Nezlomný / Unbroken (2014/137/USA/Válečný, Životopisný, Sportovní, Drama) 72% -Blu-ray-
01.12.2022 03:21
JEDNOU VĚTOU
„Životní příběh Louise Zamperiniho je neuvěřitelný. Ještě neuvěřitelnější je, že trvalo skoro sedmdesát let, než ho někdo zvěčnil na filmovém plátně."
OBSAH
Jako malý kluk byl Louis pěkný sígr, jeho výhodou bylo, že před následky svých činů dokázal skoro vždycky utéct. Toho si všiml jeho starší bratr Pete, kterého napadlo, že by běžecký talent mohl využít na závodní dráze. Dotáhl to až do amerického olympijského týmu na hry v Berlíně v roce 1936, kde mimo jiných ohromil i Hitlera. O pár let později ohromoval jeho spojence jako člen posádky amerického bombardéru operujícího v jižním Pacifiku. Když během jedné záchranné operace jeho stroj spadl do oceánu, byl Louis jedním ze tří členů posádky, kteří havárii přežili. Víc než měsíc strávil v záchranném člunu, než ho zachránila kolem plující loď. Bohužel, ta loď byla japonská. Zamperini se ocitl v zajateckém táboře, který připomínal peklo na zemi. Už tak těžké podmínky k životu se Louisovi ještě zhoršily, když se jeho věznitelé dozvěděli, že je to slavný sportovec. Chtěli ho zničit, chtěli ho zlomit. Jenže on byl prostě nezlomný. (CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Pan Skleněný by řekl, že když jsou lidé, co v bombardéru při první akci zakopnou o momentový klíč, vypadnou otevřenou pumovnicí a po pádu se napíchnou na zvídavého mečouna, musí tu být i Louis Zamperini.. Heroismus může být inspirující, ale od chvíle, kdy si na Nezlomného zasedne sadistická Japonečka, se vše už jen točí v kruhu rutiny a špatných režisérských rozhodnutí. S tímhle tvůrčím ansámblem musí být Angelina hodnocena jako kanadský kouč na Světovém poháru, jehož tým vypadne v semifinále.. Apropo, od Memphis Belle už uplynulo hodně času a něco nového ve stylu prvních deseti minut bych rozhodně uvítal.. (Gilmour93) 3*
Film, který ve mně probudil jen bytostnou lenost a pocit, že pokud bych někdy chtěl vidět americkou verzi Příběhu obyčejného člověka (s jiným žebříčkem hodnot a důrazem na individuální fyzickou odolnost), musel bych si pustit právě Unbroken. V jádru snesitelný řetěz snaživě odkoukaných a celkem zručně zrealizovaných scén, v nichž de facto nezáleží na pořadí, kauzalitě (člověka třeba vůbec nezajímá, proč se Hedlund ve vložené scéně náhle rozpláče) a už vůbec ne na psychologii. Neobratně vložené flashbacky jsou postaveny na proklamacích, které by mohly zaznít i v libovolné pixarovce, následné dialogy tak trochu vypadají, jako by padaly z random generátoru hlášek z válečných filmů. Coeni to malinko píšou jako materiál pro začátečníky, lekce Točíme o hrdinech. 90 minut utrpení čím dál tím víc připomíná soft exploataci (můžeme soucítit s postavou, která je jen nosičem na hadry a makeup?), na konci ambiciózně korunovanou snahou o jakýsi kristovský mýtus, nebo co ta epizoda s trámem vlastně znamená. Who bloody cares? Angelina je poučená, jako protekční dítko má k ruce elitní crew, takže Nezlomný se hýbe a vypadá hezky (místy díky Deakinsově kameře až nemístně hezky a estétsky). Je to trochu dinosauří pocta staré škole válečného filmu bez schopnosti cokoli zásadního pochopit a přinést. Válečný screensaver. Mattyho srovnání s McQueenem je zcela na místě. Ostatně, vlastně bych mohl jenom symbolicky podepsat celé jeho hodnocení. (Marigold) 2*
Velkofilmová kamera, moc fajn výprava, hudba nebo zvuk, několik sympatických tvůrčích nápadů, ale prostě je to dlouhé a tempo místy úmorně podřadí. Režírující Angelina Jolie rozhodně talent má, ale dosud se jí nepodařilo udeřit na ta správná místa. Tentokrát si vybrala nadějného atleta, jehož sen zkřížila válka i kruté zacházení v japonském zajateckém táboře. Už v dětství tropil jeden průšvih za druhým, rodiče byli zoufalí, ovšem pozdější olympijský atlet a dekorovaný hrdina Louis Zamperini měl (naštěstí) rád i dívčí sukně, a právě spolužačky ze střední školy ho přesvědčily, aby se přidal k běžeckému oddílu. V Berlíně sice zabodoval, ale jako spousta jiných mladých mužů musel narukovat. A pak už se to vezlo. Nějakou dobu si uprostřed oceánu pobyl v záchranném člunu, podstatně delší čas pak v zajateckém táboře. Angelině evidentně chyběl na place někdo, kdo by ji trochu kočíroval, řekl, tady uber, tady se toho naopak neboj. Postavy se mi pod kůži nedostaly. Za mě je to takový ten vyladěný projekt, který ovšem za srdce nechytne. (castor) 3*
VELKÁ RECENZE
Hrozně by se hodilo začít tuhle recenzi odcitováním ukradené interní korespondence Sony, ve které se o Angelině Jolie mluví jako o netalentovaném, privilegovaném spratkovi. Byla by to ovšem chyba, protože po zhlédnutí Nezlomného nelze tak úplně říct, že by režírující Angelina Jolie neměla talent, jakkoliv se tohle slovo u skorodebutující režisérky, která se nechá vodit za ručičku od největších profíků v branži, dost možná trochu přeceňuje. Mnohem důležitější je, že Angelina za kamerou nemá vizi. A s tou vám bohužel nepomůžou ani bratři Coenové u psacího stroje, Roger Deakins za kamerou nebo Alexandre Desplat u mixážního pultu.
Nezlomný je příběhem Louise Zamperiniho - italského přistěhovalce, olympijského atleta, válečného zajatce a dekorovaného hrdiny. Když stihnete za život tolik zásadních etap a dožijete se úctyhodného věku (Louis zemřel ve věku požehnaných 97 let loni v létě), musí o vás někdo natočit film. A ten někdo je právě Angelina Jolie, rozjetá ze svého režijního debutu V zemi krve a medu (pokračování V zemi mléka a strdí už bude brzy natáčet Zdeněk Troška), a doslova pohlcená Zamperiniho životopisnou knihou, kterou americký lid miluje, ačkoliv historici opatrně naznačují, že si Zamperini v některých věcech historii tak trochu přibarvuje a nafukuje svoje vlastní kousky. Senilita nebo přebujelé ego? Kdo by to starému válečnému veteránovi vyčítal? Když si svoje historky nevylepší sám, udělá to za něj Hollywood.
Úplně vidím Angelinu, jak mu seděla na klíně jako malá holčička a všechny ty historky hltala, aby pak načmárané poznámky dala při snídani Bradovi a řekla mu, ať zavolá pár známým, jestli by to někdo nechtěl předělat do scénáře oscarového kalibru. Soderbergh neměl čas, Clooney neměl náladu, a tak padla volba na bratry Coenovy, kterým začalo být jasné, že životopis oslavovaného veterána je tím správným materiálem, co rozpláče lid a roztaje Akademii.
Že jsem si celý odstavec vymyslel? Férový odhad. Jenže on celý Nezlomný působí podobným dojmem. A nejhorší na tom je, že ani ta armáda slavných jmen mu nepomáhá k tomu, aby se ze škatulky naleštěné rutiny vyhrabal. Odhlédněme od Zamperiniho sklonu k přehánění - jeho příběh si rozhodně zaslouží vyprávět nahlas. Na olympiádě zazářil (ačkoliv to byla ta nešťastná v roce 1936), v bombardéru zázračně přežíval, ale opravdu zásadních obrysů začne jeho vyprávění nabírat, až když letadlu vysadí motory. Několik týdnů v záchranném člunu a zajetí Japonci. To je hlavní maso Angelinina velkofilmu, ačkoliv se nejrůznějšími flashbacky a kamarádčofty dobrou třetinu přesouváme od závodních bloků ke šplouchajícím vlnám.
Tady se bohužel film často rozpadá na jednotlivé části a nefunguje jako celek. Jé hezká kamera, jé hezká hudba... ale tuhle scénu už jsem viděl loni, když na lodi ztroskotal Robert Redford. A támhleto běhání bylo v Gallipoli s Melem Gibsonem. Ne, teď se nesnažím Angelinu za každou cenu strhat, ale je bolestně evidentní, že neměla na place odpovídající oporu a střílela ty scény tak nějak od boku. Timing, vedení herců, úprava dialogů tak, aby seděly do pusy, vykrývání prázdných scén s "čuměním do blba" nějakým tím voice-overem, to všechno chybí. Ano, Robert Redford si ve Vše je ztraceno taky vystačil s mlčivým vyhlížením Mitche Buchanana, jenže to byl pánové Robert Redford. Domhnall Gleeson a Jack O´Connell by mu mohli tak leda nosit kafe.
První jmenovaný navíc z filmu v druhé polovině tzv. vystoupí (je doslova odtržen) a my se přesouváme do japonského zajateckého tábora, kde zrzkův štafetový kolík přebírá Garrett Hedlund. Jeho úlohou je v podstatě hrát frajírka, co si v uhláku hraje na Jamese Deana, zatímco Zamperini v podání O´Connella je mlácen, mučen a terorizován japonským klučíkem, který ani zdaleka nevypadá jako jeho reálná předloha. Takamasu Ishiharu budete nenávidět. Nejen že nikdy nikde nehrál a jeho obsazení tak budí minimálně rozpaky, ale prostě byste mu chtěli hrozně moc vzít jeho bambusovou hůlku a zarazit mu ji do zadku. Ano, tyhle emoce by měl hlavní záporák budit. Jenže kde je nějaké to bratření ze zajateckého tábora, spolčení proti společnému nepříteli nebo souboj dvou tvrdohlavých mužů?
Chci klišé, ano, ale nebojte se, Angelina mi jich beztak servíruje plné hrsti. Válečné utrpení ovšem není podepřeno herci, kteří by ho měli vyzdvihnout. Divák je proto po několika scénách vůči útrapám protagonistů dokonale imunní a jen otupěle sleduje, kterak si Watanabe (Takamasu Ishiharu) hraje v táboře na prapůvodní verzi The Sims. Pamatujete na takový ten bug, kdy jste mohli simíka zazdít do malé komůrky bez dveří a pozorovat, jak se topí ve vlastní moči? Ne, asi jste to nezkoušeli. Ani v Nezlomném se nikdo neutopí ve vlastní moči, ale samoúčelnost některých jeho výchovných lekcí nabíhá skoro až do parodie. A Hedlund? Stojí a ze zaprášené tváře do dálky září jeho zorničky a pečlivě vybělené zuby.
Nevím, jestli bych chtěl, aby to bylo ještě víc Hallmark - se scénami plačící matky, bojujícího bratra a utrápeného invalidního otce, nebo naopak víc dokudrama - s výmluvnými titulky, podlézavým voice-overem a newsroomovými vložkami. Vím ale, že to Angelina natočila neuvěřitelně prázdně. Dokonce i ta špetka sympatie, kterou začnete k O´Connellovi v závěru cítit, je utlučena prolomenou hrází patosu, když se Louis v poslední scéně rozeběhne líbat betonovou ranvej. Konečně klišé, co jsem potřeboval!
Jenže pak v záverečných titulcích rozjede Angelina takovou vysvětlovačku, že by to vydalo na celý další film - Louis se obrátí na víru, začne objíždět všechny bachaře, včetně Watanabeho, nechá po sobě pojmenovat několik stadionů a v Naganu pak zapálí olympijský oheň. To by byl film. Obsaďte Ala Pacina a Kena Watanabeho (ha!), seberte to Angelině, a třeba napřesrok toho Oscara vyhrajete na druhý pokus. Rozhodně by to bylo zajímavější pokoukání, než nafintěná dvouhodinovka, co z války dělá jen bezkrevnou kulisu.
PODROBNÝ POPIS FILMU
O FILMU
Když 2. července 2014 Louie Zamperini ve věku 97 let zemřel, nebyl v tichosti oplakáván, ale vítězně oslavován jako opravdový americký hrdina. Tento bývalý olympionik, jehož dlouhý, neuvěřitelný a inspirující život byl popisován jako jeden z největších příběhů o vítězství ve 20. století, prožil to, co lze stěží pochopit. Jeho příběh ochromujícího zoufalství překonaného nezdolnou vůlí a vykoupení nadále slouží jako poselství naděje pro miliony lidí, kteří byli ovlivněni a inspirování tím, co prožil. A to vše začalo před téměř sto lety.
Jako mladík v kalifornské Torrance byl Louie, nejmladší syn italských přistěhovalců, nenapravitelný delikvent, který se vloupával do domů, kradl v obchodech a rval se s kýmkoli, kdo se opovážil se mu postavit. Jako teenager zaměřil Louie, i díky setrvalému povzbuzování svého staršího bratra Petea, svou nezkrotnou energii do běhu, k němuž prokázal překvapivé nadání. Po celé zemi lámal tento 19letý „Torrance Tornado“ rekord za rekordem, až se probojoval ke kvalifikaci na olympijské hry v Berlíně 1936, a překvapil všechny, které potkal, počínaje slavným atletem a svým týmovým kolegou Jesse Owensem až po muže, který přivedl lidstvo téměř k celosvětovému zničení: Adolfa Hitlera.
Jako většina lidí své generace odložil mladý student své sny stranou v okamžiku, kdy vypukla druhá světová válka, a přihlásil se do armády. Jeho vojenská kariéra ho dovedla až do jednotek amerického letectva, a odtud se podporučík Zamperini vydal na četné mise po celém Tichomoří - bylo to obavy vzbuzující povolání, kdy přibližně polovina jeho kolegů letců válku nepřežila. V dubnu 1943 měl Louieho vadný letoun B-24 Liberator Zelený sršeň při záchranné misi v jižním Pacifiku poruchu motoru a zřítil se do moře a osm z jedenácti členů posádky při nárazu zahynulo.
Louie a jeho dva přeživší kolegové ze Zeleného sršně, Russell Allen "Phil" Phillips, kapitán letadla, a seržant Francis "Mac" McNamara, střelec, byli unášeni mořskými proudy v šest stop dlouhém a dvě stopy širokém záchranném člunu v otevřeném Pacifiku po mnoho týdnů. Mac vydržel neuvěřitelných 33 dnů - přežil sedm náletů japonských bombardérů a všudypřítomné žraloky kroužící kolem záchranného člunu, než podlehl hladu, dehydrataci a vyčerpání. Louie a Phil vydrželi celkem 47 dní, což je historický rekord přeživších na člunu, a nakonec je proudy a doznívající tajfun zanesly na dva tisíce mil vzdálený břeh atolu Marshallových ostrovů.
Jakmile zahlédli zemi a snažili se k ní doplavat, byli zajati japonským námořnictvem a uvězněni v prvním z několika táborů pro válečného zajatce. Během více než dvou let trýznivého zajetí trpěl Louie a jeho spoluvězni hlady, nemluvě o nepředstavitelném mentálním a fyzickém mučení. Duševně narušený velitel věznice Mutsuhiro Watanabe, nazývaný muži „Pták“, si vybral právě Louieho pro své pro sadistické a brutální činy.
Louie přežil toto nelidské martyrium v nejdrsnějších oblastech válkou zmítaného Japonska ještě předtím, než se dozvěděl, že 20. srpna 1945, dva týdny poté, co přes 4 tuny těžká bomba nazvaná „Malý chlapec“ zničila Hirošimu, že spojenečtí vězni byli osvobozeni a že válka skončila. Jak Laura Hillenbrand píše v příběhu Louie Zamperiniho: „Nezlomený: Druhá světová válka - příběh o přežití, odolnosti a vykoupení": "Uprostřed oslavujících lidí, stál Louie na třesoucích se nohou, vyhublý, nemocný a zmáčený. V jeho unavené mysli se znova a znova opakovala dvě slova: „Jsem volný! Jsem volný! Jsem volný!“
Veterán, který toho tolik prožil, se vrátil domů do jižní Kalifornie, ale jeho život se navždy změnil. Louie trpěl nočními můrami a svazující duševní poruchou, která se stane lékařskou diagnózou a dostane své jméno až o několik desetiletí později: posttraumatická stresová porucha. Stejně jako nespočetně dalších hrdinů, kteří se vrátili z krutých vězeňských táborů s nočními děsy, které po probuzení vystřídalo peklo dne, i pro Louieho byl takovýto poválečný život obrovský boj. Čtyři roky po svém věznění stále bojoval s panickou úzkostí, alkoholismem a démony, kteří přicházeli pokaždé, když šel spát.
Teprve až když Louie a jeho novomanželka Cynthia slyšeli mladého pastora reverenda Billyho Grahama mluvit v září 1949, pochopil, že musí odpustit. Přijal křesťanství a jeho život se zcela změnil. V následujících letech se Louie věnoval šíření spirituality, síle ducha a odpuštění… Zašel dokonce až tak daleko, že odjel zpět do Japonska, aby se usmířil se svými mučiteli, kteří ho týrali hladem a bili ho do bezvědomí. Jen „Pták“ se s ním odmítl setkat.
Louieho příběh měl všechny předpoklady stát se nezapomenutelným filmem. Ve skutečnosti se společnost Universal Pictures již dlouho zajímala o jeho život. V roce 1957 studio získalo práva k Louieho knize „S ďáblem v patách“. Tehdy se počítalo s Tonym Curtisem, ale když se Curtis rozhodl pro film Stanleyho Kubricka Spartacus, byl projekt odložen dříve, než byl scénář navržen. Studio se po nějaké době opět pokusilo převést tento příběh na plátno. Ačkoli k filmu bylo v té době několik scénářů, žádný režisér se tomuto projektu nechtěl upsat.
Až v roce 2002 se všechno změnilo. Louiemu Zamperinimu se ozvala autorka knihy „Seabiscuit: And American Legend“ Laura Hillenbrand. Čím více spolu mluvili, tím více byla Hillenbrand fascinována mužem, jehož životní krédo znělo „Pokud můžu, dokážu to“. Zeptala se, zdali její příští kniha může být o něm. Louie souhlasil, přestože svůj příběh sepsal už o mnoho let dříve.
Z knihy „Nezlomený: Druhá světová válka - příběh o přežití, odolnosti a vykoupení" se stal okamžitě bestseller. Od jejího vydání v roce 2010 se v USA až do dnešního dne prodalo více než čtyři miliony výtisků.
Film „V zemi krve a medu“ z roku 2011 je režijním i scénáristickým debutem Angeliny Jolie a vznikl jako vedlejší produkt její humanitární práce. Motivem filmu je milostný příběh odehrávající se na pozadí konfliktu devadesátých let v Bosně. Film poukazuje na násilí páchané na ženách a pro Angelinu to bylo natolik citlivé téma, že režii nedokázala svěřit nikomu jinému.
„Vůbec jsem neměla v plánu věnovat se režii“, říká Angelina. „Představovala jsem si, že jednoho dne skončím s filmováním a budu doma se svými dětmi. U režírování jsem skončila proto, že jsem neměla odvahu oslovit někoho jiného.“
Angelina si byla jistá, že chce režírovat film znovu, ale vůbec nebyla jistá, jaký film by to měl být. „Chtěla jsem, aby to bylo něco, co mám ráda a na čem mi záleží, protože režie vyžaduje, abyste se jí plně oddali, musíte trávit mnoho času bez své rodiny a věnovat jí mnohem více úsilí než hraní. Věděla jsem, že to nebude dobré, pokud by mě ten příběh nepohltil a necítila jsem jeho důležitost“, říká.
Když roku 2012 producent Matthew Baer ukázal Angelině pracovní scénář k filmu Nezlomný, Zamperiniho příběh ji ihned uchvátil. „Byla jsem překvapená návrhem scénáře, který jsem četla, ale až poté, co jsem přečetla Lauřinu knihu, jsem si věděla, že ten film chci režírovat,“ říká Angelina. „Stejně jako miliony čtenářů, kteří nejsou schopni odložit knihu poté, co se do ní začetly, byla jsem i já pohlcena neuvěřitelným příběhem Louieho cesty a Lauřinou brilantní schopnosti popsat události, které formovaly minulé století. Louieho generace vzešla z období Deprese“, pokračuje Jolie. „Byli to drsní, silní, tvrdě pracující lidé se smyslem pro rodinu a komunitu, ve které se i přes obrovskou nepřízeň osudu vzájemně podporovali. Když byli vyzváni, aby sloužili své vlasti, byli ještě chlapci, ale i přesto tak učinili. Udělali to pro nás bez ohledu na to, jaký měli strach, bez ohledu na to, jak daleko byli od domova.“
Během zpracování Louieho příběhu zjistila Angelina díky Baerovi, že Louie je její soused. „Louie z oken svého obýváku viděl na střechu mého domu“, směje se. Téma filmu i souhra všech těchto událostí uchvátila Angelinu natolik, že pocítila, že se musí ujmout režie Nezlomného. Ale brzy zjistila, že režie tohoto filmu nebude tak snadný úkol. „Musela jsem o tu práci bojovat“, říká. „Musela jsem opravdu velmi tvrdě bojovat, abych dokázala ostatním, že na to mám, a později také, abych to dokázala sobě samotné. A samozřejmě abych to dokázala i Louiemu, což taky nějakou dobu trvalo.“
Když se Louie dozvěděl, že film bude režírovat známá herečka, chvíli mu trvalo, než té myšlence přivykl. Nebylo to ale dlouho a on jí přivítal do své rozvětvené rodiny. „Angie mi zavolala a řekla, že bude režírovat film“, řekl. „Znal jsem jí jen z televize, protože do kina už nechodím. Ale vím, že o ní říkají, že je to nejkrásnější dívka na světě. A pak přišla ke mně domů. Taková panenka! Zlatíčko! Ihned jsem viděl, že není jen krásná, ale i chytrá. Je velmi uvážlivá a má laskavé srdce. Pomyslel jsem si, co můžu chtít víc?“
Inspirována vyprávěním svého drahého přítele, Louie jí nazýval „Jolly“, se Angelina pustila se do práce. „Rozpracovala jsem scénář, vybrala z internetu obrázky, různě je k tomu přilepila a přišpendlila, nacpala jsem to všechno do pytle na odpadky a odvláčela do Universalu, kde jsem dělala psí kusy, abych přesvědčila studio, že na tu práci mám.“
Studio souhlasilo a schválilo film k realizaci. Angelina byla nesmírně šťastná. Avšak její práce teprve začínala. Ona a Baer strávili několik dalších měsíců zpracováváním scénáře, přípravou rozpočtu, výběrem vhodných herců a lokací, a Angelina víc a víc poznávala Louieho a jeho rodinu.
Jelikož Louieho příběh je plný událostí, které se udály v průběhu téměř celého století, bylo nutné rozhodnout nejen to, jak vyprávět celý příběh, ale také co všechno z příběhu vyprávět.
Režisérka zaslala pracovní verzi scénáře Joelu a Ethanu Coenovým, se kterými se znala, a také měli společného agenta, aby jí řekli, zda mají zájem spolupracovat. Bratři Coenové, držitelé Oscara, mají velmi specifické pojetí tématu a jen velmi zřídka píší scénáře pro jiné. Avšak bratři souhlasili s tím, že jde o dobrý příběh, který je zaujal. Jeden z Ethanových synů byl fanouškem knihy a Joel byl prostě zvědavý. Také načasování bylo tak akorát. Právě dokončili film V nitru Llewyna Davise a měli čas pracovat na scénáři.
Angelina se domnívala, že film by měl končit Louieho návratem z války, ačkoliv jeho život v Kalifornii, poté, co skončila válka, byl neméně fascinující a vydal by na další film. Bratři Coenové souhlasili.
Angelina, Baer, Stoff i studio byli nadšeni scénářem bratří Coenů. „To, co jsem se naučila od bratří Coenů“, říká Angelina, „bylo, že to, co cítíte, když jste odložili Lauřinu knihu, je to, co musíte cítit, když odcházíte z kina.“
V den, kdy studio odsouhlasilo definitivní verzi scénáře, a rozběhla se produkce, byl nejšťastnějším Matthew Baer, který strávil desítky let snahou o natočení filmu. A teprve když film byl oficiálně schválen studiem, Baer mohl konečně Louiemu říct, že po 57 letech čekání bude jeho příběh konečně natočen.
„Když jsem se dozvěděla, že studio film konečně schválilo, byla jsem tak rozrušená, že jsem se nemohla dočkat, až dorazím domů a povím to Louiemu“, říká Angelina. „Volala jsem Bradovi, řekla jsem mu, co se stalo, a dodala: „musíš jít na střechu a vyvěsit vlajku USC [Louieho alma mater]!“ Tak to udělal. Když jsem dorazila domů, volali jsme Louiemu a on se podíval z okna. Pak mi zavolal zpátky a zeptal se „to je pro mě?“, a tak jsem řekla, že ano, že jsme to dokázali.“
Režisérka přiznala, že převyprávět Louieho příběh znamenalo velkou zodpovědnost: „Občas jsem z toho v noci nemohla spát. Ale chtěla jsem natočit ten film, protože Louieho poselství je to, co opravdu potřebujeme, teď víc než kdy jindy. Louie není dokonalý člověk, ale přesto k němu můžeme my i naše děti vzhlížet. Byl tím, kdo nám připomene, co může dokázat každý z nás: neklesat na mysli, čerpat sílu ze své rodiny, odlišit strach od bolesti, definovat sílu přátelství, čelit temnotě a přesto se nikdy nevzdat.“
Při natáčení se Angelina kromě Louieho, coby svého zdroje inspirace, obracela pro radu a podporu i na autorku knihy „Nezlomený“, Lauru Hillenbrand. „Žádný filmař nemůže mít lepší zdroj informací a inspiraci než je kniha Laury Hillenbrand“, říká Angelina. „Laura vše pečlivě studuje a věnuje pozornost detailům, a díky tomu to tak vnímají i čtenáři. Píše přesvědčivě, dokáže zachytit významné historické okamžiky stejně jako důvěrné podrobnosti jednotlivých postav.“
První a nejdůležitější otázkou při obsazování filmu bylo, kdo dokáže vhodně ztvárnit postavu Louieho, který mladý herec může hrát roli tohoto neobyčejného muže? „Byl to nesmírně náročný úkol“, popisuje Angelina. „Museli jsme najít někoho, kdo bude vykazovat nejen jistou fyzickou podobnost s Louiem, ale také někoho, s kým budou diváci chtít sdílet celý příběh… někoho, kdo by vypadal z tehdejší doby, ne příliš moderně. Musí to také být někdo, komu uvěříte, že je olympijský atlet, někdo, kdo dokáže přežít zřícení letadla, 47 dnů na moři v záchranném člunu, veškeré strádání a samozřejmě také vydržet fyzické a duševní útrapy ve vojenském zajateckém táboru. Museli jsme najít někoho, kdo fyzicky zvládne všechny tyto věci a má osobnost.“
„Byl to náročný proces“, přiznává režisérka. Jack O’Connell, 23letý britský herec však dokázal hluboce zapůsobit. O’Connell debutoval v nezávislém festivalovém filmu Taková je Anglie, a následně se objevil v několika dalších nízkorozpočtových snímcích. Významněji na sebe upozornil v britském televizním dramatu Skins a naposledy se ukázal v dramatu z vězeňského prostředí Hvězda kriminálu.
„Ke konci konkurzu, když jsem ho slyšela, mě upoutal jeho skutečný přízvuk“, říká Angelina. „Pak jsem viděla záběry některých z jeho filmů, které v nedávné době natočil a všimla jsem si jeho zaujetí, porozumění hlubšímu obsahu filmu. A když jsem ho konečně potkala, nemohla jsem se neusmívat, protože na něm bylo něco zvláštního, na tom, jak se choval, jak mluvil o svém životě a své rodině, a to se pojilo i s Louiem a jeho příběhem. Viděla jsem, že je bojovník. Věděla jsem, že ve třiadvaceti může nesnadné pochopit a předvést základní body příběhu - porozumění lásce, loajalitě, víře a odpuštění, to není všem bojovníkům vlastní. Ale čím víc jsme mluvili, tak jsem viděla, že Jack toto chápe a zvládne to.“
Co se týče O’Connella, byl si jistý, že je pro roli tím pravým. „Byl jsem nadšený a cítil jsem se poctěný, když mě pozvali na konkurz“, vzpomíná O’Connell. „Byl jsem naprosto ohromený, když jsem se dozvěděl, že jsem roli získal. Je to zcela určitě ta největší pocta v mém životě ztvárnit takovou legendu. Bez všech pochybností to byl opravdu náročný úkol. Není snadné porozumět fyzické i duševní odolnosti tohoto muže, natož ji ztvárnit.“
A tak zatímco role Louieho byla obsazena, byla zde ještě neméně důležitá role Louieho noční můry a hlavního mučitele, Mutsuhiro Watanabe, japonského vězeňského dozorce známého pod přezdívkou „Pták“, jehož životním poslání bylo, podle Laury Hilenbrand, „přinutit muže naprosto se podrobit“. „Nechtěla jsem, aby Watanabe byl nějakou karikaturou Japonce, který se mračí a mluví lámanou angličtinou. Skutečnou postavou Watanabeho byl inteligentní a vzdělaný člověk, který však byl po lidské stránce nevyrovnaný. Byl silou, kterou není radno opomíjet, a Laura Hillenbrand ho popisuje jako „úžasně vytvořené monstrum“.
Obsadit herce, který by mohl hrát takovou roli, bylo pro režisérku zásadní. „Byla jsem přesvědčena, že když hledáte herce, který má hrát někoho náladového a nemilosrdného, musíte najít někoho úplně opačného, nějakého prima chlapíka“, říká. „Hledali jsme herce, který by dokázal předvést mnohem hlubší stránku špatnosti. Neměli jsme ale vybraného nikoho konkrétního a mě pak napadlo „co zkusit rockovou hvězdu? Někoho, kdo jen tak chodí po jevišti, nemusí nic říkat a přesto je pánem? To většina herců neumí.“
Angelina prozkoumala současnou japonskou rockovou scénu, pátrala po někom, kdo by se mohl té role ujmout. Objevilo se jméno Miyavi. Problém však byl v tom, že tento pohledný, mladý rockový muzikant neměl o práci ve filmu zájem. Režisérku přesto zaujal. Učinila proto další pokus, a to prostřednictvím Yoko Narahashi, respektované ředitelky japonské castingové agentury. Yoko Narahashi ho oslovila, ale Miyavi jí vysvětlil, že nikdy neuvažoval o tom, že by se objevil ve filmu a ani nemyslí, že by o tom mohl kdy uvažovat. Angelina i přesto odjela do Japonska, aby se podívala na jedno z jeho vystoupení, po kterém měli dohodnutou schůzku. „Byl jako magnet, strhující, a když jsme spolu hovořili, pomyslela jsem si, že je skutečně oduševnělý, jeden z nejpříjemnějších lidí, jaké jsem kdy potkala.“
Angelina si byla jistá, že objevila pro roli toho nejlepšího člověka a nabídla tuto roli Miyavi. „Když jsem poprvé slyšel o tom filmu, nevěděl jsem vůbec nic, o čem film je a dokonce ani kdo je režisérem a vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se do toho pustím nebo ne“, říká Miyavi. „Poté, co jsem se setkal s Angie, a ona mi vysvětlila, co má film publiku příběhem předat, změnil jsem názor. Zdálo se mi, že ten projekt má smysl.“
Jakmile byl Nezlomný studiem schválen, rozběhly se plány produkce a Angelina sestavila filmový štáb. Štáb zahrnoval zkušeného producenta Claytona Townsenda, kameramana Rogera Deakinse, jedenáctkrát nominovaný na cenu Akademie, jehož strhující záběry se objevily v takových dílech jako Tahle země není pro starý, Opravdová kuráž, nebo Čistá duše a Skyfall. Mezi dalšími byl i Jon Hutman, který s Angelinou spolupracoval na filmu V zemi krve a medu a Cizinec a figuroval jako filmový architekt ve filmech Nancy Meyers Lepší pozdě než později nebo Nějak se to komplikuje, nebo Louise Frogley, kostýmní výtvarnice, mezi jejíž úspěch patří například spolupráce Georgem Clooneym na projektech jako je Dannyho parťáci 3 a Památkáři, nebo film Iron Man 3. Tim Squyres, dvakrát nominovaný na cenu Akademie za svou práci na Pí a jeho život a Tygr a drak, dohlížel na střih spolu s Williamem Goldenbergem, který uchvátil diváky filmem 30 minut po půlnoci a za svou práci na Argo si odnesl Oscara®. Hudbu k filmu složil na cenu Akademie šestkrát nominovaný Alexandre Desplat, který hudebně spolupracoval i na filmech jako je Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 a 2, Králova řeč nebo Philomena.
Filmaři se zabývali tím, kde se film bude natáčet. Scénář vyžadoval krom jiného i natáčení ve vzduchu a na moři. Co se lokalit týče, bylo nutné najít malé americké městečko pozdních dvacátých let, vhodné místo pro Berlín roku 1936, Havaj, Pacifik a dva japonské zajatecké tábory.
„Těžko jsme mohli do těchto všech míst vycestovat, aniž bychom překročili rozpočet“, říká Townsend. „Takže jsme dali hlavy dohromady, abychom něco vymysleli. Zvažovali jsme několik míst včetně Havaje a Severní Karolíny. A nakonec se logickým výběrem zdála Austrálie. Terén je tam geograficky velmi různorodý a vyhovoval našim potřebám, také tam byla velmi dobrá filmařská základna s mnoha zkušenostmi a po daňové stránce to bylo také výhodné. A navíc jsme mohli hned začít natáčet ve dvou tamějších studiích.“
Austrálie byla jednomyslně odsouhlasena k natáčení Nezlomného. Přes veškerou náročnost předprodukčních prací byla Angelina a Matthew Baer v úzkém kontaktu s Louiem. A samozřejmě hlavní hrdinové filmu Louieho navštívili v Los Angeles ještě před odjezdem do Austrálie. O’Connell byl nadšený, když se dozvěděl, že bude mít příležitost setkat se s Louiem, od kterého získal neocenitelné informace o jeho životních zkušenostech. Během jedné z O’Connellových návštěv si herec povšiml Louieho letecké bundy. Jako mnoho jiných památek i bunda byla něco nesmírně ceněného. Louie nechal herce, aby si bundu vyzkoušel. Padla mu perfektně. A pak, s Louieho požehnáním se všichni herci i technický štáb a produkce přesunuli do Austrálie.
Rukopisem kameramana Rogera Deakinse je bez diskuse dotčeno každé filmové dílo velkých režisérů, se kterými spolupracoval. Jeho úspěch je nezpochybnitelný a není žádný filmový žánr, který by nedokázal zpracovat přímo zázračně.
„Už nějakou dobu jsem chtěla pracovat s Rogerem. Nejen proto, že má jako kameraman bezkonkurenční pověst, ale proto, že mnoho lidí mi řeklo o jeho klidném a pohodovém působení na place… a stejně tak o jeho jednání s herci. Složité natáčení vyžadovalo skutečného mistra a my všichni jsme se shodli na tom, že Roger je skutečný mistr, umělec. Opravdový génius, jehož přínos natáčení je nesmírně významný. Louieho příběh jsme zkrátka nemohli dělat bez něj.“
Deakins říká, že na projektu ho přitahovalo především množství výzev: „Co mě zaujalo, byla spletitost onoho muže a jeho života, cesty, na kterou se vydal a také konec toho všeho, jak sám sebe našel. Nebyl to jen obyčejný válečný příběh o přežití, bylo to něco úplně jiného než kterýkoliv film, který mě napadl. Ale bylo to skutečné. Bylo těžké si představit, že se to stalo, ale stalo se to.“
Natáčení Nezlomného začalo 16. října 2013 u pobřeží australského Queenslandu. Jako první se natáčela scéna utrpení vyhublého a oslabeného Louieho, Phila a Maca poté, co strávili několik týdnů ve vodách Pacifiku. Vyhladovělí, bez zásob, vystaveni povětrnostním vlivům a svým vlastním strachům.
Natáčení na moři znamenalo přemístit více než 150 lidí z bezpečí břehu queenslandského města Redland Bay mnoha kilometrů až do vod Raby Bay. „Náš první požadavek byl, aby mateřská loď zakotvila na moři - spolu s několika dalšími plavidly poblíž, s plovoucími pontony a čluny“, říká Townsend. „Nebylo to nic pro zbabělce. Samozřejmě to byla těžká práce, pro každého, ale nejvíc pro herce. Po celý den jsme je lovili ze člunu, kterým zmítají větry a mořské vlny, a pak se vraceli na mateřskou loď a kamery musely být znovu nastaveny, a pak zase zpátky do člunu“, říká Townsend.
„Zvládal jsem to dobře“, vzpomíná Gleeson. „První dny oceán ukázal svou moc a to byl pro nás dobrý základ k dalšímu natáčení. Byli jsme uvězněni na člunu, zažívali pocity klaustrofobie i agorafobie z nekonečné vodní plochy… Poukazovalo to na mimořádný charakter příběhu a problémy, které následovaly.“
Zde se také natočila řada klíčových scén: muži s pohledy upřenými na žraloky kroužící kolem člunu, pojídání mladého žraloka, kterého se jim podařilo po vyčerpávajícím boji ulovit a zběsilé spravování člunu poté, co byl zasažen střelami japonského letadla Zero, které kroužilo nad nimi.
Tyto dramatické scény jsou jen jedněmi z mnoha otřesných událostí, kterým muži museli čelit. To byla zkušenost, kterou Louie nikdy nezapomněl, zkušenost, která vyžaduje duševní i fyzickou sílu. „Nemůžete přežít bez své mysli“, řekl Louie, „rozhodl jsem se už na člunu, aniž bych těm dvěma něco řekl, že zaměstnám svou mysl nějakým pozitivním způsobem. Rozhodl jsem se, že každý den budeme vzpomínat, připomínat si písně a recitovat slova zpaměti. Rozhodl jsem se vyzkoušet ty chlapíky, abych viděl, jak daleko do minulosti jejich paměť sahá.“
Wittrock vzpomíná na to, že během jeho návštěvy ještě před natáčením se Louieho ptal na jednu věc. Mac na člunu nepřežil a Wittrocka zajímalo, proč se to podle Louieho stalo. „Ptal jsem se Louieho, v čem vidí rozdíl mezi sebou a Macem. Museli přetrpět ve stejných podmínkách. Tak jakto, že on dokázal přežít?“, říká Wittrock. A Louie odpověděl, že si myslí, že Mac byl jako dítě, které nikdy nedostalo svou šanci.
„Myslel jsem na to, co mi Louie řekl, když jsme natáčeli“, vzpomíná Wittrock. „Mac se pořád díval jen dolů na žraloky a byl si jistý, že tam skončí. Phil se pořád díval nahoru k nebesům a modlil se. A Louie… ten se díval oběma směry. A myslím, že právě to mu pomohlo přežít.“
Každý další den filmování přinášel další a další komplikace. Ale režisérka i štáb vydrželi, zastavovalo se, pouze když bylo nutné znovu nastavit kameru nebo opravit hercům nalíčení.
Make up pro film vytvářela Toni G. Velmi úzce spolupracovala i s Arjen Tuiten. „Makeup pro herce na záchranném člunu byl velmi důležitý. Museli jsme vytvořit velmi těžké spálení pokožky a ošlehání větrem v pěti různých stupních. Kluci jsou uprostřed oceánu, mají oteklé oči, a pak se objeví i puchýře. Kůže hrubne a vysychá, rty popraskají. K tomu všemu jsou ještě velmi vyhublí. Trvalo hodiny upravit zuby, které žloutnou a rozpadají se, stejně jako jejich oči. Museli jsme použít kontaktní čočky, aby měli oči podlité krví.“
Pro herce, stejně jako pro všechny, kteří ztvárňovali zajaté vojáky v japonských válečných táborech, nastal boj již o několik měsíců dříve, a ten boj obnášel i jistou oběť - jídlo. Povětšinou se ho museli vzdát. „Myslím, že jsem zhubl tak šestnáct kilo“, říká Wittrock. „Začal jsem s dietou ještě před natáčením, abych vypadal patřičně vyhuble. V New Yorku, kde žiji, jsem byl obklopen všelijakým pokušením a to bylo dost těžké. Ale na place jsme měli nutričního specialistu a dobrého kuchaře, který nám dělal skrovná jídla, a taky trenéra.“
Přísný režim herce stmelil: všichni tím museli projít a drželi pospolu. „Moc jsem ocenil Domhnallovu a Finnovu podporu“, říká O’Connell. „Občas jsem se cítil jako slabý článek. Hubnoucí protokol byl opravdu extrémní. Ale, jak říká Finn, měli jsme jídlo, připravil ho uznávaný šéfkuchař a bylo výživné. Upřímně, nikdy jsem se necítil zdravěji.“ A po krátké odmlce dodává: „Ale nechtěl bych to podstupovat znovu.“
A jak byl trénink víc a víc náročný, Gleeson rychle pochopil, že dieta je nic ve srovnání s tím, co si muži museli vytrpět. „Měli jsme tři jídla denně, bylo toho málo, ale přesto jsme jedli. Jistěže jsme měli hlad, ale nebyl to opravdový hlad. Ve skutečnosti jsme vůbec nezažili jejich utrpení a strádání. Spoléhali jsme pouze na představivost, protože to, čím si prošli oni, to si prostě nelze představit.“
Když skončilo natáčení na moři, štáb se přesunul do studia Warners poblíž australského Gold Coast, kde se měly natáčet záběry na člunu. Odtud se pak štáb přesunul do deštného pralesa v queenslandském Mount Tamborine, kde se natáčely scény z ostrova Kwajalein, kde byl nechvalně známý japonský válečný tábor známý jako „Ostrov smrti“, skutečné srdce temnoty.
Poté, co Louieho a Phila zajalo japonské námořnictvo, se dostanou na Kwajalein, kde jsou vězněni v úzkých, špinavých kobkách plných červů, vyslýcháni a biti svými vězniteli. Jsou přesvědčeni, že se odsud nemohou dostat živí. Z neznámého důvodu jsou však ušetřeni, ale Louie putuje do Omori, zajateckého tábora na okraji Tokia, a Phil je nákladním autem odvezen neznámo kam. Omori, typický japonský vězeňský tábor, byl postaven pro natáčení na okraji Brisbane v národním parku Fort Lytton.
Tomo Miyaguchi, jeden z technických poradců filmu, byl při natáčení obrovským přínosem při vybudování kulis Omori. Během uplynulých let nasbíral mnoho informací o Omori a dalších podobných táborech. „Mnoho válečných dokumentů bylo v Japonsku zničeno, nebylo tedy snadné zjistit něco o místech jako Omori. Museli jsme se spolehnout na americké záznamy, dokumenty z tribunálů pro válečné zločiny a také knihy napsané bývalými válečnými zajatci“, říká Miyaguchi.
Po několika týdnech natáčení v Omori skončilo a štáb odletěl na jih do Sydney točit scénu v Radio Tokyo, kam byl Louie dopraven, aby mohl do rádiového vysílání do USA říci své rodině, že je naživu. V budově rozhlasu se japonské vedení snaží pokoušet Louieho výborným jídlem, pohodlím a jinými výhodami a přimět ho tak, aby se zapojil do propagandistického vysílání, kde by vychvaloval své japonské věznitele. Odmítl a byl vrácen do Omori. Louie řekl, že pochopil přesně to, co v tom okamžiku bylo v sázce. „Neexistovalo nic, co by mě přimělo mluvit proti mé zemi, bez ohledu na to, čím vším mě pokoušeli“, řekl. „Pochopili, že jejich pokusy uplatit mě byly marné.“
Později se štáb přesunul do Sydney Harbor na Cockatoo Island, což je místo, které se trochu podobá Alcatrazu. Počátkem 19. století sloužil ostrov jako trestanecká kolonie, nyní je zde téměř 150 let jedna z největších australských loděnic. V opuštěných budovách Cockatoo Island vytvořili Hutman a jeho tým repliku zajateckého tábora Naoetsu, a také některé z ulic japonského přístavního města Yokohama.
Jak mizerný život měl Louie a jeho krajané v Omori, tak v Naoetsu to bylo ještě horší. Všichni muži byli nuceni k otrocké práci a válka - Japonsko mělo porážku jistou - se chýlila ke konci. Laura Hillenbrand v knize píše: „…v zajateckých táborech se děly ty největší krutosti, avšak Naoetsu bylo zvláštní místo, proslulo jako jedna z nejčernějších děr japonského císařství. Z mnoha pekel, které Louie v této válce poznal, bylo tohle místo tím nejhorším.“
Technický poradce Miyaguchi říká k historii tábora: „Naoetsu je považován za jeden z nejhorších táborů pro válečné zajatce v celém Japonsku. Chladné a větrné místo, zimy tu bývaly opravdu drsné a navíc tu byl ještě citelný nedostatek jídla a léků.“
Pro kameramana Rogera Deakinse bylo natáčení Naoetsu jen jedním z celé řady neobyčejných záběrů filmu. Všechny natočené záběry nesly jeho nezaměnitelný rukopis. „Snažím se rozlišovat různá období, myšlenka, že minulost je zlatá a budoucnost je něco jiného, a tak si přidáte pár filtrů, je falešná“, říká Deakins. „Příběh jako je tento, a jakýkoliv film vůbec, musí vtáhnout diváky, ale ne přes nějaké vizuální zařízení. Chcete, aby diváci měli pocit, že stojí opodál a dívají se na to, co se právě děje. V Naoetsu je to uhelný prach, temnota, atmosféra vlhkosti, a v Omori neustále žhnoucí slunce, život jako by se vytratil, všechno vyšisované…“
V Naoetsu se natáčely i další důležité scény zobrazující konec války: kapitán Fitzgerald ohlašuje zastavení nepřátelských akcí, následuje vyčerpávající pochod k řece, kde vězni očekávající popravu, zakouší očistné a osvěžující pocity z vody. Také se zde natáčela scéna, jak americké letectvo shazuje nad táborem potraviny, dárky, cigarety a letáky.
Hedlund shrnuje zkušenosti herců ztvárňujících spojenecké hrdiny, jak se dotýkají jeho postavy: „Fitzgerald byl skutečný vůdce, a pro mě bylo ctí, že jsem ho mohl hrát. Byl mučen, zmlácen, vytrhali mu nehty. Po válce byl vyznamenán Řádem cti a Stříbrnou hvězdou. Zřejmě patřil ke generaci 2. světové války, která nemluví o tom, co si prožila. Můj dědeček bojoval během války na Filipínách, a když se vrátil do Minnesoty a pracoval na farmě, nikdy nemluvil o tom, co zažil. Stejně jako Fitzgerald.“
Po skončení natáčení v Naoetsu se společnost přemístila do Camdenu, města nedaleko Sydney, kde se natáčely scény z Louieho mládí. Interiéry domova Zamperiniových byly točeny ve Fox Studios v Sydney, scény z problematického dospívání se natáčely ve Werris Creek, nedaleko malého městečka Tamworth v Novém Jižním Walesu, které představovalo Torrance dvacátých let.
Werris Creek také poskytl filmařům vhodnou železniční stanici a vlaky, které šly snadno upravit na vlaky Southern Pacific z tehdejší doby. Malé bungalovy se podobaly těm kalifornským z dvacátých let, a díky tomu štáb nalezl dům odpovídající domu Zamperiniových.
Na předměstí Blacktownu se natáčely běžecké scény z berlínské olympiády v roce 1936, ve které Louie udělá obrovský dojem na diváky včetně Adolfa Hitlera, který žádá, aby mu představili „toho chlapce s rychlým finišem“.
Veškerá autentičnost by nebyla úplná bez odpovídajících kostýmů, o které se postarala Louise Frogley. „Oblečení bylo v tlumených barvách, bledé žluté, béžové a okrové, což navozuje dojem tehdejší doby,“ říká Frogley. „Něco podobného jsme chtěli i pro berlínské olympijské hry, jen byly oděvy více vzorované a stylizované. Při navrhování a vytváření oblečení pro rodinu Zamperiniových musíte použít svou představivost, přemýšlet o tom, jak ti lidé žili, co jedli, jestli měli auto a tak dále. Chcete, jejich oblečení korespondovalo s postavami i jejich životem.“
CJ Valleroye, který hraje mladého Louieho, také zaujaly dobové kostýmy. „Tehdejší šaty jsou opravdu jiné“, říká. „Děti si vytahovaly kalhoty vysoko, zapínaly si v nich pásek. Nosily šortky a šněrovací boty. Musel jsem to oblečení nosit dlouho, abych si na ně vůbec zvykl.“
Podobně to bylo s navrhováním vojenských uniforem pro natáčení. Louise Frogley spolupracovala s Joem Hobbsem, expertem na vojenské uniformy, který bohužel během natáčení nečekaně zemřel. S jeho pomocí vytvořila soudobé vojenské oblečení. „Viděli jsme australské jednotky, americké vojáky a letce, japonské jednotky a válečné zajatce“, říká Frogley. „Joe dokázal najít tolik původních kusů oděvů, že jsme je mohli použít při natáčení. Některé uniformy jsme ušili, vždy jsme museli brát v potaz i postavu, která bude uniformu nosit.“
Běžecké scény v Blacktownu byly pro herce nesmírně náročné, nejen pro svou fyzickou namáhavost, ale také proto, že běžecká obuv, kterou nosili atleti ve 20. a 30. letech, měla jen velmi málo společného se sofistikovanou, ergonomickou běžeckou obuví, jakou známe dnes. „Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na běhání v tehdejších tretrách“, říká Valleroy. „Jsem ve školním běžeckém týmu a věnuji se i přespolnímu běhu. Ale tohle bylo náročnější. Musel jsem se naučit běhat s rovnými zády a správně držet ruce a taky jak zrychlit na sprint.“
Greg Smith, běžecký trenér, který trénoval herce pro scény s během, byl na tyto těžkosti připraven. „Atleti ve dvacátých a třicátých letech měli silnější spodní část těla, než je tomu dnes. Byli to obchodníci, dělníci, kteří měli velikou sílu, a jejich těla byla jinak stavěná. Běhávali ve vzpřímené pozici. V současné době jsou běžci mnohem vyšší a je tu mnohem víc pohybu vpřed, téměř náklonu. Po dni běhu v těchto botách byli někteří kluci docela rozlámaní.“
Když byly běžecké scény natočené, štáb odcestoval zpět na sever na Gold Coast v Queenslandu, a v ateliérech Warner Australia Studio probíhala zuřivá letecká bitva mezi americkým bojovým letadlem B-24 Super Man a japonským letadlem Zero, což je úvodní scéna filmu. Další scénou bylo letecké neštěstí Zeleného sršně, které přežili pouze Louie, Phil a Mac.
Letoun Super Man byl vyroben v Mexiku a následně odeslán do Austrálie, kde mu byla doplněna otočná střelecká věž a bombardovací zaměřovač Norden. Letadlo pak bylo připojeno na gyrostatické zařízení, které simulovalo skutečné pohyby při pádu, zejména když se dostalo pod palbu.
Posádku Super Mana tvořili dva piloti, navigátor, bombometčík, radista a několik střelců. Mezi posádkou byli Hugh „Cup“ Cuppernell, Philův druhý pilot, a Clarence Douglas, letový inženýr, do jehož role byl obsazen Stephen J. Douglas, skutečný vnuk Clarence Douglase. „Když se můj otec doslechl, že se připravuje kniha, poskytl vydavatelům fotky mého dědečka“, říká Douglas. „Já nejsem herec. Pracuji pro nájemní domy v New Yorku. Ale když jsem slyšel o filmu, chtěl jsem se přidat a nabídl jsem se. Byl jsem nadšený, když mě obsadili do role mého dědy. Bylo to víc než jen vzrušení; byla to čest.“
Když se dotočily záběry Super Mana, začalo se pracovat na scénách havárie Zeleného sršně. Štáb taky natáčel první dny Louieho, Phila a Maca v záchranném člunu ve studiových vodních nádržích. Když byly tyto scény dokončeny, štáb odjel do tropického ráje v Airlie Beach v severním Queenslandu, kde vznikaly scény Louieho příprav na olympiádu v Tokiu v roce 1940, která se nikdy nekonala, zatímco jeho kamarádi letci ve chvílích volna odpočívají… a nikdo neví, co je čeká.
Natáčení filmu Nezlomný trvalo 14 týdnů a skončilo 4. února 2014. Do práce se nyní pustili vynikající střihač Tim Squyers a William Goldenberg, zatímco herci a štáb měli chvilku, aby se zamysleli nad Louieho odkazem… a co vše pro ně tato práce znamenala. O'Connell shrnul dojmy: „Louie byl opravdový americký hrdina s vlastnostmi, které zapůsobí na každého. Název filmu je Nezlomný, ale byly určitě okamžiky, kdy jsem se cítil přesně opačně. Byl jsem tlačen za hranice svých možností. To vyžaduje hodně tvrdé práce a vytrvalosti.“
„Natáčení bylo nesmírně složité, a proto jsem vděčná za lidi jako je Roger Deakins a Joe Reidy. Celý štáb je mimořádný tým, který mi pomohl s každým aspektem natáčení, ať se jednalo o kaskadérské kousky, žraloky, záchranný člun, letouny, vizuální efekty, prostě všechno. Byla to výzva, ale myslím především na Louieho. Jeho příběh ukazuje, že každý může ze sebe vydat to nejlepší. Bylo to těžké, ale bylo to skvělé“, shrnuje režisérka.
Ocenění:
Academy Awards
2015 - Roger Deakins (Nejlepší kamera) (nominace)
2015 - Nejlepší mix zvuku(nominace)
2015 - Nejlepší střih zvuku(nominace)
The Saturn Awards
2015 - Nejlepší akční/dobrodružný film
2015 - Tim Squyres, William Goldenberg (Nejlepší střih)(nominace)
DABING
V českém znění: Petr Neskusil - Jack O'Connell (Louis Zamperini), Oldřich Hajlich - Domhnall Gleeson (Phil), Robin Pařík - Finn Wittrock (Mac), Marek Libert - Jai Courtney (Cup), Petr Burian - John Magaro (Tinker), Filip Jančík - Takamasa Ishihara (Watanabe), Michal Michálek - Luke Treadaway (Miller), Filip Švarc - Alex Russell (Pete) + Garrett Hedlund (Fitzgerald), Jakub Nemčok - C.J. Valleroy (mladý Louis), Jindřich Žampa - John D'Leo (mladý Pete), Ivo Novák, Zdeněk Mahdal, Antonín Navrátil, Roman Novotný, Miroslava Součková, Miroslav Mahdal, Marek Mahdal, Pavel Vondrák, Renata Volfová, Zbyšek Horák (titulky)
Překlad: Iveta Kristek Pavlovičová
Dialogy: Lenka Benešová
Zvuk: Jiří Götz
Produkce: Miroslav Vitvar
Vedoucí výrobního štábu: Zdeněk Mahdal
Režie: Bohdan Tůma
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska ve studiu Pro-Time 2015
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 5.02.2015 CinemArt
Premiéra USA: 25.12.2014 Universal Pictures US
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 10.6.2015 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: 10.6.2015 Bontonfilm
Tržby v ČR - Kč 1 684 474
Tržby celkem - $ 163 442 937
Návštěvnost v ČR 13 046
Náklady (Rozpočet) - $ 65 000 000
BONUSY (Blu-ray)
Vězeňské divadlo: Popelka
• Koncert Miyaviho pro herce a štáb
• Louisova cesta k odpuštění
• Vynechané scény
• V zákulisí filmu Nezlomný (Padesát let ve výrobě, Vypravěčův boj - Režisérka Angelina Jolie & Nejhouževnatější generace)
• Skutečný Louis Zamperini
„Životní příběh Louise Zamperiniho je neuvěřitelný. Ještě neuvěřitelnější je, že trvalo skoro sedmdesát let, než ho někdo zvěčnil na filmovém plátně."
OBSAH
Jako malý kluk byl Louis pěkný sígr, jeho výhodou bylo, že před následky svých činů dokázal skoro vždycky utéct. Toho si všiml jeho starší bratr Pete, kterého napadlo, že by běžecký talent mohl využít na závodní dráze. Dotáhl to až do amerického olympijského týmu na hry v Berlíně v roce 1936, kde mimo jiných ohromil i Hitlera. O pár let později ohromoval jeho spojence jako člen posádky amerického bombardéru operujícího v jižním Pacifiku. Když během jedné záchranné operace jeho stroj spadl do oceánu, byl Louis jedním ze tří členů posádky, kteří havárii přežili. Víc než měsíc strávil v záchranném člunu, než ho zachránila kolem plující loď. Bohužel, ta loď byla japonská. Zamperini se ocitl v zajateckém táboře, který připomínal peklo na zemi. Už tak těžké podmínky k životu se Louisovi ještě zhoršily, když se jeho věznitelé dozvěděli, že je to slavný sportovec. Chtěli ho zničit, chtěli ho zlomit. Jenže on byl prostě nezlomný. (CinemArt)
FILMOVÁ RECENZE ČSFD
Pan Skleněný by řekl, že když jsou lidé, co v bombardéru při první akci zakopnou o momentový klíč, vypadnou otevřenou pumovnicí a po pádu se napíchnou na zvídavého mečouna, musí tu být i Louis Zamperini.. Heroismus může být inspirující, ale od chvíle, kdy si na Nezlomného zasedne sadistická Japonečka, se vše už jen točí v kruhu rutiny a špatných režisérských rozhodnutí. S tímhle tvůrčím ansámblem musí být Angelina hodnocena jako kanadský kouč na Světovém poháru, jehož tým vypadne v semifinále.. Apropo, od Memphis Belle už uplynulo hodně času a něco nového ve stylu prvních deseti minut bych rozhodně uvítal.. (Gilmour93) 3*
Film, který ve mně probudil jen bytostnou lenost a pocit, že pokud bych někdy chtěl vidět americkou verzi Příběhu obyčejného člověka (s jiným žebříčkem hodnot a důrazem na individuální fyzickou odolnost), musel bych si pustit právě Unbroken. V jádru snesitelný řetěz snaživě odkoukaných a celkem zručně zrealizovaných scén, v nichž de facto nezáleží na pořadí, kauzalitě (člověka třeba vůbec nezajímá, proč se Hedlund ve vložené scéně náhle rozpláče) a už vůbec ne na psychologii. Neobratně vložené flashbacky jsou postaveny na proklamacích, které by mohly zaznít i v libovolné pixarovce, následné dialogy tak trochu vypadají, jako by padaly z random generátoru hlášek z válečných filmů. Coeni to malinko píšou jako materiál pro začátečníky, lekce Točíme o hrdinech. 90 minut utrpení čím dál tím víc připomíná soft exploataci (můžeme soucítit s postavou, která je jen nosičem na hadry a makeup?), na konci ambiciózně korunovanou snahou o jakýsi kristovský mýtus, nebo co ta epizoda s trámem vlastně znamená. Who bloody cares? Angelina je poučená, jako protekční dítko má k ruce elitní crew, takže Nezlomný se hýbe a vypadá hezky (místy díky Deakinsově kameře až nemístně hezky a estétsky). Je to trochu dinosauří pocta staré škole válečného filmu bez schopnosti cokoli zásadního pochopit a přinést. Válečný screensaver. Mattyho srovnání s McQueenem je zcela na místě. Ostatně, vlastně bych mohl jenom symbolicky podepsat celé jeho hodnocení. (Marigold) 2*
Velkofilmová kamera, moc fajn výprava, hudba nebo zvuk, několik sympatických tvůrčích nápadů, ale prostě je to dlouhé a tempo místy úmorně podřadí. Režírující Angelina Jolie rozhodně talent má, ale dosud se jí nepodařilo udeřit na ta správná místa. Tentokrát si vybrala nadějného atleta, jehož sen zkřížila válka i kruté zacházení v japonském zajateckém táboře. Už v dětství tropil jeden průšvih za druhým, rodiče byli zoufalí, ovšem pozdější olympijský atlet a dekorovaný hrdina Louis Zamperini měl (naštěstí) rád i dívčí sukně, a právě spolužačky ze střední školy ho přesvědčily, aby se přidal k běžeckému oddílu. V Berlíně sice zabodoval, ale jako spousta jiných mladých mužů musel narukovat. A pak už se to vezlo. Nějakou dobu si uprostřed oceánu pobyl v záchranném člunu, podstatně delší čas pak v zajateckém táboře. Angelině evidentně chyběl na place někdo, kdo by ji trochu kočíroval, řekl, tady uber, tady se toho naopak neboj. Postavy se mi pod kůži nedostaly. Za mě je to takový ten vyladěný projekt, který ovšem za srdce nechytne. (castor) 3*
VELKÁ RECENZE
Hrozně by se hodilo začít tuhle recenzi odcitováním ukradené interní korespondence Sony, ve které se o Angelině Jolie mluví jako o netalentovaném, privilegovaném spratkovi. Byla by to ovšem chyba, protože po zhlédnutí Nezlomného nelze tak úplně říct, že by režírující Angelina Jolie neměla talent, jakkoliv se tohle slovo u skorodebutující režisérky, která se nechá vodit za ručičku od největších profíků v branži, dost možná trochu přeceňuje. Mnohem důležitější je, že Angelina za kamerou nemá vizi. A s tou vám bohužel nepomůžou ani bratři Coenové u psacího stroje, Roger Deakins za kamerou nebo Alexandre Desplat u mixážního pultu.
Nezlomný je příběhem Louise Zamperiniho - italského přistěhovalce, olympijského atleta, válečného zajatce a dekorovaného hrdiny. Když stihnete za život tolik zásadních etap a dožijete se úctyhodného věku (Louis zemřel ve věku požehnaných 97 let loni v létě), musí o vás někdo natočit film. A ten někdo je právě Angelina Jolie, rozjetá ze svého režijního debutu V zemi krve a medu (pokračování V zemi mléka a strdí už bude brzy natáčet Zdeněk Troška), a doslova pohlcená Zamperiniho životopisnou knihou, kterou americký lid miluje, ačkoliv historici opatrně naznačují, že si Zamperini v některých věcech historii tak trochu přibarvuje a nafukuje svoje vlastní kousky. Senilita nebo přebujelé ego? Kdo by to starému válečnému veteránovi vyčítal? Když si svoje historky nevylepší sám, udělá to za něj Hollywood.
Úplně vidím Angelinu, jak mu seděla na klíně jako malá holčička a všechny ty historky hltala, aby pak načmárané poznámky dala při snídani Bradovi a řekla mu, ať zavolá pár známým, jestli by to někdo nechtěl předělat do scénáře oscarového kalibru. Soderbergh neměl čas, Clooney neměl náladu, a tak padla volba na bratry Coenovy, kterým začalo být jasné, že životopis oslavovaného veterána je tím správným materiálem, co rozpláče lid a roztaje Akademii.
Že jsem si celý odstavec vymyslel? Férový odhad. Jenže on celý Nezlomný působí podobným dojmem. A nejhorší na tom je, že ani ta armáda slavných jmen mu nepomáhá k tomu, aby se ze škatulky naleštěné rutiny vyhrabal. Odhlédněme od Zamperiniho sklonu k přehánění - jeho příběh si rozhodně zaslouží vyprávět nahlas. Na olympiádě zazářil (ačkoliv to byla ta nešťastná v roce 1936), v bombardéru zázračně přežíval, ale opravdu zásadních obrysů začne jeho vyprávění nabírat, až když letadlu vysadí motory. Několik týdnů v záchranném člunu a zajetí Japonci. To je hlavní maso Angelinina velkofilmu, ačkoliv se nejrůznějšími flashbacky a kamarádčofty dobrou třetinu přesouváme od závodních bloků ke šplouchajícím vlnám.
Tady se bohužel film často rozpadá na jednotlivé části a nefunguje jako celek. Jé hezká kamera, jé hezká hudba... ale tuhle scénu už jsem viděl loni, když na lodi ztroskotal Robert Redford. A támhleto běhání bylo v Gallipoli s Melem Gibsonem. Ne, teď se nesnažím Angelinu za každou cenu strhat, ale je bolestně evidentní, že neměla na place odpovídající oporu a střílela ty scény tak nějak od boku. Timing, vedení herců, úprava dialogů tak, aby seděly do pusy, vykrývání prázdných scén s "čuměním do blba" nějakým tím voice-overem, to všechno chybí. Ano, Robert Redford si ve Vše je ztraceno taky vystačil s mlčivým vyhlížením Mitche Buchanana, jenže to byl pánové Robert Redford. Domhnall Gleeson a Jack O´Connell by mu mohli tak leda nosit kafe.
První jmenovaný navíc z filmu v druhé polovině tzv. vystoupí (je doslova odtržen) a my se přesouváme do japonského zajateckého tábora, kde zrzkův štafetový kolík přebírá Garrett Hedlund. Jeho úlohou je v podstatě hrát frajírka, co si v uhláku hraje na Jamese Deana, zatímco Zamperini v podání O´Connella je mlácen, mučen a terorizován japonským klučíkem, který ani zdaleka nevypadá jako jeho reálná předloha. Takamasu Ishiharu budete nenávidět. Nejen že nikdy nikde nehrál a jeho obsazení tak budí minimálně rozpaky, ale prostě byste mu chtěli hrozně moc vzít jeho bambusovou hůlku a zarazit mu ji do zadku. Ano, tyhle emoce by měl hlavní záporák budit. Jenže kde je nějaké to bratření ze zajateckého tábora, spolčení proti společnému nepříteli nebo souboj dvou tvrdohlavých mužů?
Chci klišé, ano, ale nebojte se, Angelina mi jich beztak servíruje plné hrsti. Válečné utrpení ovšem není podepřeno herci, kteří by ho měli vyzdvihnout. Divák je proto po několika scénách vůči útrapám protagonistů dokonale imunní a jen otupěle sleduje, kterak si Watanabe (Takamasu Ishiharu) hraje v táboře na prapůvodní verzi The Sims. Pamatujete na takový ten bug, kdy jste mohli simíka zazdít do malé komůrky bez dveří a pozorovat, jak se topí ve vlastní moči? Ne, asi jste to nezkoušeli. Ani v Nezlomném se nikdo neutopí ve vlastní moči, ale samoúčelnost některých jeho výchovných lekcí nabíhá skoro až do parodie. A Hedlund? Stojí a ze zaprášené tváře do dálky září jeho zorničky a pečlivě vybělené zuby.
Nevím, jestli bych chtěl, aby to bylo ještě víc Hallmark - se scénami plačící matky, bojujícího bratra a utrápeného invalidního otce, nebo naopak víc dokudrama - s výmluvnými titulky, podlézavým voice-overem a newsroomovými vložkami. Vím ale, že to Angelina natočila neuvěřitelně prázdně. Dokonce i ta špetka sympatie, kterou začnete k O´Connellovi v závěru cítit, je utlučena prolomenou hrází patosu, když se Louis v poslední scéně rozeběhne líbat betonovou ranvej. Konečně klišé, co jsem potřeboval!
Jenže pak v záverečných titulcích rozjede Angelina takovou vysvětlovačku, že by to vydalo na celý další film - Louis se obrátí na víru, začne objíždět všechny bachaře, včetně Watanabeho, nechá po sobě pojmenovat několik stadionů a v Naganu pak zapálí olympijský oheň. To by byl film. Obsaďte Ala Pacina a Kena Watanabeho (ha!), seberte to Angelině, a třeba napřesrok toho Oscara vyhrajete na druhý pokus. Rozhodně by to bylo zajímavější pokoukání, než nafintěná dvouhodinovka, co z války dělá jen bezkrevnou kulisu.
PODROBNÝ POPIS FILMU
O FILMU
Když 2. července 2014 Louie Zamperini ve věku 97 let zemřel, nebyl v tichosti oplakáván, ale vítězně oslavován jako opravdový americký hrdina. Tento bývalý olympionik, jehož dlouhý, neuvěřitelný a inspirující život byl popisován jako jeden z největších příběhů o vítězství ve 20. století, prožil to, co lze stěží pochopit. Jeho příběh ochromujícího zoufalství překonaného nezdolnou vůlí a vykoupení nadále slouží jako poselství naděje pro miliony lidí, kteří byli ovlivněni a inspirování tím, co prožil. A to vše začalo před téměř sto lety.
Jako mladík v kalifornské Torrance byl Louie, nejmladší syn italských přistěhovalců, nenapravitelný delikvent, který se vloupával do domů, kradl v obchodech a rval se s kýmkoli, kdo se opovážil se mu postavit. Jako teenager zaměřil Louie, i díky setrvalému povzbuzování svého staršího bratra Petea, svou nezkrotnou energii do běhu, k němuž prokázal překvapivé nadání. Po celé zemi lámal tento 19letý „Torrance Tornado“ rekord za rekordem, až se probojoval ke kvalifikaci na olympijské hry v Berlíně 1936, a překvapil všechny, které potkal, počínaje slavným atletem a svým týmovým kolegou Jesse Owensem až po muže, který přivedl lidstvo téměř k celosvětovému zničení: Adolfa Hitlera.
Jako většina lidí své generace odložil mladý student své sny stranou v okamžiku, kdy vypukla druhá světová válka, a přihlásil se do armády. Jeho vojenská kariéra ho dovedla až do jednotek amerického letectva, a odtud se podporučík Zamperini vydal na četné mise po celém Tichomoří - bylo to obavy vzbuzující povolání, kdy přibližně polovina jeho kolegů letců válku nepřežila. V dubnu 1943 měl Louieho vadný letoun B-24 Liberator Zelený sršeň při záchranné misi v jižním Pacifiku poruchu motoru a zřítil se do moře a osm z jedenácti členů posádky při nárazu zahynulo.
Louie a jeho dva přeživší kolegové ze Zeleného sršně, Russell Allen "Phil" Phillips, kapitán letadla, a seržant Francis "Mac" McNamara, střelec, byli unášeni mořskými proudy v šest stop dlouhém a dvě stopy širokém záchranném člunu v otevřeném Pacifiku po mnoho týdnů. Mac vydržel neuvěřitelných 33 dnů - přežil sedm náletů japonských bombardérů a všudypřítomné žraloky kroužící kolem záchranného člunu, než podlehl hladu, dehydrataci a vyčerpání. Louie a Phil vydrželi celkem 47 dní, což je historický rekord přeživších na člunu, a nakonec je proudy a doznívající tajfun zanesly na dva tisíce mil vzdálený břeh atolu Marshallových ostrovů.
Jakmile zahlédli zemi a snažili se k ní doplavat, byli zajati japonským námořnictvem a uvězněni v prvním z několika táborů pro válečného zajatce. Během více než dvou let trýznivého zajetí trpěl Louie a jeho spoluvězni hlady, nemluvě o nepředstavitelném mentálním a fyzickém mučení. Duševně narušený velitel věznice Mutsuhiro Watanabe, nazývaný muži „Pták“, si vybral právě Louieho pro své pro sadistické a brutální činy.
Louie přežil toto nelidské martyrium v nejdrsnějších oblastech válkou zmítaného Japonska ještě předtím, než se dozvěděl, že 20. srpna 1945, dva týdny poté, co přes 4 tuny těžká bomba nazvaná „Malý chlapec“ zničila Hirošimu, že spojenečtí vězni byli osvobozeni a že válka skončila. Jak Laura Hillenbrand píše v příběhu Louie Zamperiniho: „Nezlomený: Druhá světová válka - příběh o přežití, odolnosti a vykoupení": "Uprostřed oslavujících lidí, stál Louie na třesoucích se nohou, vyhublý, nemocný a zmáčený. V jeho unavené mysli se znova a znova opakovala dvě slova: „Jsem volný! Jsem volný! Jsem volný!“
Veterán, který toho tolik prožil, se vrátil domů do jižní Kalifornie, ale jeho život se navždy změnil. Louie trpěl nočními můrami a svazující duševní poruchou, která se stane lékařskou diagnózou a dostane své jméno až o několik desetiletí později: posttraumatická stresová porucha. Stejně jako nespočetně dalších hrdinů, kteří se vrátili z krutých vězeňských táborů s nočními děsy, které po probuzení vystřídalo peklo dne, i pro Louieho byl takovýto poválečný život obrovský boj. Čtyři roky po svém věznění stále bojoval s panickou úzkostí, alkoholismem a démony, kteří přicházeli pokaždé, když šel spát.
Teprve až když Louie a jeho novomanželka Cynthia slyšeli mladého pastora reverenda Billyho Grahama mluvit v září 1949, pochopil, že musí odpustit. Přijal křesťanství a jeho život se zcela změnil. V následujících letech se Louie věnoval šíření spirituality, síle ducha a odpuštění… Zašel dokonce až tak daleko, že odjel zpět do Japonska, aby se usmířil se svými mučiteli, kteří ho týrali hladem a bili ho do bezvědomí. Jen „Pták“ se s ním odmítl setkat.
Louieho příběh měl všechny předpoklady stát se nezapomenutelným filmem. Ve skutečnosti se společnost Universal Pictures již dlouho zajímala o jeho život. V roce 1957 studio získalo práva k Louieho knize „S ďáblem v patách“. Tehdy se počítalo s Tonym Curtisem, ale když se Curtis rozhodl pro film Stanleyho Kubricka Spartacus, byl projekt odložen dříve, než byl scénář navržen. Studio se po nějaké době opět pokusilo převést tento příběh na plátno. Ačkoli k filmu bylo v té době několik scénářů, žádný režisér se tomuto projektu nechtěl upsat.
Až v roce 2002 se všechno změnilo. Louiemu Zamperinimu se ozvala autorka knihy „Seabiscuit: And American Legend“ Laura Hillenbrand. Čím více spolu mluvili, tím více byla Hillenbrand fascinována mužem, jehož životní krédo znělo „Pokud můžu, dokážu to“. Zeptala se, zdali její příští kniha může být o něm. Louie souhlasil, přestože svůj příběh sepsal už o mnoho let dříve.
Z knihy „Nezlomený: Druhá světová válka - příběh o přežití, odolnosti a vykoupení" se stal okamžitě bestseller. Od jejího vydání v roce 2010 se v USA až do dnešního dne prodalo více než čtyři miliony výtisků.
Film „V zemi krve a medu“ z roku 2011 je režijním i scénáristickým debutem Angeliny Jolie a vznikl jako vedlejší produkt její humanitární práce. Motivem filmu je milostný příběh odehrávající se na pozadí konfliktu devadesátých let v Bosně. Film poukazuje na násilí páchané na ženách a pro Angelinu to bylo natolik citlivé téma, že režii nedokázala svěřit nikomu jinému.
„Vůbec jsem neměla v plánu věnovat se režii“, říká Angelina. „Představovala jsem si, že jednoho dne skončím s filmováním a budu doma se svými dětmi. U režírování jsem skončila proto, že jsem neměla odvahu oslovit někoho jiného.“
Angelina si byla jistá, že chce režírovat film znovu, ale vůbec nebyla jistá, jaký film by to měl být. „Chtěla jsem, aby to bylo něco, co mám ráda a na čem mi záleží, protože režie vyžaduje, abyste se jí plně oddali, musíte trávit mnoho času bez své rodiny a věnovat jí mnohem více úsilí než hraní. Věděla jsem, že to nebude dobré, pokud by mě ten příběh nepohltil a necítila jsem jeho důležitost“, říká.
Když roku 2012 producent Matthew Baer ukázal Angelině pracovní scénář k filmu Nezlomný, Zamperiniho příběh ji ihned uchvátil. „Byla jsem překvapená návrhem scénáře, který jsem četla, ale až poté, co jsem přečetla Lauřinu knihu, jsem si věděla, že ten film chci režírovat,“ říká Angelina. „Stejně jako miliony čtenářů, kteří nejsou schopni odložit knihu poté, co se do ní začetly, byla jsem i já pohlcena neuvěřitelným příběhem Louieho cesty a Lauřinou brilantní schopnosti popsat události, které formovaly minulé století. Louieho generace vzešla z období Deprese“, pokračuje Jolie. „Byli to drsní, silní, tvrdě pracující lidé se smyslem pro rodinu a komunitu, ve které se i přes obrovskou nepřízeň osudu vzájemně podporovali. Když byli vyzváni, aby sloužili své vlasti, byli ještě chlapci, ale i přesto tak učinili. Udělali to pro nás bez ohledu na to, jaký měli strach, bez ohledu na to, jak daleko byli od domova.“
Během zpracování Louieho příběhu zjistila Angelina díky Baerovi, že Louie je její soused. „Louie z oken svého obýváku viděl na střechu mého domu“, směje se. Téma filmu i souhra všech těchto událostí uchvátila Angelinu natolik, že pocítila, že se musí ujmout režie Nezlomného. Ale brzy zjistila, že režie tohoto filmu nebude tak snadný úkol. „Musela jsem o tu práci bojovat“, říká. „Musela jsem opravdu velmi tvrdě bojovat, abych dokázala ostatním, že na to mám, a později také, abych to dokázala sobě samotné. A samozřejmě abych to dokázala i Louiemu, což taky nějakou dobu trvalo.“
Když se Louie dozvěděl, že film bude režírovat známá herečka, chvíli mu trvalo, než té myšlence přivykl. Nebylo to ale dlouho a on jí přivítal do své rozvětvené rodiny. „Angie mi zavolala a řekla, že bude režírovat film“, řekl. „Znal jsem jí jen z televize, protože do kina už nechodím. Ale vím, že o ní říkají, že je to nejkrásnější dívka na světě. A pak přišla ke mně domů. Taková panenka! Zlatíčko! Ihned jsem viděl, že není jen krásná, ale i chytrá. Je velmi uvážlivá a má laskavé srdce. Pomyslel jsem si, co můžu chtít víc?“
Inspirována vyprávěním svého drahého přítele, Louie jí nazýval „Jolly“, se Angelina pustila se do práce. „Rozpracovala jsem scénář, vybrala z internetu obrázky, různě je k tomu přilepila a přišpendlila, nacpala jsem to všechno do pytle na odpadky a odvláčela do Universalu, kde jsem dělala psí kusy, abych přesvědčila studio, že na tu práci mám.“
Studio souhlasilo a schválilo film k realizaci. Angelina byla nesmírně šťastná. Avšak její práce teprve začínala. Ona a Baer strávili několik dalších měsíců zpracováváním scénáře, přípravou rozpočtu, výběrem vhodných herců a lokací, a Angelina víc a víc poznávala Louieho a jeho rodinu.
Jelikož Louieho příběh je plný událostí, které se udály v průběhu téměř celého století, bylo nutné rozhodnout nejen to, jak vyprávět celý příběh, ale také co všechno z příběhu vyprávět.
Režisérka zaslala pracovní verzi scénáře Joelu a Ethanu Coenovým, se kterými se znala, a také měli společného agenta, aby jí řekli, zda mají zájem spolupracovat. Bratři Coenové, držitelé Oscara, mají velmi specifické pojetí tématu a jen velmi zřídka píší scénáře pro jiné. Avšak bratři souhlasili s tím, že jde o dobrý příběh, který je zaujal. Jeden z Ethanových synů byl fanouškem knihy a Joel byl prostě zvědavý. Také načasování bylo tak akorát. Právě dokončili film V nitru Llewyna Davise a měli čas pracovat na scénáři.
Angelina se domnívala, že film by měl končit Louieho návratem z války, ačkoliv jeho život v Kalifornii, poté, co skončila válka, byl neméně fascinující a vydal by na další film. Bratři Coenové souhlasili.
Angelina, Baer, Stoff i studio byli nadšeni scénářem bratří Coenů. „To, co jsem se naučila od bratří Coenů“, říká Angelina, „bylo, že to, co cítíte, když jste odložili Lauřinu knihu, je to, co musíte cítit, když odcházíte z kina.“
V den, kdy studio odsouhlasilo definitivní verzi scénáře, a rozběhla se produkce, byl nejšťastnějším Matthew Baer, který strávil desítky let snahou o natočení filmu. A teprve když film byl oficiálně schválen studiem, Baer mohl konečně Louiemu říct, že po 57 letech čekání bude jeho příběh konečně natočen.
„Když jsem se dozvěděla, že studio film konečně schválilo, byla jsem tak rozrušená, že jsem se nemohla dočkat, až dorazím domů a povím to Louiemu“, říká Angelina. „Volala jsem Bradovi, řekla jsem mu, co se stalo, a dodala: „musíš jít na střechu a vyvěsit vlajku USC [Louieho alma mater]!“ Tak to udělal. Když jsem dorazila domů, volali jsme Louiemu a on se podíval z okna. Pak mi zavolal zpátky a zeptal se „to je pro mě?“, a tak jsem řekla, že ano, že jsme to dokázali.“
Režisérka přiznala, že převyprávět Louieho příběh znamenalo velkou zodpovědnost: „Občas jsem z toho v noci nemohla spát. Ale chtěla jsem natočit ten film, protože Louieho poselství je to, co opravdu potřebujeme, teď víc než kdy jindy. Louie není dokonalý člověk, ale přesto k němu můžeme my i naše děti vzhlížet. Byl tím, kdo nám připomene, co může dokázat každý z nás: neklesat na mysli, čerpat sílu ze své rodiny, odlišit strach od bolesti, definovat sílu přátelství, čelit temnotě a přesto se nikdy nevzdat.“
Při natáčení se Angelina kromě Louieho, coby svého zdroje inspirace, obracela pro radu a podporu i na autorku knihy „Nezlomený“, Lauru Hillenbrand. „Žádný filmař nemůže mít lepší zdroj informací a inspiraci než je kniha Laury Hillenbrand“, říká Angelina. „Laura vše pečlivě studuje a věnuje pozornost detailům, a díky tomu to tak vnímají i čtenáři. Píše přesvědčivě, dokáže zachytit významné historické okamžiky stejně jako důvěrné podrobnosti jednotlivých postav.“
První a nejdůležitější otázkou při obsazování filmu bylo, kdo dokáže vhodně ztvárnit postavu Louieho, který mladý herec může hrát roli tohoto neobyčejného muže? „Byl to nesmírně náročný úkol“, popisuje Angelina. „Museli jsme najít někoho, kdo bude vykazovat nejen jistou fyzickou podobnost s Louiem, ale také někoho, s kým budou diváci chtít sdílet celý příběh… někoho, kdo by vypadal z tehdejší doby, ne příliš moderně. Musí to také být někdo, komu uvěříte, že je olympijský atlet, někdo, kdo dokáže přežít zřícení letadla, 47 dnů na moři v záchranném člunu, veškeré strádání a samozřejmě také vydržet fyzické a duševní útrapy ve vojenském zajateckém táboru. Museli jsme najít někoho, kdo fyzicky zvládne všechny tyto věci a má osobnost.“
„Byl to náročný proces“, přiznává režisérka. Jack O’Connell, 23letý britský herec však dokázal hluboce zapůsobit. O’Connell debutoval v nezávislém festivalovém filmu Taková je Anglie, a následně se objevil v několika dalších nízkorozpočtových snímcích. Významněji na sebe upozornil v britském televizním dramatu Skins a naposledy se ukázal v dramatu z vězeňského prostředí Hvězda kriminálu.
„Ke konci konkurzu, když jsem ho slyšela, mě upoutal jeho skutečný přízvuk“, říká Angelina. „Pak jsem viděla záběry některých z jeho filmů, které v nedávné době natočil a všimla jsem si jeho zaujetí, porozumění hlubšímu obsahu filmu. A když jsem ho konečně potkala, nemohla jsem se neusmívat, protože na něm bylo něco zvláštního, na tom, jak se choval, jak mluvil o svém životě a své rodině, a to se pojilo i s Louiem a jeho příběhem. Viděla jsem, že je bojovník. Věděla jsem, že ve třiadvaceti může nesnadné pochopit a předvést základní body příběhu - porozumění lásce, loajalitě, víře a odpuštění, to není všem bojovníkům vlastní. Ale čím víc jsme mluvili, tak jsem viděla, že Jack toto chápe a zvládne to.“
Co se týče O’Connella, byl si jistý, že je pro roli tím pravým. „Byl jsem nadšený a cítil jsem se poctěný, když mě pozvali na konkurz“, vzpomíná O’Connell. „Byl jsem naprosto ohromený, když jsem se dozvěděl, že jsem roli získal. Je to zcela určitě ta největší pocta v mém životě ztvárnit takovou legendu. Bez všech pochybností to byl opravdu náročný úkol. Není snadné porozumět fyzické i duševní odolnosti tohoto muže, natož ji ztvárnit.“
A tak zatímco role Louieho byla obsazena, byla zde ještě neméně důležitá role Louieho noční můry a hlavního mučitele, Mutsuhiro Watanabe, japonského vězeňského dozorce známého pod přezdívkou „Pták“, jehož životním poslání bylo, podle Laury Hilenbrand, „přinutit muže naprosto se podrobit“. „Nechtěla jsem, aby Watanabe byl nějakou karikaturou Japonce, který se mračí a mluví lámanou angličtinou. Skutečnou postavou Watanabeho byl inteligentní a vzdělaný člověk, který však byl po lidské stránce nevyrovnaný. Byl silou, kterou není radno opomíjet, a Laura Hillenbrand ho popisuje jako „úžasně vytvořené monstrum“.
Obsadit herce, který by mohl hrát takovou roli, bylo pro režisérku zásadní. „Byla jsem přesvědčena, že když hledáte herce, který má hrát někoho náladového a nemilosrdného, musíte najít někoho úplně opačného, nějakého prima chlapíka“, říká. „Hledali jsme herce, který by dokázal předvést mnohem hlubší stránku špatnosti. Neměli jsme ale vybraného nikoho konkrétního a mě pak napadlo „co zkusit rockovou hvězdu? Někoho, kdo jen tak chodí po jevišti, nemusí nic říkat a přesto je pánem? To většina herců neumí.“
Angelina prozkoumala současnou japonskou rockovou scénu, pátrala po někom, kdo by se mohl té role ujmout. Objevilo se jméno Miyavi. Problém však byl v tom, že tento pohledný, mladý rockový muzikant neměl o práci ve filmu zájem. Režisérku přesto zaujal. Učinila proto další pokus, a to prostřednictvím Yoko Narahashi, respektované ředitelky japonské castingové agentury. Yoko Narahashi ho oslovila, ale Miyavi jí vysvětlil, že nikdy neuvažoval o tom, že by se objevil ve filmu a ani nemyslí, že by o tom mohl kdy uvažovat. Angelina i přesto odjela do Japonska, aby se podívala na jedno z jeho vystoupení, po kterém měli dohodnutou schůzku. „Byl jako magnet, strhující, a když jsme spolu hovořili, pomyslela jsem si, že je skutečně oduševnělý, jeden z nejpříjemnějších lidí, jaké jsem kdy potkala.“
Angelina si byla jistá, že objevila pro roli toho nejlepšího člověka a nabídla tuto roli Miyavi. „Když jsem poprvé slyšel o tom filmu, nevěděl jsem vůbec nic, o čem film je a dokonce ani kdo je režisérem a vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se do toho pustím nebo ne“, říká Miyavi. „Poté, co jsem se setkal s Angie, a ona mi vysvětlila, co má film publiku příběhem předat, změnil jsem názor. Zdálo se mi, že ten projekt má smysl.“
Jakmile byl Nezlomný studiem schválen, rozběhly se plány produkce a Angelina sestavila filmový štáb. Štáb zahrnoval zkušeného producenta Claytona Townsenda, kameramana Rogera Deakinse, jedenáctkrát nominovaný na cenu Akademie, jehož strhující záběry se objevily v takových dílech jako Tahle země není pro starý, Opravdová kuráž, nebo Čistá duše a Skyfall. Mezi dalšími byl i Jon Hutman, který s Angelinou spolupracoval na filmu V zemi krve a medu a Cizinec a figuroval jako filmový architekt ve filmech Nancy Meyers Lepší pozdě než později nebo Nějak se to komplikuje, nebo Louise Frogley, kostýmní výtvarnice, mezi jejíž úspěch patří například spolupráce Georgem Clooneym na projektech jako je Dannyho parťáci 3 a Památkáři, nebo film Iron Man 3. Tim Squyres, dvakrát nominovaný na cenu Akademie za svou práci na Pí a jeho život a Tygr a drak, dohlížel na střih spolu s Williamem Goldenbergem, který uchvátil diváky filmem 30 minut po půlnoci a za svou práci na Argo si odnesl Oscara®. Hudbu k filmu složil na cenu Akademie šestkrát nominovaný Alexandre Desplat, který hudebně spolupracoval i na filmech jako je Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 a 2, Králova řeč nebo Philomena.
Filmaři se zabývali tím, kde se film bude natáčet. Scénář vyžadoval krom jiného i natáčení ve vzduchu a na moři. Co se lokalit týče, bylo nutné najít malé americké městečko pozdních dvacátých let, vhodné místo pro Berlín roku 1936, Havaj, Pacifik a dva japonské zajatecké tábory.
„Těžko jsme mohli do těchto všech míst vycestovat, aniž bychom překročili rozpočet“, říká Townsend. „Takže jsme dali hlavy dohromady, abychom něco vymysleli. Zvažovali jsme několik míst včetně Havaje a Severní Karolíny. A nakonec se logickým výběrem zdála Austrálie. Terén je tam geograficky velmi různorodý a vyhovoval našim potřebám, také tam byla velmi dobrá filmařská základna s mnoha zkušenostmi a po daňové stránce to bylo také výhodné. A navíc jsme mohli hned začít natáčet ve dvou tamějších studiích.“
Austrálie byla jednomyslně odsouhlasena k natáčení Nezlomného. Přes veškerou náročnost předprodukčních prací byla Angelina a Matthew Baer v úzkém kontaktu s Louiem. A samozřejmě hlavní hrdinové filmu Louieho navštívili v Los Angeles ještě před odjezdem do Austrálie. O’Connell byl nadšený, když se dozvěděl, že bude mít příležitost setkat se s Louiem, od kterého získal neocenitelné informace o jeho životních zkušenostech. Během jedné z O’Connellových návštěv si herec povšiml Louieho letecké bundy. Jako mnoho jiných památek i bunda byla něco nesmírně ceněného. Louie nechal herce, aby si bundu vyzkoušel. Padla mu perfektně. A pak, s Louieho požehnáním se všichni herci i technický štáb a produkce přesunuli do Austrálie.
Rukopisem kameramana Rogera Deakinse je bez diskuse dotčeno každé filmové dílo velkých režisérů, se kterými spolupracoval. Jeho úspěch je nezpochybnitelný a není žádný filmový žánr, který by nedokázal zpracovat přímo zázračně.
„Už nějakou dobu jsem chtěla pracovat s Rogerem. Nejen proto, že má jako kameraman bezkonkurenční pověst, ale proto, že mnoho lidí mi řeklo o jeho klidném a pohodovém působení na place… a stejně tak o jeho jednání s herci. Složité natáčení vyžadovalo skutečného mistra a my všichni jsme se shodli na tom, že Roger je skutečný mistr, umělec. Opravdový génius, jehož přínos natáčení je nesmírně významný. Louieho příběh jsme zkrátka nemohli dělat bez něj.“
Deakins říká, že na projektu ho přitahovalo především množství výzev: „Co mě zaujalo, byla spletitost onoho muže a jeho života, cesty, na kterou se vydal a také konec toho všeho, jak sám sebe našel. Nebyl to jen obyčejný válečný příběh o přežití, bylo to něco úplně jiného než kterýkoliv film, který mě napadl. Ale bylo to skutečné. Bylo těžké si představit, že se to stalo, ale stalo se to.“
Natáčení Nezlomného začalo 16. října 2013 u pobřeží australského Queenslandu. Jako první se natáčela scéna utrpení vyhublého a oslabeného Louieho, Phila a Maca poté, co strávili několik týdnů ve vodách Pacifiku. Vyhladovělí, bez zásob, vystaveni povětrnostním vlivům a svým vlastním strachům.
Natáčení na moři znamenalo přemístit více než 150 lidí z bezpečí břehu queenslandského města Redland Bay mnoha kilometrů až do vod Raby Bay. „Náš první požadavek byl, aby mateřská loď zakotvila na moři - spolu s několika dalšími plavidly poblíž, s plovoucími pontony a čluny“, říká Townsend. „Nebylo to nic pro zbabělce. Samozřejmě to byla těžká práce, pro každého, ale nejvíc pro herce. Po celý den jsme je lovili ze člunu, kterým zmítají větry a mořské vlny, a pak se vraceli na mateřskou loď a kamery musely být znovu nastaveny, a pak zase zpátky do člunu“, říká Townsend.
„Zvládal jsem to dobře“, vzpomíná Gleeson. „První dny oceán ukázal svou moc a to byl pro nás dobrý základ k dalšímu natáčení. Byli jsme uvězněni na člunu, zažívali pocity klaustrofobie i agorafobie z nekonečné vodní plochy… Poukazovalo to na mimořádný charakter příběhu a problémy, které následovaly.“
Zde se také natočila řada klíčových scén: muži s pohledy upřenými na žraloky kroužící kolem člunu, pojídání mladého žraloka, kterého se jim podařilo po vyčerpávajícím boji ulovit a zběsilé spravování člunu poté, co byl zasažen střelami japonského letadla Zero, které kroužilo nad nimi.
Tyto dramatické scény jsou jen jedněmi z mnoha otřesných událostí, kterým muži museli čelit. To byla zkušenost, kterou Louie nikdy nezapomněl, zkušenost, která vyžaduje duševní i fyzickou sílu. „Nemůžete přežít bez své mysli“, řekl Louie, „rozhodl jsem se už na člunu, aniž bych těm dvěma něco řekl, že zaměstnám svou mysl nějakým pozitivním způsobem. Rozhodl jsem se, že každý den budeme vzpomínat, připomínat si písně a recitovat slova zpaměti. Rozhodl jsem se vyzkoušet ty chlapíky, abych viděl, jak daleko do minulosti jejich paměť sahá.“
Wittrock vzpomíná na to, že během jeho návštěvy ještě před natáčením se Louieho ptal na jednu věc. Mac na člunu nepřežil a Wittrocka zajímalo, proč se to podle Louieho stalo. „Ptal jsem se Louieho, v čem vidí rozdíl mezi sebou a Macem. Museli přetrpět ve stejných podmínkách. Tak jakto, že on dokázal přežít?“, říká Wittrock. A Louie odpověděl, že si myslí, že Mac byl jako dítě, které nikdy nedostalo svou šanci.
„Myslel jsem na to, co mi Louie řekl, když jsme natáčeli“, vzpomíná Wittrock. „Mac se pořád díval jen dolů na žraloky a byl si jistý, že tam skončí. Phil se pořád díval nahoru k nebesům a modlil se. A Louie… ten se díval oběma směry. A myslím, že právě to mu pomohlo přežít.“
Každý další den filmování přinášel další a další komplikace. Ale režisérka i štáb vydrželi, zastavovalo se, pouze když bylo nutné znovu nastavit kameru nebo opravit hercům nalíčení.
Make up pro film vytvářela Toni G. Velmi úzce spolupracovala i s Arjen Tuiten. „Makeup pro herce na záchranném člunu byl velmi důležitý. Museli jsme vytvořit velmi těžké spálení pokožky a ošlehání větrem v pěti různých stupních. Kluci jsou uprostřed oceánu, mají oteklé oči, a pak se objeví i puchýře. Kůže hrubne a vysychá, rty popraskají. K tomu všemu jsou ještě velmi vyhublí. Trvalo hodiny upravit zuby, které žloutnou a rozpadají se, stejně jako jejich oči. Museli jsme použít kontaktní čočky, aby měli oči podlité krví.“
Pro herce, stejně jako pro všechny, kteří ztvárňovali zajaté vojáky v japonských válečných táborech, nastal boj již o několik měsíců dříve, a ten boj obnášel i jistou oběť - jídlo. Povětšinou se ho museli vzdát. „Myslím, že jsem zhubl tak šestnáct kilo“, říká Wittrock. „Začal jsem s dietou ještě před natáčením, abych vypadal patřičně vyhuble. V New Yorku, kde žiji, jsem byl obklopen všelijakým pokušením a to bylo dost těžké. Ale na place jsme měli nutričního specialistu a dobrého kuchaře, který nám dělal skrovná jídla, a taky trenéra.“
Přísný režim herce stmelil: všichni tím museli projít a drželi pospolu. „Moc jsem ocenil Domhnallovu a Finnovu podporu“, říká O’Connell. „Občas jsem se cítil jako slabý článek. Hubnoucí protokol byl opravdu extrémní. Ale, jak říká Finn, měli jsme jídlo, připravil ho uznávaný šéfkuchař a bylo výživné. Upřímně, nikdy jsem se necítil zdravěji.“ A po krátké odmlce dodává: „Ale nechtěl bych to podstupovat znovu.“
A jak byl trénink víc a víc náročný, Gleeson rychle pochopil, že dieta je nic ve srovnání s tím, co si muži museli vytrpět. „Měli jsme tři jídla denně, bylo toho málo, ale přesto jsme jedli. Jistěže jsme měli hlad, ale nebyl to opravdový hlad. Ve skutečnosti jsme vůbec nezažili jejich utrpení a strádání. Spoléhali jsme pouze na představivost, protože to, čím si prošli oni, to si prostě nelze představit.“
Když skončilo natáčení na moři, štáb se přesunul do studia Warners poblíž australského Gold Coast, kde se měly natáčet záběry na člunu. Odtud se pak štáb přesunul do deštného pralesa v queenslandském Mount Tamborine, kde se natáčely scény z ostrova Kwajalein, kde byl nechvalně známý japonský válečný tábor známý jako „Ostrov smrti“, skutečné srdce temnoty.
Poté, co Louieho a Phila zajalo japonské námořnictvo, se dostanou na Kwajalein, kde jsou vězněni v úzkých, špinavých kobkách plných červů, vyslýcháni a biti svými vězniteli. Jsou přesvědčeni, že se odsud nemohou dostat živí. Z neznámého důvodu jsou však ušetřeni, ale Louie putuje do Omori, zajateckého tábora na okraji Tokia, a Phil je nákladním autem odvezen neznámo kam. Omori, typický japonský vězeňský tábor, byl postaven pro natáčení na okraji Brisbane v národním parku Fort Lytton.
Tomo Miyaguchi, jeden z technických poradců filmu, byl při natáčení obrovským přínosem při vybudování kulis Omori. Během uplynulých let nasbíral mnoho informací o Omori a dalších podobných táborech. „Mnoho válečných dokumentů bylo v Japonsku zničeno, nebylo tedy snadné zjistit něco o místech jako Omori. Museli jsme se spolehnout na americké záznamy, dokumenty z tribunálů pro válečné zločiny a také knihy napsané bývalými válečnými zajatci“, říká Miyaguchi.
Po několika týdnech natáčení v Omori skončilo a štáb odletěl na jih do Sydney točit scénu v Radio Tokyo, kam byl Louie dopraven, aby mohl do rádiového vysílání do USA říci své rodině, že je naživu. V budově rozhlasu se japonské vedení snaží pokoušet Louieho výborným jídlem, pohodlím a jinými výhodami a přimět ho tak, aby se zapojil do propagandistického vysílání, kde by vychvaloval své japonské věznitele. Odmítl a byl vrácen do Omori. Louie řekl, že pochopil přesně to, co v tom okamžiku bylo v sázce. „Neexistovalo nic, co by mě přimělo mluvit proti mé zemi, bez ohledu na to, čím vším mě pokoušeli“, řekl. „Pochopili, že jejich pokusy uplatit mě byly marné.“
Později se štáb přesunul do Sydney Harbor na Cockatoo Island, což je místo, které se trochu podobá Alcatrazu. Počátkem 19. století sloužil ostrov jako trestanecká kolonie, nyní je zde téměř 150 let jedna z největších australských loděnic. V opuštěných budovách Cockatoo Island vytvořili Hutman a jeho tým repliku zajateckého tábora Naoetsu, a také některé z ulic japonského přístavního města Yokohama.
Jak mizerný život měl Louie a jeho krajané v Omori, tak v Naoetsu to bylo ještě horší. Všichni muži byli nuceni k otrocké práci a válka - Japonsko mělo porážku jistou - se chýlila ke konci. Laura Hillenbrand v knize píše: „…v zajateckých táborech se děly ty největší krutosti, avšak Naoetsu bylo zvláštní místo, proslulo jako jedna z nejčernějších děr japonského císařství. Z mnoha pekel, které Louie v této válce poznal, bylo tohle místo tím nejhorším.“
Technický poradce Miyaguchi říká k historii tábora: „Naoetsu je považován za jeden z nejhorších táborů pro válečné zajatce v celém Japonsku. Chladné a větrné místo, zimy tu bývaly opravdu drsné a navíc tu byl ještě citelný nedostatek jídla a léků.“
Pro kameramana Rogera Deakinse bylo natáčení Naoetsu jen jedním z celé řady neobyčejných záběrů filmu. Všechny natočené záběry nesly jeho nezaměnitelný rukopis. „Snažím se rozlišovat různá období, myšlenka, že minulost je zlatá a budoucnost je něco jiného, a tak si přidáte pár filtrů, je falešná“, říká Deakins. „Příběh jako je tento, a jakýkoliv film vůbec, musí vtáhnout diváky, ale ne přes nějaké vizuální zařízení. Chcete, aby diváci měli pocit, že stojí opodál a dívají se na to, co se právě děje. V Naoetsu je to uhelný prach, temnota, atmosféra vlhkosti, a v Omori neustále žhnoucí slunce, život jako by se vytratil, všechno vyšisované…“
V Naoetsu se natáčely i další důležité scény zobrazující konec války: kapitán Fitzgerald ohlašuje zastavení nepřátelských akcí, následuje vyčerpávající pochod k řece, kde vězni očekávající popravu, zakouší očistné a osvěžující pocity z vody. Také se zde natáčela scéna, jak americké letectvo shazuje nad táborem potraviny, dárky, cigarety a letáky.
Hedlund shrnuje zkušenosti herců ztvárňujících spojenecké hrdiny, jak se dotýkají jeho postavy: „Fitzgerald byl skutečný vůdce, a pro mě bylo ctí, že jsem ho mohl hrát. Byl mučen, zmlácen, vytrhali mu nehty. Po válce byl vyznamenán Řádem cti a Stříbrnou hvězdou. Zřejmě patřil ke generaci 2. světové války, která nemluví o tom, co si prožila. Můj dědeček bojoval během války na Filipínách, a když se vrátil do Minnesoty a pracoval na farmě, nikdy nemluvil o tom, co zažil. Stejně jako Fitzgerald.“
Po skončení natáčení v Naoetsu se společnost přemístila do Camdenu, města nedaleko Sydney, kde se natáčely scény z Louieho mládí. Interiéry domova Zamperiniových byly točeny ve Fox Studios v Sydney, scény z problematického dospívání se natáčely ve Werris Creek, nedaleko malého městečka Tamworth v Novém Jižním Walesu, které představovalo Torrance dvacátých let.
Werris Creek také poskytl filmařům vhodnou železniční stanici a vlaky, které šly snadno upravit na vlaky Southern Pacific z tehdejší doby. Malé bungalovy se podobaly těm kalifornským z dvacátých let, a díky tomu štáb nalezl dům odpovídající domu Zamperiniových.
Na předměstí Blacktownu se natáčely běžecké scény z berlínské olympiády v roce 1936, ve které Louie udělá obrovský dojem na diváky včetně Adolfa Hitlera, který žádá, aby mu představili „toho chlapce s rychlým finišem“.
Veškerá autentičnost by nebyla úplná bez odpovídajících kostýmů, o které se postarala Louise Frogley. „Oblečení bylo v tlumených barvách, bledé žluté, béžové a okrové, což navozuje dojem tehdejší doby,“ říká Frogley. „Něco podobného jsme chtěli i pro berlínské olympijské hry, jen byly oděvy více vzorované a stylizované. Při navrhování a vytváření oblečení pro rodinu Zamperiniových musíte použít svou představivost, přemýšlet o tom, jak ti lidé žili, co jedli, jestli měli auto a tak dále. Chcete, jejich oblečení korespondovalo s postavami i jejich životem.“
CJ Valleroye, který hraje mladého Louieho, také zaujaly dobové kostýmy. „Tehdejší šaty jsou opravdu jiné“, říká. „Děti si vytahovaly kalhoty vysoko, zapínaly si v nich pásek. Nosily šortky a šněrovací boty. Musel jsem to oblečení nosit dlouho, abych si na ně vůbec zvykl.“
Podobně to bylo s navrhováním vojenských uniforem pro natáčení. Louise Frogley spolupracovala s Joem Hobbsem, expertem na vojenské uniformy, který bohužel během natáčení nečekaně zemřel. S jeho pomocí vytvořila soudobé vojenské oblečení. „Viděli jsme australské jednotky, americké vojáky a letce, japonské jednotky a válečné zajatce“, říká Frogley. „Joe dokázal najít tolik původních kusů oděvů, že jsme je mohli použít při natáčení. Některé uniformy jsme ušili, vždy jsme museli brát v potaz i postavu, která bude uniformu nosit.“
Běžecké scény v Blacktownu byly pro herce nesmírně náročné, nejen pro svou fyzickou namáhavost, ale také proto, že běžecká obuv, kterou nosili atleti ve 20. a 30. letech, měla jen velmi málo společného se sofistikovanou, ergonomickou běžeckou obuví, jakou známe dnes. „Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na běhání v tehdejších tretrách“, říká Valleroy. „Jsem ve školním běžeckém týmu a věnuji se i přespolnímu běhu. Ale tohle bylo náročnější. Musel jsem se naučit běhat s rovnými zády a správně držet ruce a taky jak zrychlit na sprint.“
Greg Smith, běžecký trenér, který trénoval herce pro scény s během, byl na tyto těžkosti připraven. „Atleti ve dvacátých a třicátých letech měli silnější spodní část těla, než je tomu dnes. Byli to obchodníci, dělníci, kteří měli velikou sílu, a jejich těla byla jinak stavěná. Běhávali ve vzpřímené pozici. V současné době jsou běžci mnohem vyšší a je tu mnohem víc pohybu vpřed, téměř náklonu. Po dni běhu v těchto botách byli někteří kluci docela rozlámaní.“
Když byly běžecké scény natočené, štáb odcestoval zpět na sever na Gold Coast v Queenslandu, a v ateliérech Warner Australia Studio probíhala zuřivá letecká bitva mezi americkým bojovým letadlem B-24 Super Man a japonským letadlem Zero, což je úvodní scéna filmu. Další scénou bylo letecké neštěstí Zeleného sršně, které přežili pouze Louie, Phil a Mac.
Letoun Super Man byl vyroben v Mexiku a následně odeslán do Austrálie, kde mu byla doplněna otočná střelecká věž a bombardovací zaměřovač Norden. Letadlo pak bylo připojeno na gyrostatické zařízení, které simulovalo skutečné pohyby při pádu, zejména když se dostalo pod palbu.
Posádku Super Mana tvořili dva piloti, navigátor, bombometčík, radista a několik střelců. Mezi posádkou byli Hugh „Cup“ Cuppernell, Philův druhý pilot, a Clarence Douglas, letový inženýr, do jehož role byl obsazen Stephen J. Douglas, skutečný vnuk Clarence Douglase. „Když se můj otec doslechl, že se připravuje kniha, poskytl vydavatelům fotky mého dědečka“, říká Douglas. „Já nejsem herec. Pracuji pro nájemní domy v New Yorku. Ale když jsem slyšel o filmu, chtěl jsem se přidat a nabídl jsem se. Byl jsem nadšený, když mě obsadili do role mého dědy. Bylo to víc než jen vzrušení; byla to čest.“
Když se dotočily záběry Super Mana, začalo se pracovat na scénách havárie Zeleného sršně. Štáb taky natáčel první dny Louieho, Phila a Maca v záchranném člunu ve studiových vodních nádržích. Když byly tyto scény dokončeny, štáb odjel do tropického ráje v Airlie Beach v severním Queenslandu, kde vznikaly scény Louieho příprav na olympiádu v Tokiu v roce 1940, která se nikdy nekonala, zatímco jeho kamarádi letci ve chvílích volna odpočívají… a nikdo neví, co je čeká.
Natáčení filmu Nezlomný trvalo 14 týdnů a skončilo 4. února 2014. Do práce se nyní pustili vynikající střihač Tim Squyers a William Goldenberg, zatímco herci a štáb měli chvilku, aby se zamysleli nad Louieho odkazem… a co vše pro ně tato práce znamenala. O'Connell shrnul dojmy: „Louie byl opravdový americký hrdina s vlastnostmi, které zapůsobí na každého. Název filmu je Nezlomný, ale byly určitě okamžiky, kdy jsem se cítil přesně opačně. Byl jsem tlačen za hranice svých možností. To vyžaduje hodně tvrdé práce a vytrvalosti.“
„Natáčení bylo nesmírně složité, a proto jsem vděčná za lidi jako je Roger Deakins a Joe Reidy. Celý štáb je mimořádný tým, který mi pomohl s každým aspektem natáčení, ať se jednalo o kaskadérské kousky, žraloky, záchranný člun, letouny, vizuální efekty, prostě všechno. Byla to výzva, ale myslím především na Louieho. Jeho příběh ukazuje, že každý může ze sebe vydat to nejlepší. Bylo to těžké, ale bylo to skvělé“, shrnuje režisérka.
Ocenění:
Academy Awards
2015 - Roger Deakins (Nejlepší kamera) (nominace)
2015 - Nejlepší mix zvuku(nominace)
2015 - Nejlepší střih zvuku(nominace)
The Saturn Awards
2015 - Nejlepší akční/dobrodružný film
2015 - Tim Squyres, William Goldenberg (Nejlepší střih)(nominace)
DABING
V českém znění: Petr Neskusil - Jack O'Connell (Louis Zamperini), Oldřich Hajlich - Domhnall Gleeson (Phil), Robin Pařík - Finn Wittrock (Mac), Marek Libert - Jai Courtney (Cup), Petr Burian - John Magaro (Tinker), Filip Jančík - Takamasa Ishihara (Watanabe), Michal Michálek - Luke Treadaway (Miller), Filip Švarc - Alex Russell (Pete) + Garrett Hedlund (Fitzgerald), Jakub Nemčok - C.J. Valleroy (mladý Louis), Jindřich Žampa - John D'Leo (mladý Pete), Ivo Novák, Zdeněk Mahdal, Antonín Navrátil, Roman Novotný, Miroslava Součková, Miroslav Mahdal, Marek Mahdal, Pavel Vondrák, Renata Volfová, Zbyšek Horák (titulky)
Překlad: Iveta Kristek Pavlovičová
Dialogy: Lenka Benešová
Zvuk: Jiří Götz
Produkce: Miroslav Vitvar
Vedoucí výrobního štábu: Zdeněk Mahdal
Režie: Bohdan Tůma
Vyrobila: Tvůrčí skupina Josefa Petráska ve studiu Pro-Time 2015
DVD, KINA a NÁVŠTĚVNOST
Premiéra ČR: 5.02.2015 CinemArt
Premiéra USA: 25.12.2014 Universal Pictures US
Premiéra v půjčovnách VHS/DVD: -
Poprvé na DVD: 10.6.2015 Bontonfilm
Poprvé na Blu-ray: 10.6.2015 Bontonfilm
Tržby v ČR - Kč 1 684 474
Tržby celkem - $ 163 442 937
Návštěvnost v ČR 13 046
Náklady (Rozpočet) - $ 65 000 000
BONUSY (Blu-ray)
Vězeňské divadlo: Popelka
• Koncert Miyaviho pro herce a štáb
• Louisova cesta k odpuštění
• Vynechané scény
• V zákulisí filmu Nezlomný (Padesát let ve výrobě, Vypravěčův boj - Režisérka Angelina Jolie & Nejhouževnatější generace)
• Skutečný Louis Zamperini
ROZLIŠENÍ Blu-ray
16:9 / 1920x1080p (FULL HD) / 2.40:1
česky Dolby Digital 5.1 / anglicky Dolby Atmos-TrueHD / hindsky Dolby Digital 5.1 / maďarsky Dolby Digital 5.1 / polský komentář Dolby Digital 5.1 / portugalsky (Brazílie) Dolby Digital 5.1 / thajsky Dolby Digital 5.1 / turecky Dolby Digital 5.1 / španělsky (Latinská Amerika) Dolby Digital 5.1
české, anglické pro neslyšící, bulharské, estonské, hebrejské, hindské, chorvatské, indonéské, kantonské, korejské, litevské, lotyšské, maďarské, mandarínské, polské, portugalské (Brazílie), rumunské, řecké, slovinské, španělské (Latinská Amerika), thajské, turecké, ukrajinské
Tvůrci a herci
Angelina Jolie (Režie), Matthew Baer (Produkce), Angelina Jolie (Produkce), Erwin Stoff (Produkce), Clayton Townsend (Produkce), Alexandre Desplat (Hudba), Roger Deakins (Kamera), William Goldenberg (Střih), Tim Squyres (Střih), Francine Maisler (Casting), Jon Hutman (Scénografie), Lisa Thompson (Scénografie), Louise Frogley (Kostýmy), Jay Wilkinson (Zvuk), Andrew DeCristofaro (Zvuk), Jon Taylor (Zvuk), Frank A. Montano (Zvuk), Oleg Kulchytskyi (Zvuk), Rick Findlater (Masky), Arjen Tuiten (Masky), Shane Thomas (Masky), Joel Coen (Scénář), Ethan Coen (Scénář), Richard LaGravenese (Scénář), William Nicholson (Scénář), Laura Hillenbrand (kniha) (Předloha), Jack O'Connell (Herec), Domhnall Gleeson (Herec), Garrett Hedlund (Herec), Jai Courtney (Herec), Alex Russell (Herec), Luke Treadaway (Herec), John D'Leo (Herec), Finn Wittrock (Herec), John Magaro (Herec), Vincenzo Amato (Herec), Miyavi (Herec), Ross Anderson (Herec), Spencer Lofranco (Herec), Michael Whalley (Herec), Maddalena Ischiale (Herec), Morgan Griffin (Herec), Geoff Evans (Herec), Dylan Watson (Herec), Jack Marshall (Herec), Sophie Dalah (Herec), Jutaka Izumihara (Herec), Jordan Patrick Smith (Herec), Marcus Vanco (Herec), Sean O'Donnell (Herec), Shingo Usami (Herec), C.J. Valleroy (Herec), Sean-Ryan Petersen (Herec), Stephen Stanton (Herec), Damian Hussey (Herec)
2014/137/USA/Válečný, Životopisný, Sportovní, Drama
Zajímavost k filmu
- Zamperiniho přítel Francis McNamara umřel po 33 dnech na moři. Jeho tělo zbylí dva přeživší omotali plátnem a hodili přes palubu do moře.
- Bombardér „Green Hornet“ ztroskotal 27. května 1943. Důvodem byly mechanické problémy. Z 11 lidí na palubě přežili pouze 3 – Zamperini, pilot Russell Allen Phillips a Francis McNamara.
- Poté, co Zamperini (Jack O'Connell) dokončil závod na 5 000 m v Berlíně na OH v roce 1936, si s ním Adolf Hitler domluvil osobní setkání. Hitler mu potřásl rukou a řekl: „Ach, vy jste ten chlapec s rychlým finišem.“
- Japonský seržant Mutsuhiro Watanabe (Miyavi) odmítl setkání s Louisem Zamperinim (Jack O'Connell), který se s ním chtěl setkat při své návštěvě OH, které se konaly v Naganu (1998).
- Jak už Zamperiniho příjmení napovídá, jeho rodiče byli z Itálie, přesněji z města Verona, které leží v severní Itálii.
- Domhnall Gleeson (Phil) zhubl během natáčení o více než 25 kilogramů. Také Finn Wittrock (Mac) musel výrazně ubrat na váze, což se mu hodilo i pro roli Alberta ve filmu The Normal Heart (2014).
- Skupina Coldplay speciálně pro film napsala skladbu "Miracles".
- Režisérka filmu Angelina Jolie musela v listopadu 2014 přerušit svou účast na propagačních akcích filmu, protože onemocněla planými neštovicemi.
- Film vychází z biografie sepsané Laurou Hillenbrandovou, která vyšla v roce 2010 pod názvem "Unbroken: A World War II Story of Survival, Resilience, and Redemption". Hillebrandová knihu psala po několik let v těsné spolupráci s Louisem Zamperinim. Biografie byla nesmírně úspěšná, stala se č. 1 v seznamu bestsellerů v New York Times a posbírala mnoho příznivých kritik a nejméně 7 prestižních ocenění.
- Předobraz hlavní postavy Louis S. Zamperini se objevil ve slavném filmu Sedmá kavalérie (1941) v hlavní roli s Errolem Flynnem. Jeho role byla ale maličká, takže se ani neobjevil v závěrečných titulkách. Právě když absolvoval natáčení, přišel mu povolávací rozkaz do armády.
- Louis Silvie Zamperini se uvedení filmu do kin nedožil. Zemřel 2. července 2014 ve věku 97 let po čtyřicetidenním boji se zápalem plic, jen pár měsíců před premiérou.
- Natáčení probíhalo ve městech Werris Creek, Sydney, Camden, Gold Coast, Kakadu Island, Ultimo, Moreton Bay, Blacktown a v Národním parku Fort Lytton v Austrálii. Filmovalo se od 21. října 2013.
- Původně měl hrát roli Louise herec Dane DeHaan, nakonec postavu ztvárnil Jack O'Connell.
- Make-up okolo očí veliteľa dozorcov bol čím ďalej tým tmavší. Najvýraznejšia zmena bola pri jeho povýšení.
- Louis Zamperini, ktorý prežil pád lietadla v Pacifiku, strávil 47 dní na plti a potom prežil viac ako dva a pol roka ako vojnový zajatec v niekoľkých japonských väzenských táboroch.
- Bombardér „Green Hornet“ ztroskotal 27. května 1943. Důvodem byly mechanické problémy. Z 11 lidí na palubě přežili pouze 3 – Zamperini, pilot Russell Allen Phillips a Francis McNamara.
- Poté, co Zamperini (Jack O'Connell) dokončil závod na 5 000 m v Berlíně na OH v roce 1936, si s ním Adolf Hitler domluvil osobní setkání. Hitler mu potřásl rukou a řekl: „Ach, vy jste ten chlapec s rychlým finišem.“
- Japonský seržant Mutsuhiro Watanabe (Miyavi) odmítl setkání s Louisem Zamperinim (Jack O'Connell), který se s ním chtěl setkat při své návštěvě OH, které se konaly v Naganu (1998).
- Jak už Zamperiniho příjmení napovídá, jeho rodiče byli z Itálie, přesněji z města Verona, které leží v severní Itálii.
- Domhnall Gleeson (Phil) zhubl během natáčení o více než 25 kilogramů. Také Finn Wittrock (Mac) musel výrazně ubrat na váze, což se mu hodilo i pro roli Alberta ve filmu The Normal Heart (2014).
- Skupina Coldplay speciálně pro film napsala skladbu "Miracles".
- Režisérka filmu Angelina Jolie musela v listopadu 2014 přerušit svou účast na propagačních akcích filmu, protože onemocněla planými neštovicemi.
- Film vychází z biografie sepsané Laurou Hillenbrandovou, která vyšla v roce 2010 pod názvem "Unbroken: A World War II Story of Survival, Resilience, and Redemption". Hillebrandová knihu psala po několik let v těsné spolupráci s Louisem Zamperinim. Biografie byla nesmírně úspěšná, stala se č. 1 v seznamu bestsellerů v New York Times a posbírala mnoho příznivých kritik a nejméně 7 prestižních ocenění.
- Předobraz hlavní postavy Louis S. Zamperini se objevil ve slavném filmu Sedmá kavalérie (1941) v hlavní roli s Errolem Flynnem. Jeho role byla ale maličká, takže se ani neobjevil v závěrečných titulkách. Právě když absolvoval natáčení, přišel mu povolávací rozkaz do armády.
- Louis Silvie Zamperini se uvedení filmu do kin nedožil. Zemřel 2. července 2014 ve věku 97 let po čtyřicetidenním boji se zápalem plic, jen pár měsíců před premiérou.
- Natáčení probíhalo ve městech Werris Creek, Sydney, Camden, Gold Coast, Kakadu Island, Ultimo, Moreton Bay, Blacktown a v Národním parku Fort Lytton v Austrálii. Filmovalo se od 21. října 2013.
- Původně měl hrát roli Louise herec Dane DeHaan, nakonec postavu ztvárnil Jack O'Connell.
- Make-up okolo očí veliteľa dozorcov bol čím ďalej tým tmavší. Najvýraznejšia zmena bola pri jeho povýšení.
- Louis Zamperini, ktorý prežil pád lietadla v Pacifiku, strávil 47 dní na plti a potom prežil viac ako dva a pol roka ako vojnový zajatec v niekoľkých japonských väzenských táboroch.
Odkazy
Hrají:
Jack O'Connell, Domhnall Gleeson, Garrett Hedlund, Jai Courtney, Alex Russell, Luke Treadaway, John D'Leo, Finn Wittrock, John Magaro, Vincenzo Amato, Miyavi, Ross Anderson, Spencer Lofranco, Michael Whalley, Maddalena Ischiale, Morgan Griffin, Geoff Evans, Dylan Watson, Jack Marshall, Sophie Dalah, Jutaka Izumihara, Jordan Patrick Smith, Marcus Vanco, Sean O'Donnell, Shingo Usami, C.J. Valleroy, Sean-Ryan Petersen, Stephen Stanton, Damian Hussey