Blondýnka/ Blonde (2022/167/USA/Komedie, Romantický) 63%

JEDNOU VĚTOU
„Osobní příběh jedné z nejslavnějších sex symbolů, Marilyn Monroe."

OBSAH
Norma Jeane Mortenson (Ana de Armas) patřila v šedesátých letech mezi nejkrásnější modelky a herečky amerického stříbrného plátna. Muži po ní doslova šíleli. Ačkoliv si žila pohádkovým životem, veřejnost nic nevěděla o jejích těžkých traumatech z dětství, která si stále nosila sebou a nevěděla nic ani o drsném filmovém světě, kde se nejen za role platilo sexem. Tento snímek nastavuje skrze životopisné drama Marilyn Monroe nekompromisní zrcadlo poválečnému americkému filmovému průmyslu. Průmyslu, který nejednu ze svých hvězd nakonec úplně zničil. (Big Bear)

FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Blondýnka je dílo výjimečné ze stejných důvodů, proč ji mnozí nenávidí: fragmentárnost, přemrštěná délka mnohých scén, zaměření na povrch, nestálá vizuální identita, stupňování tlaku bez katarze, ne empatický biopic, ale pesimistický body horor s disociovanou hrdinkou, která bloudí vlastním podvědomím - na celý film se dá dívat jako na její noční můru (nejen tím, ale taky badalamentiovským soundtrackem Nicka Cavea a Warrena Ellise to připomíná Lynche, který v 80. letech ostatně taky připravoval a nakonec nerealizoval film o MM). Rozklad a dekontextualizace mýtu a ikonografie Marilyn Monroe funguje v obrazech líp než v grafomanské předloze Joyce Carol Oates (film sice poměrně důsledně přejímá její fabuli i syžet, ale svým nihilismem má blíž k Ballardovi nebo Palahniukovi). Chápu, že na někoho může být sexuálního násilí, nervových kolapsů a nápadů nacházejících se mimo hranice vkusu (plod mluvící ke své matce) příliš. Chápu, že ne každý přijme koncept filmu, v němž je krása skoro vždycky spojena s bolestí a sex s ponížením, filmu, který diváka situuje do krajně nepohodlné pozice voyeurského spoluviníka. Minimálně od kritiků bych ale čekal schopnost odlišit reálnou historickou figuru od textového konstruktu, který plní určitou narativní nebo symbolickou funkci, potažmo misogynní film od filmu o misogynii (a krutosti pohledů, které člověka zbavují identity a mění v projekční plátno pro cizí fantazie). 90% (Matty) 5*

Na potlesk vestoje to za mě určitě není, nicméně stále zajímavější Ana de Armas a krutý pohled na jednu z největších ikon 20. století stojí za podívání. Celé je to zneklidňující, mrazivé, velmi dlouhé. Tvůrce netradičního westernu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem a netradiční gangsterky pro hodně trpělivého diváka Zabít tiše natočil (do třetice) netradiční pohled na ztrápenou oběť hollywoodského systému. Je to taková nekončící noční můra, kdy se vyrovnává s psychicky labilní matkou, hledá nepřítomnou otcovskou figuru, furt je někam vláčená, držená v situacích, ve kterých jí není dobře. Přežívá ve světě, ve kterém ji všichni milují, ale kde si jí nikdo neváží. Nevím proč, ale režisér Andrew Dominik neřeší, že musela „umět“, že na sobě dřela, že musela být cílevědomá, on vesměs tlačí jen depresivní sklíčenost a maří téměř cokoliv dobré. Dominik vypráví chaoticky, bez jasnější vize, diváka v mnohém odhání. A právě ten (myslím) chtěl vidět i něco pozitivního. Tím je alespoň obětavý výkon Any de Armas, tady vážně klobouk dolů. Ale jinak…? Sice střídáme černobílé sekvence s barvami, ale emoční paleta zůstává pořád hodně podobná: zlomená žena, naivně důvěřivá, neustále zkoušená. (castor) 3*

Docela mě baví představa netflixáků, kteří týdně hltají hodiny a hodiny spotřebního contentu, a nyní budou chtít to samé od Blondýnky. Jak to, že se pod heslem „životopis Marilyn Monroe“ neskrývá feel-good biografie s trochou povinné povrchní depky? Inu, Andrew Dominik natočil film, jenž spousta lidí vypne do patnácti minut, jelikož ten psychický nápor jednoduše nedají (a je to naprosto v pořádku). Já jsem ale byl připravený a dostal jsem přesně to, co jsem čekal – tedy dvouapůlhodinovou převážně černobílou artovku, která ukazuje odvrácenou tvář života Marylin Monroe a vlastně i Hollywoodu jako takového. Ano, občas je to zbytečně nesourodé a natahované. Celou dobu se však jedná o špičkovou filmařinu, která servíruje jednu působivou scénu za druhou (fiktivní komprimace jednoznačně prospívá) a ždíme herecký talent Any de Armas na trýznivé maximum. Často mi nebylo úplně dobře a vítal jsem to. Příběhů, jež zarývají nehty do černého svědomí továrny na sny, totiž nikdy není dost – a tahle vyčerpávající festivalovka se snad zařadí mezi ty nejslavnější. (KarelR) 4*

VELKÁ RECENZE
Čtrnáctiminutový potlesk vestoje po světové premiéře na festivalu v Benátkách, ale i obvinění z toho že pohled na jednu z největších ikon stříbrného plátna je krutý, sexistický, exploatační, dehumanizující. Film o Marilyn Monroe, uvedený v minulém týdnu na Netflixu, budí kontroverze a to nejen speciálním ratingem NC-17, který získal jako první snímek, uvedený v rámci streamovací platformy.
Režisér Andrew Dominik ho natočil podle stejnojmenného románu spisovatelky Joyce Carol Oates z roku 2000. Ze sedmisetstránkové knihy si vybral jen některé pasáže ze života Marilyn Monroe, přičemž stěžejní důraz z něj položil na léta 1950 až 1962. K dobru věci se nezabývá konspiračními teoriemi, spojenými s jejím předčasným skonem.
Dominik jako scenárista a režisér počítá s divákem obeznámeným se životem MM, zároveň dává najevo, že už předloha je beletrizovanou, tedy do značné míry fiktivní verzí jejího příběhu. Knize ostatně byla vyčítána touha po senzaci, která se přenáší i do filmového zpracování, třeba ve vyobrazení „švédské trojky“ mezi MM a syny Charlese Chaplina a Edwarda G. Robinsona.
Tento motiv přátelského i intimního sblížení se syny, žijícími ve stínu svých slavných otců, kteří je dle jejich slov nikdy nechtěli, souvisí s leitmotivem, který se vine celým vyprávěním o MM. A to je hledání nepřítomné otcovské figury či autority v jejím životě.
Nešťastný život MM předurčuje už prolog z roku 1933, kdy se kvůli psychické poruše matky ocitá v sirotčinci. O patnáct let později už se jako modelka a začínající herečka díky svým tělesným půvabům objevuje v září reflektorů a mediální pozornosti, ale ona jakoby stále byla tou malou zranitelnou holčičkou, která čeká, že ji chybějící otec provede nástrahami showbyznysu.
Proto svým partnerům a manželům říká „Daddy, proto v muzikálu zpívá písničku s textem "Každá holčička potřebuje taťku, když potíže má". Svět ji začíná vnímat jako sexuální bohyni, ale ona zůstává uvnitř nejistou, z dětství traumatizovanou mladou ženou, toužící po lásce, přijetí, ochraně i vlastním sebe přijetí.
Odtud i rozpor mezi Normou Jeane, jak zní její pravé jméno a Marilyn Monroe, kterou zná filmový svět. Norma Jean se cítí uvězněna v obrazu této ikony, o níž mluví výhradně ve třetí osobě. Chce celému světu dokázat, že je víc než ten obraz, který o ní vytváří filmy, v nichž hraje a studia, jež jim dělají reklamu.
Jejího pozdějšího třetího manžela, dramatika Arthura Millera (Adrien Brody), překvapí znalostí Čechova a psychologickým rozborem postavy Magdy, kterou má hrát v jeho hře. Postavy se v knize i filmu nejmenují podle svých reálných předobrazů, ale je zřejmé, kdo je Dramatik, Bývalý sportovec (její druhý manžel Joe DiMaggio) nebo Prezident.
S Arthurem Millerem zažívá chvíle štěstí a harmonie v osobním životě, stvrzené jejím těhotenstvím. Motiv těhotenství jako něčeho nadějného, co by mohlo jejímu soukromému životu, oproti tomu veřejnému, dát smysl, je tu dán do protikladu s potraty, chtěným i samovolným, které jí neumožnily její touhu po mateřství naplnit.
Těhotenství vnímá i jako symbolické vyrovnání se s pocitem sice narozeného, ale nechtěného dítěte. Jeho přerušení v důsledku nešťastného pádu má za následek, že ztrácí soustředění a postupně i čím dál víc sebe sama.
Poslední třetina 160 minutového filmu, kdy bere čím dál víc povzbuzujících i uklidňujících prášků, zapíjených alkoholem, se tak mění v halucinogenní odraz její rozrušené mysli. Komunikuje s potraceným plodem nebo se jí zhmotňuje jako noční můra, jakési završení traumat, jimiž si ve svém životě prošla.
Ono celé vyprávění je takovým impresionistickým zachycením klíčových okamžiků z něj, tak jak je MM vnímala svou perspektivou. Režisér se napojuje na její vnímání, díky čemuž působí film velmi smyslově, emocionálně, což ještě umocňuje práce s obrazovou složkou a hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise. Chvílemi mrazivá, chvílemi melancholická, ale hlavně nesmírně působivá.
V naději udržují Marilyn dopisy, které jí chodí od jejího tajemného otce a jež komentují, nepříliš lichotivě, její filmovou kariéru. MM je ve filmu vykreslena jako oběť hollywoodského systému. Ztrápená, rozpolcená mezi svým veřejným obrazem a vnitřním snažením se o to, aby její herectví bylo bráno vážně, toužící po dítěti.
Namísto toho se stává terčem predátorského sexuálního chování ze strany majitelů studií nebo samotného prezidenta, jež se k ní chová jako k zfetované prostitutce. Právě ono vykreslení naivní, zneužívané oběti je mnohými kritizováno jako příliš jednostranné.
To se ale rozhodně nedá říci o hereckém výkonu Any de Armas, který je velmi plastický. Kubánská herečka se do ní vtělila nejen po výrazové stránce, ať už jde o medovou intonaci hlasu, jiskřivý pohled a úsměv nebo svůdnou chůzí, ale hlavně se jí podařilo tuto ikonu v sobě zvnitřnit. A to způsobem, díky němuž nesledujeme její imitaci, vytvořenou maskéry nebo kadeřníky, ale ženu, jíž nemáme problém uvěřit jakoukoliv emoci, kterou zažívá.
Výprava vychází z dobových fotografií, jež velmi věrně napodobuje, například ve scénách soukromí s Arthurem Millerem. Stejné je to i se slavnými filmy, jimž ale režisér dodává nový kontext. Žárlivého pohledu manžela u šatů, zvednutých proudem vzduchu ve Slaměném vdovci nebo dialogu s Tony Curtisem v Někdo to rád horké.
Obrazový formát kameraman Chayse Irvin mění nejen podle toho, zda byl film s MM černobílý nebo barevný, ale i podle vnitřního rozpoložení hlavní hrdinky. Hraje si s jeho možnostmi a ze širokoúhlého přechází do zúženého formátu 4:3. Milování s dvojicí mužů rozostří a nechá přejít do traileru na filmu Niagara, stejně tak obraz odráží její dezorientovanost.
Pohlcující vizuální zpracování, výprava, kostýmy, masky, hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise, vrstevnatý herecký výkon Any de Armas, která se v roli Marilyn Monroe propadá na dno svých psychických a fyzických sil, to všechno jsou jednoznačné devízy tohoto filmového životopisu. Ten se vzpírá těm klasickým, ale v tom vězí jeho přitažlivost, byť pro mnohé diváky těžko stravitelná.
Blondýna je film nepoddajný, zneklidňující, deziluzivní, subjektivní ve freudovské interpretaci osobnosti MM. Umožní nám na ní nahlížet odlišným pohledem než dřív a s ní i na filmy, v nichž hrála. Ne všem bude přitom tento pohled příjemný.

DABING
-

DVD, KINA  a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 28.9.2022 Netflix
Premiéra USA: 16.9.2022 (limited)
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: -
Poprvé na Blu-ray: -
Poprvé na VOD: 28.9.2022 Netflix

Náklady (Rozpočet) - $ 22 000 000
 

Tvůrci a herci

Andrew Dominik (Režie), Dede Gardner (Produkce), Jeremy Kleiner (Produkce), Tracey Landon (Produkce), Brad Pitt (Produkce), Scott Robertson (Produkce), Nick Cave (Hudba), Warren Ellis (Hudba), Chayse Irvin (Kamera), Adam Robinson (Střih), Victoria Thomas (Casting), Erin Fite (Scénografie), Jennifer Johnson (Kostýmy), Leslie Shatz (Zvuk), Elena Arro (Masky), Tina Roesler Kerwin (Masky), Andrew Dominik (Scénář), Joyce Carol Oates (kniha) (Předloha), Ana de Armas (Herec), Bobby Cannavale (Herec), Adrien Brody (Herec), Julianne Nicholson (Herec), Xavier Samuel (Herec), Lucy DeVito (Herec), Sara Paxton (Herec), Garret Dillahunt (Herec), Scoot McNairy (Herec), Toby Huss (Herec), Catherine Dent (Herec), Evan Williams (Herec), Spencer Garrett (Herec), Rebecca Wisocky (Herec), Tygh Runyan (Herec), Dan Butler (Herec), Eden Riegel (Herec), Haley Webb (Herec), Sonny Valicenti (Herec), Caspar Phillipson (Herec), Chris Lemmon (Herec), Michael Masini (Herec), Ned Bellamy (Herec), David Warshofsky (Herec), Ravil Isyanov (Herec), Judy Kain (Herec), Tim Cannon (Herec), Andrew Thacher (Herec), Tatum Shank (Herec)