkem organizuje časově neomezenou stávku. Ošetřující lékařka Ziková odmítne pustit Jireše za pacientem. Kontaktuje Janova bratra Jiřího. Palachova matka Libuše se o synově činu dozví až ráno z novin, když za Janem jede vlakem ze Všetat. Major od Palachových spolubydlících zjistí, že se mladík stýkal s Hanou Čížkovou z DAMU. Jirešův snaživý kolega, poručík Boček, v nemocnici naléhá na Palachovy příbuzné, aby zjistili jména dalších „živých pochodní“. Matka se při pohledu na znetvořeného syna zhroutí. Advokátka Dagmar Burešová vidí na ulici vyhrocený konflikt se sovětskými vojáky. Šéf její advokátní kanceláře Vladimír Charouz má strach o dceru, studentskou aktivistku Vlaďku. Jireš donutí Čížkovou, aby Jana navštívila a zeptala se na jména členů skupiny. Šokovaná dívka, již nedávno chytili na hranicích při pašování gramofonových desek, však kamarádovým slovům nerozumí. Boček navrhne, aby studentku donutili přečíst v televizi smyšlený Palachův vzkaz, který by následovníky odradil. Hana to pod nátlakem udělá. V důsledku prohlášení začnou podniky odvolávat účast ve stávce. Jan Palach 19. ledna zemře. Sochař Olbram Zoubek v noci na pitevně potají sejme posmrtnou masku. Estébáky monitorovaný Palachův pohřeb se promění v mohutnou tichou manifestaci odporu. 21. únor 1969, čtyři týdny od smrti Jana Palacha. Poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový na stranickém mítinku v České Lípě prohlásí, že se Palach chtěl polít zvláštní kapalinou, vyvolávající tzv. studený oheň, ale kdosi z „extrémistických pravicových sil“ mu podstrčil benzin. Trávníček, jehož Nový nařkl ze spolupráce s protisocialistickými kruhy, přivede paní Palachovou a Jiřího za Burešovou. Pozůstalí chtějí Nového žalovat za urážku na cti. I advokátka je lží pobouřena, avšak žádost o zastupování s omluvou odmítne. Jireš podá stížnost na poslance, odvolávajícího se na údajné výsledky vyšetřování. 25. února 1969, pět týdnů od smrti Jana Palacha. V průjezdu domu na Václavském náměstí se upálí student Jan Zajíc. Doktorka Burešová se rozhodne Palachovu rodinu zastupovat. Pohádá se kvůli tomu s manželem, pediatrem Radimem Burešem, který má strach o ni a o jejich dvě dcerky. Advokátka s koncipientem Pavlem Jandou odjedou do České Lípy pátrat po účastnících mítinku. Burešovou vyhledá Jireš. Předá jí kopie Zajícova dopisu občanům republiky, jež v otcově kanceláři rozmnožila Vlaďka Charouzová. Major tím znemožní další vyšetřování. Případ Nového dostane mladá soudkyně Pavlína Řezníčková. Burešová přemluví novináře Pavlovského, který o Nového vystoupení napsal článek do Mladé fronty, aby svědčil. Od kolegy Sládečka tajně dostane vazební spis Viléma Nového; poslanec byl za války v britském exilu a v roce 1949 byl v rámci stranických čistek uvězněn. Provaz nedostal jen proto, že podepsal spolupráci s KGB. Burešová vyčte Řezníčkové, že nedokáže Novému doručit soudní obsílku. Soudkyně jí potají dá jeho předvolání a Burešová mu ho předá u vily, kde Nový právě hostí sovětské důstojníky. Estébáci stupňují psychický nátlak na paní Palachovou. 21. srpna 1969, 1. výročí okupace Československa, sedm měsíců od smrti Jana Palacha. Burešová je poraněna během demonstrace, brutálně rozehnané českými pořádkovými jednotkami. Nemocnice jsou plné zmlácených lidí. Studentský svaz je zakázán a stovky osob včetně Vlaďky jsou zadrženy. Major StB Dočekal donutí Charouze pod hrozbou právě přijatého „pendrekového zákona“ ke spolupráci. Advokát pak dceru proti její vůli odvede z policejní stanice. Znechucený Jireš s rodinou odjede do Rakouska, odkud se nehodlá vrátit. Konec léta 1969, osm měsíců od smrti Jana Palacha. Soudkyně Řezníčková dostane příkaz, že případ Nového nesmí projednávat veřejně. Libuše Palachová skončí na psychiatrii. Doktor Bureš je falešně obviněn manželkou kolaborantského aparátčíka, že ji při vyšetření jejího syna slovně napadal. Lež potvrdí zdravotní sestra Lukešová, „zpracovaná“ Dočekalem. Charouz sebere z kanceláře Burešové vazební spis. Přiopilý dr. Bureš provokuje fízly, hlídkující u jejich vilky. K Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dorazí Jiří Palach, Trávníček a několik novinářů. Líčení je z „technických důvodů“ přesunuto do malé jednací síně, do níž novináři nesmějí. Podle arogantního obhájce Sýkory je žaloba založena na štvavé kampani médií. Burešová zpochybní existenci dokumentů, na něž se Nový při mítinku odvolával. Dokazuje také nesmyslnost teorie o studeném ohni. Během líčení vystupují proti obžalobě zmanipulovaní svědci. Pavlovský se k soudu nedostaví a odmítne s Burešovou mluvit. Kárná komise udělí dr. Burešovi primářskou důtku. Pediatr se proti tomu odvolá. Advokátka chce usvědčit Nového ze spolupráce s KGB, ale zjistí, že vazební spis zmizel. Charouz jej předá Dočekalovi. K dalšímu líčení přijde i Libuše Palachová. Jeden ze svědků obhajoby, holič Janíček, vypoví, že Nového v České Lípě provokovali vlasáči v texaskách. Později tajně sdělí Burešové a Jandovi, že mítink nahrávali redaktoři z rozhlasu. Bureš dostane výpověď z práce. Stane se obvoďákem v Berouně. Janda v České Lípě zjistí, že zvukový záznam pořídil člen zemědělské redakce. Burešová nahrávku získá od rozhlasáka Hány. Referent olšanské hřbitovní správy opakovaně přesvědčuje Jiřího Palacha, aby bratrovy ostatky rodina převezla do Všetat, neboť u hrobu dochází k „protistátním provokacím“. Nakonec pohrozí, že hrob může být odstraněn i bez souhlasu rodiny. Burešová nechá u soudu přehrát zvukový záznam. Nový v nestoudném projevu hovoří o údajné Palachově duševní poruše, o studeném ohni a o skupině vysokoškoláků zvané Pětice smrti. Navzdory důkazům soudkyně vynese osvobozující rozsudek nadiktovaný estébáky. Žalobu zamítne s tím, že Nový vyslovil své názory jako imunitou chráněný poslanec. Jedné noci je pod dohledem StB vykopána Janova rakev a zpopelněna v krematoriu. Paní Palachová až při návštěvě hřbitova zjistí, že synův hrob už neexistuje. Leden 1989, dvacet let od smrti Jana Palacha. Mladí lidé vylepují letáky vyzývající občany, aby přišli na Václavské náměstí uctít památku Jana Palacha. Vzpomínkové akce k dvacátému výročí činu Jana Palacha v průběhu roku 1989 přerostly v největší demonstrace proti režimu od konce šedesátých let. O deset měsíců později se totalitní systém v Československu zhroutil. V prosinci 1989 byla JUDr. Dagmar Burešová jmenována ministryní spravedlnosti. Janu Palachovi byl roku 1991 in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigue Masaryka.
Ocenění:
Český lev
2013 - Antony Root, Pavla Janoušková Kubečková, Tereza Polachová, Tomáš Hrubý (Nejlepší film)
2013 - Agnieszka Holland (Nejlepší režie)
2013 - Jaroslava Pokorná (Nejlepší vedlejší herečka)
2013 - Štěpán Hulík (Nejlepší scénář)
2013 - Martin Štrba (Nejlepší kamera)
2013 - Pavel Hrdlička ml. (Nejlepší střih)
2013 - Marek Hart, Petr Čechák (Nejlepší zvuk)
2013 - Antoni Komasa-Łazarkiewicz (Nejlepší hudba)
2013 - Milan Býček (Nejlepší výprava)
2013 - Katarína Hollá (Nejlepší kostýmy)
2013 - Zdeněk Klika (Nejlepší masky)
2013 - Agnieszka Holland (Cena filmových fanoušků)
2013 - Petr Stach (Nejlepší herec) (nominace)
2013 - Táňa Pauhofová (Nejlepší herečka) (nominace)
2013 - Ivan Trojan (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
2013 - Nejlepší filmový plakát (nominace)
Ceny české filmové kritiky
2013 - Nejlepší film
2013 - Agnieszka Holland (Nejlepší režie)
2013 - Štěpán Hulík (Nejlepší scénář)
2013 - Jaroslava Pokorná (Nejlepší vedlejší herečka)
2013 - Martin Štrba (Nejlepší kamera)
2013 - Antoni Komasa-Łazarkiewicz (Nejlepší hudba)
2013 - Štěpán Hulík (Cena RWE pro objev roku)
2013 - Petr Stach (Nejlepší hlavní herec) (nominace)
2013 - Táňa Pauhofová (Nejlepší hlavní herečka) (nominace)
2013 - Ivan Trojan (Nejlepší vedlejší herec) (nominace)
Hong Kong International Film Festival (HKIFF)
2014 - Agnieszka Holland (Cena SIGNIS)
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 12.9.2013 Falcon
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 4.12.2013 Magic Box
Poprvé na Blu-ray: 4.12.2013 Magic Box
Tržby v ČR - Kč 1 270 147
Návštěvnost v ČR 18 218
BONUS Blu-ray
• Film o filmu
ROZLIŠENÍ Blu-ray
16:9 / 1080p (FULL HD) / 1.78:1
český DTS-HD Master Audio 5.1, maďarský DTS-HD Master Audio 5.1, polský DTS 5.1
české, anglické, bulharské, holandské, chorvatské, maďarské, makedonské, polské, rumunské, slovenské, srbské
Tvůrci a herci
Agnieszka Holland (Režie), Tereza Polachová (Produkce), Antony Root (Produkce), Pavla Janoušková Kubečková (Produkce), Tomáš Hrubý (Produkce), Antoni Komasa-Łazarkiewicz (Hudba), Karel Mařík (Hudba), Martin Štrba (Kamera), Rafal Paradowski (Kamera), Pavel Hrdlička ml. (Střih), Milan Býček (Scénografie), Katarína Hollá (kostýmy), Ivana Řezáčová (Kostýmy), Helena Rovná (Kostýmy), Marek Hart (Zvuk), Petr Čechák (Zvuk), Zdeněk Klika (Masky), Štěpán Hulík (Scénář), Táňa Pauhofová (Herec), Jaroslava Pokorná (Herec), Petr Stach (Herec), Igor Bareš (Herec), Vojtěch Kotek (Herec), Adrian Jastraban (Herec), Patrik Děrgel (Herec), Ivan Trojan (Herec), Jenovéfa Boková (Herec), Denny Ratajský (Herec), Ivana Uhlířová (Herec), Jan Budař (Herec), Stanislav Zindulka (Herec), Ondřej Malý (Herec), Martin Huba (Herec), David Novotný (Herec), Alois Švehlík (Herec), Jiří Bábek (Herec), Miroslav Krobot (Herec), Emma Smetana (Herec), Taťjana Medvecká (Herec), Lukáš Weber (Herec), Petra Ben Messaoud (Herec), Jakub Zindulka (Herec), Bohdan Tůma (Herec), Marian Roden (Herec), Lukáš Příkazký (Herec), Hana Marie Maroušková (Herec), Zuzana Truplová (Herec), Jana Pidrmanová (Herec), Filip Čapka (Herec), Martin Sitta (Herec), Ivan G'Vera (Herec), Ivo Kubečka (Herec), Hynek Chmelař (Herec), Josef Hervert (Herec), Karel Gult (Herec), Miroslav Sabadin (Herec), Luděk Nešleha (Herec), Milan Enčev (Herec), Vladimír Kulhavý (Herec), Jiří Vobecký (Herec), Ivan Řezáč (Herec), Bořík Procházka (Herec), Claudia Vašeková (Herec), Alena Dlouhá (Herec), Jiří Kohout (Herec), Luboš Veselý (Herec), Roman Slovák (Herec), Ctirad Götz (Herec), Marta Vítů (Herec), Petr Franěk (Herec), Karel Wiencek (Herec), Milena Šajdková (Herec), Veronika Janků (Herec), Petr Vančura (Herec), Jan Battěk (Herec), Jan Ekl (Herec), Matěj Šámal (Herec), Jaroslav A. Haidler (Herec), Petr Bucháček (Herec), Diana Šoltýsová (Herec), Jiří Tichý (Herec), Petr Sedláček (Herec), Samuel Spišák (Herec), Libor Kovář (Herec), Marie Nevrlá (Herec), Josef Platz (Herec), Rostislav Novák ml. (Herec), Slávek Bílský (Herec), Michaela Procházková (Herec), Sebastian Jacques (Herec), Tomáš Dianiška (Herec), Pavlína Skružná (Herec), Martha Olšrová (Herec), Lukáš Černoch (Herec), Zdeněk Klika (Herec)
2013/206/Česko/Drama, Životopisný
Zajímavost k filmu
- Ve filmu není zaznamenán nahrávaný rozhovor psychiatričky MUDr. Zdenky Kmuníčkové s Janem Palachem uskutečněný dne 17. ledna 1969 na Klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech, jejíž součástí bylo i oddělení pro léčbu popálenin.Poslední větou nahrávaného rozhovoru bylo: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí.“
- V prvom diele v scéne v televíznom štúdiu sa používa autentická televízna kamera Tesla TKO-402 z roku 1965, ktorú na jeden natáčací deň zapožičal zberateľ televíznej techniky Zdeněk Houska. Bola zapnutá celý deň bez jedinej poruchy.
- V černobílém záběru po scéně první návštěvy matky Palacha (Petr Strach) v nemocnici je možné vidět Josefa Sudka, jednoho z nejvýznamnějších československých fotografů minulého století, nesoucího stativ a svůj fotoaparát.
- V prvních měsících roku 1969 došlo k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří Jana Palacha následovali. Po Palachovi se do konce dubna 1969 pokusilo v ČSSR o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo. Nejznámější z nich je Jan Zajíc, který se sám podepsal jako pochodeň č. 2 a který se upálil 25. února v průchodu domu na Václavském náměstí. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se ale s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. Jména dalších jsou Josef Hlavatý, který zemřel 20. ledna na pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v Plzni, Evžen Plocek, jenž zemřel 4. dubna 1969 v Jihlavě, či Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslové školy. Zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který čin zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích přežil.
- Před Janem Palachem už v září 1968 provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec za přítomnosti sta tisíc lidí včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý. Na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě na protest proti komunistickému totalitnímu systému, koloniálnímu stavu Ukrajiny, politice rusifikace a agresi SSSR v Československu. 5. listopadu 1968 se upálil jednačtyřicetiletý disident Vasyľ Makuch, který zemřel příští den. Jeho čin byl také dlouho zamlčován.
- Podle sdělení historika Petra Blažka z 19. ledna 2012 v pořadu ČT Jan Palach ošetřující sestře po transportu do Legerovy ulice na nosítkách řekl: „Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové.” V záznamu však mluví o pasivitě lidí, proti rozšiřování Zpráv (deník vydávaný sovětskými okupanty) a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti.
- Ve filmu se mnohokrát použije slovo "mítink", což může mást některé anglisty a zároveň i ty, kteří nejsou srozuměni s používáním tohoto slova v době totality. Slovo "mítink" nejenže pochází z angličtiny, ale také z ruštiny - ??´????, přičemž v obou jazycích znamená "schůzku". Za totality se tedy jedná o výraz pocházející z ruštiny, který nyní chápeme nelichotivě, neboť se jednalo o komunistická/prorežimní setkání.
- Po premiéře na HBO se film v upravené a zkrácené verzi dostal i do kin, a to převážně z důvodu pokusu o získání prestižních ocenění včetně Oscara. Kinopremiéra byla uvedena jen ve vybraných kinech.
- Obdobné pochyby před Oscary museli vyvracet také Markéta Irglová a Glen Hansard, když vyhráli Oscara za
nejlepší píseň, která vznikla již před filmem Once.
- Česká akademie zařadila filmovou verzi Hořícího keře do hlasování o nominaci na Oscara teprve po vyjádření právníků, že jde o nové dílo. Podle oscarových pravidel totiž nesmí být navržený film před uvedením do kin šířen televizí či internetem. Hořící keř vznikl původně jako třídílná televizní série, již v lednu 2013 uvedla HBO, teprve v nově střižené verzi se od 12. září promítal na velkém plátně. Nakonec však byli do boje o zlatou sošku za ČR vysláni Donšajni.
- Paní Palachová (Jaroslava Pokorná) se se synem dívá v televizi na seriál Sňatky z rozumu (od r. 1968).
- Vilém Nový (Martin Huba) bylo skutečné jméno komunisty a otce bývalé televizní hlasatelky Kamily Moučkové, která se za jeho stranickou činnost styděla a 20 let s ním až do jeho smrti v roce 1987 nepromluvila.
- Jan Palach byl po svém činu odvezen na oddělení popálenin v Legerově ulici. Ve snímku je scéna převozu situována do Studničkovy ulice na pražském Albertově. V areálu, do kterého sanitka zajíždí, se dnes nachází Oddělení tropické medicíny při 1. LF UK.
- Sama režisérka Agnieszka Holland má na dobu upálení Jana Palacha mnoho zpomínek, jelikož v té době studovala v Praze na FAMU a angažovala se ve studentském hnutí.
- Scenárista Štěpán Hulík šel se scénařem nejprve do České televize, odezvy se mu však z ČT nikdy nedostalo.
- Světovou premiéru měl Hořící keř v Rotterdamu. Premiery se zúčastnila i dcera bratra Jana Palacha, která žila v Nizozemsku.
- Celá minisérie se natáčela 55 dní.
- Třídílná série stanice HBO měla mezinárodní premiéru v Rotterdamu. Samotná režisérka však na premiéře chyběla s tím, že svou účast přislíbila až na slavnostní premiérový galavečer v rodném Polsku.
- Mezi černobílými scénami je možné vidět i skutečné nahrávky z roku 1969.
- Scénář byl v HBO přečten a schválen za 1 měsíc.
- V prvom diele v scéne v televíznom štúdiu sa používa autentická televízna kamera Tesla TKO-402 z roku 1965, ktorú na jeden natáčací deň zapožičal zberateľ televíznej techniky Zdeněk Houska. Bola zapnutá celý deň bez jedinej poruchy.
- V černobílém záběru po scéně první návštěvy matky Palacha (Petr Strach) v nemocnici je možné vidět Josefa Sudka, jednoho z nejvýznamnějších československých fotografů minulého století, nesoucího stativ a svůj fotoaparát.
- V prvních měsících roku 1969 došlo k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří Jana Palacha následovali. Po Palachovi se do konce dubna 1969 pokusilo v ČSSR o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo. Nejznámější z nich je Jan Zajíc, který se sám podepsal jako pochodeň č. 2 a který se upálil 25. února v průchodu domu na Václavském náměstí. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se ale s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. Jména dalších jsou Josef Hlavatý, který zemřel 20. ledna na pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v Plzni, Evžen Plocek, jenž zemřel 4. dubna 1969 v Jihlavě, či Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslové školy. Zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který čin zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích přežil.
- Před Janem Palachem už v září 1968 provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec za přítomnosti sta tisíc lidí včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý. Na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě na protest proti komunistickému totalitnímu systému, koloniálnímu stavu Ukrajiny, politice rusifikace a agresi SSSR v Československu. 5. listopadu 1968 se upálil jednačtyřicetiletý disident Vasyľ Makuch, který zemřel příští den. Jeho čin byl také dlouho zamlčován.
- Podle sdělení historika Petra Blažka z 19. ledna 2012 v pořadu ČT Jan Palach ošetřující sestře po transportu do Legerovy ulice na nosítkách řekl: „Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové.” V záznamu však mluví o pasivitě lidí, proti rozšiřování Zpráv (deník vydávaný sovětskými okupanty) a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti.
- Ve filmu se mnohokrát použije slovo "mítink", což může mást některé anglisty a zároveň i ty, kteří nejsou srozuměni s používáním tohoto slova v době totality. Slovo "mítink" nejenže pochází z angličtiny, ale také z ruštiny - ??´????, přičemž v obou jazycích znamená "schůzku". Za totality se tedy jedná o výraz pocházející z ruštiny, který nyní chápeme nelichotivě, neboť se jednalo o komunistická/prorežimní setkání.
- Po premiéře na HBO se film v upravené a zkrácené verzi dostal i do kin, a to převážně z důvodu pokusu o získání prestižních ocenění včetně Oscara. Kinopremiéra byla uvedena jen ve vybraných kinech.
- Obdobné pochyby před Oscary museli vyvracet také Markéta Irglová a Glen Hansard, když vyhráli Oscara za
nejlepší píseň, která vznikla již před filmem Once.
- Česká akademie zařadila filmovou verzi Hořícího keře do hlasování o nominaci na Oscara teprve po vyjádření právníků, že jde o nové dílo. Podle oscarových pravidel totiž nesmí být navržený film před uvedením do kin šířen televizí či internetem. Hořící keř vznikl původně jako třídílná televizní série, již v lednu 2013 uvedla HBO, teprve v nově střižené verzi se od 12. září promítal na velkém plátně. Nakonec však byli do boje o zlatou sošku za ČR vysláni Donšajni.
- Paní Palachová (Jaroslava Pokorná) se se synem dívá v televizi na seriál Sňatky z rozumu (od r. 1968).
- Vilém Nový (Martin Huba) bylo skutečné jméno komunisty a otce bývalé televizní hlasatelky Kamily Moučkové, která se za jeho stranickou činnost styděla a 20 let s ním až do jeho smrti v roce 1987 nepromluvila.
- Jan Palach byl po svém činu odvezen na oddělení popálenin v Legerově ulici. Ve snímku je scéna převozu situována do Studničkovy ulice na pražském Albertově. V areálu, do kterého sanitka zajíždí, se dnes nachází Oddělení tropické medicíny při 1. LF UK.
- Sama režisérka Agnieszka Holland má na dobu upálení Jana Palacha mnoho zpomínek, jelikož v té době studovala v Praze na FAMU a angažovala se ve studentském hnutí.
- Scenárista Štěpán Hulík šel se scénařem nejprve do České televize, odezvy se mu však z ČT nikdy nedostalo.
- Světovou premiéru měl Hořící keř v Rotterdamu. Premiery se zúčastnila i dcera bratra Jana Palacha, která žila v Nizozemsku.
- Celá minisérie se natáčela 55 dní.
- Třídílná série stanice HBO měla mezinárodní premiéru v Rotterdamu. Samotná režisérka však na premiéře chyběla s tím, že svou účast přislíbila až na slavnostní premiérový galavečer v rodném Polsku.
- Mezi černobílými scénami je možné vidět i skutečné nahrávky z roku 1969.
- Scénář byl v HBO přečten a schválen za 1 měsíc.
Odkazy
Hrají:
Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan, Jenovéfa Boková, Denny Ratajský, Ivana Uhlířová, Jan Budař, Stanislav Zindulka, Ondřej Malý, Martin Huba, David Novotný, Alois Švehlík, Jiří Bábek, Miroslav Krobot, Emma Smetana, Taťjana Medvecká, Lukáš Weber, Petra Ben Messaoud, Jakub Zindulka, Bohdan Tůma, Marian Roden, Lukáš Příkazký, Hana Marie Maroušková, Zuzana Truplová, Jana Pidrmanová, Filip Čapka, Martin Sitta, Ivan G'Vera, Ivo Kubečka, Hynek Chmelař, Josef Hervert, Karel Gult, Miroslav Sabadin, Luděk Nešleha, Milan Enčev, Vladimír Kulhavý, Jiří Vobecký, Bořík Procházka, Ivan Řezáč, Claudia Vašeková, Alena Dlouhá, Jiří Kohout, Luboš Veselý, Roman Slovák, Ctirad Götz, Marta Vítů, Petr Franěk, Karel Wiencek, Milena Šajdková, Veronika Janků, Petr Vančura, Jan Battěk, Jan Ekl, Matěj Šámal, Jaroslav Achab Haidler, Petr Bucháček, Diana Šoltýsová, Jiří Tichý, Petr Sedláček, Samuel Spišák, Libor Kovář, Marie Nevrlá, Josef Platz, Rostislav Novák ml., Slávek Bílský, Michaela Procházková, Sebastian Jacques, Tomáš Dianiška, Pavlína Balner, Martha Olšrová, Lukáš Černoch, Zdeněk Klika, Pavla Gajdošíková, Václav Marhold, Hana Strnadová, Lukáš Křišťan, Lukáš Kunz, Jan Plouhar, Jiří George Konečný, Jaroslava Kopecká, Naděžda Husáková